Uprostřed ulice Saint-Denis, t ako řka v rohu ulice d u Petit-Lion stál do nedávna jeden z o-aéch vzácných domů, jež umožňují historikům, by zrekonstruovali si analogicky celou starou Paříž. Hrozící ídi tohoto hnízda zdály se býti různými hieroglify strakaté pomalovány. Jak jinak mohl mimojdoucí pojmenovat! všecka ona X a V, která rýsovala na průčelí příčné nebo šikmé kusy dřeva natřené žlutou hlinkou v malých souběžných skulinách oken? Bylo ířejmo, že projížděMi tudy vůzt každý z těch trámů jíst č otřásal se ve své pažbě* Tato úctyhodná budova byla kryta t roj h ran nou střechou, jejíhož modelu nebude již brzy možno v Paříži spatriti. Tato krytba rozviklaná nepohodou pařížského podnebí vystupovala na tři stopy do ulice, aby chránila jednak domu před Ilja vciř jednak podkrovní zdi a jejího ničím nepodepřeného vikýře.
Toto poslední poschodí bylo složeno z prken íbitých jedno na druhé na způsob břidlice, bezpochyby z oba vy t aby příliš netížilo tohoto /iatkého domu,
Jednoho deštivého rána v mésíri březnu mladý muž pečlivé zahalený ve svůj plášť, stál p o cl přístřeškem krámku, jenž byl pravé rtaprotí tomuto starobylému domu a zdálo se, že jej pozoruje s nadšením archeologa. V pravdě tento zbytek mešťáctva šestnáctého století poskytoval pozorovateli nejeden problém k řešení. Každé poschodí melo svou zvláštnost* V prvním čtyři dlouhá, nízká okna jedno vedle druhého měla na své spodní časti dřevěné tabulky, aby vyvolávala ono nejisté světlo denn(ř jehož působením obratný obchodník propůjčuje látkám barvy, již si jeho zákaznici přejí. Mladý muž zdál se pln pohrdání k této podstatné části domu, jeho oči tam dosud ani ne-u tkvěly.
Okna druhého poschodí, jejichž zdvižená žahizie ukazovaly velkými tabulemi z českého skla malé záclony z růžového mušclinu, nezajímala jej o nic více. Jeho pozornost nesla se výhradně ke třetímu poschodí, k nízkým okénkům, jichž dřevo zhruba zpracované bylo by zasluhovalo, aby bylo utnístčno v konservatoři pro um ční a řemesla, kde by svedčilo o prv* nich úspčSích truhlářství francouzského. Tato okénka měla malé okenice tak zelenavého zbarvení, že nemiti svého vynikajícího zraku, mladý muž nebyl by mohl zahlédnout! čtvercových záclonek z modrého plátna, j^ž zahalovaly tajemství  tohoto  příbytku  pro raním zrakům.
Občas, znuděn jsa svým bezvýsledným pozo-'„ rováním uebo tichem, v jakéž celý dum byl pohroužen pravé jako celá tato čtvrt, smekl pozorovatel onen sviäj zrak k dolejším částem domu.
Mimovolný úsměv pohrával tu na jeho rtechř když shlédl znovu krámek, v němž setkávaly se skutečně věci dosti směšné. Ohromný kus^ dřeva vodorovně opřený o čtyři pilířet jež zdály-se ohnuty pod tjhou tohoto chatrného domur byl podložen tolika vrstvami různých barev, kolika líčidly tvář staré vévodkyně. Upiostřeď tohoto širokého nevkusně otesaného tiámu byl starodávný obraz představující kočku, která si pohrává míčem. Toto plátno působilo? veselost mladého muže. Třeba v£ak doznati,. že ani ne j duchaplnější z moderních malířů nepřipadl by na tak směsnou karikaturu, Zvfře drželo v jedné z předních tlapek raketu tak velikou, jako bylo samo a zdvíhalo se na svých zadních tlapkách, aby se obdivovalo ohromnému m i či, jejž mu házel jakýsi šlechtic ve vyšívaném kabátě* Kresba3 barvy, celé přišlu-šenství, vše bylo podáno způsobem, jenž vzbuzoval přesvědčeni, Že umělec chtěl si ztropiti posměch z obchodníka i z mimojdoucích. Čas, jenž byl porušil poněkud tuto naivní malbu, učinil ji jestů pitvoraější některými nejasnostmi^ které musily znepokojovati svědomité chodce. Tak strakatý ohon kočky byl do té míry nr
seknut, že jej bylo možno pokládali za diváka; tak tlustýř dlouhý a huňatý byl ohon koček za doby našich předků. V pravo na obraze v azurovém poliř jež nedokonale zastínilo hnilobu dřeva, četli mimo jdoucí Vilém; a na Jevo nástupeepana Chevrela* Slunce a dešť byly ohlodaly nej větší část pozlátka, naneseného spoře na písmenech tohoto nápisu, na němž U nahrazovala V a obráceně, podle zákonů našeho starého pravopisu,, Aby* chom srazili pýchu těch7 již se domnívají, že svét stává se den ode dne duchaplnějším a že moderní šarlatánství všecko překoná, sluší zde podotknou ti, že tyto Štíty, jichž etymologie zdá ^e nejednomu pařížskému velkoobchodníku podivnou, jsou jen neživými ukázkami živých obrazů, jichž pomoci naši šibalští předkové docílili toho, že přilákali zákazníky do svých .závodů. Tak na p ŕ, předoucí svině, zelená opice atd. byla zvířata v klecit jichž zručnost uváděla V podiv mimojdoucf a jichž výcvik dokazoval trpčJivosl obchodníka patnáctého století. Podobné kuriosity obohacovaly své Šťastné  majitele  rychleji  než Prozřetelnost,
_ X
Důvčra, Milost Boží, a Stětí svatého Jana Křtitele s jež vídáme posud v ulici ScUnt-Denis.
