MLADA FRONTA David Grossman VÍZ LÁSKA preložil jindřich vacek Vychází a prispinim Ústavu pn> překládání hebrejské literatury, Hanwt Gan, trrael FILOZOFICKÉ FAtULTT HAU&YJĹUVY DKlTiaiiTT SEEUNDEEt; LOVE Copyti^i £> by David Grossmati All TÍglilí rcsrrvctl TrjnsLjtion and cpil jgue O Jindřich Vacek, lr mi, pane Neuman, tuhle a ještě tuhle podepiš- te, že jste ho ode mě převzali, nějakou legitimaci byste pfi ruce neměl? Ne? No 10 nic,ja vám věřím i tak. Jo. tak hodné štěstí, řek bych, že to musí byt radost, vždyť je to hnedle, jako když se vám nanxlí dítě, jo, pomaloučku si na něj zvyknete... No tak my abysme se už vrátili do Bat Jam, máme tam ještě zaplať Pánbůh spoustu práce, tak na shledanou, pane Wasserman, a nezapomeňte na nás! A zasmál se dědovi přímo do obličeje, jenže ten si ho ani nevšiml, a honem nastoupil do sanitky a byl len tam. Bella odběhla pro plátek citrónu, aby sc maminka drobet posílila. Tatínek stál bez hnuti a díval se k zemi, jak déšť vtéká do prázdné jámy, kam měla městská rada zasadit borovici. Mamince, sedící sc zavřenýma očima na židli v dešti, stékala voda po tváři. Byla tak malá, že jí tlusté nohy ani nesahaly na zem. Momik se ke starému muži přiblížil, jemně ho vzal za hubenou ruku a táhl ho pod stříšku Bellina krámku. Byli skoro stejně vysocí, Momik i staroch. protože staroch byl celý sehnutý a navíc měl pod krkem menší hrb. V tu chvíli Momik taky uviděl, že nový dědeček má na ruce číslo, jaké měl na ruce taky tatínek a teta Itka a Bella, jenže Momik st hned všiml, žc je to číslo jiné, a okamžité se ho začal učit nazpaměť; zatím se vrátila Bella s citrónem a začala třít mamince čelo a spánky, až lo kolem hezky vonělo, ale Momik čekal, protože věděl, žc maminka se hned tak neprobudí. Ulicí právě procházeli Max a Moritz, co se správně jmenovali Ginzburg a Seidman, jenže to si až na Momi-ka, který si pamatoval všechno, nikdo nepamatoval. Byli to dva staříci, kteří se drželi věčné spolu. Bydleli ve skladišti v čísle dvanáct, vyplnili si to tam hadry a všemožným neřádstvem, které sbírali, kudy chodili. Kdyžjc z městské rady přišli vyhodit, Bella na ně křičela tak, že je tam nechali a zase šli. S lidmi Max a Moritz nikdy nemluvili, jen sami se sebou. Ginzburg. špinavý a pách- 12 13 nouci, pořád jen chodil a říkal, kdo jsem, kdo jenom jsem, to proto, že za tamtěch stvůr ztratil paméf, a ten malý, Seidman, se na všechny smál a říkalo se o něm, že je uvnitř dutý. Jeden bez druhého neudělali krok - první chodil černý Ginzburg a za nim Seidman, v ruce černou tašku, která páchla na dobrý kilometr, a jen tak pro sebe se usmíval. Když Momikova maminka viděla, že přicházejí, pokaždé si tiše, rychle říkala, oj f ale puste felder, ojf ale vixte velder, na všechna pustá pole a všechny pusté lesy aby to neštěstí padlo, a Momikovi samozřejmě říkávala, že k nim nemá chodit moc blízko, ale ten věděl, že je s nimi všechno v pořádku, a taky to, že Bel la byla proti tomu, aby je vyháněli z té komory, i když ona sama na ně se smíchem volávala všelijaká jména jako Prcek a Kolohnát a Pat a Patachon a že prý jsou jako dva myšáci Mickeyové, jako bývali v časopisech v té zemi, odkud všichni přišli. Ti dva tedy pomaloučku přicházeli,, ale bylo to divné, protože tentokrát jako by se lidí nebáli a dokonce šli blíž a vážně si vám stoupli vedle dědečka, moc dobře se na něj zadívali, a Momik se na dědečka taky tak pozorné zadíval, a viděl, že se mu drobet pohnul nos, jako by je byl zvčtřil, což nebylo vůbec těžké, protože Ginzburga ucítí i ten, kdo žádný nos nemá, jenže teď to bylo něco jiného, protože dědeček najednou s tím svým pobrukováním přestal, zadíval se na ty dva hermafrodity. jak jim maminka taky říkávala, a Momik ucítil, jak se ti tři starci najednou rázem vypjali, jako kdyby všichni zároveň něco ucítili, a nový dědeček se od nich odvrátil strašné rozčilený, jako kdyby byl zbytečné promarnil čas, který promarnit nesmel, a honem se vrátil k té své melodii, která šla lidem tak na nervy, jako by už zase nic neviděl, jen mocně hýbal pažemi, jakoby plaval ve vzduchu nebo mluvil s někým nepřítomným, a Max a Moritz se na něj pozorně dívali a ten malý, Seidman, se začal pohybovat h pobrukovat si jako dědeček, on totiž po lidech, které \ uli. dělá všechno, a Ciinzburg na něj tak nějak nazlobeně zavrčel a měl se k odchodu a Seidman se p toužil /a nim. Ti dva jsou spolu pořád, i když je Momik maluje na známky svého království. No a zatím se maminka zvedla, bledá jako stěna, vrá-vorala celá zesláblá a Bel la ji podepřela a řekla, opři se o mne, Gizelo, a maminka se na nového dědečka ani nepodívala a povídá Belle, tohle bude má smrt, pamatuj si, co ti říkám, proč nás Pánbůh aspoň chvíli nenechá na pokoji, a Bel la řekla, ťuj, jak to mluvíš, Gizelo, vždyť to není žádnej kocour, je to živej člověk, to od tebe není hezký, ale maminka řekla, ono není dost na tom. že je ze mne sirotek, nestačí, co jsme v poslední době zkusili s maminkou, teď to zas všechno začíná znova, vždyť se na něj podívej, jak vypadá, ten ke mně přišel umřít, tak je to, a Bella ji řekla, pst, pst, vzala ji za ruku a obě šly k dědečkovi, ale maminka se na něj ani nepodívala, a pak si tatínek odkašlal, prý no, co tady budeme takhle stal, ;í šel ;t statečně polu/il iicuYvki!\ i ruku na mnieim. tak trochu stydlivě se podíval na Momika a pomalu odtamtud staříka odváděl, a Momik, který se už rozhodl, že bude staříkovi říkat dédečkii, i když to vlastně jeho opravdový dědeček nebyl, si řekl, tak vida, on ten děda neumřel, když se ho tatínek dotkl, ale to vlastně bylo jasné, protože tomu, kdo přišel ODTAMTUD, se nemůže nic stát. Ještě ten den sešel do skladiště pod jejich domem a důkladné to tam prozkoumal. Chodit tam dolů se bál, to kvůli tmě a špině, jenže tentokrát tam musel. Mezi velkými železnými postelemi a matracemi, z nichž lezla sláma, a hromadami šatů a bot tam byl taky kifat babičky Heny, taková veliká, pevně převázaná truhlice, kde byly všechny šaty a věci, které si přivezla ODTAMTUD, a knížka Tajč chumeš, co se jí taky říká Cenau- 14 15 rena, velký vál, na kterém připravovala těsto, a taky tři pytlíky plné husího peří, které babička Heny vláčela pres půlku svéta loděmi a vlaky a strašnými nebezpečími, jen aby si z něj v Palestině mohla udělat prošívanou deku, aby jí nebylo zima na nohy, jenže když se sem dostala, tak co se neukázalo, jako že teta Itka a Šimik, co přijeli před ni a rychle tu /bohatli, jí už koupili prošívanou deku dvojitou, a tak peří zůstalo ve sklepě a brzy chytilo plíseň a jiná svinstva, jenže něco takového se u nás nevyhazuje; ale hlavní bylo, že v lom kifatu byl vespod sešit s všelijakými babiččinými zápisky v jidiš, takové její vzpomínky z doby, kdy ještě měla paměť. Ale Momik si taky pamatoval, že jednou, ještě než se vůbec naučil číst a než se z něj stal alter kop čili stará moudrá hlava, mu babička ukázala stránku ze strašné starého časopisu a na té stránce byl příběh, který před nějakými (asi tak) sto lety napsal bratr babičky Heny, tenhle Anšel, a maminka se tenkrát na babičku zlobila, že plete dítěti hlavu věcmi, které jsou už dávno pryč a na které není proč vzpomínat. Ta stránka z toho časopisu tam v tom sešitě ještě opravdu byla, ale když ji Momik vzal do ruky. začala se rychle drolit, a tak ji Momik držel mezi listy sešitu a srdce mu divoce bušilo; potom si sedl na kifat, aby ho převázal těmi provazy, jenže na to byl moc lehký, a tak nechal kifat otevřený a už chtěl utíkat ze skladiště pryč, když vtom ho napadlo něco tuk podivného, že se zastavil a úplně zapomněl, co že to chtěl udělat, ale jeho ptáček mu to hleděl připomenout, takže se Momik jen tak tak dostal ven a už u schodů se musel vyčurat, tak je to s ním totiž pokaždé, když jde dolů do sklepa. No a tak si ten sešit šťastně přinesl domů, aniž si toho kdo všiml, rychle vešel do svého pokoje, sešit otevřel a viděl, že se ta stránka po cestě ještě trochu rozdrolila a nahoře už byla vážně celá roztrhaná, takže Momik hned věděl, že nejdřív ze všeho musí opsat to, co na tom , listu stoji, na jiný list papíru, protože jinak je po listu I s příběhem. Zpod matrace vytáhl svůj vyzvědaěský zápisník a rychle, vmíšené začal slovo za slovem opisovat celý příběh t toho roztrhaného Časopisu: ,, Děti srdce "pomáhají rudokož Příběh v padesáti kapitolách, napsal oblib autor dětských příběhů Anšel Wasserman - Šeherez Hlava dvacátá sedmá. Ach, milý můj čtenáři! V posledním čísle opustili jsme společnost „Dětisrdce ", any vydávaly se bleskurychle na cestu na křídlech „Časoskoku'\ míříce k nevelkému tonut tělesu nebeskému, jež zove Měsíc. Stroj ten byl plodem důmyslu důvtipného hocha Sergeje, před nimž technika ni proudy elektrické nemají nižádných tajův (důmyslný ten stroj dostatečně byl již ozřejměn V hlavě předchozí, věrný náš čtenář tam ony věci nalezne, pakliže mu snad byly z paměti vypadly). Zároveň se členy naši družiny nalézali se na palubě přístroje též příslušnici ntdošskéhu plemene Navajuv V čele s hrdým svým králem, jenž se byl honosil slavným jménem Čer\'ená punčocha (laskavý náš čtenář zajisté se upamatuje na zálibu rudokožcův ve vzletných jménech, jakým bylo kupříkladu toto, při jehož zaslechnuti dáme se možná do smíchu!), všichni prchajíce před násilnosti zloduchův, kteří chtěli jim zem jejich předkův uhupiti, v čele se zločincem a krvelačným člověkem Johnem Lee Stewartem, roilákem to anglickým. Tak vydali se tedy všichni ku Měsíci, bv našli tam útočiště i útěchu v svém neštěstí a začli tam nový list v knize ubohého žiti svého, lile! Divotvorný jejich stroj míjí již hvězdy kol Saturna, vniká již do Saturnova prstence, blyští se v provázcích blesiatv a rychlost jeho, toť rychlost světla! Dobrý' Otto Brig, 17 z „ Dětí srdce " nejpřednějši, ještě za ietu hleděl všemožné upokojiti ducha rudokožcův, kteří právě zachráněni z rukou nepřítelových a nyní unášeni byli v ohnivém voze na nebesa, vyptávej? jim všechny divůplné příhody „Děti srdce", jež věrný náš čtenář dopodrobna již zná a jimiž ho nyní unavovat nemíníme. Mladší sestra Ottová, usměvavá zlatovláska Paula, chystala hostům krmi. aby tak utrápenou jejich duši povzbudila a ducha jejich potěšila. Albert Fried, onen mlčenlivý hoch, seděl tím časem ve skrytu kormidelný. roz\fažuje v soukromí závažnou onu otázku, vyskytuji'li se na pudě Měsíce živé bytosti, neboť jak jest ti, milý můj čtenáři, známo, vynikal Albert Fried ve znalosti ohyčejův nejrůznějšich tivoči-chův, od vajíček vši až po divoké býky rohaté, a jako kdys král Šalamoun ion znal s jedním každým z nich jeho řeči rozmlouvat; i připravil spěšně nevelký svůj zápisník, aby zapisoval do něho všecky poznatky vědecké, jichž vbrzku měl nabyti, ježto byl náš přítel Albert Fried milovníkem pořádku, a jest záhodno. by malí naši čtenáři vzali si z něho příklad ve veškerém svém počínáni. A jak psal. pojednou zaslechl neznv hlas roztoužené flétny, i vstav bystře všecek udiven, pňbližil se k putovní síni a stanul ve dveřích užaslý pohledem, jenž byl se mu naskytl: He-rotjon, malý' hoch arménský', veliký' čaroděj a všech di-vův a kouzel znalec, hudl tam hostům na svou jlétnu a tóny, jež hbité jeho prsty vyluzovaly, zklidňovaly teď nepokoj rudochův a zaháněly jejich tíseň. A neniť divu: vždyť malého Herotjona samotného byly před několika léty,, Děti srdce" zachránily, když Turci ze Země turecké byli ves jeho v horách arménských přepadli a on samojediný z \>esničanův zachráněn (celou tuto historii vypsali jsme důkladně věrným našim čtenářům v povídce „Děti srdce spěchají ku pomoci Arméncúm i chápal předobře mladý Herotjon rozpoloženi nových oněch zu-chráněncův. A jak hudl. snesl se pojednou těžký mrak k Sergejovi, jenž co hlídka stál na svém stanovisku, v ru-ív divotvorný roh, jenž každou věc tisíc a dvěstěkrát zve-fiitnal. a Sergej zvolal; „Běda, jsme v tísni! Pohleďte! Tam. ku Měsíci!" l pohlédli tam. a strašlivý úlek se jich umocnil. Vůdce jejich Otto též hbitě pohlédl do divotvorného rohu. a srdce se v něm zastavilo a líce jeho zbledly jako smrt. Paula chopila se jeho paže a zvolala: „Probůh, Otto, cos to spatřil?" Leč Ottovi jazyk v ústech zdřevěněl a on nebyl s to dáti jí odpověď, toliko tvář jeho ntuh' vše výmluvně svědčila o zlu, jež bylo je postihlo, a smrti, jež - nedej Bůh f - snad blížila se již k oknům. Pokračováni příběhu v následujícím sešitu „Svétý'lek" v příštím týdnu! Tenhle příběh tedy Momik v časopisu našel a už ve chvih, kdy jej začal opisovat do svého vyzvédačského zápisníku, věděl, že je to ten nejnapínavějši příběh, jaký kdy kdo napsal; ten list voněl, jako kdyby mu bylo už dobrých tisíc let, vypadal zrovna rak jako stránky z Písma a taky slova na něm byla jako z Písma a Momik už věděl, že i kdyby si jej přečetl tisíckrát, doopravdy všemu neporozumí, protože k tomu, aby člověk pochopil takovéhle příběhy, potřebuje komentáre jako třeba Raši-ho a někoho, kdo tomuhle jazyku skutečné rozumí, protože dneska tak už nemluví nikdo, zřejmě až na samotného dědečka Anšela, ale i když mu doopravdy nerozuměl, Momik věděl, že tenhle list je vlastně počátkem všech věci a \ šech knih na světe a že všechno, co všichm spisovatelé napsali ve svých knihách po tomhle, jsou jen ubohé napodobeniny téhle stránky, kterou měl Momik to ftěstí najít jako poklad, a bylo mu naprosto jasné, že když ji bude znát, bude znát všechno, ani do školy že už 18 19 nebude muset chodit, a tak hned od toho okamžiku se začal učit ten príbeh nazpaměť, a že hlavu zaplaťpánbůh má. v polovine týdne jej už znal dokonale, a když chodil spát. ŕíkal si pro sebe „Herotjon. malý hoch arménsky, veliký čaroděj a všech divův a kouzel znalec, hudl tam" a tak dále, a to dělal í ve škole, až mu ten příběh pomaloučku přešel do du.se a on myslel bez ustání na to, co strašného asi tim divotvorným rohem na Měsíci videli, a někdy se pokoušel vymyslet sám k tomu příběhu nějaký konec, ale věděl, že konce doopravdy biblicky může vymyslet jen samotný dědeček Anšel, jenže dědeček Anšel se k tomu neměl. Momikův tatínek s maminkou rozhodli, že dědeček bude bydlet v pokojíku, který patŕival babičce Heny, ale kromě tohohle sejí dědeček vůbec nepodobal. Ani chviličku nevydržel klidné sedět, a dokonce i když spal, pořád se převracel ze strany na stranu a ze spaní mluvil a šermoval rukama. Velice brzy se ukázalo, že není možné zavřít ho doma, protože to se hned dával do pláče a spouštěl křik, a tak ho nechávali venku, jak dlouho sám chtěl. Ráno, když šli tatínek s maminkou do stánku s losy a Momik do školy, dědeček Anšel bez ustání přecházel ulici, a když se unavil, šel se posadit na zelenou lavičku naproti Bel linu krámku a povídal si sám se sebou. U Momika a jeho rodičů bydlel přesně pět měsíců a potom zmizel, Dalši týden ho začal Momik malovat na známky království a pod jeho obrázek psal o holocaustu." Bella dědečkovi nosívala ven sklenici slabého čaje a také mu jemně připomínala, že tne daj pišn, pane Wasserman, a vodila ho jako dítě k sobě na záchtni Bella je vážně anděl. Její muž. Chezkel Markus, umřel už před mnoho lety a nechal ji samotnou s Jehošuou+ problematickým dítětem a napůl cvokem, a ona sama, jen těmahle dvěma ruka- iiiLi, z něj udělala vysokého armádního důstojníka a akademika k tomu. Kromě Jehošuy jí Chezkel odkázal ještě (tvého otce, pana Aharona Markuse staršího, a ten je -:ol er zajn gesurtí un štark, aby tak byl zdráv a silný -nemocný a slabý, už ani neví, co se s ním děje, skoro ani / té postele nevstane, a Bella. přestože si. když hyl Chezkel naživu, žila jako královna (v domě ji muž nedovolil na nic sáhnout), nezůstala, když umřel, samozřejmě sedět doma s rukama v kline, ale hned šla pracovat do jejich potravinářského krámku, aby udržela aspoň stálé zákazníky, a krámek dokonce rozšířila a přidala ještě tři stolky a taky zařízeni na sodovku a na espresso, od rána do noci tam byla na nohou a dřela jako kat, jen její polštář ví, kolik slz proplakala, ale Jehošua nešel ani jednou spát o hladu a na těžkou práci ještě nikdo neumřel. V té své kavárničce Bella podávala výtečné lehké snídané a taky obědy - domácí stravu pro labužníky. Momik si tahle sítiva pamatoval přesně, protože Belle napsal třikrát jídelníček (byly tam totiž tři stolky) a taky na něj namaloval tlusté lidi, kteří se usmívali, jak dobře se u Belly najedli. V téhle kavárničce byly samozřejmě k dostání taky menši zákusky domácí výroby, čerstvější než Bella sama. jak říkávala každému, kdo se ji ptal, icnže potíž byla v tom, že se na to ptalo moc málo lidí. protože do té kavárničky lidi skoro nechodili. Jen ma-ročti dělníci, kteří stavěli nové čtvrtí v Bejt Mazmilu, lam v deset dopoledne chodívali pro láhev mléka, trošku chleba a kefíry a taky tam chodilo pár stálých zákazníků / ulice a samozřejmě taky Momik. Jenže ten chodil bez peněz. Jiní lidé tam nenakupovali, protože tenkrát už Otevřeli v obchodním centru nový supermarket, a kdo tam nakoupil za třicet izraelských liber, dostal jako dá-ick korkové tácky pod čaj, jako by lidé celý život popíjeli u Princezny čaj na táccích, a všichni tam utíkali, jako kdyby tam dávali zlato, a ne uzené ryby a ředkvičku, to 20 21 také proto, že tam každý dostane takový železný vozík. Jen ať si je tam všechny v tom vozíku vozí, říkávala Bella, ale ve skutečnosti se nezlobila* a pokaždé když o supermarketu mluvila, Momik zrudl a dival se jinam, protože se tam občas chodíval dívat na všechna ta svétla a věci, co jsou tam k dostání, a na to, jak pokladny cinkají a jak v nádrži s rybami zabíjejí kapry, alejí nevadilo to, že ji opustili všichni zákazníci (to aspoň říká Bella), ani to, že už z ni žádná bohaéka nebude, vždyť co má byt. cožpak snad Rockefeller obědvá dvakrát? či snad Rothschild spi na dvou postelích? Ne. ji délalo starosti 10 nicnedělání a nuda, a když prý to půjde takhle dál. půjde pracovat třeba do čistírny, jen nesedět takhle, vždyť co má dělat, do Hollywoodu už letos nepojede, to nejspiš kvůli tém svým nohám. Mařily n Monroeová může s tím svým novým židovským mužem klidné spát dál. Celý den Bella sedávala u jednoho z těch prázdných stolků, četla si Ženské tisty a Jediot achronof a kouřila savjonky jednu za druhou. Ničeho na světě se nebála a každému říkala, co si o něm mysl Ĺ Tak tomu bylo s těmi inspektory z městské rady, kteří přišli vyhodit ze skladiště Maxe a Moritze a s nimiž Bella mluvila tak, že jim to bude do smrti stačit, ale nebála se ani Ben Guriona, a když 0 něm mluvila, říkávala mu „ten diktátůrek 7, Plonska". Jenže ne o všem mluvívala takhle, protože nesmíme zapomínat, že jako všichni dospělí lidé, které Momik znal, 1 ona přišla ze země, které se říkalo TAM a o níž se nesmělo nikdy zbytečně moc mluvit, smělo se na ni jen v duchu myslet a dlouze vzdychat, takhle to totiž dělali všichni, ale Bella byla přes to všechno trochu jiná, od ni Momik o té zemi slyšel pár opravdu důležitých věcí, a přestože i ona měla samozřejmě zakázáno vyprávět mu ta tajemství, prozradila mu alespoň něco o domě, který TAM měli její rodiče, a od Belly Momik také poprvé slyšet o nacistických bestiích. Tedy po pravdě řečeno si napřed Momik myslel, že Helia opravdu mluví o nějakých fantastických obludách nebo o obrovských dinosaurech, kteří na světě kdysi opravdu byli a všichni se jich báli. Ale co a jak, na 10 se jen lak zeptat neodvážil. To až když přišel ten nový dědeček a Momikovi rodiče byli ještě nešťastnější a trápili se ještě víc a v noci křičeli, že už se to nedalo vydržet, rozhodl se Momik. že se Belly zeptá ještě jednou, jenže Bella mu kysele odpověděla, že na světě je pár věci, které on ještě v devíti letech díkybohu nemusí vědět, a třesoucimi se prsty mu jako obvykle rozepnula horní knoflík u košile a povídala, že se dusí, jen jak ho takhle vidi. Ale Momik si umínil, že se jen tak nedá. u jasně se jí zeptal, co to bylo zač. ty nacistické bestie (moc dobře už totiž věděl, že žádné fantastické příšery nejsou a dinosauři teprve ne), a Bella dlouze vypustila kouř z cigarety, potom ji vší silou rozmačkala v popelníku, vzdychla si, podívala se na něj a potom /křivila rty. říct mu to nechtěla, ale přestojí uklouzlo, že nacistická bestie může být vlastně z kteréhokoliv zvířete, jen když bude mít patřičnou péči a patřičnou stravu, a pak si honem zapálila dalši cigaretu 11 prsty se ji drobet třásly H Momik věděl, že víc z ní už tentokrát nedostane Vyšel tedy na ulici, hlavu plnou myšlenek, táhl svou brašnu po mokrém chodníku, mechanicky si zapínal horní knoflík .1 potom se zastavil a zadíval se na dědečka Anšela, který jako vždycky seděl na zelené lavičce na druhé ílraně úzké vozovky, byl pohroužen sám do sebe n rozhazoval rukama, jak rozmlouval s kýmsi nevidi-lelnym, kdo mu ani na chvíli nedával pokoj. Ncjzají-111:1 vějši na tom ale bylo, že dědeček už na té lavičce neseděl sám, V posledních dnech, aniž si toho sám všiml, vám k sobě začal dědeček přitahovat nejrůznější lidi, a zrovna takové ty starce, jichž si do té doby v ulici skoro nevší- 22 23 mali, a pokud ano, tak se o nich snažili nemluvit, jako třeba Ginzburga a Scidmana, kteŕi k němu chodili a dívali se na néj /.blízka a Scidman honem napodoboval dědečkovy pohyby, protože on dčlá vždycky to, co lidé, které vidi, a přišel taky Jedidja Munin, co bydli a taky prespáva v prázdne synagóze se všemi umučenými světci. Ten Jedidja Munin, co chodí kvůli kýle s nohama od sebe a nosí dvoje brýle, jedny přes druhé, jedny proti slunci a jedny ne, a děti mají rozhodně zakázáno chodit k nému blíž, protože prý je to nestyda, ale Momik ví, že Munin je vlastně hodný člověk, že všechno, co v životě chce, je milovat dívku z fajnové lepší rodiny a přivádět s ni na svět děti tak, jak to umi jen on; Momik mu proto každý pátek potají vystřihuje z Belliných novin nabídky vyhlášené moderní dohazovačky pani Ester Levinové, naší přední odbornice na svazky se zahraničními návštěvníky Izraele, ale o tomhle nesmí nedej Bože nikdo védět. No. a potom vyšel na ulici taky pan Aharon Mnr-kus, otec Bellina Chezkcla. kterého lidé neviděli už deset let a všichni u nás se za něj už pomodlili modlitbu za mrtvé, a on vám tady byl najednou živý a pěkně, elegantně oblečený (přece ho Bella nenechá vyjít na ulici jako šupáka, to dá rozum), jenom ten obličej měl takový, Pánbůh s námi a zlé pryč... Pořád poskakoval, cukal se a stahoval v tisíc a jednu divnou tvář, které radši nevidět. A přišla taky pani Chána Citrinová, co od ni její muž krejčí utekl, čert aby ho vzal, a nechal ji tu jako živou vdovu, takhle to totiž pořád hlasité vykřikovala; ještě štěstí, že přišly ty reparace, protože jinak by tu byla nedej Bože umřela hlady, protože ten zatracenej krejčí jim nenechal, ani co by se za nehet vešlo, vzal s sebou všechno, darebák. Paní Citrinová je vážně hodná ženská, ale taky je do luftu a dělá to s těmi privandrovalci z východu, a švarc jór ojf ir, aby se jí tak smůla na paty lepila, jak říká maminka, pokaždé když jde Chána ko- , lem; pani Citrinová 10 opravdu děla se Sasonem Sasonem, hekem jeruzalemského Ha-poelu, s Viktorem Arusim, taxikářem, a taky s Azurou, co má v obchodním centru řeznický krámek a vlasy plné peří a vypadá jako slušný člověk, a ne jako nejaký dčvkař, jenže všichni védu že dčvkar je. Momik Chánu napřed strašně nenáviděl a zapřísahal se, že se ožení jen s dívkou z fajnové lepši rodiny, jako jsou ty z inzerátů Ester Levinové, s takovou, co ho bude milovat pro jeho krásu, moudrost a stud a rozhodně nebude do luftu, ale když jednou o Chanč Citrinová něco řekl Belle. Bella se na něj rozzlobila a spustila, jaká je Chána chudák ženská, že s ni musí mít soucit práve tak jako s jinými, že Momik vůbec neví, co Chánu potkalo TAM. a že když se Chána narodila, určitě nesnila o lom, že skonči takhle - oni totiž na začátku mají všichni spoustu snů a naděje, řekla Bella, no a pak se ledy Momik začal na Chánu dívat trošku jinak a viděl, že je ii> vlastné moc hezká ženská, že má velkou paruku, blond jako vlasy Marílyn Monroeové, velký červený obličej s hezounkým knírkem, opuchlé nohy, ovinuté spoustou obvazů, a že je vlastně docela fajn, akorát že nenávidí své tělo a pořád si ho škrabe nehty a říká mu „ta moje výheň" a „to moje neštěstí". To Munin Momikovi vysvětlil, že Chána tak křičí proto, že to pořád musí -. chlapama dělat, protože jinak by prý někam přišla či 00, to proto, že prý od ni krejčí utekl, poněvadž nebyl ze železa a taky prý mél potíže s nějakými parohy, na tohle kc laky musí přeptat Belly; tohle všechno Momika trochu zneklidňovalo, protože co se stane, jestli jí jednou u hni ti její šamstri dají kvinde a ona nedopatřením uvidí na ulicí Momika? Jenže to se dikybohu nestalo, a tak už jen musíme dodal, že paní Citrinová se kromě tvého těla zlobi taky na Pánaboha, dělá na néj všelijaké ošklivé posunky, křičí na něj a proklíná ho polsky, což In leště nebylo takové neštěstí, ale taky v jidiš, a tomu 24 25 on určité rozumí, A pořád jen chce. aby se jednou odvážil přijít a stanout před obyčejnou ženskou z Dynowa, jenže to on se zatím neodvážil; pokaždé když Chána začne takhle křičet a pobíhat ulicí, utíká se Momik honem podívat 2 okna, aby to setkáni nepropásl, vždyť jak dlouho se ještě pň všech těchhle urážkách může Pánbůh ovládat, zvlášť když to slyší všichni v okolí - copak je snad ze železa? A teď vám i ta paní Citrinová začala chodit k té lavičce a sedat si k dědečkovi, pěkně zlehounka, jako hodná holčička, dál si nehty rozdírala celé tělo, ale potichu, bez křiku a bez hádáni, protože i ona rvchle wcitila, že dědeček je v podstatě velice jemnv človek. Momik se trochu styděl jen tak přijít a zastavit se přímo u nich - jen se tak pomaloučku blížil, po chodníku táhl brašnu, a najednou stál náhodou přímo u lavičky a slyšel, co si povídají v jidiš. Tohle bylo trošku jiné jidiš, než jakým mluvili jeho rodiče, ale on rozuměl každému slovu: Náš rabíček, šeptal malý Seidman, byl tak chytrý, že i ti největší doktoři o něm říkali, že má dva mozky! A Jedidja Munin povídá: C-c! (To je takový zvuk, co vydávají porad.) To náš rabíček v Najštotu, Děťátko mu říkali, ten tam šel chudák taky, ten nechtěl své nové výklady Písma sepsat do knížky, vždyť prý co má být, to někdy nechtěli ani velcí chasidšti mudrci, jenže co se vám nestalo? Ony se vám staly tři věci, ve kterých už náš rabíček, dej mu Pánbůh nebe. musel vidět znamení shůry! Slyšíte, pane Wasserman? Shůry! To u nás v Dynowě, povídala pani Citrinová jen tak, jakoby pro sebe, to u nás Jagelluv pomník na náměstí měřil dobrých padesát metrů* a všecko pravý mramor A ještě k tomu z dovozu! Momik samým vzrušením zapomínal zavřít pusu. Bylo totiž jasné, že tady úplné volné mluvili o zemi TAM! Bylo to sice trochu nebezpečné, že si o ni dovolovali takhle mluvit, ale on musel využít příležitosti, všecko vsecičko si zapamatovat a potom si běžet všechno zaznamenat do sešitu a taky to nakreslit, protože jsou věci, které je lépe kreslit. Tak to bylo, třeba když mluvili o nej různějších místech v zemi TAM, ta mohl Momik namalovat do tajného atlasu, na kterém pracoval. Už do něho mohl zanést tu horu, jak o ní vyprávěl pan M ar kus, ze v zemi TAM byla velikánská hora, možná druhá největsí na světě, křesťané jí říkali Židovská hora, a byla to hora opravdu zázračná, čestné slovo, když jste tam něco našel, tak to zmizelo, ještě než jste došel domů - byl to opravdu strašný pohled! Sreklich! A když jste si na té hoře nasbíral dřiví, tak ono vám neshořelo! Hoří, ale oheň je nestrávi! Takhle to pan Markus říká a v obličeji |C mu strašné rychle střídají všechny ty jeho tváře, Pánbůh s námi a zlé pryč, ale pan Munin dědečka Anšela zatahá za kabát, tak jako tahají děti maminku, a povídá, lohle ještě vůbec nic neni, pane Wasserman, to u nás v Najštotu jsme měli nějakého Weintrauba, Saja Wein-traub mu říkali. Mladej kluk, ještě mu mlíko po bradě teklo, ale jakej to vám byl génius! Dokonce až ve Varšavě o něm slyšeli! Dostal zvláštní stipendium od ministra vyučování! Představte si, že mu i ti Poláci dali stipendium! A teď dobře poslouchejte, povídá pan Munin a ruka mu jako vždycky zajíždí strašně hluboko do kapsy (hledá tam holt poklad, kterej tam najde každej chudák, říkávala o něm Bella). tenhle Weintraub, když jste se ho kupříkladu v měsíci tamuzu zeptal - říkal jsem v tamu-zu, ano? Šajo. řekni mi prosím tč z hlavy, kolik minul núm, dá-li Pánbůh, zbývá odteďka do příštích velikonoc, minul! Ne dnů nebo týdnů, ano?, odpověděl vám oka-iii/iiě. čestne slovo, pane Wasserman, a odpověděl přesně, jako nejakej počítací stroj! A paní Citrinová se na okamžik přestane škrábat, nadzvedás-at si šaty a rozškra-bávat si nahé nohy až nahoru, výsměšné se na Mumna 26 podiva a zeptá se, jestli je to ten Weintraub, co měl Pánbůh s námi a zlý pryč! - takovou dlouhou hlavu jako paličku kukuřice? Ten, co pak odešel do Krakova',' A pan Munin najednou vypadá drobet nervózně a povídá už tišeji, ano, to je ten chlapec, génius, že mu nebylo rovno... Načež Chána Citrinová zvráti hlavu dozadu, rozesměje se tak skřípavě, že to zní. jako když si nehty drásá tělo, a povídá: Tak abyste věděl, tak se tam z něj stal spekutant na burze a přišel úplně cugrunt. A že prej génius! Takový my známe! A tak mluvili dál, bez přestáni, ani se navzájem pořádně neposlouchali, ta jejich melodie připadá Momikovi známá, jenže si nevzpomíná odkud, a bez sebemenší opatrnosti tak říkají všechna ta slova země TAM, ta nejtajnější hesla, jako třeba Ivovská gubernie, brzozow-ský okres, starý dobytčí trh, len velký požár v templu, vojenská služba, žádosti, které měly úspěch, zlomyslný renegát, Fajge Lea Červená a Fajge Lea Černá, Goldn Bergl, zlatý kopec za Scidmanovým městečkem, kde byly v zemi zahrabané soudky zlata, které tam schoval švédský král, když utíkal před vojskem Rusů, ach, a Mo-mik polyká sliny a všechno si pamatuje, na tyhle věci on má hlavu, opravdový alter kop: na toho Saj u Weintrau-ba, co byl jako počítací stroj, možná ještě nestačí, ale Momik vám taky určitě kdykoliv řekne, kolik hodin tělocviku zbývá do příštích velkých prázdnin a kolik hodin ve škole vůbec (a to i v minutách, prosím), nemluvě už o jiných věcech, které umí, jako třeba ty jeho věštby, protože Momik je skoro opravdový věštec, takový pohádkový kouzelník - dokáže třeba uhodnout, kdy je překvapí prověrkou z počtů, a opravdu, paní učitelka Alízová vejde do třídy a řekne, schovejte si sešity do tašek a vezměte si kousek papíru, a děti se na Momika dívají celé ohromené, a tahle věštba byla ještě jednoduchá, protože už před třemi týdny, když šel tatínek na kontrolu se srdcem do nemocnice Bikur Cholim, měli takovou prověrku, a Momik bývá pokaždé drobet nervózní, když j de tatínek na tuhle kontrolu, proto si to zapamatoval, a taky příště, když tam tatínek šel, jim dali prověrku, takže pak už Momik dokázal uhodnout, že jim pant učitelka dá prověrku v pondělí za čtyři týdny, jenže ostatní děti nejsou vůbec s to něco takového pochopit, pro ně jsou čtyři týdny doba moc dlouhá na to, aby s ní počítaly, a doopravdy si mysli, že Momik čaruje. Ale kdo má vyzvédaéský sešit a zapisuje si do něj všechno, co se stane, ten taky ví, že co se už jednou stalo, to se stane znov u, a tak Momik přivádí děti přímo k šílenství přesnou předpovědí (tentokrát opravdu hodnou vyzvě-dače) o koloně obrněných transportérů, která projíždí kolem školy po silnici do Malchy přesné jednou za tři týdny v deset ráno. a taky ví (a tohle trochu leká i jeho samotného), kdy paní učitelce Netaové zas vyrazí v obličeji ty ošklivé divné boláky, ale tohle všechno jsou samozřejmě jen věštby malé a hloupé, hokus-pokusy dobré leda tak k tomu, aby si ho děti trošku vážily, a ne se mu jen posmívaly, protože ty opravdové, osudové věštby jsou jen pro Momika samotného, o těch by nemohl vyprávět nikomu na světě. To je třeba všechno to vyzvídáni o jeho rodičích a všechno to pátrání, s jehož pomocí by jako v těch dětských skládačkách znova sestavil zemi TAM, kterou všichni ztratili. V téhle věci má spoustu práce a je jediný na světě, kdo to může udělat, protože jenom on může zachránit své rodiče před jejich stra-ehem, před jejich mlčením, vzdechy a kletbou tohle všechno bylo totiž ještě horší od té doby. co k nim dědeček Anšel přišel a nechtěné jim všechno to, co se lohk snažili zapomenout a o čem hleděli mlčet, připomněl. Dědečka Anšela samotného Momik samozřejmé zachrání taky, jenomže ještě přesně neví, jak to provede. 28 29 Vyzkoušel už několik metod, ale zatím to nevedlo k ničemu. Zpočátku, když seděl v poledne s dědečkem sám a krmil ho, zaťukal Momik jakoby náhodou na stůl naproti dědečkovi, jako to dělali Rafael Blitz a Nachman Farkaš, když chtěli utéct z vězení. Neměl sice tušení, /dali to ťukáni něco znamená, ale měl pocit, či spíše doufal, že někdo tam uvnitř v dědečkovi mu na ťukáni tHJpovi. Ale nestalo se vůbec nic. Potom se Momik pokusil rozluštit ten tajný kód na dědečkově ruce. Už jednou se o to pokusil s kódy tatínka. Belly a tety Itky. ale ani tenkrát se mu to neposedlo. Tahle čísla ho doháněla málem k šílenství, protože nebyla napsána perem a nepouštěla ve vodě. ani když jste je naslinili. Momik, když myl dědečkovi ruce, vyzkoušel všechno, ale číslo tam zůstalo, a tak si Momik začal myslel, že tohle číslo muž ná nebylo napsáno zvenčí, ale zevnitř, a proto si byl ještě jistější, že uvnitř v dědečkovi doopravdy někdo je, a možná i uvnitř ostatních, a ti uvnitř že takhle volají o pomoc. Momik si lámal hlavu, co by za tím asi mohlo být; zapsal si dědečkovo číslo do sešitu vedle čísel tatínka, Belly a Itky a dělal s nimi nejrůznéjší pokusy. Potom se naštěstí ve škole náhodou zrovna učili o číselných hodnotách písmen - Momik byl samozřejmě ze všech dětí první, kdo to pochopil -, a když se vrátil domu, Momik honem zkoušel všelijak převádět čísla v písmena, ale ani takhle to nevedlo k ničemu, vyšla mu jen nejrůznéjší podivná slova, jimž nerozuměl. Ale Momik si nezoufal, vždyť co má být. A jednou uprostřed noci dostal nápad hodný skoro Einsteina. Vzpomněl si totiž, že existuji takové věci, kterým se říká sejfy, a do těch sejfů že si bohatí lidé schovávají peníze a drahokamy; takový sejf se otevře, jenom když se v něm sedm zámků otočí v určitém tajném pořadí, a můžete mi věřit, že Momik dobrou polovinu noci strávil výpočty a zkouškami, a nazítří, hned jak se vrátil ze školy, přivedl dědečka z lavičky a dal mu oběd. se posadil naproti němu a vážně a důležité mu začal odříkávat neiruznější kombinace čísel, kleni měl dědeček na ruce. Říkal to tak, že to trochu připomínalo hlasatele, kteří v rádiu oznamovali, který los vyhrává třicet tisíc liber, a hrozně moc mu přitom připadalo, že se dědeček na okamžik úplné otevře, rozevře se uprostřed po celé délce jakobre." ,.A nakonec se taky pořádně podívej, jestli jsi ii ,p>r;ikii /avřel kohoutek, a taky ten kohoutek vzadu. I m \/.idu je ncjdůležitéjší." „Ano." „A nepij sodovku t lednice, včera jsem viděla, že jí v láhvi chyběla dobře l i nice. T05 vypil ty, a teď je zima. A okamžite, jak Vtydcá dovnitř, zamkni na dva zámky, nahoře i dole. Jen |ed»iou to nestačí!" „Dobře..." „A dohlédni na to, ať si Uk hned po jídle lehnout, ať se mi netoulá venku v dešti. Vonku nemá co dělat Beztak už o nás všichni říkají, že Im» necháváme toulat se venku jako vandráka." „Dobít, " Ještě chvilku mluví jen tak pro sebe, zkusí jazy- 34 25 kem, jestli ji ještě nějaké to slovo nezůstalo v puse, protože to dá rozum, že když něco zapomněla, třeba jen jediné slovíčko, tak všechno, co mu řekla, bylo zbytečné, ale oba si mysli, že je všechno v pořádku, že na nic nezapomněla, a že se tedy Momikovi nedej Bože nic zlého nestane, takže už maminka může říct to, co říkává nakonec, totiž tohle: „Nikomu neotvírej, nečekáme žádné hosty. Tatínek a já se vrátíme jako vždycky v sedm, nedělej si starosti. Udělej si úkoly. Nero/dělávej oheň v kamnech, ani když bude zima. Až budeš mít úkoly hotové, můžeš si trochu hrát, ale žádné divočení, a taky moc nečti, nebo si zkazíš oči. S nikým se nehádej- A když ti někdo natluče, okamžitě sem přijď." Hlas jí pomaloučku slábne a vzdaluje se, „Sbohem, Šlejmele, a rozluč se taky s tatínkem. Sbohem, Slej-me. A buď opatrný i" Takhle se s nim určité loučila i tenkrát naposled, když byl ještě malé děťátko v královské kolébce. Jeho tatínek, který byl tehdy ještě císařem a bojovníkem commandos, tenkrát zavolal hlavního lovčiho královsi\i a přidušeným hlasem mu přikázal, aby vzal dité do lesa a nechal je tam napospas nebeským ptákům. Na všechny děti, co se tam narodily, byla uvalena taková kletba, tomuhle Momik ještě tak úplně nerozumí. Ale ten lovčí se nad ním naštěstí smiloval, potají ho u sebe vychovával a po letech se Momik jako neznámý mladík vrátil do zámku a rázem se tam stal tajným rádcem krále a královny a taky královským tlumočníkem, takže mohl zblízka, aniž o tom kdo věděl, dávat pozor na chudáka krále a na královnu, které zbavili moci; tohle všechno jsou samozřejmě jen výplody jeho fantazie, Momik je chlapec založený velice vědecky a má vyvinutý smysl pro matematiku, ve všech čtvrtých třídách neni na počty nikdo jako on, ale zatím, než vyjde pravda najevo, si musí trochu pomáhat fantazii, dohady a taky šepotem, který utichá ve chvi li. kdy on vejde do pokoje, jako třeba když rodiče seděli M mluvili s Itkou a Šimikem o reparacích a tatínek najednou promluví a hněvivě povídá, a co třeba člověk ja-IbO ji, který1 tam přišel o dítě, takže Momik si není tak docela jist, že ty jeho fantazie jsou opravdu jen pouhé fantazie, a někdy, když je mu hodně zle, se může těšit lim. že mysli na to, jak se budou všichni radovat, až bude moci konečně rodičům prozradit, že to onje to dítě, které dali lovčtmu bude to jako Josefa jeho bratři, Ale někdy »i myslí něco úplně jiného, totiž že to ztracené dítě bylo |tho dvojče, Momik totiž jasně tuší, že měl kdysi siam-tké dvojče, a když se narodili, že je oddělili jako v té knize Neuvěřitelná vyprávění aneb tri sta úžasných příhod, jež otřásly svitem, a že se jednou možná zase setkali ,i pak se zas budou moct spojit, když budou chtít. < hl stánku s losy jde dál přesné a vědecky, oni říkají, žc chodí jako velbloud, jenže nechápou, že si prostě dává pozor na kroky, když jde přes všechny své tajné přechody a všemi zkratkami, o nichž ví jen on sám, ostatně mále laky všelijaké stromy, kterých se jakoby náhodou iniiM dotknout, protože je mu jich líto, možná toiiž musí někomu tam uvnitř ukázat, že na něho nezapomněli, pak projde opuštěným dvorem zapomenuté synagógy, kde bydli jen starý Munin - tamtudy musí projít strašně rychta, to kvůli sobě i kvůli všem těm umučeným světcům, I iii t už nemají trpělivost čekat, až je někdo konečně z té |c|iťh svatosti a mučednictvi vysvobodí -a to už je vidět Jejich dům, takový betonový čtverec, který stojí vysoko M čtyřech tenkých a třesoucích se nohách a dole je malé hkhidišté. Po pravdě řečeno měli v tomhle domě dostat K n leden byt. a ne dva, jenže oni zapsali babičku Heny litko další rodinu, to strýc Šimik jim řekl, že lo tak maji inkl.it, a lak pro sebe dostali celý dům; v té druhé polovine sice nikdo nebydlí a taky tam nikdo nechodi. aleje n Jej ich, TAM už si vytrpěli dost a podvádět tuhle zatra- 36 37 cenou vládu je primo svatá povinnost. Na dvoře stoji obrovská stará borovice a ta tam nepouští slunce, tatínek vzal už dvakrát sekeru a šel strom porazit, ale pokaždé se sám sebe polekal a micky se vrátil domú; maminka byla vzteky celá bez sebe. že prý je mu líto stromu, a ne toho dítěte, které vyrůstá ve tmě bez slunečních vitamínů. Momik má svůj vlastní pokoj a v tom visi obraz našeho premiéra Davida Ben Guriona a taky obrázek letounu Vautour. jejichž roztažená křidla jako křidla ocelových ptáků směle hájí naši oblohu; škoda jenom, že tatínek s maminkou nedovolí, aby si tam pověsil dal si obrázky, protože prý hřebíky zničí omítku, ale až na ty obrazy, které tu omítku opravdu drobet ničí, je jeho pokoj čistý a uklizený, každá vet je na svém místě, takže z toho pokoje by si rozhodne mohly vzit příklad i ostatní děti, kdyby tam ovsem chodily. Jejich ulice je lichá, vlastně jc to docela matá ulička. Jen šest čísel a pořád je tu klid. až na ty chvíle, kdy Chána Citrinová uráží Pánaboha, I dům, kde bydlí Momik, je dost tichý. Jeho latinek a maminka moc přátel nemají. Přátele vlastně nemají vůbec, samozřejmě až na Bellu, ke které chodí maminka v sobotu odpoledne, když tatínek sedí v košili u okna a dívá se ven, a samozřejmě tetu Itku a strýce Šimika, ti pňjiždějí dvakrát do roka na celý týden, a to sc pak všechno zrněni. Jsou ta jiní lidé, podobnější Belle. A i když Itka má na nice číslo, oba chodí do restaurace, do divadla a taky ke Giganovi a Schumacherovi a pořád se hlasitě smějí, že maminka odvrací hlavu a honem se dotkne rty konečků prstů a ty st položí na čelo a Itka říká, co je. Gizclo, na tom, když se člověk trochu zasměje, a maminka se hloupě usměje, jako by ji při něčem přistihli, a řekne: Ne. to nic. jen se smějte, to já jen tak, to neuškodí. Itka a Šimik také hraji karty a jezdi k moři, Simik dokonce umí plavat. Jednou se na celý měsíc vydali po moři na luxusní lodi Jentzalém, protože Šimik má v Nataniji velikou garáž a taky dokáže bezvadné podvádět při placení daně z příjmů; mají jen jediný menší problém, totiž že nemají děli, protože na Itce, když byla TAM, dělali všelijaké vědecké pokusy. Momikův tatínek s maminkou nikam nejezdi, dokonce ani po Izraeli nejen jednou za rok, pár dní po velikonocích, jezdi na tři dny do malého penziónu v Tiberiadé, ľo ic fakt drobet divné, protože na ty dny Momika do- 1.....e uvolňují ze školy. V Tiberiadé se trochu změní, ne lak úplně, ale drobet přece. Sednou si třeba do kavárny ii pret všechny tři objednají sodovku a zákusky. O každých takovýchhle prázdninách jdou jedno ráno na pláž, Hcdi pod maminčiným žlutým deštníkem, který rozhodné můžete mít za slunečník, a všichni na sobě mají velice lehké šaty. Nohy si natřou, aby se jim nespálily, a na nose maji všichni tři malý bílý kšilt z umělé hmoty. Plavky Momik nemá, protože je přece hloupé vyhazovat peníze zu něco, co člověk použije jen jednou v roce, krátké kalhoty rozhodně stačí. Po břehu smi běhat jen k vodě, niť můžete se spolehnout, že ví lip než všichni ti uličnici, oo !Ú v té vodě plavou, jak přesně hluboké je Genazaret-Iké jezero, jak je dlouhé a široké a které druhy ryb v něm h\\ Po všechna ta minulá léta, co Momik a jeho rodiče Jezdili do Tiberiady, přijížděla teta Itka sama do Jeruzaléma, aby dávala pozor na babičku Heny. Z Natanije « sebou vozila kupu polských novin, a když se vracela tlmnú, nechávala je Belle. Momik si z nich (hlavně ľ i z^zladu) vystřihoval obrázky fotbalistů polského llMľodního mu/slva, hlavne jeho brankáře Szymkowia-ku. co skákal jako kočka, ale ten rok, co k nim přišel il I vek Anšel. s nim Itka odmítla zůstat sama, proto-|e i tlím je to prý lěžké. a tak si jeli rodiče samí a Momik zúnLiI s tetou a s dědečkem, protože jen Momik si » mm unii poradit. ^ 3 š 39 Tenkrát, ledy toho roku, Momik poprvé přišel na to, že jeho rodiče utíkají z domova a z města kvůli Dni holocaustu. To už mu bylo devět a čtvrt. Bella mu říkala Benjamínek z naší uličky, ale ve skutečnosti tam byl Momik dítě jediné Tak to bylo od té doby, co tam v dětském kočárku přijel poprvé a sousedky se nad ním skláněly a radostně říkaly, oj, pani Neumanová, vus far a mjauskeji ten je ale ošklivej, a ty, které vědí ještě lip. co se patři, odvracely obličej a třikrát si odplivovaly, to aby ho uchránily před tím, co mají v těle jako nemoc; od té doby už devět a čtvrt roku chodi Momik jejich ulicí a pořád má v uších tahle požehnáni a to odplivování. Momik byl vždycky chlapec hodný a dobře vychovaný a dobře věděl, co si ti v uličce mysli o ostatních dětech, které v okolí bydli, totiž že jsou drzé, divoké a že jsou to privandrovalci z Východu; Momik měl za dospělé, kteří v jejich uličce bydleli, rozhodně velkou zodpovědnost. Je třeba také říci, že jeho celé jméno znělo Šlomo Etraim Neuman, to na památku tamtěch, kdyby to bylo možné, byli by mu dali jmen sto, ostatně babička Heny to dělala pořád - říkala mu Mordechaj, Lej bele, Šepsele, Mendh Anšel a Šulem a Chumak a Šlomo Chajim a Momik se tak naučil znát je úplně všechny, Mendla, kicrý odjel do Ruska, aby se stal chudák komunistou, a zmizel tam, Šulema, horlivého obhájce jazyka jidiš, co jel lodí do Ameriky, jenže ta loď se potopila, Isera, co hrál na housle a přišel o život za těch lumpů, maličkého Lejbe-leho a Šepseleho, co už na ně nezbylo místo u stolu, tak byla tenkrát rodina veliká, a tak jim tatínek babičky Heny řekl, že maji jist jako šlechta, a oni tedy jedli na podlaze pod stolem a věřili mu, Šlomo Chajima, co se stal sportovním přeborníkem, a Anšela-Efraima. co psal tak hezké smutné básně a pak se odstěhoval do Varšavy a stal se tam chudák velkým židovským spisovatelem; ti všichni za těch prokletých nacistů přišli o život. Jednoho Slunného dne městečko napadli, všechny, co tam byli. shromáždili na jednom dvoře u reky a aiiiii,,. A tak Lcj-belc a Šepscle zůstanou navěky docela maličcí a budou se smát pod stolem, Šlomo C hajim, co byl na polovinu těla ochmutý a zázrakem se uzdravil a stal se z něho opravdový Samson, bude pořád s napjatými svaly na olympiádě židovských městeček a vzadu bude řeka Prut, a malý Anšel, který byl vždycky z nich všech nejslabší, takže si kvůli němu dělali starosti, že nepřečká zimu, a pod postel mu dávali horké cihly, aby nczmrzl, tu na obrázku sedí v námořnickém oblečku, legrační pěšinku uprostřed hlavy, na vážných ocích veliké brýle na mou věru, spráskne rukama babička, jsi mu hrozně podobný! Před mnoha lety mu o nich vyprávěla, to když ona ještě měla paměť a o něm si všichni mysleli, že ještě nedosáhl věku, kdy děti začínají rozumět, ale jakmile mu maminka na očích poznala, že už se nedívá jen tak, okamžité babičce řekla, aby toho nechala, a schovala taky album s těmi krásnými obrázky (zřejmé je dala tele Jtee). Momik se teď ze všech sil snažil rozpomenout, co přesně na těch obrázcích bylo a o čem byly ty příběhy. Každou novou vee, na kterou si vzpomněl, si okamžitě zapisoval, dokonce i maličkosti, které se nezdály být důležité, protože tohle byla válka a ve válce se musí užívat všeho, co je po ruce, Tak to dělá i Izrael, když bojuje proti těm zatraceným Arabům, Pravda, Bella mu občas pomohla, jenže to dělala bez velkého nadšení, to hlavní musel Momik udělat sám. Nezlobil se na ni, proč taky, bylo mu prcce jasné, že kdo byl TAM, nesmí mu nic napovědět n taky od něho nemůže přímo a jednoduše žádat pomoc. V tom suitě zřejmě měli všelijaké zákony a utajováni. Ale Momik se všech těch těžkostí a problémů nepolekal, protože proste neměl na vybranou a jednou provždy se & tím beztak muselo skoncovat. Za poslední týdny přibyla v jeho vyzvědačském sešité spousta křivých řádek, 40 41 napsaných potmě pod pokrývkou, ani lul i li neviděl. Ne vidy vědci přesně, jak má hebrejsky napsal to, co tatínek každou noc vykřikoval /ľ spaní. Během posledních let se tatínek začal trochu uklidňovat a jeho noční můry skoro zmizely, ale co k nim přisel dědeček, všechno to zas začalo znova. Ty jeho výkřiky byly opravdu divné, ale k čemu jsou logika, rozum a Bella? Když človek tyhle výkřiky /koumal za denního světla, všechno bylo rázem mnohem jasnější 3 jednodušší: v lé říši byla válka a tatínek tam byl císařem, ale taky předním bojovníkem, příslušníkem commandos. Jeden jeho prite! (nebo dokonce jeho pobočník) se jmenoval Sonďar- to je divné jméno, možná konspiračni, jako ta za časů Ecelti a Le-chi. Všichni byli ve velikém táboře, který měl komplikované jméno. Tam se cvičili a odtamtud laky vyráželi na odvážné akce, které byly tak tajné, že ani dneska sc o meh nesmí nic říkat, V okolí byly laké vlaky, ale to už neni tak jasné, možná něco jako ty, co mu o nich vypráví jeho bralr Bili, o kterém nemá nikdo ani tušení. Takové, jak na ně útočili indiánští divoši. Všechno je to strašné zamotané. Za jeho latinka v lé říši samozřejmě laky pořádali veliké skvělé podniky, kierým se říkalo akciou, a někdy (to asi aby posílili hrdost obyvatel říše) i nádherné vojenské přehlídky jako ty na Den nezávislostí. Levá pravá, levá pravá, krič i Momikův tatínek ze spaní, links rechtx. křičí německy a Bel la mu to kategoricky odmítá přeložit, a teprve když na ni Momik už skoro křičí, rozzlobeně řekne, že 10 jc levá pravá, vlevo vpravo, Túje všechno? diví se Momik, a prn>č mg to tedy lak umíněně odmítala přeložil? Maminka se tatínkovými výkřiky probouzí, začne do něj strkat, trast jim a plakat, no tak, to už stačí, Tovje, ía, Štii vždyť to uslyší to dítě, tam už je po všem, on mi tu uprostřed noci takhle křičí, a klog zoi im trefit, hrom do něj, ještě mi vzbudíš díle. Tovjel Potom začne latinek dlouze vzdychat, probudí se a poleká, je jako žhavá pánev, když j i strčíte pod vodovod, a Momik ve svém pokoji už může pod pokrývkou zavřít sešit, už jenom slysi tatínka, jak sténá do dlaní, a pokouši se zodpovědět přesně jako Amos Chaeham nesmíme zajímavou otázku, totiž když se teď tatínkovy ruce dotknou jeho očí a ty oči dál uvidí normálně, zdali už v těch rukou není smrt. Někdy se totiž stane, že se dotkne i maminky, to když jsou k sobě přimknuti ve stánku s losy. A babičku Heny bral vždycky na rukou ke stolu a zpátky do postele a dědečka Anšela myje každý čtvrtek sám s pomocí hadru a vedra, protože mamince se prý delá špatně- Všichni tihle lidé ovšem přišli také ODTAMTUD,jim už možná nemůže uškodit. Za povšimnutí stojí jedna velice důležitá věc, totiž že když prodává losy, tak má na každém prstu takový malý gumový náprstek. Nemluvě už o důkazu nejvédečtéjším, totiž o tom. co se stalo pija-vicim paní Mirandy Bardngové, co chodila tatínka ošetřovat, když se mu vyrážka na prstech najednou objevila. Momik probírá strašné dlouho všechny možnosti, jak 10 musí dělal každý řádný badatel: jsou třeba jako vařiči kotlík? Je totiž pravda, že když se někdo divá jen tak a nic neví, může si myslet, že ty ruce jsou docela obyčejné, Nebo jsou kupříkladu jako smirkový papír? Nebo jako ježci bodliny? Sotva usnul. Už nějakou dobu, to co k nim přišel dědeček AnšeJ, nemůže Momik v noci usnout. Nebo jsou jako suchý led? Jako injekce? káno před jídlem (tarinek s maminkou vždycky odcházeli z domu před ním) si honem zapisoval ještě jeden nápad: „Naši směli hrdinové vyrazili frontálním útokem 7 tábora a překvapili divoké Indiány v cele s Červenou punčochou, kteří přepad! 1 poštovní vlak- Císař cválal v čele na svém věrném koni, pohled na něho byl nádherný, a střílel z pušky na všechny strany. Sonda r z jeho oddílu ho kryl zezadu. Obrovský císař křičel dozadu a jeho energický křik zněl celou zmrzlou říši." Momik 42 43 dopsal a přečeil si, co napsal Bylo to zdařilejší než obvykle, ale ješté lo nestačilo, ledacos chybělo. A Momik měl někdy pocit, že chybí to hlavní. Musel psát tak, aby to mělo větší sílu a biblický vzlet, jako ta stránka, kterou napsal dědeček Anšel, Jenže jak... Jeho fantazie musí být smělejší, protože věcif které se staly TAM, byly zřejmě něco mimořádného, když o nich všichni tolik hledí mlčet. Momik si tedy začal pomáhat i tím, co se ve škole učili o Ordu Wingatovi a nočních oddílech a taky o letadlech Supermystěre, která snad od Francouzů, našich přátel a věčných spojenců, dostanem*;, a dokonce se utekl i k představám o pr\ nim izraelském atomovém reaktoru, který teď fakticky stavíme v píscích Máchal Ru-vin - minulý týden vyšel senzační článek s obrázky „bazénu", kde tu ammo\o.i \ čc dělají! Momik cítil, že se blíží řešení celé té záhady. Vždy měl na paměti onen výrok Sherlocka Molmese v „Tančících figurkách", že nač jeden člověk přijde, to může druhý odhalit, a proto věděl, že se mu to podaří. Bojoval za své rodiče i za ostatní. Oni o Lom neměli ani tušeni, proč taky, Bojoval jako partyzán v podzemí, úplné sám. Jen proto, aby oni všichni mohli konečně trochu zapomenout, trochu si odpočinout nebo se na okamžik přestat bát. A Momik už ví, jak na to. Sice to je dost nebezpečné, ale Momik se nebojí. Totiž on se boji. ale už nemá na vybranou. Bel la, aniž si toho všimla, mu naznačila to nejdůležitějši, když mluvila o nacistické bestii. Bylo to už strašně dávno a on tomu moc dobře nerozuměl, ale toho dne, co k nim přišel dědeček a Momik sešel dolů do skladiště vyhledat ten posvátný časopis s povídkou, tu narážku přesně pochopil. A dá se říci, že právě v tu chvíli se Momik rozhodl, že si jedno takové zvíře chytí, aby je zkrotil a přiměl je, aby se změnilo a přestalo všechny ty lidi tak trápit a aby mu konečně taky prozradilo, co se to v zemi TAM stalo a co jim to udělalo. Momika to už plné zaměstnávalo skoro měsíc, skoro od toho dne, co k nim dědeček Anšel přišel - v noci v nejpřísnější tajnosti, v malém temném skladišti pod domem choval nacistickou bestii. Tu zimu si lidé pamatovali ještě řadu let. Ne kvůli dešti, ono totiž ze začátku vůbec nepršelo, ale kvůli větru. Ta zima v devělapadesáiém, říkali starousedlici v Bejt Mazmilu. ani doříct už to nemuseli. Momikův tatínek chodil večer domů v kalhotách, z nichž dole vykukovaly žluté spodky, v kaídém uchu měl obrovský chomáč bavlny a do klíčových dírek strkal kousky novinového papíru, aby tak zastavil vítr, který dovnitř vnikal dokonce i tudy. Momikova maminka šila po nocích na stroji, který jí koupili Itka a Simik, Bella to zařídila lak, že všelijaké paní si chodily dát u maminky vyspravit povlaky a přišil záplaty na stará prostěradla: takhle se do domu dostal ještě nějaký ten halíř. Byla to singrovka z druhé ruky, a když na ni maminka šila a kolo sc točilo, Momikovi připadalo, jako kdyby to maminka snovala počasí venku, Tatínek byl z rámusu, který stroj dělal, strašné nervózni, ale říkat nemohl nic. protože těch pár halířů potřeboval taky, navíc si nechtěl pohněvat maminku a její ostrý jazyk, a proto jen přecházel po domé sem a tam, vzdychal, zapínal a zase vypínal rádio a pořád říkal, že za tenhle vítr a vůbec za celou situaci může tahle zatracená vláda. Vždycky volil stranu ortodoxních židů, ne že by snad byl ortodoxní, proč laky, ale nenáviděl Ben Guriona, protože byl u moci, všeobecné sionisty. protože byli v opozici, a Jaariho. protože palříl k těm zatraceným komunistům, Říkal, že od té doby, co ortodoxové vystoupili z koalice, nás potrefila tahle zima a vítr a sucho, což prý je všechno znamení, žc se Pánubohu nelíbí, co se tady děje, říkal tatínek a přitom pokukoval směle i opatrně po mamince; ta ani nepřestávala šit a jen sí tak pro sebe nahlas říkala, ojch mirapolitikaker, Dag Hammarskjold... 44 45 Momik byl ale dost ustaraný, protože si všiml, že tenhle vítr nej různějším lidem, s nimiž se Momik spřátelil až poslední dobou, tak nějak zamotává hlavu; měl takový pocit, i když neveril, že se něco takového opravdu může stát, jenže všechno bylo najednou divné a trochu to až člověku nahánělo strach. Vezměte si třeba Chánu Citrinovou. Dostala další část odškodného za krejčovskou dílnu, kterou rodina krejčího měla v Gdaňsku, a místo aby si nakoupila jídlo nebo to strčila do starého střevíce v komoře, hned všechno rozházela za šaty - aza jór ojfmir, to si dám líbit, jak se to la ženská zas vymódila, povídala maminka Belle a oči ji hněvivě planuly. A jak prý se ta dévka tou ulicí špaciruje. nosí se jak ten parník Jeruzalém, to bych ráda věděla, co tam ztratila? A Bella, která je učiněné zlato a i té Cháně dá vždycky zadarmo sklenici čaje, se zasměje a řekne, co se kvůli ní rozčiluješ, Gizelo, přivedlas ji snad na svčlv se-dumdesáti, že si s ni děláš tolik starostí? Cožpak nevíš, že ženská si kupuje kožich, ahv sek- zahřála .1 sousedk} dohřála? A Momik je poslouchá a ví, že Bella s maminkou vůbec nechápou, oč tady jde, protože Chána chce být ve skutečnosti hezká ne proto, aby dopálila maminku, ani kvůli těm svým šamstrňm, ale proto, že přišla na něco nového, a jen on o tom ví, protože vždycky pozorně poslouchá, co si Chána sama pro sebe říká, když sedí na lavičce s těmi staříky a škrábe se. Ale nejen Chána Citrinová to najednou přehání. Najednou i pan Munin byl divnější než obyčejně, U něj to sice začalo ještě dřív, než k nim přišel dědeček, ale poslední dobou tomu propadl úplně, Počátkem roku vám pan Munin slyšel, že Rusové poslali na Měsíc Lunik I, a hned se začal zajímat 0 vesmír, od té doby skoro ztratil všechnu trpělivost a Momika přímo nutil, aby mu ještě za tepla přišel říct každou novinku, kterou o sputnicích uslyší, a dokonce mu slíbil, že pokaždé, kdy bude Momik místo něj poslouchat pořad Novinky ze světa vedy, který v rádiu dávají v sobotu ráno, a bude mu vyprávět všechno o našem příteli - tak totiž říkal Luníku 11 jako by se spolu odněkud znali zaplatí mu dva piastry, A Momik opravdu každou sobotu po tom poradu chodíval dolů na dvůr a dírou v plotě prolézal na dvůr opuštěné synagógy, kde pan Munin bydlel jako hlídač. Honem mu vyprávěl všechno, co v poradu slyšel, a Munin mu dával lístek, který připravil vždycky už v pátek: stálo na něm: „Po uplynutí dne sobotního vyplatím do rukou doručitelových eástku 2 (dvou) píastrů." Takhle to šlo už několik týdnu a nevyskytly se nej menši problémy. Když Momik přinesl výjimečné dobré zprávy o vesmíru a nových výzkumech. Munin byl z toho celý šťastný. Shýbl se a kreslil Momi-kovi holí na zem Měsic jako kulatý míč, vedle něj devět planet, jejichž jména zná zpaměti, a vedle nich s hrdostí majitele svého přítele Lunika IT který arci Měsíc drobet minul a stal se chudák desátou planetou. Munin je velký učenec, vysvětluje Momikovi, jak je to s raketami a s tryskovým pohonem a s jedním badatelem, který' se jmenuje Caljukov a kterému Munin jednou poslal dopis s nápadem, který mu mohl vynést Nobelovu cenu, jenomže pak přišla ta válka, všechno šlo k čertu a ještě nepřišel ten pravý čas, aby se o tom mluvilo. Ale až sc to stane, uvidí všichni, co je Munin zač; jo, závidět, to oni umějí, akorát tak závidět, protože jaktěživ nepoznají, co je to řádný, pravdivý život, co je to štěstí... Ano. on se nestydí lo slovo vyslovil, Momo, štěstí, to prcce někde být musí. 110 ne? Ale co ti tady mutýruju mozek... Kreslil do prachu a mluvil a Momik před ním stál. ničemu nerozuměl a viděl maličkou pleš, pokrytou špinavou černou čepičkou, držátka dvojích brýlí, které Munin svazoval žlutou gumičkou, a dlouhé bílé štětiny na jeho tvářích. Skoro vždycky mu ze rtů visela nezapálená cigareta a věčně / něho vycházela podivná ostrá vůně. nepodobná žádné 4(S 4T jiné, leda snad vůni svatojánského chleba, Momik sláva L blízku Mimina a docela rád tu vůni čichal a ani Munino-vi to nebylo tak doce la proti mysli, A jednou, když Američané vypustili Pioneer 4 a Momik to přisel Mimino v i povědět, ještě než odešel do školy, našel ho jako pokaždé sedět na shrne i, iiři stítrem sedu dl e v. automobil l. zálibně se vyhříval jako kocour a vedle něho, na starých no vinác h, by I nadroben v Ihký chä éb pro j e ho pták y, které pořád krmí (ti ptáci už ho opravdu znají a všude za ním létají); pan Munin si zrovna četl nějakou svatou knihu s obrázkem nahé věštkyně na obálce, Monik měl dojem, ze tuhle knížku viděl v L i fsicově galanterii v obchodním centru, ale to se určitě mýlil, protože pan Munin »o takovéhle věcí nezajímá, Momik přece dobře ví, jaké dívky Munin v inzerátech hledá. Munin knížku okamžité schoval a povídá; Nuž Momiku, jakých zpráv nám přinášíš? (vždycky se vyjadroval jako naši mudrci blahé pamäti), Momik mu pověděl o Pioneeru 4, q Munin vyskočil zľ židle, strašné vysoko Momiku vyzvedl, s těmi svými bodavými štětinami, potrhaným kabátem a vší tou vůní ho k sobě celým tělem přitiskl a začal tam g ním nu dvoře tančil jakýsi podivný tanec, který člověku až naháněl strach, proti nebesům, proti korunám stromů i slunci - Momik se jen bál, že někdo půjde kolem a za-hlédne ho , Muninovi poletovaly za zády dva černé šosy jeho pláště, a teprve když ho všechny síly opustily, postavil Momika na zem, ruče vylovil z kapsy pláště složený starý list papíru, rozhlédl se na všechny .sírany, aby se přesvědčil, že ho živá duše nevidí, potom na Momika zakýval prstem, aby šel blíž, a Momik - hlava se mu ještě pořádně točila - blíž šel a vidě L zeje to j akási mapa a na té stála nějaká jména v neznámé řeči a všude možné byla zakreslena spoutá malých šesticípých hvězd; Munin se k němu naklonil, přímo do obličeje mu zašeptal: ,JPan spasil mžikem oka a synové světla vznesli se vysoko," a dlouhou starou rukou udělal pohyb naznačující mohutný skok, a udělal fjúáá! tak hlasité a divoce, že Momik - hlava se mu pořád ještě točila - uskočil, klopýtl o kámen a upadl; v tu chvíli vám na vlastní oči uviděl, jak se černý, páchnoucí, rozesmálý Munin s mohutným závanem větru lak trochu šejdrem vznáší přímo na nebesa, jako třeba pronik Hliáš s tím svým povozem. V tom okamžiku - a Momik věděl, že na něj jaktěživ nezapomene - se konečně dovtípil, že Munin je doopravdy takový len kouzelník, co sc o nich nesmí včdpt, jako třeba lamcd-wawovc, ti tajní světci, co na nich stojí svět, a taky že Chána Citrinová není prosté jen tak nejaká ženaT nýbrž čarodějka, že jeho dědeček Anšel je jakýsi prorok, klerý ale předpovídá pozpátku a pořád vypráví o tom, co tiž bylo, a že možná i Max a Mořit* a pan Mar-kus maji nějaké Lajné ukuly a li všichni že taky nejsou náhodou, ale pťoto, aby Momik ovi pomohli, protože předtím, než začal bojovat ?a svá rodiče a pěstovat bestii, si ani nevšiml, že Oni tu bydlí. Tedy to možná trochu přehání, všimnout si jich všiml, ale nikdy s nimi vyjma Munina slovo nepromluvil, vždycky se od nich hleděl držet co nejdál, a teď jc s nimi najednou pořád, a když S nimi není, tak na ně aspoň myslí, na to, co vyprávějí, a na zemi TAM. Jak byl hloupý, když to prve nepochopili On jimi upřímně řečeno taky trošku pohrdal kvůli tomu, jak vypadali, jak páchli a jaei byli vůbec; ted jenom doufal, že mu ještě stihnou ledacos tajného naznačit a jemu že se lo podaří rozluštit, než jim ten bláznivý vítr něco udělá. Když se Momik s dědečkem v poledne vraceli domů. ]iUiseti sc proti větru pořádně opřít; stěží viděli na cCStu a lekali se všelijakých podivných hh3.su, promlouvajících všemi možnými jazyky, o nichž si byl Momik jist, že se ukryly ve skulinách stromů a puklinách popraskaných chodníků - zřejmé tam byly už strašné dlouho, až 4K 49 je odtamtud vymetl ten vítr. Momik si rázné strkal ruce do kapes a nepřestával litovat, že v lete nejedl víc a že trochu nepřibral, a dědeček proti větru postupoval těmi svými rozháranými pohyby, jenže najednou třeba úplně zapomněl, kam vlastně jde, zastavil se, rozhlédl se kolem, natáhl ruku jako malé dítě a cekal, že někdo přijde a vezme ho za ni; taková chvile byla opravdu dost nebezpečná, protože právě teď mohl vítr využit příležitosti a odnést si ho, jenže Momik měl reflexy, no úplný Cho-dorov, takže pokaždé přišel včas, aby dědečka dohonil, pevně mu sevřel ruku, která vám byla uvnitř tak měkká, a sel s nim dál. To už toho měl vítr pochopitelně právě tak dost, řítil se na ně z údolí Ejn Keřem i z údolí M ale ha a vrhal na ně mokré stránky novin a staré volební plakáty ze zdí. Vitr vyl jako šakal a cypřiše z toho vyti úplně šilely, začínaly se naklánět a svíjet na všechny strany, jako by je někdo lechtal na břiše, trvalo strašně dlouho, než se Momik s dědečkem dostali domů, Momik odemkl oba zámky a okamžitě /as zanikl, 1 na ten dolní. Teprve potom přestával ten vítr v ušieh a člověk konečně něco slyšel. Pak mohl Momik nechat brašnu brašnou, sundat dědečkovi tatínkův veliký starý kabát, honem si k němu trochu pří vonět, posadit dědečka ke stolu a oběma ohřát jídlo. Babičce Heny se v poledne muselo jídlo nosit do jejího pokoje, sama totiž z postele nevstávala, ale dědeček ji s nim, a to je Momikovi milé, je to, jako by to byl opravdový dědeček, se kterým se dá mluvit a tak. Babičku Heny měl Momik moc rád. Dodneška ho zabolí, kdykoliv si na ni vzpomene. A když si člověk pomysli, v jakých mukách umřela! Nu, babička Heny měla rozhodné svůj vlastni jazyk, který se u ni objevil, když už jí bylo sedmdesát devět, poté. co zapomněla polštinu, jidiš a tu trošku hebrejštiny, co se naučila tady. Když se Momik vracel ze školy, hned se běžel podívat. jak seji daří, a ona byla radostí celá vzrušená, celá zčervenala a mluvila na něho tím svým jazykem. Nosíval jí jídlo, sedal si a díval se na ni. Zobala z talíře jako ptáče. V drobném obličeji měla svůj obvyklý úsměv, takový vzdálený, a s Lim úsměvem na Momika mluvila. Vždycky to začínalo tím. že se na něj jako na Mendla zlobila, že takhle opustil rodinu a odjel jako nějaký chudák pracovat do místa, které se jmenovalo Borislav. a odtamtud se zatoulal do Ruska, kde zmizel, a jak prý jen mohl udělat něco lakového a zarmoutit matku a sourozence; pak po něm jako po Solemovi chtěla, aby i když přijede do té Ameriky, kde se zlato válí na ulici, nezapomněl, že je Žid a aby si nasazoval lefílin a každý den se modlil v synagóze, a pak ho jako lsara prosila, aby jí na housle zahnil Štvalc a zavírala oči a bylo vidět, že ty housle opravdu slyší, a tak se na ni Momik díval a neodvažoval «e ji vyrušit. Bylo to hezčí a dojimavějši než nějaký film nebo kniha, někdy mu z toho vážně až vyhrkly slzy, a rodiče se ho pokaždé ptali, co má co tolik vysedávat v pokoj i babičky 1 leny a poslouchat ty její řeči v jazyce, kterému beziak nikdo nerozumí, na což Momik říkal, že on rozumí všemu. Fakt. Momik totiž takové nadáni měl. Na nejrúznějši jazyky, kterým nikdo nerozuměl, a rozuměl dokonce, i když lidé mlčeli nebo když za celý život řekli jen dvě slova jako ten (linzburg, co pořád říkal, kdo jsem, kdo jenom jsem: Momik už věděl, že Ginzburg /tratil paměť a teď že se všude snaží zjistit, kdo je, dokonce i v popelnicích, a už mu chtěl navrhnout (teď spolu na té lavičce tráví celkem dost času), aby napsal do toho pořadu, co v něm vyřizuji pozdravy od čerstvých přistěhovalců, že ho třeba někdo bude znát a připomene inu. kdo je a kde se ztratil. Vážně. Momik uměl přeložit VÄcehno, byl přece královský tlumočník. Uměl přeložit 1 nic v něco, to proto, že věděl, že něco takového nic vůbec neexistuje, že vždycky je něco, no a přesně tak to 50 51 bylo s dědečkem Anšelem, který taky jídal jako pláče, zobal a potom polykal, jenže o něco bojácněji než babička, TAM určité museli jíst vždycky strašně rychle, jako Židé v Egyptě za velikonoční noci. Momik přijde nakonec na kloub i dědečkovu příběhu, už teď věděl, že ho dědeček vypráví nějakému muži či dítěti jménem Hernajgl. k tomuhle slovu se totiž pořád vracel a vyslovoval je přitom všelijak - jednou se zlobil, jindy zas lichotil, potom zas byl smutný, ale před třemi dny Momik dědečka, když ve svém pokoji mluvil sám se sebou, pozorně poslouchal a zřetelné slyšel, jak dědeček říká „Fried", a tohle jméno přece Momik znal už z toho posvátného časopisu. Vzrušením se mu roztřásly ruce, ale hned si řekl, no co, tohle jsou přece staré záležitosti, proč by to dědeček pořád takhle vyprávěl, a ještě k tomu takhle vzrušeně? Ale pochopitelně se rozhodl, že zkusí i tohle, a tak teď, když dědečka přivedl z té zelené lavičky domů a posadil ho ke stolu, najednou řekl, nečekaně a bez předchozího upozorněni:,.Kried! Paula! Otto! Herotjoní"Tcdy trochu nebezpečné to bylo. Najednou měl pocit, žc mu dědeček udělá něco ošklivého. Dědeček se na něj opravdu strašně vylekané zadíval, ale nic mu neudělal, a poté co možná celou minutu mlčel, řekl klidné a naprosto zřetelné: „Herciajgľ. křivým palcem si ukázal pres rameno, jako kdyby tam nějaký Herna j gl, malý ci velký, opravdu stál, potom šeptem, který až naháněl strach, pronesl: „Nacikapuť\ a najednou se na Momika doopravdy usmál, jako někdo, kdo je schopen chápat, naklonil se nad talířem, az se jeho obličej přiblížil obličeji Momikovu, a řekl mu něžné „Kazikuí", tak něžně, jako by Momikovi dával dárek, a ruce držel chviličku tak, že znázorňovaly drobného človíčka, skřítka ci malé dítě. maličko jej pohoupal v náručí, jak se to opravdu dělá s dítětem, a dál se na Momika tak hezky usmíval. Najednou Momik viděl, jak moc je dědeček Ansel podobný babičce Heny, což ovšem nebyl žádný div, když přece byli bratr a sestra, jenže pak se stalo něco, co se už stalo jednou - dědečkův obličej rázem znepřístupněl, jako k iyby někdo uvnitř dědečka zavolal, aby lam venku všeho nechal a rychle se vrátil dovnitř, protože časuje málo. a on tedy zas začal se všim znova, se vším tím mumláním, pobrukováním, pohyby a bílými slinami, které mu při řeči nepřestávaly vytékat z koutků úst. Momik se na židli opře! a byl velice pyšný, že doká/al lakhle jako i. commandos prorazit přímo do dědečkova příběhu jako nějaký alter kop Meir Har-Cijon, a přestože toho věděl velice málo, byl si už jist, že mezi dědečkem Anšelem ■i Hcrnajgíem no straně jedné a válkou, kterou Momik proti nacistické bestii už nějaký čas vede, na straně druhé existuje velice úzká souvislost a že je docela dobře možné, že dědeček, přestože přichází ODTAMTUD, není ochoten vzdát to a zanechat boje, že je ze země TAM zřejmě jediný, kdo je ochoten bojovat dál, a proto že on u Momik jsou tajní spojenci. Momik seděl a díval se na dědečka očima plnýma úcty. Dědeček mu teď připadal úplné jako nějaký dávný prorok, třeba Izaiáš nebo Mojžíš, a rázem mu bylo jasné, že všechy jeho dosavadní plány, čím bude, až vyroste, byly jedinou velikou chybou a že jen jediná věc stoji za to, totiž býl spisovatelem jako dědeček. Při té myšlenee m najednou připadal tak lehký, že začal málem poletovat pokojem jako balón, a tak honem utíkal na záchod, jenže lam zjistil, že se mu čurat vůbec nechce, tentokrát žc je lo zřejmě něco jiného, a tak celý zmatený utíkal do svého pokoje, vytáhl z úkrytu sešit, o jehož existenci neměl nikdo ani tušeni a který1 mu sloužil jako deník, záznamník o průběhu pátrání i jako ta nejv děčnéjší sbírka všeho loho, co v zemí TAM bylo, císařů a králů, bojovníků n pnikopniků užívání jazyka j idiš, účastníků židovských olympiád, známek a bankovek a taky podrobných kreseb 52 53 všech zvířat a rostlin té zeme. Velkými písmeny si tam zapsal: „Důležité rozhodnutí!!!" Pod to st napsal to rozhodnutí, totiž že bude spisovatelem jako dědeček, potom se na ta písmena důkladně zadíval, viděl, jak strašně moc jsou krásná, mnohem hezčí než ta, co piše obyčejně, a pocítil, že musí najít nějaký slavnostní závěr, který by se k tomu velkému rozhodnutí hodil. Pomýšlel na to, že napíše Chazak, chazak wetutchazek, jak to stává na konci knih Písma, ale jeho ruka rozhodla za něho, najednou se sama od sebe vznesla ke stránce a vmžiku napsala dávný smělý výkřik Nechemiji ben Avrahama: „Naši chlapci ze sebe vydají všecko!"; hned jak to napsal, začal ho naplňovat pocit zodpovědnosti a on se pomalu a vážné vrátil do kuchyně, setřel dědečkovi jemně z brady mastnotu z kuřecího .stehýnka, odvedl ho za ruku do jeho pokoje, pomohl mu svléci se tamto uviděl, i když se snažil nedívat a potom se vrátil do kuchyně a řekl si, neni času nazbyt. Nejdřív zapnul velké rádio, co má na skleněné stupnici všechna hlavni města světa, počkal, až se zelené oko zahřeje, a vzápětí uslyšel, že začátek poradu, co v něm vysílají pozdravy íkI nových přistěhovalců a pátrají po příbuzných, už zmeškal: moc doufal, že ta jeho jména zatím nehlásili. Vzal z ledničky kousek papíru, na který' tatínek velkými písmeny, jako píší prvňáčci, napsal několik jmen, a četl zároveň s hlasatelkou v rádiu: říkala právě: Rochale, dcera Pauly a Avrahama Scligsonových z Przemyšlu, hledá svou mladší sestru Lcale, která se zdržovala ve Varšavě v letech... Elijahu Frumkin, syn Jocheced a Heršla Prumktna ze Stryje, hledá manželku Eliševu rozenou Eichlerovou a syny Jaakova a Meira... Momik se na papír ani nemusí dívat, všechna ta svá jména zná přece nazpaměť. Paní Ester Neumanová rozená Sapirová, dité Mordechaj Neuman. Cví-Hirš Neuman a Sara-Bella Neumanová, spousta ztracených Neumanů, kteří se potloukají někde v zemi TAM... Momik už rádio neposlouchá tak pozorně, místo toho si sám čte hlasem té ženy v rádiu, smutným, pravidelným a tak trochu zoufalým, který slyší vždycky při obědě od té doby, co se naučil číst a co mu dali ten papír se jmény: Jicchak ben Avraham Neuman, Arje-Lejb Neuman, Gitl, dcera Hiršla Neumana, všichni jsou to Neumanové, všichni jsou to príbuzní jeho tatínka, tedy příbuzní, ale strašné moc vzdáleni tak mu to vysvětlili už mockrát. Jeho prst kresli na papír, zašpiněný mastnotou tisíce a jednoho oběda, kroužky, v každém z nich je jedno jméno, ale vtom si Momik vzpomene: ano, přesně tohle je ta melodie, co se ozývá v řeči těch starých lidí, když si na lavičce vyprávějí historky o zemi TAM. Bylo už půl druhé, musel si pospíšit. Důkladné vyčistil stůl a svou zvláštní metodou umyl nádobí (to se odmasti saponátem, opláchne a potom sc ještě jednou vezme saponát a opláchne), až se vidličky a talíře blýskaly, že bylo radost pohledět; oni totiž moc dobře vědí, /c Momik nestrpí, aby se v dřezu válelo špinavé nádobí. Potom strčil do sáčku svou čtvrtinu kuřete, které se ani nedotkl, a důkladné prohlédl ledničku, eo by tam pro hestii mohl vzít. Slídil mezi láhvemi s novými i staršími medicínami, zavařovacimi sklenicemi se zeleninou, talířem s huspeninou z telecích nožiček, která zůstala ještě ikí soboty, a mezi hrnci s jídlem přichystaným k večeři, uk navýsost důležité, už potisicí .se zahleděl na láhev s růžovým vínem, co je před několika lety dostali od jakéhosi neznámého člověka, který si u nich koupil los i ten vyhrál tisíc liber. Byla to ta největší cena, kterou u nich vůbec někdo vyhrál, a tak Momik napsal na kus ivrdého papíru velikými písmeny: „U tohoto stánku vyhrál tento týden los číslo to a to 1000 izraelských liber! !!* Že ten člověk věděl, co se sluší a patří, přišel jím poděkovat a přinesl tu láhev, to od něj bylo opravdu 54 55 hezké, jenomže kdo by u nás prosím vás něco takového pil? Jenže na druhé straně se nesluší to vyhodit,.. Mo-mik vzal lahvičku jogurtu (mamince může vždycky říct, že ho snudl), okurku a vajíčko, a poté co ehvíli pozorně poslouchal za dědečkovými dveřmi a slyšel, že dědeček spí a ze spaní si sám se sebou povídá, vyšel z bytu, zamkl (i na ten dolní zámek), seběhl ze schodů, vstoupil pod tenké betonové sloupy, přímo doprostřed větru, a vší silou sejal tlačit těžké skřípající dveře sklípku. Zhluboka si povzdechl nad osudem smrtelníků, vešel a v tu chvíli mu na zádech i v obličeji vyrazil studený pot. Tiskl se těsné ke zdi, pěst v ústech, aby nekřičel, utíkej, utíkej, křičí v duchu sám na sebe, utíkej, vždyť tě sežere, ale neutekl, on přece musí, on vede válku... Páchne to tu ošklivé, zatuchle, páchne to tu vlhkostí □ plísní, zvířaty a zvířecími novinky, a ještě k tomu ty strašidelné zvuky tam ve tmě, to šustění a šeptáni a steny, o stěnu klece zavadí veliký dráp, pomaloučku se roztahuje křidlo a skřípavé se otevírá zobák, běž, utíkej, ale on neuteče. Dovnitř proniká maličkým okénkem, také zakrytým kusem tvrdého papíru, jen troška světla a diky té začínají oči tmě pomaloučku přivykat a pak se dá jakž takž rozeznat, že podél stěny stojí na podlaze několik uzavřených dřevěných beden; pravda, ne všechny jsou plné, ale to proto, že lov ještě pokračuje. Zatim si nemůže naříkat, úlovek je rozhodně nadějný. Má velikého ježka, kterého našel na dvoře, ježka s černým špičatým smutným obličejem jako obličej drobného člověka, želvu, kterou Momik našel v údolí Ejn Keřem a která ještě spala zimním spánkem, ropuchu, ta chtěla přejít silnici a Momik ji zachránil a přinesl sem, a taky ještěrku, která se v okamžiku, kdy ji chytil, sama /bavila ocasu; Momik neodolal pokušení, sebral ocas do papíru {žaludek se mu při tom zvedal), dal jej do zvláštní klícky a na lístek na klícce napsal: „Zatím neznámý ži- vočich. Možná jedovatý.1 Pak mu ale jeho svedomí vědce nedalo a nápis korektně poopravil: „Ocas, možná jedovatý," Protože člověk vážně nikdy neví. Momik má i kotě, které se v té tmě v kleci zřejmě drobet pomátlo, a taky a to je zlatý hřeb jeho sbírky - mladého havrana, který vypadl z hnízda na borovici přímo na pavlač. Rodiče tohohle havrana Momika moc podezírají, střemhlav se na něj vrhají, když jde sám přes dvůr, před několika týdny ho dokonce párkrát klovli do zad a do ruky, že mu až tekla krev, byla to tedy vážně psina, jenže dokázat mu nemůžou nic. Mladý havran dostává každý den kuřecí stehýnko, drápy a zahnutým zobákem je trhá na kousky u Momik se na něj divá a mysli si, jak strašné krutý len havran je a jestli to on je ta bestie, jenže zatím se nedá řict, ze kterého zvířete se bestie vyklube, to sc uvidí, až když se těmhle všem dostane té správné stravy a péče. Před několika dny zahledl laň. Když sestupoval po pěšině v Ejn Keřem, najednou se proti němu mihla světle hnědá skvrna na skalách. Náhle se zastavila, otočila hlavu, půvabně, plaše, divoce. Laň. Natáhla hlavu kupředu, aby ho zvětrila, Momik zatajil dech. Přál si, aby jeho pach byl příjemný, aby to byl pach přítele. Laň pokrčila ve vzduchu nohu a pach zkoumala. Pojednou uskočila, široce rozevřenýma očima, v nichž nebyla ani troška zalíbeni, se na něho podívala, podívala se na něj se strachem a rychle utekla. Momik ji potom hledal mezi skalami ještě dobrou hodinu, ale už ji nenašel. Zlobil se, ani nevěděl proč. Kladl si otázku, jestli i z ní by se mohla stát nacistická bestie, vždyť přece Bella řekla jasně: Z každého zvířete. Jenže opravdu z každého? Měl by se na to Belly j cšié jednou přeptat, Bedny s nápisy Tertuva a Osvěžující soda Tempo vzal Momik vzadu za Belliným krámkem. Důkladné je vystlal hadry a starými novinami a opatřil malými zámečky z drátu. Všechny ostatní věci. které ve sklepě byly. 56 57 dal stranou - kifai babicky Heny, velké postele Židovské neeniury. slamníky páchnoucí moci. kufry, které až praskaly, jak byty přecpané hadry, převázané provazy, aby se neotevřely, dva veliké pvtle plné nejrůznějších bot (staré boty přece člověk nezahodí, kdo sel jednou bos dvacet kilometrů sněhem, ten to v i moc dobře, lak to říkal tatínek — to taky bylo to jediné, co mu tatínek naznačil, a Momik si to honem zapsal; snih se m a právě hodil k té Sněhové královně, která tam všechny nechala zmrznout). Z kuchyňské kredence ukradl par starých talířů a napůl rozbitých šálků, aby v nich dával do klecí jídlo; maminka si toho samozřejmé hned všimla, ale on křičel, že to on nejenže viděl, že mu nevěří, a lak sebou praštil na zem a tloukl rukama a nohama, a dokonce jí řekl něco strašného, řekl jí, aby ho nechala na pokoji a nepletla se do jeho záležitosti {tedy po pravdě řečeno, než začal bojovat s bestii, jaktěživ takhle nemluvil, s ní ani s nikým jiným): maminka se doopravdy polekala, okamžitě zmlkla, ruka přiti stená k ústům seji třásla a oči sejí rozevřely tak, až se Momik bál. že se jí v tu chvíli roztrhnou, jenže to ted1 mohl dělat, prostě mu eo uklouzlo, no. Vůbec netušil, že je schopen takhle mluvil. Prostě mu neměla překážet. Ze mu nepomáhají, když nesmějí, prosím, ale takhle mu bránit? Víckrát už z domu nic nevzal. Vzít odtamtud něco je vážné nebezpjcčné, maminka má přece oči i vzadu a s otevřenýma očima taky spí, vždycky vidí, nač on mysli, to už se párkrát ukázalo. V domě ví úplně o všem. Když po večeři utírá vidličky, lžíce a nože, s brumiavým prozpévo váním je potichu přepočítává. Ví. kolik střapců má koberec v obýváku, a úplně vždycky ví naprosto přesně, kolik je hodin, přestože nemá hodinky. Prorocký dar je zřejmé věc, která se dědí. začalo to totiž dědečkem Anše lem. zdědila lo mam in ka a teď M omi k, j ako se dědí nemoci. Musíme ale řici, že Momik věštbami čas nikdy neztrácel, spíš se snažil být génius jako ten Šaja Weintraub, co počítal minuty zbývající do velikonoc. Poslední dny si lotiž i Momik věcné hraje s čísly, tedy není to nie závažného, ale zajímávej e to dost - počítá na prstech písmena různých slov, co lidé říkají. Momik Neuman z Bejt Maz-milu v Jeruzalémě vám tak objevil zvláštní metodu, jak počítat na prstech, rychlou jako počítací stroj, a kdo o tom nic neví, nic neuhodne; na pohled to totiž vypadá, že Momik člověka, který na něho mluví - třeba pani učitelku nebo maminku - pozorné poslouchá, ale v duchu a taky na prstech se mu dějí věci, o kterých nikdo nemá ani tušení. Neděje se to s každým slovem, proč taky, není přece blázen, ale jsou slova, která mají takový zvláštní zvuk, která znějí tak, že když Momik takové slovo slyší, pisty se tnu po něm :mod rn/ebčhnou po ľľIc jeho délce, hrají na ně jako na klavír a rychlosti super-my steru, jako by měly zadní trysku ;i j oj i pomoci prorážely zvukovou bariéru, počítají. To třeba když v rádiu řeknou .,diverzanti", prsty se mu rychle samy od sebe rozběhnou, jedna ruka, tedy pět prstů, a ještě jedna, celkem deset písmen. Nebo když řeknou „trenér reprezentačního týmu", dají se prsty do počítání, a hned tu máme pětadvacet písmen, nebo to kouzelné slovo „uran", což je ta nejdůležitějši věc v celém atomovém reaktoru, trrrrr... Momik je už tak vytrénovaný, že takhle může v duchu počítal na prstech celé věty, které se mu libí, jako třeba „naše jednotky se vrátily beze ztrát" - rovných šest rukou; je to doopravdy hezká, zajímavá a uklidňující hra, a navíc samozřejmé posiluje svaly na rukou a na prstech, což je pro Momika hrozné důležité, protože je trochu menší a spiš než malý je ještě hubený, ale: I) i menši lidé mohou být silni, důkazem čehož je Ernie Tyler, ten trpaslici anglický hráč (tedy skrček), co zachránil Manchester United a letos ho postoupili Sunderlandu, aby ho 58 59 taky zachránil, a 2) když bude ľvírit prsty a vůli jako Rafael Halperin, velice brzy snad bude právě tak silný jako ten slavný židovský zápasník ze země TAM Ziša Breitbart, kterého se báli i ti zatracení nevěrci a při pohledu na něho každému zašla chuť něco si s ním začít. Jedno pravidlo Momikovy nové hry mimochodem říká, že slova, která končí na prostředníku, přinášej! štěstí, a proto se někdy vyplatí přidat ke slovu určitý člen, aby tn vyšlo přesné na len prst. \a tom prcce nic není, užívat lsti se smi. Ve válce jsou lsti dovoleny. Ještě chvilku v temném skladišti vyčkává. Bestii to možná není dost dlouho, ale pro něj je zatím těžké zůstat tak dlouho, jak by opravdu měl, aby ji přiměl, aby vylezla, 1 tak se mu nepodaří ovládnout se, pučurá se jako malé decko a musí se domů rychle bě/.ct převléknout-Proti tomuhle ještě nic nevymyslel. Stačí, aby havran trochu rozepjal svá černá křídla a zamával jimi, a už má Momik celé kalhoty mokré. Mokrá je i košile, páchne potem jako po dvou hodinách tělocviku, a ten kocour ustavičné zle, táhle vyje, oči přimhouřené. První noc ho slyšeli až nahoře v domě. tatínek ho chtěl jít hledat a poslat ho ke všem čertům, ale maminka mu nedovolila, aby chodil samotný do tmy: pak si na něj zvykli a prosté ho už neslyšeli, ono i to vytí už bylo mnohem tišší, jako kdyby se ozývalo někde uvnitř kocourova břicha. Momik kocoura upřímné řečeno lituje, dokonce už pomýšlel na lo, že ho pustí, jenže je tu jedna potíž, totiž že se mu Momik bojí otevřít klec, protože kocour se na něj určitě vrhne, takže to zatím dopadlo tak, že kocour zůstal, ale Momik si tak trošku připadá, jako kdyby to on byl zajatcem kocourovým, a ne naopak. Polom se přinutí zůstat tam stát se zavřenýma očima, celé tělo mu svírá křeč bojové bdělosti, dvě ruce tři prsty, to pro případ, že by se nedej Bože něco stalo; havran a kocour se na něj pořád upřené dívají a najednou havran otevře zobák a vydá chraptivý, výhružný šeplavý zvuk. a Momik, aniž ví jak, je už venku, nohu odshora až dolů mokrou. Vyběhne nahoru po schodech, otevře, zavře a zamkne (i na ten dolní zámek), zakřičí „Dědečku, jsem tu!'*, převlékne si kalhoty, pořádně si umyje počuranou nohu, ze které se člověku zvedá žaludek, sedne si, aby si udělal úkoly, jenže napřed musí počkat, až se mu ruce přestanou třást. V pořádku. Teď už může nakreslil rovnostranný trojúhelník, v úloze z biblické dějepravy odpovědět na otázky, co kdy kdo komu řekl, a tak. To má hotovo dost rychle, protože s úkoly on těžkosti nemá nikdy: ostatně nesnáší, když se úkoly odkladaj í, a pokaždé je připravuje týž den, vždyť proč by na ně měl pořád myslet. Potom si sedl a vlastními hodinkami (opravdovými hodinkami, které kdysi patřily Šimikovi) si změřil délku dechu; trochu se v dýcháni pocvičil, aby mohl jednou ve zpěvu na výdrž soupeřit s Lee Gainesem, černošským zpěvákem z kapely Delta Rhythm Boys, co u nás reď provozuje novou hudbu, které se říká džez, jenže vtom si vzpomněl, že se jako obyčejně zapomněl Belly zeptat na recept, jak se dají připravit kostky cukru pro Blackieho, koně jeho bratra Billa, o jehož existenci nemá nikdo tušení. Rozhodl se, že si teď udělá úkoly, které jim učitel přírodopisu dá až za tří další hodiny, protože otázky má prcce v knize na konci každé kapitoly, a on má vždycky rád připraveny tři kapitoly dopředu (kdyby tohle tak mohl dělat i v ostatních předmětech...). a když skončil, vstal a procházel se po domě sem a tam. Co to jen zapomněl teď.,. Aha, čím se krmí ježci mláďata, on totiž ježek v posledních dnech nějak ztloustl, a třeba je to vlastně jeičice; člověk musí počítat se vším, protože bestie je schopna vylézt odkudkoliv. Honem přejel prsty po obrovských svazcích Židovské encyklopedie, kterou si tatínek se slevou a na /vlastni splátky pro zaměstnance loterie předplatil. Byly to jediné knihy, které koupili, protože knížky, které se jen tak čtou,jsou přece v knihovnách. Momik hy si rád knížky kupoval za našetřené peníze, ale jsou drahé, maminka mu to nedovolí, i když jsou peníze jeho - z knížek prý sc práši. Jenže Momik knihy potřebuje, a lak když má ve skrýši dost peněz ušetřených z toho, co mu dali nebo co občas dostane od pana Munina, hned beží do Lifšictwa krámu v obchodnim centru, nějakou knížku si tam koupi a cestou domú do ni napíše krouceným, schválně změněným rukopisem: „Milémupříteli Momikovi Uri," Nebo tam vyvede ráznými písmeny dospělého, která jako by napsala paní Govrinová: „Majetek knihovny statni školy Bejt Mazmil - Kirjat Hajuval." A tak kdyby si maminka náhodou všimla, že má mezi školními uěchni-cemi novou knížku, bude mit výmluvu. Jenže encyklopedie ho tentokrát zklamala, svazek s písmenem M. kde by našel MLÁĎATA, ještě nevyšel, a o JEŽCÍCH se tam vůbec nepíše. Ze spousty věci se hledí encyklopedie vykroutit, jako kdyby vůbec nebyly, a přitom jsou to právě ty nej zajímavější, jako třeba to, o čem teď pan Munin mluví stále častěji, totiž štěstí - to encyklopedie nezná, jenže k tomu má možná dobrý důvod, protože obyčejně je přece tak strašné chytrá. Momik rád drží v ruce její tlusté svazky, celé tělo mu zaplaví prijemný pocit, když prstem přejíždí po velkých hladkých stránkách, na kterých jako kdyby bylo něco, co prst od stránky neustále odděluje, aby se k ni příliš nepřiblížil (vždyf co je vůbec člověk ve srovnání s takovou encyklopedii?), a pak jsou tu všechna ta malá hustá písmena, rovné dlouhé sloupce a tajemné zkratky, znějící jako tajná hesla velké silné tiché armády, která s neochvějnou jistotou postupuje vpřed a bez bázně zvítězí nade všemi, která všechno ví a vždycky má pravda: Momik si před několika lety slíbil, že si každý den v encyklopedii přečte pěkné po pořádku jedno heslo, má totiž smysl pro metodu a je vůbec pořádný. A opravdu, zatím nepromami! jediný den, až na ten, kdy k nim přišel dědeček Anšel, ale nažiti i si zulo přečetl hesla dve. Ne vždycky sice rozumí tomu, co tam stojí, ale je tak příjemné se en-cyk loped ie dotýkat a cílit až v útrobách tu její sílu a klid, tu solidnost veškerého jejího vědeckého duchu, diky němuž je vše jasné a snadné. Nejradši má šestý svazek, který je celý o Izraeli. Kdo se na tomhle svazku divá jen na přebal, ten by si myslel, že je to svazek docela obyčejný jako všechny Ostatní, vypadá přece právě tak vážně a vědecky a chytře, jenže ?. tohohle svazku vám najednou kousek před koncem v záplavě nádherných barev vyvstanou před očima dvě úžasné stránky s obrázky všech izraelských poštovních známek, které vyšly až dodneška, a Momik přestává vzrušením dýchat, pokaždé když v tomhle svazku pomaloučku listuje a najednou se před ním jakoby naprosto nečekaně objeví všechny ty krásné barvy, připomínající kresbami a odstíny a frenezí spoustu kytic nebo taky oeas páva, když se vám rozevře přímo před obličejem. Tenhle pocit mu připomíná jen jediná věc na světě, totiž když vidí podšívku uvnitř maminčiny s válce ní černé lašky, červenou jako oheň. Ještě jedno tajemství bychom teď mohli prozradit, totiž že to tyhle známky Momika inspirovaly, když. začal malo vat známky země TAM. Poslední dobou se mu díky všemu tomu, co se o lé zemi postupné dozvídá od svých staříků, podařilo sestavit už skoro celé album. Dřív musel samozřejmě vystačil s lim, co znal, a toho bylo dost málo a taky to nebylo tjk zajímavé, teď už to můžeme priznal, vždyť tenkrát maloval třeba tatínka tak. jak je namalován Chaim Weizman, náš první prezident, na té modré známce za třicet pnilot, maminku zas, jak drží v ruce holubici mim (dvě ruce dva prsty) a je oblečená celá v bílém jako na té známce se svátečními pozdravy 62 63 na rok 5712 (čili 1952), a Bellu jako barona Edmonda de Rothschild (je přece taky známá svou štědrostí), s vinným hroznem po straně, jako na opravdové známce. Tenkrát neměl, co by ještě kreslil, ale teď je všechno úplně jinak. Momik už nakreslil spoustu známek s dědečkem Anšelem Wasscrmanem, zpodobeným jako doktor Herzl, když na 23, sionistickém kongresu prorokuje ten svůj stát (dědeček Wasserman je prcce taky takový prorok), malého Aharona Markuse jako Maimonida s růžencem a takovým tím legračním kloboukem, jak je na té hnědé známce, a Maxe a Moritze namaloval jako ty dva, co na té hnědé známce nesou tyč s hrozny, Ginzburg jde první, hlavu svěšenou, a z pusy mu v male m obláčku vycházejí ta dvě slova, co pořád opakuje, a V2adu jde Seidman, malý, růžovoučký a zdvořilý, v ruce drží tu svou páchnoucí tašku a také jemu z úst vycházejí ta dvě slova, která pořád opakuje Ginzburg. on totiž vždycky dělá to, co ten, koho zrovna vidi. Ale ten nejkrásnějši nápad měl, když kreslil Munina. Na známkách se svátečními pozdravy na rok 5713 je bílá holubice, která se plavné vznáší, a stoji tam: „Má holubice v propastech"; Momik sedel tri dny a udělal dobrých dvacet náčrtků, dokud neměl přesně to, co chtěl, totiž obrázek pana Munina. jak letí vzduchem provázen spoustou malých ptáčků, kteří za ním pořád létají, aby dostali ten chleba, co jim Munin drobí. Nakreslil Munina přesné takového, jaký byl ve skutečnosti, s černým kloboukem a velikým červeným nosem připomínajícím brambor, až na to, že na té kresbě měl Munin ještě bílá křidla jako holubice, a na okraj známky Momik ještě přimaloval malou bílou hvězdu a drobnými písmeny do ni napsal „Štěstí", protože tam to přece Munina tolik táhne, no ne? Ve sbírce měl ještě hodné hezkých a zajímavých známek, jako třeba tu s Marilyn Monroeovou s těmi jejími blond vlasy, krásnými jako paruka Chány Citrinové; na tu známku vespod připsal (Bella mu to pomohla přeložit) Marilin Monrou rédxj jidiš, protože to přece slíbila, ale tu Marilyn nakreslil jen tak, protože se mu chtělo, nejdůležitéjší část sbírky tvořily nové známky země TAM se všemi jejími zeměpisnými a historickými pozoruhodnostmi, jako byla třeba stará synagóga (nakreslil ji jako nový palác kultury), jarmark v Najštotu, o kterém se říkalo, že na něj v přestrojeni za chudého venkovana chodil sám prorok Fdiás. šibenice v Plonsku, na níž visel strašný zločinec Bobo, Nakreslil taky židovskou olympiádu a dokonce i lakomce Elijahu Lejba z města, kde bydlívala Chána Cítrinová, o němž se vyprávělo, že své ženě nedává v poledne najíst (to ze samé lakoty) - na známce bylo zřetelně vidět, jak lakomec kreslí nožem na bochník chleba šesticípou hvězdu, aby si z něho nikdo neukrojil, až on nebude doma, a pak ještě Momik nakreslil moc hezkou a podařenou sérii se všemi zvířaty, co žila v zemi TAM. V tomhle měl vážně obrovské štěstí, protože figurky všech těch zvířat našel ve skleněné vitríně u Belly v obýváku. Snad tisíckrát tam byl, a nedovtípil &c, co to je, až teprve když k nim přišel dědeček a Momik začal vést ten svůj boj, najednou si domyslel, že ty maličké ligurky z barevného skla jsou přesně jako zvířata, co byla kdysi v zemi TAM, protože odtamtud je přece Bella přivezla! V její vitríně byly modré laňky a zelení sloni, fialovi orli a spousta ryb s dlouhými jemnými barevnými ploutvemi a klokan a IvL. všichni jemní, maličcí, průsvitní a zavření v tom svém skle a nesmělo se na ně sahat, aby se hned nerozbili; byli celt jakoby zmrazení □prostred běhu. jak se to konečně stalo každému, kdo ODTAMTUD přišel. Téhož dne odpoledne stihl Momik nakreslit Saju Wein-trauba s hlavou protáhlou jako kukuřice, jak sedí s čelem zkrabaceným přemýšlením, po straně nahoře přimaloval láhev s vínem a maces, a potom nakreslil svého kamará- 64 65 da Motla jako toho výsadkáře na známce věnované desátému výročí židovských výsadkářů, vystřihal těmhle novým známkám zoubky a nalepil šije do sešitu se známkami; pak se podíval na hodinky a viděl, že už je šest. a tak pustil rádio, protože vysílali Dětský koutek, vyprávěli v něm o králi Mattoví l. Momik sice poslouchal pozorně, ale každou chvíli vstával, protože si vzpomněl, že něco zapomněl udělal - ořezat všechny tužky, až by byly krásně špičaté, na kusu novin vycídit všechny své, tatínkovy a maminčiny boty, až by se blýskaly tak. že by na ně bylo radost se podívat, a do svého tajného sešitu na vlastivědu zapsat, co četl včera v novinách, totiž že ty klisny, co na židovské zemědělské výstavě v Bej t Daga-nu získaly první dvě ceny, už budou mít hříbata a že na to už všichni čekají, a potom pořad skončil a on vypnul rádio, vzal si Emila a detektivy, které čte rád jak proto, zeje to napínavé, tak i proto, zeje v té knize pět tiskových n hyb: pokaždé ho potěší, když j c najde, lakže se může jít podívat, jestli už je má v notýsku, kam si zapisuje chyby tisku, které najde v knihách a časopisech (už jich má skoro sto sedmdesát), přestože ví, že tyhle chyby v Emilovi a detektivech jsou tam zapsány už dávno. Uí bude půl sedmé a tři minuty. Momik se šel natáhnout na pohovku v obýváku pod len obraz, který rodiče dostali od Itky a Simika; je to veliká olejomalba a na ní je les, sníh, potok a most (takhle určitě vypadal Najštot nebo Dynów, jak tam jeho přátelé staříci kdysi bydleli); když člověk zaujme na pohovce určitou polohu, tak trochu šejdrem, tak vidí, že mezi větvemi stromu v horním rohu je obličej (nebo aspoň něco, co obličej připomíná) chlapce. O tom chlapci ví jen Momik, možná je to to jeho siamské dvojče, ale to není tak docela jistě; Momik na něj pozorně hledí, ale dneska se na to upřímně řečeno moc nesoustředí, protože ho už několik dni hrozně bolí hlava a taky oči, jenže on únavě nesmí podlehnout, pro- tože ta nejdu leží tčjší bilva ještě ani nezačala. Najednou m VIomak vzpomněl, že od okamžiku, kdy se rozhodl být spisovatelem, už uplynulo několik hodin, a on ještě nic nenapsal, a to jen proto, že nepřišel na nic, o ěcm by se dalo psát. On přece neví nic o nebezpečných zločincích, liiko byli ti v Emilovi a detektivech, ani o ponorkách jako Jules Verne, jeho život je obyčejný, nudný, je prosté jen chlapec, kterému je devět a čtvrt, tak co o tom má i lověk psát... Ještě jednou se podíval na své velké žluté hodinky, vstal z pohovky, ještě se chvíli procházel sem h tam a se smíchem si řekl, stačí tě vidět, Tovje, jak tady chodíš kolem toho tyýho zdyehání, a člověka z toho hned bolí hlava, jako kdyby v bytě někdo mluvil na někoho jiného, jenže ani to ho nerozveselilo; když se na hodinky podíval příště, bylo aspoň už za šest minut tři čtvrtě na sedm, a tak si v duchu představil poslední minuty Ofioho rozhodujícího zápasu, který v polské Wroclawi m dlouho vybojuje náš reprezentační tým s týmem Polska, nechal nad námi Poláky zvítězit rozdílem čtyř branek a pět minut před koncem, když už stav vypadá beznadějné, zvedne náš trenér Gyula Mandy zoufalé oči k tribunám, plným řvoucích polských fanoušků, a co t;im najednou nevidí? Chlapce, na kterého se stačí jen podívat, a člověk hned vidí, že je to rozený hráč, hráč, který od malička zachraňuje ztracené zápasy (kdyby ho byli nechali hrát ve třídě, byl by to býval ukázal i jim, ale iťsil), a Gyula Mandy hru přeruší, pošeptá něco soudci i ten souhlasí, celé publikum utichne, a Momik jde po-rnuloučku ze schodů, vstoupí na hřiště, uspořádá naši obranu i útok, jak tnaji být (má s tím přece zkušeností od té doby, co trénoval Alexe Tuchneca), a za pouhé čtyři i.....uty úplně zvrátí poměr, takže naše mužstvo s pomoci Boží zvítězí 5:4. To už bylo tři čtvrtě na sedm a jedna n u n uta, no, už se to blíží, Momik šel do koupelny u opláchl st teplou vodou obličej, přičemž si stoupl tak. 66 67 že se mu odrážel přesně po obou stranách té dlouhé pukliny uprostřed zrcadla. Uslyšel, jak venku začalo pršet, a taky policejní vůz, který začai honem jezdit a ampliónem ňdíče upozorňovat, aby jezdili pomalu, a najednou si vzpomněl, že ve čtyři zapomněl dát dědečkovi čaj a pilulky proti zácpě a všem těm jeho ošklivým nemocem, trochu ho kvůli tomu trápilo svědomí, protože tomuhle dědečkovi může člověk udělat cokoliv a on si toho nevšimne, je totiž vážně jako malé dítě a má veliké štěstí, že má Momik dobré srdce, jiné děti by už dávno využily toho, že dědeček je ťululum. a prováděly by mu nejrňznější špatnosti. Momik vystrčil hlavu z koupelny a uslyšel, že se dědeček konečně ze svého spánku probouzí a jako obyčejně mluví dál sám se sebou. Zbylo ještě devět minut, a tak si Momik vyndá z pusy rovnátka a čistí si zuby tou zubní pastou, co se dělá ze speciálních slonů, které chovají na středisku; mezitím si řekl spoustu slov, ve kterých je písmeno s, protože když si člověk nasazuje rovnátka, to jv mu nějak nejde a člověk si musí dávat dobrý pozor, aby o ně nepřišel. Pak konečně velké hodiny v obýváku sedmkrát odbily a odněkud zdálky, snad z ReIIinu domu, bylo slyšet štěbetání zpráv; Momi-kovi se rozbušilo srdce, začal za rodiče odpočítávat kroky od stánku s losy až k domu, ale pomaleji, oni přece sotva chodí; vzadu na nohou a taky na rukou mu vyrazil pot a skoro přesně v okamžiku, kdy to v duchu předpověděl, uslyšel venku vrznout kliku od branky na dvůr a tatínkovo kašlání: po chvílí sc dveře otevřely a tatínek s maminkou tam stáli a tiše pozdravili; byli stejní jako pokaždé, v kabátech a rukavicích a botách, do kterých si nastrkali po nákupní tašce z umělé hmoty, stálí a hltali ho očima a Momik. i když měl pocit, jako kdyby ho doopravdy uchvacovali, tiše stál a nechal je, af se jen dívají, protože věděl, že to potřebují. Pak vyšel ze svého pokoje dědeček Anšel, strašné zmatený, na sobě měl velikánský kabal a na nohou (obráceně) tatínkovy staré boty a chtěl jít v pyžamu ven, ale tatínek ho jemně zadržel a řekl, teď budeme jíst, tatínku (on je vždycky strašné hodný na všechny chudáky, i na Maxe a Moritze je hodný a lituje je), jenže dědeček nepochopil, co ho zastavuje, a tak se s ním chvíli pral a stavěl se na odpor, ale nakonec se podvolil a souhlasil s tím, aby ho posadili ke stolu, jen ten kabát si odmítl sundat. Večere. Probíhá Lo takhle: nejdřív upraví maminka s Morni-kem V rychlosti stůl, pak maminka ohřeje veliké hrnce, co byly v ledničce, a potom nese na stůl. Od tohohle okamžiku vlastně začíná nebezpečí. Tatínek a maminka usilovně jedí. Začnou se potit a potom jim začnou oči vystupovat z důlků. Momik dělá, jako by jedl, ale po celou tu dobu se na ně pozorně dívá a uvažuje, kde se jen z babičky Heny vzala žena tak tlustá jako maminka a jak vůbec oni dva přišli k tak příšernému, malému dítěti, jako je on. Ochutnává jen tolik, co se vejde na konec vidličky, ale jídlo mu samým napětím v krku vázne -jeho rodiče musí každý večer sníst spoustu jídla, aby byli silní. Jednou už se jim smrti utéct podarilo, a podruhé sc jich už určitě nevzdá. Momik dělá z chleba malé kuličky a rovnaje do čtverce. Potom si z těsta udělá kuličku ještě větší, rozřízne ji přesně napůl a pak ještě jednou napůl, A ještě, Aby to člověk dokázal, musi mít ruce jako chirurg, co lidem operuje srdce, A ještě jednou. Ví, že při večeři se na něho kvůli něčemu takovému nikdo zlobit nebude, protože si ho nikdo nevšímá. Dědeček ve velikém kabátě z vlny vypráví sám sobě a Hemajglovi a žmoulá krajíček chleba. Maminka už jc námahou celá červená. Krk jí ani není vidět, jak moc se jí pusa činí. latinkoví se na čele perlí pot. Oba čistí ty velké hrnce velkými kusy chleba a ty pak polykají. Momik polyká 6S 69 sliny a brýle má čim dál vie zainžené, Tatínek s maminkou mizí a ještě jednou vykouknou zpoza hromad hrnců a pekáčů. Jejich stín tančí po zdi za jejich zády, Momi-kovi najednou připadá, jako kdyby se lam ve vzduchu nadnášeli na teplých výparech i. polévky, a strachy skoro vykřikne, pomoz jim. Bože, říká si v duchu hebrejsky a honem to překládá do jidiš. aby tomu Pánbůh rozuměl, mir zol zajn/ar dajne bejndelech, af to radši potká mne, jak vždycky říkává maminka, když něco hrozí jemu. Nakonec přijde chvíle, kdy tatínek položí vidličku stranou, dlouze si vzdychne, rozhlédne se kolem, jako by si teprve teď všiml, že je u sebe doma, že má dítě a ze je tam nějaký dědeček. Bitva skončila. Získali další den. Momik pak přiskočí ke kohoutku a pije a pije. Teď přijdou ty otravné řeči a otázky, jenže jak by se člověk mohl zlobit na někoho, kdo se právě zázrakem zachránil! A tak jim Momik vypráví, že si připravil úkoly, že zítra se začne chystat na prověrku z biblické dějepravy a že se učitel znova ptal, proč prý mu rodiče nedovolí, aby jel s ostatními na výlet na Tábor (je to nový učitel a ješté to neví), a tatínek zatím vstane a sedne si v obýváku ke stolu, rozepne si pásek a najednou se mu odtamtud vyvalí tělo, jako když se rozvodní řeka, zaplní celý pokoj, Momika prostě smete až do kuchyně, a tatínek natáhne ruku a začne na rádiu hledat stanice. Takhle to dělá pokaždé. Počká, až se rádio zahřeje, a pak začne otáčet knoflíkem, kterým se stanice vylaďuj! . Varšava Berlín Praha Londýn Moskva, skoro ani neposlouchá, stač i mu jen slovo dvé, a honem přejede dál, dáU Paříž Bukurešť Budapešť, ne, nemá vůbec trpělivost, pod jeho rukou země střídá 2emi a město střídá město, rýchlejcště rychleji... Jen Momik uhodne, že tatínek čeká každou chvíli zprávu ze země TAM, která by ho konečně povolala zpátky z vyhnanství a tatínek by tam zase byl císařem, jak mu to přísluší, a ne aby byl jako tady, jenomže zatím ho pořád ještě nevolají. Nakonec to tatínek vzdá a pomaloučku /a> vyladí Hlas Izraele a poslouchá porad „Z parlamentu a jeho výborů^. Zavře oči a člověk by myslel, že spí, ale on slyší dobře, na to se spolehněte, a ke všemu, co tam říkají, utrousí jedovatou poznámku, politika z něho totiž dělá vůbec strašné divokého a nebezpečného člověka. Momik stojí u dveří do kuchyně, slyší maminku, jak s obvyklým pobrukováním počítá vidličky a nože, jak je utírá, a potají pozoruje tatínkovy ruce, visící po obou stranách krčila. Prsty má trochu napuchlé, na každém má šedé chloupky a člověk netuší, jaké to je, když se ho dotknou, protože ty prsty se nedotýkají nikoho. V noci Momik v posteli leží jen tak, nespí a přemýšlí. Jeho zemé TAM byla maličká a překrásná, kolem byly lesy a malé čisťounké kolejnice, krásné barevné vozy, a laky tam iriéli vojenské prchlidky a statečného císaře a královského lovčího, modlitebnu, dobytčí trh a průsvitná zvířata, která zářila na horách jako hrozinky na moučníku. Jenže potíž je v tom, že zemé TAM je začarovaná. A tady začínají nejasnosti. Na děti, dospělé i zvířata najednou dopadla jakási kletba a všechny je to proměnilo v led. To udělala nacistická bestie. Prošla tou zemí a její dech všechno proměnil v led. Tak to udělala v jednom příběhu, který Momik četl. Sněhová královna. Momik leží na posteli a sní s otevřenýma očima, zatímco maminka šije na stroji. Noha sejí zvedá a zase klesá. Šimik jí dole přidělal vysoký pedál, protože jinak by na něj nohou nedosáhla. Zemi TAM od té doby pokrývá tenounká vrstvička skla, kvůli které se nemůžou hýbat a člověk se jich nemůže ani dotknout; řeklo by se, že jsou živi, jenže nejsou a na celém světě je může zachránit jen jediný člověk, a to je Momik. Momik je málem někdo jako doktor HerzL jenže se zabývá nečiní jiným. Dokonce už pro zemí TAM připravil modrobílou vlajku, 70 71 mezi dva modré pruhy na ni nakreslil veliké kure, (o přivázal k zadni části supermysteru a dole připsal „Chcete-li, nebude to jen přelud", jenže přes tohle všechno zatini nemá tušeni, co by vlastné mčl dělat, 3 to ho drobet znervózňuje. Někdy v noci přijdou a stojí mu u postele. Chodí se s ním rozloučil, než na ně přijdou jejich noční múry. To se Momik ze všech sil snaží dělat, že spí, aby viděli, že je šťastný a zdravý chlapec a že je mu strašně dobře, že se pořád usmívá, dokonce i ve spaní, tralala, zdají se vám mu tak legrační sny a někdy má nápady, že by se za ně nemusel stydět ani sám Einstein - jakoby ze sna třeba říká, kopni to ke mně, Josi, dneska vyhrajem, Dani, a podobné věci, jen aby jim udělal radost, a jednou, když měl obzvláště těžký den, protože dědeček chtěl jit po večeři ven. takže ho museli zamknout v pokoji a on tam začal křičet a maminka plakala, ledy toho těžkého dne j im Momik jakoby ze spaní zazpíval „DtKjookud ještě v srrrrdci.,a rozčilením se z toho až počural. a to všechno jenom proio, aby viděli, že kvůli němu si nemusejí dělal ty nej mens i starosti, o něho že sc vůbec starat nemusejí, raději ať si šetři sily na věci opravdu důležité, na večeře, na vlastní sny a na všechno to mlčeni; když konečné usnul, ještě slyšel jakoby z veliké dálky - ale to už se mu možná zdálo - Chánu Citrinovou, jak křičí na Pánaboha, aby už konečně přisel, a taky táhlé tiché vytí toho kocoura, co mu ve skladišti zešílel, a slíbil si, že se bude snažit jesle víc. Měl dva bTatry. Ne, začněme tím, že jednou měl kamaráda. Kamarád se jmenoval Alex Tuchner. Přišel vloni z Rumunska, hebrejsky uměl jen trosku. Pani učitelka Netaová ho posadila vedle Momíka, protože Momik mu mohl být dobrým příkladem, protože uměl nejlíp ze třídy hebrejsky a možná taky proto, že věděla, že Momik se Alexovi nebude smát. Když se Alex posadil vedle Momíka, všichni se smáli, protože byli oba brejlové i. Alex Tuchner byl menši, ale velíce silný chlapec -když psal, svaly na ruce mu jen hrály. Měl hrubé ježaté žluté vlasy, a přestože nosil brýle, bylo zřejmé, že si oči nezkazil čtením. Pořád sebou šil jako nj tmi a nerad mluvil. Když ale přece promluvil, ozývalo se v jeho řeči jakési podivné „ť\ jako to, co vyslovují starší lidé. Dětí jim oběma říkali Poláci a Momik a M ex spolu skoro nepromluvili. Ale Momik se nakonec rozhodl a při hodině přírodopisu Alexovi podstrčil lístek s otázkou, jestli by k němu nechtěl Alex zítra přijít na návštěvu. Alex pokrčil rameny a řekl, že je mu to jedno Momik už pak celý den nevydržel klidně sedět. Po večeři se maminky a tatínka zeptal, jestli si snů přivést kamaráda: maminka s tatínkem sc na sebe hned podívali a začali se ho vyptávat na spoustu věcí, jako kdo je ten kamarád, co od Momíka chce, jesdi je to našinec, nebo jestli patří k tamtěm, jestl i to není nějaký darebák, co něco ukradne nebo v domě aspoň všechno proslídi, a čím prý jsou jeho rodiče, Momik jim všecko vyložil a oni nakonec řekli, že ledy dobrá, že když si ho musí přivést, tak ať si ho tedy přivede, jen ať prý z něho nespouští oči. Tu noc Momik samým rozčilením skoro neusnul. Myslel na to, jak se on a Alex spřátelí, že budou takový tým ve dvou a jak to všechno bude. Ráno byl ve škole už v půl osmé. Po škole k němu Alex přišel, V obchodním středisku si spolu koupili ľalafel - Alex měl falafel rád, Momik ne, ale byl celý rozčilený z toho, že si jednou něco za vlastní peníze koupi a sni jinde než u nich doma, a nakonec svou půlku porce dal Alexovi; ten si vzal tolik omáčky, že prodavač prohlásil, že mu to bude účtovat dvakrát, Přišli domů, společně si udělali úkoly a potom hráli šachy, Hrál ve dvou bylo rozhodně zajímavější. Už v noci 72 73 se Momik rozhodl, že bude mlčet, jak. se na mužského sluší, jako Ale??, jenže se neudržel, vždyť k čemu je vlastně člověku takový přítel? Aby s ním člověk mlčel jako hlupák? Nepřestával se Aleše vyptával na něho samotného, na to, jak chodil do skoty, jaké to bylo tam, odkud přisej a Aleš krátce odpovídal, ale najednou Mo-mík vycítil, že se Ale* nudí, a polekal se, aby mu neodešel, a tak se rozběhl do kuchyně, vylezl na židli, z maminčiny skrýše vyndal krabici čokolády, kterou ji-nak hostům nedávají, jenže teď máme, jak se říká, výjimečný stav; když ji Alexovi přinesl, pověděl mu. že nedávno umřela babička Heny; Alex si kousek vzal, potom ještě a řekl, že jeho tatínek umrel taky, Momik hned vyskočil, prolože zrovna v těchhle věcech se drobet vyzná, a zeptal se, jestli jeho tatínek umřel za tamtěch, jenže Alex nechápal, kdo jsou tamti, a řekl, že jeho tatínek přiset O Život nešťastnou náhodou,, byl totiž boxer a v ľ i i:. u dostal ránu pčsl i, takže teď je u ni eh mužským v dome Alex. Momik mlčel, myslel na to, jak zajímavý život ten Alex má, a Alex řekl: ,,Tam jsem byl v běhu nej lepší ze třídy." Momik, který znal zpaměti všechny časy olympijských běžců a všech přeborníku třídy, řekl. že aby se tady dostal do mužstva třídy, musel by uběhnout šedesát metrů za osm celých pět desetin vteřiny, na což Alex řekl, že teď určitě není tak docela ve formě, ale že bude trénovat a do mužstva že se dostane. Rád mluvil nabubřele, ani jednou se přitom na Momika neusmál a z čokolády, která jim jindy vydržela možná celý měsíc, jedl čtvereček za čtverečkem. „Smáli se mi, že prý jsem aš-kenáz Bech RechJ* povídal Alex a jeho obličej byl úplně bez výrazu, „proto se do toho jejich mužstva dostanu.11 Momik řekl: „Vždyť oni jsou taky aškenázové, Sice ne všichni, ale někteří z těch, co se ti smáli, jsou.*' „Alexovi se smát nebudou.'