KAPITOLA I TĚLO ODSOUZENÝCH
Damierts byl odsouzen 2. března 1757 k „veřejnému pokání před hlavní branou Chrámu v Paříži", kam byl „přivezen v popravčí káře, nahý, jen v košili, drže hořící voskovou pochodeň o váze dvou liber"; dále „v řečené káře vezen na náměstí Grěve a na popravišti, které tu bylo uchystáno, jeho tělo bylo na prsou, pažích, stehnech a lýtkách trháno kleštěmi, jeho pravá ruka držící onu dýku, jíž spáchal řečenou kra-lovraždu, byla pálena vřelou sírou a do míst, kde bylo jeho tělo trháno kleštěmi, bylo lito zároveň roztavené olovo, vroucí olej, horká smůla, roztavený vosk a síra a poté bylo jeho tělo vlečeno a roztrháno tahem čtvera koní a jeho údy i trup spáleny v ohni, rozdrceny na popel a tento popel rozprášen byl ve větru."1*
„Nakonec rozčtvrcen byl tahem koní," líčí Gazelie ď Amsterdam.2) „Tento poslední úkon trval velmi dlouhou dobu, neboť koně, jichž bylo použito, nebyli navyklí tahati, takže bylo třeba namísto čtyř koní vzíti šest; však ještě ani to nestačilo, bylo tedy nutné pro odtržení nohou toho nešťastníka přesekati mu nervy a přeřezati klouby...
Budiž řečeno, že třebaže byl vždy velkým rouhačem, neunikla mu teď z úst žádná slova rouhavá; toliko přemíra utr-
1) Pieces originales et procedures du proces fait ä Robert-Francois Damiens, 1757 díl III, s. 372-374.
2) Gazette ďAmsterdam, 1. dubna 1757.
33
pení nutila jej k hrůznému křiku a on často opakoval: Můj Bože, smiluj se nade mnou; Ježíši Kriste, pomoz mi. Všichni diváci byli povzneseni starostlivostí faráře od Svatého Pavla, který přes svůj vysoký věk nevynechal jediný okamžik, kdy mohl utěšit trpícího."
A líčení biřice Boutona: „Rozžhavili síru, ale oheň byl tak| chabý, že byla popálená jen kůže na hřbetě ruky, a ještě velr málo. Poté popravčí, rukávy vy kasané až ponad lokty, uchopil ocelové kleště, jež vyrobeny jsou právě pro takový případ, okolo jedné a půl stopy dlouhé, sevřel jimi nejprve lýtko pravé nohy, pak stehno, dále dvě svalnaté části paže, poté prsa. Tento popravčí, třebaže silný a robustní, musel vynaložit mnoho úsilí na to, aby odtrhl kusy masa, které sevřel v kleštích dvakrát či třikrát na stejném místě, zakroutil s nimi a to, co vytrhl, tvořilo na každém místě ránu o velikosti šestilibro-vého dukátu.
Damiens, který velice křičel, aniž by se však přitom rouhal, zvedl po tomto trhání kleštěmi hlavu a pohlédl na sebe; týž popravčí pak ponořil železnou lžíci do hrnce s oním lektvarem, zcela vroucím, který lil hojně do každé rány. Následně byl Damiens připoután k lanům vedoucím k postrojům určeným k zapražení koní, načež do nich byli koně zapraženi každý k jednomu údu podél stehen, nohou1 a paží.
Pan Le Breton, soudní zapisovatel, několikrát přistoupili k trpícímu, aby se jej zeptal, chce-li něco říci. Odpověděl, že] ne; při každém mučení křičel tak, jak je líčeno, že křičí zatracení, nemajíce co říci: ,Odpusť, můj Bože! Odpusť, Pane!' Přes! všechno to výše uvedené utrpení zvedl čas od času hlavu I a směle se na sebe podíval. Lana tak utažená muži, kteří tahali za jejich konce, mu způsobovala nevýslovné bolesti. Pan Le Breton k němu znovu přistoupil a zeptal se ho, zdali nechce něco říci; řekl, že ne. Několik zpovědníků k němu přistoupilo a mluvili k němu po dlouhou dobu; s dobrou vůlí
políbil krucifix, který mu podávali; nastavil rty a pokaždé řekl: ,Odpusť, Pane.'
Koně řádně zabrali, táhnouce každý přímo za jeden úd, každý kůň byl veden jedním popravčím. Po čtvrthodině ještě stále tatáž ceremonie a nakonec po mnoha opakováních bylo nutno změnit směr tahu koní, tedy ti, co táhli za paže, byli vedeni k hlavě, ti u stehen byli vedeni směrem k pažím, čímž byly jeho paže lámány v kloubech. Tyto tahy byly několikrát opakovány bezúspěšně. Damiens zdvihl hlavu a pohlédl na sebe. Bylo nutné připojit dva další koně k těm, již byli zapraženi do stehen, což úhrnem činilo šest koní. Žádný výsledek.
