Gilberto Freyre
(15. i. 1900 Recife - 18. 7. 1987 Recife, Brazílie)
Gilberto Freyre se narodil v latifundistické rodině na brazilském Severovýchodě a tato optika je (stejně jako jeho okouzlení Spojenými státy, kdí absolvoval univerzitní studia a posléze přednášel) patrná v základu celt ho jeho obsáhlého sociologického, antropologického, esejistického i beletristického díla, které I v odborných textech mnohdy balancuje na hrané výpravné prózy. Ovlivnilo řadu brazilských umělců (malíř Cícero Dias, básníci Manuel Bandeira a Jorge de Lima, prozaik José Lins do Rego). Ve snaze podpořit literártií ambice severovýchodních autorů a jejich bytostnou odlišnost od spisovatelů brazilského jihu, ženoucích se za přeludem modernosti, sepsal Freyre Regionalistický manifest z roku 1926 {Manifeste nr-tfoncúista de 1926, tiskem 1952), v němž byl později odhalen literami podvrh. Pilířem jeho sociologického díla je Oisa-Grande t Senzala (Panské sídlo a senzala, 1913, dcf. vyd. 1980), fascinující doširoka rozmáchlá freska, líčící s provokativním zalíbením archaický systém brazilských plantáží, její Freyre ve své době vzácně vnímá jako nositele pokroku, a se stejnou pro-vokativností rázné odmítající dobové rasistické teorie (Freyrův „severovýchodní cyklus" pokračuje v Sobrados t moeambos, 1936, Měšťanské donvy a chatrče, a Nordeste, 1937. Severovýchod). Provokativní je i Freyrův luw tropikalismus, kladoucí důraz na klady a originálnost portugalské kolonizace Ameriky (O mando aut o portupiés eriou, 1940, Svět vytvořený Portugalcem), a jeho iberoamerikanisnius, nahlížející iberskou Ameriku pod zorným úhlem „hispánství" (O Brasiltirn entre os outrn.t hispanos: afinidades, contrasta r possheis futurns nas snos intrr-relacôes, 1975, Brazilec mezi ostatními Hispirr ci: příbuzné rysy, protiklady a možná budoucnost vzájemných vztahů).
Přeložená ukázka je druhou kapitolou knihy lntcrprctaee Brazílie, kteří vyšla nejprve v anglickém a španělském překladu (Brd;//: An InUrpretatiO** New York a /trlfrprrtíirión del Brasil, México, 1945), teprve později byla vydí-na i v Brazílii [lnhrprrta<;äo do Brasil, Rio de Janeiro, 1947).
POMEZÍ A PLANTÁŽE
Dějiny Brazílie od samých počátků poznamenaly dvě tenderiee> které jsou zdánlivě protichůdné, ale ve skutečnosti se doplňují-Mám na mysli pohyblivost skupin mužů, kteří rozšiřovali portug*'" skou Ameriku na sever, jih a západ, v protikladu k jiným sociálnu" a snad i biologickým typům mužů, kteří trvale zakotvili v pobřeží1'
oblasti, od Maranhäa k Säo vlcente. Ti si z Portugalska přivezli prostředky postačující k tomu, aby mohli začít pěstovat cukrovou třtinu, používat k práci otroky a žít na svých plantážích téměř jako feudální páni.
Tito pěstitelé třtiny byli, více než hledači zlata, vertikálními zakladateli Brazílie, v tom smyslu, že někteří z nich tu zapustili hluboké kořeny a pro sebe a pro své rodiny, někdy i pro své otroky, postavili nejen chýše či chatrče, ale pevné domy z kamene a cihel. Těmto panským sídlům se brzy začalo říkat casa grande, zatímco příbytky otroků získaly africké označení senzala. Ze stejně ušlechtilého a odolného materiálu, z jakého si stavěli domy, zbudovali osadníci i kostely či kaple a mlýny na cukrovou třtinu, a někdy je obklopili ušlechtilými dlouhověkými stromy dovezenými z Asie, Afriky a Evropy: palmy, mangovníky, žakarandy; a ušlechtilými i chovnými zvířaty, původem rovněž z civilizací starověku: koni, hovězím dobytkem a kočkami.
Muži trvale nomádští byli horizontálními zakladateli portugalské Ameriky, jež se velikostí téměř rovnala kontinentu. Přestože i mezi nimi byly rozdíly, ve své většině se vyznačovali dobrodružným duchem a láskou k individuální svobodě, přičemž obě tyto vlastnosti bvly příliš silné, než aby jim dovolily usadit se na pobřeží a pohodlně žít v blízkosti kostelů a úředních budov, kde představitelé portugalské koruny brzy začali vybírat daně; nebo než aby svedli žít v blízkosti Škol vedených puritánskymi knězi či církevních soudů, jimž předsedali zástupci svaté inkvizice, dychtící objevit a potrestat náboženské kacířství či neuspořádaný sexuální ži-'ot osadníků.
Nomádi, kteří postupovali na jih i na sever nebo se vydávali na ř*pad hledat zlato a zajímat Indiány, jež pak prodávali plantáž-níkám jako otroky, se osvobodili od vlivu feudálně uspořádané Společnosti, založené na pobřeží usedlými; ti přišli z Portugalska 3 Postavením, které si v Brazílii nejen udrželi, ale díky rychle vyná-íejícímu pěstování třtiny a cukrovarsrví v této části Ameriky ještě lepšili.