* Byl si sám sebou tak jist. že mu Momik naprosto věřil a věděl, že se mu to podaří, ale presto by] tak nějak smutný a nechápal proč. Alex se po domě trochu prošel, beze všech zábran si na ledacos sáhl, divoce roztočil kolo šicího stroje, vyptával se na věci, na které se hosté obyčejně neptají, a potom řekl, že už ho to v domě omrzelo, a tak Momik vyskočil a zeptal se, jestli by se nenapi 1 trošku čaje, protože tak se to přece říká, když hosté (dejme tomu Bel la nebo Itka a Šimik} řeknou, že už půjdou, ale Alex se na něj podíval zmatené a chtěl vědět, jestli se v téhle čtvrti dá něco dělat venku. Momik se zamyslel a pak řekl, že by mohli zajít k Belle do kavárničky, protože Bel la vždycky vypráví zajímavé věci, ale Alex se na něj podíval ještě jednou, scšpulil ret a zeptal se Momika. jestli je pořád takový; Momik inu nerozuměl, zeptal se, jaký takový, a Alex chtěl vědět, jestli v té uhei nejsou žádné děti; Momik řekl, že ne, že je to malá ulice. Byl udivený, protože myslel, že si Alex jako nový přistěhovalec hrát s dětmi nijak zvlášť chtít nebude, proto taky Momik tolik don lál. že z něho a z Alexe budou dobří kamarádi, vždyť přece Momik h y I bedny chlapce, nikomu se neposmívaL nenadával a tak, ale pak si hned vzpomněl, že Alex je u nich přece nový, že přesné neví, co a jak, a že inu bude chvíli Trvat, než pochopí, že Momik má v samotném malíčku vie chytrosti než všichni ti uličníci, co se jen smějí a šedesátku uběhnou za osm celýLhpěi. Vyšli tedy na ulici, Tenkrát byl podzim, stará hrušeň u Belly na dvoře byla plná už napůl shnilých plodů a Alex se na ni podíval a povídá: „Prosím tě, jak se můžeš na něco takovýho dívat?" A honem se na dvůr protáhl a stopil tam pár hrušek; jednu dal taky Momikovi a ten - sudce mu bušilo jako šílené - si trochu ukousl a žvýkal, ale nepolykal, protože to přece byla krádež, a ještě k lomu u koho! Pustili sc k Herzlůve hoře a Alex se dal znovu slyšet, že se do toho mužstva dostane. Na- 74 75 jenou dostal Momik nápad prime genia to i a řekl Alexovi, že by mu mohl dělat trenéra; Alex na to: „Ty? Prosím tě, co ty tomu...", ale Momik ho nenechal domluvit a honem mu povídal, že z něj může být skvélý trenér, protože četl o všech trenérech na světe a doma má obraz -k V sportovců, liteře si vystřihuje ze všech časopisů f doslova řekl „z časopisů z celého sveta'\ a to přece nebyla žádná lei, vezme-li se v úvahu ten Przeglqd) a dělá si 7. nich sbírku, může sestavil program olympijského tréninku, a že má hodinky s vteřtoovoti ručičkou, což je u trenéra běžců to nejdůležitéjši. Ale* chtěl hodinky viděl, Momik mu je ukázal a Alex řeklt tak 10 zkusme, já pobežím až k támhletomu sloupu a ty mi to stopneš, a Momik řekl, připravit, pozor, teď, a Alex běžel; Mo-mik mu to stop L řekl, deset celých devět, neměl bys tolik házet rukama, zbytečně se unavuješ, a Alex řekl. že by tedy byl pro. aby ho Momik trénoval, ale k nim domů že už chodit nebude. Tak začalo jejich velké spojenectví, ale Momik na né vzpomíná nerad, Kromě toho mél dva bratry. Ten starší se jmenoval Bili Jednou za mčsic přijde do Liťsicovy galanterie v obchodní čtvrti nový svazeček se všemi Bi Ílovými dobrodružstvími. Momik si stoupne stranou a vestoje čte; Lifšic nic neříká, pochází z téhož městečka jako jeho maminka. Ty příběhy jsou napínavé a poučné. Jeho bratr Bili je vážně tvrdý chlapík, je tak silný, že si ho Momik nesmí přivolat na pomoc, když mu někdo ve škole natluče, protože jediný Billův úder může i zabít, proto ho laky Momik přiměl, aby mu slíbit, že se kvůli němu nebude do ničeho plést, dokonce ani když začalo to s lim vyděračem Lajzrem Lumpem. Aspoň dvakrát týdně se Momik sbíral 7.c země na školním dvore celý špinavý a samá krev, ale tajemně se usmíval, protože se mu znovu podařilo nedal se unést a neposlal na ně Billa. Bili mu říká Johny a domlouvají se spolu krátkými větami se spoustou vykřičníků, jako; Prasf ho do brady, Billyl![, Dobrá práce. Johny M! atd. Bili má na prsou stříbrnou hvězdu, což znamená, že je šerif. Momik ještě žádnou hvězdu nemá. Oba dohromady mají koně, jmenuje se Blacky. Blacky rozumí každému slovu, rád divoce cválá v polích, ale nakonec se pokaždé vrátí a tře si hlavu o Momikovu hruď, je to fakt nádherné, jenže vtom se paní učitelka Netaová zeptá, čemu se to zas smeješ, Sloino Neumane, a tak Momik Blackyho rychle schová. Potají bere z kuchyně cukr a všelijak zkouší, jak z něho vyrobit Blacky ho oblíbené kostky, jenže moc mu to nejde a Židovská encyklopedie se ke kostkám ještě nedostala a Momik si je jist, že pokud se tam vůbec někdy dostane, odkáže ho na heslo PŘÍPRAVA, jenže do té doby přece musí zjistit, jak toho koně krmit, ne? Alespoň třikrát týdně cválají údolím Ejn Keřem, zachraňují děti, kiere zmizely nebo které ztratili jejich rodiče, a kladou léčky Qrda Wingata na vlakové lupiče. Někdy, když tak Momik leží na břiše a číhá, vidí nad Herzlovou horou vysoký komín nové postavené budovy, která se jmenuje tak legračně Jad Wa-šem, a v duchu si říká, že je lo komín lodi, která tudy pluje plná ilegálních přistěhovale ä ODTAMTUD, které nechce nikdo přijmout, jako za loho zatraceného britského mandátu; ry taky s pomocí Blacky ho, Billa, svých myšlenek, svých zviřat, atomového reaktoru, příběhu dědečka Anšela a Děti srdce nebo něčeho takového nějak zachrání. Když se svých staříků zeptal, co je to len komín, podívali se jeden na druhého a Munin nakonec řekl, že je tam takové muzeum, a Aharon Markus, který už několik let nevyšel z domu. se zeptal, jestli je to umělecké muzĽum, načež sc Chána Citrinová zle zasmála a povídá, jistě, umění, umění, co dokáže člověk, to lam ukazujeu. Když chystají léčku, musí Momik pořád dával pozor, zdali se Billovi neblýská hvězda, aby je zločinci nezpo- 76 77 zorovali, ale i tak. se stane, že Billa aspoň dvacetkrát za den kulky a nože těch lumpů zabijí, ale on nakonec pokaždé zase obživne a to všechno díky Momikovi, který se. když Bili umře, opravdu bojí; možná že právě ten strach a vlastně i zoufalství přivedou Billa znovu k životu a on vstane, usměje se a řekne; „Diky, Johny, zachrá-nils mi život." Blacky zatím žere kostky cukru slepené blátem a slinami, kostky cukru slepené lepidlem a taky kostky cukru, které Momik zmrazil tím ledem v bedničkách mlékaře E j žera Bili znovu a znovu umíral a zase ožíval a to bylo na té hře to nejpodstatnější, jenže ona to vůbec nebyla hra, vždyť jakápak hra, prosím vás, když z toho přece Momik vůbec nic neměl.,. Ale Momik vůbec nepomýšlel na to, že s ni přestane, protože v těchhle věcech se musí pocvičit, tolik lidí přece čeká na to, až se z něj v tomhle stane světová kapacita, jako všichni cekali, až profesor Jona Sal k objeví to očkování proti dětské obrně. Momik moc dobře ví, že někdo musí jako dobrovolník vejít do té zmrzlé země první a svést tam boj s bestii, všechny zachránit a přivést je odtamtud zpátky, musí jen vymyslet nějakou válečnou lest, něco takového, co by udělal Meir Har-Cijon, kdyby s ní bojoval on, nějakou geniální a odvážnou fintu, jakou možná zná jen trenér Oyula Mandy, kterého jsme si zvlášť přivezli z Maďarska, aby jí napravil rodiče (teď i v minulosti), jenže bestie zatím odmítá vystoupit ze všech těch svých převleků a zvířata neudělala žádný zvláštní pokrok. Pokaždé když pomyslel na to, že tam všechna ta ubohá zvířata drží potmě zbytečně, dělalo se mu špatné, ale v takových okamžicích si říkal, že ve válce někdy trpí i nevinni (něco takového kdesi zaslechl), jako třeba ta fenka Lajka, jak se ve Sputniku 2 obětovala na oltář vědy. On se jen mohl ještě víc snažit, ještě min spát a neustále si brát příklad z dědečka Anšela, který se už řadu let nevzdává a vypráví ten svůj příběh s tím. že se mu jednou možná podaří nad Hernajglem zvítězit a skoncovat s tím (někdy Momikovi připadá, že se dědeček do toho svého příběhu zamotal tak, že už i samotnému Her-najgloví s ním došla trpělivost). . Jednou při obědě se strhl skutečný poprask. Dědeček začal hlasitě vykřikovat, potom si přiložil ruku k uchu a poslouchal a obličej mu začal červenat, rty se mu začaly třásl, takže Momik celý ustrašený vyskočil a postavil se ke dveřím, protože v jediném okamžiku pochopil to, co ve své hlouposti nepochopil za celou tu dobu, totiž že Hemajgl sám je ten Nacikaput, no a kaput, to znamená ztracený, jak Momik dobře věděl z hodin hebrejštiny, a Naci, loje přece ta bestie. Teď bylo jasné, že Hemajgl se na dědečka kvůli tomu příběhu zlobí, protože podle všeho nehodlá připustit, aby byl kaput, a nutí dědečka, aby příběh změnil Lak. jak ho chce mít ON, jenže Momik hned viděl, že ani dědeček není žádný trasorítka, ani napadl Když se někdo pokusí sáhnout mu na příběh, je 7 něj rázem úplně jiný člověk. Ano, dědeček popadl kuřecí stehno, pozvedl je vysoko nad hlavu, rozčileně jím mával a křičel tou svou starou hebrejštino^ že Hernaj* glovi nedovolí, aby se mu pletl dojeno příběhu, protože ten příběh je jediné, co na světě má, a Momik, jemuž srdce spadlo do kalhot, poznal dědečkovi na obličeji, že se Nacikaput drobet polekal a rozhodl se dědečkovi ustoupit, on totiž dědeček vypadal opravdu ohromné přesvědčivé, ale vtom se najednou dědeček obrátil od holé stěny a těma svýma prázdnýma očima se zadíval na Momika, a Momikovi bylo v tu chvíli jasné, že stačí, aby se dědečkovi zachtělo, a hned zatáhne do toho svého příběhu i Momika, jako to udělal Hernajglovi. Chlél utéct, ale nemohl se pohnout z mista, chtěl vykřiknout, ale nevydal hlásku, ale dědeček na něho zakýval prstem, aby k němu šel Momik bliž; bylo to jako kouzlo Momik k němu vykročil a věděl, že tohle je jeho konec, že 78 79 vstoupí do příběhu a víckrát už ho nikdo nenajde, ale dědečka naštěstí ani nenapadlo provést mu näco takového (vždyť proč by to taky dělal, Momik je přece tak hodný chlapce, sice trochu trápí ta zvířata ve sklepě, ale tojenprtřto, že je válka), a když už byl docela blizoučko dědečka, dědeček najednou tiše a zřetelně jako docela obyčejný člověk povídal, tak co, vidět jsi toho pohanaV Ojch rttiľ ti chuchem (což hebrejsky znamená, že je to taky pěkný chytrák), a dědeček se na Momika docela obyčejně usmál jako chytrý a strašně starý člověk, jako opravdový dědeček mu položil ruku na rameno a šeptem řekl, že tomu pohanovi ještě ukáže, zač je toho loket. Momik chtěl té příležitosti využít a konečně se dědečka zeptat, co je to vlastně za príbeh, jestli má pravdu, když si mysli, že Děti srdce teď bojuji s Hernajglem, a k čemu tam vůbec potřebují to malé dítě {Momik se přece v napínavých příbězích drobet vyzná a dobře ví. že malé děti mohou v nebezpečných situacích jen překážet), jenže vtom se stalo toT co se stává pokaždé, a dedecek ucouvl, podíval se na Momika, jako kdyby ho byl jaktěživ neviděl, strašně rychle zas začal drmoliL a broukat si, a Momik zůstal znovu úplně sám. Potom, když oběd, kterého se ani nedotkl, zabalil zvířatům do pytlíku, začal uvažovat o tom. že by možná stálo za to jít se poradit s jedním odborníkem, o kterém občas čítal v novinách a který působil ve stejném oboru jako Momik. Jmenoval se Wiesenthal, bydlel ve Vídni a odtamtud je taky lovil, Momik doufal, že když mu napíše, tak mu ten lovec možná bude ochoten o nich pár důležitých věci prozradit, jako třeba kde se skrývají, čím se živí a jak loví kořist, jestli žijí ve velkých smečkách, kde se z jediného zvířete najednou vezme celé vojsko a jestli vůbec existují kouzelná slova jako chajmova nebo um/K která jim stačí říct, aby byla rázem poslušná a šla za člověkem kamkoliv, a třeba by ten lovec mél i nějaký obrázek těch bestií, ať už živých nebo mrtvých, jen aby Momik věděl, co má vlastně čekat. Několik dnů Momik ustavičně myslel na to, co by měl lovci napsat. Pokoušel se představit si jeho dům - byly lam velké koberce z kožešin bestie, zvláštni police s puškami, luky a taky dýmkami, hlavy nacistických bestií ulovených v džungli, zasazené přímo do stěn (očí měly ze skla) - a Momik sedl a pustil se do psaní dopisu, jenže mu to neslo, zkoušel to snad dvacetkrát, ale nějak se mu to nedařilo, no a právě ten týden se v Bel líných novinách dočetL že si lovec vyjel na další výpravu do Jižní Ameriky, dokonce tam otiskli i jeho obrázek: byl to muž s hezkýma smutnýma očima a pleší, vůbec nevypadal tak, jak si ho Momik představoval, a tak nakonec Momik zůstal zas úplně sám, neměl nikoho, kdo by mu pomohl, a tentokrát už byl drobet nervózní. Pořád si říkal, že by mu ten lovec beztak nemohl pomoct, protože to nejpodivnějši na téhle válce s bestii je práve to, že v ni musi bojovat každý sám. vždyť přece ani ti, co si tak strašně přejí, aby jim pomohl, ho o to nemůžou požádat přímo (to nejspiš k v li h nejakí tajní přísaze, kterou zřejmé museli složit); Momik si neustále říkal, že se porad ještě nesnaží dost, že na to dost nemyslí, a právě v té době ho na jeho loveckých výpravách potkalo několik nehod. Začalo tu tím. že opuštěné šakali mládě ho kouslo dole do nohy a on musel dostat dvanáct bolestivých injekci proti vzteklině. Potom náhodou narazil na malého dikobraza, který se v údolí schovávat v houští, a jeho koleno začalo po tom setkání připomínat cedník. Momik vždycky rád čítal o zvířatech, ale dokud nezačal bojovat s bestií, jaktěživ sc zvířat nemusel dotýkat; upřímně řečeno to v něm pokaždé vyvolávalo trochu nevolnost, ale trochu taky ne. Poznal, že má pro zvířata cit, a pomýšlel na to, že až bude po tomhle všem. pořidi st možná psa. Obyčejného, ne do válek, prostě pro 80 £1 vlastni potěšení. Jenže zatím mu holubice, kterou našel na dvoře, málem vyklovla oko, a další kocour, kterého se mezi popelnicemi pokoušel chytit, aby za něj vyměnil svého šíleného kocoura, mu poškrábal ruku odshora až dolů. Ve své válce by] Momik opravdu odvážný. Jaktěživ nerušil, že tak odvážný je, ale moc dobře věděl, že jeho odvahu vyvolává strach. Protože se bál. Musíme se taky zmínit o havranech, totiž, o rodičích havrana, kterého držel v zajetí; teď si už byli jisti, že to Momik jim vzal dítě, a pokaždé když vyšel z domu, se na něj vrhali jako egyptské migy; ostatně poprvé, když se to stalo, ho jeden z havranů opravdu pokloval na ruce a na krku, Momik z toho trošku propadl hysterii, rozběhl se ke stánku s losy a vyprávěl mamince a tatínkovi o tom, jak na něj zaútočili, jenže se mu nedařilo vyjádřit se a taky nevěděl, jak se v jidiš řekne havran, takže maminka to pochopila trochu nesprávně, a když viděla krev a roztrženou košili, honem s nim utíkala na středisko a tam doktorce Erdrcichové uprostřed křiku a omdléváni vysvětlila, že se stalo něco hrozného, jejího chlapce prý se pokusil unést orel; po pravdě řečeno ještě radu let potom byli ve čtvrti Bejt Máznul lidé, kteří si Momika pamatovali jako toho chlapce, co se ho pokusil do hnízda unést orel. Ale všechna ta snaha byla mamá. Sklep byl den ode dne černější a tisnivějši, Momik se v něm neodvažoval ani pohnout prstem. Zvířata teď byla divoká a vyhladovělá, vrhala se na stěny beden, zraňovala se o ně a vyla a křičela. Poraněná holubice pošla, jenže jemu se zvedal žaludek, když měl její zdechlinu vynést, a tak začala páchnout a hned tu taky byli ti zatraceni mravenci. Momi-kovi připadalo, že sklep je neustále plný velikých pavučin a ty pavučiny že jsou lepkavé a studené a pokoušejí se ho chytit, sotva se pohne. V životě mu nepřipadlo, že je tak špinavý a že tolik páchne, jako v ty dny. Cítil, že w ta mala zvířata jsou mnohem silnější než on, to proto, že ho nenáviděla a že věděla, co je to zuřit a vrhat se na »tiny klece a řvát, takže si už vážné nebyl vůbec jist. kdo jc tu čí vězeň, a napadlo ho, že je to možná znamení, že válka už začala a že bestie už nemarni čas, ale že se k němu potměšile blíži a znehybňuje mu údy obrnou, 0 jaké se doktoru Salkovi ani nesnilo, a to tedy opravdu nebylo prijemne. Je zbytečné hned říkat, že mu to nahánělo strach, ale bylo to moc, ale strašné moc nepříjemné, protože Momik nevěděl, inikud na něho vyleze, a nevěděl .mi. eo udělá tm, až se mu hentie rozhodne uku/al (v/dyť možná vyleze ze dvou zvířat najednou), a jestli jí ještě vůbec stihne říct něco jako chajmova. než se na něho vrhne a roztrhá ho na kousky. Začal se na chodidlech mazat naftou, kterou topili \ kamnech, aby se bestii aspoň udělalo špatně z toho /ipachu, taky si do všech kapes u kalhot a košile vstrčil p*i kuličce naftalínu, ale cítil, že to pořád ještě nestačí, n ink pro ni začal sepisovat uvítací proslov. Psal ten pro-llov aspoň týden, protože věděl, že to musí být ten nej-Itpii proslov na světě, který by na bestii zapůsobil 1 jediném okamžiku, než se na něho vrhne. Hned na MCatku ji tam napsal, jak musí být člověk pořád dobrý .i hrát ohled na svého bližního, a že taky musí uměl odpouštět jako v Den smířeni, ale když si to po sobě přečetl h.ihlas, bylo mu jasné, že bestie takovýmhle věcem neuvěří. Ta potřebuje něco silnějšího. Obíral se bestii v myšlenkách a pokoušel se představit si, jak asi cítí a co 11« ni může doopravdy zapůsobit. Pokoušel se ji i na-krc*ln na kresbě vypadala jako osamělý lední medvěd, který ne na všechny hněvá a nenávidí je, a Momik rázem pot hi ipd, že jeho uvítací proslov musí být takový, aby ji ilinem okamžiku vši té nenávisti a osamělosti doká-h.nii, protože na světě jsou věci, které rozteskní ■ nu ŕlého ledního medvěda, a tak napsal dlouhý pro- 83 slov o pevném přátelství dvou lidí. kteří se mají rádi, a taky o prostých a krásných slovech, která si říkají tatínek s maminkou a maminka se synem. Vyprávěl bestii, jak roztomilí mohou být malí sourozenci a jak je hezké vzít je do náručí nebo je dát do kočárku a jet se s nimi podívat na obchody, a ještě napsal o všelijakých dalších věcech, byly to jenom maličkosti, ale jemu připadalo, že třeba právě ty bestii získají, jako třeba o fotbalovém zápasu ve škole, při kterém dá člověk gól a všichni najednou volají jen a jen jeho jméno, nebo o sobotní ranní procházce s tatínkem a s maminkou, kdy vás oba vezmou za ruku a udělají holubičko-leeeeť! a vyhodí vás do vzduchu, o každoročním výletě na horu Tábor, kdy celá třída jde a zpívá a večer v ubytovně vyvádí, ale když to všechno napsal, seškrtal, opravil a přečetl si to nahlas, najednou poznal, že je to proslov tak hloupý, že se z něho člověku až dělá špatně, že je vlastně hnusný, a tak ho roztrhal na kousky a spálil v kuchynské výlevce a rozhodl se, že už nikdy na žádný proslov radši myslet nebude a že bude prostě klidné sedět a čekat a uvidí, co mu bestie udělá, až Momik začne ztrácet nervy a zeslábne ještě víc, a přisahal si, že ať se stane cokoliv, to se jí nepodaří. Asi po dva týdny tu byla jistá šance na překvapivé vítězství, protože ke dvěma bratřím přibyl další, chaza-nův synek Motl Pejsi. Na ty dny Momik jaktěživ nezapomene. Když ve škole četli tu povídku od Šoloma Alejchema, pocítil Momik něco lak silného, že se rozhodl, že se o tom doma po večeři jakoby náhodou zmíni. No a jeho latinek vám najednou rozvázal, on vám říkal celé vrty, a Momik poslouchal a málem mu samon radosti vytryskly slzy. Tatínkovy oči - máje modré, ale celé bělmo má zalité krví - trošičku zjasněly, jako kdyby na něho bestie na okamžik zapomněla. Momik byl lstivý jako lišák {jako ten v tom příběhu o vráně a lišce)! Jako- by jen tak tatínkovi vyprávěl o bratru Eliášovi, o telátku Manim a o řece, kam vylili sudy kvasu, a v těch očích vám bylo vážně viděl, jak bestie užuž otevírá tlamu a tatínek se na Momika vrhne. Tatínek mu začal zvolna vyprávět o jednom maličkém městečku, o uličkách plných bláta, o stromech, na kterých rostly kaštany, jaké tady nejsou, o starém prodavači ryb, o tom, jak nádherně v zemi TAM chutnal chleba, o židovské škole, kam chodil, o rabim, který aby si přivydělal trošku peněz, drátoval rozbité hliněné džbány, a jak on sám, když mu byly pouhé tři roky, se za sněžných nocí vracel sám ze školy a na cestu si svítil lampičkou udélaiwu 7. řepy, do které mu strčili svíčku, a maminka najednou povídá: Tam byl opravdu chleba, kdepak, takovej tady neni. Teď, když to říkáš, si na to vzpomínám taky. U nás se pekl doma, jak taky jinak, a stačil nám celý týden. Bože, kdybych ho tak ještě někdy mohla ochutnat! A tatínek řekl: To u nás. mezi naším šletlem a Chodorovcm, byl les, Opravdový les, ne jako tahle strniště, co je vysazuji tihle Národní kazisvěti, a tam v tom lese rostly požumkes, jaké tady neuvidíš - veliké byly jako třešně.,. Momika ohromilo, když slyšel, žc tam byl taky Chodorov jako ten brankář telavivského Ha-poelu, ale nechtěl je přerušovat, a tak mlčel, a maminka si z toho vzpomínání drobet povzdechla a povídá: Jo, jenže u nás se jim říkalo jagdes, ale tatínek řekl: Ne, jagdesjsou něco jiného, ty jsou menší. Bože, tam bylo ovoce - lahoda! A ta tráva... Vzpomínáš si na tu trávu? A maminka řekla: Jak bych si nevzpomínala, copak se na to dá zapomenout? Oj, zol ich azoj hôbm kójevh c u lébm< Bože můj, jak já si na to všechno vzpomínám, byla taková zelená a silná, ne jako ta tráva tady, co pořád vypadá,jako by byla napůl uschlá.., Vždyť to není tráva, toje malomocenství tyhle země.A vzpomínáš, Tovje, jak se tam sbíraly klasy a stavěly na poli snopy? Ach, 85 udělá tatínek a zhluboka si povzdechne. A jak voněly! U nás se lidi báli na snopech usnout, když byly čerstvé, že by se už nedej Bože neprobudili... Mluvili jeden na druhého a oba mluvili na Momika. Ptoio taky vlastně začal Momik cist i další povídky So-loma Alcjchema (to je mi taky jméno pro spisovatele!), o kterých jim ve škole neříkali, aby si je přečetli. Ze školní knihovny si vypůjčil příběhy Mcnachema Mendla a mlékaře Tovjeho a začal je číst kapitolu po kapitole, jak už to má ve zvyku, rychle a důkladně. Začínal štetl důvěrné znát. Především viděl, že spoustu věci už zná od přátel z lavičky, a čemu nerozuměl, to mu latinek rád vysvětlil - slova jako gabaj. galách, metamed dardakaj a další podobné věci. Když se tatínek pustil do vysvětlováni, pokaždé si ještě na něco vzpomněl a ještě chviličku vyprávěl a Momik si všechno hleděl zapamatovat a pak běžel do svého pokoje a zapisoval si to do sešitu na vlastivědu (už třetího!), na posledních stránkách sešitu si dokonce začal sestavovat takový menší slovník, kam si poznamenával překlady a vysvětlení některých slov jazyka země TAM do hebrejštiny, kterou mluvíme my, a těch slov už měl osmdesát pět. Ve škole při hodinách vlastivědy, když mel na lavici otevřený atlas Jediot, zkoušel Momik různé takové věci jako třeba vepisovat tam Bojbrik místo Tel Aviv, Haifě změnil jméno na Kasrilevka, z Karmelu je teď ta Židovská hora, co se na ni dějí zázraky, a Jeruzalém je Jehupee a Momik taky črtá tužkou čáry jako vojenský velitel na mapě bojiště: Menachem Mendl cestuje odsud semhle, z Oděsy jede do Jehupee a do Zamrinky, v menašských lesích si se svým starým koněm jede mlékař Tovje, Jordán je řeka Saji, o které se věřilo, že musí každý rok mít jednu oběť. dokud se neutopil rabího syn a rabi tu řeku proklel a ta pak byla úzká jako potok, a na horu Tábor Momik tužkou napsal Goldn Bcrgl a přikreslil tam malé soudky zlata, které tam nechal švédský král. když utíkal před Rusy, a na hoře Arbel nakreslil malou jeskyni, jaká byla v té hore u městečka Bulkhów, kde bydlela maminka; tam prý1 si strašný loupežník Dobusz vysekal ve skalách menší jeskyni, aby se v ni mohl ukrývat a kout tam své pikle. Nápadů měl Momik spoustu. V údolí Ejn Keřem divoce uháněli na koni Blackym tři bratři. Silák Bili seděl vpředu, svědomitý Momik seděl uprostřed a držel se Billových boků a vzadu seděl a Momika se držel Motl, jemuž sc pejzy kroutily vzadu kolem uší, oči mu zářily a taky mu den ode dne si lily svaly, takže brzy už ho sebou budou moct brát na akce. Musel mu samozřejmě vysvětlit spoustu věcí, které Motl vůbec neznal. Co je to hranice zvuku, kterou překonávají ta letadla, co je dostáváme od našich přátel Francouzů, kteří nás nikdy neopustí, kdo je to Nataniel Balsberg. ten pobožný běžec z týmu Elicur. který s pomoci Boží překonal rekord na pět kilometru, co je to Sulejmanovo Společenství ohně, co přesně dělají v bazénu v tom novém reaktoru v N achal Ruvin a jak m u si člověk v kapse u košile pořád nosit kus důkladně přeloženého tvrdého papíru, aby tak zastavil kulky, které mu míří na srdce, co je to odvetné opatření (rovné tři ruce), že to s Motlem málem špatně dopadlo, protože prostě neuměl trpělivě sedět a tiše čekat, když chystali léčku, a co je to samopal L/i & Mystére a EMX. protože v těch starých židovských městečkách zřejmě puškám a letadlům říkali jinak. Jednou se Momik ve školní knihovně úmyslně opozdil, počkal, až bude venku tma, až mu paní Govrinová řekla, aby už šel, pak ještě chviličku počkal na hřišti, I když. sc přesvědčil, že je opravdu sám, vytáhl z tašky to veliké tajemství, řepu, kterou rozřízl napůl, nožíkem vyřízl cely vnitřek, zasunul do ní svíčku, zapálil ji a takhle šel celou cestu deštěm, strašně opatrně, aby mu svíč- S7 ka nezhasla, kolem hald sněhu, lesů, kde rostly kaštany, šeříkové houštiny a veliké požumkes (byly to ostatné možná jQgdes. jenže co na tom sejde), příjemné vůně chleba, který právě pekli doma v peci, veliké řeky, kde byly žabky a malé pijavice, přes dobytčí trh, jak tam ti lidé prodali tu hodnou klisnu, kterou měli tak rádi, protože už neměli peníze na jídlo. Takto si vykračovalo tříleté dítě. když se vracelo z chederu rabího Icly domů, kde byla spousta chlapec k ů a holčiček, jeho bratříčků a sestřiček, a kde si sedne a bude jist pod stolem, jako se jidalo u šlejtiee (Momik už věděl, že se má říkat šlechtice)... No a maminka s tatínkem, starosti o něj už napůl silenú mu skutečné vyšli naproti, uviděli ho, jak jde bo-rochowskou ulici, pomalu a opatrne, v ruce pozorně svírá svičku, aby mu nezhasla, jak přichází, zodpovědný a dojatý jaku Len běžec, co na Makabíádě přináší z daleké země pochodeň; maminka s tatínkem tam stáli při-tisknuti k sobě a vůbec je nenapadalo, co mají dělat, a on se na ně díval a chtěl jim říct něco hezkého, jenže najednou se tatínkův výraz zmenil, obličej se mu křečovitě stáhl, jako by se mu z něho udělalo špatně či co, a on zvedl svou velikou ruku, vši silou do svíčky uhodil (Metni kovy ruky se přitom jeho prsty nedotkly), a svíčka spadla do louže a okamžitě zhasla a latinek řekl takovým divným, sevřeným hlasem, už bylo těch hloupostí lak akorát dost, nej vyšší čas, aby ses nad sebou zamyslel a začal se chovat normálně; od té doby už Momikovi nikdy nevyprávěl o Stellu, kde bydlíval, ajaké tam prožil dětství, a atii Motl se už nevrátil, možná proto, že už nechtěl, ale možná žc to Momikovi už s ním nebylo tak dobře po tom všem, co se stalo, a tak tedy zase Momik zůstal proti bestii sám, ale ta se ještě neuráčila vylézt. V noci se mu maminka naklonila nad postel, čichala mu k nohám potřeným naftou a najednou povídala v ji- 88 diš něco strašné legračniho. řekla totiž. Bože, snad by sis mohl chodit hrát někam jinam. Nesmíme ovšem zapomínat, že kromě všeho toho pátrán i. honeb a námahy tu byly také věci obyčejné (protože nikdo nesměl mit podezřeni, že něco neni v pořádku, aby se ho nezačali vyptávat a plést se mu do jeho záležitostí), a tak se člověk musel připravovat na prověrky, každý den od osmi do jedné sedět ve škole, což se dá vydržet, jenom když člověk ustavične mysli na tot že všichni ti, co tam s nim sedí a učí se, jsou vlastně žáci lajné školy, kterou jsme si zřídili ilegálně, a že pokaždé když se venku ozvou kroky, je třeba připravit revolvery a přichystat se na konec; kromě toho se Momik musel starat o dědečka, který byl v poslední době ještě nervóznější a zlostnější (ten jeho Naci mu zřejmé dával co proto), a také vymýšlet válečné lsti a zvláštní přísahy, pokaždé když len prokletý Násir oznamoval, že některou naši lod' zadrží v Suezském průplavu, a pak tu byly ještě ty otravné pohlednice, co na ně někdo napsal Momikovo jméno, takže on kvůli tomu musel každý týden posílat pořad další a další pohledy lidem, které vůbec neznal, škrtnout první jméno na seznamu a dolů připsat jméno nějakého dalšího dítěte, protože kdyby to neudělal, potkalo by ho nedej Bože nějaké neštěstí, jako toho venezuelského bankéře, který 10 nevzal vážné, a najednou zchudl a taky mu chudákovi umřela žena. Radši se ani neptejte, co peněz stojí všechny ty pohledy jenom koupit, ještě štěstí, že právě na tomhle maminka neskrblila a dala mu tolik, kolik potřeboval, aby mohl všechny ty pohledy poslat, a kromě všech těchhle obyčejných věcí tu byla ještě ta záležitost s Lajzrem ze sedmičky, který už tři měsíce bral Momikovi každý den sendviče. Ze začátku to Momikovi nahánělo strach, protože nemohl pochopit, jak se může chlapec, který je jen 0 tří roky starší než on, chtívat tak uličnicky jako ta sebranka 89 ĺ Onentu a dopouštět se tak strašného zločinu jako vydíráni, za který se přece zavírá do vězení. Ale Momik taky hned pochopil, že když už se mu to stalo, nejlépe udělá, když na to nebude zbytečně moc myslet, protože si musel šetřit sily na věcí důležitější, a že Lajzr je beztak silnější než on, a co Momikovi pomůže, když na to bude pořád myslet a připadat si ponižený a chtít umřít a plakat? A protože je Momik chlapec se smyslem pro vědu a metodický přístup a taky se umí rozhodnout, hned za Lajzrem zašel a logicky mu vysvětlil, že když děti uvidí, jak mu dává každý den sendvič, hned to řeknou pani učitelce, a navrhl mu postup konšpiratívnej ši. Zločinný vyděrač, který bydlel v ubohém baráku a přes celé čelo se mu táhla jizva, něco rozčilené spustil, ale potom se nad tím, co Momik říkal, zamyslel a zmlkl. Momik vytáhl z pravé kapsy kus papíru, na kterém byl připraven seznam šesti bezpečných míst uvnitř školy, kde může člověk schovat sendvič a někdo jiný se tam zas může přiblížit a bez rizika odtamtud sendvič vzít. Když seznam předettal nahlas, poznal, že Lajzr toho začíná drobet litoval, a lim nabyl trošku jistoty. Z levé kapsy vytáhl druhý seznam, který pro Laj zra připravil. Tohle byl seznam všech dní našeho prvního pokusného měsíce (tak to Lajzrovi řekl) a u každého dne byla vysvětlivka, kde sendvič bude. Teď už bylo jasné, že Lajzr si začíná celou věc rozmýšlet. Začal říkat, nech už těch hlouposti, Heleno Kellerová, vždyť to byla jen legrace, kdopak prosím tě potřebuje ten tvůj smradlavej chleba, ale Momik ho neposlouchal, protože rázem pocítil, oč silnější je než zločinec, a přestože teď mohl říct, dobrá, tak je tedy pí) vydíráni, už přestat nemohl, skoro násilím 1 .aj-zrovi vstrčil do rukou ty dva listy papíru a řekl, zitra tetiy začínáme; nazítří položil chleba na místo, které bylo na řadě, počínal si jak se sluší a patři v záloze a viděl, jak se Lajzr blíží, divá se do papíru, rozhlédne se na všechny strany a potom skrýš v momentě vybere, jenže taky viděl, že Lajzr nemá vůbec radost, naopak, že se dívá do pytlíku, který Momik tak pečlivě zabalil, jako by to bylo něco nechutného, s čím se on musí tahat, avšak bylo jasné, že už mu nic jiného nezbývá, a že i kdyby nechtěl, bude muset dělal, co mu řekl Momik, aby celý ten komplikovaný geniální plán, silnější než on a možná i než Momik, nepokazil. Kromě tohohle všeho Momik nepřestával bojovat s bestii nejrůznéjšimi způsoby, které ho denně napadaly, protože mu bylo čím dál jasnější, že nesmi selhat, protože ta záležitost je vskutku osudová, příliš mnoho věci i lidi už na tom záviselo a bylo do toho zapleteno, a že pokud bestie nevyleze ze svého přestrojení, je to jen proto, že je lstivější než on a že má v boji víc zkušeností, ale bylo jisté, že když se rozhlídne vylézt, stane se to jen před Momikem a před nikým jiným, protože jen on se ji odvažoval takhle dráždit, drze a také s naprostou obětavostí, jako ti vojáci, co jdou první a padají pres dráty, aby ostatní mohli přejít po jejich tělech. Na konci zimy, když se větry ještě naposled pokoušely zbořit celý Bejt Mazmi K Momik úplné změnil celou svou úskočnou strategii a rozhodl se, že má-li bojovat s bestií, musí udělat právě to, co mu nahání nejvíc strachu a co se po celou tu dobu snažil neudělat, totiž dozvědět se o ní a o jejich zločinech víc, protože jinak bylo všechno to. co tady udělal, jen mrháni silami, protože Momik neměl upřímně řečeno nejmenší tušení, s čím vlastně musí bojovat, tak je to. Začal se tedy zabývat holocaustem a všemi těmihle věcmi, jenže encyklopedie se k nim tenkrát ještě nedostala, a tak Momik šel, potají se zapsal do knihovny Lidového domu (jeho rodiče byli proti tomu. aby chodil do dvou knihoven zároveň) a dvakrát týdně tam odpoledne jezdil osmnáctkou a četl všechno, co tam o tom bylo. V knihovně měli celou jednu skříň, na které bylo napsáno „Literatura 90 91 0 holocaustu a hrdinství", a Momik ji začal procházet metodicky, jak už to má ve zvyku, knihu po knize. Četl strašné rychle, protože cítil, že už má času namále, a po pravde řečeno nerozuměl skoro ničemu, ale jako vždycky si byl jist, že to nakonec pochopi. Přečetl Záhady osudu. Deník Anny Frankové, Nechte mě přes noc u sebe. Prodavače cigaret z náměstí Tři křižú a ještě spoustu takových knih. Setkával se tam s dchni, které byly tak trochu jako on, jak vlastné po celá léta tušil, že to být musí. S rodiči mluvily jidiš a nemusely to skrývat a ■■ což to bylo to nejdůle/žitější - jako on bojovaly s bestií. Ty dny, co nechodil do knihovny, vysedával Momik celé hodiny v temném sklepě. Seděl tam od tři čtvrtě na dvě v poledne, dokud se nezačalo stmívat, a dokonce 1 potom zůstal ještě několik minut sedět na studené podlaze tváři v tvář lesknoucím se očím zvířat, jejich zlému šepotu a té zdánlivé lhostejnosti, kterou mu dávaly najevo; věděl ovšem, že teď už to může začít každým okamžikem, protože bylo jasné, že i bestie už začíná ztrácet nervy, když ji člověk tak znervózňuje, vědecky, systematicky studuje všechny její zločiny a den za dnem ji sedá rván v tvář a provokuje ji. Momik se hleděl přinutit zůstat tam ještě minutu a pak další, nohy pevně zapřené do podlahy, aby mu neutekly, pořád mu unikaly zvuky připomínající hvízdavý' dech nebo pláč mláděte, takže si už začal připadat jako dědeček, vydávající všechny ty zvuky. Zůstával tam i poté. co drobnou puklinou v okně přestal dovnitř vnikat poslední odlesk světla a ve sklepě se rozhostila neproniknutelná tma. Tohle všechno Momik dělal, protože se mu dostalo náznaku, který mu připadal velice důležitý a který byl lstivě ukryt v knize Záhady osudu, kde stálo jasné: Nacistická bestie vyskočila z TH M NOT. Den po dni.,. V čítáme pro dospělé v knihovně Lidt>-vého domu sedával Momik na vysoké židlí a nohy se mu houpaly nad podlahou. Knihovníku Hilelovi řekl, že do školy připravuje práci o holocaustu, a od té doby se ho už nikdo na nic neptal. Četl tam historické knihy o věcech, které nacisti dělali, a jazyk se mu lámal na nejrůz-néjších slovech a obratech, které se užívaly jen tenkrát. Strašné dlouho se díval na podivné fotografie a za nic na světě nemohl pochopit, co vlastně představují, co se na nich děje a která část těla patří komu, ale ve skrytu duše už cítil, že tyhle fotografie mu zřejmě odhalují začátek tajemství, které před nim všichni střežili. Viděl obrázky rodičů, kteří si museli vybrat, které z jejich dvou dětí s nimi zůstane a které navždy odejde, a pokoušel se domyslet, jak a podle čeho si asi vyberou, viděl, jak voják nutí starce, aby na jiném starci jezdit jako na koni. viděl fotografie poprav prováděných mnoha způsoby, o nichž jaktěživ nevěděl, že vůbec existují, a viděl obrázky hrobů, v nichž byla společně pohrbena spousta mrtvých v podivných polohách, jeden na druhém, jeden s nohou na obličeji druhého a jeden s hlavou otočenou docela nakřivo (Momikovi. ani když se o to pokoušel, se nepodařilo se tak natočit); tak začal Momik pomalu chápal nové věci, jako třeba jak křehká věc je lidské tělo a že je lze rozbít nej různějším způsobem, stačí jen chtít, a jak křehká věc je rodina, stačí jen chtít ji rozdělit, a stane se to raz-dva, a je po všem. V šest večer odcházel Momik z knihovny unavený a strašně tichý. Když jel autobusem domů. nic neviděl a nic neslyšel. Skoro každé dopoledne o velké přestávce utíkal ze školy, vyhýbal se ulici se stánkem s losy a běžel do Bel-lina krámku, celý bez dechu tam přibíhal a táhl Bellu za ruku do kouta (to když v krámku měla náhodou zákazníka) a honem se ji šeptem, který už přecházel do křiku, vyptával, co jsou to vlaky smrtí, Bello? Proč zabíjeli 92 93 i malé děti? Co lidé cítí, když si sami kopou hrob? Měl Hitler mámu? Tím mýdlem z lidí se vážně myli? A kde zabíjejí teď? A eo je to Jude? A co jsou to pokusy na lidech'.' Vecné jen co a jak a proč a Bella. která už pochopila, jak strašne důležité to je. mu odpovídala na všechno a nic neskrývala, jen ten obličej měla smutný a dočista zoufalý. Momik sám už byl drobet ustaraný. N c nějak strašně nervózní, jen ustaraný, ale moc. Situace jako by se den ode dne zhoršovala, bylo jasné, že bestie vítězí, a přestože o ní už Momik včdčl všechno, přestože už nebyl ten malý hlupáček, kterému je devět a čtvrt, jako byl kdysi, aby věřil, že bestie může vylézt z ježka, z chudáka kocoura nebo dokonce z havrana, přes to všechno ho potkal tenhle malér a on se ocitl někde, kde bestie opravdu byla, vůbec mu nebylo jasné, jak se to stalo a jak z pouhých myšlenek a představ mohlo něco takového vzejit ale bylo naprosto jasné, že taková bestie skutečně je, on to přece dtí sám v sobě, tak jako Bella cití, že bude pršet, a právě tak je jasné, že to jen on ji ve své hlouposti probudil z jejího dlouhého spánku, to on ji dráždil, aby vylezla ven, tak jako Jehuda Ken-Dror provokoval v M i tle Egypťany, aby stříleli a aby tak prozradili, kde se schovávají. Jenomže Jehuda Ken-Dror měl kamarády, kteří ho zezadu kryli, a Momik je sám a teď musí bojovat dál až do konce, protože se ho nikdo neptá, zdali chce nebo ne. a on moc dobře ví, že když se byť jen pokusí o útek, bestie ho bude pronásledovat až na konec světa (všude má /vědy a přátele I n tam mu pěkně pomalu udělá všechno to, co udělala ostatním, ale tentokrát si bude počínat mnohem úskočnéji a ďábelštěji a kdovi kolik let ho takhle bude trápit a jak to skončí. Momikovi se však samotnému a bez cizí pomoci podařilo přijít na to, jak bestii ze zvířat ve sklepě vyhnat, a bylo to tak jednoduché, že bylo až nepochopitelné, že ho to nenapadlo už dřív, vždyť i ta jeho ospalá želva si najednou vzpomněla, že je želva, když ucítila melounové slupky, a havran, tomu se zježilo všechno peří, když mu Momik přinesl kuřecí stehýnko, a bylo tedy nabíledni, že Momik teď musí bestii ukázat sousto, které ona nejradši, totiž Žida. Velice chytře a opatrně začal spřádat plány. Především si do sešitu začal tužkou obkreslovat obrázky z těch knížek v knihovně a dělat si poznámky, aby věděl, jak takový Žid vypadá, jak se Žid dívá na vojáky, jak se Žid boji, jak Žid vypadá v transportu, jak si kope hrob. Zapisoval si také to, co znal ze své předchozí bohaté zkušenosti se Židy, jako třeba jak takový Žid vzdychá, jak křičí ze spaní, jak ji kuřecí stehýnko a podobné. Pracoval jako detektiv i badatel zároveň. Tak třeba tuhle ten chlapec na obrázku, ten s lodičkou, jak zvedá ruce. Momik se z očí toho chlapce pokoušel uhodnout, jak vypadala bestie, kterou v tom okamžiku před sebou viděl, jestli uměl hvízdat na dva prsty, jestli někdy slyšel, že Chodorov není už jenom nějaké městečko, ale taky slavný brankář, co provedli jeho rodiče, že kvůli tomu musel takhle zvedat ruce. a kde byli, místo aby na něj dávali pozor, jestli věřil v Roh a a jestli sbíral opravdové známky země TAM a jestli ho vůbec někdy napadlo, že ve státě Izrael v Bejt Mazmilu bydli chlapec, který se jmenuje Momik Neuman; Tolik věci musí člověk zjistit, aby z něj byl opravdový Žid, aby měl přesně takový obličej jako Žid a aby jeho tělo vydávalo přesné takový pach jako tělo Žida, jako třeba dědečkovo, Muninovo či Maxovo a Moritzovo, o tomhle pachu je totiž známo, že bestie zamčené neodolá, když ho ucítí. Momik den za dnem ve sklepě vysedává ve tmě před klecemi a nedělá skoro vůbec nic, jen se tak před sebe divá. aniž co vidi, a snaží se neusnout, protože poslední dobou je kdovi-pmč strašně moc unavený, těžko se hýbá i soustřeďuje a někdy na něho přicházejí' takové ošklivé myšlenky. 94 95 jako jestli měl vlastně tohle všechno zapotřebí, proč vlastně právě on musí takhle bojovat za všechny sám, proč vůbec nikdo nepřijde a nepomůže mu, proč si nikdo nevšimne, co se tu děje, ani maminka s tatínkem, ani Bella, ani děti ve škole, ani paní učitelka Netaová, která na něj umí akorát tak křičet, že to s nim jde od deseti k pěti, ani ten Dag Hammarskjôld od Spojených národů, co teď zrovna přijel do Izraele na návštěvu a jel až do Sede Boker, aby povečeřel s Bcn ti orionem; tenhle Dag Hammarskjôld udělal taky ten LJnicef pro děti a snjiži se děti v Africe a v Indii zachránit před malárií a jinými ošklivými nemocemi, jen na tu válku s bestii nemá čas. A přiznejme si, že Momik má i takové dny, že vysedává ve sklepě, napůl přitom spi a bestii závidí- Závidí jí, že je tak silná, že jaktěživa netrpí soucitem, že může v noci po tom všem, co udělala, tak dobře spát, a že ji ty její krutosti zřejmě dokonce lč>i. asi jako strýček Simik má rád. když ho někdo drbe na zádech. A kdoví, třeba má bestie pravdu a ono to opravdu není tak špatné, být krutý, ale moc, on vlastné i Momik má občas poslední dobou takový příjemný pocit, když dělá něco zlého - stává se mu to hlavně, když se setmí a on se začne bát ještě víc a ještě vic nenávidět bestii a všechny, a pak najednou cítí. jako by mu celé tělo zaplavilo teplo, hlavně hlavu a srdce, a ta spousta síly a krutosti z něho málem vy-tryskne: to by se pak sám vrhal na stěny klecí, rozbíjel je na kousky a bez slitování a dlouhého rozmýšlení by rozbil té bestii všecky její hlavy, a dokonce sám sebe by zraňoval jejími drápy a zuby a všemi jejími zobáky a vší silou s ni splynul, jen aby jednou pocítila to, co cítí on, ale to snad radši ne, radši ji zabit bez toho splynutí, jen ji tak rozbit na kousky a ztlouct a dupat po ní a potrápit ji a rozbombardovat, protože teď už se ji dá přímo do obličeje hodit i atomová bomba, v novinách totiž konečně otiskli reportáž o našem reaktoru. Je to napohled strašný obr, ční ze zlatých písečných dun N achal Ruvínu u Rison le-Cijonu, hledí hrdě na břeh moře, z jehož modrých vln zaznívá mohutný šepot, a v jeho skvělé kupoli vesele znějí kladiva stavitelů, jak to stálo v Jediot. První izraelský reakttw se bude jméno* val Pec, což je podle vysvětlení jeho generálního ředitele zkratka slov První Experiment Civilní; přestože v Jedioí stálo, že to všechno bude sloužit výhradně mírovým účelům, Momik umí číst mezi řádky a dobře chápe úsměvy Belly, jejiž syn je strašně vysokým důstojníkem v armádě - mírové účely, jo, to určité, kdyby tím tak chtěli vyhladit všecky ty zatracené Araby.,. Jenže bestie si všech těch jeho výhružek moc nevšímá, a někdy mu dokonce připadá, že práve když začíná být takovýhle, totiž vzteklý a plný nenávisti, bestie se začíná ve tmě sama pro sebe lstivě usmívat, a to se pak Momik bojí ještě víc a nevi, co si počít, a sám sebe nutí ke klidu, ale jak dlouho ještě bude mít sílu k tomu, aby sátu sebe uklidňoval... Byl strašně vyděšený, procítal a viděl, kde je, cítil zápach zvířat, který k němu tak přilnul, že někdy cítil, jako by vycházel z jeho vlastních úst, ale nezvedal se, přestože už byla úplná tma a rodiče už určitě umírali strachy, kde je (ještě aby je tak napadlo sejít dolů a hledat ho tady, vždyť co sem maji co chodit, to radši ne i, ještě nějakou chvíli seděl, střídavé usínal a zase se probouzel, scdčl na studené podlaze, zabalen do tatínkova velkého starého kabátu se spoustou přišpendlených záplat i. kartónu, a někdy, když se probudil a vzpomněl si, natahoval ke zvířatům obě ruce a ukazoval jim, co si na ně přilepil, totiž útržky starých lístků, které sebral u stánku s losy a vystřihl přesné čísla, a když to nestačilo, Momik se napřímil, uvolnil se nějakým tím zakašláním či povzdechem a potom, než vstal a sel domů, bestii ještě naposled ošklivě podráždil, otočil se k ní totiž zády a takhle jí seděl před nosem ještě pár minut a v naprosté tmě 96 97 do svého čtvrtého sešitu na „vlastivědu^ opisoval pár řádek z deníku Anny Frankové, která se PŔ ED NI schovávala, a pokaždé když byl hotov y opisováním takového působivého úryvku z knihy, kterou v knihovně Lidového domu ukradl, začalo se mu pero drobet trast a on musel najednou připsat ještě několik řádek o chlapci jménem Momik Neuman, který se taky tak skrývá a bojuje a bojí se. a nejpodivnější na tom bylo, že tohle psával doopravdy jako ona. tedy jako Anna Někdy po obědě, když se už Momik chtěl s dědečkem rozloučit, uložit ho a sejít do sklepa, na něho dědeček vrhl takový1 zvláštní pohled a přímo ho očima zapřísahal, aby šli na chviličku ven, a třebaže někdy ještě pršelo a bylo dost chladno, Momik cítil, jak moc dědeček v domě trpí, a tak souhlasil a oba sí oblékli kabáty, vyšli 7 bytu, zamkli (i na ten dolní zámek) a Momik uchopil dědečkovu ruku a cítil, jak mu teplé proudy dědečkova příběhu přecházejí do niky a odtíimmd sloupají do hlavy, a aniž to dědeček cítil, bral si jeho silu, nepřestával tu sílu vymačkávat, dokud dědeček najednou nezaůpěl, nevytrhl svou ruku a nepodíval se na Momika, jako by byl něco pochopil. Sedli si na mokrou zelenou lavičku a viděli ulici šedivou a celou jakoby šejdrem, to tím deštěm, a mlha měnila podobu všech věcí, všechno vypadalo tak strašně jinak, všechno bylo tak smutné, a tu z větru a poletujícího listí vykoukl černý plášť, vzadu roztržený vej půl, blond paruka nebo dva hlupáčci, kteří se vodili za ruku a hledali v popelnicích, a tak začínali všichni dědečkovi přátelé přicházet k lavičce, přestože jim nikdo neřekLže dědeček je tu, a to už se otevřely i dveře Bellina domu a malý šarmanini Aharon Markus sešel ze schodů, ačkoliv ho Bella zaprisahala, aby to nedělal. Když Bel la viděla, že je tam i Momik, ta se do něj panečku pustila, ať prý vezme dědečka a okamžitě se s ním vrátí domů, ale Momik se na ni jen díval a neodpovídal, takže to nakonec vzdala a celá rozzlobená zavřela dveře. Pan Aharon Markus přišel, sedl si a vzdychl a všichni mu udělali místo a vzdychli taky, a vzdychl si s nimi i Momik a cítil, že takhle je mu dobře. Už se nebál všech těch Markusových grimas, kvůli nimž jeho obličej vypadal, jako kdyby mu bylo sto let, dej mu Pánbůh dlouhé žití. Jednou se Momik Belly zeptal, jestli snad za ty Markusovy grimasy nemůže nedej Bože nějaká nemoc nebo něco takového, ale Bella řekla, že otec jejího Chez-kela (budiž mu země lehká!} si zaslouží, aby se mu lidi nepletli do soukromí, a zvlášť ne drzé děti, které musí vždycky všechno vědět, vždyť co prý se budou učit, až jim bude deset, ale Momik se samozřejmě nevzdal, víme už přece, co byl Momik zač, důkladně si lo promyslel a za nějaký čas zase za Belkm přišel, stoupl si před ni, a že prý už má odpověď, Tedy bylo to trošku legrační, protože Bella už dávno zapomněla, nač odpověď hledal, ale Momik ji to připomněl a řekl, že pan Markus takhle vrašti obličej, protože kdysi utekl z jistého místa (Momik nechtěl nct výslovné, že ze země TAM) a nechce, ahv lidé jeho pravou tvář poznali a chytili ho; Bella zkřivila rty, jako by se zlobila, ale bylo vidět, že potlačuje úsrnévh a řekla, ono jc to možná naopak, ty mudrci, možná že takhle si pan Markus chce právě v pamětí uchovat tváře různých lidí, kteří s rum na jistém místě byli. a vůbec před nimi neutíká, tle chce s nimi být - no, co říkáš tomuhle, ty Einsteine? Tahle odpověď Momika, jak se říká. porazila na hlavu, a on od té doby začal na pana Markuse pohlížet úplně jí tuk p v jeho obličeji skutečně objevil spoustu obličejů ■piiiisty lidí, které jaktěživ nepoznal, mužů, žen, starců, • I> 11 a dokonce i dětí malých, nemluvě už o tom, že ti všichni tady pořád ukazovali spoustu tváří, které se neustále měnily, což bylo to nejjistéjší znamení, žc i Markus nejako tihle všichni účastní té tajné války. 98 99 Pršelo a staří lide mluvili. Nikdy se nedalo poznat, kdy všechny ty zvuky a vzdechy, které vydávají, najednou přejdou v opravdovou řeč. Vyprávěli ty své staré příběhy, které už Momik znal zpaměti, ale rád je poslouchal pořád znovu. Červená Soňa a Černá Soňa, kulhavý Chajim Iča, co hrával na všech svatbách Šeraie, ten blázen, co nui říkali Jób a ľo nejradši ze všeho cucal l.and-rínovy bonbóny a děti u nás ho za sebou vodily jako psíka a dělaly si s ním, co chtěly, protože mu slíbily bonbóny, a ta velká krásná rituální lázeň, kterou u nás postavili, a jak ve čtvrtek večer dá vah do pekárny všechen oholení všech sousedů a on se tam vařil celou noc, až byl té vůně plný celý Stell... Tak mohl člověk poslouchat a trochu si odpočinout od té války, od bestie i od zápachu ve sklepě, mohl opravdu na všechno zapomenout a jakoby nebyl, jenže právě v toin okamžiku se mu hlavou bůhvíproč mihlo něco rozčilujícího, co ho rázem vyrušilo, třeba vzpomínka na nejakou tlustou ruku. jak zasazuje ránu svíčce a svíčka padá a plamen v louži udělá ssss, nebo na ten obličej, který tenkrát tatínek udělal, a ro slovo, které tenkrát řekl. a Momik se rázem napřímil a zvedl hlavu z ramena Chány Citrinové. o které se prve opíral, aniž si toho všiml, a vážně a odhodlané pronesl, že v tom rozhodujícím utkání, které se brzy sehraje ve Wroclawi, to těm Polákům nandáme desci nula, Stel-mach sám že dá pět gólů, a staříci rázem zmlkli, všichni se na něj nechápavé podívali, Chána Citrinová řekla čistým, smutným hlasem, alter kop, a Jedidja Munin, který seděl z druhé strany, k němu natáhl svou hubenou ruku plnou černých chlupů, ale tentokrát ho ani nenapadlo Momik a štípnout do tváře, jenom ho jemně uchopil za bradu a zlehka ho k sobě přitáhl (kdo by si byl pomyslel, že Momik strpí, aby Munin něco takového udělal, a ještě k tomu venku), jenže Momik je teď drobet unavený, nevadí mu, že si pokládá obličej na černý plášť, který tak divně voní, a v tu chvíli si pomysli, zeje dobře, že neni sám a že jsou s nim tihle skrytí bojovníci, jsou jako par-tvvánsky Liddil, jehož pnshlSttfci až strušiv dlouho společně bojují, teď mají před sebou rozhodující bitvu, a tak si sedli v lese, aby si trochu odpočinuli, a kdo by se na ně podíval, ten by si možná myslel, že jsou to blázni, jenže co na tom sešlo, bylo příjemné ležet na Muninově plášti vedle všech přátel a poslouchat šustění vlny, tichý tikot kapesních hodinek a údery srdce, které jako by přicházely z veliké dálky, bylo to tak hezké. Té noci se přihodila ta strašná věc. Najednou vám z ulice zaslechli strašný křik, podle Momikových hodinek už bylo jedenáct hodin čtrnáct minut, lidé začali otevírat okenice a rozsvěcovat. Momik si v duchu pomyslel, tak už mi bestie vylézá ze sklepa, a schoval se ještě hlouběji pod přikrývku, jenže ty výkřiky neplatily bestii, ale žené, a tak honem vyskočil z postele, běžel k oknu. otevřel okenici (maminka s tatínkem na něho tfoe z druhého pokoje křičeli, aby zavřel, ale on už nějaký Čas neslyší, co mu říkají), vyhlédl ven a uviděl tam opravdickou nahou ženu, jak uličkou běhá sem a tam a strašné vykřikuje: vůbec jí nebylo rozumět, a přestože byl měsíc skoro v úplňku, trvalo Momikovi nějakou chvilku, než poznal, zeje To Chána Citrinová. tajeji hezká blond panika ji totiž spadla a vespod měla jen pleš a laky měla obrovské prty, které jí lítaly na všechny strany, ještě štěstí, že dole, Bfl lam. no, si oblékla něco malého, trojhranného, nějaký černý kožíšek či co, a ta Chána Citrinová, která s ním ještě odpoledne jako dobrá kamarádka seděla na lavičce, teď zvedala ruce do výšky a křičela v jídiš: Panebože, jak dlouho mám na tebe ještě čekat, Bože, a lidé začali křičet, tiše, běž domů. ty bláznivá, vždyť je pomalu půlnoc, a někdo ve druhém patře domu, co bydlí ten protivný pár, na ni \\uww vylil plnou nádobu vody a od hlavy až k patě ji polil, ale ona nepřestávala běhat a rvát si vlasy, a když 11 tli 101 míjela pouliční svítilnu, všichni vidčli. že všechny šminky, co se s nimi pořád maluje, se jí rozmazaly, ale vtom se u Belly na schodech rozsvítilo, Bella sešla dolů a Chánu zabalila do velké přikrývky a Chána stála, ani se nehnula, začal se drobet třást zimou, svěsila hlavu a Bella ji jemně odváděla, ale najednou se zastavila a výhružně vykřikla: ,,Vy darebáci!", a když míjela dům těch protivů, zakřičela: „Vy jste ještě horši než tamti f Ale on už vás Pánbůh potrestá!" Potom ona i Chána zmizely mezi černými cypřiši u C hanina domu; světla ve všech domech postupně zhasla a taky Momik zavřel okenici a vrátil se do postele. Ale uviděl ještě něco, co nikdo jiný kromě něho neviděl, totiž že zatímco Chána běhala nahá. ze synagógy vedle domu, kde bydlel Momik, vyšel pan Munin a zůstal tam stát. napůl ve stínu a napůl ve světle měsíce. Byl bez brýlí a celé tělo se mu pohybovalo dopředu a dozadu, jeho oči hleděly na Chánu a leskly se. ruce měl dole ve tmě a Momik viděl, jak se mu třesou ramena a pohybuji rty, jenže Momik nerozuměl, co říká, ale vycítil, že je to určitě něco strašně důležitého a že mu teď Munin možná odhaluje veliké tajemství bestie a jak s ní bojovat, a tak na něho chtěl z okna zavolat, že ho neslyší, že i když jsou strašně blízko, neslyší, ale najednou se Mu-ninovy oči široce rozevřely, ústa se mu otevřela zároveň s očima a tělem mu to smýklo dopředu a dozadu, jako kdyby jím někdo vší sílou zatřásl, a pak Munin roztáhl ruce do stran jako velký černý pták a začal poskakovat a vykřikovat, ale němé a jako kdyby ho někdo seshora tahal na drátu, jenže drát se najednou přetrhl a Munin se prostě složil, svalil se na zem jako cár hadru a zůstal tam strašné dlouho ležet; Momik slyšel, jak si ještě dlouho poté. co to skončilo, sám pro sebe tiše vzdychá jako ten pomatený kocour, ale ráno už tam neležel. Jenže bestie vycítila podvod a nevylezla. Všechny Momikovy válečné lsti nebyly k ničemu, bestie zřejmě dokázala bezpečně rozeznal OPRAVDOVÉHO Žida od Momika, který se najednou snažil ze sebe Žida dělat; kdyby byl alespoň věděl, v čem ten rozdíl je, byl by už udělal, co bylo třeba, jenže to nevěděl. Byl už jak pára nad hrncem, když chodil, nohy za sebou vláčel a taky měl tu novou libůstku, jak říká Bella, že totiž začal vzdychat jako opravdový starce, dokonce i ve škole se mu to stávalo a všichni kolem se dávali do smíchu; ty dny ho potkala jediná dobrá věc, totiž že v běhu na šedesát metrů byl pátý ze třídy, což se mu přece nikdy nestalo, a najednou se mu to stane právě teď, když jinak nemá na nic sílu, a všichni říkali, že běhá jako Zátopek, ta česká lokomotiva, smáli se jen tomu. žc prý skoro pořád běžeí se zavřenýma očima a tvářil sc, jako by ho honila nějaká příšera, ale to nic. aspoň viděl, že když opravdu chce, tak to jde; dokonce i Alex Tuchncr. který se s ním kdysi čtrnáct dní kamarádil a Momik ho tenkrát každý den v údolí Fjn Keřem trénoval v běhu. až Alex překonal třídní rekord a jako nic se dostal do družstva, dokonce i ten přišel a povídal, všechna čest, Heleno Kellerová, ale ani takováhle poklona pro Momika nic neznamenal a. Bili a Motl už dávno zmizeli a jemu se je nepodařilo přivést zpátky. Bylo to, jako by mu bestie ochromila mozek a všichni to teď cítili. Bella už mu odmítala odpovědět na jakoukoliv otázku, a když za ni chodil a za-litis.iluil ji, říkala, že i tak sí ve dne v noci vyčítá, co už pokazila, když mu o těch věcech vyprávěla, že už má h i In i jeho bádání až po krk a ať prý je tak hodný a jde si hiát s dětmi svého věku, ale neříkala to rozzlobené, jen *C soucitem, a to bylo ještě horší. 1 rodiče se na něho už začali dívat úkosem a bylo vidět, že jenom čekají na pfí leží losi, aby kvůli Momikovi vyletěli. Začali se vůbec choval divně, především začali jako šílenci cídit dům, denně všechno (dokonce i okna a panely) myli a leštili, (jik/e v domě už nezůstalo ani zrníčko prachu, ale oni 102 103 přesto cídili dál a jednou v noci, když se sel Momik vy-čurat, viděl, že všechna světla v domě svítí a tatínek s maminkou vkleče kuchyňskými noži čistí rýhy mezi dlaždicemi; když viděli, zeje pozoruje, usmáli se jako malé děti, když je při něčem nachytají, ale Momik neřekl nic a ráno dělal, jako kdyby na to zapomněl. Několik dní nato, bylo to v sobotu, Bella mamince něco řekla, a maminka zbledla jako stěna a hned v neděli ráno Momika odvedla na středisko, aby se na něj doktorka Erdreichová podívala, a doktorka ho důkladně prohlédla od hlavy až k pate a řekla mamince, že TA NEMOC (tak tenkrát říkali dětské obrně, kterou u nás přes všechno očkování ještě několik dětí ročně dostalo) to rozhodné není, a předepsala mu vitaminy a rybi tuk, aby je užíval dvakrát denné, íile nie to nepomohlo, jak by také mohlo, a přestože Momikovi rodiče začali každý večer jist jesle víe a ted' už i jeho nutili, aby polykal a polykal, moc dobře cítili, že se jim dítě vytrácí před očima a oni že nemůžou nic dělat - a doopravdy zkusili všechno, to se musí nechat, ze čtvrti Me'a Saarim přivedli malého vousatého rabína, který Momikovi koulel po těle vajíčko uvařené na tvrdo a šeptal při tom všechno možné, zašli dokonce i za paní Mirandou Bardugo, která byla nekorunovanou královnou Bej t Mazmi lu a přikládala pijavky a léčila všechny neduhy, ale la k nim jít odmítla kvůli tomu, co se stalo jejím pijavkám, když je přiložila na ruce tatínkovi; maminka s Bellou spolu večer vysedávaly v kuchyni, popíjely čaj a Bella říkala a lítostí nad dítětem přitom plakala, musíte něco udělat, vždyť se podívej, jak vypadá, jen ty oči z něho zůstaly, a maminka začala jako pokaždé plakat s ni a říkala, kdyby tak člověk věděl, co dělat, vždyť řekni, ke kterýmu doktorovi jít, a já ho k němu vezmu, jenže já nepotrebujú doktora, abych věděla, co to je, Bello, vždyť já bych mohla sama kurýrovat lidský duše. Proti tomu, co je Slojmovi, žádnej doktor nepomůže, dej na mne, to jsme si s sebou přinesli odtam-lud, máme to po celým těle a pomoct nám může jen Pánbůh, a Bella si vzdychla, rázné se vysmrkala a povídá. Bože, kdyby nám tak jen pomoh Pánbůh, dokud nám Pánbůh nepomůže. Byly to opravdu ošklivé dny. Všichni kolem Momika se báli a nevěděli, co dělat. Cekali jen, že se dá do pořádku sám, a do té doby se neodvažovali ani pohnout či dýchat. Byli na něm naprosto závislí. Když se pohnul, pohnuli se všichni s ním, a když křičel, křičeli všichni. Zdálo se, že ulice se úplně změnila, že se v ni neustále ozývají hlasy lidi, kteří už umřeli, příběhy, které si pamatovali už jenom tady, a jména a slova, kterým jen tady ještě rozuměli a ke kterým je vázal stesk; Chána Citrino-vá teď vycházela nahá ven skoro každý večer, vyzývala Pánaboha a všichni trpělivé čekali, až Bella přijde a odvede ji, a když se člověk někdy dival nahoru, viděl mezi korunami stromů a mezi oblaky mihnout se rychlý stín, možná tam nahoře letělo něco, co se podobalo potrhanému černému plášti, a třpyt brýlí a po chvíli se vedle Momika, který se sotva vlekl, snášel Munin, opatrné se rozhlédl na všechny strany (Munin se totiž z nějakého důvodu nesměl k dětem přibližovat), položil Momikovi ruku na rameno a šel s ním tak divně, jak on už chodí (to kvůli té kýle), a šeptal mu do ucha všechno možné o hvězdách, o Bohu, o tlaku a o tom, kde nás čeká štěstí, kdepak, tady ne, zhaslá cigareta mu tančila na horním rtu, a neustále Momikovi šeptal verše z Písma a ze synagógy a divně se usmíval jako někdo, kdo vzápětí celý svět uspořádá, ale Momik už neměl sílu ho poslouchat. Momikovo čelo bylo celý den v jednom ohni, ale na teploměru nebylo vidět nic. Cítil, jako by mu mozek trucoval a nutil ho myslet na ošklivé věci. Momik začal tiám trpět nočními můrami a křičet ze spaní a maminka d tatínkem přibíhali a jejích oči ho zapřísahaly, aby s tím 1(14 10? přestal, aby byl zase tím, čím byl kdysi, ještě před několika měsíci, jenže on už nemá silu kvůli nim předstírat, jak je i ve spánku šŕastný. tralala, co se to s nim jenom děje, všechno se pokazilo, bestie nad ním vítězí, ještě dřív, než vylezla, nad nim vítězi; zasadil ránu polštáři, a ten byl úplné mokrý, viděl, že má prsty celé pokrivené strachy nebo čím, a znovu a znovu do polštáře tloukl a řval na rodiče, kteří se k sobě choulili a plakali, a potom usnul, ale vzápětí ho probudila nová noční můra, najednou totiž viděl svého přítele Motla, jak jde v jakémsi neznámém městě ulicí, byl malý a hubený a šel lak nějak divně, ale Momik se zaradoval a zavolal: Metle!, ale Motl ho neslyšel, nebo se tak aspoň tvářil, a pak Momik na rohu uviděl stánek s losy a v něm seděli jeho latinek a maminka, přitisknuti k sobě, celí smutní, přes-nĚ na konci zlatého rohu štěstí, který je nakreslen ve znaku loterie, a polom uviděl, že to vůbec není ulice ale řeka, možná San, ale možná taky ne, a že po ní stánek s losy pluje jako malá loďka; Momik šel směrem k té loďce, še! vodou, ale nezmáčel se, jenže se k lodičce nedostal, jak sc k ni blížil, ona *e vzdalovala, ú najednou odněkud vyšlo několik chlapců a s nimi šel jeden dospělý člověk a začali Motla obstupovat a bez nejmen-šího důvodu k němu jeden z nich přistoupil a uhodil ho pěsti přímo do obličeje, a v tom okamžiku se na něj vrhli všichni a tloukli ho a kopali a křičeli jeden na druhého, dej mu do zubů, Emile, vraž mu jednu do břicha, Gustave, a Momik málem omdlel, když pochopil, že je to jeho Emil a detektivové, kteří už v Německu vyrostli, a ten dospělý člověk, co je s nimi, co se na ně dívá a směje se pod vousy, to že musí být strážnik Jeschke, který občas chodíval na kávu k Emilové mamince, a Motl tam ležel celý zakrvácený a napůl mrtvý a Momik se díval a viděl, že tatínek s maminkou v tom svém slánku s losy pádlují a pluji se svou loďkou jinam, a maminka se na Momika podívala, a řekla, af mu pomůže Pánbůh, co já jsem teď platná, a Bella najednou vystoupila ze svého okna (jak sc tam vůbec dostala?) a křičela na jeho rodiče, vy darebáci, kdyby s ním a&pon někdo byl odpoledne doma, vy nemáte predstavu, s kým sc toulá, ale maminka pokrčila rameny a řekla, my už nemáme sílu. pani Belle, naše sila je už dávno ta tam, tak je to. každý nakonec zůstane úplně sám, a pádlovali a zmizeli, a když se Momik na Motla podíval znovu, viděl, že řeka s vodou není vůbec ŕeka. n»č vlastně, a trochu se zlobil sám na sebe, že nepostúpi ľ. :il dost přesně vědecky, protože možná právě to nakonec přivodilo všechna jeho trápení, Opřel se zády o stěnu, protože už neměl silu k tomu, aby se udržel na nohou, jeho Židé dál mluvili a kolébali se, jako by se modlili, i hvílemi mu připadalo, že je v místnosti spousta lidí. 114 115 a jindy si zas myslel h že jsou to všechno jen výplody jeho fantazie, oči mu neustále jezdily sem a tam, jak pátral, odkud bestie vyleze; dědeček Anšel najednou začal svůj příběh vyprávět znovu a Momik sc popadl za hlavu, protože cítil, že už 10 nesnese a žq musi všechno vyzvracel, to, co snědl v poledne, i všechno to, co se dozvěděl v poslední doběA a vůbec celého tohohle Momika a teď i ty smradlavé Židy, kterým, jak se dočetl v několika knížkách, křesťané říkali židáci (vždycky si myslel, že je to jen taková nadávka, ale teď najednou cítil, jak přesně se to k nim hodí), a zašeptal, židáci, pocítil, jak se mu po celém těle rozlévá příjemné teplo a jak je celé jeho telo najednou samý sval, a znovu řekl nahlas, židáci, a právě to mu dodalo sily, otřásl se. postavil se nad dědečka WassermáníL a posměšně inu řekl, to už stačí, nuď už 7ticha, už nás ten tvůj příběh omrzel, Naeikapula člověk nezabije příběhem, ale jen pádnými ranami, oddíl námořních commandos mu musí vpadnout do pokoje a odvést ho jako rukojmí, dokud mu nepřijde na pomoc Hitler, a potom chylí taky Hitlera a v těžkých a krutých mukách ho zabiji, nehet po nehtu mu budou trhat, rval Momik a nechal dědečka dědečkem a šel ke klecím, a taky oči mu vypíchají. a bez narkózy, a potom vybombar-dují Německo a celou zemi TAM, aby po ní nezbyla ani vzpomínka, dobrá ani špatná, a zachrání všech těch šesi miliónů v operaci, jaká zatím na světě neměla obdoby, jako strojem času vrátí čas - ve Weizmannově institutu máme určíte někoho, kdo něco takového dokáže vynalézt, a celý len zatracený svět srazí na kolena a naplivou mu do tváře, přeletí nad ním v našich tryskacích, musí být válka, řval Momik, jeho oči byly najednou k nerozeznáni od očí toho kocoura a jeho ruce přejížděly po klecích a uvolňovaly dráty zámků. Ještě jednou otočil hlavu dozadu, uviděl tam malé městečko, které tam před ním vyvstalo, a pak už tam stál jen tak bez hnutí a viděl, jak havran, kocour, ještěrka a všichni ostatní začínají z beden pomaloučku vylézat, nechápali, co se děje, a nevěřili, že už je konec, že už je po všem, ale Židé poe hopi li dobře, h onem z podlahy vyskoč iliapřitisklise k sobě navzájem, záda obrácená ke zvířatům, a ustrašeně si šeptali, zatímco zvířata na sebe začala vrčet, jedno druhému nedovolovalo pohnout se, a když se některé přece jen drobet pohnulo, hned se ozval řev a vytí a ježilo sc peří, celý sklep se naplnil zvuky, j aké se rodí v nebezpečí a strachu, člověk by nevěřil, že jen půl minuty odsud je město a lidé a knihy, a Momik, který si už mysle I, že j e nej spiš doopra v dy mrt v ý či co, za vřel oči a s na-sazením života přešel kolem havrana a kocoura, nevšímal si, když ho drápali a kousali a klovali, co 10 pro něho bylo po lom všem, čím prošel, mířil ke svým Židům a ti sc na něj dívali ustarané a smutné, ale přesto se pohnuli a uvolnili mu trochu místa, a on se jim v duchu ještě stačil vysmát za to, že mu odpouštěli po tom, co jim tady provedl, ale chvíli, když se kolem něho semkli a on stál uprostřed té jejich kruhové hradby, mu taky bylo hezky a pomyslel si, že sem se za nim bestie možná nikdy nedostane, až sem se vniknout vůbec nepokusí, protože ví, že tady nemá šancí, ale když otevřel oči a uviděl je kolem sebe a nad sebou, vysoké a starodávné, jak na něho soucitně hledí, rázem celým svým rozumem mudrce alter kop, jemuž bylo devět a půl, pochopil, že pro něho už není nápravy. Pro vědeckou přesnost zbývá dodat už jen pár věcí. Momik se od svého skladiště nedokázal odloučil okamžitě, a přestože už tam dědečka ani ostatní nikdy nepři-\ edl, v příštích dnech tam dál na chvilku chodil a zůstával linu o samotě. Zvířata pustil na svobodu, ale jejich pach liliu /ustal ještě dlouho a pach Židů taky. Paní učitelka Nftaová k nim přišla, aby si popovídala s jeho rodiči. 116 117 a probrali spolu spoustu různých věcí. Momikovi to nevadilo, dokonce se na to ani nezeptal. Přestože Jair Pan-ti lat překonal rekord na osm set metrů v běhu, Momik si to ani nepoznamenal Oběma klisnám. Floře i Halince. co byly na té Židovské zemědělské výstavě v Bej t Daga-nu. se narodila hříbata a bylo rozhodnuto, že jim dají hebrejská jména Dan a Dagan. Na konci roku na Momi-kové vysvědčeni stálo, že postoupil do vyšší třídy, ale ne na naší škole, a maminka mu řekla, že napřesrok bude chodit do speciální školy blízko Netanie a že nebude bydlet doma, ale právě to že mu moc prospěje, protože je tam čistý vzduch a dobře se tam ji, ostatně jednou týdně může chodit na návštěvu k Itce a Šimikovi, kteří bydli hned vedle. Momik na to neřekl nic. Téhož léta, když se jel poprvé podívat tam. kde teď měl bydlet, dědeček odešel z domu a už se nevrátil. Bylo to přesné pět měsíců po tom, co přijel sanitkou. Policie ho krátce hledala, ale nenašla, Momik po nocích lehá val ve své posteli na internátě a myslíval na to, kde je asi dědeček teď a komu asi vypráví svůj příběh, Doma o dědečkovi už nikdy nemluvili, jen jednou si na něj maminka v/pomněla a rozzlobeně ílee řekla: „Kdyby měl aspoň nějaký hrob, aby tam člověk zašel, ale takhle zmizet...?" 118 m Poprvé se do vody ponoří! v hlubině gdaňského přístavu, Byl večer a drobné mžilo. Na nábřeží bylo jen málo lidi a ti všichni byli příliš zaměstnáni na to, aby si ho všimli. Pod plechovým přístřeškem rozdělali dělnici oheň a on ucítil vůni vařící se kávy, Bezděky polkl slinu - opravdová káva... Kráčel deštěm rychle, bez klobouku, ten totiž musil nechat v samé galerie, kde v jeho éerné tašce zůstal i rukopis Mesiáše. Čtyři roky přemýšleni a psaní. Omyl, který zhoubně bujel, dokud Bruno opožděně nepochopil, že Mesiáš nepřijde v psaném šlové, že ho nelze vzývat písmeny jazyka trpícího elefanti á-zou, k tomu že je třeba vynalézt jinou gramatiku i jiné pero, S úzkostí pohlédl na budovu přístavních úřadů. V širokém vjezdu stáli dva vojáci a rozmlouvali. Bez pásky na paži si Bruno připadal jako nahý. Mimoděk sevřel pěsti pohybem, který si osvojil od chvíle, co byla /veřejněna vyhláška zakazující Židovi mít v přítomnosti n m f armovaného Němce ruce v kapsách. Kráčel chvatně 121 a při chůzi se krčil, jak už to bývá zvykem nehezkých lidí. Na napjatou žlutavou kůži obličeje mu kanuly kapky vody... Tu jeho tvář znám dobře, na každé z jeho podivných groteskních maleb jsem ten obličej našel, jak vykukuje z některého rohu. Obvykle po něm - a také po mužích zvíci trpaslíků i jiných ubožácích - šlapal střevíc hezké služebné Adély ěi podpatek některé jiné hrdopýšky. (Ale všímej si moře, Bruno, šedivého moře, které opodál s vervou natřásá své veliké přikrývky, než nadejde noc. Odskakuji z nich knoflíky okrouhlých vodních řas - na okamžik se pozvednou ke světlu, aby byly vzápětí uprostřed pěny znovu pohlceny.) Ten obraz zastrčili do rohu posledního sálu galerie, tolik se báli jeho sily. Kotem něj navíc rozvěsili obrazy barevnější, snesitelnější, rovněž Munehovy, a před něj pověsili železný řetěz a polsky i německy tam připsali výstrahu: Nepřibližovat se! Nedotýkat se obrazu! Hlupáci, měli to přece provést právě naopak a před setkáním s obrazem chránit návštěvníky výstavy. Ten zjev na obrazu, co jde po dřevěném mostě a otevírá ústa k výkřiku, mu pronikl do všech útrob. Když bo lam v ea-lerii políbil, jako by se nakazil. Či vlastně to bylo tak. že ten polibek přivedl k životu mikroby, kteří v Brunovi sídlili odjakživa. Kráčel teď podél těžkých lodí, zahleděn do vlastního nitra. Rty se mu už před hodnou chvíli podivně zaokrouhlily a výkřik z obrazu 51 klestil cesiu z jeho nitra k ústům jako plod v matčině lůně, když nadejde jeho chvíle. Pocítil mrazení a skrytý hlas jako by mu našeptával: Bruno je slabý článek řetězu. Dávejte na něj pozor. Velká spisovatelka Zofta Nalkowska jednou v dopisu přátelům napsala: „Bděte nad Bruneni. Bděte nad ním kvůli němu i kvůli nám samým," Ale co tím vlastně myslela, nebylo jasné. Upadl. Klopýil o klubko provazů pokryté chaluhami a málem sklouzl do vody. Okamžik ležel na navigaci, bolestí celý zkroucený - při tom se ukázaly díry zející v podpaždí a na loktech kabátu - ale hned se zase zvedl, protože ležet člověk nesměl, nesměl být nehybným terčem. Pořád po něm pátrají. Nejen SS a polská policie, kteří ho pronásleduji, protože utekl ze svého ghena v Drohobyči, jel vlakem, kterým Židé jezdit nesměji, odvážil se přijít na výstavu Munchových maleb v Gdaňsku a tam to provedl, čímž na sebe strhl značnou pozornost. Ne, policie a SS se k Brunovým pronásledovatelům přidaly teprve v posledních letech, těch už se Bruno nebojí, Zato se boji těch velkých reflektorů, které po jeho těle tápají, aby se v něm překřížily \ soustředných bolavých záblescích onoho „být jako ostatní'4, uboze šedivého prozaického života, který vykoupit dotykem pera nebude v jeho silách, Ve chvíli, kdy v Galerii Artuše Hopfa Bruno t)braz Výkřik uviděl, pochopil, co se tam na plátně vlastně stalo: malíři se smekla ruka. Munch by se nebyl odvážil takové dokonalosti. Mohl ji jenom vytušit, mít z ní hrůzu nebo po ní toužit, ale nikoli ji vytvořit záměrně. Bruno, který sám maloval a psal, to věděl velice dobře a naplnilo jej to smutkem - vždyť přece celý život toužil po dni. kdy by se svět, jak říkal, svlekl z kůže jako kouzelná ještěrka. Geniální epocha, tak lomu dni Bruno říkal, a připomínal, že nesmíme zapomínat, že slova, která píšeme, jsou jen útržky prastarých věčných příběhů a že my všichni tak jako barbaři stavíme své domy z úlomků starodávných pohanských soch a model, z drobtů velkolepých mytologii. Byla tu ovšem otázka, zdali geniální epocha někdy opravdu přijde, ale na tu bylo těžké odpovědět, váhal i sám Bruno, Neboť jsou věcí, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby se mohly směstnat v události. Ony.se jenom pokoušejí dit, zkoušejí základ sku- 122 123 wřnosti, zda je unese. A hned ustupují, protože se boji ztratitsvou iniegrálnost vzlomkovitosti uskutečněni... a potom v nosem životopise zůstávají bílá místa, vonná stigmata., ty poztrácené stříbrně stopy- bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech u nocích... Tak to napsal ve své knize, ve Skořicových krámech, nakladatelství Schocken, strana devadesát pět. Umím to nazpaměť. Slunce male jako žloutek vajíčka pohltila kovová nebesa a jeho světlo zvolna sláblo. Bůh pomalu zavíral krabici se svými hračkami, Bruno věděl, že dokonalost jako ta, kterou nasel Munch, se našim očím naskýtá jen náhodou nebo omylem. Někdo někde nebyl dost opatrný, někomu uklouzlo, co si mysli, a pravda vyšla najevo někde, kde neměla, Bruno by byl žasl, kolik obrazů musel Munch s panickou rychlostí namalovat, aby zahladil tíživou stopu svého vpádu do zakázané oblasti. Vždyť není pochyby, myslel si Bruno (jeho podpatek přilom šlapal v louži strojního oleje a rozbíjel v ní pestré arabesky), že Munch sám se poděsil, když se na svou malbu podiva! a uvidéL v jaké pasti to uvízl. Atomy nedělitelné pravdy, pravdy ryzí a poslední. Bruno ji hledal ve všech lidech, které potkával, v útržcích hovorů, které se nesly větrem a doléhaly k jeho uším, v náhodných shodách okolností, v sobe samém; v každé knize, kterou cell, se pokoušel hledat tu jedinou včtu, perlu, která spisovatele přiměla k jeho slovky stránek dlouhé pouti, ono hryznutí pravdy do jeho vlastního masa. Ve většině knih taková věta nebyla vůbec V knihách geniálních byly někdy dve c i tri. Bruno šije opisoval do zápisníku; bylo mu jasné, že takhle sbírá, usilovne a vytrvale, střepy rozbitých zrcadel, z nichž může jednou znovu sestavit původní mozaiku - pravdu. A když ty věty pročítal znovu, ne vždycky dokázal říci, kdo je vlastně napsal - někdy si myslel, že určitá věta je jeho vlastní, a pak se ukázalo, že se zmýlil. Byly si navzájem hrozně podobné, ale to přece nebyl, jak sám sobě připomínal, žádný div, všechny přicházely z téhož zdroje. Teď už Bruno vedel, že slabým článkem jc i Munch. Vytušil to už před časem, ve chvíli, kdy v Drohobyči uviděl v knihách o uměni reprodukce Výkřiku. Musel však dojit přímo k prameni, aby si zjednal jistotu, že i Munch. Tak jako Kafka, Mann, Důrer, Hogarth. Goya a ostatní, kteří obohatili jeho zápisník. Světem se prostírala hustá síť slabých bodů. Dávejte ledy pozor i na Muncha! Dávejte na něj pozor kvůli němu i kvůli nám samým! Milujte Svého umělce, ale nespouštějte z nebo oči, obklopte ho lesně láskou, spojte kolem něho ruce. Dívejte se na jeho malby a držte své spojené ruce kolem něho, to abyste ho s jásotem vítali, jak jinak. Milujte jeho příběhy, dávejte se jimi přiměřené vyvádět z míry, poděkujte mu za 10, že dal tak úžasný výraz všem tém bezvýznamným hloupostem, ale držte kolem něj ruce. Dejte mu pocítit teplo svých těl, ale také sama svá těla, tvrdá a neproniknutelná jak železné dveře. Když mu tleskáte, roztahujte prsty lak, aby mu připomněly mříže, a nepřestávejte ho milovat, protože v tom spočívá ta lichá transakce, kterou s nim uzavíráte, vaše láska za jeho opatrnost, Za jeho loajalitu vůči vašemu klidu. Munch zradil taky. Předsevzal si, že prorazí, a Výkřik do vás rázem vrazil svou neotesanou nohou. Teď j c tady a je třeba rychle zalátat díru, proto milujte Muncha víc! Přistupte k němu tak blízko, aby váš horký dech cítil přímo na svých ústech, vždyť kdo klopýtl jednou, může klopýtnout znova. Sevřete kolem něj ruce! Pověste kulem něj železný řetěz a rozhlaste na červených tabulkách: Nepřibližovat sel Nedotýkat se! Porad ještě utíkal Prořezával vítr svými ostrými rysy. usilovně stahoval do kruhu rty, aby lak zmírnil vlastní bolest. Ach. fé hojnosti, co v sobě Bruno má! A toho 124 125 děsu z té hojnosti,., Dávejte na Bruna pozor kvůli němu. především kvůli němu, nenechte ho. by podlehl své nebezpečné vášni psát bez pomoci vašich otrepaných slov, slov vám tak věrných. Nedovolte mu psát jen tak. jak mu to určuje jakýsi kód v jeho těle, v rytmu, který neměří metronom či hodiny. Nedovolujte mu probůh rozmlouvat se sebou samým slovy, která nikdo nezná, která vymyslí on sám. Moc dobře víme, co jsou zač ti mazaní obchodníci, kteří ho honem popadnou za ruku a odvedou si ho do těch nej pochybnějších kumbálů lidského jazyka a tam před ním otevřou své špinavé kabely a s podlézavým úsměvem mu nabídnou zboží: kdepak, pane, všecko je tu zdarma, opravdu, pane, kompletní jazyk, nový, a celý jen váš, ještě je v původním celofánovém balení, a máte u něj i slovník, len patří taky jenom vám. stránky jsou napohled čisté, ale ve skutečnosti jsou popsány tajným inkoustem, jaký používají vyzvedači, a když je potřete vlastní žlučí, účinným výtažkem pouze ze sebe samého, uvidíte ihned všechno, co tam stojí, vážně, pane! Nevezmem od vás ani halíři Sem ostatně zřídka za-blou-,., Ach promiňte! Tady se jen zřídka ukáže zákazník, tak přece neuděláme tu hloupost, že bychom ho odháněli fádními řečmi o penězích a placení. Řekneme, můj milý, že ve vás vidíme takovou menší investici, něco jako bankovní depozitum, haha, náš první průnik na trhy, na které zatím nemáme přistup, tak prosim podepište tuhle a tuhle a ještě tady. A Munch podepsal. Podepsal i Kafka. I Marcel Proust. A zřejmé podepsal i Bruno. Už si nevzpomíná, kdy se to stalo, ale k nějakému podpisu zřejmě došlo, protože jeho pocit krachu výrazně vzrostl. Pak přišla poslední válka a Bruno si začal myslet, že sc nějakým nedopatřením zmýlil: lidé totiž začali být zli a ukázalo se, že za kum-bály vychytralých obchodníků se ještě táhnou hluboké temné trhy, kam dosud lidská noha nevkročila. Kiivola- ké ulice, kde se trosky a úlomky zdí tyčily po obou stranách jako řady krokodýlích zubů,.. Proto Bruno uprchl. Z Drohobyče, kterou miloval. Z domu. kde bydlel na rohu Sainburskc a Trhové, z Olympu své soukromé mytologie, z místa, kde sídlili bohové a andělé, jejichž podoba byla podobou lidskou, a někdy i mnohem míň než tou.,, Jeho dům! Jak příjemné se rázem cítí, když pomysli na ten napohled vsedni dům. jakoby prostý vší osobitosti, který však Bruno stavebním uměním vlastni představivosti proměnil v obrovský palác se sály, spletitými chodbami a zahradami, plnými života a barev. Dole v přízemí byl rodinný soukenický krámek Hcnrietta, poj menovaný na počest jeho maminky, nepříliš obratně vedený Brunovým otcem Jakubem Schulzem. Ten jeho otec! Skrytý básník, umíněný člověk, osamoceně bojující s pevností nudy. Odvážný badatel, zkoumající proměnlivé bytí, který se silou vůle a vize dokázal proměnit v ptáka, ve švába, v kraba, jeho otec. věčně mrtvý i živý zároveň... Nad krámkem byl byt, A taky maminka Henrierta. Ospalá, vlídná, oddané pečující o Jakuba trpícího rakovinou, vizionáře, jemuž se obchody hroutily před bloudícíma, nevidoucíma očima; matka byla vlastně upjata na Bruna, toho něžného hrdinu, pozdní k vilek jejich stáří. Na to přecitlivělé dítě, věčné bojujíci s nepřáteli, které ona nedokázala ani vytušit... (Jednoho fádního, melancholického večera vstoupila do jeho pokoje a našla ho, jak krmi zrníčky cukru poslední mouchy, které přežily studený podzim. „Bruno?" „Toaby měly silu na zimu...") Nemá kamarády. Ne že by nebyl dobrý žák, nás Bruno, naopak, všichni nad ním žasnou, zvlášť učitel kreslení, Adolf Arendt Už od šesti maluje s neobvyklou zralostí. 126 127 Kdo to jeři pochopi..,? To mel najednou, třeba období, kdy maloval drožky - rychlé bryčky se zdviženou střechou. Maloval je po desítkách - se zapraženým černým koněm, jak vyrážejí z nočního lesa, na víčkách cestujících uvnitř (a sluší se poznamenat, že v nich sedí nazí) ještě spočívá stříbrný prach lesních vidin. Znovu a znovu je maloval, jak vyrážejí z lesa. Pak začal malovat auta. Jako každé dítě, jenže ne tak, jak je malují děti Potom koně. Běh. Neustále maloval pohyb. Ale ty kresby byly prosáklé stářím, smrtí a hořkosti. Přátele tedy nemá. Niedolega. jak mu říkají mladí. Smolař, V domě je ještě služebná Adéla. Ty její nohy. To její tělo. Ženský pach. Její hřebeny a vlasy, roztroušené po celém domě. Adéla, která zahání chiméry otce Jakuba tím, že ho ohrožuje mrzkým vzrušením, Adéla, která se nosí v laciných blýskavých střevících s vysokým podpatkem a na těch ozdobných podpatcích se natřásá coby ztělesněná provokace. V i d i š ty střevíce, Bruno? 3 rytmickými pohyby rtů, s tím štíhlým, spéchajicim tělem teď Bruno připomíná rybu. Jak jde po navigaci, zavře oči a v duchu se vrátí ke své příhodě V galerii -přelézá rychle železný řetěz i výstražnou tabulku a libá obraz. Na jedné z lodí stojí stará žena a dívá se na moře. Dlouhé těžké vlny jí v silném větru tančí kolem hlavy. Klimbající hlídač v galerii sebou poplašné trhl a vši silou zahvízdal na píšťalku. Přiběhl další hlídač a oba ho odvlekli ze sféry obrazu do sféry své. Potom mu začali mlčky a bez. sebemenší známky hněvu zasazovat přesně mířené rány. Na obrazu zůstala nevelká skvrnka od slin. Bruno svedl ústa toho křičícího zjevu k hříchu; políbil sice j en j eden z dřevěných sloupů mostu, ale i to stačilo, bylo to proste oživeni dechem z úst do úst. Bruno byl zachráněn. Otevřel oči a viděl, že ho nohy nesou do poloviny přístavní hráze, vybíhající obloukem do moře. Vodnatým, svalnatým jazykem zkoumalo moře úlomky stromů, které uvízly v zubech skalisek. Z otvorů v jeho vršcích sledovaly Bruna jeho nesčetné oči. Bruno si připomněl nedokončený rukopis, který zůstal v tašce v šatně galerie. Když ho odtamtud vyhodili, kráčel po Langgasse a automobily a tramvaje ho rřís-nily vodou z kaluží. Natahoval niku a potají se dotýkal velikých dřevěných sloupů pouličního osvětleni a potom dkradkem zkoušel chuť vlastního prstu. Velice toužil po lom. aby tak mohl uchovat chuť sloupů mostu na obraze. Myslel na vlastni život, který mu nikdy nepatřil. Doopravdy jemu. Sila zvyku mu ho pořád brala. Všichni se živili tím, že si navzájem kradli život. Před válkou to dělali s taktem a dávali přitom velký pozor, aby nezpůsobili bolest větší, než bylo třeba, dělali to dokonce i s jkrým smyslem pro humor, ale jakmile přišla válka, lidé sc už nesnažili cokoliv předstíral. Teprve pozdč pochopil, že i ty dvě knihy, které napsal on sám, i tahle třetí, Mesiáš, v níž se zoufale zmítal už čtyři roky, jsou jen jakási obrovská lešení, spletitá a vychytralá, která postavil vlastníma rukama kolem jemu neznámé bytosti Dosud neznámé. Bruno si v tu chvih uvědomil, že většinu života strávil jako odvážný akrobat na vrcholu vysokého lešení a že pořád dával pozor, aby se nepodíval dovnitř, dolů, protože když se tam podiva, zachvátí ho strach a smutek a on bude vědět, že neni akrobat, nýbrž vězeň. Ze se kdesi cestou ze zvyku, únavy i nedbalostí stal spojencem těch, kteří kolem něho svírali ruce. Proto se dává na svůj poslední útěk. Ne ze strachu před Němci či Poláky, ani snad na protest proti válce, Ne. Utíká proto, že se konečně musí setkat s něčím jiným, nejen s desítkami přídavných jmen, slovesa časů, jichž dosud užíval jako spojnice. 128 129 Můj Bruno ui vi, že zemře, možná už za hodinu, možná za den. Tolik lidí teď umírá. V ulicích drohobyč-ského ghetta v posledních měsících vládlo ucho, jaké s sebou přináší završení. Pohroužil se do ného i Bruno. Kdoví, možná že se nakonec opravdu něčím provinil. Třeba tím, že takhle vypadá. Zeje tak židovský. Nebo že takhle píše. Otázka spravedlnosti už přece dávno nebyla aktuální. Ale je tu jiná otázka, na kterou musím dát odpověď, myslí si Bruno, otázka života: mého života, který jsein žil, í toho, který jsem si pro svou nemohoucnost a pro svůj strach nechal uniknout. Nemám sílu ani čas čekat na zázrak, který by jej přede mnou odhalil. Bruno se sám pro sebe křivě usměje a pocítí trošku dojetí. Obličej pokryly černými boláky se mu na okamžik rozjasní. Byl to Lenin, kdo řekl, že smrt jednoho je tragédie, ale milión úmrti je pouhá statistika? Bruno má dojem, že to řekl Lenin, ale totf chce ze statistiky oněch miliónů životů vykoupil tu jedinou tragičnost života vlastního a na okamžik tak pochopit, které písmeno do velké knihy života píše. Ve skrytu duše chová naději, že pokud v sobě má drobet té ryzí, poslední pravdy, možná se mu z ni podaří dozvědět se. co poslalo Tvůrce Nejvyšsího na jeho pouť nekonečnem stránek. Bruno odkládá děravý plášŕ a odhazuje jej na betonový chodník. Pohled má zcela prázdný. Nač teď asi myslí:' Nevím. Na chvílii jsem nit jeho myšlenek ztratil. Pokouším se to uhodnout: Bruno snad mysli na básníka Mirabeaua, který se na protest proti moci stal lupičem. Nebo snad na filozofa Thoreaua, který dal vale svému městu, práci, životnímu řádu i lidem a rozhodl se žít v naprostém osaměni u Waldenského rybníka? Bruna zamrazí. Ne, takovéhle vzpoury a protesty nejsou k ničemu, vždyť lupič olupuje lidi. poustevník se jich straní, měří svou samotu rytmem, který udávají oni. Je třeba něco víc vzpoura, která člověku odhalí jeho Vlastni nitro. Zachvěje se, jako by ho k těm temným, bohatým vlnám, které se před ním převaluji, přitahovala hypnotická síla. K tém vlnám, které v něm moc dobře cítí napětí Člověka, který sám sebe dovedl k vlastnímu konci a pomezí jeho tělesné schránky už nabylo jiné podstaty kdesi na rozhraní tělesna a teskná. Stařena na lodi se nehybně dívá. Už ví, co se vzápětí *ttane. Ale tak už to chodí na tomhle světe, kde smrt není jen opakem života, ale ovládá všechno naše úsilí, Dva přístavní dělnici se na něho z dálky zadívali a začali křičet Bruno shazuje košili a kalhoty. Moře zkoumá dlouhými vzdušnými prsty hubenost a únavu, které se zmocnily jeho těla a zničily je. Moři je to lhostejné, kapičky slin vájnivého obchodníka se nesou k tváři ospalého, odevzdaného zákazníka. Moře bere všechno. Kdo ví, kdy mu přijde vhod všechno to harampádí v jeho sklepích. Bruno na chvíli otevírá zmučené oči. Někdo v tiém se jcôtč pokouši zachránit to ubohé télo - spisovatel, který v něm taková léta přebýval, se zřejmě děsí při pomyšleni, že bude konec i s ním, když se jeho krčmář utopí. \aiednoujc mu jasné, že to ten uvězněný uvnitř lešení zmoudřel a má se k útěku. Ze žalářníka-artisty se stalo mkojmi. Je zděšen. Pokouši se o ubohý žert nebo o něco přesvědčivého aspoň si polož ty střevíce na hromádku k šálům, aby ses měl do čeho obléct, až se vrátíš. Mo-unnl, nepospíchej tolik, stůj, promluvme si logicky. i Spisovatel vidí to, co nevidí Bruno: od konce přístavu běží k vlnolamu lidé, dva z těch dělníků a ještě někdo dulši. Důstojník.) Stiré moře cítí, že je třeba váhavého zákazníka pobídnout. Niwu/ujc lítostivý výraz: se šuměním, zápalem as výra-'i-in pokory k němu posílá mohutnou vlnu a na okamžik i.ivujc vlny následující. V moři vyvstala prázdnota. VAevhno /volna pohlcuje ticho. 7. hlubin Brunovy duše M bolestivé oddělila vlna, aby tu prázdnotu vyplnila. 130 131 Kopne do hromádky šatů, a ly se svezou do vody, okamžik plavou, zvolna se lam nadýmají a klesají pod hladinu. More sc khce usmívá. Nechá k Brunovi sklouznout vlnu, jako když zkušený k rupie r posílá starému zákazníkovi tu pravou kartu. Spisovatel s hrůzou svírá rty. Jak dobre ho chápu! S nenávisti posílá slinu za tou potřeštěncu, nevyzpytatelnou lidskou kulturou, která mu byla přístřeškem i perem To on je ten poděšený, ten rozmazlený, ten tak logický člověk, který pokládá dva své jemné prsty Brunovi na nos a zároveň se rozplyne, když se Bruno ponoří do studené vody a hned se zas vraei na hladinu, zatímco radost ho vzdouvá jak vítr plachtu. Ozve sc jakýsi nezřetelný, táhlý zvuk - snad v dáli zahoukala loď nebo si to povzdechlo moře, když v jeho lůně spočinul nový bastard. Bruno plaval dlouhými pohyby. Jeho ruce před ním zvedaly oponu za oponou. První skulina mu vyvstala před očima daleko na obzoru, v místě, kde se dotýkaly vágní, břidličnaté tabule moře a nebes. K téhle skulině si přál uniknout, ale sily ho opouštěly příliš rychle, a když se jeho nohy dotkly vyvýšeniny na dně, zanechal plaváni a na okamžik si na ni stoupl, aby si trochu odpočinul. Ohlédl se zpátky. Viděl šedou navigaci, tlejíci střechy a budovy přístavu nesouci stopy nenasytných větrů. Viděl lodi, pohupující se na vodách a smutně pískající, oblé lodi obtěžkané dálkami, podobu staré strnulé Cíor-gony na jedné z nich a lidi. kteří se teď na hrázi shlukovali a volali na něho. Nebo ho snad povzbuzovali? Af už to bylo jakkoliv, ruce už kolem něho sevřít nemohli. Ironicky se pousmál a zachvěl sc ve střídavých návalech tepla a chladu. Najednou si všiml, že má na ruce ještě hodinky, ale prsty se mu třásly tak, že je nedokázal sundat U hráze se někdo pachtil s motorem loďky, ale ten se vzpouzel dát do pohybu. Bruno otočil hlavu k nebesům a /.hlubokn se nadechl, Poprvé po tolika letech se necítil být štvancem. 1 kdyby ho teď chytili, člověka, kterého hledají, v něm nepoznají. Chytí jen prázdný nástroj Na ívĚtč není policejního vyšetřovatele, který by teď dokázal pochopit Brunova slova. Není spisovatele, který by >c dokázal věmě zaznamenat, Nanejvýš je budou moci leWavit jako mozaiku podle nejasných náznaků a starých útržků Jak uboze na tom byli ti, které Bruno zanechal na břehu! Nebylo možné, aby tenkrát kdokoliv na světě V Sfdci nepocítil - třebaže tam v tom okamžiku nebyl a o Brunovi jaktěživ neslyšel - slnbé píchnuti ve chvíli, kdy sc Bruno ponořil do vody. Dokonce i Indiáni na řece < ►uiioko přestali na okamžik řezat kmeny gumovniků a zaposlouchali se. I australští pastýři z kmene Ohně po-icdnou umlkli a otočili hlavy za dalekým zvukem. Já to přece udělal take, a io jsem se ten krát ještě ani nenarodil. Pnbliž Brunj se voda najednou pohnula. Něco sc tam mpyiilo. něco se tam zakomihalo. Zelenavý blesk či Itmulé oko. V závanu větru na hladině vod neviditelná ruka vyvedla brázdy a ty se zpěnily a vzápětí se ozval i h■niný šelest nesčetných ploutvi. Obklopilo ho množní v i maličkých úst a ta se mu zaťala do břicha a do stehen ii zlehka se mu zakousla do zad a do hrudi. Bruno stál ii \ m'ľl'k užaslý četl na vlastním tele letovaný nápis, kte-iy um Lim kdosi kódované vepsal, Zphwwnocnňpi jed m* lénneho poselstva, které se vydává na cestu. Ryby nad lim ubohým tuhým tělem žasly, sledovaly mapu žil vystupujících na jeho bílých chodidlech. Potom mlčky atodovaly tu zářící věc klesající do propastí oceánu, aby mm měřila čas, který se stal i časem jejím. Jejich řady se přťd mm rozevřely :i ryby nechaly I eprika. aby mez i mnu proplul až k Brunovi a zadíval sc na něho svýma \>\'•■ničivýma očima. Byl to veliký losos, vyvinutější než iminim. jeho tělo dosahovalo velikosti těla Brunova. Jen ■ In ilk u kolem něho obezřetně plul, pohyboval se lehký- 132 133 mi záchvěvy ocasu - snad to byly už vlny, které k němu vysílal blížící sc motorový člun, v němž seděli ti dva dělníci a důstojník přístavní policie a všichni na něho rozčileně křičeli, ale Lcprik rychle doplaval zpátky na své místo a obrovské hejno se zvolna uzavřelo jako obrovská měkká harmonika a Bruno s ním vyplul na moře. (2) Ano, je to jak milostný dopis. Od našeho rozchodu už uplynuly tři roky a moje rána se už začíná hojit. Jak jsi to ostatně předvídala. Někdy, když už to napětí nemůžu snést, nasednu na autobus a jedu do Tel Avim Za tebou. Chodím po břehu, šlapu po mušlích, mořských řasách a zdechlinách ryb, a když lidí kolem ubyde, dokonce se na tebe odvážim mluvit nahlas. Vyprávět ti, že psáni knihy pokračuje, že už cele tři roky pokračuje tenhle forag, tenhle úporný boj mezi mnou a rybou Brunetu. Ta doba vůbec nebyla bezvýznamná, stačil jsem udělat tolik věci. Rád si jen tak pro sebe opakuji jejich výčet, mám totiž výčty rád. Tak tedy konečně se mi podařilo dopsat příběh dědečka Anšela, příběh, který' vyprávěl tomu Němci, Neiglovi; a stačil jsem také napsat příběh maličkého Kazika, tu hloupost, omyl, kterému Ajala přezdila „zločin proti lidskosti". (Prosím, jak je libo.) Ale podstatný je příběh Brunúv. A kvůli nčmu se za tebou vracím skoro každý týden, abych ti přímo do velikých laloků uší přečet] další kousek, který jsem přidal, a samozřejmě také proio, abych se z tebe pokusil načerpat další vlhkou trošku znalosti, kterou jsi dosud schraňovala ve svých nejtemnčjších propastech, abych tě přiměl k tomu, abys mi vyprávěla, abys mi teti příběh podávala po vlhkých troskách, abych vstřebával tvou vůní. tu vzpomínku na vůni Bruna, kterého máš v sobě; v mých očích vy dva už splýváte a navzájem se nerozlučně mísíte, proto jsi v mém příběhu o něm ty a já ti to vyprá-vim, i když vím, jak hrozně tě to rozčiluje. Nikdy pochopitelně nepřipustíš, žes mě zpozorovala, když k tobě přijdu, ale já tc znám a vím své - slyším tvé pohrdavé chrčeni, sotva vykročím na vlnolam. Vidím, jak natahuješ celé tělo, aby sis mé lapila. Jenže já se mám na pozoru. Sama jsi to říkala. I idé slyší, že se zajímám o Bruna, a posílají mi o něm různé materiály. Budeš asi žasnout, ale napsalo se toho 0 něm spousta. Hlavně polsky, ale i v jiných jazycích. A e \ i sluje laky řada teorii týkajících se obsahu Mesiáše. klerý zmizel dřív. než jej kdo uviděl. Někteří lidé maji za h | ,c v tom ztraceném přibéhu se Bruno pokusil přivést Mesiáše do drohobyčského ghetta a že ho vzýval kouzlem kw pió/y. Jiní jsou si jisti, že v tom ztraceném rukopisu |Hiil o holocaustu a o svých posledních letech za nacistické okupace. Ale my oba víme, že to tak není. že jeho zajímal život, obyčejný jednoduchý život, život všední; holocaust pio něj byl jen šílenou laboratoří, která stonásobně zrych-IIIa a zvětšila všechen běh lidských věci... Ať už je to jak chce, není člověka, který by si ho w\.1/11 lidé píši, že patřil k nejvčt.šim spisovatelům na-Íoho Htoleti, že svým významem v něčem předči Kafku, ľroiiMlii, Uilk.i líiktně so distancuji od toho, co o něm 1 ľ n leiniic mi mi/mičují, že k lomu. co dělám, je zapo-liľfn s,pism.ndľ ohlarciidio pi nn-iiia-nšim právě lak ^el-kým luU-ninii Ale mně nit tom nesejde, nepíšu o tom i- »m Minutou l..... o mi ve svých dopisech píší, .1 i>nl< |•■.....|nl pupu ni/uli.mi ii.i nule kousíčky, ,i Ubyl) l u r. kdy> k tobě přijedu do Tel Avivu, i......i iimIiI. vlnolam, jen te tak procházím sem i ..... po 11 h .i nniťdumi obrátím kapsy, rychli; je ■ >,iii i mi juto bych m r.hmn ,il spiny potracenéhoplodu. 134 135 a žblunk, žbluňk, do vody klesá spousta drobných útržků papíru. Všiml si snad někdo něčeho? Tyje přece potřebuješ víc. A i když dlouhé učené přednášky nenávidíš, jsem si jist, že si je zase slepíš dohromady a uschováš v některé zapomenuté zásuvce svého vodního archivu. Takových dokumentů ty se nevzdáš. A taky ti řeknu, že jsem se znovu stal sám sebou, totiž vrátil jsem se ke svému stylu psaní. K básním, j aké j sem psal kdysi. Bruno se mi z pera pomalu vytrácí, opadává ze mne Zůstalo mi po něm jen pár sešitu, o nichž nemůže nikdo s určitostí říci, kdo je napsal, zdali on, nebo já. Ale ty i já vime, že j sem mu posloužil jen jako nástroj, jen jako pero, jako ten slabý článek řetězu, kterým vyrážela na povrch jeho zdušená síla. Zůstal i ten náš při běh, příběh, který má začátek, prostředek a břeh. Příběh milenců, který jste mi dovolili krátce zhlédnout během tčch dvou týdnů v Narwii, maličkém venkovském hnízdě nedaleko Danzigu, ze kterého je Gdansk, v červenci roku tisíc devět set osmdesát jedna. A pak ještě zůstala moje Rul. Moje Rut, která z té temné chodby (i z ní..,) vyšla vítězné. Která přemohla všechny ty, kteří se mě od ní pokoušeli odvést, i ty mé duševní stavy a úzkosti, i to strašné období, na které nechci vzpomínat, kdy jsem uvízl v pasti Zenonova paradoxu, i moji krutost k ní samé. A také Ajalu. Každých pár dni se k tobě vracím a nemůžu s tím přestat. Jsem skvělý odbomik na rekonstrukci ztraceného, který jen sám sobě nedokáže pomoci, a vracím se k tobě, abych ti nevím pokolikáté vyprávěl ten příběh tak, jak se skutečně odehrál a jak se mi ho nedaří vypsat, tak. jak ho musím vyprávět tobě. totiž beze vši snahy o rozumové pochopení. Vyprávět jej tak, že se do něj vcítím. Vyprávět ho od začátku až do konce. A aspoň jednou tě přinutit, abys poslouchala i věci, které se té přímo netýkají, abys poslouchala trpělivě a tiše (chraň Bůh, abys poslou- chala se zájmem, to po lobě chtít nebudu) mé vyprávěni 0 všem, co se mi stalo po návratu z Narwie, K čertu, ty mí přece poslouchat musíš. To Bruno v tobě musí. Dvacátého pátého května (ten den si pamatuj u přesně) jsem od Ajaly dostal jako dárek na rozloučenou knihu Bruna Schulze Skořicové krámy; Sanatorium Na věčnosti. Předtím jsem ji neznal a německý zvuk autorova jména mě dokonce odpuzoval, ale hned jiem se do ní začetl, hlavně proto, že jsem ji dostal za tak smutných okolností, a pak taky kvůli té, která mi ji dalu. Ale po deseti stránkách jsem zapomněl na okolností 1 na Ajalu a četl jsem knihu kvůli ní samé. Četl jsem ji, luku členi e dopLs. kterýsi k nám hledal cestu bůhvikudy, útržkovitou zprávu od bratra, kterého jsme už řadu let měli za mrtvého. Byla to první kniha v mém životě, do k i ié jsem se, sotva jsem ji dočetl, pustil hned zase znovu, A kolikrát od té doby jsem to už udělal...? Po celé měsíce jsem vůbec nepotřeboval jinou. Pro mne to byla Kniha v tom slova smyslu, jak po tom toužil sám Bruno, velký šelestící Kodex, vzbouřená bible, jejímiž stránkami rfW vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži.. Četl jsem ji tak, jak má po mém soudu člověk éísl v takovém dopisním nalezenci, totiž s vědomím, že to na papíře není tak důležité jako ty další stránky, vytržené a poztrácené, jako ly, které nesměly být napsány jasně a otevřeně, z obavy, že padnou do nepravých rukou... Tenkrát jsem udělal něco, co jsem už léta neudělal, vlastně už od dětství ne - začal jsem si do sešitu opisovat jednotlivé řádky i celé úryvky, abych šije lépe zapama-loval, Abych procítil slova, která mi plynula z pera a hromadila se mi na papíře. Na první stránku jsem, jak to také bylo na místě, napsal jeho nepřímé vyznání, totiž že 136 137 patril k těm, jimi Biih, když spali, přejel rukou po tváři, takže oni teď znají to, co neznají, jsou plni inspirace a předtuch a nad jejich, spuštěnými víčky se míhají odrazy dalekých světů... Jednou v noci - bylo to o několik týdnu později -jsem se najednou probudil a věděl jsem, že Bruna nezabili- V tom roce čtyřicet dva ho v drohobyčském ghettu nezabili, on odtamtud uprchl. A když říkám uprchl, nemyslím to v běžném, úzkém slova smyslu, ale řekněme v tom, v jakém by to řekl Bruno, Jako když se řekne důchodce a myslí se tím někdo, kdo už překročil onu známou prípustnú u hranic i. někdo, kdo dovedl sum sebe do magnetického pole jiné dimenze bytí, cestující s mimořádně lehkým zavazadlem... Opisoval jsem si do sešitu úryvky z jeho knihy, a pokaždé když jsem byl s opisováním hotov, pero mi ještě chvilku jen tak čmáralo, stáčelo se nad papírem a vrhalo na něj ještě řádku či dvě, které sice patřily mně. ale - jak bych to jen řekl -v nichž zazníval Brunúv hlas, které vyvěraly z toho, jak jsem se do něho napjatě zaposlouchal, či vlastné z toho, jak jsem vycítil jeho zoufalou potřebu vyslovit se. teď když ho zbavili pera. Moc dobře se dokážu vžít do toho pocitu tísně, do toho, jak se spisovatel ve vyhnanství jako on dusí, ve vyhnanství chápaném velice konkrétné, velice široce, a tak jsem mu, jak víš, podal svou ruku i pero. Je to hrozně zvláštni a trochu to nahání strach. Byl jsem prcce hebrejský básník, jenž ilž napsal čtyři knihy ve velice výrazném stylu, který jeden z těch literárních kritiků, co píší se zdviženým prstem, nazval „jemně úsporným", zatímco Ajala o něm prostě říkala, zeje „skrblický a ustrašený4*, a teď tady mám najednou v sešitě před sebou změť dýchavičných, upocených slov jako tanec pářících se pávu či pestrobarevný oblak kolibříků, která kdysi napsal Bruno. {Nebo jsem je snad napsal já?) 138 Bruno Schulz. Žid. Možná nej významnej š i polský spisovatel meziválečného období. Syn podivínského obchodníka s plátnem. Učitel kreslení a rýsování na gymnáziu v Drohobyči, Osamělý člověk. Brunňv otec, zasněný člověk s hlavou proroka, který se z touhy dosáhnout samých hranic lidského bytí proměnil v obrovského raka. Jeho otec, ve styku s nímž všechny věci jako by se stahovaly zpátky k samotným kořenům svého bytí, jako by se vracely ke své prvotní ideji, aby se od ni lhostejně odvrátily k těm pochybným, dvojsmyslným končinám, které Bruno nazývá velkou herezi. Strýc Edvard, který měl ve svých metafyzických zálibách Brunova otce k tomu, aby postupné odložil svou komplikovanou bytost, dokud se jaksi nezjednoduší, trapné neobnaží, až bude totožný sám se sebou až po samé hranice možného. Otec, jak napsal Bruno, ho spojil (nebo lépe řečeno spojil puls jeho bytí) s elektrickými hodinami, důkladně upevněnými k jeho nestydatému nápadu, a od lé doby strýček fungoval bezvadně a zodpovědně -dokonce ani jeho žena Tereza se nedokázala ovládnout a nemačkat každou chvíli tlačítko hodin, aby slyšela jejich mocný zvuk, ve kterém jako by poznávala jeho starý hlas, jaký míval ve chvílích tísně. Nebo bláznivá Tluje, která bydlívala na smetišti, a její mrzký, pohanský zdroj obživy, spojený s hromadami popela. C i strýc Jeroným, který se dokázal osvobodit od složitosti života a uchýlil se do ústraní nevelké ložnice s tetičkou Reticii a odtamtud vedl vleklý boj plný nenávisti s obrovským rozzuřeným lvem, beznadějné lapeným na gobelínu v jejich manželské ložnici. Všichni, všichni do jednoho. Roku tisíc devět set čtyřicet jedna vstoupili do Droho-byce Němci. Bruno musel opustit svůj dům a přestěhovat se do jednoho z domů v Truhlářské ulici. Na rozkaz 139 úradů maloval na stěny jezdecké školy obrovské obrazy a sestavoval seznam Němci zabavených knih. Aby si vydělal na živobytí, musel taky pracovat jako „domáci Žid" (vykonával lehcí truhlářské práce, maloval vývěsní štíty, portrétoval členy rodiny apod.) u důstojníka SS Felixe Landaua. Felix Landau mel nepřítele - jiného důstojníka SS jménem Karl Günther. Osmnáctého listopadu roku tisíc devět set čtyřicet dva zastřelil na rohu ulic Czackého a Míckiewiczovy Karl Günther Bruna a potom prý1 sel í a Landauern a řekl mu: „Tak jsem. ti zabil Žida.ih A Landau na to: „Tak já teď zabijú tvého." Jsi tady, vím to - hladina na okamžik strnula. Dva racci se s cinknutím srazili. Jsi tu. Tak jsem ti zabil Žida, Tak já teď... Tak jednoduché to bylo. Způsobil jsem ti bolest, vím. Sobě ji taky pokaždé těmihle slovy způsobím. Ale teď poslouchej, teď budeme mluvit o něčem jiném. Změníme téma: abychom už nezpůsobili ani nepocítili víc bolesti, musím ti povídat o něčem jiném. Poslouchej. Celá léta po tom, co dědeček Anšel zmizel, jsem si nepřestával pobrukovat melodii příběhu, který dědeček vyprávěl tomu Němci. Dvakrát či třikrát předtím, než jsem se vydal do Polska, jsem se pustil do psáni, ale nedařilo se mi to. Zvolna se ve mne nahromadil pocit frustrace, vzteku na sebe samého i stesk po něm, který se už po léta pohyboval v kruhu uvnitř uzavřeného příběhu jako nepřátelské plavidlo, které vyženou z každého přístavu, zatímco já, jediný, kdo ho může zachránit a vykoupit ten příběh, se tvářím jakoby nic a ničeho se neodvážím. Začal jsem pátrat po dědečkových spisech. Prohledával jsem staré archívy, hrabal jsem se v zaprášených knihovnách odlehlých kibuců, četl jsem staré časopisy, které se mi rozpadaly pod nikou a připomínaly mi dávné fresky na sténách jeskyň, které blednou a mizí, sotva na ni dopadne světlo svítilen badatelů. V pozůstalosti spisovatele píšícího v jidiš, který zemřel v útulku pro přestárlé na Karmě lu v Haifě, jsem objevil hotový poklad -čtyři zežloutlá čísla Světýlek (vydavatel Simon Zalman-son), vydaná roku 1912 ve Varšavě. Byly tam čtyři úplné kapitoly, v nichž se psalo o dalších dobrodružstvích Děti srdce; tentokrát družina pomáhala gladiátorovi (Antonu Luderovik, zajatci Římanů, zachránit se v aréně před lvími zuby. Četl jsem dychtivě. Tentokrát už j sem poznával meze vypravěčského talentu Anšela Wassemnana, to však ani v nejmenším nebylo na újmu mého potěšeni či nesmírného stesku po dědečkovi, který jsem najednou pticitil, po starobylém jazyce, kterým psával, dívuplném jazyce dávného proroka, a po boji, který zřejmě vedl po celý svůj život, Jediném skutečném boji", jak říká v tom útržkovitém příběhu Otto Brig, vůdce družiny. Tak se mi podařilo shromáždit nepatrné zlomky jeho dilek. Pár úryvků otištěných v dětském časopisu Netaim (Krakov 1920; zajímalo by mč. zdali dědečku Anšelovi vypláceli autorské honoráře za otiskováni povídek v cizích časopisech), kde se vyprávělo o zápasu, který vedly Děti srdce po boku Louise Pasteura proti bacilům vztekliny, polský překlad povídky, v níž členové družiny pomáhali dětem, které v prvním roce dvacátého století trpě ty v Jndn povodněmi a hladem, a další útržky dobrodružných příběhů z celého světa. Jezdil jsem všude možně po celém Izraeli a prohrabával plesnivé půdy domů, jejichž majitelé zemřeli a kde se dalo doufat, že jejich bída něco skrývá. Mělo to pro mne obrovský význam, věnoval jsem tomu všechen svůj volný čas. V téže době mi mimochodem přišlo do ruky odborné pojednání o dětských časopisech v Polsku na počátku 140 141 století a tam jsem našel jeho jméno; Anšel Wasserman, autor píšíc i v jidiš. Psalo se tam. že co se kvality jeho díla a jeho významu týče, „názory se různi", stálo tam však něco v tom smyslu, že „v jeho díle nacházíme silný, někdy až zarážející vliv soudobých autorů", a také se tam s povzneseností badatelům vlasmi tvrdilo, že „literární hodnota jeho díla byla nepatrná, v podstatě totiž malému čtenáři poskytovalo pouze základní informace o významných historických událostech a osobnostech", autor pojednání ovšem musel také připustit, byť neochotné, že „tyto nenáročné povídky, známé jako příběhy Dětí srdce, se u malých čtenářů dočkaly překvapivé obliby a dokonce byly přeloženy i do polštiny, češtiny a němčiny a uveřejněny v řadě dětských ilustrovaných časopisů v několika evropských zemích". Dále badatel tvrdil - ne bez jisté výčitky - že dědeček patřil k těm ojedinělým spisovatelům, kteří „vzjJor tomu, že tvořili v období obrozeni národa i jazyka {počátek dvacátého století), se zaměřovali především na všeobecná, univerzální témata, aniž vůbec zdůraznili národní věc, ba dokonce ji úplné ignorovali. Snad právě proto se jim dostalo lakového přijetí i u cizích národů a popularity, jakou lepší a svého národně-sionistického poslání si vědomí hebrejští spisovatelé nikdy nezískali.1' „Badatel" nadouvajicí se vlastní důležitostí mě jaksepatří rozčilil, Anšela Wassermana neměl co zkoumat podle obvyklých omezených měřítek. Jeho ne! Jak to, že to nepochopil? Ale ten příběh, ten jediný příběh dědečka Anšela a jeho Herr Neigla, jsem nenapsal. Když jsem se vrátil z Narwie, pustil jsem se do psaní znovu. To kvůli Brunovi kvůli všemu tomu, co mi řekl, a možná i navzdory tomu. To už si zvážíš sama, pokud ovšem budeš chtit poslouchat. Ten příběh jsem napsat nedokázal. Začal jsem sbíral materiál. Citáty z knih. úryvky ze svědeckých výpovědí oběti, psychologické posudky vrahů. Poznámky z vyšetřovacich spisů. Rut na to řikávala; „Vždyť tohle všechno přece vůbec nepotřebuješ, s tou svou umíněností si to všechno jen zbytečně komplikuješ, těch zbytečných faktů je na tebe moc. Tvůj dědeček a Neigel byli koneckonců jen dva lidé. Dva lidé, chápeš? No a jeden z nich tomu druhému vyprávěl příběh, to jc všechno.'1 Rut mi jako vždycky chtěla pomoci, jenže jsme oba v našem manželském životě dospěli k onomu bodu, kdy i ta sebejednodušši věta vyzněla jako provokace. Sleduješ mé? Vidím, jak lítostí nad mými zmatenými pokusy vyprávět příběh potřásáš hlavou. Vsadil bych se, že si teď sama pro sebe šeptáš; Tedy jestli piše takhle, a řekla bych, že píše, tak jen af pro všechno na světě nepíše o mně. Ať se mě na těch svých stránkách nepokouší vysušil, ať mě v těch svých sešitech nepřipraví o všechen výraz. Protože o mně se musí, můj milý, psát s temperamentem, s vášní. Inkoustem, který se získává'jen z těl těch jediných svého druhu, z těch nejprudšíeh esencí mužství a ženstvi a životní vášně, a ne takhle, chlapečku... Ale poslouchej, jen poslouchej. Psal jsem tedy příběh Anšela Wassermana a pořád se mi to nedařilo. Psal jsem a můj život se pořád víc a víc zastavoval. Řecký filozof Zenon v jednom ze svých slavných paradoxů řekl, že předmět pohybující se v prostoru nikdy nedorazi z jednoho bodu do druhého, protože prostor mezi oněmi body se až do nekonečna nepřestává pořád dělit na polovinu, a předmél musí zdolávat čím dál menší vzdálenost, než postoupí kupředu, až se nakonec nepohne z místa. Přesné to se stalo i mně. Psal jsem, a nedařilo sc mi postoupit od jednoho slova k dalšímu, od myšlenky k myšlence. Pero sc zabodávalo do papíru, připomínalo to jakési strašné zajíkáni. V knihovně Jad 142 143 Wa-šem jsem už měl svůj stůl a knihovnice mé znaly. Každý den v deset hodin ráno jsem zavíral knihy, se kterými jsem pracoval, a zašel jsem si do bufetu na housku s vajíčkem natvrdo a rajčetem. Pak jsem si dal kávu a výborný kvasnicový moučník, který tam prodávají. Poslouchal jsem zaměstnance, jak si povídají o dětech a o poslední výplatě. Zděšeně jsem si v duchu říkal: Někde v téhle obrovské budově je prázdná bilá sin, která má stěny z velice tenké kůže, a já ji ne a ne najít. V pět večer se Rul vracela z práce a cestou si mé vyzvedla v našem Mini Mínoru. Pokaždé když jsem do auta nastupoval, na mne vrhla jediný pohled, pochopila a pevně stiskla rty, aby jí snad neuklouzlo něco, co by mi posloužilo jako záminka k hádce. Dité jsme tenkrát ještě neměli, Jariv na světě ještě nebyl. Podrobovala se nej různějším nechutným a drahým léčebným procedurám, ale já o nich nechtěl nic věděl. Zaplatit za ně, prosím. Cokoliv. Každé ráno přesné v půl sedmé se s ni vyspat, i s lim jsem byl svolný. Ale poslouchal všechny ty nechutné podrobnosti o injekčních stříkačkách a infekcích, to tedy ne, milostivá. Stěžovat si nemohla, protože hned na začátku, ještě než jsme se vzali, se ji dostalo upozornení, že když je mě doopravdy zapotřebí, pomoct nedokážu. Ne každý má lalent na cokoliv, Ale obchod uzavřela poctivý, protože já taky od nikoho pomoc nečekám, ani od ni ne, Tyhle moje řeči ji samozřejmě doháněly k nepríčetnosti. Někdy, když se vracívala z ordinace svého gynekologického idolu, který měl právě službu, vyjížděla si na mne s nenávisti, o které sama nevěděla, že v ní je. Nikdy jsem ji neviděl takhle ztrácet hlavu, všechny zábrany, kontrolu nad vlastnim jednáním ani tu její zdrženlivou vlídnost. Její obličej, ten její široký masivní obličej, který byl věčně kdesi na onom nepevném rozhraní mezi krásou a drsným zdravím, jí v okamžicích, kdy její nenávist propukla, ošklivěl a nabýval zvířecího výrazu. Já si jako vždycky zachovával chladnou krev n |en jsem si dělal starosti, aby nakonec tím hysterickým výbuchem neuškodila sama sobě. Někdy, když už mi nic jiného nezbývalo, jsem ji jednu vrazil, pěkně rychle a na správné místo; to se pak pokaždé uklidnila, stáhla se do sebe a se vzlykáním usínala. Pohrdal jsem jí za všechnu lu špínu, která z ní vyrážela, když na mé ječela, ale také jsem si všiml, že takový kratší prudký výbuch ji rychle očisti, dokonce mě potom mohla docela snadno znova milovat. Některé věci na ženách jaktěživ nepochopím. Říkávala: „Ty přece sám sobě nevěříš, když mi říkáš lakové h le věci. M stíš se mi za to, že nerozumíš sám sobě, a lo není fér. Momiku.us Snad má pravdu, nevím. Někdy se mi tolik chce ukonejšit ji. Dokážu plakat dojetím, když myslím na tu chvíli, kdy vážně onemocní a já jí zachráním život tínu zejí darujú vlastni ledvinu. Nedokážu si představit ušlechtilejší oběť a někdy nato vážně čekám. Pak by totiž poznala pravdu, celý její život se mnou by rázem vypadal jinak a ona by pochopila a slitovala by se nade mnou: Jaké peklo jsi, miláčku, celou tu dobu prožíval! Zkusil j sem to jinak. V zimě roku 1946 se ve Varšavě, v docela obyčejné škole, konal proces s Rudolfem Hoes-sem. velitelem koncentračního tábora Osvětim. Několik týdnů jsem si pohrával s myšlenkou napsat jakousi rekonstrukci toho procesu - Anšel Wasserman versus Rudolf Hoess. Měl jsem už připraveno několik ne zrovna špatných úryvků jejich střetů. Podaří se Wassermanovi na Hoesse vyzrát? Na svědecké lavici se zvedl dědeček a proklel Hoesse strašnou kletbou. Následkem té kletby se Hoessův obličej začal až neuvěřitelně podobat antisemitským karikatúram ve Sturmeru. ,*A teď," vynášel dědeček Anšel nad nacistou rozsudek, .jste volný, Hen Hoess. Choďte si světem a Pánbůh se slituj nad vaši hříšnou duší.4* Pracoval jsem na té povídce několik mésí- 144 145 cel Rozhodl jsem se, že to udělám tak, jak mi radila Rul a jak o tom žertovala Ajala. a budu odhJižet od faktů. Psal jsem s horečným zaujetím a mumlání ve mné sílilo, Tctf už jsem s jistotou poznával ten pravidelný, monotónní hlas, kterým mi před pětadvaceti lety dědeček vyprávěl svůj příběh, jenže zatirn to byl jen ten nápěv beze slov. Někdy jsem si tak říkal, zdali ho lidé kolem slyší taky. Jenže i tenhle příběh uvízl na mrtvém bodě. Nemohl jsem Anšela Wassermana přimět, aby se Hoessovi podíval do tváře. Na světě jsou zřejmě věci, které člověk nemůže požadoval ani od hrdinů příběhu, který píše on sám. Kdy ž j sem psával poezii, nikdy jsem si toho nevšiml, snad proto, že ve svých básních jsem nikdy nepostavil dva lidí tváří v tvář. Snad, řekla Rut, jenže tvůj dědeček a ten Němec jsou přece dva lidé, tak je nech, ať se s rúrni stane, co se s dvěma lidmi stává. Kdybych já věděl, co se stává s dvěma lidmi, já na to. Budu zas muset vycházet jen z konkrétních údajů, v lidech se zřejmě nevyznám. Každý přece nemá talent na všechno, ne? Hledal jsem v listopadových číslech Timesů ze šesta-čtyřicátého. Náš varšavský dopisovatel píše o procesu desetiletí tohle: „Publikum sedělo ve školních lavicích, vždy po dvou za jedním stolkem. Zločinec Hoess, člověk se smutnýma, inteligentníma očima, měl na sobě svétlezelenou uniformu." Četl jsem dál a poznamenal jsem si nove slovo, které jsem se z popisu přelíčení naučil, iudobójca, slovo, které bylo v polštině vymyšleno zvlášť pro Hoesse. Ludobójca, vrah národů. Pouhé označení vrah v souvislosti s ním pochopitelné nestačilo. Pokud někdy uskutečním svůj starý sen a sestavím první encyklopedii holocaustu, zařadím do ni i heslo LUDO-BÓJCA. Na okna školy ve varšavské čtvrti Praga se snášel sníh. Sníh ve vyhlazovacích táborech mel mimochodem zvláštní pach, to kvůli napadanému popelu. Co se se mnou stane, až ve mné jednou všechna tahle fakta explodují? Chci psát. jenže se mi nedaří překonat překážky a zábrany v sobě samém. Každý krok byl najednou nemožný kvůli té polovině kroku, kterou člověk musi udělat napřed. Uvízl jsem v pasti Zenonova paradoxu, Žalobce Hoessovi řekl: ,.Obžalovanýh předčítat tady obžalobu je vzhledem k její délce naprosto nemožní'. Zahrnuje pětadvacet svazků, z nichž každý obsahuje tri sta tištěných stran s popisem vašich zločinů. Proto zahájíme toto přelíčeni jednoduchou otázkou: jste obviněn, že jste zavraždil čtyři milióny lidských bytostí. Cítíte se být vinen?** Obžalovaný chvilku přemýšlí, vraští celo a pak pozvedne oči k soudcům a řekne: „Ano, slavný soude. Cílím. 1 když podle mých výpočtů jsem jich zabil jen dva a půl miliónu." Jí čertu," řekla Ajala a tvářejí jen hořely, jak sejí to rtává, když se doopravdy rozčilí, „pomysli si, kolikrát zabil len člověk sám sebe, než dokázal říct něco takového," ..Mrtvola," řekla Rul. otřesená. „Roz.díl půl druhého milionu... Mrtvola." „Já už nemůžu," vyplákával jsem se jim (každé z nich ovšem zvlášť),, já už takhle dál nemůžu.,. Tohle všechno... Všechny ty otřesy... Jak můžou lidi dál žít v tomhle světě a věřit v člověka, když vědí tohle všechno!" „Zeptej se dědečka," řekla netrpělivé Ajala, „copak ty nikdy nepochopíš, že musíš udělat právě tohle?" „Ale vždyť já o néni ani o tom jeho příběhu nic neviní. .'■ „Byl lo starý člověk a vyprávěl příběh nacistovi. On xůstal naživu, nácek je kaput. Když trváš na tom, že potřebuješ fakta, tak tady máš všechna, která potřebuješ, bál už musíš začít psát se zaujetím, a ne se snažit všechno pochopit rozumem." Mílo na mysli tu bílou síň, o které mi vyprávěla při Mkem prvním setkáni, Povídám: „O věcech, které se 146 147 staly tam, musí člověk psát jen holá fakta. Jinak nemám nejmenší právo YŮbec se té rány dotknout." Ajala na to: „Musíš psát tak, jak mluví lidé, Šlomiku. To je všechno. Musíš psát, jako kdyby to byla poezie." Vzpomínám si, že jsem se ještě pokoušel smlouvat: „Profesor Adomo řekl, že po Osvětimi je poezie nemožná." Jenže v Osvětimi byli lidé,"' odtušila Rut pomalu, ztěžka, jak to mívala ve zvyku, ,.a to znamená, že puezie možná je, totiž..." „Totiž..." celá planula Ajala a na kulatých tvářích jí vyrážely rudé skvrny, „nemyslím opravdovou poezii, tu s rýmy a pravidelným rytmem, já myslím rozhovor dvou lidi, nic víc, takové to zajíkání a trošku pochopení a nedorozumění, utrpení a opatrnosti. Vždyf přece srači tak málo..." Jenže k tomu človek potřebuje především odvahu, a já jsem pochopitelně.., Tak teď se ti to povedlo. Už pěkných pár minut se mě pokoušíš na vlnolamu najít. Všiml jsem si, jak se tam ve tmě natahuješ, jenže jsem se spletl a zadoufal, že to děláš kvůli mému příběhu, že na tebe konečně zapůsobil- A pak najednou vidím, jak na rybáře napravo i nalevo ode mne vrháš plná vědra obzvlášť slané vody, uchovávané v těch nej-chladncjších sklepeních more, a slyším, jak rybáři překvapeně klejí a volají na sebe - To ale máme dnes hnusný moře! Nevěděl jsem. co s tebou vlastné je, dokud jsem to nepochopí I. Jenze tvoje zbraně jsou tak ubohé, když je pozvedneš proti člověku na souš i ľ Já už jsem stejně tak zmáčený, že už nemám co ztratit, a tak postavím proti tvé malosti svou velkodušnost a budu ti vyprávět o Brunovi a hlavné o tobě, jak to máš ráda. Jako ta malá holčička, která čeká, že v příběhu na dobrou noc uslyší své jméno. Kvůli tobě přeskočím všechno, to se tě netýká - žádosti, které jsem poslal do Varšavy, doporučení, prosby, přímluvy svého nakladatele i seznam rad mé maminky, která se mé cesty do země TAM děsila, a tak mě vybaví Li jedenadvaceti prázdnými obálkami opatřenými adresou, abych se jí každý den určité ozval, a deseti páry nylonových ponožek, které jsem měl prodat na černém trhu („to kdyby ti došly peníze*') a které mi se svou almou lstivosti podstrčila do kufru; smutné loučeni s Rúty („kéž bys tam konečně nasel to, co pořád hledáš, <' i.....i mohli začít žit"), let, kufr „ztracený" na polské Dělnici a po dvou dnech zas vrácený (už bez těch nylonových ponožek), setkáni s rektorem Varšavské univer-\ i muntem Rawickým, na něhož jsem se obracel se radostmi, aby mi byla umožněna návštěva Polska. O rom-hJc sel káni ti povím, určité té bude moc zajímat. A i kdyby ne, co je mi konečně po tom? Profesor Rawicki mé pochopitelně požádal, abych mu vytvélhl svůj „neobvyklý" zájem o Bruna Schulze. Řekl t ......iu zcela i>tcvřené, že podle mne je Bruno jedním * loch skutečných bojovníků, nakolik se ovšem proti to- ........ .i deto. diilo bojoval. „Je vám známo," řekl Ra- ■ '- hul/do bo i e vůbec nestačil pustit? Ze ve ■ i ' .....lem byl zubil, aniž se vůbec chopil zbraně?" ,./i*jhtté," Upral M V kfoftk, ztcika oddechoval a provrtával mě IHihltdim ľ.....m mé po/.ul.il u dovolení, aby směl při- ■ ■ i■ i■ ■ i■ oiti lylukit, kleiv ni Litijvei/ité vedl katedru Muuiftllkv n ,kln> Im \ .1 .i in "liv \ kl.i prosba velice za-01*1»" i li iki i..i|.iiv rozmlouval se dvěma kiimIy, kleti ni mě důkladné oťukávali, iiujtui /.i in. |by mé hnili vážně. V jejich i iil pititoyfanl. Zeptali se mě, proč ne (v*, i"iii ii> iiiiivcr/iiní knihovně,ane- A luh (NiMH pnUkyuil miťl llldl jimi ni 148 149 přečtu si tam pohodlné všechno, co bylo o Brunovi a všem, co s nim souviselo, napsáno a zjištěno. Rekl jsem, že všechno, co se o ném napsalo, znám. Ty luk - mluvil plynou novohebrejštinou se váhavé pousmál, podíval se na svého druha a požádal mé - pokud to ovšem nebudu z jeho strany považovat za nepřípustnou neomalenost -zdali by mi směl položit několik všeobecných otázek o Drohobyci, kde Bruno prožil celý život a kterou on sám, totiž Ty tuk, rovněž velmi dobre zná. Není to pochopitelné žádná zkouška, chraň bůh, jen... nu. řekneme, že se chceme o něčem ujistit, prověřit si jakési.., ehm... podivné... hloupé tušení... tedy... ,JC věci, vyjtoide," ozva! se rektor netrpělivě, „pan Neuman j istě sám chápe, že se musíme důkladné přesvědčit, že svou podporu poskytuj emc vhodnému člověku." Prohlásil jsem, že jsem přípraven na jakoukoliv otázku. Profesor Ty luk se mé s rozpačitým úsměvem zeptal na různé části města Drohobyče a na tamní Židy, Potom zabrousil na solné doly v okolí města a na těžbu ropy. Odpovídal jsem rychtě a bez váhání. Připadlo mi, že ho proud mé řeči trochu uvádí do rozpaků, a tak jsem se rozhodl, to abych zlepšil dojem, který jsem na ně dělal, trochu zmimit tempo, Roztržitě se na mne usmál a zeptal se mě na jména předáků židovské náboženské obce za posledních sto let. Musím říct. že fakta ten člověk znal, Věděl dokonce i to, že paní Idl Kiknišová, kterou popravili za údajnou rituální vraždu a která si do nohou zarazila špendlíky, aby jí nebylo vidět nahé tělo, až ji budou koně vláčet ulicemi, byla tou ženou, o které píše J. L, Perec ve Třech darech. Trochu se ke mně naklonil a zeptal se mé na kavárny, které ve městě byly v době, kdy tam Bruno žil. Byla to divná otázka a trochu mě vyvedla z míry - jak souviselo to, nač se teď ptal, s tím, oč jsem je žádal? Přesto se mi podařilo vzpomenout si na Šejnhalj kafehojz. který také fungoval jako neoficiální I m r/a naftařských akcií, a na Šechterfovu kavárnu, kam chodila mládež tančit za zvuků rádia, Když jsem byl s odpovědí u konce, viděl jsem, jak se mu na čele perlí kapičky potu. Já byl taky celý nervózní, a nejen kvůli té pitomé zkoušce. Hlavně proto, že to ve mně bylo všechno tak živé. Nedával si pokoj. Rekl bych, že měl nějaký postranní nmysL Zeptal se, zdali vím, kdo velel Němcům, kteří Niohobyč obsadili, na což jsem odsekl, že tohle najde v každé knize pojednávající o válce, ale jestli ví on, že iiť(surovějšími hrdlořezy Vídeňské divize v Drohobyci Ir,h binš a Kovařík? Že pes Josefa K'tcrj. kterého vždycky Atval jeho syn - myslím na Židy - se jmenoval Rauf? Felix Landau, Brunův chlebodarce v ghettu, se před-«1111 podílel na zabiti rakouského kancléře Dollfusse? Ze \ Kovářské ulici bydlely tyhle židovské rodiny: Frojlich-Mftovi, Tartakó-.., „Proboha, dosti" i V v kr ik li to oba zároveň, jakoby v ošklivém šoku. 111< Ji \\a mne ten pohled, který už znám. Takhle je to poku/dé, když začnu o těchhle věcech vyprávět - vždycky imi pi i|dc /ulčžko zastavit mí. Nedělám to z naťoukanosti iiiu m iu/e oslnit Dělám to s fanatismem člověka in-viniHN/U|ů -1 h i ■ t svili lediný kapitál. Oba se na mne podílí i ,\ di uhel mi oddechli* Právě tak se na mne podívala i Kul. kily/ iseni n u-ukiiit vyprávěl o těch losech, které l'.i ni It-pil nu tělo, když jsem ve sklepě našeho domu 11, .i utni honbu nu BcíiI 11, Zbledla, upřela na mne zděšený pi>hk. Ve dne jsem sedal na břehu a vyčkával. Viděl jsem rybáře, když vyplouvali na moře, a byl jsem tam ještě, když se k večeru vraceli a svolávali rodiny k malé přístavní hrázi, aby primitivní pákou zvedli loďky a na dlouhém dřevěném stole kořist spravedlivé rozdělili; teprve pak jsem se vracíval a pouštěl se do „Kyklopovy ryby" (ryby našeho pána Mojžíše), kterou vdova připravila - vařila ji pravé tak, jak to večer dělaly všechny ostatní ženy ve vsi - a potom jsem usedal k psaní, či vlastně k vyhlazování. Už jsem Bruna dovedl 154 tlo i niuir.ska: nechal jsem ho sem uprchnout vlakem, celníkům a literárním vědcům přímo před nosem. Teď už jsem musel jen trpělivé čekat, jen se sám od sebe oprostit a postoupit mu svou ruku s perem. A možná dokonce i víc, vždyť kdoví, co po mně bude požadovat za lo, žc budu moci znovu sestavit jeho ztracené dílo, Me-xtáxtff Celý jsem se schoulil a pozorně naslouchal, V blízkém Gdaňsku se srocovali stoupenci Solidarity. Ve vsi docházelo k častým výpadkům elektrického proudu. Někdy jsem musel psát při světle čadící lampy. Ne pokaždé byl ráno na stole chleba. Rut ani Ajale jsem nenapsal jediné slovo a matce j sem neposlal jediný dopis. Poprvé od rozchodu s Ajalou jsem pocítil, že jsem zamilovaný. Ne-\ ěděl jsem sice do koho, ale rozhodně jsem byl přípraven milovat. Možná že proto se všechno vydařilo tak pěkně... Ui se blížíme. Už kolem mne netrpělivé vyskakuješ, už se celá chvěješ. Poslouchej mé dobře; čtvrtého rána po příjezdu do Narwie jsem se do vody ponořil poprvé. Vlny byly hladké a jemné mé nadnášely, Jako bys to bytu věděla už tenkrát. Pribéh, který jsem psalt vyžadoval, abych vešel do moře a čekal tam. CM té doby, CO i in Hnmii četl poprvé a co jsem si začal jeho slova npisoviii do sešitu, jsem začal přikládat tomu, co moje nik.i ps.ila, /vládní w/iiiiui. Neustálo jsem odtamtud eeknl nějakou důležitou zprávu. V mém příběhu bylo ovšem moře jakýmsi starým obrem, tak trochu dobráckým a trochu taky lstivým a ha-iiefivým, obdařeným Neptunovým vousem, z něhož ně kape, a já nechápal, proč se mi je nedaří správně vystihnout, Celý den jsem trpělivě plul na jeho hladině, IHI mi celá zčervenala, jako by je byl vařil, a v pět In i* lín inlpoledne jsem už věděl, že ten, kterého jsem měl i niore-starocha, je vlastné žena, Ženská duše v těle V4id. Obrovský modrý měkkýš, který většinu času pro-«pl. pmlože nedokáže nasytil obrovské nároky, které má 155 na energii jeho tělo, a kolem té slizké, medúzu připomínající esence, kolem její nepatrné dušičky plují a vystavují se na odiv tisíce kusu ženského spodního prádla i svrchních šatů, zelených, modrých i bílých; a ona spi, ponořena do jednoho z tisíce měsíčních kráterů oceánu, obličej natočen ke slunci jako veliká slunečnice, a její měkké kapalné tělo dál pokračuje vc svém neznámém konám vlnivými stahy, pěnivým chvěním, surrealistickými vidinami jejich snů, vytvářejícími v jejích hlubinách ty nejgjo-tesknějšt bytosti: člověk si na ni musí dávat pozor a nesmí se dát zmást tím jejím důstojným a mírným vzhledem, poněvadž pod tou spoustou vrstev je to v podstatě jen obyčejná naíbukaná žába, beze vší cti i studu, abych už neřekl rovnou primitivní ve svých náhlých impulsech a nevypočitatelných touhách, typický výplod prvotních geologických období, která od té doby příliš nepokročila, a taky ji úplně chybí vzdělání, jaké by člověk očekával, vezme-li se v úvahu jeji úctyhodný věk, dlouholeté zkušenosti a spousta cest, které po světě podnikla; spíš se jako jistý druh žen - jednu z nich jsem před pár tety potkal a dobře jsem ji poznal - naučila s notnou dávkou lstivosti spřádat útržky vědomostí s tisíci zábavných historek a laciných pikantních anekdot, jimiž si koupi posluchačovo srdce; celkem vzato je obdařena jemnou, pronikavou intuicí a smysly šelmy, a to všechno k tomu, aby zmátla jisté bytosti, které nemají dostatečně pevný charakter - ano, přede mnou přece nic neskryješ. Tedf už te znám až do poslední pukliny tvých černých propastí a připadá mi, že se mi podařilo to, v čem přede mnou selhali mnozí jiní, kteří se neodvážili tolik co já, kteří se totiž tolik co já odvažovat nemuseli; protože já v tobě zachytil (ty to samozřejmě nikdy nepřiznáš) nezachytíte Iné a ke svým listům jsem pevně přitiskl pestrý okamžik z nekonečného kaleidoskopu, v němž splývají tvary, barvy, pole modrého přeludneho světla u křečovité záblesky dálných prostorů, jejichž veliké kouzlo spočívá v tom, že jim nikdy není dáno trvat dostatečné dlouho, aby si je člověk zapamatoval, zaznamenal... Tohle i ledacos jiného jsem ti šeptal i tam, na narwtj-ukém břehu. Rty jsem měl ve vodě a mé tělo bylo strašné horké, Vyprávěl jsem ti o něm. ale taky o sobě, O své rodině a o tom. co jí udělala Bestie. Taky jsem mluvil ■ ■ i r,icmi. A o svém dědečkovi, kterého se mi nedaří při-véM zpátky k životu, dokonce ani v povídce ne. O tom, ío nepochopím vlastní život, dokud ncrjozrám svůj neprožitý život TAM. Řekl jsem ti, žc Bruno je pro mne náznakem, výzvou i varováním, a zpaměti jsem ti cíto-vmI úryvky z jeho povídek... „Poslyš, ty tam..." povidalas najednou nějak divně, [Akobý nosem, rozčilené, ale vlastně upejpavě. Zvedl i n hlavu, ale neviděl jsem nikoho. Břeh byl bílý, liduprázdny, jen moje lehátko tam osaměle postávalo a jeho r li N-.ii |sem ve vodě málem začal jásat, ale l'l iv Ml lunu dal fiikohv niť I Im A koho tun jako myslíš?" Podivu i r .,■-, u,, moc podívali. Na okamžik jsi mezi h ,i hrebeni /vedlti |.i-.iu' modrou zástenu, rychle N h** vlťlui uhnili |nI lul oh/la celé tělo. výhružně jsi ml t,1 In ii.m'Jn | .i ii.ni lunu i Iniii a pak jsi zase zástenu ni .i • |iíťn mmftio nc* podiva h ke břehu. fitih' i.....I..........rhodnr hhisIymš." 1 ll .....rm v ěi nic i?'zeptal jsem se zdvořile. I »no |iptii |Hipi \ ■ ■ |■ ■ ■.-pi,11 ľ. i i v) iněšnýchrapot, vlnu ih ■ i.....inu ivým mm ným proudem. Od té chvile se 156 157 tenhle chrapot stal posměšným pozdraveni, s nimž se ke mně blížíš. Počítám, že se ho nikdy nevzdáš - tímhle odporným zvukem děsíš plavce a rybáře i z hlubokého spánku, když jednou týdně jezdím na breh do Tel Avi-vu. Oni to všem nevědí. „Vezmu tě tamhle, daleko," lehce jsi pohnula brvami vln k obzoru. „A přineseš mě zas zpátky?