chat zvukům orální promluvy, neformulovaným, ale vždy přítomným v tónech paměti. Než člověk začne písemně formulovat ve španělštině, je nutné, aby nejdříve pronikl do živé orální fabule, do tohoto rozštěpeného a dvojkolejného světa bilingvní kultury. Je zkrátka nutné uchopit a zároveň sluchem přijmout tuto spleť znaků, nejenom alfabetických, ale i smyslových, a dokonce vizuálních, které tvoří smyšlený text.
Můj vstup do literatury byl určen tlakem tohoto dvojího životního požadavku. Pod jeho vlivem jsem napsal svou první prózu Boj ai do rána (Lucha hasta el alba). Vyšel jsem z toho, že jsem nejprve odkryl a pročistil verbální látku, aniž jsem věděl, že touto činností právě dávám tvar procesu transkulturace a transtextualizace. Myslím, že to není čistě můj osobní příklad, ale že něco podobného se stává i jiným paraguayským prozaikům.
V literatuře této země (próze a poezii) se vzhledem k rozkolu mezi písmem a orálností onen prvotní text, který se čte a poslouchá, ukrývá v jazykovém bivalentním universu španělština/guara-níjština a vynořuje se konfliktně při hledání literárního výrazu. Tyto živé sedimenty mateřského jazyka zděděného po předcích umožňují při přelévání do písma novou sémantizaci, vznik nových významů. Je to text, v němž člověk nemyslí, ale který „myslí" člověka, jako je tomu s jazykem nebo dějinami vůbec.
V paraguayské literatuře působí protiklady jako kultura/příroda, písemná tradice/orální tradice na ose paraguayská španělština a paraguayská guaram'jština. V této neúměrné opozici, deformující celé jazykové struktury, tvoří základ rovnováhy mezi písmem a orálností jazyk orální kultury v textech krásné literatury. V jazyce orální kultury je vepsán a prýští z něho primární text orální povahy. Archaický volný text je latentné obsažený v subjektivitě, v opravdovosti individua, která se protíná s osudy života společnosti. To je možná důvod, proč jsem ve svém povolání spisovatele příběhů vždy prostřednictvím prožitků zkoumal skrytou přítomnost tohoto prvotního textu, určeného více k naslouchání než ke čtení a sahajícího až pod povrch guaraníjské hemisféry, a cítil jsem nutnost začlenit a přetavit jej do textů psaných španělsky, integrovat jej do písma, když ne v jeho fonetickém a lexikálním smyslu, alespoň v jeho významové bohatosti, v odrazech jeho významů, v mytickém a metaforickém vyzařování; v jeho modulaci, která hudebně hovoří o přírodě, životě a světě.
Přeložila Anna Tkáčova
Darcy Ribeiro
(30. 10. 1922 Montes Claros, Brazílie - 17- 2. 1907. Brazílie)
Darcy Ribeiro vystudoval antropologii v Sáo Paulu. Byl univerzitním profesorem etnológie, vedl také výzkum v terénu mezi brazilskými Indiány. Působil i ve významných univerzitních a politických funkcích, byl ministrem školství. Po vojenském převratu žil v letech 1904-1070 v exilu v několika zemích Latinské Ameriky, byl poradcem prezidenta Allenda v Chile a Velazca Alvarada v Peru. Po návratu do Brazílie se Ribeiro venoval politice; byl viceguvernérem státu Rio de Janeiro; jako senátor se v Kongresu zaměřil zejména na školství, ale stejně energicky hájil 1 například zákon na obranu chodců před motoristy.
V exilu Ribeiro napsal monumentální pětisvazkové dílo EstvJos de Antropologa da Ovilizacdo (1968-1971, Studie z antropologie civilizace): O processo eivilhatório, As Américas r a Cirilizacáo, O dilema da America Latina, Os Brasilei ros: L Teória do Brasil, Os indios c a cirilizacáo. Tato práce, která se dočkala 96 vydání v různých jazycích, iniciovala obor antropologie civilizací. Ribeiro v ni pojednává o civilizaci v Latinské Americe a v Brazílii na základě obecné úvahy 0 problému vývoje lidských společnosti. Promýšlí příčiny rozdílného vývojového rytmu socio-kulturních formací a hledá kritéria pro typologii civilizací. V druhém svazku As Américas r a Ovilizacdo (Ameriky a civilizace), který má podtitul Proces jormordní a príčiny nerovnomerného rozvoje amerických národů, charakterizoval Ribeiro tři typy latinskoamerických společností: „národy-svědectvi" s živou indiánskou tradicí (mezoamerické, andské), „nové národy" vzniklé smíšením několika etnik, která všechna změnila svůj původní život (Brazílie, Kuba, Venezuela), a „transplantované národy" evropského rázu.
