KRUHOVÉ ZŘÍCENINY
And if he left off dreaming about you …
Through the Looking-Glass, VI1
Nikdo ho neviděl vystoupit na břeh té jednomyslné noci, nikdo
neviděl jeho bambusový člun bořit se do posvátného bahna, ale za
několik dní už všichni věděli, že ten mlčenlivý muž přichází z Jihu
a že jeho domovem je jedna z těch nekonečných vesnic ležících
nahoře proti proudu řeky na divokém úbočí hor, kde jazyk zend není
nakažen řečtinou a kde malomocenství je poměrně vzácné. Jisté je,
že šedivý muž políbil bahno, vyšplhal se na břeh, aniž rozhrnoval
(pravděpodobně aniž vnímal) rákosí, které mu rozdíralo tělo, a celý
zakrvácený a omámený nevolností se doplazil ke kruhovému
prostranství, jemuž vévodí kamenný tygr či kůň, který kdysi měl
ohnivou barvu a nyní má barvu popelavou. Ten okrouhlý prostor je
chrám. Pohltily ho dávné požáry, znesvětil ho bažinatý prales a lidé
jeho božstvo neuctívají. Cizinec ulehl u podstavce sochy. Probudilo
ho slunce stojící vysoko na obloze. Bez překvapení zjistil, že se mu
rány zajizvily. Zavřel mdlé oči a usnul ne proto, že by byl tak
zesláblý, ale proto, že se tak rozhodl.
Věděl, že tento chrám je místo, kterého se dožadoval jeho
nezvratný záměr. Věděl, že tam dole, po proudu řeky, se
nepřetržitým stromům nepodařilo zardousit zříceniny jiného
příhodného chrámu, jehož bohové také shořeli a byli mrtví. Věděl, že
jeho bezprostřední povinností je spát. Kolem půlnoci ho probudil
neutěšitelný ptačí výkřik. Stopy bosých nohou, několik fíků a džbán
ho upozornily, že zdejší lidé s úctou sledují jeho spánek a dožadují se
jeho ochrany nebo se obávají jeho kouzel. Pocítil chlad strachu,
vyhledal v napolo rozpadlé zdi hrobový výklenek a přikryl se
neznámými listy.
Záměr, který ho sem přivedl, nebyl nemožný, ale rozhodně byl
nadpřirozený: Chtěl snít o člověku. Chtěl o něm snít do nejmenších
1
A přestane-li snít o tobě … Za zrcadlem, VI (Pozn. překl.)
39
podrobností a potom toho člověka vnutit skutečnosti. Tento magický
plán mu beze zbytku vyplnil duši. Kdyby se ho byl někdo zeptal, jak
se jmenuje, nedokázal by odpovědět. Cítil se dobře v opuštěném,
rozpadlém chrámu, protože to byla nepatrná část viditelného světa.
Vyhovovalo mu také, že má nablízku rolníky, protože se starali
o ukojení jeho skromných potřeb. Rýže a ovoce, které mu odváděli,
poskytovaly dostatečnou výživu jeho tělu, jež se věnovalo jedinému
úkolu: spát a snít.
Sny byly zprvu zmatené. O něco později dostaly dialektický ráz.
Cizinci se zdálo, že je uprostřed kruhového amfiteátru, který
nějakým způsobem byl onen vyhořelý chrám. Zástupy mlčenlivých
žáků unavovaly kamenné stupně. Tváře těch, co seděli v poslední
řadě, visely v staleté dálce a ve hvězdné výšce, ale byly zcela
zřetelné. Muž přednášel lekce z anatomie, kosmografie a magie.
Tváře dychtivě naslouchaly a snažily se rozumně odpovídat, jako by
tušily důležitost zkoušky, která měla jednu z nich vykoupit z údělu
pouhého zdání a včlenit ji do skutečného světa. Muž, ve spánku
a také když bděl, zvažoval odpovědi svých přeludů, nenechal se
klamat podvodníky a za jakýmsi zmatkem tušil rozvíjející se
rozumové schopnosti. Hledal duši, která by si zasloužila stát se
součástí světa.
Devátou nebo desátou noc si s jistou trpkostí uvědomil, že nemůže
nic očekávat od těch, kdo trpně přijímají jeho učení, a že příslibem
jsou právě žáci, kteří se občas odváží vyslovit rozumné námitky. Ti
první, jakkoli hodni lásky a náklonnosti, nemohou vyzrát v jedince; v
těch druhých je o něco víc preexistence. Jednou odpoledne (teď už
také odpoledne byla poplatná spánku; teď už bděl jen několik hodin
při rozednění) rozpustil početnou iluzorní školu a ponechal si jen
jednoho žáka. Byl to zamlklý, občas nezvedený hoch s pletí olivové
barvy a ostře řezanými rysy, jež opakovaly rysy muže, který snil.