Nomádi či „muži pomezí" byli většinou jednodušší, svým zalo *ením a sociálními zvyklostmi dokonce lidé hrubšího zrna a ne-meli domovní architekturu se stabilními znaky - bydleli v chýších skoro stejně primitivních jako Indiáni, od nichž převzali i stravo-^cí návyky a způsoby kočovného hospodářství -, zatímco někteří Pěstitelé cukrovníku v Brazílii zavedli či si tu uchovali panské způ-^by, protože si mohli podržet šlechtické zvyky a stravovat se takřka
148
149
stejně jako v Evropě. Někteří z nich si dokonce po dlouhá léta dívali z Portugalska dovážet víno a značnou část potravin stejné jako módní šatstvo pro pány i dámy.
I když si nomádi v lesích mohli jako všichni odvážní průkopní-ci počínat docela nezávisle a v rámci toho požívali i velké a nepříliš křesťanské svobody mít mnoho žen, plantážník za nimi v tomto ohledu nijak nezaostával, neboť mohl mít vedle manželky, kterou si přivezl z Portugalska nebo s níž uzavřel právoplatný sňatek v Brazílii, žen, kolik chtěl, aniž by musel překročit hranice svého léna. Je sice pravda, že pravoverní kněží, a zejména jezuité, tyto praktiky a zlořády ve svých kázáních kaceřovali; nesmíme však zapomínat, že jedním z charakteristických rysů feudálně aristokratického řádu brazilských plantáží byla takřka neomezená moc pěstitelů třtiny, kteří byli v prvním století portugalské kolonizace Brazílie držiteli četných královských privilegií. Lidé obdaření takovými výsadami se mohli stát skutečnými pány tropů a jako takoví mohli hájit věc a zájmy Portugalska proti divochům i možným evropským rivalům. Vždycky když osadník jednal pro domo sua, posiloval tím zároveň portugalskou vládu v Americe a bělošská panská sídla či casas grandes ztělesňovala portugalskou stabilitu brazilské pobřežní zóny víc než budovy státní správy. Stala se i fyzickým výrazem nového typu feudální či patriarchální moci, která pro svoo izolovanost a soběstačnost zrodila silného ducha nezávislosti, ba dokonce vzdoru proti koruně a republikánství.
Privilegia, jež portugalská koruna poskytla prvním generacím pěstitelů cukrovníku v Brazílii, vysvětlují, jak se z jejich casas gran-des stal nejdůležitější typ portugalské usedlosti na brazilském pobřeží: důležitější, jak jsem zmínil, než budovy státní správy a důležitější než katedrály, soukromé kostely nebo čistě náboženské kláštery. Říkám „soukromé kostely", neboť součástí architektonického komplexu každého domu či panského sídla byl vlastní kostel či kaple a místní kaplan poslouchal spíš plantážníka, zvaného senhor, než biskupa. A řekl jsem „čistě náboženské kláštery", neboť z některých klášterů se stali soupeři casas grandes, pro-tože k jejich založení podle všeho vedl spíš než důvody čistě náboženské úmysl hospodářsky využívat zemi a cukrovou třtin" pro ně pěstovalo velké množství otroků patricích mnichům či náboženským řádům. To ozřejmuje fakt, že i když se některé z mocných řeholních řádů aktivně účastnily osidlování Brazílie, místo aby se systematicky stavěly proti nekřesťanské svévoli plantážnir kého systému, přijímaly ho jako ústřední hnací sílu koloniálního
íivota a v rámci hospodářského uspořádání Brazílie se mu přizpůsobovaly.
Dalším očividným důkazem toho, jak se řeholníci přizpůsobovali zvykům a praktikám držitelů půdy a majitelů otroků a někdy dokonce uznávali jejich nadřazenou moc, je fakt, že na rozdíl od španělské Ameriky nevynikala portugalská Amerika nikdy nádherou svých katedrál. Veikolepé katedrály by bývaly dávaly najevo existenci mocných biskupů, mocné církve a silného duchovenstva; v koloniální Brazílii však popravdě nikdy nebyla ani vskutku mocná církev, ani silné duchovenstvo; nevyskytovali se tu ani vlivní biskupové, neboť každý významný pěstitel třtiny se vzdor oddanému katolictví cítil ve vztahu k církvi jako jakýsi Filip II. a považoval se za mocnějšího nežli biskupové a opati.
1b vysvětluje, proč se systém cukrovarských engenhos po většinu času střetal se systémem jezuitů, kteří nepřijímali snadno nadřazenost plantážnického pořádku nad svým vlastním. Jezuitská představa vytoužené Brazílie se podle všeho zakládala na přísně teokratickém uspořádání, analogickém k „republice", jakou založili v Paraguayi. a v takovém zřízení by casas grandes Či cukrovarská sídla s jejich harémy a jinými zlořády byla „špinavými skvrnami v zelenajícím se údolí". Protože jezuité nedokázali zničit ani podlomit mocný systém plantáží, který se v Brazílii rozvinul, napnuli své síly k vybudování vzdělávacího systému, jenž by podrobil jejich vlivu syny bohatých osadníků stejně jako potomky Indiánů. Jezuitské školy, v nichž se mladí běloši a Indiáni učili latině a rétorice, se brzy proslavily; protože však nepřijímaly černochy ani míšence, není možno jezuity počítat k činitelům napomáhajícím naovému amalgámu a etnické a sociální demokracii v Brazílii. Tento typ demokracie byl přímým plodem nomádského života a druhotným důsledkem aristokratického řádu plantážnického systému, kde se rasy mísily bez omezení. (...)
