MICHAIL MICHAJLOVIČ BACHTIN
FRANCOIS RABELAIS A LIDOVÁ KULTURA STŘEDOVĚKU A RENESANCE
Argo/2007
ÚVOD - FORMULACE PHOa LÍMlLl
.1
Rabelais je nesnadný, Poi ozumime-li však správne jeho dílu, osvětli nám zpětně tisíciletý vývoj lidové smíchové kultury, jejímž nejvétším představitelem v oblasti literatury je pravě on. Rabelaisův objasňující význam je nesmírný; jeho román se musí stát klíčem k málo prozkoumaným a témér Úplně nepochopeným pokladnicím lidové smíchové tvorby, Především je však třeba se klíče zmocnit.
Úkolem tohoto úvodu je poukázat na problém lidové smíchové kultury ve středověku a /a renesance, vymezir jeji rozsah a podat předběhnou charakteristiku její osobitosti.
Lidový smích a jeho formy jsou, jak jsme už řekli, nejméně prozkoumanou oblasti lidového tvoření. Úzká koncepce lidovosti a folkloru, která vznikala v době preronmnrismu a byla v podstate dovršena Her-derem i romantiky, neobsáhla téinéř vůbec specifickou lidovou kulturu ulice a lidový smích v celém bohatství jeho projevů. Ani v následujícím vývoji folkloristiky a nauky o literatuře se lid smějící se na náměstí nestal předmětem pozornějšího a hlubšího kuliuniě-hísro-nckéhti tiiji.ii 'i •.: icki !:. :i literánievédiiélio ' ■■ im.im V n >■."■.. d i Ir odborné literatuře věnované obřadu, mýtu, lyrické a epické lidové tvorbě se smíchovému aspektu věnuje jen nejskromnějši mísro. Nej-horsí však je, že se specifická podstata hdového smíchu chápe úplně zkomolené, protože se k němu přistupuje s takovými pojmy a představami o smíchu, které vznikly v podmínkách buržoázni ku kury a novodobé estetiky. Je proto možno bez nadsázky říci, že hluboká osobitost lidové smíchové kultury minulosti zůstává dosud zrela neodhalena.
Rozsah a význam této kultury byl vsak za středověku a v renesanční době ohromný, Proti oficiálni a co do tónu vážné kultuře církevního a feudálního středověku stál nepřehledný svet smichových forem a projevu. Při vší rozmanitosti - zahrnující pouliční slavnosti karnevalového typu, jednotlivé smíchové obřady .1 kulty, blázny a hlupce, obry, trpaslíky a zrůdy, potulné pěvce různého druhu a společenského stupně, rozsáhlou a rozmanitou parodickou literaturu a mnohé jiné - mají ryto formy a projevy společný styl a jsou částmi jednotně, celostné lidové smíchové kultury, karnevalové kultury,
Všechny mnohotvárné projevy a výrazy lidové smíchové kultury je možné podle jejich charakteru rozčlenit na tři základní formy:
1) obřadní a mimetieké formy (slavnosti karnevalového typu, různé pouliční smíchové výstupy acp.)
11
PRANCOIS kAUELAJS A UlJHJVA KULTU K A STŘH11ÍWFKU A RENESANCE
ÚVOD - PORMULACĽ i>KUULl:MU
13
2) slovesná smíctiová díla různého druhu včerně parodií, ústní i písemná, latinská í v národnich jazycích
3) různé formy a žánry familiární pouliční mluvy (nadávky, dušování, zapřísahání, lidové kletby acd,).
Všechny cyto projevy, odrážející při vši různorodosti jednotný Smíchovy aspekt světa, jsuu vzájemné těsné -spjaty a prolínají se. Podejme předběžnou charakteristiku každého z těchto základních druhů smi-chových forem.
