Kronika o Bruncvíkovi
Když bieše po smrti Štilfridově, tehdy Bruncvík, syn jeho, 203a uvázal se ve všecko zbožie i poče to zpravovati s velikú pilností, dokládaje se starších rady podlé rozkázanie a naučenie otce svého. Uměl každého podlé řádu jeho uctiti, světské i duchovnie, sirotky, vdovy, panny i panie, nebo 5 bieše poctivé knieže a velmi šlechetné, že po všech jiných zemiech o něm praviechu dobrú pověst.
A když bylo po dvú letů a po třech měsíciech po smrti otce jeho, rozpomenuv se Bruncvík na dobrodinie otce svého, co jest dobrého on české země učinil a dobyl svým 10 životem, i řekl jest k své paní: „Má Neomenia, tof věděti dávám, žer já mienim jeti a hledati cti jazyku svému, neboť nesluší žádnému dobrému tak umříti, aby nic památného po sobě neučinil. A protož otec muoj to mi radil i předkové naši, abychom, kdež mohúc, dobrého jména dobývali. Otec 15 muoj, ten jest orla svým životem dobyl a jáť buohdá mienim lva dobyti. A toť prsten na svedomie dávám a tvůj persten z tvého prstu beru, protož aby žádnému nevěřila, leč ten prsten sama uzříš. Znamenajž jej převelmi dobře. Jestliže jeho v sedmi letech neuzříš, věz, žeť živ nejsem. 20 A co sem na své mysli umyslil, jinak toho neučiním, bychť měl hrdlo ztratiti." Neomenia poče srdečně plakati, řkúc: „Bědajž mně nebožce! Komuž mne ostavíš, můj najmilejší pane? Otec můj i matka má jsú ode mne velmi daleko. Komuž já se smutná utěším?" Bruncvík vece: „Královna 25 milá, neodjedu tebe tak lehce, jako se tobě zdá. Chciť po tvého otce posiati, ať by na mém miestě zpravoval zbožie mé a tobě pomočen a raden byl. Jinému tebe neporučím nežli otci tvému. A věz to jistotně, jest-li tobě žel, že já jedu pryč od tebe, mněť jest daleko větší žel. Ale toť již 30 jinače býti nemuože." Královna Neomenia vece: „Byť tobě
165
žel bylo, měl by s právem zdaleka ke mně přijeti a mne utěšiti. A již pohřiechu vidím, že mne chceš zapomenuti. Běda mně, toho dočekavši!" A obchytivše ho s pláčem 203b      velikým, i pykáše jeho a poče pro/ski, aby se rozpomenul 5  a s ní ostal. Bruncvík vece, zařva: „Neplač, najmilejší paní má! Jižť svého slibu nepromění, neb kniežecie slova nemají nikdy zpět jiti, aniž buohdá zase puojdú." A zatiem obešla otce jejího, aby k němu přijel. A přikázal třiceti koní sedlatí. I jel jest do rozličných zemí, jména dobrého dobývaje
10 sobě, a to tak daleko, že pro vody dále nemohl jeti. A když na moře přijeli, jezdě po břehu, mysle, co tomu učiniti. A dobyv sobě korábu, i jel s svú čeledí. A když bieše čtvrt léta na moři jezdě, tehdy jedné noci strže se vietr veliký na moři i zehra se moře, velmi se zdvižechu vlny i metáchu
15 korábem, až druhdy na tři lokty pod vodu bieše. Bruncvík u velikém nebezpečenství bieše, že tak se o něm píše, že když v tom velikém búření bieše, hluk a zvuk morský s velikým větrem vrže korábem daleko za se, že se již k hoře Jakštýnové blížíše. Marináři to uzřevše, tu tepruv
20 od nich pláč a zvuk a křik bieše veliký a pravichu, řkúce: „Již tepru neštěstie nás potká!" A tak se jest pohřiechu stalo. Když padesát mil biechu od té hory, zarazi je převelím veliký blesk a vuoně silná z Jakštýnové hory, že v okamžení k sobě přítrže je všecky. A ta hora má tu moc,
25 což jest u padesáte míléch se všech stran, v okamžení k sobě přitáhneť, bud to lidi, ptáky, ryby i dříví i tváři mořské, a tomu nelze než věčně při tom Jakštýnu zuostati. Jiného pod tú horů nenie než jeden ostrov velmi krásný a slóve Zelator, jako by řekl „radostný" nebo „milovný". Na
30 kterémžto vida se Bruncvík s svú čeledí, poče sobě velmi stýskati, a tu uzře na tom ostrově mnoho zetlelých korá-buov a také lidských kostí i jiných hromady veliké. Vida to Bruncvík, poče sobě převelmi stýskati a jednak se veseliti, řka: „Kto doma v svém pokoji sedí, ten se zlé příhody
35 zchodí a tak o něčemž žádný mluviti nesmie, leč příhody zvie; ten potom je jiným zpraví."