Ale neznámý neprodléval tu zajisté, aby se obdivoval této kočce, neboť jediný okamžik pozornosti stači vštípiti si ji v pamét. Také lento mladý muž měl na soba některé zvláŠt-
p
nosti. Jeho řasnatý plášť dic vkusu starobylých drapérií dovoloval zahlédnout i elegantní obuv, tím pozoruhodnější uprostred pařížského bláta, že mě] na sobč bílé hedvábné punčochy, jichž skvrny svědčily o jeho netrpělivosti. Vracel se bezpochyby z nějaké svatby nebo z nejakého plesu; neboť v tuto hodinu * ranní držel v nice bílé rukavice; a kadeře jeho černých pocuchaných vlasů* spadajících mu na ramena, svedčil y o účesu á la CaracaHa, jenž přísel do mody jak školou Davidovou, tak i onou zálibou pro formy řecké a římské, která vyznačovala první léta tohoto století. Pres hluk, jejž působili někteří zelináři, kteří opozdivše se přijížděli tryskem, aby se dostali do velké tržnice, tato živá ulice byla tehdy v klidu, jehož kouzlo známo je jen těm, ji ž bloudili pustou ■ Paříží v hodinách, kdy její ruch, na okanižík zmlklý, znovu se probouzí a zní z dálky jako hukot moře. Tento zvláštní mladý muž musil případati obchodníkům Ťíu pohrávající si kočky" právě tak podivným, jako byla hrající si kočka jemu. Nákrčník oslňující bělosti Činil jeho unavenou tvář ještě bledší, než byla skuv tečně.
Brzy temný, brzy jiskřící oheň, jejž vy-silaly jeho Černé oči, souhlasil s nápadnými obrysy jeho obličeje, s jeho širokými a malební zkřivenými ústy, jež se stahovala při úsměvu. Jeho čelo svraštěné velkou rozmrzelostí, mělo
cosi neodvratného do sebe, Není-Jiz čelo vůbec nej proročtější částí téla lidského?
Když čelo neznámého vyjadřovalo vášeň, rýhy, jež se na něm tvořily, působily jaksi hrozivé silon, jakou vyvstávaly; ale když zase nabylo svého klidu tak lehko vyrušitelného, tu dýchal z něho světlý půvab, jenž přitažlivou Činil tuto tvář, v niž i a dost, bolest, Iáskař hněv, pohrdáni zračilo se tak nakažlivým způsobem, že na človeka nc j chladnějšího musilo to učinili dojem. Tento neznámý byl tak mrzut , že pravé v okamžiku, kdy se náhle otevřel podkrovní vikýř, neviděl tam tří veselých tvář] kulaťoučkých, bílých, růžových ale rovněž i tak obyčejných, jakými jsou postavy Obchodu vytesané na některých pomnících. Tyto tři obličeje ve vikýři jako v rámci upomínal y na hlavy buclatých andělíčků porozseté v oblacích, jež zahalují Otce nebeského. Učedníci vdechovali výpary z ulice s hlt a vos tí f jež do-kazová!a, jak dusný á zkažený byl vzduch jejich podkroví. Když si byli ukázali na tuto zvláštní hlídku* zmizel přiručí, jenž zdál se být i nej veselejším, a vrátil se drže v ruce ná*~ stroj, jehož neohebný kov byl nedávno nahťažen ohebnou koží; potom všichni hledíce se zlomyslným výrazem ua zevlouna, pokropili jej jemným a belavým deštěm, jehož vůně nasvědčovala tomu, že všecky tři brady byly práve oholeny. Stojíce na špičkách ^ utekSe
-
3e v pozadí své po dlí rovní komůrky, aby se ad oval i ze zlosti své obi tiT příručí prestali se áti vidouce  nedbalé opovi žení ,  s jakým mladý rnuž setřásl svůj plášŕ a hluboké pohrdáni, jeic 71 a čilo sc na jeho tváři, kdvž pozdvihl Svých očí k piázdnému vikýři. V tom oka-m Žít 11 bílá a jemná ručka vytáhla spodní část d Jednoho  z  hrubých oken  třetího poschodí k prostředni příčce okenního rámu pomocí r onoho zastrkovadla* jehož obrtlík pustí někdy znenadání těžkou okenici, již má drže ti, Cho-de c byl nyní odměněn za své dlouhé čekáni Obličej mladé dívky svěží jako jeden z oněch bílých kalichů, jež kvetou v klíne vod, objevil se věnčen rouškou ze  skládaného museli nu, Ejjež propůjčovala  její  hlavě výraz podivuhodné   nevinností.    Ačkoli   byly zahaleny tiiičdým   šatem,  bylo  přece   možno, zahlé-. dnouti   její  krk a ramena lehkými meze-rami, jež vznikly rozespalými ještě pohyby. Žádný výraz ostychu neiuŠil prostotu jejího obličeje, ani klidu jejich očí zvěčněných předem .   ve vznešených dílech Rafaelových; byla to táž> něha, tentýž klid těchto panen, jež střly se příslovečnými.
Byla tu jakási rozkošná protiva mezi mladistvými tvářemi tohoto obličeje, na němž byl spánek dal vyniknout i takovému nadbytku Životnosti a mezi stářím tohoto tčikého okna ■hrubých obrysů, jehož opera byla černá. Po^