Exonyma v češtině a jejich vývoj Exonymum – domácí podoba cizího toponyma pro objekt ležící mimo území vlastního domácího jazyka: Řezno místo německého Regensburg, Mnichov - München, Řím - Roma, Paříž - Paris, Julské Alpy- Alpi Giulie (ita.)/Julijske Alpe (slv.), hora Olymp - Ólympos (řec.). Opakem je endonymum, původní podoba cizího toponyma, např. Regensburg (ESČ, s. 131; v novém vydání NESČ je v hesle Exonymum též jejich vývoj v českých zemích). Jde tedy o vžitá česká jména, počeštěné podoby zeměpisných jmen jakéhokoliv zeměpisného objektu, který leží mimo území ČR, tj. mimo působnost spisovného českého jazyka (mezi exonyma tedy nepatří např. české názvy českých obcí v rumunském Banátu, protože zde není č. oficiálním jazykem - Helena, rum. Elena). V dnešní češtině jsou více či méně běžně užívaná, jejich podoba se liší od původní podoby graficky a často i foneticky (viz uvedené příklady). Termín exonymum byl zaveden v r. 1957 zeměpiscem M. Aurousseauem a jeho užívání bylo dohodnuto na II. konferenci OSN o standardizaci geografického názvosloví, která se konala v r. 1972 v Londýně. Do té doby se užívalo termínu conventional name, nom traditionel, vžitý název, popř. obecně užívaný název (traditional name, nom usuel). Výhodou nového termínu je jeho mezinárodnost. Termínu endonymum užil poprvé r. 1975 rakouský onomastik O. Kronsteiner. Jde o specifickou skupinu VJ, zabývají se jimi jednak lingvisté (proč a jak exonyma vznikají, jak se třídí, jak se vyvíjí v národních jazycích, jak se adaptují do přejímajícího jazyka po stránce hláskové, slovotvorné, lexikální a morfologické, v neposlední řadě otázky úzu a kodifikace, užití exonym na mapách z pohledu lingvisty), jednak se jimi zabývají kartografové (hlavně v souvislosti se standardizací zeměpisných jmen). Vznik a fungování exonym má mimojazykové příčiny. Domácí pojmenování cizího zeměpisného objektu vzniká tehdy, jestliže se obyvatelé dostávají s tímto objektem do kontaktu, a proto považují za nutné ho nějak označovat. Proces vzniku exonym tedy souvisí s vývojem společnosti, dopravy, sdělovacích prostředků, stupněm vzdělanosti obyvatel, politickými poměry, kulturními kontakty apod. Exonyma v češtině nacházíme od nejstarších dob - o tom svědčí doklady v řadě starších literárních památek, zejména kronik a cestopisů (středověké a novověké cestopisy, např. Martina Kabátníka, Kryštofa Haranta, Oldřicha Prefáta z Vlkanova). M. Harvalík, který se v současné době exonymy zabývá, stanovuje tři hlavní fáze vývoje českých exonym: 1. První etapa začala v raném středověku a trvala až do přelomu 18. a 19. stol. Tehdy se exonyma do češtiny dostávala zejména prostřednictvím obchodních, politických a studijních cest do ciziny. Cestovala šlechta, duchovenstvo, studenti univerzit, kupci, ale také masy nevzdělaných vojáků, sluhů, vozků a honáků dobytka. Domácí podoby cizích toponym vznikaly živelně – zdola, a teprve v průběhu jejich existence se začaly objevovat tendence k jistému sjednocování, takže docházelo k jejich relativnímu ustálení. Hlavní roli při vzniku exonym hrála mluvená, respektive slyšená podoba jména, kterou si cestující adaptovali do svého mateřského jazyka, hlavně hláskoslovně, morfologicky a slovotvorně. Mnozí z nich neuměli číst, proto byla primární podoba slyšená, resp. vyslovovaná. Ústně si lidé také exonyma