A dokavadž měli stravu, dotud vždy vesele byli, ale jakž se stravy nedostane, tak se jim převelmi stýská. Tu se roz-
166
ličně pokúšeli u mistrovství velikém, chtíce odjeti, ale to mistrovstvie málo jim plátno bylo: když sú již puol míle odpluli, hnedky v okamžení ha tom ostrově se viděli. Tehdy, nevedúc tomu co učiniti, a již se jim nedostávalo stravy, počechu své vlastnie koně jisti, a vždy čekajíce smi-lovánie božieho. A když jednu uda se jemu samému po té hoře jezditi a procházeti se, uzře jednu panenskú hlavu a ruce a ostatek všecko ryba. Ta jest slúla Európa. I promluví k ní a řka: „Zlé-li jsi, čili dobré? Mluv se mnú!" A ona jemu vece: „Bruncvíče, jsem tak, jakž mě vidíš, ani 10 zlé, ani dobré." Vece Bruncvík: „Mohu-li s tebú jaké utěšenie mieti?" Ona vece: „Časem muožeš, a časem nemůžeš." Slyše to Bruncvík, i prijal se jí a přebýval s ní a to za utěšení měl.
A když se potom / koní nedostalo, počechu se sami jiesti,   15 204a čekajíce vždy smilování božího. Třetie léto již přicházíše, Bruncvík již jediný bieše s jedním starým rytířem jménem Balád. I řekl jest Bruncvíkovi: „Pane milý, této tvé příhody nevie paní tvá milá ani tvoji zemane, co se jest nám přihodilo." Slyše to Bruncvík, i byl velmi žalostiv. Tehdy 20 Balád vece: „Nestýskaj sobě, muoj milý pane! Jestliže ty mne chceš poslúchati, chciť tu radu dáti, že odsud vyjdeš, ale nevím, blíže-li, čili dále budeš. Jáť již starý netbám, mněť jest již zde ostatí. Než přídeš-li kdy k štěstí, rozpomeň se na mú věrnu službu." Bruncvík vece: „Věrný rytieři 25 můj, kterak by to mohlo býti, bych já odsud vyšel? Neb sem slýchal, kto k Jakštýnové hoře přijde, ten tu věčně cstati musí." Vece Balád: „Jest pták jeden, noh slóve, a máť obyčej, že sem na každý rok jeden přiletí, a což mrchy ostane, v okamžení pochytí i letí preč. A tu hodinu dobře vie, kdy 30 má přiletěti. Ten tě má vyvěsti, jestliže ráčíš, ale dále pak nevím, kterak se bude- dieti." Vece Bruncvík: „Věrný Baláde, i ovšem dobrá jest to rada. Bychť jediné mohl z toho vězenie vyjiti, neb bylo by mi žel umřieti! A snad by mi se ještě někdy událo, že bych k svým vlastem mohl 35 přijíti." Tehdy Balád, vzav konskú kuoži, i zmazal ji krví velmi dobře i vsadi do nie Bruncvíka, meč k němu vloživ, i zašil je dobře řemenem a vloživ ho na tu horu.
167
V devátý den noh přiletě v času svém, v okamžení pochytiv jej, i přiletě s ním daleko na pusté hory, že by jedva pěší ve třech letech mohl tam dojiti od té hory. A noh třetí den přinese jej a uvrže mezi své děti, aby jedly; a tu 5 jeho povrhá, i letěl sám na jinú vnadu. Tu ovšem bieše Bruncvík u velikém nebezpečenství, když ptáci trháchu tu kuoži mezi sebou, hněvivě křičíce hlasy svými, nebo hla-doviti biechu. A když tu kuoži okolo něho trháchu, Bruncvík nevěda jiné rady, dobyv meče a vyskočiv, i srubá jim
10 hlavy. Tu se ovšem Bruncvík statečně mějíše, nebo mu toho potřebí bieše. A píše se o těch ptáciech v jiných knihách, že každý ten pták jest tak silný, že na každý pazneht muož jeden kuoň vzieti, a tak jest veliký, že z jedné hory na druhú kročí. A má na každé noze tři paznehty. Těch ptá-
