KAPITOLA T Ř E*T I
Fabrizio brzy padl na marky tanky, a cítě v srdci hlubokou vděčnost k žalářnici v B,7 dal se s nimi do řeči; zeptal se jedné z nich, kde je jeho pluk, Čtvrtý husársky.
„Kdybys raději tak moc nepospíchal, vojáčkuj odpověděla markytánka, dojatá Fabriziovou bledostí a jeho krásnýma očima. „Tvá pěst není ještě dost pevná na rány šavlí, které tu dnes budou padat. Ještě kdybys tak mel ručnici, nic bych neřekla; vystřelit by sis mohl jako každý jiný/(
Tato rada se Fabriziovi nelíbila; marně však pobízel svého koně. Nebyí s to jet rychleji, než drkotal markytánčin vozík. Chvílemi to vypadalo, jako by se dělostřelba blížila, jeden druhého neslyšel: Fabrizio byl totiž tak celý bez sebe nadšením a štěstím, že se da] s markytánkou znovu do řeči. Každé její slovo násobilo jeho štěstí a učilo ho chápat je. Ta žena se mu zdála tak hodná, že jí nakonec všecko řekl; jen neprozradil své jméno a zatajit, že uprchl z vězení, Markytánka nevycházela z úžasu nad tím, co jí ten krásný mladý voják vypráví, a nic nechápala.
J3Už vím, co v tom je," vzkřikla konečně vítězně se tváříc; „vy jste mladý panáček zamilovaný do ženy některého dôstojníka od čtvrtých husaru. Vaäe milá vám asi darovala uniformu, tu, co máte na sobě, a vy běžíte za ní, Ne, opravdu, jako že je Bůh nade mnou, vy jste nikdy nebyl vojákem; ale protože je váš pink v ohni a vy jste statečný chlapec* nechcete* aby vás pokládali za zbabělce/'
Fabrizio všecko připustil; byl to jediný prostředek, jak
40
dostat dobrou radu. „Nemám ponětí/6 říkal si, „jaké mají všichni tihle Francouzi způsoby; a jestli mě někdo nepoučí, co mám dělat, nakonec se zase dostanu do vezení, a ještě mi ukradnou kone."
„Především se, chlapečku5 přiznej/' řekla markytánka, čím dále přátelštější, „že ti není ani jedenadvacet: když řeknu moc, tak nejvýš sedmnáct."
Byla to pravda a Fabrizio se rád přiznal.
„Tak to nejsi ani rekrut; jdeš si dát polámat kosti jedině pro krásné oči té paničky. Hrom do škopku, gusto nemá Spatné. Jestli máš od ní ještě nějaké ty žluíMky^ musíš ú primo koupit nového koně; jen se dívej, jak ta tvá herka stříhá ušima, když kanón práskne trochu blíže; je to selský kůň, a jak se dostaneš do bitevní čáry, připraví tě o život. Vidíš tam nad tím plotem ty bílé obláčky? To pálí četa, hošku. A tak se připrav, že budeg mít pořádně nahnáno, až ti budou kulky svistět kolem uší. A dokud más ještě chvíli kdy, udělal bys dobře, kdybys trochu pojedl."
Fabrizio se zařídil podle její rady; podával markytánce napoleon a požádal ji, aby si ponechala, co jí patří.
„Jeden by nad tebou plakal/' vzkřikla ta dobrá žena; „chudinka neumí ještě ani utrácet pemze 1 Zasloužil bys na mou d u Si, abych sebrala ten tvůj napoleon a pobídla Kokotu do trysku; ať mé čert veme, jestli by mi ta tvá herka stačila. Co bys, hlupáčku, dělaly kdybys viděl, že beru roha? Zapiš si za uši, že když začne rámusit kanón j nikdy se neukazuje zlato. Tu máš," řekla, „tady je osmnáct franků padesát centimů, a tvá snídaně tě stojí třicet sou. Koní teď brzy budeme mít habadej. Za malého koníka dáš deset franků a v žádném případě ne víc než dvacet, i kdyby to byl sám Pegas."
Když Fabrizio dojedl, jakási žena se přiblížila přes pole na cestu a přerušila markytánku, která neustále řečnila.
„Holahó!" zvolala na ni ta žena; „holahó, Margot, tvůj Srstý lehký je vpravo."
„Musím tě opustit, chlapečku," řekla markytánka našemu ľudinovi. „Ale opravdu je mi tě líto, cítím s tebou, krajepaje! Jsi učinené nemluvně, každému skočíš na špek, jako že je Bůh nade mnouí Pojď se mnou k šestým lehkým."
„Chápu, že nemám žádné zkušenosti,*6 odpověděl Fabrizio, „ale chci se bít a jsem pevné odhodlán jít směrem k těm bílým obláčkům."
^Podívej se, jak tvůj kůň stříhá ušima! Až tam bude, třebaže je to taková slabotinka, vyrazí tryskem a pámbuví, kam tě ponese. Dej na mé slovo: jak přijdeš mezi vojáky, seber někde pušku a sumku a dělej přesně to> co budou dělat ostatní. Ale probůh oč, že nevíš ani, jak se roztrhne obal patrony?(t
Do Fabrizia jako by píchl, ale přiznal se své nové přítelkyni, že uhodla.
