ASTERIONŮV DŮM
A královna porodila syna, kterému dali jméno Asterion.
Apollodóros: Bibliotéka, III, I
Vím, že mě lidé obviňují z pýchy, možná z misantropie, možná
z bláznovství. Jsou to směšná obvinění (která v pravý čas potrestám).
Je pravda, že nevycházím z domu, ale je také pravda, že dveře mého
domu (jejichž počet je nekonečný)1
jsou dnem i nocí dokořán
otevřeny pro lidi a také pro zvířata. Kdo chce, může vstoupit. Uvnitř
nenajde ani ženský přepych, ani nádhernou palácovou okázalost, ale
zato klid a samotu. Najde dům, jaký není nikde na celém světě. (Ti,
kdo prohlašují, že v Egyptě je podobný dům, nemluví pravdu.)
Dokonce i lidé, kteří mě pomlouvají, připouštějí, že v domě nemám
jediný kus nábytku. K smíchu je také, že prý já, Asterion, jsem vězeň.
Copak jsem neřekl, že jediné dveře nejsou zavřené? Mám snad ještě
dodat, že u žádných není zámek? Ostatně jednou odpoledne jsem
vyšel na ulici, a jestliže jsem se do setmění vrátil, tak jen ze strachu,
který ve mně vyvolávaly tváře obyčejných lidí, bezbarvé a ploché
jako rozevřená ruka. Slunce už zapadlo, ale bezmocný dětský pláč
i neumělé modlitby stáda věřících napovídaly, že jsem byl poznán.
Lidé se modlili, dávali se na útěk, padali na kolena, někteří se
vyšplhali do sloupoví chrámu Seker, jiní sbírali kameny. Někdo se
myslím schoval do moře. Nadarmo nebyla mou matkou královna.
Nemohu splynout s chátrou, i kdyby si to má skromnost přála.
Jsem totiž zcela ojedinělý. Nezajímá mě, co by člověk mohl
předat ostatním lidem. Myslím jako onen filozof, že písařským
uměním nelze sdělit nic. Mrzuté a všední maličkosti nemají místo
v mé duši, která je uzpůsobena jen pro velké věci. Nikdy jsem
nepostihl rozdíl mezi dvěma písmeny. Jakási velkodušná netrpělivost
nepřipustila, abych se naučil číst. Někdy toho lituji, protože noci
i dni jsou dlouhé.
1
V originále stojí čtrnáct. Je však víc než dost důvodů k domněnce, že u
Asteriona má tato číslovka význam přídavného jména nekonečný.
172
O rozptýlení přirozeně nemám nouzi. Jako beran chystající se
trkat běhám kamennými chodbami, dokud se mi hlava nezatočí
a nepadnu k zemi. Skrčím se do stínu cisterny nebo za roh chodby
a hraji si na to, že mě hledají. Úmyslně padám z teras, až se celý
zakrvácím. V kteroukoli denní dobu si mohu hrát na to, že spím.
Mám oči zavřené, zhluboka dýchám. (Někdy skutečně usnu; někdy
se změnila barva dne, když jsem otevřel oči.) Ale nejraději si hraji na
druhého Asteriona. Dělám, jako že přišel ke mně na návštěvu a že ho
provádím domem. Teď jsme na místě, kde se chodby kříží a kde už
jsme jednou byli nebo Teď přijdeme na další nádvoří nebo Však jsem
říkal, že se ti žlábek na vodu bude líbit nebo Teď ti ukážu cisternu,
kterou zasypal písek nebo Však uvidíš, jak se sklepení rozvětvuje.
Někdy se spletu, a to se pak oba nasmějeme!
Nevymýšlel jsem si jen tyto hry. Přemýšlel jsem také o svém
domě. Všechny jeho části se vyskytují mnohokrát. Jakékoli místo je
i jiným místem. Není tu jedna cisterna, jedno nádvoří, jedno
napajedlo, jedna stáj. Je tu čtrnáct [nekonečný počet] stájí, napajedel,
nádvoří, cisteren. Dům je velký jak svět. Lépe řečeno dům je svět.
Přesto však když jsem prošel nádvořími, kde na každém byla
cisterna, a zaprášenými chodbami z šedého kamene, došel jsem na
ulici a uviděl chrám Seker i moře. Nemohl jsem něco takového
pochopit, dokud mi noční vidina nezjevila, že moří i chrámů je také
čtrnáct [nekonečný počet]. Všechno se vyskytuje mnohokrát,
čtrnáctkrát, ale jak se zdá, dvě věci se na světě vyskytují jen
jedenkrát: nahoře spletité slunce, dole Asterion. Možná, že já jsem
stvořil hvězdy a slunce i ohromný dům, ale už si na to nevzpomínám.
Každý devátý rok vstoupí do mého domu devět mužů, které mám
zbavit všeho trápení. V hloubi kamenných chodeb slyším jejich
kroky nebo hlasy a radostně jim běžím naproti. Obřad trvá několik
minut. Jeden po druhém padnou, aniž si potřísním ruce krví.
Zůstanou ležet tam, kde padli, a jejich mrtvoly pomáhají odlišit
jednotlivé chodby. Nevím, kdo ti muži jsou. Jeden z nich však
v hodině smrti prorokoval, že jednou přijde můj vykupitel. Od té
chvíle mě už netrápí má samota, neboť mám jistotu, že můj vykupitel
žije a že nakonec povstane z prachu. Kdyby můj sluch zachytil
všechny zvuky na celém světě, uslyšel bych jeho kroky. Kéž by mě
173
odvedl někam, kde není tolik chodeb a tolik dveří! Jaký bude můj
vykupitel? ptám se sama sebe. Bude to býk, nebo člověk? Bude to
snad býk s lidskou tváří? Nebo bude jako já?
Ranní slunce se zablesklo na bronzovém meči. Nebyla na něm již
ani kapka krve.
„Věřila bys tomu, Ariadno?“ řekl Théseus. „Mínótauros se skoro
vůbec nebránil.“
Martě Mosquerové Eastmanové
174