Tak jako na starém Jihu Spojených států vedle sebe rostlo Černé otroctví a bavlna s tabákem, rozvíjelo se v rozlehlých oblastech Brazílie pospolu černé otroctví, cukr a později káva. Dělo se tak T»m, kde byli v průběhu koloniální éry či doby císařství statkáři zároveň politickými předáky, nebo ještě spíše pány [seniwres] brazilské společnosti. V Brazílii se podobně jako ve Spojených státech ,cnto monokulturní model rozpínal směrem na západ, zabíral čerstvější půdu a nesl s sebou otroctví a další instituce, až se v některých oblastech země nomádi a statkáři setkali a vytvořili hybrid W formy společenského uspořádání, jak se stalo v Matto Grossů,
150
151
v Pará a v Rio Grande do Sul. Stejné jako ve Spojených státech i v oblastech Brazílie, kde si plantážnický systém ve větší míře uchovával feudální ráz, tento druh zemědělského hospodaření často jen ničil půdu, připravoval místní obyvatele o plodiny, jimiž se živili, a vedl k velmi nevyvážené stravě.
Brazilítí nomádi ve srovnám se statkáři více ctili zákony tropické přírody, a i když nevedli život nikterak vybraný, byl i přes svou kočovnou povahu zdravější než život usedlých pěstitelů, jejichž jídelníček v některých případech sestával z potravin, které se přivážely z Portugalska, a to v době, kdy se výrobky z Evropy do Brazílie málokdy dopravovaly ve vyhovujících hygienických podmínkách.
Na rozdíl od prvních generací pěstitelů, z nichž si mnozí přivezli ženu z Portugalska a jejichž potomci uzavírali sňatky mezi sebou, nepředstavovali většinu brazilských nomádů čistokrevní Portugalci, ale míšenci Portugalců a Indiánů. Bandeiranti, Pan listé a později Cearané byli potomky Portugalců ašpanělů, kteří žili s indiánskými ženami. V Severní Americe nemají tito předchůdci Brazilců obdoby, leda snad v kanadském méiis. Díky nomádům, kteří se vydali zkoumat nové americké kraje, kolonizace brzy přestala být výlučně evropská a započal proces autokolonizace. Ten nakonec v Brazílii získal národní povahu a odpovídá tomu, co Norma-no popisuje jako „přizpůsobení existujících území hospodářskému životu národa, vnitřní národní kolonizaci"; zřejmě právem označuje tuto novou fázi brazilské kolonizace Brazílie za jeden aspekt jevu, který Turner popsal jako „postupující pomezí".1
Posuzujeme-ii Paulisty, bandeiranty a Cearany podle toho, co dokázali, musíme konstatovat, že byli tím nejzářnéjším příkladem mí-Senecké energie, jaký lze v Americe nalézt. (...)
Snadno pochopíme, proč se Paulisté střetli s jezuity, kteří uplatňovali v Brazílii stejnou politiku jako v Kanadě: segregovali Indiány umělým zřízením trvalého otcovského dohledu a předcházeli sňatkům mezi bělochy a domorodci či je mařili s odvoláním na teorii, že „mentalita Indiánů není schopna výraznějšího pokroku".
Někteří moderní antropologové v tomto ohledu souhlasí s jezuity: například Whethamovi (William Cecil Dampier a Cadierine Durning) ve své knize Rudina a národ (The Family and the Nation, Londýn 1909) chválí jezuity za jejich „nesmírnou vědeckou prozí-
Normano, J. F. Brazil, A Sludy of Economic Types. Chapel Hill, 19J5, S. 2.
ravost a moudrost" a považují je za průkopníky rasové Čistoty na americkém kontinentě. Pokud by se však k této věci měli vyjádřit někteří významní antropologové, kteří se důkladně zabývali problematikou amerických Indiánů a míšenců, a to z pohledu biologie j sociologie, jako Boas, Dixon, Hooton, Gamio, Mendieta Núňez í Roquette Pinto, jistě by v jezuitské politice segregace nalezli méně „vědecké prozíravosti a moudrosti" než v zakládání společných škol pro Indiány a bělochy, které v Brazílii prosazovala královská koruna a pod tlakem některých portugalských králů a státníků někdy sami jezuité.
První generace Paulistů nevzešly z žádné záměrné politiky, ale z nedostatku bělošek či Evropanek v oblasti Sáo Paula v 16. století. Dávný portugalský duch, který Camôes opěval ve své proslulé básni, zavedl mnoho ctižádostivějších a smělejších Portugalců až do pralesů či do vnitrozemí tropické Jižní Ameriky, oplývajícího indiánskými ženami, a polygamie jim vynahrazovala životní útrapy. Mnoho Paulistů či banddrantu se z vnitrozemí už nevrátilo; zústa li tam jako otcové míšeneckého potomstva a zakladatelé příštích provincií Minas Gerais, Matto Grosso, Goiás a Bahia. Město Santo Amaro založil například jistý Joáo Amaro, který byl dlouhá léta nejudatnějším mužem oblasti. Obzory Paulistů se však rychle rozšiřovaly, takže přestali jen zotročovat Indiány a prodávat je na plantáže při pobřeží a začali zakládat osady a města, hledat zlato a drahokamy a stavět se proti pronikání Španělů z júnu a z Peru. Tuto jejich mnohostrannou aktivitu již studovalo bezpočtu brazilských historiků a geografů, jako Theodore) Sampaio, Joáo Ribeiro, Alcán-tara Machado, Alfonso de E. Taunay, Basílio de Magalháes, Paulo frado a Cassiano Ricardo, kteří se zabývali fascinující otázkou, jak se portugalská Amerika stala tak velkou částí amerického kontinentu. ]ak zpozoroval nejeden vykladač paulistské či bandeirantské povahy, první ctností těchto lidí byla rezignovanost, již někteří popsali jako „hraničící s fatalismem".
