1830" - jeho „tři slavné dny" také zestárly - ani „to už patří do politiky". Spíš uctivě: „to je záležitost sociologie"; nebo méně uctivě: „věc žurnalismu';! Mnozí by však bez rozmyšlení opakovali: od roku 1914 nebo od roku 1940 se už nedá mluvit o historiij A nevadilo by jim ani, že by se na pohnutkách tohoto: ostrakismu patrně příliš neshodli.
Někteří soudí, že události nám nej bližší se už pro tuto blízkost nedají studovat s náležitě chladnou hlavou, a jde jim pak jen o jediné: ušetřit panenskou Kleio před příliš žhavými dotyky. To bylo, myslím, mí* není mého starého učitele. Určitě se jím projevuje malá důvěra v naše sebeovládání. A opomíjí se i fakt, že jakmile do hry vstoupí citové rezonance, hranicá mezi časovým a nečasovým se ani zdaleka nutně nejí podřizuje matematické míře nějakého časového ixl tervalu. Můj dobrosrdečný ředitel na languedockém lyceu, kde jsem si jako profesor odbýval svůj první křest ohněm, nebyl od pravdy daleko, když mě svým hromovým hlasem kapitána výuky upozorňoval: „Devatenácté století u nás není moc nebezpečné. Zato jakmile se dotknete náboženských válek, buďte velmi opatrný. "[Tomu, kdo zasedne k psacímu stolu a nemá sílu ubránit svůj mozek před viry přítomna, se opravdii může velmi lehce stát, že jeho toxiny nechá pronik' nout třeba i do komentáře k Iliadě nebo Rámájaně Jiní vědci právem usuzují, že v lidské přítomnosti není naprosto nic, co by znemožňovalo její vedeckí poznávání. Vyhrazují však její studium disciplíiiánj zcela jiným, než je obor zaměřený na minulost. Anaľ lyžují například současné národní hospodářství a rádií by je pochopili na podkladě některých pozorován časově omezených na několik desítiletí. Stručně ře čeno, jejich doba je pro ně od předcházejících oddělena kontrasty příliš příkrými, než aby si své vysyětlet| nenesla jen sama v sobě. Tak se k věci staví instinktivf ně i řada těch, kdo jen přihlížejí. Historie vzdáleněji ších období je pro ně lákavá jen jako neškodný dušev| přepych. INa jedné straně hrstka sběratelů starožit
ností, zaujatých vybalováním mumifikovaných mrtvol bohů a nacházejících v něm hrůzostrašné potěšení; na druhé straně sociologové, ekonomové, publicisté: jediní průzkumníci v oblasti života...
VI. Minulostí k pochopení přítomna
Podívámc-li se na věc lépe, zjistíme, že výsada automatické srozumitelnosti, přiznávaná takto přítomnu, se opírá o řadu podivných postulátů. | Předpokládá za prvé, že v lidských životních pod-mínkách došlo v rozmezí jedné nebo dvou generací k změně nejen velmi rychlé, ale i úplné: vědeckým a průmyslovým revolucím se tak patrně nevymkla žádná starší instituce, žádný tradiční způsob jednání. Nepočítá se tu se setrvačností vlastní tolika společenským výtvorům.
