KRONIKA ČECHŮ
Roku od narození Páně 952 959 (958)
[Na oděvu lidí se objevilo znamení kříže. Těm, kteří se mu posmívali, přinášelo smrt, ale těm, kteří mu oddaně a nábožně prokazovali úctu, nic zlého nepřineslo.
961 (960)
V tomto roce přišli ke králi Otovi poslové ruského národa a prosili ho, aby poslal některého ze svých biskupů, který by jim ukázal cestu pravdy. Prohlásili také, že se chtějí vzdát pohanského obřadu a přijmout jméno a křesťanskou víru. A on souhlasil s jejich žádostí a poslal Adalberta, biskupa v katolické víře. Oni ve všem lhali, jak potom potvrdil výsledek věci, protože onen řečený biskup neunikl smrtelnému nebezpečí jejich úkladů.166
963 (962)
Tuto, biskup řezenského kostela, zemřel.167
964 (963)
V Římě, v kostele svatého Petra apoštola, se uskutečnil velký synodální koncil. Předsedal tam císař Ota, rozmnožitel říše, s velkým množstvím biskupů, opatů, mnichů, proboštů, kleriků. Tam byl svržen z apoštolského stolce papež Benedikt, byl svěřen biskupu Adaldagovi a poslán do Saska, kde skončil svůj život.168 A v temže roce podléhalo vojsko císaře Oty umírání.]169
Roku od narození Páně 966
Kapitola XXI.
Roku od narození Páně 967
Dne 15. července kníže Boleslav, nazývaný Ukrutný, pozbyl knížectví, které skrze bratrovu krev zle získal, a s ním ztratil i život.170 Po něm nastoupil k moci jeho stejnojmenný syn, který se dobrými mravy a duchovním obcováním velice lišil od svého otce. Jak je podivná milost Boží! Jak nevyzpytatelný je jeho soud! Hle, zrodí se hrozen z ostružiny, růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí, tak věru z bratrovraha vzejde ctitel Kristův, z vlka beránek,171 z násilníka muž dobrotivý, z bezbožného Boleslava zplozen byl
PRVNÍ KNIHA
kníže Boleslav druhý, však zbožnou povahou první.
A není mu úhonou stejné jméno s ničemným otcem, poněvadž v něm hořela pravá láska Kristova a čisté milování, podobně jako mnozí dostanou jména svatých, a přece nedosahují svatosti, neboť ani svatost, ani nepravost se nepoznává na člověku podle jména, nýbrž obé to po zásluze.
Kapitola XXII.
Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků a Božích kostelů obzvláštní zakladatel.172 Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů křesťanskému náboženství jako věřící křesťan založil a nadal je hojnou měrou všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám.173
Jeho vlastní sestrou byla Mlada, panna zaslíbená Bohu,174 vzdělaná ve svatém Písmu, oddaná křesťanskému náboženství, nadaná pokorou, líbezná v hovoru, štědrá příznivkyně chudých a sirotků a ozdobená veškerou poctivostí mravů. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od apoštolského otce175 vlídně přijata. Pobyla tam nějaký čas a dobře se seznámila s mníšskymi pravidly. Nakonec ji pan papež na radu svých kardinálů, a především proto, že chtěl přispět dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta i opátskou berlu. Potom nová abatyše, když dosáhla propuštění a apoštolského požehnání, aby přinesla do země české mníšskou řeholi, se i se svým přeradostným průvodem vydala zpět do drahé vlasti. Dojeli ke knížecímu hradu Praze, kde kníže Boleslav dlouho očekávanou drahou sestru uctivě uvítal. I vezmou se za ruce a vkročí do knížecího příbytku, kde spolu usednou a dlouho spolu vzájemně mile rozmlouvají. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co hodného paměti a podivu v Římě viděla nebo slyšela. Mimoto mu odevzdala list, od apoštolského otce jemu určený, jehož znění bylo toto:
,Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli katolické víry, posílá apoštolské požehnání. Je spravedlivé sluch dobrotivě nakloňovat k spravedlivým prosbám, neboť Bůh je spravedlnost, a kdož ho milují,
56
57
KRONIKA ČECHŮ
budou ospravedlněni a všecky věci těm, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému.176
Naše dcera, tvoje rodná sestra,177 jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepřít, tvoji prosbu milou našemu srdci, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo být zřízeno biskupství. To jsme my vskutku s radostným srdcem vyslechli a vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a mezi všemi národy zvelebuje. A proto z apoštolského plnomocenství a z moci apoštolského knížete svatého Petra, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatých mučedníků Víta a Václava povstal biskupský stolec a při kostele svatého mučedníka Jiřího aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím naší dcery, abatyše Marie, sbor svatých panen. Nikoli však podle obřadů sekty bulharského a ruského národa nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a apoštolská nařízení, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, vzdělaného především v latinském písmu, který by dovedl radlicí slova rozbrázdit úhory pohanských srdcí, zasít pšenici dobrých skutků a odvést snopy úrody víry vaší Kristu. Buď zdráv! "178
A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa a kostel svatého mučedníka Jiří byl na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete.
Kapitola XXIII.
Kdysi totiž přišel ze Saska na svatou pouť do Prahy podivuhodně výmluvný a učený muž, jménem Dětmar, kněz povýšením, mnich přiznáním. Seznámil se knížetem Boleslavem II. a za krátký čas si získal jeho velikou oblibu a přátelství. A poněvadž dokonale uměl slovanskou řeč, dal ho kníže svými posly povolat. Pak svolal duchovenstvo, přední muže země a lid a svými prosbami a přímluvami dosáhl toho, aby si ho všichni obecným souhlasem zvolili biskupem. Druhého dne, jak si kníže přál, příznivým voláním byl Dětmar ode všech zvolen biskupem a poslán od knížete, všeho duchovenstva a lidu k nejkřes-ťanštějšímu císaři Otovi, synu císaře Jindřicha,179 s tímto listem:
PRVNl KNIHA
„Nejslavnější císaři a největší ctiteli křesťanského náboženství! Přijmi milostivě prosby naše a všeho duchovenstva i lidu a tohoto muže, ve všem osvědčeného, jménem Dětmar, jehož si volíme za pastýře. Snažně tedy žádáme, aby byl s Vaším nejsvětějším schválením a rozkazem na biskupa vysvěcen."180
Tu císař, protože miloval zákon Boží, podle rady vévodů a knížat, ale zvláště biskupů, a protože měl péči o spasení lidu nově obráceného na víru, kázal mohučskému arcibiskupovi,181 jenž byl tehdy přední osobou u dvora, aby Dětmara vysvětil na biskupa.182 Potom se nový biskup, ozdoben mitrou, vrátil radostně do nové farnosti, jež zahrnovala celé cechy.183 A když přijel do hlavního sídla Prahy, byl u oltáře svatého Víta ode všech nastolen. Duchovenstvo při tom zpívalo „Te Deum laudamus", kníže však a přední muži prozpěvovali: „Kristus keinado"184 atd., prostší a zpěvu neznalý lid pak volal „Krlešu", a tak podle svého obyčeje celý ten den vesele strávili.
Roku od narození Páně 968
Zemřel předák Vok.185
Kapitola XXIV.
Potom biskup Dětmar světil kostely, vystavěné věřícími na mnohých místech k slávě Boží, pokřtil přemnoho pohanského lidu a činil jej věrným Kristu. A zanedlouho, totiž dne 2. ledna roku od narození Páně 969, byl vyproštěn z tělesných pout a hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou.186
Kapitola XXV.