předávali, psaná podoba adaptovaného jména byla až sekundární. Díky četným změnám ve vývoji češtiny a následkem změn v jazycích, z nichž se jména přejímala, se současné české podoby exonym od originálních forem mohou značně odlišovat - vývoj je od sebe tedy mnohdy značně vzdálil. Navíc při tvorbě exonym hrála svou roli lidová etymologie (např. něm. Konstanz, č. Kostnice, pův. Constantia na počet římského císaře Konstantia I. zv. Chlorus, v němč. postupně změněno na Costinze, nář. Kostniz - odtud č. Kostnice přikloněním k subst. kost; v novější době se MJ přiklonilo více k pův. základu. Podobně maďarské exonymum pro Hustopeče, které byly proslulé dobytčími trhy, Pusztapécs, vzniklo lidovou etymologií: adj. puszta „pustý“ je častým komponentem maďarských MJ a Pécs = město v Maďarsku: Pětikostelí). S exonymy se setkáme už ve stsl. památkách (Solunь, Rimъ, Carigradъ), nejstarší české podoby cizích toponym najdeme v listinách (Budín - maď. Buda, Hnězdno - pol. Gniezno k r. 1226) a v Kosmově kronice (Zuinprod, tj. Svinibrod - něm. Schweinfurt), později v Dalimilově kronice (Paříž, Řím, Řezno, Jeruzalém, Krakov, Míšeň, Rýn). Asi z počátku 14. stol. pocházejí exonyma jako např. Kolín (Köln), Mohuč (Mainz), Benátky (Venezia), Cáchy (Aachen), Janov. Významnou roli sehrály též překlady cizích děl, zpočátku zejména bible (adaptace biblických zeměpisných jmen patří tedy mezi nejstarší: Ebroň - Hebron, Jordaň). Jména ze vzdálenějších oblastí byla často přejímána skrz jiný jazyk, zprostředkující (to platí i např. pro přejímání apelativ v nejranější fázi vývoje češtiny, např. z latiny přes němčinu - papež). Podstatnou roli sehrálo zprostředkování skrze latinu (Londýn z lat. Londinium) a němčiny (Paříž) - pro přejímání skrze němčinu je příznačná změna ostré sykavky v tupou (Paříž, Korintuš - z latiny). Proč latina a němčina? Postavení latiny v tehdejší středověké kultuře bylo významné, němčina: četné kontakty s německou jazykovou oblastí. V době nedávné a částečně i dnešní plní roli zprostředkovatelů jmen z Afriky a Asie angličtina, francouzština, španělština = jazyky dřívějších kolonizátorů. Stejné postupy přejímání jmen fungovaly i ve středověku v jiných zemích. Např. v maďarštině a polštině byly názvy zemí často přejímány z latiny: maď. Skócia, Portugália (lat. přípona -ia). Zvláště na polská exonyma měla velký vliv latina: pol. Bawaria – Bavorsko, Monachium - Mnichov, Kolonia - Kolín nad Rýnem, Ratyzbona - Řezno atd. To, že v polštině existuje více exonym vycházejících z latiny, zatímco v češtině převažují exonyma utvořená přímo z originální podoby, vysvětluje polská jazykověda větší demokratizací češtiny a výraznějšími vazbami českých zemí na kulturní život Evropy v období pozdního středověku a rané renesance. K tomu je ale potřeba poznamenat, že ve staré češtině se rovněž vyskytovala řada exonym přejímaných z latiny (Hišpanie, Burgundie, Norvejie, Irlandie, Skotie, Španie). Tato jména byla později, zejména v době národního obrození, vytlačována podobami utvořenými sice od stejných základů, ale českým sufixem -sko/-cko; přípona latinského původu -ie tak byla nahrazována českým slovotvorným prostředkem. Tento způsob tvoření nahradil také dřívější častá pojmenování zemí, které vycházejí z akuz. pl. obyvatelského jména (Uhry, Němce, Bavory, Skoty). 