Josef Pekař Jeden z nejvýznamnějších žáků Jaroslava Golla, který se mu stal během jeho života největším mentorem a inspirací. Pekař byl kantorem, ale také významným autorem, který přinesl do historické vědy nové metody a také svůj osobitý pohled na historii. Život a studium Josef Pekař se narodil v Malém Rohozci roku 1870. Jeho rodina měla hospodářství a potýkala se ve velikých dluzích, které se staly problémem i pro samotného Pekaře. V letech 1876-1880 navštěvoval obecnou školu v Turnově, která silně ovlivnila počátky jeho studijního života. Už v 16 letech byl rozhodnut, že se stane historikem. Zapůsobila na něj především historicky hmotně ztvárněná krajina Českého ráje, která mu dala první impulsy romantického zájmu o dějiny. Po absolvování obecné školy, nastoupil mladý Pekař na Gymnázium v Mladé Boleslavi. Zde získal všeobecné vzdělání, které mu v jeho budoucí profesi neskutečně pomohlo. Především se naučil základům latiny, které ocenil při čtení listin. Co se týká historického vzdělání, tak v této oblasti Pekař na gymnáziu relativně strádal, protože jeho učitel dějepisu František Bareš nebyl osobou, která by ho svým výkladem zaujala, a Bareše vnímal spíše negativně. Vědeckého prohloubení se mu dostalo až na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze na podzim roku 1888, kde studoval obor dějepis-zeměpis. Nejvíce na něj působila postava Jaroslava Golla, který mu byl nejen učitelem a mentorem, ale také v mnoha ohledech s ním jednal jako se svým synem. Významně jeho práci ovlivnil také Antonín Rezek svým politickým interesem o novověké dějiny a byl mu podnětem k napsání díla o dějinách valdštejnského spiknutí. Během svého studia pracoval v městském archivu jako opisovač, díky čemuž se trénoval ve čtení latinských a českých listin a něco málo si také přivydělával literární prací. V roce 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název „Hrubá Skála“ se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Po absolvování filosofické fakulty v červenci 1892 se Pekař zapsal jako mimořádný posluchač právnické fakulty, kde si zapsal předměty týkající se právních dějin. V roce 1893 Pekař složil rigorózní zkoušku a poté si podal žádost o zahraniční stipendium. V práci s názvem Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Mezitím pracoval v redakci Ottova slovníku naučného, kde psal zeměpisná a dějepisná hesla. Později Gollovou a Rezkovou zásluhou získal Pekař ministerské stipendium v Erlangenu v roce 1894 a o pár měsíců později strávil také čas v Berlíně, kde se chtěl setkat s profesorem Lenzem, který se zabýval Valdštejnskou otázkou. Po skončení studií nastoupil nejprve jako suplující učitel na gymnázium v Mladé Boleslavi v květnu 1895 a poté od září 1895 suploval na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. Mimo své kantorské povinnosti se věnoval i ČČH, který nejdříve vedl s Jaroslavem Gollem a později vedoucí funkce byla převedena pouze na něj. Již 6. března 1897 úspěšně habilitoval prací Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630-1634) a stal se docentem rakouských dějin. V roce 1903 byl jmenován řádným profesorem, přednášel na Karlově univerzitě v Praze, později se stává děkanem a nakonec i rektorem Univerzity Karlovy. Josef Pekař zemřel 23. 1. 1937 v Praze. Dílo a názory Historické dílo Pekaře se nevyznačuje tematickou souvislostí, protože nikdy nesledoval pouze jednu linii. Odpovídalo totiž na historicko-badatelské a obecně národní potřeby. Hned v prvním velikém díle Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634 (1895) prokázal schopnost pronikavé analýzy pramenné a smysl pro sociálně psychologický výklad dějinné osobnosti. Potom se k tomuto tématu ještě vrátil v díle Bílá hora, její příčiny a následky (1921). Po díle o valdštejnské konspiraci se Pekař zabýval z potřeby učitelské o nejstarší hospodářské, sociální a ústavní dějiny české. Pekař se také věnoval kritickému rozboru svatováclavských legend, především legendy Kristiánovy. Prohlásil ji za pravou a vřadil ji jako nejstarší českou kroniku do 10. století. Pekařova teze v práci Nejstarší kronika česká (1903) vyvolala velký rozruch a horlivou diskuzi, protože vyvrátila mínění Dobrovského o Kristiánově legendě jako o padělku 14. století. Sporu se účastnili J. Kalousek a Fr. Vacek, z německé strany B. Bretholz. Pekař mezitím své argumenty propracovával a předložil je ve své práci Die Wenzels- und Ludmila- Legenden und die Echtheit Christians (1906). Svůj kritický pohled rozšířil na více legend, jako doklad o smýšlení a myšlení středověkého člověka. Po legendách se věnoval opět hospodářským a sociálním dějinám agrárním, jde však do doby bližší přítomnosti. Díky tomu vznikl ojedinělý diptych Knihy o kosti (I-II., 1909 a 1911). Roku 1912 vydává jako kritiku Masarykova nábožensky humanitního pojetí českých dějin dílo Masarykova česká filosofie. Kritika se prohloubila novými podněty za sporu o Pekařův výklad husitství a Jana Žižky po první světové válce v díle Smysl českých dějin (1929) a vyvrcholily v gnoseologickém výkladu dějinných činitelů v díle O periodizaci českých dějin (1932). V pozdějších příspěvcích se ptal po pojmu smyslu dějin a hledal jeho vymezení. Vytýká základní obsahové znaky dějinných period (doba románská, gotická atd.). Roku 1897 se ujal obrany české kultury proti nacionalistickým odsudkům německého historika Theodora Mommsena (Čechové jako apoštolové barbarství, 1879) a stejně po převratu odmítl výklady brněnského archiváře Bertolda Bretholze o odvěkém osídlení českých zemí Němci. Přivítal jako historik vznik československého státu, ačkoli byl zastáncem Rakouska-Uherska. Obavy z poválečného radikalismu, odpor proti revolučním řešením se zpředmětnily v Pekařových názorech na husitství v díle Žižka a jeho doba o čtyřech svazcích (1927-1933). Vyzvedal husitskou revoluci v dějinách lidského pokroku, řadil ji vedle Fr. revoluce a hodnotil v ní první projevy náboženské a politické svobody. Konečný rezultát vyzněl tak, že revoluce byla spíše ke škodě, odmítá však, že by Bílá hora byla nutným a logickým vyústěním české duchovní vzpoury husitské. Nejvýznamnější díla Nejstarší kronika česká (1903), České katastry 1654–1789 (1915) Bílá Hora: její příčiny a následky (1921), Tři kapitoly z boje o Sv. Jana Nepomuckého (1921), Světová válka (1921), O smyslu českých dějin (1929), Žižka a jeho doba I–IV. (1927-1933) Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634 (1934), Masarykova česká filosofie Použitá literatura Hanzal, Josef: Josef Pekař: Život a dílo, Praha, 2002. Kalista, Zdeněk: Josef Pekař, Praha 1994. Kutnar, František – Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997.