KAPITOLA
XXII
Nástup nové formy
Vztah vzkvétajícího humanismu k duchu odumírajícího stredoveku je mnohem spletitější, než si obvykle představujeme. Oba kulturní komplexy se nám jeví jako príkre oddělené, připadá nám, jako by náhlý objev probudil vnímavost pro věčné mládí starověku, a odmítl veškerý opotřebovaný aparát středověkého výrazu. Jako by duch, smrtelně unavený alegoriemi a flamboyantním stylem, musel jedním rázem pochopit: nikoli toto, nýbrž ono! Jako by se mu zlatá harmonie klasiky najednou zjevila před očima jako vykoupení; jako by nyní objal antiku s jásotem, že konečně nalezl svou spásu.
i Ale tak tomu není. Uprostřed zahrady středověkého myšlení, mezi nadále hojně bujícím starým porostem vyrůstal klasicismus zcela povlovně. Zpočátku byl jen čistě formálním prvkem fantazie. Nová velká inspirace působí až později, a dokonce ani pak ještě neodumírá duch a formy výrazu, na které jsme zvyklí pohlížet jako na přežilé, středověké.
Abychom si to ujasnili, bylo by užitečné prostudovat vznik renesance důkladněji, než je to možné zde; nikoli v Itálii, nýbrž v zemi, která byla nej plodnější
(541)
NASTUP NOVE FORMY
půdou celého nádherného bohatství pravé středověké kultury - ve Francii. Když pozorujeme vzmach italského quattrocenta jako protiklad k pozdně středověkému životu jinde, pociťujeme toto století jako čistě| znějící věk uměřenosti, radosti a svobody. Souzvuk! těchto vlastností je považován za renesanci a znamená i nové myšlení. Přitom se zapomíná s nevyhnutelnou j jednostranností, bez níž nelze žádný historický soud vyslovit, že i v Itálii patnáctého století zůstávaly základy kulturního života ještě pořád čistě středověké, | že do samotných osobností renesance jsou středověké J rysy vryty mnohem hlouběji, než si člověk obvykle uvědomuje. V naší představě dominuje totiž renesanční tón.
Jestliže naproti tomu pohlédneme na francouzsko--burgundský svět patnáctého století, pak je hlavní do- i jem tento: po^ímiurné základní ladění, barbarská nádhera, bizarní a přetížený styl, fantazie jako tenká zářící nitka - to všechno jsou znaky úpadku středověkého | ducha. Tentokrát zapomeneme, že i tady se všude | vzmáhá renesance; jen ještě nedominuje, ještě tu nezměnila základní ladění.
Pozoruhodné je, že to nové je tu přítomno jako-vnější forma dříve, než se stane skutečně novým duchem.
Uprostřed starých životních názorů a životních: poměrů se objevují nové klasicistické formy. Vznik humanismu spočíval pouze v tom, že okruh učenců | se zabýval čistou latinou a klasickou větnou stavbou o něco více, než bylo obvyklé. Kolem roku 1400 se takový okruh rozvíjí ve Francii. Patří k němu někteří I duchovní a rádcové: Jean de Monstreuil, kanovníkíf
v Lilie a královský sekretář; Nicolas z Clemanges, slavný mluvčí proreformního duchovenstva; Gontier Col a Ambrosius de Miliis, oba knížecí tajemníci podobně jako Jean de Monstreuil. Vyměňují si mezi sebou dobře sestavené a slavnostní humanistické dopisy, které nijak nezaostávají za pozdějšími výtvory tohoto druhu, ani co se týče prázdné obecnosti myš-
jjlenek, šroubované důležitosti, násilné větné stavby a neprůhledného způsobu vyjadřování, ani co se týče záliby v učených hříčkách. Jeana de Monstreuil nejživěji zaměstnává, jak se píše „orreoium" a „scedula", zdali s h nebo bez b, a jak je to s používáním k v latinských slovech. „Když mi nepřispěcháte na pomoc,
I drahý učiteli a bratře" - píše Nicolasovi z Clemanges1 - „ztratím své dobré jméno a téměř zaviním smrt. Právě jsem totiž zpozoroval, že jsem v posledním dopise svému pánovi a otci biskupovi z Cambrai, místo komparativa ,propior' překotně a maně, jaké už pero je, napsal ,proximior'! Opravte to přece, jinak by naši odpůrci o tom sepisovali hanopisy."2 - Je vidět, že tyto dopisy jsou učená literární cvičení, určená pro veřejnost. Vysloveně humanistický je i jeho spor s přítelem Ambrosiem, který obvinil Cicerona, že si protiřečí, a Ovidia hodnotil výše než Vergilia.3
V jednom z dopisů mile popisuje klášter Charlieu u Senlis. Je nápadně čtivější, jakmile začne středověkým stylem prostě vyprávět, co tam je k vidění: jak vrabci stolují v refektáři, takže by se dalo pochybovat, zda král zřídil prebendy pro mnichy nebo pro ptáky; jak se malý střízlík tváří jako opat; jak zahradníkův osel prosí pisatele dopisu, aby vzpomněl ve svém listu i na něj. To všechno zní svěže a půvabně, avšak
(542)
(543)
k zvláštním znakům humanismu to nepatří.4 Uvě-, domme si, že právě Jeana de Monstreuil a Gontiera Cola jsme už poznali jako vášnivé ctitele Románu o růži a jako členy Cour ďamour (Soudů lásky) z roku 1401. Neukazuje to snad dostatečně, jak čistě povrch* níbyl tento raný humanismus? Je to v zásadě pouze silnější působení středověkých školských znalostí a od obnovení klasické latinské vzdělanosti, kterou můžeme pozorovat u Alku i na a jeho kruhu v době Karla Velikého a pak znovu ve francouzských školách dvanáctého století, se liší jen málo.