2. fáze – od osvícenství do poloviny 20. století Sílící migrace a prudký rozvoj dopravy, především námořní a železniční, s sebou přinášely intenzivnější styk se světem a tudíž více podnětů k přejímání jmen. Druhým faktorem je to, že se začíná klást důraz na vzdělání a národní jazyk. To se projevuje mj. i v české slovní zásobě, jak apelativní, tak propriální. Ve snaze dokázat, že čeština se může vyrovnat svými výrazovými a stylistickými prostředky evropským jazykům s dlouhou a nepřetržitou kulturní tradicí, dochází k obohacování české apelativní slovní zásoby, a to mnohdy uměle, neústrojně - známé případy jako nosočistoplena apod. (včetně odborné terminologie). Ze stejného motivu vznikají i nová exonyma. Na rozdíl od předchozího období, kdy exonyma vznikala spontánně, během obrození k tomu docházelo uměle, často kalkováním (Frankobrod – Frankfurt nad Mohanem, In(n)omostí - Innsbruck). Někdy i v případě, že už jedna počeštěná podoba existovala – namísto vžitého staršího Salcpurk nově Solnohrad. Tyto podoby se nikdy obecně nevžily, vyskytovaly se jen v individuálním úzu, stejně jako nové podoby starých exonym (Anglicko, Francouzsko). 3. období od poloviny 20. století Období od 50. let minulého století má specifické rysy, odlišné od vývojových etap předcházejících. Co charakterizuje toto období: ještě silnější rozvoj mezinárodních styků, hospodářská a politická integrace, masová turistika, neustále vzrůstající množství informací z různých koutů světa a globalizace - tyto všechny jevy přinášejí novou tendenci: místo vzniku nových exonym zanikají exonyma stará. Tento proces však zasahuje pouze exonyma grafická, tj. taková, jejichž psaná podoba v přejímajícím jazyce se odlišuje od grafické v původním jazyce, zatímco exonym zvukových se netýká. V porovnání s nejstarším obdobím jakoby nyní pro cestujícího ztrácel na významu sluch a na jeho místo nastoupil zrak: názvy měst a míst vnímáme v jízdních řádech, letových řádech, na ukazatelích u cest, na informačních tabulích, na mapách atd., tj. v originálním znění. Navíc se zvyšuje a rozšiřuje jazyková kompetence lidí. Nečiní nám tedy problém přejímat jména v takové podobě, v jaké skutečně fungují v daném jazyce. Počeštěné podoby tedy pomalu ztrácejí svůj smysl. Trend zanikání grafických exonym navíc posiluje i mezinárodní úsilí o standardizaci zeměpisných jmen; jeho hlavní cíl zní „jeden zeměpisný objekt – jeden název“. Cílem standardizační činnosti je v zásadě nahradit exonyma endonymy, přičemž hlavním smyslem je zjednodušit dorozumění. Podobné snahy mají své počátky už 19. stol. - už r. 1845 byl vysloven požadavek psát cizí jména tak, jak je obvyklé v zemi jejich původu. Rovněž na 1. mezinárodní geografické konferenci konané 1871 bylo schváleno doporučení, aby všechny země, které užívají latinku, přejímaly originální formy jmen bez jakýchkoli změn. V současné době je standardizační činnost podporována OSN (http://unstats.un.org/unsd/default.htm). V rámci OSN existuje skupina expertů zabývajících se geografickým názvoslovím (http://unstats.un.org/unsd/geoinfo/default.htm), která sdružuje zástupce všech zemí. Vznikla už v r. 1959 a každých pět let pořádá velký kongres (poslední byl v r. 2007 v New Yorku). V jejím rámci fungují různé dílčí pracovní skupiny: např. skupina terminologie toponym, skupina exonym, skupina výslovnosti, skupina romanizace (pro přenos toponym z jazyků neužívajících latinku) a další, které se scházejí na dílčích setkáních. Na webu je víc informací, dají se stáhnout i abstrakty (resumé) některých referátů, které zazněly na kongresech. V kartografii se obecně upřednostňují endonyma, v určitých případech se uvádějí exonyma - jsou pak zapsána v závorce. Obě podoby jsou uváděny např. v atlasech sloužících pro výuku ve školách. Na českých mapách se užívají domácí, tj. české podoby jmen států, kontinentů, světadílů, řek, vodních ploch na území několika států. Pozn.: názvy zemí a států (choronyma) mají zvláštní postavení: každý jazyk má výsostné právo užívat svých vlastních podob - např. české Finsko oproti Suomi, Německo místo Deutschland. V r. 2006 vyšel Index českých exonym, na jehož přípravě se podíleli kartografové, geografové a lingvisté. Index zachycuje a standardizuje českou exonymii v současném stavu, takže historická exonyma uvádí pouze výběrově. Rozhodujícím faktorem pro existenci exonyma je zeměpisná blízkost pojmenovaného objektu území příslušného jazyka (např. něm. Laibach pro Lublaň je běžné v Rakousku, nikoliv v severním Německu). Pás exonym jednoho jazyka objímá taková území, která jsou s ním spjata historicky. Užívání exonym souvisí tedy jednak s politickými dějinami, jednak s blízkostí daných zemí, v nichž lokality leží. Naše země byly dlouhou dobu součástí rakousko-uherské monarchie a řada exonym je dědictvím z této doby. Přirozeně mnoho exonym je pro země, které s naší republikou sousedily nebo sousedí. a) maďarská MJ Systém českých podob maďarských MJ je dnes v mluveném úzu narušen. Ráb si dnes sotvakdo spojí s MJ Györ (č. podoba podle řeky Rába), místo do Ostřihomi se jezdí do Estergomu, českou podobou pro Székesfehérvár je Stoličný Bělehrad, Debrecín-Debrecen, Miskolc-Miškovec, Pécs-Pětikostelí, Szombathely-Kamenec; českým ekvivalentem Balatonu je Blatenské jezero. Tyto podoby jsou hodnoceny jako zastaralé, snad jen Ostřihom je v živějším užívání. b) německá MJ - jména velkých měst, frekventovaná: Vídeň, Lipsko, Drážďany, Kolín - jména měst, která sehrála důležitou roli v českých dějinách: Kostnice, Basilej - jména měst, která se dostala do dějin během 2. sv. války: Mnichov, Postupim, Norimberk; stále více se užívání těchto exonym omezuje na historický kontext: Postupimská dohoda, ale Potsdam, Mnichov je poměrně zaužívaný jako přívlastek i jako exonymum. Drží se také například Rujana oproti něm. Rügen, č. Lužice oproti něm. Lausitz, v Lužici ležící města, jejichž jména pocházejí ze slovanského základu, zachovávají také českou podobu: Drážďany (luž. drězga „les, houští“), Lipsko, Chotěbuz, Budyšín aj. - MJ s rozkolísaným územ - převažuje postupně pův. něm. podoba: Salzburg/Solnohrad, Göttingen/Gotinky, Mainz/Mohuč, Zwickau/Zvíkov, Zürich/Curych, Graz/Štýrský Hradec, Aachen/Cáchy, Klagenfurt/Celovec. - málo frekventovaná MJ: Schwerin/Zvěřín, Augsburg/Aukšpurk - omezuje se na spojení aušpurské vyznání c) rumunská MJ Záleží na části Rumunska, české podoby existují spíše pro oblast Sedmihradska a Banátu: - česká jména se foneticky shodují s rumunskou podobou: Kluž/Cluj, Brašov/Braşov, Sibiň/Sibiu - upadají česká jména osad přejmenovaných po 1. sv. válce: např. dn. rum. Oradea, k Rumunsku připojeno r. 1919, do té doby mělo maďarské jména Várad „hradec“, později Nagy