23/ Osvícenští myslitelé 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ustav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 1 p/ Voltaire: Filozofický slovník neboli Rozum podle abecedy (vydano 1764) ^Narodil se v roce 1694 do rodiny notáře jako Franpis-Marie Arouet, ačkoli později bude sám tvrdit, Že jeho skutečným otcem je drobný šlechtic. Otec mu ^oplatil nákladné vydělání v prestižní pařížské jezuitské koleji Fouis-le-Grand, kde mladý Arouet br^y vynikal v humanitních disciplínách a kde se také seznámí spozdějšími důležitými muži království, což mu bude ku prospechu. V roce 1711, kdy je mu 17 let, odchází ^ koleje a otec pro néj chystá kariéru státního úřadu, který chce pro néj koupit. Franfois-Marie však touží stát se literátem. Otec se jej opakované snaží vzdálit od jeho literárních a libertinských přátel, avšak Franfois-Marie již díky svému nadaní a duchaplnosti vstoupil do vznešené společnosti, %ije na šlechtických sídlech, kde se účastní literárních setkání a také politických intrik. Skládá kritické a satirické verše a spisky, které mu vynesou vyhnanství ^ Variče a nakonec i 11 mésícú v bastile. Popropušténí chce definitívne uspét jako literát a ^améřuje se na nejvá^enéjší dobové žánry, tedy tragédii a epos. Zároveň si vytváří vznešené ^néjícípseudonym Voltaire, aby zpřetrhal spojení se svým otcem a méšťanským původem. V roce 1718 je inscenována jeho tragédie Oidipus, která má obrovský úspech, a Voltaire je oslavován jako nový Radne. Jeho druhá tragédie propadne, ale svůj úspech potvrdí vydáním eposu La Henriade (nejprve tajné v roce 1723 v Rouenu a později oficiálne v roce 1728 v Fondýné), který je j ešte %a ^ivota autora 60 krát %novu vydán. Pro své současníky je Voltaire tedy především francouzským Vergilem, autorem Henriády opévující ^novusjednocení Francie Jindňchem Navarrským na konci 16. století. Již v roce 1726 však ^a^ívá fasádní ^ivotní obrat. Po slovní potyčce s mladým šlechticem %e vznešené rodiny Rohanů je vylákán na uliá a spráskán holemi šlechticových sluhů. Chce si ^jednat úřední spravedlnost, ale nikdo, ani jeho přítel vévoda de Sully, jej nechtéjípodpořit. Když chce posléze šlechtice vyrvat na souboj, rodina Rohanů nechá Voltaira uvé^nit v Bastile, ^ nížje propuštén s podmínkou, %e odjede do exilu. Voltairovije 32 let a odjíždí do Anglie. Je ohromen svobodným duchem tamní společnosti a také jejím hospodářským a vedeckým pokrokem. Když je mu povolen návrat do Francie, vénuje se investicím výnosů %e svých dél, kterými si pojistí finanční nezávislost. Stává se milencem o 12 let mladší vzdelané a vdané šlechtičny paní ^ Chátelet, na jejímž %ámku žýje jako rodinný přítel. Pod dojmy anglického pobytu vydává roku 1734 Lettres philosophiques (Í7 Lettres anglaisesj, které formují osvícenské nábory a které jsou ihned ^aká^ány pařížským Parlamentem ovládaným jansenisty. Pravé anglický pobyt a inspirace vzdelané milenky tedy ^ Voltaira činí filosofa. Po nenadálé smrti paní ^ Chátelet v roce 1749již jako celoevropsky známý intelektuál pňjímá porvání pruského krále Bedňcha II. do Berlína, kde se má stát jeho rádcem. Po čase je však znechucen odjíždí a posléze si z knižních honorářů a z investic kupuje v roce 1758panství ve Ferney, lenícím na francouzské půdé avšak jen nékolik kilometrů od Ženevy. Zde jako patriarcha osvícenství píše svá díla a hostí nejvýznamnéjší osobnosti doby, které se s ním touží setkat. V ^ávéru %ivota navštevuje Paříž, kde je triumfálne přijat nejen osvícená v Akademii, ale také v pařížských ulicích. Zanedlouho, v roce 1778 umírá. 