15 kuov nenie mnoho, neb se sami ztepú a snědie. A když to Bruncvík učini a pán buoh jemu pomůže, že jest je zbil, podivi se tomu i pozdvihl se z toho miesta a poče u velikém strachu běžeti po těch pustých horách, neb ani ptáka, ani zvieratá tu bieše. A když Bruncvík odtad devět dní
20 a devět nocí běžíše a vdycky do větších a pustších hor jdie-še, i uda se jemu do jednoho údole hlubokého vjíti. Tu zaslyši zvuk a hřmot veliký, zastaví se poslúchaje, ano hřmot vždy větší. A přistúpiv blíže, i uzře, ano lev a saň přeprudce se tepů. Tehdy Bruncvík stoje, i poče mysliti, 204b 25 řka takto: „Nuž, milý buože, kterémuž / pomoci? Pro to zvieře, pro lva vyjel sem z své země, i veliký strach mám, a ješče neviem, kterak mi se stane, protož nelzeť jest jinak než lvu pomoci, dějž se, jak se děje." I dobyv svého meče, přiskočí k sani i poče s ní biti, lva zastúpiv; neb bieše lvovi
30 velmi těžko. A ten drak j mějíše devět hlav; z každé oheň jako z výhně vycházíše. Opět Bruncvík velikú nebezpečnost mějíše, nebo saň je velmi páléše. A z druhé strany také lva se baše, a tak dvěnásob viece sebú nebezpečen bieše. Vida lev velikú vieru Bruncvíkovu, padl na zemi i odpočinul
35 sobě, neb je saň velmi bieše ubila. A Bruncvík se vždy s saní tepíše, že již šest hlav z ní obrubal bieše. Tu se tepru saň rozhněvá i poče Bruncvíka až k zemi mnohokrát plamenem porážeti, že jej byla převelmi umdlila, že již s velikú núzí
168
se bránil. I vida to lev, rozběh se, i roztrže ji velikým hněvem napoly i na malé kusy ji rozmetá. Vida Bruncvík sílu do něho tak velikú, poče se lva velmi báti, aby jemu též neučinil ; i šel jest preč, chtě lva rád zbyti. Ale lev pro nic nechtěl ostati, nebo kamžkolvěk Bruncvík se obrátil, za sebú vždy 5 lva viděl. A několiko dní šel vždycky ve dne i v noci, zdali by kde mohl odbyti toho lva. I nabrav s sebú žaluduov a bukvě v ňadra, neb stravy tu jiné žádné nemějíše, i vstúpil jest na velmi vysoké dřevo, zda by v té chvíli lev kam odšel, aby on sejda doluov, přič odšel. Tu na tom vysokém 10 dřevě seděl jest tři dny a tři noci a lev vždycky sedieše pod tiem dřevem na nohách, hledě nahuoru. Tomu lvu velmi toho žel bieše, že jemu Bruncvík nevěříše. I zařva v té žalosti lev tak silně, že se pod ním země velmi zatřásla, a Bruncvík velikým strachem z dřeva doluov upadl, stlúkl 15 se velmi. Vida to lev, odběhl rychle a nařípa kořenie, přinesl jest v uštech a obkládal jest Bruncvíka, takže v malé chvíli se zhoji. Tu opět Bruncvíka zlé bylo potkalo, neb jest z vysokého dřeva doluov upadl, ale jakž jemu lev pomohl, tak ho velmi miloval; a ješče jemu právě nikdy nedověřil. 20 A když bieše po tom úrazu, sede Bruncvík u veliké mdlobě od hladu, nemaje co jisti. A vida lev na něm hlad, běžev, i uhoni srnu a přinese i roztrže ji napoly, i vloži v usta, poče srnu tu tak horce péci jako v najhorčejší peci, a vyňav, i položi předen. Vida již Bruncvík velikú vieru lvovu, 25 i milováše jej opět převelmi; a lev poctivě přilehna, hlavu svú jemu na lóno položi. Tu Bruncvík poče jeho hladiti a krotiti. A potom posilniv se Bruncvík, vstav, i jide mezi veliké lesy z hory na horu.