** „Čestné slovo!" „Víš. já už slyšel o lidech, kteří se z tebe nevrátili..." „Máš strach?" „Zajímavé... Ty taky mluvíš jako někdo, koho jsem znal." „Prosím tě, bud' už zticha! To toho pokaždé namluvíš tolik? Pojď,.." Znovu jsi mě spěšně ochutnala a udiveně a vzteklejší zavTČela: „To není možné! On je tak jiný! Pravý opak tamtoho...! A přece oba znají věci, které nikdo jiný ne-... Ale co, však tomu brzy přijdeme na kloub!" A rázem ses stáhla do svého nejvlastnějšího já, s vířivým hvizdem jsi zmizela a nechala mě tam zmateného a zklamaného. Ale jen na okamžik. Přihnala se totiž velikánská zuřivá vlna, zastavila sc s řevem přede mnou, u mých nohou se přiměla k pokleknutí a já jsem nasedl na její svalnatý hřbet, uchopil ji za uši - a vypluli jsme. Nezapomněla jsem, Bruno, a taky nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsi do mne vstoupil, na to sežehnutí, které jsem pocítila ve chvíli, kdy jsi skočil z nábřeží a z tvého těla vyšla spousta tepla a ještě něco, o čem jsem tenkrát nevěděla, co to je; napřed jsem si myslela, ts je to vůně, kterou vydáváš ty a bytůstky tobě podobné v říji, a teprve pak jsem pochopila, že jc to prostě pach zoufalství, že mál V sobě takovou žlázu, jenže to fsem jeité neměla čas přemýšlet, co a jak. Bylo to jen to se-fehnuti jako strašná hrozba a dlouhá trhlina, která se mi l ji hl a po celém těle, přesně taková, jako to bývá při po-rodu, a já se k tobě tenkrát celá stáhla, vmžiku jsem se k lobé ze všech stran překulila a s bláznivým hněvem jwm uháněla na těch nej silnějších vlnách, které se mi i. uhni podařilo uchopit, od Madagaskaru - tam jsem lutiž zrovna spala (jen jsem tak drobet podřimovala, ipim většinou nerada) - nejkratši cestou k mysu Dobré i i'li;je, jenže tam pode mnou ty madagaskarskč vlny tw lnibly, a tak jsem přesedla na nové, čerstvější, a za siuisiié hninl* jsem pokračovala až do Gumejsfcěfao /áit-Vfl ■ pak kolem Gibraltaru, což byla samozřejmě chyba, proinjh? /Lihnout vpravo jsem měla až v další ůžiné, La-niiHiv.kéin pniIivu - takovéhle věci sc mi stávají pořád nu i ..in f j uvedomila, co j sem to provedla, a obrali -In w /piiiky, omdlely i ty slaboučké vlny, takže se mi je i. i ■ i m 11, i lm léet /páiky do Atlantiku, kde ochably ■ ■ 11N in .1 i'l il .i i i.l.inilv. Libých se na ně nehněvala, ľ"l i il.i [Mm líimrt do Hiskajského zálivu a tam ■1 i.ikr iii.nn r.ida. pořádnésedm-rvét které řvou a pěni Ke a ani drobátko nepili lim m Minii, it uik |*nn pednoii rukou popadla girlandu itluiihyi h iihofů n mávala pscni |imi na vlny, rychle, kři-..........vihlí' i ni..... -,<• mi \ nice v/leky svíjeli. #|| do |#bf mviiii nádhernými hadími hlavami 1 udí l ml', i .um pmplouvali, nc vody měnily, vyvrho-'.iU i\ iľ |i iiii.isiiěíijíí bylotri mých nejčernéjších hlu-/ii|il.ivnvnly celé pchhfni kolonie chudáků kor-IMwánů. pŮNobily hrozitánské toraxy v hejnech modrých v#l»yh u iikrmily burvu obrovskému roji rudých par-mli I ii I»vI:i cesiu, Bruno, lo tedy byla cesta! Ještě za 15« 159 milión let budu žasnout a smát se sobě samé, jak to přijde, že jsem okamžitě nepochopila, co je to 2a hroznou bolest, že jsi to ty, že jsem nechápala, čím to, že jsem uplavala desítky tisíc svých míl z pouhého vzteku, žes mě tak drze probudil; ještě cestou k tobě, někde u ostrova Bomholmu, jsem vyslala napřed zvědy, ty maličké běžce Baltského more, své hbité vlnky, a ony přede mnou uháněly, dotkly se té a brzy se ke mně vrátily, ztěžka oddechovaly a dusily se zdechlinami ryb, které cestou roztrhaly, a prkny z lodí, které potopily; vyskočily ke mne na vůz a samy se mi nabídly k olíznuti, a tak jsem ochutnala a - fuj! Obrovským obloukem jsem si odplivla, protože ty maličké vlnky byly hořké jako jed ježíků. To jsem se už vážné rozčílila, hnala jsem se vpřed a plivala přitom penu i ryby, klela jsem ve všech jazycích, jak jsem se to naučila od námomiků, a už jsem cítila, jak se mi v břiše stahují střeva, abych vyvrhla ten ošklivý dotek, zrovna lak jako mořská okurka vyplivne vlasmi střeva i s perlorodkou v nich, jenže v tu chvíli, Bruno, uprctftřtd téhle chvíle se kdesi v mých hlubinách, v těch nejspodnějších přihrádkách pohnuly žábry jakéhosi napůl zkamenělého tvora, celého už připoutaného ke skále, jen jedno oko se mu ještě trochu pohybovalo a jednou za sto let mu uhodilo srdce, a hrrrr! Vší silou jsem zastavila všechny ty divoké Biskajce, kteří se zvedli na zadní a vztekle řvali, a naklonila jsem se, abych viděla, kdo se to tam probouzí, protože mám vážné velikánskou úctu ke všem těmhle starodávným bytůstkám, které se mi prohánějí ve sklepě - vždyť jsme koneckonců začínaly skoro zároveň a to, že já od té doby tolik pokročila a vyvinula se, přece ještě neznamená, že jimi musíme pohrdat, ne? Dobrá, jenže tenhle stařík byl při vší úctě vážně dost pomalý, klidně si stoupal všemi těmi propastmi a mými vrstvami a všichni se tam na něj koukali a honem utíkali, aby se někde stranou smáli - jistě 160 znáte tenhle typ věrného sluhy, napůl už slepého, napůl hhichého a napůl cokoliv, kterého by ale ani v snu nenapadlo zanechat své úlohy; uplynulí) asi tak půl druhé večnosti, než se vyšplhal nahoru, dostal se ke mně, spustil všechna svá požehnání a všechny ry starosvetske zdvorilosti a já ho jemně, ale s příznačnou rozhodnosti zarazila a požádala ho. aby mi ihned řekl, co ho ke mně u všech všudy přivádí; naklonil se mi takhle k uchu a začal mi do něj šeptat veliké tajemství své dlouhé paměti, i |ľ jak se ti tenkrát, děvenko, otevřela úžasem ústa! Jak jsi začala strachy vydechovat oblaka páry a mlhy! Vážné, on má na mou duši pravdu - před nějakým milionem let to byl přesně týž pocit! Ale přesné týž! Tohle sežehnuli po cele délce těla. ten sviravý pocit, a už tenkrát |sem hněvem jen vřela a pádila přes půlku světa ■ nikde jsem nemohla přijít na to, co se mi to stalo, u teprve úplné nakonec, na samém rozhráni vody a souše, i m ji potkala. Toho malého drzounka, který se mé .1 iak bolestivé probudit. Byla to,., nu což, téhle k ;im prostě „otázky", protože říkat jim jinak je kopku těžké, osiainé se snažím všímat si jich co nejmíň. Inlile, l.i in.il.i, 11/ bvla dospělejší než ostatní. Jako tře-bii im. říkejme |i irehu „překvapení". Ano. Jedna z lěťh, co ne během miliónů let ve mně zformuji a nabydou dokonce 1 moll průsvitného těla, něco, o čem si může člověk omylem myslet, žc jc to medúza, jenže medúza lo umí. piulože medúzy plavou v hejnech, zatímco otázky hnu uviiť osamělé, protože u nás takovéhle po-iciiťť nemá nikdo rad. i lnu myslliu to „překvapeni" si mé vůbec nevšimli t i lni ml iiiktéživi nedoví ipí, co j sem já doopravdy zac, II 1......» 111. fi ve mně je, co všechno o nich vím, jak fnW Junu chytrá a co všechno si pamatuju - když si m pjunatovat chci, Ne, oni si mysli - je to jen voda, nit \u Alf co mi na tom sejde...! Lňl Kde jsme to přestali? Aha, tak já se na ni tedy dívala a viděla jsem, jak se třese, jak vře horkostí a samým zoufalstvím trávi všecku vodu kolem. Byl vám to opravdu strašný pohled - svíjeli se bolestmi, každou chvíli vylétla do vzduchu a zas ke mne padala. Bylo mi ji hrozně lito. Taková já už jsem - pořád je mi všech líto, jen mne nikdo nepolituje. Ale to není důležité. Tamta už zatím sežehla celou síť mých modrých nervů, mých průhledných nervů, a hledala, seč byla, odpověď, jenže ve mně žádná odpoveď nebyla, vždyť prosim nezapomínejte, že to bylo už strašné dávno, před milióny let, a možná je to už dvakrát tak dlouho, já byla tenkrát dost h loupeme-ká, tak je to, byla jsem pošetilá, jako ty malé sirény, a ani jsem moc nemyslela, co to vlastně dělám, celá jsem se smrštila, stočila jsem se kolem ní a s námahou, kterou jsem málem pukla, jsem ji ze sebe vypudila tam, K NI, kc své úspěšné sestře, a tam, jak jinak, tam zřejmě ty své odpovědi našla. No pro mne z.a mne! Nenašla je ovšem hned, to až za nějakých padesát či sto tisíc let, já to nepočítala, beztak mě vůbec nezajímala, ale přesto jsem se pokaždé vzbudila, vzpomněla si na ni a přiblížila se ke břehu, abych se podívala, jak si tam venku poradí, a viděla jsem, jak si modeluje podivné tvary, podobné těm ve mně, ale přesto jiné, a pak jsem utrpěla ten strašný šok, když jsem viděla, jak si dává práci s tím, aby měla ruce a nohy, a pak ještě za nějaké půl druhé věčnosti vám vidím, že je z ní lidská bytost, a já se mohla jen sama na sebe vztekat, že jsem se pro vlasmi roz-mazlenost a hloupost ještě trošku nenamáhala, abych ji v sobě zadržela a v sobě ji našla odpověď, jenže kdo by si to byl tenkrát pomyslel; teď, když se můj starý služebník pomalu obrátil do vody a klidně se zas ponořil na své místo, zkousla jsem si rty a přísahala si. že budu silná -buď statečná, děvenko, říkala jsem si. a taky buď na všechno připravená, protože podle těch bolestí a podle 162 pronikavosti jeho žláz jsem si skoro jistá, že tvoje krásná M*trn n teď splácí dluh, a jak tiž ji nějaký' ten pátek znáš, tuk la... 1a ti z dobré vůle jen tak něco nepřenechá; zřejmí to dělá jen proto, že už ho taky neudrží, I .ik iseiii k němu tedy posiupovala, sai-io/rcimé pěkné opatrně, protože jeden musí být připraven na všechnu zvlášť když jde o někoho, s kým si dokonce i má sestřička těžko poradí, a musím říct - a zvláště teď, když u/ jsem ho poznala - že se nedivím, rozhodně, vůbec ■i nikiuak se nedivím, že ho odhodila, chudinka, protože ....... ten můj drahoušek, tak těžko strpí něco takového, iti-Mi diobálko komplikovanějšího, než je třeba sopka nebo lavina, protože ona - což se ostatně všeobecně ví. iiri i k m n tudy nic, co bych ji neřekla přímo do oči - má Mih |ediiodiiL'hé věci. Moc, ale doopravdy moc si potrpí nu i*i m .iilek, logiku a na to, aby bylo všechno pěkně na svém mislč. Mohla bych přísahat, že ona by v žádném l»ii|indě většině / těch mých bytůstek nedovolila, aby na 11 v to kvůli té její logice a taky „estetice" (museli 11 slyšel, když to říká), jako kdyby mořský koník hyl miiiluvU než suchozemský kůň; pravda je, že koho oini/ťl len /niiileuv život ve mně, ten ode mne odešel « AVI m k m, u taky je fakt, že na ni žijí všichni ti sporá- i.....t kultivováni lide, zatímco ke mně zas přicházejí vlitími dnbttnlni.1 im......mu .i blázniví romantici; přes- Itdtf jsme si to iiikhle nikdy neurčily, jaksi samo od sebe i i luk nu i nimi to/dělilo, uleď vám seji najednou i ik dis něho iiiký.si lidský tvor, lakový dro-ii< k iiploii ni< ku i \ .nu ppVfltlM u začne jí soužit jako i i| 11. n j i m h ,1 mm 1 Iiv.Il-. pektie rychle i i mil l| in prečo nevndi, řekne si v duchu •i..... nulo m i i .iní k it«11 • > k 1111 ovAcni nejakého ducha mri!. ii« «i luhu mu ncvHimiic. n i kdyby, určitě Ihhm mu lit ozimmi lodi' il li uhle Hnuto je totiž přesně její . ■ . m . i\nh oi lpi o id n inu |ťjím romantickým 163 snům, protože ona, přestože se narodila zhruba před čtyřmi milióny let, je tam uvnitř, v hloubi srdce, ještě puberfač-ka - a to je přece užasne, říká moje sestřička, že ještě dokáže být taková, tak plná mládí a kouzla a-a-a,.. taková zá letnice,.. (Museli byste j i ovšem slyšet, když vyslovuje m „záletníci". Z té její roztomilosti naskakují i citrónům v indických hájích bradavice.,.) Tedy mám-li být upřímná, má pravdu. Má a má a má, aby to čert vzal. Já jsem vážně taková. Jakmile jsem se ten večer celá bez dechu přiřítila z Madagaskaru až ke gdaňskému břehu a poprvé uviděla toho drobného muže, jak vši silou padá do vody, jako by to byl nějaký tunový kapustňák, který roztahuje křídla, vzlétá z vody a s mocným nárazem do ní zase padá (takhle ostatné přivádějí na svět mláďata), když jsem viděla, s j akou hrůzou OD NI utíká a stále hlouběji proniká do mne, vc mně se vám tuhle něco pohnulo, na mou duši, najednou se vám ve mnč všechno roztančilo, takhle je to se mnou v podobných případech vždycky, v Pacifiku se mi rozezněly řetězce ostrovů, v Antarktidě zaskřípěly ledovce a já si nahlas povídám - klid, neztrácej hlavu, přece si pamatuješ, jak to dopadlo s těmi ostatními, s Odyseem, s Markem Polem, s Francisem Drakem nakonec tě vždycky opustí a vrátí se tam, potřebuji tě, jenom když jsou na vrcholu zoufalství, a potom, když jim zas pomůžeš postavit se na nohy, od tebe bez jediného slovíčka díků odejdou, ani necítí, jak moc je chceš, nevědí, kdo vlastně za vší tou vodou jsi,.. Jenže na druhé straně si povídám, k čertu, k čemu je mi vlastně celý ten život, když mě tady svírají a dusí všechny ty souše, břehy a pobřeží, když se o světě dozvím jen to, co mi svým nechutné sladkým jazykem vyprávějí řeky, co na sebe nade mnou pokřikují racci nebo čím se nadchnou hloupé kapky deště, k čemu je mi tedy ten život, když ne k tomu, abych od nčj dostala trošičku Msky a někdy taky smutku, ano, k čertu, i smutku, ale Minutku lak sladkého jako tenkrát v Rudém moři, když na v ic než věčnost ovládla, dokud mnou neprošli vAlchni Židé - myslela jsem, že se tam zblázním, já se loliJ i.iklilc ovládám hrozné těžko, a ještě k tomu mezi dvemu náspy; já se na něj tedy dívala, na toho nevelkého ftmiAlŕcdéného silného muže, na jeho tak trochu troj hran -MU hlavu a tenké bělavé tělíčko, a už jsem věděla, že .....budu beze zbytku patřit, že kdykoliv mě bude chtít, budu jeho, že se mu celičká, odshora až po ty nejčernějši hlubiny, be/hlavě dám, ani na okamžik jsem nepomysli In nu to, co bude nakonec, jak se k ní vrátí zpátky, až ii ii i .lni 01 námi svým jedem a poplete a až si dovolí ro/|Muliimit si- ve mne a rozložit se na všechny ty složky, li.n miii|j lenomjál tnůžu nabídnout, na všechny ty ÉObty a barvy, kruhy vodních brázd a běsnění vln; na-ľ'iiinii i-.fiii varn byla zároveň horká i studená, taky |feťiii ulraftně zčervenala, protože na mně je v takových-nlo případech hned všechno vidět, a v jednu chvíli se .Mu ■ i ,i in omylem eclé Kudé moře přelila do Odaň-ukrliii /ulivu, |cšte jsem stačila pomyslet na tu spoustu Mftftfvh vceí, o které se musím starat, kdo teď bude mít hrt lohlo vlet hun hlavu dohlížet na teplotu a na přesný '■ i i.-lľki h.> imaniu na pravidelný rytmus pohybu li'd...............u I ■ nikin n sum im-|iVí s přílivem ...... ii ...... m lukiézivii nedokázala pochopil, im i 'i i im dii |e Inkovu, tv na lom všem už mi tak |0| videi* jmrin jen, ie »tímhle svým mužem M« vvduMi nu každou irlm i ritu. < h, mrú sani, jak říkají M niilmn'i i Halino (dn kiu U IW'imtfk. nejskvélejšiho 1 m in|i....... i. i.ii mi' teitlfičky. jsem úplné 1 itfttf «1 Imini mhu ne, nic teprve v tu chvíli ...... i' miI.i i n n unii vhlupik neni sám, že .........i il mllmii Ui-.iimi. klen putují i ni 'I i -1- . i i.nlv musil n priznal, že jsem si 164 165 dost dobře nevzpomínala, jak vůbec život lososů probíhá; totiž kdysi jsem to vedela, jenže jsem to zapomněla. Víte, tyhle věci mi jdou Panamou tam a Bos-porem zas ven, vždyť jak si prosím vás může někdo pamatovat všechny ty ryby, řasy, houby, raky, korály, obludy a sirény, každého z nich i všechno, co s nim souvisí, ale v tomhle jediném případě jsem se rozhodla, že nesmím podlehnout lenosti a neznalosti, a ihned jsem poslala svá hbitá mláďata, rychlé, poddajné vlnky, své dobré přátele, bezmezné oddané otroky, a ty to hejno vmžiku obklopily, dotkly se každé ryby i ploutve, udělaly to jen jakoby náhodou a zas pluly dál. ke břehu, poněvadž... no, jak vám to mám vysvětlit... je to hrozné hloupé, vážně... Víte, já mám totiž takové menši zdravotní potíže, samozřejmé jen dočasně, no a kvůli nim zatím - tedy vlastně pořád... - rozumím tomu, co mi mé vlnky vyprávějí, teprve když se dotknou břehu, útesu či ostrova nebo prostě něčeho suchého, jako treba lodí, prostě kvůli menšímu konstrukčnímu nedostatku, jsem si naprosto jistá, že se to všechno v dohledné době spraví a že si vystačím sama, jenže co na tom teď sejde, podstatné je. že ty mé mile hbité vlnky kdesi kde, na tom nezáleží - rozluštily dotek rybi kůže. ostrost ploutví a krajkoví kroužků na něm nakreslené - víte. ono porozumět rybám je mnohem snazší než porozumět lidským bytostem - a honem se ke mně vrátily, ty moje rychlé tajné vlny, a já jediným líznutím přečetla celý ten těžký a krutý úděl lososů: narodí se totiž v řece se sladkou vodou někde ve Skotsku nebo v Austrálii (tihle pocházeli z reky Spey ve Skotsku), odtamtud táhnou mnou slanou a za nějaké tři roky se vydají na cestu zpátky, na cestu dlouhou desítky mých mil, v obrovských hejnech, rychlosti padesáti mých mil za den, skoro si ani neod-počinou, pronásledují je rybáři, dravá hejna a bouře, a nakonec se vracejí do ústí řeky, kde se narodili, a tam se 166 plutí proti proudu, vyskakují do těch nejvyšších vodopádů, zc v šech sil, které jim ještě zbyly, skáčou vzhům, jffttd výš, slyšela jsem, že na některých místech jim lidé rfídili zvláštní stupně, takové pohodlné přechody, které ne vodopádům vyhýbají, aby se nemuseli tolik namáhat. Jenže oni ne, oni musejí skákat proti silnému proudu, až se nakonec dostanou tam, kde se narodili, přesně na to místo, i ii mni už nemají sílu, už jenom rychle nakladou vejce •i leknou, jen jeden či dva z celého hejna se s těmi, co se ihirodi', ke mně vráti podruhé, zatímco všichni ostatní... Jenže já neměla čas hroužit se do myšlenek o téch ubožácích, protože TAM byl on, plaval a vylučoval svou horkoHt, takže mí kolem něj naskakovala husí kůže, a tak Iwíiíi rychle poslala zpátky své vlny, aby se o něm hte- • l> l\ dn/véděl všechno, co budou moci, a já. která nc-mfttu vystát čekáni, jsem se ponořila do svých nejčer- i i ii li hlubin, tam. kde ryby mají oči velikánské jako irthfV. kde korály vydávají bledé světlo a dno je plné řkwnii-iielyťh ryb. které ještě žijí. lesů zkamenělých itromŮ, obrovských prázdných vajec bahna, a kde po- • iiI m i iholiDiiiikviiu úlomky rybích zdechlin a mračil1, plimkioím / vyšších vrstev; cítila jsem, že se tam <|ii .mi ,i nik r-eiii i vl hic vyskočila nahoru, k nejmi - ii i i i. vodtlkh vrstev, v niž vládne šerosvit « kiľhi |r hli/ku hladiny, ale ne zas tak moc, kde mi ..... ľ n * ut/edhcplochy ktmilovyvh uiesíia ryby, i h n minulo vldet, ibyiti uvěřili v jejich existenci (mini, i- lioili ni kdt? NA NI iiiiiilete lak lie/oiuikého ivora, i' 1 .....mul.....i v i-ii.i \ uilm/iihka, kde ONA má i ik niiiiťiiiHiu i o k • i |c /mlok křidlaiy, když do-i i . \\|Mki vl llnlovii/luu* cMíyini arabeskami?), i mílii m l" 111 a |.....u m', li 11 a- .um |sem strávila snad |nil ilnilu ..iiimii |.......il J»em bubnovala do skal k lUpilik vft#ihhv ivbv, kiru1 pluly kolem, jako nějaká .......ľ ke milé vlny vrátily podruhé. 167 jenže mi o něm ještě nedokázaly nic říct. takže se přede mnou klepaly a převalovaly a třásly se jako tuleni mláďata. Paní, my tViki nechápem, Co se So tJrm deje, Pasií; to stvoření je fakt tak divný, že by tomu jeden nevěřil. Paní, on vám má takovou tu ostrou chuť jako kostlín a taky říká takový nějaký slova, který žádné j z nás nezná, jo a taky je horkej, že je až strach se Ito dotknout, a pálí víc než sasanka, Pani, a já v tu chvíli začala řvát, vraťte se k němu, řvala jsem, leťte za tím člověkem a hleďte ho poznat zevnitř i zvenčí, žádnou opatrnost a žádný soucit, převalujte si ho. koulejte si ho, lechtejte si ho celého, ochutnejte jeho výkaly i žluč, co z něj vychází, rozluštěte kapky jeho slin, lízejte jeho moč a obkreslete tni vrásky, co má kolem očí, i maličké dírky po vypadaných vlasech... tak už běžte, kou-kej-te letět! Ano... nádherné jsem se s tím vztekáním předvedla, i když já... víte, já se těžko rozzlobím doopravdy, já už jsem holt taková, jenže teď jsem byla strašně zvědavá, napjatá a nervózní a taky jsem se drobet bála, a jak už se mi to v takových případech pokaždé stává, dala jsem se vzedmout obrovskými vlnami, vymrštila jsem se do vzduchu v gejzíru velryby, vystříkla jsem se jako černý mrak inkoustu sépie, a za nějaké půl druhé věčnosti se ke mne vlnky vrátily unavené a vyčerpané, postrkovaly sc a křičely, všecko je v pořádku, Pani, křičely na mne už zdálky, uz o něm víme všecko, co je třeba, on to neni žádnej div. Paní, že se nám to nepovedlo hned ze začátku, protože toho by ani ve snu nenapadlo premejšlei v lidským jazyce, on se vám furt namáhá s vymejšlenim vlastních slov. Paní, ale my určité brzo přijdeme na všecky jeho tajemství, protože všecko ostatní o něm už víceméně víme, jako třeba že patří k těm, co se jim říká Židi, poněvadž mu chybí kousíček hadičky, že se narodil v Drohobyči a že je to člověk, kterej hodné píše, že v současný době před něčím utíká, že si říká nějaký slo- va v řeči. kterou známe, je to jako taková hudba, co se h ni np.ikuje. r: i k jsem 11 zabil Žula. fajn. Nik j;i ti zabijú tvýho, vidíte. Paní, my už víme všecko, a hnedka se k penou vrátíme, abysme se dověděly ještě spoustu dalších věci. jen abyste byla spokojená, Paní.., ( Dze, spokojená? Ach, jak já vám byla šťastná! Už byla iHK a já ležela na břiše, jak to mám ráda, jako docela iiuiličké miminko, jakému není rovno ve všech galaxiích u ve všech slunečních soustavách, jaké musíte vidět z toho opravného zorného úhlu, abyste konečné pochopili, imšné moc malé a roztomilé je, jako taková maličká l>-'iIn Li. obličej jsem měla obrácený do propasti a vítr im iťiimé luskal zadnici, na obloze zářily hvězdy a já \ lnv iihla/m-ida tak, aby se na mně svétk) odráželo mocně nc u byla jsem krásná, tak on si vymýšlel řeč, len můj muž. Úžasné. Chce rozmlouvat sám se sebou, aby mu nikdo na světě nero-ťulnél. A aby on sam o ni potom nemohl nikomu vyprá-ui |nitto/e na lo nebude mít slova. Opravdu, je úžasně dm hupl n v Kamaší chodi na tyhle nápady? To já už tady «i uim menšinu zdravotními potížemi, o nichž už jsem se i........■ il.......n celé miliony let, ale jaktěživo mě nenapadlo, uhycli jo vynalezla vlastni řeč, kleni by byla jen Ujeli moje Ho/c, taká nádhera1 s.......I '..mu Im /.u .uku mé oknii/.lnval svými drobnými it.ip.Mls. i líh ) i'.ľrii dmi dobře nechápala, k čemu mu i 11 im. ulilľ komplikiu i .1 napěni jsou, místo co by i ......- |p|io ni.iik.i 11ciinctlil o lé už vím .....lni**, hkitiki, /v |ni......ni. >U nesetkaly, určité by- iIiiimi ■ 11 ■. I. Iiiifi i m m/uměly, In mu taky pořád smutne ii i m h ni •....... Ilmno. jako r kop. ■ i ii. |MJ u lllll i .lvi", i.d ľ.mlndi . By] ochoten přijít lidem přednášet a někdy je dokonce nechával, aby ho vláčeli po svých večírcích a plesech, v nesmírných rozpacích se tam usmíval a dovoloval jim. aby se ho pokoušeli opit, jen proto, aby je nezklamal, a dokonce se mu dařilo náležitě se usmívat, když ho srdečné poplácávali po ubohých ramenou, a svému ironickému obličeji dodával pozorného výrazu, když mu z vlastni zkušenosti vysvětlovali, že k tomu, aby poznal zoufalství („Zoufalství!" křičeli mu do uši a pokládali si ruku na srdce v gestu, jaké on jaktěživ nepotřeboval. 202 203 protože si i bez něj pamatoval, kde má srdce) a aby „psal doopravdy, jako skutečný spisovateľ1, musí se tak trošku zabít a jaksi na splátky zešílet a také v každodenním životě musí zanechat, panie Schulzi, osamělosti a vnímat „hlasy lidstva" a „tesknotu světa", a ne být takový asketa a poustevník. A on. slyšíš, se ze všech sil sám sebe pokoušel přesvčdčit, pokoušel se opravdu a se všim všudy na pár prchavých okamžiků dosáhnout onoho zoufalství, o němž toho oni tolik napovídali, zoufalství obnošeného a hrozně přelidněného; pokoušel se k němu pozvednout z temnoty, do níž se nořil, jen aby na pár okamžiků unikl onomu chladnému, bodavému strachu, který se kolem něho ovíjel jako vlhký závoj, když se díval na to, co psal, nebo když myslel na to, co mu chystá budoucnost. Ale Bruno pro jakýsi defekt charakteru i pro svou přímou povahu nebyl schopen sebevraždy s ručením omezeným ani šílenství na splátky a nedokázal smísit svou samotu s ostatními lidmi, protože moc dobře věděl, že mu nemohou nabídnout východisko z nebezpečí, k nimž je odsouzen, a také věděl, že má určenu vlastní cestu - zůstávat sám se sebou, sedět na židli a odevzdat se vlastní břitké střízlivosti a dvěma velkým reflektorům - touze a zoufalství - snažícím se překřížit svá světla na jeho čele a vyrýt do něj Kainovo znamení, odsuzující k nekonečnému bloudění; věděl také, že jen když sedí sám ve své jednoduché světnici za svým jednoduchým stolem a píše do školního sešitu, jen v takových chvílích že může cítit, jak se celé jeho tělo pomalu napíná, jak ho svírají kleště inkvizice, jaké se co do krutostí potěšeni zatím žádná jiná nevyrovnala, až se mu kosti a maso zploštily, pnjtáhly a ztenčily, až se v něm každý kousíček masa dokonale rozplynul v dimenzi dálky a snu, a teprve potom, když se z něho stala průhledná, chvějící se membrána, dokáže znovu vnímat údery velikého bubnu, vypjatého kdesi v základech před nim, horečné a zoufalé rozpaky divokých jazyků a llejicich gramatik, které už nikdo na světě nezná a nedokáže jich použit, .i Brunovo pero v takových chvílích běhá po papíře sem a tam jako smyslů zbavené, aby zachytilo spěšné dojmy, vyvrhovarié oním lajným světem na pergamen jeho těla, aby je upevnilo na konkrétním a viditelném, tak jsou rvány na světlo tírunovy příběhy, smutky i stesk po Ráji, odkud jsme přišli sem, na svít strnutý a definitivní, svět z druhé ruky, svět exaktních věd. pevné daných jazyků a ochočeného hodinového času. Podívej, jak se sklání nad stolem, zuby zakousnuty do rtů a bradu velice ostrou, a píše s elánem, zuřivě, vášnivě a radostné, úplné tak, jako během své odvážné cesty psával do tebe. Podívej se na něj, když šermuje perem proti rozsochatým, neuspořádaným vidinám, které ještě nenabyly plné podoby, když zapřísahá geniální epochy, aby se vrátily a nastaly před námi byť jen na kratičký okamžik, a přitom si po celou tu dobu musí dávat veliký pozor, aby jeho pero neproděravélo onu tenounkou membránu a aby všechno neproniklo dovnitř, nepomíchalo se a nezaniklo, ano, nezaniklo, protože tenhle svět přece neni dosud připraven na to, co probleskuje kdesi za Brunem život tu lidem v těle ztuhl jako láva, která sotva vyvřcla a rázem zas vychladla. Teprve na konci cesty, teprve když už byl v tobě, teprve potom se odvážil proděravět, odříznout a psát v tobě umíněným samotářským tancem svůj poslední, ztracený příběh, Mesiáše - no a když už jsme se k tomu příběhu takhle čirou náhodou dostali, snad by stálo za to. kdybych teď zmlkl a nechal tebe, abys mi oněm něco řekla, jen mi o něm něco málo naznačila, nic víc... - A zrovna nel Ale budu ti vyprávět o Gorokově loragu. - Gorokově? Kdo je to Gorok? Já nechci slyšet o žádném (řorokovi. chci slyšet o geniálni epoše! tľhd slyšel o Mesiášovu a hned! 204 205 - Tak dost! Mlč! A po kratší odmlce dodala: - Vážně, ty jsi tak hluchý. Tak hloupý. Vyprávěl jsi mi teď samé takové vážné, správné věci. Pořád se musím sama sebe ptát, jak to přijde, že mu tak dobře rozumíš. Nenávidím tě za to, že ho tak dobře chápeš. Ale však já vím, jak to děláš - díváš se na sebe a říkáš pravv opak. Ty... -Dost. - Žádné dosti Budu mluvit, protože ty také mluviš a nemáš špetku soucitu. Všecko musíš říct, všecko musia vědět! Působiš mi takovou bolest, že bych umřela. Jsi takový lump i světec... Něco ti řeknu: když byl ve mně a já mu olizovala rány, zjistila jsem, že už je roztrhán na kousky. Spousta cizích tvorů, Neumane, cizích zlých drobounkých tvorů v něm plave jako ryby v kajutách potopeného korábu... - Ale on to dokázal? Nakonec to přece jen dokázal? - Bože můj! Proč jsem jenom ze všech lidí, kteří maji Bruna rádi, musela potkat zrovna tebe? Teď tiše lež! Tak ty chceš slyšet o tom, co dokázal? Dobře, tak ti budu vyprávět o tom, co dokázal. Jen hezky lež a nevrť se pořád! Podle loho, jak plaveš, miláčku, bych přísahala, že ani tancovat neumíš - je to tak? - Dělá ti radost, když mc můžeš takhle ponižovat, co? - Ach, jaký má tohle smysl! Komu to pomůže! Jen jsem se zas rozčilila. To, co jsi mi vyprávěl... - K tobě se nehodil. - Ke všem čertům! Ty, takový všivák... - Hodil se jen k sobé samému. Nezlob se, mne to přece bolí právě tak jako tebe, Možná z jiného důvodu, ale je to tatáž bolest. Vyprávěj mi o něm. prosím, O všem. o čemkoliv, jen vyprávěj - Tak už buď zticha! Buď zticha a nech mé v klidu přemýšlet. Tak ten Gorokův torag.,, (6) U Shetlandských ostrovů v Severním moři se hejno hrozně polekalo, Bruno to pocítil s jistým zpožděním, to proto, že pokaždé když spal, se jen těžko přizpůsoboval ningu (zvládnout mng pro něho nebylo snadné hned od začátku, přes to, co píšeš ty, Neumane, protože po celý svůj život mimo mne se přece snažil ning neslyšet - to jen abys věděl), ale v tu chvíli ho to najednou odhodilo, najednou se převrátil, ponořil a napolykal se vody, spousty vody. a tak se prohrál, plival, křičel děsem a tloukl rukama nohama... Prí*sím o prominuti. Ale no tak, přece jsem říkala, že prosím o prominutí, ne? Tak tedy ještě jednou: Promiň, Neumane. Ptostě jsem se rozčilila tak, že jsem zapomněla, že jsi tady. Už se to víckrát nestane, čestné slovo. Jistě, můžeš ji vyplivnout zpátky do mne, miláčku, ano... Je hrozné slaná... A taky drobet moc studená, vid*? Tak kde jsme to byli? Aha, v Severním moři. Tak tedy byla noc, měsic se odrážel na vodě a Bruno honem hledal boky Yorickovy a Napoleonovy (to je zas takový tvůj hloupý nápad, milánku - Bruna by nebylo ani ve snu napadlo dávat rybám jména! Ani Leprikovi ne!); Yorick (haha!) byl na svém obvyklém místě, tedy blíž k otevřenému moři, ale Napoleon (hihi!), který vždycky plaval blíž ke břehu, zmizel, a Bruna se najednou zmocnil strach, ano, cítila jsem, jak se jeho strach line až domých nejužšich zálivů; musíš se to pokusit pochopit, Neumane, protože po té víc než věčnosti, co mezi těmi dvěma putoval, měl najednou pocit, že pobřežní stranu těla mu prostě někdo vyrval a že mu život rychle uniká a vytéká směrem ke břehu, k těm cizím rybám, které tam plavaly a které on presto, že s nimi plul zhruba přes půl světa, skoro ani neznal! A v tu chvíli, slyšíš, v tu chvílí jím začalo proudit cosi divného, jakési otřesy, žhnutí a záchvěvy horka a zimy, 206 207 a on chtěl strašně moc věci najednou, zůstat i dát se na útěk. klesnout pod vodu i létat, všechny jeho končetiny najednou začaly plavat každá jinam, skoro se roztrhl, a to prosim nezapomínej na ten strašný zánět, kterým už několik měsíců trpěl na bocích a kvůli němuž byl pořád tak trochu omámený a celý horký; za to jsem vážně sakumprásk mohla tak trochu já, jenže ještě nepřišla ta pravá chvíle, abych ti to prozradila; Bruno se podíval směrem k otevřenému moři a viděl, že celé hejno je právě tak zmateno jako on a že tisíce a tisíce ryb iam odděluje a spojuje strach a vytržení, že jim všem lezou oči z důlků a boky že se jím blýskají... Dovedeš ty si vůbec představit, jak něco takového vypadá? Bruno se přinutil ke klidu. Byl skoro jediný, kdo měl ještě silu na okamžik se ovládnout a naslouchat; rázem zjistil, že velký wn#je ten tam. V tu chvíli Bruna whrorrúlakfeč, mamma wra, to ale byla křeč! Ze všech sil poslouchal, naléhavě a zděšeně, a teprve pak se mu podařilo strašné daleko, až na samém konci hejna směrem k otevřenému moři, objevit už strašně zesláblého Lepríka, jak buší do neviditelného bubnu. Ale chudák Bruno si ještě ani nestačil pořádně oddechnout, že Leprik aspoň žije, a jeho tělo už na něj křičelo něco docela, ale docela jiného: po celé délce hejna se začal napínat a tuhnout jakýsi nový, silný sval a Bruno v něm slyšel nejrůznéjši zvuky a ozvěny, kterým nerozuměl, údery na jakýsi nový buben. Zavřel oči a všemi póry se zaposlouchal. Zvuk přicházel zezadu, směrem od moře, byl to jakýsi šepot, svíráni a hro-zi-tán-ská bolest, jako když - jak ti to jen mám vysvětlit -jako když ti dělají suezský nebo panamský řez a bez narkózy a bez slitování tě otevřou, jak jsi dlouhý; chudáci lososi se začali svíjet a rvát se, určité si mysleli, že se vracej i islandšti rybáři s těmi svými hnusnými sítěmi, s těmi. jak maji po třech zahnutých hácích na každém oku, a přísahám ti, že jsem viděla, jak pár těch ryb prosté puklo, pok!, tím hrozným strachem a námahou, což není žádný div, protože dokonce i já, která jsem v životě takové věci už párkrát viděla, jsem byla tentokrát celá pryč, uhodneš přece sám, proč a kvůli komu jsem si dělala starosti, vždyť jsem viděla, že dokonce i vzdálené Liľesy maličkých Shell andských ostrovů se hrozně blyští, IhvIo ii lo, jako kdyby celý svět dýchal a potil se; Bruna to rychle strhlo dál do moře, nemohl se postavit na odpor n ani se na odpor stavět nechtěl: Gorok Gorok, svíjeli se poděšeni úhoři, kteří si libuji v pološeru, Gorok Gorok. šuměli ostrými bodlinami mořští ježci, a v těch tmách se najednou po celé šíři nebes i mé najednou rozsvítilo planoucí rudé vlákno nového ningu a v okamžiku bylo všechno jasné. Od konce hejna totiž letěla vpřed velikánská ryba. padla na jeho okraj směrem k otevřenému moři, kde voda šepotala a vřela, a Bruno rázem na svém boku obráceném k moři pod svým hezounkým ramínkem ucítil, kde přesně v hejnu vře Gorok, a tenkrát ho také poprvé uviděl - byla to ryba velká skoro jako Leprik, ale o celou jednu pouť mladší než on. čelisti se mu mohutně rozevíraly jako před bitvou; mé vlnky se konečné vzpamatovaly, rozběhly se k němu, obklopily ho a dotkly se ho u vmžiku od něho zas s křikem utíkaly a prý, utíkej odsud, jak nejrychleji můžeš, Pani, tenhle je tak horkej, že by jeden nevěřil, z lakovýho by jeden udělal kamna, kterýma by vytopil ještě jeden Golfskcj proud. Paní, a kolem něho, myslím kolem toho Goroka. se eele hejno převrátilo, vyskočilo jako na rozpálené pánví, nad námi letěli kulici a otevírali své oranžové zobáky, ale nevydali u ni hlásku, a obrovské ústřice se zavřely s takovou silou, že učkohk / meh >e prosíc rozmáčklo, Bruno se na Goroka díval a viděl přesnou kresbu maličkého proudu v řece Špey, jak vystupuje jako žily na Gomkově hlvšli- 209 vem svalnatém těle, přísahám ti, že já to viděla taky, takové věci se někdy stávají, zvlášť když strašně moc chceš, aby se staly; celé hejno se za Gorokem natáhlo, jako kdyby omdlévalo či co, on byl najednou hrozně houževnatý a silný jako velryba zabiják, vyskočil z vody, všechny nás přeletěl, ponořil se, zmizel a pak se vrátil úplně odjinud, a tak k sobě svým silným napjatým vláknem připoutavši hejno, tělo mu přitom zářilo jako nějaká nová hvězda, hlava se mu od těla úplně oddělila, ukázala směrem k rěm malým Shetl andským ostrovům poblíž, a Bruno najednou pocítil, jak moc se tam musí dostat, docela přesné věděl, že tam je to nej lepší místo na světě, a v tu chvíli nenáviděl Leprika za to, že je tak dlouho vedl zbytečné dlouhou cestou, jako kdyby je chtěl schválně týrat či co, když teď bylo přece zcela samozřejmé, že je třeba spěchat, že se musí dat co nejvíce zkratkami, protože život je tak krátký, že se musí vznést a letět k těm zázračným ostrovům a ani na okamžik necekat, protože Gorok je všechny volá,,. Nastal skutečný torag. Nejako to bývá někdy při gjoi. když se pár ryb pohádá o potravu, ani jako když se setkají dvě nepřátelská hejna, Ne. Byl to naprosto šílený torag. Lososi se zakusovali do všeho, co se jim naeho-mýtlo pod zuby, někteří dokonce nelítostné kousali i sami sebe, protože věřili, že právě tohle po nich Gorok chce, a já byla v tu chvíli plná utrhaných kousků ryb, zaber, ploutví a očí, vzduchem poletovaly rozvášněné ryby, jako by už ve snu skákaly proti proudu těch velikých vodopádů na řece Spey, áááno, všude bylo slyšet šustění ploutví, čelisti a žbluňkání do vody; Bruno řval cizím hlasem, vysokým a chraptivým; „Všichni spolu!*1, tak to řval, ach, celý se kroutil ve strašné křeči, a jeho oči - měls vidět jeho oči! Byly celé podlité krví a vyboulcné jako oči rybího teleskopu v mých nejtcmnčjšich hlubinách a hadičku měl zvednutou a těžkou jako pancíř ro- pušnice. v tu chvíli zapomněl i vlastni jméno a byl si jíst, že to pravé jméno je Gorok: ano, pokud se mi vůbec musi za něco omlouvat, tak jenom za tyhle chvilky, když / něj byla slupka plná krve a nenávisti; vážně jsem se Ntrašné polekala a v duchu jsem na něj křičela Bruno Bruno, ale on neslyšel, jen se tak díval a najednou uviděl rybu, které ty říkáš Yorick, no, af je po tvém. tenhle Vonck byl o něco menši a slabší než ostatní ryby, vůbec nechápu, jak se s nimi dokázal dostat až sem, a Bruno na něj najednou začal nenávistně řvát, zuby mu skřípaly a on je vycenil a vrhl se na něho, dokážeš to pochopit? Najednou, ale na-jed-nou nesnesl Yoricka, tu ztělesněnou urážku nadšení, které je tam všechny naplnilo silou, krásou a naprostou dokonalostí (tak si to aspoň mysleli), ještě jsem se ani nestačila rozkoukat, a on už sc na něhu s řevem vrhl s otevřenými ústy plnými zubů. namouduši, ještě štěstí, že se najednou úplně náhodou přihnala mocná vlna, studená a strašně slaná, chovaná v těch nej-lilubšich sklepem ch, a uhodila ho přímo do obličeje, ale samozřejmé ne moc silně, měla totiž přesné instrukce, odhodila ho dozadu, strašně daleko od Yoricka, a teprve pak se Bruno rázem probral, jako by si byl vzpomněl na něco, co prve zapomněl, popadl oči do hrsti a zasadil si je zpátky do obličeje, to už ke mne běžela jeho malá hbitá vlnka, taková, na jakou se člověk vždycky může Spolehnout, že jako první přinese ty nejdůležitější zprávy, a vůbec, když musíš vyřídit něco obzvlášť choulostivého, jako třeba vrátit někomu kytičku fialek, tak je to ta správná vlna, a ta opravdu přiběhla a jako první mi oznámila, že !>e Bruno už uklidnil, žc už se [nu svaly netřesou, a za pár okamžiků už začal plavat jako člověk směrem k Yorickovi; uviděl m malou rybu. jak plave ve vodě jako zdechlina, přesvědčená, že tohle je tedy konec, a kdo za lo může. Bruno, a Bruno před ni připlaval a já - ještě jsem si drobet dělala starosti - jsem už zdálky začínala 210 211 pro každý případ uvolňovat další studenou a notné slanou vlnu, ale toho nebylo vůbec zapotřebí, protože Bruno se před Yorickem zastavil a zaěal otevírat a zase zavírat ústa. aby té malé rybě ukázal, že už se nemá čeho bát, srdce se mu už zase plnilo soucitem (využívám téhle příležitosti, abych se obyvatelům Shetland omluvila za záplavu, kterou jsem jim způsobila, ale v tu chvíli jsem se už prostě neovládla). Tak si stáli tvárí v tvář, nebe nad nimi bylo plné létajících ryb, jejichž hlavy už skoro nebyly spojeny s tělem a ukazovaly k ostrovům, a Bruno do mne ponořil hlavu, díval se otevřenýma očima a viděl konvoj malých elektrických úhořů, jak pod ním pomaloučku proplouvají a ozařují vodu klidným modrým bledým světlem, a já si teď říkám, štěstí, že jsem to tak čirou náhodou uchystala, že jsem je tam přivedla právě v tu chvíli, a jak měl Bruno hlavu ve vodě, už zase slyšel Leprikův mocný, klidný hlas, začal se už úplně uklidňovat a zvolna dýchat a nejspolehlivěji] známkou toho, že se zas vzpamatoval, bylo, že ho znovu zabolel zánět nad boky po obou stranách; pohnul dlaněmi jako ploutvemi směrem ke břehu a Vorick pohnul ploutvemi taky, a tak uprostřed pekla, které se tam rozpoutalo, začali mezi sebou oba ustavovat patřičný dolgan a králce nato se začaly řadit i ostatní ryby; Bruno viděl, že ryba, které ty říkáš Napoleon, se nevrátila, ale místo ní tu byla jiná a plula po jeho boku obráceném ke břehu - buď prosím té tak hodný a nedávej jí žádné jméno, ty jsi přečetl až moc příběhů o zvířatech - ze tmy se začaly vracet další ryby, část z nich vypadala hrozně - obličeje měly samou krev a celé zkroucené na stranu, všechny klidné zůstávaly na místě, pohybovaly ploutvemi, uklidňovaly se a čekaly, že u nich nastane veliký ning, ale všimly si, že k ningu v nich dojde trochu jinde, jakoby stranou, vždyť skoro čtvrtina hejna se odtrhla a uháněla s Gorokem, ale možná právě proto Leprik lépe ovládl ty, kteři zůstali: cítili ho vc vodě i ve své krvi, ve všech žábrách a ve všech šupinách, a já poslouchala s nimi. dýchala jsem zhluboka a byla jsem na ně lak strašně soustředěná, že iscm nedopatřením na španělském pobřeží způsobila odliv a vůbec jsem si toho nevšimla, až když měsíc nahoře úplně zčervenal (Takt je, že ten vždycky obstará většinu téhle práce, já přece nemůžu dělat dvě věcí najednou), jenže já tenkrát neměla trpělivost poslouchat rozčilený šepot toho pitomého albína, protože jsem byla strašně nervózni kvůli tomu daru, který jsem chtěla dát Brunovi - věř mi, Neumane, že kdyby se byl Yorícka dotkl třeba jen konečkem prstu, už nikdy by ho ode mne nebyl dostal; měl jsi viděl, jak malý Yorick najednou zapomněl na dolgan, obeplul Bruna, zastavil se před nim a začal strašně rychle otevíral a zavírat ústa (bylo to tak směšné, že už jsem se zase nedokázala ovládnout a prostě jsem se - promineš mi, prosím, ano? - pomočila), a Bruno začal na Yoricka dělat totéž, jenže nechápal, co po něm ryba chce, protože otevíráni a zavírání úsl je u nich znakem pro spoustu věcí, tihle lososi mají totiž tak chudý jazyk, takže jak má potom někdo rozuměl, co chtějí; ale Yorick nebyl t^hoten vrátit se na své místo a zůstal irčet před Brunem, začal ve vodě skákat nahoru dolů, dokonce i plaval zpátky, když se hejno dalo do pohybu, a teprve pak, když Bruno rázem pocítil, že on sám se vodou pohybuje kupředu rychleji než předtím, bylo i jemu najednou všechno jasné. pre\ niti I se na záda I díval se, otevřel v úžasu ústa - dovedeš si představit, jak šťastná jsem byla... - Já budu taky rád. když mi to prozradíš, Já neumím číst myšlenky jako ty a taky nemám vlnky špiónky. Tak co tam Bruno uviděl? - Tys to nepochopil? Tys to vážně ještě nepochopil? Ale já ti to řeknu, abys to věděl a abys nemyslel, že před lebou něco skrývám, lak poslouchej: na obou bocích se 212 mu pohybovaly dvě dokonalé maličké boční ploutve, které na něm vypučely teprve v tom okamžiku, Čestné slovo, byla to ta nejhezčí práce, jakou jsem odvedla od té doby, co jsem se naučila dělat viry - ve vodé kolem něj se tam vznášely dvě plout ve j ako mořští motýli a zaplavovaly mého miláčka Bruna takovým pocitem štěstí, jaké ještě nikdy nepoznal... Byl Lakri. Skyt! Promiň... lak.,, šťastný... promiň, prosím... už j sem zase tak rozčilená,., hop! Pozdě večer mě vrátila na břeh. Podle mýeh hodinek (jsou vodotěsné a nikdy je neodkladám) jsem strávil tři hodiny živ a zdráv v malém vodním hnízdečku uprostřed silné bouře, která se neočekávané přihnala a zuřila v celé oblasti. Ten večer byla doopravdy strašně rozčilena; znovu a znovu s potěšením vzpomínala, jak se Bruno naučil užívat ploutvi a s jejich pomoct si volit směr cesty, tak j ako dítě, když se učí užívat rukou a nohou. Znovu cíti], jak v něm zběsile pulsuje život. Něco podobného pocítil, jen když se díval na mifitrovřiké kousky, které mu předvedli delfíni, Od té chvíle se R runo od Yoricka neodloučil ani při gJoL Pořad ho potřeboval mít ve své blízkosti. Proud její výřečnosti ne a ne se zastavit. To vzpomínání ji přinášelo bouřlivý pocit štěsti, ale taky jí dodávalo značné jemnosti. Okraje pényjí zářily a já byl zase tím cizincem, který si zaslouží leda slupky a drobty. Zbrojnošem veliké lásky, kronikářem milenců. Ano, už zase se hněváš. Z těch mých nářků se ti dělá nanic. Vidím chudáky telavivské rybáře na konci vlno-lamu - jejich kádě zůstaly za celý večer prázdné. Kradeš jim z udic návnadu a svazuješ jim dohromady háčky. Znám tvůj styl, to dětinské otravování. Oni to ovšem nechápou, diví se, zlobí. Vidím je, jak se na sebe užasle dívají, slyším útržky jejich kleteb, které ke mně zanáší vítr. Mnozí z nich si už zoufali a odešli, Ale ti zbyli do lebe házejí udice s čím dál větší urputností, jako by tě chtěli vy dráždit. Rozhlížejí se na všechny strany, aby nuslí někoho, kdo za to může, že by měsíc? Nebo letadla, klcrá tudy přelétávaji? Ted* se dívají na mne. Nevědí, že /a tuh le bouřku můžu já... Poslouchej. Pořád jesle přeee nevíš, co se mi statoru noc, noc ploutví... Na břehu v Narwii na mne čekala vdova Dabrowská u vesnický strážník. Strážnik zvedal silnýma rukama jvůj bicykl a vdova ve vzduchu otáčela pedály, aby z reflektoru kola vyloudila trosku elektrického světla. Svítili ní tak na rozbouřené moře a na všechny sírany volali mé jméno, Když jsem se před nimi celý mokrý a rozčilený zničehonic z bouře vynořil, polekali se, pokřižovali u hned na mne začali křičet, co prý jsem jím nadělal starostí. Dal jsem každému z nich pět zlotých a požádal jsem je, aby mě nechali být. Odešli a já ještě chvíli seděl na drsném písku ve studeném vetru, hlavu v dlaních. Připadal jsem si prázdný a ubitý. Ted1 jsem chápal, jak ni řasně daleko rnárn ke skutečné odvaze a nadání. K rázným rozhodnutím,.. Unavené jsem se oblékl a vlekl jsem se k domku. Vdova mi dala k jídlu už studenou rybu s brambory a bez ustání si vztekle bručela pod vousy. Podíval jsem se na rybu a poprvé od chvíle, co jsem do Narwie přijel, jsem ji odstrčil, Potom jsem ve velké světnici při světle páchnoucí peLrolcjové lampy (už zase nešel proud) stručně zaznamenal pokračování toho, cos mi vyprávěla. Už před svítáním hejno vědělo, co potkalo ty, kteří šit s Gorokem, Když ti zbylí pluli ještě ve spánku s Leprikem, najednou se všichni otřásli, jako kdyby se v nich trhaly svaly a šlachy. Na samém konci obzoru, na východe, se v tu chvi I i odpadl ic ký roj vrh I na ska Inaté útesy Shetlandských ostrovů. Brunovo hejno se rázem zašla vil o. liše stanulo na miste a tisícerými smysly vni- 214 215 malo to, co se tam v dálce odehrávalo. Najednou všechno změnilo tvar - po vzdálených vodách se rozlévaly úzké stružky krve. Bruno pohlédl úkosem na Yoricka. V duchu niu znovu děkoval za to, že je tím, čím je. Za to, že utrpení, které mu způsobila jeho odlišnost, bylo dostatečně pevným základem, který mu nedovoloval, aby kotem přecházel s oním jasem, za nimž se všichni ztráceli. Když nastal den, byly vlny posety desítkami rybích zdechlin, které moře unášelo na jih a západ. Hejno mezi nimi proplouvalo. Jejich pach byl silnej š i než obvykle a výraz obličeje měly velice změněný, jako kdyby byly utrpěly otřes. V dálce bylo vidět malé rybářské lodě z ostrovů. Bruno za mrtvé necítil žádný žal. Ten si musel uchovat pro Yoricka nebo pro jednu čí dvě další ryby, které v tom davu trochu znal. Rázně pohyboval novými ploutvemi. Byl na ně hrdý jako mladík, kterému začaly růst vousy. Matné cítil, že si je právem zasloužil, že byl na okamžik hoden života, který hledal, a dokázal se oprostit od svého věčného poraženectví. (71 Pořád mi ještě nic neříkáš. Pořád si mé ještě vůbec nevšímáš, přestože vím, že jsi tady, před vlnolamem, a posloucháš pozorne každé mé slovo. Mluvím s tebou, protože jinak nemám s kým. Rut a Jari v jsou v Jeruzalémě a já od nich musím každých pár dní odejít, od nich obou, dokud si neuspořádám záležitosti sám se sebou. A s tím možná nebudu hotov nikdy. Jaktěživ jsem nevěřil, že jsem jedním z nich. U mne ze začátku všechno vypadá jasně a logicky, vždycky jsem věřil, že se dá předpovědět, jak se osoba X zachová v situaci Y, pokud budeme mít o ni i o situaci všechny potřebné informace. Když jsem byl malý, dokázal jsem přece věštit, byl jsem takový malý kouzelník. Ale teď jsem vyrostl a všechno se pokazilo, všechno bylo vzhůru nohama, všechno bylo najednou nevyzpytatelné a strašně nebezpečné. A člověk ani nevi, před kým se míl na pozoru - nečekaná zrada přijde dokonce i z hloubi jeho samého. Už ani s Ajalou nemůžu mluvit. Bydlí o pár ulic dál s jedním hudebníkem a já jí nesmím přijít na oči, cojsem spáchal ten zločin proti lidskosti - tak totiž říká té hlouposti o Kazikovi. Existuje jen jediná možnost, řekla a obličej seji přitom stahoval ošklivostí, jak to napravit - napsat jiný příběh. Něco na způsob smířlivé oběti, Než to uděláš, nechci tě tu ani vidět. Neodpovídáš. Světla na promenádě už zhasínají. V restauracích na břehu už dávaj i židle na stolky. Tel Aviv na konci roku 1984. Stojím na vlnolamu. Zbyli tu už jen rrt rybáři, ti ostatní propadli beznaději a šli domů. A ty jsi tak strašné tmavá a věčně v pohybu. Jsi napjatá a deprimovaná. Cítím tě. Tváří v tvář tobě se město najednou sevře křečí strachu, A rázem je tak jasné, že jc to skoro až ponižující, že to město je jen ostrov, který se ostrovem byl neodvážil. Narodilo se mi dítě, Deset měsíců po tom, cojsem se vrátil z Narwie. Zrovna když Rut přestala se vší tou námahou s léčenim, tak ji ten zázrak potkal, Dali jsme mu jméno Jari v, jak jsem vždycky chtěl. Je takové pravé izraelské. Pokoušel jsem se mu být uVjbrým otcem, opravdu |sem -.c u (u pokoušel, jenže od samého začátku jsem věděl, že nemám šanci. Vždycky jsem věděl, že mezi rodiči a dětmi je to těžké, ale nevěděl jsem, jak moc těžké tuje. Děti se člověku vždycky buď příliš podobají, nebo se od něho příliš liší. Nej horší ze všeho byla představa, že bude po mně. Ale ne, nic takového, ať je jako Rut, pravý opak mne. Ať je zdravý, jednoduchý, ar si život moc nekomplikuje a ať je silný. Jenže on nás doéis- 216 217 (a překvapit a nepodobá se ani jednomu z nás. A pokud má něco po Rut, lak jen to špatné. Je tak pomalý, že jc z toho člověku až smutno, Je moc tlustý a má hrubý a ustrašený výraz. Když přijde mezi děti, je úplně bezmocný, jako tlustý holub mezi čilými vrabci. To jen když má co dělal sc mnou, dokáže být paiičak a veliký hrdina. Ze začátku byl jiný, Pak se cosi pokazilo. Podívám se na něj, jak si v jeslích hraje sám v rohu, a nejradši bych řval. Už fced' vidím, jak bude vypadat za třicet let -bude z něj velký rozpačitý chlapík s takovým tím trochu poníženým výrazem, jaký mívají příliš tlustí lidé, a bude zmateně a bezradné postávat mezi kamarády ze školky. Když se o svých obavách zrnin im Rut. směje se. Proehá-zi prý těžkým obdobím, je to krásný chlapeček. Za půl roku ho nepoznáš. Zvykne si na jesle i na děti, a i kdyby zůstal takový jako teď a bylo z něj osamělé a samotářské dítě, budu ho mit ráda, nezapomínej přece, že tohle je můj typ. Haha. Ale i ona musí připustit, že má některé ošklivé povahové rysy. Je to mrzout, uminěnec a strašpytel, Když jsem doma psal, vylézal si na mne a nenechal mě napsat jedině slovo. „Víš, co tatínek píše?*1 ptávala se ho Rut-celý den se nás ze všech sil pokoušela oddělit - a on na to jako takový otravný malý sobec: „Táta píše Jari v. " Jako vtip to zni pěkně, jenže já vím, že on opravdu chce, abych celý den seděl a vyťukával na stroji to jeho úžasné jméno. Rut to slyší, strašně se směje a říká: Zkus se chovat jako dospělý, Momiku. A ne aby ses na něj vrhl, víš, mezi vámi dvěma je přece jen menší věkový rozdíl, asi tak rok dva. Pak začíná obvyklá debata, během níž jí vysvétluju, že tady vůbec nejde o věk, že k bojí ho musíme vychovával už teď. Jednou, ještě než se narodil, jsem jí řekl, že když mi dá chlapce, první věc, kterou každé ráno udělám, bude to, že půjdu a dám mu facku. Prostě jen tak, aby věděl, že na světě není spravedlnost, že je jen boj. To jsem jí řekl, sotva jsme spolu začali chodit. Bylo nám tenkrál šestnáct. Pak přišla léta. kdy jsem si myslel, že je to dětinský a hloupý nápad, ale když se Jari v narodil, najednou jsem pocítil, že tak hloupý není. Rut řekla: Jednoho dne ti tu facku vrátí, a jak se budeš cítit pak? Řekl jsem: Skvěle, Budu cítit, že jsem své dítě připravil na život, Rut povídá: Ano, jenže on tě možná moc rád mít nebude. Mít rád? řekl jsem s nehezkým úsměvem, mně je milejší dítě živé než milující. A ona zas: Mezi živým a milujícím je občas ještě pár mezistupňů. Mstiš se mu za to, co jsi doma nedostal. Momiku, A tahle nechutná věta, kterou mi rozhodně říkat nesmí, mé přivedla k nepríčetnosti, protože mně se doma přece dostalo moudrosti jak přežít, což je ta nej-podstatnější ze všech moudrosti, kterou vás nenaučí ve fikole a kterou není možno vyjádřit těmi hezkými kluzkými slovy, jimiž Rut vychovávali její náramné osvícení rodiče, kteří jaktěživi nepoznali skutečné nebezpeči. tohle je totiž moudrost, která se předávájen mlčky, jen podezíravými stahy koutků očí či rtů. Existuje jakási hutná esence, která sc předává pupeční šňůrou, kterou člověk dešifruje jen pomalu, během desítek let života, li která praví: Drž se vždycky v prostřední řadě. Neukazuj se víc, než je nutné. Pamatuj si. že všechno je Vždycky jinak, než jak se zdá. Měj sc na pozoru i před přílišným štěstím. Neříkej moc snadno ,já". A vůbec, pokus se z toho všeho dostat se zdravou kůží, bez zbytečných šrámů. V nic víc nedoufej. Večer. Jari v už spí a já se na něj jdu podívat. Leží na zádech. Něco jemného jako by mi šplhalo nahoru po zadech. ,.Taky cítíš to mrazení?" ptá se Rut tiše a její tvář příjemné naplňuje pokoj. Chci ji říct něco hezkého, co by jí udělalo radost, co by ji ukázalo, že ho mám přece jen rád, Ale najednou jako by mi něco uvízlo v krku, „I iobře. že usne i v tom rámusu/' řeknu nakonec. ..Třeba bude jednou muset spát, až budou po ulicích jezdit tanky. 218 219 Možná bude muset spát na pochodu, ve sněhu. Možná v preplnených blocích s dalšími deseti na kavalci. Možná v.. ;** „Dost!" řekne Rul a odchází. Pořád si ho prohlížím. Je vyšší a robustnější než ostatní děti v jeho věku, což jc dobře, jenže on se jich bojí. Bojí se všeho. Musím s ním vylézt nahoru na skluzavku, protože z ní odmítá sjet sám. Slezu. Nechávám nahoře brečící děcko, které se boji pohnout, aby nespadlo. Nějaká dobrá duše mi přijde vysvětlit, že se bojí. Andělsky, ledově se na ní u směj u a řeknu jí, že děti jeho věku sloužily partyzánům jako hlídky a celé hodiny vysedávaly na pozorovatelnách vysoko v korunách stromů. Zděšeně a znechuceně přede mnou couvne. Však uvidíme její dítě, až přijde hodina zkoušky! Ostatní matky na lavičce nechají povídáni a dívají se na mne a na toho malého idiota na žebříku. Řve, jako by ho na nože bral. Zapaiuju si cigaretu a zamyšlené se na něj dívám. Jestli někdy budeme trčet v krytu a budou nás hledal, nebude možné ho utišit. Nebudu mít na vybranou, říkám si Jenom doufám, že ho dokážu vychovat tak, aby se mnou provedl totéž, pokud mu někdy budu na obtíž, PojcT, ty zbabělce, řeknu nahlas s předstíraným klidem, zašlápnu cigaretu a lezu nahoru, abych ho snesl dolů. Když se jeho vlhká ústa přitisknou k mému krku a otřásají se tam zoufalým vzlykotem, cítím, jak se balvan dětského poníženi kyvadlovým pohybem přenáší z jeho srdce do mého a málem mč z toho žebříku shodí. Odpusť mi, dítě, říkám v duchu, odpusť mi všechno, buď moudřejší a trpě tivější než já, protože já nemám sílu a nenaučili mé mít rád. Buď silný, abys mě snesl, měj mě rád, A přestaň už brečet jako holčička, procedím nahlas mezi /oby. Už žádné něžné chvilky. Rul si s nim umí hrát, já ho chci hlavně učit, připravoval ho, Nepromamit cenné roky, kdy je mozek tak vnímavý a snadno se naučí to podstatné. Rut si s ním hraje ráda. Kreslí mu autíčka 220 N všelijaké mašinky, modeluje mu z plastelíny. Když si spolu hrají, jejich něžné hlasy se navzájem prolínají. Já ho učím číslice. Ona je celá pryč, když Jariv udělá chybu a řekne třeba „Tátovi a mámě je dobrý", Já se bavím, ale opravím ho. Na chyby není čas. Stojí na naší posteli, aleduje mouchu na okně, a najednou napřáhne niku, náhodou ji chytí a rozmačká. Pak si udivené prohlíží ruku a chce vědět, proč moucha nelétá. Rut mu trucku nervózně řekne, že moucha spinká, a podívá se na mne. Já mu řeknu pravdu. Dokonce jdu do podrobností. „Zabil jsi Ji" opakuje po mně Jariv a jeho svěží něžná pusinka vychutnává nové slovo. Zmocňuje se mě jakýsi hloupý pocit. Měl bych být přece spokojen a mít radost, jenže z čeho tu tak mohl člověk mít radost... Co tady mohl cekat... „Trochu se snaž." prosila mě pak v noci, když jsme leželi, pohled upřený na strop. „Takhle mu uškodíš na strašně moc dlouho. A to je přece škoda." Křičím v duchu; Tak mi nedovol, abych dál něco ničit! Pošli mé pryč! Dej mi nějaké ultimátum, abych se mu musel podřídit! Ale nahlas řeknu, že na mne zřejmé strašné působí pí il veh, který teď píšu, ten. který dědeček Anšel vyprávěl lomu Němci Neiglovi, Ten příběh a všechno, co v souvislosti s tím čtu a co se dozvídám a taky všechno, co mě pak napadá. Ruty mě zná moc dobře na to, aby mi na-vrida, abych s psaním příběhu přestal. Nikdy by mi nic lakového nenavrhla - jen by takovou možnost naznačila, /mínila by se o ni jen lak mimochodem jako o čemkoliv línem. Má milá Rul věří. že v každém člověku se tají obrovská síla. která je větší než jeho schopnost ji zvlád-iiLHU, a proto musí být ve styku s ostatními velice opatrný, aby jim neublížil. Aby jim neuškodil tím, žeby seje I v ik u si 1 ovi i v n ir radou. protože ro by j e m o hlo při vést do záhuby. Je tak dospělá! Ale proč všechno, co dělá, vypadá jako práce? Ležíme v posteli a povídáme si o tom. 221 jaký je rozdíl mezi psaním veršů a psaním románu. Verše, to j c jen flirt, ŕckne a vc tmě se usmívá, ale román je ja ku maniclslvi - s výplody vlasmi fantazie zůstaneš jesle dlouho po lom, co první láska a vášeň, pominuly. Jc divné, že řekla něco takového, k ní se to moc nehodí. V tomhle domé říkám nepříjemné věci já. Bůhvíproč se jí podařilo na okamžik nič polekat. Román, povídám tiše, to je jako manželství - dva zamilováni si navzájem působí bolest, vždyť komu by ji taky jinak působili? Potom mlčíme. Pokouším se rozpomenout, jestli zamkla dveře u vchodu i na dolní zámek. Kdybych se jí zeptal, zbytečně bude nervózní. Nejspíš zamkla. Lepši je myslel si, že zamkla, a přestal si S tím lámat hlavu. Někdy, řeknu, se mi chce sbalit si kufry a jít bydlet jinam. Začít se vším znova. Bez minulosti. Jen my dva. „A Jariv," připomene a pak dodá, že odsud není úniku. Tohle je naše poslední místo. Neboje 10 nesmysl, já na to. Nic takového jako ,posledni místo'* neexistuje. Člověk se k žádnému místu nesmi připoutávat tak bezvýhradné, ani k žádnému človeku. Ona: „Af půjdeš kamkoliv, kIid nenajdeš, Momiku. Ty se nebojíš míst, ty se bojíš lidi." Ten její hlas, jindy tak příjemný a klidný, co se to s ním najednou stalo? „Bojíš sC každého. Co v nás vidíš, Momiku? Co může být strašnějšího než to, co my všichni už známe?" A já: „Nevím. Na takovéhle otázky nemám sílu." Teď jsem seji měl zeptat, jestli zamkla i na dolní zámek. Dal jsem si ujít příležitost. Obyčejně si vzpomene, že má zamknout, když si jde lehnout, hned jak vypne plyn. Moment - plyn dnes večer vypnula? Najednou už zase mluvíme o holocaustu. Ani nevím, jak jsem se k tomu zas doslal. Dokážu se k tomu dostat od čehokoliv, jsem takový poštovní holub holocaustu. Už potisJcí se ptám Rul hlasem, který už nezní moc přesvědčivě: ..Řekni mi, jak j enom můžeme žit dál. když už vime, čeho je schopen ten tvůj člověk?' „Jsou lidé, kteří milují,' řekne nakonec (konečně už trochu netrpěli věř. ..jsou dokonce lakoví, kteří p nivě nd holocaustu došli k docela opačným závěrům. K oběma těm závěrům se přece dá dojil, když vycházíš z toho, cc se lam slalo, ne? A jsou. lidé, kteří milují a slitují se" (Rul říká „slitují se"! dělají dobré skutky bez jakékoliv spojitosti s holocaustem. Nemyslí na něj ve dne v noci. Protože kdoví, možná že zrovna v tom je ta chyba? Proč by ses na to nemohl dívat takhle, Momiku?" „Protože tomu nevěříš ani ty sama," „Jistě. Ziju s tebou už pěkných pár let a tenhle tvůj pohled na svět má v sobě něco nakažlivého. Jc snazší začít být jako ty než zůstat taková, jaká jsem. Jsem si vážné nepříjemná, když se přistihnu, že najednou uvažuj u jako Iv. Bojuj u s lebou."„Ty víš, že mám pravdu. I když mi budeš Vyprávět, že jsou na světě lidé, kleři myslí jinak a v životě se s tím vyrovnají dobře, mě neutěšíš. Já patřím k tem nešťastným lidem, kteří vidí skoro jen rub života, kostry pod masem," „A co tam tedy vidíš? Co tam, ke všem čertům, vidíš, že je to tolik jiné než to, co už známe?! Co nám můžeš dat nového?" (Je čím dál rozčilenější. Jen málokdy se mi ji podaří takhle vyvést z klidu.), Jé nepřicházím s ničím novým, já se nemůžu vyrovnal S tím starým - protože lam se lide nepřestávají navzájem zabíjel. Jenomže celý ten proces se odvíjí velice pomalu, se spoustou přímo andělské ohleduplnosti, takže lě to tolik nešokuje. Všichni zabíjejí všechny, Vyhlazovací stroj se párkrát pootočil, stáhl se do ilegality, ale já slyšim, jak jeho motor nepřestává běžet. Rúty. Vždyť to víš." „Jo, někdo mi to prozradil." usměje se. ,Jen se směj! Přijde den, kdy zas všichni půjdeme do transportů. Ale já na rozdíl od vás, od vás všech, nebudu mít sok z překvapení ani z toho ponížení. Ani nebudu trpět, až nás rozdělí. Nic, vůbec nic neopustím s kdovíjakou litostí." „To vím taky. Můj muž je 222 111 náhodou len básník, co napsal Růženec věci, co o něm všichni mluvili. Četls to?" „Měl jsem to v ruce," „Můj muž mi shodou okolností nikdy nedovolí, abych mu koupila dárek k narozeninám, a nenávidí všechno, co nějak souvisí s ceremoniály nebo s věcmi, které připomínají jakoukoli pravidelnost... Ano, toho člověka já znám." „Chci být volný a s ničím nechci být svázaný." TTA s nikým, Momiku?" „Už jsem řekl." „Ani se mnou a s Jahvem?" Teď buď zticha, pitomče. Zalži jí a řekni, že to se týká snad ostatních, aleji ne Tvůj život přece bez ní nemá smysl. Bez její čistoty a bez té její až zločinné viry. „Ani s tebou a s ním. Podívej, nejsem si jistý, žc se mi podaří nezpůsobit vám bolest, ale doufám, že jsem na to dost silný. Strašně bych zklamal sám sebe, kdybych při loučeni cítil bolest, kterou bych nemohl přemoct." Rut mlčí. Potom jasné pronese: „Kdybych li věřila jen půlku slova, na miste bych se zvedla a odešla. Ale tohle všechno už. poslouchám skoro dvacet let, vlastně od té doby, co se známe. A občas ses taky trošku prozradil a díval ses na věci jinak. Já bych řekla, že takhle mluvíš ze strachu, lásko." „Tu ,lásku' si můžeš nechat, jo? Tohle není tureckej film," Úsměv jejích bělostných zubů naplňuje tmu. V dolním zámku se klič otáčí čtyřikrát. Teď jsem si jist. žc jsem ho zaslechl jen dvakrát. Cílím, jak její úsměv pluje místnosti. Ústa jsou v jejím tak trochu hlízovitem obličeji to nejhezčí. Má příliš červenou pleť, věčně zanícenou kolem nosních dírek a pod očima. Když j sme spolu na střední škole začali chodit, za zády se nám smáli. Nebyli jsme zrovna ten nejhezči párek zc třídy, mám li to říct eufemisticky. Dávali nám všelijaké urážlivé a nechutné přezdívky. Nedokázal jsem se ovládat a musel jsem jim to všelijak ošklivě oplácet, Rut nás klidné a moudře vodila tam. kde záleželo jen na nás dvou, a ne na tom, co o nás říkali druzí. Ale někdy slýchám slabou ozvěnu toho posmě- i lni A Rut řekne: „Vždyť já už tě trochu znám. Spoustu let už spolu snášíme dobré i zlé. Ctu verše, které píšeš. I ty, které jsi neuverejnil, protože ses bál, že uškodí ob-iii/u básníka plného hněvu a nenávisti. Znala jsem tě už jako mladíka, který se začínal holit a na čele se mu dělaly pupinky, které už teď nemáš. Vidím té, když spíš, když se směješ, když se hněváš a když jsi tichý a smutný, i když do mne vnikáš. Už milión nocí spolu spíme, tiskneme se k sobě jako dvě lžičky, a někdy taky jako dva nože. Když máš v noci žízeň, přináším ti vodu ve vlastních ústech. Vím, jak se rád líbáš a jak strašně nesnášíš, když se do tebe na ulici, když to vidí lidé, pokouším zavěsit. Vím toho o tobě strašné moc. Ne všechno, ale moc. A to, co o tobě vím, je pro mne strašně důležité, tak jako pro tebe jsou důležité knihy a postavy, 0 kterých pišes. Život nás dvou - teď už i Jahvův - to je takové malé, jednoduché dílko, které si každý den a hodinu píšu já. Nic velkého ani smělého to není. Ani moc původního. Dělaly to přede mnou milióny mužů a žen a spousta z nich to dělala určité lip než já. Aleje to moje t já tim žiju s vynaložením veškeré sily i vůle. Ne, teď nech mluvit mě. Viděla jsem. jakýs byl najednou šťastný, když to začalo s Ajalou. Strašně mé to bolelo. Hrozně jsem zkusila. Ale kromě toho ponížení a nenávisti, kterou jsem k tobě cítila, jsem si občas také myslela {když jsem se dokázala sebrat natolik, abych dokázala myslet), že když někdo má ten dar lásky, jaký máš ty, tak 1 když se ho snaží pohrbit strašně hluboko do země, nakonec to vyjde najevo. A já byla připravena čekat. Ne kvůli tomu Solvegovu syndromu, jak jsi to tenkrát pojmenoval, ale z čirého sobectví." „A co když nakonec plody promiň, že se vyjadrujú takhle - nesklidíš ty, ■le jiná?* „Možná. Možná je sklidí jiná, ale jen na chvíli. To já vím." „Co víš?" „Že my oba strašně moc potřebujeme jeden druhého. I když ty to nepřiznáš, protože 224 225 jsi mak chauvinist pig> a ještě k tonu dětinský. Dospívající kluk. Ale já to myslím vážně: my dva se od sebe strašně lišíme, ale chceme totéž. Jenom to chceme získat jinak. Jsme jako dva různé klíče k témuž sejfu. Promiň, že mluvím tak vzletně, ale můj muž je básník a teď taky trochu spisovatel.1' „Ze si lak vzpomínám, zamkla jsi?" „Klid. í na ten dolní," Mlčím (na plyn jsem se zeptal zapomněl!). Láska nevítézi, říkám jí v duchu. To jen v knížkách ji autoři nutí. aby nakonec stůj co stůj zvítězila, v živote to tak není. Milující se diskrétně a rychle vzdálí od lože své milé, když onemocni nakažlivou nemocí. Takových, kteří dobrovolné zemřeli se svými partnery, bylo na světě málo. Mocný prudký proud života nás nakonec rozdělí a nese nás necitelné dál, sobecky a s vitalitou. Láska neví tezí. Rut sc ke mne přiblíží. Začíná mé jemně laskat, ale já se držím trochu zpátky. Potrebujú si před tím ještě trošku popovídat, ano? „No tak dobře," vzdychne Rut a usměje se, „Mela jsem sí vzít toho chlapa z Kavkazu, jak se mi dvořil a chtěl mě koupit za sedm velbloudů - ten před tím nemíval tolik H *J El reci, „Víš, podle mne to nej horší na holocaustu je to, tam zničili lidskou individualitu. Vůbec nezáleželo na něčí jedinečnosti, na jeho myšlenkách, charakteru, životním příběhu, na jeho láskách, nemocech. tajemstvích. Všechny postavili na týž nejnižší stupeň bytí. Jen maso a krev, a to mě přivádí k šílenství. Proto jsem taky napsal Bruna, " „A Bruno tě s těmi kazisvěty bojovat naučil?" „Naučil. Určitým hypotetickým způsílbem ano. Jenže Bruno mi nenabízí řešení v každodenním životě. Bruno je krásný jako sen. A navíc mě věci, které mi ukázal, vyděsily a vzbudily ve mně strašný odpor. Teď, když jsem s příběhem Wasscrmana a toho Němce uvízl na mrtvém bodě. to citim, Citim, že se proti tomu, do čeho mi da! nahlédnout, musim bránit. Teď s ním vlastné tak trochu bojujú.'* „Ty bojuješ sám se sebou." „Což o to, možné to jc, jenže to se mi stá vá a já s tím nemůžu přestal. Poslouchej (a neusmívej se, já úsměvy ve tmě slyším). Chci se připravit na příště, až nás to všechny potká. Nejen na to, abych se bez zvláštní bolesti dokázal rozloučit s lidmi, ale abych se dokázal odloučil i sám od sebe. Chtěl jsem dokázat zničit všechno, co v sobě mám, abych cítil, až to ve mně všechno zničí a poníží, jen bolest bez utrpení. Já vím, že to není možné, ale přesto to tak v duchu občas krok za krokem plánujú jak zrušil vlastní povahové rysy, praní a vášně, nadání. ,. Jen si zkus představit, jak nadlidský podnik by to byl - za to bych si zasloužil Nobelovu cenu za fyziku lidské duše, nemyslíš?" „Příšerné." „Ne, vážně - prosté jen bez nejmensího utrpěni splynu s vražděním. Bez bolesti a bez ponížení. A bez sebemenšího zklamání. Já,,," „Prostě budeš od samého začátku mrtvý. Budeš se tolik bránit proti tornu, co by ti lidé mohli případně udělat, že se s nimi jaktěživ nedokážeš potěš u. Nenávist a podezíravost té neopustí ani na okamžik, Tvým řemeslem bude válka. Taky budeš čím dál víc přesvědčený, že i všichni ostatní jsou jako ty, protože nebudeš moct poznat něco jiného. A lidé, kteří budou myslet jako ty, se bez sebemenší výčitky pobiji navzájem, protože život i smrt jsou podle nich beztak bezcenné. Ty mi tu kreslíš svět mrtvých. Momiku." „Jako obvykle přeháníš. Ale možná bych byl ochoten jednou v takovém svčtě na zkoušku žít. Někdy pro mne není lehké zvolit alternativu." „Mysliš žít tady? Tím obyčejným, jednoduchým životem?4* .Jednoduchým, jisté. Strašné jednoduchým." „Copak tobě to psaní vůbec nepomáhá? Vždycky jsi říkal, že je to tvoje záchrana."* „Ne, uvázl jsem na mrtvém bodě. Wasscrman mě podvedl, Uvedl do příběhu dítě." „Možná by stálo za to to dítě vypustit." „Ne ne ne. Když už se tam jednou dostalo, tak tam zřej- 226 227 mč být musí. Prcce víš, jak píšu. Vécné čitím, že jenom no nékom opakujú to. co psát musím. Jenže tentokrát mi chybějí síly. Nechápu, co po mne to dítě chce, já kí i se svým prvnim dítětem sotva poradím. Poslední dobou se mi stávají ošklivé věci. Bojím se o tom i jen zmínit. Někdy ani nedokážu přejít od jednoho okamžiku k následujícímu. Lidé ve mne vyvolávají nenávist. Ne takovou tu nechuť, jakou obvykle cítim, nenávist. Nemám dostatek energie na to, abych sc jejich životům postavil. Jdu po ulici a cítim, jak mé mohutný proud života všech kolem strhává pod hladinu. Třeba slzy." „Prosím?" „Divám se lidem do obličeje a vím, že za tou desetinou milimetru tenké lidské kůže jsou v si/nim váčku slzy.1'' „Člověk se jen tak nerozplače." „Jenže ty slzy tam jsou. Někdy, když autobus zničehonic zastaví, představuji] si ten maličký slzni váček. Všechen len pláč, který zůstal uvnitř, A nejen slzy, taky bolest. Strašnou křehkost všech vnitřnosti. A rozhodné taky rozkoš. Rozkoše, které si žádají naplnení. Tolik nebezpečného nákladu v tak malém těle! Jak si s tím jen poradit? Chápeš, o čem mluvím? Ne, neodpovídej, prosím tě. Cítím, že už nedokážu pochopit Liru to, co se děje v živote jediného člověka. Kdybych nemusel psát ten příběh dědečka Anšela, vrátil bych se ke své poezii věcí." „Abys věděl, mám tc moc ráda." „Přes tohle všechno?" zeptám se nešťastné a teskně. „Možná dokonce právě pro lohlc všechno." „Já iebc taky, I když mě občas doháníš k šílenství tou svou kristovskou naivitou." „Ty víš dobře, že to není naivita. Jak může být člověk naivní, když žije s tebouf To je volba. A navíc mě budeš vždycky moct ztrestat - až začne ten hromadný útěk, budu tu s dvéma dětmi a jedním v břiše, ty si utečeš sám. Ale nebudu si moct naříkat, žes mě nevaroval." „Tak dost,** řeknu, „Plyn jsi zavřela?" „Myslím, že ano. Co na lom sejde, Teď pojď ke mně. Uznej, že tentokrát jsem ti to dala." Otočím se k ni a ve Imé sc navzájem dotýkáme svých obličejů, jen obličejů, pomalu, smířlivé, jako když se znova čtou staré dopisy, a potom do ní vší silou vniknu a na chvíli mám klid, tnám domov, mám člověka, kterého se můžu dotýkat a přitom se ho nebojím ani sc před nim nemám na pozoru, a tak se opatrné, abychom té něze neublížili, pohybujeme, zvedáme n klesáme jako unavená řada vyhnanců, ale když mě Rul kousne do rtů a zachvěje se, vracím se tam, do té zemé vyprahlé láskou, a na potrhaných zástenách mozku vidím ty obrazy. Člověka. Když dosáhneme orgasmu, vzpomenu si, že mám vydávat ony náležité zvuky, přestože už několik týdnů žádnou rozkoš necítím - je to naprosto nijaké, jako plivnutí. Život se pomalu zastavoval. Jako bych celý línal. Dokonce ani v těch několika málo kanálcích, kterými dřív mezi mnou a ostatními cosi proudilo, teď nebylo nic. Tenkrát jsem přestal psát příběh dědečka Anšela a pustil jsem se do něčeho nového - do shromažďováni materiálu k encyklopedii holocaustu pro mládež. Byl to originální nápad. Aby už nevyrůstaly děti, které by musely jen hádat nebo si to všechno dávat dohromady z nočních můr. Měl jsem už seznam asi dvou set důležitých hesel: známi vrazi a oběti, hlavni vyhlazovací tábory, názvy uměleckých děl. které byly o holocaustu napsány tenkrát i potom. Zjistil jsem, že už samotným třídění m materiálu, pořizovánim výpisků a dalšími pracemi & nimi se mi trochu ulevilo. Celý nápad ztroskotal, když se mi nepodařilo najít nikoho, kdo by to platil. Já prostě nedokážu přesvědčoval a prodávat se, Pokaždé znervózním, začnu křičet, a lidé mě požádají, abych laskavě odešel. 1 doma jsem už byl nesnesitelný a nedokázal jsem s tím přestat. Bylo mi zle. Rut se sešla s Ajalou a mluvily spolu cele čtyři hodiny. Zřejmě se usnesly na tom, co je pro mne dobré. To mč dopálilo, zvlášť když mi obé odmítly prozradit. 228 229 o čem byla řeč, jako bych byl malé dítě či co. Práve v té době (vždycky se přece všechno musí stát najednou) se zhoršila matčina skleróza. Nemohl jsem s ní chodit po všech těch nechutných vyšetřeních, nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych s ní vesel do nemocnice. Šla s ní Rut. Cynicky jsem si říkal, že ani ona, myslím matka, jaktěživa nepečovala o dědečka Anšcla. a ani táty, když umíral, se nemohla dotknout - a teď přišla řada na ni. Nemoc jako bystrá šelma vydělila ze stáda nej slabší kus a rychle s ním skoncovala; ostatní zvířata poběží dál, oči upřené k obzoru, Tak už to na světě chodí, jenže tak to nebylo, ve skutečnosti jsem se bál, že sejí něco stane. Bál jsem se, co bude se mnou, až tu nebude. V posledních letech jsem s ní vůbec neměl trpělivost. Sotva jsem s ní mluvil pět minut, už jsem ztrácel nervy. Všechno, co říkala, všechny ty její paranoidní dětinské nápady mč doháněly k šílenství. Jenže teď jsem cítil, zeji ztrácím, a najednou jsem byl plný úzkosti, lítosti, pocitu hořkosti a křivdy. Doktoři matku pustili z nemocnice a řekli, že to bude dobré, čímž chtěli říct, že už se nedá nic dělat. Navrhli, aby se přestěhovala k nám, ale tentokrát byla proti i Rut. Řekla, že my sami na tom nejsme zrovna nejlíp a ona žc se teď stěží dokáže postaral o mne a o Jariva, Tak ty konečně přiznáváš, křičel jsem na ni vyděšené a se zlomyslnou radostí, že je všechno tak, jak to pořád říkám: že uvnitř rodiny existuje jen ubohé prospěchářství, opor-tunismus a sobectví a že bráníš toho, koho potřebuješ nejvíc? Ano, řekla Rut klidné, jenže my tady přece mluvíme, Momiku. o něčem, co se dá vyřešit penězi - můj otec nám pomůže, najmeme sestru a ta s ní bude. Prosím tě, Momiku, neztrácej smysl pro proporce, občas přece mezi běžným dilematem a nacistickou selekcí existují ještě mezistupně. Když ti někdo u semaforu vynadá, neznamená to hned novou Aktionl Takhle to řekla, má jemnocitná žena. Vida, najednou jsi nějak trpělivá. Konečně začínáš reagovat - začínáš ztěžka oddechovat a na všechny strany drobně soptíš. Určité si myslíš, že se svou zbytečnou povídkou zbytečně váhám, že se z odporu k příběhu samému dávám zdržovat drobnými detaily. Neměla bys mé soudit tak přísně, jenže tobě nalom nesejde. Jsem si jisl, že ne, ty se přece laky bráníš proti bolestem jiných. Možná že právě proto se podle tebe postavily vlnolamy. Jednoho dne někdo zaklepal na dveře a vešla Ajala. Vypadala letně jako vždycky, vlasy rozcuchané a kolem sebe šířila vůni moře a opálení. Rut ji přivítala s mírným, trochu nervózním úsměvem. To je hezké, že ses přišla podívat Dotkly se jedna druhé. Šel jsem do ložnice a natáhl jsem se, hlava jako by se mi měla rozskočit Seděly v kuchyni a mluvily šeptem. Takhle si v jidiš šeptala maminka s babičkou Heny a říkala ošklivé věci o tatínkovi. Pak jsem slyšel přicházet Ajalu, a tak jsem se převalil na břicho a zavřel oči. Ajala řekla: „Vstaň a přestaň se už litovat. Jestli se z toho chceš vážné dostat, tak se začni drobet snažit pomoci si sám. Přestaň už všechno kolem sebe otravovat. Ty si všechnu tu dobrotu vůbec nezasloužíš*11 Mluvila jako vždycky klidně, s mírným odporem, kvůli kterému jsem mohl vyletět z kůže. „Říkaly jsme si, že by stálo za to, aby sis pronajal pokoj někde jinde," řekla Rut a natočila se ve dveřích bokem (Ajala pokaždé vyplní celé dveře, když v nich stojí). „Tam budeš sám, budeš mít klid a budeš psát Psát, výmluvy přestanou. Nemůžeš přece takhle trápit sebe i ostatní. I válka trvala jenom šest let, a ty už bojuješ šestatřicet. Už je toho právě dost." Podíval jsem se na ně. Těla jim jako v pasti uvízla ve dveřích, učiněné kamínky mozaiky. Doufal jsem, že ke mně půjdou a vyspi se se mnou. No a co, jiným mužům se to stalo. A co lak muže člověk čekat od druhého? Pouhý dotek. A muž toho s pomocí ženy tolik vyřeší! 230 231 Nezáleží na tom. jaké ženy. Hlavní je mít pod sebou, zenu. Proto j sou přece taky na světě, ne? Zadíval jsem se na ně a trochu, jsem si s Tou mozaikou pohrával. ■ Aj a líny těžké oblé prsy na trochu dlouhém těle Rul, Docela to ušlo. Skoda, že tojdejen v představách. Ajaia nosi pořad malinkaté krajkové kalhotky. Kut takové starodávné. Před pár lety j sem vážně uvazoval o tom, že j i popros ím, aby si koupila nějaké sexy, ale věděl jsem, jaký pohled by na mne vrhla. Bylo pod její důstojnost sváděl mé něčím jiným než vlastním teleni. Tohle byla vždycky slabá stránka našeho vztahu - nějak se prosté stalo, že jsme zůstali už napořád dvěma šestnáctiletými gymna-zisty. Podle mne se s tím už nedá nic dělat. Upřel jsem na Ajalu pohled plný chtíce, ale nestalo se nic - žádný džbánek ani jahoda. Ztratil jsem všecku silu. Byl jsem odsouzen na doživotí podle Zenonova trestního zákona. A Ajala řekla: „Musia se rozhodnout, A hned,11 Mají pravdu Jako ostatně vždycky. Ženy mají vyvinutejší smysl pro život a pn) to, co je v životě třeba udělat. Přikrčil jsem se na posteli a přemýšlel. Mel jsqm jednu z těch mála j asných ch v i lek. Najednou j sem pochopil, že vždycky, skoro celý život, jsem se rozhodoval tak, že jsem prostě něco odmítal. Byla to taková potměšilost -pokaždé moc dobře vím, co udělat nechci, co mé vic děsí a odpuzuje. A tak pomalu a aniž jsem si to vůbec uvedomil, vc mně ze všech těch negaci, odmítáni, odporů a bojů vznikl někdo jiný, cizí, koho jsem neměl rád. Rázem jsem všechno pochopil - byl jsem svůj vlastní vězeň, Nechápal jserru jak se něco takového může stát člověku jako já, který1 .se pořád hledí zkoumat a sám sobe je tím nejpřisnějšim kritikem. Jak se jen mohla taková chyba stál? Odhodil jsem přikrývku. Vstal jsem, Šel jsem k telefonu a vytočil číslo domů; doufal jsern, že to vezme matka, a ne sestra. Odpověděla matka. Řekla „haló". Kdo j i neslyšel říkat ..haló", ten nk nepochopí. Všechen ten strach v jejím hlasu. Všechnu tu odevzdanost, která na ni padne v okamžiku, když telefon zazvoní. Halo, pojď, neštěstí, tak už se mnou skoncuj. Už na tebe čekám léta, vím, že při-jdeš. Dál už čekat nemůžu. Pojď, světe, ať už je po všem, uhoď mě, rána sama někdy je lehčí než to čekáni na in. Haló. Ještě párkrát jsem si to jej i haló, čím dál jasnější a zřetelnější, poslechl- Vzpomněl jsem si, jak se s tatínkem šeptem dohadovali, kdo půjde otevřít, když u nich (jednou za rok) někdo zaklepal. Poslouchal jsem ji. Báli sc dokonce i být sc mnou. Vždycky se snažili riezdržovat se zbytečné v toni úžasném a samozřejmě zcela iluzorním pásmu, kde by se jim vyplnily všechny naděje. Haló, haló, haló, maminko, to jsem já, to dítě, které jste tak moc chtěli miloval, s radosti a samozřejmě, jenže jste se k němu nedokázali vůbec přiblížil, to aby jediný prudší pohyb na vás neupozornil osud. Haló, Položil jsem sluchátko. Řekl jsem Rur a Ajale, že maj t pravdu. Aby mc neopouštěly. Že udělám všechno pro to, abych sc i toho néjak doslal. Ještě len týden jsem s Rut jel a pronajal si v Tel Avivu pokojík. Bez telefonu - chtěl jsem být daleko a zcela odpoután od všeho. V Tel Avivu mám ještě pořád šanci, že jednou v noci přece jen přijde AjaJa. Nic vic si nepřeju. Jeiaže ona nešla. Potretí a naposled jsem tam napsal příběh, který- Anšel Wasserman vyprávěl Němci jménem Neigel. Moment, jdou ke mně, Ti tři rybáři, eo byli na konci vlnolamu. Těl nati, kníratí, už zdaleka na mne šermují pěstmi Na [ně.5 (. (v.e? /v so mam klidu.1 A co jsem vám prosím vás udělal? Smůlu? Já?! Oni se vážně zbláznili. Obličeje maji vzteky celé zkřivené. Nechápu, co mi říkají. Ale tolik rozumim, že mají vztek, v tom nemůže být žádná mýlka. Ale ani mé nenapadne se odsud hnout. Tohle je svobodná země. jasné? He.i. nedotýkejte se mě. 232 233 vy idiote! Koukejte udprajsknout! Co to... Pomoc!!! Po-... Spokojeně si mnou ruce, plivnou na mne do vody a spokojeně se vracejí na své místo na konci v] no lamii. Voda kupodivu vůbec není studená. Venku mi byla mnohem větší zima. Pohybujú se sem Lam v mimých vlnách. J biem zmarněná morská řasa. Cekám a drobet mim strach. Co jsem se vráti] z Nanvie, neodvážil jsem se do moře ani na krok. Ale co to? Rybáři radostně křičí. V měsícjiim světle vidím, jak se jim udice prohýbají pod něčím pořádné těžkým. Najednou cítím kolem pasu něco prii na véno a kluzkého. Přilnulo to ke mně a už je to zas prye. Moře kolem mne vybuchne a zase se uklidní, začne laskat veselá vlnky a hnát je vpřed.,. - Nazdar, Neumane. - Nazdar. - Jak je ten svět malý! (8) Jak to začalo, to Bruno nevěděl. Snad když spal, nebo při vydatné g/cu v Severním moři poblíž Orknejí. Zřejmě to bylo tam, protože když odtamtud vypluli podél pobreží Skotska na jih, začaly už ho drobné vlny očekávání s nesmlouvavou ohleduplností přenášet z jeho místa na strane hejna obrácené kc břehu a jako rnlěcnli ví zřízenci s nosítky ho přemisťovaly kamsi za Yoricka, za stovky jiných ryb v jeho řadě, až ho nejednou položily a nechaly ho kdesi v hejnu, kde to neznal a kde slyšel jak v něm s nebývalou silou pulsuje velký ning. Chvíli plul mlčky. Přizpůsoboval se pomalému mocnému pulsu i novému, děsivému pocitu, který v něm vyvolávaly cizí ryby i nové místo v hejnu. Musel vyvinout značné úsilí, aby ovládl třas, který mu zachvátil ploutve, a aby dokázal zachovávat novy dotgan, který ještě dost dobře nezvládl. Teprve po několika hodinách usilovné plavby se odvážil stočit pohled k otevřenému moři a poprvé od chvíle, co se v gdaňském přístavu ponořil do vody, uviděl Leprika. Byl to ten nejvěisi losos, jakého kdy Bruno spatřil. Dlouhý byl asi tak metr dvacet a vážil právě tolik co Bruno. Byl narůžovelý, mnohem růžovější nez ostatní ryby, a nad pravým okem se mu rýsovala jasná růžová skvrna. Jeho pohyby byly úsporné, a přesto plné života a síly. Na konci dolní čelisti mu jako rozhodný vykřičník vystupovala výrazná jizva, tvrdá a narudlá. Bruno bezděky polkl a plul dál. Svaly se mu začaly stahovat Poslouchal ning ve svých usich i uvnitř sebe a cítil, že jeho intenzita trochu poklesla, navíc jako by jej teď doprovázela jakási ozvěna. Plaval rychle, myšlenky mu unikaly do moře a jen pocit, že existuje, v něm nabýval na ostrosti jako obnažená kost v ráně. Ryby kolem něho najednou začaly zpomalovat, a tak zpomalil také. Tělem hejna proudilo cosi podivného. Teď bylo zřejmé, ie pulsováni nového ningu způsobuje další ryba. Bruno si dobře pamatoval na Goroka, který za sebou u Shetlandskýeb ostrovů odvedl vstříc zkáze čtvrtinu hejna. Polekané zvedl hlavu z vody a hledal Yoncka, ale malého nebylo vídět. Bruno očima horečné pátral na všech stranách a hledal rybu, která se chtěla vzepŕit Leprikovu vůdcovství, ale údery nepřicházely od břehu a směrem k otevřenému moři teď byl jen Leprik. Co to mělo znamenať? Hejno se zastavilo a utvořilo několik kruhů. Ryby rychle dýchaly a dívaly se před sebe, jako kdyby nechtěly nic vidět. Kolem Bruna a Leprika se teď vytvoril menší kruh, kde ryby nebyly, a uvnitř tohoto prostoru zněl nový ning plnou silou, Bruno viděl tisíce úst, jak se o překot otevírají a zas zavírají, a za nimi desetitisíce napjatých zelených hřbetních ploutví. On ani Leprik se pořád ještě nehýbali z místa, zůstávali vedle wbc, tělu 2Í4 vedle těla, a Bruno po očku pozoroval, jak se najednou boční ploutev ryby strašně vyboulila. Pocítil osten strachu - nový ning vycházel z něho! To on Leprika vyzývá! Ale proč? Vždyť si přece vůbee nemysli, že by hejno dokázal vést lépe než Leprik, ostatně o to ani nestojí! Co je mu po tom? S úžasem se obrátil k Leprikovi, jako by ho prosil o nějaké vysvětleni, a ryba se také pohnula směrem k němu. Kruh ryb se o vlas rozšířil Bruno s údivem naslouchal svému ningu - byl to tlukot rychlý a jistý, nejako to nezdravé nepravidelné ťukáni, které vydával Gorok. Ponořil uši do vody a dlouze se zaposlouchal. Podobalo se to ningu Lepnkovu, a přece to patřilo jemu- Byl to jeho jediný, patřičný zvuk. Cítil vůči Leprikovi vděčnost, protože bez něho by sám sebe nikdy neuslyšel, V okamžiku před bojem na život a na smrt to byl ten nejméně logický pocit, ale vždyť to přece Lcprik ho s sebou vzal a udělal z něho tvůrce vlastního Života. Nechápal jenom, proč spolu musí bojo-... Pak voda zavírila a cosi ji prořízlo. Ti dva se na sebe vrhli jako dva odrazy v zrcadle. Obě lebky se srazily, couvly a znovu se vztekle srazily. Hladké pružné tělo ryby se omotalo kolem Brunových prsou a pasu a mocné ostré zuby se mu zakously do ramene. S bolestivým zasténáním se potopil, setřásl ze sebe Leprika, a jak byl najednou slabý a napůl v mdlobách, potápěl se dál hloub a hloub, až se dostal tam. kde už nebylo ani světlo, kam nepronikly ani rudě zbarvené paprsky. Bruno se podíval na svou ránu v rameni a s hrůzou viděl, jak mu z ní proudem vytéká krev - připadalo mu, že je zelená. Ten úlek ho zachránil. Vyrazil nahoru, uchopil nepřipraveného Leprika a vší silou rybu udeřil pažemi po obou stranách obličeje. Leprik zůstal okamžik bez pohnutí na místě, jako by se nebylo nic stalo, a pak sklouzl pod hladinu a zmizel. Bruno neklidně zakroužil kolem vlastní osy, polom šroubo vitým pohybem sjel dolů, svého protivníka tam však nenašel. Sotva popadaje dech vystoupil na hladinu a v očích se mu zatmělo Leprik, těžký jako velryba, se na něho vrhl a vši silou mu vrazil do prsou. To Brunovi vyrazilo dech. Krev mu bušila ve spáncích a zalévala mu oči. Bez rozmýšlení skočil dopředu a pažemi slepě tloukl do vzduchu i do vody. Bruno jaktěživ nikoho nebil a vlna násilí, která z něho teď vytryskla a zaplavila celou jeho bytost, ho polekala, Ale ten strach patřil k Brunovi-člověku, zatímco Bruno-ryba se zalykal krvi, která se mísila s vodou a vysávala z něho všechnu náru-živost. Zrrnvu a znovu se vrhal na Leprika, ovíjeli se navzájem kolem svých těl, kluzcí a vztekli, směsice ostrých zubů, šrámy působících ostrých ploutví a tiché zuřivosti, zcela tichá, protože ani Bruno neporušil ticho a bojoval mlčky, jako ryha. Nemel ponětí, jak dlouho to trvá, čas odměřoval jen rytmus jejich srážek a palčivá bolest, kterou jim působily rány. Bruno už byl celý roztrhaný - Leprikova kousnutí mu na prsou a po stranách krku vyhloubila ošklivé otvory, viděl však, že i velká ryba pomalu ochabuje, že rány, které mu zasazuje, už začínají postrádat přesnost a celá jako by začínala ztrácet cestu k prameni vlasmi životní energie. A v tu chvíli Bruno couvl. V tu chvíli se mu oči rozjasnily a mozek mu zazářil jako perla. Bojuje s Leprikem, protože nemůže žít v davu, dokonce ani v takovém, kde nebylo zlomyslnosti ani nenávisti, ani v rytmu Leprikova ningu, nechce však být ani panošem smrti. Leprik se na něho ještě slepě snášel, bojoval, aby udržel svůj vlastní ningr vyplivl kousek masa z Brunovy paže. ale to už Bruno couvl. Ryby mu mezi sebou uvolňovaly cestu zvíci jeho těla. Ne, nechce je vést, nechce vést nikoho, nikdo na světě nemá právo vést ty druhé. A jak blízko byl tomu, aby spáchal zločin! Rychle plaval pryč. Jeho ningjc dost silný na to, aby vystačil smečce o jediném člověku, Je to jeho výlučný, niterný, skrytý jazyk. Jen tak bude moci 23fi 237 fikat .Já", aniž v tom slově bude znít ten plechově dutý zvuk slova „my*1. Bruno se vzdálil z kruhů ryb a zastavil se vně hejna. Ztěžka oddechoval. Ryby se otočily a netečně se na něj zadívaly. V té pozici zůstali všichni dlouho. Mezitím se Leprik trochu vzpamatoval. Ozvěna jeho ningu sílila a začala doléhat až k Brunovi, už ho však neprostupovala. Hejno se pomalu pohnulo. Dalo se na cestu bez něho a Bruna na jediný, poslední okamžik zachvátil starý strach. Byla to však jen síla zvyku. hejno plulo kolem něho. Několik hodin kolem něho pomalu proplouvaly statisíce ryb a on nehybně vyčkával. Znal mezí nimi jen Yoricka, ale brzy v nich prestal vidět jednotlivé ryby a začal je vnímat jako buňky velikého složitého těla, které se od něho oddělilo. Jeho bývalé tělo. Míjel ho všechen jeho kapitál, celý jeho život, všechny vzpomínky a útržky toho, co bylo. Vyčkával tam tak ještě asi hodinu poté, co poslední z hejna propluli kolem něho, to že by] tak zamyšlený a smutný z loučeni se svým starým já. Od téhle chvíle všechno, co udělá, co si pomysli nebo vytvoří, bude právem jehor Na dalekem obzoru bylo vidět napnuté ploutve. Už velice brzy doplují k velkým vodopádům na řece Spey. Budou skákat tři čtyři metry proti zuřivému proudu, padat do vody a znovu a znovu skákat. Kdo se dostane přes vodopády, ten dopluje celý zesláblý k malému potůčku, kde se před léty narodil. Pár dní budou bok po boku odpočívat, k smrti unavení, bude jich mnohem méně než dřív a budou utyráni až po samou hranici snesitelnosti. Nad nimi už budou kroužit draví ptáci. Voda zčerná stíny ryb. Během několika málo dní jim vyrostou tvrdé hrbolky a dalši zuby a pak nastanou krvavé hoje o samice a území. Kdo přežije, oplodní vejce, která budou nakladena, a hned nato zemře. Bruno věděl, že slabý Yorick se nedostane ani přes vodopády. Leprik se přes ně dostane. ale bude příliš oslaben na to, aby obstál v bojích s mladšími samci. Za několik hodin bude Spey plná roztrhaných, navzájem propletených zdechlin lososů. Najednou vyrazí na povrch všechna krutost cesty a poznamená jejich těla Draví ptáci z nich vyklovou všechno zbylé maso, Bruno zůstal sám. Starý žralok, který plul za hejnem, se uprostřed cesty zastavil Podíval se na vzdalující se davy ryb a na toho podivného tvora, který kolem sebe šířil pach krve a vypadal na ohzvlášf snadnou kořist. Rozhodl se, že si dopřeje obojího. Dychtivě se ponořil a zmizel pod vodou. Úzká rychlá přímka směřující k nic netušícímu Brunovi. Jenže teď se stalo něco podivného, něco, co se těžko vysvětluje, co vyvolá spoustu zmatku mezi kronikáři more i mezi konzervativními archiváři tekuté historie. Zčistajasna a bez jakéhokoliv vysvětlení byl totiž žralok obrovskou silou vymrštěn vzhůru, jako kdyby to byla obrovská létající ryba, zoufale a směsně zmítal ploutvemi a supěl dvojhlasně svým groteskním čumákem, pripomínaj icím hlavu kladivouna, a padal strašné daleko, až na své místo za velkým hejnem. Ještě chvíli se moře pěnilo. Brunovi se zdálo, že slyší jakýsi podivný zvuk. připomínající tleskání, asi jako když shodíte otravného drzouna ze schodů; malé vlnky, které byly zrovna poblíž místa, odkud byl žralok vymrštěn do vzduchu, ke svému údivu zaslechly něco, co znělo jako vzteklá a mimořádně šťavnatá nadávka, ale raději nevěřily, že vyšla z úst jej ich jemné paní. S veselou, neškodnou bujností do sebe vrážely, vyprávěly si různé vlasmi verze akce, při niž byl žralok vyplivnut, vzrušeně si povídaly o starých parnících, o tom. jak se orientovat podle letu ptáků, o různých lécích proti mořské nemoci.,. Zkrátka a dobře změnily téma. - Tos vyprávěl pěkné. Neumane. 23H 239 - Snažím se. - Až na tu nadávku na konci. Víš přece, že já takové věci neříkám. - To prcce klel ten žralok! - Ten? Ten přece umí sotva pla-... No dobře, teti si vzpomínám. Žraloci kladivouni jsou pověstní sprosťáci. A po chvilce mlčeni j&i dodala: - J&i milý. Od té doby ses trochu změnil. - Budeš poslouchat dál můj příběh? - Aha, tak přece ses nezměnil. -No tak, prosím... - Ale jo, tak vyprávěj. Nedělej si násilí. Já tě beztak neposlouchám.,. Moment! Tys na něco zapomněl! Na to hlavni jsi zapomněl! - Já? A co jsem 2a-,,. - Na Bruna! Na ty rány! Vzpomínáš? Moc tě prosím, musíš si vzpo-... -Ovšem,jakjsem jen mohl zapomenout. Máš pravdu. Tak poslouchej: Bruno zvolna plavat vodami Severního moře. Patřila mu, kam oko dohlédlo, ale on to nevěděl, Tiskla mu rány, aby nelu^áoely. V jejích temných laboratořích se vázne se tvářící ryby namáhaly s vylučováním speciálních látek. Celé bez dechu a zpěněné přibíhaly vlny přivolané až z Kaspického jezera a z Mrtvého moře, když předtím pronikly propastmi kontinentálních jezer, hbité proklouzly telegrafními proudy podzemních rek a dorazily zesláblé a unavené, aby se na rozkaz své paní zranily a ze svých ran získaly vzácné solí, potřebné k okamžitému uzdravení. Řasy, které se během Brunovy cesty jakoby náhodou nahromadily, se kolem něho na okamžik omotaly, nanesly zázračné dezinfekční látky a pluly si dál, šťastné, že ona má radost. Brunovi zůstaly jen dvě rány. Dvě úzké rány po obou stranách krku. vlastně ani nc opravdové rány, ale řekneme jakési vstupy, ledy - malá, široce rozevřená ústecka. Zkrátka a dobře žábry. Bruno zvolna pluje Severním morem, hlavu teď celou ponořenou ve vodě. Nepotřebuje dýchal vzduch, který P ri chůzi zvenčí. Dívá se do propastí- vlny mu vj. vyčis-11 ly čočky očí, takže se teď skvěle hodi k tomu, aby se jimi díval ve vodě - a všechny předměty mu teď pripa-dají zvlněné, barvy se rozbíhají a zlehka stáčejí, odhalují vlákna tisíců jemných krajkovaných růzností tříštěných vlnami hrajícími samy na sebe jako harfa z vodních vláken hrajících v obrovské kolébce udávající rytmus mořskému času a možná i ruka zanechá otisk ve vlně tam kde už není kde nikdy nebyla a možná odnese vlna na okamžik obraz těla odnese ho a vrátí nebo taky ne a obrysy předmětu jsou tiché a měkké a poddávají se klidu vln dřímaní moře dýchajícímu zvolna klouzavý spánek na rtech útesů na listech snů moře sestaví konečný účet těch kdo do neho vnikli a těch kdo prošli po jeho břehu a tam se pozvedli věčně se zvedají z vln racci je jích víc než těch kteří se potopili a ti noví jako by byli těžší nasáklí tíhou moře jasní svými krásnými barvami pro-fltiraji se všude možně Bruno pluje... Už neodpovídá. Vlny j sou zcela hladké a jen občas se voda zachvěje s příjemným zahučením. Podívám se dozadu a vidím, že vlno lam už osiřel. Zůstal tam už jen jeden rybář. Vysoký a silný jako maják, jeho cigareta slabě svítí ve tmě. Opatrně, stydlivé kloužu po její tváři. Brzy tu bude ráno, a tak si musíme pospíšit, rihych jesté dopověděl, jak skončilo naše setkání na břehu v Narwiú a abych ti taky pověděl o daru, který jsem tam od Bnma dostal, a o rozsudku, který nade mnou vynesl. 240 241 Ten povznášej ící poc it, Bruno... Tuším, jak se ri dmulo srdce a jak ti krev bušila ve spánich, dovedu si představil, co jsi cítil, když se hejno vydalo na cestu a zanechalo te samotného coby vítěze. Byls jediný člověk na všech prostorách oceánu. Závidím ti a jsem na tebe hrdý. Vždyť co vic může dělat slabý tvor než rozhodovat o svém osudu? i Dokážu to vyslovit s tak hlubokým vnitřním přesvědčením, že to zni upřímně.} Je to zoufalé rozhodování, protože šance, že se tak něčeho dosáhne, jsou strašně malé, jenže tebe už, Bruno, šance, že se něčeho dosáhne, nezajímají, ty už spadají do jiné dimenze debaty. Do dimenze, kde se jazyka chápe množství a odvažuje lidi na plechové váze: „mého Žida za tvého", „podle svých výpočtů jsem jich zavraždil jen dva a půl miliónu" a podobně. Dokonce i jazyk dvou je už jazykem příliš mnoha, to rozhodující se zřejmě pronáší jazykem jediného. Stal ses lososem. Oprostil ses od všeho přebytečného, co k tobě přilnulo, až se ti podařilo při ložil prst na zraněnou žitu, kudy unikal život. Jádro holé existence, skrytý životni impuls jsi svou cestou proměnil v geometrickou čáru, kterou může oko i prst sledovat Jiří mapě. Víš také, co k tobě cítím, protože kdybych to necítil, nebyl bych přece přisel sem, do Narwie, a nebyl bych si namáhal mozek skoro až po samou hranici šílenství... A tak tedy ve jménu všeho toho, co se tady v lěch posledních vodách mezi námi vytvořilo, žádám po lohc rychlou a okamžitou odpověď - popřeni něčeho, co jsem právě slyšel z jejich úst. Věty, která ji myslím unikla nechtěně, jako pálivé říhnuti, které jí směřuje z hlubin do tváře a pak přímo do pera, kterým za tebe píšu. Zaznamenal j sem ta slova a pak j sem šije přečetl a úžas (jsem: „Bruno, smrtelný, lstivý nepřítel jazyka," A se zlomyslným smíchem dodala: „Bruno nihilista." Perem, které se ani nczachvéje, tady píšu: Bruno Schulz. Geniální architekt jedinečného jazykového bytí, tajemství jehož velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívajícím přílišnou šťávou ik»v, Bruno, který dokázal všechno říci deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu. Don Juan bavící se jazykem s nespoutanou, skoro nemravnou vášni, nejodvážnéjší cestovatel po místopisu jazyka... Je možné, že ty. Bruno, jsi kdysi dospěl až na samu hramet světa, někam, kde jsi, dokonce i ty, jako blázen pobíhal sem lam po břehu a na žádném ze všech nábřeží jsi nenacházet koráby vhodných slov, které by tě nesly dál, k mlžným obzorům? Je možné, že tím posledním břehem bylo nábreží města Gdaňsk toku čtyřicet dva'.' Odpověz ano. nestrpím žádnou vytáčku - když jsi tam tak stál na konci hráze, ztěžka jsi dýchal, byls celý zeslábly a na rtech jsi měl pěnu. a když ses podíval zpátky na ten fantastický m islopis, který jsi položil inezi sebe i! osia tn i y\ vé by Losi i - všechny ty točité strže a obrovská skaliska lávy, která jsi jednoduchým perem vytesal do zdí obyčejného školáckého sešitu - usmál ses tenkrát vitézně a s ulehčením, žes nás všechny svedl z cesty? Žes nás za sebou vedl bláznivě točitou zavádějící cestou u jen lák mimochodem, lsti. která nám unikla, jsi zabil sám lidský jazyk? Neodpovídáš. Ona mlčí taky, jenže tohle není 10 její obvyklé mlčeni spíš něco jako projev sebeovládání. Pokládám sešít a pero na břeh, zatížím je kamenem, aby je neodnesl vítr, a nořím se do vody. Ponořím se tam celý, v pálivé soli otevřu oči a pokouším se tě vidět jinak, ve slabém komíhajícím světic, světle vod. A teď mi řekni - mám tě obvinil ze zrady, zrady svého druhu jedinečné? Smím snad napsat, žc z vřelé, voňavé slitiny tvého zoufalství a nadání pro lidský jazyk se zrodil jeden z nej úžasnějších pndvndů v dějinách kultury 11 iteratury, jenže my všichni jsme se zmýlili a nepochopili jsme to? 242 243 Píšu prstem do vody. To ve jménu téže ] síti jsi zúrodnil svým semenem jazyk, že se až nadirmi nad veškerou možnou míru? Nadělat mu spoustu tlustých faldů, zdvojnásobil počet jeho krevních oběhů, stvořil mu sedm srdcí, která do něho pumpovala opačné proudy krve, a rozmnožil jeho nervový systém tak, že zešílel chorobnou přecitlivělostí? S úžasem se dívám do vody; písmena se táhnou na vlnách a nemizí, Pisu dál; A když začalo tohle obrovské sloní tělo jazyka pod tíh u u vlastni ;.n-- i-nklošávat v kolenou, šel jsi snad ještě dál a použil jsi na tu obrovskou zdechlinu svůj talent jako kvasinkový mikrob? Dívám se na písmena ve vodě a čekám, zdali ten podezřelý nápis smaže, ale ona ne. Připíšu tedy ještě: Připouštíš, Bruno, že ses z malíře jazyka stal jeho krutým karikaturistou i ka-rikaruristou sebe sama? A proč? Proč jsi nám to udělal? „To jsou mi otázky! Chtěl přece najit bohatší svět," povídá najednou ona, a jak to má ve zvyku, zmate mě svým náhlým příchodem, přelétne očima nápis na vodě a hned ho smaže, ale nijak energicky, jen ho honem zabal i do dvou tenkých šátků průhledných vln, odnese mi ho a pak si pluje dál, celá nejistá. „S tebou se o Brunovi nedá mluvit," řeknu jí prísně, „ty o něm odmítáš vyslechnout byť jen jediné špatné slovo." „Tím chceš určitě říct, že všechno překrucuj u v jeho prospěch," řekne a mrkne na mne záhybem hbité vlny, blyštici se na slunci. „V tomhle s tebou stoprocentně souhlasím, miláčku, protože já se, zlato, nehodlám vzdál práva na lo, být slepě zamilovaná, až po uši, abys věděl,1' řekne, rozprostře závoj modrostříbrné krajkové pěny a pluje vedle mne kc břehu u vesnice, „láskou, která nevidí nedostatky a chyby, která si neklade žádné podmínky, Neumane, o které toho určitě hodně víš... z knih." A šplíchne mi do úst pořádné slanou vlnku. Spolkl jsem urážku mlčky. Musel jsem vyjasnit důležitější veci a zbývaly mi s tlí už jen hodiny. Narwij-iký starosta tu noc odjížděl ve svém starém motorovém l lunu do Gdaňská a byl ochoten vzít mě s sebou, Nazítří jsem měl být ve Varšavě, odkud jsem mel namířeno do Paříže a pak letadlem domů. Byl jsem ve značné časové lisni, ale nechtěl jsem, aby si toho všimla. Prohodil jsem k ní cosi o krajině, kterou bylo z vody vidět, o jednoduché architektuře budovy kostela v Narwii, o zajímavém stylu domků ve vsi... Byla neklidná. Něco ji tížilo. Trpělivé jsem čekal. Prevrátil jsem se naznak a pak jsem plaval a pohvizdovat j sem st jakými jednoduchý nápěv, oči upřené na ni. Pak se ve vodě napnuly průhledné, pfilnavé úponky, jakési podivné zhusténiny, sliny hněvivých rozpaků. Potom se pode mnou najednou vyklenula velikánská vlna, vmžiku ucouvla, a já letěl vzduchem pěkné daleko, ona hned po mém boku. „Máš pravdu. Más zatracené pravdu. Aby té čert vzal, ly mi pokaždé dokážeš způsobit takovou bolest. On totiž upravdn chtěl /.ubit jazyk. Chtěl, aby íazyJt přelil, aby vyvolával nevolnost svou prcslazeností... tedy..." (Chtěla ho ovšem citovat, aniž bych st toho všiml. Ta bestie! Tenhle citát jsem z jeho knih neznal, ale bylo jasné, že není s to vymyslet si takovou větu sama A kdoví, kolik set takovýchhle vzácných, nádherných citátů přede mnou ve svých sklepích schovává.) „Tisíce," opravila mé zlomyslným pousmáním a pokračovala: „Bruno to přece chápal už j ako malý chlapec, ze všeho nejvíc netoužil po jiném světě, ale po úplně jiném jazyce, v němž by si ten svět mohl představit, protože už tenkrát, dávno předtím, než přišel ke mně, tušil... věděl, ano..." „Co tušil? Co věděl?' Obraci se naznak, vyplivne k nebi menši gejzír a začne kolem mě vzrůstající rychlostí kroužit. Upírám 244 245 pohled do vody pod sebou, aby se mi nezatočila hlava. „V drohobyčském ghettu," odříkává a krouží.,jněl Bruno zaměstnavatele, esesáka. Jmenoval se Lan muže jeho ražení, který ven], že Pánbůh se lidem vyjevuje leda v humoru." Teď všichni při mlčíme, Hledím na shrbeného židovského starce. Jeho obličej se podobá obličeji, který mám v paměti, aleje strašně hubený. Ta lysina, ta žlutohnědá pleť, ošklivé velké bradavice, cibulovitý nos, obličej, směrem k bradě nabývající na ostrosti. Na mou věru, říkávala babička Heny, jsi mu tak podobný! Co to říkáš, rozčilovala se pokaždé maminka v jidis před jediným obrázkem Anšela, když byl ještě malý chlapec, Podívej, jaký nos má on, a jaký tenhle! Němec zajde za svůj Široký stůl, stojí tam a přemýšlí. Když přemýšlí, špulí mírně rty. „Ne!" prohlásí najednou, uhodí pěstí do stolu (Wasserman: „Bože, já málem vypustil duši!") a řekne znovu: „Neľ To není možné!" A potom Wassermanovi otevřené vyčte: „My tady pracujeme v obrovském měřítku! Nikdy jsme neselhali!* A dědeček se v tom svém záhadném slavnostním hávu smrští ještě trochu. (Wasstrman: „V tu chvíli jsem se hrozné styděl. Nemysli, že mi tam bylo příjemně. Závist arci vzbuzuju nerad, vždyť k čemu pokoušet osud TI Pokusí se Neigla povzbudil a řekne: „A což se tak na to, myslím na ten můj problém, zkusit podívat, pane veliteli, ehm, čistě statisticky?" Jenže Neigel se poleká: „Statisticky?" Anšel Wasserman se poleká jeho leknutí: „Chraň Bůh, co to povídám! Jsem já to ale hlupák! Ha! To já si jen tak myslel, že máte zálibu... totiž že jste známi zálibou v číslech, to jen proto ten žertík se statistikou - já sám jsem u vás dostal takové pěkné číslo,., Vždyť co ví Q takovýchhle věcech takový jako já? Vůbec nic! Jenže to ta hlava, vfte? To ta má hloupá hlava mi říká, že když zabíjíte takové milióny lidí po celém světe, je možné -ještě jednou mi račte odpustit - čistě statisticky, že jeden či dva z nich to třeba - ano, tak je to - to třeba neumí. Myslím umřít." Neigel se nakloní dopředu. Oči se mu zúží hrozným podezřením: „Cože, dva? Tak vy jste dva?!" „Ne, pane veliteli, Toto! Co bychom byli dva? To já jen uvedl lakový příklad. Řekněme - dva," Pokusí se o křivý úsměv, aby Němce uklidnil, ale už je mu jasné, že každé slovo, které řekne, situací jen zhorší Neigel se na něho ještě chvilku zblízka dívá jako vědec zkoumajíc i pod čočkou mikroskopu nového živočicha, hněvem, údivem či pohrdáním drobátko vydechne, ohme horní ret, že se až dotýká nosu. a odfrkne si. Sedne si a podepře hlavu rukama. Najednou si v té místnosti připadá ztracený. Vojenský telefon zabzučí a 01 l do něho něco štěkne a praští sluchátkem. (Wasser-man: „Ten Němčour se polekal! Jen si pomysli, Slejme-le, co Pánbůh tomu pohanovi nadrohil! Žid, který neumí umřít! Járku, jediným kývnutím hlavy byl celý jeho sen ten tam a vznesl se jako kouř k nebesům! Co kdyby se, nedej Bože, i ostatní Židé nakazili uměním nesmrtelnosti? Co bude s těmihle pěknými kasárnami, plnými nástrojů zla a průmyslu smrti? A Vůdce! Jak se mu zjitří ty jeho citlivé nervy, až se k němu donese znepokojující zpráva o Židovi, který mu kaz i jeho veliké plány, na kterveh si tolik zakládá?") 278 219 Wasserman se odváži pozvednout hlavu a trošku se rozhlédnout (Wasserman: „Viděl jsem, že místnost je zařízena jako pokoj nějakého tuze důležitého oficint, byly tam mapy, vyhlášky a velké skříně, jaksepatří naplněné, lejstra s obrázkem orlice, a zaradoval jsem se za Neigla, že si na něj nikdo nedovoluje, a že mu i na krk pověsili pěkný metál, pěkně na srdce, jako by byl nějaké dobytče."') Oba se polekají, když ticho poruší zaklepáni na dveře. Vchází Hoffler. ,.Co chcete?' zeptá se Neigel, najednou celý unavený, obličej popelavý. Hoffler pohlédne na Wassermana a chápavě Neiglovi kývne. Ale poněvadž Neigel nereagujejako kdyby byl zahloubán do vlastních myšlenek, připomene mu Hoffler bojácné: „Dal jste mi rozkaz, abych přišel a odnesl tělo, pane veliteli. „** Ted' se Neigel rozhodne, že se rozzlobí. Je to rozhodnuti v pravém slova smyslu chvíli v sobě ten hněv nechá vřít, jeho hruď je tlakovým hrncem, pára proudí krkem do obličeje a zbarvuje jej brunátnou červení. (Wasserman: „Tohle jsem tedy znal moc dobře! Denně o páté odpoledne se chodíval Neigel procházet po zahradě. .. To pak míval ve zvyku přidat se k jedné ze skupin, které se do tábora vracely z prací venku, pod nějakou záminkou - copak je tak těžké najít si záminku? - si jednoho vybral a ruče zastřelil. Teprve pak měla dušička pokoj. Jenže aby zabil, musil se rozhněvat, že mu obličej celý hořel! A jak rychle to šlo! Nu, a odtamtud jsem to znal, Teď tedy došlo i na toho mladíčka Hofflera, chudáčka, a já viděl, jak je otřesený, ale snad se tak rozčilil pro tu urážku, které se mu dostalo, poněvadž velitel ho urazil před Židem jako já. Pochopil jsem tedy Hófflero-vo .špatné rozpoložení, a když ho Neigel huboval, divaJ jsem se j inam a dělal, že jsem se najednou rozpomněl na něco úplné jiného.") Hoffler odešel celý zahanbený a Neiglovi všechen hněv z obličeje rázem zmizí. Jako by ho vyškubl a zaho- dil, a ta podívaná pochopitelné nažene Anšclu Wasser-manovi strachu ještě víc. Ještě trochu se nakloní, kosti na hrbatém hřbetě mu strašně vystupují. Neigel vstane a rozčileně se prochází po místnosti. Zastaví se za Was-sermanem a staroch. kterému se na okamžik ztratil, po něm poplašené pátrá jako slepé ptáče, když cítí, že se k jeho hnízdu přiblížil cizinec, .Jméno!" poroučí Neigel, „Anšel Wasserman, prosím." „Věk?" „Jakže, věk...? Nu, je mi tuším šedesát roků." „Pod koho spadáš?" „Pod Keislera, Vašnosti. Velitele dolního tábora." „Co tam máš za práci?" „lnu, věc se má prosím tak, já bydlel celý čas se zubaři, co vytrhávali zuby nebožtíkům. Sám jsem ovšem zubařem nikdy nebyl." Neigel, všecek vyveden z míry, se nechápavě zeptá: „Nebyl?' Wasserman na to s podivným studem: „Nebyl, pane veliteli. Opravda" „Tak čím jsi tedy ksakru byl?* ,Já? I čím bych byl, dělal jsem tam hajzlpucra. Tak je to." Neigel před ním ucouvne a pokrčí nos. Dědeček potichu povídá: „Pan velitel Keisler mi dovolil mýt se toliko jednou týdně, prosím. Dokonce i sodu a mýdlo mi Keisler ve své nesmíme laskavosti povolil, takže se vám netřeba strachovat nepříjemného zápachu." Němec se krátce ironicky usměje. Směji se však jen jeho ústa, oči zůstávají studené. „Zajímavé... Hajzlpucr, který neumí zemřit? Něco takového jsem ještě neslyšel! Ze bychom tu objevili nějakou zázračnou vlastnost hoyna?" Takže dědeček Anselodpovid.il /:a kuríny \ dolním táboře... Bella, budiž ji země lehká, tomu říkala w/íeftes, tedy být někdo. 280 281 NeJgeJ má plán, ale není si jím jist. Je to patrné z jeho hlasu: „A co když.. co když fě třeba přivážeme ke čryrem vozům S S a každý necháme jet jínam...?" Ale Žid na to se smutnou skepsí: „Moc se bojím, že takhle získáte čtyři exempláře toho mého nepodařeného druhu 4 ,.0 což tu pochopitelné není zájem," Řekli to oba zároveň, polsky. Se zvláštním pokývnutím hlavy, Na okamžik se jeden druhému pevné zahleděli do očí a Neigel, veden zřejmě dávným zbytkem banální dětské víry, se dotkl okraje rukávu, vedle znaku s umrlčí lebkou SS- Řekl bych, že takhle to dělali v jeho rodné vsi, aby zahnali neštěstí, které se přivolá, když dva řeknou totéž. Ale možná se chtěl uchránit před větším nebezpečím. Nevím, o Neiglovi toho vím strašně málo. Do své bílé síně jsem vešel kvůli dědečku Anselovi, na všechno ostatní už nemám silu. Neigel si ještě něco poznamená do malého černého zápisníku a Wasserman si teď všimne, že txa Němcově stole stojí otočen rubem k němu zarámovaný obrázek. (Wasserman říká: „Pokusil jsem se ovšem uhádnout, co za šťastlivce je na té podobence - snad jeho Polka? Či milující rodiče? Nebo je [a:ti snad skv-l-lii podoba n>ho lineckého malíře pokojů osobné, podle kterého už dávají i jména dětem? Ze má ten pohan děli, na to jsem tenkrát doopravdy nepomyslil/') Teď — už se to konečné stát muselo - řekne Neigel: „Povídáš, že se jmenuješ Wasserman?" A zalistuje v zápisníku, všecek vyveden z míry pohlédne na jméno, které je tam napsáno, a povídá: ,Jako bych už někdy videi.. Ale vždyť vy jste Vvassermanovc všichni.., Řekni mi, nebyls kdysi v... Ale to je hloupost!" Opravdu je to hloupost, jenže před Němcem najednou zazáří starochův prázdný obličej a ozáří celou místnost jako opilý oranžový měsíc. 282 (Wasserman: ,,Když tohle řekl, mně ti uklouzl úsměv a vloudil se mi na rty jako divoká kočka. Už jsem věděl, co toho pohana tolik udivilo. Védě) jsem obvykle i to, jaké otázky budou následovat po mé odpovědi, ale toho bych se byl vážné nenadál, že něco takového mé potká i tady, na tomhle místě") A rádoby skromně, hlasem, který jako by byl namazán olivovým olejem, řekne: „Nikoli, prosím, osobné jsme se dosud nikdy nesetkali, přece jsme se ale už možná setkali, haha. Smím-1 i vám totiž, pane veliteli, něco prozradit, ehm. něco žertovného, tak jsem tedy byl slavným spisovatelem, totiž sepisoval jsem příběhy pro děti a ty příběhy se překládaly do evropských jazyků, dokonce i do líbezného a bohatého jazyka německého/' A ještě něco řekl, jenže to už Neigei neslyšel: „Anšeli, Anšeli, ty starý pošetilče!" A v odpověď na to, jako kdyby byl nucen se hájit: „Bože, jak bláhový to najednou jsem. když očekávám, že i mezi nimi. myslím mezi Němci, kteří dětem dávají jeho jméno, byly ty povídky tolik oblíbené! A očekávat ještě, že j e čítal tenhle zabiják... Cc, Anšeli, cožpak ses pomátl? Nebo jsi snad zpychl tak, že si povoluješ víe než onu osminu osminy pýchy, která je dovolena toliko moudrému žákovi?" A Neiglovi řekne Wasserman ponížené, se strašnou dychtivosti, která mi není tak docela cizí: „Jsem, prosím,. (tedy můj pseudonym,,. totiž to, co jako pseudonym u těch příběhů stávalo... Možná jste jej někdy prosím viděl. Seherezáda. Ansel Wasserman--Šeherezadu," Opravdu Neiglovi v očích blýsklo? Opravdu se mu rozšířily zorničky úžasem, který rychle, velice rychle potlačil? Wasserman i já se nakloníme jako jeden muž dopředu, (Wasserman: „Opravdujej znal? Ach, Štejme-le, nesuď mě mm: přísněl Žíznil jsem po tom uznalém pohledu, který jako by říkal: ,Cože, tos ty? Ty, jehož jsme čítali a tolik milovali, jehož příběhy jsme si vystři - 283 hovali z časopisů?' Inu nesměj se, vždyť tehda mě četly tisíce, ba desetitisíce dětí! Moje Děti srdce se tiskly v dobrém tuctu dětských časopisů po celé Evropě. Ještě asi před pěti lety se tiskla nová vydání za která jsem arci nedostal ani halíř a kluci od Prahy az po Budapešť mi posílali dopisy! A povím ti něco žertovného, že totiž i v tom zatraceném vlaku, který nás sem vezl uprostřed tísně, zoufalství, hladu i oblouzení smyslů, přitočil se ke mně najednou nemladý nestarý- Žid, červená spálenina mn zdobila polovinu obličeje, a prozradil mi, že jako klouče přečetl všechny mé povídky. Cc! A vidíš, s tímhle Židem, chudinkou, jsme řadu let v tutéž dobu večeří-vali ve ľeintuehové jídelně v Úvěrní ulici. Já sedával tuhle a on tamhle, Tam si arci neměl se mnou co říct, snad se bál, že si se mnou zadá, tady ve vlaku ale začal steskem po mých příbězích naříkat. Jen si to představí Právě na to musil v tu chvíli myslit, ale to už jsem ho nemohl utěšit...") Neigel se opře a pohrává si s malým pravítkem. „Nevyznám se v literatuře, riajzlpucře," Načež Wasserma-novi bezděky uklouzne: „Inu, každému, co jeho iest, prosím." A strachem zbledne. Ale Neigel nevstane a neuhodí ho svou těžkou pěsti. Nepřivolá ani ukrajinského strážného, který postává venku, aby dal tomu drzému Židovi jaksepatří do těla, Neigel se na něho dlouze, zamyšleně zadívá. Čmárá pravítkem bachraté osmičky a nedbalé nuly, na pravé straně čelisti se mu s nezvyklou silou napíná drobný sval, a pak začne pravítko ve vzduchu črtat důrazné sedmičky a nesmlouvavé čtyřky, čímž snad světu oznamuje, že v Neiglovi zraje jakési rozhodnutí. Wasserman, který před ním stojí, se ještě diví, že ho jeho drzost nepřišla draho. (Wasserman: „Snad že pro svou nemohoucnost ve mně viděl pouhého kejklíře, upustil od svých zabijáekých obyčejů, nebo že každý lev je rád. když přijde myška a polechtá ho, takže oba okusí velikosti, zkrátka jsem sebral odvahu, on se zas usmál, a to mně stačilo.1) Němec ho však udiví ještě víc a požádá ho. aby mu o povídkách, které psával, něco pověděl. Wasserman celý zrudne („Neměl jsem tušení, že ve mně zbylo ještě tolik krve, kolik je zapotřebí ku zbarvení jediné líceD, člověka až trochu vyvede z míry, když to takhle vidí. Sklopí oči, ohýbá prsty, pohrdavě se usmívá. „Nu což... byly to takové hloupůstky... Příběhy pro l I Cli, ale ty vám je mívaly rády... a i kritici v nich nacházeli zalíbení... totiž alespoň pár z nich.., Jmenovaly se Děti srdce a v časopisech byly zveřejřiovány po jednotlivých kapitolách.,. každý týden po jedné.,, byly to celé série... A ty Děti, mám arci na mysli Dčti srdce, pocházely, když dovolíte, ze všech národů, byl tam jeden našinec, dva Poláci, jeden Armén, i jeden Rus byl mezi nimi.,. Nuže, ti vždy bojovali se silami temnot, s temnými silami - neračte to, prosím, vztahovat na sebe! - byla to pěkná řádka nejrůznějších dobrodružství. Bojovali se všemi přírodními pohromami, chorobami, vadami, nespravedlností, nevedomosti i tmou, Tak jednou kupříkladu zachránili malého arménského chlapce, jehož vesnici přepadli Turci a shladili ji z povrchu země, to ještě před tím velkým masakrem, na sklonku minulého století.., Ti malí bojovníci lam putovali ve stroji času... To byl takový můj trik, haha... Jednou zas pomohli černochům, když je špatní Američani chtěli zahubit, a jednou přispěli tomu učenci, teď si nevzpomínám, jak se jmenoval, tomu, co svedl boj .s mikroby vztekliny, hrome, jindy zas stáli po boku Robinu Hoodovi, který bojoval s boháči země anglické- A co ještě? Cc! lnu, byli tam ještě rudokožci, kteří už měli na kahánku, když tu mé Děti srdce přispěchaly a vzaly je tam, totiž na Měsíc, aby je lak zachránily před řločinei. Ony i vašemu velké mu skladateli Ludwigu van Beethovenovi pomohly, pro- 2H5 tože nedoslýchá], ale malé Detí srdce stály při něm a zvítězily nad jeho vadou. Byla ještě rada takových příběhů pro radost dětských duší,., a taky k poučení rmjemným způsobem, povídky z dějin a o významných lidech.,, A to všechno jen jakoby mimochodem, aby to poučování neunavovalo, drobná historická data, zaobalená do pěkných pohádkových příběhů,.. takové bez významné nicůtky,,. hloupůstky, ale já j e měl rad.." Neigel trpělivě poslouchá celý ten trapný výlev lítosti nad sebou samým. Špulí lehce rty a přimhouřenýma očima se dívá na Wassermana, Tváře mu zbarvuje lehká červeň, a i když W&sseíman konečně zmlkne, Němec se na něj dívá dál, jako kdyby naslouchal vzdálenému hlasu, který nepřestal mluvit. Najednou se probere, hněvivě si odkašle, pozvedne rukn k obličej i■ „Nechtěl bys mi vysvětlit, co to máš na sobě za nesmyslný oblek?" Wasserman se trochu podiví: „Toto? Cc, ten oděv... To j e takový žert pana velitele Keislera.,. Rozkázal, aby byl jeho hajzlpucr slavnostně vystrojen, dokonce se obtěžoval a vyhledal mi roucho, které nosí vrchní rabín v Den smířeni.,. také klobouk je skvělý, dal mi ho zhotovit dokola zdobený a s osmi střapci, ten se ale pohříchu ztratil, když jsem sem utíkal., " „A ty hodinky?" naléhá Neigel, „K čemu ty hodinky?" „I to je prosím žert pana velitele Keislera, Soudil totii, a dost možná právem, že vězňové příliš ěasto docházejí na toaletu a zanedbávají tak práci, a tak mě vybral a udělal mě hajzlpucrem, i hodiny mně zavěsil na krk a vyměřil s dovolením čas k vykonávání rMtfeby - dvě minuty, ani o vteřinu déle, nám ve své neskonalé milosti vyměřil." Pak se obrátí ke mně a trpce zašeptá; ,.A co myslíš, že se nestalo, álejmele? Já ti hnedle dostal takové hemeroidy! Povídám ti, bolestí jsem zuby zatínal! A potom - jako za všemi ostatními - pc za mnou vrata zavřela a dveře zapečetili! (Tím myslím tu věcnou zácpu,) Aspoň mi osud ulehčil na toaletě tím, že necítím zápach, nemám čich,,. Inu, moudrému napověz.,. Obávám se aleh že už nikdy nebudu moct klidné poslouchat hodiny ř*' ,Ano," řekne Neiyel s mi mým posměchem, „Keisler má fantazii. Z toho mohl být klidně spisovatel. Co ty na to?' Hloupost, pomyslí si Wasserman, nahlas však řekne: „To by bylo opravdu možné, pane veliteli.'1 Neigel klidně pokračuje:,,Vsak já moc dobře vím, co si teď myslíš, hajzlpucře. V hloubi té své maličké zbabelé dušičky si říkáš: ,Z nacisty dobrý spisovatel jaktěživ nebude. Tihle nic necítí.1 Hádám správne, Seherezádo?" Ovšemže správně. Ani v nejmensítn nepochybuji, jak dědeček c-dpe-ví, a taky ho hledím vyzbrojit fakty. Tak kupříkladu v SS-Führerschule v Dachau u Mnichova, kde se pravděpodobně připravoval i Neigel, byl na tabuli ve třídě nápis tohoto r není: „ l, Základ všeho - stranická disciplína! 2, Sila vůle překoná strach a slabosti, jakými jsou lítost a soucit. 3. Lásku k bližnímu si uchovejme pro Nemce Adolfa Hitlera!" Když vidím, že Wasserman ještě váhá, napovim mu, co může odpovědět Neig]ovi, aniž ten může co namítnout, odpověď, kterou nám dal sám Adolf Hitler v proslovu, který měl v Berlíně v roce třicet osm: „Svědomí je záležitostí Židů," Větu, kterou vysvětlil Jürgen Srroop, némecký velitel Varšavy v době po vstáni, takto' „A tak nacisty svědomí zbavil." Tahle slova vyvedou Wassermana jaksepatří z míry. „Tak?" zeptá se mé. „Inu, notné břímě na nás svalil ten linecký malíř pokojů, hrom aby do něj!hh Neiglovi však fekne: „Chraň Bůh, abych si o vás myslil něco takového!" „Zbabělce," prohlásí Neige! s pohrdáním, které mož-iii není tak docela neopodstatněné, ,jsi ubohý zbabělec. 