231 Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 2 Ukázka převzata z: Francois-Marie Voltaire, Výbor ^ díla, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1989, s. 43-50. Přeložila Hana Horská. Formální charakteristika: Kapitoly řasené abecedné podle svého klíčového tématu. Stylem spíše subjektivní úvaha net^ odborný nezaujatý text. Ateismus, ateista Kdysi každému, kdo ve svém oboru znal nějaké tajemství, hrozilo nebezpečí, že ho budou považovt za čaroděje; každá nová sekta byla obviněna, že záhadně vraždí děti; každého filozofa, který se odchýlil od žargonu školy, obvinili fanatici z ateismu a darebáci a hlupáci ho odsoudili. Jen se Anaxagoras odváží tvrdit, že Slunce neřídí Apollón na čtyřspřeží, a už ho nazvou ateistou a donutí uprchnout. Aristotela jakýsi kněz obviní z ateismu; jelikož ten nemůže žalobce potrestat, uchýlí se do Chalkidy Ale tím nej hanebnějším v celých řeckých dějiných je Sokratova smrt. v Aristofanés (to je ten, kterého vykladači obdivují, protože je Rek, a zapomínají, že Sokrates byl také Rek), Aristofanés byl první, který Atéňany naučil v Sokratovi vidět ateistu. Tento komický básník, který není ani komický, ani básník, by u nás nesměl předvádět své frašky ani na vavřinecké pouti; zdá se mi, že je mnohem sprostší a opovrženíhodnější, než jak ho líčí Plútarchos. Poslyšte, co Plútarchos o tomto vtipálkovi říká: „Z Aristofanova jazyka je cítit, že autor je ubohý šarlatán: jsou to nejpodlejší, nej odpornější vtipy; ani lid ho nepokládá za zábavného a lidé vzdělaní a čestní ho přímo nemohou vystát; jeho zpupnost je nesnesitelná a jeho zlomyslnost je lidem odporná." Tak takový je tedy, jen tak mimochodem, ten šašek, kterého se Sokratova obdivovatelka, paní Dacierová, odváží vychvalovat; takový je ten muž, jenž v pozadí připravoval jed, kterým hanební soudci usmrtili nej ctnostnějšího člověka v Řecku. Aténští koželuhové, ševci a švadleny tleskali frašce, v níž byl předváděn Sokrates, jak se vznáší ve vzduchu v koši a hlásá, že bůh není, a chlubí se, že ukradl plášť, když vyučoval filozofii. Celý národ, jehož špatná vláda dovolila takové hanebnosti, si zasloužil, k čemu došlo, a sice, že se stal otrokem 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 3 Římanů a dnes Turků. Překročme celé to dlouhé období mezi římskou republikou a naší dobou. Římané, kteří byli mnohem moudřejší než Rekové, nikdy nepronásledovali žádného filozofa pro jeho přesvědčení. U barbarských národů, které následovaly po římské říši, tomu tak není. Jakmile se císař Bedřich II. dostal do sporů s papeži, byl obviněn z ateismu a z toho, že je společně se svým kancléřem de Vineis autorem knihy Tňpodvodníci. Sotva se náš velký kancléř de ĽHopital vysloví proti pronásledování, je také hned obviněn z ateismu. Horno doctus, sed verus atheos1 (Člověk učený, ale opravdu bezbožný). Jeden jezuita, který má k Aristofanovi tak daleko jako Aristofanés k Homérovi, nešťastník, jehož jméno je k smíchu i samotným fanatikům, zkrátka jezuita Garasse, nachází všude ateisty; nazývá tak každého, na koho se rozzuří. Za ateistu označí Theodora de Beze; toho, který v případu Vaniniho uvedl veřejnost v omyl. Nešťastný konec Vaniniho v nás nevzbuzuje takové rozhořčení a lístost jako smrt Sokrata, protože Vanini byl jen cizí puntičkář, který nijak nevynikal; ovšem Vanini nebyl ateista, jak se tvrdilo, nýbrž pravý opak. Byl to chudý neapolský kněz, povoláním kazatel a teolog, debatér na život a na smrt o quiditách a univerzáliích, et utrum chiméra bombinans in vacuo possit comedere secundas intentiones [„t^dali chiméra bručící ve vakuu mů^e podřít druhé úmysly" část smyšleného titulu ^ Rabelaisova Pantagmela, kap. VII. Tam i %de u^ito ve významu „učený nesmysl". Po^n. JR]. Jinak v něm nebylo ani žilky, která by vedla k ateismu. Jeho chápání boha je tou nej čistší teologií, která je plně schvalována. „Bůh je svůj počátek i konec, otec obou, jenž však