Rozsah

1/1/0. 3 kr. Ukončení: k.

Vyučující

JUDr. Miroslav Frýdek,Ph.D.

e-mail: frydekm@gmail.com

Cíle předmětu

Římské právo představuje jeden z pilířů evropské kultury. Studenti se seznámí s vývojem římského práva a jeho systémem. Probrány budou základní instituty římského práva soukromého a veřejného. Výklad bude zaměřen na vývoj jednotlivých právních odvětví a jejich institutů, které jsou důležité pro pochopení vývoje římské společnosti. Jednotlivé instituty budou probírány na právnících a neprávních (narativních) pramenech římského práva. Po absolvování by měl mít student přehled o vývoji jednotlivých právních institutů a měl by být schopen analyzovat a interpretovat texty římských právníků.

Osnova

• Pojem právo

• Jednotlivé etapy vývoje římského práva

• Římské státní zřízení

• Římské státní zřízeni podle Polybia

• Prameny práva

• Právní postavení osob

• Římské rodinné právo

• Od svémoci k soudci – vývoj procesního práva

• Vlastnické právo

• Závazkové právo

• Dědické právo

• Římské trestní právo – soukromé

• Římské trestní právo – veřejné

 

Literatura

povinná literatura (rozsah ke kolokviu + přednášky)

• FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2011. 187 s. ISBN 9788087475072.

doporučená literatura

• SKŘEJPEK, Michal. Latinsko-český slovníček římského práva :(vybrané pojmy a termíny). 2. vyd. Praha: Orac, 2003. 59 s. ISBN 80-86199-96-7.

• SKŘEJPEK, Michal. Římské právo v datech. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1997. xii, 116 s. ISBN 3-406-42427-9.

• BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2., přeprac. vyd., v nakl. Praha: Academia, 1994. 469 s., fo. ISBN 80-200-0243-X.

• BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva : (ve třech fázích jeho vývoje). Praha: Academia, 1988. 302 s.

 

Výukové metody

Přednášky, četba, diskuze.

Metody hodnocení

ústní kolokvium + Aktivní účast na přednáškách 50% + 1 přednáška

Otázky - student si k rozpravě vybere jedno z těchto témat:

1. Pojem právo – ius est ars boni et aequi

2. Římské státní zřízení – království

3. Římské státní zřízení – republika

4. Římské státní zřízení – principát

5. Římské státní zřízení – dominát

6. Prameny římského práva – království

7. Prameny římského práva – republika

8. Prameny římského práva – principát

9. Prameny římského práva – dominát

10. Jednotlivé etapy vývoje římského práva

11. Vývoj procesního práva – od svémoci k soudci

12. Symboly státní moci a společenského postavení ve starověkém Římě

13. Římské rodinné právo

14. Právní postavení osob

15. Právní postavení otroků

16. Vývoj závazkového práva

17. Vývoj vlastnického práva

18. Vývoj dědického práva

19. Delikty

 

 

 

 

 

 

 

 

Symbolon

 Tessera hospitalis

• Hostinné přátelství (lat. hospitum)
• Hospitium

 

 

Sella curullis, sella, subsellinum, suggestus

Toga praetexta

 

Tunika

 

Bulla

Anulus aureus

 

 

 

 

• Ius Quiritium
• Ius Romanorum

Dig. 1, 1, 10, 2 Ulpianus pr. libro primo regularum Iuris prudentia est divinarum atque humanarum rerum notitia, iusti atque iuniusti scientia.
Právní věda je znalost věcí božských a lidských, věda o spravedlivém a nespravedlivém

Periodizace ŘP

• Doba královská  753 př.n.l. – 510 př. n. l.
• Republika  510 př. n. l. – 27 př. n. l.
• • Principát 27. př. n. l – (r. 23 př. n. l. Augustus je legibus solutus – postaven nad zákony) – do   začátku vlády Diocletiana – 284  n. l.
• Dominát – od vlády císaře Diocletiána (284 n. l. – 395 n. l.)
• Vývoj po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l.
• Vývoj po pádu Východořímské říše v roce 1453 n. l.

 
Vývojová období ŘP

• Právo archaické – 8.  stol. př. n. l. – 5. stol. př. n. l.
• Období práva národního – toto období zahrnuje období od Zákona XII desek ( 451 př. n. l.) do vydání Aebutiova zákona (kolem roku 160 př. n. l.) který zavedl i pro římské občany tzv. formulový proces, který se do té doby aplikoval jen před cizineckým praetorem
• Období práva světového – toto období se částečně kryje s přechozím. Do tohoto období spadá velmocenský vzestup Říma po punských válkách.
• Právo klasické – 1. – 3. století n. l.
• Právo poklasické – období vlády Severovců (především působení právníků: Paula, Ulpiána, Papiniana)
• Právo justinánské – od vydání Tria volumina (Corpus iuris civilis)
• Primární recepce
• Sekundární recepce  - od působení Irneria v Boloni (1050-1130)

 
Systém ŘP soukromého
 

• Res - věci – vztahy regulující právní poměry k věcem – k předmětům právních vztahů (především vlastnické právo a věc v právním smyslu)
• Personae  - osoby – úprava postavení subjektů práv
• Actiones -  žaloby – ochrana práv
• Právo vztahující se k osobám – předmětem jsou subjekty práva osoby (personae), vznik změna a zánik právního postavení (status et capitis deminutio).
• Rodinné právo – předmětem je římská rodina (familia), manželství (matrimonium), vztahy mezi dětmi a rodiči (patria potestas), soukromý kult (sacra privata),vztahy související s rodinou (tutela, cura, peculium).
• Věcné právo – předmětem jsou věci v právním smyslu (res).
• Závazkové právo – předmětem jsou vztahy mezi individuálně určenými osobami (věřitel a dlužník).
• Dědické právo – je část práva, které upravuje přechod práv a povinností zůstavitele na dědice.
• Procesní právo – žalobní systém (actio) a postup ochrany práv a chráněných zájmů (praetor, iudex privatus).

 
Vznik práva

Marcus Tullius Cicero, De officiis libri tres,  II, 12:
Myslím, že nejen u Médů, jak o tom vypravuje Hérodot, ale i u našich předků vešlo kdysi v obyčej volit lidi dobré povahy za krále, proto se dosáhlo spravedlnosti. Když byli lidé v míru utiskováni od lidí mocnějších, utíkali se vždy o pomoc k některému jednotlivci, vynikajícímu ctností. A ten, aby ochránil slabší před bezprávím, zavedl rovnost a podle stejného právního řádu vládl nejvyšším i nejnižším. A ze stejné příčiny jako království byly zavedeny také zákony. Neboť lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo. Dokud lidé dosahovali takového práva od spravedlivého a poctivého jednotlivce, byli s ním spokojeni. Když tomu  přestalo tak být, byly vynalezeny zákony, aby se všemi lidmi vždycky mluvily jednou a touž řečí. Je tedy jasné, že k vládě bývali vybíráni ti, o jejichž spravedlnosti měl lid vysoké mínění.  
 
Sextus Pomponius  Liber singulari enchiridi
A tak se nám zdá, že je nutné, abychom vyložili původ a vývoj práva samého. Na počátku naší obce rozhodl lid žít nejprve bez určitého zákona, bez pevného práva a všechno bylo řízeno mocí králů. Když potom obec poněkud vzrostla, sám Romulus prý rozdělil lid na 30 částí, které nazval kuriemi, protože spravoval tenkráte obecní záležitosti podle jejich rad. A sám návrh lidu některé kuriátní zákony: učinili tak i králové následující. Tyto zákony jsou sepsány v knize Sexta Papiria, který byl jedním z předních mužů v době, kdy vládl Superbus, syn Demarata Korintského. Tato kniha, jak jsme uvedli, se nazývá Ius civile Papirianum, ne proto, že Papirius připojil snad něco svého, ale že zákony, bez pořádku navržené, shrnul v jeden celek. Když potom byli králové vyhnáni, byly všechny tyto zákony zrušeny zákonem tribunským a lid římský začal znovu žíti spíše podle neurčitého práva a obyčeje než podle psaných zákonů. A tak to trvalo kolem dvaceti let. Potom však, aby byl odstraněn tento stav, bylo z moci lidu rozhodnuto, aby bylo zvoleno deset mužů, kteří by si vyžádali zákony od řeckých obcí a obec zákony upevnili: ty potom byly sepsány na deskách ze slonové kosti a vyloženy před řečništěm, aby je měl každý na očích. A byla jim (decimvirům) v tom roce dána nejvyšší pravomoc ve státě, aby jednak zákony opravovali, jestliže by to bylo třeba, jednak aby je vykládali a aby z jejich rozhodnutí nebylo možné odvolání, jako od ostatních magistrátů. Ti sami poznali, že nové zákony mají ještě nedostatky a proto následujícího roku připojili k oněm tabulím ještě dvě další; a tak jsou podle přidaných dvou desek nazvány Zákony dvanácti tabulí. Při sepisování těchto zákonů měl, jak někteří uvedli, jaksi Hermodurus efesský, tenkráte vyhnanec v Itálii, velký vliv na decimviry. Když tyto zákony byly přijaty, objevila se nutnost, vykládati je odborně před soudem. (Obyčejně se totiž stává, že výklad zákonů vyžaduje autoritu znalců práva ). Tento výklad a toto nepsané, právníky vytvořené právo, není označována jako zvláštní část, ale nazývá se obecným jménem ius civile, na rozdíl od ostatních odvětví práva, která dostala vlastní pojmenování a která se jím označují. Potom, skoro v téže době, byly z těchto zákonů vytvořeny žaloby, aby jich občané používali ve sborech mezi sebou. Aby potom lid neužíval těchto žalob podle své libovůle, byly vázány na pevné a slavnostní formy. Tato část práva se nazývá legis actiones tj.žaloby podle zákona (legitimae actiones). A tak vznikla téměř současně tato tři odvětví práva: zákony dvanácti desek, z nich se počalo vyvíjeti právo civilní, z nich vznikly legis actiones. Jejich odborný výklad, stejně jako řízení právních jednání, byly svěřeny kolegiu pontifiků, kteří každoročně vybrati ze svého středu jednoho, aby spravoval soukromé soudnictví. Podle tohoto obyčeje žil lid římský skoro sto let. Později se stalo, že Appius Claudius dal žalobním formulím pevnou formu a sepsal je. Ale jeho písař, Gnaeus Flavius, syn propuštěnce, mu knihu ukradl a odevzdal ji lidu. Tímto darem se tak zavděčil, že se stal tribunem plebis, senátorem a uralským aedilem. Tato kniha, která obsahuje žalobní formule se nazývá ius civile Flavianum, stejně jako ona ( uvedená) ius civile Papirianum: Jak obec dále vzrůstala nedostávalo se některých druhů řízení, sepsal nedlouho potom Sextus Aelius nové formule a odevzdal je lidu. Kniha ta je zvána  ius Aelianum. Později, když již platil v obci zákon XII tabulí a ius civile, nedošlo k neshodám mezi patriciji  a plebeji. Plebejové odešli z města a ustanovili si vlastní právo, které se nazývá plebiscita. Brzy potom, co byly plebejové povolání nazpět, bylo zákonem Hortensiovým ustanoveno, že tato plebiscita, o kterých vznikaly četné spory, mají být považovány za zákon: tím se stalo, že plebiscita se od zákonů (leges) lišila  jenom formou vzniku, jejich moc byla ale stejná. Postupem doby, protože bylo pro plebeje obtížné se scházeti, pro všechen římský lid potom, při tak velkém množství lidí, ještě obtížnější přenesla sama nutnost péči o stát na senát: a tak začal zasahovati senát a bylo uznáváno, cokoli by ustanovil. Toto právo bylo nazýváno senatusconsultum. V téže době také magistráti vyhlašovali právo a vydávali edikta, aby se občané dověděli, jak bude postupováno podle práva v té které věci a aby se podle toho zařídili. Tato edikta praetorů stanovila ius honorarium: honorarium proto, protože pramenilo z moci (ex honore) praetora. Nakonec, jak se stále více zužoval okruh osob rozvíjejících právo (jak to okolnosti vyžadovaly), objevila  se nutnost svěřiti péči o stát osobě jediné, neboť senát nemohl nakonec říditi úspěšně správu provincií. A tak s ustanovením císaře bylo jemu dáno právo, aby platilo vše, co cokoliv by nařídil. A tak platí v našem státě jednak (staré) právo, tj. zákon (XII tabulí), jednak zvláštní ius civile, které je nepsané a pramení z pouhého výkladu znalců práva, jednak legisakce, které obsahují způsob jednání na soudě, jednak plebiscitum, které je usnášeno bez účasti patricijů, jednak edikty magistrátů, ze kterých pramení právo honorární, jednak senatusconsultum, které nabývá platnosti usnesením senátu bez formy zákona, jednak císařské konstituce – to, co císař ustanovil, je považována za zákon.
 