Slavnosti karnevalového typu a s nimi spojené komické výstupy ci amíchové obřady zaujímaly v živoře střídové kého člověka významné místo. Kromě karnevalu w vlastním smyslu s několikadenními složitými akcemi a průvody, které se odehrávaly na ulicích a veřejných prostranstvích, slavily se zvláštní „svátky hlupáků" (festa stultorum) a „svátek osla", existoval tradicí posvěcený svobodný „velikonoční smích" (risus pasčhalís). Navíc měl téměř každý církevní svátek svou lidovou smtehovou stránku, rovněž sankcionovanou tradici, Hyly :o například tzv. chrámové svátky (posvícení), provázené obyčejné jarmarky s celým bohatým systémem veřejných zábav (za účasti obrů, trpaslíků, zrůd, učených zvířat). Karnevalová atmosféra panovala ve dnech, kdy se předváděla mystéria a frašky (sotties). Vládla i na selských slavnostech, jako bylo vinobraní (ytndange), slavené i v městech. Smích běžně provázel i obvyklé světské ceremoniály a obřady: nemohli při nich chybět blázni a hlupáci, kteří parodický dublovali různé momenty vážného ceremoniálu (triumfy vítězů na turnajích, ceremoniál předávání lennich práv, pasování na rytíře arp.j. Ani I těžně hody se neobešly bez prvků Smíchove organizace, jako byla například volba králů a královen „pro smích" na dobu hostiny (roi pour rire).
Všechny obřadní a mimetické formy založené na smíchovém principu a posvěcené tradici, kteté jsme uvedli, byly rozšířeny po všech zemích středověké Evropy; zvlášť bohaté a složité byly v románských zemích. Úplnější a podrobnější tozhor obřadních amimetických forem podáme dále v souvislosti s analýzou Rabelaisova obrazového systému.
Protože byly zmíněné obřadní a numerické farmy založeny na Mnichovem principu, odlišovaly se neobyčejně ostře - možno řici principiálně - od vážných oficiálních ceremoniálů a kultovních forem, ať už církevních, nebo spjatých s feudálni státnosti. Tlumočily docela jiný, výrazně neoficiální, mimodrkevní a nestátotvorný aspekt světa, člověka a lidských vztahů; vytvářely jakoby na druhé straně vší oficiality
jiný světdjmý itvot, na kterém se ve středověku ve větší nebo menší míře podíleli všichni lidé a v němž v určitých dobách žili. Jde o jakousi současnou existenci dmu světit a bez zretele k ní nelze správné pochopit ani kulturní povědomí středověku, ani kul mru renesance. Ignorovat nebo nedocenit smějící se lidový středověk znamená raké zkreslovat obraz celého dalšího historického vývoje evropské kultury.
Dvojí aspekt v pojímání světa a lidského života existoval už v nej-ranějšich stadiích kulturního vývoje. Ve folklóru prvotních společenství existovaly vedle kultů svým rázem a tónem vážných i smíc ho vé kulty, které božstvo tupily a zesměšňovaly; vedle vážných mýtů existovaly mýty Smíchově a potupné, vedle hrdinů jejich parodické protějšky, dvojníci. V poslední době začínají smíchové obřady a mýty upoutávat pozornost folkloristu.*)
V počátečních vývojových etapách, v podmínkách predrřídníhn a předstátniho společenského zřízení, byly zřejmé oba aspekty božstva, světa a člověka - vážný i smíchový - stejně posvátné, stejné „oficiálni". Li některých obřadů se to tu a tam dochovalo i v pozdějších obdobích. Například ještě za římského sritu zahrnoval triumfální ceremoniál téměř rovnoprávně vedle sebe oslavu i zesměšnění vírěze a pohřební akt obsahoval zároveň oslavné oplakávání i zesměšnění nebožtíka. V podmínkách dozrálého třídního a státního zřízeni už plná rovnoprávnost obou aspektů není možná a všecky Smíchově formy se dostávají - některé dříve, jiné později - do pozice neoficiálního aspektu, získávají určitý nový smysl, komplikuji a prohlubují se a stávají se hlavními výrazovými formami pro lidové prožívání světa a pro lidovou kul tu tu. Takový charakter mají antické slavnosti karnevalového typu, zejména římské saturnálie, a stejně i středověké karnevaly. Jsou už ovšem velmi vzdáleny od rituálního smíchu prvottuho s|wlečenství.
Jaké jsou specifické zvláštnosti smíchových obřadních a mimetic-kých forem za středověku a především jaká je jejich podstata, tj. jak existovaly?
