I když v dnešní době pravda přišla o svoji absolutní pozici, její pojetí
   ve smyslu strohé, posvátné, ale uklidňující iluze ještě nezmizelo. Její
   existence je pro každý pokus se jí přiblížit nutná. Ztratila své postavení
   a priori, pozici nedosažitelnosti, aby byla pojímána ve smyslu slova
   „pravdivý“, jak navrhl Austin. Zabývejme se tedy pravdou pojímanou jako
   zkušenost[1]^1, tím, co někteří nazývají stanovením faktů, jejichž
   kritérii jsou ověřitelnost, shoda, přiměřenost, předmět experimentu a
   racionalita.[2]^2

   Tyto termíny prošlapávají cestu vědy lemovanou dvěma cestičkami:
   scientismem neboli fyzikalismem a relativismem. Jeden koncept, který
   předstírá, že všemu porozumí poté, co to zjednoduší na úplné základy, nás
   děsí, protože by umožnil mít nade vším kontrolu. Svou arogancí, která
   ukazuje nevědomost jako částečný a dočasný rys našich vědomostí, tento
   postoj odpuzuje, a spolu se strachem a únavou vytvořenou požadavkem
   vědeckého postupu, přehnaně živí relativistické tvrzení o vědě, která by
   byla jen diskurzem, četbou vztahů, účinná, bez nepopiratelného odkazu a
   podřízena náhodám a tlakům, lobby, ideologiím, přesvědčením a zájmům.

   Měla by jen hodnotu zkušenosti[3]^3. Paul Valéry ve svém proslovu o umění
   a poezii na zahajovací konferenci Collège de France, kterým šokoval Simone
   Weil, mluvil o hodnotách zkušenosti a zmínil zákony nabídky a poptávky. V
   tváří tvář tomuto relativismu hodnot, velmi vzdálených těm, které Henri
   Poincaré popisoval ve vztahu k vědě a ještě více vzdálených těm, které
   živila víra, Husserl se ve svém díle Krisis bál, že věda opustila řecký
   ideál „theoria“ a dala prostor „teoretickým postupům“, účinným, ale
   osvobozeným od požadavku na pravdu.

   Upuštění od hledání absolutní pravdy a přijetí jejího dílčího a
   operativního pojetí implikuje, že se vzdáme vědeckého proslovu, který by
   předstírá, že zná vše a zaplňuje prostor, odkud byla vyhnána náboženství.
   Je třeba si tedy připustit, jak řekl Eugène Delacroix, že přesnost není
   pravda. Vezměme si za příklad přírodní vědy – v této fázi je třeba
   upozornit, že tato realistická ústupná pozice není ani stabilní ani
   pohodlná. Zahrnuje v sobě jednak riziko, že přesně analyzovaný detail
   zastíní bytost jako celek i s její „pravdou“, ale také riziko, že
   zapomeneme, že vědecké poznatky jsou postupnými přibližnými odhady,
   získané díky omylům.

   [4]1pravda získaná na základě zkušeností → empirismus; nebo:  užitím
   pravdy? Spíše užitkovost, využitelnost

   [5]2Rozumovost DOBŘE TA RACIONALITA

   [6]3zažitou? zvykovou? hodnotu zkušenosti UŽITNÁ HODNOTA