 

 

 

Cursus honorum

 

Lex Villa annalis  z roku 180 př. n. l.:

• Questura – od 28 let po desetileté službě ve vojsku

• Aedilita – od 37 let

• Tribunát lidu – od 37 let

• Praetura – od 40 let

• Konsulát – od 43 let, ale až 3 roky po praetuře; opětovné nabytí konsulátu bylo možné nejdříve po 10 letech;

Zadání: nejděte a přineste si tyto texty: 

• Livius Ab Urbe condita XL,43,44; XXXII, 7; VII,42; Periochy Kniha 50; XXXV, 41;
• Tacitus Annales XIII,29; III, 29; II, 32;

Republikánské magistratury:

1. podle toho, kdo je volil: magistratus populi a magistratus plebei

2. podle omezení příslušnosti k určité skupině obyvatel: magistratus patricii a magistratus plebei

3. podle toho, které lidové shromáždění je volilo: magistratus maiores a magistratus  minores

4. podle vnějších znaků a jurisdikce: magistratus curules a magistratus non curules

5. řádné a mimořádné magistratury

6. podle typu moci, kterou měli: magistratus cum imperio a magistratus  cum potestate

7. Principy: kolegiality, anuity, neslučitelnosti   

Dig. 1, 2, 2, 14 Pomponius libro singulari enchiridii Quod ad magistratus attinet, initio civitatis huius constat reges omnem potestatem habuisse. Co se týká úředníků, je známo, že na počátku této obce měli všechnu moc králové.

Dig. 1, 2, 2, 15 Pomponius libro singulari enchiridii Isdem temporibus et tribunum celerum fuisse constat: is autem erat qui equitibus praeerat et veluti secundum locum a regibus optinebat: quo in numero fuit  iunius brutus, qui auctor fuit regis eiciendi. V těchto časech, jak je známo, existoval i náčelník jezdců; byl na čele jezdců a zaujímal druhé místo po králi. Mezi ně patřil i Iunius Brutus, který byl původcem vyhnání králů.

Dig. 1, 2, 2, 16 Pomponius libro singulari enchiridii Exactis deinde regibus consules constituti sunt duo: penes quos summum ius uti esset, lege rogatum est: dicti sunt ab eo, quod plurimum rei publicae consulerent. Qui tamen ne per omnia regiam potestatem sibi vindicarent, lege lata faktum est, ut ab eis provocatio esset neve possent in caput civis romani animadvertere iniussu populi: solum relictum est illis, ut coercere possent et in vincula publica duci iuberent. Po vyhnání králů byli ustanoveni dva konzulové a bylo zákonem rozhodnuto, aby měli nejvyšší právo. Jsou nazíváni podle toho, že nejvíc se starají (consulere) o společné věci. Ale přeci, aby si nečinili nárok na všechnu královskou moc, bylo zákonem stanoveno, že existuje právo odvolání vůči nim k lidovému shromáždění, a že nemohou trestat smrtí římského občana bez souhlasu lidu. Zůstalo jim jedině to, že mohli rozkazem trestat, aby byl někdo odveden do veřejného žaláře.

Dig. 1, 2, 2, 17 Pomponius libro singulari enchiridii Post deinde cum census iam maiori tempore agendus esset et consules non sufficerent huic quoque officio, censores constituti sunt. Když potom začalo vedení cenzu vyžadovat více času a konzulové nestačili vykonávat všechnu tuto dodatečnou povinnost, byli ustanoveni cenzoři.

Dig. 1, 2, 2, 18 Pomponius libro singulari enchiridii Populo deinde aucto cum crebra orerentur bella et quaedam acriora a finitimis inferrentur, interdum re exigente placuit maioris potestatis magistratum constitui: itaque dictatores proditi sunt, a quibus nec provocandi ius fuit et quibus etiam capitis animadversio data est. hunc magistratum, quoniam summam potestatem habebat, non erat fas ultra sextum mensem retineri. Když se lid ještě rozrostl, a když byly často vedeny války, a z nich mimořádně těžké vyvolávali sousedé, a král byl už vyhnaný, bylo nutné čas od času ustanovit úředníka s vyšší mocí: tak se ustanovili diktátoři, vůči kterým nebylo ani právo odvolání k lidovému shromáždění a bylo jim dané i trestání smrtí. Tento úřad nebylo dovoleno zastávat déle jak šest měsíců, protože měli nejvyšší moc.

Dig. 1, 2, 2, 19 Pomponius libro singulari enchiridii Et his dictatoribus´magistri equitum iniungebantur sic, quo modo regibus tribuni celerum: quod officium fere tale erat, quale hodie praefectorum praetorio, magistratus tamen habebantur legitimi. A k těmto diktátorům se připojil velitel jízdy stejným způsobem jako ke králům náčelníci jízdy. Tato služba odpovídala dnešnímu prefektovi pretoria a úřad měli podle zákona.

Dig. 1, 2, 2, 20 Pomponius libro singulari enchiridii Isdem temporibus cum plebs a patribus secessisset anno fere septimo decimo post reges exactos, tribunos sibi in monte sacro creavit, qui essent plebeii magistratus. dicti tribuni, quod olim in tres partes populus divisus erat et ex singulis singuli creabantur: vel quia tribuum suffragio creabantur. V tom stejném čase jak se lid odloučil od senátu, přibližně sedmdesát roků od vyhnání králů si na Svaté hoře, zvolili tribuny, kteří byli plebejskými úředníky. Nazývali se tribuny proto, že v tomto čase byl lid rozdělen na tři částí (tribus) a z každé části se volil jeden tribun: nebo proto, že se volili hlasováním v okresech (tribus).

Dig. 1, 2, 2, 21 Pomponius libro singulari enchiridii Itemque ut essent qui aedibus praeessent, in quibus omnia scita sua plebs deferebat, duos ex plebe constituerunt, qui etiam aediles appellati sunt. Tak stejně, aby byli úředníci, kteří by spravovali chrámy (aedes), v kterých plebs oznamoval své usnesení, ustanovili se z lidu dva, kteří byli nazýváni edilové (aediles).

Dig. 1, 2, 2, 22 Pomponius libro singulari enchiridii Deinde cum aerarium populi auctius esse coepisset, ut essent qui illi praeessent, constituti sunt quaestores, qui pecuniae praeessent, dicti ab eo quod inquirendae et conservandae pecuniae causa creati erant. Potom, když se už velmi naplnila státní pokladna, aby ji měl kdo spravovat, byli ustanoveni kvestoři, kteří spravovali peníze: nazvaní tak byli proto, že byli zvoleni k obstarávání (inquiere) a uchovávání peněz.

Plinius Secundus Dopis Pompeiu Falconovi: „Žádáš mě o radu, zda během svého tribunátu máš vystupovat na soudě. Záleží hlavně na tom, zač tribunát považuješ, zda jen za “pouhý stín” a “prázdný titul”, anebo je to pojem nedotknutelné moci, kterou nesmí omezovat nikdo, ani sám její nositel. Když jsem já byl tribunem lidu, počínal jsem si tak, jako bych něco znamenal; snad jsem se mýlil – ale když už jsem tribunem byl, zdržel jsem se vystupování na soudě. Především jsem pokládal za nevhodné, aby ten, před nímž každý musí povstat a komu každý musí uvolnit místo, najednou stál, zatímco všichni sedí; aby tomu, kdo může každému přikázat mlčení, zabránily mluvit vodní hodiny; dále aby ten, koho nikdo nesmí přerušit, poslouchal snad i urážky a zdál se zbabělý, kdyby je strpěl je tak, a naopak drzý, kdyby je potrestal. Tanula mi na mysli také další překážka: Kdyby se mne jako tribuna náhodou dovolával nějaký můj klient nebo odpůrce – mám zasáhnout a pomoci, anebo se zdržet a mlčet a dělat ze sebe soukromou osobu, jako bych se vzdal úřadu? Z těchto důvodů jsem se rozhodl být tribunem pro všechny, a ne jen advokátem pro někoho.

Cicero De off. I. 25: Jako soukromé poručnictví, tak i správa obce se má vykonávat k prospěchu těch, kteří jsou svěřeni její ochraně, a nikoli k prospěchu těch, jimž je obec sama svěřena

 

Veřejnoprávní práva římských občanů:

• ius honorum

• ius sufragii

• ius militiae

• ius migrandi

• ius provocationis

Soukromoprávní práva římských občanů::

• ius conubii

• ius commercii

• ius testamenti

Pravomoci magistrátů:

• Ius multae dicendae
• Ius agendi
• Ius agendi cum populo
• Ius agendi cum patribus
• Ius auxilii
• Ius edicendi
• Ius intercessionis (ius intercedendi)
• Právo veta – (veto – zakazuji)
• Ius coercendi

 

Římské státní zřízeni podle Polybia

Polybios, Dějiny 6; 11-14 Římská ústava

Na tomto místě se ve vyprávění zastavíme a podáme výklad o římské ústavě. V něm bez meškání ukážeme, že to byla v první řadě zvláštnost jejich státního zřízení, která (Římanům) dopomohla nejen k získání vlády nad Italiky a Sicilany a nadto i k přivtělení Iberů a Keltů, nýbrž i k tomu, že nakonec – jakmile válkou pokořili Kartagince – pojali úmysl napadnout celý svět.