Nakonec řekl popravčí Samson panu Le Bretonovi, že zde patrně není žádná možnost ani naděje na dokončení celé záležitosti, a zda by se tedy zeptal Jeho Veličenstva, přejeli si, aby odsouzeného rozčtvrtil několika ranami. Pan Le Breton navrátiv se z města přinesl příkaz, aby se pokračovalo v dalších pokusech, tak jak již bylo činěno; koně však odmítali poslušnost a jeden z těch, již byli zapraženi do stehen, padl na dlažbu. Zpovědníci znovu přistoupili k odsouzenému a mluvili k němu. Řekl jim (jak jsem slyšel): ,Polibte mne, pánové.' Pan farář od Svatého Pavla se neodvážil, pan de Marsilly se provlékl pod lanem přivázaným k pravé ruce a políbil jej na čelo. Popravčí se shromáždili okolo nich a Damiens jim řekl, aby nehřešili, aby konali svou povinnost, v čemž on jim nehodlá nikterak bránit; poprosil je, aby se za něho pomodlili k Bohu a požádal faráře od Svatého Pavla, aby se za něho pomodlil při nejbližší mši.
Po dvou či třech pokusech popravčí Samson a ten, který pracoval s kleštěmi, vytáhli dýky ze svých pochev a rozřezali mu stehna, jež nemohla být oddělena od trupu; čtyři koně zabírajíce naplno odtrhli obě nohy jednu po druhé, tedy nejprve nohu pravou a poté druhou; poté totéž učiněno bylo s pažemi, a to v okolí podpaží a ramen a ve čtyřech místech
34
35
dalších; bylo nutno řezati maso až na kost, aby koně zabírají-ä ce naplno odtrhli nejprve paži pravou a poté druhou.
Tak byly čtyři údy jeho odděleny a zpovědníci přistoupili k němu, aby k němu promluvili; avšak popravčí jim pravil, že jest mrtev, ačkoliv pravda je taková, že na vlastní oči viděl jsem toho člověka hýbati se a jeho dolní čelist zdvíhati se a opět klesati, jako by hovořil. Později dokonce jeden z popravčích přiznal, že ještě když tělo jeho vyzdviženo bylo I a vhozeno na hranici, byl živ. Jeho čtyři údy, odvázány od postrojů koňských, byly také vhozeny na hranici, postavenou po pravé straně popraviště, pak tělo a všechny ostatky jeho byly pokryty poleny a otepmi a oheň vzplanul ve slámě smíšené s tímto dřevem.
...Aby naplněn byl rozsudek, vše v popel bylo rozprášeni). Poslední kusy nalezené ve žhavých uhlech byly spáleny až o půli jedenácté hodiny večerní či později. Části masa a těla jeho páleny byly v ohni okolo čtyř hodin. Úředníci, mezi něž i já jsem byl počítán, jakož i můj syn, spolu s dráby, již byli k tomu přiděleni, zůstali na místě téměř až do jedenácté hodiny večerní.
Byly pak činěny závěry z toho, že pes, který předchozíhc dne spal na trávníku, na němž oheň byl poté zapálen, ač ně-| kolikráte za sebou odehnán pryč, stále se na to místo navra| cel. Není však těžké tomu rozumět, neboť to zvíře shledalo ono místo zajisté teplejším než jiné."3)
O tři čtvrtě století později tu máme denní řád sestavený Léonem Faucherem „pro Ustav pro mladé vězně v Paří-j ži":1"
„Článek 17. Den začíná pro vězně v šest hodin ráno v zimě, v pět hodin v létě. Práce potrvá devět hodin denně
3) Citováno v A. L. Zevaes, Dnmiens le régicidc, 1937, s. 201-214.
4) L. Faucher, De la reforme des prisons, 1838, s. 274-282.
, každé roční době. Dvě hodiny denně budou věnovány studiu. Práce a den končí v devět hodin v zimě, v osm
v létě- ,
Článek 18. Vstávání. Při prvním znamení bubnu musí
vězňové vstát a v tichosti se obléknout, zatímco dozorce otevře dveře cel. Při druhém znamení bubnu musí být již vzhůru a stláti si lůžko. Při třetím se seřadí podle pořádku, aby mohli přejít do kaple, kde je konána ranní modlitba. Mezi znameními bubnu jsou pětiminutové intervaly.
Článek 19. Ranní modlitba je vedena katechetou a po ní následuje čtení morálních či náboženských textů. Toto cvičení by nemělo trvat déle než půl hodiny.