Nejsou to ovšem náboženské obřady takového druhu, jako je například křesťanská liturgie, s níž je váže vzdálená genetická příbuznost. Smíchové východisko organizující karnevalové obřady je osvobozuje od jakéhokoli náboženského a církevního dogmatismu, od mysticismu a od přípravy na budoucí blaženost; jsou zcela prosty magického a modlitbového charakteru (nic si nevynucují a o nic neprosí). Některé karnevalové formy jsou navic přímou parodií církevního kultu. Všechny
14       FHflM^CHS RABBtAIS AI.IDUVA KULTUKrt SľílĽDOVtKU j\ KĽN USAW L Ľ
karnevalové formy jsou důsledné numocírkevní a mimonáboženské. Parří k docela jiné sféře bytí.
Svoti názorností a konkrétni smyslovosci i tím, že obsahuji silný prvek bry, maji blízko k umeleckým obrazným útvarům, zejména divadelně mimetickým. A středověké divadelně mimetické projev)'skutečné tíhly svou značnou částí k hromadné lidové karnevalové kultuře a stávaly se do jisté míryjejf součásti, Vlastni karnevalové jádro téu> kultury však naprosto není čisté uměleckým divadelné mlmerickým projevem a vůbec nepacří do-oblasti uměni. Jeho místo je na hranici mezi uměním a životem. Je to vlastně sáni život, jen zformovaný do zvláštní podoby s vlastnostmi hry.
Karneval nezná dělení na účinkující a diváky. Nezná rampu ani v zárodečné formé. Rampa by karneval zničila (a stejně naopak: zrušení rampy by zničilo divadelní jeviště). Karnevalu se nepřihlíží, karneval se prožívá, a žijí v něm všichni, protože je povýtce všelidový, Pokud trvá karneval, neexistuje pro nikoho jiný život než karnevalový, Neni kam z něho prchnout, neboť karneval nezná niísitií ohraničení. V čase karnevalu je možné žít jen podle jeho zákona, to je podle zákona karnevalové svobody. Karneval má vesmírný charakter, je to zvláštní stav celého světa - obrození a obnovení, kterého se účastní všichni lidé. Taková je podstata karnevalu a vši cli n i účastníci ji živé pod tuji. Tato idea karnevalu se nejzřetelněji projevila a byla nejhlouběji chápána v římských saturnáliích, které se považovaly za skutečný a úplný (ale jen dočasný) návrat Saturnova zlatého věku na zem. Tradice saiurnálií se nepřerušily a žily v středověkém karnevalu, který ztělesňoval představu vesmírné obnovy plněji a šíře než ostatní středověké svátky. J iné středověké slav nos ti karnevalového typu byly vždy nějak omezeny a ztělesňovaly ideu karnevalu méně plné a čisté; i v meh však byla přítomna a živě se po-' citovala jako dočasné vybočení za hranice běžného (oficiálního) uspořádáni živni a.
V tomto smyslu nebyl tedy karneval uměleckým jevištním projevem, ale jakoby reálnou (jenom dočasnou) formou samého života, která se ne předváděla, ale která se na dobu karnevalu skutečně prožívala. Je mužné K> vyjádři) i Lak: v karnevalu hraje sám život a rozehrává -bez scény, bez rampy, bez herců a bez publika, to jest bez specihekých atributů uměleckého divadla - jinou, svobodnou formu seberealizace, vlastní obrození'a obnovení na lepším základě. Reálná forma života je tu zároveň jeho obrozenou ideální formou.
ÚVOD   liUllMUtAĽĽ i'HI.UK ĽMI.I
15
Prosmíchovou kulturu středověku jsou příznačné takové figury jako blázni a hlupáci. Byli jakýmisi stálými nositeli karnevalového principu, zasazenými do obyčejného (tj. nekarnevalového) života. Takoví blázni a hlupáci, jako byl například Tnboullet u Františka I. (figuruje i v Ra-belaisově románu), naprosto nebyli herci vystupující na jevišti v roli blázna a hlupáka (jako později komikové hrající roli I iarlekýna, l taus vursta aj.). Zůstávali blázny a hlupci vždy a všude, kde se jen objevili, Tito blázni a hlupáci jsou reprezentanty zvláštni životní formy, zároveň reálné a ideálni, Pohybují se na hranici života a uměni, jakoby v zvláštní mezisféře; nejsou to prostě ani potrhli podivíni nebo hloupí lidé v běžném smyslu, ale ani komičtí herci,
Za karnevalu hraje tedy sám život a hra se na čas stává životem, V tom je specifická podstata, osobitý způsob jeho existence.