Americký spisovatel L. E. Elliot říká, že bandeira „byla ve své vrcholné fázi kočovným městem", „komuna, již spojoval společný zajem";2 a Cassiano Ricardo v nedávno uveřejněném eseji o ban-foirách, snad až příliš přejném, přesto však podnětném a pronikavém, zjišťuje, že bandeiry posloužily víc než jaké jiné podniky ■"ozvoji etnické a sociální demokracie, která je pro Brazílii tak cha-
' Srazil: Today and Tomorrow. New York, 1917, s. 28.
152 153
raktenstická. Zatímco plantážnický systém byl svým založením, jak jsem již zmínil, aristokratický, a demokratický byl jen ve svém vedlejším produktu - mulatovi, bandtiru chválí Antonio Ricardo a jiní obdivovatelé pro její bezvýhradné demokratickou povahu. Roy Nash se pokouší vysvětlit úspěch, jehož ona demokratická „putovní města" ěi „komunity" dosáhly, tím, že bandeiranti „tak jako bolševici" představovali bojovnou menšinu, která byla schopna spolupráce, protože byla soudržná a sociálně solidární.1 To, co uskuteěnili Paulisté a Brazilci z jiných částí země, kteří se v dějinách „pohyblivého pomezí" vyznamenali, zůstává fascinujícím případem schopnosti míšenců nejen vyvíjet nějakou činnost, ale vyvíjet ji ve vzájemné součinnosti. V Brazílii znamenalo „pohyblivé pomezí" vytvořeni způsobu života a nových kulturních forem, což jsou schopnosti, které by někteří zvlášť výmluvní příznivci nordické rasy chtěli přisuzovat dějinám a osobnosti svých Čistě bělošských idolů.
Náš obdiv k prvním brazilským nomádúm, bandeirantúm, by nám však neměl dát zapomenout, že zatímco oni připojovali ke kolonu rozlehlá území, ani první generace pěstitelů cukrovníku z pobřežního pásu neměly snadnou práci, protože rutinní život zemědělců tu neustále narušovaly útoky Indiánů a anglických a francouzských pirátů či korzárů, a zejména Holandanů. Museli čelit i vzpourám černých otroků, ačkoli se nezdá, že by byly tak početné a nesmiřitelné jako v jiných částech Ameriky, snad díky tomu, že se jim od Portugalců a později Brazilců dostávalo lepšího zacházení. Takový je závěr Brazilců, kteří studovali sociální dějiny země na základě toho nejobjektivnějšího a nejnestrannějšího materiálu: názoru cizinců, kteří poznali podmínky, v nichž žili otroci v různých částech či regionech Ameriky4 (...)
Hodnověrnější informace naznačují, že to byla doba nesmírného utrpení; že sociální podmínky měly k ideálu daleko a že hygiena či zdravotní péče byly tehdy z rodu bájí. Nikdo, kdo věc pozorně prostuduje, nemůže docela zavrhnout legendu o brazilských plantážích či o brazilské monarchii jako pouhý výplod sentimentální či literární fantazie, protože jak plantážnický, tak monarchický systém umožnily rozvoj lidských a kulturních hodnot, které dodnes představují jednu z nejcharakterističtějších tradic země. Bylo
' The Conquest of Brazil. New York, 1926, s. 104.
4 Frcyre, Gilberto. „Social Life in Brazil in the Middle of the 19th Century The Hispanic American Historical RtvUw, 1922, V, 4, s. 597-628.
by absurdní, aby si Brazilci přáli návrat časů, kdy tyto hodnoty nejen platily, ale měly dokonce největší moc nebo si osobovaly nej-větší nároky Stejně absurdní by však bylo popírat, že si z té doby přinesli vynikající vlastnosti, a nikoli jen sociální a psychologický feudální komplex, který jako by většinu potomků panské třídy vybavil arogancí až sadismem, a většinu potomků otroků malou ctižádostí, přílišnou úslužností, až dětinským a masochistickým chováním a způsoby.
Přesto nesmíme ani na okamžik ztrácet ze zřetele, že ani plantážnický ani monarchický systém nikdy v Brazílu neustavily neprostupné sociální přehrady a že mimořádně nadaní muži se vzdor svému nízkému sociálnímu původu mohli vyšplhat až na nejvyš-ší příčky brazilského aristokratického a monarchického systému. A že majitelé plantáží měli ve zvyku vychovávat své mulatské le-vobočky, pokud za to stáli, společně s manželskými syny. Webster v Brazílii 19. století shledal, že se někteří bystřejší černoši, patřící blahovolnějším pánům, učí s jejich dětmi a že někteří po svém propuštění dosáhli významných úspěchů.5 V Brazílii se tak ani pian tážnický, ani monarchický systém neprodyšně neuzavíraly sociální íi politické demokracii; současné protidemokratické projevy jsou výsledkem velmi nedávného vývoje, protichůdného našim monar chickým a plantážnickým tradicím. Obě byly ve svém úhrnu spíše spojením demokratických a aristokratických tendencí než vvrazem bezb řehého despotismu, autokracie a diktátorstvu Ty byly možná typičtější pro jiné hispanoamerické republiky v období caudillismu než pro monarchickou a aristokratickou Brazílii, kde plantážnický systém působil jako mocná republikánská protiváha jakýmkoli přehnaně autokratickým sklonům koruny a koruna brzdila přehnané autokratické sklony majitelů plantáží. Z tohoto soupeření takřka stejně silných mocenských sil, které se navzájem neutralizovaly a respektovaly, vzešel demokratický či predemokratický stát, zdravější než některé hispanoamerické republiky, kde mohli pod jménem „prezident" dlouhá léta neomezené a často despoticky vládnout vůdcové a diktátoři, generálové a dobrodruzi.