Várad, z toho české Velký Varadín. d) jinoslovanská MJ Exonyma pro jihoslovanská MJ nejsou četná: pro bulharská MJ je pouze Sofije/Sofia, v Srbsku Bělehrad/Beograd, Chorvatsko Záhřeb/Zahreb, slovinská Lublaň/Ljubljana, dnes také na ústupu. Vznikly hlavně kvůli změně g-h v češtině. Podobně diference g/h je i u polských MJ: Halič/Galicja, Hnězdno/Gniezno; další např. Kladsko/Kłodsko, Štětín/Szczecin, Těšín/Cieszyn, Vratislav/Wrocław. Některá z nich (Kladsko, Vratislav) se omezují často na historický kontext. Ukrajinská MJ typu Lviv, Charkiv jsou v češtině tradičně v jejich ruské podobě: Lvov, Charkov. Změnám odolávají lépe než MJ české podoby cizích hydronym, většinou jména veletoků, řek, jezer: Rýn/Rhein, Pád/Padua, Temže/Thames, Volha/Volga, Amazonka/Río de las Amazonas, Bodamské jezero/Bodensee. V závislosti na původu exonym, době jejich užívání, s ohledem na míru a způsob adaptace se dělí e. do několika kategorií: 1. z hlediska původu - národní, charakteristická pro jeden jazyk, např. české Řím pro Roma, Paříž pro Paris, něm. Mailand - Milano - mezinárodní, společná aspoň dvěma jazykům, zpravidla pro objekty odlehlé (Asie, Afrika, býv. kolonie), jejichž jména se k nám dostala přes zprostředkující jazyk, hlavně angličtinu (ale i jiné, portug., šp., nizoz.) např. Peking místo Pej-ťing, v č. s jinou výslovností než v angl. 2. podle frekvence výskytu v závislosti na čase - e. živá (současná) - Paříž, Londýn, Kodaň, Řím, Ženeva, Vídeň, Drážďany - obecně rozšířena - e. ustupující, zastarávající - Zhořelec/Görlitz, Tubinky/Tübingen, Trevír/Trier, Opolí/Opole, Královec/Kaliningrad - jejich znalost je podmíněna generačně, stupněm a charakterem vzdělání, kulturním a hist. povědomím - historická, zastaralá, např. Kouba/Cham, Děvín/Magdeburg, Dobrosůl(-sol)/Dobrohora/Halle (sz. od Lipska, zal. na přelomu 7. a 8. st. u solných pramenů, odv. ze sthn. apel. hal(hus), „solivar“, tj. „osada, která zpracovávala nebo skladovala sůl“); nevyskytují se v běžném jazyce, užívána jsou pouze omezeně a často vázána na hist. kontext: Bavory, Uhry, Rakousy jsou historické země, nelze je označovat ahistoricky jako Bavorsko, Slovensko/Maďarsko, Rakousko; Prešpurk-Bratislava, bitva u Kresčaku - jinak Crécy. Mezi uvedenými skupinami je pohyb: jednosměrný ve směru od živých k zastaralým a postupné zanikání. Vytrácí se tak např. Celovec, Saská Kamenice, Brod nad Lesy (Furth im Wald) Z jazykového pohledu se e. dají dělit podle vztahu mezi domácí podobou a originální formou. Jména se mohou odlišovat pouze foneticky, tj. jméno bylo pouze adaptováno do fonetického systému, grafická podoba se moc neliší. Jde o tzv. zvuková exonyma: Düsseldorf [disldorf], Toulon [tulo:n], Rio de Janeiro [rijo de žanejro]. Tj. hlásky, které nejsou přejímajícímu jazyku vlastní, jsou nahrazeny podobnými, přičemž podoba původní a přejatá se zas tak diametrálně neliší. Oproti tomu exonyma, která se odlišují od původní podoby i graficky = grafická exonyma: např. Rakousko - vzniklo počeštěním pohraničního hradu Ratgoz, dnes Raabs; hrad Rakús byl prvním větším místem, se kterým se Češi po přechodu hranic setkávali. Podobně Benátky/Venezia; pravopisně jsou upravována e. Hamburk/Hamburg, Varšava/Warszawa; překladem vznikla e. Žlutá řeka/Chuang-che, Niagarské vodopády/Niagara Falls. Zvuková exonyma se někdy k exonymům vůbec