Člověk si neustále sestavuje nějaké mechanismy, jež z něho potom dělají svého víceméně dobrovolného zajatce. Kterého pozorovatele projíždějícího severo-francouzským venkovem nebila do očí nezvyklá kresba tamních polí? Změny ve vlastnictví během věků prvotní schéma sice poněkud oslabily, ale i tak pohled na nadmíru úzké, protáhlé proužky země, drobící ornou půdu na neuvěřitelný počet dílů, dodnes vbere agronomovi dech. Mrhání silami, k jakému podobné uspořádání vede, nesnáze, jež rolníkům působí, by sotva kdo chtěl popírat. Jak si to vysvětlit? Vinen je Občanský zákoník a jeho nevyhnutelné důsledky, odpověděli někteří publicisté hned se vším hotoví. Jen změňte naše dědické zákony, dodávali; rázem tím odstraníte všechno zlo. Kdyby měli lépe prostudovánu historii, kdyby také byli lépe poučeni o mentalitě venkovanů, utvářené staletími empirismu, byli by viděli, že lék není tak jednoduchý. Nosná konstrukce tohoto jevu sahá svými počátky do časů
40
41
• 1 'ŠÍK
tak vzdálených, že se dodnes ani jedinému vědci ne-J podařilo uspokojivě nás o nich informovat. Ti, kdo I obdělávali půdu v době dolmenů, sehráli v nich prav* 1 děpodobně významnější roli než zákonodárci z letí prvního císařství. Mylný odhad příčiny tu tedy vede, jak k tomu téměř nutně dochází vždy, k chybné léčbě,9 neznalost minulosti nevadí jen poznávání přítomna,! ale přímo v něm podlamuje i samu možnou akci.
To však ještě není všechno. Aby některá společnost,; ať je jakákoli, mohla být zcela determinována dobou bezprostředně předcházející její vlastní dobu, nestačila by jí jen struktura změně tak dokonale přizpůsobitelná, že by pružností připomínala hadího muže; ještě by bylo zapotřebí, aby generace na sebe vzájemně působily jen — dá-li se to tak říci — jako při husím pochodu: děti by se do styku s prarodiči dostávaly jedině přes své rodiče.
Situace je ovšem jiná, jde-li i o čistě ústní spojení.'j Podívejte se například na naše vesnice. Pracovní pod-minky tam téměř na celý den odvádějí otce a matku i od malých dětí, takže hlavními vychovateli jsou děde-* ček a babička. Každá nově se utvářející mysl dělá i určitý krok zpět, který tak — ponechávaje stranou generaci povýtce spjatou se změnami — spojuje nej tvárnější mozky s myšlením už neústupně vyhraně ným. Nepochybujme o tom, že tu stojíme u zdroje tradicionalismu, vlastního tolika rolnickým společenstvím. Tento případ je zvláště jasný. Není však jediný. Antagonismus přirozený věkovým skupinám se projevuje především mezi skupinami sousedícími, takže nejedna mladá generace si od starých lidí odnesla přinejmenším tolik, kolik přejala od lidí zralého věku.
i;;
ľ
1
Psaná sdělení pak tím spíše velmi usnadňují totj přenášení myšlenek mezi generacemi někdy skutečn| vzdálenými, jež tvoří ve vlastním slova smyslu koni tinuitu určité civilizace. Luther, Kalvín, Loyola: lidi
dob dávno minulých, pravda, lidé šestnáctého století. Prvním úkolem historika snažícího se je pochopit a pomoci druhým k jejich pochopení bude zasadit je znovu do jejich prostředí, obklopit mentálním ovzdu-ším jejich doby, postavit před problémy svědomí, odlišné už od problémů našich. Odváží se však někdo říci, že pro správné pochopení našeho současného světa porozumění protestantské reformaci a katolické protireformaci,* vzdáleným od nás několik století, í neznamená víc než pochopení mnoha jiných ideových nebo citových proudů, jistě nám dobou bližších, ale pomíjivějších?