Ačkoli tento nejranější francouzský humanismus P opět odkvetl v malém okruhu mužů, kteří jej pěstovali, aniž našel bezprostřední pokračování, přece jen již souvisí s velkým mezinárodním duchovním hnutím. Pro okruh Jeana de Monstreuil už je Petrarca zářným příkladem. Několikrát jmenuje i florentského kancléře Coluccia Salutatiho, který ve druhé polovině čtrnáctého století zavedl do jazyka státních listin novou latinskou rétoriku.5 petrarca však ve Francii - lze-li to tak říci - vplynul do středověkého ducha^ Osobně se přátelil s vůdčími osobnostmi starší generace, s básníkem Philippem de Vitry, s filozofem a politikem Nicolasem z Oresme, který vychovával dauphina (Karla V.); zdá se, že Petrarku znal i Phi-lippe de Méziěres. Tito mužové však v žádném ohledu humanisty nebyli, přestože Oresmovy myšlenky obsahují mnoho nového. Jestliže skutečně Machautova Péronnelle ďArmentiěres v touze po lásce básníka byla ovlivněna nejen příkladem Heloisy, nýbrž již i Laury, jak se domnívá Paulin Paris,6 pak Le Voir-Dit (Vypravování viděného) je pozoruhodným svědect-
(544)
NÁSTUP NOVÉ FORMY
vím toho, jak dílo, v němž především cítíme nástup íoderního myšlení, mohlo přesto inspirovat k výtvoru čistě středověkému.
Ostatně nehledáme zpravidla u Petrarky a Bocca-ccia výlučně moderní rysy? Považujeme je za reprezentanty nového ducha. A právem. Ale bylo by nesprávné předpokládat, že proto se jakožto první humanisté do čtrnáctého století vlastně nehodili. Stojí se svým dílem, ať z něj vane jakkoli nový dech, uprostřed kultury své doby. Navíc na sklonku středověku Petrarca a Boccaccio za svou slávu mimo Itálii v prvé řadě nevděčí svým spisům v národním jazyce, které je měly učinit nesmrtelnými, nýbrž svým dílům latin-I ským. Petrarcabyl pro své současníky především.
jakýmsi Erasmem avant la lettre, mnohostranným * a vkusným autorem pojednání o morálce a životě, | velkým korespondentem, nadšencem pro starověk se svou Liber de viris illustribus (Knihou o slavných mužích) a Rerum memorandarum libri IV. (Čtvero knihami o pamětihodných věcech). Témata, o nichž psal, I ještě plně patřila do středověkého světa myšlení: De i contemptu mundi (O pohrdání světem), De otio reli-I giosorum (O klidném životě řeholníků), De vita soli-taria (O životě samotářském). Jeho obdiv k antické-I mu hrdinství je ještě mnohem bližší uctívání „neuf |preux" („devíti statečných"),7 než bychom předpokládali. Vůbec není zarážející, že existovaly vztahy mezi Petrarkou a Geertem Grootem. Nebo že se Jean de Varennes, fanatik ze Saint-Lié,8 odvolává na Petrarko-vu autoritu, aby se ubránil podezření z kacířství,9 a že si od Petrarky půjčuje text pro novou modlitbu Tota caeca christianitas (Veškeré slepé křesťanství). To, co
(545)
znamenal Petrarca pro své století, odívá Jean de Mon-streuíl do slov „devotissimus, catholicus ac celeberri-mus philosophicus moralis" („nejsvětčjší katolík a nej-slavnější filozof morálky").10 Dokonce i nářek nad ztrátou Svatého hrobu, onu vpravdě středověkou myšlenku, mohl Dionýsíus kartuzián převzít od Petrarky; „avšak protože je Franciscův styl rétorický a obtížný, chci raději citovat smysl jeho slov než formu".11
Zvláštní impuls dal Petrarca literárnímu snažení prvních francouzských humanistů pohrdavým výrokem, že mimo Itálii neexistují vůbec žádní řečnící a básníci. Něco takového nemohli francouzští kraso-duchové připustit. Nicolas z Clemanges a Jean de Monstreuil živě protestovali.12
Boccaccio získal v omezenější oblasti podobný vliv jako Petrarca. Byl ctěn nikoli jako autor Dekameronu, nýbrž jako „le docteur de patience en adversité" („učitel trpělivosti v neštěstí"), autor De casibus virorum ilhistrium (O ranách osudu, které postihly slavné lidi) a De claris mulieribus (O slavných ženách). Boccaccio se těmito podivnými sbírkami příběhů o nestálosti lidského osudu prohlásil za jakéhosi impresária Fortuny. To je role, ve které Chastellain „messire Jehan Bocace" („urozeného pana Jana Boccaccia")13 vidí a kterou se snaží napodobit. Le Temple de Bocace (Boc-cacciův Chrám) nazývá své velmi zvláštní pojednání o všemožných tragických osudech své doby, v němž; vzývá ducha „noble historien" („vznešeného histori-! ka"), aby^Markétě Anglické v jejím neštěstí poskytl; útěchu^Rozhodně nelze tvrdit, že ještě zcela středově-j kým způsobem cítící Burgunďana patnáctého století pochopili Boccaccia nedostatečně nebo špatně. Vy-;