Článek 20. Práce. Ve tři čtvrtě na šest v létě, ve tři čtvrtě na sedm v zimě vyjdou vězňové na dvůr, kde si umyjí ruce a obličej a obdrží první dávku chleba. Bezprostředně poté se rozejdou do dílen a nastoupí práci, která by měla začínat v šest hodin v létě, v sedm hodin v zimě.
Článek 21. Oběd. V deset hodin opustí vězňové zaměstnání a dostaví se do společné jídelny; jdou si umýt ruce na své dvory a rozdělí se podle oddělení. Po jídle je čas na odpočinek až do za pět minut tři čtvrtě na jedenáct.
Článek 22. Škola. Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct zazní buben, vězňové se seřadí a vstoupí po odděleních do školy. Výuka trvá dvě hodiny a je zasvěcena střídavě čtení, psaní, rýsování a počtům.
Článek 23. Za pět minut tři čtvrtě na jednu opustí vězňové školu po odděleních a odeberou se na své dvory k odpočinku. Pět minut před jednou hodinou se na znamení bubnu znovu rozejdou do dílen.
Článek 24. V jednu hodinu se vězňové musejí nacházet v dílnách; práce trvá až do čtyř hodin.
Článek 25. Ve čtyři hodiny vězňové odcházejí z dílen, aby se dostavili na dvory, kde si umyjí ruce a rozdělí se podle oddělení před vstupem do společné jídelny.
36
37
Článek 26. Večeře a odpočinek, který následuje, trvají až do pěti hodin: v tu chvíli vstupují vězňové do dílen.
Článek 27. V sedm hodin v létě, v osm v zimě se končí s prací; v dílnách dostanou poslední dávku chleba. Poté pro-j vádí některý vězeň nebo dozorce čtvrthodinovou četbu, týka- j jící se nějakých poučných myšlenek či nějakého dojemného skutku, a následuje večerní modlitba.
Článek 28. V půl osmé v létě, v půl deváté v zimě musejí již být vězňové ve svých celách poté, co si na dvorech umyli ruce a byla vykonána prohlídka jejich šatstva; při prvním znamení bubnu se svléknou a při druhém se uloží na lůžko. Zavřou se dveře cel a dozorci procházejí dokola chodbami, aby se ujistili o pořádku a klidu."
Máme tu tedy veřejné mučení a časový rozvrh. Netrestají stejné zločiny, nepostihují stejný druh delikventů. Každý z nich však dostatečně definuje určitý styl trestání. Odděluje je méně než jedno století. Byla to doba, během níž se v Evropě a ve Spojených státech reorganizovala celá ekonomie trestání. Epocha velkých „skandálů" tradiční justice, epocha nespočetných reformních projektů; doba nové teorie práva i a zločinu, nového morálního nebo politického ospravedlnění práva trestat; doba rušení starých nařízení, zanikání zvyků a obyčejů; byly navrženy či sepsány „moderní" zákoníky: Rusko, 1769; Prusko, 1780; Pensylvánie a Toskánsko, 1786; s Rakousko, 1788; Francie, 1791, roku „IV" (1801), 1808 a 1810. Pro trestní justici nastal nový věk.
Mezi množstvím těchto změn se zaměřím na jedinou: zánik mučení. Dnes máme sklony jej spíše přehlížet; ve své době snad poskytoval prostor pro přemíru krasořečnění; příliš snadno a příliš ukvapeně se připisoval na vrub procesu „humanizace", takže jej ani nebylo třeba analyzovat. V čem však
tkví význam tohoto zániku, srovnáme-li jej s grandiózními institucionálními transformacemi, s explicitními a obecnými kódy, se sjednocenými pravidly soudního řízení? Téměř všude se zavádí porota, je definován zásadně nápravný charakter trestu a existuje tendence, která se od 19. století neustále zesilovala, přizpůsobovat trestání individualitám viníků. Trestání daleko méně bezprostředně fyzické, určitá diskrétnost v umění způsobovat bolest, hra mnohem subtilnějších a tlumenějších utrpení, zbavených jejich viditelné okázalosti - máme to vůbec považovat za jedinečný případ, není to spíše jen důsledek mnohem hlubších proměn? nicméně zjevný: během několika desetiletí zmizelo mučené, čtvrcené, amputované tělo, tělo symbolicky cejchované na tváři či rameni, vystavené, živé či mrtvé, pohledu veřejnosti. Zmizelo tělo jako hlavní terč trestních represí.