Karneval, to je druhý život lidu, založený na principu smíchu. Je to jeho svdteiniiivot. Svátečnost je podstatná vlastnost všech středověkých obřadních a mimetických smichových projevů.
Všechny tyto projevy byly i vnějškově spjaty s církevními svátky. Dokonce i karneval, který se nevázal k žádné události náboženské dějepravy a k žádnému světci, splýval s posledními dny před velkým postem (proto se ve Francii jmenuje „Mardí gras" nebo „Caiémeprenant", v německých zemích „Fastnacht"). ještě podstatnější je genetický svazek těchto projevů se starými jxihanskými slavnostmi agrárního rýpu, které pojaly do svého rituálu i smít hový pivek.
Princip svátečnosti je velmi významnou prvotní formou lidské kultury. Nelze jej odvodit u objasnit z praktických podmínek a cílů společenské práce nebo - což je ještě vulgárnější způsob výkladu - z biologické (fyziologické) potřeby periodického oddechu. Svátečnost měla vždy hluboký významový, světonázorový obsah. Zádně „cvičení" v orga-nizaci a zdokonalování společenského pracovního procesu, žádná „hra na prácia žádný odpočinek nebo oddechová přestávka v práci samy osobě nikdy nemohou být sváteční. K tomu, aby se mohly svátečními stát, musí se s nimi sloučit něco z jiné oblasti, z duchovní, ideologické ■-.ľvi y hyn Mu.-.i ziska: ,.i:i.m\ n> ,: ■■!■; iv prestŕntkn .-. iuv.:n i.1 ■ \ 1 I: pod minek, ale ze svéta vyištch cítú lidské existence, t|, ze světa ideálů. Bez toho neexistuje a nemůže existovat žádná svátečnost.
Svátečnost má vždy bytostný vztah k času. V jejím základu je vždy určitá konkrétní koncepce času přírodního (kosmického), biologického nebo historického. Svátky byly zároveň ve všech etapách svého
1Ě      rKANCOIS ItAUtíLAlS A UUOVÁ KUI.T1JI4A STftPDOVŕ.KU A lUiNESANĽĽ
UVOU • POItMUl.ACE l'ROBLliMlJ
17
historického vývoje svázaný s krizovými, přelomovými momenty v životě přírody, společnosti a jedince, Vc svátečním prociťování světa vždy vedly momenty smrti a znovuzrozeni, proměny a obnovení. Právě orty také vytvářely - v konkrétní formě určitých svátků - specifickou „svá-tečnosť svátku.
V podmínkách třídního a feudálního státního zřízeni za středověku se mohla tato svátečnost svitku, tj. jeho sepětí s vyššími cíli lidské existence, se znovuzrozením a obnovením, projevit s nenarušenou plnosti
.1 ri.sii 'tun jen v karnevalu ■■. v lidové, po lič......idobě ostatních svátků
Svátečnost se tu stala pro lid formou jeho druhého života; lid vstupoval dočasně do utopické říše všeobecnosti, svobody, rovnosti a hojnosti.
Oficiální stredoveké svátky církevní i světské - lujak neodváděly od existujícího uspořádání sveta a nevytvářely žádný „druhý život". Naopak, posvěcovaly a sankcionovaly existující uspořádání a utužovaly je. Sepětí s časem zformálnělo, střídání a krize zmizely v nenávratnu. Oficiálni svátek se v podstatě obracel jen nazpět, do minulosti, a touto minulostí posvěcoval současné uspořádáni světa. Oficiální svátek upevňoval - někdy dokonce v rozporu s vlastní ideou stabtlnost, neproměň nost a věčnost všeho existujícího řádu, hierarchie, náboženských, politických a morálních hodnor, norem a zákazů. Svátek byl oslavou už hotové, zvítězivší, panující pravdy, která se prezentovala jako pravda n-./- uvin Ir.i .i n./', vvi ,ii i:.i Proto mol , býl i i ;iz ľli, iálniho svátku jen monolitně vážný; sinichový princip byl jeho podsratě naprosto cizí, Právě proto zrazoval oficiální s várek původní podsLatu svá-lecnosti, komolil ji. Autentickou svátečnost nebylo však možno vykořenit, a proto došlo k tomu, že byla trpěna a dokonce zčásti legalizována mimo oficiální podobu svátku; uplatnila se na veřejném prostranství, na ulici a náměstí.