Chlapce dlouho nijak nevyvádělo z míry, že jeho spolužáci tak náhle
zmizeli. Pokroky, které udělal po několika zvláštních lekcích,
vyvolaly u jeho učitele údiv. Přesto však došlo ke katastrofě.
Jednoho dne muž vybředl ze spánku jako ze slizké pustiny,
pohlédl do marného odpoledního světla, které si v první chvíli spletl
se svítáním, a uvědomil si, že nesní. Celou tu noc a celý den na něho
40
doléhal nesnesitelný jas bdění. Chtěl projít křížem krážem prales,
vyčerpat se. V bolehlavovém porostu stěží dokázal přivolat několik
závanů lehkého spánku, protkaného slabými žilkami snových vidin
v prvotním stadiu. Nebyly k ničemu. Chtěl shromáždit svou školu,
ale sotvaže pronesl několik nabádavých slov, škola ztratila tvar
a rozplynula se. Skoro neustále bděl a zlostné slzy ho pálily v starých
očích.
Pochopil, že když se pokusil dát pevný tvar nesouvislé a závratné
látce, z které jsou vytvářeny sny, podnikl to nejtěžší, do čeho se
může muž pustit, byť i byl třeba pronikl všechna tajemství
viditelného a neviditelného světa. Podnikl něco mnohem obtížnějšího
než splétat z písku provaz nebo razit mince z větru, jenž nemá tvář.
Pochopil, že počáteční neúspěch byl nevyhnutelný. Zapřisáhl se, že
zapomene na obrovský přelud, který ho zprvu svedl z cesty,
a promyslil nový pracovní postup. Než ho začal uskutečňovat, celý
měsíc shromažďoval síly, které mu promrhalo jeho poblouznění.
Nemyslil na to, že bude snít, a skoro vzápětí se mu podařilo na
značnou část dne usnout. Čekal se započetím díla, až měsíční kotouč
bude dokonale okrouhlý. Ten den odpoledne se očistil ve vlnách
řeky, vzýval božstva nebeských oběžnic, vyslovil dovolené slabiky
mocného jména a usnul. Téměř ihned se mu ve snu zjevilo tepající
srdce.
Snil o živoucím, horkém, skrytém srdci, které mělo granátovou
barvu v polostínu lidského těla dosud bez tváře a bez pohlaví.
Čtrnáct jasných nocí o něm snil s úzkostlivě pečlivou láskou. Každou
noc vnímal srdce zřetelněji. Nedotýkal se ho. Spokojil se s tím, že se
ujišťoval o jeho existenci, že je pozoroval a možná i pohledem
opravoval.
Vnímal a prožíval je z mnoha vzdáleností a mnoha zorných úhlů.
Čtrnáctou noc se lehce ukazováčkem dotkl plícnice a potom opatrně
ohmatal zevnitř i zvenčí celé srdce. Byl spokojen. Jednu noc úmyslně
neměl žádný sen. Potom se vrátil k srdci, vzýval jméno jedné planety
a začal si ve snu vybavovat další z důležitých orgánů. Než uplynul
rok, dospěl ke kostře a k očním víčkům. Snad nejvíc práce mu daly
nespočetné vlasy. Snil o úplném člověku. Byl to jinoch, který se však
41
nepostavil na nohy, ani nemluvil, ani nemohl otevřít oči. Noc co noc
o něm muž snil, jak spí.
V gnostických kosmogoniích demiurgové uhnětou rudého Adama,
který se nedokáže postavit na nohy. Stejně neohrabaný, hrubý
a primitivní jako onen hliněný Adam byl snový Adam, kterého
vytvořily mágovy noci. Jedno odpoledne muž celé své dílo málem
zničil, ale potom se nad ním slitoval. (Byl by udělal líp, kdyby je byl
zničil.) Když vyčerpal zaklínací formule suchozemských a říčních
božstev, vrhl se k nohám sochy, představující možná tygra, možná
hříbě, a prosil o její neznámou pomoc. Toho dne za soumraku se mu
zdálo o soše. Viděl ji ve snu živou, pulzující. Nebyl to hrozný
kříženec tygra a hříběte, ale obě ta zvířata zároveň, plná života,
a také býk, růže a bouře. Onen mnohočetný bůh mu zjevil, že jeho
pozemské jméno je Oheň, že v tom kruhovém chrámu (a v dalších
stejných chrámech) byl uctíván a byly mu přinášeny oběti a že
magicky oživí snový přelud, který pak všichni tvorové s výjimkou
Ohně a snícího muže, budou pokládat za člověka z masa a kostí.
