JEDNOHO DNE VŠAK CESTOU KOLEM JASNÉ ŘEKY ZAČALA JEHO ÚSTA HOVOŘIT TAKŘKA SAMA OD SEBE
Mé paní, vy, jež lásce rozumíte, chci pohovořit s vámi o své paní, ne abych dovršil snad chvály na ni, leč abych ulevil svým myšlenkám. Když myslím na ctnosti, jež má, jak víte, Láska se ve mně ozývá tak blaze, že kdybych neztrácel pak na odvaze, vnukal bych ji svým veršem věru sám. Já se však nechci vzpínat k výšinám a potom bázní klesnout do bědnosti: chci hovořit o její šlechetnosti jen ve vší skromnosti a jenom k vám, paní a dívky věrně milující, protože jiným nelze o tom říci.
Andělé prosí Boha na výsosti a říkají: „Tam dole na té zemi je vidět zázrak skutkem učiněný tou vzácnou duší zářící až sem!" Nebesa, kterým chybí k úplnosti jedině ona, stále po ní zdají a s nimi prosí každý svatý v ráji: jedině Pán nás hájí proti všem. Hovoří o paní, jat soucitem:
„Sečkejte v klidu, moji milovaní, ať ještě prodlí podle mého přání u toho, kdo ji ztratí každým dnem a jednou řekne duším zatracených: Já viděl naději všech vyvolených!"
V nejvyšším nebi touží po mé paní,
tak veliká je síla jejích ctností.
Každá, jež chce mít díl té šlechetnosti,
nechať jde chvíli po ulici s ní,
když zmrazuje a ničí na potkání
ve špatných srdcích každé špatné hnutí:
kdo snese pohled na ni bez pohnutí,
bud zahyne, nebo se zušlechtí.
A koho ona shledá hodným cti,
aby k ní pohlédl, ten vychutnává,
co blaženosti její pozdrav dává,
a pokorně všem všechno odpustí.
Leč její největší dar od Boha je,
že kdo s ní promluví, ten dojde ráje.
Láska se ptá: „Jak může smrtelnice
mít v sobě tolik čistoty a krásy ľ"
Pak na ni pohlédne a přísahá si,
že v ní Bůh stvořil pro nás nový div.
Svítí jak perla, ale o nic více,
o nic míň, nežli paní přináleží:
je vzorem krásy, jímž se všechno měří,
a lepší nezrodí svět jaktěživ.
Ať už své oči stočí kamkoliv, plameny lásky, které se z nich šíří, zraňují zraky toho, kdo k nim vzhlíží, a pronikají do srdce kdo dřív: má tolik Lásky vykresleno v tváři, že žádný pohled nesnese tu záři.
Vím, kancóno, až ted
z mých rukou vyjdeš, navštívíš mnoho ušlechtilých paní; a proto mysli na mé vychování, ty dcerko Lásky, proto poslechni a vždycky skromně pros,
když někam přijdeš: „Kudy mám jít k té, k níž mě vychystali a k jejíž slávě jsou mé všechny chvály?" A neutrácej zbůhdarma své dni: nemeškej nikde mezi špatnými, a pokud můžeš, hlas se otevřeně ke dvornému muži nebo ženě, a ti tě zavedou pak rovnou k ní. U paní najdeš Lásku nepochybně; popros ji místo mne, ať stojí při mně.
64
Guido Guinizelli (Bologna kolem 1230 -Monsclicc 1276)
Al cor gentil ripara sempře Amore
V šlechetném srdci Láskaje a byla vždy doma jako loubi lesa pták; příroda však tu Lásku nestvořila drive než srdce, ani naopak! Vždyť svitlo také bylo
zároveň s jasným sluncem nebesklonu
a předtím nezářilo;
a v šlechetnosti láska přebývá
pravé tak po zákonu
jak teplo v ohni, který jasně plá.
Šlechetné srdce Láska prostupuje
jak vzácná sila vzácný drahokam;
ale ta moc naň z hvězdy sestupuje,
až když se sluncem zušlechtí on sám.
Až když se za pomoci
slunce už zbavil špíny, jež v něm byla,
nadá ho hvězda mocí;
a tak i srdci, které příroda
zjemnila, zušlechtila,
jako tak hvězda pani lásku dá!
V šlechetném srdci láska dli a dýše, právě tak jako plamen na svíci,
a nebyla by jinde ve své pýše
než tam, kde hoří jasná zářící.
Vždyť přece ke špatnosti
se Láska má jak žhoucí oheň k vodě,
ve které mrazí kosti:
v šlechetném srdci láska nalézá
svůj stánek v stejné shodě
jako magnet v sloji železa.
Ač slunce pálí do bláta z vší síly, bláto dál čpi a slunce dál se skví; kdo říká rád: „Jsem rodem ušlechtilý," je jak to bláto v záři šlechtictvi. Proto ať nevěříte,
že ušlechtilost spočívá snad v rodu,
nikoli v srdci, v citech:
kdo neuměl své srdce zušlechtit,
ten připomíná vodu,
již pouze projde z nebe hvězdný svit.
Bůh Stvořitel se jeví bez ustání
andělům jasněji než slunce nám;
vnímají jasnozřivě jeho přání
a hýbou nebesy, jak chce On sám.
A jako Boží přání
vzápětí vede vždycky k naplnění,
tak také krásná paní -
sotva ji spatříš v jejím jasu stát -
člověka rázem změní
a on ji musí vždycky poslouchat.
Pani, až jednou vzlétnu z této země,--
řekne mi Bůh: „Co jsi to učinil?
Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně
a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil!
Taková chvála sluší
jedině mně a Pani Rajské Říše,
jež drti svůdce duší!"
Já řeknu však: „Vždyť měla vzhled i šat
anděla ze Tvé výše -
a proto nebyl hřích ji uctívat!"
Guido Cavalcanti (1247- 1300)
Vy, jež jste do mne vnikla očima a vytrhla mou mysl z usebrání, pohleďte, jak mě Láska počíná ukrutné ničit v úzskostech a stkaní.
A buši věru do mne ze všech sil
t2k tvrdě, že mě smysly opouštějí;
a tak jí ze mne zbyde za pár chvil
jen vzhled a hlas, v němž vždy se slzy chvějí.
Ten nápor lásky, jenž mě rozdrtil, má svoje zřídlo v krásném vašem oku: zaťal mi střelu do levého boku.
A trefil najednou tak přesně cíl, že se má duše probudila prudce, když uviděla umírat mé srdce.
Dante Alighieri (1265 - 1321)
Lásku má ve svých očích moje paní, a proto krášlí všechno, nač se divá; kamkoli vkročí, každý hledí na ní a její pozdrav srdce rozechvívá -
leč tak, že člověk celý bledý vzdychá a kloní pro své nedostatky hlavu, protože před ní prchá hněv i pýcha: pomozte, paní, vzdát jí čest i slávu.
Jen samou slast, jen pokoru vždy cítí v srdci ten, kdo ji slyší hovořiti -a šťastný, kdo ji první spatřit směl.
Leč jaká je, když k rtům jí úsměv sletí, to nelze říci ani domysleti, takový div svět dosud neviděl.
Sr. Nymfy jsme zde, však hvězdy v nebes luhu.
Než Beatrice sešla mezi lidi,
jí určeny jsme byly za posluhu.
Před jej (oči, jak tě vědem, vyjdi! (OČ..XXXI,
106n.)