Karneval se slavil v protikladu k oficiálnímu svátku jako dočasné osvobozeni od panující pravdy a stávajícího řádu, dočasné zrušeni všech hierarchických vztahu, privilegií, norem a zákazu. Byl to pravý svátek času, svátek stálého vznikání, proměny a obnovování, Byl zaměřen proti všemu zvěčněni, dovršení a ukončenosti. Hleděl do nekonečné budoucnosti.
Zvlášť velký význam melo zrušeni všech hierarchických vztahů po čas karnevalu. Oficiální svátky demonštratívne zdůrazňovaly hierarchické rozdíly: slušelo se objevit se na nich se všemi znaky zásluh, s tituly a hodnostmi a zaujmout inisto odpovídající vlastní důstojnosti. Svá-
lek posvěcoval nerovnost. Za karnevalu se naopak všichni považovali za sobě rovné. Zde, na půdě karnevalu, panovala zvláštní forma volného familiárního kontaktu mezi lidmi, které v obyčejném, nekarne valové ni životě oddělovaly nepřekročitelné bariéry stavovské, majetkové, služební, rodinné a věkové. Na pozadí vyhranené hierarchizace středověké feudální spoločnosti a krajní izolovanosti lidí, kteří v běžném životě nále-želi k různým stavům a korporacím, pociťoval st- tento volný familiární kontakt mezi lidmi velmi zřetelně a vytvářel podstatnou část obecného karnevalového názoru na svět. Člověk jako by se přerodil k novým, čistě lidským vztahům. Vzájemná cizost dočasně zmizela. Člověk se vracel k sobě samému a cítil se člověkem mezi lidmi. Tato pravá lidskost vztahů nebyla jen předmětem představ nebo abstraktního myšleni, ale reálné se uskutečňovala a prožívala v živém smyslovém a hmotném kontaktu. Utopická ideální představa a realita dočasně splývaly v karnevalovém prožíváni světa, svého druhu jedinečném.
Dočasné „ideálně reálné" zrušeni hierarchických vztahů mezi lidmi umožňovalo na půdě karnevalu zvláštní druh styku, který nebyl možný v běžném životě. Zde se vytvářely i specifické formy pouliční řeči a pouličních gest, uvolněné a otevřené, které nerespektovaly žádné distance mezi partnery a oprostily se od běžných (mimokairievalových) norem společenských zvyklostí a slušnosti. Vznikl zvláštní karnevalový pouliční styl řeči, jehož ukázky najdeme u Kabelaise ve velkém množství.
Za několik set let vývoje středověkého karnevalu, který byl připraven tisíciletým rozvojem starších smíchových obřadů (v antickém období zahrnoval i saturnálte), byl vypracován jakoby svébytný jazyk karnevalových forem a symbolů, jazyk velmi bohatý a schopný vyjádřit jednotný, ale složitý karnevalový světonázor lidu. Tento světový názor, odmítající všecko hotové a dovršené, všecky nároky na nezvratnost a věčnost, musel se vyjadřovat v dynamických a proměnlivých („pró-teovských"), hravých a nestálých formách. Všechny formy a symboly karnevalového jazyka jsou proniknuty patosem proměn a obnovováni, poznáním veselé relativnosii panujících pravd a sil. Je pro ně velmi charakteristická svérázná logika „obrácenosti" (á 1'envers), „naruby", logika neustálých převratů mezi „nahoře" a „dole" („kolo"), „vpředu" a „vzadu", rozmanité druhy parodií a rravestií, snižování, profanací, bláznovských korunovací a dekoromzací (tupení). Druhý život, druhý svět lidové kultury se buduje do značné míry jako parodie na obyčejný, tj. m i mokar nevalový život, jako „svět natuby". Je vsak třeba zdůraznit,
í
J8      FRANCOIS 1ÍAÍSIIL.AIS A LIIJOVA KULTU NA STft RD< JVĚKU A UEíN LiSANC E
Že karnevalová parodie má velmi daleko k čisté negativní a formální m a-.vIi . i 11 ■ i..;:u'.1.;: zároveň . • Jmi ánin kaj nevalová parodii1 ohrožuje a obnovuje. Prosté, jednoznačné odmítáni je vůbec lidové kultuře docela cizí.