ani jedno, ani druhé nepotřebuje; je věčný a přitom neexistuje v čase, je všudypřítomný, aniž by byl na nějakém místě. Není pro něj minulost ani budoucnost; je všude a mimo vše, řídí vše a vše stvořil, je nezměnitelný, nekonečný, bez částí; jeho moc je jeho vůle, atd." Vanini se horlivě snažil obnovit krásné Platónovo učení, které přijal i Averroes, že bůh stvořil řetěz bytostí, od nejmenší až po největší, a že poslední článek řetězu se upíná k jeho věčnému trůnu; tato myšlenka je ve skutečnosti spíše ušlechtilá než pravdivá, ale je tak vzdálená od ateismu jako bytí od nicoty. Cestoval, aby zbohatl a mohl vést diskuse; ale bohužel, učené debaty a bohatství jsou dvě protichůdné věci; uděláte si tolik nesmiřitelných nepřátel, s kolika učenci nebo pedanty se dohadujete. To byl jediný zdroj Vaniniho neštěstí. Svým zanícením a hrubostí si vysloužil nenávist několika teologů; a 1 Commentarium rerum Gallicarum, lib. XXVIII. [Voltairova poznámka.] 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 4 když se dostal do sporu s jakýmsi Franconem nebo Franconim, tento Francon, přítel jeho nepřátel, ho nezapomněl obvinit, že je ateista a učí ateismus. Tento Francon či Franconi, podporován několika svědky, při konfrontaci barbarsky tvrdil to, co vyhlásil předtím. Když se Vaniniho na lavici obžalovaných zeptali, co si myslí o existenci boha, odpověděl, že společně s církví uctívá boha ve třech osobách. Zvedl ze země stéblo slámy a řekl: „I tento kousek slámy stačí na důkaz, že existuje Stvořitel." Pak pronesl velmi krásnou řeč o růstu rostlin a pohybu, o nutnosti nějaké nejvyšší bytosti, bez níž by nebylo ani pohybu ani rostlinstva. Předseda Grammont, který tehdy působil v Toulouse, uvádí tento proslov ve svých dnes již zapomenutých Dějinách Francie; a tentýž Grammont z jakéhosi nepochopitelného předsudku tvrdí, že Vanini to všechno řekl spíše ^ješitnosti nebo ^ bázlivosti ne^ ^ vnitřního přesvědčení. Na čem může být založen tento velmi smělý a krutý názor předsedy Grammonta? Je zřejmé, že na základě své výpovědi měl být Vanini zproštěn obžaloby z ateismu. Ale k čemu došlo? Tento nešťastný kněz, cizinec, se pletl i do medicíny; našli u něj doma obrovskou ropuchu, kterou měl v nádobě s vodou; hned ho obvinili z čarodějnictví. Tvrdili, že tuto ropuchu uctívá jako boha; několika pasážím v jeho knihách dodali bezbožný ráz, což je velmi snadné a celkem běžné. Docílí se toho tak, že námitky se považují za odpovědi, že nějaká ne zcela jasná věta se zlomyslně vysvětlí, že do nevinného výrazu se přidá jed. Nakonec si nepřátelská klika na soudcích vynutila pro tohoto nebožáka rozsudek smrti. Aby tuto smrt vysvětlili, museli tohoto nešťastníka obvinit z nej strašnějších věcí. Mersenne, snad nejmenší z minimu [Mmšský řád, ustavený kolem roku 1435. Po%n. překl], došel ve svém šílenstvtí tak daleko, že uveřejnil, že Vanini se svými dvanácti apoštoly odešel ^ Neapole proto, aby všechny národy obrátil na ateismus. To je ale ubohé! Jak by mohl chudý kněz vydržovat dvanáct lidí? Jak by přesvědčil dvanáct Neapoliťanů k tak nákladnému cestování, aby s nasazením života šířili tak ohavnou a pobuřující doktrínu? Byl snad nějaký král tak mocný, aby si mohl dovolit dvanáct hlasatelů ateismu? Nikdo před Mersennem nevyslovil tak ohromný nesmysl. Avšak po něm jej opakovali, otrávili jím všechnu literaturu, včetně historických slovníků. A svět, který si potrpí na neobvyklé příběhy, této báchorce bez váhání uvěřil. I Bayle v Růdných úvahách mluví o Vaninim jako o ateistovi. Tohoto příkladu užívá ke zdůvodnění svého paradoxu, že společnost ateistů mů^e existovat, ujišťuje, že Vanini byl muž velmi 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 5 spořádaný a že se stal obětí svého filozofického