NASTUP NOVÉ FORMY
hmátli y něm právěj^njujjlnč^ředověkoustránku, zatímco my jsme v nebezpečí, že na ni zapomeneme. \ Co odlišuje rodící se francouzský humanismus odr italského, není ani tak rozdílnost snažení nebo ladění, ■ jako spíše r^zdíl_ye vkusu a erudici. Napodobování antiky nejde Francouzům tak snadňojako těm, kdo se zrodili pod toskánským nebem nebo ve stínu Kolossea. Učení autoři sice již záhy s dokonalou zručností ovládají klasicko-latinský korespondenční styl. Ale světští spisovatelé jsou ještě ve finesách mytologie a historie nezkušení. Machaut, který přes svou duchovní hodnost nebyl žádným učencem a na kterého je třeba pohlížet jako na světského básníka, jména sedmi mudrců beznadějně plete. Chastellain zaměňuje Pélea s Pe-liásem, La Marche Prótea s Peirithoosem. Básník díla LePastoralet hovoří o „le bon roy Scypion d'Afrique" („dobrém králi Scipionu africkém"), autoři Jonvence-lu odvozují „politique" od řecké „poliš" a údajně řeckého „icos, gardien, qui est ä dire gardien de pluralite" („strážce, který je strážcem většiny").14
Stejně tak do jejich klasické vize proniká alespoň í tu a tam středověká alegorická forma. Básník skladby Le Pastoralet, této karikatury pastýřské hry, dává líčení boha Silvana a modlitbě k Panovi cosi jako záblesk třpytu quattrocenta, aby pak hned zase klusal dál vyšlapanými kolejemi staré cesty.15 Tak jako Jan van Eyck na svých obrazech viděných čistě středověkým pohledem chvílemi uplatňuje klasické architektonické tvary, tak se pokoušejí i spisovatelé - ještě čistě formálně a jako pouhý ornament - zapracovat antické rysy. Kronikáři zkoušejí své síly na „contiones", státnických a válečných projevech v Liviově stylu,16
(546^1
nebo - protože to dělal i Livius - uvádějí zázračná znamení, „prodigia"JČím neobratněji napodobování klasické formy vypaaaTtím je pro naše poznání pře-l chodů od středověku k renesanci podnetnjpšíľJCha-^ loňský biskup Jean Germain se pokouší vylíčit mírový kongres v Arrasu (roku 1435) přiléhavým, výrazným stylem Římanů. Krátkými větnými obraty a živou názorností chce zjevně docílit účinku jako třeba Livius; ale výsledkem je dokonalá karikatura antické prózy, stejně tak šroubovaná, jako naivní; pokud jde o kresbu, připomíná malé postavičky kalendářových listuj z breviáre, ale stylově je nepodařená.17 Pojetí antiky je; tehdy ještě více než podivné. Při smuteční slavnosti za Karla Smělého v Nancy se objevuje mladý vévoda lotrinský, který nad ním zvítězil, ve smutečním šatu „ä ľantique" („v antickém stylu"), aby prokázal mrtvé*! mu nepříteli poslední čest; má dlouhý zlatý vous sahající až k opasku, čímž představuje jednoho z devíti „preux" a oslavuje vlastní triumf. V této maškarádě se modlí po čtvrt hodiny.18
Ve Francii kolem roku 1400 celkově antiku repre- j zentují pojmy „rhétorique, orateur, poesie" („rétorika, kazatel, poezie"). Záviděníhodná dokonalost starověcí ku je spatřována především ve vyumelkovane formě. VŠem těmto básníkům konce Čtrnáctého a patnáctého století se daří - pokud následují své srdce a mají oprav-, du co říci - živá, prostá, často silná a příležitostně něžná báseň. Jestliže však má být báseň zvláště krásná, snaží se o mytologii, používají preciózní latinizující výrazy a cítí se jako „rhétoricien" - rétorikové. Chris-tine de Pisan výslovně odlišuje mytologickou báseň jako „balade pouétique" (poetickou baladu) od svých
(548)
NÁSTUP NOVÉ FORMY
lobvyklých básnických prací.19 Když Eustache Des-I champs posílá svá díla básnickému druhovi a obdivo-Ivateli Chaucerovi, upadá do pseudoklasicistické míli chanice:
O Socrates plains de philosophic,
Seneque en meurs et Anglux en pratique,
Ovides grans en ta poeterie,
Bries en parler, saiges en rhethorique
Aigles tres haulz, qui par ta théorique
Enlumines le regne d'Eneas,
Lisle aux Geans, ceuls de Bruth, et qui as
Semé les fleurs et plante le rosier,
Aux ignorans de la langue Pandras20,
Grant translateur, noble Geoffroy Chaucier!