A tak opět poče blúditi plné tři léta po těch vysokých 30 a pustých horách a lev vždycky za ním, stravu jeho ob-myšluje. A když se jemu uda na jednu horu převelmi vysokú jiti, všed na dřevo, zdali by kde / hrad anebo město uzřieti 205a mohl, a patře na vše strany, i uzře jeden hrad v moři velmi daleko. A sšed dolů, poklek na svá kolena i prosil pána 35 buoha, aby jemu ráčil pomocník býti z toho blúzení, nebo jiného nic nevědě, než kam jej oči nesly a mysl vedla, tam šel. I umieniv sobě cestu k tomu hradu, i jide tam. A když
169
patnácte dní j ide, i vyšel jest z těch pustých hor k moři pustému. A stoje nad mořem, poče mysliti, kterak by k tomu hradu mohl přijíti. A nevěda jiného vymysliti, i poče mečem kuolé a prútie rubati a lev na hromadu smýkati. 5 I upletl jest sobě lesu širokú a vloži ji na vodu i vsedě. A v tu chvíli lev, stravu honě, obmeška se málo. Tehdy Bruncvík, chtě lva zbyti, odstrčí se od břeha, a v tu chvíli lev, nesa vepř divoký v uštech, rozhněvá se i vskoči po Bruncvíkovi, nesa vepř v uštech, ledvy že předníma nohama
10 doskočí. A tak lev, dvěma nohama drže se lesy, i plul dobrú chvíli. Vida opět Bruncvík, že ho vždy lev ostati nechce, i poče mu pomáhati s velikú nesnadností, až jemu na lesu pomůže. Tu opět Bruncvík velikú nebezpečnost mějíše, takže se jedva na té lese obdržal, že do moře ne-
15 upadl. A jakožkli se obdržel, však vždy u vodě jednak do hrdla, jednak do pase sedíše. A tak v té vodě osmnácte dní plúval jest. Lev z jednoho konce a on z druhého seděl, a tak jeden druhému utonuti nedal. Devět dní a devět nocí moře s nimi hráše a druhých devět dní a nocí u veliké tmě
20 mezi horami se viděli. Když přijede k jedné hoře, zdaleka uzře, ano se ta hora svítí jako plamen. I dobyv meče a podplynuv pod ni, udeři silnú ranú, že jí utě kus jako člověčí hlava. A ta hora karbunkulus převelmi čistá bieše, a to světlo od té hory jim svietíše, až z těch hor a miest
25  tmavých vyjeli.
A když se k tomu hradu blížíše, poče se diviti, ano rozličné proměny morské okolo něho biechu. Hrad převelmi krásný bieše, ale na něm potvory morské všecko biechu. I vece sám k sobě Bruncvík: „Bud zlé nebo dobré, mněť
30 jest na tom hradě býti, bych měl neviem co trpěti." A když již bieše na tom hradě, tu opět jej veliký strach podjide. I uzře, ano král toho města Olibrius mějíše oči napřed i nazad a prstuov na každej noze 18 i na rukú tolikéž. A okolo něho mnoho rozličných lidí viděl, jedny o jednom
35 oce a jiné o jedné noze a mnozí rohatí nad očima, jiné o dvú hlavú, jiné s psíma hlavama, jiné polovice šedivé a polovice bílé, jiné herbovaté jako velblúdové, jiné jako lišky červené. Tehdy poče Bruncvíka strach podjímati, ano
170
křik a zvuk od nich veliký, nebo jedni / vyjí, druzí vrčie, 205b
třetí skučie, tak svému králi slúžíc. I poče Bruncvík zpět postúpati, chtě z toho hradu sjeti. Vida to Olibrius, promluví k němu: „Bruncvíče, tvé jméno dobře viem, ač toho se v našich vlastech nikdy nepřihodilo, by takový člověk 5 mohl mezi námi viděn býti. A protož z vuole-li jsi sem přišel, čili z núze?" Bruncvík vece: „Králi milý, i ovšem po vuoli jsem z své vlasti ven vyjel, a již mi se pohřiechu tato má nešťastná příhoda z veliké núze děje." I vece král Olibrius: „Bruncvíče, věziž to, že s námi musíš v núzi 10 přebývati, avšak chceš-li se v jednu věc uvázati a mé dcery Afriky dobyti, kteráž mi jest vzata tretieho léta od draka Baziliška na hrad, jemuž říkají Arabia, na pustém moři ode mne tři sta mil, věziž, žeť chci pomoci k tvé zemi a pustiti tě skrze železná vrata." Jichžto bieše mocen ten král Olib- 15 rius, a jinudy nebylo lze Bruncvíkovi jiti než skrze ta vrata. Tehdy vece Bruncvík králi: „Toto mi jest najprvé divno, že nevídavše mne, jmenuješ mě. A to jakož o dceři mluvíš, v nesnadné mě věci poddáváš, avšak chceš-li to plniti, což mi slibuješ, chciť se o to pokusiti, vezma na pomoc pána 20 buoha svého." A král poče jemu slibovati a jeho velice ctíti.