Omyl je v podstatě jasný a nepochybně stačí jej formulovat, abychom se s ním vypořádali. Lidé si představují proud lidského vývoje jako sled krátkých, hlubokých otřesů, z nichž každý by trval pouhých několik životů. Pozorování naopak prokazuje, že v nesmírném kontinuu času se velké otřesy mohou velmi dobře šířit od molekul nejvzdáleriejších„k nejbližším. Co bychom si pomysleli o geofyzikovi, který, spokojuje se výčtem myriametrů, by se domnívat,' že působení Měsíce na zeměkouli je mnohem významnější než působení Slunce? V čase stejně jako^na obloze se účinnost určité síly neměří výlučně vzdáleností, i:  Budeme konečně pokládat za neužitečné pro pochopení přítomna ty z minulých událostí, které — jako vymizelé víry nezanechavší nejmenších stop, nezdařilé společenské formy, zaniklé technické postupy — je, jak se zdá, přestaly výrazně ovlivňovat? Zapomínali bychom, že opravdové poznání se neobejde bez Jisté škály pro srovnávání. Pravda, podmínkou je, aby |e srovnávání týkalo skutečností současně různých, a přece příbuzných. Nedá se, myslím, říci, že by tomu náš případ nevyhovoval. 1 Jistěže se už dnes nedomníváme, že v čase je „při-hejmenším něco neměnného: člověk", jak psal Ma-čhiavelli, jak soudili Hume nebo Bonald. Poučili jsme se, že i člověk se v mnohém změnil: na duchu I nepochybně i v nejjemnějších mechanismech těla.
42
43
Jak by tomu mohlo být jinak? V jeho mentálním ^ovzduší došlo k hlubokým změnám; v jeho péči, o zdraví, jeho výživě rovněž. V lidské povaze i v lidských společnostech však přesto musí existovat určitý permanentní základ. Bez něho by ani názvy člověk aj společnost nic neznamenaly. Bylo by tedy možné tyto lidi pochopit, nebudeme-li je studovat jinak než;: v jejich reakcích na zvláštní okolnosti určitého histo-; rického okamžiku? Tato zkušenost nám nestačí ani! k tomu, abychom si o nich udělali správný obraz přímo ve zkoumaném časovém úseku. Mnoho možností, dočasně málo zřejmých, ale schopných kdykoli se probudit k životu, mnoho víceméně neuvědomen lých hybných sil, individuální nebo kolektivní postoje! k věcem zůstanou pozorovateli skryty. Jediná zku4r šenost není nikdy s to rozlišit své vlastní faktory;! tedy ani podat svůj vlastní výklad.
VII. Přítomností k pochopení minula
V této solidaritě věků je tolik síly, že pouta mezi pří:- I tomnem a minulostí, vedoucí k pochopení jejich jevů, I t  platí v obojím směru. Nepochopení přítomna se ne-1 ^ yyhnutelně rodí z neznalosti minulosti. Možná všaí: I že je stejně marné vyčerpávat se snahou o porozu* mění minulosti, nevíme-li nic o přítomnosti. Na jiném [ místě jsem už připomněl tuto drobnou příhodu: do-1 provázel jsem do Stockholmu Henriho Pirenna; sotva I jsme dojeli, řekl mi: „Na co se půjdeme podívat nej-| dřív? Mají prý tady úplně novou radnici. Pojďmťl nejprve tam." Pak jako by chtěl předejít mému udit vu, dodal: „Kdybych sbíral starožitnosti, měl byclf oči jen pro staré věci. Ale já jsem historik. Prot<j| mám rád život." Pochopení pro věci živé je skutečn.4 nej znamenitější vlohou tohoto historika. NenechmC se mýlit občasným chladem jeho stylu. Největší naši dějepisci byli touto vlastností obdařeni všichni: méi ji po svém Fustel i nesmlouvávejší Maitland, právl tak jako Michelet. Je to možná v podstatě dar dobi
rých vil, takže je marné chtít ji nějak získat, pokud ji člověk nenašel přímo v kolébce. Přesto však je třeba ji neustále cvičit a rozvíjet. Jak? Přece podle Pirennova příkladu: ustavičným kontaktem s dneš-kem.
