"S.
ZéiMi
4W
„Byla to divná a. divoká krása, aa první pohled zarazila, ale nebylo možno aa ni zapomenout. Zvláště' její oči měly rozkošnir.ký i divoký výraz, jaký jsem od těťííi ďob iténašel v žádném lidském pohledu. Oko cikánské, bito 'Hět? jé"ípnSlsk§ pořekadlo, plné pozorovatelské bystrosti. Nemáte-li čas jít do zoologické zahrady prostudovat: vlčí pohled, t^!ttttSt«-sÍ'';8Věil»ÍÍ^/^y^l!d[fi na vrabce," napsal Prospěr Mérimée v novele CARMSN, kterou roktt 1875 operně zhudobnil Georges Bizet. Vyprávěni o spanilé cikánce, co se nožem bránívala, převedl po více něž stu letech do baletu pokrokový španělský choreograf Antonio Ga-dss a jeho inscenaci formou předstírané reportáže ze zkoušek zfilmoval v roce 1983 Carlos Saůra. Jako by se domluvili na soutěži, natočili v téže dube své verze eikáncíiia příběhu také Peter Brook, Jean-Luc Godard a FŕanôesCo Rosi. t -Romantická historie, jak ji nacvičuje Gadesňv soubor, vrůstá v Sau-rově filmu stále nerozlišitelněji do osobního.vztahu tanečníka a režiséra Antonia (hraje ho sám Antonio Gades) k představitelce titulní role (krásná laura Del Sólová), aby se nakonec obě dějové linky spojily do šokujícího Závěru, Tak vzniklá obrazová .báseň o citovém peklu, jaké mužům způsobuji fatální ženy. Nebof C ar m en je dívka z rodu šelem.
Něžná tvář a pyšný pohled, vláčné tělo, magnetismus ňader, jazyk, který lže. Živel, jenž zneklidňuje „podle zvyku žen a koček, které k vám nepřijdou, když je zavoláte, ale přijdou, když je nevoláte". Po zákonu milostné fatality střetne,se tygřice v její bytosti s malicherně vlastnickými pudy ubohé a zra. nitelné mužské ješitnosti, což nelze řešit, leda vraždou.
Saurovo zpracování jedné z nejkrásnější erotických tragédií, jaké moderní evropská kultura stvořila, je mimo to úchvatnou meditaci o tvůrčím procesu o elektrizujíeím jiskření inspirace. Tančí se tu nejednou v nejvšednějším oděvu, v tričku, man-sesírácích, džínsach, což dává ještě lépe vyniknout dokonalosti pohybu, v němž má svůj význam každé škubnutí hýžďovýra svalstvem stejně jako dorážení řozkohoutěných sonperů a luskání prstý. Zní kytarové sólo Paca de Lucii, variace na španělskou lidovou píseň a jen v okamžicích vrcholného napětí též opojná Bizeiova hudba. Kamera Tea Escamilly, zdánlivě dokumentarisíická, komponuje hru figur a stínů a dokáže zachytili nejkradmější pohled hrdinů. A i když nás tento celek tance, slov a hudby uvádí do nejvyšších pater estetačaa, přece zůstává riíísm srozumitelným ä lidovým, neboť ja -koncertem těch najpravdivejších lidských vášní. '  " JAJSOMlS BLA2E-JOVSKÝ