Na konci 18. a na počátku 19. století navzdory několikerému velkolepému vzplanutí ponurý svátek trestání pozvolna vyhasíná. V této proměně se zkřížily dva procesy. Neměly ovšem ani stejnou chronologii, ani shodný raison ďétre. Na jedné straně mizí trestání jakožto divadelní představení. Ceremoniál trestání postupně ustupuje do pozadí a napříště již bude jen novým aktem soudního řízení či administrativy. Veřejné pokání bylo ve Francii poprvé zrušeno v roce 1791 a poté znovu v roce 1830 po jeho krátkém obnovení; pranýřování je odstraněno v roce 1789, v Anglii 1837. Veřejné práce, které byly v Rakousku, Švýcarsku a v některých státech Spojených států amerických prováděny přímo v ulicích měst či na významných cestách - galejníci spoutaní v řetězech, s pestrým ošacením, s koulemi na nohou, častující se s davem navzájem pohrdáním, urážkami, posměchem, útoky, znameními zášti či účasti5* - byly zrušeny téměř všude na
5)  R. Vaux, Notices, s. 45, citováno v N. K. Teeters, They were in Prison, 1937, s. 24.
38
39
konci 18. nebo v první polovině 19. století. Vystavování věz-| něných se udržovalo ve Francii ještě roku 1831 navzdory osJ tré kritice - „nechutná podívaná", jak to nazval Réal;h) bylo nakonec zrušeno v dubnu 1848. Průvod trestanců, při němž-] byli galejníci spoutaní řetězy vlečeni přes celou Francii až do Brestu a Toulonu, byl v roce 1837 nahrazen nenápadným na-L černo natřeným uzavřeným policejním vozem. Trestání po-.l stupně přestávalo být divadelním představením. A vše, co by 1 v trestání ještě mohlo poukazovat k spektakulárnosti, bylo f napříště pociťováno jako něco nevhodného; zdá se, jako kdyby funkcím trestního ceremoniálu přestávalo být postupně rozuměno a tento rituál, který byl „vyústěním" zločinu, vzbuzuje podezření, že s ním udržuje nekalé příbuzenství: jako kdyby se trestání rovnalo zločinu, či jej dokonce převyšovalo v krutosti, jako kdyby uvykalo diváky krvežíznivosti, od níž je chtělo odvrátit, jako kdyby jim ukazovalo četnost zločinů, připodobňovalo kata zločinci, soudce vrahům a v posledním okamžiku převracelo role, jako kdyby činilo popravovaného objektem lítosti či obdivu. Jak prohlásil, ovšem příliš brzy, už Beccaria: „Vraždu, která pro nás představuje strašný zločin, vidíme zde provádět chladnokrevně a bez výčitek."7' Veřejná poprava je nyní vnímána jako ohnisko, v němž se znovu rozhořelo násilí.
Trestání se tedy postupně stává tou nejskrytější částí trestního procesu. To s sebou přináší několik důsledků: opouští doménu víceméně každodenní zkušenosti a vstupuje do oblasti abstraktního povědomí; jeho účinnost se vztahuje k jeho nevyhnutelnosti, a nikoli již k jeho viditelné intenzitě; zločin má odvracet jistota, že bude potrestán, a nikoli ono odporné divadlo;
6) Archives parlanenlaim, 1. prosince 1831, řada 2., díl LXXII.
7) C. de Beccaria, Trnité des áélits et dcs pones, 1764; zde citována edice F. Hélia z roku 1856, s. 101.
40
exemplární mechanismus trestání mění svá soukolí. V důsledku toho spravedlnost již na sebe veřejně nebere zodpovědnost násilí, které je spojeno s jejím prosazováním, jestliže stejně jako zločin zabíjí či páchá násilí, není to již glorifikace její síly, nýbrž prvek jí samé, který je povinna tolerovat, který však jen obtížně snáší. Znamení hanby se redistribuují: u trestu spekta-kulárního tryskala zahanbující hrůza z popraviště; obklopovala zároveň kata i odsouzence: a hrozilo-li, že promění hanbu, která byla uvalena na popravovaného, v soucit nebo v oslavu, obracela též pravidelně v zahanbení zákonné násilí popravčího. Napříště se budou pohoršení a světlo rozdělovat jinak; samotné odsouzení je považováno za to, co označuje delikventa jednoznačným a negativním znakem: veřejné jsou tedy přelíčení a rozsudek; exekuce je dodatečným ponížením, jež se justice odsouzenému ostýchá uložit; proto si při ní udržuje určitý odstup a má vždy sklon svěřovat ji pod pečetí tajemství někomu jinému. Je ošklivé být trestaný, ale je i neslavné trestat. Odtud dvojí systém ochrany, který justice ustavila mezi sebou a trestem, jejž ukládá. Vykonávání trestu se postupně stává autonomním sektorem, jehož administrativní mechanismus snímá břemeno z justice; ta se osvobozuje od této neurčité trýzně byrokratickým zakrýváním trestu. Je charakteristické, že správa vězení ve Francii závisela po dlouhou dobu na ministerstvu vnitra a galeje byly pod kontrolou ministerstva námořnictví nebo kolonií. Ruku v ruce s tímto rozdělením rolí se dospívá k teoretickému popření: nemyslete si, že podstata trestu, který vám my druzí, soudci, ukládáme, spočívá v trestání; trest je hledán v nápravě, usměrňování, „léčení"; technika kultivace v případě trestu potlačuje přímé odpykání zla a osvobozuje úředníky od sprostého řemesla trestání. Moderní justice a ti, kteří ji vykonávají, se stydí trestat, což ovšem nevylučuje jistou horlivost; tento stud bez přestání roste: na ráně, kterou způsobil, se množí psychologové a drobní funkcionáři morální ortopedie.