 

(11) Ty tři složky, které jsem prve vyjmenoval, všecky v obci vládly, všecko však pořádaly a spravovaly – každá, na svém úseku – tak správně a přiměřeně, že ani nikdo z domácích lidí by nedovedl s jistotou říci, je-li jejich zřízení vcelku aristokratické nebo demokratické nebo monarchické. A není divu. Kdykoli totiž uvážíme moc konsulů, zdálo by se docela monarchické, a kdykoli moc senátu, zase aristokratické; a kdyby člověk pozoroval moc lidu, zdálo by se určitě demokratické. Politická moc každé z těch složek byla tehdy – a až na nepatrné výjimky ještě dnes – následující.

 

(12) Konsulové, dokud nevytrhnou s vojskem, meškají v Římě a rozhodují o všech veřejných záležitostech. Všichni ostatní úředníci – vyjma tribuny lidu – jim totiž podléhají a poslouchají je; oni také uvádějí do senátu poselstva. Kromě uvedeného předkládají (senátu) naléhavé věci k projednání a uvádějí jeho usnesení ve skutek. A pokud musí co z věcí, týkajících se státu, vyřídit lid, jsou to oni, kteří to musí obstarat a shromáždit sněm, předložit mu návrh a usnesení většiny provést. Konečně co se tkne válečných příprav a vůbec organizace tažení, mají pravomoc skoro neomezenou. Mohou totiž poručit spojencům, co uznají za dobré, jmenovat (vojenské) tribuny, konat odvody, vybírat potřebné brance. Mimoto jsou oprávněni trestat v poli z těch, kteří jsou pod jejich velením, koho chtějí. Mají právo vydávat ze státních peněz, kolik chtějí; provází je kvestor, který ochotně plní všecky příkazy. Právem by se tedy dalo říci, pokud bychom přihlíželi k této složce, že tato ustávaje prostě monarchická a královská...

 

(13) Senát má pod mocí především pokladnu. On totiž rozhoduje o každém příjmu a podobně o vydání. Neboť ani na dílčí potřeby nesmějí kvestorové nic vydat bez senátního schválení, jedině pro konsuly; a o položce daleko vyšší a větší než všecky ostatní, kterou vydávají každých pět let censorové na opravy i provedení veřejných staveb, rozhoduje také senát a od něho dostávají censoři povolení. Podobně zločiny, které se stanou v Itálii a musí být stíhány státem, jako zrada, spiknutí, travičství, zákeřná vražda, ty vyšetřuje senát. Dále potřebuje-li v Itálii některý jednotlivec nebo obec smírčího řízení nebo – bůh uchovej – pokárání nebo pomoci či posádky, to všecko má na starosti senát ... Podobně i poselstva, která se dostaví do Říma, jak se má s každým jednat a jak jim odpovědět, to všecko obstarává senát. Lidu se z toho všeho netýká prostě nic. Proto kdyby tam někdo pobyl, když konsul je právě pryč, zdálo by se mu to zřízení zase úplně aristokratické. A o tom je skutečně přesvědčeno mnoho Řeků a zrovna tak i králů, protože všecka jejich ujednání musí potvrdit senát.

 

(14) Kdo by se po tom všem právem neptal, který asi a jaký podíl na veřejné správě zbývá pro lid? Vždyť senát má na tom úseku, který jsme popsali, poslední slovo, a co hlavní, on rozhoduje o každém příjmu i vydání; konsulové zase mají neomezenou moc ve válečných přípravách a neomezenou pravomoc v poli! A přece zbývá podíl i pro lid, a to velmi závažný. Jedině lid rozhoduje v obci o vyznamenáních i trestech, jimiž jedině se uchovávají království i republiky a vůbec veškerý život lidstva. Vždyť tam, kde takový rozdíl buďto nedělají, nebo sice dělají, ale špatně, u těch se nedá nic zařídit rozumně; jak by také, když dobří a špatní jsou oceňováni stejně? Je tedy lid soudcem, a to často i v peněžní při, kdykoli je pokuta za přestupek obzvláště vysoká, a hlavně jde-li o odstoupivší vysoké úředníky. Hrdelní pře však rozsuzuje jenom on. A při takových procesech zachovávají jeden zvyk hodný podivu i chvály. Kdo je u nich žalován z hrdelního zločinu, tomu, jakmile stojí před soudem, se dovoluje veřejně odejít, i když zbývá z tribuí hlasujících o rozsudku už jediná, která hlas neodevzdala,

a (tak) se odsoudit sám k dobrovolnému vyhnanství. Vyhnanci naleznou bezpečný život v Neapoli a v Praeneste a také v Tiburu i jiných obcích, se kterými jsou o tom smlouvy. Dále svěřuje lid úřady těm, kdo si je zaslouží; a to je v obci to nejvyšší vyznamenání za výbornost. Má i právo prověřovat zákony, a co hlavní, usnáší se o míru a válce. Také co se tkne spojenectví, příměří, smluv, to všecko potvrzuje on a činí je pravoplatnými nebo naopak. Vzhledem k tomu by se zase dalo říci, že lid má úlohu hlavní a že ta ústava je demokratická.

 

Lex Icilia de tribunicia potestates z r. 492 př. n. l. – tribuni jsou nedotknutelní, mohou pokutovat každého, kdo by rušil shromáždění plebejů

Lex Valeria Horatia de plebiscitis z r. 449 př. n. l. – podle tradice učinil tento zákon plebiscita závazná i pro patricije – ve skutečnosti až lex Hortensia

Lex Valeria Horatia de tribunicia potestates z r. 449 př. n. l. – potvrdil nedotknutelnost plebejských úředníků (personae sancrosanctae), ten kdo zákaz poruší, propadá smrti (stává se sacer) a je mu konfiskován majetek

Lex Valeria Horatia de provocatione z r. 449 př. n. l. – patrně legendární norma; tento zákon stanovil, že nelze vytvářet úřady, které by nepodléhaly právu provokace a mimořádnou magistraturu lze vytvořit pouze na 6 měsíců, a to jen v případě, že by Římu hrozilo nebezpečí

Lex Duilia de provocatione z r. 449 př. n. l. – trest smrti hrozí tomu, kdo ponechá plebeje bez úřadu tribun lidu (podobný obsah jako u lex Valeria Horatia de provocatione ze stejného roku)

 

Pojmy:

• prameny poznání práva,
• prameny vzniku práva – materiální a formální,
• právní a narativní prameny práva
• fas, nefas

 

Historické prameny se podle zdroje historického poznání dělí na:

• přímé pozůstatky minulosti
• prameny, které lidé zachovali pro paměť, vzpomínku či připomenutí

 

FORMÁLNÍ PRAMENY VZNIKU PRÁVA

Království:

• mores maiorum
• consuetudo (usus longaevus, longa consuetudo, tacitus consensus populi, opinio necessitatis)
• leges regiae
• pontifikální interpretace

 

Republika:

• mores maiorum
• consuetudo
• foedus
• komiciální legislativa

Zákonodárný proces:

• rogátor
• contiones
• promulgatio legis
• trinum nundium
• recitare
• VTI ROGAS - ANTIQVO
• renuntiatio
• hlasování

 

Zákony upravující zákonodárný proces:

• lex Publilia Philonis de plebiscitis - přiznal plebiscitům moc zákona pod podmínkou, že budou dodatečně potvrzena senátem.
• lex Hortensia - z roku 286 nařídil, aby se tohoto potvrzení dostalo plebiscitům předem. Tím byla plebiscita postavena naroveň zákonům
• lex Caecilia Didia de modo legum promulgandarum – ne quid per saturam ferretur

• senatusconsultum (SC)
• edicta magistratuum (ius honorarium) – praetor urbanus, praetor peregrinus, praetorské album
  • Edictum tralaticium – je souhrn ustálených a osvědčených ediktů, který byl každoročně nově zvolenými praetory přejímán do jejich ediktu.
  • Edicta repentina -  pokud se během úředního ruku vyskytla nějaké právní záležitost, která nebyla řešena ani v právu civilním, ani v ediktu, tak mohl pro tyto nové právní vztahy vydat praetor edikty ad hoc.

Dig. 4. 3. 1. Ulp. Proti těm, kdož způsobili něco zlého, jestliže proti nim není jiná žaloba, udělím žalobu, pokud je pro to spravedlivý důvod.

Své řeči dostal konsul věrohodnosti touto vyhláškou (edicto): „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky!“

• iurisprudentia – agere, cavere, respondere

Principát

• komiciální legislativa
• senatusconsultum (SC)
• mores maiorum
• consuetudo
• edicta magistratuum (ius honorarium) – edictum perpetuum Hadriani
• Constitutiones principum – oratio principis
• rescripta
• mandata
• decreta
• iurisprudentia – ius publicae respondendi ex auctoritate principis

Dominát

• císařské konstituce – leges generales

KODIFIKACE PRÁVA (SOUKROMÉ I OFICIÁLNÍ)

• Ius civile Papirianum (de ritu sacrorum)
• Lex duodecim tabularum
• Codex Gregorianus – obsahoval vybrané konstituce od císaře Hadriána do Diokleciána
• Codex Hermogenianus – obsahoval jen Diokleciánova nařízení
• Fragmenta Vaticana – soukromá sbírka složená z úryvků z Papiniána, Paula, Ulpiána a císařských konstitucí
• Sententiae Pauli
• Codex Theodosianus - tento kodex navazoval na předchozí soukromé sbírky CH a CG. Jednalo se o první oficiální sbírku císařských konstitucí, kterou vydal Theodosianus  r. 438. Nejednalo se o sbírku výlučnou, jelikož nařízení vydaná před vládou Konstantina Velikého zůstala i nadále v platnosti. Dělí se na 16 knih (dochovaly se pouze knihy 7-10 a 12-16). V důsledku personality práva platil v Itálii až do konce 11. stol.
• Justiniánská kodifikace – Corpus iuris civilis:
  • Codex Iustinianus
  • Digesta seu Pandectae (literra Florentina, literra Boloniennsis)
  • Codex Iustinianus
  • Institutiones seu Elementa
  • Codex Iustinianus repetitiae prelectionis
  • Novellee
• Citační zákony (z r. 321 a 426) – senát mrtvých – zákon z roku 426 byl závazný pro obě poloviny říše (Valentinián III. a Theodosius II) bylo jím povoleno používat pouze díla Papiniána, Paula, Ulpiána, Gaia a Modestina. Tento citační zákon stanovil tzv. interpretační pravidla.

 

OZNAČENÍ PRAMENŮ:

Zdroj: FRÝDEK, M. Praktická cvičení z římského práva. KEY Publishing. 2010. ISBN 978-80-7418-075-5 (Key Publishing ). ISBN 978-80-904522-6-5 (The European Society for History of Law). str. 20.

 

Dig. 1.1.6.1 Ulpianus Hoc igitur ius nostrum constat aut ex scripto aut sine scripto, ut apud Graecos: „non nomon hoi men eggrafoi, ohi de agrafoi. Toto naše právo pozůstává buď z práva psaného, anebo práva nepsaného, jako u Řeků, některé ze zákonů jsou psané, jiné nepsané.