Neboť v dnešku lze tep lidského života přímo smys: ly vrumsít, zatímco snaha vrátit jej starým textům vyžaduje namáhavé úsilí obraznosti. Mnohokrát jsem ■■t^ä'lTcasťo vyprávěl příběhy o válce a o bitvách. Ale znal jsem je skutečně v plném smyslu slova znát, znal jsem jinak než zvnějšku, co pro armádu znamená obklíčení a pro národ porážka, dokud jsem sám nezakusil hrozný pocit zhnusení, který v člověku zanechávají? Dokud jsem se sám v létě a na podzim 1918 nenadýchal radosti z vítězství (čekám a pevně doufám, že si jí znovu naplním plíce: ale bude mít už, bohužel, jinou vůni), věděl jsem skutečně, co vše to krásné slovo obsahuje? Po pravdě řečeno, saháme konec konců vždy — ať už vědomě nebo bezděky — k svým každodenním zkušenostem, vybírajíce z nich prvky, jež nám pomáhají rekonstruovat minulost, obohacujíce je novými odstíny všude, kde je třeba. Jaký f smysl by pro nás měla sama slova, jichž užíváme, pokoušejíce se charakterizovat dávné duševní stavy nebo; vymizelé společenské formy, kdybychom předtím neviděli lidi žít? Toto instinktivní prostoupení životem má stokrát větší cenu, je-li nahrazeno vědo-mým a kontrolovaným pozorováním. Velkému matematikovi neubere podle mého soudu na velikosti, když projde životem se zavřenýma očima. Ale vědecky připravený člověk bez záliby pozorovat lidi, věci a události kolem sebe možná zaslouží, jak říkával Pirenne, abychom ho nazývali způsobilým starožitníkem; udělá , však moudře, když si nebude dělat nárok na jméno historik.
Aiíi pěstování historické senzibility ostatně samo vždý věci nevyřeší. Znalost přítomna pro porozumění
minulosti nabývá někdy v jistém směru ještě bezpro střednějšího významu.
Bylo by vskutku vážným omylem domnívat se, že|j pořádek, kterého se historici při svém zkoumání přidrží, musí nutně kopírovat sled studovaných událostí. Často bývá užitečné začít čtením historie „z dru
zj nichž bylo třeba vyjít. Jistěže nám tu nejde o to I vnutit tento obraz v nějakém jednou provždy znehyb-ínělém tvaru bez jakékoli změny každé etapě minu-Uosti, s kterou se na své pouti proti proudu času postupně setkáme. Zde jako v jiných případech se historik snaží postihnout určitou změnu. Ale jen poslední část
hé strany", jak říkával Maitland, a teprve potom [filmového záznamu, který má před očima, zůstala ne-'
• porušená. Aby mohly být rekonstruovány poškozené ;linie ostatních snímků, nezbylo než rozvinout nejdříve ^cívku pozpátku, od posledního záběru k prvnímu.
věci seřadit, jak se skutečně odvíjely. Neboť přirozená cesta jakéhokoli bádání vede od jevů lépe nebo ne zcela špatně známých k tomu, co je méně jasné. Sestupem do hloubek věků světla dokumentů ani zdaleka pravidelně nepřibývá. Jsme sice nesrovnatelně hůře informováni o X. století našeho letopočtu než například o době Caesarove nebo Augustově, přesto však ve většině případů jsou období nám časově bližší totožná s oblastmi poměrného jasna. Přičtěte k tomu, že mechanický postup odzadu kupředu vždy s sebou nese nebezpečí ztráty času honbou za počátky nebo příčinami jevů, jež se pak ve světle zkušenosti možná ukážou jen počátky nebo příčinami pomyslnými. I nejproslulejší z nás podlehli někdy podivným omylům, protože opomněli užít obezřele regresivní metody, když a kde byla na místě. Fustel de Goulanges se tak sklonil nad „počátky" feudálních institucí, o nichž měl, obávám se, představu jen dosti zmatenou, a nad prvními projevy nevolnictví, které pojímal ve zcela nesprávném světle, nedostatečně poučen popisy, jež přejímal z druhé ruky.