Zatím již se vrátil z tábora filosofie, v němž sloužil deset let nebo více, výtečný hrdina, jménem Vojtěch, svěcením teprve podjáhen, a přivezl s sebou nemalé množství knih. Ten jako útlý beránek mezi ovečkami, truchlícími pro smrt svého pastýře, pilně konal pohřební obřady, a trvaje ve dne i v noci na modlitbách, poroučel jimi a též štědrými almužnami duši společného otce duchovního Bohu. Když kníže Boleslav a jeho nejlepší muži viděli, jak je v dobrých skutcích zbožný, a protože měli naději, že bude v budoucnu ještě zbožnější, z vnuknutí milosti Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi
KRONIKA ČECHŮ
bránil, a přivedli ho do shromáždění. Tam pak pravili: „Chtěj nechtěj, budeš naším biskupem, a byť nerad, budeš se nazývat pražským biskupem. Tvá urozenost, tvé mravy a skutky nejlépe se shodují s velepastýřským důstojenstvím.
Tys nám od vrchu hlavy až vespod po paty známý:.187
Ty dobře víš jak nám otvírat cestu, kudy se chodí do nebeské vlasti. Tvých rozkazů je nám nezbytně potřebí, abychom mohli a také chtěli jich být poslušní. Tebe všechno duchovenstvo za hodného, tebe veškerý lid provolává za schopného k biskupství." Tato volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hrádku Levém Hradci 19. února téhož roku, kdy zemřel biskup Dětmar.188
Kapitola XXVI.
Toho času se ze saracénské války vracel převýtečný císař Ota II., milovník pokoje, ctitel spravedlnosti, nad nej slavnějšího otce svého Otu I. ještě slavnější, vítěz ve všech bitvách nejvítěznější,189 a cestou přijel do města Verony. K němu přibyl slovanský průvod z Čech se zvoleným biskupem, který nesl vzkaz od knížete a žádost ode všeho duchovenstva i lidu, aby z císařské vůle potvrdil společnou volbu. A tak nejjasnější císař svolil k jejich hodné žádosti a dne 3. června dal biskupovi prsten i pastýřskou berlu. A právě tam přítomný mohučský arcibiskup Willigis,190 jemuž byl Vojtěch podřízen, ho z rozkazu císařova vysvětil na biskupa jménem Adalbert. Arcibiskup magdeburského kostela Adalbert191 totiž Vojtěcha kdysi biřmoval křižmem a dal mu toto své vlastní jméno.
Vysvěcen tedy byl dne 11. měsíce června a pak se spolu se svým doprovodem vydal do drahé vlasti. Přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem a za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec' Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně a z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru.
60
í
PRVNÍ KNIHA
Kapitola XXVII.
Roku od narození Páně 970 Roku od narození Páně 971 Roku od narození Páně 972 Sešel ze světa svatý Oldřich.192
[Svatý Oldřich, biskup augšpurského kostela, odešel z tohoto světa 4. června. Jeho tělo pochoval řezenský biskup svatý Wolfrang.193 973
Ota první, zbožný císař Němců, ach běda, zemřel 7. května. Po něm nastoupil jeho syn Ota. 975
Zima byla velmi tvrdá a nevhodně dlouhá a 15. května napadla spousta sněhu a pokryla znovu zemi. Téhož roku zemřel arcibiskup Rudbert, po něm nastoupil Willigis.]194
Roku od narození Páně 977
Zemřela Doubravka. Byla to velmi nešlechetná žena. Když se totiž již v pokročilém věku vdala za polského knížete, sňala si závoj z hlavy a vložila si na ni vínek panenský, což bylo od té ženy veliké bláznovství.195
Roku od narození Páně 978
Roku od narození Páně 979
Roku od narození Páně 980
Roku od narození Páně 981
Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho pamětihodných rysů, chceme se zmínit aspoň o některých mála z nich, a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž ke všem veselé tváře, bystrého ducha a úsudků, vlídný v hovorech a bohatý světskými i duchovními statky. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů i hojnost předáků. Svými činy dokládal znalost práva, podporoval chudé, utěšoval zarmoucené, přijímal pocestné a chránil vdovy a sirotky.196
Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice,197 ležící v místě, kde řeka Cidlina ztrácí své jméno a ústí do volnějšího toku Labe. Jeho knížectví mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež se jmenuje Oseká, při řece Mži. Rovněž
61
KRONIKA ČECHŮ
na jižní straně proti Němcům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu, k východu proti moravské zemi hrad ležící pod pomezním hvozdem, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu, na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.198 Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil.