„Chuděra, složí ho, než bys řekl švec; namoute, to nebude dlouho trvat. Rozhodně musíS jít se mnou,** pokračovala markytánka velitelsky,
„Ale já se chci bít,"
„I bít se budeš; nemysli si, šestý lehký, to je nějaký pluk, a dnes berou každého/* „Ale dostaneme se brzy k vašemu pluku?" „Nejdéle za čtvrt hodiny."
„Doporučí-H mě ta hodná žena," říkal si Fabrizio, „nebudou mě pro to, že se v ničem nevyznám, pokládat za Špióna a já se budu moci bít.** V té chvíli se dělostřelba zdvojnásobila, rána stíhala ránu. „Je to jako růženec," řekl Fabmio.
„Už je rozeznat střelbu čet,í( řekla markytánka a švihla bičem svého koníčka, tím střílením, jak se zdálo, velmi rozjareného*
Markytánka pak zabočila vpravo a dala se příční cestou loukami; bylo tam na stopu bláta; markytánčin vozík v něm div neuvízl; Fabrizio tlačil kolo. Jeho kůň dvakrát upadl. Pak se voda zčásti ztratila a cesta přešla v pěšinu uprostřed pažitu. Sotva Fabrizio ušel pět set kroků, jeho ubohá herka se před čímsi zastavila: byla to mrtvola; ležela přes cestičku a poděsila kone* i jezdce.
Od přírody tak bledá Fabriziova tvář výrazné zezelenala; markytánka se podívala na mrtvého a řekla jen jakoby k sobe: „To není od naší divize," Pak zvedla oči k našemu hrdinovi a vypukla v smích:
„Ha ha ha, hošku,Cí zvolala, „ne, to je prima!" Fabrizio zůstal jako přimražen. Zvláště ho poděsily špinavé nohy
42
mrtvého vojáka- Střevíce už někdo stáhl a ponechal mu jen bídné kalhoty, které byly samá krev.
„Jen se podívej pěkně zblízka," pravila markytánka, „skoč z koně, musia si zvykat, Hele," zvolal „dostal ji do hlavy.**
Kulka vnikla do hlavy u nosu, vyšla protějším spánkem a ohavně mrtvolu znetvořila; jedno oko zůstalo otevřeno.
„Jen slez z koně, hošku/; naléhala markytánka, „stiskni mu ruku * schválné, jestli on stiskne tvou.**
Ačkoli se otřásal odporem, div dusi nevypustil, Fabrizio skočil bez váhání z koně, vzal mrtvého za ruku a pevně jí potřásl; pak zůstal jako bez ducha; cítil, že už nemá sílu znovu vsednout na koně. Hrůzně na něj působilo zejména to otevřené oko.
„Markytánka si bude o mne myslet, že jsem sketa/' říkal si hořce; ale cítil, že je neschopen jakéhokoli pohybu: byl by se zhroutil Hrozný okamžik; Fabrizio užuž omdlévah Mar-kytánka si toho všimla, mrštně seskočila z vozíku a bez jediného slova mu podala skleničku pálenky. Zvrátil ji do sebe jedním douškem.; byl pak s to vsednout na svou herku a mlčky pokračoval v jízdě. Markytánka se na něj chvílemi po očku dívala.
„Bít se budeS zítra, hošku," řekla konečne, „dnes zůstaneš ne mnou. Vidíš sám, že se vojenskému řemeslu musíš učit."
„Naopak, chci se bít okamžité/* vzkřikl náš hrdina ponuře; markytánka v tom vidéla dobrou předzvěst Dělostřelba stále bílila a zdálo se, že se blíží. Její výstřely tvořily už nepřetržitý basový doprovod; rána stíhala ránu bez nejmenší přestávky a nad tímto basem, připomínajícím hukot vzdálené bystřiny, bylo možno velmi dobře rozeznat palbu střílející čety.
V té chvíli se cesta vnořila do malého lesíka: markytánka spatřila tři nebo Čtyři vojáky naší armády, jak utíkají, co jim nohy stačí směrem k ní; mrštně skočila z vozu a běžela se ichovat asi patnáct nebo dvacet kroků od cesty. Skrčila se v díře, která zbyla po vyvráceném velkém stromu. „Ted tedy uvidím/' řekl si Fabrizio, >, jsem -li sketa.1* Postavil se u marky tánčina vozíku a tasil Šavli. Vojáci si ho ani nevšimli a minuli ho utíkajíce podle lesa, nalevo od cesty.
„To jsou naši," řekla klidné markytánka, když se celá
43
udýchaná vrátila k svému vozíku... „Kdyby ten tvůj kůň byl schopen klusu, řekla bych ti jed až na konec lesa a podívej se, jestli je tam dál v polích čistý vzduch."