Stává se bezpochyby častěji, než si lidé myslí, že je třeba dojít až do přítomnosti, chceme-li se dobrat světla. Některými svými základními rysy je tvář naší zemědělské krajiny, jak již víme, poplatná nesmírně vzdáleným dobám. Avšak abychom mohli vyložit několik málo dokumentů umožňujících nám proniknout touto mlhavou genezí, abychom správně formulovali
Existuje tedy jen určitá věda o lidech v čase, jež musí neustále spojovat bádání o lidech mrtvých se • Studiem živých. Jaké jméno pro ni najít? Řekl jsem [Už, proč se mi starodávné pojmenování historie zdá "nejvýstižnější, nejméně výlučné a také nejhlouběji poznamenané dojemnými vzpomínkami na úsilí zdaleka ne teprve stoleté, a tedy i pojmenování nejlepší. navrhujeme-li tu v rozporu s některými předsudky — |>statně mnohem mladšími než toto jméno — rozšířit je i na poznávání přítomna, nesledujeme tím — je vůbec třeba se proti takovémuto nařčení ohrazovat? p prosazení žádného požadavku svého cechu. Ži-yot je příliš krátký, znalosti člověk sbírá příliš dlouho, jriež aby někdo, i kdyby šlo o nej nadanějšího génia, jmohl dosáhnout nějaké úhrnné znalosti osudů lidstva. Studium současného světa bude vždy mít své specialisty^ jako je má doba kamenná nebo egyptologie. Na jedněch i na druhých žádáme jen to, aby pamatovali, že historické bádáni nesnáší úsilí o soběstačnost. Každý [Osamoceně pracující historik porozumí i na svém vlastním úseku jevům vždy jen napůl. A jedinou skutečnou historií, nemyslitelnou bez spolupráce, je obec-
Ses jí ' "uč _ j.___• v,
problémy, abychom si o nich vůbec mohli udělat§a ¥"one sveta, představu, museli jsme splnit jednu základní podmhw Vfda vsak nemusí byt určena jen svým předmětem, ku: pozorovat, analyzovat dnešní podobu krajiny* m5zf f Prave J* dobre stanovit podle po-Protože jen ona poskytovala celkové perspektivy, ?ah>* JcJlch raetod- Je treba Prožit n tedy otázku,
46
47
zda by podle vzdálenosti studovaného jevu od píj| ho pozorování.
KAPITOLA II
HISTORICKÉ POZOROVÁNI
/. Obecné rysy historického pozorováni
Pro začátek se vžijeme do situace toho, kdo svá studia zaměřil na minulost. Očividné rysy historické informace, chápané v územ, běžném smyslu tohoto termínu, byly popsány |Ž mnohokrát. Fakta, která historik studuje, říká se~ |ám, mu samou svou podstatou naprosto znemožňují, íby je konstatoval sám. Žádný egyptolog neviděl Ram-esa. Žádný specialista napoleonských válek neslyšel ävkovské dělo. O minulých věcech nebudeme tedy |oci hovořit jinak než rjodle svědectví jiných. Jsme" poměru k nim v postavení vyšetřujícího~soudce ažícího se rekonstruovat zločin, při kterém nebyl, |bo fyzika ležícího doma s chřipkou a dovídajícího | výsledky svých pokusů jen z hlášení laboratorní |mocné síly. Slovem, na rozdíl od poznávání pří-|nna je prý znalost minula nutně „nepřímá". INikoho ani nenapadne popírat, že by v těchto při-|mínkách nebylo část pravdy. Je však třeba je značně tínit.
jMysleme si určitého armádního velitele, který právě ýedl svá vojska k vítězství. Bez otálení usedá a vlast-j rukou o něm začíná psát zprávu. Vypracoval plán vy. Řídil ji. Díky nevelké rozloze bojiště (rozhodli íe se totiž vložit do hry všechny trumfy a před-ýujeme si proto jedno z dávných střetnutí vměst-hé do těsného prostoru) viděl na vlastní oči téměř pu bitevní vřavu. Přesto vsak nepochybujme o tom, íú nejedné významné epizody bude nucen spoleh-t se na hlášení svých zástupců. V čemž se ostatně p vypravěč jen podřídí postupu, který o několik in dříve praktikoval přímo v boji. Které informa-