přesvědčení. Bayle se v obou bodech mýlí. Z Dialogů, napsaných podle Erasmova vzoru, se od Vaniniho dozvídáme, že měl milenku jménem Isabella. V jeho literárních dílech se projevuje stejná nevázanost jako v jeho chování; ale ateista rozhodně nebyl. Sto let po jeho smrti učenec La Croze a ten, který přijal jméno Filaléthés, ho chtěli rehabilitovat; ale poněvadž nikoho nezajímá památka nešťastného Neapoliťana a velice špatného spisovatele, téměř nikdo tyto obrany nečte. (•■■)......... Jaký z toho všeho vyvodíme závěr? Ze ateismus je velmi zhoubná nestvůrnost u těch, kteří vládnou; že je právě takový u úředníků, kteří třeba i vedou řádný život, protože ze svých úřadů mohou proniknout až k těm, co jsou u moci; že není-li vyloženě škodlivý jako fanatismus, je téměř vždy osudný pro ctnost. Dodejme hlavně, že od dob, kdy filozofové uznali, že žádná rostlinka nevyklíči bez zárodku, žádný zárodek bez účelu atd. a že obilí nezvniká z hniloby, je ateistů méně než kdykoli předtím. Geometri, kteří nejsou filozofy, zavrhli konečnou příčinu, ale skuteční filozofové ji připoštějí; a jak řekl jeden známý autor, katecheta říká o bohu dětem a Newton ho dokazuje vědcům. 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 6 o/ Ľ Encyclopedic ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des metiers (vydávána 1751-1772) Ukázka převzata z: Encyclopedic, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des metiers, par un société de gens de lettres, uspořádali Denis Diderot a Jean le Rond d'Alembert, 1751-1772. [text online] vydal Robert Morrissey, University of Chicago, ARTFL Encyclopedic Project (Spring 2013 Edition), [citováno 3. 8. 2014]. Dostupné z . Formální charakteristika: Slovníkové heslo. ATHÉISME, s. m. (Métaphysiq) c'est ľopinion de ceux qui nient ľexistence ďun Dieu auteur du monde. Ainsi la simple ignorance de Dieu ne feroit pas ľathéisme. Pour étre chargé du titre odieux ďatheisme, il faut avoir la notion de Dieu, & la rejetter. Létat de doute n'est pas non plus ľathéisme formel : mais il s'en approche ou s'en éloigne, ä proportion du nombre des doutes, ou de la maniere de les envisager. On n'est done fonde ä traiter ďathées que ceux qui déclarent ouvertement qu'ils ont pris parti sur le dogme de ľexistence de Dieu, & qu'ils soutiennent la negative. Cette remarque est trěs-importante, parce que quantité de grands hommes, tant anciens que modernes, ont fort legerement été taxés d'athéisme, soit pour avoir attaqué les faux dieux, soit pour avoir rejetté certains argumens foibles, qui ne concluent point pour ľexistence du vrai Dieu. D'ailleurs il y a peu de gens, qui pensent toůjours conséquemment, surtout quand il s'agit d'un sujet aussi abstrait & aussi compose que ľest ľidée de la cause de toutes choses, ou le gouvernement du monde. On ne peut regarder comme veritable athée que celui qui rejette ľidée d'une intelligence qui gouverne avec un certain dessein. Quelque idée qu'il se fasse de cette intelligence ; la supposät-il matérielle, limitée ä certains égards, &c. tout cela n'est point encore ľathéisme. Ľathéisme ne se borne pas ä défigurer ľidée de Dieu, mais il la détruit entierement. J'ai ajouté ces mots, auteur du monde, parce qu'il ne suffit pas d'adopter dans son systéme le mot de Dieu, pour n'étre pas athée. Les Epicuriens parloient des dieux, ils en reconnoissoient un grand nombre ; & cependant ils étoient vraiement athées, parce qu'ils ne donnoient ä ces dieux aucune part ä ľorigine & ä la conservation du monde, & qu'ils les reléguoient dans une mollesse de vie oisive & indolente. II en est de merne du Spinosisme, dans lequel ľusage du mot de Dieu n'empéche point que ce systéme n'en 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románskych literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 7 exclue la notion. L'atheisme est fort ancien ; selon les apparences, il y a eu des aťhées avant Démocrite & Leucippe, puisque Platon (de Legib. pag. 888. edit. Serr.) dit en parlant aux aťhées de son terns. « Ce n'est pas vous seul mon fils, ni vos amis (Démocrite, Leucippe & Protagore) qui avez eu les premiers ces sentimens touchant les dieux : mais il y a toujours eu plus ou moins de gens attaqués de cette maladie ». Aristote dans sa Metaphysique assure que plusieurs de ceux qui ont les premiers philosophe, n'ont reconnu que la matiere pour la premiere cause de l'univers, sans aucune cause efficiente & intelligente. La raison qu'ils en avoient, comme ce philosophe le remarque, (lib. I. c. iij.) c'est qu'ils assuroient qu'il n'y a aucune substance que la matiere, & que tout le reste n'en est que des accidens, qui sont engendrés & corruptibles ; au lieu que la matiere qui est toůjours la méme, n'est ni engendrée, ni sujette ä étre détruite, mais éternelle. Les matérialistes étoient de véritables athées, non pas tant parce qu'ils hetablissoient que des corps, que parce qu'ils ne reconnoissoient aucune intelligence qui les můt & les gouvernät. Car d'autres Philosophes, comme Héraclite, Zenon, &c. en croyant que tout est materiel, n'ont pas laisse d'admettre une intelligence naturellement attachée ä la matiere, & qui animoit tout l'univers, ce qui leur faisoit dire que c'est un animal : ceux-ci ne peuvent étre regardés comme athées. L'on trouve diverses especes ďathéismes chez les anciens. Les principales sont 1'éternité du monde, l'atomisme ou le concours fortuit, l'hylopathianisme, & Phylozoisme, qu'il faut chercher sous leurs litres particuliers dans ce Dictionnaire. II faut remarquer que 1'éternité du monde n'est une espece ďathéisme que dans le sens auquel Aristote & ses sectateurs l'etablissoient, car ce n'est pas étre athée que de croire le monde co-éternel ä Dieu, & de le regarder comme un effet inseparable de sa cause. Pour 1'éternité de la matiere, je n'ai garde de la ranger parmi les systěmes des athées. Iis l'ont tous soutenue ä la vérité ; mais des Philosophes théistes l'ont pareillement admise, & l'epoque du dogme de la creation n'est pas bien assůrée. Voyez Creation. Parmi les modernes, il n'y a ďathéisme systématique que celui de Spinosa, dont nous faisons aussi un article séparé. Nous nous bornons ici aux remarques générales suivantes. 1°. C'est ä 1'athée ä prouver que la notion de Dieu est contradictoire, & qu'il est impossible qu'un tel étre existe ; quand méme nous ne pourrions pas démontrer la possibilité de Petre souverainement parfait, nous serions en droit de demander ä Pathée les preuves du contraire ; car étant persuades avec raison que cette idée ne renferme point de contradiction, c'est ä lui ä nous montrer le contraire ; c'est le devoir de celui qui nie ďalléguer ses raisons. Ainsi tout le poids du travail retombe sur Pathée ; & celui qui admet un Dieu, peut tranquillement y acquiescer, laissant ä son antagoniste le soin d'en démontrer la contradiction. Or, ajoutons-nous, c'est ce dont il ne viendra jamais ä bout. En effet, Passemblage de toutes les réalités, de toutes les perfections dans un seul étre, ne renferme point de contradiction, il est done possible ; & děs-la qu'il est possible, cet étre 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 8 doit nécessairement exister, l'existence étant comprise parmi ces réalités : mais il faut renvoyer ä Particle Dieu le detail des preuves de son existence. 