Druhý velký projekt Darcy Ribcira O povo brasileiro: A formacdo c o sentido do Brasil (Brazilský národ: formování a smysl Brazílie) se snaží Brazílii racionálně představit jako vysvětlitelný svět, v němi míšením etnik vzniká nový lidský druh.
Darcy Ribeiro psal i beletrii, je autorem románů z brazilského vnitrozemí Maria (1977), O mulo (1981, Mul), Migo (1988). V českém překladu vyšla roku 1989 jeho burleskni próza Divoiská utopiť (1982, Utopia selvagem).
Esej „Afrobrazilci" je z Ribeirovy knihy O povo brasileiro. A formacdo e o sentido do Brasil. 2. vyd. Sáo Paulo: Companhia das Letras, 1997, s. 113-120.
274
275
AFROBRAZILCI
Brazilští černoši byli přiváženi především ze západoafrického pobřeží. Arthur Ramos (1940, 1942, 1946), který navazoval na studie antropologa Niny Rodriguese (1939, 1945), u nich rozlišuje tři hlavní skupiny, pokud jde o kulturní typy. První skupinu súdánských kultur představují zejména Jorubové - nazývaní násp, Dahomejové - obvykle označovaní jakožto gegé, a Fantové-AŠanti - známí jako tninas; kromé nich ještě mnoho příslušníků menších celků z Gambie, Sierry Leoně, Costa de Malagueta a Pobřeží slonoviny. Druhá skupina přivedla do Brazílie africké poislámštělé kultury, zvláště Peuly, Mandingy a Hausy ze severní Nigérie, v Bahii označovaných jakožto Černoši mak a v Rio de Janciru černoši alufá. Třetí africkou kulturní skupinu tvořily kmeny Bantuů ze společenství konžsko-angolského, pocházející z oblastí, které dnes patří k území Angoly a Mosambiku.
Kulturní přínos černochů nebyl při utváření oné prvotní buňky brazilské kultury příliš významný. Tvořili hlavní kontingent pracovní síly, která měla přispět k rozvoji produkce cukru. Přestože jejich role coby kulturních činitelů byla spíše pasivní než aktivní, měli rozhodující význam jak svou přítomností jakožto masa pracujících, která vyprodukovala takřka vše, co se zde udělalo, tak svým podloudným, avšak houževnatým a trvalým průnikem do brazilského etnického kulturního amalgámu, který poznamenali svými výraznějšími barvami.
Tak jako běloši, kteří se do brazilského etnika začlenili později, i černoši, kteří zde našli už utvořenou onu portugalsko-tupíj-skou prvotní buňku, se museli učit v ní žít, pěstovat a vařit zdejší potravu, používat pro sféru materiální i duchovní tupíjské názvy přejaté do portugalštiny, kouřit dlouhé cigarety z tabáku a pít cauim.
Brazilští černoši, přivážení hlavně ze západoafrického pobřeží, byli bráni do zajetí zčásti náhodně ze stovek kmenů, které hovořily vzájemně nesrozumitelnými dialekty a jazyky. Afrika byla tehdy, stejně jako ve značné míře ještě dnes. nesmírným jazykovým ba-bylonem. Na kulturní úrovni byli sice Afričané homogennější, ale i v této sféře se hodně Ušili. To vše způsobilo, že jednotný ráz etnický neodpovídal jednotě lingvisticko-kulturní, která by umožnila určité sjednocení poté, co byli všichni černoši zotročeni. Ba i náboženství, jež se dnes po úsilí celých generací ustavilo jako výraz černošského uvědomění, je tenkrát místo sjednocování rozdělovalo.
I    Bylo dokonce podle přiznáni hraběte dos Arcos využíváno jako faktor nesváru.
Připočteme-li k této jazykové a kulturní odlišnosti černošských kontingentů dovážených do Brazílie vzájemné nepřátelské vztahy, pocházející ještě z Afriky, i tendenci znemožňovat koncentraci otroků stejného etnika na týchž usedlostech, a dokonce už i na otrokárskych lodích, vidíme, že nebylo možné vytvářet solidární spo lečenství, která by zachovávala africké kulturní dědictví.