41
Zmizení mučení tedy znamená, že se ztrácí podívaná^ avšak rovněž se rozpouští moc nad tělem. Rush píše v roce 1787: „Nemohu se ubránit naději, že není daleko doba, kdy šibenice, pranýř, poprava, bičování či lámání v kole budou v historii tělesných trestů považovány za znaky barbarství jistých staletí a jistých zemí a za důkazy chabého vlivu rozumu a náboženství na lidského ducha."81 Když van Meenen zahajoval o šedesát let později druhý vězeňský kongres v Bruselu, připomněl čas svého dětství již jako minulou epochu: „Viděl jsem zemi posetou koly, šibenicemi, popravišti, pranýři; viděl jsem kostry ohavně vpletené v kola."y> Vypalování znamení bylo zrušeno v Anglii (1834) a ve Francii (1832); v roce 1820 se Anglie neodvážila provádět velkolepé mučení zrádců v plném rozsahu (Thistlewood nebyl rozčtvrcen). Jedině bičování zůstávalo ještě do jisté míry součástí trestních systémů (Rusko, Anglie, Prusko). Avšak všeobecně se trestní praktiky stávaly zdrženlivými. V žádném případě se nedotýkat téla, anebo jen co nejméně a pouze proto, aby v něm bylo zasaženo něco, co tímto tělem není. Lze říci, že vězení, interi™ nace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu, deportace - jež za-j ujaly tak významné místo v moderních trestních systémech -W jsou spíše tresty „fyzické": na rozdíl od pokání se působí přfjfl mo na tělo. Avšak vztah trest - tělo není identický s tím, ktifl rý existoval v případě mučení. Tělo se tu nachází v pozici nám stroje nebo prostředníka: jestliže je proti němu zakročeno tatfl že je uzavřeno či nuceno pracovat, je to proto, aby bylo indíj viduum zbaveno svobody, považované současně jak za právo, tak za dobro. Tělo je v rámci tohoto trestání součástí systému omezování a zbavování, povinností a zákazů. Fyzickí
8) B. Rush, vystoupení před Society for promoting political enquiries, citdM váno v N. K. Teeters, The Cradle of the Penitentiary, 1935, s. 30.
9) Srov. Annates de la Charitě, 1847, sv. II, s. 529-530.
není, bolest samotného těla nejsou již konstitutivními VW trestu. Trestání prošlo cestou od umění nesnesitelných P itů ekonomii suspendovaných práv. Má-li justice ještě potřebí manipulovat a postihovat těla těch, kdo podléhají soudní pravomoci, bude se tak dít zpovzdáli, podle přísných pravidel a s vidinou „vyššího" cíle. Díky této nové zdrženlivosti vznikla celá armáda odborníků a vystřídala kata, toho bezprostředního anatoma utrpení: dozorci, lékaři, katechetové, psychiatři, psychologové, vychovatelé; pouhou svou přítomností u odsouzeného pějí na justici chválu, kterou ona potřebuje: dosvědčují, že tělo a bolest nejsou posledními cíli jejího trestání. A právě to je třeba vidět: dnes musí lékař bdít nad odsouzeným k smrti, a to až do jeho poslední chvíle -vstupuje sem jako poverenec blahobytu, jako agent ne-utrpe-ní, spolu s úředníky, kteří jsou pověřeni ukončit život. Když se blíží moment popravy, podává se injekce s utišujícími prostředky. Utopie soudnické zdrženlivosti: odstranit člověka a nenechat jej přitom pocítit nic zlého, zbavit ho všech práv, aniž by trpěl, ukládat tresty zbavené jakékoli bolesti. Uchýlení se k psychofarmakologii a rozličným psychologickým „vypínačům", jakkoli mohou být pouze provizorní, je v přímé souvislosti s tímto „netelesným" trestáním.