 

Dig. 1, 1, 1, 6 Ulpianus libro primo institutionum Hoc igitur ius nostrum constat aut ex scripto aut sine scripto, ut apud Graecos: „non nomon hoi men eggrafoi, ohi de agrafoi. Toto naše právo pozůstává buď z práva psaného, anebo práva nepsaného, jako u Řeků, některé ze zákonů jsou psané, jiné nepsané.

 

Gaius I. 3 Lex est quod populus iubet atque constituit. Zákon je to, co národ přikazuje a stanoví.

 

Dig. 1.3.2 Marcianus libro primo institutionum. Zákon je to, co se patří, aby všichni poslouchali a to z mnoha rozličných příčin a dále, nebo především proto, že každý zákon je vnuknutím a darem Boha, principem moudrých mužů, trestem za úmyslné nebo neúmyslné bezpráví a společný slib občanů, podle kterého mají povinnost žít všechny obce.

 

Gaius I. 3 Plebiscitum est, quod plebs iubet atque constituit.  Plebiscit je to, co plebejové přikazují a stanoví.

 

Gaius I. 4 Senatusconsultum est quod senatus iubet atque consituit,idque legis vicem optinet, quamvis fuerit quaesitum. Usnesení senátu je to, co senát přikazuje a stanoví. Také ono má sílu zákona, ačkoli se o tom pochybovalo.

 

Gaius I. 6. Ius autem edicendi habent magistratus populi Romani. Sed amplissimum ius est in edictis duorum praetorum, urbani et peregrini, quorum in provinciis iurisdictionem praesides earum habent; item in edictis aedilium curulium. Edikty jsou příkazy těch, kdo mají právo vydávat vyhlášky. Právo vydávat vyhlášky mají pak úředníci národa římského. Nejbohatší právní předpisy obsahují však edikty dvou praetorů, městského a cizineckého, jejichž pravomoc (jurisdikci) mají v provinciích správcové provincií.  Dále edikty kurulských edilů.

 

Gaius I. 7 Responsa prudentium sunt sententiae et opiniones eorum, quibus permissum est iura condere. Quorum omnium si in unum sententia concurrunt, id, quod ita sentiunt, legis vicem optinet; si vero dissentiunt, iudici licet quam velit sententiam sequi; idque rescripto divi Hadriani significatut. Dobrá zdání právníků jsou výroky a názor těch, kterým bylo dáno povolení vytvářet právní pravidla. Jestliže výroky jich všech jsou jednotné, nabývá to, na čem se tak shodují, sílu zákona. Jestliže se však neshodují, má soudce volnost řídit se tím výrokem, kterým chce; a to je stanoveno v reskriptu božského Hadriana.

 

Gaius I. 5 Constitutio principis est, quod imperator decreto vel edicto vel epistula constituit. Nec umquam dubitatum est, quin id legis vicem optineat, cum ipse imperator per legem imperium accipiat. Císařská konstituce je to, co stanoví císař dekretem nebo ediktem nebo dopisem. A nikdy nebyly pochybnosti, že nabývá sílu zákona, protože císař sám na základě zákona přijímá nejvyšší moc (imperium).

 

Gaius I De iure civili et naturali. 1. Omnes populi, qui legibus et moribus reguntur, partim suo proprio, partim communi omnium hominum iure utuntur: Nam quod quisque populus ipse sibi ius constituit, id ipsius proprium est vocaturque ius civile, quasi ius proprium civitatis; quod vero naturalis ratio inter omnes homines constituit, id apud omnes populos peraeque custoditur vocaturque ius gentium, quasi quo iure omnes gentes utuntur. Populus itaque Romanus partim suo proprio, partim communi omnium hominum iure utitur. Quae singula qualia sint, suis locis proponemus.  O právu občanském a přirozeném. 1. Všechny národy, které se řídí zákony a obyčeji, užívají dílem svého vlastního, dílem všem lidem společného práva. Neboť to, co si jako právo nějaký národ sám pro sebe stanoví, je jeho (právem) vlastním a nazývá se právo občanské, jakožto právo obci vlastní. To však, co pro všechno lidstvo (sám) přírodní řád stanoví, je všemi národy stejně zachováváno a nazývá se právo národů, jakožto právo, jehož všechny národy užívají. A tak národ římský užívá dílem svého vlastního, dílem všem lidem společného práva. Jakéže je to i ono, vyložíme na příslušných místech.

 

Dig. 1, 1, 7 pr. Papinianus libro secundo definitionum Ius autem civileest, quod ex legibus, plebis scitis, senatus consultis, decretis principum, auctoritate prudentium venit. Avšak civilní právo je to právo, které vyplývá ze zákonů, plebiscit, usnesení senátu, císařských nařízení a z autority právních znalců.

 

Dig. 1, 1, 1, 2 Ulpianus libro primo institutionem Huius studii duae sunt positiones, publicum et privatum. publicum ius est quod ad statum rei romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem: sunt enim quaedam publice utilia, quaedam privatim. publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus constitit. privatum ius tripertitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus. Tato věda má dvě základní části, právo veřejné a právo soukromé. Právo veřejné se vztahuje na užitek římského státu, právo soukromé na zájem jednotlivce; neboť něco se týká veřejného užitku, něco soukromého. Veřejné právo se vztahuje na posvátné věci (oběti), na kněze, na úředníky obce. Soukromé právo má tři části, neboť se skládá z principů práva přirozeného, práva mezi národy a práva civilního.

 

 

 

Římská společnost v právních a narativních pramenech

 

Dvojnásob šťasten je ten, ba kolikrát, spočítat nelze,

V Římě kdo těšit se může, v Římě kdo pobývat smí!

Ovidius, Žalozpěvy III 13, 17 – 18

 

Najděte vysvětlení v Liviových Dějinách I, 9 či v Plútarchově životopisu Romula k pokřiku: „Thalassio! Thalassio!“, který je citován in Catullus Carmina (viz níže).

Dio. Hal. 2, 9 Jakmile Romulus oddělil mocné od nižších, vydal zákony a stanovil, co je povinností každé skupiny: patricijové měli zastávat úřady a kněžské hodnosti a soudit, plebejové obdělávat pole, chovat dobytek a vykonávat námezdné práce. Patricijům byla svěřena a přiznána péče o plebeje, jim dovolil, aby si každý zvolil svého patrona podle své vůle. Tento vztah nazval patronát.

 

Gaius I.8: De iuris divisione: Omne autem ius, quo utimur, vel ad personas pertinet vel ad res vel ad actiones. O rozdělení práva: Všechno pak právo, kterého užíváme, vztahuje se buď k osobám, nebo k věcem, nebo k žalobám.

 

Gaius I. 9 De condicione hominum: Et quidem summa divisio de iure personarum haec est, quod omnes homines aut liberi sunt aut servi. Gaius I. 9 O právním postavení osob: A základní rozdělení práva osob je tedy takové, že všichni lidé jsou buď svobodní, nebo otroci.

 

Gaius I. 48 Sequitur de iure personarum alia divisio. Nam quaedam personae sui iuris sunt, quaedam alieno iuri subiectae sunt. Nyní je na řadě jiné rozdělení osobního práva (právního postavení osob). Některé osoby jsou totiž svéprávné (personae sui iuris), některé jsou podřízeny právu cizímu (personae alieno iuri subiectae).

 

Gaius I, 9 De condicione hominum.  Et quidem summa divisio de iure personarum haec est, quod omnes homines aut liberi sunt aut servi.  O právním postavení lidí: A základní rozdělení práva osob je tedy takové, že všichni lidé jsou buď svobodní anebo otroci.

 

Gaius I, 10 Rursus liberorum hominum alii ingenui sunt, alii libertini. Ze svobodných lidí jsou potom jedni ingenuové, druzí propuštěnci.

 

Gaius I, 11 lngenui sunt, qui liberi nati sunt; libertini, qui ex iusta servitute manumissi sunt. Ingenuové jsou ti, kdo se narodili jako svobodní, propuštěnci ti, kdo byli propuštěni z právoplatného otroctví.

 

Just. Inst. Lib. I., tit. IV. De Ingenuis:  Ingenuus is est qui statim ut natus est liber est. Svobodný je, kdo se narodí ve svobodném postavení (jako svobodný). 

 

Just. Inst. Lib. I., tit. V: De Libertinis:  Libertini sunt qui ex iusta servitute manumissi sunt. manumissio autem est datio libertatis. Propuštěnci (libertini) jsou ti, kdo jsou propuštěni z řádného otroctví. Propuštění na svobodu (manumisssio) je však udělením svobody.

 

Dig. 1.5.4pr.  Florus 9 inst. Libertas est naturalis facultas eius quod cuique facere libet, nisi si quid vi aut iure prohibetur.. Svoboda je přirozená možnost, činit každému co je libo, pouze v tom případě, že násilí nebo právo tomu nebrání.

 

Gaius I. 160: Maxima est capitis deminutio, cum aliquis simul et civitatem  et libertatem amittit; quae accidit incensis, qui ex forma censuali venire iubentur: Quod ius, qui contra eam legem in urbe Roma domicilium habuerint; item feminae, quae ex senatus consulto Claudiano ancillae fiunt eorum dominorum, quibus invitis et denuntiantibus cum servis

eorum coierint. Velká kapitisdeminuce je ta, když někdo současně ztrácí i občanství i svobodu; což se stává těm, kdo se nedostaví k censu a na příkaz (úředníka) jsou podle řádu o konání censu prodáni (do otroctví). Tohoto práva se dnes vlastně (již) neužívá. Z trestu ztrácejí však dnes podle zákona Aelia a Sentia svobodu ti, kdo patří mezi „vzdané“ a měli by proti zákazu tohoto zákona bydliště ve městě Římě. (Svobodu ztrácejí) také ženy, které se podle klaudijánského usnesení senátu stávají otrokyněmi těch pánů, s jejichž otroky by se proti vůli pánů a přes jejich zákaz (nadále) pohlavně stýkaly.

 

Gaius I. 161 Minor sive media est capitis deminutio, cum civitas amittitur, libertas retinetur; quod accidit ei, cui aqua et igni interdictum fuerit. Menší neboli střední capitisdeminuce je ta, když se ztrácí občanství, svoboda je (však) zachována; což se stává tomu, nad kým byl vysloven zákaz vody a ohně.

 

Gaius I. 162 Minima est capitis deminutio, cum et civitas et libertas retinetur, sed status hominis conmutatur; quod accidit in his, qui adoptantur, item in his, quae coemptionem faciunt, et in his, qui mancipio dantur quique ex mancipatione manumittuntur; adeo quidem, ut quotiens quisque mancipetur aut manumittatur, totiens capite diminuatur. Malá kapitisdeminuce je ta, když se zachovává i občanství i svoboda, ale právní postavení člověka se mění; což nastává u (osob) adoptovaných, dále u žen, které podstupují koempci, jakož i o těch, kdož jsou mancipováni a kdo jsou po mancipací propuštěni: a to tak, že kapitisdeminuce nastane tolikrát, kolikrát je kdo mancipován nebo propuštěn.