Kapitola XXVIII.
Roku od narození Páně 982 Roku od narození Páně 983 Roku od narození Páně 984
V Římě zemřel císař Ota II.199 S tímto císařem pražského biskupa Vojtěcha pojilo tak důvěrné přátelství a tak mu byl milý v službách, že ho král o Božím hodu velikonočním, jejž slavil v Cáchách v paláci za přítomnosti všech biskupů, vyznamenal tou vznešenou službou, aby mu vložil korunu na hlavu a sloužil slavnou mši, což příslušelo jenom arcibiskupovi.200 A po svátku ho zavolal císař do soukromí, když mu již před tím udělil dovolení vrátit se do vlasti, vyznal se mu ze svých hříchů, a poručil, aby naň zbožně vzpomínal ve svých modlitbách. Mimoto, jako památku na sebe, mu dal roucha, v nichž by sloužil mši o Velikonocích, totiž albu, dalmatiku, kasuli,201 kápi a ručník. Dosud se chovají jako vzácnost v pražském kostele a nazývají se roucha svatého Vojtěcha.
Roku od narození Páně 985
[Sašové napadli území Slovanů, jimž přišel na pomoc kníže Měšek s velkým vojskem, a zničili celou slovanskou zemi požáry a vraždami.202 Roku od narození Páně 986
Král Ota, dosud chlapec, přišel s velkým vojskem Sasů do země Slovanů a ničil ji velkými požáry a vraždami.]203 Roku od narození Páně 987
Zemřela Střezislava, ctihodná matka svatého Vojtěcha a paní Bohu milá, hodná i toho být matkou tak velikého a svatého syna.204
[Téhož roku Sašové podruhé vpadli do země Slovanů. Titíž Slované se nakonec poddali královské moci a byly znovu obnoveny hrady vedle řeky Labe. A ohromný vítr povalil mnohé stavby.
PRVNl KNIHA
Roku od narození Páně 988
Téhož roku strašný letní žár strávil téměř všechno ovoce a brzy následovalo velké umírání lidí. Roku od narození Páně 989
Téhož roku se objevily komety, které následoval velký mor lidí a dobytka, nejvíce skotu.] Roku od narození Páně 990
Svatý Vojtěch se stal v Římě u svatého Alexia mnichem, aniž opat věděl, kdo je.
[21. října v pátou hodinu denní došlo k zatmění Slunce.]205
[Téhož roku svatý Vojtěch, biskup pražského kostela, se stal ve svatém Římě u svatého Alexia vyznavačem a u svatého Bonifáce mnichem, aniž opat věděl, kdo je. Rovněž téhož roku bylo ztraceno Němčí.]206
Roku od narození Páně 991
Roku od narození Páně 992
Roku od narození Páně 993
Roku od narození Páně 994m
Kapitola XXIX.
Nesmím ani přejít, co jiní, jak vidím, vynechali. Když totiž biskup Vojtěch viděl, že stádo, jež mu bylo svěřeno, stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátit na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul.208 I neměl odvahu dále s nimi zůstat a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar. Ale když se již chtěl dát na cestu do Říma,209 šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili,210 s povolením svého opata z Řezná navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, českého knížete.