2°. Bien loin ďéviter les difficultés, en rejettant la notion d'un Dieu, l'athee s'engage dans des hypotheses mille fois plus difficiles ä recevoir. Voici en peu de mots ce que l'athee est oblige d'admettre. Suivant son hypothese, le monde existe par lui-méme, il est indépendant de tout autre étre ; & il n'y a rien dans ce monde visible qui ait sa raison hors du monde. Les parties de ce tout & le tout lui-méme renferment la raison de leur existence dans leur essence, ce sont des étres absolument nécessaires, & il impliqueroit contradiction qu'ils n'existassent pas. Le monde n'a point eu de commencement, il n'aura point de fin ; il est éternel, & süffisant ä lui-méme pour sa conservation. Les miracles sont impossibles, & l'ordre de la nature est inalterable. Les lois du mouvement, les évenemens naturels, 1'enchaínement des choses, sont autant d'effets ďune nécessité absolue ; Tame n'a point de liberie. L'univers est sans bornes ; une fatalitě absolue tient lieu de Providence. (Voyez Wolf, Theolog. nat. tom. II. sect. II. chap, j.) C'est-lä, & non dans le systéme des théistes, qu'il faut chercher les contradictions ; tout en fourmille. Peut-on dire que le monde, considéré en lui-méme, ait des caracteres ďéternité qui ne se puissent pas trouver dans un étre intelligent ? Peut-on soutenir qu'il est plus facile de comprendre que la matiere se meut ďelle-méme, & qu'elle a forme par hasard & sans dessein le monde tel qu'il est, que de concevoir qu'une intelligence a imprimé le mouvement ä la matiere, & en a tout fait dans certaines vues ? Pourroit-on dire que l'on comprend comment tout ce qui existe a été forme par un mouvement purement méchanique & nécessaire de la matiere, sans projet & sans dessein d'aucune intelligence qui l'ait conduite ; & qu'on ne comprend pas comment une intelligence l'auroit pu faire ? II n'y a assurément personne qui, s'il veut au moins parier avec sincérité, n'avoue que le second est infiniment plus facile ä comprendre que le premier. II s'ensuit de-la que les athées ont des hypotheses beaucoup plus difficiles ä concevoir que celles qu'ils rejettent; & qu'ils s'eloignent des sentimens communs plutöt pour se distinguer, que parce que les difficultés leur font de la peine ; autrement ils n'embrasseroient pas des systěmes tout-ä-fait incompréhensibles, sous pretexte qu'ils n'entendent pas les opinions généralement recues. 3°. L'athee ne sauroit éviter les absurdités du progres ä l'infini. II y a un progres qu'on appelle rectiligne, & un progres qu'on appelle circulaire. Suivant le premier, en remontant de l'effet ä la cause, & de cette cause ä une autre, comme de l'oeuf ä la poule, & de la poule ä l'oeuf, on ne trouve jamais le bout ; & cette chaíne ďétres visiblement contingens, forme un tout nécessaire, éternel, infini. L'impossibilite d'une telle supposition est si manifeste, que les philosophes payens l'avoient abandonnée, pour se retrancher dans le progres circulaire. Celui-ci consiste dans certaines revolutions périodiques extrěmement longues, au bout desquelles les mémes choses se retrouvent ä la méme place ; & l'etat de l'univers est précisément tel qu'il étoit au méme moment de la periodě precedente. J'ai déja écrit une infinite de fois ce que j'ecris ä present, & je 1'écrirai 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 9 encore une infinite de fois dans la suite des revolutions éternelles de l'univers. Mais la méme absurditě qui détruit le progres rectiligne, revient ici contre le progres circulaire. Comme dans le premier cas on cherche inutilement, tantöt dans l'oeuf, tantöt dans la poule, sans jamais s'arreter, la raison süffisante de cette chaíne ďétres ; de méme dans celui-ci une revolution est liée ä l'autre : mais on ne voit point comment une revolution produit l'autre, & quel est le principe de cette succession infinie. Que Ton mette des millions ďannées pour les revolutions universelles, ou des jours, des heures, des minutes, pour l'existence de petits insectes ephemeres, dont Tun produit l'autre sans fin, c'est la méme chose ; ce sont toujours des effets enchaínés les uns aux autres, sans qu'on puisse assigner une cause, un principe, une raison süffisante qui les explique. 