A toy pour ce de lafontaine Hely e
Requier avoir un buvraige autentique,
Dont la doys est du tout en ta haillie,
Pour rafrener ďelle ma soif ethique,
Qui en Gaule seraz paralitique
Jusques a ce que tu m'abuveras.21 (O Sokrate, velký filozofe,/ Seneko, přední znalce mravů a Angličané,22 mistři praxe,/ Ovidie, velký ve své poezii,/ Stručný v mluvě, moudrý v rétorice,/Orle, plachtící ve výšinách, jenž svým učením/ Osvětluješ Aeneovu vládu,/ Brutův23 Ostrove obrů, který/ Zašil květiny a zasadil růžový keř,/ Pandare, vzore pro neznalé řeči,/ Velký překladateli, ušlechtilý Geoffreyi Chaucere!/ Tys mi byl Héliovou fontánou,/ Z tebe jsem čerpal pravý pramen,/ Jehož jsi správcem,/ Abych z něj uhasil svou žízeň po etice,/ Která by byla v Galii ochromena,/ Kdybys mi ji nepomohl uhasit.)
(549)
Zde jsou počátky toho, co se záhy rozrostlo v směšnou latinizaci ušlechtilé francouzštiny, kterou Villon a Rabelais pranýřují výsměchem.24 S tímto stylem se opakovaně setkáváme v korespondenci literátů, ve věnováních a projevech, zkrátka tam, kde pisatelé usilují o zvláštní krásu a důstojnost. Pak mluví Chasteílain o „vostre trěs-humble et obéissante serve et ancelle, la ville de Gand" („vašem poníženém a pokorném otroku a služebníku, o městu Gentu"), „la viscérale intime douleur et tribulation" („hluboké vnitřní bolesti a soužení"), La Marche o „nostre francigěne locution et langue vernacule" („naší franské mluvě a řeči našeho lidu"), Molinet o „abreuvé de la doulce et melliflue liqueur procedant de la fontaine caballine", „ce vertu-eux duc scipionique", „gens de muliěbre courage" („napájení lahodnou a jako med sladkou tekutinou z koňského napajedla", „tomto ctnostném scipion-ském vévodovi", „lidech s ženskou kuráží").25
Tyto ideály zjemnělé „rhétorique" představují nejen ideál čistého literárního výrazu, nýbrž současně, ba ještě víc, ideál vyššího literárního styku. Celý humanismus je - právě tak jako kdysi poezie trubadúrů - společenskou hrou, způsobem konverzace, úsilím o vyšší životní styl. Dokonce ani korespondence učen-ců šestnáctého a sedmnáctého století rozhodně tento; ■ prvek ještě v sobě nezapře. Francie v tomto ohledu zaujímá místo mezi Itálií a Nizozemím. V Itálii, kdejf se jazyk a myšlenky vzdálily skutečnému čistému sta-! rověku nejméně, mohly humanistické formy nenásil-í ně proniknout do přirozeného vývoje vyššího lidové-; ho života. Italštině poněkud silněji zdůrazněné latini-! zování nedělalo problémy. Humanistická tendence]
NASTUP NOVE FORMY
zakládat spolky se tu do společenských mravů zapojila znamenitě. Italský humanismus reprezentuje postupný vývoj italské národní kultury, a tím první typ moderního člověka. V burgundských zemích byly oproti tomu duch a forma společnosti ještě natolik středověké, že snaha obnovit a zušlechtit výrazivo tam zpočátku mohla nabýt určité podoby pouze v naprosto staromódni instituci: v „řečnických komorách". Ty jsou jako druh společenství prostě prokračováním středověkých bratrstev a jim vlastní duch se obnovuje nejprve jen zcela vnějškově a formálně. Epochu moderního vzdělání tam otevírá teprve Erasmův biblický humanismus.