Moderní rituály trestu smrti podávají svědectví o tomto dvojím procesu - zánik představení a zrušení bolesti. Tentýž pohyb zasáhl v souladu s rytmem jejich vývoje evropská zákonodárství: stejnou smrt pro všechny, aniž by s sebou musela nést, jak měla ve znaku, znamení určitého zločinu nebo společenského postavení zločince; smrt, která trvá pouhý okamžik, k níž není třeba přidávat žádnou zuřivost mučení ani ji zmnožovat, exekuce, která zasahuje spíše život než tělo. Napříště tu již nejsou žádné ty dlouhotrvající procedury, kdy je současně smrt oddalována promyšlenými přerušeními a zmnožována řadou po sobě jdoucích zásahů. Nejsou tu ani kombinace mučení, jež se objevovaly při popravování
42
4?
kralovrahů anebo o kterých snil na počátku 18. století autoj spisu Hanging not Ptmishtnent Ettough [Oběšení není dostatek ný trest]10) a které dovolovaly lámat odsouzence v kole, po|l jej bičovat do zemdlení, poté jej zavěsit do řetězů a nechat jej pomalu umírat hlady. Již žádné mučení, při němž je odsouzel ný vláčen na smyku (aby se zabránilo rozbití hlavy o dlažbu),: při němž je otevřeno jeho břicho, jeho střeva hbitě vyvržena, aby je viděl na vlastní oči, a poté spálena v ohni; při němž je odsouzený nakonec sťat a jeho tělo rozčtvrceno.1" Reduková-i ní tohoto „tisíce smrtí" na striktní popravu stětím definuje zcela novou morálku vlastní aktu trestání.
Již roku 1760 se v Anglii experimentovalo (při popravě; Lorda Ferrera) se strojem na oběšení (podlážka, která se otevře pod nohama odsouzeného, čímž se zabrání prodlužová-i ní agónie a rovněž hádkám, k nimž docházelo mezi obětí a úředníkem). Byl zdokonalen a definitivně přijat v roce 1783, v temže roce, kdy byl zrušen tradiční průvod z Newgate do Tyburnu a kdy bylo využito, po Gordonských nepokojích, rekonstrukce vězení pro instalaci popravišť v samotném Newgate.12' Proslulý třetí článek francouzského Zákoníku z roku 1791 - „každému odsouzenému k smrti bude useknuta hlava" - nese tento trojí význam: stejnou smrt pro všechny („Zločiny téhož druhu budou trestány tresty stejného druhu, ať je odsouzený jakéhokoli stavu a náleží mu jakékoli postavení," říká se již v návrhu předloženém Guillotinem a odhlasovaném 1. prosince 1789); jedině
10) Anonymní text publikovaný v roce 1701.
11) Mučení zrádců popisované W. Blackstonem, Commentaire sur le Čade crimind anglais, přeloženo 1776, sv. I, s. 105. Překlad byl určen k tomu, aby ocenil humánnost anglické legislativy v protikladu k starému Nařízení z roku 1760, a komentátor připojuje: „Při tomto muče-; ní, jehož zhlédnutí je vpravdě hrůzostrašné, viník netrpí ani příliš mnoho ani příliš dlouho."
12) Viz Ch. Hibbert, 27/e Roots ofEvil, vydání z roku 1966, s. 85-86. 44
smrt pro odsouzeného, jíž je dosaženo jediným úderem, aniž by bylo přípustné uchylovat se k oněm „zdlouhavým t ve svém důsledku i krutým" mučením, jako byly šibenice odsuzované Le Peletierem; a konečně potrestání pouze toho kdo je odsouzen, neboť stětí hlavy, trest pro nobilitu, je nejméně ponižující pro zločincovu rodinu.13' Mechanismem odpovídajícím těmto principům je gilotina, používaná od března roku 1792. Smrt je tu redukována na událost sice viditelnou, avšak okamžitou. Kontakt mezi zákonem či těmi, kteří jej vykonávají, a tělem zločince je omezen na bleskurychlý okamžik. Nedochází k žádné fyzické konfrontaci; úředník tu není ničím jiným než pečlivým hodinářem. „Zkušenost i rozum ukazují, že způsob užívaný v minulosti pro stínání hlavy zločince vystavoval jej mučení mnohem hrozivějšímu, než je pouhé zbavení života, které je však stanoveno formální vůlí práva, pročež by poprava měla být provedena v jediném okamžiku a jedním úderem; příklady dokazují, jak obtížné je toho dosíci. Má-li být tento výkon proveden s jistotou, musí být zajištěno, aby závisel na takových neměnných mechanických prostředcích, jejichž sílu a účinnost lze přesně určit... Je snadné nechat zkonstruovat podobný stroj, jehož fungování je bezchybné; stětí hlavy nastane v jediném okamžiku zcela dle vůle nového zákona. Tento stroj, jenž se jeví nezbytným, nevzbudí žádné pozdvižení a bude sotva zaznamenán."14' Stejně jako vězení zbavuje svobody a pokuta připravuje o statky, i gilotina ukončuje život téměř bez toho, aby se dotkla těla. Vyžaduje se, aby aplikovala zákon nikoli na skutečné tělo, způsobilé cítit bolest, nýbrž spíše na právnický subjekt, který je, kromě
13) Le Peletier de Saint-Fargeau, Archives parlementaircs, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 720.