4°. On peut aussi attaquer Pathéisme par ses consequences, qui, en sappant la religion, renversent du méme coup les fondemens de la morale & de la politique. En effet l'atheisme avilit & degrade la nature humaine, en niant qu'il y ait en eile les moindres principes de morale, de politique, ďéquité & ďhumanité : toute la charitě des hommes, suivant cet absurde systéme, toute leur bienveillance, ne viennent que de leur crainte, de leur foiblesse, & du besoin qu'ils ont les uns des autres. L'utilite & le desir de parvenir, l'envie des plaisirs, des honneurs, des richesses, sont les uniques regies de ce qui est bon. La justice & le gouvernement civil ne sont des choses ni bonnes, ni desirables par elles-mémes ; car elles ne servent qu'ä tenir dans les fers la liberie de l'homme : mais on les a établies comme un moindre mal, & pour obvier ä 1'état de guerre, dans lequel nous naissons. Ainsi les hommes ne sont justes que malgré eux ; car ils voudroient bien qu'il fut possible de n'obeir ä aucunes lois. Enfin (car ce n'est ici qu'un échantillon des principes moraux & politiques de l'atheisme) enfin les souverains ont une autoritě proportionnée ä leurs forces, & si elles sont illimitées, ils ont un droit illimité de commander ; en sorte que la volonte de celui qui commande tienne lieu de justice aux sujets, & les oblige ďobéir, de quelque nature que soient les ordres. Je conviens que les idées de 1'honnéte & du deshonnéte subsistent avec 1'athéisme. Ces idées étant dans le fonds & dans 1'essence de la nature humaine, 1'athée ne sauroit les rejetter. II ne peut méconnoítre la difference morale des actions ; parce que quand méme il n'y auroit point de divinité, les actions qui tendent ä détériorer notre corps & notre ame seroient toůjours également contraires aux obligations naturelles. La vertu purement philosophique, qu'on ne sauroit lui refuser, en tant qu'il peut se conformer aux obligations naturelles, dont il trouve l'empreinte dans sa nature ; cette vertu, dis-je, a trěs-peu de force, & ne sauroit guere tenir contre les motifs de la crainte, de 1'intérét & des passions. Pour résister, sur-tout lorsqu'il en coute d'etre vertueux, il faut étre rempli de 1'idée d'un Dieu, qui voit tout, & qui conduit tout. L'atheisme ne fournit rien, & se trouve sans ressource ; děs que la vertu est malheureuse, il est réduit ä l'exclamation de Brutus : Vertu, sterile vertu, de quoi m'as-tu servi ? Au contraire, celui qui croit fortement qu'il y a un Dieu, que ce Dieu est bon, & que tout ce qu'il a fait & qu'il permet, aboutira enfin au bien de ses creatures ; un tel homme peut conserver sa vertu & 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 10 son integritě méme dans la condition la plus dure. II est vrai qu'il faut pour cet effet admettre Pidée des recompenses & des peines ä venir. II résulte de-lä que 1'athéisme publiquement professé est punissable suivant le droit naturel. On ne peut que desapprouver hautement quantité de procedures barbares & ďexécutions inhumaines, que le simple soupcon ou le pretexte ďathéisme ont occasionnées. Mais d'un autre coté l'homme le plus tolerant ne disconviendra pas, que le magistrát n'ait droit de réprimer ceux qui osent professer 1'athéisme, & de les faire périr méme, s'il ne peut autrement en délivrer la société. Personne ne révoque en doute, que le magistrát ne soit pleinement autorisé ä punir ce qui est mauvais & vicieux, & ä récompenser ce qui est bon & vertueux. S'il peut punir ceux qui font du tort ä une seule personne, il a sans doute autant de droit de punir ceux qui en font ä toute une société, en niant qu'il y ait un Dieu, ou qu'il se mele de la conduite du genre humain, pour récompenser ceux qui travaillent au bien commun, & pour chätier ceux qui l'attaquent. On peut regarder un homme de cette sorte comme l'ennemi de tous les autres, puisqu'il renverse tous les fondemens sur lesquels leur conservation & leur félicité sont principalement établies. Un tel homme pourroit étre puni par chacun dans le droit de nature. Par consequent le magistrát doit avoir droit de punir, non-seulement ceux qui nient l'existence ďune divinité, mais encore ceux qui rendent cette existence inutile, en niant sa providence, ou en préchant contre son culte, ou qui sont coupables de blasphemes formels, de profanations, de parjures, ou de juremens prononcés légerement. La religion est si nécessaire pour le soůtien de la société humaine, qu'il est impossible, comme les Payens l'ont reconnu aussi bien que les Chretiens, que la société subsiste si l'on n'admet une puissance invisible, qui gouverne les affaires du genre humain. Voyez-en la preuve ä l'article des athées. La crainte & le respect que l'on a pour cet étre, produit plus d'effet dans les hommes, pour leur faire observer les devoirs dans lesquels leur félicité consiste sur la terre, que tous les supplices dont les magistrats les puissent menacer. Les athées mémes n'osent le nier ; & c'est pourquoi ils supposent que la religion est une invention des politiques, pour tenir plus facilement la société en regie. Mais quand cela seroit, les politiques ont le droit de maintenir leurs établissemens, & de traiter en ennemis ceux qui voudroient les détruire. II n'y a point de politiques moins senses que ceux qui prétent l'oreille aux insinuations de 1'athéisme, & qui ont l'imprudence de faire profession ouverte d'irreligion. Les athées, en flattant les souverains, & en les prevenant contre toute religion, leur font autant de tort qu'ä la religion méme, puisqu'ils leur ötent tout droit, excepté la force, & qu'ils dégagent leurs sujets de toute obligation & du serment de fidélité qu'ils leur ont fait. Un droit qui n'est établi d'une part que sur la force, & de l'autre que sur la crainte, tot ou tard se détruit & se renverse. Si les souverains pouvoient détruire toute conscience & toute religion dans les esprits de tous les hommes, dans la pensée d'agir ensuite avec une entiere liberie, ils se verroient bien-töt ensevelis eux-mémes sous les mines de la religion. La conscience & la religion engagent tous les sujets : 1°. ä exécuter les ordres legitimes de leurs souverains, ou de la puissance legislative ä laquelle ils sont soůmis, lors méme qu'ils sont 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 11 opposes a leurs interets particuliers ; 2°. a ne pas resister a cette meme puissance par la force, comme saint Paul l'ordonne. Rom. ch. xij. v. 12. La religion est plus encore le soutien des Rois, que le glaive qui leur a ete remis. Cet article est tire des papiers de M. Formey, secretaire de l'Academie royale de Prusse. B/ Encyclopedic, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des metiers, par un société de gens de lettres, uspořádali Denis Diderot a Jean le Rond d'Alembert, 1751-1772. [text online] vydal Robert Morrissey, University of Chicago, ARTFL Encyclopedic Project (Spring 2013 Edition), [citováno 3. 8. 2014]. Dostupné z . 23/ Osvícenští myslitelé. Antologie starších románských literatur Sestavil J. Prokop. České Budějovice: Ústav romanistiky Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, 2014. Dostupné z: . 12