Bruncvík káza třetí den připraviti korábec, na který nabrav stravy, aby mu za pět měsícuov trvala, vsed se lvem, i jel jest. A když přijel pod ten hrad velmi krásný, přivázav 25 koráb, i šel a lev za ním. A když biechu u prvních vrat, tu uzře ukrutných dvé zvierat, ani na stříberných řetízích ležíchu, střehúc toho hradu. Ta zvieratá slula monetrus. Veliké potvory biechu, nebo každá mějíše hlavu jako člověk, tělo jako kuoň, ocas jako svině. A ta velmi silná biechu. 30 Uzřevši Bruncvíka se lvem, hněvivě se třeséchu, až se veškern hrad hýbáše. Vida to Bruncvík, dobuda svého meče, mužsky se s nima o ty vrata tepíše. Vida to lev, že pán jeho mdléše, rozběhna se, jedno na pravú poli hněvy velikými roztrže a potom i druhé. Tak první vrata ob- 35 državše, i jidechu dále. A když u druhých vrat biechu, opět uzře dvě silnější, a těm řiekáchu glato; každé mělo dva rohy na dva lokty dlúhá, ostrá jako břitva. Ta zvěř
171
10
15
206a
20
25
30
35
i podnes, když se s kým svadí, jedním rohem seče a druhý na hřbet položí. A když jemu jeden ustane, tehda ten položí a druhým se brání. To zvieře nebojí se nic jiného než červené barvy, a jestiť tak udatné na vodě jako na zemi. S těmi opět Bruncvík práce mějíše. Avšak dobyv meče, poče se opět s nimi biti velikú chvíli tak prudce, že se hrad třesíše. Tu ovšem lev jemu vděčen bieše, neboje opět hněvem roztrhal. A tak druhá vrata obdržavše, a jidechu k třetím vratóm. Tu uzřechu tepru strašlivá zvieratá a veliká, jenž slovu sidforové. Ta zvieratá takových srstí biechu jako nedvěd a rohy jako dáblové mějíchu a zuby černé jako konské. A každé z nich usta převeliká mělo, že pojednú člověka pohltilo. Těch zvieřat všecka jiná zvieratá zemská i morská se báchu, s nimižto se Bruncvík mějíše biti. Však bohu se poručiv, i bil se jest s nimi tak prudce, že zvuk u morských zátokách slyšechu. Ale pohřiechu, / by buoha napřed a lva nebylo, bylo by již namále zdravie Bruncví-kova. Tu lev všecku svú sílu sebrav, i poče se s nimi velmi biti a je různo trhati, takže jim buoh pomož, že všecky lev roztrhá.
A tak dobyvše všech vrat, jidechu do pravého hradu. Tu krásy mnoho viděchu, ale žádného člověka na něm nebieše. Striebra a zlata tu dosti bieše, a jiného nic nevidieše. A když přijidechu na ten palác, uzře Bruncvík pannu velmi krásnu. Její hlava a ruce až do pasu, a ocasové hadoví dva miesto noh u nie biechu. Ona uzřevši Bruncvíka, i vece: „Mládeneckú milý, tu se div nad divy stal! Pověz mi, kterak jsi se sem dostal, Bruncvíče?" ,,Afriko, panno milá, otec tvůj Olibrius, ten mě jest sem poslal a slíbil mi skrze vrata železná popustiti, jestliže tebe budu moci dobyti." Afrika panna vece: ,,Ó milý Bruncvíče, nesnadnáť jest věc to, by měl sílu tisíce muožuov, ješčeť bych se kázala s nimi se všemi radějé biti nežli s těmito rozličnými a morskými potvorami. A protož, milý Bruncvíče, pověz mi, spí-li ta zvieratá u prvních trojích vrat, že si sem pro ně tak snadno přišel?" Vece Bruncvík: ,,Afriko, panno milá, ovšemť spie a spáti budú." Panna vece: „Když spie, Bruncvíče milý, beřiž se z hradu a otci mému pověz, že sem zdráva, a kterak