2K7 Snad bych si tě mohl i vážit, kdybys nebyl tak zbabělý." Ironicky se pousměje: „To bych rád věděl, jaks mohl ty děti, co té četly, vychovávat k odvaze a hrdosti. Vždyf na tobě jc zdálky vidět, co si myslíš!" A Žid na to: „Chraň Bůh. pane veliteli!" („Arciže se ho bojím! A jak taky jinak, Slejmele? Srdce mi padalo do kalhot, když jsem slyše! ten jeho sladký hlásek! Jc li tak velikánský, kosti má jak železné tyče, a já... nu, kuráž mi sluší jak kantorovi v synagóze moudrost. Mně i když uvízne prst v uchu od hrnečku, pot se ze mne fine proudem. Mám ti snad vykládat, že se mi třesou kosti'?") Němec povídá zamyšlené: „Tak my tady máme žida, co neumí umřít, a on je to taky tak trochu spisovatel. Třeba se nám podaří ukázat to Stauckovi.,," Wasserman nechápe: „Jak prosím?" Neigel: „Stauckovi. Mému pobočníkovi." Wasserman: „Inu, toho znám. Co je s ním?" Neigel: „Slaucke tu přece objevil Scheingolda." Wasserman: Jnu, jisté pochopíš. Slejmele, že v tu chvíli by se byl ve mně krve nedořezal! Tenhle Schein-gold - snad se ti doneslo, jak byl slavný - býval dirigentem těch nej vy hranějších orchestrů ve varšavských kavárnách. Ocitl se tu taky před několika měsíci s jedním transportem, už byl svlečený a běže! šlauthem mezi Ukrajinci s obušky, aby je cholera, už odříkával svou poslední modlitbu, málem se už doslal lam dovnitř, do Svatyně nejsvětější, ale Staucke věděl, co je Scheingold zač, i vybral ho ze stáda a přikázal mu, aby tady v táboře sestavil kapelu, dokonce mu dal do ruky i jantarovou hůlku jako taktovku, a Scheingold poděkoval osudu, jako muž si přepásal bedra a sestavil tady skvělý orchestr, A nedal si pokoj, dokud nesestavil mužský a ženský sbor, nepřidal k ním pár houslistů a flétnistů - snad víš, jakou zálibu maji ti pohani v hudbě a zpěvu, přináší jim uklidněni, hlavně když si pošpiní ruce krví, mají totiž citlivou duši a občas, když mčla svátek Říše nebo ten mál i ŕ pokojů, kéž by ho Pán novou duší obdařil, dopřáli trošku hudby i nám, a nám připadala krásná jak zvuky Mi naje, cimbálu a varhan v chrámu Šalomounově! Ach, každý koncert začínali naši hymnou, myslím hym-noti našeho tábora, jak to jen,., ,Zde práce znamená ■ivol / i poslušnost a smysl pro povinnost.' až nepatrné M ěst í / la la la - tady j sem to zapomněl ľ .'na nás jednou usměje se...1 Tak. Nu a pak zanotovali pochod polského vojska My pienvsza brygada a končilo se písni, kterou napsal jeden z nás na nápěv z filmu Děvče z pralesa,,. lo ti byla krása!" Neigel ještě přemýšlí. Teď si všimnu, že ve stavbě jeho obličeje je cosi podivného - nos a bradu má silné ji velice rozhodné, na první pohled na člověka zapůsobí. I jeho oči okamžitě upoutají vaši pozornost a náplni vás jakýmsi neurčitým nepokojem. Ale potom zjistíte, že v tom velkém obličeji jsou mrtvé plochy, prosté jakéhokoli výrazu. Třeba ty dlouhé tváře a velice široké Čelo. Dokonce i ta plošinka pod rty. Pustiny, kde jediná výrazná povahová vlastnost nedokáže zapustit kořeny. Teď však bezesporu promlouvá nos a brada: „Poslyš, hajzl-pueře, mám takový nápad, néco, co ti možná pomůže zůstal naživu, a dokonce i žít lip. Poslouchej..." Ale Wasserman jako by ochladí a jen se hledí ukryt ve svém pestrém hávu, odkud se přidušeně ozve: „Mám-li být prosím upřímný, tak o to nestojím." Neigel je dotčen. Oči jako by se mu na okamžik stáhly dovnitř obličeje, strnulé jako olovo. „Víš ty vůbec, co říkáš? Já ti tu nabízím život, dokonce ještě víc - dobrý iivot! Tady!" Na což se Wasserman ustrašeně, ale zarytě omluví: „Tisíceré díky, ale já to nedokážu, Když dovolíte, jc to jen takový můj kapřic, ale nemá prosím smysl o tom mluvit. Račte prominout," („Ach, kdybys viděl, jak po mně ten pohan koukl! Jako když šavlí sekne! Bože, ty jeho oči! Stačí, aby se na 2K8 289 tebe podíval, a hnedle tě naplní slabost a stud, poněvadž v tvém srdci bylo odhaleno sedm strašných hříchů! Jeho pohledy j ako by říkaly: Moc dobře vim, coj e člověk zač! A protože ty jsi taky člověk, docela jisté jsi zlosyn. Nezbývá ti než páchat zlo. Jářku+ Šlejmele, on kouká jako člověk, který vi o člověku jen jedno, ale to jedno, co ví, vyváží v jeho očich všecky vědy a podle toho taky všechny měří!") A právě v tom okamžiku - bylo už opravdu načase -pronese Neigel klidně (oči pritom s velkým napětím zabodává do Wassermanova obličeje jak [i had hypnotizující myš, kterou se chystá pozřít): Je srdce připraveno?' A Anšel Wasserman, aniž co pochopí či o čem uvažuje, odpoví:,Je připraveno.1' A nastane ticho. („V tu chvíli se mi zdálo, že se mi celé tělo smršťuje a ztrácí jak papír, když ho zachvátí oheň, cítil jsem ostré pícháni a hlava mi sklesla, jako kdyby ji sťal. Ach, Šlejmele, i kdybych sedmkrát zemřel a zas ožil. i kdybych tisíckrát a jednou vyprávěl tenhle příběh hluchému světu, nikdy mi nevymiz i zpaměti m chvíle, kdy kemné [\cigel pronesl tajné heslo z příběhů Děti srdce. Věru správně se říká, že nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi, a já už se na světě nedivím ničemu, poněvadž nertí nic, co by se nemohlo stát, a kdo tuhle moudrost pochopil, ten nepozná překvapení ani naději, zklamání dokáže překonat a cokoliv zlého nas postihne, to mu nenažene strach.") A Neigel téměř nesrozumitelným šeptem dodává: ,.Na každou zkoušku?' A Žid s hlubokým, zcela bezmocným povzdechem odpoví: „Na každou." „A je to snad nějaký div?' pomysli si Wasserman a celý se třese. Pokouší se sám sebe přesvědčit, že není dojat: „Každé setkání dvou lidí je přec výjimečné a tajemné, vždyť i milující muž a jeho milovaná, dokonce i, muž a žena, kteří spolu žijí celá léta. se setkávají jen v okamžicích nej vzácnějších, a tady on a já.. Toť přeci velkolepé!" Ale krve by se v ncm nedořezal a také Neigel iu hrozně bledý. Vypadají, jako by byli dočista prázdni, j»ko kdyby všechno, co v nich prve bylo, bylo vyčerpáno a vmziku vyprázdněno do tepen nového, průsvitného embrya, celého vytvořeného jen ze snažných proseb, louhy a úzkosti jich obou, kteří na sebe na jediný okamžik pohlédli přes okraje zákopů. Neiglův obličej je strnulý. V těch velkých pustinách je jakési porazencctví a slabost; není skoro schopen řečí. Musí si párkrát odkašlat, než dokáže s obtížemi, chrap-tivě vyprávět, že ve své rodné vsi Fůssenu na úpatí hory Zugspitze v Bavorsku čítal příběhy Ansela Wasserma-11:3, že se pamatuje na většinu příběhů toho cyklu, že svému oblíbenému psu, když mu bylo osm, říkal podle velitele Dětí srdce Otto, že on a jeho bratr Heinz - „dalo by se říci, že nás ly tvoje příběhy vychovávaly! V nich a V Novém zákoně jsem se začínal učit čísl!" Dobrá, Jieni vhodné přeháněl, taková shoda podobností tu působi nutne podezřele, a tak teď Neigel řekne, že „nám ovšem dávali cist i jiné věci". A honem vypráví, že, jsme četli třeba Karla May e a ještě další, na ty si teď ale nevzpomínám. Otec velice přísné dohlížel na to, abychom četli. Býval ovšem radši, když jsme četli Nový zákon, měl s nimi totiž všelijaké plány, ale fiissenský farář ho přiměl, aby nám dovolil číst i tvoje povidky. Poslyš, čila li jsme je v časopisu, který se jmenoval Ty, vlčino. Vzpomínám si, jak vypadal, dokonce i na jeho vůni si pamatuju, na mou duši. Chodíval do kostela jednou týdně a farář, nějaký Knopf, ho půjčoval mně a Heinzovi každou neděli. Řekl bych, že ho sám cetí. protože jednou jsem slyšel, jak říká otci, že mu ty tvé povídky' připomínají příběhy ze Starého zákona." Zrudne ještě víc, snad rozpaky nad lim, že si dovolil dát tak »0 291 najevo své city, aJe zdá se, ze jeho city prámem z hlubin, kde kodex důstojníka S S má podstatně menší vliv, n Neigel vybuchne s neodolatelnou silou: „Poslyš, Še-herezádo, já ti to mám najednou všechno před očima f Jako by to všechno bylo teprv včera! Vesnice, náš farář Knopf- měl dalekohled a díval se na hvězdy, ale říkalo se, ze se dívá taky někam úplně jinam - a.., vážně! Poslyš, otec jednou vyřezal četou Zugspitze ze dřeva! Fiissenský hostinský to od něj koupil a ta řezba je tam dodneška - to je ale divné, co? Otec už umřel, ale ten kus dreva j ešte pořád existuje... Ano, tedy na ty tvé příběhy, na ty já si pamatuj u, vážně si na ně pamatuj u, dokážu ti," (Anol křičíme Wasserman i já jakoby jedněmi ústy, honem, honem! Mlčky ho zaprisaháme, teď nás musíš přesvědčit, zaplavit nás jmény, fakty, drobnými detaily. Fakta! Křičím vyprahlým hlasem, jako by mě dusil, chci fakta, Neiglc! Stavba, kterou tady budujeme, teď vi&i na velice tenkém vlásku, je to jen ubohé mrtvě narozené dítě vy my stu, jehož modré tělíčko je třeba inocně, obětavé trii, a tak mi lži, Neigle. lži mi se znalosti věci a milosrdně, protože já jsem hotov ti věřit, jsem hotov zapomenout sám na sebe a dát se napůl podvést, chci uvěřit, že něco takového je možné, tak do toho, I lerr Neigel, schnelt\) A Neigel vyvolává ducha „toho mládence, toho jejich velitele, Otto se jmenoval, já fikal Otto svému oblíbenému psu, A bylo tam taky ta děvče, jak ji měl Otto rád. ta blondýnka s copem, ta se jmenovala - ne, neříkej mi to - Paula? Je to tak?" A Wasserman nesměle a jako ná-mésíčný: „Užasne, pane veliteli, a takřka přesné! Az na to, že Paulu nemiloval Otto, to byl přec." Neigel se udeří do čela: „Jsem já to ale hlupák! Ale ovšem! Paula přece byla Ottová sestra! Teď už vím - Paulu měl rád ten druhý, ten, jak se pořád přátelil se zvířaty, Ten, co je umel léčit, Moment - on s nimi umel taky mluvit že je to lak? Jmenoval se Alfréd? Ne? Moment já sám! Jmenoval se... Friedl Ano, Albert Fried. Ten měl rád Paulu, nle nikdy jí to neprozradil. Vidíš, Šeherezádo, všecko si pilina tuju! Úplně všecko!" Obličej mu jen hoří a leskne k potem. Wasserman - zdá se mi, že už ho začínám znát musí lu záplavu srdečnosti, jemu tak prospěšnou, trochu zmírnit. „Ale ty příběhy byly prosím přec... jak bych to řekl... inu o těch nejponíženějších,.Neigel ho s úsměvem přeruší: „Ano, já vím. Byly to příběhy o vás, o Arménech, o černoších... jenže nezapomínej, že to byla jiná doba, Vždyf to bylo před,.. nějakými třiceti lety? Déle? Pětatřiceti? Čtyřiceti? Ano, před čtyřiceti lety, Važne, na začátku století. Jak ty roky rychle uběhly! Mně bylo tenkrát šest začínal jsem se učit čísl. A pár let, možná nějakých pět, možná i víc, jsem každý i y líc n četl tvé povídky,.. Představ si to.,.1' Neigel dál s nostalgii vzpomíná na ty časy. Velká hlava se mu samým úsilím zvedá a zase klesá, jako by vzpomínky čerpal z hluboké studny. Kdo by se na něj podíval teď, na toho dospělého muže planoucího nadšením jako děcko, ten rázem pochopí, že to byla opravdu Jiná doba'. Jenže Wasserman se bůhvíproč spěchá o radost a uspokojeni připravit („Věřil bys tomu? Bylo lo Úplně jako to ,1 dal se Josef poznat bratřím svým!" Cel"), čeká, že výklad toho neuvěřitelného inu bude zlý, totiž /Iv pro něho. „A co umíš dělat ještě, kromě trháni zlatých zubů a dohledu nad hajzly?l< zeplá se Neigel, když první vzrušení pomine, „lnu vyprávět, prosím. Vyprávět příběhy, pane veliteli," odpoví Wasserman poníženě, „O to už se postaráme," prohodí Neigel a Wasserman se zeptá: Jak prosím?" Němec však řekne: „Buď přece chvíli ztichal Musím přemýšlet. Ano, určité by to sílo. Je tu jen jedna potíž, totiž že jsi na seznamu čísel, se kterými jsme to uz 292 293 vyřídili. Ale to se dá zařídit. Někdo, kdo sem přijede dnes, prosté nedostane číslo. To nebude opravdu žádný problém." Něco si poznamená do černého zápisu i k u „A teď tohle: Oim ses před válkou živil? Jen psaním?" „Psaním? Copak vy nic nevíte?" 1tA co bych mel vědět '" „Už skoro dvacet let nic nepíšu.. Nepíšu už Děti srdce... Na živobytí jsem si vydělával v jednom malém varšavském časopisu.. Redigoval jsem články a statě druhých, připravoval jsem do tisku jejich povídky, drobnosti..." „Vaření!" vykřikne najednou Neigel, „Budeš pomáhat mé kuchařce. Tak tady budeš moci /ustat, a nikdo se nebude na nic ptát." „Račte prominout, ale vařit neumím skoro nic. Leda tak sklenici čaje a vajíčka,** („Vždyť celá ta léta, co jsem byl mládencem, jsem se stravoval ve Feintuchové domáci jídelně, Šlejmele. Jako předkrm tam bývala čirá nudlová polévka, jako hlavní chod slaneček a jako dezert, inu páleni žáhy...") Jenže Neigel se nevzdává tak snadno a nabízí Židovi jedno za druhým četou radu domácích zaměstnán] („Co lít? Žehlit? Sem tam něco opravit? Nahodit omítku?"), a já teprve po několika vteřinách pochopím, že se mu vysmívá. On se vážně vysmívá nešikovnosti knihomola, a to mé rozčilí a můj hněv jen sílí, když vidím, jak se Wasserman vzdává bez boje. Zatahuje hlavu mezi křídla svých vystupujících kostí a tiše mi vypráví, že „myslím na ni. na svou Sani. Všecky mé myšlenky patří pořád jen jí. Oba jsme si z toho přec vždycky tropili žerty, jaké že to mám ubohé ruce, vždyť to ani nejsou ruce, ale atrapy, to i Me-fibošetovy nohy byly silnější! Byl to zázrak, že jsem ji našel, svou Sáru, byla to náramná hospodyně, už v otcově domě pečovala o domácnost, dokonce i v elektřině se tak trochu vyznala, a límec ti uměla obrátit jak zkušený krejčí, ba i podrážku opravit jak mistr švec, té nebylo nic nemožné!" Neigel si už začíná zoufat, uleví si zlomyslnou urážkou. („Rekl bych, Wassermane, že to je dost ubohá bilance na šedesátiletého člověka, který neumí dokonce .1111 umřít!"), ale najednou si vzpomene ještě na jednu možnost a zvolá: ,,Zahradničení!" Ajá se jim vmísím do rozmluvy a místo překvapeného Wassermana odpovím: „Zahradničení! Ano!1' Neigel se potěšené usměje. Už si spřádá svůj zelený sen („Uděláš mi tu kolem baráku nádhernou zahrádku!"), už vyrovnává skóre („Bude mnohem hezčí než ta Stauckova, vid?"), už rozviji a vylepšuje původní plán („A taky tam uděláš záhon se zeleninou. Abych nemusel jist řípu, kterou polské selky zalévají osli močí!"), a já si honem poznamenávám, že musím chudáku Wasserma-novi zjistit, co a jak se v takové zahradě sází (Ruly má pro takovéhle věci praktický smysl), jenže Wasserman. len nevyzpytatelný Anšel Wasserman, který vás někdy dokáže překvapit tak, že byste vyletěli z kůže, řekne: „Víte, když já k tomu prosím vůbec nemám sklony." Neigla však odmítnuti nezmate. Chce Wassermana a v provedeni jeho plánu mu nic nezabrání. Mazaně řeč znovu zavede na jistější půdu, totiž na Děti srdce, připomene Wassermanovi jednu epizodu, v niž je řeč o vzpouře skupiny černých otroků v Americe, a nakonec mu lstivě zalichotí: „Přiznej, Šeherezádo, že bys nebyl řekl. že máš mezi námi i staré ctitele!" Wasserman Neiglovi za lichotku poděkuje lehkým pokývnutím hlavyjedinečným množstvím výrazů, které obsahuje. To pokývnutí totiž vyjadřuje l. oddanost, 2, zdánlivou skromnost 3. předstíranou sebeironií, a on k němu přidá ještě ten sotva postřehnutelný úsměv, který v sobě má a) téměř psi vděčnost, b} pohrdání sebou samým, ale to jen napohled, c) nesmírnou, ubohou touhu, jakoby sevřenou železnými čelistmi, které ten úsměv jen tak mimochodem vyluzují jako jakousi opakovanou křeč. 294 295 i Wasscrman: „Cc! Já už si byl jistý, že už nikdy nebudu potřebovat tuhle drobnou grimasu, ale teď, na stará kolena.,.") Neigel Wassermanovi lichotí dál, svou řeč prokládá i některými drobnými zajímavosbmí o sobě, o svém dětství ve Fíissenu, o otci, ale najednou se stane něco divného a naprosto nepochopitelného - obličej Ober-sturmb^nmhraa Ncigla totiž najednou strašné zvážni, úplně ztvrdne, jako by byl na přehlídce, a on hbité, úředním tónem a bez jakékoliv souvislosti s tím, o čem tu právě byla řeč, spustí: „Velím zde sto dvaceti důstojníkům a vojínům, Wasscrmanc. A sto sedmdesát tisíc osob sem zatím dorazilo v transportech - to jest do začátku tohoto týdne," Říká to, jako kdyby byl natažen, a já už zas potrebujú Wassermana. („Vidíš? Jak pyšně ten pohan mluví! Hned jsem koukl pod stul, jestli snad při tom nesrazil podpatky, ale to neudělal.") A vysvětlí mi, že Neigel zřejmé musel pronést tahle překvapivá slova, která pocházela „ze zřídel hlubších, nežli byly lekce, jichž se mu dostalo v chederu rabího Himmlera", a že „takovéhle věci se mi najednou stávaly, když jsem se setkával s dospělými, kteří už měli rodinu i postavení a v dětství čítali mé příběhy. Je s podivem, že každý z nich jako by mi musil ukázat, jak dospělý a vážený teď je, jak veliký je z něho muž, učiněný kníže ve věcech Písma či obchodu, že učedník překonal mistra, že je z něj zkrátka někdo. Snad mi tak chtěli všichni zdůraznit, že ve svém stáří naprosto neudělali hanbu tomu, co se v dětství naučili z mých příběhů. Podivné jsou cesty člověka, Slejmele, všichni tihle lidé se podle mne podobají žáčkům, kteří se vychloubají před svým starým učitelem, protože před učitelemjsou z nás ze všech přece zase děti. Možná žc jako s učitelem je to i se spisovatelem píšícím pm děti; když tu ale Neigel pronesl ta slova, jistě si představíš, jak mi ta slova, obvykle tak příjemná, zněla, ale já se zdržel bláznovských odpovědi na jeho bláznovství a jen tu a lam jsem vykoktal ,Zajisté,' a on sám pochopil, že že sebe dělá hlupáka, zabořil nos do stránek svého černého zápisníku a pak nastalo ticho." Wasserman té pomlky využije k tomu, že mi poví to málo, co ví o Neiglovi a o jeho pobočníku Stauckovi, 0 němž se Neigel prve zmínil. Neiglovi v táboře přezdíval i Ochx, to pro jeho nezvykle velkou hlavu a pro výbuchy hněvu („Měl jsi ho vidět, když se tak rozhněval! Jako by mu z úst šlehaly pochodně a vycházely ohnivé i.i/yky!"). Jeho pobočníku, Obersturmtuhrerovi Stauckovi, říkali vězni Laika, což doslova znamená panenka. („To pro ten obličej, obličej děťátka, co nezná hřích. Učiněný hodný synek z hagady\ Byl to ale ve všem všudy zabiják, kousal jak lišák a uměl uštknout jako štír") Neigel se od Staucka lišil ve všem, Staueke byl poule Wassermana i podle písemných svědectví, do nichž jsem nedávno nahlížel, chorobný sadista, „před nímž jsou vždy otevřeny brány moudrosti, když jde o nové lsti, muka či trápeni; uchvacoval, pohlcoval a zabije! totiž s tak divným potěšením a vášní, že jako by ani nebyly 7. tohohle světa". Staueke byl navíc jako voják zkažený, tu a tam nepohrdl menším úplatkem, často se v důstoj-nickém klubu opíjel a někdy také „nu, užíval si s některou krasavicí ze selských dcerek". Ne, Neigel neni Staueke a Staueke není Neigel. „Různí se od sebe a navzájem doplňuji, jako kouzelná dvojice v pohádkách. Učiněný Pat a Patachon!' Podle Wassermana byl Neigel ,Jako z jediného kusu, jako by ho vytesal jediným úderem sekyry. Nikdy jsme ho neviděli opilého a nikdy se na nás neusíná I. ani zlomyslně jako Staueke. Zalmanson mu přezdíval Břichabol, a doopravdy vypadal jako někdo, kdo trpce zkouší, jako člověk, který nemá čas na žerty ani chuŕ na hlouposti, jenom na práci. Ale tohle je něco nevídaného, že já tu tak před nim stojím, přímo v hadím hnízdě, už je to hodina, a ještě mi neškubal 296 297 vousy ani mě nebil pres ústa, dokonce se na mne pokaždé usměje, í o sobě a o svých rodicích mi vyprávěl. Považ, Klejmele, napřed mé chtěl zabil, vystřelil na mne, ale to udělal, že ho to naučili, vsak já si dobře všiml, že když na mne střílej, odvrátil oči, aby mě neviděl, Celkem vzato se zdálo, že neví, co si se mnou pocit, a to ho hrozně trápilo. Občas na mne vrhl takový divný pohled a udělal hmm. Namouté, Šlejmele, nemám tušeni, k čemu ro hmm, doufám jen, že to není takové to ,Jimm\ I které člověk dělá, když je smutný, nechtěl bych ho přeci zarmoutil, bylo to prese všechno kdysí dítě, čital to, co čítal, a mc míval rád. Kdoví, co ho potkalo a co v něm v té SS-Fúhrerschule pokazili, člověk se přec určitě nestane vrahemř dokud pociťuje radost, a kdybych jen věděl, jak se z clo veka j ako Neigel stane zabiják, snad bych na neho podle svých chabých sil zapůsobil a spravil ho! Ach, nápady změknuvšího mozku, Anšeli! Na stará kolena budeš opravovat svět? Naposled budeš snad prorokem? Ale ve mně ti začal hlodat červ, že jak je to možné, že po tom viem, co mi ten arcimordýr Neigel způsobil, jsem tu s nim po celou hodinu stál a viděl jeho tvář, kdyi byl dítětem, a už jsem si začínal myslet, že to byla chyba, když celé ty měsíce, co jsem v jeho láboře strávi L j sem ani jedinkrát nepomyslel na to, že i Neigel je člověk a že má možná ženu a děti. Všechny ty myšlenky ve mně vzbudily nesmírný úžas, bylo 10 pro mne cosi nepochopitelného, a tak jsem to odložil s tím, že o tom ješté pouvažujú. Neiglovi jsem řekl, že tuze lituj u trápení, které jsem mu způsobil, a viděl jsem, že na něho ta slova zapůsobila, protože se na mne upřeně zahleděl jako někdo, kdo utrpěl otřes, a já mu přiznal, že i já se cítím nepříjemně, když člověk, který mě sprovodí ze světa, nu, že ho proste tak trochu znám, a abych svá upřímná slova zdůraznil, citoval jsem nebožtíka tatínka, který byl obchodník a učil mě, že člověk nikdy nesmí směšovat své city s prací. Ale místo aby ho ta slova povzbudila, Neigel zaúpěl a podíval se na mne nevidoucíma očima plnýma désu1 jako kdybych z úst vypustil něco r^eTjrísiojného, co on nesnese.'* „Tak už sakra přestáni" zakřičí najednou Neigel. „Už mám těch tvých řeči dosti Dnes začneš pracovat lady, Wassermane! A teď uz buď konečně chvílí ztichal* Wasserman na to: „Pracovat? A co tady budu mít prosím za práci?** A Neigel: „Už se mnou zase chytračíš? Vždyť už jsem ti to přece říkal - květinové záhony. A se zeleninou. Každý večer, když tady budu hotov s prací, po poradách a hlášeních, přijdeš sem dovnitř a budeš konat svou povinnost." Jak prosím?!" „Budeš vyprávět příběh, Wassermane. Však ty moc dobře vis. jak to myslím. Příběh! Pochopitelně ne pro děti, ale příběh zvlášť pro mneT** Já? Chraň bůh, já už nemůžul" „Ty nemůžeš? A kdo tedy může, snad já? Poslouchej, Šeherezádo, já ti tady dávám jedinečnou příležitost, abys dokázal, že más tu svou přezdívku právem. Vyprávěj mi příběh, a zůstaneš naživu.** Wasserman: „Ach ne. to prosím nepůjde. Já přece jaktěživ ne... Tak je to... A tím spis teď... nepůjde to. - - všecko je ve mně mrtvé... vůle,.. i ta představivost.," Neigel na to jako pokušitel: „Ty máš úžasnou predstavivosi, vždycky jsi jí měl. Ten příběh o gladiátorovi v Římě, jak mu ta tvoje družina pomohla, jak ten malý, ten Fricd, přesvědčil Ivy. aby ho neroztrhali,.,! Nebo když pomohli Edisonovi, když si už skoro zoufal u vzdal se myšlenky na vynález elektrického světla,.. Koho j iného by napadlo něco takového?" A Anšel Wasserman odtuší pochmurně jako oškubaný pták, kterému uz nezbylo jediné pírko hrdosti: „To prosím dokáže každý," Zaznamenávám tu doslova, co mi tenkrát Wasserman prozradil: „Tedy, tohle jsem lomu pohanovi neřekl z přehnané skromnosti. A tobě řeknu ještě víc, protože dnes 299 se už nebojím léeh zabolených literárních kritiků, kteří mi tenkrát, když jsem psal své příběhy, ztrpčovali život, Dobře dělali, že mně tak dávali do těla! Vsak o mně napsali samců pravdu - že nejsem zrovna nejchytřeji. Že jsem si uměl jen půjčoval od druhých spisovatelů a spřahat dohromady jejich nápady. Všecky předčil ten zlý chytrák, co vynikal svými šerednými kousky, Šapiro se jmenoval, jeho pero bylo jak ostrý šíp. Ten mi dal přezdívku,Dohazovač autorů* a to hanebné přízvisko mi už zůstalo skoro celý život. Vidíš, Šlejmele, tajím snad před tebou něco? Vždyť oni říkali pravdu. Uchvátil mě Angličan Jack London a Francouz Jules Verne, Karel May, Daniel Defbe, který vytvořil Robinsona Crusoe a jeho pomocníka Pátka, a co bych ubíral zásluhy H. G. Wellsovi a jeho zázračnému stroji času, který jsem si od něho přátelsky vypůjčil? A Franz Hoffman, James Feni-more Cooper a Korczak, od těch všech, úplně všech, jsem si něco vzal, přes polštinu či jidiš a taky 2 překladů do hebrejštiny, které pořídili Grozowski. Ben Jehuda, Sperling, Andres, Kalman Schulman, dobrý Tavjov a mnoho a mnoho dalších, ale neudělal jsem to proto, že by se mi nedostávalo schopností, vždyť v mládí jsem psával věci opravdu úžasné! Psal jsem přece verše, několik básní mi dokonce otiskli v časopisech a ty vzbudily jistý rozruch. To kvůli nim si mě povšiml redaktor Zalmansona vzal mě z. archivu, kde jsem těly ubity strávil pět let, a udělal ze mne spisovatele, jenže když moje věci začaly vycházet, stal se ze mne strašpytel a já se do nich bál dávat cokoliv skutečné vlastního. Jak jsem se dopouštěl toho mrzkého napodobováni, má tvůrčí síla slábla. A nebudu před tebou. Šlejmele, tajit, že jsem měl v životě chvíli, kdy ve mně procitla všecka ta prvotní žhavá touha, vásen živého tvoření, a já si přál napsat něco jiného, co by bylo celičké jen moje, takovou ojedinělou jiskru svého skrytého srdce, jak by řekl veliký Bjalik, jiskřičku malou, ale která by byla celá moje, kterou jsem si od nikoho nevypůjčil ani neukradl... Nu což zkusil jsem to, před desíti lety 10 bylo. A ze mne ti vyšlehl takový oheň! Jenže já se polekal... hlava se nu z toho zatočila... Viš, ten příběh začínal lidmi, ale pak přišla ŕec na čerty,duchy, démony, pekelné psy... Byla v tom šalba, zlomyslnost, čáry a podivný odporný smích a všecko to bylo lemováno takovým zoufalstvím, že mě 10 dočista ubilo a já nebyl s to ne tomu postavit a vměstnat to do písmen.., A snad se mi budeš smál, ale já po celý ten čas myslil nato, co tomu řeknou v mém štetlu, to jako v Bulichowě, až to budou číst, a jak to bude mrzet maminku... Zkrátka, nenašel jsem v sobě sílu vydat se v padesáti letech novou cestou, bojovat... tys to ještě nepochopil? Já to hodil do ohně... Arci že mně to přišlo lito.., a když říkám, žemi to přišlo lito, je to, jako bych neříkal nic... Teprve tady, v táboře, jsem se o lom zmínil Zalmansonovi, a jemu to přišlo líto taky. Povídal, že právě teď prý j sem mohl napsat něco. co by mé bylo hodno,.. Že loď, když jsem dospel, abych tak řekl, na druhou stranu života, mohl bych psát s opravdovou šílenou silou... ach!" Neigel si dál vede svou: „Poslouchej, Wassermane, budu s tebou mluvit otevřené. Já tady potrebujú nějaké povyraženi. Něco, čim bych si po práci zaměstnal hlavu," Wasscrman chabě namítne: „Což tu není pro pány důstojníky žádný klub?li Na což Neigel s jistou hrdostí odtuší: „Před tebou stoji Němec, kterému nechutná pivo. Já nejsem Wein-Deutscher, Bier-Deutscher ani Schnapps--Deutscher. přesto ale potrebujú něco, abych se drobet rozptýlil. Proto jsem se taky tak rozhodl - totiž že se mnou každý večer chvíli posedíš, řekněme půl hodiny nebo hodinu, a budeš mi vyprávět." Wasserman už skoro křičí; „Ale o čem, pane veliteli?" „To tedy opravdu nemám potuchy," usměje se Neigel prohnaně, studeně, „Ale tebe už určité něco pěkného 300 301 napadne, Já ti přece nemůžu říkat, co si más vymyslel, ne? Vidíš, jsou veci, které ti ani já .sám nemůžu nařidit." A je zřejmé, že ho ta myšlenka docela pobav [La. Anšel WassertnatL už na prahu mdloby, navrhne Nei-glovi kompromis {„Budu vám vyprávět své staré příběhy."), ten je však pohrdavě odmítnut. Ve své úzkosti se pokusí Neigla oblomit návrhem jiným, ne právě chytrým („Budu vám tedy vyprávět všecky příběhy Sehere-zádiny od Wiihelma HauíTa. Ach, to bude nádhera! Kulif Čáp a Malý Muk, ach, jak vás to potěší!"), Neigel však těmhle vytáčkám učiní konec argumentem poněkud hrubým (, Já chci jen čerstvé zboží, Wasscrmanc."), a na chvíli nastane ticho. Oba si myslime, že Wasserman bude s návrhem srozuměn, jenže on nás už zase překvapí a prohlásí, že „za vaši šlechetnou nabídku vám děkuju, jenže mně se nedá přikazovat to, co Seherezádě, už z toho prostého důvodu, že ta půvabná dívčina nesmime toužila žit, a proto taky vyprávěla sultánovi příběhy, kdežto já nesmírně toužím po smrti/* Neigel se na něho dlouze, pronikavé zahledí. Zamne si bradu a klidným, tichým hlasem mu předloží „svůj jedinečný návrh", podle něho „nejlepší, jaký v celé Říši ve své situací dostaneš", ještě trochu zaváhá a pak vyrukuje se svým nápadem: Jsem ochoten každý večer, Was-sermane, když mi dovyprávíš pokračováni svého příběhu, pokusit se tě jednou zabít, Jednou tě střelím do hlavy, To bude tvá odměna, jasné? Jako ta Šeherezáda, jenže obráceně. Každý večer po tobě střelím, Pochopitelně jen pod podmínkou, že tvůj příběh bude zdařilý. Jednou nám to vyjít musí, ne?" Opře se na židli, klidně se na Wasser-mana zadívá a nechává slabého spisovatele, aby se ohnul pod tíhou toho nápadu, který ostatně vzbudí můj obdiv k jeho duchaplnosti, třebaže Wassemian ve své malichernosti není vůbec s to vidět tu kouzelnou, duchu literatury tak blízkou zlomyslnost, kterou návrh obsahuje, a přímo vybuchne: „Cc, Slejmele, takhle Ihos-il-jhl- si on mluví o lidském životě, ten pohan, neznabohi Je to přeci můj život..." Ale najde ještě dost sil k tomu, ji by zašeptal: „A co by se prosím stalo, kdyby se tak (t-l limbo večeria můj příběh nevydaril'?" Neigel n li to: „Tak zůstaneš ještě jeden večer naživu ** A upře na Wassemiana sebejistý pohled, ,.A abys věděl," dodá, „tak se postarám o to, abys neměl jedinou možnost pokusit se skoncovat se sebou sám, A taky ti slibuju, že žádný z důstojníků či vojáků v táboře se tě nepokusí zabít z vlastní iniciativy. Budeš tady v bezpečí jako v pelíšku.1' A znovu se usměje. Wassemian, když chvatně zvážil své postavení a vidí, že nemůže vyklouznout, s\ zhluboka povzdechne a pokrytecky prohlásí, že „musím-li vám vyprávět příběh, abych mohl zemřít, tedy jsem připraven." Kdosi uvnitř Wassermana však křičí „Lháři! Ubohý lhaní"1, a spisovatel ho nechá křičet dál. (Jen přiznej, ty ubohý lháři, že sotva Neigel vypustil z úst slovo ,příběh*. všecek jsi pookřál. Nový příběh! Nové myšlenky a nápady, náčrty a pero tančící po papíru, bezesné noci vyplněné myšlenkami, uvažováním i pfejemnymi potěšeními ducha! Po těch desíti zmarněných letech mi bude sedmkrát príjemnejší usednout za stůl, a právě tady! Tady, uprostřed pekla!"1) Wasjscrman naznačí směrem k německému důstojníkovi souhlasný pohyb hlavou a oznámí, že i e ochoten vyprávět mu příběh, dokonce příběh o Dětech srdce, ne ovšem takových, jak si je Neigel pamatuje z dětství, ale jako o lidech ve všem všudy dospělých. A když Neigel nerozumí, vysvětli mu Wasser-ma n s neob vy k íou jistotou, j ako kdy by by l na tuto c h v i li už dlouho čekal a mnohokrát to už v myšlenkách vyzkoušel, takže mu ta slova v ústech už zevšedněla: „Ta kůzlata totiž vyrostla a stali se z nich fádní kozlové, tak jako z nás, s tím arci, že na ne přikvačilo stáří rychleji nežli na nás. To už se tak v knihách stává, jim je teď asi ju: 303 šedesát pět či dokonce sedmdesát let - jejich stáří je každopádně pokročilé." Neigel, poněkud zmaten tou komplikaci, podle jeho soudu zbytečnou, požádá: „A co kdybychom je přece jen nechali, aby zůstali mladí?" Anšel Wasserman vsak s trpkým úsměvem odruší; „Na tomhle světě nem nic, co by bylo mladé jako dřív. Vždyť i ta děcka přicházejí /. luna matek na svět už stará." Neigel chce vědčt. zdali členové družiny budou zase jednat společné a zdali budou podnikat ony úžasné věci; Wasser-man mu slíbí, že to bude ještě úžasnější. Neigel: „Není to doufám trochu.,. jak bych to řekl,.. dětinské?" Spisovatel se uražené ohradí: „Ale pane!" Jen se tak neurážej, hajzlpucře," řekne Neigel, „však jsem se tě nechtěl dotknout.*' Wasserman polkne a proti svým zvyklostem se mu se sklopenýma očima omluví s tím, že „v mém příběhu nebude mít pan velitel co rozkazoval, loje třeba předem upřesnit, Nc-li, pak je všemu konec." A nacistický důstojník, o němž toho víme oba tak málo, potřese svou těžkou hlavou a řekne: „Zajisté, Šeherezádo, za j iste. Tomuhle se přece nějak říká, že? Vy umělci tomu tuším říkáte svoboda tvorby?" Wasserman na něho pohlédne zkoumavě, znepokojeně. Mne to taky zneklidní - svoboda tvorby nezní ani jednomu z nás jako něco, co by patřilo do duchovní výzbroje nacistického důstojníka. Možná někoho citoval. tčiiě -.1- o něm do/\ nn v re. jakmile usoudím, že už jsem dostatečně připraven na to, abych se ocitl i v jeho kůži tak, jak se mi to tak snadno podařilo ve Wassermanově případe. Je to přece má povinnost, Ajala říkala, v té bílé síni pochází všechno z tebe, z tvého vlastního nitra, oběť i vrah, soucit i krutost... tak tedy už brzy. Zatím se spokojím s Neiglem takovým, jaký se odráži ve Wasserma-nových očích, Jenom opatrně, „Přinesu sazenice a semena," řekne. „Zítra začneš s rytim a pletím. Zem je tu těžká a taky je tu spousta kameni. Už byl vážné nejvyšši čas něco s ni provést." „Ano, vasnosti." „Objednám petúnie. Znáš petúnie? Doufám, že tady porostou. Moje žena je pěstuje v truhlících za oknem." „Jak je libo, pane veliteli." „A ovšem laky ředkvičky. Ty mám rád. Zvlášť takové ty malé, červené, in se člověku na jazyku jen rozplývají!" A jak to tak Neigel se zápalem vykládá, snaží se Wasserman zoufale rozpomenout, jestli ředkvičky rostou na stromech, nebo jestli jsou 10 keře. „Ach. Šlejmele, znovu jsem pomyslil na to, jak moc by tni byla mohla moje Sara přispět v té strašné záležitosti, do které mé Neigel zapletl. A jak budu mocí bez její moudrosti a znalostí psát? Ona totiž měla neobyčejný smysl pro praktické věci. Nežli jsme se poznali, musil jsem trávil nekonečné hodiny a dny v Luteránské knihovně ve Varšavě, abych tam našel všecka fakta a podrobnosti, která jsem neznal z hlavy. Jsem totiž od přírody tak roztržitý, ba zapomnětlivý, že ve srovnáni se mnou je Zalmanson v takových záležitostech pedant a puntičkář jako Sammaj. ,Přesnost, Wassermánku, přesnost!' neustále mi připomínal, než jsem poznal Saru, n tenkou, jedovatou čarou přeškrtl svým perem kupříkladu výraz ,princeznina překrásná blůza večerní*. .Tohle měl být princeznin šat večerní, není-liž pravda, Wasser-mánku? Blůza je jen jakýsi menši žakel, nemyslím, že by *i ta tvoje princezna vyšla na ples v blůze! Oj, majn kiejtter Wassermart, kdyby ses tak byl někdy podiva! na fenu na ulici, kdybys byl někdy ženu vysvlékl ze všech torů, pěkně kousek po kousku, pak bys nepsal jen o princeznách a kouzelných vilách.,/ Když přišla Sara, mé příběhy se tuze obohatily. Blyš-tély se tisícem nových barev! Zakrátko jsem se naučil, jaký je rozdíl mezi odstínem tyrkysovým a bordó, mezi lnem a bavlnou, mezi Antarktidou (která je na jižním bélu) a Aljaškou (ta leží na severu - či je to snad naopak? 304 305 Už mi to vypadlo 2 paměti!), i jaký je rozdíl mezi rozličnými italskými jídly, čím se liší špagety od makarónů, že jedny jsou tenčí, sloni že spí vstoje, příslušník bílého plemene že se v odborných knihách nazývá Kavkazan. ach, nic nezůstávalo mé Sáře utajeno, její mozek byl jak nádrž, která neztratí jedinou kapku, ona se totiž v mládí učila a vzdělávala! Mé psáni se v těch letech začalo držet víc, jak se říká, při zemi, arci v onom dobrém slova smyslu. Vzpomínám si, Slejmele... nu, je to jen taková hloupůstka. ale když jsem si na ní vzpomněl, tak ti ji povím. Jakého uměleckého ducha mi totiž vdechla, když jsem jednou sám od sebe napsal tuhle větu: ,Robin Hood tančil oděn v maškarní kostým s Elisabeth, bohatou a sličnou markýzou, první valčík, počítaje v duchu kroky - raz dva tři, raz dva tři...' Ach, ta krása!" Potom Neigel Wassermanovi oznámí, že se už nevrátí do dolního tábora ke Keislerovi, ale od této chvíle že bude bydlet v Neiglově baráku, ve skladišti ve druhém poschodí, Jednou denně mu Anna, polská kuchařka, připraví teplé jídlo, „tak abys neříkal, hajzlpucře. že se o své inteligenty nestarám!" Ještě musím vylíčit, jak oba vyjdou do zadního křidla baráku a Neigcl spisovateli ukáže jeho nový příbytek -malou díru v podkroví, hned nad dřevěnými schody. Wasserman je vyzván, aby šel nahoru, což provede namáhavě, otevře nevelké dveře, ucouvne a ve tváři se mu na okamžik objeví výraz bolesti. („Papír! Já ti ucítil vůni .spousty papíru!") Zavolá na Neígla, stojícího pod ním, a požádá ho, zda by směl používat jeden z té spousty sešitů, které jsou tam zabaleny. Taky si řekne o pero. A když se Neigel podiví („Cože, copak ty by sis to jinak nepamatoval?"), sehraje mu Wasserman scénu, kterou určité viděl ve Varšave v nějakém filmu o gladiátorech - sestoupí po vratkém schodišti, napřímí se, jak může, ■ pronese s veškerou vážností, kterou je s to dodat svému jednotvárnému, huhňavému hlasu: Jsem umělec, prosím. Umělec, a každičké písmeno tisíckrát uhlazuju • opravujú!" Jistě, jistě," zabručí Neigel a Wasserman nc pak vrátí na půdu a zas odtamtud sestoupí, v ruce hnědý sešit, na jehož obaluje vyvedena velikánská orlice a pod ni nápis Majetek zásobovacího odboru i SS / Východní divize, A Neigel mu pohybem zpočátku spíš toztržirýrn, ke konci však přímo velkolepým („On i ten pohan vycítil, že mě lak pasoval na rytíře veškerého písemnictví") podal ze zadní kapsy své vlastní pero, ocelové pero značky Adier, odkaz to habsburské monarchie, a pojeden dlouhý okamžik oba stoji a hledí jeden druhému do očí. (Wasserman: „Sotva jsem se chopil pera, hned jsem věděl, že nad ním zvítězím. Kdyby se mi tak podařilo nebýt jen ubohý červ jako ten muzikant Schcingold, co se plazil před důstojníky v prachu, vrtěl před nimi ocasem, a říkalo se. že se dokonce stal jejich špehem a donášel na své spoluvězně... Mám-li však být úprimný, Slejmele, bál jsem se. Znáŕ spravedlivý zviře v sobě. a já... Vždyť já podlézal i Zalmansonovi, sám jsem za to sebou pohrdal, přestat jsem s tím ale nemohl, já ubožák!")_ Neigel pohlíží na Žida, který najednou usilovné svírá víčka, jako by sám sobě přísahal. Přestože nevím, co si leď mysli, řekl bych, že ten starý, slabý člověk má v sobě něco, co maně děsí i energického nacistického důstojníka. Ten se nakloní k Wassermanovi a důrazně procedí mezi zuby: „Bude to příběh o Ottovi a Paule, ano?" „A také o Friedovi, Sergejovi, co měl zlaté ruce, a Herot-Jpíidví" „Herotjonovi? Kdo je to?" „Ten malý arménský hoch. Ten milý kouzelník, copak jste zapomněl?" „Máš pravdu, to je ten chlapec, co hrál na flétnu Beethovenovi." „To je on. A budou tam arci ještě další." „Další?! A kdo?" 306 307 Neiglovy oči se podezíravě přimhouří. Wasserman ho spěchá uklidnit: Jsou to dobří přátelé, neračte prosím zapomínal, ze tentokral Děti srdce čeka věm těžká práce a že budou potřebovat veškerou možnou pomoc!" „A jakýpak to budou mít úkol, pokud se ovsem smím zeptat?" Jak to mám piosím věděť.' Vždyť ten příběh se ve mně teprve počal, ale slibuju, že to bude neví d^édobrodnizsiví, vždyť proč je sem taky jinak privolával z onoho sveta?" Neigel a čemsi chvíli přemysli. Snad byl na okamžik jat jakýmsi podivným podezřením, ale zaženu je energickým stažením rtů. Potom krátkým rutinním rozkazem posle Wassermana pryč a jde si za vlastními záležitostmi Wasserman: „A Uk jsem tedy vláčel po schodišti pytel svých starých kosti, v tom novém ateliéru jsem si zřídil brlůžek a pomyslil jsem si, Bože Jaký je tohle den! Nejdřív všecky mé druhy, chudáky nevinné, odvedli do plynu na smrt, pak vyšlo najevo, že nejsem s to umřít, a nakonec mě postihlo tohle neštěstí jménem Neigel, Neigel s těmi svými nabídkami, sváděním a mámením. Chopil jsem se sešitu a podíval se na něj. Anšeli, Anšeli, řekl jsem si, ty tedy budeš psát príbeh. Bude to arci vydaní o jediném exempláři, co by ses ale staral, když j e prodej zajištěn předem? A pod křídly nacistické orlice, kéž by jí tak ta pera shnila, jsem tam úhlednými písmeny hebrejsky vyvedl: Družina Děti srdce při posledním svém dobrodružství" (2) Život Arišela Wassermana se přede mnou pozvolna odhaluje. Často vzpomíná na svou ženu, „svou Sáru", zato o dceři Tirce se nikdy nezmíní. Svou Sáru miloval, ale někdy si tak říkám, zdali v hloubi duše nebyl přece jen zapřísáhlým starým mládencem. Když si ji bral, bylo i mu čtyřicet a jí třiadvacet. Když ale začal vydávat své povídky, bylo jí teprve pět. Měla je moc ráda, jako v té době spousta detí, a ještě o mnoho let později na né při různých příležitostech stále znovu vzpomínala. Jednoho dne náhodou narazila na jejich nové vydání v jednom varšavském časopisu a s odvahou, která pro ni nebyla právě příznačná, poslala do redakce časopisu pár kouzelných obrázků, které podle povídek nakreslila. Obrázky nějaký čas bloudily, než se dostaly do rukou Zalmanso-novi, a len ji s ním promyšlené, lstivě svedl dohromady n potešené si mnul ruce nad rozpačitým románkem těch dvou nesmělých... Takhle, ze zběžných poznámek, se dozvídám, jak vlastné Wasserman žil. Jak rád sedával ve vyžehlené kosili a vázance, i když byl doma sám. Jak si za ta léta, co byl starým mládencem, dával úžasné, byť drobné dárky - nedéhii cestu Hkšou na nádhernou Maršálko v skou třídu, pomalou, příjemnou procházku po Kierbedžově moste a odtud pěšky k Saskému parku s jeho sochami, platany a topoly. Když se setmělo, odebral se do biografu a tam se s potěšením, které mu vždycky připadalo, jako by o ně byl někoho okradl, dival na filmy, které na něj velice působily. Po téhle stránce pro něho byla Sara partnerkou přímo ideálni - právě tak jako jemu i jí kino učarovalo. Nebyli příliš nároční, nadchnout je dokázal každý film, jen když v nem bylo vidět lidi plné živola i vzrušující dobrodružství. Sedali v setmělém sále kina jako dvě deti - s ústy dokořán. Tak spolu viděli Doktora ťrankensteina. Kingkonga či Špióna s maskou s Hankou Ordonóvmou; Wasserman mi s podivnou pýchou vyprávěl, že Gretu Garbo v Královně Kristině viděli se Sárou čtyřikrát a Marlene Dictriehovou v Modrém andělovi třikrát. Měli rádi i westerny a byli na každém filmu o kovbojích, který ve Varšavě dávali (sám před sebou mhle zálibu Wasserman ospravedlňoval tím, že 308 309 z nich poznává život kovbojů, to pro případ, že by prý snad někdy chtěl zase psát). Neměli přátele a chozeni Jo kina - jednou týdně pro ně bylo malým svátkem. O filmech, které viděli, spolu hodně mluvili. Řadu týdnu po tom, co na některém byli, stačilo, aby Sara prohodila jen „To byla ale škoda, že mu věřila, viď?", a Wasserman okamžitě věděl, o čem mluví a koho se ta slova týkají. Právě tqk rádi poslouchali každé úterý populární rozhlasový pořad Hra týdne, který do jejich života vnášel nej-větši díla dramatická a literární. Hru poslouchali v posteli, ležíce vedle sebe, oči upřené na strop; jeden druhého se ve tmě nedotýkali, ale přece si byli velice blízko. Další společnou vzrušující zábavou pro ně by ta návštěva varšavské zoo. Wasserman dokázal celé dlouhé minuty postávat před klecemi s exotickými zvířaty, svezenými do zoo z Barmy a Indie, a v údivu potřásat hlavou. Ostatně Sara se narodila v den, kdy v zoologické zahradě přišlo na svět slůně Tuzinka („Tuctíček'" - tak mu říkali proto, že byl dvanáctým slonem narozeným v evropské zoologické zahradě), a tak až do svých deseti let měla jednou ročně, v den svých narozenin, nárok na jednu okružní jízdu na hřbetě slona zdarma. Wasserman se z jakéhosi důvodu nemohl ubránit vzrušení a stále znovu Saru žádal, aby mu o těch okamžicích, které jí už dávno vymizely z paměti, vyprávěla. „Jako královna ze země indické, židovská sloní princezna!" bručel si s údivem, kterého s léty neubývalo. Velice si potrpěl na pravidelný denní režim. Nesčetněkrát jsem vyslechl jeho drobná, puntičkárska líčení pedantských ceremoniálů čištění střevíců či úklidu v domácnosti a toho. .jak si rozumné uspořádal den". Jednou mi dlouze vyprávěl o drobných potěšeních, která mu skytaly brýle - o drobných krouživých pohybech, jimiž je čistil, o tom, jak si je různě sundával, o příjemném pocitu, který brýle vyvolávaly, když mu visely dolů | uší. když byl, ruku na očích, hluboce zamyšlen. fBylo nyslím na místě podotknout, že ty brýle mu sebrali hned, jak se dostal do lágru.) Dokázal mi vyprávět n svém oblíbeném postupu, když si vařil vajíčka na měkko, s touž vážností, s níž mi vyprávěl o své práci ne „zubaři". Jednou večer mi líčil pěkně obšírně - jak si ve Varšavě připravoval „sklenku vroucí kávy, z niž se libé kouřilo", přičemž začal okamžikem, kdy do konvice nalil vodu, postavil sklenici nad plynový hořák, „aby se drobátko ohřála troškou teploučké páry", a skončil tím, liik kávu nalil do sklenice. Dozvěděl jsem se od něho, že pti celých sedmnáct let nosil jediný pár střevíců, které mu vydržely přímo skvěle. Když jsem se ho celý užaslý zeptal, jak to dokázal, odpověděl s úsměvem plným skromné pýchy: „Našlapuj u zlehka, Slcjmele..." Zrovna tak neměl nikdy dost vyprávění o antikvariátech v ulici Svatého kříže, kde ho všichni prodavači znali a jediná stará kniha mu tam neunikla. Zkrátka Z tohohle všeho se dá soudit, že dědeček Anšcl nebyl žádný dobrodmh. Kupříkladu jeho hráčskou vášeň naprosto uspokojilo, když si ^ vtáhl číslo / košíku pouličního prodavače klobás. Jen dvakrát za celý život takhle vyhrál zdarma uzenku, těch dvou výher si však nesmírně cenil, viděl v nich totiž známku toho. že není tak docela smolař. Pozoruji ho i ve chvílích, kdy s nasazením vlastního života kypři a pleje tři záhony před Neiglovým barákem, pak si poraněné ruce obvazuje cáry pytle a mlčky a s bolesti snáší kritiku z úst Neigla, který- ru a tam vykoukne z okna („Snaž seje udělat rovné, hajzlpucre, jinak budu celému lágru pro smích.*'), hněvivě popadne svůj ryč a hrábě a uloží je na jejich místo pod dřevěnými schody, Potom ho vidím, jak jí, hltavé polyká (takhle jídal vždycky, i když se nastěhoval k nám), a dělám, že nevidím maličký brambor, který stopí do kapsy, aniž si toho mrzoutská vdova všimne. 310 311 Když se setmi, jdu s ním k Neiglovi. Ten se diví, že ješté není napsána první kapitola („Podle tvých povídek, které jsem četl, bych řekl, že to sypeš z rukávu!"), na což se mu od Wassermana dostane odpovědi v podobě zapáleného proslovu o těžkostech tvorby. („Musí se tomu dodat tvar, tvar z hloubí duše!"). O tom se tu zmiňuji ien proto, že na konci prošlo™ Wasserman, rozčilený a hluboce přes vědcený o pravdivosti vlastních slov, učiní Neiglovi necekaný a nanejvýš šlechetný návrh („Vskutku, rád bych se radil i s vámi, myslím ve věci příběhu"). Svých unáhlených slov sice ihned lituje, ale už je příliš pozdě, protože Neiglovy rty se široce roztáhnou překvapeným úsměvem a 011 prohlas i: „Ale jistě, jakpak ne' To pro mne bude jen cti. Šeherczádo!" Wasserman využije (s rychlostí trochu až zarážející) Neiglovy vděčnosti, poprvé se v jeho prítomnosti posadí na židli a řekne: „Vyložím vám své těžkosti" Neřekne to nijak zvlášť zdvořile, ale div divouci, Neigel se nezlobí, jen vstane a honem zatahuje těžké závěsy a zamyká dveře baráku, Wasserman se na něho dívá a v duchu se poprvé slabě usměje. Když Neigel odejde do zadního traktu, zřejmě aby přikázat kuchařce, že má jit domů, sebere Wasserman odvahu, rychle otočí obrázek na stole a tam spatři „Frau Neigel, Slejmele! V náručí držela dvě malé děti. Ten větší je celý Neigel, každičkým rysem tváře, malá je zas celá matka. A ta žena, ptáš se? Nu, krásná nebyla. Slabá a křehká na pohled, tak tak že se neprohýbala pod vahou zdravého děcka. Nebudu li to tajit její ošklivost mé dráždila, ale proč, to jsem nevěděl. Snad proto, že já ani Sara jsme nikdy nebyli právě ideály krásy, Ani ostatní Židé, které jsme znali, nebyli bůhvíjak krásní. Ták to rozhodl Stvořitel. Ani děd Mendele, když nás ve svých spisech vykreslil ve vší naší ošklivosti, to neudělal proto, že by v tom snad měl zalíbení. Vždycky jsem myslel na to. že oni jsou jiní a od nás se liši. Ale tahleta - tak slaboučká, učiněná pápěrka! Srdce má sto chutí ji utéSo-vat, ústa, ač se vzpěčuji, by ji chtěla zahrnout láskyplnými slovy... Položil jsem si otázku, zdali vi o všech zdejších skutcích svého mužíčka. Inu, na pěkné věci jsem to myslil, ale ona přec patřila k nim, ona i ty její dvě houbciatc dětičky! Ale vedlo se snad všem mým drahým tak dobře, jedli snad, pili, hodovali a užívali si života, abych si mohl dovolit lítost nad tou pohankou? 1 toto..." Neigel se vrátí. Diskutují o tom, kde se má odehrávat děj Neigel ve své nevědomosti navrhuje, aby „zas psali o Měsíci, jako v té povídce o Indiánech, jak tam utekli". Wasserman ho mírně pokárá a vysvětli mu, že bude lépe psál o nějakém známějším místě, kde by se spisovatel cítil pohodlně, protože „budeme potřebovat všecky drobné detaily a ťakta, abychom mohli vytvořit žádoucí atmosféru. Přesnost, Herr Neujel, přes-nost!" říká a v jeho hlase je cítit jakousi podivnou pomstychtivost. Jako přiklad mu vysvětluje, že když se třeba rozhodnej!), že tentokrát budou Děti srdce zasahovat v Moskvě, očekává, že mu Neigel poskytne všechny ty stovky údajů, které potřebuje - zjakého materiálu tam kupříkladu zhotovují pánské boty, jaký účes nosí ženy a zdali tam po ulicích jezdí autobusy nebo tramvaje. Když se ale dá svou smělosti příliš unést a zmíní se o tom, že bude nožná potřebovat taky mapy a fotografie, Neigel se dá do hněvivého smichu („Poslouchej, hajzlpucře, zbláznil ses? Vždyť mě zavřou pro kontakty s komunistickými agenty! Nezapomínej, že máme rok čtyřicet tři! Snaž se najit pro ten svůj příběh nějaké přijatelnější místo, jasné?"), načež Wasserman sklopí hlavu, chvilku hryže špinavý, tvrdý pramínek řídkého vousu, ale pak se zas vzmuží („Nu což, najednou jsem se rozpomněl, že mezi mnou a Neiglem to není vůbec snadné a že přec nejsem 312 313 žádný práh, aby si po mně šlapal!"), zhluboka si povzdechne a řekne, že pro tentokrát - ale jenom pro teih tokrát! - s Nciglovým požadavkem souhlasí, ale že to je také naposledy, co připouští, aby mu Neigel dával v souvislosti s jeho příběhem rozkazy. Němec se na něho podívá s mrazivým chladem a procedí mezi zuby: „Přestaň se narukovat, hajzlpucře, a začni už konečně vyprávět!" Wasserman k tomu říká: „lnu, jistě se domýšlíš, Šlej-mele, jak rozhodující okamžik to byl! Já se ale nedal! Vstal jsem, pevně jsem stanul, natáhl k pohanovi krk a píivídám mu: Jak si mě zabte! Hned teď mě zabte, Herr Neigel, jen po mně nežádejte, abych zradil své uměniT * Na Neigla to skutečně zapůsobí. Jeho velký obličej vyjadřuje údiv, zmatek a dokonce odpor, jako by viděl něco odpudivého. (Wasserman: „Takovéhle scény sehrávala nebožka maminka, tvá prabába, pokaždé, když pan Lan ski, náš domácí v Bulíchowě, aby ho Pánbůh potrestal za to, jak z nás vysával krev, přišel pro nájemné. Čím nemístnější maminčiny výmluvy bývaly, tím víc k němu natahovala krk a tím hlasitěji křičela: JZabie!' Já se schovával pod její zástěrou a samou hanbou bych byl nejradši umřel Kdo mohl tenkrát arci tušil, že i já budu jednou hrát takovéhle komedie, jenže tady byla v sázce cest umění!") Posadí se. Je ještě celý rozčilený j^ko pokaždé, když cítí, že ho neprávem urazili (mám dojem, že má tenhle pocit rád), znovu vstane a třesoucím se hlasem řekne: „Herr Neigel! Tady přeci nejde o mne, Anšela Wasser-mana-Seherezádu! Vždyť co jsem já? Prach a popel! Pouhé nic! Urážky umění si ale prosím zapovídám! Čistého umění, jaké je! Literatury v její očištěné, původní podobě. Chystáme tu přeci ojedinělý pokus! Považte, spisovatel, který tu sedí a píše pro publikum, které se- stává z jediného člověka! Bylo snad už někdy na světě něco takového?" Tahle myšlenka Neigla okamžitě zaujme - snad proto, že nic tolik nezaliehotí tyranovi jako moc nad tajemnými cestami tvorby. To vycítí i Wasserman: „Jakmile bude tenhle náš pokus u konce, budete mít v ruce jediný exemplář posledního příběhu Šeherezády Wassermana! A až umlknou s pomoci Boží zbraně, budete moct v klidu usednout s dětmi i se svou ctěnou družkou k praskajícím kamnům a ten příběh jim předčítat. Jsem si jist, že i ona, totiž ctěná paní, dokáže ocenit neutuchající snahu, s níž jste dbal o to, aby ani tady, na tomhle místě, a navíc uprostřed té hrozné války, neuhasly plameny tvorby- Nu, co tomu říkáte?" Němec prostě odpoví, že doufá, že Wasserman to, co říká, myslí vážně. Cím déle prý o „naší situaci" uvažuje, tím víc si myslí, že by se měli chovat jako „civilizovaní lidé. Ano - civilizovaní lidé." (Wasserman: ..Vychutnal ta dvě slova, jednou či dvakrát je převalil na jazyku, a já si v duchu pomyslil, že by měl vyslovit požehnání jako každý, kdo poprvé okusí něco k snědku. Za okny zakrytými záclonami stoupaly nad lágr dnem i nocí tři sloupy kouře a moc dobře jsem slyšel zvuk stroje, který lidské bytosti měnil v hromady mrtvol, a hrozný skřípot jeho veliké dlaně, když je bral a kladl do plamenů. A musil jsem sebrat všechny síly k tomu, abych mohl na znamení souhlasu kývnoul těžkou hlavou."! „Místo,'1 pronese Wasserman téměř neslyšně, „potřebujeme místo, kde by se naše družina usadila.' Nastane ticho. Oba si podepřou hlavu a přemýšlejí. Wasserman. třebaže ještě neví, jakou podobu bude příběh mít, už vytuší, že děj se musí odehrávat na některém z misí, kde zuří válka. {„Tedy v Polsku či na Rusi. či dokonce ve zločinném Německu, ale já bych radši, kdyby se odehrával v místech blízkých mně. a ne jemu. Jistě se do- 314 315 myslíš, že jsem musil všecko řídit s rozumem, obezřetné a jistou rukou, poněvadž jsem měl od samého počátku skrytý záměr, svůj příběh jsem totiž nepřišel Neiglovi vyprávět jen tak pro zábavu, a aby můj skrytý záměr uspěl, musel jsem užít veškerých zbraní, které se mi naskytly, jenže ty byly tak ubohé, že jsem mu vycházel v ústrety takřka s holýma rukama. Ale slova pro mne byla jak kameny vrhané prakem.") Dál hledají kolbiště pro svůj děj. Příběh, vysvětluje Anšel Wasserman, by se měl pokud možno odehrávat na místě osamělém, které by však nebylo tak úplně odříznuto od světa. („Snad jste si povšiml, Herr Neigel, jak velice rádi zasazují spisovatelé děje svých příběhů na pusté ostrovy?" „A k čemu je to dobré?" „Inu, tak se přec každá malá věc stává velikou!") Bylo by rovněž záhodno, aby se příběh odehrával v lůně přírody, to aby Albert Fried mohl ukázat své pověsme schopnosti při navazování přátelství se zvířaty („Tohle přeci v mých příbězích patřilo k věcem nej senzačnej ším!")r Znovu se vrátí ke svým úvahám; Neigel si pomáhá tím, že nechává systematicky praskat klouby všech deseti prstů, Wasserman se zas laná za řídký vous a na prst si navíjí pomyslný pejz, hned vedle ucha. Najednou se Wassermanův obličej celý rozzáří a on zvolá: „Lepek! Důl na lepek!" Neigel neví, co to ten lepek je, a nevím to ani \i Wasserman nám to vysvětli tak znalecky, že to ve mni až vzbudí podezření, že si to všechno vymyslel. Lepek je podle něho vedlejší produkt nafty, pro Židy kolem Boris la vi ve Ivovské gubernii hospodářsky mimořádně významný - nafta se, jak známo, dopravuje potrubím z oblasti, kde se těží, do obrovských nádrži v místi uskladnění. Trubky však k sobě v mnoha případech rte přiléhají těsné (Jedna má ústí obrovské a druhá zas malinkaté."), neboť jsou staré a proděravělé. V takových případech jedna z trubek praskne a surová nafta, které se řiká lepek, vytéká ven. „Tyhle věci se dnes už nedějí," vysvětli nám Wasserman, „to před velíce mnoha lety, před třiceti či možná čtyřiceti!" Když taková hadice i i 41a. Židé pracující s lepkem, říkalo se jim lavakové, přispěchali se sudy, vědry a hadry, nasbírali vyteklou naftu a se slevou ji prodali naftařské společnosti. Podle Wassermana si takto na skromné živobytí vydělávaly i \ ky židovských rodin. Jeho bratr Mendel, než odjel do Ruska, kde zmizel, se živil tak, že s těmi ubožáky ve dne v noci postávat u potrubí poblíž Tustanowic m Schodnice a modlil se. aby některá trubka praskla. Was-■erman: „Dlouhá léta jsem si tu záležitost s lepkem ponechával pro sebe, od té doby, co nám Mendel psával 0 svých příhodách smutné dopisy, ze kterých to zavánělo hladem jak z prázdného břicha, teď ale vidím, že nadchází ta pravá chvíle, abych se k tomu vrátil," A už Neigla vede do hustého lesa poblíž Borislavi, tesrupuje s ním do dolu na lepek, vyhloubeného pod velikou alejí potrubi, vedoucího z místa těžby nedaleko města. Už třicet let stojí tento důl ve sklíčeném osamění, nikdo tam nepracuje. Po celá ta léta lepek nikdo nepotřeboval. Přišla však válka, nafta podražila, snuje svůj příběh Wasserman, a skupina lidí dostala příkaz jít tam 1 pustit se do práce. „A je to vskutku družina jedinečná, Herr Neigel. Je to družina osamělých, samotářských lavaků. Židé, Poláci, Jeden Rusa Armén a ještě další. Jejich vůdce se j menuj c * ino, Otto Brig, jeho sestra Paula, ta se o ně stará a taky lim vaří. Nevycházejí skoro na povrch země, to z obavy etkání s velikými karpatskými medvědy, se kterými li umí poradil jen Fried... Věru, Herr Neigel, žijí tam v naprostém odloučení, jen jednou týdně se Otto Brig vydává do nedalekého města, aby tam dopravil žeň lepku, který shromáždili, a donesl odtud svým hladovým dělníkům něco potravy, ale když dovolíte, Herr Neigel, 316 317 tak budu potřebovat další údaje o tom misii:, l> jeho obyvatelích i dolech, ve Varšavě přec byly v knihovnách hory učených spisů, dokonce i bohatá bibliografie, jenže tady, v těch našich kasárnách... lnu, tady mám než vás. Snad byste si mohl zařídil úřední cestu do Boris la vi, abyste lam prozkoumal atmosféru?" Neigel pochopitelné zareaguje pobaveným smíchem („Víš ty vůbec, co říkáš, Wassermane? Já tady vedu vyhlazovací táborí Na východe postupujou komunisti, a ty po mne chceš, abych všeho nechal a ve tvých službách si odjel do Borislavi!"), a také mně se zdá, že to Wasser-man přehnal, on však je klidný a sarkastický, i,Počítal jsem, že trochu poznám, co je tenhle Neigel zač. Dobře jsem si všiml, že ho můj příběh velice přitahuje a že to vůbec není tak jednoduché. Taky jsem viděl, jak moc dychti po drobných údajích - člověk jako on přec neponechá příběh, aby bloudil v moři představivosti bez železné kotvy pod lodí. Jak velice se lišil od ubohého Zalmanscna, který rovněž dychtil po drobných údajích, jenže proto, že se mu protivily! To proto, aby je /ostouzel a dováděl na samou hranici absurdity! Aby se jim mohl v duchu vysmívat, aby se ještě víe ujistil, že není Boha krom Boha smíchu, iluze a zmatku,., Ach, ten šibal... Ale jak že to na něho přišla řeč? Ať už je to jakkoliv, nastražil jsem na Neigla past, když jsem se /mínil o tom průzkumu atmosféry, to totiž měla má družina ve zvyku říkat, když chystala svá dobrodružství, a já věděl, že se Neigel na tenhle háček nevědomky chytí.") Teď se Neigel konečně vzpamatuje a znovu položí tu ne [důležitější otázku („Ale řekni mi, prosím tě, s kým to budou bojoval tentokrát? S medvědy? S mravenci? S tě-žařskými společnostmi?"), Wasserman se odpovědi vyhne („Kdo to může vědět? Vždyť ten příběh ještě skoro ani nezačal."), jenže Němec vyžaduje odpověď určitější {„Nechceme přece psát nic proti Říši a Němcům Adolfa Millera. To je nám přece jasné, že, Wassermane?"), a spisovatel na to; „Budeme psát všecko, co se nám zachce, Herr Neigel. V tom přec tkví podstata naši situace, o níž jste prve ráčil mluvit, vždyť jen si pomyslete - jaké tajemství a div to je! Nesmíme zradit tuhle svatou povinnost, která nám přímo zázrakem připadla! Dar, že mu není rovna, privilegium být zde, právě zde, jako lidé naprosto svobodni! Nejen já, ale í vy! Jak ptáci Fénixo-vé! Ach, Herr Neigel,1' řekne Wasserman a potřese hlavou, „nevím, ze které bitvy pochází tco metál, co vám zdobí blůzu..." Neigel: „Z bitvy na Jlmcňském jezeře. První divize Umrlčích lebek Theodora Eicka!" „Tak tak, kde jsem to přestal? Aha! Jsem si jist, že tam jste nepotřeboval ani polovinu té odvahy, kterou ted1 od vás vyžadujú na cestě, kterou vykonáte za lim účelem, abyste našemu novému příběhu vdechl život. Polekáte se snad a couvnete? Budete po mně požadovat jako bázlí-vec příběh planý, příběh zdušený horami popela malicherného života s jeho úzkostí a zábranami?' („Na mou věru, Š lej mele, nemám zdaní, kde jsem vzal takovou odvahu, K Zalmansonovi, který mi bral mé nej lepši věty, a ani se se mnou neporadil, jsem si jaktěživ nic lakového nedovolil, Přikyvoval jsem mu jak ta ovce, usmíval jsem se na něj a mlčky ho nenáviděl'1) Neigel si však dál vede svou: „Ne ne. My si nemůžeme dovolit být protiněmečtí." Anšel Wasserman zas: „Nechrne příběh, aby nás sám vedl. Předem nemůžu rozhodnout vůbec nic:1 A Neigel: „Takhle píšeš vždycky/" Wasserman: „Skoro vždycky. Ano." {„Tedy máni-li být upřímný, vůbec tomu tak nebylo! Dokonce i má Sara, můj poklad, si ze mne tropívala šprýmy a říkala, že já i k sestavení seznamu nákupů u hokynáře potřebuj u tři pokusy.") „Možná," povídá najednou Neigel, „možná bych se mohl přísli týden opravdu v Boris la vi zastavit, až pojedu 11« 319 domů na dovolenou. Kdysi jsem v té oblasti pár měsíců pracoval a pár záležitosti tam musím... uzavřít. Ano. A taky jsem tam poznal pár lidi, Snad by bylo na čase, abych se s nimi pozdravil." Výraz Wassermanovy tváře se vůbec nezmění, spisovatel jen poznamená, že „by nám byla nesmíme užitečná menší mapka té oblasti i tam-nich naftových dolů." Odolá pokušení požádal nacistu, aby při své zastávce prozkoumal také stav boristavské židovské náboženské obce, zdali z ní tou dobou vůbec ještě něco zbylo, a Neigcl, důstojník příkladně pořádný, si to poznamená do zápisníku. („Teprve později, Šlqjme-le, jsem zjistil, že si pohan do tohoto zápisníku zaznamenává i požadavky tykající se smrtícího plynu a taky váhu zlatých zubů a vytrhaných vlasů, a třebaže jsem to tenkrát ješrě nevedel, pocítil f sem, jak se celý třesu, když: kotvice mých představ byla poprvé vhozena na pevnou půdu jeho života.") Navzdory pokročilé hodině se spolu ještě chvíli zdrží. Zdá se, že to Neigel si to nepřímo vyžaduje. Naléhá na spisovatele, aby mu staronovou družinu „alespoň pár slovy" popsal. Prý jako takový úvod k tomu. co bude následovat. „K tomu, co bude následovat," řekne a jeho obličej přitom říká: „K tomu potěšeni, co bude následovat." Wasserman ochotně svolí a vypráví mu o hustém lese, o hlubokém dole, o tunelech a kanálech, které v tom dole jsou, a v těch kanálech.....Bože." řekne Neigel, poněkud zmaten, „tohle připomíná partyzánskou skrýš. Dávej si pozor, Wassermane." Wasserman neodpoví, ale po délce pupeční šňůry pnoucí se mezí nim a mnou se náhle zableskne a ucítím mírné páleni. Jakási stará vzpomínka, společná jemu i mně, na okamžik pronikne do vědomí, ale hned je zas ta tam dřív, než sejí stačíme zmocnit. Wasserman odpoví Němci, jeho slova jsou však určena mně: „Nikoli, Herr Neigel, to jest.., nikoli partyzánů v obvyklém slova smyslu, nýbrž řekněme..." Neigel zavrčí něco, co zní jako bezděčný souhlas. Potom se podívá na hodinky, v obličeji se mu objeví užaslý výraz a rázem vstává. Wasserman vstane také a zůstane před ním stát. Rozloučit se jim přijde trošku zatěžko. Vypadají teď jako dva přátelé, kteří už ukončili všechny připravy na dalekou cestu a ještě trochu váhají a čerpaji jeden 7, druhého navzájem jistotu. Neigel jde a /hasne velké světlo, takže sviti už jen lampa na jeho stole. V pološeru, v němž mu neni vidět do obličeje, se Wassermana trochu váhavě zeptá, co soudí o jejich pokusu a zda si myslí, že se mu podaří vyprávět něco hezkého. Wasserman přizná, že má trochu obavy, ale že je také velice zvědav. V duchu ovšem Neiglovi poděkuje za to, že v něm oživil louhu po tvorbě, „touhy mé nejmi-lejší". Neigel odemkne dveře oddělující obě křidla baráku. Když je jeho obličej od Žida odvrácen, pojednou se zeptá, proč Wasserman po celá ta léta, jež od vzniku Dělí srdce uplynula, nepsal. Wasserman mu odpovi, načež Neigel poznamenává: „Nevěděl jsem, že se talent může vyčerpat. Zajímavé... A... Rád bych se jenom zeptal.., Jak ti bylo bez psaní?* A Wasserman otevřeně odpoví: „Radši se ani neptejte, Herr Neigel!" („A vskutku, Slcjmele, ani nepříteli bych něco takového nepral! Vždyť to se člověk promění v živoucí mrtvolu, v kámen na vlastním hrobě. Kluci z celičké Evropy, našinci i jejich, mi posílali dopisy plné úcty a oddané lásky. Mé příběhy četli teprve teď, když v jejich časopisech vycházely v nových vydáních ani Ivaíiř mi za to vydavatelé nezaplatili a kdyby tak byli věděli, že Seherezá-da Wasserman už léta neni s to psát. . A já musil skřípat /.uby a laskavě a mile jim odpovídat. A jak léta plynula, inu, jak už to lak v životě bývá... Prostě čím dále víc jsem byl vzdálenější tomu mladému muži, který ty historky psal. Napřed jsem mu záviděl, asi tak, jako závidíme 320 321 cizímu človeku, ty príjemné časy, které prožil, ale nakonec jsem ho začal nenávidět za to, že se neodvážil víc. Kdyby se byl odvážil, všecko by se bylo změnilo. A nej-horší ze všeho, to byla má družka, moje Sara, Ta mě přece poznala právě jako spisovatele Šeherezádu, toho požehnaného autora, který napsal Děti srdce, a nejako Anšela Wassermana. mrzoutského korektora, kterého věčně trápily větry... Zajisté se domyslíš, že Sara. moje duše, se o tom ani slovem nezmínila, mně ale jeji mlčení přimo hučelo v uších... Ach, kéž bys nikdy nepoznal tak špatné časy ani myšlenky!") Doprovodil jsem ho do jeho díry. Seděl tam mezi horami papíru, železnými a dřevěnými krabicemi a šramotem pobíhajících myší. Odložil sešit a opřel si hlavu 0 zeď. Oči měl zavřené Malý, drobný člověk, zahalený hávem tak slavnostním, že v té ubohé díře působil až směsně. Na něco čekal, ale já nevěděl nač, a tak jsem se zeptal, dědečku, nač to čekáme, ale on neodpověděl, a tak jsem se zeptal, co teď máme dělat, a on promluvil se zavřenýma očima: „Ne, teď není třeba dělat nic, Šlej-mele. Už jsem si všiml, že ty rád neustále něco děláš, Ze té děsí čekání. Teď ale musíš mít strpení, poddat se tělem 1 dusí. I kdyby ses polekal a ulekl, já se odsud nehnu, poněvadž tentokrát nemám, kam bych utíkal, protože můj příběh je živý, je to mé poslání, znamení, které v mém tele učinil Bůh, vždyť už i ty možná začínáš něco tušit... Ale co, řekl jsem toho uz příliš.,." A vzápětí jsme už nebyli sami. Ovzduší tak nějak zhoustlo a rozechvělo se. Ruka se mi roztřásla, jako kdyby žila vlastním životem. Prsty se mi svíraly a natahovaly. S úžasem jsem na ne pohlédl - začaly táhnout, jenže nebylo co. Nepřestávaly se pohybovat. Tápaly. Přesvědčily vzduch, aby k nim proudil a nabýval přitom určitého tvaru, uváděly jej v pohyb uvážlivě, tvrdošíjně jej stloukaly v hutnější substanci, najednou jsem měl na konečcích prstů cosi mokrého, jakousi vodnatou vlhkost, a rázem jsem pochopil, že soukají z nicoty příběh, pocity, slova, ohromující představy, zárodečné bytosti, ještě celé vlhké, na světle mžourající, se zbytky placenty, vzpomínek, pokoušející se postavit na nohy, třesoucí ttc a padající jako den staré srnky, dokud jaksepatří nesešili, aby přede mnou mohly slát jakžtakž jistě, výtvory duchu dědečka Anšela, ti, jejichž příběhy jsem čítával, hledal a tak toužebně se jich dobíral, nevysoký, sporý Oi to Bri£, krátké modré kalhoty vždycky samou skvrnu, Ono s oněmi rozmáchlými nekonečné velkorysými pohyby. Tuhle máme i jeho sestru, malou Paulu Brigovou s dlouhým tlustým světlým copem a očima velíce modrýma, právě tak jako oči Ottovy. Energickou Paulu, která zná vždy jen přímo sledovat cíl, Paulu, která si s ničím zbytečně neláme hlavu a o členy družiny pečuje S láskou a"rozhodně... Ale byli tu ještě další, kteří si přáli narodit se. a dědeček Anšel rychle a ztěžka dýchal, obličej měl rudy a zpocený a mé prsty vytahovaly jakousi pňlnavou průhlednou kapalinu, vytáhly dlouhý chraptivý sten a za ním byl s obrovskou námahou vytažen Kríed, malý Albert Fried. mlčenlivý a uzavřený, řried uvězněný ve své stydlivosti a ve svých úzkostech, který skoro nemá naději, že pozná přátelství či lásku, štěstí se však na něj usmálo a Anšel Wasserman ho poslal k Ottovi a Paule, kteří ho přijali s takovou samozřejmostí, že se rád zřekl své podezíravosti i svých tajemství, která byla ostatně zcela zbytečná, takže se mohl otevřít jako květina. A kdopak je tu ještě? Rus Sergej, hubený dloubán, Sergej se zlatýma rukama, který dokáže sestavit jakýkoliv nástroj či přístroj, ušit stomílové boty, prorazit v každé zdi malá dvířka k dalekým světům, obzvláště pamětihodné jsou však pokusy, které v pnbězích dědečka Anšela prováděl se strojem času, a jediná humorisiic-ká pasáž ze všech příběhů Děd srdce, jak popletl - byť .122 V.? neúmyslně celé město, když posunul všechny hodiny zpátky. A je tu i Armén Herotjon, v ruce flétnu, a dědeček Anšel se na mne podívá, zesláblý a trochu bledý, ale presto usměvavý si lehne a řekne: „Poslyš, Šlejmele, dej příkaz a zavolej sem každého, koho se ti zachce..." „Cože?" „Každého, koho se ti zachce!" Slabou rukou ukáže na nevelký brloh, který zaplňuji Děti srdce. Už jsem si všiml, že jím cosi brání v tom, aby si jeden druhého všimli, jako by každý z nich byl zakryt uzavřeným skleněným zvonem. Ano, bylo to tak pohybovali se, přešlapovali na místě, dokonce se i rozhlíželi kolem, jako kdyby na něco čekali, ale navzájem byli naprosto izolováni. Bůhvíproč mě napadlo, že takhle -nebo skoro takhle - stát jsem je už někdy viděl, to s nimi byli ještě další, jenže si ne a ne vzpomenout a ani dědeček mi nepomohl. Ležel na zádech, ruce přes ústa a v oěich takový zvláštní úsměv, šťastný a roztoužený. Vypadal jako strašně staré malé dítě. ,.Tady je máš všecky před sebou." povídal dědeček něžně, jako kdyby vyprávěl vnoučeti pohádku, tak, jak měl vyprávět mně, jenže to nedokázal, „a teď je vidíš tak, jak je člověk vidět má, ne tak, jak jsem o nich psal já, nýbrž takové, jací byli na obrázcích mé Sary, čárku po čárce..." Teprve v tu chvíli mě ostatně napadlo, že až když uviděl její obrázky - osmnáct let po tom, co cyklus napsal - doopravdy věděl, jak jeho hrdinové vypadali, „Její obrázky," přiznává mi s tak trochu nárněsičným úsměvem, „byly pro mé příběhy tím. čím byla pro Beethovenovy hluché uši hra Herotjonovy flétny ty líbezné zvuky rázem pronikly za oponu jeho hluchoty., Ale pět jich nestačilo, to jsme cítili oba Přestože jsem tenkrát vůbec neznal pasti, které Wasserman Neiglovi chystal, aby na něho vyzrál, bylo mi jasné, že do téhle války budeme potřebovat víc bojovníků, takových par- tyzánů, jací zde ještě nikdy nebyli - slovo „partyzán" ovšem užívám ve zvláštním smyslu, v tom, ve kterém... Podívali jsme se na sebe. „Jsme ted' sami na celém světě," řekl dědeček. ,.jen ty a já. Jak prázdný je svět! Mohli bychom ho znova rozdělit a pojmenovat.. Pojď, Šlomo, synu Tobiášův, sedni si se mnou v tom mém brlohu, krom nás a našich přátel tu není živé duše! Příliš jsi už váhal. Slejmcle! Honem sem přiveď ty své partyzány..." „Ne!" vykřikl jsem. Byl jsem trochu vylekán. Když mč posledné někdo vyzval, abych s ním znovu rozdělil a pojmenoval svět, dopadlo to špatně, to je dobře známo. „Ne, dědečku, ty ne!" křičel jsem hlasité, možná až příliš hlasité, „s tebou ne! Ta Brunova utopie mi stačila! Na velké naděje nemám dost sily!" Tehdy mi dědeček řekl - tím svým jazykem - že utopie se hodí pro anděly. Že lidé se podobají mouchám a že příběhy, které jim vyprávíme, abychom na ně zapůsobili, musejí být jako mucholapky. Utopie prý jsou papíry potřené zlatem a mucholapky je třeba potřít vším, co člověk ze svého těla i života vylučuje. Především utrpením. Nadějí, jejíž míra je mírou člověka, a odpušténim. „A om\ ty opravdu myslíš, že oni se budou hodit?" zeptal jsem se se značnou skepsí, „vždyť jsou to přece jen..." ..... jsou to ti nejlepsí válečníci, ovsem svým způsobem. To přece víš právě tak dobře jako já. Vždyť jsi na nč myslil už přede mnou. A třebaže v příbězích, které jsem vyprávěl prve, nebyli, bude mi mnohem příjem-nějši být s nimi znovu jako tehdy, v té naší uličce, v jediné válce, která stojí za to.,." A tak jsme na svět přivedli i je. Všechny. Aharona Markuse, Chánu Citrinovou. (Jmzburga a Seidmana. ty ubožáky Maxe a Moritze, a Jedidju Munina. Jako by ani den neuplynul od chvíle, co jsem je zavedl k bestii, I oni 324 325 tam stáli, jako kdyby je obklopovala jakási neviditelná hradba. Chána si 396 všech sil škrábala stehna a sténala, Aharon Markus nepřestával křivit svou zmučenou tvář Nezměnilo se nic zasmušilý Ginzburg, kůži pokrytou ošklivými pupeny bílé vyrážky a v uštech ani jediný zubt potřásal hlavou a tím tónem, který mi utkvěl v paměti, se ptal, kdo je, a jeho malý přítel Malkiel Seidman, o němž se říkalo, že byl doktorem historie, jenže se zbláznil a ted* je uvnitř dočista dutý, napodoboval jako obvykle pohyby toho, kdo mu právě stál nablízku. Tentokrát to byl náhodou Jedidja M unin. a tak ruce obou spočívaly hluboko v kapsách a hrabaly se tam, seč mohly, Všichni vzdychali a byli plni života a pohybu. Potulní Židé, kteří se ani na krok nehnuli z místa. Všichni jsme na něco čekali, ale nač, to jsme nevěděli. „Ty možná žasneš," řekl posléze Anšel Wassernian, ,jak to přijde, že jsem tak velkorysý a dovolím ti, abys do mých příběhů přimísil i své vlastní výtvory. Ale eo mí na tom sejde, jestli jsou moji či tví, hlavně že jsou to bojovníci jaksepatří kurážní. Jistě se domyslíš, že to není poprvé, co tenhle příběh někomu vyprávím, a dost možná žc ještě dřív, než jsem ho vyprávěl Neiglovi, jsem se toulal světem a vyprávěl ho různým lidem, takže podle něho bylo napsáno už tisíc příběhů, a ten tvůj bude tisícím prvním. Každý, kdo ho slyšel, prosil, abych do toho příběhu uvedl jeho nej milejší, a já ti prozradím menši tajemství, totiž že i Neigel, když přišla jeho chvíle, mi do něj přispěl... Každý přináší, eo zrovna má, útržky vlastního života, vzpomínky, své drahé i to, na co se zapomnělo,.. Ne, Slejmele, i kdybys mi přivedl desetitisíce lidí, v mém příběhu se pro ně místo najde, to jen ten příběh sám se přede mnou skrývá a já se ho musím svými chabými silami chopit, ale v tom mi nemůže nikdo pomoct a já chudák byl vždycky zbabělý, však se i Lcď celý třesu, když mám naše přátele přeměnit jediným luhem pera z krejčíků v hrdiny řádného příběhu, a můžeš ie smát, ale byt tu tak Zalmanson, zkřivil by výsměšně pusu a řekl by mi: .Hlavní tvá bída, Wassermánku/ (tak vždycky začínal své promluvy ke mně, jednou bych měl tednout a spočítat ty hlavní chyby, které na mně naseli, je. že jsi zbabělec! Zbabělec v životě i ve psaní! Snad si laskavě vzpomeneš, kolikrát jsem ti musil mluvit do du-Se, nežli jsi vůbec souhlasil, že zanecháš té nudné práce v archivu a začneš doopravdy psáť? A potom, když se tenhle pokus vydařil, co námahy mě to stálo, abys přikoupil na to, že napíšeš celý cyklus?! A kolik nocí jsem h tebou proseděl a přesvědčoval tě, aby ses odvážil nepsat tak, jak psali všichni hebrejští autoři knih pro děti před tebou' Vždyť tys tuze rád chodíval po vyšlapaných cestičkách a stejně jako oni jsi zas psal o Abrahámovi kácejícím modly, o králi Šalomounovi jako pacholeti, jak nerad jídal kaši, až se vojevůdce Joav schoval pod ■tolem a strašlivým křikem ho poděsil. Ne! Takových jitme už měli dost! Lásku k Siónu, Mravni naučení mládeži, Zkušenost vzdělavatelskou... Já tě měl k tomu, Wassermánku. abys psal tak, jak se psát sluší spisovateli svobodnému. Jak píší spisovatelé jejich! Uaže/ (říkával I Umě Zalmanson. kéž by tu tak byl!), ,nclekala mé ta vina, kterou jsem věděl, že nám budou dávat, a myslil jsem, že ta sluší, aby tu byl konečně hebrejský spisovatel, který by psal pěkné, vzrušující, napínavé dobrodružné příběhy, plné lásky k člověku, a nejen k člověku židovskému!' Věru. Slejmele, tolik na mne naléhal, že jsem sedl ji napsal své Děti srdce, a kritici na ně závistivé dštili oheň, jakoby našli bohatou kořist, smáčeli pera ve žluči a kydali na mne špínu, vinili mé z chabého talentu a dokonce i ze zlovolného úmyslu ,kazit dítka izraelská', u nedali si pokoj, dokud nepřivolali z onoho světa toho milého Avrahama-Mordechaje Piórka, který dvacet let přede mnou napsal knihu Věrně mtází, a považ, odvážil 327 se vybrat a přeložit do hebrejštiny jednoduché příběhy o dobrotě, věrnosti, přátelství a odvaze, které našel nejen u autoru židovských, ale i u těch ostatních! A když chtěl psát o řádných lidech, nepsal /as o praotci Abrahámovi, nýbrž, pokud se nemýlím, o anglickém kapitánovi jménem Richardson! Ach, Šlejmele, tihle mi dělali ze života peklo, a nebýt Zalmansona, který mě neopouštěl, nebyl bych napsal ani to málo, co jsem napsal. A i když jsem psal, věděl jsem, že ho rmoutím, že jsem nesplnil jeho naděje. A celých těch dvacet let, co jsem psal příběhy Děti srdce, jsme se přeli o každé mé písmenko i čárku a on se na múj rukopis vrhal s taseným perem a opravoval, odmítal a pln nevýslovné nevole přitom křičeh, Vrahu! Lupiči! Plagiátore! Však já vím, že umíš psát lip! Vždyť jsem četl vetše, kterés psal v mládí! Takový talent sc neztrácí, ten se jen zradí a nechá! Tys to své nadání úplně opustil, Wassermane! Kdybys aspoň od druhých uměl krást jaksepatří, aby člověk nepoznal otisky těch tvých strachem upocených prstů! Ale všecky tvé představy jsou stvořeny k obrazu tvému - i když je posíláš k těm nejúžasnéjšim světům, jsou to pořád ti maličcí Wassermánci, kteří klopýtají klikatými cestičkami přes ty tvé nadmíru dlouhé věty! Píšeš jak Halíčan! Je to dlouhé, moc dlouhé! Jen ěert sám ví, proč tě vůbec ještě tisknu, a ten snad taky chápe, proč jsou děti tak dychtivé těch tvých bezbarvých povídek! Božíéku. Wassermane. trosku víc kuráže! A trošku víc humoru, v životě přec nejsi takový suchar, dokážeš druhé rozesmát, i když ne vždycky úmyslně... A proč skrblíš kořením ironie? Buď přeei drobátko šašek, Wassermane. a trošku taky šprý-mař, co rozesmává hosty na svatbách, a trochu lhář a slovní cizoložník, a piš s láskou a hlavně bláznivě, protože jinak je všecko tak nudné, ubohé a není v tom ani špetka Božiho dechu. Nu. Wassermane, co ty na to?' " (3) Ale než uslyšíme začátek příběhu, musí ještě uplynout pár dni. Především má Neigel ve svém táboře na práci i jíně věci než poslouchat pohádku o zestárlých Dětech nrdcc. Pravda, občas během práce, uprostřed nějaké důležité schůze nebo když se jde podívat na vlakem přijíždějící transporty, podlehne na chvíli pokušení a dovolí si potěšit se přeludem zvláštní, příjemné vzpomínky, ale pak se zas jme horlivě plnit povinnosti. I když se ho nijak zvlášť nesnažím poznat, jsem si jist, že jeho práce těmihle přestávkami netrpí ani v nejmenším. Kdo mu byl při práci nablízku (kupříkladu Staucke), ten se závistivým uznáním dosvědčí, že Obersturmbannfíjhrer Neigel je hotový nezmar a ještě po půldruhém roce vy-silujici práce při vedení tábora se stále drží - je nekompromisní, co se plnění povinnosti vlastních i povinností jeho mužů týče, zabiji, aniž dá v nejmenším najevo city, přesné podle ideálu, který' načrtl Reichstůhrer Himmlcr (který si na Neigla nesmírně potrpěl!), a teď. v posledních dnech, jako by do něho vlil novou sílu - v táboře je hu v idět všude. Jako kdyby bylo Neiglů deset a všichni překypovali iniciativou a byli nanejvýš výkonní. Osobně vykoná rozsudek smrti nad dvěma ukrajinskými strážnými, kteří byli chyceni při braní úplatků, u vchodu do plynových komor chladnokrevně zastřeli čtyři ženy i s dětmi, protože vyvolávaly paniku a mezi strážnými způsobily zmatek, noc co noc teď svití v jeho baráku Nvétlo ještě po půlnoci a potom, ve dvě v noci, jde kon-(rolovat stráže. V táboře už žádají doktora Staucka, aby veliteli poradil, aby bral něco na spáni. Ale Staucke s ironickým úsměvem odmítá pověsti o velitelově nespavosti. Staucke si myslí (to jsem se dozvěděl ze vzpomínek, které nadiktoval americkému novináři, když v šestačtyřicátém pobýval v Lodži v ústavu pro duševně choré a čekal, až soud rozhodne, ze není duševné zdráv, a lak lomu zrejme opravdu by lo, až rta řídké momenty příčetaosli - v jednom z nich poskyil tohle interview), tento Staucke si tedy myslí, že v celé Rísi není druhého muže+ jehož osobnost by tak odpovídala H i mm le rovu abstraktnímu ideálu nemeckého důstojníka. „Ale taky tak nudného!" naříká si Staucke. „Tak omezeného a k smrti nudného! O ničem na světe se s ním nedalo promluvit vic neždvé věty, ovšem až na tu jeho bilvu na llmenskéra jezeře: a jeho dětství v Bavorsku - ovšemže v Bavorsky myslel jste snad, že je z Porýní? Poslyšte, tohle tam radši nedávej le... - a koně. Ale dobrý důstojník to byl, to ano. Možná mu trosku chyběla představivost, ale zato byl přímý a věrný jako pes. On vám byl strašné vážný, tenhle Neigel, Dokonce i teď, poslední dobou, na nej po nocích myslím. Těžko tady usínám, to kvůli tomu křiku. Slyšíte je? Ne? Ale vždyť to by se člověk zbláznil..," (Následuje nezajímavá pasáž,) „AnoT byl až moc vážný. Bral život vážné- Teď jsem si ještě na něco vzpomněl -když v jeho přítomnosti někdo vyprávěl košilatý vtip, tak se smál, ale všichni viděli, že ho to uvádí do rozpaků a že vtip možná ani nepochopil. Ne, společenský nebyl, jestli rozumíte, jak to myslím. Možná měl nějaké pokrevní bratry v lom jeho hnuti, nevím, ale u nás v tábore nic. Jaktěživ se nepřišel napít do důstojnic kého klubu, a to se lidem samozřejmé nelíbilo, říkalo se, ie nosí nos moc vysoko a tak. ale j a," usmeje se Staucke tím svým zvláštním úsměvem, prízračným úsměvem člověka, který má zřejmé za sebou zkušenosti, jaké nelze popsat,, já myslím, že se prosté styděl a že měl jakousi zastaralou, dětinskou představu o lom. jak se mi nacistický důstojník chovat, V SS byli takoví skoro všichni," (Následuje nezajímavá pasáž,) „On, myslím Neigel, vám neznal ani křestní jméno vojáka, který mu půldruhého roku dělal šoféra! Jen jednou se stalo1 že drobet vylezl z ulity s mohlo to být začátkem dvaačryřicátého, v únoru nebo březnu, to vám nič, když skončila schůze s důstojníky, zničehonic požádal, abych v jeho místnosti zůstal. Nechápal jsem, oč jde. Počkal, až všichni odejdou, potom sel ke skrini a vyndal z ni láhev scdmaosmdesátipro-centniho alkoholu, kterou jsme tam měli, když bylo zapotřebí uvitat nějakou vysokou šarži. Nalil do dvou skleniček a povídá: tMému synovi, Karlu Heinzovi,jsou dnes tři roky! Slíbil jsem mu, že jeho narozeniny oslavím, i když budu daleko! Na jeho zdraví!' A rázně zdvihl skleničku, jako kdy b v salutoval, napil se a málem se udávil. Chápete, nebyl na to zvyklý Já se tenkrát málem udávil taky, jenže smíchy, on vám byl tak. no, jak bych to řekl... No prostě plnil svou povinnost! Pochopitelně jsem se pokusil využít příležitosti a zeptat se ho trochu na rodinu a lak, ale odpověděl mi tak úsečné, žc jsem hned pochopil, že přátelské setkání skončilo." Staucke amerického novináře požádá, aby mu zapálil cigaretu a vložil mu ji mezi rty, ruce má totiž spoutané svěrací kazajkou, io proto, že se už. třikrát pokusil o setewraždu a vzbudil tak naprosté rozpaky v lékařích, kteří o něho pečují - jako jeden muž prohlásili, že pro Stauckeho silný sebevražedný pud není vysvětleni, protože se všichni shoduji v tom, že je to člověk s chorobným nedostatkem svědomí a že jaktěživ nedal najevo lítost nad svými činy. Také je třeba počkat, až Neigel odjede na měsíční dovolenou domů, obrnit sc patřičnou trpělivostí, dokud se z ni za dva dny nevrátí, a zatím sledovat Wassermana pft jeho nové každodenní lopotě, a nechat ho. aby se dosyta vymluvil na téma, které ho poslední dobou velmi zaměstnává - význam náležité stravy pro tvůrčí síly . postěžoval si na potíže s trávením, věnoval se namáhavým dohadům, z čeho bude sestávat příští večeře, a vykládal si o jiných jídlech, která v živote snědl, („Takhle 331 za soumraku ve Varšavě, teď mi pripadá, jako by to už byla celá staletí, ještě než jsem ne začal stravoval u Nei-gla, jsem vcházel do Feituuchovy jídelny, rozložil $j noviny na ubrusu z voskovaného pláma, červené a bíle kostkovaném, a starý Feintuch mě s rozzářeným obličejem pozdraví] a na svou Polku v kuchyni zavolal: , Wasserman!' Místo jídelního lístku tam měli ve zvyku za volat stra vní ko vo j m éno,.,") Není poe hyb. že představa každodenní, pravidelné, vydatné stravy po dlouhém období hladu Wassermana velice vzrušuje. A po všech těchhle dnech se konečné do tábora vrací Neigel, Wassermana, pracujicího na zahrádce, si ani nevšimne, takže Wasserman se ni leká, zdali se snad něco nestalo, ale nestalo se nic a večer, když jc Neigel s prací hotov a když vyřídí všechny nahromaděné resty, zavolá si Wassermana a s pýchou, kterou se snaží nedávat najevo, mu podá tří stránky vytržené ze zápisníku, na kterých jsou velkým písmem vyvedeny zápisky z návštěvy dolu. Wasserman neřekne ani slovo a pustí se do čtení, („Co ti mám říkat, Šlejmele, v těch zápiscích nebylo ani zbla talentu! Byly psány jak vojenské vyhlášky. Vázne! Jen na jednom místě jsem si všiml, že se pohan pokusil o menší zkrášleni - snad aby zapůsobil - těmihle slovy: .Tunely j sou rozvětveny a plny podivné tajcmnosti+ lnu, z prasečí oltáriky šlrajml neuděláš]") „Překrásné!" zalže Wasserman, když dočte, ale to už se Neigel neovládne a začne se zápalem a pyšně vyprávět, jak jel do Borislavi a potkal tam jednoho známého důstojníka, jak mu napovídal jakési výmysly o účelu své cesty, jak ho přesvědčil, aby ho vzal do opuštěného dolu na lepek, který se jim podařilo najit jen na staré mapě ■í počátku století, jakou fantastickou historku mu tam napovídal, aby umlčel jeho nevěřícné otázky! Neigel to vypráví, j ako by se chlubil složitou vojenskou akcí, kterou úspěšně provedl uprostřed nepřátelského území, a Wasserman mu naslouchá se sklopenými víčky a nakonec řekne: „Všechna čest, Herr Neigel, vidím, že jste se pro náš příběh zcela zapálil!" A Němec odtuší se širokým úsměvem (pochybuji, že někdo / jeho podřízených kdy takový viděl): „Poslyš, Wassermane... v tom kraji je lakové hezounké lázeňské mestečko a taky minerálni prameny, a dokonce i kino! A víš, co jsem tam dělal já.' Jel jsem ti hledat ten tvůj smradlavý důl na lepek!" A Wasserman na to: „Ach, Herr Neigel, já to poznal od samého počátku, hned jak jsme se setkali! Vy v sobě máte všecko potrebné k lomu, aby z vás byl skutečný umělec!" Neigel: „Ted* mluvíš hlouposti, Wassennane, moc dobře víš, že já nejsem ze spisovatelského těsta! Přestože žena říká, že píšu hezké dopisy..Ale Wasserman nestydatě opakuje jakési nesmysly o jiskře, která prý je v něm, tedy v Neiglovi, skryta, jak je ji třeba uvolnit ze zajeti každodenní rutiny a pracovních povinnosti, a Neigel se znovu zasměje a znovu jeho slova popíiás ale jakási červeň, která Lam prve nebyla, mu na okamžik zalije tváře a on najednou udělá rukou jistý pohyb, a v tu chvíli málem Wasserman i já nevychované vyprskneme smíchy, protože Němec nevědomky udělal přesně to správné gesto, io, v němž je obsažen 1. zdánlivý nesouhlas, 2, známé potěšení z pochlební civí, 3, falešná skromnost a 4. silná touha, velici: Ještě! Ještě! {Wasserman; „Nebožka maminka měla, Šlejmcle, pravdu, když říkávala, že když se hlupákovi lichotí, tak se v tom poznává...") „Nacházíme se," řekne Wasserman, když se oba uklidní a rozhodnou se, že se pustí do vlastního příběhu, ,jak známo pod zemí,*' „V dolu na lepek," potvrdí Neigel se srdečným úsměvem Ale Wasserman, aniž se na něho podívá, prohodí: „Možná že ano, a možná taky, že rte. Ještě si tím nejsem tak úplné jist." 332 NatoObci^tujmbafinruhrcr požádá zdvořile o vy5vél-lení, zdali slyšel dobře, co Žid říkal, a když se ukáže, že si tím Wasserman vskutku „není zcela jist", rozlítí se tak* že mu až zblednou rty, a přeje si vědět, „co má tahle komedie znamenat". Ještě před okamžikem přeee mluvili 0 dolu v Borisi a vi a plánovali lam děj, nemluvě ani o obrovské námaze a „nemalém riziku", které Neigel podstoupil, aby v Borislavi „prozkoumal atmosféru", o hloupých lžích, do kterých se zapletl, a o dobrém jméně, které tam dal v sázku, a to všechno proé? „Aby ses najednou, v jediném okamžiku, z bůhvíjakého rozmaru rozhodl, že důl na lepek nechceš?!" Ale Wasserman se nelekne, ještě se tak nanejvýš zamyslí a Neiglovi odpovi s podezřelým klidem. Jak už to mi ve zvyku, uchláchol i ho lsti, Vysvětli mu, že takhle je to s tvorbou pořád - „Tisíckrát a jednou se staví a boří a boří a stavil" A přizná se, že takhle on píše, že si pro svůj příběh jaktěživ nic nevymyslí, že jen jakoby odkrývá příběh, který už někde na světě existuje, jen se po něm natahuje, jako se dítě natahuje po krásném motýlovi. „Jsem jenom písařem tohohle příběhu, Herr Neigel, jeho služebníkem..." Když se konečné Neigel začne uklidňovat a jen tu a tam se v něm ozve potlačovaný hněv. zajde Wasserman ještě dál a dá mu lekci, v níž jenom já vy-eítím pomstychtivou odvetu; „Hlavní vaší (!) bědou, Herr Neigel. je, smim-li 10 tak říct, že se neodvážíte překročit vlasmi stín! I představivost je třeba procvičovat, posilovat ji, jinak to s ni totiž dopadne tak, že zeslábne jako odumřelý úd!" Vstane teď konečně Neigel a udeří Wassermana svou ocelovou pěstí? Vyžene snad Wassermana ze svého baráku zpátky k tomu odpornému Keislerovi do dolního tábora? Neigel neudělá nic. Zamysli se nad tím, co od Wassermana slyšel. Obličej má ještě rozzlobený, ale vkrádá se mu do něj i jiný výraz, nový, který je mi zátěž- to definovat. („Také sis toho v&m!, Älej mele? Máš věru dobrý zrak! Vskutku, na okamžik vypadal jeho obličej jako obličej žáka. Obličej učitelského pomocnika, který oddaně hledí a pilné naslouchá všemu, co učiteli vyjde z úst, ale v duchu už spřádá plány, jak ho o všecku jeho moudrost okrást..,") „Vyprávěj," zavrčí Neigel, „poslouĽhám" „Tak tedy," řekne Wasserman, T.zatím jsme pod 2emí. mezi jeskyněmi a štolami, Snad byste mi mohl pomoct, Herr Neigel^ a ŕíct mi J aké pachy tam cítíme?" „Pachy? Rekí bych, že jako v kterémkoliv dole. Jen to kun víc páchne." „To prosím nepostačí." „Tak tedy.., je tam cítit naftul" „A to je všechno?* „Poslouchej, Wassermane, vyprávíš ten příběh ty, nebo já?11 Já, s vaším laskavým přispěním. Jenže chápete, může se stál, že budu potřebovat vaše schopnosti, poněvadž já - a to vám nepřeju - nemám čich a nikdy jsem nou měl jaksepatří psát o příjemných vůních, to žena mne v tom pomáhala. Takže prosím, Herr Neigel.,." „Hm,,. Cože? Aha, říkáš pachy,.. Pachy? Snad tam bylo i,,," zavře oči, vzadu si opře hlavu a pokouší se rozpomenout. „Ano, mám dojem, že tam bylo cítit i zvěr. Snad zajíce, tím si nejsem jist. Vic si nepamatuj u.1L „Zajíci!" řekne Wasserman radostně a poznamená si lo do sešitu. „Zajíce mám rád, Herr Neigel. Poslyšte: .... téz zajíci přicházejí do dolu k poradám, jež konají před tažením do teplých kraju. Ba i Hškv přicházejí sem fH> tisících, aby uložily se zde k zimnímu spánku svému.' Co říkáte, pěkné, že? Rozvíjí se nám to!" A potěšené si /anine rukama. Neigel dá najevo pochybnosti o správnosti zoologických údajů, a Wasserman nelení a pověří ho, aby tedy 134 335 ony údaje ověřil. Neigel sc na něj hněvivě podívá a po-znamená si to do zápisníku. Wasserman čte ze sešitu dál. Vypráví Neiglovi 0 velké síni, „Síni přátelství", k níž směřují všechny štoly, které - řekne odvážné Wasserman - Jsou rozvětven y a plny podivné tajemnosti". Znovu musím poznamenat, že dědeček Anšel nemá zrovna příjemný hlas. Je huhňavý a jednotvárný, a když dědeček mluví, v koutcích úst se mu hromad i bílé bubliny slin. presto se mu však v tváři zračí jakési vytržení, kvůli němuž mu Neigel naslouchá. Cosi připomínající skoro krásu rozlévá se An-šelu Wassermanovi obličejem, když popisuje Síň přátelství, vyhloubenou kolem obrovských kořenů starého duhu. a já najeden dlouhý, podivuhodný okamžik zapomínám, že rozumím slovům, vracím se zpátky k tomu pravidelnému nápěvu a cítím palčivou touhu ditéte porozumět příběhu. V Síni přátelství, vypráví Wasserman, sedá družina večer, kdyžje práce skončena. Členové družiny se opírají o prašné stěny a kořeny, s potěšením rozmlouvá [i či klidné mlčí, jedí dobrou polévku, kterou uvařila Paula, a uprostřed tančí plamen parafínové lampičky (.Zajisté víte, Herr Neigel, že parafínový olej získáváme z lepku!"), a když se Neigel laskavé podívá, uvidí mezí stíny všechny své dávné přátele: „Tady je nás Otto Brig. milovaný a uznávaný vůdce družiny, ale už to není, jak dobře víte, žádné déčko, ne, je mu teď asi osmašedesát let, ještě ale nosí ty krátké kalhoty, plné skvrn od lepku 1 od hlíny, a pořád se ješté usmívá tim čarovným, zářivým úsměvem...** Také Neigel, sedící naproti Wassermanovi. se mimoděk usměje („Na mou věru, Slejmele, všaks to viděl sám - sotva před vteřinou se celý kabonil, jako dravec, který větří kořist, a teď se proti vlastní vůli usmívá") a na okamžik se jeho nelítostné, pronikavé oči pokryji lehkým oparem dálek a časů, ruce mu spočinou nehybné, ramena rovněž poklesnou a Wasserman zvedne hlavu, na okamžik si dovolím se tim pohledem potěšit, ale pak se mu v obličeji jako záblesk živé, bolestné vzpomínky na-pne pod dolním rtem hbitá, přímá vráska a Wasserman K zkřivenými rty. jen jakoby mimochodem řekne: „A je tuze nemocný, náš Otto.*' Neiglovi se rázem oči zjasni a obličej mu strne. Připomíná to vypouklé linie válečných lodi v řídké mlze svítáni; Xožc'.' Nemocný? A proč?" Wasserman: „Bohužel je to tak. Náš Otto, posledně tak silný a s údy zdánlivě lak statnými, stůně. Už několik let trpí padoucnicí n v poslední době se jeho stav ješté zhoršil, začal klesat na mysli a doktoři mu nedávají velké naděje na uzdraveni. A proto budu prosim potřebovat, Herr Neigel, rychle vědeckou dokumentaci o padoucnici. Teď ale dál: v dole jc s námi také náš milý.,," „Moment!" vykřikne Neigel a nutí se ke klidu, Potom ne zeptá znovu: „Moment, prosím tě! Snad mi laskavě řekneš, ale bez chytračení, proč k čertu musi Otto začínal příběh, kdyžje nemocný? Co v tomhle stavu vůbec dokáže? Mysli na to. Wassermane! Nenech příběh, aby té vedl a tys ho neplánoval! Bez organizace a plánování ,ic nedá dělat nic, ani příběh, Wassermane!" Jenže Wasserman zřejmě vůbec nemá v úmyslu nějak ■i příběh plánoval či organizovat. Přesně tak tomu bylo i před lety, když si umínil, že do příběhu uvede dítě, i když já, tenkrát ještě chlapec, jsem věděl, že to dítě bude ději na škodu, že nemá smysl rozepisovat se o dítěti v příběhu, ve kterém jde hlavně o válku a akci. Už jsem si u dědečka Anšela všiml, jakési zasněné, poněkud nedbalé roztržitosti, Možná ho soudím moc přísně, ale připadá mi, že při vší jeho úzkostlivé přesnosti - a někdy až malichernosti - v záležitostech materiálních, co se jeho duchovni tvorby týče, patřil k onomu druhu lidí, kteří 337 spoléhají na to, žc tenhle svět má kdesi nějakou logicky myslící, shovívavou redakcí, která vmžiku napraví všech no, co oni svou nepořádností a nesystematičností napjB chaji. A Wasserman s naprostým klidem, který tentokrji skutečné hranicí ai s drzostí, opakuje svou pro>bu t „vědecké informace o padoucnici"), načež mě Neigel trochu zklame a vztekle, ale poslušně si tu otravnou prosbu poznamená. („Za ním jsem arei moc dobře viděl malého chlapce, který doufá, že zničehonic se odkudsi objeví dobrá vila, a právě proto mé nechává, abych ho rmoutil, protože čím větší je zpočátku zklamáni, tím větší je i radost, když nakonec všechno dobře skončí,") ,.Alc jistě vás potěší, že vyjma Otty se všichni těší dobrému zdrávi." „To jsem tedy vážně šťastný, hajzlpucře!" „Samozřejmé vyjma těch, co zemřeli." „Zemřeli?" Neigel mluví klidně, v jeho hlasu však začínají žhnout rudá vlákna hněvu. „Ach." odruší sklíčeně Wasserman. „umřela Paula Naše dobrá Paula už není.. Teď se dá Neigel do hlasitého smíchu, do něhož vkládá všechno své pohrdání starým Židem: „Paula?! Vždyť jsi přece sám před chviličkou povídal... počkej, jak to bylo... Že prý nám vaří polívku. Ano, přesně tak jsi to povídal! Teplou polívku!" „Teplou a chutnou," souhlasí Wasserman a smutně pokývá hlavou, „máte úžasnou paměť a máte zcela pravdu, Paula nám připravovala teplou a chutnou polévku, každý večer ji připravovala, hustá byla jak hrachová kaše, jenže Paula umřela. Věru. tuze smutné.., Je mrtvá, ale svým způsobem jako by tak nějak byla dál mezi námi. A nejen ona, my všichni. Živí i mrtvi. Už ani nepoznáte, kdo z nás žije a kdo už odešel na věčnost,.." Neigel hněvivé vybuchne: ,Já chci nějaký jednoduchý příběh, Wassermane! Něco ze života! Z mého živo- ta! Něco, co by pochopil a procítil i člověk jako já, který nechodil na univerzitu! A nikoho mi nezabíjej!" A Wasserman na to:, Jakým právem ode mne žádáte něeo takového, Herr Neigel?" Poté se nadlouho rozhostilo ticho. Wassermanova tichá slova, pronesená nikoliv hněvivé, nýbrž s bolestným, dojemným údivem, jako by naplnila veškerý prostor. Teprve když dojem, který vyvolala, jakžtakž pominul, nabyl zas Neigel řeči. Prohlásil, že ví naprosto přesně, co si o něm Žid mysli („Vždyť to máš napsáno na čele!"), ale jestliže chce Wasserman presto respektovat Jakousi dohodu či projevit trošku porozumění, a to i v těchhle podmínkách", pak musí dát najevo „trochu pružnosti". A Neigel vstane ze židle a rozčileně se prochází po místnosti. Jeho veliký autoritativní obličej, obličej vyzařující takovou rozhodnost, žc hraničí až s krutosti, je teď napjatý až po nejzazši možnou mez svých dlouhých rysů. „Je nej vyšší čas promluvit si naprosto otevřeně." řekne a buší do taktu pěstí do rozevřené dlaně. Jisté, 1 v Dětech srdce se děly věci zázračné, věci. které se vymykají logice i řádu přírody, jenže se to dělo tak nějak vlídné, a nejako u těch modemich umělců, „které mi tu tak uminěně napodobuješ" a kteří tyhle věci piší „z nenávisti k člověku. Ano, přesné tak to je! Oni mají prostě potěšení z toho, že nás matou, a co nám za to prosím dávají? Vůbec nic! Jen smutek a zklamání, to mi věř!" Wasserman sc ho neptá, odkud toho o moderní ni umění tolik ví, Wasserman právě tak jako já tuší, že tenhle proslov je jen úvodem k něčemu důležitějšímu. A Neigel jde opravdu k jádru věci. Je to zřejmé z toho, jak zrychlil chůzi, z toho, jak nepřestává špulit rty, i z častých úderu, které pěstí zasazuje dlani. „Tohle nám pro-nim tihle moderní umělci dávají, zato tvé staré příběhy si pumatuju moc dobře dodneška, a to přece už něco znamená, nemyslíš?" On sám sice literatuře vůbec nerozumí 338 339 a nechce posuzovat „literární díla", zejména ne ta. která četl před nějakými pětatřiceti nebo čtyřiceti lety, ale jeho žena Christína, kterou během dovolené v Mnichové navštívil, tomu rozumí líp než on. A taky má lepši paměť; , .Christína jaktěživa nic nezapomene, i takoví lidé se najdou." povídá, pokyvuje přitom hlavou a Wasserman ho velice pozorně poslouchá. „Ne, nemysli si, že moje žena je snad nějak zvlášť vzdělaná" - (Wasserman: „To slovo .vzdělaná4 pohan vyslovuje takovým zvláštním způsobem, asi jako když člověk vyplivne z úst červivou půlku jablka.") - a taky jaktěživa nechodila na univerzitu. Je to prostá žena, tedy myslím obyčejná. Ale má něco - nevím vlastně, jak to nazval - něco jako nos. nebo čich, ano. to je ono, čich na to, co je opravdové, a co je jen podvrh" -a Neigel vypráví dál, na Wassermana se přitom ani nepodívá, a je nade vši pochybnost jasné, že mluvit o těchhle věcech ho stojí obrovské úsilí, protože dosud nikdy si tyhle myšlenky nemusel systematicky uspořádat - „rná rozhodně vkus," zdůrazňuje znovu, a najednou jako by ho něco vymrštilo od šedivé plechové skrine, vedle které stal, a on musí jakoby proti své vůli kráčet vpřed, až se ocitne tváří v tvář Wassermanovi, a cosi, jakási dávná slušnost nebo snad smysl pro povinnost, ho donutí, aby se Židovi podíval zpříma do oči a chvatně řekl: „Říkal jsem jí. že ses sem dostal. Když jsem měl dovolenou, tak jsme o tobě trochu mluvili. Pamatovala si Seherezádiny příběhy z dětství." Wasserman se napřímí a tváře mu zrudnou. („Jisté pochopíš, Slejmelc, že jsem hned nastražil uši. Toto přec nebyla žádná maličkost, dva ctitelé najednou!") „Má žena. Wasscrmane, říká. žes byl špatný spisovatel. Že ty tvé historky byly vlastné dost nudné, až na ty kejkle se strojem času a lety na Měsíc, ale ty jako by prý taky znala odjinud. Slyšíš, Wassermane? Říká, žes byl jen taková kuriozita, Ano. kuriozita, která se proslavila jen náhodou. To jsem ti chtěl říct." Neigel zmlkne. Troška nečekaného taktu ho přiměje, lby se teď od Wassermana, celého rozčileného, odvrátil. Divám se na malého, strašně poníženého Žida. Opravdu, měl jsem ho udělat nadanějšího, úspěšnějšího.,. Neigel řekne velice tiše, obličej odvrácený stranou: „A já tě bránil, Wassermane, ve jménu těch starých vzpomínek jsem tě bránil. Vidíš, kam jsme se to dostali." Ano, tahle slova způsobí mému malému Wassermanovi víc bolesti než ta předtím. Na okamžik jako by ho osvítilo poznání, že Obersmrmbarmfuhrer Neigel je možná posledním člověkem na světě, který si na jeho skromné výtvory pamatuje a také si je cení, Možná, že právě v Neiglově jednoduchém myšlení, v myšleni toho Nei-gla, který o něm nečetl ty jedovaté kritiky, existuje takový Wasserman, jakým chtěl Wasserman být, Možná že jen v blízkosti tohoto Neigla se Wassermanovy nejtaj-nější sny stávají živou skutečnosti. „A teď, když už to víš," p°v,dá Neigel, ,jsem ti chtěl říct ještě něco. Nejen v souvislosti s tvým příběhem, ale i s tímhle experimentem." Začne se opět procházet místností a mluvi do vlasmi zaťaté pěsti. Člověk by řekl, že musí slova nutit, aby mu z úst vůbec vycházela. „Vis," řekne nakonec, „v posledních dnech jsem o tomhle všem trochu přemýšlel. Myslím o sobě a o tobě. To, co se mi tu stalo, je pro mne něco nového, a já jsem vždycky rád, když to, co se se mnou děje, chápu." Neigel na okamžik nechá bezcílného přecházeni po místnosti, zastaví se u stolu a jme se tam rovnat spisy a sešitky tak, aby se náležitě dotýkaly: „Ty mnou pohrdáš,*' povídá, otočen k Wassermanovi zády, „protože to máš tak: ty jsi spisovatel a ve mně vidíš vraha. Ne, teď nic neříkej! V tom starém světě, ve kterém jsi žil, člověku jako já ovšem říkali vrah. Jenže svět se už pár let mění. Ty sis toho možná nevšiml, Wassermane. Starý svět zemřel A starý1 člověk zemřel s ním. Já už žiju ve světě novém. V bu- 340 341 doucnosti, kterou mi slibuje můj Vůdce a Ŕí.šc. Ano. Seherezádo " řekne, rx>odhrne záclonu a vyhlédne ven, ..to, co jsme na sebe pro Říši vzali, se děje z dúujdů, které ty jaktěživ nepochopíš. Ty s tou svou židáckou morálkou a s těmi svými představami o spravedlnosti. Já tyhle véci nedokážu tak dobře vyjádřit. Na to máme filozofy a profesory, kterým to myslí. Mne platí za (o, abych jejich myšlenky uskutečňoval, A já mám svůj úkol rád. Když jsme se v důstojnické škole v Brunšviku učili o ideologii strany, uvolnil mne z toho sám Reichsfuhrer, abych ti připravoval jezdecké cviky na závěrečnou ceremonii. Víš. já si poradím spíš s koňmi. Ale něco mi i tak do palice vlezlo a já vím, že ty a já patříme ke dvěma úplně rozdílným druhům tvorů. Vy už tu za dva za tři roky, až dovedeme svůj plán do konce, nebudete. My tu zůstaneme. Takhle vždycky zůstávali ti silní a všechno určovali," Mluví do okna s vášnivým zaujetím, ale Was-serman se na něj ani nepodívá, jen hlavou na tenké nitce krku důrazně pokyvuje sem a tam. Neigel se k němu otočí, a když ho uvidí, zachvátí ho nevysvětlitelný vztek. Řekne: ..Tohle bude naše země, náš vzduch a naše názory na spravedlnost i na to, čemu ty říkáš mravnost. Zů-stanem tady tisíc let, a to je teprve začátek. Když přijde někdo, kdo na to bude mít jiný názor, budeme s nim bojovat. A když nad námi zvítězí, tak to bude proto, že bude spravedlivější než my. Tak je to. Vy v téhle válce patříte k těm. kdo prohrávají. My jsme vítězové. Takhle nám budou říkat v učebnicích dějepisu, ze kterých se bude učit můj syn: vítězové.** Wasserman se už neovládne. (,Já tak mít, Š lej mele, sílu kamene a tělo z ocele!") Vyskočí ze židle a stoupne si, vousy celé naježené. Tedy abych pravdu řekl, vypadá dost směšné. Podle toho. co poněkud zajikavě říká, se Neigel „trpce mýlí". Především prý jaktěživ neexistoval žádný „starý' člověk", takže nikdy nebude možné mluvit «> nějakém „novém člověku'*. „Člověk je vždycky člověk, to jen jeho hvězdopravci se mění." Podle něho jsou en i Neigel na téže straně, straně poražených, jenže Neigel n jeho druhové jsou „hotovi se zaprodat za tenhle nesmyslný přelud, za iluzi, že člověk může zvítězit nad •labšim." jenže Wasserman už hrozně dlouho ví („Tuhle moudrost mám v duši i v těle vyrytu snad už tisíce let"), )c úplně dole na neviditelném účtu - to, kdo tenhle účet nestaví, se vysvětlit nenamáhá - stojí, že k poraženým piiíři Wasserman i Neigel. Neigel s ľ pousměje: ,.Ty máš tu drzost - vlastně možná bych spíš měl říct: to jsi tak hloupý - že tu říkáš takovéhle věci? Tady?" A Žid na to: „Tady, právě tady, co chvíli prožíváte porážku, A je strašné, Herr Neigel, že diky vám jsem zoufalejší, než jsem kdy byl. Ano, snad sám víte, že stroj duše je úžasný a že v něm probíhají rozličné procesy n pohyby, které může člověk věru provádět jen jedním směrem,*1 Neigel ho požádá: „Nerozumím,., Vysvětli mi to, prosím." Wasserman se vytáčí, zaplétá se do nej-in/ličnějších výkladů, až nakonec přijde s vysvětlením, že na světe jsou věci jako například krutost. „Věru, kupříkladu krutost. Jak se fcdnmi Slovek naučí byt krutý, řekl bych, že mu přijde zatěžko to překonat. Zrovna tak, jiiko člověk nezapomene plavat v řece, když se to jednou naučil - tak mi to aspoň říkali ti, co v řece plavali - no u co se týče krutosti, zlomyslnosti nebo nedůvěry k lidem, člověk nemůže být krutý po troškách, zlý ze třetiny i l snad podezírat lidi jen z jedné čtvrtiny, jako kdyby to byla věc, kterou nosi pořád s sebou, a když se mu zachce, tak ji vytáhne z kapsy a použije, a pak ji zas do té kapsy strčí a má pokoj. Jsem si jist, že i vy jste se přesvědčil, že krutost, podezíravost a zlomyslnost nás post ihují po celý život. A jak je člověk jednou vpustí dovnitř, nakonec se mu rozlezou po celé duši jak plíseň," 342 j43 „Mluvit s tebou o tomhle je plýtvání slovy," řekne Neigel, „ty takovéhle véci nepochopíš. Ostatné ani neočekávám, že bys je pochopil." Ale jeho výsměšný úsměv jako by byl tak nějak prázdný. (, Je to než vyschli kůže, která z úsměvu zbyla, i já si toho všiml!") Ale presto bůhvíproč cítí potřebu pokračovat v té filozofické debatě, která mě trochu nudí, „A co je to zač, ty pohyby... tedy... podle tebe jsou v,., v duši nějaké pohyby, které se dají provádět oběma směry?4' „Třeba soucit. Hen: Neigel. A láska k lidem a taky ta úžasná, bláznivá schopnost v ně věřit. Navzdory všemu jim věřit. Toho všehoje možno velice snadno pozbýt. To kdyžjste smutný. A ta operace skoro ani nezabolí." „A dá se to vrátit zpátky?4 zeptá se Neigel a jeho pohled se přímo zabodává Wassermanoví do očí. „Doufám, že ano," odpoví mu Wasserman, ale sám k sobě - nebo snad ke mně - pronese tahle nesrozumitelná slova: „Tohle je přec mé poslání, S lej mele, kvůli tomu tady celou tu komedii režírujú." Není čas ta slova vstřebat ani na ně jakkoli zareagovat. Děj se totiž dál odvijí sám. Na tomto miste přece musí Neigel říct - to aby zareagoval na to, co Wasserman vykládal o soucitu a lásce - to, co všichni očekáváme, že řekne, totiž ty otřepané řečičky na téma „Možná tomu nebudeš věřit, Wassermane, ale my všichni, co jsme v SS, nebo skoro všichni, jsme vzorní manželé a otcové, milujeme své ženy a děti..." „Zatím," povídá Wasserman unavené, „zatím je ještě milujete." („Bože, jak zle se mi dělalo z Keislerových srdceryvných vyznání lásky k manželce, třem děckám, andílkům ubohým, a miloučkému kanárkovi v kleci! Dělalo sc mi z toho všeho věru špatně!") Ale Neigel, jako misionář vysvětlující divochovi základy nové víry, si nezoufá: „Přísahali jsme, že budeme milovat Vůdce, Ríši a rodinu. V tomhle poradí, Tyhle tři lásky nám dá- vají sílu k tomu, abychom dělali, co nám přikázali." Žid znovu vyskočí ze židle, horlivě mává rukou a zlomeným, plačtivým hlasem křičí, že prý' „přijde den, kdy vaši muži po v stanou každý proti své ženě a dětem a vyhladí je mečem, sotva k tomu uslyší rozkaz!" A kváká dál jako v horečce: „Rozkaz! Rozkaz!"' Neigel se na něho tak trošku výsměšně podívá a trpělivě počká, až výbuch pomine. Potom mu vysvětli své stanovisko. Připouští („Nehodlám to popírat"), že ideologie „hnuti" je drsná a plná požadavků zacházejících místy až do krajnosti, ale to prý'je také její jediná šance, jak uspět, větší než šance všech ostatních hnuti, revoluci a myšlenek, které věčné troskotaly, protože na každém kroku dělaly kompromisy „s lidskými slabostmi"! A je hotov Wassermanovi prozradit, že „i u nás jsou přece pňpady, že to lidi zlomí. To není žádné tajemství. Sám jsem znal jednoho našeho výtečného důstojníka, který spáchal sebevraždu, protože ho najednou začaly trápit představy, že musí zabít svou ženu a děti, jen si to představ! Ale dezertéri, zbabělci a zrádci jsou v každé válce!" A na tomto miste mu na dotvrzení jeho vlastních slov musím vložit do úst úryvek z projevu, který ve třiačtyřicátém pronesl v Poznani Himmlen „Když leží jedna vedle druhé sto, pět set nebo tisíc mrtvol, a my vzdor lomu zůstaneme - samozřejmě až na ojedinělé případy, výjimky, které jsou dílem lidské slabosti - rádnými lidmi, právě to nás posiluje.4* „My všichni boj ujeme v téhle válce, Wassermane," prohlásí hlasem, v němž zaznívá vojenský dril. skoro chraptivě: „Není to tak jednoduché, jak li to připadá tady v lágru. Protože když člověk zabiji matky s malými dětmi, musí být silný, jak to říkal Reichsfúhrer. Totiž mit silného ducha. Posílit jej. A rozhodovat se. Tak, aby o tom nevěděl nikdo kromě tebe. Je lo tichá válka a vede li každý z nás. Jsou ovšem i jiní. Kupříkladu takový 344 345 Staucke v tom nachází chorobné potěšení. Ano, jsou i takoví. Ale skutečny důstojník SS ze své práce potěšeni mít nesmi. Víš, že Himmlerse na nás chodí osobně dívat, když provádíme selekce, aby viděl, jestli při tom dáváme najevo city? Chodí, Je to skrytá válka, jak už jsem ti říkal. Zvítězí ten, kdo se dokáže vyhnout všem úskalím... Kdo chápe, že hnutí od něho požaduje oběť. My tady přece bojujeme v přední linii, mezi dvěma lidskými druhy,,. Hrozí nám různá nebezpečí, a jak říkám, aby člověk zůstal dobrým důstojníkem, nevyhne se občas nejrůznéjším rozhodnutím, musí se třeba taky rozhodnout, že pošle na čas na dovolenou kousíček tohohle... myslím téhle mašiny", píchne se dvěma vztyčenými prsty do prsou, pŕimo u srdce: „Nechat ji nějaký čas na pokoji, než válka skončí... A pak dát ten kousíček zpátky a radovat se z naši nove Říše, Něco ti povím, něcot co jinak neví nikdo, když to totiž řeknu tobě, je to něco úplné j iného, je to, jako kdybych to neřekl nikomu," Wasscrman se na něho užasle podívá a právě tak jako já rázem pochopí, co se to v téhle bílé síni, kde vládnou absolutní fyzikálně-literární zákony, vlastně děje. Ani jeden z nás, Wasserman ani já, jsme totiž nedostáli prvořadé povinnosti spisovatele, která praví, že postavy mají být vykresleny jasně, a protože jsme duševní sblíženi s Neigiem zatím příliš zanedbávali nebo možná odkládali, využil on chytře a obratně našeho odstupu, aby své osobnosti co možná nejvíc rozšířil životní prostor, Lebensraum, té své Omezené, ploše velkohubé existence v nás, a přidával k němu stále další a další povahové rysy, hlubinné vrstvy, životopisné údaje a logická zdůvodněni, jedním slovem život, atomu teď dovoluje, aby Wassermanovi vyprávěl, že poslední dobou, „v posledních měsících, kvůli jisté nepříjemnosti soukromého rázu", tady vede onu neviditelnou válku a den co den v ní znovu vítězi, a zase řekne to, co po svém říká k uzdou chvíli i Wasserman: „Ono to není tak jednoduché, jak by |t zdálo." Wasserman si povzdechne a oběma rukama si promne unavené oči. Slabým a velice unaveným hlasem se jme Neiglovi odpovídat. Kousíčky, které se daj i vyndat a po nijakém čase zas dát /putky, pudle noho existuji jen VC strojích. Zato „osobnost, Herr Neigel, duše, mozek a srdce, ty arci mezi stroje nepatři, kdybyste z nich ale inad kousíček vyndal, pak byste z nich stroje udělal. stníma rukama. Ale napravit takovouhle škodu je těžké. Protože k tomu je zapotřebí duše, nebo aspoň někoho, kdo duši má a kdo vás má rád." Jenomže mezi ttiroji, vysvětluje dál, nemůže být láska. A tomu, kdo sám sebe změní ve stroj, začne velice brzy připadat, že všichni kolem jsou stejní jako on. a ty, kteří se od nebo Mši, nebude vůbec schopen vnímat. Nebo se jich bude Chtít zbavil. „Arci, Herr Neigel, člověk může být nanejvýš cynický a říci, že jsme všichni pouhé stroje, automaty, které tráví, rozmnožují se. myslí a mluví, poněvadž je zrejmé, že dokonce i té lásce, kterou pociťujeme ke své vyvolené, té věčné lásce, která jako by ani nebyla z tohoto světa, padne s prominutím i jiný střevíc, když naši milovanou poiká neštěstí, A když se nám místo dítěte, které někdy milujeme tolik, ze nám až zakroutí krkem, narodí jiné, budeme ho milovat stejně, nebo aspoň podobně. Zkrátka to nádobí, kterým jsme vybaveni, naše hrnky, hrnce a misky, jc stejné, to jen lidé je naplňuji nejrozličnejšímí pokrmy, takže by se dalo docela dobře říci, že jsou to stroje a automaty, jenže my v sobě máme luště špetku něčeho, co nedokážu pojmenovat, a to je jakási snaha, Věru, je to úsilí, které zaměřujeme právě na tu kterou ženu nebo dítě. Ta pomíjivá jiskra, která pro-Nkočí i mezi námi dvěma, kteří jsme právě tak pomíjiví, n nikdy ne mezi dvěma jinými bytostmi, to, co z nás vytryskne a překoná vzdálenost mezi námi a jinými. 346 347 Rudu tomu říkat volba. Zvolit si toho můžeme tuze málo, a práve proto se volhy nesmime vídávat.., Tohle jsem chtěl říct, jenže se to drobet zamotalo a popletlo... Víte, já taky nejsem /vykly řečnit,.. Budiž mi odpuštěna přílišná sentimentalita..." A celý rudý se odmlčí, Byli by o tom diskutovali ještě cele htniiny, to jsem viděl. Oba byli naježeni a celí napjati, mne ale zajímal příběh. Příběh a to, jak se mu podaří „nakazit Neigla lidskostí*4, nic jiného. A především jsem po Anšelu Wassermanovi chtěl, aby se pokusil přijít na to, co má být ta ,jistá nepříjemnost soukromého rázu", o níž se Němec zmínil, jenže Wassermana to doslova šokovalo podle mého k tomu neměl sebemenší rozumný důvod - a moji pros* bu kategoricky odmítl. („Přece chápeš, že něco trikového si nemohu dovolit! Překročit veškeré přípustné meze! Máme přece vůči tomu příběhu povinnosti, jako by to byla živá bytost, bytost, která dýchá, která je záhadná, milá a něžná! Kterou nesmíme pokřivit, pokroutit či rozbít jen proto, aby její podoba odpovídala našim přáním a netrpělivosti! Chraň nás Pánbůh před něčím takovým, nebo se nám tu ještě vylihne nějaký zihale. to jako plod, který matčino lůno opusti už v sedmém měsíci, protože to by z nás pak bylí vrahové, vrahové živého příběhu.. .") „A teď, když dovolíte," pronese Anšel Wasserman vážně, „budu vám vyprávět, Herr Neigel, svůj příběh." Neigel zabručí, že prý už ani pořádně neví, jestli chce vůbec ten příběh slyšet ale pak zkříží ruce na prsou a přikáže Wassermanovi, aby začal. Spisovatel otevře sešit. Jenom já vidím, že je tam napsáno jen jedno jediné slovo. Ale ale, řeknu si v duchu, tak se mi zda, že s dnešním pokračováním Neigel spokojen nebude. „Račte prominout, ale dnes večer vám toho už moc nepřečtu," povídá Wasserman, a Neigel vrhne rychlý pohled na hodinky. „Beztak už kvůli tomu tvému chytra- 34N cení nemám moc času!" odsekne podrážděně, pak ne-odolá a ještě jednou se zeptá: „A Paula opravdu umřela?' A Wasserman na to; „Arciže. Jenomže pořád ještě je s námi, jak jsem vám už říkal," „A jak to, prosím," zeptá se Neigel kousavě, „hodláš udělat? Myslím, jak to luulláš vyřešit umělecky, jak je možné, aby zároveň žila i umřela?" A spisovatel: „A co mi zbývá, Herr Neigel? Možná mě pochopíte, až na tom budete jako já. Protože když umřou všichni, kdo vám byli blízcí, tak vám nezbude než se na ně spoléhat, jako kdyby tu ještě byli." „Tak?" zeptá se Neigel podezíravě, ale víc už neřekne. Wasserman si nervózně odkašle a zhluboka si povzdechne. ..Pracovali jsme v lese (čte Wasserman i nepopsaných stránek sešitu). Důl byl hluboký a vlhký a tvořily jej nesčetné tunely, prostoupené zvláštním tajemném, a jej ich prostory naplňoval vlhký paeh a hbá vůně zajíců b lišek. Všechny tunely vedly k ,Síni přátelství'. Tam jsme se po večerech po celodenní dřině s oblibou scházívali, abychom si pobesedovah a pobyli družně pospolu. Byli tam všichni stan přátelé i několik dalších druhů, které dobrý Otto v poslední době shromáždil, aby jim pomohl. Léta, která uplynula od našeho posledního setkáni dobrých padesát let! - změnila náš zevnějšek, do obličejů nám vepsala nedobré zvěsti a do záhybů kůže nám zasela símě stáří a smrti. To nejdůJežitějsí však zůstalo jako dřív, síly jí neubylo ani oko se jí nezakalilo u čas jako by nad ni neměl moci - totiž nad onou touhou. Touhou činit dobro tomu, kdo potřebuje dobro, slitovat sc nad tím, kdo potřebuje slitování, a milovat toho, kdo potřebuje lásku. Byli tam s námi Ono, Paula a Albert Fried, Fried, který se už stal doktorem. Ten z nás zrejme zestárl nejvíc Byl tam i Sergej, ten, co měl zlaté ruce, jenže se pořád držel stranou ostatních, ruce měl věčné něčím zaměstnané a pořad ještě chodil tak divné, jako 349 kdyby měl krk z tenounkého skla, a Niky tam s námi byl Herotjon, Armén Herotjon. Ten se po celém světě pro* slavil svými kouzly a divuplnými kousky. Od pravo s ny nedoslýchavého Ludwíga van Beethovena až po brchy řeky Gangy v Indii. Tento Herotjon. který' se jen zázrakem zachránil, když se Turci jak hejno kobylek divoce vrhli na jeho vísku, abyji vyhladili, ach, HerrNeigel, jen se podívejte do těch smutných očí, podívejte se, co trpkosti se v nich zračí.,. !" Neigel jen něco zamručí. Wasserman se na ného chvilku dívá a pak pokračuje, „Ani Herotjon už není mladý. Kouzla jsou teď jeho povoláním, živí se jimi. Herotjon pobýval v přemnohých krajích a nenajdete na světě místo, kde by jeho kouzla neměla úspěch. Z celé družiny byl zřejmě jediný, komu štěstí přálo a komu se podařilo nahromadit jesle před válkou něco jmění... Jenže když vypukla válka, Herotjon se náhodou zrovna zdržoval ve Varšavě, už tam musel zůstat, a ted1 mu nezbývalo než proklínat vlastní neštěstí, protože jeho kouzla mu tentokrát pohříchu nebyla nic platná. Musím vám totiž něco prozradit -Herotjon už před lety těch opravdu podivuhodných kouzel, těch, která v mládí prováděl společně s Dětmi srdce, zanechal, a předváděl jen kousky, ke kterým není zapotřebí takové hbitosti prstů ani při nich nemusíte nic obratně skrývat před zraky publika; měl k tomu arci své důvody, ale o tom vám povím zanedlouho. Herotjon zkrátka nedobrovolně zůstal ve Varšavě, totiž v židovském ghettu, a musil dřit na nucených pracích, a ač se mu to příčilo, přiložit ruku k dílu na stavbě hradby, která nás měla obklopit ze všech stran, přestože se nás tak stranil, a myslím, že jsme se mu i hnusili, jenže co mu zbývalo. Na obživu si Herotjon vydělával tim, že za skromnou večeři své kousky předváděl na svatbách boháčů, a dokonce se svými triky vystupoval i v elegant- ním klubu Britannia. Jisté si vzpomenete, Herr Neigel, že v době své slávy dokázal tento Herotjon ohromit každého, kdo se na něho díval. Chtěl jste nechat zmizet pianistu i s klavírem? Od toho tu byl Herotjon! Nebo snad děvče v pytli přeříznout pilou vejpúl? I od toho tu byl Herotjon! Nebylo kouzla, které by nezvládal. Jenže v ghettu mu štěstí nepřálo. Vždyf si to vezměte, že při těchhle vystoupeních jsme ho viděli už několikrát, že isme už měli dost jich i jeho samotného. Moc dobře jsme už znali všechny záhyby jeho purpurového hedvábného saka i všecky lajné skrýše v jeho žluté kravatě, i ten dvojitý pytel a nepravou pilu. To všechno jsme už viděli tolikrát, že už nás to unavovalo. Jen ten nej báječnější kousek, ten, co při něm zmizel klavír, aniž se ho kdo dotkl, nám Herotjon v ghettu předvádět nechtěl; zřejmě měl pravdu, když říkal, že by bylo hanba ukazovat na scéně, jak zmizí člověk, když teď každodenně mizí tolik lidí, a ani to prosím nejsou klavíristé. Jenže my jsme věděli, že je to beztak jen výmluva, protože k tomuhle triku Herotjon potřeboval pódium s dvířky, která se otvírají do propadliště, no a v ghettu byla takováhle dvířka jen v popravčí cele v Pawiaku, to jako v našem vězení." Neigel, oči přimhouřené: „Už začínám chápat, oč ti jde. Ty chceš vzbudit mou lítost, hajzlpucře! Co to má znamenat':' Chceš se mi snad tím příběhem mstit? O jakou dětinskou hru se to tu se mnou pokoušíš? V tvém vlastním zájmu, rozuiniš, Wassermane. čistě v tvém vlastnim zájmu doufám, že se mýlím!" Wasserman se zaiváří udiveně, neřekne na to však ani slovo. (.,Véru, ten lump se nezmýlil! Jako by byl obdařen prorockým duchem a pochopil, jak spisovatele, který píše pro děti. zraní, když se mu předhodí slovo .dětinský'!") Jen tak dál." řekne Neigel, „a ztratíš i svého posledního čtenáře." Wasserman naprázdno polkne a pokraču- jí) 351 je: ..A taky tam s námi v tom dole byla La ncjkrásnjjfl žena na světě, kouzelná Chána Citrinová. láskou celá nemocná, a také vážený pan Aharon Markus, který prováděl smělé pokusy plné zoufalství, a samozrejme také pan Jedidja Munin, muž, jemuž není rovna, takový, jakých se rodí jen málo, otrok i pán vlastního téla, zapálený pro exaktní védy, muž živé obraznosti, který taky létal..." „Okamžik, prosím!" zdvihne Neigel prst jako unavený žáček, který dobře neporozuměl, co říká učitel: je zač tenhle nový? A co má znamenat to .otrok í vlastního téla* a vůbec všechno to ostatní, co se to prosím tě, děje?" „Vy ho arci neznáte, vážený Herr Neigel. Patří vskutku k těm novým, k těm, co k nám dřív nepatřili, hi hi, buďte však ujištěn, že pan Munin si právem zasluhuje, aby k naší družině náležel. Po celý život byl totiž jen nástrojem vlastních vyšších tužeb a hlavou mu vrtala jedmá myšlenka. A jak se na člověka sluší, byl to zdatný, na smrt odhodlaný bojovník/* .Jenže já jsem nepochopil, co... tedy co uměl? Tam v tom tvém příběhu musí být přece každý na něco odborníkem, ne'?" „Pan Munin':' Ale to byl přece člověk velikých tužeb, tak moc smělých snů, s křidly, jako maji andělé..." („Bože, Šlejmcle, tady ti jsem se zhluboka nadechl, zadíval jsem se vzhůru a představil jsem si Zalmansona, jak sc tak na mne divá z toho svého nebe. z nebe smíchu, bláznovství, lži i divů, a najednou se ti to stalo, najednou mne prostoupil nový duch, celá duše mi zesládla vydatnou šťávou té ničivé představivosti, která mnou začala pronikat, chvilku jsem vzdoroval jak strom v bouři, málem mě to až vytrhlo z kořenů, teď jsem se však v duchu uklidnil a celého mc naplnila nová, tajná radost, a já už věděl, co mám dělat.") A Anšcl Wasserman dál vysvět- luje, že pan Munin je veliký požitkář, hrdina, jehož semeno se nevylije, arcismilnik. který se už léta nedotkl zeny. Casanova planých sněni. Neigel se zasměje nespoutaným, osvobozujícím smíchem, který nemá daleko k zoufalství, a mocné se plácá rukama do stehen. Dívám se na Wassermana a je mi ho lilo. Moc dobře chápu boj, který uvnitř svádí - na jedné straně má svůj cil, své „poslání1*, kterému je podřízeno každé slovo jeho příběhu, jenže na straně druhé... Ano, na druhé straně chce Wassermánek tak jako kdysi prosté vyprávět hezký příběh a zase před sebou vidět zasněné oči a ústa rozvirajíci se potěšeným úsměvem, jenže povinnost, .. 1 on má přece svou povinnost,.. „Nádherné," vzdychne nakonec Neigel a setře si z očí slzy, které mu tam vehnal srních, ..liž dlouho jsem se takhle nezasmál,11 řekne, „překvapils mé, Seherezádo! Tak my teď máme v našem príbehu i židovskou pornografii? Takže ono je nakonec všechno to, co se o vás v naší Greuelpropagandě vypráví, zřejmě pravda!" ,Je Strašné," odtuší hbité Wasserman, ,jak můžou někteří lidé zošklivět a potácet se mezi Scyllou a Charybdou, ale ujišťuji vás, pane, že za okamžik se všechno vysvětlí a náš příběh vás přinejmenším uspokojí!" A Neigel: ,Já 11/ si. milý hajzlpucře, nejsem jist vůbec, vůbec ničím." „Ale Herr Neigel, pane!" zvedne Wasserman ruku na znamení protestu, snažné prosby, „můj příběh je zatím Linci ubohý. To vim moc dobře sám. Možná to vím lépe než vy. poněvadž já na něm vidím vady, které vy s dovolením nevidíte. Jenže co to značí? Jsem v tísni, a musím vám tedy předložit jen hrubý náčrtek příběhu. A věřte mi, že mi srdce puká, že přicházím s něčím tak nedokonalým, ale když už na sebe člověk jako já ten úkol jednou vzal, tak přece neuteče. Jenom vás prosím o to, abyste byl shovívavý a trpělivý a můj příběh zavi-nul do peřinky své shovívavosti a dobroty jako něžné 352 353 dítko, křehké a slabé, a já vás ujišťuji, že napříště se dočkáte bohaté odměny.'* „Prima," řekne Neigel a dává si pozor, aby znova nc-vyprskl smíchy, „pro dnešek přestaneme tady. Mám ještě trochu práce, pokud ti to nevadí. Můžeš se vrátit do své světnice a psát si tam. Zítra budeme pokračovat. Pře-ju ti, abys pokračování napsal lip. V tvém vlastním zájmu, Wassermane. doufám, že se má žena mýlila.*1 „Promiňte, prosím," špitne Wasscrman, „ale zřejmě jste zapomněl na mou odměnu,.. totiž na naši úmluvu.** „Dnes si ji nezasloužíš," odsekne Neigel rozhodně, „však ty to moc dobře víš." („Mám tedy ještě před sebou celou tuhle noc a zítřejší den. tolik hodin života, vyčerpávajici práci na zahradě, okopáváni záhonů, čert aby je vzal! Ještě sem dorazí tri transporty ve třech vlacích, nazí lidé rwbězi šlaucttemt a zas bude stoupat kouř, ten strašně černý kouř, jak jen tohle všecko vydržím. Šlcjmclc? Jak se na tohle může člověk dívat a zůstat naživu?") „Dobrou noe, Herr Neigel." (4) „V měsíci dubnu roku tisícího devitistého čtyřicátého třetího stál u vchodu do dolu na lepek v hodslavském lese jakýsi stařec a se zasmušilým, umíněným výrazem v tváři ryl špičkou střevíce čáru do prachu. Tímto nanejvýš nezvyklým počínáním vyzýval stařec život, aby si dodal odvahy, překročil čáru a konečné se mu ukázal. U vědomí toho. že není žádné nařízení, které by Židům zakazovalo malovat čáry do prachu, to lékař dr. Albert Fried. takto Žid, dť lul už po tri roky ráno co ráno s touž. rozhodnosti a vervou.