nepočítají, přesto však mezi nimi své místo mají. Jde při nich v zásadě o nahrazení fonémů z výchozího jazyka jinými fonémy, podobnými přejímajícímu jazyku, protože soubory fonému se liší - např. čeština nemá nosovky, francouzské, německé a české r se ve výslovnosti odlišuje. Specifickou skupinou jsou jména z jazyků, které nepoužívají latinku, takže do češtiny jsou přejatá pouhou transkripcí, popř. transliterací bez dalších úprav (tzv. konverzní exonyma). Lingvistika exonyma a přejatá MJ zkoumá také z hlediska zapojování do tvaroslovného systému: tj. jejich skloňování. Specifickou skupinou cizích MJ jsou slovanská MJ typu Kragujevac, Karlovac, Zadar, Skadar, u nichž se při skloňování může vypouštět -a-: do Kragujevce, Karlovce, Zadru, Skadru (Sedláček: jediné možné). Akceptují se i podoby Kragujevace, Zadaru, Skadaru (obojí uvádí Polívková). Čeština přitom respektuje skloňování těchto MJ v původním jazyce, kde rovněž k vypouštění dochází, na druhou stranu v češtině není obvyklé vysouvat hlásku -a-, proto tento jev nemá oporu. Navíc v cizích MJ se -a- nevysouvá vždy: Mostar/Mostaru. V češtině je pohybným vokálem -e-, např. Písek/Písku, Hrádek/Hrádku, Kostelec/Kostelce, Hradec/Hradce. Podobně se respektuje pohybné -o- ve slovenštině: Ružomberok, Kežmarok/Ružomberku, Kežmarku, ruská MJ Gorodok/Gorodku, Počinok/Počinku. V některých případech však samohláska -o- zůstává: např. ukr. Užok/Užoku, pol. Klimczok/Klimczoku, rus. Vladivostok/Vladivostoku. Skloňování maďarských MJ, která končí v psané podobě na -y a vyslovují se s měkkým konsonantem, např. Hortobágy [-báď], Jászbereny [-reň], Szombathely [-ej] (toto MJ odpovídá č. MJ typu Sobota - den konání trhu): pádové koncovky se připojují k nezměněné grafické podobě jména: Hortobágye, Jászberenye. Španělská MJ typu Sevilla, Granadilla, Motilla, tj. zakončená na -illa [-ija] se skloňují podle žena: Sevilly; v č. se totiž většinou vyslovují s koncovým -ila (pod. i apelativum tortilla, tortilly). Horší je to se šp. MJ typu Loja, kde se koncové -ja vyslovuje jako [-cha], např. Catarroja, Lebrija. A. Polívková doporučuje psát je do Lochy, Loše - tj. podle výslovnosti. Francouzská MJ typu Marseille, Provence, Boulogne, popř. angl. Cambridge se v nom. vyslovují bez koncového vokálu a končí tedy na měkký kons. Skloňují se podle píseň: v grafice se v gen. neliší, ale liší se ve výslovnosti: Marseille - [marsej] X [marseje], nebo se neskloňují. Podobně u MJ v podobě adjektiva se respektuje jejich slovnědruhová platnost (jde o slovanská jména): Rudničnyj, Lugovoj - Rudničného, Lugového, Makarska-Makarské, Zakopane-Zakopaného. Řidčejší jsou adjektiva měkkých typů: např. Sredneje-Sredního, Nižnij Tagil-Nižního Tagilu. U víceslovných MJ záleží na tom, z jakých komponentů se skládají: u typu Krivoj Rog se respektuje adjektivní skloňování první části: Krivého Rogu, u neslovanských: San Salvadoru, Sao Paula X Sierry Moreny, Santa Dominga - někdy se i u nich může skloňovat jen druhá část. Obě se skloňují u typu Górna Studena - Górné Studené. Závěrem V dnešní době je více než markantní, že exonyma jsou rychle na ústupu a mnohá i zanikají. Otázkou tedy je, jak chápat užívání exonym versus užívání endonym, původních podob jmen, jak se srovnat s faktem, že exonyma prostě zanikají, které podoby preferovat, zda si něco vynucovat. Jaký vývoj je