mne choval, tak jemu děkuji." Bruncvík vece: „Afriko, panno milá, bud já živ nebo mrtev, staň se vuole buoží, zlé nebo dobré, bez tebe z tohoto hradu nepojedu." A když jest to slyšala panna, hlediece naň, i poče jeho velmi milo-vati. A posadivše jej vedle sebe, s pláčem jej objevše, i vece. 5 „Milý Bruncvíče, když nechceš beze mne jiti, nať prsten muoj; a prosím tebe, pomni na to, když tě bude kteiý strach podjímati a na tě počnú biti, nemeškaj jeho na pravý palec vzéti. Ten prsten má 24 mužů sílu. Ale nic proti tomu není, by takových měl sto prstenův na každém prstu, 10 nic nespomůž proti takové síle. Nebo otec můj na to několiko tisícuov naložil, chtě mě zase dobyti, nic tomu nemoh učiniti. Kterak ty pak, jsa sám jediný, chceš mě dobyti? Ó zlý, nevěrný otče, mohl si mě téměř sám na svém hradě zahubili, než si mi tu velikú žalost obnovil! Nebo pohled 15 a věz, můj milý Bruncvíče, těch mých zlatých pasuov! Ted dva ocasy hadové mé nohy obklíčily až do pasu a na kaž/dý den odpoledne až do večera muoj pán Basiliscus 206b těmi hady obkličuje mě, a pak celú noc až do poledne čistá panna a krásná bez těch haduov jsem. A toť má za obyčej, 20 že se přivalí ke mně s poledne tři hodiny i leží až do nešpo-ruov na mém luoně. Jiného nic než se mnú to utěšenie má. A přes puol hodiny, nebožčíčku, nepuojdeš-li ty přič, tvé se hoře a tvá bieda počne." Vsta Bruncvík, i poče se Pánu modliti, aby jemu z těch hruoz ráčil spomoci. A když při- 25 cházieše k tomu času, drak Basiliscus hne se v té své jeskyni, až se veškern hrad třesíše. Tehdy panna Afrika vece: „Pomni se a nepostúpaj! Již máš v takém nebezpečenství býti, jakéhož jsi nikdy neslýchal ani věděl." A v tu chvíli vzejde křik, pískanie, zvuk od hadóv, že kdyby čtyři tru- 30 bači velmi silně trúbili, pro ten pisk a zvuk byl by jich neslýchal. A když se pováli se všech stran mnostvie haduov a ješčeróv velikých a jiných potvor jedovatých, chtíce Bruncvíka ubiti, tu se jim Bruncvík poče brániti svým mečem, že po padesáti poče jednu ranú přetínati. A čím 35 jich viece bil, tiem jich viece přibývalo, a druzí tlustí jakžto břevno, a druzí dábelskými hlasy křičéchu. Bruncvík na to nic netbáše, ale se mužsky s nimi potýkáše a až do pasu
172
173
v jedu brodíše, a lev je převelmi trháše a okny z hradu metáše. Vida to drak Baziliscus, že sluhy jeho mordováše, tepru se sám hne hněvy velikými, chtě jich pomstiti, pod zlatú korunu se pováli tlustý jako drelink a mějíše osmnácte 5 ocasuov a obnoží hadových, a to tak ostrých, že jednu ranú veliké břevno přesekáváŠe. Tu tepru u boji Bruncvík veliké hoře mějíše. Silně jej drak raníše, až k zemi častokrát na svú tvář padáše a lev jej zastupováše. Tuť se s tiem drakem Baziliškem silně tepíše. Bruncvík zhůru vsta, k lvovi po-
10 běže, a tak jeden druhému věrně pomáháše. Od nešporův celú noc až do poledne s ním se tepiechu. Bruncvík již vešken krvavý a velikú mdlobu na zemi letieše. Vida to krv, že pán již ležíše, žaloštěmi velikými zařva velmi, i poče se s drakem prudce biti a ocasy okolo něho rúbati a hněvy
15 trhal, že všecky obnože z draka obtrhal bieše. Bieše Bruncvík s velikými bolestmi, avšak zhuoru skoči, i tu se tepru udatně s drakem tepiechu, neb jich již nemohl čím raniti. A na kusy jej roztrhachu, až z něho pramenové jako poto-kové tečiechu. A když drak zabit bieše, od velikých ran
20  Bruncvík k zemi letíše. Tři dny a tři noci slova nepromlu-207a      vil / a lev nad ním vždy žalostivě stáše. Afrika panna velmi jeho želéše a smutně nad ním stáše. Nevěda lev, co tomu učiniti, nemešká z hradu po korenie běžeti. Naryv kořenie, v uštech přinese a panna Afrika lékařstvie učini jemu, že jej
25 v devieti dnech zhoji. A potom Bruncvík k té panně vece: ,,Nuže, Afriko, panno milá, mělť sem pro tě veliké nesnáze, protož nemeškaj k otci svému radostně jeti." A ona objevše Bruncvíka, vece: „Ó najmilejší muoj Bruncvíče, chci vesele s tebú jeti." A tak nabravše striebra a zlata a drahého ka-
30   menie a klenotov za několiko tisícuov, i šli sú k králi.