Černoši, takto rozptýleni v nové zemi mezi jinými otroky, blíz kými jim barvou a otrockým údělem, avšak odlišnými jazykem a kmenovou příslušností a často též znepřátelenými, pokud jde o zmíněné původní konflikty, byli nuceni se začleňovat do kulturního ovzduší nové společnosti pasivně. Přes tak nepříznivé okolnosti předčí mnohé jiné osadníky, když se naučí portugalštině, jíž na ně křičí dozorci a kterou později začnou používat k dorozumívání mezi sebou. Nakonec se jim podařilo poportugalštit Brazílii a kromě toho ještě v mnoha směrech ovlivnili kulturní oblast tam, kde byla jejich koncentrace největší, jako tomu bylo na cukrovar-nickém severovýchodě a v důlních zónách v centrální Brazílii. Zdejší obyvatelstvo si dodnes uchovává zjevný africký ráz v barvě pleti, v tlustých rtech a masitých nosech stejně jako v kadeřících a rytmech či ve zvláštním citu pro barvu a chuť.
V případě cukrovarů a dolů byli černí otroci násilně začleňováni do netypických společenství, protože jejich určením nebylo dbát o potřeby vlastní populace, nýbrž o zištné záměry pána. Současně s tím, jak ztráceli síly při výrobě něčeho, co nespotřebovávali, rychle ztráceli kulturní úroveň vykořeněním z vlastní africké kultury. Zároveň se přizpůsobovali brazilské formě bytí a konání, tak jak ji nalezli ve zjednodušeném kulturním světě cukrovarů a dolů. Takto získávají přístup k souhrnu adaptačních, asociativních a ideologických prvků pocházejících z oné tupíjské etnické prvotní buňky, jež zde směla přežívat vzhledem ke svým mimovýrobním funkcím.
Jenom díky nesmírné a vytrvalé snaze mohl černošský otrok znovu realizovat své možnosti jakožto kulturní bytost soužitím Afričanů různého původu se zdejšími obyvateli, již dříve přičleněnými k původnímu brazilskému etniku, což mu otevře cestu k širšímu a uspokojivějšímu chápání všeho nového. Černoch tak přechází od postavem bodala, stále ještě spjatého s autochtónni kulturou a schopného pouze primitivní komunikace s ostatními členy no vého sociálního okruhu, k postavení ladina, již začleněnějšího do nové společnosti a nové kultury. Bofrtí, nebo neotesaný černoch,
276
277
který ještě nemluvil portugalsky - nebo pouze velmi lámaně -, však byl naprosto schopen vykonávat nejtěžší a nejbřžnější úkoly při práci v cukrovaru nebo v dole.
Černoši, soustřeďovaní ve velkých skupinách v oblastech intenzivnější podnikatelské činnosti, kde Indiánů ustavičně ubývalo, měli tak rozhodující roli při utváření místní společnosti. Stávali se povýtce činitelem poevropšťování, neboť šířili jazyk kolonizátora a nově příchozí otroky seznamovali s pracovními postupy i s normami a hodnotami subkultury, k níž byli zařazováni. 1 tak ještě dokázali ovlivňovat portugalskou mluvu svou vláčností a prosycovat celý svůj kontext tím málem, co se jim podařilo uchovat z afrického kulturního dědictví. A protože se toto dědictví nemohlo projevit ve způsobech adaptace, jelikož se v rovině ekologické a technologické značně lišilo od zajišťování živobytí v Africe, ani ve formách sdružování, neboť tyto formy byly přísně určeny strukturou kolonie jakožto společnosti stratiíikované, k níž byli zařazeni jako otroci, mohlo přežívat především v rovině ideologické, protože ta byla skrytější a vhodnější. To znamená v náboženských vírách a v magických praktikách, k nimž se černoch upínal s nesmírným úsilím, aby se utěšil ve svém údělu a aby se chránil před hrozbami neblahého světa, do něhož zabředl. Spolu s těmito duchovními hodno tami si černoši udržovali v nejtajnějších zákoutích nitra stejně rytmické a hudební reminiscence, jako kuchařské znalosti a chutě.
Toto skrovné africké dědictví - zpola kulturní a zpola etnické -připojené k indiánským vírám dodalo nicméně brazilské kultuře v ideologické rovině zvláštní kulturní tvářnost. V tomto ohledu je například lidový katolicismus mnohem odlišnější než kterákoli z křesťanských herezí, tak pronásledovaných v Portugalsku.