(Nechci těm hispanoamerickým republikám, které měly své cau-dťí/oj, upírat důležitost ani velebit Brazílii za to, že tu monarchie v kombinaci s aristokratickým systémem plantáži caudillismu zabránila. Kterákoli z nich by se mohla právem smát Brazílii, že sice
5 Webster, W. H. B. Narrative oj a Voyage to ihr South Atlantic Ocean. Londýn, I834, s. 43-
154
155
nemela skutečné caudillos v 19. století, ale prošla si svým caudillis-mem po vyhlášení republiky roku 1889. Takovým cauJillem byl třeba Pinheiro Machado, a docela nedávno. Jeden luxusní caudilh, i když jako výjimka, byl v Brazílii ještě v době monarchie ministerským předsedou - ačkoli chodil ve fraku a nikoli ve vojenské uniformě a neměl v úmyslu rozpustit císařský parlament, byl nesnášenlivý k politickým rozporům a omezil politické strany na bezvýznamné skupiny. Mám na mysli markýze z Páraná, který si počínal císařštěji než sám císař. To však byla výjimka; a přestože to byl autokrat, a to velmi elegantní, nebyl to caudilh obyčejný.
Předsedové brazilských vlád v době monarchie pocházeli obyčejně z nejstarších plantážnických oblastí - z Bahie, Pernambucá, Säo Paula, Rio de Janeira - a někteří nebyli jen politiky, ale i státníky. Jiní se stali obhájci velkých demokratických reforem: například Joaquim Nabuco. Často se stali nástroji veřejného mínění, a to mě vede k tvrzení, jakkoli může vypadat paradoxně, že v monarchické a aristokratické Brazílii oněch zlatých časů plantážnického systému lze nalézt zdravější predemokratický stát než v některých hispanoamerických republikách 19. století, kterým vládli caudillocé a sužovaly je revoluce.)
Kdo se bude zabývat plantážnickým systémem, který převládl v Brazílii, bude mít nutkání srovnávat ho s tím, který nalezne v jiných částech Ameriky, zejména na Jihu Spojených států. Plantáž-nický systém v anglosaské Americe měl, pokud jde o rasovou nadřazenost a podřadnost, pravděpodobně pevnější aristokratickou strukturu než v Brazílii, kde tento předsudek nikdy nezakořcniJ tak pevně jako u Anglosasů. Přesto jisté rasové předsudky mezi Brazilci v plantážnických oblastech existovaly a existovaly i společenské rozdíly mezi pánem a otrokem, mezi bělochem a černochem, stejně jako mezi starcem a mladíkem či mezi mužem a ženou. Našlo by se však málo brazilských aristokratů, kteří by na rasovou čistotu dbali tak přísné jako většina anglosaských aristokratů starého Jihu. Silnější než hrdost rasová v nich byla hrdost rodová a ženy byly v brazilském systému muži utiskovány snad ještě víc než na starém Jihu. Přesto se vyskytly i výjimky, protože se našly také ženy, které se staly hlavou rodiny či stanuly v čele plantáže. Můj dědeček jako dítě jednu takovou poznal; jmenovala se Dona Felícia a její otroci, děti a manžel byli známí jako otroci, děti a manžel Dony Felície. Tato dáma s sebou nosila bičík, aby mohla děti, otroky, a dokonce i manžela kdykoli ztrestat. Takové případy však byly výjimkou.
Prvky, které utvářely komplex brazilských fazend, byly prakticky stejné jako na severoamerických plantážích; jedním z nich byla bezpochyby kuchyně. „Trojici", již navrhl guvernér Taylor z Ten-nessee na pomník starého Jihu Spojených států, by mohl pro podobný pomník starého Severu Brazílie využít kterýkoli brazilský sochař. Jeho myšlenku by bylo možno rozšířit na oslavu „staré plantáže" na ceíém americkém kontinentě a neomezovat ji toliko na národní oslavu, takže by pomník zahrnoval nejen Brazílii, ale i jiné oblasti či regiony hispánské, anglosaské, francouzské a holandské Ameriky. Taylorova „trojice", kterou tvořili „starý noblesní plantážník urozeného původu, příjemného zevnějšku i vystupování", „strýček z plantáže, ebenová replika pána, jemuž tak oddaně sloužil" a „černá mammy s mohutným poprsím v pestrobarevném turbanu, čisté zástěře a s rozzářenou tváří, přítelkyně všeho živého v chatrčích i panském domě", odpovídá tradici společné všem americkým oblastem aristokratických plantáží. (...)
Profesor Francis Pendleton Gaines ve své knize The Southern Plan-tation, vydané v New Yorku roku 1925, tedy tri roky předtím, než jsem uveřejnil svůj první pokus o vystižení brazilské plantáže, mluví o dalších typech důležitých pro jižanský systém Či komplex: „mladá veselá Dtxie", „mladý pán", „prototyp černošského zpěváka"/' Profesor Thompson zmiňuje „kočího"' a profesor Cotteril připomíná „šafáře", obecně nenáviděného otroky.a V Brazílii existovaly všechny tyto postavy a sociální typy, které zrodila „odloučenost života na plantážích". Z brazilského pohledu bych rád na pomníku plantáži viděl paní domu; zemědělského otroka; molequa, Černošského chlapce, který byl trpělivým, ba masochistickým společníkem bělošských dětí; stejně jako mladou mulatku, které se v Brazílii fikalo mucama a která byla „společnicí bílé paní". Byl by to pomník poněkud přetížený, aby mohl být skutečnou oslavou hrdinů minulosti. Podle některých architektů a sociologů by právě takhle měla většina pomníků vypadat: měly by být oslavou skupin, a nikoli jednotlivých hrdinů.
V Brazílii nebyli, stejně jako na Jihu Spojených států, všichni cubovarníci „noblesní", „urození" ani „příjemného zevnějšku i vystupování". Rozdíl mezi jižanskou plantáží Spojených států legen-
6S. 15.
7 Thompson, Edgar T. „The Plantation: the Physical Basis of Traditional Race Relations". In Race Reunions and the Race PwMrm, Durham, 1939, s. 214.
8 Corteril, R. S. The Old South, Glendale, 1939, s. 268.
156
157
dy a skutečnosti, na nějž profesor Gaines upozorňuje ve svém erudovaném eseji, by se měl uplatnit i na oblast plantáži brazilských; jejich obhájci vykreslují minulost v příliš růžových barvách. Jak jsem sám podotkl v jednom ze svých esejů o zemědělských oblastech Brazílie, ne všechny domy na plantážích, dokonce jen menšina, byly z architektonického hlediska skutečnými panskými sídly či místy, kde byla dobrá tabule, zdravá a bohatá, pravidlem a ne výjimkou; ne všichni pěstitelé cukrovníku byli šlechetní a počestní - někteří míchali do cukru písek; mnozí byli karbaníci; někteří trvale vězeli v dluzích a neměli přehled, jak jim jdou obchody, jaké mají výnosy a kolik otroků, jak se stalo plukovníku Dangerfiel-dovi, hrdinovi románu Westward Ho! (Vzhůru na zapadl) Jamese K. Pauldinga. Jiní měli zalíbení v pití, ale ne dobrého, uleželého vína, nýbrž obyčejného rumu či carhapj. Pokud jde o syny ctěných rodin, ne všichni se stali státníky, řečníky, literáty, biskupy, generály či admirály; jedinou zálibou, kterou si mnozí z nich podrželi do zralého věku, byla vášnivá posedlost koňmi, černoškami a kohoutům zápasy. V oblasti brazilských plantáží - tak jako ve Spojených státech - neorganizované závody koní nebyly jen sportem, ale záležitosti bezmála náboženské povahy. Podobným podnikem byl lov. A tak jako na Jihu Spojených států - jak to popsali Phillips, Gaines a Thompson - stál feudální život v oblastech brazilských plantáži na hospodářsky ošidném nebo nejistém základě. Tady jako tam převažovalo v otrokárske době mezi pěstiteli, nejprve cukrové třtiny a později kávy, hospodaření vyznačující se velkým mrháním, špatným využíváním půdy, neznalostí vědeckých zemědělských metod a malou efektivitou práce; hospodaření, které tak jako na Jihu vyústilo často v to, co profesor Gaines nazývá „bankrot provázený rozdělením fazendy, po němž někdy následovalo přesídlení na západ". V Brazílii ztrátu plantáže obvykle řešilo přestěhování do některého města na pobřeží, kde se bývalý majitel smířil s průměrným živobytím subalterního úředníka. Synové bývalých zámožných plantážníků se stávali advokáty, soudci či lékaři v městech patřících k pomezí.
V oblasti plantáží byly záminkou k shromáždění mnoha venkovských rodin slavnosti. Největším svátkem roku byl pro brazilské cukrovarníky, přinejmenším na nejstarších a nejtypičtějších plantážích, pravděpodobně předvečer červnového svátku svatého Jana. Uvnitř panských sídel, kde se stříbro - které představovalo běžný luxus - a jiskřící sklo objevily v celé své kráse, se tančilo po evrop-sku, zatímco venku Černoši kolem velkých ohňů, které se zažíhalv
na počest svatého Jana stejně jako k odehnání dábla, tancovali africké tance, zejména sambu. Tyto slavnosti provázela hojnost jídla a zvlášť připravené pečivo, zejména kukuřičné. Svatojánská noc byla pro Brazilce svátkem, který se vyrovnal jižanským Vánocům.
Se Svatojánskou nocí byla spjata jedna z portugalských tradic, které se za starých časů v Brazílii dodržovaly - mytí a koupání, kte ré mělo povinně zvláštní podobu; říkám to proto, že Brazilci měli odjakživa zvláštní zálibu v koupání: často si dopřávali koupel víc než jednou denně, jak si mohli všimnout v 19. století v oblasti plantáží evropští cestovatelé. Warren, Američan, jenž navštívil Brazílii v polovině minulého století, vypráví, že když se tam vylodil, první výjev, který upoutal jeho pozornost, byla skupina osob obojího pohlaví a nejrůznéjšího věku - prostých lidí -, kteří se koupali v řece. Dodává, že mezi nimi zaznamenal „několik pěkně utvářených indiánských dívek velké krásy, které se cákaly ve vodě jako houf veselých sirén".9 Šlechta se tak pohansky nechovala; v řekách, které byly téměř soukromým majetkem plantáží, měla soukromé láz ně z palmového listí, kde se dámy denně koupaly, a vzhledem k tomu, že plavání bylo jedním ze sportů typických pro plantáže, jako Šťastné sirény plavaly i ony.
K velkým dnům na brazilských plantážích patřila, docela jako na starém Jihu Spojených států, také svatba. K ní však v Brazílii musíme připojit krtiny bělošského dítěte a den, kdy se poprvé v roce spouštěl cukrovarský mlýn. U té příležitosti se vždy konala významná náboženská a společenská slavnost, při níž plantáž-ní kaplan či jiný kněz nebo mnich museli pokropit svěcenou vodou první stébla cukrovníku, která měla mlýnem projít.
Brazilské plantáže se pyšnily svou pohostinností a je pravděpodobné, že v Brazílii ani na severoamerickém Jihu nebyla pýcha na dobrou tabuli, k níž lze velkoryse pozvat člověka na cestách, jen výrazem „okázalé rozmařilosti", již tak přesně popsal profesor Veblen, ale i projevem takzvaného stádního instinktu, vystupňovaného samotou. Návštěvníci všech kategorií měli právo zasednout ke stolu s pánem či majitelem plantáže a ulehnout v některém z pokojů pro hosty. Z této přehnané velkorysosti se v Brazílii zrodil slastní osobnostní typ papa piräo, jak bývali označováni lidé, kteří jezdili od plantáže k plantáži, všude je častovali tím nejlepším, co
Warren, John Esaias. Pari, or Semes and Advtnlurts on the Banks of thr Ama New York, 1851.
158
159
měli, a oni za to jen klábosili, kouřili doutníky a hráli karty. Někteří takoví příživníci se tomuto typovému vymezení poněkud vymkli, protože byli zároveň jakýmisi šašky či prosluli svým humorem, vtípky a žerty. Někteří brazilští pěstitelé méli po způsobu dávných králů své vlastní šašky; jiní si kromě plantážní kapely tvořené černochy vydržovali i klauny a akrobaty.
Institucí brazilského plantážního systému, k níž nenacházím na e Jihu Spojených států ekvivalent, je privátní kaplan. Soukromým plantážním kaplanem býval nějaký člen rodiny a jako takový se řadil spíše do kategorie staromládeneckých strýčků či ovdovělých dědečků než knčží, striktně podléhajících biskupskému dohledu. Tito muži podléhali plantážníkovi, který jejich dobré služby někdy velkoryse odměňoval, a neměli na starosti jen bohoslužebný a náboženský život bělochů a otroků, ale byli také domácími pre-ceptory dětí, které vyučovali gramatice a náboženské dějepravě a připravovali je na vstup do vojenské či námořní akademie nebo prostě do armády či námořnictva, do vlády, diplomacie, veřejné správy či advokácie, církve či kněžství, a v případě těch nejpokro-kovějších do lékařského stavu. Z císařovy iniciativy se Císařské lékařské akademie v Brazílii staly školami, jejichž tituly se společenskou prestiží vyrovnaly titulům získaným na tradičních právnických školách v Recife a Sáo Paulu. Rodina musela mít po jednom knězi v každé generaci a nedostát tomuto nároku se považovalo takřka za společenskou pohromu. Rodiny v těch časech bývaly početné - po deseti, dvanácti i patnácti dětech od jedné matky, po dvaceti i více, pokud se šlechtic oženil víckrát, jak bylo běžné takže nebylo výjimkou, že aspoň jeden syn cítil skutečnou náklonnost být knězem či mnichem v některém z mnoha brazilských klášterů. Pokud žádný syn takové povolání necítil, bylo kněžství často vnuceno nejmladšímu, a to i proti jeho vůli. To vysvětluje, proč bylo v patriarchální Brazílii tolik velebníčků a mnichů, které nepřitahoval ani kněžský, ani klášterní život; tento stav nešel ani tak na vrub církve, která takové adepty přijímala, aby si udržela klérus z řad synů šlechty, jako na vrub aristokratického plantážního systému, který si podmanil takřka všechny stránky brazilského života. (...)