A když jsú přijeli k hradu, král velikými radoštěmi po-běže doluov proti Bruncvíkovi a proti své dceři i da jemu milostivé vítanie, řka: „Zdráv buď, Bruncvíče, synu milý! Věziž, žeť chci svú dceru dáti i všecko své zbožie." A k tomu
35 Bruncvík, ač nerád, přivolí. A když s ní bieše několiko časuov, vždy o to myslil, kterak by do své země mohl přijeti. I uda se jemu jednu chvíli s tú pannu na nocleh jiti. I nahlédl do jednoho starého sklepu i uzře jeden meč velmi
starý bez jilcuov. A vyňav jej, poče ohledovati, ano ostrý náramně, i slíbi se jemu. A on sejma jilce z svého meče, i strči naň a do svých nožnic jej venda a svój do sklepu. Ona to uslyšavše, že on o meči mluví, vsta velmi ráno, zamkla sklep na devět zámkuov i lehla zase podlé Bruncvíka 5 i vece: ,,Divno mi jest ta věc, kterak si ty ten meč věděl, ano několiko let žádná mužská hlava jeho neviděla. Kdyby ty věděl, co ten meč mnoho moci má, tomu by se podivil." Bruncvík vece: „Panno milá, muožeš mi pověděti; však jej máš v své moci." Panna Afrika vece: „Když chceš zvěděti, 10 povímť. Ten meč má tyto moci: když by jeho z nožnic potrhal a řekl: ,Hlava jedna, deset, dvadceti, třiceti, sto tisíc hlav doluov!', hnedky by doluov hlavy skákaly." Bruncvík se poče tomu smieti a to sobě na mysl vze. Potom jeden čas ty potvory morské přišly byly do komnatky. Dosah 15 Bruncvík meče, chtě pravdu zvěděti, jako by meč ohledal, a potrhna jeho z nožnic, řekl: „Nuž tiemto mečem prvním potvorám hlavy doluov!", a hnedky bieše v okamžení: hlavy skákaly, což jich tu bieše. A on je rychle do moře umetal a tak zvědě pravdu. Potom po malém času, když 20 král se všemi za stolem sedieše, výtrže Bruncvík meč i vece: „Nuž, milý meči muoj, těmto potvorám i králi se pány, všem hlavy doluov skákajte!" A hnedky v okamžení všem hlavy doluov skákáchu. Tu Bruncvík, nabrav tlumokuov zlata a drahého kamenie za několiko mnoho tisícuov, 25 i odmekl želená vrata, vsed se lvem a s tiem zbožím na koráb i jel pryč.
A když opět po moři daleko jezdíše, i uda se jemu mimo jeden / ostrov jeti, jenž slul Tri [.arita. I uslyše trúbenie, 207b bubnovanie i rozličné zpívanie, i chtě zvěděti, co by to 30 bylo, jide na ten ostrov. A když tam přijide, tu uzře mnoho zástupuov na koních, ano jedni kolí, druzí tancují a veliká veselé mají s sebú. Stoje Bruncvík, i poče se tomu dívati. Tehda přída jeden z nich, vece jemu: ,,Ó Bruncvíče, i kterak si sem přišel mezi nás? A jakž si pak kolivěk přišel, 35 toběť jest tancovati a zde s námi přebývati." A podavše Bruncvíkovi ruce, i spali jej velmi. Vida to Bruncvík, že opět dobře není, potrhna meče, i die: „Nuž, tomuto prv-
niemu hlava doluov skoč!", a hnedky se tak stalo. Vidúc to zástupové, že hlava dole, mnozí z nich vecechu: „Ó Brunc-víče, tiem našich rukú neujdeš! Toběť jest s námi tancovati a s námi na těchto koních jezditi." A to biechu Azmodeové 5 ďábli a tu se mučiechu. Vida to Bruncvík, ano jej nutí, dobyv meče, i vece: „Nuž, těmto všem dáblóm hlavy \ doluov!" Tu opět těm všem dáblóm skákaly hlavy doluov.
A on opět vsedě v koráb se lvem a jel jest přič.
A opět jest na moři blúdil patnácte nedělí. Tu se jemu
10 opět velmi stýskáše. I uzří město velmi krásné, ano se svieti od zlata a od drahého kamenie, že záře od něho po moři deset mil vzcházíše. Tu Bruncvík připlul i vjide do města. Město to slulo Egbatanis. Překrásní domové v tom městě biechu, ale žádného člověka v něm nebylo. I chodíše duom
15 od domu, ano všudy jiesti a piti dosti; stolové kryti biechu a jídla v kuchyních dosti nachystáno. Tomu se Bruncvík velmi divíše, že žádného v tom městě neviděl. Jednožť po malé chvíli uslyše trubače, bubeníky, ano náramně velmi trúbie, a vojsko do toho města jelo. A to biechu Astriolové,
20 to jest Nevidomci, jenž v tom městě přebývali. Znamenav opět Bruncvík, že dobře není, a proto mezi nimi poče cho-diti. Oni vecechu jemu: „Bruncvíku nebožčíku, pověz, kterak jsi se sem dostal?" A on vece:,,Viem, že se vás nebojím, jakž sem kolvěk mezi vás přišel." Tehdy oni uchytivše jej,
25 i vedli před svého pána Astriola, kterýžto vece: ,,Nebo nám slib zde s námi býti věčně, nebo tě káži na ohněvý kuoň vsaditi a tak věčně na něm budeš hořeti." Vece Bruncvík: „Nevěrný Astriole, tvéť se hrůze nebojím; doufámť já svému buohu, poněvadž mi z velikých strachuov pomohl
30 a z nebezpečenství, že mi odtavad také pomuož. A ty, zlý Astriole, tys toho zaslúžil, ty máš tu býti a budeš." Vece Astriolus: „Hrdés mysli, avšak tvé hrdosti pokusím." I kázal kuoň ohnivý přivésti, a přiskočivše čtyřé, počechu se s Bruncvíkem trhati, chtíce jeho na ten kuoň vsaditi. Ne-
35 moha Bruncvík déle meškati, potrhna meče, i vece: „Nuž, těm čtyřem hlavy doluov!", a hnedky hlavy skákáchu, i přiskočí lev, hnedky je roztrhá. Vida to Astriolus, že není klamu, pokřikne na jedno vojsko. Tu jej s velikými křiky
obklíčichu, několiko tisícuov. Opět Bruncvík vece: ,,Nuž
20 mužóm, nuž 30, nuž sto, nuž tisíce hlav doluov!"