Francie s výjimkou severních provincií středověký aparát řečnických komor nezná, ale jeho méně pevně organizovaní „nobles rhétoriciens" („ušlechtilí rétorici") se italským humanistům podobají právě tak málo jako řečnické komory. I oni ještě vězí hluboko v duchu a formách středověku.
Kdo byl ve francouzské literatuře patnáctého století nositelem toho nového? Nikoli Chasteílain, La Marche a Molinet, pompézní mluvčí burgundského ideálu ověšeného těžkými drapériemi. Je třeba přiznat, že právě oni holdovali řečnickému gestu v alegoriích a latinizování ve vznešeného stylu. Ale teprve tam, kde se od svého vyumělkovaného ideálu osvobozují, a veršují nebo píší, jak jim srdce káže, jsou čtiví; teprve tam působí moderněji. Příslib pro budoucnost nespočíval v klasicismu, nýbrž v přirozenosti. Latini-zující nebo klasicistické úsilí spíše brzdilo, než podporovalo. Za moderní lze označit pouze ty básníky, kteří jsou - pokud jde o ducha i formu - prostí, i když se
:
!
; H
- i ' i- it
ještě řídí středověkým schématem. Moderní jsou Vil-lon, Coquillart, Henri Baude, Karel Orleánsky a autor Uamant rendu cordelier (Milenec františkánem).
Ostatně obdiv pro pompézní burgundský styl se rozhodně neomezoval na země vévodství. Jean Ro-bertet (1420 až 1490), sekretář tří vévodů bourbon-ských a tří francouzských králů, viděl v Burgunďanovi vlámského původu Georgesu Chastellainovi vrchol nejvznešenějšího básnického umění. Z tohoto obdivu vznikla literární korespondence, která může ilustrovat, co bylo právě řečeno. K seznámení s Chastellai-nem použil Robertet zprostředkování jistého Mont-ferranta, který žil v Bruggách jako domácí učitel mladého Bourbona, vychovávaného na dvoře strýce z burgundského rodu. Robertet mu kromě nabubřelého chvalozpěvu na letitého dvorního kronikáře a básníka zaslal pro Chastellaina dva dopisy, jeden francouzský a jeden latinský. Když Chastellain návrh na literární korespondenci hned nepřijal, zhotovil Mont-ferrant podle starého osvědčeného receptu obšírné povzbuzení. Zjevilo se mu Les Douze Dames de Rhétori-que (Dvanáct dam rétoriky) jménem Science (Nauka), Eloquence (Výřečnost), Gravité de Sens (Závažnost), | Profondité (Hloubka) atd. Tomuto pokušení Chastellain podlehl a kolem těchto Douze Dames de Rhé-torique se pak kupily dopisy těch tří26; netrvalo to ostatně dlouho a Chastellain toho měl dost a dalšího pokračování v korespondenci se vzdal.
U Roberteta vidíme vrcholně pošetilé kvazi-mo-vl děrní latinizování. Své nachlazení popisuje takto: „J'ay | esté en aucun temps en la case nostre en repos, durant une partie de la brumale foidure." („Jistého času u do- j
i;
I
NÁSTUP NOVÉ FORMY
mácího krbu trávil jsem v loži část zimy za mlhavého bleskobití.")27 Neméně prostoduché jsou hyperbolické r výrazy, jimiž vyjadřuje svůj obdiv Poté, co konečně dostane od Chastellaina literární dopis (skutečně mnohem lepší než je jeho vlastní poezie), píše Mont-ferrantovi:
Frappé en ľoeil ď une clarté terrible Attaint au coeur ď eloquence incredible, A humain sens difficile ä produire, Tout offusquié de lumiére incendible Outre pergant de ray presqu'impossible Sur obscur corps qui jamais ne peut luirey Ravi, abstrait me trouve en mon déduire, En extase corps gisant d la terre, Foible esprit perplex d voye enquerre Pour trouver lieu e oportune yssue Du pas estroit ou je suis mis en serre Pris ä la rets qu amour vraye a tissue. (Do očí mne uderil hrozný jas,/ Mé srdce bylo zasaženo neuvěřitelnou výmluvností,/ Na jakou lidský um jen stěží stačí,/ Zcela oslněn světlem způsobujícím požár,/ Příliš pronikavým, až neskutečným paprskem,/ Dopadajícím na temné tělo,/ Jež nikdy nemůže zářit,/ Upadám v nadšení, topím se v radosti,/ Mé tělo v extázi padá na zem,/ Zesláblý rozum zmateně touží/ Nalézt nějaké příhodné místo pro únik,/ Rychle opustit to místo, kde se tísním,/ Chycen do sítě, již utkala pravá láska.)