 

Dio. Hal. 2, 15 Romulus stanovil občanům povinnost vychovat všechny potomky mužského pohlaví a prvorozené dcery a zakázal zabíjet děti mladší tří let. Bezprostředně po narození směly být zabity pouze ty, které se narodily zmrzačené nebo znetvořené. V tom případě nebránil rodičům, aby je dokládali, pokud je předtím ukázali pěti nejbližším sousedům a ti tento čin schválili. Těm, kteří se nebudou řídit těmito zákony, uložil tresty, mezi nimi i odnětí poloviny jejich majetku.

 

Catullus Carmina LXI:

Přátelé a příbuzní se sjeli i z venkova a pro tyto dny odložili všechnu práci stranou, voli a býci ve stájích zleniví, vinice měla být vypleta, zarostlé stromy jsou jen polovičky prostříhány a pluhy leží v koutu mlatu vydány na pospas noční rose a rzi. Jeden z hostí odložil dokonce i tu nejnutnější práci: žně. Ale nedalo se už déle čekat. Červen se chýlil ku konci a podle obyčeje to byla nejpříznivější doba pro uzavření sňatku.

 

Nevěsta, téměř ještě dítě, vyměnila v předvečer svatby svůj dětský šat, praetexta, za krásný svatební, v kterém tuto noc spala. Ulehla velmi brzy, zatímco druzí měli ještě plné ruce práce: zdobili dveře květinovými, myrtovými a vavřínovými věnci a pestrými stuhami. Připravovali stůl pro svatební hostinu, kladli naň nejvzácnější nádobí, které zářilo ve světle pochodní; v atriu vystavili na malé pěkně upravené stolky dárky, které přátelé s ostýchavým úsměvem přinesli novomanželům.

 

Časně zrána přišly ženy, veselé a plny něžnosti, aby oblékly nevěstu, která nečině a trochu ustrašeně přihlížela. Špičkou kopí, které ta často doma viděla, aniž měla tušení, k čemu vlastně sloužilo, jí rozdělily vlasy, spletly do šesti copů a svázaly je stuhami. Pak jí zavázaly kolem boků pás zvláštním „Herkulovým“ uzlem, a hlavu a tvář pokryly oranžově zbarveným svatebním závojem, flamemeum.

 

Okolo spánků jí upravili vonný věnec z rozkvetlé majoránky. Zvenčí již bylo slyšet hlasy pozvaných; hlučné pozdravy, smích, halas a když se nevěsta – ustrašená a dojatá, pláč na krajíčku – objevila, nebralo obdivné volání konce. Všichni jí blahopřáli, poněvadž šat padl jako ulitý a tvář pod závojem, který ji činil ještě zářivější, vypadala svěží a líbezná, jak „růžové poupátko“.

 

Nevěstě po boku stála vždy pronuba; doprovodila ji před obětní oltář, kde již stál kněz, připraven k obřadu. Až do této chvíle se všichni snažili vypadat vesele a nenuceně, ale když kněz „vyčetl“ z vnitřností obětovaného zvířete předpověď pro budoucí manželství, která byla dobrá, dokonce výborná – s mnoha dětmi a radostným stářím – když snoubenci rozlomili společně chléb a každý z něho kousek pojedl, a když skončily všechny ostatní zdlouhavé formality jako podepsání svatební smlouvy před deseti svědky, dojal slavnostní obřad téměř všechny. Pronuba vzala ruce snoubenců a za hlubokého ticha je spojila.

 

Pak zasedli všichni k hostině a novomanžel obdivoval, jak jemně brala nevěsta kousky jídel špičkami prstů z talíře, aniž se potřísnila. Nálada svatebčanů stoupala i proto, že jídla byla chutná, vybraná a pobízela k pití. Ženichovi zaskočila oliva, ale jinak se nic horšího nepřihodilo.

 

Ku konci hostiny se ženich, povzbuzován přáteli, přiblížil k nevěstě, jako by ji chtěl vytrhnout z matčina náručí, kam se za smíchu a volání podle obyčeje utekla. Místo sporu však vznikl svatební průvod. Někdo vtiskl nevěstě do ruky vřeteno a přeslici jako symbol jejího nového života. Dvě děti šly po jejím boku a jedno před ní s pochodní z hlohu. Další pochodně zapálili přátelé, mladší muži a dívky, kteří následovali v průvodu. Zpívali přitom píseň, kterou k této příležitosti složil přítel básník a v níž se sbor chlapců střídal s dívčím ve formě žertovného i sentimentálního dialogu. Občas někdo zvolal: „Thalassio! Thalassio!“, aniž by dobře věděl proč. Byl to zvyk.

 

V oknech a dveřích se tísnili lidé; žertovali, házeli květiny, volali přání a výměnou za to na ně padaly celé hrsti oříšků. Spadaly však téměř všechny na zem, kde se o ně v prachu poprali rozesmátí a zpocení chlapci. Když došel svatební průvod k ženichovu domu, nevěsta se zastavila na okamžik, aby ozdobila dveře vlněnými stužkami a natřela olejem stěžeje. Ženich s pohnutím přihlížel, a když skončila, zeptal se ji: „Jak se jmenuješ?“. A ona vyslovila s uzarděním a milým úsměvem onu starobylou větu: „Ubi tu, Gaius, ego Gaia“.

 

Pak ji mladí muži z průvodu vyzvedli a přenesli přes práh, poněvadž by bylo špatným znamením, kdyby nevěsta při vstupu klopýtla.

 

Hned nato jí nabídl ženich vodu a oheň a pronuba jí podala u čela manželského lůžka vodu a napověděla jí modlitbu Lárům a Penátů nového domova.

 

V této chvíli, se po posledním přání a po svatebním volání „Hymen! Hymen!“ začali všichni rozcházet. Ale ještě předtím uspořádali veselou potyčku okolo již zčernalých, zhaslých pochodní z hlohu. Kousek svatební pochodně byl pro dívky dobrým znamením brzkého sňatku.

                                                                 

Lex duodecim tabularum:

X, 1 Mrtvého člověka ve městě nepohřbívej ani nespaluj.

X. 3 Omeziv tedy přepych na tři šátky a malou purpurovou tuniku a deset pištců, ruší také naříkání.

X. 4 Ženy ať si nedrásají tváře, ani ať na pohřbu nenaříkají.

 

Gaius I. 55 Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est (fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus). V naší pravomoci jsou dále naše děti, které jsme zplodili v řádném manželství. Je to právo, vlastní občanům římským; neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my.

 

Gaius I. 108 Nunc de his personis videamus, quae in manu nostra sunt. Quod et ipsum ius proprium civium Romanorum est. Podívejme se nyní (na postavení) těch osob, jež jsou v naší moci manželské. A je to právní postavení vlastní pouze občanům římským.

 

Gaius I. 109 Sed in potestate quidem et masculi et feminae esse solent; in manum autem feminae tantum conveniunt. (Zatímco) však v pravomoci bývají jak muži, tak ženy, podřizují se moci manželské pouze ženy.

 

Gaius I. 110 Olim itaque tribus modis in manum conveniebant: usu, farreo, coemptione. A tak se kdysi (ženy) podřizovaly moci manželské třemi způsoby, „užíváním“, konfarreací (a) koempcí.

 

Gaius I. 111 Usu in manum conveniebat, quae anno continuo nupta perseverabat; quia enim velut annua possessione usucapiebatur, in familiam viri transibat filiaeque locum optinebat. Itaque lege duodecim tabularum cautum est, ut si qua nollet eo modo in manum mariti convenire, ea quotannis trinoctio abesset atque eo modo cuiusque anni usum interrumperet. Sed hoc totum ius partim legibus sublatum est, partim ipsa desuetudine obliteratum est. („Užíváním“) se manželské moci podřizovala (žena), která nepřetržitě po jeden rok setrvávala (s mužem) jako vdaná. Vzhledem k tomuto totiž, že bývala rok trvající držbou jakoby vydržena, přecházela do rodiny manžela a dostávala se do postavení dcery. Proto bylo v zákoně 12 desek stanoveno, že kdyby se některá (žena) takovým způsobem podřídit moci manžela nechtěla, měla být každý rok po tři noci nepřítomna, aby se takovým způsobem vydržecí lhůta rok co rok přerušovala. Všechno toto právo bylo však zčásti odstraněno zákony, zčásti se na ně zapomnělo neužíváním.

 

Gaius I. 112  Farreo in manum conveniunt per quoddam genus sacrificii, quod Iovi Farreo fit; in quo farreus panis adhibetur, unde etiam confarreatio dicitur; complura praeterea huius iuris ordinandi gratia cum certis et sollemnibus verbis praesentibus decem testibus aguntur et fiunt. Quod ius etiam nostris temporibus in usu est: Nam flamines maiores, id est Diales, Martiales, Quirinales, item reges sacrorum, nisi ex farreatis nati non leguntur: Ac ne ipsi quidem sine confarreatione sacerdotium habere possunt. Při konfarreaci se (ženy) podřizují moci manželské jakýmsi druhem oběti, jež se podává Iovovi Farreovi. Používá se při ní pšeničný chléb (pannis farreus), proto se jí také říká konfarreace. Kromě toho se také k založení tohoto právního poměru za přítomnosti deseti svědků koná a odbývá mnoho (úkonů dalších) pomocí pevně stanovených a slavnostních slovních (formulí). Tohoto práva se užívá i za našich časů, protože vyšší flaminové, to je Dialové, Quirinálové (a) Martialové, jakož i „králové oběti“ (reges sacrorum), jsou vybírání pouze z těch, kdo se narodil v konfarreovaném manželství; a sami také nemohou zastávat kněžskou hodnost, aniž by se oženili formou konfarreace.

 

Gaius I.113 Coemptione vero in manum conveniunt per mancipationem, id est per quandam imaginariam venditionem: Nam adhibitis non minus quam V testibus civibus Romanis puberibus, item libripende, emit vir mulierem, cuius in manum convenit. Naproti tomu při koempci se (ženy) podřizují moci manželské pomocí mancipace, to je pomocí jakéhosi obrazného prodeje. Za přítomnosti ne méně než pěti svědků, dospělých občanů římských, jakož i vážného (libripens), kupuje totiž ženu ten, jehož manželské moci se (žena) podřizuje.

 

Tacitus Annales IV. 16 V tutéž dobu promluvil císař o volbě Jovova kněze na místo zemřelého Maluginensa a přitom o návrhu nového volebního řádu. Podle starého zvyku totiž prý bývají navrhováni současně tři patricijové, synové rodičů oddaných slavnostním starobylým obřadem, a z nich má být jeden zvolen; nyní však prý není dostatek, jak bylo kdysi, protože zvyk uzavírat sňatek starobylým obřadem pominul anebo se udržel jen v málo rodinách – uváděl více příčin tohoto jevu, hlavní shledával v lehkomyslnosti mužů i žen; mimoto obtíže samotného obřadu, jímž se úmyslně vyhýbají. Další příčina je v tom, že se propouští z moci otcovské ten, kdo dosáhne této kněžské hodnosti, i žena, která se za něho provdá. Tomu se tedy prý musí odpomoci usnesením senátu nebo zákonem, jako Augustus z onoho drsného dávnověku zmírnil v duchu nové doby. Byla tedy probrána náboženská stránka případu a pak bylo usneseno neměnit nic v tomto kněžském zřízení; ale byl vydán zákon, aby manželka Jovova kněze, pokud se týká bohoslužby, podléhala svému muži, v ostatním však, aby její právní postavení bylo stejné jak ostatních žen.