*' Wasserman Neiglovi předčítá. Jen já. který mu nakukuji přes rameno, vidím, že v sešitě, ze kterého tak ply- 354 nule čte, má pořád napsáno jen jediné slovo, to se mi viiik nedaří rozluštit. Teď ale sešit odloží a vyčkává- To óeká na mne. To po mně chce, abych mu pomohl lékaře Vypodobil. A já vzpomínám na kresby Sáry Wasserma-nové z pozdějších vydání, na toho vytáhlého chlapce s rameny drobet zdviženými, s vážným a citlivým obličejem, a teď i já, když si chci vzpomenout, musím zapomenout a vidět ho takového, jaký je dnes, podívat se dn obličeje, jehož výraz Wasserman označuje za „umíněný", týmž energickým pohybem plným vzdoru /novu a znovu pohybovat jeho nohou, až je mi jasné, U ta ramena musi přijít trochu výš, že je musím zakulatit do výhružného postoje, ve kterém nade vši pochybnost tuším defenzívu, a taky mu musím něco provést s obočím, aby vypadalo rozzlobeněji, a taky by bylo žádoucí mu je nad nosem spojit.,. Co třeba dýmku? Ne, Friedovi ne. Ale hůl. o kterou by se opíral, tu rozhodné. Takovou tu, se kterou se člověk ptliří, teprve když už na chůzi bez ní není ani pomyšlení. I ideovou, jaká se nosí s odporem, s hrůzou, jako by to byl trest. A ještě jedno je třeba uvážit - čemu to vlastně náš Fried říká „život"? Ale když se tak na něj člověk podívá, snad by bylo lépe zeptal se obráceně: v čem „život" nevidí? Na tohle můžu odpovědět snadno. Odpověď se line upontánné skoro ve všem tom, co ho v životě potkalo, ve Většině lidi. které od dětství potkal, v nejrůznéjších vztazích mezi nim a jimi. Zkrátka ve všem tom, co bylo vždycky sotva snesitelné a co, jakmile vypukla válka, bylo najednou naprosto nesnesitelné a v čem on vždycky viděl jen úvod k čemusi, co musí začít už velice brzy, jenže... nikdy ne dost brzy. Starý' doktor se nemohl smí-ni > myšlenkou, že celý lidský život může uplynout, aniž N člověku aspoň jednou dostane příležitosti „života" okusit. Uvažoval tak proto, protože měl život v nesmírné 355 úctě a odmítal věřit pouhým náčrtkům, které se mu jeho vlastní život neustále pokoušel podstrčit. „Tos řekl hezky," povídá Wasserman a obličej mu doslova plane, „A teď poslouchej: „.Poněvadž byl doktor zamlklý člověk, nikomu tyhle myšlenky neprozradil, jen jednou, když v Ottové společnosti pocítil potřebu někomu se svěřit, pozvedl s údivem své obrovské ruce s dlaněmi zvíci medvědích a nazval svůj život mufláží, čímž zřejmé vyslovil všecko, všecko, co potkalo od chvíle, kdy po měsících utrpení uvěřil v t úžasný a zoufalý přelud své milované Pauly." Jakýpak zoufalý?" zeptá se Neigel podezíravě. „ chtěl bys mi to laskavé vysvětlit?" „Později, prosí později" napomene ho Wasserman, „vbrzku se všec dozvíte a pochopíte, musíte ale prosím trpělivě posli chat. Kde jsme to zůstali? Jo, aha... Tak tedy už celé roky, od toho dne, co se jeho milovaná Paula odebrala _ místo posledního odpočinku, tyje doktor špičkou střevíce do prachu ráznou čáru. A jen Otto Brig, který lidem vidí do duše, zná všechna Friedova tajemství a chápe důvody toho nezvyklého počínání. Jenže život, Herr Nea gel, život skutečný, jednoduchý, důstojný a řádný jeho volání neslyšel a doktora se začalo zmocňovat podezře ni, že s mlčením jeho protivníka to není jen tak, že je vlastně verdikt plný opovrženi..." Wasserman čte dál, ale už začíná tušit, že ani s N glovým mlčením to není jen tak. Zvedne tedy hla a setká se s Němcovýma rozzuřenýma, výsměšným^ očima: „Prosím té, co mi to tu plácáš, hajzlpueřc? Od koho j si opsal všechny ty moudrosti?" Wasserman: „Bože, kdybych ho tak mohl roztrhnout jako hada! Ale ovládl jsem svůj strašný hněv. počkal jsem. až mi ohryzek přestane jezdit sem tam, a takto jsem mu prán s rozzářeným výrazem v tváři; ,Neopsal jsem je, Herr Neigel, já je psal svou vlasmi krví. Na tomhle ľriedovi IV- ■ i,> Cl- IVU totiž postavíme náš nový příběh.' " A Neigel: „Vážně? Mne tak snadno nenapáliš! Kdysi jsi přece psával úplně [jinak!" „Arciže." „Tenhle nový styl se mi nelíbí." „Ach, kéž byste tak měl se mnou trpělivost, pane." A Neigel si unaveně, skoro jako děcko postěžuje. „Já mám rád jednoduché příběhy!" Na což spisovatel se špetkou krutosti odsekne: Jednoduché příběhy už neexistuji. A teď mě pěkně poslouchejte a přestaňte mé už neustále přerušovat. Toho rána doktorovi vyrazila kolem pupku jakási zelenavá vyrážka, a když zalistoval v notýsku, kam zanášel všecky své choroby a příznaky - ne snad že by byl hypochondr, ale protože ho zvědavost pudila, aby odhaloval všechny navzájem na sebe navazující předzvěsti vlasmi záhuby - ke svému nevýslovnému údivu si uvědomil, že před rokem i přede dvěma lety, na den přesně, v den výročí Pauliny smrti, mu na tomtéž místě vyrašil týž podivný porost. Tehdy jej ve svém notýsku pojmenoval Jasně zbarvená vyrážka', vloni to byla .zelenavá plíseň' a letos zas nade vši pochybnost .zelenavá akné, připomínající mech'. Zpočátku seji pokoušel odstranit tak. že ji seškrabával pomocí boraxu, potom alkoholu I a nakonec se ji pokusil prostě vytrhat jen tak rukou, křičel však přitom bolesti, protože to bylo, jako by mu škubali vlasy. V tom okamžiku ho napadlo cosi podivného, co se mu nikterak nepodobalo, totiž že to možná nebude jen tak. A pocítil nezvyklou radost blížící se až lehkomyslnosti nebo snad zoufalství, za kterým není už nic, a doktor se v duchu prosté rozhodl, že se po celý den vyrážku nepokúsi odstranil, a zatím se jí pod košilí jen pokradmu dotýkal a v skrytu sejí těšil, jako by to bylo voňavé psaníčko, které mu potají poslala milá z vězení." Wasserman se zhluboka nadýchne, odmlčí se a na | něco čeká („lnu jak, Slejmete, pěkné, co to? Starý krejčí le ještě utni jehlou ohánět, co?"}, jenže Neigel si nevši-ľ u fines Wassermanova stylu a zajímá se o něco úplně 356 357 jiného, zeptá se totiž, jestli Fried a Paula byli oddáni, a pozvedne přísně prst, načež /matený Wasserman vy-koktá: „Oddáni? Tedy.., ne. Oddáni nebyli. Ale jako muž a žena spolu žili. Arci. tak to bylo. Teď jsem se upamatoval." „Ve třiačtyřicátém? Nezapomínej, že ona byla Polka a on patřil k vašim! Ty sám jsi mi přece vysvětloval, že příběh musí být přesvědčivý do všech podrobností. Povidals: ,Přesnost!\ pamatuješ?" A Wasserman, jemuž svírá srdce mrazivý strach: „Pamatuju. A znovu vás upomínam, abyste měl strpení." (Jenže uši mi, Š lej-.' mele, hanbou přímo hořely a já zase pocítil ten starý strach, že všecko ztroskotá na mé nepozornosti. Takovéhle nepříjemnosti a omyly se mi přece tenkrát, když jsem psával Děti srdce, přiházívaly každou chvíli, a nebýt Zalmansona. který, sotva jsem dopsal, probral můj příběh do nejmenších drobností, tak se mi tam staly hotové maléry. A ještě s jedním tajemstvím se ti. Šlejmele, svěřím, že i ten Armén Herotjon vděčí za své zrození a nanejvýš zázračné objevení se v mém příběhu takovéhle chybě, ale dost už o tom. Vraťme se k našemu příběhu") „...Otto a Fried sedí při stěně Siné přátelství, vedle parafínové lampičky, a hraji v šachy.%Jako kdysi, co?" zabručí Neigel a pohled mu trochu změkne. „Arci, Hcrr Neigel, A Fried neustále vyhrává. Právě tak jako tenkrát." A Wasserman líčí. jak doktor, tedy Fried, přidává do dlouhého sloupce pod svým jménem na zamaštěném papíře další V, V Ottové sloupci není nic. To Otto, právě Otto, naléhal, aby výsledek každé hry zapisovali, a doktor, který tušil proč, se tvářil, jako by mu ta snadná vítězství, která právem sklízel, působila potěšení. Ani jeden z nich nepřipomněl výročí Pauliny smrti, přestože na ni oba nepřestávali myslet, Ale po chvíli se stalo mlčení nesnesitelným dokonce i pro lidi tak zamlklé, jako byli oni. a tak si Otto lehce odkašlal a šeptem pravil. íc se Fried trápí zbytečně, že Paula ho měla ráda takového, jaký byl, že nemá čeho litoval, dočkali se přece i hezkých chvilek přátelství a možná i lásky... Wasserman; „Fried na to neodpověděl. Ve tváři mel ncT>řtstupný výraz tt jako by vůbec neslyšel, jen jeho ruka mimoděk přemis-liia černého krále k bílé královně, na okamžik před ní znehybnela a Friedovi začal ve tváří cukat drobný sval- Tu powedl Otto k Friedovi své modré oči, Toto, jak /naino, mělo na doktora vliv přímo čarovný, a to z onoho prostého důvodu, že Otto a Paula byli sourozenci j Oitovy oči byly právě lak modré a jasné jako oči Pauliny a Otto v nich měl týž jasný pohled, a tak doktor, když občas cítil, že smutek na duši ho užuž drtí, postoupil k Ottovi, položil mu ruku na rameno a ze své výše mu polil ižel do očí, A pak došlo k drobnému aktu pravé milosti - Otto ze svých oči odešel. Velkoryse se odtamtud siahl a ponechal Krieda, aby se spojil s milovanou Paulou," „To tedy... chci říct, víš, tohle je docela dobře možné," řekne Neigel. „Muj kluk. myslím Karl, má zrovna takové oči jako já. Ale zrovna takové. A žena, když se jí po mně dřív občas... když se jí po mně zableskne, tak ho vezme do náručí a na světle se mu do nich dívá..Teprve potom si Neigel připomene své postavení i to, komu to vypráví, rozpačité se usměje, nakrčí nos a pak Wassermana hněvivě, i když k hněvu nemá zřejmý důvod, pobídne, aby vyprávěl dál, ,. .Doktor se ponořil do Ottových očí, a rázem bylo to Lun jeho trápení i hořkost a na okamžik j ako by se zbavil břemene svých neradostných let. A pokaždé když se měl i lohoto čarovného rybníka vynořit, pociťoval nesmimý Krach. Wasserman si zhluboka povzdechne a prázdný Pohled jeho očí bloudí sem a tam: „Božíčku, Herr Neigel, vždyť ono by se dalo říct, že celý ten nás příběh, že všechny příběhy, co jich na světě je, maji původ právě v té modři Ottových očí..." 359 Fried mluvil sám k sobě. Slyšel jsem ho. 1 jeho hiaa zněl tak zašle jako hlas Wassermanův. Jako by v nich obou bylo života stejně. Říká: „Vzpomínám na ni, když si masírujú lokty půlkou citrónu, protože takhle, jak mi vysvětlila, nebudou tuhé jako kůra stromu, vzpomínám na ni, když si čistím zuby takovými mírně krouživými pohyby v rytmu té písničky Měla Gerty milého, tak mé to totiž učila, a vzpomínám na ni taky, když dávám růži do vázy a přidávám do vody drobet cukru, aby ta růže zůstala svěží. Ona přec dokázala hledět na jedinou květinu třeba celou hodinu. Než jsem s ni začal žít, tak jsem jaktěživ nedal květinu do vody a taky jsem nevěděl, že mám tuhé klouby. Vzpomínám na ni, když si třikrát odplivnu, když zahlídnu pavouka, říkávala, že prý to nemůže škodit, vzpomínám na ni, když si večer sundávám ponožky a pořádné k nim přičichnu, to jen tak kvůli ní, ona Paula totiž strašně ráda čichala k ponožkám a spodnímu prádlu. Vzpomínám na ni, když nechávám schválně - jako že jsem zapomněl - kapat kohoutky, a když odcházím, nechávám rozsvícené světlo, jen abych jí ukázal, ať už je teď kdekoliv, že i já jsem sklerotik a popleta a jak htuju toho, že jsem se na ni zlobil kvůli těmhle hloupostem - kolikrát my jsme se zbytečně pohádali kvůli takovým maličkostem! - a taky na ni vzporní-nám, když,./' Fried zmatené zmlkne. Wasserman se nakloní, jako kdyby mu něco šeptal, snad něco, co by ho povzbudilo, kdoví, snad to šeptá sam sobě, no tak, Friede, netřeba se stydět, vždyť my si tu přece jeden druhému vidíme až do žaludku, ale Fried se dusí dlouhým záchvatem kašle a obličej mu strašné zrudne, a proto mu malý Aharon Markus, který si uchovává elegantní zevnějšek, i když dělá dělníka v dole, přispěchá na pomoc:.....když pouštíš větry, náš milý, milý Friede, jen se nestyď...'* Ticho. Využívám té chvilky k tomu, abych po sobě přečetl řádky, které jsem v rychlosti napsal. Šem tam poupravím nějaké to slovo, doplním kratší vysvětlivku (nlá to ale spád!}. A děkuju Bohu, když mé Neigel, klidný a sebejistý, jako vždy z mých strašných rozpaků zachrání a pobaveně pokárá („Myslel jsem, že jsi vzdělaný člověk, Wassermane!") tohohle strašného staříka, kterého jsem zřejmě nikdy doopravdy neznal. Wasserman na to však nereaguje. Cte dál a mně nezbývá než očekávat další nechutnosti, které mi nachystal. „Dokonce i když pouštíte větry, pante doktorze, pravil pan Markus. a věru, Herr Neigel, dokud Paula ještě žila, objevil Fried takový skrytý zákon, totiž že pokaždé když měl za to, že je sám, a dovolil si v ústraní vypustit větry, tedy tak trošku dole zaštébetat, kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla Paula, takže si Fried přál, aby se mžikem ocitl v hrobě, ale Paula se jen tak pro sebe usmívala a tahle nepochopitelná věc se opakov ala den co den, pravidelné jak zákony nebes, jak východ slunce, takže ještě teď, tři roky po Paulíne smrti, když pouštěl náš milý doktor větry, zavíral oči a jako učiněné dítě čekal, že uslyší blížící se kročeje, a kdykoliv jej smutek a znechuceni životem zcela zmáhaly, vycházel chudák Fried z dolu, jen tak se sám procházel po lese, naplno dával zaznít své polnici a zvuk toho troubeni se ozvěnou snášel až do našich jeskyň jak hořký křik divokých husí..," Neigel se už zase neovládne a naplno se rozesměje. Kdo by si to byl pomyslel, že v tomhle suchém, podezíravém člověku se skrývá takový hlasitý, veselý smích? „To je dobré, Wassermane, to je tedy vážně dobré," sténá, „tomuhle tedy vážné říkám legrace. Tedy není to vůbec to, oč mi šlo, když jsem po tobě chtěl příběh, ale začíná to být zajímavé. I když pro mne není zrovna lehké," přiznává a utírá si oči i tváře, „vidět v hrdinech svého dětství bandu starých páprdů." „Doufám, že tomu uvyknete," na to Wasserman suše a v očích se mu zračí hluboké zklamáni a ponížení. („Tak co, vidíš toho Něm- 360 361 čoura? Vůbec nic neprodli, vidi jen samotný novrch vecí! Cc! Jak se mu roztáhla ústa a ukázaly se ty jeho volské zuby. když řičel smíchy! A to jsem mu prosím vyprávěl o opravdové lásce mezi mužem a ženou. 0 lásce, která nezná hranic času! A o zoufalé touze říkat slova lásky, i když už není komu je říkat a když už nejsou ani ta slova,,. A on - ale co ti mám povídat.., Věř mi, vola můžeš třeba do Jehupce poslal, stejně se jako vůl vrátí!"} A Neigel klidné: „A já zas doufám, Šehere-zádo, že už brzy začneš s něčím vážnějším, než jsou -promiň mi ten výraz - pšouky," („Cc! Vždyť já tu hážu perly sviním!") Nahlas však Wasserman i>dpovi: „Atóy jistěže, prosím! S něčím velice vážným! I s tím dějem, jak jste si pral!" („Jen sám Pámbú ví, kde se ve mně vzala ta drzost takhle lhát. Vždyť mne v tu chvíli, Šlej-mele, vůbec nic určitějšího nenapadalo. Nevěděl jsem, proč se má družina dala znovu dohromady, proti komu to tentokrát bojuje, ani jak Neigla nakazím tou nemoci, nemocí Chelmskych, jak tomu říkám já-. Ale poprvé, co pamatuju, jsem moc dobře věděl, že se mi to podaří a že ze mne možná bude velký spisovateľ A jen jsem doufal, že budu mít dost sil k tomu, abych přemohl to, co je skryto, dobral se zapomenutého a vyprávěl příběh jaksepatří, od začátku až do konce, a v mých starých kostech žhnul nový oheň ti celého ti mě naplnilo takové teplo a pocit tak příjemný, že jsem se jen ták tak udržel, Jako kdyby na druhé straně toho listu papíru, co jsem držel v ruce, stál někdo neznámý a postrkoval mi pero 1 duši, jako když kopou dva horníci tunel ze dvou stran jednoho kopce.") Neigel potlačí mohutné zívnutí. Prohlásí, že pokud už Wasserman skončil, tak si muže jít lehnout, protože jeho ještě čeká spousta práce, a velkodušně dodává, že „pro začátek to dnes nebylo tak špatné". Wasserman zavrtá pohled do svého prázdného sešitu. Bez ustání si čte to jediné slovo, které je tam napsáno, a prohlašuje, že když I len Neigel chce. tak mohou přestat tady. Jemu prý je to jedno. On prý mu může předčítat až do svitaní. Chystají se rozloučil. Mně se tak naskýtá příhodná chvilka, abych v duchu provedl menši účtováni, mám totiž dojem, že se tu děje něco podivného. Nechápu, kam ■Vnšel Wasserman tím svým groteskním, přisprostlým příběhem míří Na lé jeho nebývalé uvolněnosti, která jako by neznala zábran, mě něco mate. Dokonce mě to až trochu dráždi. Jako kdyby tu někdo hrubě porušoval pravidla hry: tenhle Wasserman si do příběhu, který já, jak známo, považuji za příliš vznešený, než aby se z něj dělala laciná komedie, vnáší í pel ku nepříliš uctivé ma-zanosti. ba cosi kramářskébo. Jenže on, aby dosáhl svého, je ochoten užít i téeh nejnižšíeh prostředků. Někdy to s ním prostě nemám lehké. Na druhé straně tu máme Neigla, který-je mi taky cizí. To mě ovšem nepřekvapuje, příliš se od sebe lišíme. A přece zodpovědnost spisovatele! A taky zvědavost-odkudpak se asi můj Neigel vynoří? Lze vůbec překlenout propast mezi námi, aby bylo možno vytvořit umělecké dílo? Trpělivé vyčkávám, „Dobrou noc," řekne Neigel, hrdina mého příběhu, který sám neznám „Prosím pěkně," ozve se Wasserman. „když dovolíte, chtěl bych vám připomenout, že mi něco dlužíte." A když Neigel v údivu pozvedne obočí í,Já? Tobě?"), odtuší Ntaroch klidně: „Naše úmluva, prosím " Tedy já ho nechápu Proč \ iibee ještě chce... Ale žasne i Neigel. Dokonce je celý poplašený. Ruka se mu dotkne revolveru na opasku, ale ucukne, jako by ten revolver pálil, ale když Wasserman rozhodně odmítne poslouchat jeho prosby („Přece jste mi to, pane, sám slíbil!"), vytáhne Neigel revolver z pouzdra. Je to zbraň dost velká, patřící k typu, který neznám (že by to byl rakouský steyť.'), a jaksepatří vyciděná. (Zřej- 362 363 mě je to opravdu steyr. Nebo že by... ale jisté! Parabel-lum. Jak jsem se jen mohl takhle splést! Určitě je to osmiranný Lúger Parabellum, kalibr - pokud si ještě dobře vzpomínám na testy, kterým i jsme se jako výrostci bavili na vojně - devět milimetru.) Neigel pořád mění pozici, Levou rukou se pokouši ustálit polohu zápěstí pravačky, která zbraň svírá. (Určité, devět milimetrů. Jako německý mauser, až na to, že do mauseru může člověk pokaždé napáskovat deset nábojů,) Revolver opise Wassermanovi kolem spánku, na němž se perlí kapičky potu, pár váhavých kruhu. (..Za oknem jsem viděl červenavou záři, věčné světlo nahoře na velkém korní ně a laky modré záblesky svítilen strážných, hlídajících ploty. Ruka se už Neiglovi netřásla, klidná však taky nebyla, to tedy ne") (Myslím samozřejmě mauser poloautomatický, ne automatický, do kterého se vejde najednou pětadvacet /!/ nábojů a o kterém se říká, že když člověk zmáčkne spoušť, tak vám cítí. jako by náboje v šíleném rytmu vyrážely jeden za druhým přímo z něho,) Neigel se ještě jednou pokusí ten výjev ukončit („Poslyš, Wassermane, vždyť je to tak hloupé, jsme už přece... tedy..."), jenže ten pokus vyvolá tak trochu teatrální výbuch Wassermanova hněvu („K čertu, Nei-gle! Dal j ste m i přece slib, slib německého důstojníka!1'). a Neigel ho vztekle probodává očima: „Ale lo je už dávno, než jsme začali vyprávět ten,,. " jenže Wasser-man nemilosrdně namítne: „Denně tady zabíjíte tisíce. Všichni Židi, co jich na světě je, vás tu míjejí jak stádo ovci, aby umřeli na váš rozkaz, sám jsem viděl, jak těmahle rukama střílíte a kolik jich zabíjíte. Tolik, že se to ani spočítat nedá, A ani jednou jsem si nevšiml, že byste sc rozmýšlel nebo snad zaváhal! A co chci teď já po vás? Vůbec nic! Maličkost! Jen to, abyste udělal to, co vždycky, jenomže tentokrát z vlastní vůle, na základě vědomého rozhodnuti! Nebo že byste to snad nedokázal, Herr Nei- gel? Střelte po mně, no tak, do toho! Tak už k čertu sin lejte! Feuer, Neigel, Feuer." Neigel zavře oči, vystřelí a přitom se ozve jakýsi podivný zvuk, něco jako povzdech či potlačený výkřik děsu. Wasserman dál stoji živ a zdráv, na tváři podivný výraz, jako kdyby poslouchal. („Mně ti to uvnitř, mezi ušima, tak povědomě zabzučelo.") Tabulka v jednom z oken za Wassermanovými zády se rozbila na kousky. Neigel na ni hledí a nika se mu strašné třese. Ani se to nepokouší zakrýt. Celý obličej se mu podivné zkřiví, jako by mu jej zevnitř někdo zhurta popadl a rozbil. A Wasserman mi řekne: Jakmile ten výstřel. Š lej mele. dozněl, najednou jako by ti do mne zapsal velice důležitou novinu - v té mé historce se objeví dítě," Tu a tam mi povi něco o své zené. lak postupné vzniká její sice neúplný, zato však poměrně jasný obraz. Sara Ehrliehová. jak známo, vstoupila do jeho života, když tnu bylo čtyřicet a měl v úmyslu dožít jako starý mládenec. Byla dcerou Moše-Mauricc Ehrlicha, majitele malé kavárničky ve čtvrti Praga, matka ji zemřela, když jí byly tři roky. Pracovala jako prodavačka u parukářské lirmy Schillinger. Wasserman vyprávěl, že si později vzpomněl, jak jednou, bylo to v předvečer jakéhosi svátku a v kráme nebyl jediný zákazník, šel kolem a skrz špinavé sklo výkladu uviděl ,Jiubenou, bezvýraznou dívku", jak hraje dvěma dalším prodavačkám na (létnu. Vzpomínal si na to naprosté zaujetí, které ji změkčovalo trošku ostřejší rysy obličeje, na kradmé úsměvy těch dvou i nato, jak jí černé vlasy padaly do tváře, Udivovalo ho. že si mohl někdy připadat tak cize tváří v tvář ženě, se kterou pak přivedl na svét dceru. Mám dojem, že hí) to bůhvíproč strašné rozčarovalo. Dědeček Anšel Wasserman byl zřejmě vzdor svému skromnému, drobátko koženému vzezřeni v hloubi duše romantik. 364 365 Zeptal jsem se ho, jestli s ní po svatbě už nikdy tuhle cizotu nepozná], ale on mlčel Řekl jsem, že mi tak připadá, že ve vztahu manžela a manželky je člověk odbuzen k tomu, aby poznal veškerou skálu citů mužných mezi dvěma lidskými bytostmi. Udivene se na mne podíval. Myslím, že ode mne takovou poznámku nečekal, Nejlépe se jeho vyprávěni o tom, jak žil dřív, poslouchá, když přijíždějí vlaky. Wasserman vlak slyší, jcštá když je daleko. To začne ve své zahrádce kopat s novým elánem. Vloží do toho kopáni všechny síly. Potom vlak zdálky Jwizdne jednou dlouze a d^krái králce h- o znamení pro ukrajinské snažné, aby se shromáždili ze všech koutů tábora a zaujali místa na střechách, na strážních věžích a po ob™ stranách „Nebeské ulice". Vlak ztiší zvuk motoru a nehlučné vjede do stanice. V nezvyklém tichu klouže po kolejnicích, Jenom když strojvedoucí zatáhne za brzdu, ozve se skřipání a létají jiskry, Ted' začínají škvírami v prknech, jimiž jsou zatlučena okna. vykukovat čísi oei. Lidé vevnitř vidí vzorné uspořádaný tábor, nejbližší peknou alej s lavičkami a kvetinovými záhony. Vidí tabulky s nápisy „K nádraží11, „Do ghetta", tabulky ve tvaru šipky, na kterých je nakreslen malý shrbený brýlatý Žid nesoucí v ruce menší kufřík, („Byt tu tak chudák ZaEmanson, tak řekne, že jsme si s tím Židem podobní jako vejce vejciľ'l Ted1 začínají vystupovat z vagónů. V každém voze jsou stovky lidí, Ukrajinci je pobízejí křikem a ranami, Příchozí jsou ještě celí bez sebe, celí ztuhlí po dlouhé jízdě i z toho, že celou cestu stáli. Ještě násobě maji šaty, ale ve Wassermano-vých očích jsou už nazí. Ještě jsou živí, ale Wasserman už je vidí naházené jednoho přes druhého. Už za chvilku jim něco vezmou. Povzdechne si směrem do země. Slzy už mu nezbyly. Mluví, V takovýchhle chvílích přímo dychtí po tom, aby mohl mluvil. Je upřímný a jeho zábrany jsou ty tam. Mluví rychle, skoro překotně, vlastním hlasem se pokouší přehlušit ostatní zvuky. Sare byly dvacet tři roky, když se potkali. Wasserman: ..Inu, co se dalo dělat? Vzali jsme se za čtyři týdny a Zalmanson mi byl za svědka." Ituldachýn jim nachystali u Zalmansona a jeho ženy Cíly, kteří pozvali, jak už to bylo jejich zvykem, spoustu vlastních přátel. „Věr mi, Šlejmele, že j á ti z těch poz váných skoro nikoho neznal Vždyť já pomalu neznal ani nevěstu..." Ale jak se ukazuje, oddavky se celkem vydařily. Těch čtyřicet tet zatvrzelé, napohled příjemné samoty bylo vmžiku to lam, jakmile se do nich vloudilo poznání, že potřebuje někoho dalšího. Saru už její příbuzní považovali za starou pannu a její otec nevěřil že se ještě za někoho provdá. Jejím dalším nedostatkem bylo to, že byla chytrá a vzdělaná. „Kdopak by se oženil se žáčkem z lalinudské školy?" křičí val na ni otec, když viděl, že si kazí oči čtením. Byl to člověk čilý, tlustý a přátelský, který svou dceru miloval a litoval ji. Snad proto, že ji považoval za špatnou partii, souhlasil s tím, aby si vzala hrbatého Wasserman a, kterému navíc bylo bože, jak tohle člověka mátlo ľ - skoro právě tolik let co jemu samému, Wasserman mi suše vypráví, že na svatební cestu jeli do Paříže, a já se domýšlím, že to pro ně bylo lo nej nepohodlnější místo na svété. Paříž jim vybral nevěstin otce. Svatební cestu jim zaplatil (zřejmé) v naději. f v IW zářené nié>lu plné v zrušení nažene Stydlivé, věčné příliš vážné dvojici do tváře trochu červeně. Wasserman o tom týdnu v Paříži důrazně odmítá mluvit. Já jen tuším, že občas, když bloumali bok po boku rušnými bulváry, pociťoval znenadání zoufalství a bezmoc, Že se zlobil sám na sebe, že ze sebe udělal šaška, zradil svou samotu, ticho plné porozumění, které do té doby vládlo mezi ním a jeho životem. Ted* se dávají dohromady jednotlivé rodiny. Rodiče svolávají děti Upraví chlapci pomačkané šaty, nasliní si .lbů 367 prsty a přičísnou dcerce neposlušnou kučeru. Vc všech je v nich cítit jakési soustředěné napětí, které se upíná i k sebemenším maličkostem, Wasserrnan jen tak tik re nezaboří h lav u do zkypřené půdy. Židé, véznůvé z tábora patřící k partě ,,modrých", na nástupišti příchozí vítali. Uklidňuji je, usmívají se na ně, I oni mají z jistých důvodů zájem na Lom, aby se celá procedura odbyla v klidu a rychle. Proto taky tomu podvodu napomáhaj i. Cestující začínají ztrácet předchozí nedůvěru. To falešné nádraží je přece j cn okl ame. J e lam pŕeee všechno malá pokladna, okénko s informacemi, tabulka hlásající, že zde se nachází „Telegrafní úřaď\ „Výpravna zboží", Jí vlaku do Rialysioku+l, „K vlaku do Wolkowysku", jízdní rády, velké přesné nádražní hodiny a bufet. Wasserrnan mé zatahá za rukáv, Chce, abych ho poslouchal. Má něco na srdcí, Teď hned. Když se z Paříže vrátili do Varšavy, začalo se všechno usazoval. S;ira hyla moudra žena a rozuměla inu. Nezaváděla v domácnosti nové pořádky. Svou přítomnost příliš nezdůrazňovala. Vytušila skrytá vlákna jeho vžitých návyků a nenarušovala je. Ale mimo ně se začalo domem pnout nové jemné předivo. Na stolku na maličkém balkónku se v létě podávaly večeře, někdy hrávala na flétnu melodie, které mel rád. Pod jeho vedením četla knihy, na kierýcti si zakládal í Lei ion blumový jíHchy mladi, Numbergova Fliegelmana* povídky Soloma Alejchema, Gordina, Aše a samozřejmě Tolstého, Gorkého. A zase naše - Péret^ Mcndcla Moeher-Sforin\ kterého tolik miloval). Začaly ho obklopovat její malé veselé kresbičky, vyvedené velice tenkými, zpola pomyslnými čarami. Jela s ním na návštěvu jeho rodného domu v Bulichowě a měla radost, když z něho vytryskl pramen vzpomínek. Od jeho staré matky se naučila péct rogulcťh a štrůdl a její zákusky se chutí podobaly těm, které pekla jeho matka, že až začal pociťovat mírné. zcela nelogické podráždění nad tím, že vaří právě tak dobře jako ona. V takovýchhle chvílích se od něho snažím dozvědět co nejvíc. Něco nadhodím a čekám, jak zareaguje, V lirubých rysech si už jejich život představit dokážu, někdy se ale přece jen ošklivé spletu. Jako třeba tenkrát, když jsem řekl, jako bych o tom nemel nej menši pouhý bnost: „Ale dobrým mužem jsem jí nebyl, SIejmele, lojsem tedy nebyl..." Strašně se na mne rozzlobil a teprve potom se uklidnil a upravil mě: „Dobrým mužem jsem jí byl. U dělal j sem, co jsem ji na očích viděl, a dával jsem jí všechno, co potřebovala. Jenže jsem na ní Uiky trošku, drobátko skrblil. Tedy myslím v lásce...11 A pt* ehvilce sam k sobě dodá: „Inu arci. Jenže kdo mohl len k rát tušit, že spolu budeme tak krátce?" Jindy to trochu rozvedl: „Věru, skrblil jsem, Skudlil isejn \ lásce. í'lověk přece m li že vil odpouštěl a vie se těšil, než jsem odpouštěl a těšil se já. Tedy myslím než jsem se těšil z ni. Jenže já, kéž bych tak byl jejím nehtí-kem. i když jsem jí jednou za čas přece jen chtěl dát přemíru svých citů najevo, nu, pokaždé d mč tuhle v krku začalo něco dusil, jako krocana, když se rozzlobí, a já musil zůstat zticha. Musil jsem před ní svou lásku zatajit. Proč? Já nevím. Možná jsem sejí bál ukázat, jak moc j i potrebujú. Poslyš, mne ti tak někdy připadalo, Že bych se musel rozletět na tisíc kousíčků, kdybych vší té své lásce k ni dovolil, aby ze mne vystrčila byť i jen malíček." A já mu s hlubokým porozuměním pomáhám: „Snad ňi to mohla i dětinská zlost z toho ponížení. Hloupého ponížení, za které beztak mohla jen tvá vlastni představivost že totiž po těch čtyřiceti letech, po kleré sis vystačil sám. na ni teď lolik závisíš. Na zvuku jejího hlasu. Na její vůni, když se koupe a myje si vlasy. Na pohybu nuky. kterým si je odhrnuje z očí." A trošičku dojatý Anšel Wasscmian mi dává téměř neznatelně na- jevo svůj dík, který dokážu jaksepatří ocenit jen já, který ho znám tak dobře, „A taky s prominutím teto, jak bych to jen řekl, Šlejmele.,. To tělo, totiž..." A já mu přispěchám na pomoc: „1 to tělo, tělo ji tolik potřebuje, Tu její mladistvou pružnost, její kůži, napínající se na těle s divokou silou života a vášně. Ono naprosté, vzrušující porozumění, které dá člověku ten nový, tak trochu nezralý a pomyslný místopis jejich mladých prsů. boků, břicha, stehen a rtů, a někdy, dědečku, když skončí všechno mudrování, jak velkou útěchu si mohou dva lidé navzájem poskytnout svými těly..." A on: JV i cestou sem, Šlejmele, aťsemtrajcen. tedy. . těžko se mí o tom mluví.,." A já mu napovím: „1 ve vlaku, který nás vezl sem, jsme přece jeli celé hodiny bok po boku, v noci, v tlačenici, a ona se ke raně tiskla jako ptáče, jenže já se nedokázal potěšit ani těmi posledními chvílemi, které jsme dokázali osudu vzít, a pořád jsem se ohlížel, jestli se malá neprobudila a nedívá se, jestli se na ta zoufalá, nevinná objeti někdo nedívá- Jindy se zas dá Wasserman slyšet: „Dneska už moc dobře vím, že jsou lidé, pro které je smyslem života práce, a že jsou i takoví, pro které jsou bytostnou potřebou a jediným důvodem jejich existence umění či láska. Já ale zřejmé patřím ke smolařům, protože jediným smyslem a důvodem mého života byla má drahá Sara, jenomže to vím až teď. Řekl bych, že většina lidi se dokáže takový cli hic chyb vyvarovat. Přeju ti. aby ty ses toho vyvarovat dokázal. Protože ten, kdo miluje lásku samu, si vždycky najde někoho jiného, koho by mohl milovat. Já měl ale oči jen pro jednu ženu- Když odešla, ] neměl jsem už žádný život, a přitom ani ji jsem nedokázal milovat tak, jak si zasloužila.. Teď tedy bufet. Příchozí vidí na tom falešném nádraží bufet, Je tam všechno - housky, cigarety, cukroví i čokoládové koule v červeném staniolu. Nejdřív bufet vždycky Objeví děti a chtějí po rodičích, aby jim néeo koupili. „To občerstveni oklame i nás. Na okamžik jsou z nás ze všech malé děli. Tomuhle velkolepému pokušení podlehnou i ti nedůvěřivější z nás. Cc! Vzpomínáš si, Šlejmele, na toho mladičkého důstojníka Hófflera, který mě hnal k Neiglovi? Tak ten má tenhle pult na starosti. Neprodává z toho ovšem nic. Je to přece vážený důstojník, a ne nějaký hokynář. Každodenně tam ale utírá prach i saze, které tam zanechává kouř lokomotiv a peci krematoria, myje sklenené tabulky, nahrazuje plesnivé housky novými a překládá hezké barevné papíry a zastrkáva je do žláb-ku, který tam k tomu je. Den co den ho sledujú a žasnu -lakový mladíček, a už tak přičinlivý a pořádný! Jak pečlivě staví tu krásnou liromadu cukroví, aby působila eo nej lépe! Šťastný ten. kdo ji viděl! Poodstoupí o krok a kochá se vlastním výtvorem, asi jako malíř, když se divá na svůj obraz. Až vyroste, určitě z něj bude architekt. Nebo možná cukrář. Tenhle mladík je hotový umělec. Opravdový, skromný umělec. Teď naposledy přejíždí vlhkým ubrouskem - arci že ne tim, kterým prve cídil ty okenní tabulky - červené čokoládové koule a láhev sodovky, která je pořád plná, aby seji člověk mohl osvěžit." Wasserman hlouhí diry v zemi a mysli na své zčernalé prsty. Dvacet lei spolu žili. Přibližně sedm tisíc dní. Jen sedm tisíc dni. Wasserman: „Tisic čtvrtků, dalo by se říct... ach Bože, jak smutné to je.., A tolik nám loho pokazily drobné hádky, nepříjemnosti a ta moje hloupá nervozita... Já prosté neuměl, nedokázal jsem snést to jednoduché, upřímné štěstí, které mi chtěla dát. Nenáviděl jsem tu oběť, kterou mi přinášela. Oběť jejího mládí r nadání k lásce... H loupe j sem si vzal do hlavy, že se za mne Sara provdala, protože si vysnila můj zidealizovaný obraz... Ideál talentovaného spisovatele, který1 nachází inspiraci v samých vznešených myšlenkách, ve všech možných ideálech a v boji dobra a zla, ona přece v dét- 370 371 štvi taky hltala moje příběhy, no a kviíli tém příběhům ke mně laky přišla... A tak jsem jí jako naschvál pořád ukazoval, jak moc se ve mně zmýlila. Jak slabé a zbabělé stvoření jc len Wasserman, kterého si vzala, jak ošklivé a dumýšlivé! Chápeš, já ji sledoval, kdy mě konečně bude mít dost, kdy se už přestane ovládat a vyčte mi mou hanbu, hanbu svého zklamání..." A přece: „Přesto však jsem neměl nikoho jiného a také ona mě zřejmě milovala. Rádi jsme bývali spolu, povídali si. žertovali, hyb mnohem chytřejší než já, má drahá Sara. můj poklad, tisíckrát chytřejší než já... Dokonce i nejrůznější práce v domácnosti jsme spolu rádi dělali, nu což, já se za to nestydím... Občas ve chvílích něhy, když jsme spolu pekli něco sladkého nebo když jsme přebírali zimní a letní šatstvo a ukládali je do skříní, nebo když jsme společně zametali podlahu a naše pohledy se najednou setkaly... Inu, však ty mi rozumíš... Pravím ti, že i vzduch hořel a linul se mezi námi skoro jako med... To jsme si pak pohlédli navzájem do očí, a jak jsme si do nich pohlédli, musili jsme... tedy... museli jsme se -s prominutím - obejmout, lnu, v takových chviličkách nám polibek posloužil jako bleskosvod..." O jejich dceři nemluví Wasserman nikdy. Jmenovala se Tirca a narodila se jim po devíti letech manželství. Všechno, co o ní vím, jsem se dozvěděl z toho mála, co vykládala babička Heny. když mi bylo nějakých pět či šest, a ze zlomků matčiných vzpomínek. Jen to. „A ještě jedno tajemství ti prozradím, Šlejmele," povídá Wasserman a v obličeji se mu objeví mírnější výraz, „totiž že zpočátku jsme hodně mlčeli, myslím Sara a já. Ona byla tak trošku stydlivá a já, nu, mně to zkrátka bylo příjemné. Věru, ve svém životě jsem nenacházel nic hezkého, o tem bych ji mohl večer vyprávěl. Myslil jsem si, cc, takový dočista nudný živoll Cožpak si takový život zaslouží barviček, příkras či nějakých tuze pěk- ných slov? Nu a přišla ta srnka, to jako Sara, a naučila mě něco o tom, jak to má chodit mezi dvěma, a skromně, jak už to mívala ve zvyku, mi vysvětlila, že člověk neprožije ani chvilku, aniž se stane zázrak, a nepotká člověka, který by v sobě neměl ani špetku krásy, a že dokonce i ta mýdlová bublina se na slunci třpytí spoustou barev, ona mě zkrátka takhle pěkně učila a říkala, všecko, úplně všecko ti chci říkat. Anšili (takhle totiž vyslovovala moje jméno - Anšiljako by mě laskala rty), všecko, a ty taky, když někoho potkáš a mluvíš s nim, lak mi prosím vyprávěj, co ti říkal on a cos mu řekl ty, jak měl nasazený klobouk, jak se smál a jak si povzdechl, a taky mi vyprávěla o všem, co se dělo v krámku s parukami, takže se nám pomaloučku život zaplnil a obohatil takovýmihle drobnostmi a ty drobnosti nakonec v našich očích tak nabývaly na významu, že nám připadaly strašně vzácné, Vidíš, takhle nám Sara svou moudrosti zkrášlovala šeď živoia.. Teď z baráku vychází Neigel. Ve své uniformě působí velkolepě, je jako ze škatulky. Mine Wasscrmana a dělá, že ho vůbec nevidí. Míří na nástupiště, je zřejmé, že dnes má v úmyslu vybrat si pro svůj tábor padesát nových lidi. místo nynější party „modrých". Wasserman se na „modré" dívá. Dívají se na Neigla. Vědí. že když přichází na perón, bude selekce a na jejich místo že přijdou noví. Přesto pokračuji v práei a navyklými vlídnými slovy příchozí uklidňuje „Panebože," šeptá Wasserman, „dokážeš pochopit, Šlejmele, proč se teď modří ne-vrhnou na své věznitele a nedají své životy za život aspoň jednoho z nich? Teď, když je jim všechno už dočista jasné? Ale já ti to vysvétlim..." Jenže já o žádná jeho vysvětlení nestojím. Co se těchhle „ovcí jdoucích na porážku" týče, mám na to vlasmi názory. „A jednou," odvrací Wasserman oči od pohledu, který sc mu naskýtá, a pokračuje ve svém příběhu, .jednou. 372 373 bylo to nejaké dva roky po tom, co jsme se vzali, zrovna jsem měl jednu z těch svých sebelítostivých nálad, se Sara sebrala a šla sama k Zalmansonovým na oslavu chanuky. Byl lo jeden z těch večírku, kicré jsem nesnášel, ale na které jsem pokaždé šel, protože jsem se bál, že Zalmansona urazím, jenže on si mě tam jaktěživ nevšiml - vždycky měl kolem sebe nový zástup a ten oslňoval. Ach, tenhle Zalmanson byl prostě bouřlivák,1* „Jistě." hledím spád vyprávěni urychlit, „o Zalmansono-vi si povíme jindy. Pověz mi, co se stalo tam " .Jen žádny spěch. Je mi při toni těžko... Zkrátka Sara tam šla sama. Oči červené pláčem... Já byt celý dojatý, ale neběžel jsem za ní, abych ji uklidnil, já lump... A na tom večírku," zaznívá jeho hlas najednou jakoby z dálky a tak trochu tvrdě, „se stalo, že Zalmansonovi dovolila, aby ji zatlačil do šatníku a políbil ji jednou na rty. Tohle se tedy stalo. Teď už to víš taky. Živé duši jsem to neprozradil,, $Ě Tak?! Takže jim se takovéhle věci stávaly taky? Už tenkrát? „A jak ses to vůbec dozvěděl, dědečku?" Určitě za ní věcně slídil a trápil ji svým podezíráním, až mu to priznala. Možná u ní našel od Zalmansona dopis? Nebo mu to snad někdo prozradil':' „Jakmile se vrátila domů, všechno mi řekla. Neprosila 0 slitování, ale ani jeho neobviňovala. Ten raubiř! Povídala, že viděla, jak prý ji potřebuje, a nemohla tomu jeho zoufalému naléháni odolat, Ten že ji potřeboval! Jak bláhová byla! Jenže jak mohla vědět, že Zalmanson je cizoložník? Napohled to byl oddaný a věrný otec rodiny, který miloval svou ženu a tři ošklivé dcery, jenže já vím, a vím to přímo od něho, že každá sukně, která se mu mihla před nosem, v něm zapálila jiskru, požár, který ho vedl k nízkostem. Pardon!'" Když mu to vyprávěla, třásl se Wasserrnánck zlostí 1 ponížením. Všechny ty ohavné výmysly, které se mu Usadily v skrytu duše, najednou vyrazily ven. Chtěl jenom vědět, zdali se mu Zalmanson, „když ji zneuctil", vysmíval. Sara se na něho podívala užasle, s rozpaky, t řekla, že mlčel. A o nějakém zneuctění prý nemohlo být vůbec řeči. Že se mu poddala z vlastní vůle a podruhé prý už to neudělá. Zalmanson to v i také. Řekla: „Byi smutný. Nikdy bych nebyla věřila, že člověk jako on může být tak strašně smutný." (Jeho milovaná Sara se vždycky vyjadřovala takhle .jemně") Jenže Wasserman na to: „Ten, a smutný! Zalmanson byl zrovna tak smutný, jako že Ježíš vystoupil na nebesa a Mohamed letěl na koni!" Sara řekla, že ji Zalmanson prosil, aby o tom Wassermanovi neříkala, ale ona prý se rozhodla, že mu to poví. protože se beztak nic nestalo, takže to podle ní nemá žádný význam, a ona nechce, aby ji a Wassermana rozdělila lež. Jenom Wassermana prosila, aby o tom už nikdy nemluvil. Dokážu si představit, že tu její prosbu splnil svým originálním způsobem. „Věru, Slcjmele. Celý rok po tom jsem nám oběma ze života udělal takové menší tiché peklo. Ale což, to už je taky pryč, jako ten rozbitý- džbán! Ale až hodné dlouho potom jsem inolil na ně pomyslit, jak lam jsou v tom šatníku, aby se mi přitom nezpěnila krev v žilách. Co ti mám povídat, Židé jsou / velice podivného těsta..," Neigel zatím sedi na svém soudcovském stolci. Sedí i na skládací vojenské židli a mezi nově příchozími si vybírá nové dělníky. Jeho obličej je zcela bez výrazu. \ hmmler by na něho mohl být pyšný, Do tváře toho před uchou upře jediný pohled a hlava se mu mírně pohne doprava nebo doleva. Links rechts, linka rechts. Wasserman: „K čertu, ona ti se i mně hlava tak nějak sama od tebe pohybovala zároveň s nim, doleva doprava..." Neigel si vybral nové dělníky. Předchozí „modré" už vytlačili do nádražní haly, aby se svlékli. Neigel vstal i vraci se zas do baráku ke své práci. Wasserman potají w4 375 zkoumá Němcovu šíji. „Vidíš to? Ty pohyby hlavy mu tam nezanechaly sebemenší stopu. Ani vrásku)" Starce, děti a mrzáky vezmou do „lazaretu", kde už na ně čeká Stauckův revolver. TI uměné výstřely zaznívají ve velice krátkých intervalech, Hoffler s výrazem rozumného dítěte spouští plechovou roletu, aby se zboží na slunci nezkazilo, než přijede další vlak, Wasserman se zas na tři hodiny rozloučí s čokoládovými koulemi. Wasserman: „Stalo se to tak, že z jednoho konce světa, z veliké dálky, přinesla moje holčička, můj poklad, moje Tucale, svůj čistý mladý život, a z druhého konce k ní přišla smrt. Ty dvě se setkaly, když se její ručička dotkla čokoládové koute." S hlubokým povzdechem si pomyslí, že „možná už nikdy, nedej Bože, nedokážu umřít, protože tady smrt okouším až příliš často, přinejmenším třikrát denně, když přijíždějí vlaky,. " A potom, když „Nebeskou ulicí" probíhají nazí lidé, zaboří obličej do řádek na záhonech. A když je běh u konce a dokonce i vzteklí psi Ukrajinců přestanou štěkat tlamami ntdými od krve, Wassennan vstane. Přičichne si k prstům, setře vlhkou černou hlínu, která na nich ulpěla. Z těla mu stoupá pronikavý pach potu. Wassennan: „V duchu vidím, jak mi Sara přičichává ke košilím v podpaždí a krčí nos. Má choť měla na mou věru v čichání takovou zálibu, že jí v tom nebylo rovné." (5) Otto: „Byli jsme v lese už celý rok, když se to stalo. Vracel jsem se večer z Borislavi a u vchodu do dolu číslo jedna jsem našel to dítě, zabalené v rozedrané přikrývce. Mrňous si jen tak tiše ležel, ani nezavměl, a otevřenýma očima se na mne díval jako dospělý. Ale to jste měli teprve vidět Frieda. když jsem vešel dovnitř a ten dáreček mu podal Ohó! Jen tak do té přikrývky nakoukl, u jeho vlídný výraz byl rázem ten tam, jako když průvan práskne dveřmi. Vypravil ze sebe jen ,Co to má být? Co to má prosím tě být?* Jako nějaký papoušek či co, přestože moc dobře viděl, co to je, a pak se zeptal ,Ono je to živé?', a já mu ten balíček samozřejmé násilím strkal do rukou a povídám: .Pořádně se na něj podívej, od toho jsi m přece doktor, nebo snad ne?4 " Okamžik se dívali jeden na druhého. Doktor unaveně a s obavami, Otto vzrušené přešlapoval z nohy na nohu. I)r. Fried položil dítě na dřevenou bednu, která jim sloužila jako stůl, a šel si umýt v umyvadle ruce. Mnuti rukou ve vodě v něm rozvířilo vzpomínky na dobu, kdy pečoval o spoustu nemocných. Fried byl obětavý lékař, i když by se byl určitě rozčiloval, kdyby ho tak někdo v jeho přítomnosti nazval. Nikdy si nepriznal, že o lidi pečuje proto, že o ně má starost, Raději se považoval za jakéhosi bojovníka - nepřáteli člověka. Ted" se vran., rychlými pohyby ve vzduchu -;i l.>sií-íí1 tuľľ, nadzvedl trochu pokrývku, ve které bylo dítě zabaleno, a dlouze se na ně zadíval. Připadalo mu jako plod, který přišel na svět dlouho předtím, než přišla jeho chvíle. Bylo hrozně malé, šedé oči jako by mu pokrývala tenká blanka a svět-lounkou pleť mělo svraštělou, jako by ho byli drželi dlouho ve vodě. Jeho drobounké načervenalé pěstičky slepě plavaly ve vzduchu a malinké čelíčko se co chvíli usilovně nakrčilo. Fried: „Tedy něco takového! A ještě k tomu uprostřed lesa! Která ženská ho k čertu mohla., ." Otto: „Nějaká ubohá žena. Určitě doufala, žc umře rychle a bez bolesti." Fried: „Vždyť ho hrome mohli sežrat medvědi!" Otto: „Pomůžeš mu, Friede, viď?" Fried: „Cože? Já? Co si tady s takovým mrňousem počnu'* Radši ho vrať tam, kdes ho našel.'* Wassennan: „Jenže starý doktor mimoděk poklepal prstem na útlou hruď dítěte a ucouvl s teskným zasténáním, které mu 376 377 vzápětí sevřelo hrdlo. Když se podíval na své prsty, uviděl na jejich konečcích jakýsi tenounký bělavý mazlavý povlak. Otto rovněž natáhl ruku a dotkl se bříška dítěte. Poto:sL k. ni přičichl a ochutnal. Otto: Je to jako motýli pel, co?1" Jenže v tu chvíli se Neigel najednou nakloní přes psací stůl a poprvé od chvíle, co mu ten večer zaěal Wasser-man předčítat, promluví: „Ne. Wassennane, motýlí pel určitě ne. To ti můžu, když dovolíš, říct ze své vlastní zkušenosti.11 Protože má Neigel dvě děti, může Wasser-inanovi vy svědit, že děti se někdy rodí s tělem pokrytým „takovou olejnatou, vrstvou, tajím v něčem pomáhá, už si přesné nevzpomínám, v čem-1. Jenže Anšel W&sser-man hlasem, který se ani nepokouši dodat si zdáni trpěli vosti: „Bože, jak se mi hnusila ta jeho pohanská přesnost! Sotva se vzdálím do dalekých krajů fantazie, hned se celý poplaši. Holt si bude na omyly v tomhle příběhu musel zvyknout. Však já inu jich nachystám, co ludlo rácí!" Neiglovi vysvětlí, že když on, Wasserrnan, rozhodne, že to je molýlí pel, lak to motýlí pel taky bude, a Neigel, poněkud rozmrzclý, řekne už mírnéji: „Ale novorozeňata opravdu mají takový povlak." Wasserrnan zasmušile: „A co se Otto vy padoucnice týče, zjistil jste už něco?" Neigel; „Ale jistě. A nebuď lak drzý. Staucke mi k tomu pár věcí řekl. Vážné nechápu, co může Otto s lémi záchvaty dělat." Zalistuje v zápisníku a vytrhne odtamtud stránku pokrytou řádkami vlastního mkopisu. „Co jste mu řekl myslím Stauckovi ?" zeptá se Wasserrnan jakoby niiinochodem, a Neigel: „Ale, napovídal jsem mu něco o jedné nemocné letě ve Pus senu. Měl vázne radost, že může pomoci. A mimochodem, co se těch zajíců a lišek týče, dopustil ses opravdu hrubých chyb. Zajíci nikam netáhnou a lišky neznají zimní spánek. Pěkná hlouposti Už kdyžs mi to vyprávěl, tak jsem si říkal, že se pleteš. Znám přece drobet zajíce i lišky. ale na tebe jsem spoléhal víc než na sebe. Myslel jsem si, že spisovatelé prostě védi víc, a Staucke se nemohl udržet. On ti se mi vážně smál, když jsem se ho zeptal. Snaž se hádat trosku lip, když jde o něco, čemu vůbec nerozumíš." „Dítě vmí," povídá Wasserrnan. „Cože? Co to povídáš'?" „Vrní. Už jsme zase zpátky v našem příběhu. Kde jsme to přestali?*' (Wasserrnan: „V Neiglově košíku na papíry ležela namodralá obálka, která neměla pranic společného s armádou, a dokonce i bez těch svých ubohých brýlí jsem na ni rozeznal oblé tahy drobného ženské ho písma. A ještě než jsem pochopil, co 10 mám před sebou, pocítil jsem mocné píchnutí: To ona! Což má tak jemné písmo? Z obálky jako by stoupal jakýsi opar. Bore, ženské písmo...") Neigel si odkašle: „U toho tvého motýlího pelu, Sehe-rezádo." Wasserrnan: „Motýlího pelu? To není žádný motýlí pel, jak by vám řekl učený lékař doktor Albert Fried, nýbrž olejnatá vrstva, která má chránit plod před silnými vodami mateřského lůna-" Neigel: Jdi k čertu, hajzlpucře, ty už vážně..." „Pipí! Kykyryký! Bim bani bim bam! Fricde, on mě slyší! {zvolá dobrý Otto,) On mě slyší!11 Fried: „Vždy f je tě slyšet až do Borislavi!" Jedid-ja Munin: „Co se děje? Vy jste sem přinesli dítě?" Fried: „Otto ho našel. Jako bychom měli málo starostí." Munin: „Ten je ale ošklivý!" „Takhle vypadají všechny, když se narodí. Až vyroste, tak z. něj bude krasavec. Potřebuje mléko" Neigel, který celou tu dobu číhal, vyskočí: „Tady? V lese'?" Wasserrnan: „Však já ví in. že tady 5 tím bude potíž. Arci. Čistě střízlivě vzato je to problém. Jenže nic jiného nám nezbývá, my to mlíko potřebujeme. Pomozte tlim, Herr Neigel," Němec se na židli napřímí, jako by v tom okamžiku ťsioupil do místnosti jeho velitel. Nasadí vojenský 378 379 vyraz. Wasserrrian svou prosbu zopakuje. Neiglův prst bubnuje na sklo, zanechává na něm vlhky otisk. Po delším rozmýšlení nadhodí, aby někdo z družiny, „nejlépe Otto, tomu nebezpečí nehrozí," zašel do nedaleké vesnice a koupil tam mléko od venkovanů. Wasserman horlivě přisvědčí, dělá, jako by si to zapisoval do sešitu, a Neigel naproti němu se uvolní, zatváří se pyšně, celý zčervená, jenže Wasserman najednou, jako by si to uvědomil až teď. Němcova slova horlivé, až příliš horlivě přeškrtá a prohlásí, že je to „nebezpečné, ach, tuze nebezpečné, poněvadž se v lese hnedle setmi a budou se tam potulovat medvědi, ba i výstřely z pušky se ozvou, a běda tomu, kdo se tam touhle dobou prochází." ..Cože, výstřely?" „Arci. Prve jsem se vám o nich zapomněl zmínit," „Pochopitelně..." Neigel na okamžik sevře rty tak rozhodné, že mu čelisti až cvaknou a ústa se málem dotýkají nosu. Tu ho však zřejmě k vlastnímu údivu -něco napadne a on s tim se špatné potlačovaným nadšením, v němž zaznívá pomstychtivá radost, vyrukuje: „Poslyš, Fried přece může to dítě vzít k nějaké srnce! Tam v lese srnky jsou, to vím, A ta srnka, ta vrhla docela nedávno, Zřejmě jsem ti o tom zapomněl říct... Má ce-cíky plné mléka a Kriedoví seji určitě podaří přesvědčit, aby ho trošku dítěti přenechala, ne?" Spisovatel, poněkud nervózně: „Skvčh nápad, ľlerr Neigel. všechna čest. Klobouk dolů, obrazně řečeno arcií" („Pohan zrudl až po konečky velikánských uší, a já věděl, že je to špatné. Teď jsem mu totiž ukázal, že mu dal Pánbůh mozek, aby myslil, i srdce, aby cítil, a on už toho s tou jejich německou horlivostí užívá, fuj! Musil jsem opásal svá zmožená bedra a pustit se s ním do boje.") „Véai, Herr Neigel, skvělý nápad! A vyjádřil jste to nádherně, jenže je nadmíru realistický. Chci říci, že je příliš omezen skutečností a že jej dusí její hrubá pouta. A my se přece chceme alespoň maličko povznést, popustit oři otěže I dát mu volnost... Já vám zkrátka povím, jak to všechno bylo doopravdy.,," „Poslouchám/' řekne Neigel, teď už doopravdy roz-mrzelý. „Otto přistoupil k Herotjonovi a cosi mu potají zašep-lal do ucha. Herotjon ucouvl, zachvěl se a z úst mu vyšel strašný vzdech. Ale Otto nepopustil a tolik naléhal, až chudák lleroijon. který už tolik lei odmítal provozovat opravdová kouzla, ne ta, která spočívají v pouhé obratnosti prstů, klamání divákova zraku či prostém odváděni jeho pozornosti, musil Ottovi vyhovět, Ottovi totiž nikdo neodmítne, požádal Ottu o misku, zakryl ji pytlem ,i poioni pod ten pytel skoro celý vlezl, jen kolena mu inltamtud vykukovala, a lak tam nad tou malou miskou dlouho měřil své síly, zpod pytle se ozývaly jeho vzdechy a sténáni, poněvadž z té duše nenáviděl kouzelnické nadáni, kterým jsem ho v příbězích Dělí srdce obdařil, pytel se mu na těle zmítal, pohyboval se sem a lam a chvél se jak moře v bouři, až po nějaké chvíli Herotjon zmlkl a uklidnil se, vstal a ukázal se, obličej šedivý jak ten pytel, jako by byl viděl anděla smrti, a chvějící se rukou podal Ottovi misku, naplněnou až po okraj bílou tekutinou, z niž stoupala teplá pára, ach..." Wasserman se na okamžik odmlčí. („Moc dobře jsem si pamatoval Chuť toho mléka, Slejmele, z těch šťastných časů, kdy má drahá Sara, můj poklad, kojila naši smku Tircalc... cc! Ona. tedy... však víš, jaké tehdy bývají ženy... pranic se neostýchaj i... jsou přece MATKY... naléhala, nutila mě, abych ochutnal, ale já odmítl, arciže jsem odmítl... Něco takového! To jenom tobě můžu vyprávět takovéhle věci... Jenže jednou, byla to mková intimní situace... Zkrátka jsem trošku ochutnal...") A Neigel. pravé Neigel, řekl tak tiše, jako by to říkal sám sobě: „Teplá bílá tekutina, a sladká. Ano," A židovský spiso-valel pomalu, napjatě, jako zvěd prověřující, zdali len, 380 381 ■ kdo uvedl heslo, je skutečné jeho kolega, pokračuje: „Velice sladká. V ústech se jen rozplývá." A Neigel: „Ano, a tak bohatá..Pak si konečné na okamžik pohlédnou navzájem do očí, celí zmateni, a pak se honem zahledí každý jinam a oba jako jeden muž hrozně zčervenají. Potom celí nesvi vstrčí misku s kouzelným mateřským mlékem do ruky Friedovi a doufají, že ten je zachrání z rozpaků, ale Fried podráždené ucukne, i on je totiž celý nesvůj a plný podezření, bezpochyby proto, jak bezohledně a drze vniklo to dítě do jeho světa, a snad i kvůli té bolestné nespravedlnosti, že má v tak těsné blízkosti živé a zdravé dítě, když po celé dva roky po dítěti mamě toužil. Když teď Wasserman říká „mamě", vidí, že se Neiglovi maličko rozviraji oči, právě tak, jako se rozvíraly oči Zalmansonovi, když Wasserman řikal „moje žena, Sara". („Vsak on mě Zalmanson podezíral, že vím o všem, co se mezi ním a Sárou stalo+ ale já mu to nijak neulehčil a ani slovíčkem jsem se o tom nezmínil. Mlče! jsem jako ryba a nechal jsem ho, ať se vaří ve vlastní žluči") Wasserman nechápe, co má znamenat ta lehká nervozita, která se Neigla zmocňuje, když to slovo slyší. Chvilku si pohrává s myšlenkou, že ty dvě děti na fotografii jsou adoptivní, což by také vysvětlovalo, že jsou tak malé, vezme-li se v úvahu, že Neiglovi jc už pětačtyřicet. Jenže chlapec je podobný Neiglovi a holčička zas Neiglově ženě. Tak v čem to tedy je. - Wasserman je zmaten, nechává čteni a hledí do prázdna. A zničehonic, ani ten výstřel do hlavy k lomu nepotřebuje, ho něco napadne a on už ví - nebo si spíš vzpomene - nač umřela Paula. Všechny ty narážky, které tu a tam utrousil, se rázem spojí a on si je teď vie než kdy předtím jist, že přijde ta chvíte a „Neigel mu bude zobat z ruky". Fried zajde do průrvy, která družině slouží jako kuchyně, pro lžičku; z dálky slyší Ottu, jak říká, že dítě má dva zuby, a z kuchyně na něj zakřičí, že o podobných případech už slyše! a že některé děti se rodí s celým tělem pokrytým kožichem, načež Otto poplašeně rozváže pokrývku, nakoukne do ni a oznamuje, že „tady žádný kožíšek není f Jenom takový ten motýli pel... Jo, .1 ľriede! To naše mimino je pořádný chlapák!" Jakmile GD Fried uslyší, rázem ho zmůže strašná únava Podepře si hlavu o chladničku, jako by se opíral příteli 0 rameno. Žasne, jak to přijde, že neslyší hlas nějaké bájné bytosti, která by mu nabídla obchod: všechna léta, která mu ještě zbyla, za jediný den s tímhle dítětem a s Paulou. Jako by si to nezasloužil. Pak se pomalu napřímí a zatne pěsti. Což je možné, aby tohle dítě bylo znamením, na které Fried čeká už tři roky? Sedmdesát let? Je možné, že život se konečně rozhodl takto zcela neobvykle odpovědět na jeho volání, jeho zoufalství i jeho iieslouduost a překročil onu čáru. kterou Fried každé ráno od té doby. co umřela Paula, ryje do prachu? A Otto se z dálky smeje: „Počkej, člověče! Na mou košili nel" Potom, když Fried Ottovi přinese čistou lžičku a postaví se vedle něho. potají přiblíží nos k malinké hlavičce, pokryté belavým chmýřím, a čichne si. „Ach," zamumlá Wasserman roztouženě, „pan doktor vdechuje tu jedinečnou sladkou vůni." Neigel přikývne na znamení, že tu nenapodobitelnou viini zná taky. a Wasserman jako by přednášel žalozpěv: „Jak spalující oheň proniká mu ta vůně do duše. Jako by mu byl jediným pohybem stržen obvaz ze staré, ještě krvácející rány." A Neigel, po chvilce mlčeni: „Přestaň se na mne takhle dívat Chci ti něco povědět Sice vím předem, že toho proti mně, jak to máš ve zvyku, po židovskú využiješ, aleje mi to jedno. Když se narodil náš Karl a já jsem jezdil na dovolenou, v noci jsem k němu potichu chodil, postával u postýlky :i čichal jeho voní. V takových chvílích jako by mi po zádech běhali mravenci." A Anšel Wasserman na to: .Já vím." 383 Ditě pilo n pilo. wv nakonec vydalo >pokojenc „a-á" a vybryndalo drobet mléka doktorovi na kalhoty. Kried celý nesvůj vy krik k reje treba okamžitě někoho zavolat nebo to oznámit úřadům, Ano. Fried byl strašně poplašen. Přecházel po síni svým velbloudím krokem sem a lam a zlostné vrčel. Otto mu trochu neohrabané na to, aby se to dalo nazval !stiT podával nasycené diré. Fried se na ně podrážděně podívat. Moc dobře věděl, že se ho Otto pokouší vlákal do pasti, kterou na člověka lič i láska k životu. („Nebo také, chceš-!i, ukázal mm zač je toho lokei, Šlejmele,") O té oba rozmlouvali beze slov od té doby, co umřela Paula, Nebo snad od té doby, co se ve svém dávném dětství poznali. Potom Otto znenadání strčí dítě Friedovi rozhodně do náruči. Ale kdo je ta žena, která teď nakukuje do ztemnělé síně? Na sobě má špinavý pracovní oblek, je hubená, kůže na ní přímo visí, obličej má vrásčily, samou špínu a podivné barevné skvrny, a na hlavě vy pelichanou svěť lou paruku. Jen tak nakoukne do siné a řekne.,. Vlastně neřekne nic, protože v iu chvíli nám do reci skoč i Neigel a požádá Wassermana; „Seznam mě prosím s naši novou přítelkyní, Wassermane!" A spisovatel na lo: „Ale s radostí. Herr Neigel. To je přece další nová přítelkyně z družiny Děti srdce, jmenuje se nejinak než Chána Ci-trinová, to ona je ta okouzlující Chána, churavá láskou, smelá a odhodlaná bojovnice, a takto, e hni. ta ne j krásnější žena na svélé.'1 Nehledí na Neiglovy protesty („Nejkrásnejši na své-.\ Vždy ť j si přece říkal, že má vrásky f **) a znovu prohlašu-je, že na světě není ženy tak krásné j ako Chána Citrino-vá, jenže je to prý náramná ubožačka, stůně totiž láskou a touhou, a tak jakmile od Otta uslyší, že „tu máme dítě, Chano," ucouvne, jako by ji byl udeřil, a spěchá pryč. A Herr Neigel musí pochopit, že tady maji lidé nejrůz-néjšt rozmary, každý holt má, jak se říká, svou bidu, no a Chána, ta se pořád ještě nemůže podívat na dítě. Vzpomínky jsou ještě příliš čerstvé, Herr Neigel to musí pochopit. Jenže zatímco jsme si všímali Chány, pokárá se Was-sernian. málem nám ušlo to hlavni! Fried se totiž konečně odvážil přivinout dítě k sobě a teď pokládá váhající prsty na drobounkou hlavičku, hladí ji. na okamžik se pln úzkosti zastaví na čelíčku.., Neigel: „Tam, jak jv mezi kostmi otvor? Já vím. Jaktěživ jsem se ho tam neodvážil dotknout,1' A bezděky se zaberou do rozhovoru o lom miste na hlavičce dítěte, kde člověk (Neigel:) „přímo cítí, jak mozek dýchá, Jak buší j ako srdce." A taky (Wasscrrnaní) „tam člověk konečky prstů cítí pulsoval samou podstaiu života." A Wasserman zde připomene i jistého ptáka, o kterém jednou četl, je to lakový maličký ptáček kdesi na jižním pólu (nebo že by na severním?), tomu se stačí dotknout j en lehce prstem hrudi, a hned mu přestane tlouct srdce. „Takovéhle ptáče bych do dlaně vzít nechtěl, Herr Neigel." „Ano," řekne Němec, „človeka to jisiě trochu znervózní.** Následuje seznamování. Doktor zvedne dítě do výše vlastního obličeje, a drobné ručky se natáhnou dopředu, Pohybuji se chaolicky, jejich pohybům ještě chybí určitý smer i souhra. Dotknou se veliké pleše, hned zas sklouznou ke krátkému stŕibŕitému knírku, po vojenskú pri-sfcrizenému, a najednou jsou plné života a radostně se zmítají na dvou povislých t vaříc h, na velikém zarudlém nose, jako lis na slzy, a chvílemi zas trochu zmoudři a pomalu a zvědavě se procházejí po zahrádce doktorova života. Ano, všichni zatajili dech a dívají se - malé prsty spočinuly na velkých bledých rtech a magickou silou přivádějí k životu smyslnost, která v nich odumřela už před lety. Na zborcené hradbě opevněni - totiž na í ■ r i eikn ě oo I i čej i rl a O k nm ž i k vy v st aue k ou/e 11 ié p i S J no hned akl1 /nu/j a dúkior, y,\X. to má ve /\yku,si hořec IJH4 385 povzdechne a řekne: „Chudák d uč." a Neigel: „Takhle sc mu bude začínal těžko."4 A Otto: „Tedy néco takového..." Ale Fried tvrdě odtuší: „Takovéhle věci se stá- Ér U vaji." Fried si totiž předsevzal, že se nikdy nebude ničemu divit. Prosíc si pevně umínil, že dú údivu vale. Wasserman: „Na rozdíl od pana Markuse, který vždycky dělal, co mohľ aby se dobral nejruznějsích nových, zcela čerstvých pocitu, snažil se doktor po celý život ze všech sil oslabit své pocity a potlačit je." Jenomže rozhodnutí, že se vždy ubrání údivu, nepřineslo doktorovi sebemenší uspokojení ani úlevu. Naopak, čím byl starší a čím v tce nabýval moudrosti a zkušenosti, připadalo mu, že aby dostál svému předsevzetí, musí vynakládat čim dál víc úsilí. Ted1 Otto oznámí, že tuhle noe dítě zůstane u Frieda, „a zítra už se uvidí", Nevšimá si Friedových zděšených protestů, velice moudře prohlašuje, že „dítě přece potřebuje lékařský dohled, ne?", a spolu s ostatními Dětmi srdce se má k odchodu, napřed ale Friedovi poradí, aby dítěti udělal z nějakého starého prostěradla nebo košile plenky. V síni jako by bylo slyšet šílený tlukot doktorova srdce. Odešli a Fried zůstal s dítětem. Sami ale nejsou -2 jednoho silného kořene dubu znenadání vzléll velikánský bělostný motýl a začal poletovat napůl setmělou síni. Nesl se pomalu k Friedovu obličeji, jako by chtěl obdivovat jeho podobu. Prohlížel si ho tak pozorné, že to až doktora uvedlo do rozpaků. Všiml si, že křídla motýla jsou vykrojena do tvaru srdce, a rázem se mu vybavila dávná vzpomínka - pokaždé, když Otto usoudil, že družina musí vyrazit na další záchrannou akci, začal na stromy a na ploty u domů. kde členové družiny bydleli, matovat srdce. To bylo znamení. Motýl teď třepotal křidly nad očima dítěte. Friedovi bůhvíproč pripa- .1X6 dalo, že mu tak předává první dech života. A kdovi. možná i samotnému Friedovi. Dokud ten podivný tanec trval, neodvážil se pohnout. Motýl nad nimi ještě jednou zakroužil, jako by kolem nich kreslil kruh. a pak se vznesl a vyletěl šachtami ven. Stříbřité stopy letu jeho křídel byly na čemých stěnách patrné ještě dlouhé týdny. Pojednou doktor ucítil, že dítě začíná dýchat mnohem rychleji a že se mu tělíčko neklidné vrtí. Zneklidňující tušení ho přimělo, aby sc dítěti podíval na bříško na jeho pupku nebylo ani stopy po zaschlé krvi. Nebylo tam vlastně vůbec stop po nějakém trháni či řezáni - dítě totiž pupek vůbec nemělo. Tu noc se toho ještě přihodilo mnoho. V příběhu i v Neiglově baráku, ostatně chvílemi už bylo obtížné obojí oddělit. Prohlížel to snad na vojenském polním lůžku v místnosti velitele vyhlazovacího tábora Fried díle a zjisiil tam, že má puls velice rychlý, skoro desetkrát rychlejší než puls normálního dítěte? Zazvonil to snad najednou v Síní přátelství telefon a následoval rozhovor s „nanejvýš významnou osobností", a co víc, neprekypoval ten z Berlína chválou na adresu činnosti, kterou Neigel v poslední době v táboře vyvíjel, tak, že se až uchýlil ke skvělým příměrům a- v.vta hudby a kladl „vaši práci a tvůrci elán, můj milý Neiglc" na roveň „velikým operám Wagnera i současných velkých skladatelů národné socialistických".' A když Neigel. který' byl potěšením celý rudý a rukou dával Wassermanovi znamení, aby byl zticha a jen z výrazu jeho obličeje hádal, o čem je řeč, požádal Reichstůhrera Himmlera, aby mu do tábora poslali všechno potřebné k zavedeni dalšího „pracovního zařízeni" v podobě tři plynových komor l„abychom mohli zvyšovat tempo, pane veliteli, neustále je zvyšovat!"}, přislíbil Himmlcr, že bude jeho žádost posuzovat s porozuměním, zatím že mu ale nemůže nic slibovat (Jisté jste, milý Neigle. slyšel o jistých pře- 387 chodných potížích na Východě?"), ještě jednou zdůraznil ,.skvělé tempo, jímž jsou v táboře plněny úkoly", nadhodil cosi o hodnosti Standartcnřuhrera, která bude už brzy jisté milé osobě udělena, a zakončil rozmluvu v cres-cendu lichotek, které (mimochodem - tenhle citát je právě lak jako ten predchozi převzat z Hirnmlernva nočního telefonického rozhovoru s jeho cliráněnccm Jurgeneín Stroo-pem ten večer, kdy ve varšavském ghettu, proběhla Gross Akt i on) uzavřel slovy: „Hrajte tak dál, maestro, a Vůdce ani já vám to nikdy nezapomeneme." Wasserman, který tu rozmluvu s úděsem poslouchal, se okamžitě napřímil, jakmile byla u konce, nedovolil NeiglovKaby se pochlubil, nenechal ho ani, aby mu řekl, kdo byla ta vážená osoba na druhém konci, a s panickým spěchem dál vyprávěl o Friedovi, který zůstal s dítětem sám, o Friedovi, který polekaně pobíhal po maličkém domku z jednoho kouta do druhého, vsi silou se bezmyšlenkovitě popotahoval za špičku velikého zarudlého nosu a každou chvíli se zastavoval, aby se podíval na dítě spící na pohovce, pěstičky zaťaté, ,jako by v nich svíralo samo tajemství života". „Tatatata!" udělá Neigel. ještě jaksepatří namyšlený. „Co to má být, ta .pohovka4? A jaký zas ,maličký domek'? To jsem něco propásl, když jsem mluvil s Reichsruhrerem Himmlercm?" Wasserman si zlehka odkašle, nasadí nienerikající úsměv a omluví se za „tu hroznou roztržitost. Málem jsem vám zapomněl říct, že... tedy.,," Zkrátka - přemístil děj jinam. Neigel, napůl ješté v sedmém nebi po telefonátu z Berlína, napůl celý ochromený náhlým nepřátelstvím vůči Wassermanovi, vybuchne. Výkřiky, zdušenými vztekem, připomíná to, ,tjak jsem se kvůli tobě v Bori-slavi ztrapnil... léčivé prameny... lži...", a rozhtHlně ne-míní poslouchat spisovatele, když ten mu znovu vysvětluje, že „takovýmto obětem se v tvůrčím procesu vyhnout nelze, neračte se urazit... To se tak někdy stává, že si spisovatel pojednou uvědomí, že se všecko zas musí obrátit a on se musí vrátit na konec, nebo se zas přenesl někam daleko..." Neigel buší do stolu, prohlašuje, že ^tfm s touhle hrou končíme". Avšak k údivu nás obou nepošle Yvassermana okamžitě ke Keislerovi do dolniho lábora, ale žádá po něm vysvětlení, proč „vy umělci musíte věčně všechno jednoduché zašmodrchávat. dokonce i to umění jste zkazili!" A pronese dlouhou a únavnou řeč o uměni, jehož základním úkolem prý je, pokud si na to vůbec někdo ještě vzpomene, „lidi bavit, vyvolávat v nich příjemné pocity, ano, vychovávat jcT lák je to!", a rozhodně ne „zvětšovat pochybnosti, dávat lidem pocit nejistoty a zmatku a ukazovat jen to, co je špatné, nemravné či morbidní!" A po těchto slovech -v nichž bylo bezesporu něco pravdy - se zase zaboří do židle, celý rozčilený, zpocený, zmatený a strašné roztrpčený, ale pořád ještě Wasscrmana nevyhání, naopak ho pohybem ruky vybízí, že má pokračovali Wasserman je velice překvapen, pomyslí si, že „pohan poprvé v životě pronesl lakové hlubokomyslné úvahy o povaze umění. ( c! To si musím pamatovat," Ale ani on nedokáže uhodnout, proč Neiglovi na pokračování příběhu tolik záleží. Váhavě vypráví dál. Jak se ukazuje, přenesl příběh do varšavské zoologické zahrady. Do zoo, kde strávil hezké chvíle se svou Sárou. Neigel, jemuž zatrpklost pribrou-sila jazyk, s úsměškem hádá, že spisovatel má v úmyslu nás „se židáckou mazaností zavést do nějaké bajky o lidech, kteří se proměnili ve zvířata, co ty na to, Was-sermane?" Wasserman to popře, odmítá souhlasit s Němcovým umíněným tvrzením, že příběh, který se odehrává v zoologické zahradě, musí být určen dětem, vyrukuje s úlohami a jejich obsazením na nové scéně (Fried jako zvěrolékař, Otto coby ředitel zoologické zahrady, Paula má na starosti všechnu ru nesčetnou byro- 388 kraeii spojenou s vedením zahrady, stará se však také o domácnost Ottovu i Friedovu. A ostatní ělcnové družiny1? „Samozrejmé pracuji v zoo! Stáli zaměstnanci prcce narukovali, když vypukla válka!" Neigel: „Hm!"), a už zase zavádí Neigla i mne zpátky k doktorovi, měřícímu dítěti rychlý puls. pokračuje v lícení, jako by přitom od samého počátku číhal na Neiglovu otázku, která musí nevyhnutelně přijít („Co prosím té ví takový zvěrolékař o dětech?"), aby mohl Němci vyprávět neuvěřitelný příběh o Paule, Friedově životní družce, která se v roce tisíc devět set čtyřicet rozhodla, že přivede na svět dítě, ano, zaplnila dům touhou po dětech, něžnými řečmi o nich, čím že se mají krmit, jestli se maji raději kojit, či zda se jim má dával pít z láhve, a dokonce nachystala hebounké plenky a vyzdobila je výšivkami malých postaviček, které tančily a vesele metaly kozelce, stala se umělkyni upnutou na jediné dítě a své tělo proměnila v bitevní pole, kde měl být sveden boj proti tyranii a krátkozra-kosti přírody, plna obrovského tvůrčího elánu, přestože ji jisti lékaři varovali a za zády seji posmívali, nepřestávala věřit ve svou silu, vlastně ve svou pravdu, a milovala se s Friedem vedne v noci. Otto; „Každou chvíli jsme je přistihli všude možné, vážně, v kupě sena pro slona, mezi shnilými květáky ve skladu potravin, za svitu měsíce v prázdné nádrži pro krokodýly, a dokonce i u mne, v mé posteli! Prostě je posedla láska a oni s tím nemohli přestat!" Fried: „To ona, ona!" Otto: „Ze začátku to tedy moc příjemné nebylo, to ti tedy teď musím, muj milý Friede. když už tak na to přišla řeč, říct, vždyť kdo by si byl o mé sestře Paule pomyslel, že má v hlavě mužské? A ještě k tomu takhle? A navíc skoro v sedmdesáti? Ale což, po několika týdnech jsme to už začali chápat, ano, prostě se nakazila nadšením ostatních umělců, které tu máme, celé té nové družiny, a přestože proti nim zpočátku byla právě tak jako ty, Friede, nakazila se od nich * začala zkoušet své ojedinělé nadáni v praxi. No a pak n/ to přestalo být nepříjemné, naopak, protože všude, kde jste tentononc, mi připadalo, jako byste tam rozlévali posvátnou vodu či vymítali zlé duchy, a já věděl, že naše zoo je v bezpečí." Wasserman: „Věru, Herr Neigel, Paula a i ried měli ,uvi šiesti, /e nebvli nikdy přistiženi, když to dělali, hlídkami vašich přátel z Varšavy, poněvadž ti tenkrát vydali přísná nařízení, kterážto Židům zakazovala provádět na veřejnosti náboženské úkony, no a právě to přece Fried dělal!" Neigel mlčí. Divá se na Was&ermana, ale nereaguje. Kly má mírně pootevřeny. Wasserman toho okamžiku využívá, jak to jen jde, a cituje Ottová slova, když litoval „našeho ubohého Frieda, který se málem vyčerpal", „Ach ano," připouští Fried, „tenkrát mi bylo sedmašede-sát a Paule bylo o dva roky vie," a ti dva se takhle nejméně po dva roky ve dne V noci vášnivě („A se zjevným záměrem!") milovali. „Málem jste překonal můj rekord, pane Fried!" usmívá se pan Jedidja Munin a vypoušti z úst kouř páchnoucí cigarety (cigarety si dělává ze suchého trusu zvířat v zoo) a za dvojími brýlemi se mu v očích prohnané blýs- Teprve teď se Neigel probere ze své strnulosti. Hlasitým štěknutím a rukou zdviženou na znamení nesouhlasu Wassermana zarazí. Požaduje „vysvětlení, okamžitě všechno vysvětlit!" A Wasserman mazané nechá Muni-na, aby vysvětlil, co myslel tím „svým rekordem*': „Co je tady k vysvětlování, Herr Neigel?" (vysvětluje Jedidja Munin), „s láskou se to má jako s modlitbou as modlitbou zas jako s láskou. Jak říkal už rabi Melamed z Brodů, při modlitbě je třeba myslit, jako by měl člověk před sebou ženu, a potom, jak známo, dosáhne toho pravého povznesení." Neigel: „Už zase ta židovská pornografie, hajzlpucře?" Munin: „Chraň Pámbů,pane Neigle, žádné prasárny, nýbrž očista. Povzneseni. Člověk musí uctívat 390 391 Pána s horlivosti, která má původ v jeho zlých pudech] tak to prcce říkal Magid z Mezriče, který možná tyhle zlé pudy znal z vlastni zkušenosti,.." Neigel pozvedne ohč ruce, snad že si zoufá, ale možná se směje, a tak se mimochodem poprvé ukáží dvě trapné skvrny, které mu v podpaždí zanechal pot. „Jen tak dál, hajzlpucře, a nebudú té už poslouchat ani já. Mám takový dojem, že už ty své postavy nezvládáš." A když si Wasserman jeho poznámky nevšímá a lící, jak spolu Paula a Fried vášnivé laškovali vedle klece slůněte Tuzinky, protře si Neigel zarudlé oči a poznamená si něco do svého černého zápisuiku. Ten večer to nedělá poprvé, vlastne to dělá každý večer, když s ním Wasserman sedává, a Wasserman už pomýšlí na to, že se jakoby urazí a upozorní ho na to („Poněvadž já nejsem žádný muzikant, co hraje hostům ve vódevilu!'*), ale ovládne se a mlčí. Líčí Nei-glovi malý půvabný oblouk Paulina břicha, které se pod povadlou kůží začalo nadouvat. Paula postávala před zrcadlem, na nech tichý úsmév, v němž nebyla nikdy ani špetka humoru či ironie, byl to prostě jen milý úsmév, protože v to děťátko neustále věřila, i jméno mu už vybrala - bude mu říkat Kazí k a když Neigel znenadání poznamená, aniž si ovšem dělá velké naděje, že to k něčemu bude, že Wasserman nesmi zapomínat, že Paule už bylo sedmdesát, spisovatel s ním ochotně souhlasí - dc-vétašedesát jí bylo. máme-li být přesní, však i nás, povídá, všechny Ottovy umělce, všechny Otto vy bojovníky to tuze udivilo, a žádá Neigia, aby si představil, jak vzrušení všichni byli, jak o tom malém Kazikovi nepřestávali mluvit, jak doufali, že všechno, úplně všechno změní, „a že nám podá nezvratný důkaz, na který jsme netrpělivě čekali od toho dne, co nás Otto povolal k našemu poslednímu dobrodružství", protože tenhle Kazik měl znamenat první vítězství někoho z družiny; a Otto vzal Paulu k jednomu svému příteli, doktoru Wertzlaroví. ((Kto:) „To je chlapík, na kterého se člověk může spolehnout, že nenadělá zbytečné řeči," Vážený doktor Paulu důkladně prohlédl a polom ji posla! za závěs, aby se oblékla. (Otto:) „A pak mě za ruku odvedl k oknu, ukázal mi město, kde vládla naprostá tma, to kvůli protileteckému zatemnění, a povídá, přišly na nás těžké časy, lirigu, a jsou lidé. kteří to vydrží, ale jsou také lakoví, kteří to nesnesou. Vůbec jsem nechápal, co to říká a co chce. a on se na mne mrzutě podíval a pošeptal mi, že jistě chápu, co s chudákem Paulou je, právě tak to řekl: s chudákem Paulou." Aharon Markus: „Šťastně se za tím závěsem usmívala a potéžkávala si prsy, které sejí nalévaly " - Otto: „.. no a že já, jako její bratr, s ní musím vážně promluvit a upozornit ji na to, že v devětaše-desáti už těhotenství nesnese, i kdyby to bylo jen těhotenství pomyslné, a že je mou povinnosti uchránit ji nejenom tyzické újmy, ale i zklamáni, které se jisté brzy dostavi, jenže já to samozřejmě neudělal a nechal jsem Frieda, aby rozhodl, co dělat, mohl za to koneckonců on, za tohle pomyslné těhotenství..." Jenže ani Fried nechtěl Paule povědět, co říkal doktor Wertzlar, protože už začínal chápat a také chtěl - v naprostém protikladu k vlastni povaze i názorům - věřit, že její uměni lidi, jako je Wertzlar, přesahuje, a začal o ni pečoval, jak to její stav vyžadoval; Wasserman: „Každý večer s ni chodil ven na procházku uličkou Věčného mládí v zoologické zahradě, dával ji na čelo studené obklady, když ji bolela hlava, a Otto seji na černém trhu zoufale snažil obstarat všechny potraviny a pamlsky, kterých se jí zachtělo, a jednou," usměje se při té vzpomínce Wasserman, jednou se vyskytla taková po-liž. naše milá Paula totiž zatoužila po čerstvém grape-Iruitu, jenže sežeňte začátkem jedenačtyřicátého ve Varšavě grapefruit! K něčemu takovému je zapotřebí nadlidské obratnosti, tentokrát si s tím nedokázaly pora- 392 393 dít ani všechny Dětí srdce. Paula už málem z toho mocného rozmaru hlasitě naříkala, ach, komu by se té milé zeny nezželclo..." „Okamžik,11 řekne suše Neigel. „Ted" už vím, oc ti jde. Poznamenej si prosím: grapefruit Pauie přinesl důstojník Neigel/1 „A odkud, smim-lt se zeptat?" zeptá se Wasserman a jeho malá chytrá očka se vděčné smějí. „Z baličku s jídlem, který mi poslali ze zásobováni, Velikánský grapefruit přímo ze Španělska. S pozdravem od generála Franka," Chvíli oba mlčí. Baví se, ale zároveň i trochu pociťuji rozpaky nad tím tenounkým záchvěvem vzrušení, který mezi nimi znenadání místnosti přeběhl. Mezi nimi spočívá neviditelný grapefruit a line se z něj vůné. Wasserman nechápe, jak to, že Neigel přes všechny své výbuchy vzteku nikdy nedovolí, aby se příběh byť i en na okamžik zadrhl, neztrácí však čas a vypráví dál Fried: „A v noci jsem jí pokládal ruku na břicho a cítil jsem, jak dítě kope. Bum! Bum! Kopalo vám jako takový malý Herkules."' Opět zmlknou. Potom Neigel jen jakoby mimochodem prohodí: „Ty máš určitě děti. co, Wasserma-ne?*' Wasserman na okamžik sklopí oči k sešitu, v obličeji jako by se mu objevila bílá stopa po šlehnutí. („Ten pohan arci netušil, jaká muka mi tou otázkou působil") „Mám prosím holčičku," odtuší posléze. „Ptám se proto, protože tyhle věci ví jenom ten, kdo má deti." „Povidaljste.ževy máte dvě." „Ano. Karla a Lizu. Karlovi jsou tři a půl, Liselotte dva. Oba se narodili za války." Po kratším zamyšlení dodá: „Skoro je ani nevidím." Spisovatel nejisté: „Když dovolíte, Herr Neigel, nejste už zrovna nejmladší tatínek." Neigel chce v první chvíli Židovo drzé vtírání rázně ukončit, ale zarazí se, najednou se rozhlédne kolem, přejede pohledem světnici, Was-sermana, okna se zataženými závěsy, znovu si promne oči, nevyspáním celé zarudlé, a pronese suše a bez nej-menší stopy útočnosti: „Nějakou dobu jsme dítě mít ne- 394 mohli. Zkoušeli jsme to přes sedm let." Wasserman (tichounkým šeptem): „S námi to bylo taky tak, Herr Neigel, osm let jsme,., nu což." A v tíživém mlčení, které na ne dolehne a zahalí je jako hustý závoj, zalíná Wasserman vší silou zuby, aby se mu přes ně nevydral výkřik, „lnu," pomyslí si potom smutné, s unaveným, poraženeckým hněvem, který se ani v nejmenším neobrací proti Neigloví, „co k tomu dodal,. „Tedy dál" povídá nakonec s povzdechem Wasserman, jako vůdce velice unavené karavany, která se zas musí vydat na cestu. „Možná že Paula přece jenom dítě mít může," řekne Neigel se skoro dětskou bezelstností, Wasserman jemně: „Paula vskutku umře, je mi lito. Ale Kried st může v hloubi duše myslet, že to děťátko, které se zničehonic objevilo v zoologické zahradě, je právě to dítě, které se nenarodilo ji" Neigel: „Vidím, že mí nezbývá než souhlasit." „Arci. Je mi líto," Vrátí se k příběhu. Teď ale Wasserman vypráví vel ice opatrně, s úzkostným strachem, jako někdo, kdo se prochází po tenounkém provazu. Oslalně neklidný je i Neigel. Už se ani neozve, už Wassermana nedráždi. Vlečou dál pňběh společně. Wassennan líčí, „jak Paule tvářej en kvetly záhubou, jak se ji její hezké zdravé zuby začaly drolit a viklat," jak se jí čím dál víc vysoušela a pukala kůže, jen prsy se jí nalévaly a bolely a ta bolest jí roztahovala rty drobnými úsměvy plnými námahy, úsměvy, jimiž se Friedovi omlouvala za nepříjemnosti, které mu působí, ale (Markus:) „Když se naše milá Paula ráno nahýbala nad toaletou, aby se vyzvracela, a vy, doktore Fnede, jste se nakláněl, abyste jí podepřel čelo. uvideli jste t lom maličkém rybnič ku pod sebou odraz svých obličejů, dva dopisy přinášející radostnou zvěst, které bloudily příliš dlouho, a vy jste to v tu chvíli věděl, Friede " Nyní Wasserman bez sebemenšího rozumného důvodu pomalu zavře sešit, usměje se a přizná se Neigloví, že 395 tenhle večer, který tu s ním takto tráví, mu připomíná jiné, dávné večery, ještě z doby, když by] svobodný 3 vždycky ten večer, když dětský časopis šel do tisku, chodíval do redakce, v ruce poslední kapitolu, a tu pak pln úzkosti dával Zalmansonovi. Společněji pak procitli, přeli se a zase se smiřovali, a k půlnoci už toho mivali dost, v místnosti topáchloZalmansonovými krátkými cigaretami, ni e taky tu byl chvílemi „nu, prostě takový příjemný pocit ve všech údech, však mi rozumíte, Herr Neigel, a klábosili jsme o všem možném.,. Vskutku, bylo to příjemné-" („V takových chvílích Zal-maitsonovi uklouzla nejedna moudrost. Mlčel jsem a pozorně naslouchal. Když chtěl, dokázal vyprávět tak krásné a hlubokomyslné věci! Hez toho svého chytračeni a vytáček, a taky bez těch zlomyslných žertů. Já mu o sobe nevyprávěl nic. Co jsem mu taky měl vyprávět? 0 tom, jak nám na dvore naříkala kočka? Jak mi doma kape kohoutek? A tady se ti najednou, a zrovna v přítomnosti tohohle pohanského kolohnáta, ukazuje, ze 1 Anšel Wasserman umí dát dohromady příběh.. „Tenhle Zalmanson," zeptá se Neigel jen tak mimochodem, „to byl tvůj přítel?1 A Wasserman se na něho tak trochu udiveně podívá a řekne, že tomu tak vskutku je. Byl to jeho jediný přítel, A když se zdá, ze Neigel podle všeho nemá s příběhem naspěch, začne Wasserman vyprávět o Zalmansonovi, zpočátku váhavě, hotov okamžité se dát na ústup, ale když v Neiglové obličeji vidí pobavený zájem, vypráví s o to větším zaujetim. Tenhle Zalmanson, říká Wasserman, se pořád hleděl tvářit, jako kdyby zrovna vystoupil ze stránek nějaké knihy od Dostojcvského. Thomase Manna čí Tolstého. A věcně vám trousil narážky na světy, ve kterých ve skutečnosti žije. Náramně důležitý člověk, řekne Wasserman a pohrdavým a mírně podrážděným gestem pozvedne ruku, »Vichtik\ Náramný chytrák! Jaktěživ nebyl lady s námi, kdepak!" zlobí se dál Wa^ermaii. „lohle tady je než nepříjemná povinnost, kterou Zalmanson plní proti své vůli, jenom dočasně, jako kdyby navštěvoval mentálně opožděné příbuzné, ale tam u něho, totiž v těch jeho dalekých krajích, tam mé! prosím nebeská tělesa I tajemné sféry! Ach Božel Ta muka duše! Tenhle Zalmanson ale co bych se teď kvůli němu rozčiloval, Herr Neigel, já nevím, vždyť jsem se ho za ta léta docela naučil mit i drobet rád ,. On vám byl samý takový moc chytrý úsměv, sebedůvěrou zrovna překypoval a byl vám to takový zkažený hejsek!" (Teď se dá Wasserman unést a dá k lepšímu když prý bylo pro Židy v ghettu vydáno nařízení, že mají nosit pásky, Zalmanson nešel jako všichni ostatní nakoupit pásky u Saji Gance, ale sedl i se svou manželkou Čilou a sobě i svým třem dcerám ušili „pásky tak náramné, zeje málem pro údajné podněcovaní ke vzpouře zastřelil polský voják"r) „Tenhle Zalmanson..." pokračuje Wasserman, ,jak se mi hnusilo, jak tak nelítostně každého ponižoval, když se mu chudák hodil pro nějaký ten jeho žertík, a ty večirky, vyprávěl jsem vám už o jeho večírcích?" „Ne," na to Neigel. „Ach Bože, ty večírky u Zalmansona a jeho ženy Cily... Zvali tam celou Varšavu... Piti tam teklo proudem a chudáci hosti museli poslouchal, jak paní Čila týrá piáno a její tři dcery trápí flétny a housle... On kolem sebe Zalmanson míval rád hodně lidí... A taky to byl s prominutím sukničkář... Tedy řeknu vám po pravdě, pane, že já na ty jeho večírky chodil nerad, a moje žena taky... Pokaždé jsme si tam připadali takoví nijací.., Styděli jsme se. Nikoho jsme tam neznali a nikdo neznal nás. Všichni vám to byli lakoví světáci, kdežto my, inu, učiněné myši, nic víc. Nakonec jsem tam chodil přestal, jen moje žena tam ještě jednou zašla sama, B měla toho taky dost. Ostatně můj milý Zalmanson byl tuze pobožný člověk. Od své viry se ani o krůček neod- chýlil, Béhem svého krátkého života arci viru párkrát zmenil, a pokaždé pro to měl sto padesát důvodů tak dobrých, zeje élovék ani při nej lepši vůli nemohl vyvrátit, ale v posledních letech, od té doby, co se svět začal s prominutím převracet vzhůru nohama, věřil z celého srdce v humor. Možná vám o tom budu někdy přišlé vyprávět, on na to měl celou teorii, moc dobře zdůvodněnou, jaký už to byl chytrák. Dokázal se vysmát čemukoli v na světě, vždycky říkával: Jestli je na světě něco, čemu se nemůžu smát, tak jc to j enom proto, že jsem to jaksepatří nepochopil. Že jsem to hlouběji neprostudo-val. Ze jsem na tom, Wassermane, byl právě tak jako ten starý manžel, který si klidné leži vedle manželky a nechápe, v jak směšné situaci se to ocitl, poněvadž nevidí ty dva palce, které patří cizímu muži a vykukují zpod jejich přikrývky.' Tenhle přiklad je po mém soudu spíš tragický než komický, ale už o tom nechci mluvil, poněvadž on Zalmanson měl i pár ctnosti, to se mu nedá upříl, svým vlastním, zvláštním způsobem mel rád lidi, vždycky říkával, že nenávidí celé lidstvo, ale toho čí Onoho že má rád, pana toho a toho že rád má, ale ten a ten že ho zklamal, a kdybyste se na něj byl, Herr Neígel, podíval, možná byste řekl, že je to pěkný lump. Ale to to f To byste mu byl, Herr Neigel, křivdil! Moc dobře vím, že to byl upřímný člověk, tomu když jste svěřil tajemství, tak jste věděl, že u něj taky zůstane a že z toho nikdy nebu-doii řeČL. a každému říkal do t)éí, CO si myslí, proto si taky nadělal spoustu nepřátel-.. Když jsem si jednou potřeboval vypůjčit, půjčil mi hned a na nic se neptal, n jindy, kdy/ >o mi zatočili! hlava a já omdlel á potreboval jsem rransfúzi, tak šek dal trochu své krve a tu mi daroval.Možná to nebyl zrovna ten nej lepší přítel na světe, ale přece - j á kromě jeho ne měl j iného.., Já ho,.. Zkrátka - byl to můj přítel. Ale jak to, že o něm mluvím tolik?4 „Takže mezi vámi jsou táty takovíhle, myslím Zal-mnnsoni?14 z^ptá se váhavě Neigel, prst se mu přitom pomalu prochází po skle na stole, a Žid LRekt bych, že se len pohan neptal jen tak- To to! Tah] cla otázka byla tuze důležitá ľ"}: ,,Mezi námi najdete všecko, Herr Neigel, všecko možné. Zlé i dobré, chytré i hlupáky. Všecko víecičko." Znovu zavládne ticho, Neigel o něčem nespíš přemýšlí, podívá se na hodinky, užasne, když vidí, kolik je. vstane, protáhne se a široce zívne. Popřeje Wassennano-\ i dohrou noc a dělá, jako kdyby úplně zapomněl, že maji nějakou úmluvu. Ale díky bohu, dnes v noci má i Wasserman náladu tak jedinečnou, žc jc mu líto si ji hádkou s Němcem pokazit. Nic mu proto neřekne, ale když si navzájem pohlédnou do očí, tak vědí, že vědí. Neigel cosi zabručí, poznamená, ze Wasserman ještě vůbec nevyprávěl o tom dítěti a že se zatím ani neví, jaký cíl si Děti srdce zvolily tentokrát a proč vlastně provádějí všechny ty své „umělecké kousky**, a vůbec ,je ten tvůj příběh divný, nikdy bych nevěřil, že ho budu ochoten poslouchat'. Wassemian se usměje a poděkuje za trpělivost, Jdi už spát," vybídne ho Neigel, a když Wasserman ješlě chvilku zůstane a dívá se na něho, jako kdyby se Neiglovt z duše uvolnil obláček dobré vůle, něčeho, nač v posledních letech zapomněl a co zradil, a Neigel na-lednuu povídá: Ještě tu lilu-im dukuilčir nójakot! piViei u potom chci taky napsat domů, ženušce," Wasserman nad lou upřímností užasne. („Věru pěkné dárky si to lidé dávají, když nemají, co by si dali!") Neubrání se otázce: „Budete jí v tom svém dopisu vyprávět taky o mně?" Neigel se užuž chystá něco odpovědět, ale rozmyslí si to a odtuší prosté, že „vlastně ne. Tak už běž spál a neruš mé. Wassermane." Teprve pak se rozloučí, 39« 399 (6) Uplynulo nemálo času, než bylo možno vyprávět příběh dál. Menší zdravotní potíže mě poněkud zdržely. K tomu. aby člověk vsioupil do bílé sině, je zapotřebí zapomnění a oběti. Jenže já pořád slyšel tajemné hlasy, které mé varovaly a hrozily mí: Jdi pryč, Bílá sin je pro takové, jako jsi ty, příliš tesná a nebezpečná. A opravdu, přibéh byl na čas odložen. Zahnal jsem jej z mysli a ze všech sil jsem se na něj snažil zapomenout. V té době jsem začal sbírat, materiál k encyklopedií holocaustu pro mládež. Ale ani tahle myšlenka nevedla k ničemu. Zmocnila se mé skleslosl a pocit bezmoci. Nechci tady zacházel do podrobností {většinu z nich jsem už ostatně uvedl), ale řekněme to takto: někomu jako by procházel hrdlem Zenonúv paralyzující dech. Příběh ustrnul na místě a právě tak i sám život. Neustále mě napadaly otázky, které měly paralyzující účinek: PrtHľ by se měl vůbec někdo vystavovat nebezpečim bílé síně? A kdo může tušit, co se mu stane, když se rozhodne z vlastní vůle se zříci své pověstné schopností bránit se oněm známým nárokům, které panují v oné bílé síni, kterou se snažíme vytěsnit ze svého vědomi, schopnosti získané utrpením a zdokonalované obrovským úsilím, která se znovu a znovu prokazovala. A k čemu je tahle oběť vůbee zapotřebí? Aby byla nějaká žena, jakási Ajala, spokojena',' Aby se prosté po všité ubíjející a nebezpečné práci postavila na polici další kniha pojednávající o známém tématu? Kdo to k čertu potřebuje? „Arci," povídal dědeček Anšel, „aby se napsal další příběh. Velice důležité! Důležité pro tebe, Slejmele, vždyť co ti zbylo kromě tohohle jediného příběhu? Však se na sebe podívej... moc dobře víš, že jen můj příběh, ten jediný, ti může ukázal cestu... Piš. prosím: V příběhu se objeví ditě, Svůj život prožije v něm." Ne. Neobjeví se tam. Anšel Wasserman se mi pokouší pomoci, O tom není pochyby: dítě. V tom spočívá pomoc, kterou mi chce Wasserman poskytnout. Jenže já už na tohle dítě nemám rtilu. Nemám už silu k lomu, abych se vyrovnal s další živou bytosti, Strašně mé tíží i to, co už je tak třeba jednou v noci zastřelil Neigel svým revolverem pětadvacet židovských vězňů. Stalo se to v polovině září třiačtyřicátého. V knize, k terou napsal jeden z vězňů tábora, se píše o tom, že se 11 - ■ lnomu člověku podařilo utéct. Byl to první vězeň, kte-i ( utekl od té doby, co velení v tábore převzal Neigel-Žřejmé se schoval v lomu, v prostoru mezi dvěma obrovskými balvany, a stráže si toho nevšimly. V noci odvetili všechny vězné, kteří v táboře byli, na Appelplan. naprou velitelovu baráku. Lze předpokládat, že Wasserman procitl z lehké dřímoty a ustrašeně vykukoval ze své pudy. Viděl, jak OlKrstumibarmfiihrer přechází mezi řadami vězňů a huláká., Jane Bože,4* pomyslel si, „tohle je ten Člověk, kléry se mnou večer co večer sedá, poslouchá můj příběh a vypráví mi o své manželce a dělech, dokonce i bolestné a radostné tóny jsem z ného vyloudil..," Neigel vynese rozsudek. Každý desátý vězeň v řadě zemře. Dvacet pět vězňů. Staucke k němu přistoupí a ně-00 mu šeptá. Neigel nesouhlasí. Stane ke to opakuje a pozvedne ruku, aby ho přesvědčil. Dvacet pět vězňů možná nestačí na to, aby se uklidnil. Na okamžik se zdá, že propukne skutečná hádka. Neigel se však ovládne. Slaucke se vrátí na své místo. V tváři má rozčilený výraz. Tenké brejličky se zlatými obroučkami se mu ve Mudeném světle reflektorů hněvivé blýskají. Neigel pohybem prstu vybírá odsouzence na smrt, Mhouří oči, jako kdyby se na ně velice přísné díval. Ale někteří z vězňů byli později ochotni přísahat, že je vybíral n očima pevně zavřenýma. 4ími 401 Ukrajinci odsouzence oddělí od ostatních, IXa z nich to strachy nevydrží a omdli. Odnesou i je. Všechno se děje v naprostém tichu. Jednou to bude v jedné knize podáno takhle: „Naprosté ticho. Shora svítil měsíc a zdola reflektory. Velitel Neigel zabíjel odsouzence, ka/cěhii / nich c pohodlné - ale jako chlapec jsem jednou o prázdninách tři čtyři dny pracoval v té jízdárně vedle mlýna v Jeruzalémě. Musel jsem té práce nechat kvůli banálním zdravotním potížím (šlo o astmatickou reakci na koňský trus), ale dodneška mám v živé paměti teplou vůni krásných koni, mužný pletenec jejich šlach, pohyb svalů pod kůží, ach, Neigle. 0 koních bych vám mohl vyprávět celé hodiny, o pronikavé vůni tekutiny, kterou se natírají postroje, o cvalu, o lesknoucích se bičích, zavěšených ve stájích, o tom, jak ošetřovatel poplácá koňskou šíji, o té široké, majestátní hrudi... Dodnes si pamatuji překrásný plakát, který visel v ředitelové kanceláři - byly na něm obrázky všech možných ušlechtilých koni, franckých, švábských, vestfálských, pařížských, uherských, poles-kých, detmoldských i arabských, bylo to skutečně to pravé zvíře pro muže. Neigel si směrem ke mně povzdychne, v obličeji trochu nezvyklý výraz, a najednou, poněkud netaktně se znovu ujme slova a prohlásí, že prý „taky nejsem zrovna nějaký bouřlivák, víte, jaktěživ se neopijú, a taky nemám, jak bych to jen řekl. no proste nemam nic >, jinými ženami, a vlastně..." Na okamžik zaváhá a nakonec řekne s jistým ulehčením: „Vlastně ani přátel nemám tak moc. A ani to nemám zapotřebí. Člověk se beztak nemůže na nikoho doopravdy spolehnout, a mně je takhle dobře" Jenže: „Jenže já dokážu najít potěšeni v práci, a ovšem taky v rodinném životě. Celkem vzato můžete napsat, že rád ano, to je ono - že rád žiju. Ze prostě rád žiju." Po jeho posledních slovech ucítím u ucha Wasserma-nův dech. Podívám se za sebe a vidím, že zavírá oči, jako by se snažil vyrovnat s náhlou bolestí. A k svému vlastnímu velkému údivu rázem pochopím, že zřejmé strašně 404 405 trpí svými tak trochu složitými vztahy ke všemu, co slovo „život" představuje- Ale Wasserman se nespokojí tím bolestným výrazem, nýbrž obráti se ke mnč jako nějaký rozhodčí nebo soudce či co a žádá, aby Neiglovi, dokud se neujasní, zdali má „nezadatelné právo" používat toho slova, „nebylo dovoleno, aby jej zneužíval". Pokouším se tedy Wassermanovi vysvětlit, že ani čistě technicky vzato nemůžu některému z hrdinů svého příběhu zakázat, aby čerpal z veškeré běžné slovní zásoby, když chce vyjádřit své myšlenky, jenže Wasserman si zacpává vyhublýma rukama uši a vrtí hlavou na znamení nesouhlasu. Zkusím na něj jít chytře a zeptám se, co dělal v takovéhle situaci jako spisovatel on. a Wasserman bez sebemenšího zaváháni prohlásí: „Slanečky. Nebo třeba cibuli, jestli chceš." A když ho požádám, aby mi to laskavě vysvětlil, odsekne netrpělivé: „Místo toho, co by říkal ,rád žiju\ bude teď pohan pokaždé říkat ,já rád slanečky'. Nebo třeba já rád cibuli'. On tim nezchudne a mně se jen uleví." Váhavě se na Neigla podívám a poznamenám si, co říká: „Jenže já dokážu najít potěšení v práci, a ovšem taky v rodinném životě. Celkem vzato můžete napsat, že mám rád - ano, to je ono - že mám rád cibuli. Ze mám prostě rád cibuli. Přesně tak." Podivám se po očku na Němce. Ani v nej menším nezareaguje, jako kdyby si nevšiml záměny. Zvláštní. V každém případě je mi však jasné, že Anšel Wasserman na rozdíl od něho žije výlučně ve světě slova, což podle mne znamená, že každé slovo, které pronáší nebo slyší, má pro něho určitou smyslovou hodnotu, kterou já nedokážu odhadnout Stačí mu snad k nasyceni slovo „potrava"'.' Způsobí mu slovo „zranění" řeznou ránu? Udržuje ho slovo „žít" při životě? Přiznávám, že tyhle myšlenky jsou trochu nad mé chápáni. Je možné, že se dědeček Anšel utekl před lidským jazykem do smysl 406 i postrádajicího mumláni, aby se tak bránil proti všem těm llovům, která zraňovala? Jenže Anšel Wasserman není ochoten vyvést mě z rozpaků a místo toho vztekle prohlásí, že oni, totiž Němci, jsou přímo „umělci v milosrdném překladu", o tak proč tedy prý nevyužít jejich nadáni k vymýcení bolesti, kterou obsahují některá slova, a neproměnit je ve slova jiná? A když pořád ještě nechápu, jak to myslí, začnou mu najednou z úst s ošklivosti vycházet jedno za druhým německá slova a on mi je vztekle překládá: „Ab-wanderung", což znamená „vystěhování", používali pro masové deportace do táborů, za výrazem „Hilfsmittel", „pomocný nástroj", se skrývala auta. ve kterých byli zplynováni lidé, a co třeba slovo ,.Anweiserin'\ označující za obvyklých okolnosti onu půvabnou dívku, která vám v divadelním sále ukáže místo, které se v jejich ústech změnilo v přezdívku pro ženské kápo v lágru' Uvádí stále další a další příklady, až mu nakonec selže hlas a on hněvivé šeptá: „Samý jed! Jejich jazyk je od začátku až do konce jediný smrtonosný nápoj!" „Wassermane," povídá najednou Neigel, který po celou tu dobu zůstal mimo náš rozhovor (tenhle stav bych nazval „dočasné přerušení činnosti"), „Wassermane, dobře, že jsi tady. Chci, abys vyprávěl dál." „Teď. pro-Min ' Je už přeci po půlnoci!" „Teď!" „Ale potom, co se dělo venku.,. Totiž po tom zabíjení... Chcete snad ten příběh poslouchat Led*?" „A cos myslel?" Wasserman na něho pohlédne nevidoucíma očima. („Povstaň, Anšeli, a muzicíruj před králem, na něhož pi i šly chmury...") Je třeba poznamenat (nesnáším, když takovéhle věci nejsou náležitě vysvětleny), že všichni pieehá2Íme z Neiglovy sprchy do jeho pracovny. Neigel «c protáhne. Ze zásuvky si vytáhne láhev a lokne si z ni. i vare mu zčervenají. Na tomto miste musím uvést, že navzdory Stauckovu tvrzeni (v interview, které poskytl 407 po válce) pije jako starý alkoholik. Wasserman, ktci zaujal místo naproti němu, si něco bručí pod vousy, za- ' jiždí si rukou do záhybů pláste a hledá tam sešiL V tu chvíli zpozoruje v Neiglově košíku na papír další modrou obálku a zasmuší se. Teď bych mel popis místností doplnit ještě několika nezbytnými detaily, například si opsat nápisy na malých vojenských plakátech, která jsou tu všude po stěnách rozvěšeny: „Poslušnost vojákovo potěšení"*, „Rozkaz je rozkaz", „Přísnost vůči podřízeným, odpovědnost vůči nadřízeným". A ještě spoustu dalších takovýchhle hloupých vojenských sloganů, u nichž lze snadno pochopil hypnotický vliv, který mají na lidi s nepevným charakterem, kteří v těchto rázných slovech cítí jakousi ozvěnu dávného volání, jež jim vychází přímo z krve, mohutné bušeni pulsu, rytmické údery tisíců nohou pochodujících na přehlídce, pronikavý pach potu na stadiónech, vzpomínku na procházku, kdy iě jako malého chlapce nesl tvůj silný otec na ramenou, ten vřelý úder, který ti do ramene zasadí pažba pusky, když z ni vystřelíš, nebo onen povznášející pocit, který se zmocni všech, kdo poslouchají, když orchestr | hraje pochod pro deset trubek a šest bubnů, když najednou cítíš, že každá z melodií, které hraje, by mohla být rvou vlastni hymnou. A Wassermanovi se znenadání vydere z úst trpký výkřik, jako kdyby chtěl umlčet hluk, kterého jsem si já nevšiml: „Příběh! Příběh musí pokračovat!" „No tak pokračuj." řekne Neigel a nepatrně se pousměje, „kdo ti v tom brání?" Wasserman ztěžka oddechuje a tak nějak divně se na něho dívá, „Však už jsem začal," povídá tiše. „Nastala noc, Herr Neigel," řekne nakonec. „Dítě nepřestávalo křičet a jeho horký pláč málem přehlušoval hukot tanku, který projížděl sousední ulicí, a strašné zvuky výbuchů všude v okolních domech, kde byly ve- deny těžké boje..." Neigel znovu zvedne ruku a ocelově chladným hlasem požaduje vysvětlení. Wasserman se na něho polekané podívá a otáčí se k němu. („Tak teď tedy lomu pohanovi prodám, jak se říká, vůni bez ryby...") A vysvětli Neiglovi, že děj příběhu se zas přenesl jinam, tentokrát do ulice Nalewki ve Varšavě, „v době té naší menši vzpoury proti vám, když dovolíte." „Ha!" vykřikne Neigel užasle, vstane a ukazuje na Žida rukou třesoucí se hněvem, „tak ty si nedáš pokoj! Ty proti mně dál bojuješ těmi svými ubohými zbraněmi?!" A znovu jsme svědky jeho úžasného sebeovládání - přinutí se k tomu, že se posadí a prsty obou rukou sevře takovou silou, jako kdyby mezi nimi spočíval čísi krk. „Moc dobře vim, co všemi těmi hloupostmi sleduješ," vysvětlí mu tak vlídně, že až člověku naskakuje husí kůže. („Jak ostrá žiletka v jehněčí kůži") „Ty si myslíš, jako ostatně všichni ti, co se zamilovali do slov a řečnění, že ostatní se dají slovy taky tak ovlivnit. Jakousi jejích kouzelnou silou. Ty si vážné myslíš, že tady můžeš slovy svádět bitvy? Bitvy se vším, co k nim patři, s diverzemi. výpady a přesně cíleným bombardováním? Teď mé nepřerušuj! Teď mluvím já!" A znovu vstane, popotáhne se za opasek u kalhot a začne rozčilené přecházet po místnosti. „Svůj příběh jsi začal v lese v Bori-slavi, v tom smradlavém dole, a když jsi viděl, že ti začínám věřit, když jsi viděl, že si na to místo začínám zvykat, hned jsi dej přenesl jinam, do zoologické zahrady! Pak jsi počkal, až se začnu i tam cítit jakžtakž dobře, až si trochu přestanu dávat pozor, a hop! Už jsme zase jinde! A útočí se na mě tam, kde bych to nikdy nečekal! Varšava! Povstání! Ach bože! Pohybuješ s těmi svými hloupými postavami jako generál s pluky. Ty tu proti mne vedeš slovní povstání! Zaútočíš a hned utíkáš! Léčky, znepokojování protivníka a vyhlazováni! Rád bych věděl, kam mě zavedeš z Varšavy? Do Birkenau? l>o 408 409 Vůdcova bunkru v Beriíně? Věř mi, Wasscrmane," přistoupí těsně k Židovi a mluví mu přímo do ucha, ,Tto tvoje směšné snažení je mi k smíchu. Je mi tě líto. Doopravdy líto. Řekl bych, že kdybys měl v nice nůž, obyčejný malý nožík, [ak by to bylo mnohem přesvědčivější a účinnější než milion slov, která tu ještě naplácáš." Vytáhne z kapsy nožík, podrážděné jej otevře a položí ho na stůl vedle Wassermana, ,,Tu máš. No, co s ním uděláš?1 Wasserman mlčí. Na nožík se ani nepodívá. Neigel vybuchne: „Tady máš nožík, Wassermane! Pěkný ostrý nožík! Podívej, odkládám revolver. Klekám si tu před tebou na zem. Nedivám se na tebe. Tak co s ním uděláš?* Wasserman se dívá jinam. Neigel ještě chvilku čeká, obličej obráceny k podlaze. Potom se ztěžka zvedne, zvedne nožik a zavře ho. Během té krátké chví lej ako by se mu do obličeje něco vloudilo a zase to zmizelo. Kdoviproč vypadá, jako by utrpěl porážku. „Ty sis myslel, Wassermane," řekne tiše hlasem, v němž není nenávist ani hněv, „že když budeš děj toho svého pnběhu takhle přenášet sem tam, že mě to vyvede z rovnováhy? Myslel sis, že to se mnou otřese? Bože, Wassermane, tak starý jsi, a přitom tak dětinský, tak hloupý. Mohli jsme tu spolu dokázat něco úžasného. Něco, co nikdo před námi nedokázal. Jenže ty tady umíněné hraješ ty svoje židácké hry, vlastníma rukama ničíš svůj poslední príbeh, a navíc ještě ztrácíš i toho posledního člověka na světě, který je ještě ochoten věnovat čas těm tvým hloupostem, ty jedna.., kuriozito!" A aby svá slova zdůraznil, znovu se zatahá za opasek a ztěžka dosedne na židli. Wasserman si upraví pocuchané peří, v duchu uzná, že Němec má pravdu, a sám pro sebe smutné prohlásí, že „ten Neigel, to je můj trest". A v tu chvílí je kdovíproč zase plný drobátko drzé sebejistoty, hlava se mu iroehu zvedá, („lnu což, vždy f já už, jak se říká, málem íežím v zemi a peču bajgl, ro znamená, že mé má bída zmohla, i taky vím, že jaktěživ předtím nemusí! ten pohan splétat slova do tak tenounkých vláken a že čím víc je budu iplétat, tím víc se bude na ta tenká vlákna rozplétat Nám.") A už trochu jistěji, i když pořád ještě opatrně, se Neiglovi omluví a navrhne mu, že „pokud je s tím srozuměn", bude už dál vyprávět bez chytračen iT a zdali prý je Herr Neigel ochoten zapomenout na toto nepatrné nedorozuměni a vrátit se do zoologické zahrady. Neigel souhlasí. Nevidím sice žádné vysvětlení, ale on se toho příběhu nevzdává, jako kdyby jej k něčemu potřeboval. Wasserman popírá, že by věděl, k čemu. V duchu se mírně, křivě usměje, jak to má ve zvyku, a prohlásí, žc on prý se taky musí pořád rozpomínat a že má vůči tomu příběhu jistou povinnost, ,jako k živé bytosti, jejíž nohy nesmějí předcházet hlavu". A okamžité se zas vrátí k hořce plačícímu děcku, k Friedovi, který ho ve svém pokoji nosí v náručí sem a tam a do ouška mu brouká různé hlouposti jako na-na-na či tra-la-la nebo pí-pi-pí. Jenomže ani tohle všechno dítě neutiší a ono dál křičí doktorovi přímo do jeho velikého chlupatého ucha, které jaktěživo nepoznalo něco rak sumvého, a ten křik jako by mu v mozku páral předem vyznačené stehy usilovného napěli a dávných naději, které už dávno ustrnuly. Nc. To dítě se neobjeví. Tady naše historka skonči. 1'roiože najednou jako by prudce propukl a jakási choroba, která kdesi v těle dlouho sidlila a zrála, a někoho postihlo strašné ochrnutí. Naprosté, jako kdyby samotnou duši zahalil šedý zákal. Zároveň tu byly stále znovu vágní myšlenky a pocity, jako například: 1. Na světě není jediná věc - af už hodnota nebo člověk - které by někdo mohl doopravdy věřit. 2. Je-li tomu tak, pak neni v silách člověka vzít na sebe jakoukoliv zodpovědnost, něco zvolil nebo rozhodnout, af už se to týká čehokoliv. Takto se bezesporu významně omezí všechny činnosti, 410 411 činy a vztahy, ve kterých ten někdo uvízl, a íim i bolest, kterou snad působí nebo která je působenu jemu. 3. Všechno je ztraceno. Kdyby totiž někdo doufal, mohl by se trpce zklamat, Jenže on nedoufal. Dokonce i jeho zákonná manželka ukázala v nových podmínkách svou pravou tvář a spolu s jistou ženou jistého druhu, která s tím někým měla v minulosti poměr, mu poradila, aby ,jia n&* jaký čas" opustil společný příbytek („domov",,.rodinné hnízdo"), dokud „mu nebude lépe.,.", „nevyrovná se sám se sebou1" atd. Dělala to samozřejmě pod pláštíkem ,,láskyiht „starostlivosti" a „porozumění'". Dal se tedy (z vlastní vůle) poslat do vyhnanství do jiného města. Po šest měsíců obýval pronajatý pokoj v podkroví (se zvláštním vchodem). Po celou tu dobu se mu ve zmučené hlavě převalovala mlha Listy papíru zůstávaly čisté. Někdo už nepatřil k ničemu a nic už nepatřilo k němu. Vždycky večer po dnech naplněných bílou září se pod šenkem v tiché uličce vedle domu vykouřily tri cijiaTety, Při holení se pořezala tvář a rána se nczaeeíovala. Najednou tu byla podivná, znepokojující myšlenka, že jisté tělo už nemá ani tolik síly, aby sí zacelllo ránu. Zavládl zmatek. Pokud se lze odvážit přílišné důvěrnosti, pak to může být řečeno i takto: ten někdo byl zmaten. Z prázdných stránek školního sešitu, do kterého měl být napsán onen příběh, na něj zazářilo tu a tam během bezesných noci jediné slovo: opatrně. Ale proč by měl být opatrný? A k čemu je vůbec ta pevnost, kterou kolem ného po celá ta léta tak umně stavěli? Máma a táta mu to nikdy nevysvětlili. Zanechali jen příkaz: bud velice opatrný, Tak přežiješ. Potom, až skonči všechny války, bude čas sednout si a s chutí si pohovořit o tom, k čemu to bytí, které jsi tak fanaticky hájil, vlastně je. Zatím se ale musíš spokojit jen s tím, Víc ti zahm prozradit nemůžeme. Nějakou dobu se soudilo, že to (tj. „opalme") bylo to jediné slovo, z néhož Wasserman předčítal Neiglovi svůj příběh. Potom se vyskytlo vy-Kvétleni, že tím slovem bylo „přežij!11, ale ani tohle zřejmé nebylo ono. Existují jednoduché a bezprostřední způsoby, jak takovéhle veci zkoumat v bílé síni: když se něco napíše na papír a pak se musí dlouze zvažovat, /dali to je skutečně správné nebo ne, pak onen někdo na dobré cestě není. Když ale stačí, aby se jisté oči zavřely, aby se jisté vědomi zcela uvolnilo, aby v zrcadle vnitřního zraku vyvstal naprosto zřetelný obraz a bez účasti rozumu byl přenesen na papír, pak je neobvyklým, poněkud rozmarným fyzika!ne-literárním požadavkům bílé síně vyhověno, Fried položí křičící dítě na koberec a zůstane nad nim stat. Je bezradný, Jak tak shlíží dolů, připadá mu, jako by se díval na vlastni zmenšený obraz na hladině studny. Poprvé za ten večer si dovolí trochu st povolit kravatu t vykasat rukávy. Otto: „Paula ani já jsme ho takhle luk ičživi neviděli, myslím tak strašné neupraveného. On Hurt byl vážně zaniedbuny" A protože dítěti tím křikem a zadržováním dechu už obličej celý zfialověl, klekne si tloktor na koberec vedle ného, dvěma prsty rozevře malá uši a a jen tak pro sebe si zabručí: „Ach. Otto neviděl dobře. Zubů má šest." Položí svou těžkou dlouhou dlaň dítěti na bříško a zlehka je masíruje, jako lo někdy dělává malým paviánkům, když trpí nadýmáním a křičí bolesti, Dítě pod jeho rukou bylo podle Markuse ,jako Hvéži list, který vyrašil na pahýlu suchého stromu". Jak tak Fricd prováděl tu příjemnou masáž, najednou slyší tFried:} „No, jak bych to řekl. to dítě beze všeho siudu... lotiž najednou slyším..." Wasserman: „Jakési mocné a ne zrovna příjemné zašumění, a ze zadečku nemluvněte vystříkl na koberec proud zelenavých novinek " Munin: „Jakkoliv pěkně to hudete popisovat, stejně ■H3 to bude jen hovno.11 Markus: „Dobrý doktor pokrčil nos, to kvůli zápachu, který jeho host vydával, a běžel pro hadr...'* Neigel zvedne ruku. Během posledních minut si do čemého zápisníku několikrát cosi poznamenal. Jak rak zvedá levačku, pravá ruka si dál dělá poznámky. Freje si konečně věděl, kdo je to ten tajemný pan Markus a co vůbec v příběhu dělá. Wasserman se vytáčí, Řekne Němci, že Markus byl lékárník. Že byl velice muzikálni a čisté ze záliby že opisoval partitury pro varšavskou Operu. Rovněž sc velice zajímal o alchymii, avšak k Dětem srdce se přidal z důvodů, které s kamenem mudrců přímo nesouvisí. „Šlo o lidský experiment, j akému není rovno, Herr Neigel!1' prohlásí Wasserman, „šlo tu o sebeobětování a sebetrýzen v zájmu ideálu, více vám vsak zatím nemohu prozradit, jen bych vás znovu poprosil o větší trpělivost." Je třeba říci, že Fried pro dítě radši roztrhal staré prostěradlo, než by použil vyšívaných plenek, které Paula nachystala pro nenarozeného Kazika. Zabalil dítě, jak mu to jeho chabé schopnosti dovolily, a to sebou házelo, kríček) a kopalo na všechny strany, až nakonec (Fried:) „Do jasnej chniery! Rovnou do nosu!*' Doktor zkoušel bolesti a taky slzel - zaklel tak ošklivě, že se až sám polekal, a špatný dojem se pokusil zmírnit titn, že se jal dítě vychvalovat, lechtal je na bříšku, mrkal na ně svými velkými víčky a nakonec (Markus:) „Hurá, Friede! Tys mu taky zpíval písničku, kterou sis pamatoval z dětství!" Fried: „Ovečky se vracejí.,. bé bé bé... takhle sobě skákají. . bé bé. a tak dále a tak dále," Otto: „Jenže děťátko křičet nepřestávalo, a kdo slyšel Frieda zpívat, ten to možná pochopi" Fried: „Seděl jsem vedle na koberci a byl jsem strašné zoufalý. Pořád jsem si říkal, chudák malá, co mu vůbec zbývá, nejlíp nechat ho křičet, A jak si to lak povídám, co byste řekli, že se stalo?" Otto: „Stalo se to, že se děťátko na doktora začalo usmívat.*1 Kried: „Jaképak usmívat? Smát! Ono se vám přímo chechtalo!" Nemám sílu. Nemám sílu na to dítě. Nemám sílu, abych snesl dalšího člověka. Někdo prostě už nemůže dál. Autor těchto řádek už nemá dost sil ani na to, aby vdechl život sám sobě, natož ještě další živé bytosti. Dokonce ani literární postavě ne. Zavládla naprostá pasivita. Následkem toho postupné dozrávaly další myšlenky, jako kupříkladu ta, že je třeba vynalézt novou metodu, jak žít s lidmi (nebo jak s nimi smažit omelety, o loupáni cibule ani nemluvě!). Je třeba vrátit se o pár set kroků zpátky a začít se vším znova. Ale tentokrát postupovat vpřed jen velice pomalu. Aby se už nestaly tak strašné chyby. Je třeba shromáždit ty nej schopnější odborníky, aby tenhle nanejvýš důležitý a nezbytný výzkum prováděli oni. Rozřezat člověka do poslední buňky a pochopit, oč tady vlastně jde. Zmáčknout to lidské, pořádně to zarovnat, až se konečně ukáží příslušné klíče. Značka výrobce. Kombinace k otevření sejfu. Návod k použiti, který jednou provždy vysvětlí, k čemu tenhle stroj vlastně je, jak se dá používat a jak vylepšit. A co si počít, když se pokazí a nedokáže si poruchu opravit sám. Jak se dá pozvat někdo zvenčí, aby jej spravil. A tady si Wasserman vypraví Neiglovi příběh. Žid, který neumí umřít, se pokouší zachránit svět pomoci Dětí srdce. Odkudsi vytryskne ryzí přání, aby si Wasser-manův nevinný pokus doopravdy získal čísi důvěru, jenže ten někdo není s to věřit ani být zachráněn. Ano, člověka je třeba rozmontoval. Odpojit mu všechny údy. Rozdělat to, čemu se říká „život", na ty nej menší součástky a položit je pod čočku mikroskopu. Takto vědecky, systematicky neutralizovat všechno to, co už nelze snášet, jako iřeba „vraždění1*, nebo taky „lásku", dokud si je nerozšif- 414 415 rujeme a ony nám nepřestanou působit takovou „bolest" a taková „muka". Dokud nebudou pochopeny, A do té doby všechno pozastavit - „lásku", „soucit" i „morálku". Až do té doby není žádné „má pravdu" či „nemá pravdu". Žádné „má rád" či „nemá rád", Žádná „volba" či „svoboda". Teď máme výjimečný stav, dvě pěsti a tri prsty, tohle všechno je prepych, to se hodí v „míru", pro lidi ochotné „věřit" v „člověka" a v jeho „dobré" „srdce" a v jeho „mravní" „poslání", v „cil" jeho „života", ^jenže" „Wasserman" „nám" „sem"„přinese" „dítě".,. Neígel si odkašle a upozorní Wassermana na menší nepřesnost - pro tohle dítě je híi smích ještě drobet moc brzy. Wasserman ochotně souhlasí. Však i Fried se divil Fried si pamatoval, že děti se doopravdy začínají usmívat, když je jim... no. řekněme.....Dva tři měsíce." přispěchá na pomoc ochotné Neigel. „U Karla to bylo drobet později. On je doopravdy vážnější... Lizička se nám usmívala už ve dvou městcích. Ta vždycky všechny ve všem předběhne. Christina říká, že ona sama byla taky taková." Wasserman: „Máte vskutku obdivuhodnou paměť. Hen- Neigel. Možná jste si to i zapisovali do nějakého sešitu?" „Cože? Ach ano. Totiž - to Christina, ta na to měla zvláštní sešit. Měl jsi vidět, jak krásně jí to šlo. Ono ti to bylo vážně jako nějaký příběh pro děti. Já takovéhle věci psát neumím. Totiž... možná, že jestli ještě budeme nějaké dítě mít, tak to risknu. S tebou jsem koneckonců dokázal pár složitějších věcí, co. Wasser-mane?" „O tom není nejmenši pochyby!" na to Wasserman a vypráví dál. Tak tedy doktor se rozhodl přijít těm nečekaným úsměvům a smíchu na kloub. Provedl takový menší vědecký pokus. Velice hlasitě, vlastně příliš hlasité, se na děcko zasmál, aby je rozesmál, ale maličký okamžitě vycítil podvod a /křivil drobný obličejík. Doktor se proti své vůli usmál doopravdy. V tu chvíli dítěti v očích vzplanula jiskřička. Tohle už bylo vážně legračni, a tak Fried zcela bez zábran vyprskl smíchy, Dítě mu odpovědělo. Markus: „Prvni neohrabané a j akoby spoutané úsměvy si v jeho drobném teličku hledaly to uprávné místo, kudy by se pohodlně dostaly ven. Pokusilo se mu usmát kolínko, Pak se o to snažil lokýiek a při tom vystavil na odiv kouzelné materské znamínko," Neigel: „Ehm,,. zrovna na lokýtku?" Wasserman na to ihned: „Vy byste radši jinde, Hen Neigel?'* Neigel: H A proč ne? Tedy ono je to vážně trochu hloupé, ale,.. Vadilo by ti, kdyby to bylo na levém kolinku? Myslím nad kolínkem? Liselotte ho tam má laky. Jen j sem si tak říkal..." „Ale zajisté, Herr Neigel. Podívejte - už je lam!" „Diky, Herr Wasserman,11 Wassermanoví se v dlouhém záchvěvu bolesti i rozkoše zavřou oči. fiylo to po tolika letech poprvé, co mu nějaký Nemec rekl „pane". Dítěti se ted* riáslo ce lé tě líčko, to j ak se snaží lo usadil *mich na vhodném místě. Obličej se mu chvěl a rudl. Vlásky se mu leskly potem. Fried: „Už jsem si říkal, že možná potřebuje jen říhnout, a lak jsem ho zvedl a drobátko jsem ho uhodil do zad " Markus: „A úsměv hned sklouzl tam, kam patřil. Miminu se náramnou radostí otevřela pusa, a jak se tak řehtalo na celé kolo, zahlédl Iricd v růžových dásních šest bělostných zoubků." Neígel; „Šesl? Říkal jsi přece čtyři." Kéž by to dítě umřelo. Kéž by tak umřeli všichni. Něčí sil y jsou úplně v koncích. Zbývá už j en tr.vhu síly k pohlednímu křečovitému vzepětí odporu proti Wasserma-novi, Jenom při výkonu psaní lze cítit ještě něco „životního elánu". Jen v konečcích prstů. Jinak je všechen cit pryč, Popsané stránky, které ruka svírá, se podobají svěžímu listu, který vyrašil na konci suchého 416 417 pahýlu- Ale aspoň něco - Wassermanův pečlivé tajený zlomyslný záměr vyšel najevo a byly vykonány všechny pnpravy nutné k tomu, aby byl zmařen. Situace je ježte do jisté míry pod kontrolou píšícího. Ta situace vypadá takto: Wasserman zaměřuje veškeré své úsili na toho někoho, pokouši se ho „vyprovokovat1' - prostředky neuvěřitelně lacinými - aby se znovu probudil k ,iivottf'. Jenže Wasserman bude poražen. Wasserman pocítí vál ku jaksepatří! Tu noc na úzké posteli v pronajatém pokoji v cizím městě se někomu zdál sen. V tom snu jako by tím někým byl Neigel. Účinkovaly v něm i obě Neiglovy deti a ukázalo se, že naprosto nebudí odpor ani nenávist. Byly dokonce „milé". Neigel (který tetľ byl tim někým) o nř pozorně a něžně pečoval- Následkem snu se ten, komu se zdál, probudil a napadlo ho: ten někdo se ve snu objevil jako nacista, a nic se nestalo Dostavil se mírný pocit skleslosti, ale hned pominul, jako kdyby nenašel vůbec nic, kde by se uchytil. Podivné, napadlo ho, že se pořád mluví o „tom malém nacistovi v nás"' (dále pouze „TMNN") a myslí se tim ro špatné, které lze tak snadno určit a definovat. Například bestialita, Nebo jakýkoliv rasismus, Xenofóbie. Zabíjačke sklony. Ale to jsou přece jen vnější příznaky choroby. Židle u psacího stolu v pronajatém pokoji se najednou prohnula, jak na ní spočinula j istá dvojsmyslná tíže. Ruka zvedla pero a zuby i c žvýkaly, Pronajatý pokoj, který výše uvedené činnosti hostil, se nacházel v podkroví a bylo z něj částečně vidět moře. Ach, moře. Pořád se říká TMNN, a přitom je to strašný omyl. Uspává se tak bdělost. Urovnává se cesta dalšímu neštěstí. Ano, takovéhle myšlenky vyvstávaly překvapivě ostře. Byla zjištěna dokonalá bdělost a jasnéj chápání vlastní situace a zároveň neschopnost změnit to, co už bylo stanoveno a určeno. Na otevřených dveřích skříně se lesklo zrcadlo, puklé po celé délce. V něm se mu ukázal on sám, jak se do něj dívá. Ptáci obličej. Červené, planoucí oči. Ošklivé říznutí pod krátkými vousy. Jenže skutečná nesnáz, nemoc, je mnohem hlouběji. A třeba na ni není lék. Třeba jsme jen její mikrobi-Nic víc než mikrobi. A když se občas někde zjistí TMNN a protestuje se proti němu, je snad možné, aby to byl jen mazaný, ustrašený akt korupce, jehož cílem je dosáhnout všeobecné dohody o tom, na čem je příjemné a snadné se dohodnout? Totiž že se bude bojovat proti tomu, proti čemu se bojovat vůbec dá? Ale jaký je tedy správný postup? Smést všechno ze stolu a začít zas od začátku? A máme na to vůbec dost sil? Tu noc bylo ledacos prozkoumáno. Tak třeba: mohlo být určité dítě (nazývejme je nadále „Jariv") - za jistých okolnosti - zabito kýmsi, kdo mu slouží rovněž za otce? A co zákonná manželka toho někoho, jeho matka? Ve 4.45 ráno se oblékly dlouhé kalhoty a šedivý svetr, Otevřely se dveře na střechu. Po střeše se rychle přecházelo sem tam. Někým bylo pocítěno jisté procitnutí a zotavení, Mezi anténami a solárními ohřívači se prostírá Vy modré okraje velikánské vodní nádrže. V tu chvíli (4,491 bylo najednou nade vši pochybnost jasné, že tohle nejsou ty správné otázky, Ze by se s troškou smělosti dalo říci, že obvykle se mýlíme při kladeni otázek. Když se došlo až sem, byly na střeše připomenuty otázky naučené j istým člověkem, jakýmsi B. Schulzem, a s politováním bylo shledáno, že na to. aby byly kladeny, prostě nahánějí příliš mnoho strachu. Vždycky jej naháněly, Znovu bylo připomenuto, že je třeba ptát se jinak: nikoliv .Zabil by kdosi X, Y a Z?", nýbrž „Dal by jim život? Dostávalo by se jim od něho každým okamžikem života znovu?' A - a to je zřejmě otázka rozhodující - „Dostá-volo by se tomu někomu samotnému - s týmž zápalem, vášni a láskou - každým okamžikem života znovu od něho samotného?" A protože ani na tohle neni žádna odpověď, byla položena ještě jedna, poslední, znepokojivá otázka: Co nahání doopravdy tak strašný strach? Smrt, nebo snad život? Skutečný živoi, život bez jakéhokoliv omezení, život v onom slova smyslu, jaký nacházíme dejme tomu... atd. Tomu někomu bylo najednou strašné chladno. Hnalo ho to ke stolu, aby psal. Jenže pero nepsalo. Inkoustu se nechtělo téct. Ten někdo byl kopnut. Rázem vytryskl studený pot. Pero umíněné tlouklo do stolu, jako by chtělo probudit někoho pod nim, za ním. Konečne začal inkoust téct. Wasserman je tam ještě. Je tam pořád, tváří v tvář Neiglovi. Líčí zmateného, váhajícího doktora, který se neodvažuje zapsat si ditě do zápisníku (o nějž se už řadu let dělí zvířata v zoo se zaměstnanci), protože ditě zatím ještě nemá jméno: Fried: „Tohle přece není moje povinnost, dávat pacientům jména, nebo snad ano?" Fried si to zapíše takhle: „Bezejmenné dítě. Přineseno mi Ortem Brigem dne 4.5- 1943 ve 20.05 hod. Zabaleno ve vlněné přikrývce, Totožnost rodičů nic neprozrazuje. Pohlaví mužské. Délka těla nemožno zjistit pro jeho odpor Odhad 51 cm, Objem lebky dtto. Odhad 34 cm, Váha dtto. Odhad 3 kg. Ve 20.20 hod. zahlédl Otto Brig v dolní čelisti 2 zuby. Ve 21,10 hod. jsem viděl já (A. F.) další 2 zuby v čelisti horní. Asi po dvou minutách další dva v dolní. Celkem: šest zubů." Poněvadž dítě další védecké dokumentaci nebránilo, oplatil mu to Fried nesmime velkoryse a zapsal si: „21.20. Ditě je velice vnímavé, dokonce se hlasitě směje." Fried: „Já vám tam tak stojím, zapisujú si a nedávám pozor, a ono se zřejmě na koberci pohnulo, snad upadlo či co, a já kouknu a co nevidím! Ono vám si to najednou leží na bříšku! Chudinka. Honem jsem ho obrátil na záda a díval jsem se, a věřte si mi nebo ne. ale ono se vám na to bříško obrátilo znova!" Friedovi se hnusily podvody a triky, jenže podvést se ho bez ustání pokoušeli všichni. Chudák Fned! Neustále žil s intenzivním pocitem, že kdesi kdosi využil jeho vh\ ilkové nepozornosti a změnil vzhled celého širého ivéta. A ze zuřivého protestu proti lži a úpadku, které v sobě měl svět i lidé na něm vepsány, přilnul Fried ke Nvé řádnosti a zuby nehty sejí držel. Markus: „A čím víc ho svět podváděl a předváděl mu všechny louhy klamů B ďábelských kousků, co jich má..." Herotjon: „A všechna dvojitá dna svých kufrů, padací dveře a kapsy po-ichovávané v záhybech svých šatů.Tak se doktor dál utvrzoval ve své víře, plné nenávisti a poníženi, v nezbytnou logiku věcí i v to, že na tomto světě existuje jakýsi náležitý řád, jasný a jednoduchý, který jednou musí vyjít najevo, i kdyby to mělo být jen v životě jediného člověka. Neigel zvedne ruku. „V tomhle se mýlíš," řekne Anšelu Wassennanovi, „Všechno na světě sc dá logicky vysvětlit." Wasserman s tím zřejmé nesouhlasí. Neigel to může upřesnit: „1 to, co napřed vypadá nepřirozeně, sc dá nakonec logicky a jednoduše vysvětlit*1 Jenže Wasserman: „Herr Neigel. V našem světě má logika M rty úkol a posláni. Pouze věci a živé bytosti třídí podle druhů a navzájem je spojuje, prostě každý pták ke svému druhu. Ale věci samotné." povídá smutně, „věci samotné |sou tak strašně nelogické! A lidé věru taky. Je to míeha-mee vášni a úzkosti, pěkný svět, a co je logika? Ta to všechno jen třidi a spojuje. Arci. Jako příklad logiky nám může posloužit váš úžasný program vlakových transportů z celé Evropy. Na porážku. Logická je železím ni trať, natažená přímo přes nemalou část světa, i va-gúny, které prý čekáni m na nádražích neztratí ani chvilku. Logické je. Herr Neigel. to neviditelné vlákno, které spojuje ruku loajálního úředníka, schvalujiciho vlastnoručním podpisem příděl nafty pro lokomotivu, se 420 421 strojvedoucím, který tu lokomotivu řídí po kolejích, a chcete-li, pak logické je i to. co ty dva. třebaže si'předem nesmluvili schůzku, svede dohromady s úplatným železničářem, tím nejlepším člověkem na svété, který za měšec mamonu, který jsme mu podstrčili okénkem vlaku, přinesl mé holčičce, když slabostí omdlela, lahvičku vody. Ten také jednal v souladu s logikou, která tkvěla v samotné podstatě celé situace, jenomže tahle logika, pane, jen navzájem spojuje věci, které logiku postrádají, Všechny ty smotky krutosti a milosrdenství. Lidi. Život mé dcery a jej i smrt,. ru Neigel, který teď o smrti Wassermanovy dcery slyší poprvé, raději dělá jakoby mc. Nebo snad nemá dost síly na to, aby se s tou zprávou vyrovnal Jen s rozmrzol ým povzdechem sklopí oči a tím zřejmé dává Wassermano- vi najevo, že má pokračovat. Wasserman se na něj dlouze zadíva, s bolestí a trpce, a pak se mu v obi ičej i objeví něco, eo se podobá nejspíš nenávisti, kterou jsem tam už viděl. Pak přikývne a pokračuje. Markus: ,,Náš Fried si tu svou slušnost a to své zklamání světem spojil natolik, že je proměnil ve včené svalové křeče na krku a na břiše Paula vždycky říkávala, že tímhle podivným sebcirýzněnim Fried možná páchá křivdu o nic menši, nezje ta, kterou způsobí lež či podvod." Paula: „Já tedy vážné nechápu, jak to, že se všichni do jednoho pořad jiokoušejí podvést mého Friedečka. který je přece tak strašné chytrý, opatrný a ke všem tak podezíravý, a mne, takovou hlupačku, která uverí i kocourovi, nechávají na pokoji." Herotjon: „Ale to se musí našemu doktorovi nechat, že když měl volit mezi logikou a milosrdnou lží, tak si zvolil lez, A naději. To jsem moc ocenil, Friede." Fried: „Ty tak! Takový podťukář!" Markus: „Opravdu. A z naprosto nelogické lásky, Frie-det z vyložené lásky k přetvářce sis dovolil věřit v ditě, které chtěla přivést na svět Paula.11 Fried: „Trpěl jsem. N ikdo z vás nevi a taky se nikdy nedozví, jak moc jsem trpěl. Už nikdy si nedovolím tolik trpět." Otto: „Opravil n, Iriede? Opravdu si to nedovolíš"?11 Muniii; „Hej, vy i, 11 n! Co kdybyste už toho řečnění neehali? To dítě se už /ns převrátilo!" Fried: „Psiakrew!" Shýbl se, vztekle, hrubé obrátil ditě na záda a zakřičel, h „takhle má ležet dítě, když je mu tolik co tobě, takhle, poauimš?1 Trošku poodstoupil, v obličeji celý rudý ,i i boč i naježené, jenže dítě, nasedíte,,. „Zas už se převrátilo?" zeptá se Neigel. Wasscrman: „Právě! A ubohý Kried,..