A dále prózou: „Oú est ľoeil capable de tel objet visible, ľoreille pour ouyr le haul son argenrin et tinti-nabule ďor?" („Kde je oko, které dokáže přehlédnout tak viditelný předmět, ucho, jež by slyšelo vysoký stří-
(552)
(553)
brný zvuk, cinkající jako zlato?") A co tomu říká Montferrant, „amy des dieux immortels et chéri des hommes, haut pis Ulixien, plein de melliflue faconde" („přítel nesmrtelných bohů a miláček lidí, vznešená odysseovská hruď, překypující medově sladkou výřečností")? „N'est-ce resplendeur équale au curre Phoe-bus?" („Což se svým jasem nevyrovná Foibovu vo->"), nezní to dokonaleji než Orfeova lyra, „la tube
ZU
d'Amphion, la Mercuriale fleute qui endormyt Argus?" („Amfíónův roh, Merkurova flétna, jež uspala Arga?") atd.28
S touto bezmeznou nabubřelostí drží krok hluboká spisovatelská pokora, o kterou tito básníci, věrni středověkému předpisu, usilují. A nejen tito básníci; stejnému postoji ještě holdují všichni jejich současníci. La Marche doufá, že jeho memoáry bude možno použít jako skromné květinky ve věnci a svůj výkon přirovnává k přežvykování jelena. Molinet žádá všechny „orateurs" („orátory"), aby z jeho díla vymýtili vše přebytečné. Commynes doufá, že arcibiskup, pro kterého svou kroniku píše, ji snad bude moci použít k nějakému latinskému dílu.29
Ze vzájemné literární korespondence Robertetovy, Chastellainovy a Montferrantovy je zřejmé, že_pozlát-ko nového klasicismu je pouze nalepeno na vpravdě
středověk? obraz. A nezapomeňme, že tento Roberte^ byl v Itálii, „en Ytalie, sur qui les respections du ciel influent aorné parler, et vers qui tyrent toutes douceurs élémentaires pour lä fondre harmonie" („v Itálii|| na niž přízeň nebes sesílá blahodárný vliv na kráso-; řečnictví a k níž směřují všechny lahodné živly, aby tam splynuly v hrmonii").30 Ale z harmonie quattro-
NÁSTUP NOVÉ FORMY
centa si toho domů zřejmě mnoho neodnesl. Známe-nitost Itálie mu spočívala pouze v „aorné parler" („krasořečnictví"), ve zcela vnějškové péči o umný styl.
To jediné, co tento dojem krásné zdobné antiky na I; okamžik zpochybňuje, je přídech ironie, který je ob-I čas v těchto šroubovaných výlevech srdce patrný. „Da-mes de Rhétoriques" (Dámy rétoriky) říkají Monte-ferrantovi:31 Váš Robertet, „il est exemple de Tullian I art, et forme de subtilité Térencienne... qui succié a de j nos se ins notre plus intériore substance par faveur;
qui outre la grace donnée en propre terroir, se est allé i rendre en pays gourmant pour refection nouvelle, lä oú enfans parlent en aubes ä leur měres, frians d'esco-I le en doctrine sur permission de eage" („je příkladem Ciceronova umění a subtilní formy Terentiovy. Je mu I přáno sát z našich prsů pro posílení tu nejniternější B substanci a který poté, co se mu dostalo přízně na I rodné půdě, se vydal za novou krmí do labužnické I země - tj. Itálie -, kde děti mluví s matkami formou I svítáníček, prahnou po vědění a jsou mnohem vzdělají nější, než odpovídá jejich věku"). Chastellain kore-I spondenci přerušuje, protože je mu to už příliš; brána I byla dost dlouho otevřena dokořán pro „Dame Vani-$ té" („Paní Marnost"); nyní ji zamkne. „Robertet m'a I surfondu de sa nuée, et dont les períes, qui en celle se I congréent comme grésil, me font resplendir mes I vestements; mais qu'en est mieux au corps obscur des-I soubs, lorsque ma robe dec,oit les voyans?" („Roberte-I tovo mračno mě řádně zchladilo, perlami kapek, které E v něm ztuhly na kroupy, se blýskají mé šaty, ale oč je I na tom lépe temné tělo pod nimi, když šaty klamou ty,
(554)
Í555)
kdo se dívají?") Když bude Robertet pokračovat tak vyumelkovane, bude házet jeho dopisy nepřečtené do ohne. Bude-li mluvit obyčejně, tak jak se sluší mezi přáteli, pak mu Georges svou náklonnost neodepře; I Jestliže humanista používá pouze latiny, pak je méně zjevné, že sejjod klasickým rouchem skrývá duch středověku. Pak se nedokonalá ynalnstskqtxfnphn dn-diajmíiky--neprozradí neobratným zpracováním; pak pisatel může napodobovat bez potíží, a sice může kla--'. mat napodobením. Humanista jako Robert Gaguinj (1433-1501) nám ve svých dopisech a projevech při-. I padá již stejně moderní jako Erasmus, který mu vděčí za svou první slávu; Gaguin totiž v závěru svého kompendia francouzských dějin, prvního vědeckého his-torického díla ve Francii (1495), uveřejnil jeden ErasJ | mův dopis, což bylo to první, co Erasmus uviděl vytiš těno.32 I když Gaguin uměl právě tak málo řecky jako Petrarca,33 přesto je stejně tak opravdovým humanistou. Ale zároveň v něm i nadále přežívá starý duch; Svou latinskou výřečnost ještě věnuje obvyklým střesi dověkým tématům, například píše hanlivý spis zamě-|| řený proti manželství34 nebo když zpětně do latiny překládá dílo Curial (Dvořan) Alaina Chartiera, ner || souhlasí s dvorským životem. Nebo, tentokrát ve franci couzské básni Le Debat du laboureur, du prestre et ú?