 

 

Od svémoci k soudci – vývoj procesního práva

LDT I, 1 Si in ius vocat, [ito]. Volá-li tě na soud, [ať jde].

LDT VIII, 2 Si membrum rupit, ni cum eo pacit, talio esto. Zlomí-li končetinu a nedohodnou se s ním, ať sáhne k odvetě.

LDT VIII, 12 Si nox furtum faxsit, si occisit, iure caesus esto. Krade-li v noci a je-li zabit, je zabit právem.

LDT VIII, 13 Luci . . . si se telo defendit, . . . endoque plorato. Za světla . . . jestli se brání, . . . a ať volá o pomoc.

LDT I, 1 Si in ius vocat, [ito]. Ni it, antestamino. Igitur em capito.Volá-li na soud, ať jde. Jestliže nejde, ať vezme svědky: pak ať ho odvede.

LDT I, 2 Si calvitur pedemve struit, manum endo iacito. Zdráhá-li se, anebo utíká, ať na něj vloží ruku.

Dig. 43.16.1.27  Ulpianus 69 ad edictum Vim vi repellere licere Cassius scribit idque ius natura comparatur: apparet autem, inquit, ex eo arma armis repellere licere. Násilí je možno odporovat násilím, jak píše Cassius, je to slučitelné s přirozeným právem, ale jak také řekl je dovoleno odrazit zbraň zbraní.

Dio. Hal.  2, 26 – 27 (Romulus) ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať je chtěl uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit.

Dio. Hal. 4, 25 Tullius se ukázal jako přítel lidu, a to nejen v těch opatřeních, kterými se zdálo, že snižuje pravomoci senátu a moc patricijů, ale také v těch, kterými se snižuje královská moc, jejíž se z  poloviny zbavil sám. Zatímco králové před ním považovali na správné mít na starosti všechny případy a vymezili všechna soudní řízení, jak soukromoprávní tak i veřejnoprávní tak, aby jim vyhovovali, ale on si vzal na starosti všechny trestné činy, které ovlivňovaly veřejnost, ale pro soukromoprávní případy jsou jmenovány soukromé osoby, které mají být soudci,  a předepsal pro ně normy a  zákony, které sám sepsal.

Dig. 1, 2, 2, 27 Pomponius Cumque consules avocarentur bellis finitimis neque esset qui in civitate ius reddere posset, factum est, ut praetor quoque crearetur, qui urbanus appellatus est, quod in urbe ius redderet. Když konsulové často kvůli válkám opouštěli město, aby byl někdo, kdo by mohl v obci vyhlašovat právo, stalo se, že se volil praetor, který se nazýval městský, protože vykonával právo ve městě.

Marcus Tullius Cicero De re publica 5, 2, 3 Nec vero quisquam privatus erat disceptator aut arbiter litis, sed omnia conficiebantur iudiciis regiis. Je vskutku věcí neslýchanou, aby někdo (praetor) jako soukromník (privatus) působil v celém soudním řízení a vynesl i rozsudek

Dig. 22, 3, 2 Paulus libro sexagesimo nono ad edictum Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat. Ten má dokazovat, kdo tvrdí, ne, kdo popírá.

 

Exekuce a konkurs. Bídné poměry římských dlužníků

 

Římské úpadkového práva rozdělujeme do pěti period:

                       1. perioda -  úprava podaná v Lex duodecim tabularum

                       2. perioda - od lex Poetelia Papiria de nexis

                       3. perioda - od lex Iulia  de cessione bonorum

                       4. perioda - úprava v Codex Thedosianus

                       5. perioda - Justiniánská úprava

LDT III, 3 Ni iudicatum facit aut Luis endo eo in iure vindicit, secum sufito, vincito aut nervo aut compedibus XV pondo, ne maiore, aut si volet minore vincito. Nesplní –li rozsudek a nezaručí-li se nikdo za něj na soudě, ať ho odvede s sebou, spoutá ho buď provazem nebo okovy o váze 15 liber, ne těžšími, nebo, pokud bude chtít, lehčími.

LDT III, 4 Si volet suo vivito. Ni suo vivit, qui eum vinctum habebit, libras farris endo dies dato. Si volet, plus dato. Jestliže chce, ať řije ze svého. Pokud nežije ze svého, ať ten, kdo ho drží v poutech, mu dává každý den libru mouky. Pokud chce, ať dává více.

LDT III, 5 Erat autem ius interea paciscendi ac nisi pacti forent, habebantur in vinculis dies sexaginta. Inter eos dies trinis nundinis continuis ad praetorem in comitium producebantur, quantaeque pecuniae iudicati essent, praedicabatur. Tertiis autem nundinis capite poenas dabant, aut trans Tiberim peregre venum ibant. Bylo však právem dovoleno, aby se v té době dohodli, pokud se nedohodli, byli drženi v poutech 60 dnů. Během této doby po tři po sobě následující trhové dny předváděni před praetora na shromaždiště lidu a bylo vyhlašováno, k jaké částce byli odsouzeni. Při třetím trhovém dni byli trestáni ma hrdle nebo prodávání za Tiberu do ciziny.

LDT III, 6 Tertiis nundinis partis secanto. Si plus minuse secuerunt, se fraude esto. Třetího trhového dne ať rozsekají na části. Useknou-li si více či méně, ať jim to neškodí.

Livius Ab Urbe condita II. 23: „Hrozila tedy Římanům válka s Volsky, a přitom římská obec, v níž se zahnízdila nesvornost, sama byla zmítána rozhořčenými vnitřními spory mezi otci a lidem. Hlavní příčinu k nim zavdávali dlužníci, kteří se pro neplacení dluhů stávali nevolníky věřitelů. Lidé reptali, že venku zápasili za svobodou státu a doma jsou pak od spoluobčanů zajímáni a utiskováni, a dodávali, že je tedy svoboda lidu bezpečnější za války než v míru a spíš mezi nepříteli než mezi spoluobčany. Tato nenávist, která beztoho v lidu doutnala, vzplanula nad ohromujícím neštěstím jednoho starce, který se chvatně přibelhal na náměstí se známkami všech svých běd. Jeho oděv byl hrozně špinavý, ještě žalostnější byl vzhled zmořeného těla, bledého a vychrtlého. Rozcuchaný vous a dlouhé vlasy dodávaly rysům jeho obličeje divokého vzhledu. Přes toto znetvoření ho lidé poznávali; šlo od úst k ústům, že býval centurionem. Vzpomínali různých jeho udatných vojenských činů a všichni ho litovali. On sám ukazoval vpředu na prsou jizvy, svědky čestných ran utržených v bitvách na několika bojištích. Když pak se ho dotazovali, odkud ten vzhled, odkud znetvoření – mezitím se kolem něho utvořil zástup skoro jako na shromáždění lidu – pověděl, že upadl do dluhů, když bojoval ve válce se Sabiny; tehdy prý nejen nesklidil žádné obilí, protože pole byla zpustošena, ale i dvorec mu byl vypálen, všechno rozkradeno, dobytek odehnán, a v té době, pro něho tak krajně nepříznivé, byla mu uložena mimořádná daň. Dluhy, které vzrostly o úroky, připravily ho prý nejprve o půdu zděděnou po dědu a po otci, potom o další majetek a posléze jako morová nákaza postihly i tělo; to že není nevolnictví, kam ho věřitel dohnal, ale robotárna, mučírna! A ukazoval záda, hrozně rozdrásaná čerstvými stopami po bičování. Když to lidé viděli a slyšeli, strhne se velký křik. Vřava se neomezuje již jen na náměstí, ale šíří se do celého města. Nevolní dlužníci v poutech i bez pout vybíhají ze všech stran do ulic a dovolávají se ochrany Quiritů. K pobouřeným zástupům se všude připojují i dobrovolní průvodci. Ze všech stran všemi ulicemi se sbíhají s křikem velké houfy lidí. Na tento valící se dav narazili někteří otcové, kteří právě meškali na foru, a ocitli se ve velkém nebezpečí vlastního života. A bylo by došlo i k násilí, kdyby nebyli přispěchali konsulové Publius Servilius a Appius Claudius, aby pozdvižení lidu potlačili. Na ně se vzbouřenci obrátili a ukazovali jim svoje pouta a jiné známky strastiplného postavení. Tohle, že si tedy vysloužili, říkali, a každý se vyčítavě dovolával na to, kde všude konal vojenskou službu. Dožadovali se, spíše výhružně než prosebně, aby byl svolán senát, a obstoupili radnici, neboť chtěli sami ovlivňovat a usměrňovat jeho jednání. Konsulům se však podařilo shromáždit jen něco málo otců, které jim náhoda přivedla do cesty; ostatním strach zabránil přijít nejen do radnice, ale dokonce i na náměstí. Tak senát pro nepatrnou účast stejně nebyl schopen se o něčem usnášet. Lid se však domníval, že je balamucen, voděn za nos, že nepřítomní otcové jsou nepřítomni nikoli náhodou, nikoli ze strachu, nýbrž úmyslně, aby překazili jednání, že sami konsulové se jen vykrucují a že jeho utrpení je bezpochyby jen na posměch. A málem by byla ani důstojnost konsulů nezadržela rozvášněné lidi, když se konečně otcové dostavili do senátu, neboť si nebyli jisti, zda vyvolají více nebezpečí průtahem či příchodem. Co však bylo platno, že se v radnici shromáždili hojném počtu, když se nejen mezi otci, nýbrž ani mezi konsuly nedosáhlo žádoucí shody. Appius, muž rázné povahy, navrhoval, aby věc byla vyřízena v pravomoci konsulů; budou-li jeden dva výtržníci liktory zadrženi, ostatní dají pokoj. Servillius, který byl přístupnější mírným prostředkům, zastával názor, že je nejen schůdnější, ale i bezpečnější cesta, aby rozvášněné mysli byly oblomeny, než zlomeny.“

Livius Ab Urbe condita II, 24: „Své řeči dostal konsul věrohodnosti touto vyhláškou (edicto): „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky! Jakmile byla tato vyhláška zveřejněna, ihned se přihlásili přítomní dlužníci a po celém městě vycházeli dlužníci ze soukromých domů věřitelů, kteří již neměli právo je zadržovat, a přibíhali na náměstí, aby složili vojenskou přísahu. Byl jich veliký sbor a ukázali se ve válce s Volsky jako nejudatnější a nejhorlivější ze všech bojovníků. Konsul vyvedl pak branné síly proti nepříteli a položil se táborem v malé vzdálenosti od něho.“

Dig. 42.7.2. pr. Ulpianus 65 ad ed. De curatore constituendo hoc iure utimur, ut praetor adeatur isque curatorem curatoresque constituat ex consensu maioris partis creditorum, vel praeses provinciae, si bona distrahenda in provincia sunt. Při jmenování kurátora je taková praxe, že praetor jmenuje jednoho nebo více kurátorů se souhlasem většiny věřitelů, nebo (je jmenuje) správce provincie, pokud se majetek nachází v provincii.

