VZNIK SOUVĚTÍ · základní typy souvětí zřejmě zformovány v době praslovanské (předpísemné), · teprve rozvoj vyjadřovacích potřeb ve sféře psané komunikace vedl k dalšímu rozvoji či vnitřní diferenciaci jednotlivých souvětných typů. Vznik souvětí – ze spojení původně samostatných vět k sobě připojených volně, bez zjevného syntaktického vztahu (juxtapozice). Klíčovým pojmem je mechanismus reanalýzy a gramatikaalizace. 1. Z původně volného spojení vět pak postupně vznikaly základní souvětné typy: · spojení dvou klauzí na principu syntaktické závislosti, tj. jedna z klauzí je součástí syntaktické stavby druhé klauze (tj. vztah věta maticová/řídící – věta zanořená/vedlejší), · spojení dvou klauzí na sobě syntakticky nezávislých, mezi nimiž lze lze stanovit obecné významové vztahy interpretovatelné pomocí binárních logických spojek konjunkce (slučovací, stupňovací, odporovací), disjunkce (vylučovací) a implikace (následkové/důsledkové). 2. Součástí tohoto procesu byl vznik spojovacích výrazů, které se vyvinuly přehodnocením slov nacházejících se na hranici mezi dvěma větami. Tímto způsobem vznikly: · konjunktory / koordinační (parataktické) spojovací výrazy, tj. spojovací výrazy koordinačního vztahu, · subjunktory / subordinační (hypotaktické) spojovací výrazy. Neměli bychom však skupinu spojovacích výrazů chápat jako homogení (jak napovídá vágní výraz spojovací výrazy). I v nové češtině se na spojování vět podílejí rozličné slovní druhy: · spojky (a, avšak, že, aby, jestliže, když, protože), · relativa (který, kdo, co), · příslovce a příslovečné výrazy (proto, jednak – jednak, dílem – dílem, na jedné straně – na druhé straně), · částice (včetně větných příslovcí: li, zdali, jestli, sice, tedy, tudíž). Spojovací výrazy se rekrutovaly z funčkních slov, majících gramatickou funkci a velmi obecný význam: 1. deiktické formy (zájmena, příslovce, částice a citoslovce), 2. anaforické formy (zájmena, příslovce a částice), 3. tázací výrazy (zájmena, příslovce a částice), 4. prostředky negace, 5. pomocná slovesa (syntaktické nebo morfologické auxiliáry), 6. zanikající formy. Jak je z uvedených příkladů patrné, předpoklady pro vznik spojovacích výrazů se vytvářely v okamžiku, kdy mluvčí signalizoval: · svůj postoj k tomu, co sděluje (tázací formy, citoslovce), · zapojenost sdělení do kontextu a situace (anaforické a deiktické formy), · svůj postoj k adresátovi (formy signalizující kontakt či apel). 1. Výchozí formy spojovacích prostředků 1.1 Deiktické formy Deiktické citoslovce nali(ť) mělo zřejmě význam ‚ejhle‘ – z něj vznikl stč. spojovací výraz, který měl celou řadu funkcí, ve nichž se původní význam ještě dobře zrcadlí: Kompletivní spojka (1) uzřě [Ctirad], nali dievka pláče DalC ‚ejhle‘ Adverzativní spojka (2) letie [mnozí]…k nim [k nevěstkám], naliť i bude hoře jim, anoť jě diábel potrhne DesHrad ‚ejhle‘ Příčinná spojka (3) Zderad… vojsku káza zasě hnáti, naliť Sasici na kněz udeřili DalC ‚ejhle‘ 1.2 Anaforické formy Relativní zájmena jenž, jež, jež vznikla z demonstrativního/anaforického zájmena *jь, ja, je. Konstituovala se v kontextech, kde toto zájmeno původně plnilo anaforickou funkci podobnou novočeskému ‚(a) ten‘: (4) Pochválen Hospodin, jen nedal nás v jětie zubóm jich ŽaltWittb (5) Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé PřípJiř Podobným způsobem si lze představit vznik spojky kompletivní spojky že. Ve stč. doloženo v řadě podob: že, ž, ježe, jež, ež, ežť (zřídka jenž, ješto), což naznačuje původní podobu *je-že, které je členitelná na komponenty: je + že dektické ‚to‘ enklitická částice nejasného významu · původně šlo o spojení uvozovací věty a věty přímo reprodukující přímou řeč, · ježe patřilo do první klauze a anticipovalo klauzi následující, · v takovém případě nebyl ještě mezi uvozovací klauzí a přímou řečí syntaktický vztah; Jaroslav Bauer (Lamprech – Šlosar – Bauer 1986: 375) to demonstruje na následujícím dokladu ze Života svatých otců: (6) Jdi a pověz jim, žeť nejsem prázden Otc Jehož původní význam interpretuje následovně: (7) Jdi a řeknim jim toto: Nejsem volný Můžeme sledovat paralely v dalších jazycích (8) a. Vím toto: příjde → Vím, že příjde b. Ich weiß das: er kommt → Ich weiß, dass er kommt c. I know that: he will come → I know that he will come V takových případech pak nastala situace příhodná pro vznik spojky kompletivních vět. S touto změnou pak souvisí nutná změna gramatické osoby a někdy i času a slovesného způsobu. (9) Petr řekl: „Nepřijdu“ → Petr řekl, že nepřijde Ve staré češtině je ještě jistý rozpor mezi přímou řečí a závislou větou: (10) Poslali sú do Konstancí listy pání, rytieři, panoše a tak sú psali, že jste nám to k hanbě učinili,… Let 1.3 Tázací výrazy Řada tázacích výrazů se uplatňuje v komletivních větách majících status závislých otázek, např. li: (11) Bóh s nebě sezřěl na syny člověčie, aby sezřěl, jest li (člověk) rozumný ŽaltWittb ‚si est intelligens‘ V kombinaci se sponovým slovesem být ve 3. os. vzniklo tázací jest‑li. Jeho vznik si lze představit následujícím způsobem. Ptal se, jest-li doma ? → Ptal se, jestli doma → Ptal se, jestli je doma Jestli bylo dlouho chápáno jako kompozicionální: (12) Ptal se, jest-li vstali Tomsa Z tázacího li v samostatných zjišťovacích otázkách vznikl již ve 14. stol. spojovací výraz podmínkových vět. Lze si to představit v takových případech, kdy tázací věta s li je řečnická, tzn. mluvčí zná odpověď, kterou vzápětí realizuje, popř. předjímá odpověď ano/ne a vyvozuje z ní konsekvence. Pak se může dostat do popředí význam podmínky: (13) Jsi-li syn boží, spusť se dolóv EvZim ‚Jsi syn boží? (pokud ano,) Skoč dolů.‘ Z původně tázacího kako užitého ve zvolacích větách se v průběhu 14. stol. ustálil přípustkový spojovací výraz: (14) Kakž mnoho věž bě ve zdi, však sě jemu nic to nezdi AlxV ‚Jak mnoho bylo věží ve zdi! Přesto se mu to zdálo ničím.‘ → ‚Ačkoli bylo mnoho věží ve zdi, přesto se mu to zdálo ničím.‘ 1.4 Prostředky negace V nejstarší době se pomalu začíná formovat spojka než, která se skládá ze dvou částí: ne + že marker negace enklitická částice nejasného významu Negace byla původně samostatná, tzn. představovala autonomní element mezi dvěma spojovanými klauzemi. Mohlo následovat: · po negované první klauzi – než představovalo opakování této negace (korektura neplatného/neadekvátního) tito nedávají, než berú ChelčPost ‚tito nedávají, ne, berou‘ · po kladné první klauzi – než představovalo dodatečnou negaci (korektura očekávání): (15) za to mám, že sú podobné k opicem, než neviděl sem jich CestKabK ‚domnívám se, že jsou podobné opicím, ne, neviděl jsem je‘ Specifickému vývoji podlehl výraz aniž. a + ni + že spojovací výraz marker negace enklitická částice nejasného významu Od nejstarší doby představoval variantu záporky ni(ž), která se původně užívala také jako spojovací prostředek slučovacího vztahu: znamenala totéž, co v nové češtině ‚a ani/a ne/a ani ne‘. · po kladné větě (16) Ale že ten stav vysoký jest, aniž mohú všickni jeho dosieci, jedno sami dokonalí LyraMat · po záporné větě (17) v zemi jiných lidí nic nebudete vlásti, aniž budete jmieti částky mezi nimi JakVikl Časem ni ustoupilo ani/aniž. Ve starších obdobích se po ani/aniž neužívalo záporného tvaru slovesa, což se drželo i tehdy, když už kladení druhého záporu začalo nabývat vrchu. V období humanismu ani + záporný tvar přísudku × aniž + kladný tvar přísudku Patrně zde spočívá počátek procesu funkčního odlišení ani a aniž, protože po aniž se kladný slovesný tvar udržel až do současnosti. U aniž však na prahu nč. došlo k jeho změně v subjunktor: po kladných větách se užívá v adjunkčních klauzích očekávaných, ale nenastalých okolností: (18) Odešel, aniž zaplatil ‚odešel bez toho, aby zaplatil‘ 1.5 Pomocná slovesa (syntaktické nebo morfologické auxiliáry) Kondicionálový auxiliár (AuxK) nacházející se na iniciální větné pozici byl přehodnocen ve výraz mající funkci subjunktoru: 1.5.1 Samostatný AuxK · v kompletivních klauzích deklarativních, v nichž signalizuje, že děj/stav VF zanořené věty je nemožný, nejistý, nepravdivý, popíraný či domnělý: (19) Přěd Děvín sě bráchu, mniece, by dievky měchýřem zahnali DalL ‚domnívajíce se, že zaženou‘ · v adjunkčních účelových klauzích (20) jemuž jej byl král poručil, by jej čsti, múdrosti učil AlxV ‚aby jej cti a moudrosti učil‘ · v adjunkčních podmínkových klauzích (21) kak by mi to pomohlo, by mi sě to státi mohlo LegPil ‚kdyby se mi to státi mohlo‘ · v adjunkčních přípustkových klauzích (22) by mi opat v uoheň kázal, já bych neodpověděl OtcB ‚i kdyby mi opat poroučel {skočit} do ohně‘ 1.5.2 AuxK v kombinaci s dalším elementem V kombinaci s částicí nebo relativem se AuxK podílel na vzniku nových subjunktorů: a) a+by · kompletivní subjunktor (23) kterýž snad sobě toho nemyslí, abych v takové vuoli byla anebo v úmyslu, jakož jsem HynRozpr 220a ‚že bych‘ · adjunkční subjunktor, např. účelový (24) Vlasta jim da u pití mieru, aby tlustosti zbyly Dal ‚aby nebyly tlusté‘ b) kdy+by · adjunkční subjunktor podmínkový (25) co bychom my vieře křesťanské rozoměli, kdybychom jie od svých starost neposlúchali? ŠtítBud ‚kdybychom ji od svých starců neposlouchali‘ c) by+ť · adjunkční subjunktor přípustkový (26) Bychť pak měl s tebou i umříti, nikoli nezapřím tebe BiblKral 1613, Mt 26,35 ‚i kdybych měl s tebou umřít‘ Pro vývoj češtiny je příznačná tendence nahradit subjunktor typu 1., tj. by, subjunktory typu 2., tj. aby, (i) kdyby, byť: tento proces probíhá od konce 14. století. V rámci téměř všech jmenovaných subjunktorů si AuxK zachovává svůj status. Odlišnému vývoji však podlehl subjunktor typu byť, který svou původní platnost AUXK ztratil, jak demonstrují jeho vlastnosti v nč.: · byť nerealizuje flexi AUXK: výše citovaná věta z Bible kralické obsahující formu bychť měl umříti je v nč. negramatická, · pokud má sloveso zanořené věty s byť formu kondicionálu, vyžaduje realizaci samostatného AUXK (27) dokud mi to nikdo nedokázal, nemohu uvěřit opačnému tvrzení, byť bych si to přál sebevíc SYN2005 · byť nevyžaduje ve své klauzi pouze kondicionálovou formu slovesa a) indikativ prézentu (28) Ovšem, inteligent může být kunčoft, byť má loňské sako nebo (SYN2005) b) indikativ futura (29) Hlavní problém je v tom, že sedmipatrový dům do vilové čtvrti prostě nepatří – byť bude stát pouze na jejím okraji (SYN2005) Tato ztráta kondicionálové platnosti byť proběhla v češtině 18. století. 1.6 Zanikající formy Komparativ brže Brže je komparativ od příslovce brzo a znamená ‚spíše‘, ‚rychleji‘. Stalo východiskem pro vytvoření několika spojovacích prostředků: a brž, ano+brž, ale+brž, né+brž (> nýbrž) Počátky těchto spojovacích prostředků spadají do XV. století. Původně si brže uchovávalo v těchto spojeních svůj lexikální význam ‚spíše‘: představovalo výraz, který představoval korekturu toho, co bylo řečeno (ekvivalent nč. či spíše). Společně s výrazy a, ano, ale a s původní záporkou ne se uplatňoval v souvětích stupňovacích a odporovacích. (30) a tu když sme chtěli... plúti, nedali nám pohané, a někteří brž z nás... i kyji byli CestLobk (31) než že sú Oldřich z Hradce s svú stranú nepatřili konce (sporů), alebrž zřetedlně nekonce sú hleděli a roztrženie ListářRožmb (32) Zajisté mezi jinými věcmi ne tvú silú, pane Telamone, Řekóm paladium dostalo se jest, alebrž skrze mé snažnosti TrojK (33) Slovú neduživí proto, vedlé obecného pověděnie, ač sě kto roznemóž v ty dni, nesnadně sě zhojí, alebrž umře Hvězd potom o ní nic dobrého nepovedie, nébrž něčími ji i přitvořie Štít (34) a já budu lékařem tvým, nýbrž já budu životem tvým KomLab Postupně došlo k těsnějšímu spojení těchto slov, lexikální význam brže se oslabil, až vznikly složené spojky alebrž, anobrž, nébrž. 2. VÝVOJOVÉ TENDENCE 2.1 Ve stč. se ještě vyskytuje řada případů větných spojení bez explicitního vyjádření významových vztahů a bez zjevného gramatického vztahu (juxtapozice): (35) sta sě druhú noc na zajitřie, jdiechu na jitřní vše bratřie, zjěvi sě svatý Prokop Hrad ‚stalo se druhou noc k ránu, když šli všichni bratří na ranní (mši), že se zjevil sv. Prokop‘ 2.2 Ve stč. mají spojovací výrazy často mnoho variant že: ež, jež, žež... nali: naliť, naliž, naliti, naleť když: kdy, když(e), když, kdyže, kdyžť, kdyžto, kehdy, kehdyž(e), kehdyž, kehdyže, kehdyžto 2.3 Spojovací výrazy si ještě ve stč. drží zbytky svého původního významu: · některé výrazy měly omezenou distribuci v rámci jednoho typu souvětí – žádný spojovací výraz nebyl základní spojovacím výrazem jednoho vztahu, Funkční rozdíl který × jenž a × i · a naopak mohly spojovací výrazy vystupovat v celé řadě dalších souvětnách typů: ano, naliť, ješto 2.4 Některé spojovací výrazy nebyly vyhraněně koordinační nebo subordinační, zejm. a, ano, nali; některé z nich si tuto vlastnost nesou do nč. (až, nebo(ť)). (36) uzříš a já třetí den vstanu Pas ‚že‘ (37) čakali jsme světla, naliť tmy Prok ‚a zatím‘ (38) uslyšě, naliť pes skučie Baw ‚jak/že‘ 2.5 Spojovací výrazy j‑ovými kořeny jsou nahrazovány k-ovými () jam – kam jedyž – když jeliko – koliko vňuž → jako poňudž → pokudž Platí pro všechny slovanské jazyky – v češtině relativně nejvíce výjimek: jelikož, ježto, poněvadž..., zejména jak je tomuto procesu navzdory mimořádně funkčně dynamické 2.6 Od 16. stol. dochází k tomu, že v základních typech daných vztahů se prosazuje jeden spojovací výraz bez významového omezení, se kterým se pak doplňují významově specifikované varianty 2.7 U význnamově vágních a polyfunkčních spojovacích výrazů typu že, když, jak dochází v konkrétních významech k jejich splynutí s korelativními výrazy, a tím ke vzniku nových spojek: tak + že → takže proto + že → protože jest-li, že → jestliže přesto, že → přestože jak mile → jakmile