14) A. Louis, Zpráva o gilotině, citováno Saint-Edmem, Dictwnnaire de péimlité, 1825, díl IV, s. 161.
45
jiných práv, také nositelem práva na existenci. Musí se stati abstrakcí zákona o sobě.
Není pochyb o tom, že některé prvky z mučení přesahoval ly po jistou dobu i do střízlivého výkonu popravy ve Francií Otcovrazi - a kralovrazi, na něž bylo pohlíženo stejně - byli VM deni na popraviště zahalení černou látkou; zde, až do roku' 1832, jim byla uťata ruka. Později zůstal už jen onen smuteční závoj. Tak tomu bylo v listopadu 1836 v případě Fieschiho: „Bude veden na místo popravy v košili, bosý a s hlavou zakry-j tou černým závojem; bude vystaven na popravišti po dobu, po kterou bude soudní vykonavatel předčítat lidu znění rozsudku." Připomeňme si Damiense. A poznamenejme, že posledním doplňkem trestu smrti byl smuteční flór. Odsouzený již i neměl být viděn. Pouze čtení rozsudku z popraviště vypovídá o zločinu, který už nesmí mít tvář.15> Poslední stopou velkých j mučení je tu jejich anulování: závěs zakrývající tělo. Poprava J Benoíta, který se provinil trojím hanebným zločinem - byl vrah vlastní matky, homosexuál a násilník -, byla první popra-] vou matkovraha, při níž jej zákon ušetřil useknutí paže: „Bě-1 hem doby, po kterou byl čten rozsudek, stál na popravišti podepírán katy. Byla to hrozná podívaná; zahalen ve velikém! bílém rubáši, s tváří zakrytou černou rouškou, unikal i matkovrah pohledům ztichlého davu a pod tímto tajemným a strach budícím oděvem se projevoval život pouze strašlivý! mi výkřiky, jež záhy utichly pod sekerou gilotiny."16'
Na počátku 19. století tedy mizí velkolepé divadlo fyzic-l kého trestání; mučenému tělu je třeba se vyhnout; je vyloučeno, aby se při trestání předváděla bolest. Nadchází věk .1
15) Téma tak časté pro tuto dobu: právě v té míře, v jaké je zrůdný, mul sí být zločinec zbaven světla - nevidět, nebýt viděn. Pro otcovrahái bylo třeba „zhotovit kovovou klec nebo vykopat neproniknutelnou! kobku, jež mu bude sloužit za věčné ústraní". De Molěne, De ľhumM ni té des láis crimindles, 1830, s. 275-277.
16) Gazette des tribunaux 30. srpna 1832.
-zlivosti ve věci trestání. Lze zhruba říci, že mučení mizí ^konečnou platností v letech 1830-1848. Toto globální tvrzení však vyžaduje určité korekce. Zaprvé nedochází k těmto proměnám hromadně a nepostupují všude stejným způsobem. Vyskytly se zde i jisté průtahy. Jednou ze zemí, které nejurputněji vzdorují vymizení veřejných poprav, bude paradoxně Anglie: příčinou byla snad příkladná role, která byla v jejím trestním právu dána instituci poroty, veřejnému nrocesu, respektu k habeas corpus; a nepochybně také to, že zde nebyla vůle zmenšit přísnost tamních trestních zákonů během rozsáhlých sociálních nepokojů v letech 1780-1820. Romilly Mackintosh i Fowell Buxton po dlouhou dobu ztroskotávali ve své snaze redukovat množství a tvrdost trestů určených anglickým zákonem - těch „strašlivých jatek", jak řekl Rossi. Tato přísnost (tedy přinejmenším u trestů zákonem předpokládaných, neboť ukládání trestů bylo mnohem mírnější než zákon, který se zdál porotám poněkud přemrštěný) dokonce ještě narůstala, neboť v roce 1760 napočítal Blackstone v anglickém zákonodárství 160 hrdelních trestů, zatímco v roce 1840 jich bylo 223. Bylo by rovněž třeba vzít v úvahu jak různá zrychlení, tak kroky zpět, které v letech 1760-1840 provázely tento proces jako celek; rychlost reformy v určitých zemích, jako bylo Rakousko, Rusko, Spojené státy či Francie v období Konstituanty (9. 7. 1789-1. 10. 1791), a pozdější ústup v období kontrare-voluce v Evropě a velkého společenského strachu v letech 1820-1848; více či méně dočasné modifikace, způsobované výjimečnými soudy nebo zákony; rozpor mezi zákony a skutečnou praxí soudních dvorů (která ne vždy zrcadlí stav legislativy). To vše svědčí o nepravidelnosti vývoje, který se odehrával na přelomu 18. a 19. století.