Toho si muž Boží, biskup Vojtěch, vzal stranou a měl s ním rozmluvu. Přitom si mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jít do Říma k apoštolskému otci poradit se a k vzpurnému národu se
62
63
KRONIKA ČECHŮ
nikdy nevrátit. A k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země, tebe tento lid raději chce mít za pána a poslouchat nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovat, nedbalé kárat, neposlušné trestat a nevěřícím domlouvat. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování se dobře hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u apoštolského otce o to, abys směl být za mého života zde biskupem." I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zem a k tomu prohodil: „Nechci mít žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji. Pokládám se za nehodná biskupské výsosti a nemám sílu unést tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívat nemohu."211 K tomu biskup odpověděl: ,yěz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak ke své převeliké škodě."
Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Ríma a opustil lid, který nechtěl být poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnout sám sebou, vládli předáci.212 Tito se však obrátili v nenávistníky Boha a jako ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Jednoho svátečního dne totiž kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratři svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté a slavili svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili a čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem sťali. Hrad zapálili, ulice krví zkropili a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí se vesele vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 pět bratrů svatého Vojtěcha. Jejich jména jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.213
[...a byli pochováni v kostele svatého Bonifáce mučedníka dne 10. října.]214
[Pořej prý unikl.]215
PRVNl KNIHA
Kapitola XXX.
Po této události se kníže Boleslav uradil s duchovními a prosil mohučského arcibiskupa těmito slovy: „Buď k nám zpět povolej našeho pastýře Vojtěcha, což si více přejeme, nebo nám na jeho místo vysvěť jiného, o což jen neradi žádáme. Neboť Kristovy ovčince v našem národě jsou dosud nové ve víře, a nebude-li u nich pobývat bdělý pastýř, stanou se vpravdě krmí krvavým vlkům." Tehdy mo-hučský metropolita z obavy, aby národ, nedávno získaný pro Krista, neupadl do starých bezbožných řádů a nezahynul, vypravil posly k apoštolskému otci. Jejich prostřednictvím jej důtklivě žádal, aby buď navrátil ovdovělé pražské církvi manžela, nebo dovolil vysvětit jiného na jeho místo.
A poněvadž služebník Boží Vojtěch byl z rozkazu apoštolského otce zproštěn hlídání stáda Páně a žil v klášteře svatého Alexia, kde obcoval s nebeskou radou starších bratří v líbezném dvoře pozemského ráje, tu sám jej velebný papež a jeho též pobožný opat takovou domluvou vlídnou se snaží smutného těšit:216 „Nejdražší synu a nejmilejší bratře! Pro úctu k Bohu snažně tě prosíme a pro lásku k bližnímu tě zapřísaháme, aby ses ráčil vrátit do své diecéze a ochotně se znovu uvázal v řízení svých oveček. Poslechnou-li tě, Bohu díky, pakli ne, prchni od těch, kdož od tebe prchají, abys nezahynul s hynoucími, a měj povolení kázat u cizích národů." Biskupa tento výrok, a sice že mu bylo dáno povolení učit pohany, velmi potěšil a opustil k velikému zármutku bratří líbezné obcování s nimi.217 Se svrchovaně rozvážným mužem, biskupem Nothariem,218 došel k arcibiskupovi v paláci města Mohuče a prosil ho, aby mohl skrze jeho posly zvědět, zda ho chce jeho stádo zase přijmout.
Kdo si přečte jeho Život neb umučení, dozví se, co mu potom jeho stádo odpovědělo nebo proč ho zase přijmout nechtělo či ke kterým národům odtud odešel, jak po všechny dni svého biskupství skromně žil a jakou se skvěl poctivostí mravů,
neb se mi nezdá vhodným již řečené vyprávět dvakrát.