Zahnáni do otrockých ghett se tedy brazilští černoši podílejí společně s celou Brazílií na soudobé civilizaci. Nikoli ve formách, jež takzvaná západní civilizace přijímá v centrických jádrech, ale deformacemi jakési podvržené kultury, která sloužila podřízené společnosti. Ať se sebevíc vnucoval nějaký ideální model evrop-skosti, nikdy jej ani zdaleka nebylo dosaženo, neboť samou povahou věcí jej nelze aplikovat na zámořské faktorie, určené k získávání exotických exportních druhů a zde čerpaných finančních hodnot. Normálním bytím černých otroků byla anomálie vězněné komunity, která neexistovala pro sebe ani se neřídila nějakým vnitřním zákonem rozvoje svých možností vzhledem k tomu, že žila jen pro druhé a řídila se vnějšími rozhodnutími a motivacemi, jež ji měly mravně ponížit a fyzicky opotřebovat, přičemž její muž-
ští členové byli používáni jako soumaři a ženy jako zvířecí samice. A poněvadž rozdíl mezi oběma modely nebyl ani úpadkem, ani chorobou, nemohl být nikdy restrukturován ani vyléčen. Ve skutečnosti Brazílie budovala samu sebe v souladu se svou ekologickou základnou, koloniálním projektem, monokulturou a otrokářstvím, z čehož vznikla úplně nová společnost.
Otrokářstvi, založené na ovládání lidských bytostí nejbrutálněj-ším násilím a ustavičným donucováním, vykonávaným nejukrut-nějšími tresty, působí jako odlidšťující a odkulturňující žernov nesrovnatelné účinnosti. Lid podrobený takovému nátlaku je vždy zbaven sám sebe, přestává být sám sebou nejprve proto, aby se stal pouhým živým inventářem, soumarem, to znamená nikým; a posléze aby se stal jiným, až bude etnicky proměněn v linii povolené pánem tak, aby to co nejvíce odpovídalo zachování zájmu tohoto pána.
Je neuvěřitelné, jak si Indiáni i černoši v tomto odkulturňujícím tlaku dokázali uchovat svou lidskost. Bylo to však možné jen neslýchané usilovnou sebeprestavbou v průběhu vlastního rozpadu. Nezbývalo jim ovšem nic jiného, neboť z otrockého údělu se dalo uniknout pouze dveřmi smrti nebo útěku. A to jsou úzké dveře, jimiž nicméně uniklo mnoho Indiánů a černochů; ať už dobrovolným únikem sebevraždou, která byla velmi častá, anebo útěkem, ještě častějším a nesmírně smělým, protože téměř vždy končil smrtí. Každý černoch choval v hrudi iluzi útěku a byl dost odvážný, aby to při první příležitosti uskutečnil, a proto také byl během svých sedmi až deseti let aktivního života v práci přísně střežen. Je ho osudem bylo zemřít vyčerpáním, což byla jeho přirozená smrt. Jakmile se opotřeboval, mohl být dokonce propuštěn z otroctví jako bezcenný tvor, aby pán nemusel neužitečného černocha živit.
Předčasná smrt při pokusu o útěk byla možná lepší než život otroka přivlečeného z takové dálky, aby upadl do pekla nejtrudněj-ší existence. Cítí, že je znásilňován, ví, že je vykořisťován, a snaží se vydržet, jak jen to jde. „Přestávají náležitě pracovat, jestliže nejsou patřičně biti," praví jistý německý pozorovatel, „a pomine-li prvotní nespravedlnost, jež je porobila, to jest jejich přivlečení a násilné podřízení, pak musíme z velké části chápat tresty, které jim ukládají jejich majitelé."1 V tom je racionálnost otrokářstvi, tak
1 Davatz, Thomas. Mrmňms de um mlom no Brasil (1850). Säo Paulo: Martins (Biblioteca Histónca Brasileira), 1941, s. 62-6}.
278
279
protikladná lidskému údělu; otrokářství se okamžité, jakmile je nastoleno, udržuje pouze nepřetržitým dohledem a hrůzným násilím preventivních trestů. (...)