Toto obětování mladých mužů, jež nebylo ani tak dílem náboženského uspořádání jako patriarchálního řádu, který mládež i náboženství ovládal, ustalo až na konci 19. století. Dědictvím plantážnického systému zůstává nicméně to, jak Brazilci tíhnou k povoláním, která kdysi bývala pro urozené jediná vhodná - ve
160
vládě, diplomacii, právech, veřejné správě, lékařství, kněžství, vojsku či armádě. Takto se do nedávné doby chovali nikoli už zchudlí šlechtici či dekadentní potomci šlechtických rodin, ale arivisté dychtiví je napodobovat. S takto zakořeněnými předsudky se přes svou sílu těžko vypořádává ještě dnešní, protisměrná reakce. Je zřejmé mimo pochybnost, že brazilský plantážní systém zcela založený na otrocké práci u mnoha Brazilců přivodil vyhraněně aristokratický přístup k manuální práci, k obchodu i k technickým a průmyslovým činnostem. To do jisté míry vysvětluje, proč v Brazílii portugalský venkovan vynikl jako majitel koloniálu, Francouz jako obchodník módním zbožím, Angličan a později Němec a Severoameričan jako velkoobchodníci, inženýři, odborníci v průmyslových a technických odvětvích, konstruktéři železnic a dopravních prostředků; z Italů, Němců a dalších Evropanů se podobně jako z Japonců stali prosperující statkáři, zatímco brazilští starousedlíci nebo ti, kteří k nim nepatřili, ale považovali za elegantní a záhodné je napodobovat, se nadále stávali bakaláři uměni či doktory práv, filosofie nebo medicíny, kastou úředníků nebo intelektuálů s rukama příliš jemnýma na to, aby se mohli věnovat nedůstojné práci, a kteří se nadto považovali za pány příliš kultivované či urozené, než aby se pouštěli do soutěže s materialistickými prišelci. Někteří pozorovatelé soudí, že tento komplex urozených je jedním z nejnebezpečnějších důsledků brazilského plantážního systému, protože mnoho Brazilců, kteří se cítí povzneseni nad životní shon, se místo práce uchyluje k loterii, pochybným hernám, všemožnému hazardu a dobrodružství. Hra v karty byla s brazilským plantážním systémem těsně spjata a z toho, co jsem četl o plantážích ve Spojených státech, soudím, že nejinak tomu bylo i tam. Před několika lety jsem v jednom brazilském archivu'nalezl listinu nasvědčující tomu, že prvním brazilským tiskem z koloniálních časů nebyl časopis ani kniha, ale balíček karet.
V koloniální Brazílii se konaly býčí zápasy, nikdy však nenabyly takového významu jako v Mexiku či Ekvádoru, snad proto, že pěstitelé cukrovníku neměli to srdce nechávat své koně a dobytek, "a nichž jim velmi záleželo, hynout v zápasech; koně brazilští plantážníci stejně jako Jižané, jak bylo řečeno, milovali. Bohatí se Pyšnili počtem svých skvělých koní bezmála jako počtem svých manželských a nemanželských dětí nebo otroků pracujících v domácnosti a na polích. Někteří milovali jezdectví do té míry, že se na koni naučili provozovat akrobatické kousky. Jiní byli i na to moc
161
líní či příliš blahobytní. Ti cestovali v sítích nebo v nosítkách, neseni otroky jako nějací hindustánští princové. (...)
Dalším rysem podobným u pánů obou těchto oblastí byl přílií-ný individualismus. Konstatování plukovníka Allstona, který o jižanských plantážnících řekl, že „nebyli zvlášt nakloněni společnému postupu", lze vztáhnout i na brazilské pány cukrovníku a pěstitele kávy, ačkoli ti nakonec v Brazílii výhodnost spolupráce pochopili. Pokud jde o vliv plantáží na brazilský intelektuální život, zdá se, že brazilský systém, snad protože byl mocnější, předčil systém severoamerický v množství nadaných spisovatelů a profesorů, nepočítaje v to státníky, řečníky a diplomaty, kteří z něj vzešli. Jeden majitel plantáže je autorem nejlepšího slovníku, jaký kdy v Brazílii vyšel. Jiný sepsal v Bahií počátku 16. století národopisné pojednání. Z oblasti plantáží pocházela babička Thomase Manna, která byla Brazilka. Na plantážích se narodila řada brazilských esejistu, básníků a umělců. K brazilským panským sídlům patřily stejné jako k jižanským významné knihovny a někteří plan-tážníci posílali syny na studie do Evropy.
Byly časy, kdy badatelé zabývající se výsledky soužití bělochů a černochů na brazilských plantážích příliš zdůrazňovali jeho stinné stránky. Zdá se mimo pochybnost, že otrokářství posílilo ve vrstvě brazilských bělochů, kterou ovlivnilo nejbezprostředněji, despotický individualismus provázený velkou bohorovností a výrazným odporem k manuální práci. Brazilskou kulturu ale na druhou stranu velmi obohatilo soužití bělošských dětí s černošskými starci a stařenami, kteří jim vyprávěli pohádky prosycené lidskostí a dobrotou a v tomto ohledu mnohdy nadřazené tradičním příběhům z učebnic. Otroctví umožnilo brazilské vládnoucí třídě bezstarostný život, který jistému počtu talentovaných mužů z jejích řad dovolil studovat lepší způsoby a prostředky jak zrušit feudalismus a rozvíjet demokracii; demokracii, která se zakládala na znalosti takzvané biologické nadřazeností a podřad-nosti ras nebo tříd. Ze starého plantážního systému vzešli mužové, kteří působili v brazilském životě a umění jako skutečná demokratická síla, ať už to byl v minulosti Joaquim Nabuco a Sílvio Romero nebo dnes José Lins do Rego a Cícero Dias. Všichni ti jako by uznávali, nakolik pro Brazílii platí Phillipsovy postřehy o plantážích Severní Ameriky: v plantážnickém systému neexistoval bič „neosobnosti a lhostejnosti, které mívají vrch v dnešních továrnách, kde rytmus udávají elektrické stroje a vlastníci nemají k zaměstnancům mimo pracovní dobu sebemenší
vztah".10 Jakkoli se to může zdát zvláštní, většina despotů, cau dillů a protidemokraticky vystupujících vůdců, kteří se v Brazílii vyskytli, nepocházela z oblastí plantáží, ale odjinud.
Přeložila Šárka Grauotá
10 Phillips, U. B. American Negro Slavery. New York, Londýn, 1918, s. 307.
162 163