A hnedky takový hřmot od hlav vzejde, až se všecka / země 208a
třesieše. Vida to Astriolus, i vece: „Pomni se, Bruncvíče!
Pomni se pro svého buoha a schovaj meč! Slibuji tě do tvé 5
země dovésti, jedno nemorduj viece!" Tehdy Bruncvík
vece: „Ovšemť toť pro svého boha učiním, ale ne pro tě,
jestliže mi splníš to, co slibuješ, beze všeho strachu a úrazu
s tiem se vším, což mám, i se lvem do mé země přinésti."
On jemu viece slíbi. 10
I stalo se, že ve čtvrtek v první súmrak posadi Bruncvíka na rozhraní s tiem se vším zbožím i se lvem. Když se uzře% Bruncvík před Prahů, vzav na se šaty pústeničie, i pojide se lvem. V ty časy král Astronomus vdával svú dceru a jeho manželku Neomení zajedno knieže asyrskéjménem Kleo- 15 fáš, neb již sedm let minulo biešc, jak Bruncvíka neviděla. Zvěděv to Bruncvík, i šel jest na hrad a lev s ním. A když uzřev svú královnu, ana s tiem kniežetem Kleofášem sedí, i bylo jemu to velmi líto, avšak čekáše času. A když bylo po stole, přinesechu pitie v střiebernicích i v zlatnicéch, 20 i hleděvše na Bruncvíka osobu, podachu mu piti z zlatnice, z nížto pil knieže Kleofáš s kněžnu Neomení. A Bruncvík sňav prsten z ruky, i vloži jej do zlatnice a hnedky z hradu jide, učině jim poctivost. I da z hradu, napsal nad vraty, že ten, kterýž před sedmi lety vyšel bieše, byl jest na hradě. 25 I počechu o tom sobě praviti, kto by to byl. A královna schovávajíc zlatnici, nalezla prsten, pozná jej, že jest jejího milého Bruncvíka. I pověděla to otci svému a tepru o něm veliké pověsti pojidechu. A knieže Kleofáš poče tiem náramně smuten býti. I vsedal jest sám třidcátý na koně 30 i honíše Bruncvíka. A když jeho uhoni, jemše Bruncvíka, že chce jeho zahubiti. Vida to Bruncvík, potrhna meče, i vece: „Nuž tomuto ženichovi hlava doluov i s jeho služebníky!" A tak ze všech hlavy skákáchu a lev ostatek roztrhal a koni do města běželi. Potom šel Bruncvík na jeden hrad 35 a tu po pány zemské tajně poslal. Tehdy páni a zemane s radostí velikú jako k pánu svému milému přijeli jsú a do Prahy s ním jeli. Tehdy, když jest král Astronomus s dceru
i76
77
svú Neomení pravdu zvěděli, s velikú radostí proti němu daleko vyjeli. Mnoho také jiných z Prahy, starých i také mladých, vyjelo jest proti němu. Tu se radost veliká stala 208b      vší zemi, že knieže jejich lva při/nesl. A kterak jest měl 5 velikú práci, všem jest to zvěstoval. Zvlášče jeho milá královna Neomenia, tať jest najvětší radost měla. Potom kázal Bruncvík po všech městech volatialva na branách malovati a na zemské korúhvi z jedné strany lva šerého v černém poli. Ctyřidceti a pět let živ jsa, potom jediného syna s svú krá-10  lovnú jmějíše a tomu přezděl Ladislav. A pak v dobré starosti dni své dokonal. A lev velikú věru a tesknostmi nechtěl jest po něm živ zóstati. Velikými žalostěmi zařval, až i umřel.
Chvála buď bohu na výsostech.
O Apolónovi