Přikázal, aby přelud zasvětil do posvátných obřadů a potom ho poslal
do druhého rozbořeného chrámu, jehož pyramidy se zachovaly na
dolním toku řeky, aby tak nějaký hlas velebil v oné opuštěné stavbě
jeho jméno. Jinoch, o němž muž snil, se v jeho snu probudil.
Mág vyplnil příkazy. Určitou dobu (vcelku dva roky) věnoval
tomu, aby svému snovému přeludu odhalil vesmírná tajemství
a tajemství kultu ohně. V skrytu srdce ho bolelo, že se s ním bude
muset rozloučit. Pod záminkou dalšího vyučování den ze dne
prodlužoval hodiny spánku. Taky znovu udělal pravé rameno, které
snad bylo vadné. Někdy ho znepokojoval neurčitý pocit, že to
všechno se už jednou stalo … Většinou však prožíval šťastné dny.
Když zavíral oči, myslel si: Teď budu se svým synem. Nebo ne už tak
často: Syn, kterého jsem zplodil, na mě čeká a bude existovat, jen
když přijdu.
Postupně ho přivykal skutečnosti. Jednou mu přikázal, aby na
vzdáleném vrcholku vztyčil vlajku. Druhého dne na vrcholku vlála
vlajka. Učinil podobné pokusy, čím dál tím odvážnější. S určitou
trpkostí pochopil, že jeho syn je připraven ke zrození – a že na ně
možná netrpělivě čeká. Té noci ho poprvé políbil a poslal ho
42
k druhému chrámu, jehož zbytky se bělají na dolním toku řeky,
vzdáleny mnoho mil cesty neproniknutelným pralesem a bažinami.
Dřív mu však dal zcela zapomenout na učednická léta (aby se nikdy
nedověděl, že je přeludem, a aby si myslel, že je člověk jako každý
jiný).
Pocit vítězství a klidu mu zkalila nuda. Vždy za soumraku a na
úsvitu poklekl před kamennou sochou a přitom si možná
představoval, že jeho neskutečný syn koná stejný obřad v jiných
kruhových zříceninách na dolním toku řeky. V noci spal beze snů
nebo měl takové sny jako ostatní lidé. Jaksi nevýrazně vnímal
vesmírné zvuky a formy. Vzdálený syn se živil těmito drobnými
úbytky jeho duše.
Muž nadále žil v jakési extázi. Smysl jeho života se naplnil. Po
nějaké době, kterou někteří vypravěči s oblibou odhadují na několik
let, jiní na několik desítek let, ho o půlnoci vzbudili dva veslaři.
Neviděl jim do obličeje, ale vyprávěli mu o čarodějném muži, který
žije v chrámu na severu a je schopen bez popálení projít ohněm. V tu
chvíli si mág připomněl, co mu říkal bůh. Vzpomněl si, že ze všech
tvorů obývajících svět jen oheň ví, že jeho syn je přeludem.
Vzpomínka, která ho zprvu uklidňovala, ho nakonec mučila. Obával
se, že jeho syn bude přemýšlet o své neobvyklé výsadě a přijde nějak
na to, že je pouhým přeludem. Nebýt člověkem, být jen promítnutím
snu jiného člověka! Jak nesmírně, propastně pokořující to musí být!
Každého otce zajímá osud dětí, které zplodil (k nimž svolil) ve
chvilce zmatku nebo štěstí. Je přirozené, že mág měl obavy
o budoucnost syna, kterého za tisíc a jednu noc vypřemýšlel ústroj po
ústroji, rys po rysu. Jeho úvahy skončily náhle, avšak ten konec už
předem věštilo několik znamení. Nejprve (po dlouhém období sucha)
to byl mráček nad pahorkem, vzdálený a lehounký jako pták. Potom,
směrem k jihu, obloha růžově zbarvená jako leopardí dáseň. Potom
oblaka dýmu, kterými zrezivěl kov noci. Potom panický úprk zvířat.
Opakovalo se totiž to, co se odehrávalo před mnoha staletími.
Zříceniny svatyně boha ohně byly zničeny ohněm. Za svítání bez
ptáků mág viděl, jak se ke zdím ze všech stran blíží požár. Jednu
chvíli mu napadlo, že by mohl vyhledat útočiště v řece, potom však
pochopil, že smrt přichází dovršit jeho stáří a vykoupit ho z jeho
43
strastí. Vykročil vstříc cárům ohně. Nezakously se mu do těla.
Polaskaly a pohltily ho bez žáru a bez spalování. S pocitem úlevy,
pokoření i zděšení si uvědomil, že také on je přeludem, o kterém
někdo druhý sní.
44