Fabrizio se nenechal dvakrát pobízet, ulomil topolovou větev, otrhal z ní listí a vší silou šlehal koně; herka vyrazila tryskem, ale po chvíli se vrátila k svému obvyklému klusu. Také markytánka pobídla svého koně. „Počkej přece, zastav," kíicela na Fabrizia. Brzy vyjeli oba z lesa. Když dospěli na okraj pláne, došel jim k sluchu ukrutný hřmot, ze všech stran hřměla dela a rachotily ručnice, vpravo, vlevo, vzadu. A protože lesík, z něhož vyjeli, byl na pahorku zvedajícím se osm nebo deset stop nad tou rovinkou, viděli dosti dobře najeden úsek bitvy* ale na louce za lesíkem nebylo vidět živou duši. Louka lemovala ve vzdálenosti asi jednoho tisíce kroků dlouhá řada hustých vrb; nad vrbami se objevoval bílý kouř, který chvílemi vířivě stoupal k nebi.
„Kdybych jen věděla, kde je ten pluk," řekla markytánka rozpačitě. „Rovně přes tuhle louku jít nemůžeme. A ty," obrátila se na Fabrízia, „jestli uvidíš nepřátelského vojáka, napíchni ho rovnou na šavli, ne abys s ním Šavloval na dlouhé lokte,"
Vtom spatřila Čtyři vojáky, o nichž byla právě řeč: vyrazili z lesa na planinu, nalevo od cesty. Jeden z nich byl na koni,
„Tady máš, co potřebuješ," řekla Fabriziovi. „Hola hej, ty tam," zavolala na toho na koni, „pojďna skleničku pálenky!" Vojáci se přiblížili.
„Kdepak je šestý lehký?" křičela.
„Asi pět minut tímhle směrem, vpředu u té struhy, jak vede podle těch vrb; zrovna teď p a dl jeho plukovník Macon."
„Ty, chceš si vydělat pět franků za koně?"
„Pět franků! Ty jsi dobrá, matičko. Pět franků za důstoj-nického koně! V tu ránu ho prodám za pět napoleonů!"
„Dej sem rychle jeden svůj napoleon," obrátila se markytánka na Fabrízia. Pak přistoupila k vojákovi na koni: „Tak rychle dolů z toho koně," velela, „tady máš napoleon."
Voják seskočil z koně a Fabrizio se mrštné vyšvihl do sedla; markytánka zatím odpínala z Fabríziova koně plášťové řemení.
44
„Hej, vy tam, tak mi přece pomozte," volala na vojáky, „přece se nebudete dívat, jak dáma pracuje!"
Ale jakmile ukořistěný kůň ucítil plášťové řemení, začal se vzpínat a Fabrizio, jinak znamenitý jezdec, měl co dělaly aby ho udržel.
„A jéje!" poznamenala markytánka; „rnilostpán není zvyklý, aby ho řemení lechtalo."
„Je to generálsky kůň!" vzkřikl voják, který ho prodal. „Byl by za babku za deset napoleonů !ťí
„Tady je dvacet franků,14 jásal Fabrizio, celý bez «ebe radostí, že pod sebou cítí koně kypícího elánem.
Vtom padla do vrbové aleje v kosém úhlu dělová koule a Fabriziovi se naskytla zvláštní podívaná, jak se vrbovi snítky rozlétávají na všechny strany jako pokoseny,
„Hele, hrubé kusy najíždějí," řekl mu voják, bers od něho dvacet franků. Mohly být dve hodiny,
Fabrizio byl ještě celý okouzlený tou zvláštní podívanou, když tu skupina generálů v doprovodu asi dvaceti husarů tryskem přejela cíp veliké louky a na jejím konci se zastavila; jeho kůň zařehtal, dvakrát nebo třikrát se vzepjal a škubal prudce hlavou, nespokojen s uzdou, která ho přidržovala. „Dobrá, jak chceš!ťC řekl si Fabrizio.
Ponechán sám sobě^ kůň tryskem vyrazil za družinou provázející generály, Fabrizio napočítal čtyři pn.mované klobouky. Za čtvrt hodiny pak poznal podle toho, co říkal jeho soused husar, že jeden z tčch generálů je slavný maršál Ney. Byl na vrcholu štěstí; nemohl však uhodnout, který z těch čtyř generálů je maršál; byl by dal všecko na světě, kdyby to věděl, ale vzpomněl si, že nesmí mluvit. Družina se zastavila před širokým příkopem, jejž včerejší liják náplni] vodou; byl vrouben vysokými stromy a ohraničoval po levé strane louku, u níž Fabrizio koupil koně. Skoro všichni husaři seskočili z koně; břeh příkopu byl příkrý a mazlavý a voda stála dobré tři Čtyři metry pod úrovní louky. Fabrizio, bez sebe radostí, myslil víc na maršála Ney e a na slávu neš na svého koně, který v silném rozjarení skočil do struhy; voda vystříkla značně vysoko a řádný šplách úplně promočil jednoho z generálů; generál hlasité zaklel: „Zatracený dobytku!" Fabrizio se cítil tou
45