Dig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. Quod si per regiones fuerint constituti curatores, unus forte rei italicae, alius in provincia, puto regiones eos suas conservare debere. Pokud jsou ustanoveni kurátoři pro jednotlivé kraje, jeden právě pro věci (majetek) v Itálii, jiný v provincii, myslím, že budou mít kontrolu nad svými okresy.

Dig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. Si plures autem constituantur curatores, celsus ait in solidum eos et agere et conveniri, non pro portionibus. Pokud je ustanoveno několik kurátorů, Celsus říká, že musí žalovat (vystupovat před soudem) společně, nikoli odděleně. Pokud má dlužník majetek v několika provinciích nebo okresech, jsou jmenování kurátoři pro určité okresy.

Dig. 42.7.2.3 Ulpianus 65 ad ed. Quaeritur, an invitus curator fieri potest: et cassius scribit neminem invitum cogendum fieri bonorum curatorem, quod verius est. voluntarius itaque quaerendus est, nisi et magna necessitate et imperatoris arbitrio hoc procedat, ut et invitus crearetur. Je otázkou, zda někdo může být (ustanoven) kurátorem proti své vůli. Cassius napsal, že nikdo nemůže být nucen, aby se stal kurátorem majetku proti svému souhlasu, což je správné. Proto se musí najít člověk, který je ochoten, pokud není nezbytně nutné, může být kurátor jmenován proti své vůli císařem.

Dig. 42.7.2.4 Ulpianus 65 ad ed. Nec omnimodo creditorem esse oportet eum, qui curator constituitur, sed possunt et non creditores. Není nezbytně nutné, aby osoba jmenovaná kurátorem byla zároveň i věřitelem i ti, kteří nejsou věřitelé mohou být jmenováni.

Dig. 42.5.1 Gaius 23 ad ed. provinc. Venire bona ibi oportet, ubi quisque defendi debet, id est.   Majetek dlužníka, musí být prodáván v místě, kde by se  měl obhajovat (tedy, kam by byla vznesena žaloba), to znamená. Dig. 42.5.2 Paulus 54 ad ed. Ubi domicilium habet.  Kde má bydliště.  Dig. 42.5.3 Gaius 23 ad ed. provinc. Aut ubi quisque contraxerit. contractum autem non utique eo loco intellegitur, quo negotium gestum sit, sed quo solvenda est pecunia. Nebo tam, kde uzavíral smlouvy. Místo uzavření smlouvy musíme chápat  ne jako místo, kde byla uzavřena smlouva, ale kde by se vyplatily peníze.

Codex Theodosianus 12, 1, 178 Idem aa. seleuco praefecto praetorio. omnes, qui curiali genere origine vel stirpe gignuntur, curiarum nexibus obligentur. aequum est enim, ut ingenua matre nascentes et quorum natales origo demonstrat, ex matre ingenua nati maiorum suorum dignitatibus socientur. nec quisquam privatorum suorum iuri lege nostra putet aliquid derogatum, qua, eorum morem secuti, rei publicae nostrae ex feminis cupimus esse consultum. et cetera. dat. xii kal. feb. ravennae honorio x et theodosio vi aa. conss. (415 ian. 21). Císaři a Augustové Honorius a Theodosius Seleukovi, prefektu pretoria. Všichni, kteří jsou kuriálského rodu, původu, čili krve, ať jsou vázáni k povinnostem v kuriích. Je totiž spravedlivé, aby (děti) přiváděné na svět matkou svobodného rodu, jejichž stav je patrný z původu, když už se narodí ze svobodné matky, byly zapojeny do hodností svých předků. A nikdo ať se nedomnívá, že se naším zákonem nějak ztenčí práva jeho (dětí); vždyť jím toužíme zabezpečit náš stát se zřetelem k ženám, následujíce mravy předků. A tak dále. Dáno 12. před únorovými Kalendami v Ravenně za konsulátu Augustů, za desátého Honorova a za šestého Thedosiova.

 

Vznik a vývoj věcných práv

Varro, Zemědělská nauka, 17 Nyní vyložím, kterými prostředky se pole obdělávají. Jedni ty prostředky dělí na dvě skupiny, na lidi a na pomůcky lidí, (tj.) věci, bez kterých pracovat nemohou; druzí na tři skupiny, na zařízení mluvící a poloněmé a němé – mluvící, do kterých patří otroci, poloněmé, ke kterému patří skot, němé, jako vozy. 

Gaius II. 2 Základní rozdělení věcí se tedy svádí do dvou skupin: jedny jsou totiž (věci) práva božského, druhé (věci práva) lidského.

Gaius II. 9 To však, co je božského práva, není majetkem žádného (člověka). Naproti tomu, co je práva lidského, majetkem někoho obvykle bývá, ale je i možné, že není majetkem nikoho: neboť do té doby, než se někdo stane dědicem, nejsou pozůstalostní věci majetkem nikoho.

Gaius II. 3 Božského práva jsou například res sacrae (věci posvátné) a res religiosae (věci zasvěcené).

Gaius II. 4 Posvátné jsou ty, jež byly vysvěceny bohům nebeským, zasvěcené ty, jež byly zůstaveny bohům podsvětním.

Gaius II. 5 Za posvátnou věc se však považuje pouze to, co bylo vysvěceno z vůle národa římského, například zákonem, o té věci vydaným anebo usnesením senátu, (o té věci) přijatým.

Livius Ad Urbe condita I, 8  „Vzrůstalo mezitím město opevněními i tím, že zabíralo další a další místa. Opevnění budovali spíše proto, že počítali do budoucnosti s větším a větším počtem obyvatel, než s ohledem na tehdejší množství. Potom, aby se město nezvětšovalo jen tak naoko, otevře Romulus jako azyl pro cizince to místo nyní ohrazené, kudy se sestupuje mezi dvěma háji. Tím sledoval starý záměr zakladatelů měst, aby mohlo přijít ještě další obyvatelstvo; to totiž lákali k sobě nízký lid neznámého původu a nepravdivě o něm rozhlašovali, že to jsou potomci narození v této zemi. Do toho azylu se utekly všeliké davy lidí ze sousedních kmenů bez rozdílu, svobodní i otroci, chtiví změny života. A to právě byl počátek sály tohoto kmene a odtud vzešla jeho velikost.“

Dion. Hal. 2, 74 zákon o hranicích pozemků (de terminis agrorum legislatio): přikázal, aby každý stanovil hranice svého pozemku a postavil na hranicích kameny, ty zasvětil Iovovi Terminovi. Rozhodl, aby ten, kdo mezníky vytahá nebo přesune, byl zasvěcen bohu.

Lex doudecim tabularum, V, 7c Ze zákona XII desek je marnotratníkovi zakázáno spravovat svůj majetek. Zákon XII desek, … aby marnotratník, jemuž je zakázáno spravovat svůj majetek, byl v opatrovnictví agnátů.

Lex doudecim tabularum, V, 3 Jak kdo ustanovil o svém majetku nebo poručenství nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu

Constitutio Antoniniana „Uděluji všem peregrínům oikúmeny  (tj. Neřímanům žijícím na území impéria), s výjimkou dediticiů (usídlených barbarů), práva římského občanství“.

 

CJ. 7. 25. 1. O zrušení prázdného (označení) „ex iure Quiritium“  Císař Justinianus Augustus Julianovi, prefektu pretoria. Rušíce tímto rozhodnutím důmyslnou hříčku starých právníků, nedovolujeme, aby byl nějaký rozdíl mezi vlastníky, pro jejichž oprávnění se najde buď prázdné označení „ex iure Quiritium“, anebo pouhé „in bonis“, protože chceme, aby takové rozlišování zmizelo a aby se výrazu „ex iure Quiritium“ vůbec přestalo využívat: ten výraz je vlastně hádankou, ve skutečnosti mu nic neodpovídá, jsou to prostě prázdná a zbytečná slova. Která jen straší mysl mládeže, jež začíná poslouchat práva a hned v počátcích jí dává poznat neužitečná ustanovení starých zákonů. Ale každý vlastník budiž vlastníkem s právem nejúplnějším a vlastníkem legitimním, ať již jde o otroka či jiné věci, jemu náležející.

 

Vývoj závazkového práva I. - smlouvy

Just. Inst. 3, 13 pr. Obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuis solvendae rei secundum nostrae civitatis iura. Obligace je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí k tomu, bychom někomu něco plnili podle práva naší obce.

Glossa : iuris vinculum je právní závazek a nehmotná věc, jako říká Justinian o nehmotných věcech (Inst. II, 2.2): „Jako je dobytek spoután provazy, tak i lidé jsou spoutáni slovy“.

Dig. 44, 7, 42, 1 Ulpianus libro 21 ad edictum Creditores eos accipere debemus, qui aliquam actiones vel civilem habent, sic tamen, ne exeptione submoveantur, vel honorariam actiones, vel in factum, „vel in interdictum“. Věřitelé jsou ti, kteří mají nějakou žalobu podle civilního práva, pokud nelze uplatnit námitku, jako i honorární žalobu, žalobu koncipovanou na základě skutkového stavu, „tak i interdikt“.

Dig. 50.16.108 Modestinus 4 pand.: „Debitor“ intellegitur is, a quo invito exigi pecunia potest. Za „dlužníka“ je považován ten, na němž mohou být i proti jeho vůli vyžadovány peníze.

Gai. Inst. III, 141 i. f., …získám-li od tebe věc, kterou máš na prodej, například pozemek, a jako trhovou cenu dám třeba otroka, má se za to, že pozemek byl prodán a otrok dán jako trhová cena, aby pozemek byl získán.

Dig. 46, 1, 8, 6 Ulpianus libro 47 ad Sabinum Omni obligationi fideiussor accedere potest (Et generaliter omnium obligationum fideiussorem accipi posse nemini dubium est). Ke každé obligaci může přistoupit rukojmí.

Pauli Sententiae II, 10 De senatus consulto Macedoniano:  Qui filiofamilias contra interdicta legum inscio patre pecuniam commodavit, eam nec vivente nec mortuo patre ab eodem poterit postulare. Pokud si syn pod mocí otcovskou proti zákazu zákona bez vědomí otce půjčil peníze, ten kdo je půjčil, je nemůže vyžadovat ani za života otce ani po jeho smrti. 

Tacitus, Annales XI, 13 Zákonem také omezil (censor a císař Claudius) řádění věřitelů, aby nepůjčovali synům na úmrtí rodičů.

Suetonius, Vespasianus 11…lichváři, kteří půjčují synům pod mocí otcovskou, nemají právo vymáhat dluh, ani po smrti jejich otců.

Dig. 17, 2, 31 Ulpianus libro 30 ad Sabinum Ut sit pro socio actio, societatem intercedere oportet: nec enim sufficit rem esse communem, nisi societas intercedit. communiter autem res agi potest etiam citra societatem, ut puta cum non affectione societatis incidimus in communionem, ut evenit in re duobus legata, item si a duobus simul empta res sit, aut si hereditas vel donatio communiter nobis obvenit, aut si a duobus separatim emimus partes eorum non socii futuri.  Když byla podána žaloba ze společenské smlouvy, musí existovat společenská smlouva; nestačí totiž, že se věc nachází ve spoluvlastnictví, když se společenská smlouva neuzavřela. Společně je totiž možné spravovat věc i bez společenské smlouvy, například když se bez úmyslu uzavřít společenskou smlouvu staneme spoluvlastníky, jak se to stává v případě, když se věc, odkázala dvěma, stejně tak, když si ji dva koupili, anebo když nám společně připadlo dědictví nebo dar, anebo když jsme každý zvlášť koupili od dvou společníků jejich podíly a nechtěli jsme se stát společníky.