ideální? Patrně zachování zlaté střední cesty. Znalost exonym patří bezesporu k obecnějšímu kulturnímu povědomí a podobně jako schopnost dohovořit se i v jiném než mateřském jazyce signalizuje jistou úroveň vzdělání. Úplné odstranění exonym by vedlo ke zpětnému pozměňování historicky vzniklých a vžitých exonym (Lipsko, Drážďany, Londýn, Paříž), k jejich odstranění z české slovní zásoby a tím i k ochuzení jazyka a kulturní historie národa. Je jasné, že nelze tvořit exonyma za každou cenu, ale není nutné se zbavovat těch, jež se vžila. Spíše znát podoby obě – dublety (exonymum, endonymum) a podle konkrétní potřeby je užívat. V běžné komunikaci exonymum, tam, kde se klade důraz na jednoznačnost a přesnost – endonymum. Taková funkční diferenciace obohacuje výrazové možnosti jazyka, a je tedy užitečná. Při konverzaci s cizím mluvčím bychom s českou variantou nepochodili. Cizí podoby českých MJ se drží mnohdy jako chrématonyma - značky produktů: Budweiser Budvar, karlovarský porcelán Carlsbad porcelain, jablonecká bižuterie je známá pod názvem Gablonc/Jablonc/Jablonec. Literatura: · Cesty a cestování v jazyce a literatuře: sborník příspěvků z konference. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, 1995. ISBN 80-7044-108-9. · Čáslavka, Ivo - Štusáková, Hana - Vyskočilová, Pavla: Vžitá česká vlastní jména geografická. Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČSSR. Praha, 1982; k tomu recenze: Spal, Jaromír v OZ (ZMK), 24 · Dittmann, Robert: Místní jména v překladech Starého zákona. 2009 · DOSTÁL, Josef. Cesty do svaté země. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ELF, 1948 · Doubnerová, Jitka: Exonyma v českých cestopisech ze 16. století. Onomastický zpravodaj ČSAV, 29, 1988, s. 143-149 · Forstinger, Rudolf: Exonyma, jejich vznik a zanikání. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 21, 1980, s. 247-256 · Harvalík, Milan: Vývojové etapy a současný stav české exonymie. Naše řeč, 81, 1998, 240-244 · Harvalík, Milan: K problému klasifikace exonym. Slovo a slovesnost, 59, 1998, s. 259-265 · Harvalík, Milan: Exonyma a cizí zeměpisná jména v češtině. In: Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha 2004, s. 101-139 · Index českých exonym. Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR. Praha, 2006 · Lutterer, Ivan: Míšeň nebo Meissen? Acta onomastica, 47, 2006, s. 337-340 * Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost: fakta a fantazie ve středověké humanistické literatuře. 1.vyd. Ostrava: Profil, 1984. · Pokorná, Eva: Přeložitelná vlastní jména. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26, 1985, s. 532-535 · Polívková, Alena: Cizí jména zeměpisná. In: Praktické kapitoly ze spisovné češtiny. Praha 1988, s. 28-51 · Rychnovská, Lucie: Vlastní jména zeměpisná v díle Jindřicha Hýzrla z Chodů. In: Sborník a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu. Brno 2008, s. 217-224 (mám v pdf podobě) · Sedláček, Miloslav: Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech. Naše řeč, 64, 1981, s. 169-177 · SLAVÍK, Bedřich - KOPTA, Josef. Starodávné cesty do světa. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1964. · TICHÁ, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986 · Vajdlová Miloslava: Exonyma v lexikální sbírce češtiny doby střední. Acta onomastica 40, 2008, s. 350-360