64
65
KRONIKA ČECHŮ
Tehdy Strachkvas, bratr knížete, o němž jsme se výše zmínili, vida, že biskup byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen, v naduté pýše zahořel po biskupství. A protože je snadné toho, kdo sám chce, nutit, pozdvihl ihned darebný lid tohoto nevědomce a pleticháře na biskupský stolec. Tak totiž, tak Bůh často dopouští v své prozřetelnosti, aby zesílila moc špatných lidí, jakož v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina. Neboť tento biskup Strachkvas měl marnivou zálibu v šatě, vyznačoval se nadutostí mysli, nestálostí v činech, měl těkavý zrak a prázdný jazyk, ve svých mravech byl pokrytec a ve všelikém bludu pastýř a ve všech zlých skutcích arcikněz nešlechetníků.
Více psát o Strachkvasu se stydím, biskupu lichém..21'*
Postačí málo slov za mnohá. Přišli do sídla mohučského arcibiskupa. Když se tam řádně dokonalo všecko, co se mělo vykonat, zpíval kůr po biskupské zkoušce, jak bývá zvykem, litanii. Tu se infulovaný220 arcibiskup, za nímž stál mezi dvěma biskupy svěce-nec Strachkvas, vrhl na koberec před oltářem. V té chvíli, kdy tak po něm učinil Strachkvas - běda hrozného losu! - popadl ho krutý ďábel.
A co mu kdysi Boží služebník Vojtěch předpověděl v soukromí, to se stalo veřejně před duchovenstvem a veškerým lidem. Tato vložka nechť postačí.
Kapitola XXXI.
Roku od narození Páně 996
Když slavný Kristův praporečník, biskup Vojtěch, ulovil sítěmi víry Panonii221 a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Průších, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23. dubna. Toho roku připadl Boží hod velikonoční na den 25. dubna.222
Roku od narození Páně 997
Když často zmíněný kníže Boleslav viděl, že pražská církev ovdověla, protože ztratila svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal české církvi zásluhami důstojného ženicha, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřa-
66
PRVNl KNIHA
dům a k nepravostem. Přiznával se totiž, že není tou dobou v celých Čechách duchovního, který by byl hoden biskupství.
Císař Ota, rozmnožitel říše, byl v duchovních i světských věcech velmi rozvážný, ihned proto svolil k jejich žádosti a začal bedlivě přemýšlet, kterého ze svých duchovních by nejspíše k tomuto tak namáhavému povolání vypravil. U královského dvora právě pobýval kaplan Thegdag. Byl to muž ozdobený šlechetnými skutky i mravy a obzvláště vzdělaný v svobodných uměních: rodem pocházel ze Saska a dokonale znal slovanský jazyk. Když ho osud objevil, celá rada královského dvora i císař sám s velikou radostí ho zvolí a povýší za velekněze pražského kostela. Pak ho císař poslal k mohučskému arcibiskupovi, jemuž poručil, aby ho brzy vysvětil na biskupa.
Roku od narození Páně 998
Dne 7. července byl Thegdag vysvěcen, byl uctivě přijat duchovenstvem i lidem pražské církve a za veliké radosti posazen na biskupský trůn u rohu oltáře svatého Víta. Kníže byl velmi rád, že se dobrý pastýř usmíval na své stádo a že stádo radostně vítalo nového pastýře.223
Téhož roku v měsíci červenci bylo po celém Sasku velké zemětřesení a dva ohnivé kameny spadly z hromu, jeden v samotném hradu Magdeburku, druhý za řekou Labem.224
Kapitola XXXII.
Tento Boleslav spravoval po otcově smrti knížectví třicet dvě léta a osvědčil se jako velice výtečný kníže. Byl totiž nejhorlivějším vykonavatelem ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboženství a nikdo u něho nedosáhl církevní ani světské hodnosti penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích nej vítěznějším vítězem, ale k přemoženým nejmilostivějším slitovníkem a zvláštním milovníkem míru. Nej větším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Více totiž miloval tvrdost železa než lesk zlata. V jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a neschopný se mu nikdy nezalíbil, ke svým lidem se choval mírně, k nepřátelům děsivě.