Ä gendarme (Spor vesničana, klerika a vojáka), starou^ zaběhlou formou sporu pojednává o společenské hodnotě stavů. Avšak právě Gaguin, který dokonale ovládá latinský styl, rozhodně ve svých francouzských básních rétorickou nabubřelost nesdílí; nenalezneme tu ani latinizování, ani hyperbolické obraty, ani mytolo--í gii; jako francouzský básník stojí zcela na straně těch,
NÁSTUP NOVÉ FORMY
kdo si uchovávají středověkou stylistickou přirozenost, a tedy čtivost. Humanistický styl je mu sotva více než rouchem, které si přehazuje; dobře mu padne, ale bez tohoto slavnostního šatu se přece jen pohy-I buje svobodněji. Pro Francouze patnáctého století je renesance v nejlepším případě zcela volnou, vnější iskořápkou.
Často máme sklon pohlížet na výskyt pohansky znějících výroků jako na rozhodující měřítko počátku Jírenesance. Ale každý znalec středověké literatury ví, I že tento paganismus, tato literární tendence hlásající návrat k pohanství, se rozhodně neomezuje na rene-jjšanci. Když humanisté nazývají Boha „princeps supe-irum" a Marii „genitrix tonantis", není to nic neslýchaného. Cistě vnější převádění osob křesťanské víry do názvů pohanské mytologie je již velmi staré a pro obsah náboženského cítění znamená málo nebo nic. Archipoeta již ve dvanáctém století bezstarostně rý-»muje ve své Zpovědi:
Vita vetus displicet, mores placent novi; Horno vidět faciem, sed cor patet Iovi. (Starý život nemám rád,/ nový mrav se líbí./ Srdce zří však jenom Bůh,/ lidé vnější chyby.)34a Hovoří-li Deschamps o „Jupiter venu de Paradis" s (Jupiterovi sestoupivsím z ráje"),35 rozhodně neza-femýšlí žádnou bezbožnost, stejně jako Villon, když v jí-|ímavé baladě, kterou složil pro svou matku jako mod-llitbu k Panně Marii, nazývá Marii „haulte Déesse"36 („vznešenou bohyní").
Určitý pohanský kolorit patřil i k pastýřské tématice; tam básník bezstarostně mohl nechat vystupovat bohy Ve skladbě Le Pastoralet je celestýnský klášter
(556)
(557)
v Paříži označován jako „temple au hault bois pour les dieux prier" („chrám v lese mezi vysokými stromy, kde se lidé modlívají k bohům").37 Takto nevinné pohanství ještě nikoho nepřivedlo na scestí. A navíc básník vysvětluje: „Se pour estrangier ma Muse je parle des dieux des paíens, sy sont les pastours crestiens et moy." („I když mluvím o pohanských bozích, aby moje Múza vypadala cizokrajně, já i pastýři jsme křesťané.")38 Právě tak Molinet, když v jedné snové vizi nechává vystoupit Marta a Minervu, přesouvá zodpovědnost na „Raison et Entcndement" (Rozum a Pochopení). Rozum a Pochopení mu říkají: „Tu le dois faire non pas pour adjouter foy aux dieux et déesses, mais pour ce que Nostre Seigneur seul inspire les gens ainsi qu'il lui plaist, et souventes fois par divers inspi-rations." („Musíš to udělat nikoliv proto, abys umocnil slávu bohů a bohyní, ale proto, že náš Pán sám inspiruje lidi, jak se mu zlíbí, a častokrát i rozličnými způsoby.")39
Mnoho z literárního pohanství plně rozvinuté renesance není třeba brát vážněji než podobné výroky. Okamžik, kdy se hlásí pochopení pohanské víry jako takové, zejména pochopení pohanské oběti, dokazuje pronikání nového ducha již víc. Ale takové prvky se mohou vyskytnout i u autorů, kteří ještě myšlenkově pevně tkvějí ve středověku, jako v případě Chastellai-nově:
Des dieux jadis les nations gentiles Quirent ľamour par humbles sacrifices, Lesquels, posé que ne fussent utiles, Furent nientmoins rendables et fertiles De maint grant fruit et de baulx bénéfices,
NÁSTUP NOVÉ FORMY
Monstrans par fait que ďamour les offices Et ďbonneur bumble, impartis ou qu'ils soient Pour percer ciel et enfer suffisoient.40 (Lásku bohů si kdysi vznešené národy/ Získávaly pokornými oběťmi,/ Které, ať byly jakékoliv,/ Se vždycky vyplatily a měly účinek,/ Přinášely plody a velký zisk,/ Ukazujíce skutkem, že prosba k bohům,/ S láskou a pokornou úctou kdekoliv vyslovená,/ Dokáže doletět do nebe i do pekla.)