** Neigel: „Křičel snachy a běžel ho znovu obrátit na záda!" „A díté se zase prevráti-l«!u „A zase, pořád znova!" Jat náhlým podezřením zvedl náš pečlivý doktor dítě z koberce a mlčky se s nim vznášel kolem lampy. „Dítě se. Herr Neigel. radostné smálo a v ústech se mu lesklo...1' Neigel: „Moment! Čtyři, šest, osm zubů?" Was-utman: ,J*rávé tolikt" Neigel: „Poslyš! Sice si ještě iieisem jist, jestli se mi to nějak zvlášť líbí, ale teď j ako bych už začínal cítit opravdový příběh." A udělá si do notesu kratičkou poznámku, Fried zalistuje v německé encyklopedii lékařství, kterou si pořídil, když před padesáti lety sladoval v Berlíně, Zc stránek se práší a Fried se jaksepatří rozkašle. Podivuj vyrážka, která se mu ráno objevila na břiše, ho svédi, nic on si jí nevšímá, U nohou mu leze ten nalezenec ň zvědavé zkoumá květinový koberec. Zpočátku se pohyboval nejisté, ale teď jeho pohyby začínají nabývat na obratnosti, Fried: „Ve čtyřech měsících se objevují prv ni zuby, , V osmi měsících má dítě zubů osm... Ve třech měsících se začíná hbilé děcko převracet na záda,. No r já tak koukám dolů a vidím, věřte si mi nebo ne, že už ic pokouší sednout si, a to mu bylo teprv pár hodin, řekl bych sotva dvě, a v encyklopedii stálo tohle: ,Ve čtyřech měsících natolik ovládne svalstvo krku, že dokáže zved- 422 423 nout hlavičku. V půl roce dokáže s vynaložením psieho úsilí sedét...' " Fried zmatené zaklel a jal se čistil zamžené brýle. Dítů sedelo a se zájmem si zkoumáte prstíky na tlusťoučkých nožkách. Na poslední chvíli nasel doktor slabou útěchu v tom, že mu občas hlavička na krčku ještě nesedí moc jisté, Dítě mělo hlad a už zase plakalo. Fríed s logikou, která nemela daleko k mazaností, usoudil, že když už jejich host umí sám sedět, pak ztratil právo všech nemluvňat na to, aby je krmili z láhve nebo lžičkou Nalil tedy drobet Herotjonova mléka do kelímku z umělé hmoty, dat mu jej do ruky a ukázal mu, jak se pije. Dítě se vmžiku naučilo pít samo. Dopilo. Doktor se ho bezmyšlenkovitě zeptal: „Ješ-téT Ditě tón hlasu i jeho prijemný zvuk napodobilo a řeklo: .Ještě?" A Fried, který se pečlivé uzavřel veškerému nadšeni, což měla být jeho poslední obrana proti údivu, si jen tak pro sebe řekl, jako kdyby si to zapisoval do denikuľ „Začalo mluvit." Přinesl z kuchyně krajíc chleba a díté, jak se pokoušelo zvednout a postavit se na nožičky, ho hbitě sluplo. Ne, Budiž lo zde řečeno. TMNN se dá ovládat, není tak nebezpečný jaku ta nemoc, která hlodá v samé podstatě naší přirozenosti a kterou každým svým pohybem šíříme po světě. Ta, kterou nacisté jen zhruba načrtli a obdařili ji jménem, jazykem, vojskem, dělníky, svatyněmi a oběťmi. Kterou uvedli do pohybu a vlastně jí i začali podléhat. Povolili a zvolna do ní klesli. Je přece jasné, že nikdo s křivdou nezačíná, jen v ní pokračuje. Tak to říká Wasserman, kterého jaktěživ nic nevyděsí, Ale k tomu, abychom mohli bojovat se svou přirozeností, potřebujeme sílu. A poslání. Jenže náš cti, náš ideál, je tak strašně ubohý Ani nestojí za to, aby se nei bojovalo. K čemu taky - abych se stal člověkem, jak fiká Wasserman? A to je všechno? Kvůli tomu se má pořád bojovat0 A tolik trpět? Budiž tu proto zcela jasně ik kategoricky řečeno: Wasserman je na velikém omylu. Lidstvo se proli takovým zásadním pokusům, které si nekladou žádné meze, bráni. Příroda je moudrá a své tvory uvážlivě uzpůsobuje životním podmínkám, které uama určuje. To je darwinovský proces bytí - přežiji jen li, kteří se dokáží uvážlivě bránit. Ano, drahá paní -uvážlivé! Teď, jelikož bylo řečeno shora u vedené, se rozhostilo ticho a jakýsi vágní, znepokojivý pocit a samovolné -jak zvláštní to bylo f - se natáhla ruka a napsala následující řádky jako jakési reakční, anachronické gesto toho silareho někoho vůči jeho zapomenulé minulosti, čtyři či pěl řádek, které měly definitivně ukončit Starou históriu svitky, které se patři uložit. Stálo tam tohle; „Hluboce jsem V TOM vězel skoro od té chvíle, co jsem se narodí I. Od chvíle, kdy jsem si námahou zoufal a začal jsem se na každého člověka divat zcela samozřejmě. A když jsem přestal vymýšlet zvláštní jazyk a nová jména pro všechny předměty. Od chvíle, kdy jsem už nemohl říci já', aniž se v tom slově ozýval jakýsi plechově znějící zvuk, jako ozvěna dodávající ,my*. A když jsem něco podnikl, abych se chránil před utrpením jiného člověka. Před jiným člověkem Od chvíle, kdy jsem se odmítl dál zmrzačit - přijít o oční vička a všechno vidět" Tyhle řádky ten někdo napsak než ho úplně opustily Nily. Říct si sám pro sebe lahle pěkná slova dokázal, ale už v nich necítil ani záchvěv života. S touhle válkou ukončoval. Jeho přičiněním byla válka u konce. Neměl, kvůli komu by bojoval. Bojoval kvůli sobě samému bylo zbytečné mrháni. On už byl mrtev. Už byl připraven na život. 424 425 Vstal jsem a chtěl jsem z bílé sině odejít. Neměl jsem tam už co hledat. Zapomněl jsem jazyk, kterým se taní mluví. Jenže jsem nemohl najít dveře. Totiž dotýkal jsem se všech stěn. Chodil jsem podél nich pořád dokola, jenže dveře tam nebyly. Byly úplně hladké. A presto tam nějaké dveře být musely! Přišel Anšel Wasserman a stanul přede mnou. Jako kdysi. Schýlený, hrbatý, Kůži měl žlutou a povislou. Chce mi ukázat cestu ven. Po celý život bloudil v tomhle lese a tu a tam trousil drobné útržky slov, které by mu ukázaly cestu ven. Je tq člověk z dětských pohádek, tenhle Anšel Wassemian-Šeherezáda. „Dědečku?" „Piš o tom dítěti, Šlejmelc, Pis o tom, jak jeho život překypoval životem." „Já chci pryč. Ta bílá síň mě děsí." „Celý svět je bílá síň. Pojď se mnou." ,Já se bojím." „To já taky. Piš o tom dítěti, Šlejmele." „Ne!" Vykřikl jsem a setřásl jsem ze sebe jeho jemnou, teplou ruku, ve které nepřestávaly kolotat proudy příběhu. Vrhl jsem se proti těm hladkým stěnám, proti listům v sešité, proti zrcadlu, proti duši... Cesta ven neexistovala. Všechno bylo zataraseno. „Tak piš," povídal trpělivě, jemné Anšel Wasserman, „posaď se a piš. Nic jiného dělat nemůžeš. Jsi přece jako já - tvůj život, to je ten příběh. Nic jiného než ten příběh nemáš. Tak piš." Dobrá, budiž. Takže to dítě. Proti tomu musím bojovat. Proti němu a proti tomu, kdo s ním přišel. k tomu mi ještě drobet sily zbylo. Pravda, moc ne, ale kdo se na mne pokusí vztáhnout ruku, ten za to zaplatí vlastním životem. Myslím v tom svém příhěhu. Dávej si pozor, Anšeli Wassermane, tvému příběhu teď hrozí nebez- pečí! Dokonce ani to, jak jsme si blízcí, mě nepohne k iinnu, abych se nad tebou slitoval, protože ve válce i ii slitování a já jsem tobě i tvému příběhu vypověděl Vilku. I ned počítá. Už je mu jasné, že každé čtyři či pět minut udělá takový pokrok, že to odpovídá třem měsí-i bm života dítěte obyčejného. Takže za půl hodiny tomu dítěti bude rok a půl. Teď si Fried vzpomíná - dítě začalo dýchat tak rychle, teprve když ze Síně přátelství vylétl bily motýl. Takže jeho zvláštní chronologii je třeba počítal teprve od ié chvíle, tedy asi od devíti hodin. (..Asi?!" zachvěl se doktor, když pochopil, jak moc důležitá je teď každá vteřina.) Wasserman; „Doktorova levice zuřivě rozmačkávala vyrážku, která mu vyrazila ráno na břiše nad pupkem. Urovnával si myšlenky - za hodinu tomu miminu budou tři roky!" Fried: ,Jio:c mój! To není možné! Musim to ještě jednou prověřit!" Ještě jednou to v klidu prověřil. Výpočet byl správný. i i icd se zuři\ ě kousal dô prstu a pokoušel se rozpomenout. Fried: „Versus? Verblov? Jak se to jen jmeno-IBfrl,..?" Wasserman: „Chvatně listoval ve staré dobré encyklopedii, míjet na té spěšné cestě stovky drobných nlomkú, do nichž na tomto světě vykrystalizovala holá esence zkázy a zhouby, hrozné epidemie, tělesné vady u deformace těla i duše, a když nakonec skončil, udýchaný j ako pes, kdy i..." Fried: „Werner. Wernerův syndrom. Proces rychlého stárnutí... Začíná ve třiceti letech,., Degenerace všech systémů.., artérioskleróza.., deprese,., rychlá smrt provázená utrpením... Viz Progeria."1 Neigel se vztyčí. Tváří se vážně, je trochu bledý. Kdo by to byl řekl, že bude brát ten příběh tak osobně. Nebo je lu snad ještě něco, co nevíme? „Prosím, pane Wassermane, ne," řekne tiše. „Dítěti neubližujte." Ale Wasser- 426 427 man, který ta slova poslouchá, jako kdyby je už někdy, někdy hrozně dávno, slyšel, pokračuje: „A se srdcem zlomeným, protože už uhodl, se doktor vydal na cestu do země zaslíbené, kam ho kniha posílala a kterou byla.,.** Fried: „Progeria, dětská podoba Wernerova syndromu (viz), proces velmi rychlého stárnuti začínající ve tretím roce... V historii lékarstvi známy jen ojedinělé případy... Vývoj ustává ve třech letech a začínají se objevovat vážné příznaky degenerace, retardace a deprese..." Ncigel; ,3itte, Herr Wasserman, poslouchejte mé prosím vás chviličku!" A Fried: „Veliký Bože!" Ditě už totiž stálo a šťastné se na Frieda usmívalo. Frieda zaplavila vlna soucitu a rázem potopila železné loďstvo v jeho srdci. Vztyčeným prstem si ukázal na prsa a pronesl ztěžka: „Táta." A dítě řeklo také: „Táta.*4 Markus: „Našeho dobrého Frieda jako kdyby píchl do prsou špendlíkem od nějakého metálu, Chviličku váhal a potom ■ čert aby vzal len hnusný kousek, který mu život ztropil - řekl; Ty jsi Kazik. A dítě opakovalo své jméno. Stále znovu vychutnávalo své nové jméno. Kazik." Fried ho zoufale chtěl ochraňovat. Mávat svým mečem kolem drobného bezmocného tělíčka, aby se k němu nemoc neodvážila přiblížit. Jenže ta už v jeho tělo klíčila se vším svým groteskním elánem. Ncigel nepřestává vrtět hlavou na znamení nesouhlasu. Wasserman se na něho nepřestává dívat. Wasserman si je jist, že Neiglúv odpor přímo souvisí s tím, že dítě má na pravém kolínku kouzelné mateřské znaménko. Ncigel husí rukou do stolu a křičí, že už té zamotané historky bylo dost, jenže Wasserman neposlechne. Přímo vře. Křičí, že nemůže pokračoval, když mu každou chvíli někdo skáče do řeči. Poprvé je tak vzrušený, že proti Neiglovi šermuje ve vzduchu rukou, a tenhle pohyb mnou otřese, protože si přesně pamatuju, kdy jsem jej viděl - bylo to před víc než dvaceti lety, v kuchyni u rodičů v Bej t Máznutu. Tenkrát se mu Němec taky pokoušel skákat do a dědeček mával kuřetem a křičel, Jenže tenkrát teči J tem ještě chtěl, aby dědeček zvítězil. „Neopovažuj se diiikriuul loho dítěte!" křičí Neigel. \ obličeji cely rudý. n Wasserman se na něho divá s temným, strašným výra-iem v obličeji a vychutnává každé slovo: .Jsou věci. k lei é mi říkal nebudete, Herr Ncigel. Mám život dost hořký i bez vás. A to chudák dítě bude žít a umře, jak to bude vyžadovat příběh. Tak to bude!" Wassernian moc dobře ví, že když se tak rozčiluje, vypadá směšně. Sám o sobě prohlašuje, že ,Jsou lidé. kterým hněv nesluší". Jenže tentokrát má v sobě néuo, co na Neigla okamžité zapůsobí, takže se odvráti a s perem v ruce čeká na pokračováni, .. Fried zhluboka oddechuje. Tak tedy život zvedl rukavici, kterou mu každé ráno házel do tváře. Jinak se to vysvětlit nedá. Jenže život si vybral zcela nečekané bojiště. V tělíčku toho dítěte mu dá okusit muk, jaká dosud nepoznal. Wasserman: „Ach. Friede, tos přece musel uhodnout, že se zachová takhle, když jsi začal črtat do prachu ty čáry." Fried: „Jen si o mne nedělejte starosti. Však on i starý Fried zná pár fíglů." Neigel Wasscr-manovi kupodivu zjevně odporuje: „Hurá, Friede! Válka je válka!" Markus: „Frieda se na okamžik zmocnila laková bojovná vášeň, že se málem postavil na zadní a zaržál. Jenže pak si pomyslel, jak chabé má Šance, a zesmutněl." Prověřil znovu své výpočty, to ho mělo ochránit před druhou vlnou hrůzy, která ho už olizovala. Někde muse-Ia být chyba. Třeba to není těžká forma progerie. Třeba je to jen moc rychlý vývoj, který se brzy zpomalí a dál bude normální. Ano. Fried v duchu počítal, pohyboval přitom ztěžka velkými bezkrevnými rty. Polom st poznamenal pár čišel a zadíval se na ně. Svědění na břiše 428 429 začínalo být citelnější a on tu hloupím vyrážku vztekle škrábal. Naposled se zuřivě vrhl na papir. Chvíli nato by lo jeho nadšení to tam a on strašně zbledl. Jeho nepatrná naděje, že se k němu život přece jen zachová soucitné, i kdyby to mělo být jen ze staré známosti, byla pryč. Mimoděk si přičichl k prstům Odkud se bere ta vůně čerstvé rozmarýny. Stiskl zuby a užasle hleděl na list papíru. Na poslední řádce byly dole pod čarou dvě čislice. Wasserman na chvili četbu přeruší. Neigel očima visí najeho rtech. Wasserman upírá pohled do čistého sešitu. Na okamžik se mu v očích zableskne strašný výraz divoké lásky, jako kdyby byl zvíře bránicí své mladé. A přestože nebyl zvířetem tak skvělým jako třeba lev nebo panter, ale spíš se podobal králíkovi či rozzlobené ovci, neubralo to nic z té divokostí, lásky a zvířeckosii v jeho pohledu. Konečné jsem na okamžik zahlédl jakési slovo, které si tam napsal, myslím do toho čistého sešitu, ale bál jsem se tam podívat, Wasserman nad tím jediným slovem pokýval hlavou, zhluboka si vzdychl a užuž chtěl vyprávět dál. „Okamžik prosím, Herr Wasserman,,. Dopřejte mi jen chvilku, abych se vás pokusil přesvědčit... Přece není možné..." Ale Friedsi s bezcitnou krutosti Neiglo-va žadoněni nevšímá: „Takže když se to dítě bude takhle vyvíjet dál, myslím takhle rychle, ukončí životní cyklus normálního člověka přesně za čtyřiadvacet hodin. Ano.*1 NciľcJ míči Celý vře hořkým v/lekem. Ale dokonce i teď v něm kdosi sedl na lep kouzlu stručné biologické formule 24 hodin. Začne néco říkat, ale zmlkne. Uplyne několik vteřin. Neigel se uklidni. Už vím, co musím udělat. Nic jiného mi nezbývá. Chudák Wasserman. Jenže i já mám příběh, který mé píše, a musím ho následovat, kam mě povede. Ostatně možná že moje cesta je la správná. ., len tvůj příběh..řekne Neigel trpce, „Já už vážné nevím, lo si o něm vlastně mám myslet." Wasserman, i obrovským ulehčením: „Však vy si na něj ještě zvyk-udě, Herr Neigel." Neigel: „Ach, ty prosté všemi těmi divnými nápady kazíš hezký příběh. Vážně, čtyřiadvacet hodin.,." Wasserman: ..Bude to úžasných čtyřiadvacet hodin, to vám přísahám na všecko, co je mi svaté!" A obráti se ke mně a povídá: „Vídiš? Chytil jsem ho. lani jsem se ho nedotkl... Ale co se lo děje?! Šlcjmcle! Jak se to najednou tváříš! Ale..." Dítě opatrně kráčelo po koberci a ruce zvedalo vzhůru. Oči mu šťastně, vítězně zářily. Když došlo k Friedo-vi, zastavilo se, podívalo se na něj a obličej se mu rozjasnil: „Tá-ta," řeklo vzlykajícímu doktorovi, „tá-ta." 430 431 Úplná encyklopedie Kazikova života ÚVODĽM 1. Na následujících stránkách najde čtenář první pokus o sestavení encyklopedie zahrnující většinu významných událostí v životě jediného člověka. A nejen to rovněž různé psychické a somatické procesy, vztah k okolí, touhy, sny atd. Toto všechno obvykle odolává nástrojům analýzy1, tentokrát to však txlhahlo svou druhou, neznámou tvár a bezpodmínečné kapitulovalo před objektivními nároky seriózního výzkumu,jakmile to bylo-proti ivé vůli poprvé zaneseno do této rigorózní a (napohled!) ipolehlivé sítě nahodilé klasifikace. Snad právě tato nahodilost - např. zařazení hesel podle hebrejského alfabetického pořádku - proměnila ncjrúzncjši nejasné a mnohoznačné trymboly v příhodný a užitečný materiál a pomohla snad i odhalit jednoduchost základních mechanismů oživujících všechny příslušníky lidského rodu. 2. Následující stránky čtenáři tudíž poskytnou co nej-obwihlcjši životopis Kazika, hrdiny příběhu Anšela Wassermana, jak byl vyprávěn Obersturmbannfuhreru 435 Neiglovi během jej ich pobytu v nacistickém vyhlazovaJ tím tábore na polském území v roce 1943. 3> Ne vidy bylo možno zcela oddělit Kazikův životni příběh od okolností, za nichž byl vyprávěn, a tak čtenář .shledá, že Neigel, Wasserman a rozličné nánosy jejich životopisů vtiskly této knize svoji pečeť. Čtenář ovšem může tato hesla přeskočit. 4. Ve snaze o zachováni autenticity postav, jež ovlivnily život předmětu našeho studia (Kazika). jsou citovány monology a útržkovité rozhovory všech poslav. Taková metoda bezesporu snižuje vědeckou objektivitu projektu a dodává mu poněkud populárně naučného charakteru, zatím je to však nevyhnutelné. V příštích vydáních encyklopedie se budeme snažit uvedeny nedostatek napravit. 5. Abychom se všude, kde tojen bude možné a žádoucí, vyhnuli literárnímu napětí a tam, kde by k lomu mohlo dojít, i odváděni pozornosti od věcí podstatných, bude vždy podniknuto vše nezbytné k lomu, abychom odstranili každou přebytečnou informaci, jež by toto na4 pěti mohla vyvolat, onu nepatřičnou iluzi jakéhosi cíle, který jako by byl v podstatě všeho a k němuž by veškerý „ži vof* proudil. V souladu s Lím hned na samém počátku oznamujeme, že Kazik zemřel v IS.27 hodin, dvacet jednu hodinu a dvacet sedm minut poté, co byl jako novorozené přinesen do zoo. Podlej cho speciální chronologie mu byly tenkrát šedesát čtyři roky a spáchal sebevraždu. Zajisté právě skutečnost, že Kazik za tak krátkou chvuaj prožil plný život, ospravedlňuje a zdůvodňuje tento malý vědecký projekt, jelikož takto se nám naskytá jedinečná příležitost k plnému encyklopedickému zpracovaní veškerého lidského života, od narození až do smrti. 6. Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno v odstavci 5, je samozřejmé, že čtenář může cist hesla v této encyklopedii v pořadí, jaké mu vyhovuje, a přeskakovat podle vliisiniho přání dopředu i dozadu, přesto však zde předem vyslovujeme dík ukázněnému čtenáři, který vykročí vznešenou cestou hebrejského alťabetického pořádku. 7. Vydavatelův hluboký pocit zodpovědnosti vůči faktum občas nutně vedl k zařazení hesel cdrážejících ii,izory Anšela Wasscrmana, Jiná hesla zasenesoa stopy mocného boje mezi redakcí a Wassernianem. dokud Jodna sttana nezískala převahu a své mínění nevyjádřila písemně. Zařazeni těchto pasáží rozhodné neznamená ze ■rany redakce žádný kompromis či schvalováni jejich Obsahu. Moudrý čtenář si úsudek učini sám. Závěrem několik osobních poznámek: Redakce st je vědoma toho, že jisté čtenáře odradí mima myšlenka encyklopedie. Redakce zná tyto buřiče, ivévolné kacíře, kterým není nic svaté, dost dobře! Kupříkladu tohle vám musím vyprávěl, protože mě to tloháni k šílenství. Když jsem svůj nápad poprvé prozradil Ajale, víte, co udělala? Dala sc do smíchu. Vážně. Smíchy vám přímo vyprskla. Vysmála se mi do očí. Tedy napřed mé to dost urazilo, ale pak jsem pochopil, co se vlastně děje - smála se dál, ale ne už proto, že by )i lo těšilo, měl to býl výraz soustředění a možná i -I Krachu. Stála tam a smála se, jako by protestovala, přísa-hiila. Ten její smích zněl divně, skoro až naháněl strach. Skotačil, převaloval se a pak odlétal jak hejno pestrých veselých ptáků, jak mořské vlny, jak... Ach! Rázem husm pochopil, že tomu musím učinit konec, protože ilu/c nemají konce, a lak jsem řekl chladne a tvrdě: EN-CY-KLO-PE-DI-Et A pak se to stalo: Ajala zmlkla. Chvilku ji ještě v očích plála jiskřička hněvu, Ale len se rychle změnil v úžas. Couvla a celá ochabla, puk se scvrkla, jako by do ní uhodil blesk, zkrátka potkalo ji to, co chudáka Brunovu letu Reticii u poštovní I ranky na náměsti Svaté Trojice. Nezbylo z ní nic. Vítězství redakce bylo úplné. AHAVA Láska Viz POHLAVÍ. ONANUT Onanie Činnost sledující dosažení vlastního sexuálního uspokojeni. 1. Kazík se začal takto ukájet po neblahé příhodě s CHANOU CITR1NOVOU (viz). Došlo k ni v 0o.30 hod, a Kazikovi bylo - podle jeho speciální chronologie - asi dvacet osm a půl roku. Kazik „si tam sahal", jak to poněkud zmatené vyjádřil Fried, už před onou příhodou s paní Citrinovou. nyní v šuk přidal dimenzi neskrývaného nadšení a zoufalství. Masturboval bez ustání. Děti srdce se snažily, seč byly. nevšímat si ho, bylo to však nemožné - z konečku jeho drobného pohlavního údu tryskaly do obrovské výše tenounké, vlhké gejzíry, vybuchující jako žabky, sotva dosáhly černé báně nebeské, a nabývající strnulých zvířecích tvarů i lidských podob, vždy trochu pokažených a zběžných, ale svým sperma-toidnim způsobem plných života i barev, a ty se míhaly skličujícím prostorem, přičemž vrtěly maličkými ocásky v nekonečném proudu ptáků a ryb, batolat a starců, kteři na jediný okamžik zazářili a vzápětí zhasli a byli pohlceni temnotou, mizeli v zapomnění, jen v brázdě za sebou zanechávali matný pocit úzkosti. Členové družiny chovali krátce naději, že jim Kazikovy vize ukážou svět krásnější, pestřejší a živější než len, ve kterém byli nuceni žít, brzy si však uvědomili, jak moc byly tyto vize nakaženy bědami jim známého bytí. Neobsahovaly žádnou novou naději, žádnou lásku, jen žár nadšení, které je zplodilo, ale i jeho intenzita každým okamžikem klesala. Nezbývalo nic než epileptické nudné tření, pocit mrhání a prázdnoty a ona záhadná, okamžitě mizící úzkost. Kazik to ovšem pociťoval rovněž. Jenže přestat nemohl Byl ponížen. 2. Masturbační výkony Jedidji Munina, které se staly, jeho uměním, viz MLJN1N, J ED1DJA a NÁVRAT DĚTJ SRDCE. m-"in« ACHARAJUT Zodpovědnost Vědomí povinností, kterou je třeba splnit. Když vrcholil Wassermanův spor s Neiglem o to, zdali Neiglovy vraždy v táboře mohou být považovány za „zločiny", prohlásí] Neigel, že za to, co se děje, není osobné zodpovědný, že pouze vykonává rozkazy „veliké mašinérie". Svá slova podpořil tím, že prý „vyhlazování Židů tady bude pokračovat, i když se jeden člověk, třeba já, rozhodne, že se ho už nebude účastnit, ne?*' Wasser-man: írAle vždyť o to přece právě jde! K čemu je možno celou tu věc přirovnat, ráčíle-li dovolil? K oněm záležitostem mezi mužem a ženou. Poněvadž kdyby vaši ženu s prominutím miloval jiný muž, nu, jak bych to řekl... Prostě lidský rod by pokračoval dál... Co mně na tom sejde, řekne si matka Příroda, kdo ten řetěz táhne, jen když ta veliká mašinérie bylí běží dál, ne?" Neigel: „Hm, .um. Ovšem. Protože ty velké věci nemůžeme kontrolovat, ne?" Wasserman: „Ano, máte pravdu. Vše bylo předem uTČeno a máme věru málo svobody konání!" Neigel: „Tak proč mi tu pořád mluviš o té zodpovědnos- 438 439 ti, když vlastne nemá smysl?1' Wasserman: „Snad proto, že to je svoboda, Herr Neiget, Je to ten jediný protest, který si zbabělec jako já může dovolit." Neigel: „Ach, to je jen iluze protestu!" Wasserman: „Což snad máme na vybranou?*' Viz též VOLBA, OMANTJT Uméní Výraz lidské tvořivosti sledující estetické a funkční cíle v souladu s pravidly a technikami, které vyžadují specializaci a cvik. Kazik žil po celý život v tvůrčím ovzduší f viz TVORBA). Jediní lidé, které kdy poznal, byli vlastné umělci OTTY BRIGA (viz). Není tedy divu, že v umění hledal tvořivý únik před svými depresemi, impulsy a úzkostnými stavy, Nejprve se stal MALÍŘEM (viz) a později, ne z vlastní vůle, KARJKATURISTOU (viz). Pochopil, že ani uméní mu neskýtá naději na skutečnou záchranu, že nanejvýš dodá krasy jeho tužbám a zvětší bolest nostalgie z nich plynoucí, avšak nikdy jim nedá dojit naplnění. Ukázalo se, že právě tato svolwdá, svoboda umělce, ho o konejšivou iluzi připravuje a při vidi ho k poznání mezí naděje, Viz též ONANIE, OMANIM Umělci Osoby vyjadřující lidskou tvořivost, která sleduje estetické a funkční cíle. Specialisté ve svém oboru. Knzik znal pouze umělce shromážděné OTTOU BRI-(11 VI (viz) ve varšavské zoo v letech 193° I Patřili h nim (viz hesla v příslušném pořadí): Paula Brigová, Ottová sesira, která chtěla svým uměním protestovat pion omezenosti a krutosti přírody, ILJA G1NZBURG (viz), hledač pravdy, H L ROT J ON (viz), válčící s tyranií hkoupého lidského senzorického aparátu, MAL KIEL S| I UMA N (viz), umělec překračující meze dělící lidi. JEDIDJA MUNIN (viz), mistr orgasmu, nadšený .iiii!|vrkv myšlenky pozvednutí člověka, hledač štěstí, ntiiupenee myšlenky přihližení se Uohu. AllAUON M ARKUS (viz CITY), jenž celý svůj život zasvětil po-kutum o rozšiřování lidského cítění, SERGEJ (viz), vynálezce výkřiku, zloděj času, ALBERT FR1ED (viz ŽIVOTOPIS), lékař - zpočátku se pohoršoval nad tím, ic Otto shromažďuje v zoo „všecky ty špinavé blázny", místo co by našel užitečné a spolehlivé pracovní síly. Avšak pojistě době, když Paula otěhotněla a čekala pomyslné dítě, Fried nad tím zamhouřil oči a dovolil si věřit. Pak si i on vysloužil titul „umělec". Otto své umělce nazýval rovněž „bojovníky" či „partyzány". I k DACH Revolver I ehká ruční střelná zbraň s krátkou hlavní. 1. Zbraň, které Neigcl použil ke spáchání sebevraždy po návratu z dovolené, strávené u rodiny v Mnichově. 2, Zbraň, které použila Paula k zabiti Iva Cézara během obleženi Varšavy v roce 1939. Řádní zaměstnanci aoo bylí tenkrát odvedeni a zoo sama byla témčř zničena léžkými nálety, Hladová zvířata bloumala po cestičkách 440 441 a podle svědectví Friedova DENÍKU (viz) se vyskytly velmi četné případy útoků zvěře. Za jediný den (3, 10. 1939) bylo během jediného náletu zabito sedmdesát čtyři zvířat, mezi nimi i lví a tygří samice z Rangúnu, dopravené do zoo před pouhými dvěma mésicit a dvě vzácné Grantový zebry. Lev Cézar odmítl žrát zdechliny mrtvých zvířat. Fried to předvídal - z odborné literatury věděl, že lvi pojídají jen zdechliny opic. Shodou okolností však během náletů žádné opice zabity nebyly. Otto a Fried tedy rozhodli zabit každý týden jednu opici, aby tak udrželi lva naživu. Paula: „Jenže já samozřejmě nesouhlasila, vždyť co to má znamenat? Takovéhle SVINSTVO (viz) i v naši zoo? Jakým právem, to mi prosím vás řekněte, vy dva, jakým právem?*1 Jak uvádí Friedův deník, Cézar sc sotva vlekl a žebra mu hrozné vystupovala. Fried Paule vysvětloval, že jeden lev má větší cenu než padesát opic, ale Paula, že byla jen žena, řekla: ..1 kdyby měl cenu miliónu!44 Fried: „Ale máme jen jednoho lva a sedmdesát opic, tak přece uvažuj logicky, Paulo!" Ale ona: „Tady jde o život, Friede, ne o logiku. Každá z těch sedmdesáti vydá za jednoho." Skončilo to tak, že Paula vzala revolver Parabellum, který patřil k inventáři zoologické zahrady, a (Otto:) „S láskou, opravdu s láskou, my tam s ní přece byli a všecko jsme to viděli" - lva Cézara zastřelila. EKZEMA Ekzém Různě se projevující zánétlivá vyrážka na povrchové vrstvě pokožky. Ekzém kolem Friedova pupku se vyvinul podivně během dvaceti jedné hodiny Kazikova života. Časně ráno. kdvž Fried, Kazik a ostatní umělci zamířili k domku spícího Otty (viz PUTOVÁNÍ NÁMĚSÍČNÍKŮ), /pozoroval zmalený doktor, že zpod jeho košile vyčnívají svěží zelené větvičky vonící rozmarýnem. Několik hodin se to ještě pokoušel před ostatními skrýt, ale pak konečně pochopil, že jeho tělo se pokouši promluvit. Zanechal bolestivých pokusů větvičky vytrhat h nechal je růst podle libosti. Večer už větvičky doktora pokrývaly úplně, takže se podobal mohutnému chodícímu keři, z něhož vykukoval pár oči rudých únavou. ITTJ3 BEGIDA Zrada Prohřešek spočívající v zklamání pánovy důvěry. Termín, kterého použil Neigel k označení pletichy, kterou proti němu zosnoval Wasserman. Jak Wassenna-nův příběh pokračoval, Neigel užíval tohoto terminu stále častěji, až se nakonec úplné přestal ovládat a brutálně Wassermana zbil. Podle něho ho Wasserman zradil, protože mu teprve velíce pozdě - a „když už jsi mě tak hrozné celého poplet!!'* - prozradil, že tentokrát Děti irdce bojují proti nacistům. Tato válka neozbrojených ínílků byla vskutku podivná, avšak svým zvláštním způ-nobem a nepřímo byla vlastně vedena proti nčmu. Pozn. redakce: Co se Neiglova obvinění týče, Wasserman si pomyslel: „Též jsem si všiml, že pohan poslední dobou mále častěji užívá slova .zrada*. Zalmanson mi jednou řekl, že v mých pracích se věčné opakuji slova ,strach* K .slitování4, a přiznal se mi k zálibe, kterou měl v tom, že odhaloval oblíbená slova skutečných autorů (nikoli moje. chraň Bůh!). Zalmanson mí tenkrát řekl. že každý 442 44.^ spisovatel má svoje slovo, k němuž se bezděky vždy po několika stránkách vrací, jako člověk, který se každou chvíli dotýká své rány." uma H H Dl DUT Samota Osamění. Stav, kdy je člověk opuštěn. Když Němci vstoupili do Varšavy, rozhodli Otto Brig a Albert Fried, že pro Paulu jako Polku bude lépe, když už nebude bydlet se Židem Friedem v jeho domku. Tak se po čtyřech letech strávených s Friedem Paula vrátila - zcela proti své vůli (dost dobře nechápala, co to má s těmi Židy a Než idy znamenat) - ke svému bratru Ottovi Tu noc spal Fried zase sám, a třebaže v době, kdy žil s Paulou, litoval svého mládenectvi a většinu času, kdy byli spolu, strávil malichernými hádkami, /.a které mohla jeho nepřizpůsobívá povaha, nyní si připadal nesnesitelně osamělý, jako by byl posledním člověkem, který zůstal na světě. Vstal ze své příliš velké postele a sysel na malou plošinku se třemi schody před domkem. Vdechoval spálený vzduch náletů a najednou, bez jakéhokoli varováni, ho hluboce zasáhl tichý lomoz zoo - svištění, rachot, klokotáni, bzukot, pachy zvířat, ztuchlé šťávy bublající v jejich tělech, krev placent pomalu usychající na mláďatech, úděsný zápach mrtvol, tížící mléko v prsních bradavkách savců - a starý' Fried, záměrně, ale ještě zmateně, stydlivě a velice obezřetně přidal k tém tichým hlasům hlas svůj a zašeptal „Paulo!", a pak se najednou vzlykavě. přidušeně ozval křik, dávný a hrozivý, snad to bylo „Paulo!", ale možná to bylo ono jméno, kterým každý muž volá svou ženu, a Fried povstal a řval, protože mu ji vzali, protože mu byla tak cizí ta vnlka, která přišla, aby je rozdělila jako železná klec, rval lak, že (Otto:) „No co. všichni pávi začali tím svým oMílivým hlasem ječet s ním a nedávno ovdovělý tygr n nim naříkal, přidaly se i sova a lišky, všechen ten hluk i probudil, takže jsem si v první chvíli vážné myslel, ie je to demonstrace zvířat proti válce, proti všemu, co ic zoo stalo." Markus: „Zoo byla zaplavena hustou, zoufalou sladkosti, které měl člověk brzy dost, a ze které bylo třeba najít východisko, protože jinak by - Pámbu s nimi celá zoo pukla." Železné tyče klecí se vskutku ráčaty třást a ohýbat. Wasserman uvádí, že maličcí papoušci se nadýmali, jako by trpěli nějakou podivnou n opičkou chorobou, až vypadali jako pestrobarevní kro-liini nebo jako obrovští pštrosi se svými klíckami, kleré jim jako ozdoby visely na krku, „Zoo," říká Wasserman. „dýchala jako mohutná plice." Později se umělci shodli, že tenkrát měli zvláštní pocit, že pokud se okamžité něco nestane, nesnese už zoo lu tíseň, „vytrhne se z kořenů, kleré ji pouiaji k zemi" a vznese se k nebesům. Otto však naštěstí pochopil, co se děje, a probudil Paulu. (Otto: „Myslíte, že to bylo snadné? Jezusmarjá, ta naše Paula má nic spánek!") Okamžik pozorně naslouchala, rázem po-» hopi la, u rozběhla se ve své květované noční košili (Fried: „V lé, co nesnáším!") ke klecím, jeho stará milá plná rozpuku, smála se a plakala, padala a zvedala se a už zdálky na lkej volala: .,1 'ž jdu. Kriede, už jduľ\ s dupotem vyběhla po ichůdcích a s plnou silou své neohrabané lásky i těla do Mho vrazila a pak se spolu milovali na balkóně i Fried m ani nevzpomněl, že by se mel stydět. Itl DAJ A Výmysl Lež. Výplod fantazie. 444 445 Jen jednou se Wasserman priznal, že pociťuje „bytostnou potichu výmyslu1'. Bylo to poté. co mu na jeho žádost Neigel vyprávěl, jak poprvé v životě zabil člověka. Byl to indický voják britské armády a Neigel ho zabil během bitvy za první světové války. Wassermanovi to nestačilo. Žádal Neigla, aby tnu vyprávěl o vraždách, které následovaly, a co při nich cítil. Neigel neochotně souhlasil, ale když se Wasserman začal vyptávat na příliš velké podrobnosti („Zeptal jste se někdy sám sebe, jak 10 přijde, žc právě vy jste se stal jeho vrahem?" „Tu noe po bitvě jste spal dobře?" atd.), Neigel se rozčilil a prohlásil, že I) když zabíjel, řídil se pouze rozkazy, 2) nikdy nezabíjel pro potěšeni, i když mu zabíjeni nebylo ani íiepříjemné, a vůbec - 3) nechápe prý, k čemu jsou Wassermanovi všechny tyhle zatraceně hlouposti, V tu chvíli Wasserman trochu zbledl a řekl, že to dělat musi. prý „jsem nucen. Hen Neigel. věřit, že i vy máte výčitky svědomí!" Neigel: „Proč? To abych připadal tomu lvem u ubohému literám imu mozku trochu zajímavější?!" Wasserman: „Ne, Herr Neigel, Ne kvůli literatuře! Kvůli mne! A kvůli mé ženě a dcerce. Ano, toto jsem na vlastní oči spatřil, jakési sobectví, ráčite-li dovolit. A musím si myslet, že jste nás nezabíjel tak jednoduše, jako byste vytahoval hřebík ze stěny. Protože má duše se děsí, má duše přímo vře Všechen můj ubohý život ve mně naříká, to málo, co jsem shromáždil /a svůj ubohý pozemský život, všechny ty strachy, které jsem prožíval, komplexy a nízké vášně, la troška lásky, kterou jsem poznal, a dokonce, s prominutím, mé vrozené dary a schopnosti, celá ta šeredná karikatura jménem Anšel Wasserman. můžeme možná mluvit o velikém štěstí, že druhý takový není, aby hyzdil a urážel tento pěkný svět, ale přece.,. Je to moje. můj jediný majetek, má duše, a je nemyslitelné, žeby bylo možné se od ní jen tak odloučit, tak lhostejné, vždyť jste se nás ani neptali na jména, než jste nás zabili, tak mě teď nechte, abych se v duchu bavil a hledal ve vás trochu lítosti, jedinou výčitku, nechte mě, ubych vám připsal jedinou myšlenku na slitování, protože já tenhle malý výmysl potrebujú, a pak si můžete dělat, eo se vám zlíbí." Neigel: „Dělej si, co chceš. Was-sermane. Ale nepočítej, že na mne něco takového zapůsobí." rrvrD BECEilRA Volba Dobrovolný výběr jedné z více možností. Podle Wassermana je volba aktem prověření lidství v člověku. Tento názor vyjádřil během debaty s Nei-glern týkající se budoucnosti malého Kazika, když se začal chovat samostatně. Bylo to v 03,00 hod., když se Kazikvevěku osmnácti let probral ze SPÁNKU DOSPÍVÁNÍ (viz), znovu se zařadil do toku ěasu a požádal Frieda,aby mu řekl, kdo je. „Kdokoli, kým se rozhodneš být," odpověděl doktor a váhavě dodal, že by si přál. aby se Kazí k rozhodl, že bude člověkem. „Snad mě vážený pan doktor taky naučí, jak se někdo může rozhodnout, že bode člověkem?" zeptal se Neigel posměšně, „Vždycky jsem si myslel, že se tak člověk už narodí, ne?*1 To celý spor jen priostrilo. Podle Wassermanova názoru se člověk stává člověkem, když se rozhodne respektovat jisté hodnoty a zásady. Neigel však namítl: „Ale já jsem se přece taky rozhodil** Wasserman: „Prosím?" Neigel: „Rozhodl jsem se, že budu hájit hodnoty hnulí a strany a poslouchat rozkazy k zabíjeni. Jsem snad proto člověkem míň než ty": Když je někdo schopen něco dělal, tak je to lidské, ne? Co na to la tvoje židáčka morálka?" Wasserman: „Herr Neigel! Mělo by býl jasné, že ,vol- bou* myslím to, že člověk /voli ty nej vznešenější lidské hodnoty, hodnoty ryze lidské, a Že tak /novy jakoby stvoří a vykoupí sám sebe." Neigel s umíněným úsmé-vem: „Já si zvolil tu druhou cestu. Rozhodl jsem se, '/£ začnu nabíjet! Můžeš snad říct, že to není volba? Máš ty vůbec představu, kolik tišili je zapotřebí na takovou volbu vynaložit?* Wasserman: „Ach... Člověk se nerozhodne, že začne zabíjet, Herr Neigel. V tom jen pokračuje. Právě tak jako člověk nezačne nenávidět svého bližního nebo ho mučit,., jen v tom pc4íračuje. Člověk se imisi vědomě rozhodnout, že zabíjet nebude,., že nebude nenávidět. .. V tomhle myslím spočívá rozdíl..," Viz též ROZHODNUTI B1JOGRAF1JA Životopis Stylisticky útvar popisující život člověka. Podle Neiglova názoru bylo jedním z hlavních nedůstatků Wassenmanova příběhu to+ že nevylíčil, co dělali hrdinové od té doby, co se jejich cesty v dětství rozdělily, až do svého nového setkáni. „Vezmi si kupříkladu takového Frieda," postěžoval si Neigel. „Vždyť o něm nevím skoro nic! Kde je tvoje ZODPOVĚDNOST (viz) spisovatele, Šeherezádo?" Wasserman okamžik uvažoval a pak ze svého čistého sešitu přečetl: „Náš doktor ľ'ried, prvorozený syn lékaře a amatérské klaviristky, se narodil roku... Ale k čemu jsou všechny tyhle únavné životopisy?! Ve všech vládne onen chaos, který na sebe bere nej různější podoby a tvary, jež člověku většinou nejsou ke cti... A tak prosím řekněme jenom: Sedmdesát let běhal doktor Fried mezí dvěma řadami těch, co mu zasazovali rány." 14H Pozn. redakce: K pochopení Friedova charakteru přispěla do jisté míry Paula, když řekla: „Někteří lidé *e protahují, když ráno vstávají. Můj Friedeček se Sehnuli." ,-T-Q BRIG, OTTO Polský katolík. Vůdce družiny Dětí srdce v obou ob-Llohíeh. epileptik. Podle Wasscrmanaje Lakový Utto „jeli v miliónu". Dokáže cokoliv. Marfcus: „Náš Otto,pro toho není nic těžké! Zeptáte se, zdali dokáže řídit zoo -ovšem. Ale dokáže taky malovat prsty stiny na zdi nebo /hypnotizovat tygří mládě tak, že houpá zlatým řetězem, Nebo udělat víno z jablek a zavařeninu ze zrní. Nebo m/il mince v dlani. Jediným dlouhým hvízdnutím uklidnil vzteklého psa. Nebo pomoct při porodu vyděšené žil ale uprostřed náletu tak, že se mládě narodí živé, Vyřezávat hezounké figurky z brambor. Nebo udělat tukového papírového draka, že se k němu slétají ptáci. Nebo hrát na foukací harmoniku... Jak říkám, na svétě není nic, co by za to stálo a co by náš Otto nedokázal. A laky je tu ten jeho nádherný smích, pomalý a nakažlivými když toho moc nenamluví, všichni no poslou-ťhaji. A je tak velkorysý, ano, velkorysý. Otto nikdy Ittchodil na univerzitu a nevím ani, jestli někdy přečetl nijakou knížku celou, ale myslí mu to a vždycky vi, co udělat." Jelřeha říci, že právě Otto sero2hodl shro-máždit opět družinu k poslednímu úkolu (viz NAVRAŤ DETÍ SRDCE) a ihned pochopil, že Kazikovi 1« třeba najit ženu (viz CITRINOVÁ, CHÁNA). 44'j GUF, H A' OBJ EKTT VTJUT ŠEL HA-Objektivní charakter těla Jak Kazik stárnul, pociťoval ke svému tělu stále vetší cizotu. Wasscrman 10 vysvětluje menším prirovnaním: Kazi k podle neho ve svém tě le viděl cosi j ako ku frs který kdosi neznámý vstrčil jeho dus i do ruky, když nastupoval na 1 oď směruj ic i k našemu světu. Zpočn tk u j ch o ubohá duše doufala, že někdo přijde a kufr st vezme, ai loď dorazí do přístavu určení, ale když tam dorazila, ukázalo se, že na nábřeží nikdo nečeká a že ona a ten cizí kufr se už nemohou oddělit a že v každé z. tisíců kapes, přihrádek a zásuvek toho kufru na ni čekají dary, o které onu vůbec nestojí, dary utrpení, jež má být během života pomalu dešifrováno, a ovšem také sem tam troška potěšení. Ale protože In duše nezvládne, dokonce i to potěšení ji ponižuje, zotročuje ji a na její cestě se ji vysmívá, Ke svému úžasu Kazik zjistil, že mu bylo souzeno vláčet za sebou levou nohu, kterou měl od narozeni zmrzačenou, že jedním nkem bude slčži lopL r rozeznávat tvary a barvy, že čim bude starší, tím vic ošklivých hnědých skvrn se mu bude objevovat na dlaních a více vlasů a zubů bude zlrácet. Se zvláštním odporem si uvědomoval, že tyto změny sleduje, jako kdyby četl povídku o někom cizím, ale smutek a bolest přicházely z jeho nitra a mučily ho - smutek z úpadku, bolest z odloučení. Levé stehno mu najednou pokryly modré naběhlé žíly a on se sehnul a pozoroval je jako někdo, kdo se dívá na mapu neznámého kraje, Oči mu slzely, kdykoliv míjel čerstvě pokosené seno, po třešních dostával průjem, a když. míjel trávník v zoo. podivnou vyrážku, a jeho pravé vičko sebou ve chvílích napětí škubalo. To všechno byly sice hlouposii, ale čím dál víc mu ztrpčo- vhH život. Jak léta míjela, viděl, že musi dávat na kufr il.ile větší pozor, a už neměl dost sil na věci skutečně ■ iide/ité. Pak si začal myslet, že se dopustil veliké chyby a1 podstatný snad byl kufr a duše že mu byla podříze-nii Ion dobou (kolem 16,00 hod. příštího dne, když mu b lo padesát sedmi byl Kazik už tak vyčerpán a zakou-< I uková tělesná muka, že už ho odpověď nezajímala. Poněvadž byl obdařen bolestnou schopností vnímat proces růstu a úpadku v každé živé bytosti zároveň, byl i Kazik po celý život vědom bidy svých přátel umělců, folio, jak vynakládají ohromné, zbytečné úsilí, aby za-l ryli vady, které neměly s jejich posláním co dělat, jak 11111 té vady mohou mit za nás íedek onu bídu, j ež stravuje . c&kcrý životní elán člověka, jak celý život může uplynou i v mučivém zápasu člověka o to, aby se přizpůsobil vadě, svému ohyzdnému údu. Poznal, že kdykoliv i. ido řekne „můj osud", má ve skutečnosti na mysli kus masa, který s sebou vláčí, Lékárník Aharon Markus při-Aul s vysvětlením, že člověk po lišících let existence na po\ tchu ze mé je snad jediným živočichem, který se plně i bL přizpůsobil vlast ni tnu tělu a často se za ně stydí. A někdy, poznamenal lékárník, někdy se zdá, že člověk bláhově čeká na další vývojovou fázi, během níž seli dva-. I věk a jeho tělo-oddělí a stanou se dvéma odlišnými li si ustrni. Wasserman se domnívá, že tělesné utrpení 4 vady (obojího mél dostatek) jsou pouhými otěžemi, .....ú Bůh člověka ovládá - pořád prý si ho drobet přitahuje, aby se na Něj nezapomnělo. Je třeba říci, že Neigel lo, co bylo řečeno o vztahu člověka a jeho těla, skoro iti pochopil. Kandidát vstupu do SS musel být dokonale /ili.iv. nesměl mít dokonce ani jedinou zubní plombu, /umem, které NeigeE utržil u Verdunu, bylo považovánu za vyznamenám za statečnost, nikoli za vadu. S velikou Imíusií Wasscrmanovi řekl že on je zcela na straně lio těla a jaktěživ o sobě „nepřemýšlel tak zmatené". 450 451 -n p EHTin .qirrra Ci E H INOM, HAGERUŠ MIN HA-Vyhnání z pekla Toto byl podle Wassermana jeden ze zločinů, které Němcům nikdy nesmějí být odpuštěny: „Bůh nás vyhnal z ráje, a vy jste člověka vyhnali i z toho pekla," Neigel: „Tohle mi laskavě vysvětli!" Wasscrman („Pohan tahle slova vyslovuje zvláštním způsobem - obličej se mu rázem zachmuří, obočí k sobě přiskočí jak dva kozli nebo jako voják, když scvakne podpatky: fíeilť*)\ „Inu.,, víte, připravili jste nás o iluzi... o iluzi pekla... k tomu je také zapotřebí iluzi a taky špetka nevědomosti a tajemná... Proto-] že jen pak může existovat naděje, totiž ta ubohoučká naděje, že ono to všechno není tak zlé,.. Víte, my jsme si peklo vždycky představovali jako vroucí lávu a smůlu bublající v sudech, až jste, ráčite-H dovolil, přišli w a ukázali jste nám, jak ubohé tv naše představy byly..." G1NZBURG, ILJA Blázen z varšavských ulic. Nikdy soustavně nepracoval. Pocházel ze zámožné rodiny obchodníků s dřevem, která se ho zcela zřekla. Byl neobyčejně hubený: krk měl tenký jako tužku a lokty mu čněly dozadu. Jeho vzhlefl byl odpuzující - jaktěživ se nemyl a v očních koutcích a nosních dírkách se mu hromadily chomáče špíny, Navíc trpěl podivnou kožní chorobou, která mu pokrývala celé tělo ošklivou zánétlivou vyrážkou. Jediným působivým detailem v jeho pokřiveném černém obličeji bylo mohutne obočí, které jeho tváři dodávalo vzezřeni roz-Iinl váného, mučeného proroka. Wasserman si Ginzbur-jut pamatoval ještě z dob. kdy (Wasserman:) „Toulal se ulicemi, pronásledován bandami děti, které vyzpěvova-i 1 Ijo, Iljo. žlutý měsíc se na tebe ptal, Iljo, / kdo jsi, kilo jsi, se ptal, Iljo, Iljo, / bílý měsíc se na tebe ptal, Iljo,, kdo jsi. kdo jsi, septa!!...' " AharonMarkus tvrdil, C Ilja nebyl šílený, že byl srdečný, „a možná že ne tak hloupý, jak si lidé myslí", což byla domněnka nanejvýš pochybená, vezmeme-li v úvahu, že když měl jednou Gui/hurg po jakémsi příbuzném, trpícim vůči němu n |ině výčitkami svědomí, dědit, svůj podii odmítl. Lékárník Markus, považovaný za adepta mystérii jeho duše pio to. jak o ubožáka pečoval, rád Ginzburga popisoval trochu pitoreskně. Ginzburg podle něho peníze odmítl pioio, že to byl svým způsobem zásadový člověk, ktetý ■, 1111, že je lépe žít si svůj život bez majetku či rodinných (tvnzků. Tento názor byl obvykle přijímán skepticky, Rvšak Markus nepřestával Ginzburga považovat za hmťtl-yvawa, lajného světce, na němž spočívá svět, či I ivteho filozofa. Mimochodem pravé Markus, vlidný ^Bmík, Ginzburgovi láskyplně přezdil „Diogenes", ale i jeho lítosti se tahle přezdívka rychle ujala bláznovi na posměch. Ginzburg vskutku nezašel tak daleko jako Diogenes, který umŕtvoval své tělo i duši tím, že se v zuně Hvlékal a objímal studenou bronzovou sochu, ale právě |ak jako řecký filozof vyhledával ponižováni, provokoval lidi svým otravným způsobem, pletl se pod nohama. Vidy se naskytl v nevhodnou chvíli a na rtech měl jak r ilnotvámou píseň jedinou věčnou otázku: „Kdo jsem? Kdo jenom jsem?" Když se mu někdo namáhal odpo-včdél, odpovědi si nevšímal, jen se znovu týmž zpěvá-vým tónem zeptal, kdo je. a když. ho odehnali kopanci, i d belhal se pryč, hlavu sklopenou, paže roztažené v temže M/iivém gestu. Nebýt dobrých lidi, jako byl Aharon 452 453 Markus, kief i tiba [i na to, aby mc] občas kousek chlebu, byl by zaručeně umře] hlady, ale vie než patra \ u potní bova] Ginzburg někoho, kdo by mu naslouchal, a toho nasel jen zřídka. Jak dlouho konečné může někdo snášet otázku „Kdo jsem? 1 Sám Wasserrnan říkal, ze se párkrát ze soucitu rozhodl, ze se zastaví a bude Ilju Ginzburga poslouchat, ale rychle propadl zoufalství. Styděl se, že se vzdal tak snadno, ne kvůli bláznovu zápachu, který Wys-scrmanovi, který neměl čich. nevadil, ale protože ta monotónní otázka, vypuštěná pokaždé znovu s hlubokým, napohled nesmyslným zoufalstvím, ho jaksi nejasně zneklidňovala. Aby ho udržel při životě, Aharon Mar-kus, Ginzburgův hlavní ochránce, mu plných dvacet let poskytoval jídlo a oblečení a dovoloval mu chodit do své čistotou zářiči lékárny a dlouhé hodiny s pozoruhodnou trpělivosti poslouchal Ginzburgovu otázku. Když byli v krámě samí a Markus připravoval léky t byl prvním lékárníkem ve Varšavě, který prodával přírodní léčiva, která sám připravoval), Ginzburg občas utichlí a Markus mluvil, vyprávěl bláznovi o sobě, zmiňoval se o těžkém životě, který vedl se svou ženou. Jinému než Ginzburgoví by se o tom nebyl odvážil vyprávět; právě během takovéhohle rozhovoru se zmínil o tom, že Diogenes bydlel v sudu. Nikdy by ho nebylo napadlo, že mu blázen porozuměl, ale nazítří Ginzburg opustil lavičku v městském parku, kde trávíval letní noci, a začal spát v sudu od sledů, který dostal od hokynáře Hirše Wtno-grada. Teď už páchl vskutku nesnesitelné a Gica, Mar*:| kusová zlá a svárlivá žena, řekla, že její manžel si myslí, že Ginzburg je lamed^aw, ale že prý páchne spíš jako mem-umik,č\Tcá myslela devétačtyřičet stupů Li nečistoty. Ale nad blázny nejspíš někdo bdí, a snad právě proto navzdory svému bláznovství a omezené inteligenci dokázal Ginzburg přežít i ty nejtěžši dny v ghettu. Nikdy nebyl chycen hlídkami a dvakrát se jako zázrakem ža- lu mil při Aklion- Později však. kdy ž jeho činy vešly ve /.....nořit, začali všichni říkat, že jednal systematicky se I m i v ostí, která se za bláznovství jen schovávala. Ginz-i m! in]i / dělal tohle; protože býval na ulici v noci, když plkdo nesměl vyjít z domu, viděl ze svých úkrytů příslušníky různých židovských ilegálních skupin, jak se kolem pohybují jako stíny a věnují se svým záležitostem. Neexistuji důkazy, že by byl přesné pochopil, co vlastně plodují, ale něco přesto proniklo až do jeho vědomí, Jinak by bylo obtížné vysvětlit, proč jednoho velice , hladného ztmniho dne počátkem prosince dvaačtyři-1 iicho roku vešel Ginzburg zadním vchodem do vězeni Nwíak, a strážný, který ho měl omylem za jednoho / místních nádeníků, ho nezastavil. Sestupoval zatuchlými chodbami, otvíral dveře a nakukoval dovnitř. Bylo (fejmě, že sleduje nějaký určitý cíl. Takto bezstarostné t jakoby nic míjel všechny stráže a hlídky, až došel k místnosti, na jejíchž dveřích byla malá tabulka s nápisem VÝSLECHY Uvnitř právě seděl vyšetřovatel S S Fritz Orf. Byl to pohledný mladý muž, velice zatrpklý nudou. Do Varšavy byl poslán před půl rokem na osobní ŕ m losi von Samema FrankeuegEa, velitele policie a SS var-NivsteÉ oblasti, který měl za to, že zkušený vyšetřovatel Inu bude užitečnej st než prapor s! abomysi ných po Iských Vojáků patrolu}ících ve dne v noci v ulicích ghetta. Ale /idé zajatí v ghettu Oďovi nic zajimavého říct nemohli, n tak obvykle neabsolvovali výslech do konce, ale byli ixipraveni ještě předtím. Orf si u von Samema vyžádal iilyšení a postěžoval si mu, že ve Varšavě, kde ho podle jeho míněni není zapotřebí, zbytečně „rezaví", ale jeho vťlitcl ho pokáral za opovážlivou a nařkli! mu, aby roz-k.i/y plnil bez uvažování. Tak tedy Orf zasmušile sedat ve své pracovně, čistil nástroje a četl si. Už šest týdnů n ikdo ne vy lezl na j eho „že h I k í prkno", j edtný nehet nebyl vytržen a na podlaze nebyla ani kapka krve. Na háku 454 455 za dveřmi visela jeho blyštivá gumová pracovní záměru a Orf se na ni styděl podívat, Jakožto zodpovědný a solidní mladý muž by nedokázal doopravdy „rezivěť\ ani kdyby zahálel deset let. Byl to skutečný profesionál a byl na to hrdý. Ve své práci, v pevných pravidlech výslechu, v jeho předvídatelných stadiích, ve chvílích napětí, ve c h vi lích bolesti a vyvrcholení nacházel krásu a byl na to hrdý. Jinými slovy. Ort" ve své práci viděl UMĚNÍ (viz). Nikdy si nedovol Notesem z utrTteii i svého objektu. l>obře věděl, co si o něm a jemu podobných jeho kolegové v armádě a u policie myslí. Když jel s vojáky vlakem, cítil jejich pohledy, plné odporu a strachu. Dokonce i vysocí důstojníci pokukovali po jeho černé uniformě a bílých naramenieJeh neklidně. \ jeho vlastni Otec ti vždycky nějak zařídil, aby nebyl ve městě, když Ort přijel domů na dovolenou. Budiž, byl dost silný, aby \ydržel ten skrytý odpor. Jen silni mohli vykonávat takové povolání, jako bylo to jeho, a někdo to přece dělat musel. Orf se hájil tím, že věřil, že si své zvláštni povolání vybral z idealismu. Když se otevřely dveře a Díogenova hlava opatrné nakoukla dovnitř, byl Orf pohroužen do četby Nietzschovy Vůle k moci. V kursu vyšetřovatelů pořádaném SS jim poradce, kterého Orf obdivoval, doporučil knihu Tak pravil Zararhusíra, a Orf, který se považoval za intelektuála, se pustil do četby a byl unesen divokým, hlubokým rytmem Nietzschova textu, Je na místě říci, že Vůk k moci Orfa trochu zklamala, protože Nietzsche v ní popíral „objektivní pravdu". Orf v jedinou, objektivní pravdu věřil, protože když jste připnuli k vězňovu pohlaví a prsním bradavkám elektrody, tak vám potom řekl věci, které bezesporu jistou dimenzi pravdy obsahovaly. Byla to sice jen jeho pravda, ale z té strašné bolesti si nakonec výpovědi mučených byly natolik podobné, až Orfa jímalo podezření, že z nich křičí jediný strašný, zmučený hlas jeho vlastni slova. le vskutku zvláštní, že Ilja Ginzburg dospěl k velice podobným závěrům. Jinak by totiž nebyl udělal to, co udělal - jako kdysi suuy Diogenes ani on nelitoval námah v a nebezpečí a putoval se svíčkou za pravdou, až tjušel do sklepem', kde se odbývaly výslechy. Orf se na ■I nnnvého Žida ve dveřích podíval a ten pohled i zápach ho i ázem naplnily ošklivostí. Zhurta se ho zeptal, co tam dělá. a Ginzburg zajel rukou do své špinavé košile a vytáhl i idtaintud tři plakáty, varující Židy v ghettu před masovými u.insporiy na „východ" za účelem „přesídleni" „Ne na \ v. hod, ale na smrti" křičely plakáty polsky. Orf vy-nkiKÍil a obešel Ginzburga, přičemž si nos zakrýval knptstiikem, podezírejte každéhoí" učili ho ve vojenské Ikole. „Ti, kteří vypadají nevinně, jsou nej nebezpečnější !" Rázem se rozhodl Rychle za Ginzburgem zavřel dveře N pokynem ruky ho pozval dovnitř, doprostřed místnos- ii l\ik zamkl dveře. Měl matný dojem, že se tu Žid ocitl omylem, ale nechtěl promarnit příležitost. Měl v úmyslu .li intat z něho pravdu o lidech, kteří plakáty kolportovali. Po výslechu může výsledky předložil von Samemovi w trošku si šplhnout Rychle mnul rukama jako moucha nad potravou Pak *i navlékl černou gumovou zástěru ,i navyklými pohyby, které mu dodávaly sebedůvěry, ji uhladil, Překvapivě jemně vzal Ginzburga za rameno n posadil ho na židli, na níž se prováděly výslechy. Pak m sedl za stůl naproti němu, založil ruce a důrazné se ho leptal: „Tak ledy, kdo jsi^ Užasl, když uviděl, jak Židův obličej zalévá radostný Úwnév plný ulehčení. „Kdo jsem! Kdo jsem!" přizvukoval tnu nadšené Ginzburg, Sázka mu vyšla - je to taky /ujímalo! Však o nich taky slyšel, že dokážou odhalit puivdu i tenkrát, kdy? ji někdo nechce nebo nemůže pro-gfldil sám. Už dlouho měl podezření, že každý kdesi hluboko ve svém nitru ví. kdo je, proč se narodil, proč byl na tento svět poslán a co je vlastně ten život, který 456 457 žije, jenže on pro nějakou vadu tuto hlubokou pravdu nedokáže říct ani sám sobě. Někdo to možná dokáže, ale jemu, Ginzburgovi. se to ještě nepodarí I o. Snad proto, že hyl opr.u d u '-Líchu přihloup v. ni:, ion ivm zpívaly děli. ale přes všechnu svou přihlouplost přece přisel na len skvělý nápad přijít sem. kde před ním sedí sympatický a tak solidní mladý muž. který očividné dychti po tom, aby mu pomohl, a hned v první chvíli mu také dokázal položit tu správnou otázku! „Kdo jsi?*' opakoval Orf, tentokrát už bez úsměvu. Žid otázku opakoval s rozzářenou tváří jako turista, který naznačuje místnímu člověku, že při trošce úsilí se mohou domluvit, Orf si povzdechl a oiev řel ljj pracovní deník. V skrytu duše byl trochu zklamán, protože už mu bylo víceméně jasné, že Ginzburg je obyčejný blázen - sem přeec nikdo nepřijde dobrovolně. A kdo sem vejde, ten už .se takhle neusmívá. Ale Orf chtěl vyslýchat. Bůhvíproč v něm Žid najednou vzbudil vztek, že musí trčet a rezivět ve Varšavě, místo co by pracoval se skutečnými bojovými jednotkami. Zlobil se sám na sebe -začínat výslech s hněvem se nesmí. Vyšetřovatel musí být klidný a vyrovnaný. Položil Ginzburgovi čistě formálně ještě pár rutinních otázek. Žid. který pochopil, že tohle je jen čisté administrativní fáze, se ani nenamáhal odpovídat. Orf měl podivný dojem, jako by se s ním Žid pokoušel uzavřít jakousi dohodu, aby se rychle dostali k jádru věci. Vstal a obrátil se ke svému pracovnímu stolu. Zde si redakce dovoluje přeskočit podrobné líčeni toho, co se během nás ledujíc i hodiny a dvaceti minut v místností dělo. Postačí, když řekneme, že za tu dobu byly použity tyto nástroje: kleště, menši kleštičky, zápalky, gumová hadice, bodec, plamen svíčky, hák, hřebík a cosi, čemu se v kursu říkalo škrabka na zeleninu a pro eo redakce nenachází v hebrejštině vhodný název. Objekt Ginzburg teď vypadal o poznání jinak, než když do mi mosti vcházel. Ale to i Orf - nejen proto, že ruce I zástěru měl zamazané krví, či snad kvůli potu, který mu nadělal skvrny na celé jeho čisté uniformě, řinul se tnu potůčky po čele a oslepoval ho - v obličeji měl leda jiný výraz než jindy. Nikdy předtím neměl co dělat % inkovýmhle případem když s vyprahlým hrdlem na ibjekt křičel: „Tak kdo tedy jsi?!", objekt nadšeně křičel íároveň s nim: „Kdo jsem.' Kdo?!" A když otázku změnil a křičel: „Kdo té sem poslal?", Ginzburg křičel s nim: „Kdo mě sem poslal?!" A když Orf, kterému už vzteky povolovaly nervy, rval: ,Jakémáš poslání?!", vyslýchaný otázku opakoval tak toužebně, že zkušenému vyšetřovateli běhal mráz po zádech. Strašná muka, která /lomila i ty nejtvrdší tak, že plakali a prosili, aby jim tafttč naposledy, než zešílí, dovolili říct pravdu, na Ginzburga zřejmě neměla sebemenší účinek. Naopak - Orf byl hotov přísahat, že když jeden z jeho spolehlivých misi rojů selhal, uviděl v opuchlém obličeji toho člověka výraz ne nepodobný zklamání. Místnost už páchla potem, krví a výkaly, které z Ginzburga vytékaly. Na kluzké podlaze se válely zuby. Orf na Ginzburga vylil vědro t/ody a počkal, až se probere z mdloby. Na okamžik se jeho očí setkaly s vlastním pohledem ve velkém zrcadle tta zdi, a sám před sebou couvl. Byl neklidný a trochu vystrašený, Měl podivný pocit, že pokud je někde na tomto světě skryta objektivní pravda, pak ji ve svém irdci chová tenhle člověk. Chvílemi si Orf myslel, že za nim Žid přišel proto, aby mu ji pomohl objevit. A pak Mkoušel ten jedinečný pocit sympatie a SOUCITU (viz), jako kdyby v této místnosti oba prováděli jakýsi obtížný, dosuď neznámý pokus. Orf si šel umýt studenou vodou obličej a prsty si přičesal vlasy dozadu. Chladne M před zrcadlem pokáral za tyto změkčilé myšlenky, i \ i hic *ľ iíiko na přehlídce otočil na podpatku a vrátil se k r stolu. Z id už se probral, ležel tam a něco si mumlal 4^s 459 Orf zapojil k jeho ušním boltcům, prsním bradavkám a nakonec i k pohlaví maličké elektrody, Už v kursu jim v žertu vysvětlili, že zavěsit elektrické kleště na židovské pohlaví je to nejmenší. Pak Ginzhurga přivázal ke stolu d věrna silnými koženými řemeny a nervózně se ho zeptal, co je zač. Ginzburg neměl silu na to, aby otázku zopakoval, jen jeho oči vyjadřovaly onu prudkou louhu po tom, aby znal odpověď. Orf zapnul proud. Magnet byl uveden v činnost. Ginzburg vyletěl do vzduchu a zařvaL; Orf zavřel oči a otevřel je až o hodně později. Pak se sklonil nad vyslýchaným a zeptal se ho, kdoje. Ginzbur-govy rty se nepohnuly. Orf přiložil ucho k jeho hubené hrudi. Tlukot srdce přicházel jakoby z veliké dálky. Byl slabý a velíce pomalý a promlouval k Orlovi slovy: „Kdo jsem?" Orfa se zmocnila úzkost. Vyrazil / něho jakýsi podivný zvuk, cosi jako zasténání. Sundal Židovi kožené řemeny a vylil na něho další vědro vody. Pak si zapálil cigaretu a všiml si, že se mu chvěji prsty. ,Je šílený," říkal si rychle. „Je prostě šilený. Neví vůbec nic." Ale v hloubi duše věděl, že Ginzburg je možná šilený, ale že není pravda, že nic neví. Orf uvažoval, co se Židem. Nechtěl ho předat polské policií, aby nezačala klást zbytečné otázky a nepřišla na jeho trapné selhání. Rozhodl se proto, že místo toho Ginzhurga z budovy osobně vyvede zadním vchodem. Byl právě čas na večeři a šance, že cestou na nikoho nenarazí, byla velká. Zvedl Ginzhurga a podpíral ho, dokud se neudržel na nohou sám. Trvalo to dost dlouho a jemu bylo hrozně zatěžko se Žida dotýkat. Ginzburgova bolest byla tak hmatatelná, že se až přelévala do Orfova těla. Připadal si sám slabý a ztracený. Když už byly Ginzburgovy nohy jistější, zamířil s ním Orf kc dveřím. Musel ho podpírat, i když šli po chodbě, a Orf se modlil, aby je při tom nikdo nepotkal. Jeho modlitba však vyslyšena nebyla -chodbou se totiž blížila jakási postava. Byl to menší podsaditý muž. Setkali se pod žlutou svítilnou s drátě-ným pletivem. Diky bohu. pomyslel si Orf, ten člověk je polský civilista. Chodba byla příliš úzká, aby jí mohli pmjit in, a tak jun ten člověk uvolnil cestu, přičemž se .....ir důkladně, dlou/c /adi\ ll 1 j jediný pohled mu siači;. ľ >i iz (>rf byl přesvědčen, že jediný pohled tomu malému iiunlrookému Polákovi stačil, aby pochopil všechno, co se mezi nimi dvěma odehrálo. Muž za nimi spěšně vykročil n zdvořile si odkašlal. Orf, podpírající těžkého Ginzhurga. se hněvivé otočil. Muž spěšně řekl: „Promiňte, jmenuji se Otto Brig a mám povolení vybrat si mezi židovskými vězni dél niky." Orf nepremárnil příležitost, „Vcmtc si ho!" skoro zařval. „Vemte si ho a zmizte iním!" Ale když se Orf na Ottu podíval, jak odchází o podpírá tu krvácející trosku, a když viděl, jak se vzdálili i ,i navzájem se přitom o sebe opírají, s úzkosti pocítil, ře možná vůbec nepochopil, co se prve v mučirně stalo, n že ten strašný Žid tam možná jakýmsi podivným a neuchopitelným způsobem vyjádřil tu nejhluhší pravdu D lověku, III.ROTJON Hojovnik proti tyranii senzorického aparátu, Povoláním kouzelník. I lerotjon se narodil v arménské vísce Faradianu v pobledni čtvrtině minulého století. Jeho divotvorné nadáni In i o objeveno čirou náhodou a vlastně proto, že nebylo ibyti. Děti srdce, když odletěly ve stroji času do roku INK5, aby zachránily arménskou ves před pleněním tu- I • u vojskem, se schovaly v jeskyni a oddíl krutých .....ekých bojovníků je oblehl a chystal se vtrhnout do- Wíitr. Tak konči devátá kapitola příběhu. O týden pozde- 460 461 jí přinesl Wasserman do redakce Zalmansonovi kapitolu desátou, která pokračovala takto: družině se na poslední chvíli podařilo uniknout dalším východem vzadu v jeskyni, a tak se děti zachránily. Takhle Wasserman obyčejně zachraňoval své hrdiny z tísně, do které je přivedl. No vá kapitola se už mela tisknout, Zaímanson a Wasserman si ještě trochu poklábosili a pak sc rozloučili a zamíří h každý ke svému domovu, Krátce na to, o půlnoci, bušil Zaímanson u Wassennanových dverí a křičel tak, že by byl probudil mrtvého. Wasserman (proužkované pyžamo j ako vždy vyžehleně, na nohou mčkounké papuče, řídké vlasy trochu rozcuchané a pohled strašné vy* děšený) Lipatmé otevřel dveře a hned se stal terčem Zalmansonova vzteku: jak se ukázalo, stala se hrozná chybu. Zaímanson se doma v posteli najednou rozpomnět, že v jedné z předchozích kapitol Wasserman zcela jasné uvádí, že Ono Brig jeskyni pečlivě prohlédl a žádný druhý východ tam nenašel f Wasserman se vyděsil, Zaímanson stál ve dveřích, přes červené hedvábné pyžamo kabát, a ječel svým trochu ženským hlasem: „Přesnost, Wassermane, přesnost!" Utíkali zpátky do redakce a zastavili tiskařský stroj, Wasserman byl vyděšený a zmatený. V dílně mu uvolnili stůl a tiskaři, jejichž práce byla přerušena, stáli a dívali se na něho. Věděl, že nedokáže napsat jediné slovo. Na to. aby se mu to v hlavě „uleželo", potřeboval vždycky celý týden. Mís most byla nasáklá kouřem a dusivým zápaeltem tiskařské barvy. Tiskaři mu připadali špinaví, nepřátelští a divocí, Zaímanson seděl naproti němu a nervózně bubnoval prsty na stůl V tu chvíli Wasserman dokonale pochopil, jak se cítila jeho družina v obklíčené jeskyni, Zoufale si vzdychl. Brýle měl zamžené. Věděl, že zachránit ho může jen ZÁZRAK (viz). Tak se do jeho příběhů dostal Kerotjon. Začalo to touto větou: „,Slyšte,1 šepce Otto řešeným svým druhům do neha, jest to nářek nemluv* Htei ci snad jakés robě ze vsiT ** Zaímanson zlomyslně, n. Iu/L- do jisté míry právem, poukázal na to, že když rnolil Otto při prohlídce jeskyně přehlédnout dítě, mohl a inu skrýval i tunel vedoucí ven, ale na hádky nebyl Ous Okamžik nato, když v ústí jeskyně se už blýskaly fVttáky Turků, vzlétlo odtamtud nevelké hejno tajem-nv h bílých orlů a vyneslo malého arménského chlapce ŕ milého kouzel vysoko nad hlavy užaslých Turků, takže tl nc s výkřiky „Alláh! Alláh!'* vrhali na zem. Desátá i ipitola se setkala s tak živým ohlasem, že Zaímanson Wassermanovi o čtvrtinu zvýšil plat, třebaže výraz, i icrý přitom v tváři měl, připravil Wassermana o všecku i. u losi. Od toho dne už Herotjon Děti srdce nikdy ne-onu sul a účastnil se všech jejich dobrodružství, Znal podivuhodná kouzla a uměl taky hrál na svou flétnu ■i n lodie, které ,Ti tem nejpodlejším ničemům slzy do očí v haněly". Když se družina rozpadla (poslední dobrodružní ví Děli srdce bylo napsáno v roce 1925). Herotjon cesii i\a\ po světě a dařilo se mu. Vystupoval ve všech velkých cirkusech jako kouzelník a klaun. U Barauma pracoval celých pět let, Nikdy se nenaučil číst ani psát, |k častý styk s lidmi mu dal životni moudrost. Snad luavě proto vystupoval před publikem j en s věcmi, které požadovalo, bez špetky fantazie, a předváděl důvěrně t. n jiné iriky. kleré znal každý kouzelník. Pěkná kouzla ne naučil od slavného klauna Groka a od bláznivého ma-ďnrského kouzelníka Homáka. Wasserman nepřestával ilma/.riovat, že Herotjonova přirozená schopnost kouzlil neměla nic společného s jeho obratnosti cirkusového I "M/elnika, Na učení t nácvik musel vynakládal ohromné ůsili, ale nikdy nedosáhl oné dokonalosti, kterou mu ikviiily jeho přirozené schopnosti. Dával však přednost i miOléľStvi ;i iluzi před tajemnými divy. Svou prác t mel rád a cvičení věnoval většinu času. Radoval se při |i.'hledu na pestrobarevné šátky, které soukal z rukávu, 462 463 a pokaždé znovu se udiveně smál. když z jeho tmavého cylindru vylétlo sedm bilých holubu; nikdy se nenabažil radostného křiku dětí i bezelstných dospělých. Rád jim dělal radost. Ale čím byl usměvavý Armén starší a zkušenější, tím více ochabovala jeho radost ze života, Vždycky byl samotář. Se ženami ho nepojilo nic hlubšího (kromě mnoha pomíjivých dobrodružství) a celá jeho rodina byla pobita, když jeho rodnou vesnici vyvraždili. Neměl minulost. Neměl vlast. Nemel návaznost. Byl dost bohatý na to, aby mohl odejit od Bamuma a cestovat po světě pro vlasmi potěšení. Když potřeboval peníze, přidal se nakrátko k místnímu cirkusu a ohromoval diváky. Ale tíže života na něho začala doléhat. Stále vice pociťoval to, co cítili i ostatní členové družiny, rozptýlení po celém světě - nesmyslnost své existence bez odvážných dobrodružství. Tíživou jednotvárnost života bez cíle čí snažení, zkrátka politováníhodnou nepřítomnost spisovatele, který by vydláždil onu skličující cestu, po níž se ubírali ul přes šedesát let. Herotjon dospěl k tomu, že už tímhle ubohým životem nemůže žít dál. Právě zde Oberstunn-bannfuhrer Neigel příběh přerušil a zeptal se, proč tedy Herotjon nepoužil svého čarovného nadání a neproměnil sám sebe ve šťastného člověka. Wassennan tuhle otázku zřejmě netrpělivé očekávat. Ukázalo se, že Herotjon měl svou schopnost dělat zázraky v ošklivosti. Připadala mu jako nespravedlivá výhoda. Čím moudřejší byl. tím lepe znal bezvýchodnou situaci, v niž lidé diky své přirozenosti uvízli, a tím více začínal nenávidět své nadpřirozené dary i toho, kdo ho jimi obdařil. Viděl v nich cosi jako skryty úplatek, daný jen proto, aby zbavil Stvořitele výčitek svědomí. Příliš velká almužna, daná jednomu z jeho žebráků. Jen jednomu. Toto úplatkářství podle jeho názoru kazilo lidskou stránku jeho osobnosti, totiž tu, kde po zázracích nebylo stopy. Když vypukla válka, byl Herotjon uzavřen ve varšav-ikém židovském ghettu. Tenkrát to byl starý zatrpklý člověk. Není přesné známo, co všechno ho potkalo do Chvíle, kdy ho Otto jedné noci našel na ulici, jak kráčí po/pátku a hlasitě pláče jako ztracené dítě. Jedna noha IC mu těžkými, dlouhými kroky pohybovala po chodníku, zatímco druhá čile hopsala na vozovce. Vysvětlil i Itiovi, že jeho nohy takhle zpívají kánon, arménský fcalm, a vybídl Ottu, aby poslouchal, Otto: „Po pravdě fcčeno jsem neslyšel nic, možná proto, že nemám žádný zvláštní hudební sluch, ale jedno jsem pochopil hned -I lerotjon byl zase jedním z nás." Podle Wassermana Herní ion objevil jedinečný způsob, jak se zázračné prometli!, aniž. k tomu potřeboval své původní nadání. Tak se povznesl nad Dárce ponižující almužny. Začalo to jed- ..... večer v kavárně Britannia, kde se Herotjon živil kouzel ni ckými výstupy. Mzdou mu byla večere. Ten večer seděl po vystoupeni u stolu v ústrani a hltal jídlo Jako hladový pes. By! hrozivé hubený a oči mu podivně plely. Většina jeho triků ten večer propadla a jeho samého z pódia vypískali. Většina diváků ho viděla už pndesáié a všechna jeho kouzla znala. Neměl sílu na to, lby své práci dodal hodnověrnosti. Těm, kteří se mu miuIí, když stál na pódiu, nic nevyčítal. Obviňoval naopak sebe, že je připravil o jejich nevinnou radost, o radost 7 jednoduchých triků. Zase ho tak podivné Mm razilo, Už pár dní se mu třásly ruce, a na scéně to bylo ještě horší. Zanechal chvatného žvýkáni a vzhlédl -na jeho stole byla vázička s jedinou papírovou květinou. Váza s jedinou hnědou papírovou květinou byla v Bri-innnii na každém stole. Herotjon už dlouhé měsíce nevi-4>'l opravdovou květinu. Chtěl, aby ta květina byla ená. Chtěl, aby jen pro jeho oči byla ta květina tak /i lená, jak má květina být. Neigel odmítavě poporáhl n*. Wasserman si ho nevšímal. Znovu zdůraznil, že 464 465 Herotjon si dával veliký pozor, aby kvetinu tiezbarvi] do zelena nějakým zázrakem. Jen v sobě hledal sily jiné, které by mu byly vlastni právě tak jako kterémukoliv jinému smrtelníkovi. Díval sc na kvetinu celé minuly. Do oči mu vstoupily slzy, všechny svaly obličeje se mu začaly tou námahou škubat. Lidé se na něj dívali a smáli se. On si toho nevšímal. Stiskl zuby a díval se skrz slzy, až viděl, že se mu okraje květiny poddávají a začínají sc zelenat. Zeleň se /volna linula po všech lístcích. Herotjon dobře vytušil nové těžiště úsilí ve svém těle -kdesi uprostřed hlavy, tam, kde se podle Descarta spojuji tělo a duše. Starý Armén seděl před papírovou květinou, dokud klub nezavřeli. Tunik, který' od licho bral la lir, vstrčil do kapsy zbylý kousek koňského masa. Majitel mu drsně navlékl rozedraný kabát a zakřičel mu do ucha, že se zítra už do klubu nemá vracet, tak ubohého kouzelníka (u prý' už nepotřebuji. Herotjon neslyšel. Zvedl svou zelenou papírovou květinu a vyšel s ní do noci. Kráčel pozpátku, protože najednou už nemohl dál snášet svůj obvyklý způsob chůze, který mu byl podle jeho mínění vnucen, aniž se ho kdo ptal. Byl to trochu hloupý nápad, ale vzpoura - a tohle byla opravdu vzpoura -musí začít nějakým symbolem (viz VZPOURA ) a Herotjon (a ani Wasserman) se výsměchu nebál. Měl cíl. který ho povznášel nad malicherné opovržení lidi (jako byl třeba Neigel), Zastavil se pod pouliční sviti lnou a dlouho uvažoval. Svítilna vydávala mdlé, chorobně nažloutlé světlo a Herotjon se sám sebe zlostně ptal, proč to světlo musí vidět právě tak jako ostatní. I v tomhle bylo pqjl nížení, které mu najednou připadlo nesnesitelné. Doikl se zmačkané papírové květiny v kapse a ohryzek se mu rychle pohyboval nahoru a dolů. Upřel oči na svítilnu a díval se na ni hrozně dlouho, dokud se ho nezmocnila závrať. Oči měl opuchlé a plné slz. Sousední ulici šla německá patrola a Herotjon couvl na setmělé schodiště, ■ ■.li i«d se na svítilnu díval dál. Čtyři hodiny se odtamtud m I.....I. V jednom okamžiku té podivné noci mu zdíevě- B|é nohy vypověděly službu a upadl na záda. ale díval i nepřestal, Před úsvitem se začala svítilna poddával, k I Icrotjonovi se z ni linuly tisíce pylových zrnek voní-i u h po pomerančích. Radostné je vdechoval. Ulici naplňovala pronikavá vůně, kterou si pamatoval z dětství v Arménii, Starého muže bolela hlava, kdesi uvnitř cítil li ičžkých kladiv, ale byl příliš povznesen nad to, lilu si toho všímal. Podle Wassermana bylo užasne, že ud chvíle, kdy Herotjon překročil hranici neuvěřitelné-lin. všechno bylo najednou možné a jednoduché, dokonce svým způsobem i logické - kontroloval všech pět .. 11 Mnyslů a cítil, že požívá svého přirozeného práva, i Ľrť bylo lidem vzato, Wasserman ho přirovnal k vězni, litery začne ze železa tyči své cely dělat úžasné sochy, kilvž přejel Herotjon prsty po povrchu plotu, postavěli* 'Im ze dřeva a kovu, slyšel ušima (či snad prsty?) ne-/numé zvuky, proměnlivé a melodické, které se na-v/;i|em proplétaly. Brzy se mohl plotu přestat dotýkat I uslyšel drsnost i jemnost obou materiálů a posléze i je-ih li hustotu a poréznost. Svět mu najednou začal před-I i i.l;ii mmížství kaleidoskopických pokladů. Najednou .....lil přisuzovat vůním rozličné chutě, moh! zastavit zvuky /pivajiei dívky, když se vznášely kolem, na okamžik je 1« mhou silou pohledu zbarvit do nachová, ouičiije jako roj pcntrých světlušek a nechat je dál zvučet a ztratit se, Nová mnláni zaplnila celý jeho svět. Přestal si dělat starosti lidlem a obličej měl najednou špičatý jako obličej lišky. lÁty měl potrhané, ruce i nohy mu z nich vykukovaly. Ko-li-in|doucí se SOUCITEM (viz) pokyvovali hlavou, ale On icjich soucit nepotřeboval. Byl šťasten. \ pak se jednou v noci znenadání probudil na hromadí hadrů, která mu na jednom dvoře sloužila jako postel, u /. posledních sil sc dovlekl do ulice, kde viděl svítilnu. 466 467 Napadlo ho něco strašného. Zastavil se u zdi a dival so. Matné svetlo lampy dál ozařovalo nevelký kruh. Hen> tjon světlo nevidel - cítil jenom vůni pomerančového pylu vznášejícího se vzduchem. Uklidnil své nohy, roztřesené slabostí, a narovnal ramena, jak to vždycky dělal před obtížnou části vystoupení. Toto byla rozhodující zkouška - chtél znovu zahlédnout světlo lampy, Všechna jeho obrovská námaha nebyla k ničemu, pokud nedokáže vrátit i svou starou skutečnost pěti smyslů. Dlouho se nic nedělo a Herotjona zalil studený pot. Ale pak se k němu matné světlo svítilny vrátilo znova, jako světlomet záchranné lodi nořící se z mlhy, Ted' věděl, že jeho válka skončila vítězně - mohl si „zvolit" svět, v němí žil, jako když někdo pro vlastní potěšení listuje ve ve kém nabídkovém katalogu. Skoro úplné se vymí z obvyklých pout smyslového vnímání. Červená bai mu patřila právem, tak jako vůně půdy, dotek kůry st mu, tóny harmoniky, kterou slyšel z jednoho okna. ět chuť dešťových kapek. Byl. jak řekt Aharon Markus, někým, kdo „vzkřísil samozřejmé. Samoukem smyslů." A mohl být šťastný, kdyby to všechno neskončilo špatné. „Co skončilo špatně?" zarval Neigel, který posledních pár minut poslouchal s jistým zájmem, „Válka," vysvětlil Wasserman. „Válka to všechno pomíchala. Poslouchejte a posuďte sám." Herotjonovy první potíže začaly, když stará skutečnost, jak si ji pamatoval, začala být čím dál tíživější a nepochopitelnější. Jako by se taky začala přelévat do říše představ. Když šel po ulici, zdálo se mu, že je tam méně lidi než obvykle Slyšel podivuj řeči o lidech, kteří z ghetta mizeli kamsi, odkud nebylo návratu. Herotjon nevěřil vlastním uším. Myslel, že jeho nové nadám si z něho tropí žerty - lidské hlasy vykládaly naprosto nelogické věci. zcela nesrovnatelné s tím starým světem, který' znával. Mluvili o uzavřených komorách, z jejichž stropů se snáší podivná pára, která každého uvnitř zabije; jeden člověk, který z takového misla uprchl, stal na starém sudu od ryb na rohu ulice I \ v právěI kolemjdoucím o tom, co se tam děje. Výpravčí o pecích, kde se za okamžik spálí stovky lidi. o po-I ii velí. během kterých doktoři nakazili zdravé lidi rukovinou. přísahal, že viděl z člověka zaživa stahovat iby se z ní udělalo stínidlo na lampu. Řekl, že prý Uiui přišli na to, jak lidi proměnit v mýdlo. Herotjon si pomyslel, že se mu nejspíš pokazil sluch, že jeho mozek /uiky. které lidé vydávají, špatně překládá. Ale starosti mu začal dělat i zrak - když ten muž pozvedl ruku .i prisahal, že každé slovo je pravda, Herotjon uviděl, že má na předlokti vytetovaná jakási čísla, jako by tam měl wlenou číselnou vyrážku. Herotjon utíkal, ale oči si nesl hou. Už strašné dlouho neviděl, co se děje kolem, a teď ho la podívaná přímo udeřila - lidé. kteří /ustali v ghettu a hladověli jako on, nabývali podivných tvarů: kůže jim mlrnč modrala, nehty jim silily a podobaly se drápům, i lo měli opuchlé a obličeje jim tvrdly v masky. Hero-Ijon se dival a nevěřil vlastním očím: ženám začaly růst i obličeji i po těle vlasy. Některým lidem vyrážely i na ......ch víčkách a rasy měli tak dlouhé, že vypadaly jako Hftla obrovských můr. Za to za všechno mohl hlad, i e Herotjon to nechápal. Byl osamělý, podezíravý H vyděšený. Jak v noci kráčel setmělými ulicemi ghetta, mihaly se mu před očima bájné bytosti - pestři mořští konici, drobni a okřídlení maličcí lesní skřítci, míhající ne ve sporém světle. Popelky, čarodějnice, jednorožci, ^Bcové i Petři Panové kolem něho spěchali po chodní-ul h. Byly to samozřejmé světélkující' špendlíky, které vynalezl a prodával jakýsi Žid v ghettu, aby lidem pomohl uchránit se vzájemných srážek v temných ulicích, li. rotjonotom nic nevěděl. Maně cítil, že kdesi na světě objevil kouzelník větší než on a že právě tak jako on puu/i\ li len nejjednodušší lidský materiál, jen s tím, že 468 469 jej podle strašného tajného receptu krizí v něco neuvěř)* tělně hrozného. Hcroijon hyl zděšen. Začal horečně lis* tovat ve svém obrovském katalogu, ale nebyl si už jist,, na které stránce je ta stará jednoduchá skutečnost, jak ji měl v paměti. Plouzil se liduprázdnými ulicemi, jako zázrakem se pokaždé zachránil před patrolami, Plakáty pronikavě křičely a naháněly mu strach. Pach poníženy který vydávala žlutá záplata, povalující se v blátě, ho skoro dusil. Začal vzlykat a v duchu zanotoval nábožný žalm, který si pamatoval z dětství V tu chvíli zaslechl blížící se kroky policejní hlídky a s instinktem štvaného zvířete se schoval v jednom dvoře; v čele patroly si vykračoval menší postarší c i vil i sta, j i stý Heinrich L amberg z Kolína, povoláním voňavkář, Němci ho do ghetta přivezli, aby pomocí svého vyvinutého čichu vyhledával podzemní úkryty Židů. Odhaloval je podle slabé vůné daření. kk:r:i / rkh vycházela Ik-mljon o lom nic ne věděl. Viděl mužíka, jak si rázuje v čele patroly a krčí nos na všechny strany. Zastavil se před jedním domem* pozorně začichal rozšiřéným ehřípím a krátce vykřikl, Patrola vyrazila dvere a zanedlouho se vojáci vrátili s nepočetnou rodinou - otcem, matkou a d věrna malými dětmi. Zastřelili je na místě. Patrola následovala v ona v* káre: s jeho citlivým nosem dál. Heroijon pochopil, že tohle znamená katastrofu: ani jeho přes všechno jeho nadáni nikdy nenapadlo, že by člověk mohl vyčenichal jiné lidi. Bylo mu jasné, že ten &vůj starý svět už nikdy nenajde. Jeho ihlei zení bylo úplné. Ustrašeně vzlykal, jak tak kráčel pozpátku, jednu nohu na chodníku a druhou na vozovce. Jeho slzy vydávaly nachový světélkující třpyt a mely studenou kovovou e buf. Všechno se mu zhroutilo. Znovu byl tím vyděšeným malým chlapcem, který chce před pohromou utéct do pusté jeskyně na konci světa. A znovu, tak jako tenkrát, ho zachránil Otto Brig. vracející se pozdě v noci z marné a únavné obchůz- ii. y po židovském ghettu, kde hledal umělce, kteří „by se mohli hodit'Jak se vyjádřil Herotjonse mu s ulůh- tV......vrhl kolem krku. Alespoň Otto se nezměnil. Ani ' 11 padesát let od jejich pos lední ho rozloučení a všech -ny ly hrůzy ve světě nemohly změnit někoho, jako byl ■ Oba se dlouho mlčky objimali a beze studu plakali. Heroijon plaše ochutnal jazykem Ottovy slzy a radostí llřd ještě víc - díky Bohu, byly slané. Právě takové, j aké Hnijí slzy být. Tak se Herotjon vrátil k Dětem srdce. Otto Im ihsľiinč podporoval dál, a když bylo opravdu těžko, plakal s ním. jak si to Herotjon přál, práve tak jako do-. Nivnl Friedovi, aby užíval jeho modrých očí k tomu, aby v nich viděl Paulu a načerpal tak trochu sil Kdy kolt v slarý Armén cítil, že se mu starý svět znovu hroutí před očima, stačilo, když chvilku lízal ty slané slzy, a hned M uklidnil, Ottovi to nebylo nijak zvlášť zatěžko, protože byl z těch kleň mají pláč vždycky na krajíčku. MU MOR Koncepce a zároveň povahová vlastnost, projevující se 'iliimzňovánim zábavné stránky různých jevů. I Podle Šimona Zalmansona, vydavatele Světylek, Mini humor jen koncepci či povahovým rysem, ale jediným skutečným náboženstvím, „Kdybyste byl chudák ľ; m bůh," řekl Wassennanovi. když si povídali pozdě Večer v redakci, .,a chtěl byste zjevit svým věřícím všechny ty obrovské možnosli stvoření, všechny ty shody okolností, světy, rozpory, bohatství, pestrost, mnohoznačnost i klamy, které vaše božské tvůrčí sily každým Okamžikem do světa rozlévají, a kdybyste chtěl řekněme \>\[ uctíván, jak se na božstvo sluší, ledy bez zbytečné *en t i mentality a podlézavých hymnů, ale zato s jasnou 470 471 hlavou, jaký způsob byste si vybral, co?" Zalmanson (který byl mimochodem zbloudilý syn velkého rabína) se k dotvrzení svého názoru dovolával dokonce i Bertol-la Breehta, který humor definoval jako zapřísáhlého nepřítele citu. Zalmanson říkal, že humor je jediný způsoh, jak pochopit Boha a Jeho stvoření ve všech jeho podivnostech a rozporech a jak ho dál radostně uctívat. Zal-mansonův Bůh podle něho na každém kroku trousí drobná milosrdenství božské dobré vůle. „Určitě jd vzpomínáte, Anšeli, co nás vítalo u vchodu do Svatyní nejsvětější, do té plynové komůrky?41 Wasserman sj vzpomíná velice dobře - Němci přivezli oponu z jedné varšavské synagogy a zakryli jí chodbu u vchodu do plynových komor. Tak tomu ostatně bylo i u vchodu do plynových komor v Treblince. Na oponě bylo napsáno „Toto jest brána Páně, spravedliví ji vejdou," a tady se dal Zalmanson do smíchu a tím smíchem umřel, když pochopil, že dokonce i takový „suchar" jako Wasserman má své humorné stránky. Smích sám byl podle něho spontánním rituálem jeho náboženství. „Pokaždé když se směju." říkával, „moje božstvo, které arci neexisnije, ví, že jsem k němu na chvilku přilnul, že jsem ho na okamžik dokonale pochopil. Protože dobrý Bůh. Was-sermánku, stvořil svůj svět z nicoty. Na světě byl jeti chaos a jen z toho chaosu si mohl vzít příklad i stavební materiál... No, co vy na to jako Halican?" Podle Zalmansona jsou žerty dojemným primitivním uctíváním tohoto Boha. „Vždyť co j i něho j e koneckonců žert než jakési podivné, mrzačíci stvořeni? Představte si člověka, který stojí na rohu ulice a jen tak vypráví příteli historku, kterou si vymyslel, jen aby ho pobavil. Nezazpívá mu pfece nějakou operní árii nebo mu nezahraje na garmošku. Ale vtip, ten mu řekne! A když se někdy sejde pár přátel, samí vážní lidé, tak si vyprávějí vtipy celý večer!" Podle Zalmansona jsou vtipy „lžižalíári Miodloslužebniků". Ne že by je snad bral na lehkou váhu, Bůh! Podle něho maji v sobě vtipálci naopak skutečné louhy, cosi mší, ,jenže jejich nástroje jsou ubohé, běda. vskulku žalostné!" A to proto, že „většina Udí ne-in.i vůbec dar skutečného, pronikavého humoru, ale dojatou nanejvýš jen odříkávat své ubohé modlitby, modlitby z druhé či třetí ruky, aniž přitom cítí skutečné pn\ /neseni..." Wassermanova poznámka obrací pozor-i m ,1 redakce k Zalmansonovu smíchu - je to smích zenity, kviči vý, smích, který vyvolává postranní myšlenky, |. ,' poi ■> i/uj i jeho zmatenou teorii ještě víc - většina lidí ■ tměje zcela jiným hlasem než tím, kterého používá k mluveni. Jako by se k smíchu přidávaly - dává s plachým úsměvem na uváženou Wasserman - odstíny hla-*u, které jsou vlasmi jen jemu a které nemohou být uiívány... nu řekněme,.. „k světským účelům". 2. Kazikúv humor Kazik měl podle Otty BRIGA (viz) svérázný smysl pro humor. Byla to vlastně jakási bolestná ironie, pramenící z jeho schopnosti zároveň hluboce prožívat proces ii i úpadku, a kdykoliv některý z UMĚLCŮ (viz) V |eho okolí mluvil o svých nadějích do vzdálenější či dokonce blízké budoucnosti nebo užíval slov „naděje", JUnce„zlepšeni", „vítězství", „MODLITBA" (viz), Jdcál", „víra" atd. nebo když umělci prožívali pocit ublíženi a jednoty', když pocit CIZOTY (viz) na okamžik WS láb l a vytvořilo se zdáni vzájemnosti a útěchy - v takových chvílích Kazik vydával krátké, nucené výbuchy mnichu, které naprosto nebyl s to ovládnout - byl to létne ŕ fyzický reflex, právě tak nepotlačitelný jako sykot In ii ké pánve pod proudem studené vody. Tenhle násilný imlch Kazika netěšil, vlastně ani nechápal, proč jej yy-tliívá. jen vnímal výraz bolesti, žalu a poníženi, který se uinolcúm objevoval v obličeji, sotva jej uslyšeli. Redakce přistoupila na to, že tuto Kazikovu vlastnost bude 472 473 nazývat „humor", teprve poté, co ji tuk nanejvýš ušlechtile a velkoryse nazval Otto Brig. Je třeba říci. že v Ka-zikové živote bylo několik málo okamžiků, kdy tato jeho podivná vlastnost částečné zmizela. Bylo to tenkrát, když se i on sám stal UMRLCEM (viz). Viz též MALÍŘ. HACHLATA Rozhodnutí Posouzeni něčeho a stanovení řešení na základě prozkoumání a zvážení okolnosti. V návaznosti na jejich debatu na téma ZODPOVĚDNOST (viz) a VOLBA (viz) se dal Wasserman slyšet, že se Neigel nesmi spokojit se svou původní volbou, kterou učinil před deseti lety, když vstupoval do SS. Aby mohl v přítomnosti vykonat jisté činy, jejichž charakter Wasserman taktně blíže neurčil, rozhodl se „pozastavit činnost svého svědomí a poslat je dočasně na dovolenou". Ne. Podle Wassermana je každý člověk povinen obnovovat mravní platnost svých rozhodnutí tak dlouho, dokud se jimi řídi. Jak říká, „žádné rozhodnuti, llerr Neigel, není trvale platné, a pokud jste vskutku čestný muž, čemuž vaše slova dosud nasvědčují, je vaší povinnosti potvrzovat své rozhodnutí každý den znovu, pokaždé když ve svém lágru zabijete dalšího člověka Věru, pane, musíte své rozhodnutí vyjádřit pokaždé znovu novými, čerstvými slovy, abyste slyšel, zdali vaše původní praní, váš hlas i podstata vás samého v těch nových slovech zaznívají." Na což ostatně Neigel odpověděl: „To by ses divil. Wassermane, Tohle mé neleká. Naopak, mně se to libí Myslím, že ten tvůj nápad přijmu za svůj." Wasserman: „Den co den, Herr Neigel. A pokaždé když \ j mi clíte ze své pistole, abyste zabil lidskou bytost. Pětadvacetkrát, když tu zabijete dvacet pět vězňů. Jedno rozhodnutí za druhým Vydržíte to? Miižete si to slíbit, II. ii Neigel?" A Němec na to: „Nechápu, proč s tím tolik naděláš, Už jsem ti přece řekl. že na tom nic není. Jenom to posílí mou víru v Říši a můj úkol. Svou práci rádně odvedu, jak to řekl náš Vúdoe, mit Einsatzfreudig-ktit. s radostí," Viz též VZPOURA. HITLER, ADOLF {|HN9--!°45) Nčinecky vůdce. Přímo zodpovědný za 2 světovou válku, nepřímo napomohl lásce mezi Paulou a Friedem. Po celá ta léta, co byl Fried hlavním veterinářem v zoologické zahradě, miloval mlčky a beznadějně - jako po .. hny ty desítky let. které uplynuly od slavných dnů Drti srdce Paulu Brigovou. Paula, která řídila admini-atmlivu zoologické zahrady, pečovala o svého bratra f nm, a že měla dobré srdce, nezanedbávala ani opuštěného Frieda. V roce 1931 prodal Fried svůj nádherný byt v jedné ze čtvrti varšavských boháčů, který mu k ničemu nebyl, a přestěhoval se do zoologické zahrady do malého domku se šestiúhelníkovým půdorysem vedle oddelení plazů. Každý večer chodíval do Ottová a Paulina domku vedle brány zoologické zahrady, kde všichni tři upolcčně večeřeli, hráli šachy, kouři li a plánovali si práci na následuj tcí den. Jejich životy mohly takto pokračovat, kdyby nebylo došlo k jistým mimořádným událostem, kdyby... (Otto:) „Hitler Paulu těmi svými rasovými zákony tak nerozzuřiL ano, Paulu, která se jaktěživa nezajímala o politiku. Měli jsme ten den čirou náhodou 474 475 pustené rádio, a ona slyšela ten ohavný výčet norimberských zákonu; bylo poledne, byli jsme sami doma a ona hned vyskočila, jako by ji byl bodl, a řekla, že imisi okamžitě do města, a prý Já myslim na Frieda, ano, na neho, jak ho to ponížení zlomí4. Vzala si z našeho prasátka všechny peníze, které jsme si zlotý ke zlotému ukládali po celá ta léta, pořád mluvila sama se sebou, ,Svinstvoľ povídala a ještě ,Co si vůbec myslí, ti Němčouři všiví, vždyť oni urážejí lidi, tohle by se mohlo lidi strašné dotknout!' A byla ta tam, ani se nerozloučila, plná vzteku a zmatku, odjela tramvají do těch nejhonos-nějších krámů v Potockého ulici, kde celé dvě hodiny -cink! cink! - utrácela peníze tak jako nikdy předtím." Paula: „Koupila jsem si krásné šaty z té látky, co se jíl u nás ve vsi říkalo korunka, a hezounký brokátový klobouček velice jasné barvy, se závoj íčkem přes čelo a uši, bože, maji ale ty pařížské švadleny nápady, jen si to představte, a takovou věc, říká se tomu pláštěnka, nosí se to přes ramena, brokátovou ,entré\ jak říkala paní prodavačka, a taky s prominutím nějaké prádlo z pravého anglického umělého hedvábí! A k tomu ještě francouzské mýdlo, pařížskou kolínskou vodu a příjemně vonicí krepdešín, co vám mé to stálo, mama ttroga\ A pak jsem večer prišla domu. vydrhla j>em ze sebe ty pachy zoologické zahrady, co mi za všechna ta léta zalezly pod kůži, oblékla jsem si ty nové šaty a tu pláštěnku, drobet jsem si nalakovala nehty a nalíčila tváře, vlasy jsem si česala dobrou hodinu, než jsem je rozčesala, měla jsem totiž vlasy až po pás, pane. Ostříhali mé jen jedinkrát v životě, za té epidemie tyfu ve dvaadvacátém! No a pak jsem sešla k rybníčku s volavkami, protože v cele zoo nebylo zrcadlo, a v té vodě jsem viděla, jak jsem krásná, možná jsem vypadala drobet legračně, když jsem byla tak vystrojená, ale rozhodně jsem vypadala žensky, i když jsem to neměla už nějakých dvacet let. a šla jsem se s Ottou jen rozloučit, protože jemu jsem určitě nemusela nic vysvětím .n, hned všechno pochopil." Otto: „Vydala se na cestu i na té své svatební cestě míjela všecky klece v uličce Véčného mládí, a zvířata se na ni koukala tak. že jsem trnul, aby sejí nezačala smát, jenže na ně byl tenkrát větší spoleh než na jiné, které tady nechci jmenovat, H bylo na nich vidět, že chápou, co se to děje." Fried: „To ia pitomcc nic nepochopil, u když jsem ji otevřel dveře, úplné mé zmátla ta maškaráda a všecky ty její ivky..." Tady Wasserman nabízí přijatelné vysvětlení, že doktorovi bylo lak trochu lito nastrojené .♦cny, která i tak, přes všechny ty ženské vyiepšovací prostředky, nebyla doopravdy krásná - vypadala na svá létu a nice a nohy měla drsné a poškrábané, jen oči jí modře zářily. Fried se zmateně a tak trochu pokřivené usmál, protože dost dobře nechápal či se možná neodva-ioval doufat, že jeho nešťastná láska byla konečně opětována a že jeho samota brzy skončí. Wasserman: „Právě tak, jako nám někdy připadne zatěžko rozloučit Nť i s dávnými zklamáními a neúspěchem, kterým jsme uvykli, vždyť je známo, že i len pes uvykne blechám na »vém hřbetě." Paula Friedovi neponechala čas na to, aby ie vzpamatoval. Stoupla si na špičky a dychtivě ho políbila na ústa. Jenomže jeho polekaná ústa. ústa uvyklá ponížení dlouhé vyprahlosti, ucukla stranou a doktor ik itil její lehký, živý úsměv, jak se chvěje v záhybech jeho krku jako kapka vody na skalnaté půdě, ale vzápětí »í bez zbytečných slov padli do náruče s vášní, která tak dlouho čekala. Wasserman: „A starý doktor našel ftdost - a dovolte mi říci, Herr Neigel, že jen při takovýchto příležitostech smime slova radost užívat - ježto všecky jeho city a dokonce s prominutím i jeho chtíč se «i ta mnohá léta jeho osamocenosti uchovaly daleko od nu ící ruky času, a potom, inu, však chápete, se ti staří spolu přituleni milovali, jeho levá ruka pod její hlavou. 476 477 jeho pravá paže ji objímala a oba byli napůl mrtvi tou rozechvívající divokostí, která j g málem zbavila žití." Paula: ,.A pak mu já blázen s tou mou pusou ukecanou musela říct o tom svinstvu, co o nem mluvili'v rádiu, a Fríed napřed nechápal, proč o tom najednou mluvím zrovna teď a co to má co společného s námi, jaktěživ přece nepomyslel nato, ze on je Žid a já Polka, vždycky říkával, já jsem Polák Friedova vy znání (to bylo lakové jeho úslovíj, a když konečně pochopil, proč to fikám, Jezusmarjá! - zbledl vám jako stěna, já hloupá napřed myslela, ze se dopálil kvůli tomu svinstvu, ale pak jsem pochopila, že se cítil ponížený, že jsem k němu nepriala z LÁSKY {viz}, ale z politických důvodů, jak se říká» ano, můj Friedeěek se vždycky rozčilil kvůli nesprávným věcem, a já, no samozřejmě, mě se to hrozné dotklo, protože podle mě se takhle s dámou nezachází, a tak jsem se zvedla, že odejdu a už se tam neukážu, jenže pak..." Fried:, Jenže pak, no, najednou jsem uviděl tu krvavou skvrnu na prostěradle, ano, a pak, not myslím, že dál už je to jasné," Pozn. redakce: Neigel samozřejmě žádal Wasser-mana, aby z příběhu vypustil všechny zmínky o Vůdci a o norimberských zákonech, Wassenman to rozhodné odmítl. Následovala ostrá výměna názorů, Viz též PAST. HIT'ABDUT Sebevražda Násilný c in, klciěho se člověk dopustí vůči svému tělu s úmyslem usmrtit se. 1, Jednou večer, když Wassenman Neiglovi dovyprávěl další příhody Dětí srdce, žádal ho, jak měl ve zvyku. 478 0 ,.mui lek, pane". Toho večera mezi nimi vlivem pribčlui došlo k jistému sblížení. Neigel byl otřesen ii ii/.námil Wassermanovi, že ho rozhodně nezastreli. 1 en večer se ostatně choval divné — s nesmírným žalmem naslouchal příběhu, poehcehtával se a dokončena i m i lušných místech hlasitě křičel, chvílemi až příliš hla-hIic. vychutnával vzrušující líčení, velkodusně přispíval iMiiniiimii drobnostmi z vlastního života, byl to zkrátka ideální posluchač. Je zcela možné, že k jeho uvolnění prispela nova láhev sedm aosmdesáti procentního alkoholu na jeho stole, teď už plná jen z jedné treimy, a snad lomu napomohl i nový dopis z Mnichova v modré obál-ľť. nebo to mohlo mít docela jinou příčinu, především ty Mále černější náznaky z Berlína, podle nichž príslušni Ľ initclé schválili Neiglovu vlasteneckou žádost o zaslání dalšího zplynovacího zařízení do tábora, takže už příští týden budou k táboru směřovat desetitisíce Židů nad pů-vudně stanovenou kvótu a vlaky budou přijíždět v noci u to všechno proto, že v Berlíně si byli jisti, žc muž jako Neieo! to dokáže, a už pro něho laky chystali „menší dárek" za jeho služby Říši a Vůdci. Je ovšem také možne, že Neigel byl v dobrém rozmaru ze všech těchto důvodů a své rozpoložení si nechtěl pokazit tím, že Was-Kťnnana střelí do hlavy. Žid však naléhal, takže došlo ke kratší hádce, během níž Neigel rychle ztratil dobrou ná-luilo. Obličej mu zpopel avě L jen špička nosu mu hrozné •Červenala, jako kdyby byl opilý. Během hádky Němec nkntečně spořádal tři sklenky sedm aosm desátí procentního alkoholu, z nichž tu třetí pozvedal rukou už trochu luiisiou a jeho pohled zcela ztratil svou sílu a pohrdání překypujiei sebejistotou a objevilo se v něm cosi, co by *c člověk mohl odvážit nazvat děsem. Zničehonic vy-Mknčil. vytáhl svůj revolver a beze slova jej s hlavni namířenou na sebe podal Wassermanovi. „Tu máš WVolver!" vykřikl chraptivé. „Dělej si s nim, co chceš, 479 Já už na tohle všechno nemám sílu. Dělej si. co chceš,** Pak se zase posadil, náhle se rázné rozhodl, otočil židli tak, že se ocitl k Wassermanovi zády, a cizím hlasem prohlásil: „Ani se na tebe nebudu dívat. Namiř a zmáčkni spoušť. Ale rychle, prosím těWasserman, Žid, kteťj jaktěživ nedržel zbraň v ruce. téhle jedinečné příležitosti nevyužil Nestrelil Němce do zátylku, přestože podivná, lak trochu skrčená poloha Neiglova těla jako by k lakové ráně vybízela, ani se ho nezmocnil jako rukojmí, aby dostal do lágru Reichsruhrera Himmlera a zabil i jetadl nevyběhl ven, nepostřílel stráže a nevyvolal všeobecnou vzpouru vězňů. Nic z těchhle jednoduchých, samozřejmých věcí ho nenapadlo. Chviličku /braň držel u vlastního spánku, ale kolena sc mu klepala tak, že málem padl na zem. Nevystřelil, Položil revolver na stul a zdvořile si odkašlal. Teprve po chvíli Neigel židli otočil - vypadal jako mrtvola. Teďse ukázalo, že po celou tu dobu bůhvíproč svíral v ruce modrou obálku. Byla pomačkaná a vlhká, jak se jí dotýkal. Jsi zbabělec," řekl. „Škoda. Skoda." Ale Wasserman si v duchu řekl: „Moudrý pochopí, že jsem ho nechtěl zastřelit jen jednou, a hotovo. Nei glovi jsem chystal jiný osud, a krom toho. Š lej mele, i sem já snad člověk, který zkazí příběh zrovna v nejlepšim?" 2. Kazí kova sebevražda: viz KAZÍ KOV A SMRT, -n na-nn ^nruanh H1TBAGRUT, TARDFMAT HA-Spánck dospívání Celé Kazikovo dětství uplynulo ve znamení jeho živé energické a trochu divoké povahy (viz DĚTSTVÍ), vyčerpávalo Frieda, který ho věčně honil po domě V 02.45 hod. ráno sc doktor najednou dočkal několika minut ticha, ne však odpočinku, když Kazik dosáhl věku přibližně šestnácti a půl roku a zničehonic, jak utíkal t hudbou a rty vydával mimořádné hlasité zvuky, které tried v duchu nazýval „zcela barbarskými", rázem za-iii.k hal své klukovské honičky, jeho pohyby zmalátněly 0 i hned:) „Nu. byl jsem si jist, že je to tady. Kaput." V matném světle lampy se doktorovi zdálo, že po celém Chlapcově těle vidí stříbrné záblesky. Když si nasadil hi) le. zjistil, že jsou to jemná, zpola průsvimá vlákna. Upevněná křížem krážem ke Kazikovu tělu. Aharon Marku* se domníval, že to jsou „ojedinělé fyzické projevy komplexních jevů spojených s dospíváním," ale 1 d byl přesvědčen, že „Kdepak, to už začíná hnít." Ke nvěrnu velikému úžasu však vzápětí shledal, že se dítě Uvnitř obrovských vláken jen „zakuklilo' jako velikán- i motýl, že Friedovi přímo před očima Kazika zcela ovládly mocné, zaslepené žlázy dospíváni, společné vSem, a že se z těch vláken zakrátko vynoří jako po ■ ľ si rankách dospělý jedinec, Doktormi to přišlo lilo, protože pro něho bylo dětství vždy obdobím výluč-iM^ti a inspirace - takové bylo jeho vlastní dětství - na ru/dil od dospělosti, která v jeho očích člověka odsuzovala k ponižujicí konformitě. Dokonce i vnější tělesné HKznaky - hrubnoucí kůže, ochlupení, utužování kosti, llcpě silici pohlavní pud mu připadaly jako tyče cely, v niž dospělý dítě vězni. Ale jak tak pozoroval spícího chlapce, zmocnilo se Krieda také dojetí, protože poprvé U len večer a možná za celý svůj život pocítil úctu k mo-liiilnému proudu života, který se zmocnil tohoto pokoje, Mk blízko Frieda, a patrně to byly i první okamžiky ve I Medové /ivotě. kdy se Fried nacházel v čase tak, jak podle Wasscrmana - „se jedině sluší dlit v proudu praotce I íwu." v té lidské návaznosti, kde má člověk určeno místo mezi svými rodiči a vlastním potomstvem". A Fried si údivem pomyslel, že to, čemu vždycky věřil, totiž že otec synovi život velkomyslně daruje, bylo zcela mylné. 480 481 že otec dítě strašně potřebuje, protože jen dítě může dospělého zachránit z jeho vězení a připomenout mu zapo menuté. Kried: „To je všechno hezké. psic. ale podstatné bylo, že během těch minut, co spal, byl Ka/ik mimo čas, Snad čtvrt hodiny vůbec nepovyrostl, a byly to také je chvíle od té doby, co ke mné přišel, kdy jsem se mohl na okamžik zamyslet nad tím, co se stalo a co se ještě stane, jenže pak se probudil, tak strašné rychle se probudil..." Kazik procitl. Malátnými pohyby roztrhal ta zvláštní vlákna a ta byla rázem pryč. Jeho ojedinělý spánek dospíváni skončil po třinácti minutách a on znovu stanul v „řece času". Byl zmatený a trochu podrážděný Jc třeba říci, že presto, že proces jeho fyzického dospíváni teď byl pomalu ukončen, hlava mu pořád ještě nesahala k sedátku židle. Do poslední vteřiny života zůstal kojen cem - na těle mokrá plena, bříško vystupující dopředu a zadeček dozadu. Obličej měl ale tvrdý výraz a byl poznamenán úzkostí, zmatkem a divokou a jemu nepochopitelnou touhou. Kazik: „Kdo-jsem-kdo-jsem-kdo..." Viz též VOLBA; GINZBURG, ILJA. SEIDMAN, MALKiEL Životopisec. Jeden z UMĚLCŮ (viz), které Otto začal shromažďovat z varšavského ghetta od prosince 1939 (viz NÁVRAT DĚTÍ SRDCE). Badatel, který si udělal jisté jméno prvními dvěma dokončenými svazky zevrubného životopisu Alexandra Makedon s kého, Starší, napohled en In v muž. šmaj dající ve starých botách, které mu dal Otto, s sebou všude nosil starou koženou brašnu, silně páchnoucí shnilým ovocem, v niž přechovával svou poslední práci. Hlavní procesy a události, které vedly k sebevraždě hodináře I ,ti ra Melinského z Karmelitské ulice, dilo, které ho (uhlie Wassermana „ničilo celých devět let a bylo jeho « MmiUou i nešiěvtim". Wass.erman.se zmiňuje o jednom rozpučilém setkáni Krieda a Pauly se Seidmanem - jed-iii 10 ve tři hodiny ráno klepal životopisec u dveří domku UVh dvou. aby s veškerou svou dětskou, jemnou důraz-fluMi protestoval proti tomu, co doktor den předtím rikal pred kleci s papoušky Ottovi. Malkiel Scidman pracoval pohli/ a moc dobře slyšel, jak doktor na Ottu křičí, že luk hic už zoo nemohou dál vést. protože Otto tráví celé ilm v židovském ghettu a přivádí odtamtud jako dělníky i. uhle odpad, tyhle podivíny, blázny, primitivní barbary, kteří ani nehnou prstem, aby Friedovi pomohli. Fried: lim, jak už to tak s blázny bývá, byli všichni tak za-iii ieiii sami na sebe, tak strašné sobečtí, že si sotva Jeden druhého všímali! Každý z nich se zabýval jen tím, mu právě vrtalo v hlavě, svým uměním, jak lomu rih.nl Otto. haha! A samozřejmě nedělali nic, aby si zatoužili to jídlo, které jim tu Otto zadarmo dává, i když Iti /.use musí nechat, že toho tak moc nesnědli, že vlastně Mcjcdli skoro nic Chána Citrinová jedla jen ovoce, l .i i ui/c na maso se nemohla ani podívat, Markus si bez-ink laktěživ nevzpomněl, že musí jíst. chudáku Ginzbur-govi po tom výslechu na gestapu už nezbyly žádné ruby, to jen Munin, ten maniak, ten barbar, ten toho /líhal za ně za všechny! Protože prý potřeboval sílu, lak to ten smilník vždycky říkal. No a ten malý, vydedený, Seidman, len pořád jedl akorát jídlo pro zvířa-u -ie kterými ten den zrovna pracoval, dokonce I /iní a tak. Ne, moc toho u nás nesnědli, ale pomoct nim taky nemohli, a to jejich chování - mój Boie\ Ho* luvá zvířata, vážně! To i zvířata jsou lepší!" A tak tedy •i iily životopisec přišel k Friedovi protestovat proti označeni „primitivní barbaři", Probudil ty dva ze spánku a pěkné lllouho unavoval Frieda (který vzteky šílel) a Paulu 482 483 (celou ohromenou) lícením vlastního životního príbehu. Před lety prý dospel k závěru, že jeho povinnosti jak u životopisec i člověka je napsat obsáhlý a věrný životopw obyčejného člověka. Člověka, který nikdy nepros lul v žádné oblasti veřejné činnosti a neproslavil se ani jinak. Od chvíle, co ho ten nápad zaujal, na něj nedokázal přestat myslet - byl přesvědčen, že takový životopis by byl přinejmenším právě tak hodnotný a důležitý jako ten, který napsal o Alexandru Makedonském a jenž mu zjednal jistou vážnost mezi historiky a znalci. Seidman! „Ach, panie Fried, dva tlusté svazky jsem o tom Makedonci napsal, zpočátku jsem to shledával nanejvýš zajímavým! Prostě úžasným! Ale dopsal jsem to velice znuděn! Hrozně znuděn! To proto, že tenhle Alexandr, který vytrhával hory, přesidloval národy a posílal svá vojska přes půlku zeměkoule, se pro mne stal něčím jako přírodní silou, bouří nebo zemětřesením, a já ho měl dost. Ano, občas, když jsem o něm psal, tedy o Alexandrovi, jsem tak uvažoval, co by byl asi udělal se mnou a s takovými jako já, kdyby na nás byl narazil .. Chápete? Něco takového mě napadat nemělo... Já, já byl vědec, přednášel jsem na univerzitě, ale před tím, co se dělo na světě, totiž mimo tu věž ze slonoviny, jsem nemohl zavírat oči! Ano. tenhle Alexandr mě začal doopravdy děsit! Tak. že jsem už nemohl sednout a napsat svazek tfetfj a poslední! A řekl jsem si, že ze života toho Makedonce si přece člověk jako já nemůže vžit ponaučení... Snad jeden člověk za generaci, dejme lomu takový Hitler, ten ano Ten určitě! Fuj! Pardon, Ale já chtěl přece psát pro male lidi jako já nebo vy, pro lidi vystrašené jako já. Chápete,panie Fried (Pozn. redakce: Seidman podobně jako několik dalších umělců v zoo měl Frieda za polského křesťana.), k tomu, aby člověk dokázal napsat věrný životopis jiného člověka, musí vynaložit strašné, přímo tragické úsilí. Je to skoro nemožné, ano. vždyť vlnsiiič ve skutečnosti nikoho neznáme. Jeden pro dru-hiho jsme naprostí cizinci (viz CIZOTA). Kazdy člověk jo takové království samo pro sebe, opevněná tvrz sc < \ m vlastním Bohem, vlastním ďáblem a tisícem skry-lyth tajemství, která se i jí samotné odhaluji jen pozvolna, Jsme všichni endemičtí, smím-li si vypůjčit odborný lormin z obom váženého pana Frieda. Jako kdyby v kaž-Hpi z nás existoval jedinečný živočich a podobnost navi nami byla než optický klam, toužebné přání, plod zoufalství a samoty.., Ten Makedonecje rozhodně zajímavý, ale hodinář Laj/er Melinski je taky úžasný! Věřte nul < Fried užasle listoval potrhanými, zaplašenými strán-k.inu Seidmanovy studie, psané nečitelným, ošklivým rukopisem, a četl názvy hlavních kapitol: ,3oj s bratrem ( vi lliršem o hodiny, dědictví po nebožtíku otci", „Laj-Rrův stesk po vzorku na tapetách v ložnici jeho nebožky n iiiky", „Mírnost Sary-Bejly", „Tajná diplomacie Avra-i i na Pesaeha ,Lublinského\ který je chtěl smířil, avšak byl shledán intrikánem", „Lajzrovy naděje, že se stane Kulečníkem svého jediného přítele, Mcyersona, v ob-ihodu s latkami, a nemoc Sary-Bejly, která ho stála viecliny úspory'.) „Ach, jsme všichni tak osaměli " mluvil dál Malkiel Seidman k Paule, jejíž oči byly kulaté r velké a která se na něj usmívala, jako kdyby byl páže-I. n, které vylétlo z jejího snu. „A uvědomil jsem si, že .....i velký rozdíl mezi námahou, kterou musím vynaložil na to, abych se ocitl V kůži toho Makedonce, nebo v kuži toho Varšavana... protože důležité je vykrást se pŕes hranici, a nejen přes hranici jejich, ale taky přes tvou vlastní se musím vykrást, musím napřed utéct před sebou samým, když mám vklouznout do nich! Tyhle lušenky s cibulí jsou výtečné, když dovolíte, okusil bych |Chk jednu... hmmni! Skvělé! Kéž bych tak mohl poskyt-iiniii lakové potěšeni já - a.,. na-na-šim chu-chudým! Koleni nás přece žijí milióny lidí, a tak jsem si řekl, že přece 484 485 není možné, aby to takhle šlo dál a abychom souhlasili s tím. že kromě sebe neuznáme jediného člověka! Musíme ho znát zevnitř! Ucítit na jediný krátký tajemný oka* mžik jeho puls hluboko uvnitř sebe. Ovšem, občas si představujeme, že toho či onoho známe, vždycky jsem sl třeba představoval, že znám svou ženu a že j i rozumím, ale později jsem se o ni dozvěděl něco jiného... Vidíte? Já mluvím, a vám se už klíží oči, protože když já začnu mluvit! Nu. jistě to chápete, mlčím už léta, už celé Iři roky! Od té doby, co si mu p milý Lajzer vzal život a n& chal mě tu bez jakéhokoliv cíle, zabil se uprostred písně svého žalostného života, selhaly mu síly, a mně pochopitelně taky. Ach ano, to se stalo před třemi lety, když se svět začal třást strachy,.. Ach, zapomněl jsem vám říct, že v té době jsem už své nadání dovedl k takové dokonalosti, že jsem mohl jen stěží říct jestli ovládám já j nebo ono mne, má touha byla upnuta jen k němu... pete, během těch let, co jsem sledovat Laj zra den dnem a hodinu za hodinou, jsem v sobě vyvinul obrovské, vyšší síly, síly osudu, soužití s druhými. A on, ta dobrá duše, jaktěživ nic nenamítal, jaktěživ mě neshodil ze schodů! Naopak. Chápal to dobře, dobře viděl, že ho potřebuji.., Chápete? V té době to už se mnou začalo jíl z kopce, ano, z univerzity mě jako nežádoucí element vyhodili už v pětatřicátém, žena mí utekla s jedním lumpem, a mé děti, má vlastní krev. se za mne začaly slydět, protože jsem příliš nehleděl na toaletu! Takhle mi to řekly! Mé vlastní děti, o kterých jsem si myslel, že ji znám! Kde jsem to přestal? A on, tedy Lajzer, byl ehy trý, určitě chytřejší než já. já se ho přece snažil poznal, a on mi zatím nahlédl do duše a viděl všecko, co v ni je, a snad proto mě nechal, abych za ním celé dny chodil, a ochotně mi vyprávěl všechno, co ho potkalo, dokonce se mi svěřoval i s rodinnými záležitostmi, ano, nebyl jeho dobroty a dobroty chudáka jeho ženy Sáry-Bej ly, je z;i 4SŮ la by se mi práce takhle dařila... Lidé se mu smáli, prý má stín, Mrřmusa Habán nám říkali, a taky Jeden jlko druhý'... ale on to chápal a dovolil mi, abych po-krač o v u I. proiože co já chtěl ?" vykři kl znenadání malič -i lozčilený mužík a teatrálně zamával droboučkýma i min rukama. „Chtěl jsem snad někomu ublížit? < liiěl jsem někoho rozzlobit? Ach, všechno, co jsem nekli, jsem dělal z lásky, Z touhy znát člověka, který přebývá vně mne, který si chodí mimo moji kůži. Znál, i znát! Roztrhnout mhle obálku, tenounkou obálku kože. do které se skládají všecky naše dopisy, která nás ml sebe navzájem dělí a která je silnější oceli! Silnější iK'cl i! A já se v ni trápím celý život, č i spíš trápil jsem se, pmlofe teď už jsem nad ni zvítězil! Na hlavu jsem ji porazil! A neptejte se mě, jak! Ne, neptejte se, protože já nu nevin) - néco ve mně prasklo, néco se utrhlo jako llik od košile, prásk, a hotovo! A já mohl najednou ilrl.it, eo se mi zachtělo! A víte, kdy se to stalo?" (Fried ľiiula s pootevřenými ústy zavrtěli hlavou.) „Tak já vhm to řeknu, abyste se taky mohli radovat! Stalo se to i innu v noci, když mi Lajzer vyprávěl o knihovně v domě jeho oicc, Ano, ták to bylo. Vyleštěná knihovna i dvojími skleněnými dveřmi, kde měli všecko stříbro i nemilovanější knihy jeho nebožtíka otce. Takovým-II skříním u nás říkáme .serwantka*. pani, a mohou být vyzdoheny tapetami s takovými barevnými a hrrrozně Hffeounkými proužky s takovými malinkými mosaznými připínáčky, víte? A v téhle knihovně jsme ukládali Hbcko své stříbro, v dolním fochu bylo všechno možné K ľ i . itstvo. jako iřeba šátky, které vyšívala maminka (minkovi jako nevěsta, víte, takové ty plátěné šátky vy-llvanc sytě zeleným hedvábím, lemované růžemi a pou-pAtky, lístky, že by člověk řekl, že jsou živé!" (Fried se mji Sťiiimana užasle dívá, skoro ho ani neposlouchá, jen w snu/i rozpomenout, koho mu v posledních chvílích 487 Seidmanovy pohyby pripomínaj i, plavné, okouzlující pohyby, měkké úsměvy, plné odpuštění, co to má být?) „Cože? Co jsem to říkal? Promiňte! Na okamžik jsem zapomněl. Tak tedy když mi Lajzer vyprávěl o té kni* hovně, najednou jsem cítil, že to já sám jsem Lajzer, Lajzer se vším všudy, že znám každé jeho tajemství a všechny jeho stesky a že vím, že každou chvíli pozvedne ruku a přejede si jí po nehybném obličeji, všecko všecičko! Já vám byl po několik měsíců úplně jako on, totiž Lajzer, a čím dál jsem k němu lnul, až jsem s tím už nemohl přestat, už to nebylo v mé moci! Připadalo mi, že jsem Lajzer. Že jsem ženat se Sarou-Bejlou... a on*] ten svatý muž, mi nic nevyčítal, nechal mě, abych si za ním chodil, k a nikoliv šel, nechal mé, abych s ním celý den sedal v jeho hodinářské címřicce a odpovídal lidem místo něj, ach, já totiž přesně věděl, co chce říct, ještě ani pusu neotevřel! Vc dne v noci jsem ho neopouštěl. A proto j sem za nim vykročil i k tomu provazu.., Chápete, život ho tížil a po smrti Sary-Bejly, mé ženy -promiňte, jeho ženy, dej jí Pánbůh nebe to bylo ještě horší. Chápete, oni ji zabili, byla nemocná a ležela v posteli, a oni vešl i do domu a před našima oči ma j i zabil i... Týden jsme plakali. Před našima očima! No, a uprostřed nocí mi Lajzer povídá, že přišla jeho chvíle. Vy. povídá, jste světec nad světce, lidé jako vy už na světě nejsou, takoví milovníci lidí jako vy, ale já už to nesnesu, povídána už lu vaši laskavost nesnesu... Vaše laskavost mě tím svým zármutkem a soucitem zabijí... tak já teď něco provedu a prosím vás, abyste me tecf nechal.., nechal mč chvíli o samote.., [takhle to řekl), Bál se, abych nenásledoval jeho příkladu s tím provazem. Vysel jsem z místnosti, i když jsem věděl, co chce provést, a šel jsem do sklepa a udělal jsem si taky oprátku, protože jaký měl bez něho můj život smysl? Totiž beze mne? Vždyť co mi zbylo ze starého, zapomenutého Malkiela 4£8 Scidmana? Nic, zhola nic! Jenže on umrel a mne chudá-k.i zachránili. Sundali mě z toho provazu. Potom mé odvezli do blázince, a tam, inu, injekce, zábaly, čert aby vzal všecky doktory! Fuj. Promiňte. A když mě pustili, to jako když přišli ti zatracení Němci a rozehnali naši rudu starších po ulicích, já byl uvnitř dočista prázdný. Mrtvý. Já nevím, to snad ve mně žije Lajzrova smrt a to proto jsem lak prázdný a nemám sílu k odporu. Chcete, uhych byl rabín, prosím, budu rabín, já si nestěžuju, co bych si stěžoval? Takhle je přece život zajímavější a já teď beztak nemám na vybranou, protože já teď proudím do lidi jako voda a kradu jim, co maji uvnitř i vně, ale navenek to neni poznat, a dokonce i teď, v tomhle okamžiku, běda mi! Net Teď ne!" (Plácne se levou rukou přes pravou.) „Aspoň tady se ovládej! Aspoň tady, ne-íťastniku! Kde jsem to přestal;' Aha, tak tedy ta slabost u u úplně přemohla... Zlomila mě... Póry kůže se mi Otevřely jako květiny žíznící po slunci, kosti se mi v klou-kvh uvolnily u všechno ve mně bylo najednou slabé, řídké a trhalo se tak, že ten druhý... že jeho podstata mi nemohla odolat, nasávalo ji to a ona do mne vtékala, ab> vyplnila ten prázdný prostor, který se ve mně otevřel. , A nasávají to nepozorovaně, úplně ncrjozorovaně.. Je to tukový tajný PLAGIÁT (víz); všechen jeho obsah se klidné přelévá do mne, ano, jeho touhy, jeho tajné obavy, jeho vášně a bolesti, lži, které šeptá své duši - ach, Fňe-dc, Friedečku, vy byste se z toho určitě zbláznil, nevěřil byste, v jak strašném pekle to lidé žiji. Pánbůh vás před t(m chraň, a ti ďábli v nich ve - ve všech, mama droga, ide přestaňte už jíst ty sušenky, Friedečku, nebo vás zase bude pálit žáha a nebudete moct spát." „Dost!" vykřikl Fried, vyskočil a Paula užasle řekla. „Mluví úplně jako Já, viď, Friedečku?" A dutý autor životopisů se omluvil a vysvětlil, nu, že to na něj občas proste přijde s mimořádnou silou, protože je v něm všechno vy žrané a du- 4Sl) té jak prázdný dům, ve kterém se usadí duchové, jak prízračné hodiny, jejichž ručičky béží dál, zatímco hod nár, béda, už zemřel a ozubená kolečka uvádějí do pohybu jiní.. r Třeba ten člověk, co prodává u vchodu do zoo „kapustu", to jídlo z hrachu a zelí. „Stojím vedle něj jen chviličku, a on je hned ve mně, celá jeho bytost, hukol krve v žilách, vášeň v srdci, tajemství jeho smrtelné nemoci, kterou skrývá i před ženou a dětmi.. A když chvíli pracujú vedle papoušci klece, ach. najednou si připadám, jako bych měl peří. jako bych byt pestrý a upovídaný." (Fried si v duchu s hrůzou poznamenává, že musí dohlédnout na to, aby ten malý podivín nehyl nikdy určen na práci poblíž klecí šelem.) „Ale divné jej pane doktore, že zlí lidé nade mnou nemají žádnou moc, myslím nad mým uměním... Totiž ti, co jsou jen tak zlí, snad ano. Ale ti zaslepeni, ti ne. Nikdy! Mezi mnou a jimi jako by stála jakási bariéra. Tak třeba ty jejich patroly, můžu je minout - však víte. o kom mluvím ~ stokrát, a nic se ve mně neděje. I když vám prozradím tajemství - já kolem nich přecházím rád. protože to se mi na malý okamžik ulehčí od toho mého tyranského uměni, toho mého neštěstí, a na kratičkou chvilku cítím, že jsem sám sebou, ubohým Malkielem Seidmanem.., Ti zaslepení tedy ne. Vrazi - nikdy. Proč, to nevím. To už zůstane navždy záhadou! Ale co se těch ostatních týče, s těmi se to má zcela naopak! Ti laskaví jsou pro; mne hotová pohroma... Já se tak vlévám do nich a oni zas do mne a nedá se to zastavit. Dokonce i tady. v naší zoologické zahradě... no prostě s tím ne a ne přestat, To: po mně chtěl Otto, Říkal, že my. co nemáme fyzickou!1 silu. musíme dělat všechno, co můžeme, a já dělám, jak řekl. protože Ottovi přece nemůže nikdo odmítnout, a proto si tedy dávám takovou námahu, ztrácím vlastni duši a kradu se přes všecky hranice. Opravdu! Jestli chcete, můžete mi říkat buřič! Co hrozí pěstí k nebesům. in každým okamžikem uniká z toho nejstřcženéjšího ní na světě, a hned zas do něj vniká! A tak postupné překonává překážky, které mezi člověkem a jeho bližním kdosi navršil.., A zvětšuji tak, byť v malé míře, lásku ,i soucit mezi lidmi, protože jsou všichni lak ošuměli. Mvřcni ve svých krabicích, všichni slepí, hluší a němí... \ |.t, já se aspoň můžu mezi nimi volně potulovat... vAechny je pojmout... poslat aspoň mlčenlivý pozdrav... Jitcrn pro ně taková hospoda, němý tlumočník spousty lžích jazyků, protože ty všechny mohou vyjádřit ta slova, nu, kupříkladu bída, muka, naděje, touha, ale jen já dobře vím, co jimi myslí, co třeba myslíte vy, pane doktore, když řeknete bolest, co tím mysli paní Paula, Oboji se od sebe totiž liší, jako kdybyste oba dvě různé I navzájem cizí ženy pojmenovali ,matka\ ano, a jen ve mně se mohou ty slepé, hluché bolesti navzájem dotknout... Jen ve mně se navzájem představí v celé své hloubce... Stal se ze mne slovník tlumočící člověka človeku, jenže není nikdo, kdo by si v něm četl, protože já tuíin nemůžu... Ne, nemůžu, mě tvoří jen stránky, a tuhle doktor si řekne primitivové, to jistě jen žertem, ale teď, když jsem to konečné řekl, tak se seberu a půjdu, ano. už nějakou chvíli to chci udělat jenže... Nu, něco mě tu drží, tikové hryzáni hluboko v žaludku, ne, to ne po těch vašich •l\clveh sušenkách s cibuli, pani, ale nějak mě to nafukuje, dráždi. Bože můj. co to jenom je, pomozte mi, pomozte, paní Paulo, ach, ta bolest, cítíte to taky, dejte to pryč, zbavte mě jí. Jc přece vaše, vás všech, ne moje... prosím..." A životopisec se před užaslýma očima Pauly a Frieda /hroutil a začal se na podlaze svíjet Wasserman: „Oddechoval zčerstva jak žena, jejíž chvíle nadešla!" -, bojoval s neviditelnými provazy, které jako by se kolem něho ovíjely zevně i uvnitř a snažily se ho táhnout směnní k Paule, k tomu, co bylo za ni, k tomu. co ona sama v tu chvíli ještě necítila, a nakonec bylo celé jeho tělo 490 491 vymrštěno do vzduchu, stočené jako lidský plod, a oaj s podivným ječivým zabečením vypadl dveřmi, jimiž prve vešel Fried a Paula se podívali jeden na druhého a Paula najednou poprvé pocítila hryznutí ve svém lůně. ZMAN Čas Jedna ze základních kategorií vědomí, kterou nelze jeď noznaěné definovat vzhledem k její základní a všeobecné povaze. Označuje rytmus a trvání jevů. 1. Kazikův čas Fried začal počítat Kazikův čas od 21.00 hod, toho večera, kdy k němu byl přinesen, od chvíle, kdy dítěti za třepotal přes obličej křidly bílý motýl. Doktor vycházel z toho, že průměrný věk mužského jedince činí sedmdesát dva roky, a vypočítal, že jedna minuta Kazikova života odpovídá osmnácti dnům normálního člověka. Jedna vteřina Kazikova života tedy odpovídala osmi hodinám Friedovým. Jedna jeho minuta a čtyřicet vteřin měsíci. Během deseti minut měl Kazik pohltit pul roku. Za hodinu plné tři roky, Fried byl zděšen. Stojí za zmínku, že v průběhu noci podnikl Fried dva zoufalé pokusy zastavit cval Kazikova času: nejprve v domě zhasl všechna světla, protože doufal (Markus:) „Protože byl zoufalý, ne že by byl hlupák, to chraň Bůh", že tyranie času bude ve tmě menší. Potom krátce před úsvitem, když bylo Kazikovi přibližné jednadvacet let, ho doktor ponořil do studené lázně, zase v té marné naději, že ve vodě se to všechno zpomalí. Je zbytečné říkal. Že oba postupy neměly na čas sebemenší vliv. Zesílil jen doktorův pocit, že jeho vlastního času ubývá touž děsivou rychlosti; že jakmile čas přestane Kazika trýznit, celý svět propadne Imiiéž šílenou rychlosti záhubě. Občas však doktor cítil a lo je třeba zdůraznit - že nebojuje jen za Kazika. 2. Podoba času Podoba času byla užaslému Friedovi odhalena nešťastnou náhodou. Když z posledních sil utíkal za In kru Kazikem (viz DĚTSTVÍ; CIZOTA), zatáhl K nzik za dečku na etažéru, a velká porcelánová misa. na kleré za sebou utíkali čtyři modři jeleni, na něž se Paula lida zasněně dívala, spadla a na podlaze se rozbila na kousky. V tu chvíli Fried, aniž dost dobře chápal, co vlastně dělá. bezděky napřáhl ruku a uhodil chlapce do drobného obličeje. Ozval se kratičký pronikavý vzlyk, nit víc, Fried; .Môj Bože! Co jsem to udělal?" Kazik mimochodem na políček i na bolest, která následovala, Okamžitě zapomněl a jal : 493 ZARUT Cizota Odcizení. Vzdálenost a odlišnost. Kried ji se vší pálčivostí pociťoval, když byl sám s malým Kazikem (viz DĚTSTVÍ) ve svém domku. Ke genezi zkoumaného pocitu: Kazik byl živé, divoké dítě, věcně tropící neplechy. Rozbil všechno, na co sáhl, bez sebemenšího studu kolem sebe všechno špinil a neustále ohrožoval sám sebe svými hbitými kousky. Rostl rychle, totiž nikdy neměřil ani nevážil víc než téch jedenapadesát centimetrů a tři kilogramy, na které ho Fricd původně odhadl, ale bylo vidět, že je odolnější a silnější. Kolébal se na nahých nožkách jako malý dareba v plenkách. Úplně bílé vlasy albína mu zhoustly a vyrostly do délky, takže mu je Fried musel vzadu svazovat, aby mu nevadily v pohybu. Doktor - opíral se přitom o hůl za ním pobíhal po domé a jemné ho odháněl od klik, vyndával ho a lovil z umyvadel a věder, kudy se snažil utéct, a při tom pobíháni se nepřestával zlobu sám na sebe. Fried: „Ze já mu nedal během těch jeho prvních, nejdu ležatějších let lepší VÝCHOVU (viz) a tolik jsem se staral o sebe, o vlastní pocity, o účtováni se sebou samým a vzpomínky na časy, kdy jsem byl dítě jako oni Ach ano, teď to dítě sotva znám, známjenjeho útočnost, jeho energii, když běhá, padá a zase se zvedá, a m jeho tyranskou vášeň, s níž se zmocňuje okolního světa a vítězně na něj pokládá nohu, a to mě děsí. ano/' Vyložme to trochu obšírněji: děsilo ho. že jeho díté je tak silné a cizí, že sám neví nic o tom, co si Kazik mysli a jestli Frieda má vůbec rád, nebo v něm vidi jen obtížného, ale nepostradatelného sluhu, jestli vyroste a bude jako Fried, či snad jako Paula, Byl by býval radši, kdyby se podobal nule, ale nemohl to nijak ovlivnit, Rád by byl věděl, /dali se musí dítěti postavit s veškerou svou silou a zku-lenostmi. aby ho připravil na život, nebo jestli je lepší inu o světě lhát, vždyť tu to dítě pobude beztak jen krátce Pozoroval Kazika, jak se zahrabává hluboko do veliké skříně, a říkal si, že se mu jaktěživ nebude schopen dostatečně přiblížit. Bylo to, jako když člověk pozoruje vlustní obraz v zrcadle: i když tisíckrát řekne ,Já", nikdy doopravdy nepochopí, co to znamená, Je pořád příliš i l í ko i příliš daleko. Tehdy poprvé záviděl doktor životo-iutu i SEIDMANOV1 (viz), který dokázal do svého bližního vstoupil u procilit jej zevnitř, jeho podivný talent. Starý doktor zavřel oči, otřesen trpkým poznáním, že tohle dítě je pro něho cizincem a že jim i zůstane. Ze Fried ho bude mít vždycky raději, než bude moci Kazik mít i.iiI l-ricda. 