Tento přeslavný kníže se oženil s Hemmou, jež pocházela ze zvláště ušlechtilého rodu, a což zasluhuje ještě větší chvály, ještě více vynikala ušlechtilostí mravů.225 S ní zplodil dva syny výborného nadání:
67
KRONIKA ČECHŮ
Václava a Boleslava. Václav však již v útlém mládí zaměnil křehký zdejší život za věčnost,226 Boleslav se po úmrtí otcově uvázal v moc knížecí, jak se v dalším vypravování ukáže.
Kapitola XXXIII.
A když se blížil den, kdy měl svrchu řečený kníže Boleslav vyměnit smrt za věčný život, povolal svého stejnojmenného potomka, který byl zůstaven naživu. V přítomnosti své manželky Hemmy a velikého zástupu předáků pak, nakolik mu síly dovolovaly, neboť jeho slova již přerývaly vzdechy, takto oslovil milého syna:
„Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dát dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, nýbrž stvořený člověk by vládl v stvoření. Přece však udělil Bůh některé své dary lidem, jako byli Noe, Izák, Tobiáš a Matatyáš,227 alespoň tak, že kterým oni požehnali, těm požehnal Bůh, a které oni předurčili k řádnému životu, těm i Bůh popřál stálosti. Tak i dnes, milý synu, kdyby zde nebylo milosti Ducha svatého, málo prospěje honosivost mých slov. Knížetem, praví Bůh, jsem tě ustanovil, nevynášej se,228 nýbrž buď jako jeden z nich. To znamená, že ač stojíš výše než ostatní, uvědom si přece, že jsi smrtelný. Nehleď tedy na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si vryj do srdce a tato napomenutí svého otce neopomíjej: v kostele buď častým hostem, Bohu se klaň a jeho kněží cti, neřiď se jen vlastním rozumem, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbit mnohým, hleď však, jakým. Rozvažuj všechno s přáteli, dříve však o nich. Suď spravedlivě, nikoli však bez milosrdenství. Vdovou a bezdomovcem nepohrdej, stojí-li u tvých dveří.229
0 minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její.
Neboť obec,230 byť mocně vzrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena vniveč. Je v tom cosi, milý synu, že nejmoudřejší a nejmocnější král Karel,231 s nímž se nemůžeme srovnávat my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Pipina232 po sobě povýšit na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně cenit váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný
PRVNÍ KNIHA
mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, by Božímu lidu neuškodily tolik jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostně olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy více než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, kteří se nebojí Boha vševidoucího a třikrát i čtyřikrát do roka mění minci, čímž upadají v osidlo ďáblovo233 ke zkáze lidu Božího. Neboť takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem,234 jež se nazývají Tritri,235 milostí Boží a zámožností lidu. Neboť
královou slávou i ctí jest bohatství národa jeho,
pánovi, nikoli sobě, jest otrocká chudoba tíží."m
Kníže chtěl mluvit dále, v poslední hodině však jeho ústa ztuhla, a než mohl vyřknout slovo, usnul v Pánu. I nastal nad ním pláč veliký. Dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999.237
Kapitola XXXIV.
Téhož roku byl bratr svatého Vojtěcha, Gaudentius, zvaný též Radim, vysvěcen na biskupa hnězdenského kostela.238
O tom, kterak tento přeslavný kníže Boleslav II., jehož vpravdě ani dnes nelze dosti oplakat a jehož památka je požehnána,239 svým mečem daleko rozšířil hranice svého knížectví, svědčí apoštolské stvrzení v privilegiu pražského biskupství.240
Po jeho smrti nastoupil ke vládě v knížectví jeho syn Boleslav III., jak svrchu bylo pověděno. Neměl však stejné úspěchy ani to štěstí jako jeho otec a dobyté hranice neudržel. Neboť polský kníže Měšek, nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal mečem pobít.241
Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra.
Jaromír, dokud byl mlád, byl na dvoře otcově chován,
Oldřich však hned z mládí byl poslán na dvůr císaře Jindřicha,242 aby se přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku. Potom
68
69