Dig. 18.1.4 Pomponius libro nono ad Sabinum Et liberi hominis et loci sacri et religiosi, qui haberi non potest, emptio intellegitur, si ab ignorante emitur. Jako koupi chápe i (koupi) svobodného a koupi místa posvátného a zasvěceného, které nemohou být předmětem vlastnictví, (a sice tehdy), neví-li o tom kupující.

Dig. 18.1.5 Paulus libro quinto ad Sabinum …quia difficile dinosci potest liber homo a servo … protože není snadné rozpoznat svobodného člověka od otroka.

Dig. 18.1.62.1 Modestinus libro quinto regularum Qui nesciens loca sacra vel religiosa vel publica pro privatis comparavit, licet emptio non teneat, ex empto tamen adversus venditorem experietur, ut consequatur quod interfuit eius, ne deciperetur.  Ti, kteří nevědomky koupí věc posvátnou, zasvěcenou nebo patřící celku a předpokládají, že ta (věc) patří soukromému jednotlivci, způsobuje to neplatnost koupě; a přece žaloba z prodeje může být podána kupujícím proti prodávajícímu tak, aby se nahradila částka obchodu, který nebyl uzavřen.

Just. Inst. 3, 23, 5. Kdo ví, že kupuje posvátná nebo zasvěcená místa a stejně tak veřejná, jako tržiště nebo baziliku, tak kupuje zbytečně. Kdo však podveden prodatelem koupí takovéto věci jako věci soukromé anebo věci lidského práva, má žalobu z koupě, neboť si tyto věci ponechat nemůže a to proto, aby mu byla nahrazena škoda, která vznikla z toho důvodu, že byl podveden. Totéž platí, když někdo koupí svobodného člověka jako otroka.

 

Dědické právo

Lex duodecim tabularum: Tabula V. 3

• UTI LEGASSIT SUPER PECUNIA TUTELAVE SUAE REI, ITA IUS ESTO (Riccobono)

• UTI LEGASSIT SUPER PECUNIA TUTELAE SUAE REI, ITA IUS ESTO (P. F. Girard  &  F. Senn)

• PATERFAMILIAS UTI LEGASSIT SUPER PECUNIAE TUTELAEVE SUAE REI, ITA IUS ESTO (M. Zabłocka)

 

Dig. 50, 17, 59 Ulpianus libro tertio disputationum Heredem eiusdem potestatis iurisque esse, cuius fuit defunctus constat. Je jasné, že dědic má tytéž pravomoci a tatáž práva, jaká měl zemřelý.

Dig. 29, 2, 37 Pomponius libro quinto ad Sabinum Heres in omne ius mortui, non tantum singularum rerum dominium succedit, cum et ea, quae in nominibus sint, ad heredem transeant. Dědic nastupuje do všech práv mrtvého, ne pouze do vlastnického práva k jednotlivým věcem, a i pohledávky přecházejí na dědice.

Dig. 1.8.1pr. Gaius 2 inst. Summa rerum divisio in duos articulos deducitur: nam aliae sunt divini iuris, aliae humani. divini iuris sunt veluti res sacrae et religiosae. sanctae quoque res, veluti muri et portae, quodammodo divini iuris sunt. quod autem divini iuris est, id nullius in bonis est: id vero, quod humani iuris est, plerumque alicuius in bonis est, potest autem et nullius in bonis esse: nam res hereditariae, antequam aliquis heres existat, nullius in bonis sunt. hae autem res, quae humani iuris sunt, aut publicae aut privatae. quae publicae sunt, nullius in bonis esse creduntur, ipsius enim universitatis esse creduntur: privatae autem sunt, quae singulorum sunt.

Dig. 5.3.11pr. Ulpianus 15 ad ed. Pro herede possidet, qui putat se heredem esse. Jako dědic drží, kdo se domnívá, že je dědicem.

Dig. 29.2.90pr. Paulus 12 resp. Respondit per curatorem hereditatem adquiri non posse. Dědictví nemůžeme nabýt prostřednictvím prokurátora.

Dig. 28.1.4  Gaius 2 inst. Si quaeramus, an valeat testamentum, in primis animadvertere debemus, an is qui fecerit testamentum habuerit testamenti factionem, deinde, si habuerit, requiremus, an secundum regulas iuris civilis testatus sit. Zjišťujeme-li, zda je závěť platná, musíme se nejdříve ptát, měl-li ten, kdo závěť zřídil, způsobilost pořídit závěť (testamenti factio, testamenti factio activa), nato – jestliže ji měl – se tážeme, zda pořizoval závětí (testoval) podle pravidel občanského práva.

Dig. 28.1.3 Papinianus 14 quaest. Testamenti factio non privati, sed publici iuris est. Testamenti factio (způsobilost k uzavření závěti) je záležitostí práva veřejného, nikoli soukromého.

Dig. 29.2.54 Florentinus libro octavo instutionum  Heres quandoque adeundo hereditatem iam tunc a morte successisse defuncto intellegitur. Nechť dědic nabude pozůstalosti kdykoli, má se za to, že nastoupil po zemřelém už od zůstavitelovy smrti.

Dig. 29.2.63 Marcellus not. ad pomp. l.S. reg. Furiosus adquirere sibi commodum hereditatis ex testamento non potest, nisi si necessarius patri aut domino heres existat: per alium autem adquiri ei potest, veluti per servum vel eum quem in potestate habet. Šílený nemůže nabýt prospěch z pozůstalosti na základě závěti, leda by byl nedobrovolným dědicem (heres necessarius) otce nebo pána: prostřednictvím někoho jiného však může nabýt, např. prostřednictvím otroka nebo osoby, kterou má ve své moci.

• Gai. Inst. I. 52. In potestate itaque sunt servi dominorum. Quae quidem potestas iuris gentium est: Nam apud omnes peraeque gentes animadvertere possumus dominis in servos vitae necisque potestatem esse, et quodcumque per servum adquiritur, id domino adquiritur. Pravomoci pánů jsou tedy podřízeni otroci. Tato pravomoc má původ v „právu národů“: u všech národů bez rozdílu můžeme totiž pozorovat, že pánům přísluší nad otroky právo života a smrti; a cokoli se nabývá skrze otroka, to se nabývá pro pána.

• Dig. 50.17.40 Pomponius 34 ad sab. Furiosi vel eius, cui bonis interdictum sit, nulla voluntas est. Vůli nemá šílenec nebo ten, proti němuž byl vydán majetkový interdikt.

Dig. 29.2.39 Ulpianus libro quadragesimo sexto ad edictum Quam diu potest ex testamento adiri hereditas, ab intestato non defertur. Pokud se může nabýt dědictví ze závěti, nenabízí se pozůstalost bez závěti, ab intestato.

Dig. 29.2.53.1 Gaius 14 ad l. iul. et pap. Qui semel aliqua ex parte heres exstitit, deficientium partes etiam invitus excipit, id est tacite ei deficientium partes etiam invito adcrescunt. Kdo jednou nabyl dědictví k části, dostává  i kdyby nechtěl, části těch, kdo odpadnou, to je mlčky mu i proti jeho vůli přirůstají části těch, kdo odpadli.

Dig. 37.1.3.3 Ulpianus 39 ad ed. Invito autem nemini bonorum possessio adquiritur Nikdo nenabývá bonorum possessio proti své vůli.

Dig. 37.6.1pr. Ulpianus 40 ad ed.  Hic titulus manifestam habet aequitatem: cum enim praetor ad bonorum possessionem contra tabulas emancipatos admittat participesque faciat cum his, qui sunt in potestate, bonorum paternorum: consequens esse credit, ut sua quoque bona in medium conferant, qui appetant paterna. Slušnost (aequita), která je podkladem tohoto titulu (de collatione bonorum), je zjevná: jestliže totiž praetor připouští k bonorum possessio proti závěti emancipované osoby a umožňuje jim podílet se na otcovských statcích s těmi, kdo jsou v zůstavitelově moci: pokládá se za důsledné, aby ti, kdo se dožadují otcovských statků, vnesli také svoje statky.

Dig. 38.9.1pr. Ulpianus libro quadragesimo nono ad edictum Successorium edictum idcirco propositum est, ne bona hereditaria vacua sine domino diutius iacerent et creditoribus longior mora fieret. e re igitur praetor putavit praestituere tempus his, quibus bonorum possessionem detulit, et dare inter eos successionem, ut maturius possint creditores scire, utrum habeant, cum quo congrediantur, an vero bona vacantia fisco sint delata, an potius ad possessionem bonorum procedere debeant, quasi sine successore defuncto. Successorium edictum bylo zavedeno, aby nebylo dědictví příliš dlouho bez pána a aby věřitelé netrpěli příliš dlouhým prodléváním. Z toho důvodu praetor předem stanoví lhůtu (k přijetí dědictví) těm, jimž nabídl bonorum possessionem, a připustil mezi nimi postup, aby mohli věřitelé brzy vědět, zda je tu někdo, s kým mají jednat, či zda se pozůstalost nabízí jako odúmrť fisku, nebo zda mají spíše přistoupit k bonorum possessio, jako by zde nebyl nástupce zemřelého.

Dig. 38.15.2pr. Ulpianus 49 ad ed.  Utile tempus est bonorum possessionum admittendarum: ita autem utile tempus est, ut singuli dies in eo utiles sint, scilicet ut per singulos dies et scierit et potuerit admittere: ceterum quacumque die nescierit aut non potuerit, nulla dubitatio est, quin dies ei non cedat. Doba k připuštění bonorum possessionum je „utile tempus“: do doby se totiž počítají dny, které jsou pro jednajícího užitečné, to je dny, ve kterých mohl jednat a věděl o tom, že může jednat: je pochybné, že den pro jednajícího nenastává, když nevěděl nebo nemohl.  

 

 

 

Kolokvium:

ústní kolokvium + Aktivní účast na přednáškách 50% + 1 přednáška. Pokud má student/ka splněnou účast vybírá si k rozpravě jednu otázku.

1. Pojem právo – ius est ars boni et aequi

2. Římské státní zřízení – království

3. Římské státní zřízení – republika

4. Římské státní zřízení – principát

5. Římské státní zřízení – dominát

6. Prameny římského práva – království

7. Prameny římského práva – republika

8. Prameny římského práva – principát

9. Prameny římského práva – dominát

10. Jednotlivé etapy vývoje římského práva

11. Vývoj procesního práva – od svémoci k soudci

12. Symboly státní moci a společenského postavení ve starověkém Římě

13. Římské rodinné právo

14. Právní postavení osob

15. Právní postavení otroků

16. Vývoj závazkového práva - smlouvy

17. Vývoj vlastnického práva

18. Vývoj dědického práva

19. Delikty