1 kdyby se mu to zázrakem podařilo a Kazik by byl skutečně šťasten a žil plným životem (viz MODLITBA), bude Fried vždycky trpět týmž hladem a žalem nad um, že prostě nemůže BYT Kazikem a překonat tak cizotu, 11. i .ddělení a výhostem částí sebe samého, která se po světě pohybovala sama. A říkal si, že by měl raději všechno uvážit a začít se bránit proti téhle zklamané lásce, jejíž bolest nemohl snést a o níž věděl, že už je v její mocí. A také věděl, že rodiče - dokonce i ti nejlepšía nejvníma-VÉjši z nich - v sobě mají něco. co díté musí vždycky zabít, uby si prorazilo cestu na světlo a na vzduch, jako když \ lise bojuji mladé siromky se starými. Teď doktor pochopil, že jemu a dítěti zbývá jen nesmírně málo času, který spolu stráví, a že jejich možnost navzájem se pochopit, milovat a slitovat se nati sebou je strašně ubohá, a jak se díval do prázdna, Kazik se vynořil ze skříně, proběhl kolem otažém, zatáhl přitom za dečku, která na něm byla, shodil u,i /cm porcelánovou mísu, na které za sebou utíkali čtyři iniHJri jeleni, a mísa spadla a rozbila se na kousky. Viz též ČAS. 495 ■n Dtta ,nn CHADAS, HA'AD AM HK-Nový človek Typ člověka, jakého chtěli vytvořit nacističtí ideologové. Nový člověk byl rovněž typem člověka, kterého OberstuiTnbannŕuhrer Neigel uvedl jako naprostý protiklad Wassermanovu typu, když mluvil o „nové budoucnosti", kterou mu slibují jeho Ríše a Vůdce. Zde je třeba zmínit se pro přesnost o problému nového člověka obšírněji: ve své knize Mein Kampf prohlašuje Hitler nordickou rasu za nositelku veškeré kultury, a proto jeho boj proti všemu cizímu, proti Židům, Slovanům, zkrátka nižším rasám, je boj svatý. Hans Günther, oficiální teoretik národně socialistické strany, provedl výzkum výběrového vzorku deseti miliónů Němců a podle nich načrtl přesnou podobu nového člověka: musí být světlovlasý, urostlý, mít protáhlou lebku, úzký obličej, dobře tvarovanou bradu, tenký nos, světlé rovné vlasy, světlé, hluboko posazené oči a bělorúžovou plef. (Neigel měl jako většina Bavořanů tmavé vlasy a také oči.) Protože v Německu samém nebylo na to, aby byla na dalších tisíc let zajištěna převaha NČ v Říši, dostatek odpovídajících jedinců, začali vůdci německého národa hledat možnosti, jak zvětšit zdroje, odkud by NC čerpali. Tak třeba v souvislosti se zušlechtěním Bavořanů se objevil originální záměr přesídlit do Bavorska Nory a křížením a pomoci náležité diety přeměnit místní plemeno za několik málo generací v ryzí Seveřany, Tato myšlenka byla pouhým začátkem mnohem rozsáhlejšího plánu. Dr. Willibaud Henschel v listu Der Hammer, oficiálním propagačním orgánu národních socialistů v Berlíne, napsal: „Sežeňte dohromady tisíc děvčat, izolujte je v táboře, spařte je se statisícem zdravých německých mladých mužů. S pomocí sta takovýchto táborů získáte i azern pokolení sta tisíc čistokrevných německých deti." 19, 2,1939 promluvil vládce Bavorska Gauleiter Paul tliesler ke studentům mnichovské univerzity. V projevu i ■ hmrnázděným posluchačům se zmínil o národně so-eiulistickém pohledu na otázky POHLAVÍ (viz), který ffú mít za účel pouze plození. Zdůraznil, že povinností I i dé ženv je dát Vůdci děti, Poté pobídl posluchačky, nhy si pospíšily se zapojením do plnění tohoto poslání, ftinčŕujícího k rozmnožení německého lidu, a řekl; „Pokud nemáte, s kým byste děti na svět přiváděly, půjčím f Vém svého pobočníka, Nebudete toho litovat!" Je třeba rovněž zdůraznit opakovaný zájem Reichs-fuhrera Himmlera o otázku zvýšení počtu německého obyvatelstva a o zušlechtění NČ Právě Himmler se Vůdci zavázal, že Německo zalidní (do roku 1980) sto dvaceti milióny nordických Němců. Sám se stal kmotrem všech německých dětí narozených 7. října, v den jeho narozenin. Každé takové dítě dostalo při narození lampu. Himmlerův osobní dar, a o každých narozeniny h rok co rok jednu marku a svičku. Prvních deset tisíc lump bylo vyrobeno vězni v Dachau. Himmler říkával: ..kdyby byla paní Anna Magdalena Bachová po pátém, devátém, ano i desátém dítěti přestala, nebyl by Bach nikdy přišel na svět!" Himmler se rovněž nesmírně zajímal o rozličné lidové zvyky, o nichž se věřilo, že zajistí < ni rození mužského potomka, Výsledky těchto svých „výzkumů" rozšiřoval v oficiálních oběžnících mezi příčníky SS. Nejednou si stěžoval, že řádné nordické dívky příslušníky SS nepřitahují, ti že prý bůhvíproč maji raději tlusté ženy s krátkýma nohama, baculaté i» malé. V souvislosti s úsilím o zušlechtěni plemene si MHlouži zvláštní zmínku ústavy Lebensborn, založené ■m I hmmlerův podnět SS. Lebensborn je termín vynale- 496 -107 zený za časů Třetí říše a v překladu znamená „pramen života11, Jak se nazývaly porodnice zřízené Himmlereiíl po celé Ríši a sloužící jako sirotčince i bordely zároveň* Historická pojednáni se těmito institucemi, kterým M-přezdívalo rovně/,.lidské ilirim". příliš nezabývají Ke-dakce chce proto vyslovit svůj dík Marku Halelovi za jeho pouč nou knihu DětiSS, která vyšla v nakladatelství M i skal v Jeruzalémě roku 1978 v překladu A. Inbara. Le b en sborny byly od samého počátku určeny k tomu, aby s pomoci mužů a žen velice pečlivé vybraných po* dle rasových měřítek Říše vytvořily novou nordickou „vyšší rasa", Za tímto účelem Nemci statisíce dětí označených za „rasově hodnotné'* unesli a vychovávali na íairnáchjakostc^rocentní Němce, aby je pak křížili mezi sebou navzájem i s čistokrevnými Nčmei. Vrchním ředitelem těchto instituci byl Max Solman (čislo legitimace nacistické strany 14528), člen SS od roku 1937. Frau Inge Wirmitz byla pověřena rozmisťováním unesených dětí do bezdětných rodin příslušníků SS. Pěstitelské farmy SS přijímaly děti ulovené ve východmi a severní Evropě. Komanda únosců měla pokyn unášet jen ty nejhezčí. Postupovali jednoduše: vytypovali si na ulici dítě, které zřejmě odpovídalo rasovým požadavkům, nalákali je na c akroví a lak se od něho dozvěděli jeho jméno a adresu Poznatek byl týž den předán komandům únosců. Metoda byla účinná, protože takto bylo možno unést hned několik vhodných děti z téže rodiny. Ty nevhodné byly usmrceny, Rodiče byli většinou zabiti rovněž, aby bylo možno ziskat děti bez zbytečných komplikaci. Na unesené děti byl od chvíle únosu vyvíjen mohutný psychologický nátlak, aby zapomněly na svůj původ a nenáviděly své rodiče Neustále se jim opakovalo, že jejich rodiče byli tichy lni kriminálníci. Otcové bylí pokaždé opilci a vrahové, matka zas byla líčena jako „lehkomyslná ženština pochybných mravů, která zemře* i,i 1111 tuberkulózu a alkoholismus". Dětem bylo zakázánu mluvil svou mateřštinou. Byly trýzněny, když se od- ■ .iv /mínit o svém původu. Autor knihy Dětí SS se imecku setkal se ženou, které příslušnici SS, když jí lpět let, v kostele ukázali kamenný náhrobek ja-k tmí! biskupa a řekli jí, že je tam pohrbena její matka, ľ-i i líke se matka našla (vrátila se z koncentračního tábora), ale dívka sc k ni odmítla vrátit a prohlásila: „Už Jtdnou jsem viděla matku mrtvou a nechtěla jsem ji tak nli podruhé.1" Organizace Lebensbom se zabývala rovní ŕ Norkami, Holanďankami a Francouzkami, které otěhotněly s německými vojáky. Himmleroví bylo líto 1 oboro kvalitního semene, které by padlo na půdu jiných ují rodů. Tyto ženy byly - někdy proti své vůli - převezeny do ústavů organizace v Německu, kde se jim až do porodu dostato přiměřené péče Narozenédéti, které byly i! hlediska rasových požadavků shledány závadnými, byly zlikvidovány. Právě tak byly kradeny vhodné déti U sirotčinců ve všech dobytých zemích a převáženy do ÚMavú Lebenshornu. Jen v Maďarsku a na Ukrajině bylo uneseno přes padesát ti sic dělí. V Polsku asi dvě stě tisic. I těl i okamžitě procházely rasovým vyšetřením, Změřili lim lebky, hrudníky, délku penisu (chlapcům) a obvod pánve (dívkám). Zjevným záměrem bylo spářit je oka-rn/ilě, luknule dor-áhnou poh:nvr,i zralosti. Dívky doptávaly hormonální injekce, které měly urychlit jejich dospívání. V patnácti letech měly být oplodněny příslušníky SS. Tak sc centra Lebensbornu proměnila v poloofi-ciálni bordely pro příslušníky SS, kteří jich hojně využívali. Všechny unesené déti byly označovány na krku a na pažích. Himmler dohlížel osobně na dění v těch- 10 institucích do nej menšíc h podrobností: poslal kupříkladu blahopřejný telegram - uchovaný v zápisech -Irau Annie O. (plné jméno chybí), která za jediný týden 011 I. do 7. ledna 1940 dodala j ako kojná v Lebensbomu 27 870 gramů mJékal Himmler rovněž podporoval porody v řadách svobodných matek a sliboval jim hospodárskou podporu Ríše. Obrátil se na všechny německé dívky s žádostí, aby „nebyly v téchto válečných časech tak přemrštěně zdrženlivé a čisté", a požadoval na nich, aby , jevil y porozumění pro požadavky našich mladých mužů,, kteří odcházejí bojovat za Vůdce nu frontu1'. Ještě dnes, desítky let po válce, se unesené děti a jejich rodiče z celé Evropy navzájem hledají. Během norimberského procesu v říjnu 1947 byli všichni ti, kteří za Lebensbom zodpovídali, obviněni pouze z členství v SS. Žádná jiná obvinění proti nim vznesena nebyla. CHTJFŠA Dovolená Volno, Dočasné uvolnění z práce či plnění určité povinnosti. Neiglova dovolená znamenala bezesporu obrat ve Wassermanově příběhu. V předvečer odjezdu na dovolenou Neigel Žida žádal, aby mu vyprávěl dál o životě Kazika, jemuž bylo tenkrát přibližně čtyřicet let. Was-serman to z jakéhosi důvodu odmítl a trval na tom, že nyní musí Neiglovi doplnit všechny chybějící podrobnosti příběhu, tj proč se Děti srdce znovu sešly ke svému poslednirnu dobrodružství a proti komu tentokrát bojujf {viz NÁVRAT DĚTÍ SRDCE). Tvrdil, že bez těchto údajů nebude příběh ,nikdy jaksepatří propečen". Neigel zuřiL Obvinil Wassermana ze ZRADY {viz), Wasserman mu však odmítl vyhovět a vyprávět dál o Kazikově životě. Neigel sc přestal vládat a Wassermana pořádně zbil. Později, když se zhroutil a žádal Žida o odpuštěni, vyšlo jeho ohavné tajemstvi najevo (viz PLAGIÁT). I ;ik odjel Neigel na dovolenou, aniž znal zbytek Kaliková příběhu. Na konci dovolené, když se celý otřeseni vrátil do tábora, plný lítosti a úzkosti v souvislosti it lim, co provedl doma, se Wasserman, Fried, Otto n ustatiií stali Neiglovou rodinou, jeho nejbtížšími, celí m jeho světem. Neigel, lze-li to tak říci, se rozpustil v představivosti - v představivosti Anšela Wassenriana. nStn nTTwn{rt) lllliK H AZ IRU JOT H A'ELE i I o) svinstvo Slovo, jímž Paula nazývala norimberské zákony. Viz též HITLER, ADOLF. n n vod ú ,C"n CHAJIM, MAŠMAlUT HE-Smysl života i iiajim, S3MCHAT he-Hrdost ze života k Jimrázový nebo déletrvající pocit plného ztotožněni p bytím. Kiizikplnč pocítil m dost /e/ivola nřťsně v 04 25 hod. ráno. Tou dobou mu byly dvacet dva roky. Sialo se to, k dví sc s ním Fried vydal k Ottovi, aby ho probudil A řekl mu, co ještě nevěděl, totiž že Kazikův život nebude trval déle než jediný den. Kráčeli zvolna a ze všech konců zahrady se k nim jeden po druhém postupne přidávali další UMĚLCI (viz), živí i mrtvi, kteří nikdy ne- 5m 501 zavřou očí, Zoologická zahrada byla temná, měsíc svítil a říazik v i dek jak se v koutech skrývají polostiny úsvitu a povlovné se stahuji zpět, když se k nim přiblíží, viděl tajemné stezky pnoucí se tmou do budoucnosti, trávu jiskřící rosou a vydechující svěžest, širou noční oblohu posetou hvězdami, která pomalu oddechovala a svým závojem se lehce dotkla jeho tváře... A třebaže po celou tu dobu zdálky zaznívaly pronikavé, kovové zvuky ampliónů a rachocení kulometů a obzor byl pokryt rudými plameny, protože Němci zapálili židovské ghetto, Kazik to nechápal a pochopit nechtěl. Nerozuměl ani výrazu smutku a zoufalství v tvářích svých druhů, protože najednou cítil, jak se mu srdce v hrudi nadmulo tak. že je stěží dokáže pojmout, a že má najednou celé tělo lehké, plné síly a drobného šumivého kypění, šepotu a šťastného praštěni, a začal: 1) válet se po mokrém trávníku. 2) poskakovat po jedné noze a mávat pažemi, 3} křičet svým tenkým hláskem, zpitým štěstím, poněvadž a) k čertu, tady přece je! b) je živy, jak jen člověk živý být může! a c) tady už navždycky zůstane! Věčný imperátor tohoto okamžiku! Božský pěvec úderů vlastního srdce! Malíř-umělec trávy a noční oblohy! Ano! On žije! Žije! Nemělo to žádné hlubší nebo jednodušší vysvětlení než toto! K čertu se všemi těmi smutnými zvuky, které se mu šourají za zády! K čertu se vším, co vime o tomhle podělaném životě a o KAZIKOVŔ (viz KAZIKOVA SMRT) blížícím se nevyhnutelném konci!!! A Frieda, když viděl Kazikovu divokou radost, na okamžik zachvátila temná hrůza, vědomi, jak věčný je Čas, v němž byl Fried pouhou čárkou, krátkou pomlkou, chvilkovým strnutím proudu; před sedmdesáti lety ještě Frieda v času nebylo a velice brzy už v něm opět nebude, navěky, on a jeho svět a všechno, co měl rád a co považoval za důležité, budou zničeni, jako by jich nikdy nebylo: podíval se na umělce, kteří šli s nim. a říkal si, že tohle potká 502 tf vAcchny, jako když noha na okamžik zanechá stopy v blátě a to je hned zahladí, Nebylo na tom nic nového, i přesto jím to otřáslo, protože na okamžik pocítil, jak budou všichni z času vyhlazeni, jak zmizí cizí. ztracení ii bv/ trošky naděje, a pak, najednou a bez zjevné příčiny zachvátila i zestárlého Frieda ta hrozivá horečná ra-dosl .i on rozpřáhl obé své mohutné paže, potlačil drobný šťastný vzlyk a rázem pocítil, jak mu po celém tile raší tisíc drobounkých voňavých květů rozmarýnu n plni se sladkým nektarem. CHINUCH Výchova Lidská činnost postačující k ovlivněni osobnosti druhého, ke změně jeho chování nebo k tomu, aby ho určitým způsobem formovala, 1 e měř hned, jakmile Fried pochopil, jak málo času bylo Kazikovi souzeno, se rozhodl, že se bude plně věnovat dítěti a jeho výchově. Umínil si, že nepromarní ani okamžik, zejména ne léta dětství, kdy je mozek čilý íi vnímavý. Vzal ho za ruku - ten drobounký zázrak architektury! - sehnutý s ním chodil a ukazoval na každý předmět v pokoji a vyslovoval jeho jméno, Fried: „Koberec. Lampa. Stůl. Židle. Další židle. Další židle... ** a dítě každé slovo opakovalo a nezapomínalo. Fried mu chvatně vyprávěl o dome udělaném z místností n o niístnostech udělaných / cihel, o zoo, která je ze samých kleci, o Údech, kteří se chodí dívat na zvířata, a že i ti se delí na různé orgány, ale hned mu připadlo, že jeho popis jako by neodpovídal pravdě, ne snad jednotlivým známým údajům, fle živé pravdě, která se skrývá za nimi. a tak se zarazil a pokáral se (Fried:) ,.No tak! Co >(>.> mu 10 lady vyprávíš za nesmysly! Napřed se mu přeca musí povědět vecí opravdu důležité!" A přikrčil se, Ka-zika si oběma rukama přidržel ve výši obličeje a jal se mu přednášet plyn ně a vřele o lidech, kteří žijí na tomhle světě a dějí se podle států, vyznání a politických stran.,. Zarazil se a váhavě dodal: ,A politické víry," ale sotva to dořekl, už si připadal trapně, a když Kazikovi říkal Polsko, Německo, křesťanstvo, komunismus, Británie, judaismus atd., připadal si tak jako před padesáti lety, když na lékařské fakultě v Berlině skládal záverečnou zkoušku a před plnou posluchárnou musel vyjmenovai neléčitelné choroby, které lidi zabíjejí bez vyberu a slitování, a tak zas hned zmlkl a pokáral se (Fricd:) „No ták, co to tu vykládáš za hlouposti, napřed se přece musí naučit, čím být, totiž,,," Ale vzdor svým ušlechtilým záměrům se hried nedokázal ubránit a dal dítěti ještě pár spěšných rad - měj se na pozoru před lidmi, které neznáš, podezírej i ty, které znáš, nikdy nikomu neříkej, co si doopravdy myslíš, nikomu nevěř, snaž se říkat pravdu, jenom když nic jiného nezbude, protože ji jednou někdo použije proti tobě, a neměj nikoho moc rád, ani sebe, ta slova jako by byla nabírána a unikala z hlubin Friedovy duše jakými si mimo volnými stahy jako při zvracení a on je říkal s hoiečností epileptika, lónem i dikci svého po-pudlivého otce, vždyť Fried se přece po celý život proti tém trpkým radám prohřešoval, a čim j istejší si byl jej ich správností, tim víc cítil, že z nich má hrůzu, a doufai, že to není pravda, a chtěl svému dítěti rikat taky slova útěchy, tak jako mu je mlčky říkával a jeho matka, m mel hrozně rád, ona a malý Fricd spolu sedávali a hrávali na klavír, melodie se jim jako jakási mlha linula z prstů a oba je zahalovala, jeho otec se tomu smál a říkal, že z Frieda třeba ještě bude umělec a bohém, na pohrdavý tón jeho hlasu nedokázal Fried nilaiy zapomenout, ale slyšel jej vycházet ze svých vlastních ú.si s krutou přes- i která působila bolest i jemu - když la slova říkal i m ovi, když Otto začal dorzoo vodit všechny ty své blii/ny (viz NÁVRAT DÉTI SRJK f }. Ano, Fried snil v dětství o tom, že bude klavíristou, jenže jeho matka onemocněla a jednoho dne do jeho pokoje přišel otec «ítrojíc mu řekl, že matka odcestovala kamsi daleko. To m odcestovala jen lak, a ani se s ním nerozloučila? Na m. se neptal, jen se na ni snažil zapomenout, rychle a g nenávistí za to, co mu udělala, Začal se vyhýbat svým Hltevníkům a rád se potuloval v polích u jejich domu. ľoikal drobná zvířátka a zjistil, že zvířata před ním ne-utíkají Nedalo se to nijak vysvětlit - dokonce i divoei hnilici klidné čekali, až se jich jemne dotkne. V té době se Iricd náhodou setkal s OTTOU BRIGEM (víz) a jeho nestrou Paulou, a lak mu nastaly štastnější časy s dniži-ii4m Děti srdce. Ale i tohle období uplynulo. Fried vyros-11.1 stal se lékařem jako jeho otec i dědeček. Tak to bylo V jejich rodině pravidlem - prvorozený syn se věnoval obchodu a mladší lékařství Pak vypukla í, světová vál-Id, Fried narukoval jako lékař, nachomýtl se k několika U n vám a viděl věci, o nichž nevěřil, že jejich člověk uchopen. Přihodilo se toho víc, ale nemá smysl zacházet do podrobností. Život Friedovi zasazoval rány na kaž-dém kroku (viz ŽIVOTOPIS), a on jej za to žil jako někdo, kdo zachází hrubě s majetkem, který uzmul nepříteli. A teď, když tu tak seděl a mluvil ke Kazikovi, si Htnutně uvědomil, že všechno to, co mu otec a dědeček fikali, ať už zřetelně či jen na půl svých znechucených iist. se v jeho vlastním životě do písmene vyplnilo, a byl by rád věděl, zdali by to bylo jinak, kdyby se byl odvážil Nlulcčně bojovat za tu mlhavou útěchu, kterou mu matka Nkytiila svou jemností, krásou, sladkou vůní svého těla, ltdyä pohybovala rukou, a teprve pak přestal mluvit u hloupostech, které dosud Kazikovi vyprávěl, a rozpo-uilal se o tom podstatném - o Paule, a přitom svíral 504 505 děcko v náručí a to se svíjelo a kopalo, ale Fried si toho ani nevšiml, protože byl tak zaujat vyprávěním SVÉHO PŘIBĚHLÍ. Nikdy se o tom přece neodvážil mluvit nahlas, ani na to myslet, ano, dokonce ani Paule nedokázal říct jediné slůvko lásky ět něco milého. Otto: ..Ale ona to věděla, Friede, vim. že to věděla." A Fried hleděl před sebe. ale skrz sl/y neviděl nic. a vyprávěl Kazikovi o tom, jak strašně se mu stýská po vůni jejího podpaždí, po vráskách, které sejí dělaly kolem oči, když se sinala, po materském znaménku, které bylo jeho výlučným vlastnictvím - byl jediný na svété, kdo o jeho existenci věděl, dokonce ani Paula je tam nemohla vidět, a Kried nyní znovu pochopil svou ztrátu v celé její hloubce, protože Paulu miloval víc než cokoliv jiného na světě- měla totiž úžasné nadání k životu. Ke svému vlastnímu životu, a všechno dělala správně, dokonce i když si sedala na židli nebo zavazovala ránu. a v její přítomnosti Fried občas pocítil, že i on žije. že v sobě má něco, co si možná také zaslouží žít dobře. Fried Kazikovi vyprávěl dlouho s očima zavřenýma a planoucími tvářemi, a byl mu hluboce vděčen, protože jen diky tomuhle dítěti, které se mu narodilo na stará kolena, si začal dělat pořádek v chaosu vlastního života a zaujímal místo ve vlastním času, jako když po tolik let suché semeno je najednou unášeno větrem, pohozeno na úrodné pudě u začne klíčit, a Fried mluvil, či vlastně nemluvil, jen bručel a drtil Kazikovi do tváře slova a vzdechy, protože cítil, jak krátký, jak moc krátký je ČAS (viz), a Kazik se málem udusil pod tou lavinou, která se na něho valila, ničila jeho rychle prchající život a předávala mu životní zkušenosti, kterých on sám nebude nikdy moci použit, protože chce žít svůj vlastni život a dělat \vé vlastni chyby, a Fried najednou otevřel oči, pohlédl na dítě se SOUCITEM (viz), uviděl, jak malé, slabé a ubohé je, a smutné zmlkl. Dlouho tak seděli a objímali se. A doktor věděl, že teď, teprve teď, dělá pro svého syna ti i opravdu nejdůležitějši. i IIFMLA Milováni Viz SOUCIT. CHAŠAD Podezření Nejistý- postoj k něčemu. Předpoklad, že existuje jakýsi Kápornýjev. Když byl Neigel na DOVOLENÉ (viz) v Mnichově, jeho pobočník, Stunnbannfiihrer STAUCKE (viz), dolin! na Wassermana. když pracoval na zahrádce. Lstivé se ho vyptával, zdali ,je pravda, co se o tobě říká, že neumíš zemřít?" I Wasserman to popřel), a také se zeptal na Židovy vztahy sNeiglem. Wasserman: „Tenhle Statické, kéž bych tak ještě dlouho žil daleko od něho. amen! Ten vám kouká, Pámbu s vámi a zlé pryč! Jako kdyby mu byl řasy na očích vytrhal! Zřejmé chtěl umne prozkoumat celkovou situaci, zjistit, zdali jsme se Nei-ytcl a já stali důvěrnými přáteli jak David a Jonatán v lásce a přízni! Nu což, však jsem taky jídal vtipnou kaši, i itavěl jsem se úplným prosťáčkem A řekl jsem mu poníženě a s pohledem sklopeným, že by přeci nechtěl, ftby špinavý židák jako já takto pomlouval ctihodného německého důstojníka! Hned se na mne šeredně zakabonil a měl se k odchodu, K večeru se vrátil, špacíroval uplně jako jeho houserek a zas se začal vyptávat jak že 506 507 se to ma mezi mnou a Neiglem. (Začínají na něm tedy něco pozorovat, na tom mém důstojníkovi!) Dokonce si sundal i tu černou čapku a oslňoval mé pustinou své vyholené lebky. Myslil, že mi nažene strach. Ale já zůstal při Neiglovi. Pak se na mne usmál lak, že jsem se až zpotil mezi zuby, a šel po svých. Podezíral mne, na čemž arci nesešlo, ale bylo nad slunce jasné, že ani Herr Nei-gel není prost Stauekova podezření!" ruir-n CHATUNA Svatba Oslava sňatku. Oddavky. Když jsem si bral Ruty, přišla nám na svatbu teta Itka s flastrem (náplasti) na ruce. Zakryla si tak čislo, co měla na ruce vyletované, protože nám nechtěla zkazit radost. Pocítil jsem strašný žal a lítost, kvůli ni i kvůli tomu. co musela zkusit, když se rozhodla, že něco takového udělá. Celý večer jsem nemohl od její ruky odtrhnout oči, Připadalo mi, jako kdyby jí tam, pod tou malou čistou náplasti, zela hluboká propast a všechny nás do sebe vtahovala: slavnostní sál, hosty, radost, mne. Musel jsem to tu vyprávět. Promiňte. TEVACH, KBCON LA-Jak ovce na porážku Jen jednou se Wasserman pozastavil nad trpnosti vězňů v táboře a nad jejich ochotou snášet utrpení z rukou svých katanů. aniž se vzbouří. Bylo to tenkrát, když Neigel odešel, aby si z transportu, který dorazil na perón. vybi al nové dělníky. Wasserman se opět zadíval na „modré", židovské véznč, kteří měli na starosti přijímání u Misportů na peróně. Viděli Neigla, jak se blíží, a věděli, co to pro ně znamená. Přesto však pokračovali v tom, co pr.ivé dělali, právě tak jako jejich předchůdci, kdy/ přeli dvěma týdny Neigel přišel, aby si vybral nové dělníky, Wasserman: „Dobrotivý Bože, vždyť my, když nás vedli tam, do plynu, s jediným Ukrajincem v čele, jsme nikdy ani nepomyslili na to, abychom se proti němu 1» vedli! Světský zákon třeba ctít.' A nikdo nemůže říct, že bychom nevěděli, co nás čeká, žili jsme přec v táboře celé tri měsíce a nebyli jsme slepí a ani náš čich nebyl otupen vůni kouře, takže když už prosím ne skutečná vzpoura, tak alespoň pěkný poliček Ukrajinci do tváře, uby tak pošel, ěi aspoň maličký střikanec sliny, trošička /pěněné sliny v celé té Sodomě? Ne? Ach, řekl bych, žc ponižení nám kolovalo v žilách jak uspávači nápoj, Když poníži ty, kteři byli stvořeni k obrazu Božímu, pak nezůstane na světě nic. zač by bylo hodno se bouřit. Je snad tohle ta správná odpověď, dobrotivý Bože? Zradili äc snad lidé sami tak, že jediným trestem, který' si z mé ubohé ruky zaslouží, je to. že už nikdy nepozdvihnu prst k vuli té pochybné výsadě být znovu nazýván člověkem? Co? Pěkné myšlenky mě to napadají, když si tak ryju záhonky a obkládám je kamenem... Jenže nic takového nič nenapadalo, když nás hnali temnou chodbou do plynu. Myslím, že v nás ve všech zaznívala táž písnička, ukolébavka, tlumená smutkem a zoufalstvím, veliký metronom Smrti udával to suché, dávné tempo, údery čelistí velikánského chřtánu, cvakající na naši počest, chřtánu, který nás vsává a drtí. tik-tak, ttk-i.sk. všichni se stáváme součástí tohohle stroje smrti, ach ne, ti, co sem lilou na smrt, nejsou lidé, ale jen to, co z člověka zbývá, když ho tak strašně ponížili, vzali mu jeho samého a ponechali mu než kovovou kostru člověka, bezduchá ozu- 508 509 hena kolečka, spojená se všemi, se všemi tvory... Jen tohle jsme mohli nabídnout jako ubohou jizlivou výzvu svým vrahům, věru byli jsme jejich odrazem, jejich vlastni krutou obdobou, poněvadž ti, co ni jdou na smrt, nejsou Židé, ale živoucí zrcadla, odrážející ve svém nekonečném průvodu obraz světa, který je vede... Tak se rozhodovalo o jejich smrti, o naší smrti, o naši hromadné smrti, naší nesmyslné smrti, která se bude navěky odrážet ve vyprahlé pustině vašich životů.. /■ Wasscrmanova slova jsou zde uvedena v plném znění, bez vynechávek či krácení. Přesto se však v /újmu jisté rovnováhy musím zeptat: Bez jediné kletby? Skutečné? Bez jediného poličku Ukrajinci? Takhle^ Jak ovce na porážku? JOMAN Deník Kniha, do níž člověk denně nebo v pravidelných intervalech zaznamenává události, činnosti, myšlenky, atd, Citlivé vedený deník dr. Frieda z varšavské zoo je jediným svědectvím o převratných změnách v chodu i poslání zoo, k nimž došlo počátkem třicátých let. Zpočátku si Fried večer zaznamenával údaje souviseiíei čistě s jeho povoláním, týkající se stavu zvířat a jejich akvizice. (Toto je například výňatek z jeho deníku z 3. 8. 1937: „1, Rentgen leopardího mláděte Maxe, pánev a zadek. Poraněni páteře nic nenasvědčuje. 2. Pánevní kosti neporušeny. Linie epifýzy naznačuje nedostatečné /vápenatěni v oblasti stehenní a holení kosti. Paviánka Amadea moči krev. Začala tedy říje... Zaslány žádosti o dva páry nandu. Nabídky zaslaly Rabbitsden Park v Anglii, Boros 'Švédsko/, zoologická zahrada de Bran- lére ve Francii a společnost Wildlife, Redding Center, White Hampstead. Anglie?) Ale jak začala zoo měnit ..oblast svých zájmů" a proti své vůli se ..zapojoval" do i Mtovy války, začal se deník zaplňovat zprávami a informacemi o UMĚLCÍCH (viz), kteří k němu přišli. Tak kupříkladu:,,! II. 1942: Do zoo přišel ILJAGINZHIJRCj i viz). Fyzický stav: velmi špatný. Nebezpečí smrti. Fyzické i emoční trauma jako následek elektrického šoku. Všech deset nehtů na rukou vyrváno... šestnáct zubů vyraženo... popáleniny v oblasti genitálii a prsních bradavek... 5, 2. 1943: malk1el SEIDMAN (viz): Po obou stranách v podpaždí hnisavé vředy. Připomíná to dvě otevřené rány nereagující na léčbu. Doporučuji: okamžitě ho v zoo přeřadit na jiné pracoviště, daleko od mladých volavek, které se pravé začaly operovat. 6.9. l'113: RICHTER (viz): Teď je úplně slepý. Obě šedým zákalem postižené oči neustále pokryty bílým světélkujícím práškem. Jeho původ neznámý. Po vyčištění se objevuje znovu..." atd. atd. ni:1 JALDUT Děl st v i (>bdobi lidského života od narození až po vrchol dospívání. Kazikovo dětství trvalo šest hodin, od 21.00 hod., kdy mu nad obličejem přelétl bílý motýl, přibližně do 03.00, kdy procitl ze SPÁNKU DOSPÍVANÍ (viz). Bylo to Živé, divoké a zvědavé dítě. Stále znovu vylézal na žídle a stoly a beze strachu skákal z nábytku na podlahu. Doktor ho každou chvíli vlídně žádal, aby toho nechal, ale (Fried: > „Však já moc dobře cítil, že to dítě. které má luk máto CASU (viz), nesmím omezovat, a věřte mi 510 511 nebo ne, ta jeho umíněno*t se mi i trochu líbila, on totiž pokaždé když upadl, zase vstal a vší silou se zas vrhl nahoru, hrozné odvážně a bez: váhání, a pokud se smím trochu pochlubit, pak vám tedy řeknu, že tahle odvaha a sebedůvěra byly výsledkem mé VÝCHOVY (viz). Ano." Fried si rovněž všiml, že Kazik vidy po několika minutách na okamžik zavřel oči a jako kdyby se vzdálil. Doufal, že 10 není další projev jeho choroby, ale pak pochopil, že jsou to jen kratičké přestávky věnované spánku, protože jedna Kazikova vteřina odpovídala osmi hodinám normálního člověka a tyto chvíle dřimoty byly pro chlapce nocemi, po nich/ byl /novu plný energie, takže po místnosti strkal židle, vyhazoval do vzduchu tlusté knihy a vytrhával z nich zaprášené stránky, beze studu prohlížel zásuvky (Fried: „On tam sahá na mé nejsoukroméjší věci! Kde jsem jen k takovému ditéti přišel?!'*) a ze všech sil řval jen pro to potěšeni ze řvaní a pro radost z vlastního hlasu. Fried; „A věčně se na něco ptal, proč a proč a proč, a jak a co, otázky bezvýznamné i strašně důležité, a přitom jaktěživ nečekal na odpověď!" Opravdu lze s určitostí říci, že dítě povzbuzoval samotný zvuk slov s jejich zvláštním tázavým tónem, jako by se v něm stahovala bolestivá pružina ve tvaru otazníku, každým okamžikem poskočila a tak mu dopřála kratičkou chvilku úlevy. Týmiž psavými pohyby, dá-li se to tak nazvat, vyskakují lososi do vodopádů. Otto: „Chudák Fried! Napřed se ještě snažil řádně odpovídat na každou Kazikovu otázku, občas se běžel podívat do těch svých bichlí, jestli odpověděl správně a jestli drtě nemate." Paula: „Práve proto jsem se vždycky bála Frie-da na něco zeptat, dokonce i na ty nejjednodušši věci, protože on okamžité spustil celou přednášku..." Povrchnost dítěte začala doktera dráždit, ale potom se zamyslel, zarazil se a začal žasnout nad tímhle křečovitým způsobem myšleni. Kazikovy otázky mu touž připomínaly Itahy jednoho z těch tvoru, které za svých studentských i* i ^ idél v mikroskopu, z těch, kteří každým stahem dokonají jeden záchvěv života a vrhají se na další. Markus: \ musíš uznat, milý Friede, že jeho otázky byly vždycky zajímavé a plné představivosti a naděje, mnohem bohatší Ol/ odpovědi, které jsi mu dokázal nabídnout.,." Krátce tmto náhle upadl starý doktor do deprese, poněvadž cítil, jtik moc je mu to dítě cizí (viz CIZOTA), beznadějně cizí, Fried; „Ale trvalo to jen krátce. Opravdu, Hned se mi to podařilo překonat, a nemyslel jsem už sám na sebe i i c 11 jsem na něj byl hodný, jak si to zasluhuje každé imimáliii dítě." Viz též RADOSTI DĚTSTVÍ. JALDUT, MACHALO I Dětské nemoci V i loc i Kaz ik poc i f ova I k ro mé j i n ye b tělesných příznaků -zimnici a střídavé návaly horka a zimy. Vydával kratičká zakňučení jako štěně, až se Friedovi svíralo xrdce. Doktor měl 2a to, že dítě svou obvyklou rychlostí postupné prodělává všechny detské nemoci, počátek dvojité řady těch, co č lově k ;i biji (viz ŽIVOTOPIS). Před Fnedovýma očima na Kazikově drobném tělíčku vyvstávaly a hned zase mizely arabesky planých neštovic, jahodová pole spalniček i jizvy pří ušnic, připomínali^ tvář měsíce, a tak to bylo se všemi nemocemi, nechyběla ani jediná. Fried, celý ustrašený, políbil drobné čílko {to vmžiku zvlhlo), napájel Kazika lžičkou, u pacientova lože trávil celé noci, které ve skutečnosti trvaly pouhý okamžik (jenže úzkost má svůj vlastní čas), a díky mukám dítěte - spíš než díky jeho radostem a úsměvům -cítil, jak silně je s Kazikem spjat a jak moc ho má rád. 512 513 -n "niHn .ni-b* JALDUT, MAN'AMFU HA-Radosti détstvi I když byl Kazí k skoro nesnesitelný (viz DĚTSTVÍ), starý doktor se mu snažil život zpříjemnit. Zoufale se snažil rozpomenout, co jemu samému dělávalo radost, když byl malý. Zvlášť se snažil v paměti oživit všechno to, co souviselo s jeho otcem, který k Friedovi v prvních letech jeho života ještě nebyl tak tvrdý a nechtěl hojen připravovat na život. A tak ve 22.13 hod., když bylo Kazikovi asi tak tři a čtvrt roku, potřel si Fried obličej troškou mýdla na holeni a ryehlc se oholil, jen aby Kazik ucítil jeho hladký, příjemný a strach naháněj ici obličej; tím se však nespokojil - zhasl ve všech místnostech světlo a nechal na podlahu upadnout pár stříbrných mincí. Fried: „Bylo to opravdu trochu hloupé a taky se o tom stydím mluvit ale měl jsem k tomu svůj důvod. Vždycky když se můj otec v noci vracíval z práce domů a sundával si kalhotyr, padaly mu z kapes mince a kutálely se po podlaze, a já na ten cinkot každou noc čekával." Markus: „A náš vážený Fried nikterak nešetřil své staré utrápené tělo a na koberci se pustil do něžného a láskyplného boje se svým kousavým mláďátkem a velice jemné mu zkroutil ručku za zády a nutil ho, aby odříkal rodinnou formuli podrobení." Fried: „Prohlašuji, pane. že zcela a bezpodmínečné kapituluji před svým otcem, arciknížecím rodinným lékařem,,.!" A nakonec chlapce vodil na obrovských šlachovitých nohou po místnosti sem a tam a zpíval - Fried: .Spi. maieňki / zamkni oezy twoje... Spi, maličký, / zavři očka svý,.,". a když se Kazik radostné zasmál pobaveným hrdelním smíchem, Fried poeir.l. ?c mí ad poprv é \ živote je z noho skutečny doktor. iitjp JI (IRA I vorha I Stvořeni. Záměrné vytvoření něčeho nového. 2. Umělcova činnost. Během té velké hádky mezi Wasscrmanem a Neiglem in/ PAST), když Němec spisovatele žádal, aby příběh změnil a vypustil z něho „protiněmecké pasáže", Was-Nerman redakci přiznal, že většinu narážek, které často během psaní tu a tam udělá, sám plné nechápe. Přísahal, )c dlouho neměl ponětí, proč se tentokrát Děti srdce daly dohromady a proti komu budou bojovat. Věděl prý jen in /e musí „nasadit vlastní život"(ten patetický Wasser-man!}, aby „se na ten příběh rozpomněl od samého za-ťíitku, na příběh, který mi věčně vypadává z paměti". Wasserman: „Ach, zakončení svého příběhu ještě neznám, nyni však mám v sobě jiskru, jakousi vášeň, vedoucí dříve než já... Tahle jiskra ve mně poskakuje písmene na písmeno a ze slova na slovo a zapaluje příběh jak chanukový svícen.,. Zprvu jsem opravdové pisovatelské umění neznal, ta jiskra ve mně arci nebyli,,, i ta vášeň mi byla skryta... Ale nyní - hle! To s /áené světlo! Teď vím. že i takový smolař jako já, který nikdy nic nevykonal ani neohromil svět svou velikostí, Aébyl knížetem ani ministrem či vojevůdcem, nikdy nc-řitoužil po huriskách ani neprozkoumával svět. zkrátka }«i tak jednoduchý Žid jako já má v sobě těsto na upečeni bajglu, kterým by seNeigel zadusil. Dávej si. Ncigle, náramný pozor! povídám mu v duchu. Dávej si pozor, pmičvadž já jsem. Neigle. spisovatel!" Nějaký čas nato, když Neigel prohlásil, že Wasser-niiiii „príbeh ničí! Já vážně nechápu, proč nemůžeš psát normálně. Proč trochu nemyslíš na čtenáře," spisovatel 514 515 s lehkým záchvěvem pýchy v hlase odpověděl: „Tenhle príbeh vyprávím jen sobě... Ano. tohle je to důležité, co jsem se tu naučil, Herr Neigel, nikdy předtím jsem to za celý život nepochopil, ale teď už vim, že jakmile se člověk jednou pustí do tvořeni uměleckého díla. nic jiného mu už nezbývá. Totiž díla pravdivého. Tak je to: Jen pro sebe!" m J KOAĽ H Síla Viz SPRAVHDLNOST. -n ■h1?'1 rrnn ,2i LEV, TECHIJAT JALDEJ HA-Návrat Děti srdce Není pochyb, že činnost družiny Děti srdce byla po padesáti letech obnovena jen díky OTTO BRJGOVtj Sled událostí, jež k tomu vedly, je občas nejasný pro naprostý nedostatek příslušné DOKUMENTACE (víz), za což může Ottová politováníhodná, ba hříšná neznalost nesmírného významu historické dokumentace a zvěčnění každičkého činu. Je však možné sestavit (hypotetický!) obrázek období, které návratu družiny předcházelo: když se svět začal „převracet vzhůru nohama" (Wasscrman), toulal se Otto celé dny ulicemi židovského ghetta a hledal dělníky; kteří by nahradili odvedené zaměstnance zoo, kteří se po skončení bojů nevrátili. Polské policejní hlídky si prohlédly Ottová povoleni a poslali ho, aby šel hledat mezi nádeníky seřazenými v Grzybowské ulici, kde byly sestavovány židovské pracovni skupiny zedníci, ševci, profesoři, učitelé hry na luHisle aul ab\ uklízely varšavské ulice a záchody, i Hto však hledal jen dobrovolníky. Neměl v úmyslu nikoho k ničemu nutit. V Karmelitské, u poslední břízy v ghettu (Židy to k ni přitahovalo jako včely k nektaru a * nes mírným steskem hleděli na její žlutavé květy plné /nota), mu jakýsi starý Žid vysvětlil, že Židé už svým Ealožením nemají práci se zvířaty v lásce, „a teď už je ■ - hu pozdě nás měnit". Ostatní Židé před ním couvali beze slova vysvětlení. Obávali se, že jim chystá léčku. Jeden člověk, kterého Otto znal ještě z doby. kdy od ného pro zoo kupoval zbytky masa (byl to dodavatel zásobující potravinami hotely), mu poradil, aby šel do Dělicí, do Pawiaku, podplatil člověka, který zodpovídá /.ii vězné, a vyžádal si z nich dobrovolníky najeden den práce Slovo „vězni" Ottu bůhvíproč vzrušilo, a tak si lam pospíšil, každým okamžikem sklíčenější z toho po-'. nu jistého neštěstí, který1 vyzařoval z každého na ulici. (in o: „Bylo to všechno opravdu zlé. Srdcervoucí. Všichni li Židé měli pohled štvané zvěře, která už nemá silu Utéct. Ano, tehdy jsem pochopil, že musím něco udělat. Pomoct Ano bojovat! A ty první dny. když jsem v ghettu hledal dělníky, jsem si tak v duchu říkal, podívej, ( nio. pomůžeš trochu těmhle chudákům, dáš jim slušné fidlo a budeš s nimi zacházet jako s lidmi. Ale za pár dní 11/ jsem začínal chápat, že to nestačí, že se toho musi udělal mnohem víc. Protože do vykladu na Krakovském předměstí i di: oken \ Jewalémských alejích dali Němci obrovské obrazy chudáků Židů, ze kterých tam udělali strašné zabijáky a dolů napsali ŽIDO-BOL-M V1CKÝ ZLOSYN, jako bychom byli všichni tak hloupí, abychom něčemu takovému věřili, a na každou křižovatku postavili štěky, jak jsme jim říkali, a ti od luna do večera nepřestávali vyštékávat zprávy z bojiště, vykládat o vítězných bitvách a o židovské zradě, kvůli které deset tisíc polských důstojníků padlo do zajetí 516 517 během bitvy s Rusy v Katyrii u Smolenska, a všechno to byly takové špinavé lži, že si tak v duchu povídám, jářku, Otto Brigu, před nějakými padesáti lety jsi byl mnohem kurážnější, to ses nebál ničeho, na světě nebylo kouta, kam by ses nebyl dostal, když někdo potřeboval pomoc - do Arménie, když tam Turci vraždili Armény, na Gangu do Indie. kd>/ umí b\\\ záplavy, dokonce i na ten Měsíc s Indiány, a co ten staroch Beethoven, který ztratil sluch, a Galileo se všemi jeho trápeními, létal jsi se svou družinou kamkoliv, a najednou, jak jsem tak myslel na tu družinu, Bužt šwiefy\ Krev se mi zase v těle rozproudila, jak tomu Jesse Owensovi na olympiádě, buch. buch! A klidné si povídám, něco přece udělat musíme, naše družina, protože kdo jiný než my dokáže zachránit svět před nim samým, když ten svět začíná propadat Šílenství, a kdojiný má se zachraňováním takové zkušenosti, no ne? Protože když něco nepodnikneme v takovéhle době, když je nás tolik zapotřebi. pak na mou duši nestojíme všichni ani za ten papír, co se na něm o nás pišc. jsme než ubohé smyšlenky, váhavci, kteří jdou. kamkoliv je vedou, Ne, Otto Brigu! povídám si. ne! Teď se něco udělat musí! Teď všichni společně povstanete a povedete tu nej spravedlivější a nejdůležitější válku na světě! A přestože jsem tenkrát ještě nevěděl, co za válku to bude, v duchu jsem si už začínal prozpěvovat naše heslo: .Je srdce připraveno?' A hned jsem si odpovídal: ,Je připraveno!1 ,Na každou zkoušku?1 A odpovídal jsem si: ,Na každou!1 Tohle bylo naše heslo před padesáti lety, tenkrát, když jsem chtěl svolat družinu k novému úkolu, jsem začal kreslit křídou na stromy a ploty srdce, a tak všichni věděli, že je třeba se shromáždit, a teď mi bylo jasné, že už je zase na čase kreslit nová srdce, a s těmihle myšlenkami jsem dorazil do Pa-wiaku. zrovna když tam otevřeli hlavní vrata a vykopli starého Žida - ten se ke mně dokutálel, úplnč klidně se Ol mne zdola usmál skoro bezvládnymi ústy a zeptal se. lestli nemám cigaretu." (O Ottové prvním setkání s Je-diďjou Muninem viz VUJNIN.) Fríed: „Když už tak mluvíme o těch prvních dnech družiny, abych pravdu řekl. i itto se tenkrát hrozné změnil. Olověk se na něho stěží mohl podívat. Jako kdyby trpěl nějakou nemocí s vysokými horečkami. Obličej mu jen hořel. Věcné měl něco na práci a mluvil sám se sebou, věčné někam utíkal. Věčně. Všechnu péči v zoo přenechal mně a celý den se procházel v ghettu, chodil tam a zase zpátky s těmi svými zvláštními povoleními a hledal v ulicích, ve vězení, v blázincích, v Ústavu pro mladistvé trestance..." Otto: „Určité jste si, Friede, mysleli, že už to nemám tuhle v hlavě tak docela v pořádku, co?" Fried: „No a co? Měl nes tenkrát vidět! A jednou ráno jsme vstali a vidíme..." Pnula: „...obrovské srdce nakreslené křídou na dubu u našeho domu." Fríed: „A na všech lavičkách v uličce Věčného mládí, i na vrásčitém těle slůněte." Paula: „Fried byl úplně zoufalý. A já taky, vážně. Mohlo mi to zlomil srdce, když jsem viděla, jak strašně divný a jiný náš milý Otto je. A nejhorši na tom všem bylo, že nám odmitiil říct. co má na srdci. Pořád jenom říkal, že chce bojovat, a já, mama droga, jak já se strašně bála!" Otto: „Ty sis určitě myslela, že chci bojovat puškami, ne?" Paula: „Aeojinéhosimél člověk myslet? Ovšemže j sem si myslela tohle! Jak jsem to měla vědět',' A pak se začala zoo plnit v šemi možnými cvoky, že se tam člověk prostě hál chodit, třeba ta chudák ženská, ta, jak musela každou noc chodit nahá kolem klecí šelem (viz CITRTNOVA, t HANA), nebo ten malý biograf s tou páchnoucí taškou, ten byl docela mi loučky, jenže se mi nepřestával epát pod kůži a být čim dál víc jako já (viz SEIDMAN, M AI.KIEL), a dokonce, s prominutím, i vy, pane Mar-kusi (viz CITY), vy jste zkoumal celý den naše pocity b to, co cítíme, a to už ani nemluvím o tom chudákovi, 518 519 o tom, co tak divne páchl (viz MUNIN), v jehož blízkosti se kvůli tomu prostě nedalo vydržet!" Fricd; „Ach, by I o to nechutné! Jednou jsem si povídal, že už toho bylo dost, a tak k němu jdu a ptám se, pochopitelně jako doktor, co je to za smrad a proč tak divně chodí, a ten starý lump si vám beze studu uprostřed zoo spustí kalhoty a ukáže mi, že v nich má takový velikánský plátěný pytlík s řemínky a přezkami a čert ví čím." Munin: „Mám mm pštrosi vejce, panie doktorzet to kvůli tomu mýmu UMKNI (viz), o kterém vám pan Ottojisté vyprávěl, a to bolí, jenže co by to nebolelo! Pro umění musí člověk trochu trpět. A pro vykoupení Páně v jediném okamžiku musíme trpět moc, tak už je to s námi Židy pořád, my neznáme žádné zkratky, dokonce ani naši proroci žádné neznali, kupříkladu prorok Ozeáš musel celý život prožit - s prominutím - s kurvou a mít s ní tři děti, aby naplnil úradek Boží, své umění, a také já prosím neúnavně třu svůj růžek, třu, ale nikdy mu nedám zaznít. Ani nápad! Protože pak by bylo všechno ztraceno! Všecka má námaha by přišla nazmar! A když mi řeknete, mlč, červe, jak se odvažuješ srovnávat se s prorokem Ozeásem, tak vám řeknu tohle, že totiž Baal Šem lov nás ve svém odkazu uč i. že Pan, budiž požehnán, si přeje, abychom ho ucti vah všemi možnými způsoby, jednou takhle a podruhé zas onak. a v kabale se dozvídáme, že pijáctví a obžerství je než jiskra v nás, která se hledí spojit s božskou jiskrou v potravě, jako při milováni, což znamená, že i odtamtud, totiž z údu, z toho obříznutého nezbedy, když dovolíte, zaznívá to vášnivé sténám, takže zřejmé i V někom tak nepatrném jako já může jiskra vykřesat jinou jiskru a přilnout k jiskrám vyšším, ach, kéž by se to stalo..Fried, který z toho nepochopil nic, jen vytušil, že v každé záludné narážce toho páchnoucího staro-cha se skrývá jakýsi podivný, nechutný záměr, ho hněvivě opustil uprostřed jeho promluvy, upaloval do i Miov> kanceláře a oznámil Ottovi, že odtamtud neodešle, dokud se mu nedostane vysvětleni. Byla tam i Paula ,i ľ v la zajedno s Friedem, Otto vycítil jejich vztek i úz-v.i .1. okamžik uvažoval a pak se rozhodl, že jim odhalí k misek >vého tajemství. Řekl jim, že má v úmyslu bojoval pluli nacistům. Fried potlačil výkřik hněvu i zoufalství ii mezi zuby procedil, že pokud chce Otto proti nim skutečné bojovat, tak ať tedy přinese pusky a přivede skutečné bojovníky, a pak že se Fried přidá taky. Otto ho vyslechl « polom mu jemně vysvětlil, že k tomu nemají dost sil. „Musíme být realisté," řekl Otto a Fried na něho zíral i\ potřásal v úžasu n v bc/mocnem vzteku hlavou. Zeptal se ()tty, kde prý zas sebral toho posledního „bojovníka", kierý se přidal k těm darmožroutům v zoo, Seidmana, «t )|to odpověděl, že nacisté rozpustili ústav pro duševně h.iré ve Škrobařské ulici a že lidé postávali na ulici nazi, třásli se zimou a byli vyděšeni, Fried: „No a fy sis / nich vybral jednoho obzvlášť vydařeného!" Otto radostně: „Správně! Ale... vždyť ty se mi posmíváš! Poslouchej. Friedc, takový člověk sám možná ne, ale tři takoví jako on. deset takových už možná něco zachrání, Možná něco změní." Fried chtěl vědět, co tenhle Seid-iii.m umí, a Otto jim s dojemně obdivným výrazem řekl, 4e Seidman je životopisec, který dokáže překročit hranice mezi lidmi a pochopit je zevnitř. Fried, s krajním odporem: „A třeba má taky něco proti Němcům?** Otto: „Ale proti Němcům je přece tohle. Jak je možné, že to nechápete?" Fried si v duchu s bolestí i ironicky pomyslel: „Musime být realisté, ne?' Tady mimochodem Neigel Wussermana důraznč po/adal, aby okamžitě zanechal té „proiiněmecké propagandy" a vrátil se k věci. Neigel len večer odjížděl na osmačtyřiceti hodinovou DOVO-11'NOU (viz) ke své rodině do Mnichova a neustále na Was-emunut naléhal, aby mu dál vyprávěl Kazikův příběh. Wasserman však umíněné trval na tom, že bude 520 521 Némci vyprávftt o počátcích Děti srdce. Nebyl k tomu žádný logický důvod, snad až na to, že chtěl Němce pozlobit. I když ho Neigel požádal, aby nechal těch provokací a vyprávěl dál, požádal Wasserman: „Strpení, Herr Neigel," a slíbil, že když mu Neigel dovolí, aby dál snoval látku příběhu, bude mu o Kazikovi hned vyprávět. Neigel se nervózně podíval na hodinky a vzteklým přikývnutím dal najevo souhlas. Wasserman mu poděkoval. Vyprávěl Němci, jak mezi těmi třemi zavládlo dlouhé mlčení. Že Fried a Paula poprvé pochopili, jak hluboko pronikne válka do jejich životů a jak svým dotekem zmrazí tenounké předivo důvěrnosti, které se mezi nimi za ta léta vytvořilo, a udělá z nich cizince, studené právě tak jako ona sama. Wasserman: „Tohle jsem poznal na vlastni kůži sám. Herr Neigel. když má drahá Sara přišila Tircale na šaty, které doslala k narozeninám, tu žlutou záplatu... ach, jak hořce vám to děcko plakalo! Chápete, Herr Neigel. ta záplata ty pěkné šatečky pokazila..." Neigel: „Wassermane! Začíná mi docházet trpělivost! Můj šofér tu bude za půl hodiny, a mně se zdá, že ly se prosté Kazikovu příběhu vyhýbáš!'4 (viz PAST). Wasserman, který pořád ještě nechápal, proč Nciglovi tolik záleží na tom, aby se dozvěděl, co se s Kazikem stalo, a proč v té věci tak strašné naléhá, se potil strachy. Moc dobře ale chápal, že Neiglova dychtí-vost je dobrým znamením a že teď za žádných okolností nesmí ustoupit, Otto proto zašeptal: „Archa Noemova." Totiž on to nezašeptal, řekl to jen s hlubokou nechutí, jako kdyby se byl rozhodl, že sc vzdá malé části svého tajemství, aby mu jeho důležitější část ponechali. Neigel se na Wassermana upřeně díval. Fried a Paula se upřeně dívali na Ottu, Otto těm třem vše vysvětlil: ,Je to jako ve Starém zákoně, jenže naopak. Tady zvířata zachrání lidi. Chápete? Je to přece strašné jednoduché, ne?*' Neigel: „Co má být jednoduché?" Otto:,.Znova to shromáždíme celou družinu a přijmeme i další. Tentokrát budeme potřebovat spoustu bojovníků. Nebude to lehké. To je jasné. A až nad touhle zátopou zvitězáme. budeme se /as iiuM vrátit k normálnímu životu, ne?" Fried a Paula se ni něho podívali a cítili, jak jim srdce puká. Ottovy oči zářily nekonečnou modří. Fried vstal, bledý a vyčerpaný, stoupl si k oknu domku a vyhlédl ven, právě včas. lihy venku zahlédl bájného tvora, vpředu huňatou ovci, vzadu člověka (viz MU NIN), jak přechází s ošklivým mekotem a sténáním přes stezku. Celý zoufalý a s pocitem, že celý svět zešílel a zhroutil se zrovna jemu na ramena, vyběhl Fried chvatně ven za znásilňovaným zvířetem. Teprve když utíkal, pochopil Ottův záměr, a zesmutněl ješté víc. Starý' doktor ani v nejmenším nepochyboval, že čas dětských příběhů už navždy minul. HT7 LHJDA Porod Proces přivedeni živé bytosti na svět. Porod Paulina pomyslného dítěte. Otto si na ten porod vzpomněl, když byl ve svém domku, zatímco Kazik. Fried a \ JMHLC1 (vizJ k němu podnikali svou cestu (viz PUTOVÁNI NÁMĚSÍČNÍKŮ). Ono se probudil, ležel v posteli a myslel na dítě, které 1 ■nedoví před pár hodinami přinesl. Tenkrát se mu vybavila noc, kdy on a Fried Paulu odvezli, •by porodila na oddělení dr, Warclawa v nemocnici, která tehdy sloužila i jako vojenský špitál. Otto: „Ležely tam rodičky, obyčejní Poláci i němečtí vojáci /raněni během bojů se Židy v ghettu a výkřiky mužů i žen byly naprosto stejné a každou chvíli se tam někdo narodil a někdo zemřel, na mou duši, bylo to jako nějaké výměny spřežení, lilené, a Fried s námi šel, ovšemže šel, přestože jeho pro- 522 523 pustka platila jen v 200, takže ho kvůli tomu mohli snadno zastřelit, ale on se o nic nestaral a šel a společné jsme tam tak stáli a viděli naši hezkou Paulinku. jak tam leží V čisté bílé posteli a obličej se ji poti a usmívá." Pak je lékaři poslali oha %ren a po třech hodinách čekáni je dr. Warclaw zase zavolal dovnitř, ukázal jim Paulu a celý rozzlobený odešel - odpovědnost za její smrt připisoval jim oběma - a Fried vkročil dovnitř a udělal něco, co by Otto nikdy nevěřil, že udělá: zlehka vsunul niku pod bělostné prostěradlo a něžně a s odvahou přivedl na svět Paulino pomyslné dítě, položil je na její tichou hruď, a citlivý Otto se dal do pláče a skrz slzy na okamžik zahlédl zárodek výkřiku prou tomu. co provádí život snílkům, a také viděl (Otto:) Jak bylo Friedovo čelo rázem rozpol ceno po celé délce mohutnou čarou, jako by ho byl žal zevnitř jedinou ranou rozbil." A nazítří ráno, když Paulu pohřbili na hřbitově zoologické zahrady poblíž ptačích voliér, uvidel Otto poprvé i caru. kterou to ráno ryl doktor špičkou střevíce do prachu, a byla to táž čára, V tu chvíli Otto pochopil, že si Frieda chce někdo zevnitř označit, aby ho později, až ho bude potřebovat, poznal. Otto viděl, že Fried má osud vyryt v obličeji, a proto se ho po celé dny tolik snaž i 1 při vé st zpátky k životu, aby se mohl zúčastnit nadcházející války. Fried sám o nové jizvě na svém čele nevěděl - v zoo nebylo žádné zrcadlo, až na soustavu zrcadel v PROMÉTHEOVÉ (viz) stroji, který se ovšem nedal používat, aniž člověk riskoval život. MUNIN. JEDIDJA Podle Wassermana: „Člověk velkých tužeb, j aké zřejmě nikdo vyjma něho nikdy nepocítil... Muž bujného sněni, podobného okřídleným andělům.. Hrdina seme- |t, které neskane na zem, umělec v jeho zadržování, Ircismilnik, který se už po léta nedotkl ženy, Casanova planého lántazírováni. Don Juan iluzí..." Podle vlastního (pochybného) svědectví pocházel Munin /. rodiny me/něskýeh ehasidú z Przemyšlu. (Jsem z vina vzešlý ocet," jak řekl během svého prvního setkání s Ottou před Pawiakem), už od malička však nedokázal ovládnout své mocné pudy („Sám ďábel mih.-il mi v pánvi!") a po nešťastném manzeIstvi utekl do Virsavy, kde se pustil do tisíce a jednoho pochybného podniku, ve všech ztroskotal a všechen svůj volný čas 1 energii zasvětil činnosti, kterou jen Otto ve své veľkodušnosti mohl nazvat vznešeným jménem „UMĚNľ {\ iz). Když se potkali, uviděl před sebou Otto starého, hubeného, vysokého shrbeného muže v usmoleném fraku, který měl pres obyčejné brýle přivázány ještě tmavé sluneční. Oboje brýle byly svázány žlutou gumičkou. Malý, poněkud hejskovský knírek měl rovněž celý špinavý a žlutý. Vydával silný puch, připominajici vůni svatojánského chleba. Vyletěl ze dvora vězení, odkud ho vykopli, postavil se na nohy a se stoickým klidem Ottu požádal o cigaretu. Otto cigarety neměl, a tak mu navrhl, žc si půjdou nějakou koupit. Jak šli, povšiml si Otto poprvé Muninovy podivné chůze - stehna se mu na každém kroku prohýbala dovnitř, jako kdyby mu (Markus:) „tloukla varlata jak máslo". Otto: „Asi tak nějak. A porád si něco šeptal a pochcehtával se. všude možně se dotýkal, a já nevěděl, jak se s ním dát do řeči, říkal jsem si, že je to nějaký chudák blázen, ale hned jsem věděl, že budeme přáteli, a tak jsem se nakonec osmělil a zeptal isetn se, jestli tam pracuje, myslím v Pav* iaku." Markus: „To jsou ty Ottovy vybrané způsoby..." Jedidja Munin ,1 užasle znsl.;\il, dal sc do ošklivého smíchu, který byl samá slina a chrchel, a potom zabodl Ottovi do prsou tvůj ostrý prst a povídá: „Já jsem Jedidja Munin. 524 525 Zmnožím vaše símě jak písek na břehu mořském, jak mi povinnost káže, vážený." A hrdě si vytáhl kalhoty až na prsa a tajuplně prohlásil: „Tisíc sto dvacet šest do včerejšího večera, když rně zavřeli. Oni mě vždycky večer zavřou a ráno mé zas pustí." Otto: „Nechápal jsem, o čem to mluví, ale měl jsem pocit, že bude možná lepší, když se ho nebudu ptat." V ulici Nowolipki si od podomního obchodníka koupili dvě machorky, našli si na ulici volnou lavičku a posadili se, ;iby si zakouřili. Otto: „Na ulici bylo plno lidí. Celé zástupy. Ale bylo tam taky hrozně ticho. Kdybyste byli chtěli zavolat na přítele na druhém konci ulice, stačilo jeho jménojen zašeptat. Pán, který mi dělal společnost, horlivě kouřil, a když cigaretu napůl vykouřil, dvěma prsty ji uhasil a nechal si ji jen tak viset z horního rtu. Teprve pak jsem si dovolil dát se s nim do řeči, a jakou já vám mel radost, že mi hned věří a nebojí se." Wasserman: „Po pravde řečeno, Herr Neigel, pan Munin byl nanejvýš podezíravý a obezřetný, protože v té době mezi námi byla spousta donašečů a špiclů, ale když se s ním Otto dal do řečí, zanechal Munin rázem podezírání, chytračení i obhroublosti a připustil, že (Munin;! „Předtím, než jsem ho potkal, jsem jaktěživ o... svém umění s nikým takhle nemluvil, vždyť kdo jiný než Otto věděl, že je to umění? Abych pravdu řekl, tam na té lavičce v ulici Nowolipki se ze mne slova hnula jak záplava a mně to drobet nahánělo strach, vždyť ten malý Polák jako kdyby měl nějakou čarovnou moc, fuj fuj fuj!" Otto: „A já se tam do tebe rázem zamiloval! Jaké já měl štěstí, že jsem tě tam to ráno potkal!" Markus: „Po Ottovi nemá smysl chtít, aby vám někoho popsal. Když se zeptáte lampy, co vidi. tak vám řekne: Všecko je tak jasné!" Během toho setkání Munin Ottovi ukázal mapu. kterou nosil v kapse ve zmuchlané hnědé obálce. Ta obálka byla Muninovým tajemstvím, které střežil jako oko v hlavě, Ottovi ji vsak s posvátnou ik tou ukázal. Byl to plán židovského ghetta s podivnými mačkami a stovkami maličkých šesticípých hvězd, roztroušených nazdařbůh po všech možných ulicích. Otto nul /a to. že je to tajná mapa židovských skrýší zbraní v ghettu. Munmovi se pusa nezastavila a Otto hleděl okouzlen na uhaslou cigaretu, žijjcí si na jeho horním rtu vlastním životem. Najednou Žid umlkl, podezíravě li obezřetné se rozhlédl a pošeptal Ottovi do ucha: „Tady |sou všichni mrtví." Pak se odsunul na samý konec lavičky, rozhodně semkl rty a odmlčel se. Je třeba říct, že Otto ihned pochop:;. ,v Munin nemysli jen Židy uvězněné v ghettu. Po chvíli se Munin k Ottovi zas opatrně, tajnůstkářsky přiblížil a zašeptal, že odtud odejde. Munin: „Však uvidíte, panie. I vzlétnou synové plamene vysoko. A já věru odejdu. Všichni o tom uslyší. O takovém vynálezu se nesnilo ani bratřím Wrightúm. Ani těm bratřím Montgolfíerům, co vynalezli balón, ani Daidalo- vi a Ikarovi 7 báji Řekii, co nám znesvětili chrám! Jak zajisté nahlížíte, v těchto věcech jsem veliký znalec. Je-iluij knížka mi neušla!" Otto, okouzlen tou směsicí obhroublosti a důvtipu, kterou v sobě Munin měl, mu nabídl, aby pracoval v zoo. Munin na něho užasle pohlédl, usmál se bezzubými ústy a povídal, že „Celý život jsem, panie, snil o tom, že budu uklízet lvi novinka." Potřásli si rukama, ale teprve když se měli rozloučit, odvážil se jemný Otto zeptat, co znamená to číslo, o kterém se Munin prve zmiňoval. Žid sc na něho podíval užasle, ba dokonce trochu zklamaně, protože si byl jist, že Otto ihned všechno pochopil. Pak se začal usmívat -Otto: „Byl to takový široký úsměv od ucha k uchu" -.1 p rostě mu vysvětlil, že je to přece „Tisíc sto dvacet šest pohlavních aktů, cizím slovem nazývaných orgasmus, 00 jiného jste myslel?" Otto zrudl až po kořínky vlasů, pi híí val se na své střevíce, potom na nebe a konečné se odvážil šeptem zeptat, zdali pan Munin spal s tolika že- 526 527 nami. Munm se /novu Jal do toho ošklivého smíchu a zvolal: „Soulož? Cožpak je to snad něco tak zvláštního? Rabi. no jméno jsem zapomněl... aha! Rabi Dov Der v Branách cesty říká, že vášně je třeba rozjasnil a posvětit. Potom se srdce človeka obráti od lásky špatné k lásce Boží, takže si nebude žádat jisker světského ohne, nýbrž samozřejmě jen Boha. Ženy může poznávat každý školák, ale já se, ctěný pane, ovládám!" Podruhé se s Muninem setkal dr Fried. Stalo se to, když celý zoufalý postával u okna Ottová domku (viz NAVRAŤ DĚTI SRDCE) a uviděl toho podivného Mí-nóiaura - napůl srstnatou ovci. napůl člověka - jak jde přes cestu. Fried za ním vyběhl, sice belhal o holi. ale celý zuřil, obešel krokodýlí nádrž, vzal to tajnou zkratkou, až se s tím příšerným stvořením srazil tváří v tvář, Vlunin se vzpamatoval první, Vstal z trávy a zapnul .si kalhoty přes tu ptačí klícku z látky, řemínků a přezek, kterou tam měl všitu Velká ovce byla s truchlivým me-kotem rázem ta tam (Munin: „S mekolem horkého zklamání!") a Fried, dšticí hromy a blesky, se těžce pozvedl z trávy, pozvedl ruku jako rozhněvaný prorok a žádal vysvětlení. Munin na svou obranu prohlásil, že prý „Co je lady k vysvětlováni? Je třeba spěchal! Časuje málo a práce j e moc. panie doktorze, a tady nej sou ženy. až na paní Chánu (viz CITRINOVA), která jak známo náleží Bohu, a paní doktor Paulu, která prosím patři vártL" Fried: „Jak se opovažuješ, ty lumpe, brál do úsl jméno paní!" Munin: „Odpusťte, ale já říkám vždycky pravdu. Teď už to dělá tisíc sto třicet osm. Všechno to mám zaznamenáno! Možná by se pan doktor chtěl podívat na mé záznamy? Já si totiž úplné všechno zaznamenávám a taky mám mapu. Ano, můžete si být zcela jíst, panie doktarze, že Jedidja Munin provozuje své uměni jaksepatří!" Fried, který si matné vzpominal na nějaké jiné, nižší číslo, o kterém se před týdnem /minoval Ono, se iktiro dusil hněvem, když s odporem pomyslel na to. co Itwý satyr v jeho zoo prováděl, Fried: „Ale, proboha vás pro&ím, vysvětlete mi, k čemu to?" Munin: „Proč? Abych se ovládl. Jakže, cožpak pan Otto vám vůbec nit neřekl?*' „Ne!" „A já myslel, že víte všechno, pane! Že tu s námi jste, abyste na nás dohlížel, abychom své umění provozovali jaksepatří! lak pn>to vy se zlobíte! Vy D tom prostě nevíte! Tak já vám tedy něco řeknu, jak říkáme my, tedy myslím Židi, totiž řeknu vám všech-H0 Není na tom totiž nic, zač by se člověk musel stydět. Všechno je to pni slávu Boží. A je to velice prosté, já loiiž prosím vážím asi tak šedesát kilo, teď už možná diobet miň, ono tu totiž není moc jídla, račte prominout, že si na to dovoluju upozornit, ale..." „Co má tvá váha cu dělat s tím, co jsi tu prováděl s tou ovci?!" „Ano, ovšem... ta ovce... rozkošné stvoření... Poslyšte, já pokaždé, když... no.. koneckonců jste doktor a takovýchhle věcí jste už určité slyšel spoustu, ne?'1 Fried: „Do fasnej cholery, chceš snad, abych z tebe přišel o rozum? Co jsem měl slyšet?" „No no no, tohle tedy neni hezké, pane doktore. Víc hněvu, víc žalu... Ha ha, to byl jen /Lil ,. Tak tedy semeno, jak jistě ráčíte vědět, semeno, U páchnoucí kapička, není jen pouhá páchnoucí kapička.. " „Není?" „Chraň Bůh! V ní je přece taky jiskra! A v lom ůdu% to jako ve smičiku, tam je ji ještě víc. A ve sbírce rabího Nachmanu se dozvídáme, že celý svět byl utvořen pro Israel, dokonce i pro ty nej nepatrnější v lsra-cli, jako jsem kupříkladu já, a dokonce i pro nejnepatr-nější z orgánů, a to všechno proto, aby byl Israel vykoupen a postavil svůj vítězný vůz, a snad jste ráčil Nlyšet o kaba listech v palestinské Safetě, kteří v Zoharu napsali, že každý pohyb, který člověk udělá ve sférách nižších, uvádí do pohybu sféry vyšší! Vemte si třeba lakového ševce, ano? Obyčejného ševce. Ten každým pohybem, jak tak přišivá podrážky, spojuje vyšší s niž- 528 529 šim, a což teprve já!" Fried: „Prosím vás, velice vás prosím, abyste se tam nedrbal, když se mnou mluvíte. A vyjadřujte se srozumitelně: co tady, v mé zoo, děláte?!" Munin: „Ale vždyť už jsem vám to prosím vysvětlil! Semeno přece /. těla vyráží obrovskou rychlosti, fjtiiiúúú! A to prosím nemluvím jen tak nějak všeobecně! Kdepak! Já, panie. znám moc dobře nejvčdečtější časopisy! A tam jsem četl, že síla semene, když letí, se rovná sile pístu, který vynáší letadlo na oblohu! To ovšem jenom relativně -" Fried: „O-o-o-ovšem,.. A co... Tak necháte už toho drbání!" Munin: „No a já jsem přišel na takovou \čc,;i to jsem prosím jednoduchý člověk. Nejnepatmější z Israele. Zkyslé vino. Divoká kočka Baby Jagy, Moc jsem se toho v životě nenaučil. V otcově domě, nu, samozřejmé nazpaměť žalmy a později tak porůznu sbírky rabího Nachmana, drobátko Zohar, někdo mě taky nechal trošku nakouknout do Aiťí dela Raziela a do Knihy proměn, a neodříkal jsem se ani světského vzdělání, jak se mu u nás někdy říká nečisté, ve Varšave, v hlavním městě, jsem měl oči otevřené pro všechny zázraky stvorení a taky jsem čítal vědecké časopisy a nacházel tam divy a zázraky! Sedával jsem i v knihovnách a čítal tam poslední vědecká pojednání! O Ciolkovském jste ráčil slyšet? Neráčil. Hm, Já o něm slyšel. Ten člověk byl nej větší ruský vědec a při rodopisec. Ten nejskromnější a nejpokomějsí z lidí! A ten prosím připadl na myšlenku, že by se do vesmiru dalo létat pomoci raket! No řekněte sam, není to génius'* Raket! Taky jsem arci četl spisy Američana Goddarda a Němce Oberta a z těch jsem pochopil jisté věci, které mi dosud nebyly jasné.. ." Fried: „Snad budeš tak hodný a konečně mi to vysvětlíš tak, abych tomu rozuměl?' Munin: „Ale vždyť jsem vám to už vysvětlil! Proč mé radši chvíli neposloucháte a nepřestanete se mi koukat tam dolů! Říkal jsem vám, že když vypustím semeno z těla, lak používám tu obrovskou silu. ale možná - totiž kdybych tu silu uchoval.. Teď už to ráčíte chápat? A když '.< p neschovám jen jednou, co jednou! Jen jednou by to přece nebylo k ničemu, no ne?' Fried: „Ňe?" Munin: „Pan doktor jistě žertuje, haha! Jednou ne, ale v několika Movkách případů! Ano, v tisícovkách! Je přece známo, člověk, dokonce i ten nejnepaiméjši, má v těle mnoho tisíc spermií, tolik jako hvězd na obloze, jak je psáno, a kdybych si je všechny ponechal a uložil je uvnitř li kdybych jednou, jen jednou jedinkrát, tomu všemu dovolil, aby to vyrazilo ven, víte, něco na způsob toho ,Nech lid můj júT, to by vám byl pěkně veliký lid! Velikánský národ! Protože já bych jen tou obrovskou jolou reakce a možná i kvůli té své váze - šedesát kilo, a teď možná ještě míň. to je prosím, račte prominout, tou stravou tady - zkrátka mohl bych odsud odejít úplné, |ď?" Fried: „Odejít! Kam odejit?1' Munin: ..No. kamkoliv mě to ponese... I poletí synové plamene vysoko... Však už jsem si spočítal, že moje jméno, to jako Munin, má stejnou číselnou hodnotu jako slovo ,leť, stačí si domyslet jen jedno písmenko . Počkejte, hned vám to vysvětlím..." Fried: „No ale kam? Kam to poletíš, snad k Bohu?" VIumu: ..Kdo ví? Když mě k sobě vezme, pů-|dti. Kamkoliv mě pošle, já poletím. Snad k Bohu. podstatné je, že se vznesu vzhůru. Nad ty, co jsou tady, co si říkají lidé. A to je chyba. Já vím, že moje místo je jinde. Ne tady. Tady ne..." Fried: „Chceš snad říct, že si prostě |cn tak vyletíš nahoru.' K Bohu?" Munin: Jářku, viděl tvět někdy někoho tak umíněného? Už jsem vám to přece řekl tisíckrát: On. luuhž požehnán, je \ každičkém semeni. Je duši každé živé bytostí," ,j\ ty tomu opravdu věří ä? Že se tam dostaneš? Ze se ti podaří vznést se byť Jen o jeden jediný centimetr,LL „Naprosto, prosím. Jako len poštovní holub, co se vrací k pánovi," „Ale Bůh je přece... svatý! Máme tu to duchovní povznesení a tak, 530 531 a ty — fuj E Vždyť je to hrůza!1' Munin: „To se prosím jen tak zdá f Ono se opravdu zdá, že je to hrŮ2a, ale Ho/i sláva je všude, jak se praví v Zoham, a Munin ů v komentár praví - není místa, kde by nebylo Boha. On je dokonce í v tom, co se nazývá hříchem, a jiskry padající z výšin jsou nyní zbaveny lesku a pospiněuy vším možným, i tou páchnoucí kapkou, a my, dítka Jsraele, uctíváme oddané Boha, abychom ty jiskry vrátili tam, kam patři, Bůh pověří i tuho rej horšího hríšnika, vždyť kdo jijiv než On. lnuli/ pož.-ir.in. puko.LM.d srdce krále ] ):i vida. aby sečetl lid? V knize Samuelově stojí ,Bůh\ jenže kniha Letopisů říká .Satan1! Račte tomu rozumět? Já mám sice duši hovádka, už j ako dítěti mi rikali .tele1, ale i zvířecí duše někoho tak nepatrného jako já má kořeny ve světelné skořápce, a dokáže se tedy od zla obrátit k dobru, však si taky tuhle na té mapě pripisujú k různým ulicím v hlavním městě Varšavě slovo .světloL, to je prosím takový systém, ten jsem si vymyslel sám, vtéhleté hlavě! A oni mi prosím říkají tele! Ale co bych se rozčiloval, brzy už s nimi nebudu mít nic spolčeného, mne čeká jiný svět, svět okřídlených bytosti! Andělů! Chápete to V Pojďte blíži Nestyďte se! Pojďte blíž a podívejte se na tu mapu! Vidíte, všude, kde jsem se drbal, ale pak jsem se ovládl, jsem udělal takovou malou šesticípou hvězdičku, no a tady. po celé Husí a Lubeckého mám většinu S a z Nízké a Zamenhofovy jsem udělal skoro celé V, jen drobátko mi už chybí, ale brzy to doplním na Wolinské... To E vypadá pořád špatně, ale s pomocí Boží to brzy dám do pořádku, něco si ovšem budete musel domyslet, jak jsem už říkal Zatím mám S-V-Ě. To je zázrak, co říkáte? Teď už to chápete?" Fried: ,Mój ty Bože! A tohle ty provádíš s mými ovcemi! Hraješ si s nimi, aby ses pak ovládl? A pro tohle si myslíš, že si tě k sobě vezme Bůh?" Munin: „Ano prosím... No, konečně to ten pohan pochopil To my, my Židé..." Fried: I 1 Pn stan mi tu vyprávět pohádky! Já jsem přece taky /id'1 Munin: „Vy že račte být našinec? Jeden z nás? A |.i to nevěděl! Pěkné vílám! Vypadáte úplně jinak... \ pitní Paula s vámi bydlí v jednom pokoji... Kdo by to bvl řekl? Našinec! No tak teď to můžu vysvětlit bez Dkolků Našinec! Tak se na to podívejte f Tak to jistě nu (c vědět, že dokonce i ze světských myšlenek, když M 1 nimi správně naloží, se stane jakási Archimedova páku, jakýsi orlí orgán, počátek vzestupu. Četl jsem ta-tvou zajímavou věc, stoji za to, abyste si jí poslechl, je |D Úžasně chytré! Judovu ženu Tamar, která se s pronii n i m chovala jako děvka, ovládly světské myšlenky. A tu jiného znamená Tamar než ,čistá-trpká". no a světlíte myšlenka je trpká, ale ve skutečnosti je čistá. Čistá-- trpká! Pěkné, že? Jste trochu unavený, posaďte se tuhle imlydvakamony... (Tedy Žid to možná j C, ale myslí mu tjo iako křesťanovi, trošku toho Pisma mu prospěje.,.) Ui > a teď prosím chápete, co zamýšlím. Já měl už od dětství tyhle špatné sklony, hrozně jsem kvůli nim trpěl, n napohled jsem byl malý a ubohý, Taková nicka. 1 ten od isom měl malinkatý jako ta modlitba o rosu a déšť i malé knížce modliteb. Jťn/e ty moje sklony! Jak oheň v kostech! Ty čisté trpké myšlenky mě rušily v modlit-h,n-|i i plněni povinností. ;i přestože se chudáci rudiee. budiž jim země lehká, všemožně snažili, až mě oženili, iv myšlenky mi nedávaly pokoj. - Chudákovi mé ženě me bylo moc líto, byla totiž slabá a nedokázala uspokojit Hni polovinu mé touhy,.. Takže já nakonec utekl. Udělal jsem z ní živoucí vdovu se šesti kuráty, protože mně pravil hlas, Jdiž, utikej, tulákem budeš na zemi. Jistě, [itiě, už vás, pane doktore, nebudu unavovat (hned se pn/riá, že jeto nevzdelaný Žid, ten si zaručene jaktěživ tli hlavu tefilin nepřiložill), já jenom doufám, že Bůh, » nd i ž požehnán, sNedávámé činy hodnými, protože i ten * vátý Ari ze Safety říkal, že Tóra nejenže má sedmdesát ?32 533 tvárí a každá z nich se zjevuje príslušné generaci v příslušném čase, ona má těch tvárí šest set tisíc a každý syn Israe]e má vlastní tajný způsob, jak Tóru číst, jak živé tělo Lnoucí k Boží promluvě, tajný způsob, zahalený kořeny jednotlivcovy duše ve vyššich světech, který zni jen on sám, ano, každý člověk uctívá Boha vlastním způsobem a svým vlastním způsobem ho uctívám i já, tohle je moje modlitba, jinou neznám, a snad právě o mně bylo napsáno, *e není modlitby mimo šíp vystřelený rnodlicím se k nebesům, takže oni to zřejmě nejsou ty nízké špatné sklony, jak jsem si myslíval v mládí, ale svatý anděl, poněvadž jak praví rabi Nachman, len, kdo poznal Boha, ten tyhle špatné sklony má, musí je překonat a zmírnit spravedlností, aby byl zcela dobrý, tak jako světlo svíce svití a knot měnící se v oheň je ničen, světlo šechiny září na Božskou duši a ničí duši zvířecí a ta se mění z temnoty ve světlo a z hořkého ve sladké mezi spravedlivými, a neracte si myslet (Zid! Kdo by to byl řekl!}, že to, co jsem na sebe vzal. je kdovíjak lehké! Vůbec to není lehké! Někdy by tolik sebeovládání člověka až připravilo o rozum! A jsou tu i jistá nebezpečí..." Fried: „Nebezpečí?" Munin: „Nebezpečí, vskutku velká nebezpečí! Co j ste si prosím myslel',' Ta zatracená Lili tli na mne nepřestává číhat f Ta prokletá doufá, že se ji ze semene, které mi unikne, narodí nějaký chudáček čertík! A pokaždé když se dotknu toho svého ěofárku, tak vám vyskočí, vyletí z pekla a už tu se svištěním je, fiííí! A lej á se, jak už račte vědět, ovládám. Koušu se do tváří! Ještě drobet a... přece se ovládám! A nemusím činit pokání, jako to dělají ti nešťastníci, kteří ve zkoušce neobstáli a semeno rozlili!" Fried; „Dost! Mlč už! Mně už z těch řečí praská hlava! Jak dlouho už se... myslím, kolík let už se takhle,,." Munin: „... ovládám',' Už přes sedm let, prosím, Od té doby, co začalo být zle." MIN l'i»l||||\Í I Viz LASKÁ, ! K neobvyklému rozhovoru na toto téma došlo mezi w i^sermanem a Neiglem, Bylo to y době, kdy dr. Fried ■ i n i I po své zemřelé Paule (viz VÝCHOV A) a Markus ■ lil lora upozorňoval na onen „smutný a banální rozpor \ itiiši povaze", totiž že prý máme „všechnu tu sílu, lásku t sečku tu mohutnou silu vášně, a na koho je prosím i m iterujeme? Na jediného člověka. Na úsměv, mateřské ŕiiiiménko, na uzlíček zvyků a názorů. Na pouhý vak ,i, jak se zdá, plný rozmarů, Jak jeto úžasné-člověk miluje druhého člověka. Nic víc a nic miň." Tady Was-Norman odložil sešit a pohroužil se do myšlenek. Pak Kiéiil Neiglovi vyprávět cosi, co se té věci vůbec netýka-li» t itoval Zalmansona, svého cizoložného přítele, který M mu jednou vyznal z toho. že když chodí po varšav-tk ve h ulicích, zvlášť takhle na jaře, když se ženy vy-l^irádi a procházejí se ve střevících na vysokých podpatcích, pociťuje prý najednou hroznou vášeň. Zal--iinison: „V takových chvílích bych vám zničil celý i vití Rozdrtil! Srazil ho na zem! Já vám chodím po ulicích a vzdychám, prostě jen hlasitě a nestydatě vzdy-, kun, a ženy... Koukají na mne a smějou se, čubky! v m si tak mezi nimi po ulici chodím jak ten satyr a \ lakových momentech - a tohle je hrozně divné! - prá-tehdy vám k nim cítím nenávist, takovou divnou nenávist..." Wasserman, který Zalmansonovu zpověď poslouchal s velice smíšenými pocity („Ten netvor mi přece málem znásilnil ženu! A já tu, prosím, sedím naplil t i němu v šeru redakce a začínám se usmívat... to i íl o na souhlas, fuj tajksl!"), se Zalmansona zeptal, co 534 535 přesně myslí slovem ..nenávist", a vydavatel, jehož aro. gance a sarkasmus se na okamžik vytratily, řekl, že tu nenávist k nim nepociťuje kvůli něčemu, co by mu sii.nl ženy udělaly, chraň Bůh, s nim vždycky jednaly pěkně, všechny, a on by] přece zapřísáhlým milovníkem žen (redakce je ochotna se vsadit, že tady se Anšel WasseT-man ehápavě usmál), to nepřátelství pociťoval kvůli tomu, co z něho samou svou podstatou dělaly. Jeho podstatou. Protože on, pokud to snad někoho zajíma, dokázal milovat úplně všechno, Zalmanson: „Stejně vášnivě bych dokázal milovat celý svět i nicotu," Poznávat nové, jemné odstíny citu, které v člověku vy voli zamilování do kvetoucího keře šeříku, bláznivého letu motýlů či do zvuku tahací harmoniky. Tahle Zalmanso-nova slova nejsou dost jasná. Můžeme předpokládat, že si připadal pokořený, protože tolik toužil po ženském těle. Pokořený, protože byl od přírody buřič a tu zoufalou potřebu milovat je chápal ve své polďivené mysli jako omezení. Tak pokořený, jako si připadal Aharon Markus f viz CITY), když si uvědomil, že jsme uvězněni ve své omezené soustavě citů, a proto (Markus:) „Máme uší propíchané jak otroci před dveřmi bledého, ubohého světa, který k nám promlouvá svou jedinou, tak strašně koktavou řečí!" Zalmanson, s povzdechem: „Já do nich jsem, myslím do ženských, blázen, však víte, já je zbožňujú, ty jejich pohyby, jejich vůně, ta jejich nádherná cela. ;l přece jsou jenom omezeným, konečným, malým a jednotvárným zhmotněním té nadlidské vášně, kterou mám v sobě já, my všichni... To ony jsou to vězení, ten úzký ubohý kanál, ten ubohý jazyk, do kterého musím překládat všechnu tu hojnost, kterou v sobé mám." Wasserman na to s neobyčejnou silou: „A řekl bych, že ony taky, myslím ženy, cítí totéž k vám... tedy k nám." A Zalmanson: „Ale ovšem! Tím j sem si jist! My i ony jsme jako vězni odsouzení ke společnému vyhnan- ■tvi bez trošky jiskry na pustém ostrově." A když tohle .. iglovi řekl, Wasserman na chvíli zmlkl, v obličeji se mu [Mistupné objevovaly všechny výrazy, kterých je lid-■>k ,i bytost schopna, které rozhořčeně oznamují, že kdesi probíhá vážný spor, a najednou, veden jakýmsi nepo-iJiopiielným nutkáním, řekl Němci cosi velice intimního, co dokonce i redakce vyslechla s jistými rozpaky, Bfttož pak Neigel. Wasserman se Němci zmínil o intimních stycích se svou ženou. Je možné, že to udělal proto, a- si zvykl mluvit s Neiglem tak, jako člověk mluvívá Ham se sebou. Nebo to snad mělo nějakou jinou, naprosil > nepochopitelnou příčinu. Rozhodné vyjádřil úžas; „Povězte mi, Herr Neigel, vždyť jste přece chytrý člověk, jak to přijde, že mezi mužem a ženou je taková veliká láska a taková vášeň, že jim stravuje duši i tělo, h vy přitom jenom strkáte maličký smičikel do maličké dírky, nic víc! A tohle má být všechno? Vždyť ženské tělo by se před vámi mělo rozestoupit jak Rudé moře před tou holí! Zuřící Sambation by tam měl proudit a vy oba byste v něm měli sedmkrát zemřít a potom z té koupele vyplavat zemdlení, bledí jak stěna, očí nevidoucí, a asi tak rok nedokázat říci jediné slovo, jako kdybyste dosáhli samé země lásky! Jako kdybyste zahlédli tvář hiilivičeho a zázrakem se zachránili!" Neigel mlčel, jen hlavou němě kývl na souhlas. Na okamžik se zdálo, že židovi zjevné závidí, žc může tohle všechno vyslovil nahlas, důvěřovat takhle někomu jinému. Markus řekl: ..Slyšíte, reb Anšel? Jářku - tedy mluvím o lásce - miloval může člověk všechno, cokoliv na světě si může zamilovat, ak doopravdy, inu doopravdy může milovat jen člověka." Wasserman: „Ale vždyť vy sám, pokud se nemýlim, velice milujete hudbu. Někdy vám přece až vhání ilzy do očí?" „Ano, to je opravdu veliká láska. Jenže je tak nějak nahá. Proto to taky nem opravdová láska. Něco ji chybí. Je příliš vynesená, ideální." Fried: Já bych, Mar- xi 6 537 kuši, to, co fikáte, radši obrátil a řekl, že člověk mí cokoliv, cokoliv na světě nenávidět, ale nic nemůže i návidět víc než člověka." MALKOmt Past Dvakrát za tu dobu, co se spolu scházeli, Neigel Was-sermana obvinil, že ho „vlákal do pasti". Poprvé se to stalo, když spisovatel zatáhl do Friedova a Paulina vztahu Hitlerovo jméno a norimberské zákony (viz HIT L KR. ADOLF, též /TO/ SVINSTVO), a Neigel požadoval, aby provokativní protiněmecké narážky vypustil. Je třeba říci, že Neigel se hrozně rozčilil - dlouhými zuřivými kroky chodil sem a tam po místnosti, vztekle bušil do otevřených dveří plechové skříně, na okamžik se opřel o psací stůl a vší silou se do něj zapřel všemi deseti prsty Wasserman se na něho nedíval. V duchu se proti téhle cenzuře bouřil, usmíval se na Neiglovu pra/dnou židli, zlostné, nervózně se popotahoval za řídké vousy a prohlašoval, že „ten příběh nás povede s sebou". Neigel se zatvrdil - se zády obrácenými k Wasscrmanovi a obličejem k oknu žalářenému záclonou důrazně prohlásil, že ve Wassermanových slovech se skrývají jakési úmysly, které nemíní přecházet mlčky, a stěžoval si, že se Wasserman jakoby náhodou najednou rozhodl psát 0 válce, „Vždyť jsi vždycky psával o docela jiných věcech! O Indiánech, o povodních v Indu a o Beethovenovi a Galileovi, docela jiné příběhy! Jiné prostředí L O současných záležitostech jsi nikdy nepsal! Tenhleten podělaný život už znám! A na ten chci na chvíli zapomenout, když poslouchám nějaký příběh! K čemu si vůbec myslíš, že příběhy jsou?" Wasserman, naslouchající hněvivé, ale s velkým zájmem, odpověděl do dlaní vlastmi h rukou, kterými si zakrýval ústai „Je to pořad tatáž \ alka. Pořád ta jedna. A mé příběhy jsou její psanou lir loni. lak je to." Neigel se rozlítil, dupl, jako kdyby i lid I rozbít dřevěnou podlahu baráku, a s rozhořčeným křikem na spisovateli žádal „odstranit všechny ty provo-kalivní narážky na Norimberk!" A několikrát hodil do jedné ze štěrbin v dřevené stěně před sebou slovem [ijist*. Wasserman samozřejmé nechápal, o jaké pasti to Němec mluví, ale jak se tak jeden před druhým nadýmali ii /jise smršťovali a svůj hněv v jakési směšné pantomimi: obraceli proli rozličným předmětům v místnosti, ale nu i na okamžik proti sobě navzájem, pochopil židovský ipigovatel, že Neigel nemyslí past, kterou chce na něho nastražit on, totiž past lidskosti. Ne, Neigel ještě nebyl „nakažen lidskosti" natolik, aby to Wasscrmana uspokojilo, Neigel se bál něčeho mnohem konkrétnějšího a bez-prostrednějšího, Wrasserman však ne a ne přijít na to, co lo asi je. Znervóznilo ho. že Němec jeho příběh najednou bere tak smrtelně vážně. Pár dní předtím přece řekl, že ne Wasserman mýlí. co se síly slov lýce. Podruhé vykřikl Neigel „Past!" m noc před odjezdem nu DOVOLENOU (viz). Vlak do Berlína mu odjížděl Varšavy v šest hodin ráno. Jeho řidič už auto náležité připravil. Neigel se však odmítal vydat na cestu, dokud Od Wassermana neuslyší pokračování Kazikova príbehu. Wasserman si ale velice lstivé postavil hlavu, že bude Němci celou noc vyprávět příběh návratu Dětí srdce (Viz NÁVRAT DETI SRIX'K), a j ako kdysi Šeherezáda vyprávění protahoval po celou noc, Když byl konečně hotov, požádal ho Neigel, aby splnil svůj slib a vylíčil inu „aspoň v hrubých rysech, Sehcrezádo, je to hrozné dňlcžilé!", co Kazika potkalo na konci života. Wasser-nimi odmítl. Byl strachy celý bledý, ale věděl, že odmítni rut musí, Neigel vycítil, že byl zrazen. Zlostně vykřikl 538 539 „ZRADA!" (viz), bouchl do stolu a znovu žádal o pokračování príbehu. V tu chvíli se Wasserman dovtípil, proč Neigel musí znát pokračování (viz PLAGIÁT), a odmítl tím důrazněji. Usmál se a řekl, že pokud Neigel chce, může si zbytek příběhu vyprávět sám. Neigel se polekané podíval na hodinky a pak se na Wassermana vrhl a začal ho bít. To bylo poprvé a naposled, co ho uhodil. Wasserman: „Popadl mě za můj ubohý chřtán a vší silou mě tloukl pěstmi, ale já nevydal ani hlásku, celý jsem se zmenšil a doufal, že se blíži konec, protože takhle, zblízka, se měještě zabít nepokusili, vždycky jeti zdálky, ani sc mě při tom nedotkli." Jenže Neigel se najednou zhroutil, chv ili ležel vedle Wassermana, rychle oddechoval a sténal, a potom se ztěžka postavil na nohy, umyl si obličej, podal Židovi ručník a řekl mu, aby se utřel. Wasserman: „Můj hajzlpucrovský hábit byl samá krev. Pár zubů se mi vústech víklalo, akdyžjsem sejich dotkl špičkou jazyka, tři mi vypadly na zem. Nu což. Aspoň budu doktoru Blumbergovi platit míň." psota MACPUN Svědomí 1. Viz ETIKA. 2. Když Neigel během rozmluvy Wassermanovi řekl, že „Svědomí je židovský vynález, sám Vůdce to ve svém projevu říkal/1 Žid hbitě odtušil: „Věru, je to veliká; ZODPOVĚDNOST (viz) a těžké břímě, ale my jsme na ně nikdy nezapomněli... Někdy jsme byli ti poslední, kteří si ještě vzpomínali, co to svědomí je, a někdy jsme byli tak osamělí, my a ono, lak opuštění, že člověk málem zapomínal, kde je tu vlastně vynálezce a kde vynález..." (Pozn. redakce: Wassermanovu poznámkuje ifVba posuzovat shovívavě. Od Žida jako on, „odsouzeli, in " po celý život k životu v souladu s absolutními ihm v ni mi hodnotami a svědomím, a zvláště když se řádnou jinou zbraní zacházet neuměl, samozřejmé nelze očekávat, že pochopi otázku svědomí v celé její složitosti, li iřeba připomenout, že pro slabého, jenž nedisponuje i......u edky k obraně ani schopností projevit sílu, existuje \ idy pouze jedna možnost, jak jednat-může jen reago- U na situace vytvořenéjinými. Nikdy nepozná onu kmínu a lak běžnou volbu mezi dvěma spravnými možnostmi jednání. Když je člověk silný a jeho síla hledá ■ i i nnění, vytváří složité situace, v nichž se někdy musí ii>/hodnout mezi dvěma relativními, nedokonalými pravcdlnostmi, a nutně tak způsobit relativní nespravedlnost Ten dobrý, nevinný Wasserman!) 1-10 Ml RED '■■ . |.....r;i \ kl vzbouření se proti vrchnosti. V Nciglově táboře došlo k jediné vzpouře. Stalo se to .....j, když Wasserman pracoval na zahrádce. Z Varšavy právě přijel vlakem nový transport a lidé už byli hnáni i m, i Nebeskou ulici. Byl to všední obrázek - tou dobou ic to už dělo čtyřikrát denně a dvakrát za noc. Jenže i. n i okřát se stalo něco neobvyklého-jakýsi mladý muž (bědovaného zevnějšku se vrhl na jednoho z ukrajinských strážných a vyrval mu z ruky zbraň. Začal střílet, in zně řvát a utíkat naslepo zrovna k Wassermanovi. Oci mu strachy vylézaly z důlků jako krabovi. Za pár \ lerin se Ukrajinci vzpamatovali a začali střílet. Nastala Ntrušná panika. Zmatení Židé pobíhali sem tam a vbíhali ii izným do rány. Jakmile ten povyk zaslechl Neigel, 540 541 vynoril se ze svého baráku, v ruce revolver, který W; serman tak dobře znal, (Pozn. redakce: Je třeba říci, žc k tomu došlo po oné noci, kdy spolu rozmlouvali o ZODPOVĚDNOSTI /viz/', VOLBĚ /viz/ a ROZHODNUTI /viz/; Neigel Wassermanovi slíbil, že pokaždé když bude mít zabit člověka, obnov i své původní roflř hodnuti. že bude zabíjet. Podle Neigla to prý jentffl „utvrdí jeho víru ve Vůdce a ve vlasmi práci".) Všechno se událo takto: Neigel vyrazil z baráku a vrhl se na mladého Žida ozbrojeného puškou. Uhodil ho a zbraň mu vyrazil z rukou. Z baráku „lazaretu", kde vlastnoručné zabijel staré lidi, nuzáky a děli. kteří přijeli posledním vlakem, zrovna vyšel STAUCKE (viz). Na Nebeské ulici vládlo mrtvolné ticho. Všude se válely desitky zabi* rých a raněných. Mladý Žid klesl na kolena, hlavu na zemi, a oddechoval ztěžka jako zviře. Hubená žebra se mu strašně rychle zvedala a zase klesala. Strachy z n vyrazil proud výkalů. Neigel na řeht) namiřil revolver. Udělal to pomalu, protože chtél, aby to všichni viděli a vzali si to k srdci. Přejel pohledem všechny přítomné, Na okamžik se jeho oči setkaly s očima nedaleko stojícího Wassermana. Z Wassermanových očí sršely jiskry. Něco na něho volaly. Něco mu připomínaly, něco po nčm žádaly. Wasserman: ,Jen na jedinou vteřinu Neigel zaváhal. Jenže co je to vteřina'' Cd é stromy per, řeky inkoustů atd. nepostačí na to, abych vypsal příběh té jediné vteřiny. Proto to řeknu jen v kostce, Neigel vystřelil jednou, dvakrát, desetkrát. Vyprázdnil do toho nevinného chlapce celý revolver. A střílel dál, i když to už nemělo smysl Protože mel lakový vztek ne na toho chlapce, ale sám na sebe a možná i na mne. Protože Neigel proti své vůli splnil slib, který mi dal. Možná že kdybych tam v iu chvíli nebyl, tak na to zapomněl, jenže mé oči mu poručily a on poslechl. Na zlomek vteřiny předtím, než začal střílet, drobet zaváhal. To viděli všichni. VSitlim - Staucke, Ukrajinci, všichni." Když střelba ukončila, otočil se Neigel na podpatku a přibouchl za ' i m dveře. Člověk si může jen představit hrůzu, která ho n ieli váti la - vypadal jako někdo, jehož právě op usti 1 o vrozené nadáni, jako plavec, který uprostřed oceánu *,)ÍNtif že zapomněl příslušné pohyby. Ukrajinci neztrá-.. li čas a začali masakrovat Židy, kteří zůstali naživu. Dvě kulky zasáhly také Wassermana, ale ublížit mu ne-Utohly Posadil se, hlavu mezi rameny a hrb tak vysoko, \aV to jen šlo. O deset minul později všechno ztichlo. Piiwilli ..modré", aby odklidili těla. Ten večer Neigel VV lulermana ne vybídl, aby mu předčítal. MARKUS, AHARON Viz CITY. ■ n t™n ,mni NACHUT, HA'ADAM HA-Mi iiécenný Termín, jimž nacisté bežné označovali ty, kteří nebyli příslušníky panské rasy Aby príslušník S S obdržel povolení k uzavřeni sňatku < vi/ PO VOL EN í K UZ A VŔ Ľ N i S Ň ATKU) se s vou vy-Vlilcnou. musel dbát na to, aby jeho partnerka nepatrila V lidskému typu označovanému za méněcenný (dále MC), Neigel Wassermanovi ukázal obežník, kde se ulom pojednávalo. V tomto dokumentu, rozesílaném po Viech jednotkách SS, byly citovány výňatky z brožury Mč/rť-ivitný čloyék (vydal Nordland. Nemecko), kde se n h fikalo: „MC se po siránce biologické podobá člově- 542 543 ku normál ni mu. Má po dvou rukou a nohou, oči, ústa a cosi, co připomíná mozek. Avšak přestože se vzhledem pozoruhodné podobá člověku, je to bytost strašná, Běda tomu, kdo zapomíná, že ne vše, co se lidské bytosti podobají také musí být," N1SUTN, 1ŠURHA-Povolení k uzavření sňatku Doklad, ho/ něhož se žádný příslušník S S nesměl se svou vyvolenou oženit. Tento doklad vesel v platnost v roce 1932, kdy byl zveřejněn „zákon o sňatcích příslušníků SS". Vydat toto povolení byl oprávněn pouze Reichsruhrer Himmler. Když Neigel Wassermanovi vyprávěl o svém manželství, poznamenal, že „naštěstí jsme se vzali ještě před rokem třicet dva". „Naštěstí", protože Christinina delší neplodnost na samém počátku manželství mohla uškodil Neiglovu postupu v „hnuti". Wasserman nechápal, i> čom to Neigel mluví. Neigel mu tedy vysvětlil, že povolení k uzavření sňatku se vydává na zaklade dohro-zdáni lékaře, který uchazeč ku o sňatek s příslušníkem vyšetřil, přičemž vyšetřeni spočívalo především v odhadnutí uchazeččiných možností rodit Říši děti, tímto účelem museli žadatelé o povoleni k uzavření sňatku přiložit k žádosti fotografii uchazečky, přičemž bylo ponecháno na nich, zdali na ní bude „nahá, čí obledfM v plaveckém úboru", jak praví zákon o sňatku, a němečtí rasoví experti fotografii prohlíželi zvětšovacim sklem. Wasserman, udivený a smutný, vrtěl hlavou. Neigel mu vysvětlil, že tito experti měli dbát hlavně na to, aby zabránili míšení s typem označovaným za MÉNĚCENNÝ (viz), a Žid si pomyslel: „Takhle už to zřejmě »in rdi, že ten, kdo má svého bližního ^a ne-ľ loveka, se tVwri a stane se jím sám," Neigel, jemuž tato ahTW&féra itpi i milosti svědčila, řekl: „V osmatricátém se naše situace Jíítě víc., chrň... zkomplikovala. Tedy... byla trošku i finulnstivá." To proto, že právě v tom roce vstoupil V Německu v platnost „zákon o rozvodu", který muži m m snoval rozvést se se ženou, když mu odmítala rodit i 111 iv ho by la neplodná. a nej en to. Když by lo ženě přes iivntL'1 let a \ mládí dala manželovi libovolný počet drti, směl se s ní teď z důvodu neplodnosti rozvést .....sto ní si vzít ženu mladší, Wasserman roztrpčeně; „Knjeh potřebuje děti, co?" Neigel: „Přesně tak! Každá řcuti j c povinna dát Vůdci a Říši děti Tohle je Hinunle-rovu osobní bláznovství. Ostatně on svou ženu opustil, m, lnu Margu. Znal jsem ji osobně. Pak odešel ke své milence a Marga mu poslala blahopřejný dopis. Představ ni io. Napsala mu: ,Kež by ti Hedwig dala deti!' Co Mikové velkorysosti říkáš, Wassermane? Vy byste snad dokázali říct něco takového?" Wasserman dělá. že otázku neslyšel: 1+A co jste tedy udělali, vy a vaše žena, ■i i-l slim s tím zákonem o rozvodu?" Neigel odtuší hla-ni který jako by se snažil zlehčit jeho vlastni slova: i Kristina mí pochopitelné okamžité navrhla, abychom 111 z vedli: nechtěla mi ničit vy h li dky na postup." A po 11ivilee mlčení: „Nejpodivnější na tom, Wassermane, je, fv hned pár měsíců nato byla Tina těhotná, Všechno se dulo do pořádku. Všechno, Kari se narodil čtyři měsíce i< ioin, co začala válka, v únoru čtyřicátého roku, a Li-ired rokem." Wasserman: „Protože vás vaše choť tli ij til a." Neigel chce tuto sentimentální domněnku odmítnout, ale zarazí se. Pohrává si s tou myšlenkou a zřejmí v ní nachází zalíbení. Rozhostí se ticho. Pak 'tcrnian hlasité řekne: „FJerr Neigel. Jednou, bylo to phd mnoha lety, šla moje žena na večírek k /ulmaiiso-ftovl i o kterém jste už tuš i m s ly š e I, a Za 1 m a nsoo j i tam 544 545 vtlačil do šatníku a líbal ji na rty." Neigel sc na Wassci mana dívá, zpočátku nechápavě, a potom pochopí. Vec sama není tak důležitá jako to, že mu to Wassennan řekl. Pochopil. (Wasserman: „Který rarach mi to jen nakúkal, abych mu to řekl? Pánbůh ví. Snad je to tím, že jsem syn hokynáře a že jsem si moc dobře zapamatoval, co mi říkával nebožtík tatínek, totiž že za zboží musí člověk platit, Ano, já mu to tajemství jeho ženy a jejich lásky musil zaplatit nějakým vlastním velkým tajemstvím. Cd, Anseli! Jaký je z tebe na stará kolena mluvka!") n*o: NACHUT Nemohoucnost Stav tělesného postižení. Podle Wassermana je toto stav „všech bytosti stvoř ných k obrazu Božímu". Toto mínění vyjádřil, když se Kazik začal Frieda vyptávat, jaký vztah mají lidé k vlastnímu životu a zdali jej mají rádi (viz MLADI), Neigel, v té chvíli právě unavený a skleslý, proti „té tvé krutostí Wassermane" slabé protestoval a byl ochoten přísaha že „než jsem potkal tebe, tak se mi život líbil. Zil jsei rád- Rozumíš? Rád jsem ráno vstával a dělal svou práci! Rád jsem dýchal a jezdil na koni a trávil čas s manželkou a s malými, měl jsem to rád!" Na což Wasserman odtušil s obvyklým trpkým úsměvem: „Všichni jsme zmrzačení, Herr Neigel, mrzáci těla i dueha, učinění invalidé. A když se na věc podíváte zblízka, pochopíte, že dokonce i ti z nás, kteří se mají za šťastné. pociťuji v hloubi srdce týž hlodající smutek. Téhož červa hoř beznaděje, Moc dobře totiž víme, že o štěstí, průsvitné jak ta mýdlová bublina a zrovna tak pomíjivé, přijdema a navždy je ztratíme. Že nám právem a zcela přirazeni IMířil©, jenže přišli jacísi ničemové a připravili nás o ně. A proto, rozumíte, proto se z nás stali mr/áci. Jsme mr- n i radosti, invalidé štěstí, kleštěnci smyslu, Herr Nei-gul, Jenomže jak už to bývá s údem, který byl oddělen, lilu po něm neustále touží, a seč je s to, snaží se předsta- n il, že cítí jeho tep a jeho teplo, a tenhle smutek, smu-Wí. piatuenici /. touhy po tom. co bylo uťato a navždy Vtriecrio, nám drtí srdce ve svém moždíři - či se snad mýlím, Herr Neigel?" 03 NIís / ii/m k l*v mimořádný z hlediska příčiny, významu a cíle. I Wasserman byl zachráněn zázrakem. Došlo k tomu Va chvíli, kdy ztratil nit příběhu a nedokázal odpovědět nn Nciglovu logickou otázku, která mu tentokrát - už I.....ctí - byla položena z tvrdohlavosti a také proto, aby Neigel Wassermana potrápil: Jak je možné, že Polka hmla žila za války vzdor všem zákazům se Židem Frie-dem,' Wasserman pro to nedokázal najít vhodné vytlení Napadaly ho různé chytré odpovědi, ale jednu jhr druhé je zavrhoval. Zřejmě se už zase nemohl „upa-■ 111 ii vat na ten věčně zapomínaný příběh". Právě tenkrát pocítil Neigel potřebu svěřit se s tím, že mu žena před několika lety navrhla, aby se rozešli, aby její neplodnost m lii iLiiila jeho služebnímu postupu v SS (viz POVOLENÍ K UZAVŘENÍ SŇATKU), a s novým sblížením, ke iii emu došlo v důsledku vnějšího ohrožení jejich vzta-lui WEisserman: „A já už v tu chvíli věděl, CO mu na-«hyntut! Hned j sem mu vyprávěl, jak se Paula doslechla 11. havných opatřeních (viz TO/ SVINSTVO), jak šla k ľ nedoví a jak se s ním pomilovala, ano.., Snad to byl 546 547 zázrak, snad to bylo tím, že mě to nikdy předtím ncnup.n I lo, a dost možná za to mohlo obojí. Zázraky arci musí mít štěstí, abychom v ně uvěřil i, jenže my j sme zpívává li: ,Rabi dělá zázraky, / já viděl to sám. / Vylezl si ni žebřík, / dolů mrtev spad. / Rabi dělá zázraky, / já vidíl to sám. / Do vody se ponořil, i mokrý vylez pak.,. * ** Viz též HITLER, ADOLF. 2. Dva dny po VZPOUŘE (viz) na Nebeské ulici, když Wasserman pozdě večer dovyprávěl Neiglovi pokračováni příběhu a chystali se rozloučit, řekl si Žid o svou ránu z revolveru. Neigel ucouvl, pak vyskočil a prohlásil, že „V žádném případě!" „Ale vždyť jste to slíbili Slíbil jste to!" ječel Wasserman, Neigel však sekl: „Na to dnes večer zapomeň." „Tak pro vás už slo německého důstojníka nic neznamená?" zeptal se W serman, a Neigel zrudl, ohnul prsty, až mu zaprašte]y klouby, a najednou vztekle vybuchl: „Poslyš, Wasser-mane, ty sám jsi přece říkal, že pokaždé když střílím, musím rozhodnout, to tys mi to nasadil do hlavy! Ť jsem se tedy .rozhodl: Nezastřelím tě! Teď ani nito jindy! Ne a ne a ne! Je to jasné?!" Wasserman dával najevo víc hněvu, než ve skutečnosti cítil: „Vy jste to slíbil! Slíbil jste to! Proklínám vás, Neigle!" A Neigel s obličejem staženým hrůzou: „Ne! Bože! Pro tebe to nic není! Ty zřejmě nic necítíš, když na tebe střílím! Žáden m bolest! Ale se mnou je to úplně jiné! Teď už tě trochu znám! Pro mne už nejsi prostě jen další Žid jako tamti!" (Ukázal na okna a na to, co bylo za zataženými závěsy.) „Ne, Wassermane. Na to zapomeň. Už to nedokážu" A odmlčel se, polekán tím, co mu právě uklouzlo. Wasserman ho pokoušel až po nejzazš i možnou mez:, ,Ale vy jste přece německý důstojník, I lerr Neigel, chlouba Třetí říše, a já jsem než lidské smetí, pouhý Untcnmenseh (viz MÉNĚCENNÝ). Vystřelte na mne, Neigle. protože když to neuděláte, přestanu vám vyprávět svůj příběh! u-.ol křičí: „Musíš! Musíš vyprávěl!" „Tak? Pročpak myslíte, že se m asi před vámi každý večer tak na-in.ili.iin.' Snad pro vaše krásne oči?" Neigel se skoro n|iliié zhroutí: „Protože vyprávíš rád! Máš to rád!" „Ne! i iže si přeji zemřít, Neigle! Žid Shylock si žádá svou libru masa! Feuer, Herr Neigel!" Wassermanův krik i.il ii by Neiglovi vrátil jeho klid. Nebo snad bezprostřední zapůsobil na tu část jeho já, která byla vycvičena, aby podřídila každé autoritě? Bledý jako stěna vstal, vy-táhl revolver a natáhl jej. Přitiskl Wassermanovi revol- i ke spánku, jenže hlaveň mu na kůži tancovala, i VY.isserman: .Jak ten šprýmař na svatbě před nevěs- .....,,L) Wasserman Neigla drsně požádal, aby se přestal iFii-ii m hleděl se ovládat Neigel přiznal, že nemůže. Neen lakového se mu prý ještě nikdy nestalo. S úzkostí eptal: „A co když mi tentokrát umřeš?" Wasserman iC usmál pod vousy a tónem takřka vojenským přikazo- l „Střelte, Neigle! Vypalte kulku! Vždyť jsem jen Žid, ulepiv jako všichni ostatní!" Neiglovy třesoucí se ruce, rající revolver, se uklidnily teprve po chvílí. Němec si Odkašlal a nesměle navrhl: „Ehm, možná... Totiž.., nemohl by ses dívat jinam? Třeba tamhle ke dveřím." Was-■n i man: „Copak tím směrem asi leží? Snad Mekka .liii?" Neigel: „Ne, to jenom.., no prosté, škoda zas ni/hijet okno, ne?" Wasserman se dal do smíchu, Oka-m/1 k nato pochopil smésnost svého návrhu i Neigel 11 l.i I se do smíchu s ním. Toto stojí za povšimnutí: smáli ne spolu. Po jeden krátký okamžik cítili, jak dobře si navzájem rozumějí. Člověk, jak řekl jednou Wasserman. i tvořen z poddajné hmoty. Měl pravdu: člověk zřejmě přivykne zabíjení, ale přivykne i tomu, že nemůže zenu n. A tak se to zkouší se zázrakem. Když smích dozněl ii oIiei se uklidnili, řekl Wrasserman mile, přátelsky: „Tak i.d, prosím, Zastřelte mě." Neigel zavřel oči a vystřelil. \\ i^serman: „Ten bzukot mi prolétl hlavou, a jak tak 548 549 letěl, já zjistil, co to Neigel zapisuje, když mu vyprav JK tu historku. Bože! Neigel ti upustil revolver a dal se zasa do smíchu, to proto, že jsem byl pořád ještě naživu, alf taky proto, že se stalo něco úžasného - kulka zasáhli rám dveří, odrazila se k oknu a rozbila okenní tabulku. Zázrak nás odmítl." 3. Jak se blížil Kazikův konec (viz K.AZIKDVA SMRT) a ukazovalo se, že naděje, které do něho umelci vkládali, se nesplnily, protože Děti srdce na své poslední misi neuspěly, Neigel a Wasserman rozmlouvali šeptem, v němž zaznívalo poražen cel v i. Pokoušeli se příčinu neúspěchu pochopit. Wasserman byl toho názoru, že spočívá v povaze zázraků Neigel se podivil. („Zázraků? Co že sis vzpomněl na zázraky?") Wasserman: „Na, víte, rlerr Neigel, vy i ty mé Děti srdce jste se pokusili provést takový zázrak.., tak nějak přehnat lidskou povahu... vy jste to zkusili po svém, no a moje Děti srdce taky po svém. Všichni jsme se pokoušeli stvořit nového človeka,.. jenže z toho nevzešlo nic pěkného. Všecko se zhroutilo.., vy jste tím, co jste dělali, způsobili... no, však vy už víte co, a já tím, co jsem dělal... no jako obyčejné - jednou v životě jsem chtěl vyprávět hezký příběh, Příběh jaksepatří, i mravní učeni jsem do něj chtěl vložit, chtěl jsem být něčím jako filozofem, cel Já starý hlupák! K něčemu takovému je přece zapotřebí talentu, předpokladů rozumových i citových! Kdežto já, co jsem to tady poslední týdny tropil? Jen ubohý žert. Nepodarený šprým. Přišel jsem si s nějakým M u ni nem, Seidrtianem či s Chanou Cttrinovou.,. Vaše žena mela pravdu, Herr Neigel, jsem jenom kuriozita. Prokoukla mě skrznaskrz! A já tady čekal zázraky! Člověka, který chce vzlétnout na nebesa, ženu usilující o srdce Boži! Chtěl jsem být takovým varšavským Mojžíšem! Kdepak, Herr Neigel. Zázraky nemají šanci. Ani ty, co mají způsobit zlo, ani ty, co maji přinést milost. Z lidského Wrll /ii/rak nc li pečete! C h n dák člověk aby šel dopredu ■ i. uik krok za krokem, vystačil si s tím nej nutnějším n nuloval a nenáviděl to, co skutečně je, věru, miluj bližního svého jako sebe samého a nenáviď bližního svého Inko sebe samého, toť celé Písmo. A člověk musí mit i.tt. v ulito vání. Se zázraky se daleko nedostanem, Herr Niiucl..." 1*71« NI URIM Mlndi í Hulnhí mezi dětstvím a dospělostí. V 03,00 hod. bylo Kazikovi asi osmnáct let. V tu chvíli procitl ze spánku, připominajícího spánek kukly (viz IHISPÍVÁNI), a znovu stanul v proudu času. Nastalo .....těžké období Trýznily ho tyranské síly. Upadal do neustále se měnících nálad, které ho vyčerpávaly a přioděly do depresí. Nedokázal je ovládnout, a to ho ponižovalo. 1 když se radoval, byla to radost plná neklidu. / icho nahého těla, oděného jen plenkami, začalo růst ochlupení, což ho uvádělo do rozpaků Hlas měl tiajed- ......nízký a trochu chraptivý. Obličej mu ztloustl. Fried, m n Im nikdy neopouštěl, najednou uslyšel drobné mekavé zvuky, následující jeden za druhým, a ve světle uinpy uviděl, jak Kazikovi vyrážej i v obličeji maličká nŇklivá vimrlata a vzápětí pukají hnisem. Pod pokožkou mu klokotala životni síla. Na tvářích se mu nejasně jako mlha objevilo bélavé chmýří. Kazik byl podezíravý vůči k n/dému včetně Frieda. Když doktor odmítal vyhovět ■ i i lerému jeho rozmaru, dupal malýma nožkama a ■■ni iliěeji se mu zračil tak strašný hněv a nepřátelství, že .....Fried honem hleděl vyhovět. Fried: „Vždyť je to Lihu žák. Ještě nevL co vlastně chce. Člověk mu musi 550 551 pomoct, aby to překonal." Někdy Friedovi připadalo, jako kdyby byl v ateliéru rozhněvaného malíře, k téry maluje zároveň oběma rukama a s grimasou ve tváfl vytrhává list, aby se hned vrhl na další, Fried si už ani nemohl dělat iluze, že dítě je jeho. Kazik byl plný neeud* nosti a nevěděl, jak ji ovládnout. V obličeji se mu zračili nezdravá dychtivost a zoufale hledala, kudy ven. Přesto ho ale Fried ani na okamžik nepřestával mít rád, vymýť lei si rozličné důvody, proč má chlapec být hoden lasU a odpuštěni, a přisuzoval mu povahové rysy, úmysly a city, kterých se pak chytal jako stébla, aby svůj vztah s tím podivným chlapcem udržel. K tomu všemu byl ještě Kazik obdařen deprimující vrozenou schopností; diky svému mnohoznačnému vztahu k ČASU (viz) dokázal vidět v každém předmětu i osobě zároveň proces růstu i úpadku. V každé živé bytosti, v každé rostlině viděl nelítostné bitevní pole nikdy nekončícího boje To ho deprimovalo a zvětšovalo jeho násilnícke sklony, které teď vybuchovaly beze vší kontroly. A presto, jak už se někdy stává, se z tohoto citového zmatku vynořil chlapec, který dokonce i doktora překvapil svou silou, rozhodností a optimismem, jenž z něho prýštil jako posilující lék, který si vytvářelo samo těla jako prostředek proti všem bolestem těžkého období dospívání. Kolem půl čtvrté ráno Kazikovo bláznovství poněkud polevilo. V jeho pohybech i v samotných končetinách se teď objevil jistý' soulad. Oči mu rozjasnil jakýsi nový pohled, zvědavý, plný sebedůvěry a velice jasný. Doktorovi se srdce dmulo štěstím. Kazik přišeU sedl si mu k nohám, chopil se Friedovy staré ruky a zeptal se ho, zdali to, co od něho kdysi před lety v dětství slyšel, je pravda. Matně si vzpominal na jisté věci, které mu Fried kdysi vyprávěl o světě za zdmi zavřeného domku a o jiných lidech (viz VÝCHOVA). Doktorovi se sevřelo srdce. Teď tedy ztratí i toho chlapce. Kolik rozchodů může človek vydržet? Tiše připustil, že ilomku existuje svět. Že jsou tam lidé. Na okamžik ie mu hnusil radostný úsměv, který chlapci svitl v kout- i ich rtů. Kazik se zeptal, jaký je život tam venku, a doktor řekl: „Prostě život." Potom se Kazik zeptal, jestli lidé v tom světě mají život rádi. Fried měl chuť zalhat, ale nemohl Ten chlapec měl v sobě něco, co člověku lež znechucovalo. Měnilo ji ve zbytečné marněni času, Ka-/1 k J řiedovu odpověď vyslechl (viz N EMOHOUCNOST) ii celý udivený se nad ní zamyslel. Zeptal se, kolik jich ir, těch lidi venku, a doktor uvedl počet,který mu připa-.1 i dostatečně blízký pravdě, Chlapec otevřel ústa. Číslo nepochopil. Pak se zas usmál tim svým bolestným úsmě- i n a řekl, že na tom, kolik jich tam je, nesejde, on šije |isi, že jeden z nich prostě život mít rád musí a že tím Jedním chce být on sám. Dojatý doktor se ho zeptal, co podle něho ta láska k životu je. Co pro něj znamená n .n Jenže tahle otázka byla na Kazika, jehož schopnost myslet a vyjadřovat se byla žalostně omezená, příliš ilnžitá. Dokázal říct jen tolik, že „To je něco dobrého. Něco, co chci. Něco, co tam musí být. Pojďme si pro to," A tak se, bez zbytečných připrav, vydali na cestu. Viz též PUTOVÁNÍ NÁMĚSÍČNÍKŮ; RADOST ZE ŽIVOTA. U VEL 111 ipeni I, Tíže, břímě. 2. Přenesené: líže starostí, žalu, trápení. Hmotná nebo duševní tíseň. Podle Wassermana kompas, maják, merítko každého I n kkého rozhodnutí. Wasserman vidí v tom, že člověk je l i mi pění vnímavý a že šije uvědomuje, vyšší posláni 552 553 člověka. Co víc, je to jeho protest, nejvyšší výraz jeho svobody. Míru lidství člověka lze podle Wassermana určit množstvím utrpení, které se mu podařilo zmírnil nebo odvrátit. Pozn. redakce:: Je téměř zbytečné zdůrazňovat, že Wasserman jaktěživ nestanul tváři v tvář dile matu, kdy by byl napr. nucen způsobit utrpení, aby si zachránil život. Redakce se zároveň domnívá, že jeho pasivní, ctnostný postoj v něm byl zakořeněn tak pevně, že by se byl raději nechal zničit, než by způsobil utrpení. Přít se o tom s Wasscrmanem by bylo totéž jako diskutovat se slepcem o různých barvách duhy. SAHARURIM, MASAL HA-Putování náměsíčníků Cesta, kteron podnikli Fried, Kazik a další UMÉLCI (viz) z Friedova domku do Ottová. Začala v 04.27 hod. ráno, kdy bylo Kazikovi asi dvacet dva. Kráčeli alejí s ptačími voliérami, minuli mohylu, kde byla pochována Paula, a zahnuli do uličky Věčného mládí. Byla to skn pinka unavených lidí, kteři se ocitli téměř na pokraji sil a v Kazikovi viděli svou poslední naději. Každý z nich mu ukazoval, kde bydlí, spí či provozuje své umění, a vysvětloval mu, kdo je a v čem spočívá zvláštnost jeho uměni. Moc toho nenamluvili. Jen pár slov či gest (Mu-nin: „Mně postačila gesta,1). Markus: „Mezi námi jsou totiž takoví, kteří si ani na chvíli nepřestanou povídat sami se sebou nebo s druhými, ale když se jim položi jediná důležitá otázka, rázem oněmí. Jsou strašné zmateni. Opravdu, co jsme vlastně byli';' Kamarádi Otty Briga;' Jen ubozí partyzáni, žijící v pralesích mimo lidský rod? Jak jsme jen mohli sami zvítězit?" Něco z úzkosti a bídy umělců začalo nepochybné pronikat do Kazikovy duse S otevřenými ústy naslouchal líčení jej ich různých i hvných válek. Cítil to ohromné úsilí, které do nich vkládali Poprvé v životě se jeho citlivá tykadla začala ilolýkal mezí lidských možností a on žasl, jak blízko im m Výprava postupovala vpřed velice pomalu (trvala n n el čtyři minuty), protože na určitých místech se dru-|fau zastavovala, ab> Kazikovi in či ono vysvětlili ;j aby odpovídali na jeho četné otázky. Na své cestě Kazik i .. 11 j|ině minul VYKŔIK (viz), ukradený čas (viz PRO-^ 11TFJEUS), Paulin hrob, GINZBURGOVU (viz) zmu-feiiou tvář a jiné podobné styčné body. Na této cestě uplynuly téměř dva roky Kazikova života a byly to, co mr Ibrmo váni jeho charakteru týče, zřejmě roky rozhodu-Béhem této cesty, na níž se Kazik seznamoval se a ilem, poznal skutečné pár okamžiků vrcholného štěstí (Viz RADOST ZE ŽIVOTA), ale ponejvíce pociťoval In ilcstné procitání k životu a k tomu, co sebou život nutně pfiuáši (viz UTRPENÍ). Wasscmian: ,.A jak jsme tak za i sli, Herr Neigel, jak jsme tak za nim šli, shrbení, i luvcní, mrtví, hotoví náměsíčníci, všichni jsme cítili, že In i irašně, strašné moc potřebujeme... Že nás osud a naše ili i r.ou tak spojeny s jeho osudem a vůli... Není nic i - niejšiho než toho tolik požadovat od tak malého hocha, lli lilku je holt válka, a eo nám taky zbývalo?" Byla teplá um na počátku dubna roku 1943, Nebesa na vzdáleném > >ru osvětlovala narudlá záře plamenů. Zdálky bylo cítit ip.uYne maso. V 05.01 hod dorazila celá družina k Otto v u Moniku. Otto na ně už čekal ve dveřích. li i ARU A Cigareta i n A j papírová trubička naplněná tabákem, sloužící ke humnu 554 555 Když se Neigel vrátil ze své poslední DOVOLENÉ (viz) v Mnichové, začal kouřit jednu cigaretu za druhou. Jednou večer nabídl v náhlém návalu štedrosti i Wasser-manovi. Spisovatel kléry předtím jaktěživ nekouřil, si jednu vzal - to kvůli Zalmanscnovi, který po celou tu dobu, kterou v tábore strávil, nepřestával toužit po svýeh krátkých cigaretách. Wasserman si šlukl, a málem omdlel. Wasserman: „Jářku, hlava se mi zatočila jak to kolo! Jenomže kdo mohl vědět, že cigarety jsou takoví neřádi? Kéž by j i tak oheň pohltil!" Znovu si statečné šlukl a pak cigaretu zahodil. „Hrom aby do něj, do toho Zalmanso-na! To se mám kvůli němu snad udusit?" rwa* írno pro SERGEJ, SEMJON JEFIMOVIČ Ruský fyzik. V dětství byl členem družiny známé jako Děti srdce. Když družinu opustil, proslul na celém světě výzkumy v oblasti optiky. Měl samotářskou, uzavřenou povahu. Vždy pobýval raději mezi svými laboratorními přístroji a paprry s výpočty ncz mezi lidmi. Takový by] už od dětství - ruce zlaté, ale srdce uzavřené. Smíšené pocity, které k němu Wasserman choval, plně vystihuje skutečnost, že v sedmi ze šestnácti příběhů Dětí srdce Sergeje se zbytkem družiny do akce poslat „zapomněl". Wasserman redakci otevřené přiznal, že „Nás dobrý Sergej má v sobě něco, co... Prostě jako kdyby věci a stroje chápal zevnitř;, jako kdyby k nim patřil... Nikdy jšCm mu nedokázal vložit do úst nic veselého nebo vlídného..Wasserman mel vždycky jisté podezřeni, že Sergeje činy družiny, v nichž bylo tolik lidskosti, doopravdy nezajímají a jediným jeho zájmem že jsou přístroje, které pro potřeby družiny sestrojil. Protože Sergej sám byl málomluvný a ani Wasserman se o něm příliš nešíří, není jasné, jak se Sergej k družině přidal podruhé. Ví se o něm pouze, že za války byl pro své .■n.dosti optiky odveden do ruské armády. Byl v jedné t divizi Buďonncho najthozápadní frontě, kde se podílel ii.i zdokonalování zaměřovačího zařízení dalekonosný e h děl. Byl zajat Nemci, převezen do Berlína, později do tábora pro ruské zajatce a nakonec se dostal do Vařím vy, kde pracoval jako dělník v továrně, která pro vojáky wehrmachtu vyráběla skla do brýlí. Během celé této unabáze se Němcům nepodařilo zjistit, kdo Sergej je ■i h kou kapacitou je vc svém oboru, Zde začíná jeho příběh postrádat jasnosti. Koncem roku 1942 přišel do uvedené vojenské továrny na předměstí Varšavy Otto. Uviděl Sergeje v oděvu zajatce a okamžitě ho poznal. Sergej Otru nepoznal. Sergej se už nacházel „na druhé Mrané vlastního života" (Markus) Orto podplatil muže, kicrý za vězné zodpovídal (Fried; „Polovina měsíčního rozpočtu zoo!'"), a odvedl Sergeje do zoologické zahrady Když se očistil, oblékl a řádně se najedl, začal se Sltľcj vzpamatovává t. Ale nikdy to u ŕ nebyl doopravdy on Vypadal jako nemocný, chodil podivné („Držel krk, Inko kdyby ho měl ze skla!") a tělo jako by měl sestavena/jakýchsi krehkých kousků. Byl mimořádně plachý, a kdykoliv někoho zahlédl, utíkal do houští. Jen s Ottou nUas prohodil pár slov, přičemž pokaždé celý zrudl ii icdno oko mu okamžitě začalo slzet. Pár týdnů po lvem příchodu do zoo se pustil do provádění nesmyslnili vědeckých pokusů. Když se mu ale Ono taktně cninil o tom, co dělají v zoo ostatní umělci, oči mu zadaly rázem plát. Takhle Otto v dětství vždycky Sergeje Upaloval pro nové myšlenky. Otto: „Ale tentokrát, jak bych vám to řekl, tentokrát vám mi ten j cho oheň trochu iui hnal strach. Nevím proč. Říkal jsem si, že j sem možná niľ lul chybu, když jsem takového člověka do družiny Mle zařadil. Nikdo z nich mi přece neslíbil, že když 556 557 k nám kdysi patril, už se nezmení a nebude |my, tie?" Z pokusu, které Sergej v zoo prováděl, stojí za zminku dva: soustava VÝKRIKU (viz) a soustava paralelních zrcadel, sloužící ke kr.tdení času (viz PROMÉTHEUS). Jeho pokusy probíhaly poněkud těžkopádné a vyžadovaly složité technické vybavení, které zoo tie vždy dokázala opatřit. Sergej nebyl mezi ostatními U MELCI (viz;) oblíben, nejen pro své důsledné samotárstvi, ale taká proto, že jako jediný z nich ke svému umění používal přístroje a ve válečný nástroj a v bojiště neproměnil vlastni tělo a duši. Toto ovšem platilo jen do chvíle, kdy provedl svůj poslední slavný pokus, během něhož za podezřelých okolností zmizel (viz PROMHTHĽUS). 'INU JIM Muka Záměrné působeni tělesného nebo duševního utrpení. Kazikova muka. Když se Kazik ohlížel zpátky, zatímco jeho život se chýlil ke konci, zjistil, že většina života mu uplynula v utrpení, které v podsune postrádalo smyslu. Jeho pudy, práni, naděje, jeho síla. úzkost, zkrátka větfii-na jeho duševního kapitálu mu byla dána v takovém množství a intenzitě, jako kdyby měla působit na mocné přírodní jevy jako bouře či oceány, musela se však spokojit s jinými lidmi i se samotným Kazikem, kterého zničila. Tak třeba nepřátelství, které k sobě Kazik ke konci života pociťoval, bylo tak intenzívní, že by jeho silou bylo možno rozpůlit zeměkouli od pólu k pólu, mohlo se však obrátit jen proti Kazikovi a UMĚLCŮM (viz), kteří ho obklopovali. K tomu, aby se rozmělnily všechny ty sily a pudy, jimiž bylo jeho tělo, tělo jediného člověka, nabito, by byl možná potřeboval tisíce lei. 558 ik bez ředicích vod času neměl od samého počátku i umenší šanci, že dosáhne štěstí. Jeho úzkosti a vášně .....působily bolest a ponižovaly ho. Dusily v něm každý záblesk slitování. Ani jediná z potřeb jeho zmučené duse, ani jedno nutkáni jeho mocných pudů nevyrašílo, neiizrálo či neodumřelo v pravý čas, aby je Kazik proměnil ve skutečnou TVORBU (viz), v to, co bývá nostalgicky nazýváno korunou stvoření. Wasserman: „Byl ztracen, Herr Neigel, ztracen od samého začátku... Kdyby se byl radši nikdy nenarodil,.. Vždyť co je těch pár hodin, kterým říkáme .lidský živoť? Co si s nimi lze pi* u ' Co se lze dozvědět o sobě a o světě kolem? Cc! Myslite, že když umíral starý' Metuzalém, věděl na konci i "ta něco. co nevěděl ten večer ve čtvrt na sedm a pět minut Kazik?" I iiio m a/k u položil Wasscrman unaveným, zlomeny in hlasem. Bylo to poslední večer, co s Neiglem snoval nit příběhu. Kazikův život se chýlil ke konci. To platilo i o Obersmnnbannfíihreru Neiglovi, který se / tlovolené v Mnichově vrátil celý zlomený (viz KATA-SI KOFA), Když Neigel slyšel popis Kazikových muk. Wbručel: „Drobet víc soucitu, Herr Wasserman." Hlava měl podepřenu rukou, druhá ruka mu spočívala natažená desce stolu, Wasserman mu vyprávěl, jak se Kazik zuřivě vrhl na zbytek života - žádal umělce, aby mu konečně řekli, kdo je, jaké má poslání a k čemu byl utvořen. Oni však neměli, co by mu odpověděli. Každou •hvíli podléhal s trapnou náruživostí náhlému nutkání. Neměl v sobě naprosto nic stálého a předvídatelného. 1 liieleům připadal jeho krátký život jako pouhý sled ttchvatů šílenství a protichůdných rozmarů, Wasscr-Mum: „Ty momenty nadšení a deprese, bože, to bylo ně-■ " t řasného ľ* Teprve několik málo měsíců před smrtí l vi/ KAZIKOVA SMRT), asi tak v půl čtvrté odpolední se uklidnil. Mohlo to být způsobeno tělesnou sla- 559 bostí, nebo ho možná porazilo vědomi nesmysl nosli a beznaděje. Teprve pak se ohlédl zpátky a ke svému úžasu zjistil, že všechno to, co mu vždycky pripadali jako obyčejný život, skličující, ale stálý, byl vlastně jen sled groteskních, ubohých, pozvolna se sřetézujících záchvěvů. Markus: „Jeho chutě se každou chvíli měnily, a jak rychle se měnily jeho víry, rázná rozhodnuti a neměnné názory...!" Celý sklíčený chápal, že v životě vlastně neshromáždil opravdové zkušenosti. Ze celý jeho život ho možná na život připravoval, ale právě teď, když konečně začal něco chápat, jej musí opustit. Markus: „Tak to chodí, milý Kaziku - za životní zkušenost platíme životem. Vlastním životem.,. Je to, jako kdyby člověk prodával vlastni vlasy, aby si pak za peníze koupil - hřeben." Během posledních hodin byl nesnesitelný. Tělo se mu začalo rozkládat, ještě když žil. Chvílemi překypoval výčitkami svědomí a láskou ke všem, které z něho vyzařovaly ve vlnách nenasytného, bolest působícího ohně, což připomínalo jeho záchvaty nenávisti a zla, V jednom okamžiku se k ľricdovi něžně tiskl a tvář mu pokrýval vřelými polibky, a vzápětí v něm vzplanula zlomyslná jiskra, shýbl se a hbité hodil doktorovi do očí hrst prachu. Wasserman: „A Fried, ten zlomený starý demiurg, se ani neotřel, jen bez pohnuti stál a díval se na toho maličkého, ubohého tvora, v němž tak kvapil život a trhal mu tělo i duši na cáry." Nejhorsí ze všeho byl pocit, že cosi bylo promarněno, který měli umělci i sám Kazik, mocné a nade vši pochybnost jasné poznání, že někde %'elice blízko pŕcuc jen byla jakási šance, kterou však nedokázali najít, A zeje velice dohře možné, že je štěstí kousek cesty doprovodilo, ale pak si z nich začalo zoufat a opustilo je. Připadalo jím, jako by cosi zradili. Ale co, to nevěděli. ľl \< tlJAT I1.wi.it i iierámi krádež, Zločin Obersturmbannfuhrcra Neigla vyšel najevo předvečer jeho odjezdu na DOVOLENOU (viz) k rodu lě do Mnichova. Došlo k tomu takto: ten večer Neigel pti Wassermanovi chtěl, aby tnu vyprávěl dál kazíkův i" Mu h, jehož líčení bylo přerušeno v okamžiku, kdy se i i/ik ve svých třiceti letech právě rozcházel s CHA-Nt >U C1TRINOVOU (viz). Wasserman kupodivu od-iintI i podmínil pokračování příběhu tím, že si teď Ni iil poslechne tu část příběhu, kterou zatím Wasserman přeskočil, protože prý nebyla dostatečně propraco- iiii Neigel chtěl vědět, kterou část příběhu myslí, Mcež Wasserman odpověděl, že to byla kapitola o NÁVRATU DĚTÍ SRDCE. Neigel se podíval na hodinky-vUV do Berlína mu odjížděl v šest ráno. Ve čtyři hodiny ho měl šofér odvézt na nádraží do Varšavy. Měl před i'Ui ještě celé tři hodiny, a tak se rozhodl, že bude I W assermanovi velkorysý a nechá ho napřed vyprávět in důležitou pasáž. Wasserman poděkoval a pusiil sc do i - i ávění (viz NÁVRAT DĚTI SRDCE). Neigel hněvi-nlčky poslouchal „protiněmecké provokace", jak to im val, když Wasserman skončil. Ten večer ostatně ^crman příběh nezvykle protahoval, jako by chtěl .......ict všech literárních prostředků, jimiž disponoval, ■ li i as. Když skončil, byly dvě hodiny ráno, Neigel ■ ľ itovatě zeptal, jestli mu to už stačí a zdali by laskavě ■ \ právěI dál Kazikův příběh. Wasserman jako by scho-• l hlavu do svého hrbatého těla a s ustrašenou kuráží i»11 m r 1111 id oznám i I, že pokračovat odmítá. Že už Neiglo- iI trn příběh vyprávět nebude. Neigel nevěřil vlastním 560 561 usim. Vstal, zařval „PAST!'" (viz) a pak se zuřivé nfl Wassermana vrhl a surově ho zbil. Zdá se však, že sotva se (poprvé) dotkl Wassermanova těla, jeho vztek by J rázem ten tam. Přistoupil k malému umyvadlu v rohu mísmosti, opláchl si obličej a přinesl Wassermanovi ručník, aby se utřel. Pak si sedl na podlahu vedle Wassermana a sklesle ho poprosil, aby ho už netrápil. Zbity Wasserman vycítil, že žádost byla pronesena vlídné, ne liľko h.vLi/. ale ,ikn proslvi i; osobni laskavost. „Am nápad, Herr Neigel," odtušil, „Je mi lito, ale budete si pro ni muset vymyslet jiný příběh," Neigel si napřed myslel, že Wassermanovi pro jeho opuchlá ústa a chybějící zuby dobře neporozuměl. Potom mu pohlédl do očL a pochopil, Sklopil hlavu, prstem si hrál s přezkou na černé botě. Tlumeným hlasem se zeptal: „Jak to víš? Jaks na to přišel?" Wasserman zvolna pronesl: „lnu tak. Trochu jsem přemýšlel a přišel jsem na to." Neujel „Ano. Tak teď to víš." Wasserman, který ještě neví všechno, přestože se ták tváři, to zkusí: „Vy jste jí celý můj příběh napsal, co? V dopisech, které jste ji posílal, jste jí vypsal můj příběh, není-liž pravda?* A Neigel: „Ano, celý." Wasserman se nervózne zasměje: „Arci... A... řeknete mi... myslí si ještě, žejscmv. tedy... kuri-.,, směšný chlap?" Neigel: „Ale kdepak. Říká, zeje to ten nejlepší příběh, který jsi kdy napsal. Totiž ,. 1 už co ' Co? Povězte mi to, rychle mi to povězte!" „Totiž. „ Hm, tedy zajisté chápeš, že..." „Co? Co mám chápat?" „Ze ona. myslím Chnstina, o tobě vlastně neví. Totiž o nál dvou. Hm." „Nic ve zlém, Herr Neigel, ale vždyf jste nu přece sám říkal, že jste jí o mně během své první dovolené vyprávěl, což si nevzpomínáte? Musíte si přece vzpomenout, tenkrát, jak jste jel do tíorislavi do toho dolu! Takže..,7' „Jistě, vyprávěl, ale musíš pochopit, Wassermane..." Neigel se v nesmírných rozpacích usměje, sklopí oči, střídavé si rozepíná a zapíná přezku miI nitě a pokouši se něco řict: „Vyprávěl jsem jí o tobě, mže ano. Říkal jsem ji, že ses dostal k nám. A ona \ l moc dobře, co to znamená .dostat se k nám'. Chápeš, jeti nou tady byla na návštěvě." „Ona? Tady?!" Jaké /klamání zaznívá Wassermanovi z hlasu! Bůhvíproč i lile-1 tuhle ženu, lak křehkou a tak ošklivou, držet od tftchlo misi dál. Kvůli ní. Kvůli sobě. Neigel přisvědčí, ■verman: „No a? Myslí si snad, že jsem, tedy... iiniev?" „Ano, Tak je to. Je mi lito, Herr Wasserman. lenže všechno bylo najednou tak složité. Začal jsem »lim, jako kdyby to byl žert. Tedy ne tak docela žert, řekněme spiš hra, Těžko vám to vysvětlím. Vy to nepo-• hopíie. Najednou jsem jí už prosté pravdu říct nemohl, i lupete?" „Co mám chápat.'" | Wasserman: „lnu, najed-i isem pochopil všecko. I bez toho výstrelu a bzučení, i tikového hlupáka, jako j sem já, aby pohledal! To zvíře igell Obersturmbannfuhrer Neigel! On si ten můj pří-beh klidně psal do dopisů té své, jako kdyby si ho vy-iiivslel samí Viděl kdo někdy takovou špatnost? Já ti v tu lIivíIí vzkypěl!") „Poslyšte, Neigleí'* vykřikl Wasser-nuu, „to je přece plagiát! Ten nej strašnější zločin, ja-i ilm jsic se tu proti mně mohl dopustil! Aeh Bože!" Mir-il se do prsou, svíjel se v bolestech na zemi a sku-1ii.il „To je strašnější než smrt! Uloupil jste mi můj ^Hfh, Neigle, oloupil jste mě o život!" A Němec, stojí-VÍ vedle plechové skříně, odzátkuje novou láhev sedma-owiuksátiprocentního alkoholu, rychle se napije, aniž ílu. po sklenicí, hřbetem ruky si otře ústa a řekne, zády ninčcn k Wassermanovi: „Ale vždyf jsem ti řekl, zeje .......lilo! Kolikrát to chceš ještě slyšet'.' Tak promiň! Ciumiň! Chceš snad, abych si klekl? Musíš mi věřit, že u n in l jiného nezbývalo! Poslyš..." Obrátí se k Židovi, i 11 ničenému na podlaze, a nucené, jxmíženě se usměje. „Miižeš být se sebou spokojený Seherezádo, protože té tvé historce se setkáme, totiž Tina a já. Chápeš? 