Lze k tomu dodat, že ačkoli kolem roku 1840 byla tato proměna již v podstatných rysech dokončena, ačkoli tedy byly přijaty nové způsoby fungování mechanismů trestání, pro-
46
47
ces nebyl ještě zdaleka u konce. Omezování mučení je tenderS ce, která měla své kořeny ve velké transformaci let 1760-184«M avšak završena ještě není; lze říci, že praxe mučení pronáslejM dovála náš trestní systém po dlouhou dobu a je v něm patrnjH dodnes. Gilotina, tento stroj na rychlou a diskrétní smrt, zn^M menala ve Francii novou etiku trestu smrti. Ale Revoluce ji záS hy oděla velkým teatrálním rituálem. Celá léta se starala o v<|H řejné divadlo. Byla přestěhována ke Svatojakubské bránějjB otevřený vůz byl nahrazen uzavřenou károu, odsouzený byl svižně vyvlečen z vozu na popraviště, kvapné popravy byiH organizovány v nepředvídaných hodinách; nakonec byla gildH tina umístěna za hradby vězení a znepřístupněna veřejnosflB (po popravě Weidmanna v roce 1939), ulice, které vedoijjH k věznici, v níž je popraviště ukryto, byly zataraseny a poprava se odehrává v tajnosti (poprava Buffeta a Bontempse v Santé v roce 1972); svědkové, kteří promluví, mohou být ddB konce soudně stíháni, aby bylo zaručeno, že poprava se nestaM ne představením a že zůstane podivným tajemstvím, uzavřeným mezi justicí a odsouzeným. Stačí však připomenout toto množství nejrůznějších opatření a pochopíme, že i dnes je trest smrti v podstatě divadlem, které je právě proto třeba zakázat.
Ani postihování těla však v polovině 19. století zcela nemizí. Tělesný trest se pouze přestal soustřeďovat v mučení jafl kožto technice bolesti; jeho hlavním cílem se stalo zbavení majetku či práva. Avšak takový trest, jako jsou nucené práce nebo dokonce uvěznění - prosté zbavení svobody -, nikdy nefungoval bez jistého trestního doplňku, který se dotýká samotného těla: vyměření stravy, omezení v oblasti sexuality, bití, umístění na samotce. Jsou to nezamýšlené, avšak neyjM hnutelné důsledky uvěznění? Vězení, spolu se svými nejná-padnějšími dispozitivy, si ve skutečnosti vždy připravovalo místo pro jistou míru tělesné bolesti. Kritika, které byl trestní systém v první polovině 19. století často podrobován (vězení
není dostatečným trestem: vězňové mají menší hlad, je jim méně zima a jsou celkově méně omezeni než většina chudá-jců či dokonce dělníků), naznačuje postulát, který nebyl nikdy otevřeně zamítnut: je spravedlivé, když odsouzený trpí fyzicky více než jiní lidé. Trest se jen obtížně odděluje od svého doplňku fyzické bolesti. Čím by bylo netelesné trestání?
V moderních mechanismech trestního práva tedy i nadále zůstává „útrpný" moment - pozůstatek, který není zcela zvládnutý, který je však čím dál tím více zastírán trestáním netelesným.
Oslabování přísnosti trestů v průběhu posledních staletí je jev, který není historikům práva neznámý. Po dlouhou dobu se však tento globální proces pokládal za jev kvantitativní: méně krutosti, méně utrpení, více vlídnosti, více respektu, více „humanity". Tyto přeměny jsou ve skutečnosti spjaty s přesunem v samotném předmětu operace trestání. Jde o zmenšení intenzity? Možná. V každém případě jde o změnu cíle.
Není-li už tělo tím, k čemu je trestání ve svých nejpřísněj-ších formách zaměřeno, na co se tedy klade důraz? Odpověď teoretiků - těch, kteří otevřeli okolo roku 1760 novou periodu, jež dosud nebyla uzavřena - je jednoduchá, téměř evidentní. Zdá se být obsažena v samotné otázce. Neboť není-li to již tělo, je to duše. Po pokání, které se vyzúrilo na těle, musí nastoupit trest, jenž působí v hloubce: na srdce, na myšlení, na vůli, na hnutí mysli. Tento princip zformuloval jednou provždy Mably: „Trest, mohu-li to tak říci, by měl zasáhnout spíš duši než tělo."17'
17) G. de Mably, De la legislation, Oeuvrcs completes, 1789, díl IX, s. 326.
48
49