Každý národ, který by něco takového prožíval po celá staletí jako běžnou věc, by z toho vyšel navždy poznamenán. My všichni, Brazilci, jsme tělo z těla oněch mučených černochů a Indiánů. My všichni, Brazilci, jsme stejnou měrou tou zběsilou rukou, jež je mučila. Nejvlídnější laskavost a nejhrůznější surovost se tu spojily, aby z nás učinily ty citlivé a trýzněné lidi, jimiž jsme, i ty necitelné a brutální lidi, jimiž jsme rovněž. Jako potomci otroků a otrokářů budeme vždy posluhovat oné zlobě, jež se v nás usadila, a to jak z pocitu bolesti úmyslně působené tak, aby bolela ještě víc, tak i ze surového zacházení s muži, ženami a dětmi, změněnými v oběť naší zuřivosti.
Naším nejstrašnějším dědictvím je to, že nám navždy zůstane v duši jizva mučitele, která může kdykoli vybuchnout v rasistické a třídní brutalitě. Ta dodnes žhne v tolikeré brazilské úřední moci náchylné mučit, týrat a zraňovat chudáky, kteří jí padnou do rukou. Ta však také tím, že vyvolává vzrůstající rozhořčení, nám dá zítra sílu, abychom ty zběsilce zadrželi a vytvořili zde solidární společnost.
Pŕdozila Pavla Lidmihvá
Gabriel García Márquez
(nar. 6. J. 1927 Aracataca, Kolumbie)
Gabriel García Márquez proslul jako romanopisec a povídkář, ovšem kromě prozaické tvorby se po celý život věnuje dvěma dalším oblastem: novi-nářství a filmu. České publikum zná z překladu romány Cirn aňos de soledad (1967, Sto roků samoty, čes. 1971), Eí otf>fl<> dtl patriarca (1975, Podzim patriarchy, čes. 1978), Cránieade una muerle anunríada (1981, Kronika ohlášené smrti, čes. 1984), El amor en los íiempos dd cólera (1985. Láska za časů cholery, čes. 1988), El teneral en su laberinlo (1989, Generál ve svém labyrintu, čes. 1995), Del amor y oiros demonios (1994, O lásce a jiných běsech, čes. 1997). Vyšly i české výbory povídek [V tomhle místečku sc nekrade, 1979, a Dvanáct povídek n poutnících, 1996).
V letech 1948-1952 psal García Márquez články pro noviny v Barranquil le a Cartagenč, které byly knižnč vydány v souboru Obra periodístiea. Textos costeňos 11981, Novinářské dílo. Pobřežní texty). Další svazek Obra periodístiea. Entre cachacos (1982, Novinářské dílo. Mezi Bogoťany) shrnuje období 1954-55 po příchodu Garcíi Márqueze do Bogoty, kde psal pro liberální deník El Espectador filmové kritiky a články o kulturních a společenských událostech. V roce 1955 odjel García Márquez jako dopisovatel tohoto deníku do Evropy (Cránicas y reportajes, 1978); v Římě studoval filmovou režii, další dva roky žil v Paříži. Postřehy z cesty po socialistických zemích v lété 1957 - Berlín, Praha, Varšava, Moskva, Budapešť - publikoval v kni2c reportáží 00 dias en la Cortina dt Hierro (1959, 90 dnů za železnou oponou). Své socialistické názory a respekt k takovým postavaní jako Che Guevara a Fidcl Cas-tro ionnuluje García Márquez v textech z šedesátých a sedmdesátých let vydaných v souboru Periodismo militante (1978, Angažovaná žurnalistika).
Gabriel García Márquez pěstuje z publicistických žánrů nejvíce články k denním událostem [crónica) a reportáž, od Rdato de un ndufra^o (1955, knižně 1970, Zpověcf uosečníka, čes. 2004) přes reportáž o tajné cestě chilského filmaře z exilu do Chile v době Pinochetovy diktatury La atentura de látffUÍ Litin clandestino en Chile (Chile očima skryté kamery, čes. 1987) po románovou reportáž o únoscích a obětech drogové mafie v Kolumbii [Notieias de un seeuestro, 1996, Zpráva o únosu). Jeho texty ovšem tíhnou i k reflexi, která se soustřeďuje ke karibské oblasti, kam patří Márquezova rodná provincie; její tropická atmosféra prosycuje i jeho romány a povídky.
Esej „Fantazie a umělecká tvorba v Latinské Americe a v karibské oblasti" (1979, Fantasía y creación artística en America Latina y el Caribc) byl publikován v knize Los novdistas como eriticos, cd. Norma Klahn a William Coral. México: Fondo de Cultura Econňmica, 1991, s. 122-128.
280
281