562 563 Napsala mi, abych si okamžité vzal dovolenou a přijel za ní. Proto taky dnes večer jedu. Totiž... už 2a chvíli. Napsala mi, žc pro ni se najednou všechno změnilo. UŽ dlouho jsem od ní něco takového neslyšel. A to všechno díky tobě, Šeherezádo, Tak co, už jsi spokojen?" (Wasserman: „Všemohoucí Bože! Anšel Wasserman sjednotitelem nacistických rodin! Teď už jsem pochopil všechno. Ty poznámky, které si pohan dělal, když jsem mluvil, ty narážky na potíže, co prý tu má, a ten důvěrný incident, o kterém se mi zmínil, cc! A já zatim zachraňoval jeho hroutící sc manželství!1') Neigel Wasscrmana uchopil za ruce, jemné ho zvedl a posadil ho na polní lůžko, Wasserman se hněvivě odvrátil, Teď Neigel uchopil Wassermanův obličej a otočil jej k sobě. Pátral v Židových opuchlých potemnělých očích, zdali jimi probleskne odpuštění (Wasserman: „Skláněl se nade mnou jako Eliáš nad synem Sulamit!"), a nepřestával pritom mluvit. Táhlo z něho pití a cosi odpudivě kyselého. Horečné vyprávěl o tom, jak se svou ženou žil od začátku války (viz KATASTROFA), Podle něho Chris-tina věděla o jeho práci jen málo, „a snad ani védět nechtěla". Připomněl Wassenmanovi, že od té doby, co se vzali, až do poloviny devětatřicátého měla Christina „to trápení, jak se snažila otěhotnět a léčila se, víc ti ani nebudu vykládat. Myslím, že jí stačilo, když věděla, že jsem v SS šťastný, že po tolika letech nejrůžnějšiho podřadného zaměstnání mám v hnuti najednou stálou práci a slušný plat a že večer přijdu domú, ale do Strany přesto nevstoupila, ona j e tak trochu jako ta Hoje Paula - je to zvláštní, ale teď si vzpomínám, že když jsem byl mladý, vždycky jsem hledal divky, které by se podobaly Paule z tvých příběhů, rakovou... jistě mi rozumíš - Tina politice taky nerozumí, kdepak, ta to, co se teď děje, vůbec nechápe... Představ si, Wassermane, že jsem ji jednou na poslední chvíli zarazil, když se chystala poslat obdiv- n v dopis jednomu spisovateli, o kterém jsi možná slyšel, Thomasi Mannovi, Jeho jméno jsem znal z našeho se-unamu. Jen si to představ - v jedenactyřicátém mu chtěla pcnlal dopis, a on už byl v Americe, zrádce! Nebo jak • Il. ubila ven ve vlněném klobouku a šále, a obojí bylo Červené! A to se prosím stalo koncem jedenáctýřícátého. když jsme u Leningradu prolévali krev v boji s Vorosi-In u tvým i divizemi. Veliké štěstí bylo, že kvůli mně ji nikdo nepodezíral, taky to není žádná brebta, která každému všechno vyzvoní, a kromě mne nemá přátele, oba jiimc samotáři, A potom se stalo Karlovi to s těmi prsty.11 MS 1 akými prsty, Herr Neigel?" „Zlomil si dva prsty na pravé ruce a ona mu je dala do sádry, ona je totiž ošetřovatelka, víš. a upevnila mu je tam prosím tak, že tvořily .1 celý měsíc, zatímco já byl na frontě, se mi doma procházel malý Churchill. Chápeš, co dělá? Nebo ty petúnie." „Co je s petúniemi, Herr Neigel?" „Máme za oknem truhlíky na květiny, Tina má květiny ráda. Někdy *e na jedinou dokáže dívat celé.,." Podívali se na sebe 11 mimoděk se usmáli. „Ano. Zrovna jako ona. Ale po lom, co tu byla na návštěvě, začala provádět věci ještě .Ir, nejsi. Vytrhala hnědé petúnie a zasadila si do truhlíků žluté, růžové a červené. Takže mi teď v Mnichově rostou v oknech žluté, růžové a červené vězeňské štítky. Ŕiká, že to udělala jen proto, aby^to vypadalo hezky, ale JA vím, že mi to má připomínat Židy, homouše a komunity, které mi do lágru vozí. Ona se mi tak mstí, chápeš? protože když jsem sejí zeptal, proč, chápeš, proč třeba musela jít ven v tom červeném klobouku a sále, proč mi tikové věci dělá, bez nejmenšiho studu či výčitky svědomí mi řekla, že ten klobouk a šálu měla na sobě, když Junie měli první schůzku Si i jsme tenkrát na film Char-iieho Chapltna, Tina má totiž ráda komedie a já ji rád ■*lviim smát se. Určitě si v jedenactyřicátém oblékla tu bolševickou výstroj zrovna kvůli tomu večeru! A roz- 564 565 hodně mi odmítla slíbit, že už to nikdy neudělá, a ještě ir.i řekl,:. >■:. je i Nwlm zatěžko řídil se všemi lěmi mihly mi změnami módy - a tím nemyslela šaty, Wasscrmane -N jednou prý člověk smí nosit červené věci, a jindy neh jednou se člověku může líbit takový spisovatel jako Mami, a pak se to rychle zakáže. Ano, teď už víš všechno. Žije v Mnichově s dětmi sama v maličkém bytě, který si pronajala, a se mnou nehodlá mluvit. Nanejvýš mi dovolí navštívit na pár hodin během dovolené deti. ale nepromluví se mnou ani slovo. A pritom by stačilo se 0 ni jen někomu zmínit, a bylí hy n-řizená!" Wasser-man posměšně: „Tak proč to neuděláte?"1 Neigel sklopí hlavu a mlčí. Wasserman se na něho podívá a mlíky prikývne. „Řekla mi," řekne nakonec Neigel, „že se mnou žije dál, ale že tím myslí někoho jiného, Toho člověka, kterým jsem býval. To pro neho prý nosí ten červený klobouk a šálu a pni něho si v ložnici pověsí Chaplinovu fotografii. Jen si to představ - Chaplinovu, po tom strašném filmu, co natoč i E o Vůdci! Dokonce ani nezmění účes, i když se u nás od té doby, co máme Adolfa, dávají ženy střihat úplné jinak, a vedle postele má věčně haldy knih od všelijakých spisovatelů, nechápu, kde j e vůbec sehnala, jejich jména nesmím ani vyslovit. Když se na ni podívám, mám z toho šok, Wassermane, protože ona prostě svůj život nechala strnout, ano, dokonce i výraz v obličeji má úplné jiný než všichni ostatní. Má takový lenivý výraz, jestli mi rozumíš. Žije a vypadá teď přesně tak, jako žila a vypadala v roce 1930, když j se m se dal k hnutí. Moje ženu mě pod vád i -se mnou. Dokážeš něco takového pochopit?" Wasser-man poslouchá a neodpovídá. Myslí na to, že někdy 1 pod silnou vrstvou sněhu kvetou květiny dál. Neigel nepřestává ml uvit. Už se nedokáže zarazit. (Wasserman: „Jak ten nezkušený piják, co poprvé chutnal opojnost slov a zatočila se mu hlava!") Říká: „Ne že by byla komunistka nebo lak. Vůbec ne. Je žena, chápeš, nemá nu politiku žádné názory. Odjakživa nenáviděla noviny. Vůhcc tomu nerozumí. Jen ji leká, když je pohromadě moc lidi. A taky ji leká násilí, Je taková jemná, je..." Ho/pačite se usmál a chvíli vypadal tak hloupě N bezmocně, že se od něho Wasserman odvrátil. Zabolelo ho v očích. Pak se Wasserman zeptal: „A vy jste tako-i ženu přivezl sem?" Neigel: „Ne. To byla taková i hyb*. Pitomost Nachystali nám prekvapení a před vá-i n kemi při vezli na návštěvu manželky všech důstojn íků. Slito se to vloni v zimě. My jsme o tom vůbec nevěděli. Z*ny dorazily zároveň s jedním transportem, když Židi Utíkali po Himmelstrasse, padal sníh a oni byli celí pno-mndralí chladem. Tina hned omdlela To taky bylo mé AléMi, nestačila totiž nic říct. Omdlely ještě dvě. Dove- ■ I.--, m představit, že po téhle příhodě j sem musel dávat mjevo ještě ví e tvrdosti, to aby se o mně a o ní nezačalo mluvit" Odmlčí se a ve slabém poraženeckém gestu roztáhne prsty. „Chápete, Herr Wasserman, nikdy, ani v dopisech, jsem jí přesné nevysvětlil, jaký úkol tady fhém. Nechtěl jsem ji zatahovat do... do toho všeho. Ne klidy všechno vydrží, A většina civilistů ve vlasti neví nic. Je to tak lepší. Tina věděla jen to, že j sem velitel ■ důležitým posláním. Jenže nevěděla, čemu velím V dopisech jsem jí psal jen... prošle o lásce... Píšu hezké dopisy, Herr Wasserman. Velice procítěné. Opravdu. Vy se budete smál, ale já vám někdy psal hotové básně To Tina mě přivedla na myšlenku, abych jí v do-p itiech napsal nějaký příběh. Víte, když jsem jí před pár l vdny řekl, že jste sem přijel, dala se do pláče. Má pořád pláč na krajíčku.., jako ten tvůj Otto... Řekla, že je jí tě lite Byl jsi jediný Žid, jehož jméno znala a o kleném Viděla, že ke mně do lágru přijel zemřít Řekl bych, že to pro ni byl šok. Taky jasně řekla, co si myslí o tvém pnaní. Ona už je taková, Tina, Vždycky musí říkat vsech- 507 no, co si myslí, v tom je ta potíž, prostě si s nm neláme hlavu, a když jsem se vás, Herr Wasserman, pokoušel hájit, prohlásila, že i ty dopisyt které jsem jí psával, než se ze mne stal ,vrah' - tohle prosím říká - byly hezčí než vaše povídky. A pak jsem najednou dostal takový zvláštní nápad a řekl jsem si, že kdybych pro ni třeba napsal nějaký příběh, myslím něco, co by mohla číst Karlovi na dobrou noc, ale co by přitom bylo něco víc než pribčh pro děti, protože Karl je beztak jesle moc malý na to, aby to pochopil, ale třeba začne chápal ona, ne?" „Co začne chápat? Bože můj, Neigle, přestaňte už konečně chodit kolem horké kaše!" „2ačne chápat, že,.. že můžu... Ne, to není ono. Ze je možné být oddaným příslušníkem hnutí, plnit rozkazy, a presto zůstat tentononc, člověkem." Najednou vzplane a buší pěstí o pěst: „Ano! Tohle musí pochopit! Tak je to!" ztěžka oddechuje, naprimujc se a urovnává si uniformu, kterou místy prosakuje pot. Najednou jako by byl zase silný a plný bojového ducha. „Přesně tohle a těmihle slovy ji musím říct!'* Ještě jednou se podíval na hodinky. Do odjezdu mu zbývalo už jen pár minut. „Poslyšte, Herr Wasserman," řekne chvatně, nervózně, „vy nemáte potuchy, y jakém pekle já žiju. Ona mi nedovolí, abych se jí dotkl. Říká, že ji naháním strach. Že prý mám na rukou krev, a jiné takové ženské hlouposti... Říká, že bude uvažovat o tom, jestli se ke mně vrátí, jedině když tady všeho nechám! Ona o tom bude uvažovat! Ona! Vždyť vůbec neví, co říká! Chce nemožné, jako dítě! Že tady mám všeho nechat? Teď? Uprostred války? A co mi na světě zbyde? Jenže ona prý , Pamatuješ, co jsme si museli trpět, než jsme přivedli na svět Karla? Tolik námahy, U'l Rľl.M í\]/.). naděje aym:t;il<:\ i k\ Lili jedinému dítěti, a ty tam denně... desítky lidí.,.4 Nedokáže si představit, kolik lidi já ve skutečnosti... každý den (Wasserman: „Ten velikánský nacista, to hrubé zvíře, si M mnou sedne na podlahu, dutý jak prázdný měch, i naži se přesvědčit sám sebe, snaží se přesvědčit ji, ladou i, vysvéduje, tak slabý a tak hloupý, tak lidský, že ja,,. no zkrátka musím připustit, že v takových chvílích iliíkiiže mé zatvrzelé srdce dojmout.") Neigel; „Neobli ni|te mě, Herr Wasserman, Neobviňujte mě a nepohrdejte mnou. Ona a děti jsou pro mne v životě to i nedůležitější. Nemám žádné přátele, žádné příbuzné.. (Wasserman: „A led" ještě spustí: Slitujte se nade mnou, Židé, nemám tatínka ani maminku!") „A nejsem ani člověk, který se snadno spřátelí. Nejlíp mi je, když jsem s ní u s dětmi. Určité tomu nebudete věřit, ale něco takového jako to, co jsme tady spolu dělali my, jak jsme si povídali, všechno to, co jsem vám vyprávěl, i ten příběh, který lc spolu vymysleli, něco takového j sem snad jaktěživ nepoznal. Ne. Občasná vojně, takhle v noci, před těžkou bitvou, to občas někdo přijde a dá se s vámi do řeči a vy mu ledacos řeknete,.. Nikdy toho není moc, protože dneska se nedá věřit nikomu, někdy se to stává, když l. i vek jede dlouho vlakem... Jenže tihle lidé na vás hned zapomenou a pak užte nikdy neuvidíte,,. A o Tině bych jím pochopitelně vyprávět nemohl, protože by určitě nemlčeli, a přišli by tamti a vzali by mi ji. Ale i vámi, Herr Wasserman, je to jiné. Ano." Wasserman: „Takže vy jste jí psal mou povídku, a po celou tu dobu late jí nic neprozradil?" Zdá se, že Wasserman konečně pinč pochopil, co to znamená. Snad se zlobí nejvíc proto, U ho Neigel připravil o slávu a „očištění" v Christini-iiých očích. (Wasserman: „Bože můj, kdyby mě bylo možno zabít, Neigel by určitě přišel na to, jak - oloupil mé přec o můj příběh!") Neigel se znovu přiznává ke .\emu zločinu. Vysvětluje, že když se do lágru vrátil, i upsal manželce dopis. Už ve vlaku jí napsal, že by jí rád |H.,ilal povídku, kterou napíše. Poslední povídku, kterou ■ i Seherezáda n^st^úl napsat -šám. „Čestný dluh vůči 568 569 mnvému spisovateli," napsal lstivě, se zlomyslným cynismem, ale prý: ..Myslel jsem to dobře. Spisovateli přece musí lichotit, když jeho příběhy tolik působí, ne?" Wasserman chvíli uvazuje. Ten nápad se mu líbí, ale on hledí vypadat dál rozzlobeně. Neigel ženě slíbil to nej-smělejsi a nej krásnější dobrodružství Dětí srdce a ješié v tom dopisu jí začal vyprávět o tom, jak děti stárly a o jejich životě v dole na lepek. Wasserman: ,A když jste se dostal až sem, já všechno změnil a obrátil naruby!" „Ano- A pak jsi to změnil ještě jednou, jestli dovolíš, abych ti to připomněl. Přivádělo mč to k šílenstvu protože jsem byl na tobě zcela závislý. Ale Tina mi hned odepsala, že je ten příběh hezký. Žerná můj dopis u postele, na haldě těch knížek, co má ráda, však vy víte jakých. Ano, Herr Wasserman, tohle byl po roce první dopis, ve kterém bylo víc než jen tři řádky o Karlovi a Lise. V dalším dopisu už psala něco o mé představivosti a že by v ní snad mohla být naděje pro nás dva. Tuhle větu umím nazpaměť. Asi tím myslela to, jak porad měn i m místo děje.'1 „Cože? Hm, ano. Možná." „Od té doby jsem jí napsal ještě spoustu dopisů, To byste do mne neřekl, co? Ano, když jste šel spát, seděl jsem tady ještě celé hodiny a psal jsem jí. Trocha o sobě, trochu o ní a hodné o Dětech srdce. Věřte mi, že to nebylo snadné. Především proto, že s psaním nemám žádnou zkušenost, i když nás v Braunschweigu celé tři měsíce učili vojenskou korespondenci a mně to docela šlo, jenomže napsat povídku, to je něco docela jiného. A kromě toho -nikdy j sem nečetl. Jenom kdy ž j sem byl malý, tak jsem četl biblické příběhy, cestopisy misionářů, které nám přinesl otec, Karla Maye a ovšem taky vaše příběhy, a najednou tu sedím a píšu povídku. Ne, milý Herr Wasserman, snadné to nebylo! Mnohem jednodušší by pro mne bylo bývalo věnovat se venku své obvyklé práci. Ale já se nevzdal. Bylo to mé ROZHODNUTÍ (viz)! \ cťer co večer jsem tu vysedával a bojovaL Pro vás to bylo těžší, protože pokud vím, vaše hlavní potíž (Pozn n-dakce: !!!) spočívá v tom, že si nedokážete uspořádat myštenky, Každou chvíli přeskakujete z jedné věci na druhou, a taky je dost těžké psát příběh, když nevíte, jak ■končí, že?" „Arci, HerrNeigel to si dovedu představit." „To tedy nedovedete. Vy totiž ten konec moc dobře znáte, Ale pro mne to těžké je. Pro mne to bylo skoro iu< snesitelné, protože uprostřed všech těch problémů, co JHcm tady v lágru měl, jsem si najednou musel hledět téhle divoké, naprosto šílené věci, která by mohla nebezpečně podnítit fantazii lidí slabších než já,.. Poslyšte, vy se určitě budete smát, ale někdy jsem v noci nemohl usnout, jak j-rm se pokoušnl představil si, jak budete v příběhu pokračovat (viz TVORBA). Myslím, /r tenkrát jsem si trochu pripadal r.. no. jako spisovatel" „To vám véřim." ,A nezapomínejte, že pro mne to bylo n'hie těžší než pro vás, protože všechno, co jste mi vyprávěl, jsem musel napsat tak, aby naše cenzura nepochopila, oč vlastně jde, chápete? Čtou přece všechny naše dopisy. Ano, přišel jsem na geniální metodu, Herr Wasserman. Budete na mne pyšný.'* (Wasserman trpce: „No. konečně drobet radostí") „Psal jsem to jako příběh pro děti, chápete? Prosté jako pohádku, jako je Malý Muk či Sněhurka. Fakta byla taková, jak jste to vyprávěl vy. pochopitelné bez těch provokací, ale psal jsem to *tylcm a jazykem těch vašich povídek, které jsem čítal jwko dítě. A řekl bych, Herr Wasserman, žů jsem odvedl ni usnou práci. Protože kdo to prostě čte jen lak, ten toho moc nepochopí, pomyslí si, že velitel lágru Neigel se baví tím, že v dopisech píše příběh pro svého syna, ale kdo ví, že musí číst mezi řádky, jako třeba Tina, ten to pochopi moc dobře" „Skvělé, Herr Neigel. Pan Loftig Ijikv začal svou spisovatelskou kíiriéni dopisy synovi r fronty." „Loftig? Kdo je to?" „Doktor Doolittle" „O tom jsem nikdy neslyšel. Já byl věrný jen vám. Ha r Wasserman." (Wasserman: „Že mi to bylo plame!") Nei gel se protáhne, upraví si uniformu. Znovu se napije. Ui se vzpamatoval. Hrozné se mu ulevilo. Vypadá klidné. Ulehčil si a teď si muže pokračovat, jako by se nit nestalo. Zeptá se, jestli už Wasserman chápe, proč se z příběhu nesmí stát nástroj války proti Němcům. Wasserman se zatváří nechápavě a odpoví záporné. Neigel se zase rozčilí. Jeho klid je vmžiku ten tam. Vysvětlí, že to, co Wasserman napsal, je vlastně podněcováni vzpoury. Kdyby napsal takovýhle dopis a ten by byl zachycen, tak by Neigla bez meškáni popravili. Wasserman Němci navrhne, aby si psal příběh po svém. „když je z vás teď velký spisovatel". V tu chvíli Neigel znovu zarve; „ZRADA!" (viz). Wasserman se nedokáže ubránil úsměvu a rozčileného německého důstojníka se zeptá; „Cožpak vy si vskutku myslíte, Herr Neigel, že když vám teď povím celý Kazikův příběh, tak si svou ženu znovu získáte? Nežijeme přece ve světě pohádek..." A Němec mu vysvětlí, že o to nejde, na pohádce samé že tolik nesejde, ale že to, že dokáže pohádku vyprávět, přiměje Christinu, aby v něho zase věřila. Podívá se na hodinky a údivem se mu široce rozevřou oči. Zbývá mu pět minut, Žadoní aspoň o náznak: „Moc vás prosím, aspoň pár slov, jen hlavni linii příběhu, abych jí mohl něco vyprávět, až se s ní dnes setkám. Musíte mi pomoct, Herr Wasserman. Prosím vás, tohle je ten nej-důležitější den mého života!" Ale spisovatel umíněně: „Už jste dnes dostal víc, než je zapotřebí, aby se k vám vrátila." „Ne. ne!" Neigel s hrůzou důrazně vrtí svou býčí hlavou. Oči má podlité krví. „Něco takového jíl vyprávět nemůžu! Oj cjieh válce s Němci, o tom ne!" „A le proč ne? To přec přes cenzuru nepůjde, či snad ano?* „Ne, Poslyšte, nemůžu říkat nahlas to, co jste psal, To by bylo porušení mé přísahy, mé důstojnické přísahy, to by bylo... I lože můj!" , A což vaše přísaha lidská?' chce vědět Was-■ i man, rty celé bledé a řídký vous najednou naježený. ..luků přísaha, Wasscrmanc? Kdo prosím vás přísahal?" 'id chladně a důrazně odsekává: „ZODPOVĚDNÍ >ST (víz)! VOLBA (viz)! ROZHODNUTÍ (viz)!" A Neigel: „Pomozte mi, Herr Wasserman, pomozte. Můj život je ve vašich rukou. Vy přece taky máte někde fenu a dcerku. Vy mě musíte pochopit." Wasserman strnul jako kámen. Šofér zaklepal a Neigel M něho křikl, aby počkal ve voze, Wasserman řekl: „Poslouchejte mč prosím, Herr Neigel. Před dvěma a půl měsíci, před šedesáti sedmi dny, abych byl přesný, jsem iem proti své vůli přijel ranním vlakem. Se ženou adce-ioii Vystoupili jsme na perón a moje holčička vyrazila jako šíp k tomu falešnému bufetu důstojníka Hoťílera. Mohla se utlouct po čokoládě, i když doktor Blumberg tíkal, že se j í po čokoládě kaz í zoubky a že j i j ist nemá," Neigel: „Kvéci, Wassermane. můj řidič čeká." „Tohle je ta věc sama, Herr Neigel. To je to nejdu ležitější. Vy i tam stál, v ruce tenhle revolver. Moje dcera doběhla k přihrádce s čokoládou a natáhla po ní ruku. A pak.,, piostě takhle se to stalo, chápete... zastřelil jste ji. To je všechno, Herr Neigel." Neigel zbledl. Obličej se ......la okamžik nepřirozeně zaleskl, jako kdyby mu v mozku explodovala hořčíková žárovka. Podlomila k mu kolena. Opřel se o plechovou skříň. (Wasserman: „Teprve teď se mé začal bát. Teď pochopil, oč t Listně jde.") Neigel zasténal: „A to jste celou tu dobu mlčel".'"1 „A co jsem měl říkat'.'" Nemec se oběma rukama popadl za spánky a vší silou šije tiskl. Sevřel rty, až ho zabolely. Potom vzhlédl, Oči měl rudé a vyděšené. „Věřte mi, Wassermane," řekl, ,já mám děti rád." Zvenčí bylo slyšet zvuky startujiciho automobilu. (Pozn. redakce: Redakci bylo zatím zatěžko rozhodnout 572 573 /viz ROZHODNUTÍ/, jaký vůz by měl Neigel mít. Bylo třeba volit mezi otevřeným černým horkem a masivním BMW, chloubou mnichovských Bayerische Motorcii werken. V zájmu hodnověrnosti se redakce přiklání k VOLBĚ /viz/ BMW, které bezpochyby ztělesňuje silu. Redakce neměla nikdy příležitost tímto vozem jet, ale informace uvedené výrobci v překrásném katalogu popletou hlavu dokonce i tak obezřetnému řidiči, jakým \c redakce. Stačí si přečíst popis, a přimo cítíte, jak se vám pod nohou poddává váš plynový pedál, jak vyrazit* a pneumatiky kvílejí, začínáte cválat na hřbetě divokého ušlechtilého zvířete, a to s plnou zárukou ze strany výrobce a ovšem taky na jeho ZODPOVĚDNOST/viz/f Ano! Redakce proto vybrala BMW.) Neigel a Wasser-man si ted* stáli tváří v tvář. Wassermanovi se ježily vousy a v očích se mu blýskalo. Řek 1: „Teď jeďte domů, Herr Neigel, a vyprávějte ženě můj příběh Vyprávějte ji o Ottovi, o Muninovi, o Seidmanovi, o (iinzburgovi, o Cháně Citrinové a o Paule, Friedovi a Kazikovi. Vyprávějte ji o těch všech a taky o srdcích nakreslených jen tak křídou na stromy. A vyprávějte jí o té jediné válce. Myslim, že to pochopí. Řekněte jí otevřeně, že je to příběh pro dospělé. Příběh pro starý národ, mnohem starší než kterákoliv strana, církev, hnutí či stát. Vyprávějte to hezky, Herr Neigel, protože je to můj příběh a já vás žádám, abyste o něj pečoval a vzdělával jej. jako byste pečoval o křehké dítko, které jsem vám svěřil do opatrování. Máte před sebou mnoho hodin cesty, než spatříte svou ženu, a až pojedete vlakem a svým vozem, můžete si ten příběh vyprávět pořád znovu a znovu, až budete vědět, jak ji přesvědčit, že je opravdu váš, že to vy jste si jej potají vymyslel, a že je pravdivý, i když tomu tak napohled není." Neigel už byl u dveří, v ruce menší zavazadlo. Ztěžka sc otočil k Wassermanovi a chvilku vypadal jako velké osamělé zvíře hledící do ústi lovcovy pušky. „A pamatujte si, Herr Neigel, že je jen jeden rnůsob, jak ten příběh jaksepatří vyprávět." „Jak?" zeptal sc Neigel němé, a Anšel Wasserman téměř neslyšně odvětil: „Uvěřit mu." -3 rrfiio^d .nana PRUTA.FILOSOFIJABI- I ilozofie za zlámanou grešli Tak nazval Wasserman zmatené úvahy, které Neigel pronášel poslední dny před DOVOLENOU (viz). Bylo překvapující, a dokonce to i vyvolávalo rozpaky, slyšet Ncigla, jednoduchého a nevzdělaného člověka, jak se zničehonic pouští do abstraktních planých úvah. Wasserman v tom viděl další předzvěst svého blížícího se úspěchu Neigel často mluvil o „Novém věku", který prý nrijde po nynějším Věku krve a válek. Dokonce se pokoušel o srovnání svého syna Karla s celým lidstvem (!), nepříliš zdařilá: „Když Karl stůně, nemoc jako by vždycky hyla odrazovým můstkem jeho vývoje. Když je nemoc pryč, Karl udělá skok dopředu, a jsem si jist, že luké německý národ udělá brzy takový skok." Wasser-i in i „Cli cele snad říct, že teď stůněte?" „Možná, možné. Ale tahle nemoc je nutná, právě tak jako dětské nemoci. Německý charakter teď podstupuje zkoušku. Hýli jsme vybráni, abychom bojovali s mikroby, které se pokoušejí napadnout tělo." „Děkuju pěkné!" Pak se Neigel zapletl do přednášky o tajemných pohnutkách, jimiž k řídí příroda. Řekl, že možná právě masové vyhlazováni určitého druhu lidí je naplněním vůle přírody. „Asi jiko eliminační proces nebo něco takového. Sama se od váfl ráišťuje." Své tvrzení stavěl na nemístném argumentu: Je nesporné, že se s tím všichni smiřují. Tolik lidí se píťco nemůže mýlit, ne? Vzpomínám si na chvíle, kdy 574 575 jsem i já měl jisté pochyby. Bylo to před pěti lety, v listopadu osmatřicátčho roku, kdy i jsem se účastnil páleni vašich synagog a krámů. Všecko to hořelo. Všecko šlo k čertu. Chodili jsme jako zdivočelí po ulicích, bez příčiny či soudu jsme zabíjeli lidi, a ani jsme se s tím, co jsme dělali, neskrývali. Moc dobře si vzpomínám, že jsem pak celé týdny na něco cekal. Nevím, na co, Říkal jsem si, že se snad z nebes vynoří nějaká ruka a uhodí nás do tváře, Ale ty víš moc dobře, co se stalo: ani jedna církev, katolická ani protestantská, se neozvala. Jediný biskup v celém Německu si nepřipevnil žlutou hvězdu na znamení solidarity s vámi. My jsme jednoduší lidé, Wassermane. Tak co jsme si tedy měli myslet? Proto ti taky říkám -tak to chce Bůh i příroda. Svět se připravuje na Nový věk." (Wasserman: „Pohan se pokouší svázat dvě nudle. Uvnitř je už rozdvojený. Všecky tyhle žvásty mi připadají jako brekot vyděšeného děcka. Počkej chvilku, Neigle. Jsi ztracen") Co se toho Nového věku rýče, vypráví Neiglovi o „dobrém Davidovi, našem králi, kterému Pán nedovolil vystavět druhý chrám, protože měl ruce zbrocené krví". Ncigel: „Ach. vy s tím vaším židovským bohem ľk OIKT.OriD PROMÉTHEUS 1, Postava z řecké mytologie. Jeden z titánů. Když Zeus lidi potrestal tak, že jim vzal oheň, Prométheus jej bohům ukradl a vrátil jej člověku, 2. Tak nazýval Aharon M ARKUS (viz) optickou soustavu, kterou v zoo postavil ruskv fyzik Semjon Jefimovič SERCiEJ (viz). Účel této soustavy nebyl nikdy dost jasný. Vynálezce sám o něm mluvil jen zřídka, a i kdyby o něm byl mlu- vil. nikdo v zoo by mu nerozuměl. Otto od Sergeje za-llechl cosi neurčitého a to potom rozebíral s Friedem ii Markuscm; to dalo vzniknout poněkud zvláštním dohadům. Ti tři v hrubých rysech mlhavé pochopili, že aoustava má krást z času CAS (viz). Byla založena na ly/ikálně nevysvětlitelném jevu, ke kterému docházelo uvnilr prostoru vymezeného Sergejem. Tento prostor byl uspořádán takto: obklopoval jej kruh tří set šedesáti úzkých vysokých zrcadel (každé bylo vysoké půl melru) dcstavených na trávníku v dokonalém kruhu, vždy zrcadlo proti zrcadlu, přičemž každé odráželo to protější i další, které bylo o tři zrcadla dál. Tak vznikal v prosto- iii n vnitř kruhu neustálý „pohyb" světelných paprsků, kleré se do nekonečna protínaly. Nelze vysvětlit, jak leiiio „pohyb" nabyl svých podivných vlastností. Je té- ii u t jisté, že ani sám vynálezce tento jev nedokázal vědecky vysvětlit. V každém případě je však zřejmé, že \ daném prostoru vznikl jakýsi neznámý rozměr, který . , n ilezee nazval ,.ne-čas'\ Tento „ne-ěas" měl úžasný účinek na předměty, které se dostaly do oblasti jeho působnosti. Kazik se o tom přesvědčil na vlastni oči, i d) r hěhem PUTOVÁNÍ NÁMĚSÍČNÍKŮ (viz) dora-xil k těmto podivným zrcadlům, která se v měsíčním ivétč leskla jako veliké náhrobky z ledu. Aharon Markus mc chlapci pokusil vysvětlit, k čemu zrcadla sloužila, ale kji/ik to dost dobře nepochopil. Malý lékárník tedy pro-Vfdl menší demonstraci, která byla rekonstrukcí té původní, kterou v zoo před více než dvěma lety provedl srnu vynálezce. Onen Sergej (Wasserman: „Zapisovatel liuciuiia « tajemník zázračná!") tenkrát utrhl z jednoho kfre růži. Byla to svěží rudá růže. kterou pokrývala noční rosa, jako pokrývá pot ženský ret. Markus teď také i in NI takovou růži. Pak ji opatrné umistil před jedno ze madel, okamžik vyčkal, než se v zrcadle vytvoří její ohmz. ;í hned s ni zas ucukl. Růže se míhala v jednom 576 577 zrcadle za druhým, závratnou rychlostí přecházela ze zrcadla do zrcadla, promítnuta jako odraz původní, polom jako odraz druhého slupne, pak jako přízrak odrazu, jako odraz prízraku... Nebralo to konce, rudé světelné níže se navzájem přetínaly v půli, na okamžik vzplanuly rudým zábleskem, pak velice zbledly a rázem odumřely. Celý kruh se změnil v živoucí rudé růže a najednou všichni viděl i, jak RÚŽE, tedy nikoli okvětní lístky, stonek^ červená barva či vůně jedné konkrétní mže, nýbrž RUŽE Sama, ještě rez se oděla tvarem, barvou a vůní, střídavě plane a zase se kalí ve všech zrcadlech, hoří v nich jako oheň a podřizuje je esenci svého majestát*] ního, rudého, holého, vlhkého bytí růží, a to všechno za jedinou dlouhou vteřinu, ne vít, pak se znovu ukázala v prvním zrcadle, kde putování za vlastní podstatou začala, chvíli se tam chvěla celá zrudlá, všechny její lístky ztěžka oddechovaly, a poté se rozpadla. Teprve ted* začali členové družiny znovu dýchat. Aharon Markus Ka-zikovi ukázal růži ve své ruce: byla zvadlá, dmi i la se a okvětní lístky jí při sebemenším doteku opadávaly na zem. Také stonek sejí drolil na prach. UMÉLCI (vizi na ni hleděli s hrůzou. Kazik řekl: ,Ale-vzdyf-byla-od-za>J čatlru-mrtvá." Znovu se mu to pokoušeli vysvětlit. Řekli mu, že se Sergej pokusil ukrást pár vteřin času, aby jej uchoval v tomhle skleněném vězeni Sergej se podle nich domníval, že uvnitř kruhu zrcadel se z nějakého důvodu hromadí j akýsi odlišný, opačný čas, který vysává vláhu času obyčejného. Sergej jednou Ottovi vzrušené řekl, že by strašně rád odstranil lidské utrpení i štěstí. Prý „aby UŽ lidé tolik netrpěli" Aby byli jako kusy nábytku. Jako' věci Proto chtěl zřejmé změnit metafyzický status Udí, přeměnit je, udělat z nich jediné živoucí bytosti, které es i slují v prostoru, ale nikoli v času. Jen z jednorozměrných tvorů lze oddělovat jej ich jednotlivé části, aniž po- ulí bolest. Židle opouští židli beze smutku. Školu bez 11.11 vili. Vytržená stránka nepláče. Zřejmě doufal, že tato laieinná esence, která se v kruhu hromadí, tento „ne-■c*V\ jehož účinkem se predmety odrážející se v zrcadle rá/cm d roli a vadnou, nakonec dokáže vyluhovat všechno to, co živým bytostem brání v tom, aby se proměnily \ icdnorozměmé - pamér, pocit minulého a budoucího, naděje, touhy, ideály, zkušenosti, bolest a štěstí. Sergej •e zkrátka pokusil zahájit jakousi podivnou vzpouru, ibavit čas moci a tím osvobodit lidi od všeho toho, co jednou nazval „doprovodnými jevy času". Domníval se, ře aby se mu to podařilo, musí „soustředit" a „zdokonalil" sergejovskou dimenzi nc-času v soustavě. Za tim účelem po mnoho měsíců vysedával u svého Prométhea .i opakoval pokus s růžemi, čerstvými jablky, myšmi, kousky své vlastní kůže, fotografiemi vystřiženými / novin, obrázky zc starých alb, výveskami a vyhláškami, které Otto na vlastní nebezpečí strhal ze zdi v ghettu, neznámem Židů transportovaných i Umscnlugpltitzu na mnrt doTreblinky, milostnými verši .lorika Vilncra („Za leden den / se neshledáme, za jeden týden / se nepQzdra-vime, za jeden mésic / zapomeneme, a po jednom roce / mc už navzájem nepoznáme, a dnes s výkřikem večer na černé řece, jako kdybych nadzvedl poklop kobky, slyš mě / zachraň mě, slyš mě / miluji tě, slyšíš mě / jsem už při liš daleka"; přeložil Moše Taube). Podobně Sergej pohyboval před zrcadly i věcmi a útržky informací majících osobní, intimní hodnotu a známých jen svým vlastníkům, Wasserman: „Já jim říkal statky neznámé, jiiko třeba ten velký zvadlý žlutý list, který jsme si Sara % já přivezli z Paříže, nebo Paulino skryté mateřské znamínko, o kterém věděl jen doktor, či tajemství, které Jtem střežil j ako oko v hlavě, totiž že se Sáře, když j sme w milovali, lehounce chvělo pravé oční vfCko... A co vy, Herr Neigel, jakýpak dárek byste našemu Sergejovi 578 570 přinesl?" Neigla ta matoucí otázka pořádně překvapí. Odkašle si. zamyslí se. rukou si přejede po tváři. Sotva před dvěma či třemi týdny by se byl Neigel Wasserma-nově „sentimentálni" otázce vysmál. Jenže časy se změnily, a tak mu minutu či dvě nato vypráví o tom. jak když byl ještě ťussenský kluk, jeho otec vyřezával ze dřeva obrovskou Zugspitze. Radu měsíců se na ní po práci činil a vytvořil nádherný umělecký kousek. Jednou večer vy* padl malému Neiglovi první zub a jeho otec jej upevnil na jeden z vrcholků dřevěné Zugspitze a slíbil mu, že tímhle byla mezi nim a horou uzavřena věčná smlouva. Čtyři roky nato. když spolu poprvé vystupovali na vrcholek, Neigel uklouzl a málem spadl do propasti. Jako zázrakem se mu kalhoty zachytily o skálu, a tak se zachránil. Mlčky si s otcem pohlédli do očí. Věděli, co mu zachránilo život. Ten okamžik na vrcholku hory, ten pronikavý pohled, který si s otcem v jejich osaměni vyměnil by Neigel dal Sergejovi, Různí umělci byli požádáni, aby takové okamžiky zaznamenali na kousek papíru, kterým potom výstřední fyzik pomalu pohyboval před zrcadly a čekal, až slova spadnou z papíru a mrtvě se rozdrolí. Jenže Kazik nepochopil ani tohle vysvětleni. „Čas--čas," řekl. „O-jakém-čase-to-mluvite?" ptal se podrážděně, a oni si teprve teď uvědomili, že naprosto nedokáže pochopit, eo je to čas, pravé tak j ako oni nemohli poehopit krev, která jim proudila v žilách, nebo ky- ] slík, který dýchali. Kazik se podíval na umělce kolem sebe a zeptal se, který z nich je Sergej. Zavládlo rozpačité ticho. Aharon Markus mu taktně řekl, že jednou v noci přišel vědec k soustavě zrcadel sám a nastavil jednomu z nich vlastní tělo. Nikdo neví, co se s nim stalo, ale lze si představit, že z jeho těla i duše byla odčerpána veškerá vláha času. K ránu našel Otto na trávníku jeho šaty a střevíce. Několik zrcadel bylo rozbito. Umělci si byli jisti, že zemřel, ale v následujících měsí- pfch se do zoo začaly donášet podivné zvěsti. Sergej -nebo někdo, kdo se mu podobal byl viděn v Nižké ulici V severovýchodní části ghetta, jak velí jednotce zbraní SS, Byl také nebo jeho dvojče spatřen v uniformě polské policie, jak dohlíží na likvidaci Židů, kteří se ukrývali v Transawii. Viděli ho - či jeho dvojníka - na ILitografiích ve všech novinách při hromadných popravách. Začali ho dokonce poznávat i na snímcích zhotovených před několika lety, když byl ještě v Rusku. Pokaždé byl někde jinde a měl plné ruce práce se zabíjením toho či onoho druhu. Bylo to, jako kdyby byl získal kontrolu i nad pohybem času dopředu a dozadu, ale navěky dokázal ve všech těch proměnlivých časech plnit |en jediný úkol. Pro všechny tyto jevy se nikdy nenašlo uspokojivé vysvětlení. Viz též KAZÍ KOV A SMRT: VÝKŘIK. CEDEK Spravedlnost Viz SÍLA. njn .f-iD^s t URIN, CHÁNA Citnnová, Chána Nejkrásnějši žena na světě. Umělkyně lásky. ér r Když výprava náměsíčníků (viz PUTOVANÍ NAMI SIC NI KLÍ) dorazila k Otiovu domku a Fried, Markus. Seidman a Munin se pustili do živé debaty o tom, j ji k nejlépe Kazika vychovávat a naučit „to nejdůležitéjší v životě", jak to vyjádřil Kried a navrhovali, aby se mu 580 581 předčítal Starý a Nový zákon, přednášely základy nauk velkých filozofů nebo přehrávala ta nej vznešenější hudební díla (Aharon Markus okamžité navrhoval Beethovenova Fidelia), prohlásil najednou Otto klidni: „Potřebuje ženskou." A hned také navrhl, aby šli s chlapcem všichni k Cháně Citrinové. Chána Citrinová byla tou dobou (v 05.25 hod.) jako ostatně každou noc na své pravidelné hlídce v dlouhé uličce u klecí šelem. Paní Citrinová byla... Chána Citrinová: „Za bombardování Varšavy jsem přišla o nejstaršího syna, Dolka." Wasserman: „Je to věru ta nej krásnější žena na světě. Pod jejími vráskami a silnými vrstvami líčidla, kterým si malovala a natírala celý obličej, pod neslušnými obrázky, které si na tělo namalovala kousky dřevěného uhli a barevné křídy, a pod šípy, kterými si sama ozdobila paže i nohy a z nichž několik bylo vyvedeno inkoustem, který ukradla z Fricdovy krabičky na koření, a několik ostrým nožem. kterýr zanechával bělavé jizvy, šípy, které by cestu k ní ukázaly s prominutím i slepému, pod všemi těmihle zástenami je naše Chána opravdu tuze moc hezká." Chána: ,A mou malou, Roehku, tu sebrali jen tak v dubnu v jedenačtyrycátým." Wasserman: „Pamatuju se na ni, jak pracovala v Sommerové kavárně, kam jsme Sara a já občas chodívali, když se naskytl důvod k radosti, kupříkladu svátky ěi narozeniny, a Chána... Inu ta se na vás vždycky uměla usmát, že vás to až hřálo u srdce. Ke každému byla milá. pravá hospodyně, a nosila podnosy plné šálků - šťastný, kdo ji viděl! Učiněná tanečnicet Potají vám pošeptala, že chudák štrůdl už nám nějak stárne, ale že když chviličku počkáte, tak ten lakomět* Sommer dosmaží na sobotu blince, to na oslavu synovy barmícve, a pár kousků určitě prodá tady v kavárně, přece se pro ty své nenažrané hosty nebude dřít zadarmo..." Chána: „A mýho muže Jehudu-Efrajima sebrali při tom velkým akciónu v srpnu ve dvaačtyrycátým. Zůstala \nv\\\ sama, Bez rodičů, bez manžela, bez děti. Můj rodin i štetl, to jako Dynów, vyhladili už na začátku války. Nezbylo mi nic. Vůbec nic, A měsíc nato, za jedinej méaíc, jsem si řekla, že nechci, aby ze mě byla živoucí nul vola, a vzala jsem si Jisraela Leva Bárková. Dělal pekaře u Sommera, uměl hrát na tahací harmoniku a moc rád zpíval ruský písničky. Jednou, dva roky předlitu, když přišel zároveň o ženu a oba syny, Nechemiju .1 Ben-Cijona, mi řek, že přes to všechno, co bo potkalo, pres tu válku i Němce, ma Život pořád tak rad, že mu nevadí, že umře, jen kdyby věděl, že život pude dál \ (lihbrým i zlým, A že lidí jako on budou dál v srdcích . u; tuhle radost. A tu chuť do života. Tohle mi povídal i já věděla, že ho chci. Zbyla mu holčička, Avigajl. Bylo li osum. Spolu jsme měli chlapce. Tomu jsme říkali.. ule na tom nesejde" Wasserman: „A oni zabili i tohle nemluvně, jeho sestře v náruči... Jednou večer se s nim vracela z kavárny domů a polská hlídka je pro vlastní lábavu oba zastřelila,,. Bylo to jen pár minut předtím, než začal platit zákaz nočního vycházení... Ta čistá, nevinná stvoření ležela celou noc na dlažbě a Chána a Ji-Kiel Lev Barkov ani nemohli sejít dolů a sebrat je.. No H tu noc holt jí číše přetekla, naší Chaničce.. Chána: „Tu noc jsme já i Barkov byli jak hladový zvířata, Přivedli jsme na svět mýho syna, Dolka, i mou Rochku. A pak Nechemiju. Ben-Cijona. Avigajl, A naše poslední dítě. A Barkov se mnou spal pořád znova a znova, pořád June toho neměli dost, Škrábali jsme a kousali jeden druhýho, až nám tekla krev. Celý vědra jsme vypotili ■ celý vědra jsme vypili, abysme měli pořád dost vláhy, l n no jsem měla jak obří nálevku, jak ten roh hojnosti. Jak moře, hory, les a zemi.., A děti ze mě a z Bárková plynuly a zaplňovaly ulice, ghetto a celou Varšavu. Na-*c vášeň ne a ne se nasytit. Ty děti nám venku zabíjeli. Ale my na svět přiváděli nový. A hned jsme zas venku 583 slyšeli výstřely. Tak jsme si udělali dalši. K ránu jsme už věděli, že už nemůžcm přestat. A pak jsme ucítili, jak se s náma všechno hejbá. Postel, světnice, dťim i ulice. Všechno se zvedalo a klesalo a svíjelo se a potilo a sténalo. A když se rozednilo, hyl s náma celej svět. celej svět tančil ten tanec. Lidi, stromy, kočky, kameny. Tanec. Tancovali ho ve snu i ty, co zrovna spali. Sen... Bylo už nad slunce jasný, že to Pámbu vzdává. Jeho strašný tajemství vyšlo najevo, Že totiž dokáže stvořit jen jedinou věc. Že nás odsoudil k vášni. K lásce k tomuhle životu. K lásce k němu za každou cenu. Prostě k lásce, bez jakýkoliv logik} A !- dtivčrt k němu. A touze po něm. Pěkné úbohej umělec. To teda jo. Vyryl do nás to svý jediný dílo jako ňáký tetování. Do samý duše nám ho vyryl, Vložil ho do všeho. Do stromu i do hor. Do moři i do větrů. Vypliv ho ze sebe jako kletbu. Udělal celej tenhle svět, aby na něj naložil svý trápení. Svou vinu. Svou nemoc. Jisrael Lev se ode mne se strašnou námahou odtrh. Odvlek se k oknu a vrhnul se dolů. A já už věděla, co musím udělat, Na ulici jsem nesešla. Na ulici ne, Seděla jsem pěkně doma. Před zrcadlem. Malovala jsem se a zdobila. Moc. Celá. Svý tělo. Lidi přicházeli a mluvili na mě. Slova. Mysleli, že jsem nemocná. Mysleli, že jsem blázen. Nepochopili nic. Jenom Otto. Otto pochopil hned, jakmile mě uviděl. Rozhodla jsem se. že budu krásná. Strašné krásná. Abych upoutala JEHO oči. Našeho Pánaboha, Ty jeho hladový oči. Tyj jeho věčně slídící oči. Aby mě uviděl* tak jako vidí vcUP kánský pouště. Džungle. Oceány. Himaláje. Aby prostě viděl." Otto: „Přivedl jsem ji z ženského útulku, tam jsem totiž taky hledal bojovníky, a dobře jsem udělal, Dozorkyně mi potají svěřila, že než se k nim Cha dostala, ponilovala prý se kolik měsíců sama po ulicích a znásilňovali ji Poláci, Židé a vůbec všichni, ale ona se jen smála a vůbec se nebránila, jako kdyby to ani necíti* In. Naštěstí nikdy neotěhotněla, to kvůli chudokrevnosti ii | mdvýživě. A tady v zoo by nikoho ani nenapadlo, aby II ublížil, to jen pan Munin se za ni plíží, pozoruje ji skrz houštiny a tise si provozuje to svoje uměni, ale ona si ho |DÍ nevšimne, celou noc se prochází nahá, ať je horko nebo mráz, po cestičce vedle šelem a pokouší se HO i, zabraná do své války s Bohem, a věřte mi. Že ta 11 k a není lehká." W asserman; „Někdy, když bylo večer In no, jsme cítili, jak tam nahoře bojuje sám se sebou ONI.., Nebeské opony jako by se poodhrnuly a on mezi mini vykukoval plný studu a třásl se vzrušením, Cc! Celý svět byl v takových chvílích plný jeho potu a chvění n nám krev v žilách hořela, divoce klokotala a nad sedmi i lenbami nebeskými, oděnými v mračné roucho a záhami mlhou, jsme slyšeli JEHO. jak svou šedivou hlavou i do zdí a řve bolestí." Markus: „Za takových nocí ho pn n i Citrinová pokouší všemi svými půvaby. Obchází zoo dlouhými krouživými pohyby, čuchá si světlé kadeře paruky. Beze studu se natřásá- Ano, Bůh na nebe-s i*.-11 řve jako obrovský býk, Prohýbá bolestné hřbet jako mohutný kocour. Měsíc vely rudne a na povrchu mu vyvstávají šlachy jako provazy. Vítr nevane. Ne, vzduch chý, plný tisíců zrnek voňavého žlutého pylu, nehyb-i.i li a otupujících mysl. V zoo s nesnesitelnou vášní kopulují zvířata. Stará zvířata, z nichž už pro hlad zbývají jen kůže a kosti, se na sebe najednou vášnivě vrhají. Nu kmenech uschlých stromů, padlých za bombardování před čtyřmi lety, raší fialové a rudé květy. I ta země, nlnsie věděli, s ľ třese - pohybuje se a prohýbá lidem pod nohama, A Chanička, ta nejkrásnější ze všech žen, tančí své tance. Krouží se zavřenýma očima, s mírným, <»^>uzlujícím úsměvem a z těla ji kane med a zanechává ni zemi tajemná znamení. Jakési milostné dopisy, a kamkoliv ten med nechá skanout, tam vyrůstají spletité houš-imiv jasmínu a šeříku a ON je čte celý šílený. A obávám 584 585 se, že nejenom on..." Munín: „Chacha! Spravedlivý, který uctivá Pána, budiž požehnán, svými zlými pudy je nad spravedlivého, který pána uctívá bez zlých pudů, tak to ctěme v Historii Jankova Josefa a Magid to potvrzuje: Stvořil jsem zlé puzení a stvořil jsem k nému Tóru jako koření, podstatné pak jest maso, a nikoliv koření, uch f Takováhle noc s paní Citrinovou pro mne vydá aspoň za sedm jiných!'* Markus: „Ale k ránu všechno skončí. ON se nevzdává. Bojuje se svým pudem a ovládá jej. Probouzíme se vyčerpáni, roztroušeni po celé zoo, na trávníku, ve stokách, v klecích, kde objímáme bájné bytosti, které za rozbřesku poděšené prchají, a kolem nás jsou na zemi známky strašné zkázy, stopy po skřípění Božích zubů - stromy vytržené z kořenů a puklé po celé délce, suché, drolicí se větvičky z čarovných efemérnich voňavých keřů, skály, které vybuchují, protože jim tepny praskají nesmírným úsilím... A Chanička? No ovšem, pani Citrinová si spí, stočená jako nevinné děcko na kupce sena nebo někde pod stromem, a ani necítí, když ji Ono soucitně přikrývá svým pláštěm a sní dál o válce příští noci.'* To Aharon Markus - na Ottovu žádost (Ottu přece nikdo neodmítne!) - vzal Kazika, tou dobou zhruba pětadvacetiletého, za ruku a vedl ho po cestičkách zoo, až dospěli k uličce vedle stezek, po kterých chodily šelmy. Ostatní UMĚLCI (viz) je mlčky následovali. Už skoro svítalo. Chána právě dotančila a obličej ji naposledy zaplavil výraz očekávání a touhy a zatřepotal se na jejích zavřených víčkách. Ještě chvíli naslouchala: snad přijde dnes? Aharon Markus se k ní přiblížil, blízkost její vyzývavé nahoty ho tak trochu uváděla do rozpaků. Jemně se dotkl její paže, a ona se zachvěla a strnula. Malý lékárník zašeptal, že toho tance může nechat. A taky řekl: „Přišel, paní Citrinová. Přišel pro nás pro všechny." A do jisté míry to byla pravda. Chána oči neotevřela. 5H6 Inko veliká slunečnice otočila ke Kazikovi rudý obličej, Itmovaný žlutou parukou. Kazik měl na sobě jen plenu, pyl to maličký mužíček, podle jednoho odhadu měřil i ■ i napadesát centimetrů. Chána pořád ještě neotvírala oči. Jen rty se jí pohnuly a tiše se zeptala: „On?" Markus BFlkývl a Chána se usmála, jako by uslyšela závan mírného vánku. Munin z dálky zašeptal: ,,No tak, chlapče, do tohoľ* A Markus se zeptal: „Cítíte ho, paní?" Znova •e usmála, jako kdyby spala. Kazikův pach se linul daleko. Příjemný, svěží a dráždivý pach mohutné divoké vášně. Vášně, kterou nelze odmítnout. Dokonce i Was-terman, který naprosto postrádal čich, ucítil cosi sotva pitrného. „Já nevím, Herr Neigel, jak si po celé ty roky puni Citrinová představovala, že bude vypadat, myslím ten Bůh, až. konec ně p ŕ ij de, ale j sem si j i st, že Kazi k veru měl tu správnou vůní." A Chána Citrinová zašeptala: „Pojď," Je poněkud obtižné popsat, co se tam mezi nimi odehrálo. Čtenář nechť si laskavě přečte hesla LASKÁ I POHLAVÍ, Je samozřejmě lákavé odvážit se zde „poetického" popisu, jako například: „Mezi těmi dvěma se vytvořilo cosi, co jako by slilo paměť, logiku i sílu představivosti v jedinou mohutnou vlnu." Žvásty! Můžeme vAuk naprosto jistě říci, že 1) na okamžik se zdálo, že ti dva se znali celý život. 2) Na okamžik vypadali jako úplni cizinci, bouřící se proti vzájemné blízkosti. To vlak zřejmě není všechno, je třeba upřesnit ještě jednu maličkost: Kazikovi padlo do oka zrnko písku; sehnul M Eamžikal, a když znovu otevřel oči, omylem se podivil jinam. C haniny oči byly pořád ještě zavřené. Začali IC hledat. Přes měsíc chvilku plynul mrak. tma zhoustla, i oni se těsně míjeli, jak se tak sváděli k hříchu. Podle výpočtů dr. Frieda takhle ztratili čtyři měsíce lásky. Pak *e měsíc zase ukázal, a oni se našli. Teď jim nezbývalo im jiného než vrhnout na sebe navzájem hněv a nechuť 587 rozchodu a vy volávat tak v sobe íIuzl, že jejich opětovné setkání je zázrak, že nebylo tak nijaké a bezútešné jako rozchod. Nevyhnutelná hádka byla hlasitá a plná jedu a trvala celých devět minut, což podle Friedovy chrono-logie představovalo plného půl roku. Kazik se najednou rozzlobil, že členové družiny tam stoji a zírají na nahou Chánu, Až do té chvíle mu nepřišlo, že by se za to měla stydět. Rozehnal se proti nim a mával ručkama, aby je zahnal. Chána se najednou tak nějak podiv ně, s ehuli zasmála. To ho rozzlobilo a ponížilo. Šest minut. Vrátil se k ní, ramena svěšená. Plynoucí čas poněkud zmírnil jeho vášeň. Teď ji začínal vidět takovou, jaká doopra\ il y byla. Starší ošklivá žena. Obviňoval ji, že má opotřebované tělo. protože neměl, koho jiného by z toho obvinil, Jeho tělo už taky nebylo tak svěží a pevné, jako když byl mladý, a on tenhle svůj žal rovněž měnil v nepřátelství k ní, protože mimo ni nikoho neměl. Toužil po ní, ale ui tušil, že tohle nebude ta láska, jejíž přelud mu črtala vášeň - už pochopil, že jí nikdy nedokáže říct skutečné důležité věci. Že čím víc ji bude milovat, tím vzdáleněj mu bude, Cizinka. Jsem sám, pomyslel si. Sám. Kdyby k němu tenkrát byla přišla a vzala ho do náruči, byl by v LÁSKU (viz) znovu uvěřil, jenže Chánu take zachvátila ta hořká úzkost a v duchu naříkala nad vlastní SAMOTOU (viz). Promarnili okamžik, kdy si mohli navzájem pomoci slitovat se a projevit trochu starostlivosti. Kazik na ni hleděl nepřátelsky. Chána si povšimla zlého záblesku v jeho očích a svěsila hlavu. Ručeji klesly k bokům. Ňadra jí visela, dlouhá, zplihlá, prázdná. V tu chvíli se v něm cosi pohnulo a on k ní přistoupil a malýma ručkama jí objal kolena. Rozvzlykala se. Celá se třásla. Slzy ji omývaly, stékaly jí po těle a smazávaly nestoudné obrázky, které si tam nakreslila, šípy i líčidlo. Plač ji obnažil a dojal ho. Maně vytušil, že pláče i nad ním, nad láskou odňatou dřív, než byla dána. Cháni 588 lir < m inová seděla na vlhké zemi a Kazik seji posadil mezi Iv a opřel se o ni. V tom okamžiku její pach dosáhl (řliochřípi. Rázem to vycítila. Přestala plakat. Na obloze ir nk.i/al první pruh světla, jako kdyby někdo otevřel velikou krabici a nahlédl dovnitř. Wasserman: „A věru, II en Neigel. zatěžko slovy vypovědět, co se tam mezi nm u odehrálo... tyhle věci lépe neříkat nahlas... A já. já |t?Ňié neodložil všechen stud... Ale přesto vám to povím, 1'iniiiže jen já jsem zůstal, ahyeb ten příběh vyprávěL" \ líčil, jak C hana Citrinová Kazika zvedla jako děcko. < lěichala ho jako zvíře a zavřela oči s rozkoši, která byla lároveň nevinná i nespoutaná jako rozkoš děvky. Pak nu i lundala vlhkou plenu a odhodí laj i. Pomalu si človíč-I i začala přetahoval přes tělo - (Wasserman:) „Jako kdyby ho představovala každému vlásku, údu i svalu, k my teď jasně viděli, že to, co se s ním mělo stát, se Upravdu děje, totiž... inu však rozumíte... jinými slovy, utni d se mu zvedl jak palmová ratolístka a on vám začal i i lile oddechovat, potit se a rudnout a ona, tedy pani Citrinová, ho líbala na oči a rty a pak mu zulíbala celé i. In. líbala vám ho dokonce i řam, nic se přitom nesry-.1 I.l. ani na chvilku neotevřela oči, byla tak moc zamilo-\ nná, zasněná, že se natáhla, jak dlouhá byla, v uličce na Ivrdé zemi, posadila si ho na tu svou kupku sena, na své i Juty drobátko nafouklé břicho, a Kazik, přestože ho to nikdy neučili, moc dobře věděl, co má dělat... Bože, jak \ .mi jc omývaly proudy potu. jak se vám blýskali a zářili VC světle měsíce i ve dvojích brýlích pana Jedidji Muni- nho Jedidji Munina, který se ani na okamžik nepře-ItAval osahávat a šeptat si oplzlosti, protože žena potom m/táhla nohy, ach, Herr Neigel, roztáhla vám je daleko i htl sebe a vši silou si ho tam zastrčila, hluboko do sebe." Munin: „Oooch!!!*4 Wasserman: „Věřte mi, Herr Neigel, IDtva jsme ho už viděli. Jenom maličké prstíčky na nohou mu z ní vyčuhovaly, křečovitě napnuté, protože 589 v tu chvíli ho začala od počátku přivádět na svět, s raz koši i mukami, viděl jsem její obličej, vypadal blažení a roztouženě a byl plný té nejjernnější krásy, a tam dole vší silou zmital nohama malý Kazik a narážel na svaly jejích stehen, až se najednou ozval jakýsi strašný, velice krátký sten, a já si poprvé v životě, Herr Neigel, uvědc* mil, co smutku je v tom zvuku, který1 v takových důvěrných chvílích, v okamžicích tělesné rozkoše, vydáváme všichni, muži i ženy... Bylo to takové zlomené zoufalé zasténání, prosycené mukami, sténáni tajemné moudrosti, které z nás v křeči vytryskne a my je okamžitě zapomeneme..," Fried; „A pak se to stalo! Ten zločin! To barbarství! Bože, ta vražedkyně!" Markus: „Paní Cítri-nová najednou vytáhla - nikdo neviděl odkud, snad z té světlé paruky - něco malého a velice ostrého a vši silou začala Kazikovi s nenávistí zasazovat rány do zad,.." Chána Citrinová: „Tohle je za lásku. A tohle za naději. A tohle za radost ze života. A tohle za nový život. A tohle za to, že mužem tvořit. A tohle za to, že mužem zapomínat. A tohle za víru. A tohle za iluzi. A tohle za ten zatracenej optimismus, krerej si do nás zasadil, A tohle..." Herotjon: Já první jsem to pochopil a skočil jsem po ní a vytrhl jí nůž z ruky, Tuhle a taky tuhle mě trochu pobodala, Tady, Nic strašného. Podstatné byl o, že maličký byl v pořádku." Otto; „Ženská nešťastná, cos to provedla?" Malkiel Seidman; „Já! Já! Já už zas vím, kdo jsem! Co se to tu stalo?!" Fried: „Kaziku, miláčku." Kazik hrozně plakal. Ze všech ran mu vyrážely drobné gejzíry casu. Záda měl učiněný vodotrysk. Otto Frieda požádal, aby si pospíšil a ovázal mu rány, „aby neztratil příliš mnoho času". Než si ale Fried stačil z těla zarosí-lého větvemi (viz EKZÉM) strhnout košili, gejzíry přestaly tryskat a rány se zacelily. Otto uchopil nožík, který Charta po celé měsíce ukrývala v obrovské světlé paruce. Teprve teď pochopili umělci, jak smělý a nebezpeč- imér ta silná, mlčeni i vá žena pojala. Otto potěžká val Hl V ruce. Okamžik přemýšlel a pak řekl: „Vezmi si ho, Ctiuno, Koneckonců je tvůj." Fried: „Zbláznit ses, 1 'i i1 i'f" Otto: „Nebudeme se plést do tvorby skutečnému n lei, nemám pravdu, Alberte?" Fried se hrozně zají-liiil „Ale... k čertu! Vždyť je nebezpečná! Viděls to přece sám!" Otto: „Nebezpečná je jen jednomu. A ten k 11,1111 nepatří." Podal jí nůž a ona jej s podezíravým, takřka zvířecím pohledem vmžiku schovala v paruce, l iinělci se měli k odchodu, otřesení a skleslí. Kazik ještě chvilku vzlykal, ale na svou bolest už zapomněl. Velice gvlášlm je, že nezapomněl na svou vášeň k ni. Rukou se lále dotýkal údu. Začal onanovat (viz ONANIE). Velikost své ztráty ještě nepochopil. < A JAR Malíř I inclec, který maluje. Zaměstnání, kterému se Kazik věnoval v letech následní icích po rozchodu s CHANOU CITRINOVOU (viz), I lito kapitola jeho života vděčí za svůj vznik pouze před-utiivivosti Obereturmbannfnrrrera Neigla. Není pochyb, Je na lom mělo rozhodující podíl to, co se mu přihodilo i' hein jeho krátké DOVOLENÉ (viz) v Mnichově (viz KATASTROFA). Wasserman soudí, že Neigel poté, co tak rychle téměř úplně ztroskotal, když rázem ztratil ne-m livějnou viru ve svou práci a „posláni" i lásku své Že-By a naději, že se k ní někdy vrátí, začal nořit veškeré své duševní síly do té jediné úzké strouhy, která se před nim taltě otevírala, totiž do příběhu, Wasserman připouští, že no chvílemi až lekaly „projevy té cizí sily, které z Neigla prýštily - vždyť kdopak mohl vědět, že z té mé ubohé 590 591 historky se pro tohohle ubohého pohana najednou stana základní kámen víry? Bože, Anšeli Wassermane. vždyť tys pro toho pohana vlastnoručně napsat třetí zákon!" Jc třeba vysvětlit, že oba sedí jako obvykle v Neiglové světnici. Neigel však proti všem zvyklostem vzal břemeno spřádání příběhu na sebe, bez přestání mluví, kouří a taky pije. Oči má velice rudé a obličej se mu leskne potem. Není už plně pánem vtastnich pohybů: teď do konce i rychle a nervózně pomrkává. Společně Kazikovi hledají vhodné UMĚNI (viz). Něco, co by trochu nasytilo ten velikánský hlad, který pociťoval od té doby, co objevil LÁSKU (viz) a díky ní - a také díky PUTOVÁNI NÁMĚSÍČNÍKU (viz) - hloubku vlastních Cl (viz) a sílu štěstí a žalu, které člověka halí. Něco, vysvětluje Neigel, co by mu pomohlo rychle se zotavit z ran způsobených Láskou, ze zklamání a vystřízlivění, „Co by mu pomohlo přeměnu l JTRPPN11 \ /i \ I V O i BU (viz),*' zdůrazni Wasserman a řekne, že Kazik je 1» maličký mužíček na vrcholu sil, který se hlasitě vyzná z lásky k životu navzdory jeho hořkosti. Život mu ji připadá dlouhý, jistý a plný potěšeni a štěstí a Kazik ochoten zaplatit občas bolestí, kterou s sebou život přináší. Je třeba zdůraznit, že je už půl jedenácté ráno a Kazikovi je zhruba čtyřicet. Je krásné jasné ráno a Kazikův hlas mohutně zní. Mluví teď hodně: o své „věčné lásce", o svém dosavadním životě a naději do budoucna. V tom, jak se sám sebe pokouší přesvědčit, že život je dobrý a že stojí za to, aby jej člověk žil. je něco strojeného a falešného. Člověka trochu uvádí do rozpaků i ta jeho nebývalá hovomost, ale třeba si takhle zaceluje rány. Neigel si rozhodně těchhle drobných rozporů v Kazikovi nevšimne. Poslouchá roztouženě, dychtí uvěřit, Wasserman proto ještě líčí, jak byli v pokušení Kazikovi uvěřit du-konce i staří, střízliví umělci. Jak mohutná vlna nespoutané radosti dala na Fricdové těle vyrašil dalšímu vhHlavému listoví. Neigel přikyvuje. Ze skoro prázdné lihve si nalévá další sklenku. Wasserman počká, až "l'.,ih sklenky s námahou spořádá, a potom přizná, že ftivi. jaké umění Kazikovi vybral, aby jím chlapec vy-1111111 své štěstí. A Neigel, právě Neigel, začíná přicházet niíile s dalšími a dalšími nápady. Wasserman: „Pohan i ni pudy přímo sršel. Ne všechny se nám arci hodily, ale bylo zřejmé, že ho naplňuje nový duch." „Malíř!" zvolá Na gel slabě a hned svůj nápad nahlas rozvádí: „Co kdy-h\ iřeba maloval siluety? Nebo nuloval po ttH ploše i.....Stě? Nebo moře?" Celý plane, většinu knoflíků vojenské košile si rozepne. „Bude to, milý Herr Wasser- ii m, malíř představ!" Wasserman: „Vysvětlete to, prosím!*' Neigel odloží sklenici, opře se na židli, dá si tu ilty na stůl a založí ruce za hlavou. Na tváři se mu i i 'ví úsměv. Úsměv, jaký u něho Wasserman jaktěživ neviděl - úsměv vyjadřující smířeni s velice zlou zprávou. Úsměv, který se objevuje, když už je po všem. Vysvětlí židovskému spisovateli, že Kazik bude malířem, který nepotřebuje štětec ani tužku. Bude moci malovat i bez papíru. „Podívejte se tamhle, Herr Was-lerman,L usměje se Neigel a ukáže rukou. „Na východ, prosím. Mezi klec s medvědem a tu s leopardem." „Jukže? Pominul jste se snad s rozumem?" „Vidíte tu lénu, jak tam leží na cestě? Znáte ji?" Wasserman svý-III,i krátkozrakýma očima nedůvěřivě zašilhá směrem na ■ hod. Když uvidí a ucítí Neigla, rty se mu zkřiví ne-11 Pak ale v mži ku pochopi, jak to Němec myslí, a oči M mu široce rozevřou úžasem. „Tak ono se to stalo! Podařilo se mi to, slyšíš, Šlejmele? SlejmeleV" Nahlas odpovídá: „Ale ovšem. Herr Neigel! To je přece naše m ilii C-han a Citrinová, není-liž pravda? Nej krásnější hnu na světě." A Neigel začne liše líčit, jak se nad Ghanou, ležící na zemi, otevírají nebesa, jak byl těžký mrak i" i celé délce roztržen plamenem ostrého blesku a jak 592 593 Kazik pouhou silou vlastni představivosti maluje liti i nohu1 jak sestupuje, za ní druhou a potom Boha, jak kráčí po zemi a potom se miluje s tou nej krásnější ženou na světě, a ji. Chánu, která byla samou láskou a vášni lak zmámená, že úplně zapomněla na schovaný nůž. Jak vnímala pouze trýzeň jeho lásky a to. jak ji potřeboval A potom zavedl Neigel užaslého, uctivě mlčícího W.i sermana k mohyle poblíž ptačích voliér, k Paule, která tam s námahou, ale radostné rodila své dítě, plod výkřiku, a on žil a žila i ona a Friedovy oči překypovaly láskou k ženě i dítěti, a když Neigel říkal „žena" a „LÁSKA" (viz), tedy slova, která na jeho rtech voněla snažnou prosbou a beznadějí, spustil stavidla výmluvnosti naplno, jako by se bál, že nebude mít dost času na to, aby vyslovil všechno, co v něm po celá la léta bylo, všechno to, co „pozastavil", „poslal na doholenou1'. „A led" se podívejte, můj milý pane Wassermane, na sever a podívejte se tam na pana Mimina, jak se miluje s tou krásnou že-..." Když se však Wasserman obrátí tam, kam ukazuji Neiglovy očí, pod nimiž jsou patrné kruhy a které pokrývají drobné obláčky krve, vidí, že dveře baráku jsou otevřené a na prahu že stojí - kdovíjak dlouho už - Smrmbannfiihrcr STAUCKE (viz), hlavu vyholenou, černou čapku V ruce a na rtech mirný úsměv. Jen prosím pokračujte," řekl vlídné a zlehounka vešel do místnosti. „Za posledních pár minut jsem tady za dveřmi slyšel hotové příběhy Tisíce a jedné noci. Hen Neigel." A protože Neigla oslovil jako civilistu, a ne podle jeho vojenské hodnosti, svěsil Wasserman hlavu a bez sebemenší trošky radosti si poblahopřál k vítězství. Je třeba ještě dodat, že mezi Neiglem a Stauekem došlo k mimořádně krátké výměně názoru, během níž se Staucke vyjadřoval jedovatě a Neigel se choval překvapivě netečné. Fotom vyndal Staucke Neiglův revolver z pouzdra a ponechal v něm dvě kulky, jednu pro Neigla • druhou pro Wassermana, a ještě před odchodem vyjádřil naději, že Neigel aspoň splní svou čestnou povinni hM. Ale když se za Stauekem zavřely dveře, řekl Neigel n horečným vzrušením: „Tak dál. Ještě je čas. Náš Kazik je tedy malířem představ, že V Tak dál." Viz též KARIKATURISTA. ( I AKA Výkřik 11 lasité zvolání vyjadřující žal, prosbu o pomoc apod. Název složité soustavy navzájem pospájených ple-* klových žlabů, umístěných v prázdném prasečím kotci. Další ze SERGEJOVÝCH (viz) pokusů, V těchto plechových žlabech byl od srpna 1942 vězněn výkřik. Zpo-dáiku přiváděl většinu obyvatel zoo - byli beztak poněkud slabí - k šílenství. Markus: „Tenkrát jsme nedokázali ani domyslet něco do konce! Ten hrozný hluk nám úplně mátl myšlenky a pohlcoval nápady. Ale Ono, len by nikdy nesouhlasil s tím, abychom výkřik pustili z bludiště, v němž byl uvězněn. Náš Otto je hrozný fanatik, když j de o práva jeho umělců." Otto: „Na to si zvyknete." A opravdu si zvykli. Zvykli si tak, že výkřik pomalu přestávali slyšet. Přesněji řečeno si jeho existence poulili na jediný, poslední okamžik, to když starý Fried přísahal, že dá Kazikovu životu smysl (viz MODLITBA) Stalo se to někdy v noci, když byl Kazik velice mladý. Strašné mladý. Na jediný okamžik poté, co dojatý Fried učinil statečné rozhodnutí, že si nikdy nebude zoufat a bude bojovat ze všech sil, výkřik zesílil a na kmtičkou chvilku se proměnil ve výhružný jekot, ostrý a plný nesouhlasu. Otto, který spal ve svém domku spánkem spravedlivých, se ze spaní usmál a řekl: „Slyšíš, 594 595 Friedc? Tohle je myslím tvůj výkřik. To ty ses teď narodil.'1 Kazik výkřik minu! během PUTOVÁNÍ NÁMĚSÍČNÍKU (viz). Nechápal, co má být ta hromada plechu zaplňující prázdnou klec, ale všichni na něm zpozorovali zvláštní neklid. Obličej se mu třásl a jako by ho odtamtud odháněl potyv silného, neviditelného větru. Znovu se pokusil přiblížit ke kleci, a znovu byl zahnán. Dal se na útěk. Zastavil se. Váhavé, plný nedůvěry se vrátil. Něco ho očividně trápilo. Tahal Frieda /a rukáv a chtěl vědět, co to tam je. Aharon Markus mu vlídně, jak to měl ve zvyku, vysvětlil, k čemu soustava je. Řekl mu. že Sergej prasečího kotce použil (všechna prasata byla zabita při bombardováni) k postavení tohohle plechového, napohled velice složitého labyrintu sestával celý z pravoúhlých, vlnitých, točitých, svislých, vodorovných, spirálovitých odboček a zákrutů a... Otto: „Polovinu rozpočtu zoo mě prosím stálo to plechové a hliníkové svinstvo ze smetišť u Visly. Sergej říkal, že hliník se mu hodí nej lip, protože vydává skvělou ozvěnu. Věfte mi, že mě to nepřišlo právě lacino, ale na něčem takovém se přece za války nešetří." Sergej bludiště naplánoval tak, aby ozvěna uvnitř neztratila ani trošku na síle. Naopak: když někdo do trubic zakřičel, výkřik ne-slábl a za okamžik neodumřel, ale sílil - obrovskou rychlostí se zdvojnásobil, ztrojnásobil, rostl a během několika málo vteřin naplnil celou soustavu výkřiky, jejich úlomky a ozvěnami, hustou zvukovou energií, která se neustále násobila, až se proměnila v kompaktní zvukovou sílu nabitou vysokým napětím, která podle vynálezce kolísala ve fyzikální zemi nikoho mezi zvukem a hmotou. Fried: „Ubohý blázen. U nás doma se takovýmhle říkalopikhok\ Cvok." Markus: „Ale nadšeně si o tom vynálezu sám se sebou povídal! Chodíval po cestičkách a promlouval sám k sobě. a když zahlédl někoho z nás, byl hnal ten tam! V tu chvíli byl pryč f" Otto: „Měl leilno oko choulostivé, sotva se na něj člověk podíval, už mu slzelo, a on vám chudák zrudl a slova mu uvízla V krku. Chudák." Paula: „Kdybychom byli aspoň věděli, i o ho potkali* od té doby. co jsme se před padesáti lety ru/dělili, kdovi, snad bychom mu byli mohli pomoct, lenže on nic. Mlčel. Choval se jako nějaký cizinec. Lei-níný Fonje, Rus. Nebo snad, nedej bože, nepřítel?" Otto: „Se mnou občas mluvíval. Nevím, proč právě se mnou. Hrozně učeně mi vysvětloval všechny ty složité fáze IVých myšlenek." Kried: „Hlasové napětí výkřiku, takhle to vždycky chudákovi Ottovi říkával, a Otto ke mně cho-ilľ. .il a ptal se, co to to napětí je, ale já to pochopitelně i 11, v vůbec nechápal." Markus: „Teprve později, celé mísíce po tom, co provedl ten pokus se zrcadly (viz IľOMETHEUSl a zmizel, jsme to začali chápat. Snil o obrovském napětí, které vznikne mezi neustále se zesilujícími nárazovými vlnami stonásobně, tisícinásobné zesílených ozvěn. Nu, co vy na to?" Sergej chodíval po zoo a ve vzduchu si črtal pohyby vln výkřiků, lámajících •e vzrůstající setrvačností, nekonečné větvení srážek • střetů vrhajících se na plechové a hliníkové stěny, vracejících se a vybuchujících ozvěnami vlastních ozvěn. Fried: „A to napětí! Nezapomínejte na to hlasové napětí! liože, učiněný pikhokV Otto: „A co vodík, na ten jsi zapomněl? Postavil si hlavu, že do té své soustavy musí zavést vodík, protože podle něho se ve vodíku ozvěna nese lip.., Tohle už začínalo být drobet nebezpečné, ale já mu to dovolil..." Munin: „A co to rozštěpení? Tolik ne toho přece namluvil o nějakém rozštěpení*. Já si myslel, že se mu tam samou námahou rozštípne koule!" Markus: „Inu, to se potom taky vysvětlilo. Ten chudák mluvil o štěpeni, ne o rozštěpení. O rozštěpeni výkřiku U zvukovou energii a lidský žal..." Vskutku, z vynálezcových zmatených zápisků, nalezených poté, co sám zmizel, vyšlo najevo, že Sergej věřil, že lidský výkřik sestává 596 597 z dvou výše uvedených prvků. Usoudil, že množství Lidského žalu ve výkřiku zvýšit nelze, a tak své úsilí soustředil na nekonečné zmnoženi jeho zvukové energie. Doufal, že dosáhne toho, že tato zbytnělá energie s sebou odnese lidský smutek, jako kdyby to byl nejaký velice výkonný stroj. Předpokládal, že rozštěpení povede k mohutnému výbuchu žlabů, kotec i celé zoo. Paula: „Jezusmarjáf A celé Varšavy f Prý-: ,Tenhle výkřik se ponese náramně daleko!"" Kazik: „Proč-pak?" Markus: „Aby to za nějakých tisíc či dva tisíce let v jednom z těch dalekých světů některé vzdálené galaxie tam ve vesmínj někdo uslyšel a konečně si všiml toho, co se tady u nás děje, protože na nás nejspíš zapomněli... nejspíš byli trošku nedbalí..Budiž ale řečeno, že ačkoliv tato myšlenka zní nesmyslné, poněkud připomíná myšlenky podobné, které v historii lidstva došly uznání. Připomeňme kupříkladu obrovské pyramidy Inků v Jižní Americe, které prý byly postaveny proto, aby upoutaly pozornost obyvatelů dalekých světů ke svém našemu. Sergej sám neochvějně věřil, že jeho činy v budoucnu přinesou výsledky. Překvapená Paula se jednou vcěer vyděsila, když k ni vyskočil z křoví, v ruce list papíru husté pokrytý drobounce psanými výpočty, a předem sejí omlouval za škody, které snad jeho pokus zoo způsobí. Paula: „No a později, když se měl ten pokus doopravdy provést, to si dovedeš, chlapče, představit, že jsme už všichni do té historie patřili " Kazik: „Co-se-sta-lo?" Je třeba zdůraznit, že Kazik příběh poslouchal s očima navTch hlavy. Přestože většinu toho, co se m říkalo, nechápal, citil ten tichý povzdech, který UMĚLCI (viz) potlačovali. Bylo vidět, jak mu v očích pohasíná jasná záře MLADÍ (viz). Kazik: .^-co-se-sta-lo-co-se-sta--lo?" Markus: „Stalo sc něco strašného. To nej horší, co se stát mohlo, Jednoho dne totiž pan profesor Sergej to své bludiště dostavěl a my sc všichni shromáždili kolem kmn. a čekali jsme. Byli jsme všichni jaksepatří rozčí letu. M u/e š tornu, nul ý Kaziku, říkat vzrušení, Koneckon-i li nestává se přece denně, aby se něčí sen uskutečni]! I luidák profesor se vynoril z jedné ze svých skrýší, na nohé sváteční - pravda, drobet potrhaný - oblek, který Jiem mu půjčil, a v klopě rudou růži. Chvilku tam tak Mál a díval se na nás tím svým podezíravým a ustrašeným pohledem. Možná ho napadlo, že si zaslouží lepší, vybranější obecenstvo, protože Pámbu mé netrestej, ale Itiy vám vážně vypadali jako nějaká banda zvrhlíků,,/1 sci^ci sKil. díval sc líl> prázdna, uši nastražené, zřejmé v naději, že uslyší fanfáry, ale pak se zachvěl, pohrdavě, netrpělivé mávl rukou, vytáhl z jedné z trubek vedoucích éo Nudisté malou kovovou pfíklopku a s mírnou úklonou vyzval Aharona Markuse, aby do trubky vykřikl. Markus byl vybrán proto, poněvadž malý učený lékárník v posledních letech vynalezl všechny své síly na ojedinělý experiment (viz CITY), totiž na mapování, třídění i bližší určování těch nejjemnějších odstínů lidského čítáni a také na vyznačení prázdných míst v atmosféře lid-ikeho cítění. Tři měsíce před veřejným předvedením .a v křiku" vyhledal Sergej ostýchavě Markuse a požádal ho o pomoc Neřekl mu pochopitelné nic o tom, k čemu ■ i, l! i v lastné sloužit obl udna plechová stavba v prasečím kolci, a rovněž ho odmítl zasvětit do fyzikálně mechanických tajemství svého vynálezu, Chtěl jen jedno; využil pro svůj experiment jeho obdivuhodného talentu I i ihlasti citu. Markus: „Nu, je zbytečné o tom moc mlu-ml. podstatné je, že na vynálezcovu prosbu j sem v sobě K ne zrovna malým úsilím našel ten nejjemnější odstín, lu ne j čistší oktávu lidského žalu, toho nej strašnějšího lilu, vzlyk obnažené duše, a k tomu jsem, to také na bdost našeho dobrého Sergeje, přidal jemný odstín v/dom a lehounký tón protestu a celé týdny jsem chodil ■ len odstín ve mne zněl jako ozvěna a já si ho pořád 598 599 opakoval a učil jsem se ho nazpaměť." Aby získal potrebný tón, odvedl umelec citu práci, která se svou podstatou podobala práci sochařově, když odstraňuje jednotlivé vrstvy kamene prekrývajici tvar, jenž se v nich skrývá. Pomoci vlastního nadání našel a vyňal tu nejjcmncjší, poslední strunu, mocně vypjatou ve všech umělcích, kteří ho obklopovali. Wasserman: „Tu strunu, ze které každý vypustí svůj jediný šíp." Potom se Mar-kus na celé čtyři týdny odebral do ústraní, aby se jako hudebník připravil na vystoupení. Markus: „A když konečné přišla ta chvíle a profesor Sergej odstranil z trubice zátku, to ti bylo vzrušení. Kazí ku! Jak jsme se třásli! Přitiskl jsem k ústi trubice ústa -ale ne! Já tam přitiskl srdce! A pak jsem holt vykřikl." „A-co-se-stalo-co-se-stalo?1 zeptá se Kazik. ale zároveň s ním se ptá i Neigel a umělci odpovídají jeden přes druhého. Kried: „Co se stalo'.' To bylo strašné! Mně ti z toho Markusova výkřiku vstávaly vlasy na hlavě!" Paula: „Na konci zoo padla bříza rach! - jako by do ní uhodil hrom. Ráno jsme zjistili, že je uvnitř úplně spálená." Otto: „Králíci si cpali mladé zpátky do dělohy!" Munin: „A hadi, ti vylétli z der, fjúúú!" (Fozu. redakce: Nikdo z umělců se zde nezmiňuje o nesmírném zoufalství a úzkosti, které pocítili, jakmile výkřik uslyšeli.) Profesor Sergej, kterého výkřik jako by připravil o poslední zbytky zdravého rozumu, potáčivě přispěchal a uzavřel ústí trubiee, do kterého Markus vykřikl kovovým uzávěrem. Potom na umělce třesoucím se hlasem zakřičel, ať se honem hledí zachránit a najdou si spolehlivý úkryt, přestože žádný neexistoval, jenom ať už konečné utíkají! Markus: „No a můj výkřik se rozběhl plechovým bludištěm. Co povídám rozběhl, uháněl tryskem! Ale jaképak uháněl, on letěl!" Otto: „Běžel jsem se schovat za svůj domek a odtamtud jsem slyšel, jak běží trubicemi." Markus: „Zmítal se ze všech sil \ vlastními ozvěnami, kvílel, vybuchoval." Paula: „To bylo děsné! Mně spadlo s prominutím srdce do kalhot " Munin: „Hvízdalo to jak zlý duch, jako Li lit, když létá z pekla. Jako když Rachatiel pobízí koně!" Otto: \\echno, úplně všechno, se začalo třást, klec, zoo, ze- ..... 1 Wasserman tiše: „Svět" Zvířata začala narikat Otřesy země vyděsily i je a zvířata si schovala hlavy | spustila taky křik. Všechno se utíkalo schovat. Jenom \ ynálezce sám, Sergej, stál dál u té své kvílející, chvějící mc a sk učící soustavy žlabů, zvedal ruce nad hlavu a mocně, i vi 'lile jimi pohyboval jako dirigent zmateného orchestru 11 hořkým výhružným úsměvem křičel: „Víc, víc! Sil-něji, ještě silněji!" Wasserman ted1 zmlkne a hledí k zemi Neigel Kazika lstivě vybídne, aby se ho zeptal, co se dělo pak. Wasserman a jeho umělci mlčí. Kazik: „Proč-«ini-nereknete-co-se-stalo7" Fried: „Nezlob se na nás, K.iziku. Nemluví se nám o tom snadno." Markus: ..Věru. Ptáš se, co se stalo, milý Kaziku? lnu, stalo sc to že..." Paula: „Nestalo se nic. Ten výkřik si tam [Hihihal sem tam a křičel a ne a ne přestat. Nebyl řádný výbuch, žádná katastru ľa. Vůbec nic." Markus: „My ani pořádně křičet neumíme." Fried: „Ano, dítě. li io týž výkřik, který slyšíš i ted*" Kazik: „Ale-já- mc-neslyším." Paula: „A co je na tom? Vždyť se do loho přece narodil, ne?" KAZIK, MOTOŠEL Ku/ikova smrt Došlo k ní v 18.27 hod,, tedy když Kazikovi podle Frie-dových výpočtů byly šedesát čtyři roky a čtyři měsíce. Icji příčinou byla sebevražda. Měla rovněž za následek --■ iiii Oberslurmbaijníuhrera NciĽla. m) 601 Kazikova poslední léta byla pro něho i pro jeho staré přátele léty vleklého trápení. Ncigcl jejich liěení poslouchal s nevýslovnou úzkostí a utrpením, Wasserman tehdy vyprávěl svůj příběh bez jakékoliv logiky či návaznosti děje. bez ohledu na posvátnou zásadu jednoty času a místa. Hrdinové jeho příběhu se neustále pohybovali mezi varšavskou zoo a vyhlazovacím táborem. To byla politováníhodná známka toho, že příběh se vymyká jakékoliv kontrole, avšak Neigel na to nedbal a neřekl ani slovo. Na stole před ním ležela pistole se dvěma kulkami, které tam zanechal jeho pobočník Sturmbannführer STAUCKE (viz), uvnitř. Neigel jako by pistoli nevnímal. Všechen jeho zájem se teď upíral ke Kaziko-vi, který byl kdysi chlapcem vášnivě milujícím život a jen před několika málo lety prohlašoval (viz MALÍŘ), že dokonce i život plný utrpení je podle něho lepší než ne-život, a teď to byl starý zatrpklý člověk (viz MUKA). Vlastní život vnímal jako zlovolnou směsici nespravedlností, na kterých on sám nenesl vinu. Unavené a s nenávistí se pokoušel zbavit trošky té úzkosti z vlastního života a strachu z blížícího se konce. Kazik: Jc-mi-zle--je-mi-zle-chci-aby-vám-taky-bylo-zle." Otto. jemně: „Copak bys chtěl, aby se nám stalo, chlapečku?" A Kazik: „Nevím-chci-abysic-nebyli-chci-aby-vás-za-vřelt-jako-tyhle." Fried: „Ale to j sou zvířata!" A ten maličký vzteklý ohyzdný stařík: „Chci a chci!" Otto se na něho podíval s lítostí. Fried všecek otřesen. UMĚLCI (viz) očekávali Ottův verdikt. Nikdo už neměl sílu k tomu, aby cokoliv rozhodl Chtěli jen, aby Otto ťukl prstem a celý tenhle zlý sen splaskl jako bublina. Moc dobře však věděli, že kromě toho snu nemají nic. Otto, klidně: „Pomoz mu, HEROTJONE (viz)!" Fried vy/křikl: „Ale Otto!" A ředitel zoo: „My jsme sem to dítě přinesli a ledacos jsme ho naučili. Máme ZODPOVĚDNOST (viz) vůči jeho UMĚNÍ (víz) a on udělá všechno, co iřejmé udělat musí. Tak je to tady zvykem, Friede. To e víš." Doktor Já se bojím, Otto/1 Otto: „Ano. Já tuky, Herotjone, pomoz mu, prosím tě." Herorjon chtěl Odmítnout, ale pohled Ottových modrých oči to nedovoloval. A tak tedy Herotjon provedl to, co nenáviděl ze všeho nejvíc, a S pomoci kouzelné sily, kterou ho Was-ftcrman obdařil před padesáti lety v malé jeskyni pobi iž jeho arménské vsi, vztyčil kolem umělců Otty Briga ■.klikou kruhovou klec z pletiva. Neigel poslouchal I sténal. Chtěl Wasscrmana o něco požádat, snad o SLITOVANÍ (viz) pro umělce, ale Wassermana nebylo možno přerušit, příběh z něho vyrážel rychle, bez pře-itávky. (Wasserman: „Nepopírám, že ten příběh s ne-iťustným koncem ze mne jen prýštil, Kdybych měl Dělem srdce vymyslet konec šťastný, to bych byl potil k re ví Kdysi jsem vynakládal nesmírnou námahu, abych i nyslel všechny ty nudné historky, a teď vám to plyne jnk voda! Najazyku vám mi tančí jako sedumasedumde-nát čarodějnic hrozná slova, která přímo nahánějí strach, ii navádějí mě: Jen buď zlý, vyprávěj dál, srdce ať máš tvrdé jak kámen, vždyť přece říkáš jen pravdu, na mou věru! Tísickrát a jednou jsem musel žit a zemřit, než ipwn zjistil, že hrůza je jen karikatura toho, nač si UŽ Člověk zvykl, pouhá veliká nadsázka toho, co moc dobře známe, nebo taky uspíšeni toho všeho...!") Kazik klec párkrát obešel a díval se na vězně uvnitř. Potom odešel a zmizel kdesi v zoo. Pokud jde o to, co Kazik v zoo prováděl, podává Wasserman popis poněkud únavný a tak trochu dětinský otevřel prý klece, pustil na svobodu šelmy, pak prý následovalo kruté plenění, slůně Tuzinka se potácelo jako opilec, mladé kly mělo červené a z tlamy mu čouhal kus jeleního masa... Wasserman se zkrátka dal unést. Hleděl ze situace vy-téžit víc, než bylo na místě. /. cele této záplavy slov stojí za to jediná pasáž, v níž líčí zoo o hodinu později, kdy 602 603 už se všechny seleny nasytily, takže nastala jistá rovno váha - čilé opice se kupily kolem klece s umělci a bre* bentily. Několik se jich přitisklo k tyčím klece a zvědaví pokukovalo dovnitř. Nosorožci začali žvýkal růže, kicrc Paula pěstovala celý život. Oba staří sloni, Tuzinčiol rodiče, si pomalu vykračovali a opatrné přitom zkoumali zem chobotem, než na ni stoupli. A celá zoo se svými prázdnými klecemi, zvířaty, společné uvězněnými umělci a s tím starým děckem, pobíhajícím sem tam kdesi daleko ve večerní mlze, vypadala ve světle prv n k h hvězd jako noční tábořiště nějaké dávné karavany, která se jako prokletá toulá z místa na místu a předvádí stvoře* nému světu výplody fantazie - lidi, sny, zvířata, nebesa, první váhavé náčrtky ke zdařilejšímu stvoření; nebo také PLAGIÁT (viz), vzniklý z veliké, potlačené touhy, který však bezpochyby postrádal známku talentu, byl proveden s politováníhodnou nedbalostí, s obrovským úsilím, odsouzeným k věčnému fiasku, navěky vykázaný na obrovské smetiště vesmíru, obrovský lunapark myšlenek a nadějí, které zklamaly, rezivějí, ale stále znovu jsou přemalovávány a nabízeny k použití nove generaci dětí. Z této mlhoviny se vynořil Kazik. Starý shrbený muž, vzadu mu splývaly kadeře bílých vlasů albína, aniž chtěl, naháněl hrůzu, zkrátka troska. Was-serman se podíval na Frieda, hledícího na Kazika. Doktor si nepřestával vyčítat všechno, co se stalo. Tak málo sLučil pobýt ve společnosti dítěte - pořád ještě mu říkal dítě - ale i za tak krátkou dobu mu dokázal předat séme zkázy. Fried: „Možná ani ne tím, co jsem mu říkal, a snad ani tím, co jsem pro něj udělal, protože jsem se tolik snažil, ale..." Markus: „Jenže ty nejzávažnější odkazy jim předáváme beze slov, milý Alberte. Ty odkazy jsou mimo čas... k jej ich předáni stačí jediný okamžik..." Munin: „Pane na nebit Podívejte se mu na obličej! Vždyť je samá krev!" Fried; „Je zraněný." Wasserman: 10 „Pozřel kořist." Markus tiše, smutné: „Pozři kořist, synu;' A Kazik: „Vy-tady-nebuďte-tu." Otto jemně: „Kam máme jít, Kaziku?" A Kazik: „Nebuďte-tfeba-jste-k-|ídlu," na což Otto: „Ne, obávám se, že ne." A starý Kazik zas; „Sriě^l-jsem-takové-rrialičké-s-dlouhýma-uši-ma-ne-dobré-co-bude " Zhroutil se na zem veďte klece h hlasitě sténal. Kazik: „Je-mi-zlc-je-mi-zle-ptoč-to-řl, \\ isserman: „Co jsme mu měli říct. Herr Neigel? V jeho lélíčku nespoutané krutě řádily síly života a smrti. Kazik Houkl hlavou do plotu a hořce plakal. Potom vstal, pře-B házel ztěžka sem tam, mával rukama, křičel, pouštěl vílry, vyměšoval, vylučoval, žadonil, běda, nenacházet pokoje." Najednou se zastavil. Oči měl rudé a kalné n oddechoval rychle jako pes. „Chci-být-s-vámi," řekl. hni se podívali na Ottu. Otto přikývl, a Herotjon v plotu vytrhl průchod, maličký průchod, který se zavřel | /mizel, sotva Kazik vešel. Staré decko se namáhavě pi lbelhalo a stanulo mezi nimi. Stáli kolem něho jako Obrovští démoni, kamenné modly sžírané smutkem n /klamáním. Mlčky hleděli tia to stvořeníčko, které si vysnili, které si ve svém zoufalství vylhati. Tady se Was-lennan na chvíli odmlčel a Neigel se zeptal, jak se to jen .....hlo stát. Jak jsme jen mohli takhle selhat," ptal se n Wasserman mu smutně přitakal (viz ZÁZRAK 3.). Ku/i k nehybně stál, a najednou se zhroutil, jako kdyby lio rázem opustily síly. Slabě, sotva slyšitelně opakoval, a- je mu zle, a žádal no nich. aby trpěli taky. Tohle bylo 9 poslední, k čemu se jeho mysl, na všechno ostatní i lile zapomínajíc i, upnula, (Munin se trpce usmíval: l K'\i se s námi o všecko, co má! Ze by to byl komunis-i Kazik jim před očima ěím dál víc scházel a přitom m dál vedl svou: „Moc-zle-vám-je-moc-zle," a Otto, 1 ui li. který jako kdyby musel v tom nechutném experi-"" mu pokračovat až do konce, spolykat hořký lék proti »vé nemoci, kterou byla víra v člověka, až do poslední 604 605 kapky, ten Otto ani ted' nic neskrýval: „Nám je zk /v spousty věci, Kazí ku, Ze spousty. Je nám třeba zle, kdyi l zestárneme a jsme nemocní." Seidman tiše: „A když nás bijou a nechají nás hladovět." Markus: „Když nás ponižují," Chána Citrinová: tsKdyž nám vemou naději. A když nám ji dávají." Uerotjon: „Když nám vezmou iluze.11 Fried: „A když jsme sami a když jsme pohromadě,*1 Paula: „A když nás zabíjejí." Wasserman: „Nebo nás nechají naživu." Markus: tlA je nám zle, když děláme něco zlého.-1 Scidman: „A jsme tak křehcí.*1 Munin: „To je tedy zatracená pravda. Stačí, aby nás bolel jediný malý zoubek, a život už nestojí za nic." Fried: „Když umře někdo, koho máme rádi. tak už nejsme nikdy doopravdy šťastní.*' Markus: „Naše štěstí závisí na takové dokonalosti..." „Bilte, Herr Wasserman," požádal najednou Neigel a uchopil Wassermana za ruku (Wasserman: „V jeho ruce nebylo po smrti ani stopy. Byla to lidská ruka. Pět teplých prstů, trochu vlhkých, ncjspíS strachy. Prstů, které se dotýkaly jeho slz, slz dítěte, kterým kdysi byl, úst nemluvněte, a dokonce, na mou věru, i ženy mezi stehny."). „Nepotřebujeme zázraky," zašep+l tal Wasserman, obličej těsně u obličeje Neiglova. „ale dotknout se těla živého člověka, pohlédnout do modři jeho oči a ochutnat sůl jeho slz." A Neigel, který měl obličej námahou celý zkřivený a každý sval mu tančil v křeči, spisovatele Wassermana úpěnlivě prosil, aby Děti srdce neumíraly. Aby se Kazikovi nepodařilo je zabít. Wasserman se unaveně usmál: ,,N c zemřou. Ted* už je přece trošku znáte, ne? Všichni jsou z toho materiálu, co neumře ani se nezkazí. Jsou to umělci, Herr Neigel. Partyzáni,.." Neigel pomalu přikyvoval. Pohled měl nepřítomný, vytřeštěný „Vyprávěj mi o něm. O tom. jak umřel, Šeherezádo. Rychle." Wasserman vyprávěl, jak se Kazik zhroutil na zem. Nemohl už snést vlastni život. Nakonec požádal Ot aby mu pomohl uvidět svět, ve kterém žije. Život za plinem. který ani nestačil okusit. Když Otto přikývl, He-roljon udělal v tyčích klece otvor, Nenaskytl se jim tam vfluk pohled na zoo, ale na Neiglův tábor (Pozn redak-lt Nebyl Lo řádný div. Tábor tam čekal pořád,] Kazik li vidci vysoké ponuré strážní věze, ploty z ostnatých drá-lů, do nichž byl puštěn elektrický proud, a nádraží, odkud nevede cesta nikam, jen na smrt. Ucítil zápach lidského masa páleného lidmi, slyšel krik a supění vězně VUfcůio celou noc za nohy, a čísi trýznivé sténání, jis-tého Obcrsiurmbannlůhrera Ncigla, uvězněného spolu n nim. Wasserman mu vyprávěl - □ jeho hlas zněl zcela neosobně - jak během prvních dnů, když v táboře spaloval mrtvoly, dávali jeho dohlíží tele jemu a jeho druhům naftu, aby jí polévali hromady mrtvých, a potom se prá-11 zefektivnila: dohlížitelé přišli na to, že ženy hoří lépe, zvlášť ty tlusté, a tak dali hrobařům pokyn, aby tlusté ny na hranici pokládali dospodu. Takhle se ušetřila ■l h msta nafty, poznamenal Wasserman, Kazikovi se široce rozevřely očí. Sucho v nich se podařilo prorazit |eili né sl ze a ta na své cestě ven zraní la oko tak, že zača lo krvácet. Jeho rty cosi zamumlaly a Fried se k němu skloní I, aby ho slyšel lépe. Pak se doktor se zděšeným polil alem napřímil. „On chce umřít, Otto. A hned. Už prý1 nemůže." Fried se podíval na hodinky podle jeho výpočtů zbývaly Kazikovi k tomu, aby svůj životní cyklus nAi\rel. ještě dve Imdiru a třicet tři minuty, /.dálo se vrak, ze i ta krátká doba je nad jeho síly. Fried ho zapři sahal: „Počkej chvilku, Kaziku. Vždyť je to jen chvilička. Počkej. Třeba ti bude Lip. Třeba se z toho dostaneš, ľľoeházíšjen takovým nepříjemným obdobím. Prosím:1 Vycítil banalitu vlastních slov i ubohou lež v nich H zmlkl. Otto potřásl hlavou „Když to chce, Alberte," řekl pomalu, „tak mu pomůžeme." Fried si zakryl ruka-ni.i ohliěej ;] vydal jakýsi podivný zvuk. Umelci sc od- 607 vrátili. Potom se Fried shýbl a vzal Kazika do náručí, Z drobného tělíčka se linul hnilobný puch Kdykoli se pohnul, vypadávaly mu z úst křivé žluté zuby, Fried -porost, který mu na těle vyrašil, se splétal a vydával příjemnou vůni rozmarýnu - vynesl Kazika v náruči na velký trávnik. V hustém houští se na okamžik zaleskly dvě oči zarudlé pláčem Starý doktor se sklonil a opatrní Kazika položil do kruhu zrcadel (viz PROMÉTHEI Si. který tam postavil ruský fyzik SERGEJ (viz). Zdálo se, že doktor má v úmyslu Kazika následovat, ale Otto to včas vytušil. Uchopil ho za šos a násilím ho odvlekl. Fried se k němu otočil a rozzlobeně řekl: „Dej mi pokoj! Za to můžeme my!" Otto ale doktora pevně držel, dokud se neuklidnil, Kazik zůstai mezi zrcadly sám. Potom se mezi zrcadly strhla menši bouře, Kazik se nadýmal a zase smršťoval. Vtahovalo ho to do času a zase vyvrhovalo zpátky - bylo zjevné, že je mizejícím bytím stravován se značnými obtížemi. Jeho podoba se postupné promítala do všech zrcadel a zase mizela. Črtaly se tam nekonečné možnosti jeho osudu. Otto byl později ochoten přísahat, že několik vedlejších zrcadel vytvořilo jakoby potají -rychle se měnící variace nepopsatelné krásy. Avšak hlavni pohyb odrazů zachycoval jen úpadek a zkázu. Pár zrcaW del tou neobvyklou námahou prasklo a roztříštilo se. Snad i jejich schopnost obsáhnout onu temnou hmotu, Z níž je člověk utvořen, byla omezena. Umělci nehybně stáli a přihlíželi. Téměř ve všech vyvolala blížící se smrt týž intenzívní pocit, že smrt je správná. Že celý život je jen snadná výhra, ale na jeho konci žejsme proti své vůlí vráceni někam, kde vládne jakási neviditelná sila, přísná a nesmlouvavá, která nás odměňuje po zásluze, bez SLITOVANÍ (viz) či útěchy. Všem najednou připadal život, jejich vlastni život, zkažený, banálni a zcela nesmyslný (viz SMYSL ŽIVOTA), a dokonce i ti, kteří nebyli nábožensky založeni, pocítili náhlou bázeň boží a hlavou ■ n m honily nezvyklé myšlenky na spáchané hříchy h im tresty, které zasluhovali. Jen Aharon Markus si NOiulné pomyslel, že smrt je možná právě tak fádni, n.iinidnä a nesmyslná jako život sám. A jakmile to staré itile zmizelo naposled a s konečnou platností, začalo li. li ni s La šedesát zrcadel jedno po druhém padat jako II Iky uvadlé květiny zasazené poryvem větru. Wasserman: „Ano, Slejmele, tohle jsem mu vyprávěl in i/dě večer té kruté a nehorázné noci. Když jsem skonal začínalo už venku svítat. Pár minut nato mě Neigel ľ i ni. Když si vpálil kulku do hlavy, vyšel jsem t. místnosti, protože člověk má právo umřít o samotě, \ i.ikmile výstřel dozněl, uslyšel jsem, jak se dveře Ihintku tiše otevírají, a Staucke si zdvořile odkašlal ii vešel dovnitř/' rlBHtDODp KATASTROFA Náhlá nehoda. Nečekané neštěstí. Tak nazval Neigel to, co ho potkalo během jeho po-Hlcdni DOVOLENE (viz), strávené s rodinou v Mnichove. Odjel na osmačtyřicet ihodinovou dovolenou, ale vrnii] se hned den nato. Wasserman: „Pracoval j sem zrovna ve své milé zahrádce a radoval se z prvních výhonků, liiktéživ jsem ti netušil, že mám nadání sedlačit, když i n se najednou vrátí Neigel, obličej neštěstí samo. lako by mu z něj koukala smrt. Jak jsem ho uviděl, krve \y\ se ve mně nedořezal a napadla ti mě taková hloupost: |cho ženě. pomyslel jsem si, se ta má historka nelíbila. i;i ho vyhodila z domu! Bože, v tu chvíli mi bylo jako ipisovateli, když mu nakladatel vrátí rukopis... Dobrali* v Uože, brumlám si pod vousy, lak tma je to pravda, i dyž pohřbivaj í smolaře, tak se zlomí rýč! Bože, vzly- 608 kal jsem, cokoliv. Pane. jen tohle ne, vidyť co j á kromě tohohle příběhu mám?" Podrobnosti o té nešťastné dovolené se Wasserman dozvěděl až za dva dny, ty dva dny se mu totiž NcíľľI vyhýbal. Celý den nevycházel z baráku a k večeru, když pňšel Wasserman, odešel Neigel na obchůzku tábora a laky vyléval si vztek na strážných Ani mtzitrí se ti dva nesetkali. Wasserman celý den slyšel jen hněvivý křik z baráku a viděl všechny táborové důstojníky, jak jeden po druhém vcházejí a vycházejí jak zmoklé slepice. Na* zitří v jedenáct hodin večer, když už se Wasserman uloží I na pytel v podkroví a Neigel dole právě dočetl levity mladému důstojníkovi, který žádal o mimořádnou dovolenou, uslyšel najednou Wassermun, |.ik :io Wijfel volu. Wasserman rychle sestoupil ze žebříku („Mladý Samuel v čni neutíkal tak ruč C k veleknězi KJfflUlľ1) a Stanul plH Neiglem, Důstojník byl v obličeji celý popelavý a podle Wassermana vypadal ,jako vlastní živoucí náhrobek". Neigel mu přikázal, aby se posadil, odkašlal si a drsně pronesli „Je po příběhu, Seherezádo Aspoň s tím přo Christinu," A když Wasserman mlčel, Neigel mu týmž tónem vysvětlil: „Opustila mé. Navždycky." Židovi se Úžasem široce rozevřely oči. Probleskovala jimi otázka, kterou se neodvažoval položit. Neigel na ni odpověděl: „Ne, ne kvůli jinému. To kvůli mně. Vždyfl už j sem ti to říkal. Kvůli tomu, čím jsem byl/1 A najednou maska tvrdosti puká, tvář se mu zkroutí bolestí, nevírou, a on z hlubin své raněné duše vykřikne: „Bože, Wassermane, všechno je kaputV' Wasserman jemné, ale ne bez jistého napětí: „FřišL na to, že lžete?14 Neigel: „Dalo by se to tak říct. Ano. Wasserman, který si teď připadal jako dramatik, jehr. hra propadla kvůli špatnému výkonu herce, rozzlobeně vybuchne: „Měl jste se drobet víc snažit. Hen1 Neigel! Snažně jsem vás prosil, abyste můj příběh miloval a sta- ini i> něj, jako by to byl váš vlastni syn! Bože, Neigle. tohle bude má smrt..,*' Zoufale lomí rukama, obrací oči v uloup a rve si vousy. Žalem je celý bez sebe. Vlákno, i h i č ho pojilo k životu, jako by se rázem přetrhlo. Na-n i lnou je právě tak průzračný a prízračný jako jeho hrdinové. V duchu si vyčítá chabý talent, ale právě tak obviňuje Neigla - podezírá ho totiž, že dovolil německé lantimentalitě, aby ,jí nasáklo každé písmenko". +,Ne!" mi ve najednou jako zraněné zvíře, „takovýhle příběh iWNmí být sentimentální, Hetr Neigel! Na to jste si měl líh val pozor! Tohle je příběh o smutných, směšných lidech, a o jejich směšných marných snahách,,. Proč jen |ntc musel tak přehánět?" Němec se na něj chvíli dívá ii polom rukou naznač i odmítavé gesto. „Ne, tys to nepo-i hopli Tvůj příběh jsem jí vyprávěl jaksepatří, Přesně tuk, jak bylo třeba." „Vskutku? Tak kde jste tedy udělal hybu?* „V tomhle," odpověděl Neigel, na rtech ozvuk trpkého smíchu, „Zkus si, Wassermane, představit, jak |n ráno jedu vlakem z Varšavy do Berlína. Vozem první n niv, já a tři další vysocí důstojníci SS a taky dva správ - .....redniei působící v Polsku. Seděli jsme tam tak spolu piir hodin, kouřili, mluvili jsme o práci, o Vůdci, o válec. A já lam jsem s nimi, pořád s nimi mluvím, ale v duchu mluvím sám se sebou, Vracím se k tomu, cos mi vypravil, k Friedovi, Paule, malému Kazikovi, k srdcím namalovaným n ii stromech i k lé krásce, co patří Bohu, přesně tak, jaks mi říkal, že to mám udělat (viz PLA-i 11 AT), dokonce mé do toho tvého příběhu napadl další blázen, můj vlastni nápad (viz RICHTER), Ach, ty všiváku, ty mazanej proradnej všiváku, ona mě opustila, Stalo se něco strašného. Udělal jsem chybu. Jenže nic líného mi nezbývalo. Prosté se to stalo. Nedalo se tomu ubránit. Co j sme to j enom za lidi, Wassermane?" Was- artnan, znechucený tím mukáním, Neigla s trochu kru-.....netrpělivostí přeruší: „Mám tomu snad rozumět tak. Nerr Neigel, že už můj pří běh. nepotřebujete?" Ticho. A potom Neigel s poraženeckým výrazem vzhlédl a řekl: „Ty,.. ty parchantě. Vsak ty moc dobře víš, že ho potrebujú. Co jiného mi ještě zbylo, řekni sám " (Wasserman: „Bože! Teď ti mi tváře hořely jak oheri! Po tomhle komplimentu jsem celý zčervenal, bylo totoliž poprvé, co mi nějaký Němce nadával normálně. Žádný .všivák1 nebo ,špinavýžidák',jak to tak Němci znechu* ceně říkají, obyčejný .parchant*! Járku, já si připadal, jako by mi na prsa připíchli metál! Takhle pyšný jsem nebyl, ani když mi poprvé řekl Herr Wasserman!") Potom začal Neigel vyprávět, jak přijel do Berlína, zúčastnil se tam nudné pracovní schůzky a odtamtud - přímo do Mnichova, Do města přijel v pět hodin večer, Chris-tina už na něho čekala na nádraží. Poprvé itd jej ieh rozchodu mu přišla naproti a dokonce mu dovolila, aby ji políbil. (Neigel: „ženská ústa, Wassermane. Viš, že jsem tu celý rok držel půst. Celý rok jsem se nedotkl žen. Polek, vězenkyn, našich, A véř mi, příležitostí jsem měl spoustu, ale já jí zůstal věrný, vážně," vykřikl trpce a udeřil se do prsou pěstí, která by porazila býka. >T^| je mužský vězněni vlastní věrnosti f Věrnosti, rozumíš?"} Christina navrhla, aby šli domů pesky, kolem wir.lelsbas-ských vodotrysků, a Neigel souhlasil kráčeli vy bombardovaným i ulicemi, kolem plakátů verbuj icích do wehrmachtu, kolem mladých mrzákň, kteří se toulali po ulicích s tupým výrazem v očích, a mluvili o skoro úplně nových šatech, které Tina koupila ve výprodeji pořádaném továrnou, která zkrachovala, o tom, co se Tině zdálo, o Marlene Dietrichove, o.., Neigel: „Byloto div-ně, my jsme ti vůbec nemluvili o válce. Ani slovo. Všechny ty trosky, ti chudáci invalidi, to všechno bylo jako nějaká podivná chyba, jako přelud. Všechno byla chyba, jen my dva jsme byli skuteční. My byli život. A já ji poslouchal, Tentokrát mi to vyhovoval o ještě víc, pro- tuže jnk tak po ví dala, já zapomínal na všechno, nač j sem " litěl vzpomínat." Wasserman: „Na mne, Herr Nei-|lťľ.'" Neiglovi se znovu objeví na rtech křivý úsměv. „Ty lomu nebudeš věřit, Wassermane, ale na tebe jsem nezapomněl. Když tak Tina mluvila, občas jsem si pomyslel, tohle mu budu vyprávět. Ať v id i, co je Tina zač, i ipiavdu. K čertu, Wassermane, já si na tebe tak nějak /vykl." Wasserman: „No to mám tedy přítele!" Potom, když míjel i Hofgarten (Neigel: „Tam v té zahradě jsme ona ;l já... no prosté poprvé. Bylo to už před tolika lety 1"), pocítili únavu, a tak nastoupili na autobus pětapa-desátku a jeli domů, „A tam už na mne u jedné sousedky čekaly děti a obé si na mne vylezly, l.iselotte už umí říct hľupi\ ,Karľ, ,Muttľ a Karl mi vyprávěl o školce, kam ť hodí, a taky se zeptal, co tatínek přivezl, a tak jim Tina řekla, aby zavřeli oči, a strčila mi do nikou balíčky s dárky, co ji m koupila, ajá jsem dal Karlovi dřevěné autíčko n Lise panenku, která zavírala oči a říkala ,Mutti', a pak Tina povídá, pojďte, půjdeme domů, a jak řekla to ,do-mů\ takhle se na mne poočku podívala a zčervenala, ona le pořád červená, a tak jsme šli k nám domů a byli jsme všichni hrozně vzrušení." Není treba líčit zde celé setkání obšírně. Z větší části probíhalo oni m důvěrné známým způsobem - večeře hy la jednoduchá, ale slavnostní, Neigel přivezl pravou krvavou klobásu, kterou mu šofér koupil na černém trhu ve Varšavě, a Tina se trošku opila čtvrtinou skleničky vína ročník 128 z láhve, kterou otevřeli v den své svatby .t/.r které pih p ŕi \ ýiiiiicĽiiVL-J: [írilc/] L Oslech, ľ^k poslali děli spát, Tina šla umýt nádobí a Neigel se šel vykoupat. Když byl hotov, svlékl se, lehl si do postele a čekal na ni. (Wasserman: „Tedy mám-li být upřímný, přiváděl mě do rozpaků. On si mě s sebou vzal do postele! Bože můj, já ti se strašně styděl, že už se chovám jako ten MAL-KIEL SEIDMAN /viz/ a strkám nos do manželské po- stelel14) Neigel se na Wassermana podívá a s rozpačitým omluvným úsměvem povídá: „Nemysli si, Wassermarie, že jsem býval nějaký velký donchuán, to jsem totiž nebyl. Po pravdě řečeno byla C'hristíny moje první. Teď tedy vis něco, co neví ani ona. Chápeš, vždycky jsem ji rád dával najevo, že jsem před ni měl spoustu žen..,** Wasserman sebral všechny síly, aby mu dokázal odpovědět chabým úsměvemr (Wasserman: „No prosím! Ani moje Sara, můj poklad... inu, ta to taky nevěděla, a já obra s dělal t ako v é ty vy ľ hl t ?u baěné narážky. prostej sem se drobet vytahoval,.. Mluvil jsem jen tak všeobecně, žádné podrobnosti... Bože, co chudáků jako já na tom světě je...'*) Potom Tina přišla, sedla si na kraj postele, osušila si ruce a natírala si je příjemně vonícím krémem a Neigel její jednoduché, vyvážené pohyby přímo hltal očima a Tina řekla, jestli ti to nevadí, budeme si napřed trošku povídat, protože mi připadá, že si toho máme hodne co povědět, a Neigel, přestože „tam dole přímo hořel, já vážně hořel, .ale vždyť víš, Wassermane," povídal; , Ji stě, Tino. udělám všecko, co budeš chtít," Chápal prý totiž, že ženy mají někdy trochu zábrany a hledí se vyhnout přílišným výbuchům... ehm... vášně. „A Ti-nicka, přestože se narodila v Bavorsku, se v těchhle věcech chová, jako by byla z Porýní, všechno pěkně jemně, s noblesou a pomaloučku." Neigel ji nechal vyprávět, co všechno j í leželo na srdci cel é ty měsíce, a sam přitom mlčel, Přejížděla stihlým prstem po prostěradle, strašně blízko jeho těla, a ulehčovala si. Vyprávěla mu o otřesu, který utrpěla tenkrát v prosinci, když ho přijela navštívit v táboře, a jak se ho začala bát. „Bát, Wasser-mane, vážné, a taky nenávidět. Dokonce prý i našeho Karla, který je mi uik strašně podobný, ji občas, v určitých chvílích, přišlo zatěžko mír ráda stejně jako dři v, a řekla, že si je j km, že m dělám jen pintu, že si myslím, zeje to moje povinnost, a že to určitě nenávidím, protože ty jsi ve skutečnosti jiný, takhle ti to povídala, a já jí v tu shvíh chtěl pochopitelné vyprávět o družině, myslím Ů Ottové družme, a tím taky moc hu změnit téma, protože nebylo lehké ji poslouchat, jak tohle všecko říká, ale linu mi položila prst na pusu a prý, jen mé nech mluvit, v/Jdyť jsem na to čekala tak dlouho." A vyprávěla mu, i.ik před dvěma měsíci dospěla k závěru, že se s ním n his i dát rozvést, a po jistém váhání se rozjela za rodiči do Augsburgu, oznámila jim své rozhodnuti, „a představ ■1, Wassermane, oni sejí zřekli. Řekli ji, aby okamžitě odešla z jejich domu. Její otec tam má prádelnu, která pracuje pro armádu, a její matka je členkou augsburské Keňské ligy, a když jim to řekla, tak viděla, jak jsou i vilěšeni. Nebylo to nic jiného než strach. Jako kdyby iiil'I:i nějakou nakažlivou nemoc. Prostěji vyhodili z domu, aby je nenakazila, a řekli, že mně, válečnému hrdinovi, ubližuje, a že to je vlastně sabotáž... To byla rfejmě ta nej lepší výmluva, na kterou v m chvíli přišli, H matka za ní ještě v županu vyběhla na ulici a vyděšeně JI Neptala, že už prý není jejich dcera, že už nikdy ji ani děli nechtějí vidět, představ si to, samotná ženská se dvěma malými dětmi, a tuk strašné osamělá. Nikdo jí nepomůže. Vždyť doma jsem vždycky všechno dělal já. vážně, já se za to nestydím. Rád jsem doma ledacos délal. A teď to všechno padlo na ni. A musíš pochopit, ||lo není žádná špinavá komunistka a že politice vůbec nerozumí," v y s včti uj e nek lidné Neigel, prsty celé zkroucené, „a nemá nic, oc by se opřela, žádnou víru, stranu nebo heslo, dokonce ani dobrou přítelkyni, které by to pověděla, ne, taková je, úplné osamělá, ani o ní nevíš, té H všeobecné vzrušení vůbec nedotkne, povídám ti, ta lenská je, Wassermane, mnohem silnější než kdokoliv / nas. A potom Christiiia začala o jeho dopisech. O dopi-Mch, které jí z tábora posílal poslední dobou Vyprávěla mu, jak vždycky ležela v posteli, když uložila déti, čel la je a pod přikrývkou se smála. „Chápeš, co to pro mni znamenalo, Wassermane? Nikdy předtím jsem ji neumel rozesmát, nanejvýš jsem ji tak dokázal vzít na film s Charliem Chaplinem, abych slyšel, jak se směje, a ona mi teď řekne: Já to četla a dojímalo mě to, smála jsem se a plakala a věděla jsem, že nejsi žádný vrah.1' Hladila mu obličej (Wasserman: „Pane Bože, ta její jemná, slabounká ruka na jeho obličeji!") a říkala mu slova SOUCITU (viz) a LÁSKY (viz), můj milý, říkala, vždyť já vím, jak jsi bojoval sám se sebou, ty, který jsi byl vždycky tak jemný, to jen já vim. jak jemný doopravdy jsi, a jak něžný a láskyplný dokážeš být, a pak začala tiše plakat a po tváři jí stékaly dlouhé čiré stružky slz, člověk jako ty, říkala mu, vkročil jsi do toho PEKLA (viz VYHNÁNI Z PEKLA) a vyšel odtamtud jako vítěz, ani nezvedla ruku, aby si setřela slzy, ale dívala se na něj dál skrz ně, a on prý cítil, jako by ho těmi slzami podruhé křtila. Nei-gel: „Tedy po pravdě řečeno, ne všecko z toho, co říkala, byla pravda, vždyť ona o mně vlastně nic neví, o tom všem, co bylo za první války, později v hnuti, ani tady, ano, protože já z pekla nevyšel, ne, já v něm věz.im a/ po krk, s tím smřadem kouře a plynem a teď už nějaký čas i se Stauckem u zadku a s těmi pňblblými Ukrajinci, s těmi vlaky, které pořád přijíždějí a zase odjíždějí, teď už i v noci, a v tomhle rámusu člověk nemůže zavřít oči, já už ani nevím, jestli tenhle lágr řídím, nebo jestli jsem tady vězeň, ale když na mne tak skrz ty slzy mluvila, já na všecko zapomněl, zapomněl jsem na práci i na Říši, ohromně jsem se uklidnil a chtěl jsem věřit tomu, že moje válka je už u konce a že se to všechno dá smést ze stolí a že bude dobře.,.*' Wasserman: ,A jak tak mluvila, Nei-gel zapomněl na svůj chtíč, soucitněji objal, jakoby to bylo ptáče, Bože, jak ta se ti k němu přitiskla, jak klidný byl ten její nehezký obličej, když jí začal odpovídat, dávat tu jedi- nou odpověď, jakou dát uměl, ten jediný příběh, který1 JjeAlé uměl vyprávět, o sobě ji nemohl říct jediné slovo, (b) si nepřipadal jako lhář, ani to já' nemohl vyslovit bez vnitřního odporu, a tak jí vyprávěl o Ottovi a jeho modrých očích a slaných slzách, o tom, jak se mu ně-kini lidé chodili dívat do očí a ochutnávat jeho slzy, H laky jí vyprávěl o doktoru Friedovi, kterému vyrašil na lelc takový divný porost, o chudáku Iljovi Ginzburgovi, i v hledal pravdu.,, Tise a prosté, zcela ,civilnínť hla-nem před ní dával vyvstat vidině mého příběhu, a jeho I lna pozorne poslouchala, oči lehce zamžené, je přece mámo, že když je žena připravena a táhne j i to k člověku, tak má takový zvláštní výraz." Neigel: „A v tu chvíli lnem ji chtěl tak strašně moc, už jsem se nemohl ovlád-rmul, ale ona ti vložila svou ruku do mých a povídala. Jeitě chvilku, prosím. Nech mě, af se teď na tebe podí-^ u n a takhle si té pamatuju. Takovýhle jsi býval dřív. Myslím, že ses vrátil, Kurte, Vítej doma. A najednou se jtačala usmívat, naklonila se ke mně, já ti cítil její vůni, málem jsem řval tím, no... a ona ti mí přitiskne pusu k uchu a začne pomalu, šeptem, s úsměvem zpívat, ,My tak tenkrát vě-e-dět, co Adolf udělá, / až u Brandenbur-*ký brány bude vlá-á-dnouC trvalo mi to jen vteřinu, než Jiem pochopil, že tohle nejsou slova lásky, že mi tu se imíchem zpívá tu písničku, jak jí v prvních letech zpívaly všechny provokatérské imperialistické bolševické u židovské elementy, ještě než poznali, jak jsme silni, « tohle mí prosím zpívala v posteli má vlasmi žena! Do n. hal Já ti ztuhl. Ani pohnout jsem se nemohl. A ona to vycítila. Ona vždycky všechno vycítí. Přestala zpívat H ztuhla vedle mne taky. Obličej měla na mém krku a nehýbala se. Chvíli jsme nedýchali ani jsme se nehýbali, protože jsme věděli, co se stane, až se pohneme. Dopřáli jíme si tu chvíli a pak se Tina posadila, uviděla můj obličej, vyděsila se, přitiskla si ruku na ústa a zoufale. 616 617 takovým slabým hlasem jako malá holčička se zeptala, ty s tím vším přece chceš vážně přestat, Kurte, viď? Pro nás dva už to tam všechno skončilo, viď? Ty ses vrátil. Kurte, viď, že ses vrátil? A já cítil, jak to ve mne najednou všechno vybuchuje, eelá ta válka i moje práce, všechen ten zmatek, který jsem poslední dobou cítil, a hlavně - strach, ano, ten zatracený strach z toho, co po mně Tina chce, co se po mně odvažuje žádat, co si myslí, co beztak nechápe, co mám na světě kromě práce a hnutí, a zač bych dnes stál, kdybych tady nechal svého úkolu... vždyť by to pro mne znamenalo rozsudek smrti! To je přece sabotáž! Byla by to obyčejná dezerce a zrada, a tohle ona po mně prosím chtěla! Tina v tu chvílí pochopila, co se mi honí hlavou, vstala, obličej plný strachu, ach bože, Wassermane, ona ti měla v obličeji přesně ten strach, který tu kolem sebe vidím od rána do večera, ten vyděšený výraz židáka, ze kterého se mi už chce zvracet, týž výraz, se kterým jsi sem poprvé vešel i ty, a tohle mi prosím udělá má vlastní žena! Já ti nevím, co se to se mnou stalo, najednou jako bych zešílel, ten strach v jejím obličeji mi najednou připadal jako provokace, jako nějaká kletba, a to, jak se ve mně zklamala, a pohrdání, se kterým se na mne začínala dívat, a taky si musíš uvědomit, jak strašně jsem chtěl ženskou, prosté se mi do očí nahrnula krev, najednou bylo všechno rudé a já nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem na ní ležel a trhal jsem z ní župan a všecko, poslouchej, jaktěživ jsem k ženský necítil tolik vášně a nenávisti, udělal jsem jí to jako divoch, bez trošky soucitu, katastrofa, zvedal jsem sc na ni a zase jsem padal dolu jako kladivo a řval jsem, celou tu dobu jsem jí řval do ucha, ty špión k o, Jidáši, přisluhovačko bolševiků, kudlo v zádech Říše, nevím, proč jsem to říkal, v puse jsem měl celou tu dobu krev, krev z jejích úst, a celou tu dobu jsem měl pod sebou ten její ztuhlej obličej, vůbec se mi nepokoušela' Im iiut.jcn tam tak ležela jak malá holčička s otevřenýma i u a lhostejné se na mne dívala, a pak jsem byl hotov I hned jsem se oblékl, bylo to, jako by mi vráželi nůž do 11 k0| protože já to tak přece nechtěl, bylo po všem, a já o vážně chtěl, aby mi odpustila, vždyť koho já mám iné ní a těch dětí, k čertu s touhle válkou, jak hluboko iMiu vnikla do života i do postelí, jenže mi už bylo jasné, 10 tohle je konec. Že co se tam stalo, to už se nedá vrátit i iiky, chápeš, jsou věci, které se už zpátky vrátit nedají, ii m k jsem vzal kufr a vyšel z pokoje, nedokázal jsem se mi jit podívat na Karla a Lisu, měl jsem pocit, že je viděl nesmím, že bych jim mohl ublížit pouhým pohledem, beze slova jsem odešel, vzal jsem to pěšky přes Otlé město až na Hauptbahnhof a tam jsem celou noc Otkal na lavičce na první vlak, a když šel kolem voják, Hutal ut o val a řekl Heii, chtělo se mi zvracet - tak mi |eHié vyprávěj, Wassermane." ,Prosím?"1 trhl sebou Wasserman. Přechod byl příliš rychlý. Bylo však zřejmé, že Neiglovi došla trpělivost -a možná i čas - na hladké obraty v kultivovaném rozho- 11 m u. „Vyprávěj dál, Wassermane,11 šeptal dychtivě a oči um planuly. „Ještě o Kazikovi a o té ženě, co mu nasel Otto (viz C1TRINOVÁ, CHÁNA), a o tom hezkém zlotě, co ho čeká, a buď opatrný, Wassermane, dávej po/or na všechno, co říká a dělá, udělej z něj človeka jaksepatří, ať to není žádný hlupák a nedělá pitomosti, Ano. udělej z něj Ottová nejlepšího umělce, jenom pořád mluv, Wassermane, protože je tu hrozný rámus ii hrozný zápach, když dýchám, můj dech smrdí kouřem, • když do nádraží vjíždí vlak a píská, nejradši bych vstal ■ i^kal odsud, nejradši bych, kdyby mě hlídky u brány ■ iŕelily, dnes m byli nějací lidé, to jsem na ně mohl řval. až j sem to pískáni neslyšel, ale teď j sem sám, nene- ■ 111 vej mé dnes v noci o samotě, vyprávěj mi, vždyť jsi mi zbyl už jen ty a ten přiběh, bože, ta katastrofa!" 618 619 KARIKATURIST Karikaturista Malíř karikatur. Povolaní, které Kazikovi vybral Wasserman poté, co STAUCKE (viz) vpadl do baraku a „navrhl" Neiglovi, aby zvolil cestnou smrt. Staucke vyšel ven, aby tam počkal na výstrel, ale Neigel s tím, aby se zabil, neměl nijak naspěch: neměl v úmyslu udělat to dřív, než s Was-sermanem dokonči příběh. Wasserman neveril vlastním uším, protože Neigel mu, hlasem znějícím prosebně i úzkostlivě zároveň, připomněl, kde s vyprávěním přestali: „Kazik byl mal í ŕ Pomáhal ostatním umělcům uskutečňovat jejich sny. Na každém vždycky dokázal najít jeho dobrou stránku. Byl šťastný." „Ubohý,1'opravil ho Wasserman zasmušile, ..Byl tuze ubohý." Neigel se na něho podíval ustrašeně, oči se mu šíleně leskly, ^le on musí být šťastný, Hcrr Wasserman!" „Musí?" „Musí, musí!" šeptal Neigel s poníženým, zoufalým úsměvem a hlavou ukazoval ke dveřím, kudy odešel Staucke, „Poslední milost, Hcrr Wasserman. Kazik byl šťastný, Jeho život, přestože byl tak strašné krátký, měl přěcfl smysl, nemám pravdu? Bitte, Herr Wasserman." (Wasserman: „Díval jsem se na tu trosku. Nebudu zapírat já ho přestal nenávidět. Od chvíle, kdy mi zastřelil před očima Tircale, je má nenávist mrtva. Ošklivost, úzkost, vztek byly ty tam, dokonce i ta láska tak nějak ochabla, Zůstala jen slova, prázdná, rozbita slova, a já v jejich zříceninách hnízdím jako poslední ptáče, které uniklo velikému neštěstí. Katastrofě. Tři měsíce zdánlivého života. Pád bezduchého těla. Vytrhávání zlatých zubů mrtvým, měření času na latrínách. Nostalgie živého "i „Poslouchejte, Herr Neigel, nechci vám působit bolest je třeba říci pravdu - Kazik byl ubožák Byl smutný n nevrlý a neměl nikoho, kdo by ho utěšil. Žádná z kre-leb. které inspirován svou mimořádnou představivostí ■ dl na nebi i na zemi, mu nepřinesla úlevu. A co iimiiho, ani ostatním umělcům serimneulehčilo, proto-fta od chvíle, kdy každý z nich zpozoroval, jak se z něho li sen jeho vlastního umění a jak si osvojuje utrpení, Itčal z něho rašit rozsudek jiný, strašnější než ten před-i ho/i, jako otevřená rána hrozící, že ho pohltí. Běda, i i i k nás obnažoval v naší nahotě, líbilo se mu to a nemohl toho nechat, a kdykoliv jeho pohled ulpél na němu / nás, uviděl před sebou ubohou nestvůru, které její n. a vášně vyrůstaly z čela jako spletité, tlusté paro-hv Jak nelítostně slídil pohled toho starého dítěte v tem-nýeh vodách našich duší! S jakým opovržením odtamtud vytahoval všechny myšlenky, vzletná slova i lu trošku moudrosti, které jsme za ta léta s takovou i iinahou nahromadili... Všecky ty koráby, které nás ,|i nás uč i I i ve voj en ské škole, měli pravdu - city jsou přepych dobrý leda pro civilisty. Pro slabochy, Zrovna led* by mi rozhodně stačily tak dva tři." Wasserman: „Vám možná. Jenže náš Aharon Markus se proti tomuhle ochuzování bouřil.,, Toužil po tom, aby si proklestil Mitu do neznámých končin duše, k tomu šumení, které v sobě všichni cín', ale neodváží se ho dotknout. Bože, Herr Neigel, dovedete si představit, jak by se země zatřásla v samých základech, kdyby se bylo Markusovi podařilo uskutečnit a zveřejnit objev dalšího lidského tilu? Nového? Dovedete si představit, kolik bychom v sobě rázem objevili velikých bezejmenných, beztvarých, mohutných věci. které by /cela zup hily další nádobu a staly by se neoddělitelnou součástí nás samých? Jaká zásadní revoluce! A to prosím mluvím o jed m cm citu, ale pomyslete jen co kdyby byly dva'.' Tn?" „Hitler jeden objevil," odtuši Neigel a pustí se do vysvětlováni. „Hitler nám dal něco nového. Radost. Ano, skutečnou radost silných. Já sám jsem ji kdysi pociťoval. A není to tak dlouho Než jsi mě začal trávit tím svým jedem, Opravdovou radost, Wassermane, bez žádných ľales-ných výčitek SVĚDOMÍ (viz), bez lítosti, kterou v tobc vyvolávala tvá vlastní síla, radost z nenávisti, tu určité, Wassermane, radost z toho, že nenávidíš toho, koho nenávidět máš. Něco takového se nikdo před nim ani neodvážil vyslovit nahlas." Wassermam „Um, Herr Neigel, to je ovšem jistě pravda, Jenže v jednom ohledu se mýlite - neříkejte, že to ,objeviľ, ale že to .odhal iľ, ,obnažil\ A podívejte se, k čemu to vedlo. Obrovská energie najednou získala jméno a ideologii, zbraně, vojska, zákonodárství a novou vyl hanou historii sloužíc i nenávisti. Jenže vám mu&im říct, Hen Neigel, že toho malého lékárníka rjodezírám, že kdyby byl takovýhle cit či pud odhalil, tak by si to nechal pro sebe, Když se to tak vezme, dokázal beztak úžasné veci, arci ve vší skromnosti, jak už to měl ve zvyku." Jakmile Aharon Markus, tichý, pokojný člověk íWas-serman: „Možná že právě jeho srdce bylo tím kamenem mudrců, který celý život hledal, tím, c O promění každý kov v ryzí zlato."), vyhlásil válku omezeným schopnostem lidského citu, stal se nebezpečným a odhodlaným bojovníkem. Od samého počátku mu bylo jasné, že chyba spočívá v jazyce - že totiž lidé se naučili cítit jen to, co umějí pojmenovat. Že i kdyby zakusili nějaký jiný mocný, nový cit, nevěděli by, co si s nim počít, a buďto h y j ej put i ač i I i. i iebo by se ho zbavi I i Id k, že by ho smísí li s jiným, už známým citem, který lze pojmenoval. A takto by jej z lenosti, nedbalosti a snad i strachu zbavili jeho původního významu M ar kusí „A jeho výzvy k nim. Je- 624 i.....M* báni, Jemných odstínů jeho rozkoše a jeho nebez- \ protože znal mnoho jazyků, věděl, že lidé, kteří nilmi jeti jedním jazykem, vůbec neznají jisté jemné iHlftliuy citu, které jsou dobře známy těm, kteří mluví li n jiným. (Pozn. redakce: Na vysvětlenou uveďme Inko přiklad poměrně nové hebrejské slovo tiskul, fru-Htrace loto slovo se ve slovní zásobě hebrejštiny objevilo leprve v polovině sedmdesátých let, a než vešlo do iihťťiiého povědomí, lidé, kteří mluvili jenom hebrejsky, nohy h „frustrováni", Jisté, mohli se „zlobit" nebo „být rtklumáni". v jistých situacích pociťovali rozčarování, barona. Ještě týž den si ho Neigel zavolal do ■ místnosti a jakoby mimochodem mu položil pár otá-/«k tykajících se lišek a jejich putováni do teplých krajů I xlmního spánku zajíců, přičemž se hloupě zasmál a povídal: „Ptám se kvůli malému, kvůli Karlovi. Najednou •té vám o to začal zajímat." A nakonec došlo k tomu po-ni/ujítimu incidentu se židákem. který se zmocnil pušky 1 xačíil na „Nebeské ulici" střílet do strážných - všichni i nkrát viděli, jak váhavě a změkčile se Neigel choval t \ w VZPOURA). Tehdy začal Stauckc věnovat větší pozornost zarážejícím pověstem, které se šířily mezi Ukrajinskými strážnými, o podivných stycích, které Nei-('.•I po práci udržuje se svým židákem. Dagusa, Ukrajinec, který obvykle hlídal velitelský barák, vyprávěl -im ilo inu nalit trochu šnapsu - o smíchu i o jiných zvu-i ii h „J c to. jako kdyby tam někdo vyprávěl pohádku malému dítěti, jestli mi rozumíte, pane veliteli." - které nc odtamtud ozývaly. V té době už všichni začínali pozorovat, že Neiglův stav se povážlivě zhoršuje. Vypadal najednou nedbale, zanedbané, poddával se bouřlivým ml ulám. dostával záchvaty hysterického vzteku, který N obracel proti důstojníkům, německé vojáky, kteří se 632 633 dopustili nepatrných prohřešků, odsuzoval k přísným trestům, zkrátka Staucke žasl. Ten den, kdy Neigel odjel na DOVOLENOU (viz) do Mnichova, dorazil do tábora mimořádný zmočnenct, který si přál „zcela důvěrně" se Stauekem promluvu. Byl to starý St&ndartenťunrer od cenzury a Slauckovi předložil fotokopie sedmi dopisů poslaných z tábora, nade vši pochybnost psaných rukou velitele. Staucke se pustil do čteni a málem vyprskl smi-chy - kdo by to byl řekl, že v Neiglovi, tom tlustém žoku masa, se skrývá malý básník? Staucke se tam dočetl o družině potrhlých stariků, o srdcích nakreslených na stromy, o člověku, který chtěl překonat hranice všech lidí a pomoci jim pochopil jejich lásku, a o jiném, který se pokoušel vypěstovat nové CITY (viz). Bylo to vsech*^ no lak směšné, tak pochybené a hloupé, že Staucke mohl cenzora uklidnit, že tady o nějaké špiónské šifře nemůže být řeči, že tu jde jen o dětinské výplody důstojníka, který má „z té spousty práce trochu pocuchané nervy", Staucke dotyčného požádal, aby nepodnikal žádné kroky, protože to by mohlo uškodil morálce vojáků v táboře, která od té doby, co „chudák velitel trpí těmi záchvaty", už beztak dost upadla. Jakmile cenzor odjel, pospíšil Staucke k Neiglovu baráku, a jak předpokládal, narazil lam na jeho židáka, jak prauije na zuhľádce f Staucke: „Ten že tam pracoval? To byla hotová sabotáž, co on tam té ubohé polské zemi dělal!") Začat se ho mazané vyptávat na jeho styky s Neiglem, jenže žid no»d byl o nic méně mazaný než on a ze v šech jeho otázek se dokázal vy kroutit. To Statická přesvědčilo o tom, že ti dva uzavřeli nějakou „podezřelou dohodu. Náramné podezřelou." (Viz PODEZŘENI.) Staucke se dočkal odměny, když tenkrát v noci vtrhl do Neiglovu baráku právě ve chvílí, kdy byl dotyčný zabrán do líčeni Kazili o vých fantastických kreseb, plných soucitu (viz MALIŔ), Staucke Neiglovi (klerý se vůbec nepokusil .....I(M n l vzal zbraň a ponechal mu dva náboje - jeden ......ulio ;i jeden pro žida. Potom šel počkat ven. Musel llknt dlouho, déle, než mu bylo po chuti - skoro celou hitil....., než zazněl výstřel. Jediný výstřel To bylo divné. ■ i i e vol ver a vešel do baráku. Neiglovo tělo leželo ■■ ■ .nu. Staucke horečné pátral po židovi. Bál se, že limiin zastřelil Neigla a teď se ozbrojen skrývá \ u u si n osli. Wasserman se vynořil odkudsi 2 kuchyně ■1 podíval sena ležícího Ncigia. Staucke k němu přistoupl I n / h I ízka ho strel i I do hlavy. (Wasserman: „Inu, dou-1 il ncm, že aspoň teď se mi to poštěstí. Vždyť pro co i 1111 teď měl ještě žít? Staucke, ten všivák s vyholenou II inu, popadl svůj revolver, vykládaný bilou perletí. NiHuniiiý hejsek, tenhle Staucke. Ten oči nezavíral, když ll 11 střílel do hlavy. Ne jako chudák Neigel. Díval se n 1 ně přímo na mne. Ucítil jsem, jak mi to zabzučelo I lávou, a zčistajasna jsem si vzpomněl, že Staucke tuze Miluje hudbu. V pokoji měl dokonce gramofon a z hlavy •I dokázal pobrukovat celé opery. Cc, Proč j sem si na to l nn něl, to tedy ne vím. A le kdy ž už j sem si vzpomněl, lak isein si to hleděl zapamatovat") Ve vojenské mapě II Wassermanovou hlavou zela ošklivá veliká díra. Itiucke se na ni užasle podíval. Potom se podíval na Wassermana a prsty svých silných rukou mu začal ohmatával hlavu líledal zranění. Nakonec řekl: „Tak 1 no je lo pravda, co se o tobě říkalo? HorTler něco povidlí, žc prý neumíš umřít, a všichni se mu smáli. Takže i um je to pravdu." Wasserman: „K mé nej větší lítosti to ptnvdaje.11 Staucke se zasmál, přesné tak. jak se člověk .....je, když je v rozpacích, „Pékné," řekl kotiečni, I lakpak se tenhle fenomén jmenuje?14 Wasserman už chtěl odpovědět, ale najednou si vzpomněl ještě na něco, co mu ten bzukot pošeptal, když mu lelci mozkem. Na okamžik mimoděk široce rozevřel oči lUasem, ale to nutkání bylo silnejší než on, a on jako 634 615 posedlý odpověděl: „Anšel Wasserman, pane veliteli ale kdysi se mi říkalo ,Šehcrezáda\" Staucke nakrč obočí. Tváře mu nezvykle zčervenaji: „Šeherezá K čertu, Wassermane, odkud já jen to tvoje jm znám?" Wasserman zakusí v rychlém sledu řadu záh tiých pocitu. Zdá se, jako by uvnitř sváděl těžký boj S někým se pře. Protestuje. Křičí: „Dost! Já už nemůfl Podruhé už ne! Jakápak hudba? Co je mi po nud-,,, A jak mám vyprávět nový příběh? Zase nějaký nt příběh?" Avšak jeho neviditelný protivník je zřej nesrovnatelně silnější než on. a tak starý Žid, oděný pestrým hávem, sklopí hlavu a neochotně odpoví „O Šeherezádě složil pěkný kousek Rimskij-Korsaki^ ale jestli se smím trochu pochlubit, pak vám tedy řeknu že.,, totiž... ano, že jsem psával hudební hádanky pro děti a mládež do berlínského rozhlasu. . Možná si v/po mencte? Každý čtvrtek odpoledne? Tak to jsem j é.** Umlkne, cely polekaný, co že mu to uklouzlo, a zástup i redakce dává znamení, která zcela jasně znamenají ■ nechápe, co se s ním děje a proč to vůbec řekl. Ale zástupce redakce se na něho nedívá. Zástupce redakce st dívá na Staucka, Sturmbannfuhrera Staucka, kléry najednou v obličeji zrudl, v očích se mu králce blýsklo a hruď se mu rozšířila vdechem hlubším než obvykli. zkrátka Staucke byl vzrušený. Své vzrušení však doku zal rychle ovládnout. Velice rychle se zahalil svým obvyklým sarkastickým výrazem: „Tak autor hádanek pro děli, co? Možná bys někdy, až se budu moc nudit, ke mně mohl zajít a otravovat mě těmihle hloupostmi. Já t od hudbě taky drobet rozumím, ale teď poslouchej: přestěhuješ se ke mně. Budeš mým ,domácím Židem', t o kdybys mi tak dělal zahradníka, Seherezádo? Posiciím dobou mi hrozně scházejí petúnie." Wassernian napro to odevzdaně, s nesmírnou únavou: „Budete míl kvičky. pane veliteli." ii Ml) I lokumeritace lom usnadňující uchovávání a ověřování nejrůz-|||ftkh informací. „Ne," prohlásila Ajala, „tohle ti nepomůže. Nevyjde h lift l clá tahle encyklopedie nemá cenu, ani co by se za iiťhet vešlo. Nemůže vysvětlit nic. Jen se na ni podívej -Vil, co mi připomíná? Hromadný hrob. Hrob se všemi iiim končetinami, které si trčí na všechny strany, Se Litu těmi torzy. Ale nejen to, Šlomiku. Je to taky do-hliid tvých zločinů proti lidskosti. Doufám, že teď, když i i dospěl až sem, je ti jasné, že jsi ztroskotal, že ani lé encyklopedii se ti nepodaří obsáhnout jediný den, Iľiliný okamžik lidského života. A pokud chceš, abych ti lb odpustila, jestli se chceš zachránit, tak aby se na tulilc pohromu aspoň částečně zapomnělo, napiš mi ne-l-ik s nový příběh. Dobrý', hezký příběh. Ale ano, já vím, im přece meze tvých možností. Neočekávám od tebe im veselého. Ale slib mi, že ho aspoň budeš psát se ■OUCITEM (viz)! S LÁSKOU (víz)! Ale ne s tamtou, htí viz LÁSKA, Šlomiku! MĚJ RÁD!" rVrcn tuhla Modlitba pochopil, co *e děje." A jak si 10 tak říkal, uzrálo \ učni ROZHODNUTÍ (viz), že bude bojovat. Poprvé od (j doby, co nabral rozum, se rozhodl bojovat. V souvisí. ■ 11 s doktorem, který vždycky jako by byl ochoten pustil sr do hádky, to /.ní možná podivně, ale podivného na t..... není nic. Podle Wassermanova svědectví čekal doktor po celý život na nějakou rozhodnou bitvu. Na něco. ii ■ čeho by se mohl bez rozmýšleni vsemi silami vrhi...... a co by jeho nesmyslně plynoucímu životu dalo nčjiLky smysl. Proto se ostatně doktor stával snadnou a Ihostcj nou oběti každého boje či konfliktu, ke kterému se \ ;\ vote nachomýtl. Podle jeho íninéní na světě nebylo nic, co by stálo za to, aby za to člověk bojoval. Nebylo niť, o čem by mohl s určitostí rozhodnout, zdaje to špatné čl dobré. Veškeré lidské skutky mu vlastně připadaly ubo hé a bezvýznamné. Ani když byly namířeny proti nčino. nedokázal se dostatečně rozhněvat a postavil se jim. Proto si také získal povést člověka povýšeného a překy|..... eího nenávistí ke všem. Věděl, že není takový, ale přihí pozdě pochopil, že už nikdy nebude mít příležitost pomstít se za svá promarněná léta. Bylo to tenkrát, kdy J začal žit s Paulou. Tehdy s úděsem zjistil, že jeho život je pouhý ŽIVOTOPIS (viz), který s ním samotným tm má vůbec nie společného, zeje to jen důsledek vleklého omylu a nepozornosti unaveného člověka. Užasl, kdyi pochopil, že i vůči samotnému životu se člověk dopouM malicherných chyb, podobných těm, které dělá hloupý nepozorný trhovec. Proto doktor, když mu to dítě. Kazil ka, přinesli, už po prvních okamžicích váhání věděl, ft musí bojovat. Že tohle je jeho poslední příležitost. Tenkrát si přísahal, že tomu dítěti, které spí vedle něho, Ji ten nej lepši možný život, že mu bude tím nej lepším iti ■ m ;i nej lepším přítelem. Že mu dá to, o co on sám byl i n len Otto, který v ni chvíli spal ve své posteli, se .....d: „Vždyť jsem věděl, že budeš bojovat, Alberte." i n kus: „Tohle je moc důležitá chvíle, milý Friede, ľlivílc, kdy si musíš vybrat mezi pouhým přihlížením n l niť m. Mezi zvykem a tvořením " Fricd: „Budu bojo-■i I íňm mu smysluplný život (viz SMYSL ŽIVOTA), li n r i lálo lidí toho dosáhlo v živote o mnoho delším, než len jeho!" Když to Fried dořekl, uslyšeli najednou vikiiui UMĚLCI (viz) po celé zoo jio jeden dlouhý, i pomenuteíný okamžik, j ak V Ý K RIK (viz), u vězné-|ilechovém labyrintu, sílí a mění se v krátké, proni-kriknutí. Wasserman: „To že jím to otřáslo, nebo 1MI i lítosti, nebo to byl možná takový jeho groteskní imích, taková pomsta, kdo ví?" Ale Otto v posteli zašep-i ii I , ,S lyšel s, AI berte? Tohle j e t vůj výkřik. Teď ses na-umIiI " fried: „Malý Kazik ležel na zádech, světlé vlásky .......m hlavě trochu ježily - takové svčtlounké , ' obličejíku se mu zračilo tolik zvídavosti a kuráže, a já iiodlil, abych jen mel sílu přečkat tuhle noc a zítřek." 1'nilivíil se na Jíte se soucitem, ve kterém už byla láska, ' i i.tměny bolesti a potěšení už převracely suché hroudy i ľ ho siarém srdci a znovu, jako ostatne pokaždé, na->ry vlasmi vůlif navadory vlastním rozhodnutim K vAcmu tomu, eo věděl o tomhle světě, o lidech na něm i ľ životě, který ani životem není, v něm znovu začala ■ > 'i !*věží poupata naděje. Modlil se, (Markus:) „Aby iM.i/al v obličeji dítěte, jak si tam tak leželo na zádech, inu přístupné, všemu věříct, ponechat m mocnou, vrtím tou lásku k životu a tu úžasnou sebejistotu." Fried; M^cli ho neotrávil vší tou nenávistí, co v sobě mám," M.n kus: „A vším tím, co už vím," Otto: „Abych ho Ml, ať si je mužný a statečný a ať si je ochoten věřil," h led: „A aby prosím nebyl podobný mně. Ar se podobá ' faule" A Wasserman vzhlédl k Neiglovi a řekl: 638 639 1TA všichni jsme se modlili o jedinou věc: aby prožil cel život a nepoznal válku. Rozumíte, Herr N ei gel? Ta mál o jsme si přáli: aby bylo možné, aby jed iný člověk na tomhle světě prožil cely život, od začátku až do konce, a neměl ani tušeni o válce.11 Červenec 1983-prosinec 1984 Tento překlad věnuji své žene Luaně bez jejíhož porozuměni a pomoci by nikdy nemohl vzniknout. J.V. 640