Uprostřed středověkého života chvílemi najednou zazní tón renesance. Roku 1446 se při jednom Pas
I ďarmes (klání) v Arrasu objeví Philippe de Ternant oproti tehdejším mravům bez „bannerole de devo-icion" - stuhy se zbožným heslem nebo s postavou nějakého světce. La Marche praví o této bezbožnosti:
|: „Laquelle chose je ne prise point." („Vůbec to neschvaluji.") Ještě bezbožnější je ale heslo Ternantovo: ,Je souhaite que avoir puisse de mcs desirs assouvissance et jamais aultre bien n'eusse." („Přeji si, aby mé tužby byly ukojeny, a už nic jiného nechci.")41 To by mohla být devíza nejsvobodomyslnějšího libertina šestnáctého století.
Tento skutečný paganismus nemusel vycházet z klasické literatury. Bylo možné nalézt ho i ve vlastním středověkém pokladu, v Románu o růži. Skutečné pohanství spočívalo v kulturních projevech erotiky. E Tam Venuše a Bůh lásky odjakživa nalézali skrýš, ve | které požívali víc než jen čistě rétorické uctívání. Jean de Meung je velký pohan. Nejenže mísil jména antických bohů se jmény Ježíš a Marie, nýbrž prosytil neopovážlivější chválu pozemské rozkoše křesťanskými představami o blaženosti, což bylo od třináctého
(558)
(559)
století pro četné čtenáře školou pohanství. Nebyla možná žádná vetší blasfemíe než verše, v nichž slova z Knihy Genesis: „Zamrzelo Hospodina, že udělal člověka na zemi, a velmi se zarmoutil," vložil do úst s převráceným významem Paní Nature (Přírodě), která u něj vystupuje zcela jako demiurg. Nature lituje, že stvořila lidi, protože lidé nedbají jejího přikázání, aby se rozmnožovali:
Si m 'aist Diex li crucefis, Mouk me repens dont homme fis.42 (Ať mi pomůže Bůh ukřižovaný,/ Velmi mě rmoutí, že jsem stvořila člověka.)
Je udivující, že církev, která tak úzkostlivě hlídala malé dogmatické odchylky čistě spekulativního ražení a tak krutě proti nim vystupovala, bez překážek dovolovala, aby dále v myslích lidí bujelo učení tohoto aristokratického breviáre.
Nová forma a nový duch se zatím neprolnou v živé jednotě. Tak jako se ideje nadcházející doby ještě často halí do zcela středověkého roucha, stejně se úplně středověké myšlenky objevují v sapfických metrech s pestrou družinou mytologických postav. Klasicismus amoderní duch jsou dvě úplně odlišné věci. Literární klasicismus se zrodil už jako starý. Pro obrodu krásné literatury měla antika sotva větší význam než Filokté-tovy šípy. Zcela jinak tomu bylo ve výtvarném ujněni a ve vědeckém myšlení; zde se antická čistota výrazu a_zobrázeni, antická univerzálnost ducha, antické životní mistrovství a poznání Člověka staly něčím mno-Tiěm více než pouze berlí, o niž bylo možné se opírat. Ve výtvarném umění překonala antika nadbytečné, přehnané, překroucené, flamboyantní kudrlinky a gri-
(560)
NASTUP NOVE FORMY
masy. V oblasti myšlení byl její příklad ještě mnohem nepostradatelnější a plodnější. Naproti tomu v literatuře jednoduchost a čistota vznikly mimo klasicismus, ba navzdory němu.
Těch nemnoho osobností, které se ve Francii patnáctého století chopily humanistických forem, neohlašuje ještě žádnou renesanci. Jejich ladění i jejich postoj jsou ještě zcela středověké. Renesance přichází teprve tehdy, když se změní způsob života, když odliv umrtvující negace života uvolní místo novému přílivu a když zavane ostrý svěží vánek; přichází teprve tehdy, když v myslích uzraje radostná důvěra, že přišel Čas získat zpět všechny krásy antického světa, v nichž se člověk už tak dlouho zrcadlil.
(561)