V úvodu jsme se jen zběžně dotkli neobyčejné bohatého a svérázného Jazyka karnevalových forem a symbolů. Porozumět ronutto polozapo-menutému jazyku, který je pro nás v mnohém liž nesrozumitelný, ru je hlavní úkol naší práce. Vždyť právě Rabelats tohoto jazyka užíval. Ne-známe-li jej, nemůžeme skutečně porozumět Rabelaisovu obrazovému sysrému. Téhož karnevalového jazyka rozmanité a v nižné míře využívali ovšem i Erasmus a Shakespeare, Cej-vantes, Lope de Vega i Tirso de Moiina, Guevara i Quevedo; pracovala s ním i německá „bláznovská literatura" („Narrenliteratur") i Hans Sachs, Fischart i Grimmelshan-sEna jiní. Bez znalosti tohoto jazyk;.! není možno všestranně a plné pochopit Inci,n in u renesance a baroka. A nejen umělecká literatura, ale i renesanční utopie a sám světový názor renesance byly do hloubky zasaženy karnevalovým životním pocirem a často se halily do karnevalových forem a symbolů.
Je třeba předeslat několik předběžných poznámek o složité podstate karnevalového smíchu. Je to především smich sváteční. Proto nejde o individuální reakci na nějaký jednotUvý „směšný''' jev. Karnevalový smích je za prvé pšelidový (všelidovost, jak jsme už uvedli, patří k samé podstatě karnevalu), smějí se vsitimi, je to „síních světa"; za druhé je unitvrzálni, míří na všechno a na všechny {véemě samých účastníku karnevalu)t celý svěL se jeví jako směšný, pojímá a posiihuje se v svém smichovém aspektu, ve své veselé relativnosti; a konečné je ten smích iinibtuatentnr. veselý, radostný a zároveň výsměšný, odmítá a utvrzuje, pohřbívá a ohrožuje, Taková je podstata karnevalového smíchu.
Ještě poznámka o důležité zvláštnosti lidového svátečního smíchu: tento smích míří i na ty, kdož se smějí. Lid nevylučuje ani sebe sama ze stále se ohrožujícího svetového celku. Je také neukončený, také se umíraje rodí a obnovuje. V rotn je jeden z podstatných rozdílů mezi lidovým svárečním smíchem a novodobým čistě satirickým smíchem. Vyhraněný satirik, který zná jen negující smich, zaujímá pozici mimo vysmívaný jev, staví se do opozice k němu, a tím se narušuje celostnost smichového aspektu světa; směšně (negativní) se stává dílčím jevem. Lidový ambivalentní smích naproti tomu vyjadřuje vidění toho svéra, který stále znovu vzniká a do nčhož náleží i smějící se jedinec.
it -
Z; -. u —
-■ ■-ni _
3
É
>-
■= z >-
3 —
-i
-3
EDICE KAŽDODENNÍ ŽIVOT / SVAZEK 31.
MICHAIL MICHAJLOVIČ BACHTIN
FRANCOIS RAB EL AI S A LIDOVÁ KULTURA STŘEDOVĚKU A RENESANCE
Z ruského originálu Tvorčestvo Fransua Rable
i narodnaja kultura srednevekovja i renessansa,
vydaného nakladatelstvím Chtidožestvennaja literatura,
Moskva 1965, přeložil Jaroslav Kolár.
Vydalo nakladatelství Argo,
Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz,
roku 2007 jako svoji 881. publikaci.
Návrh přebalu a grafická úprava Robert V. Novák.
Odpovědný redaktor Martin Nodl.
Technický redaktor Milan Dorazil.
Sazba Studio Marvil, s. r. o.
Vytiskl PBtísk Příbram.
Vydání druhé, v nakladatelství Argo první.
ISBN 978-80-7203-776-6
Naší knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS
sklad' V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice
tel: 226 519 383, fax: 226 519 387
e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.nrma.kosmas.cz
Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz