Petra Černá UČO: 447604 LEGENDY Slovo legenda pochází z latiny a znamená - to, co má být čteno. Je to základní hagiografický útvar (hagios = svatý, grafó = píši). Ve středověku patří k nejčastějším a nejrozšířenějším literárním projevům (předčítaly se i v liturgii). Patří do oficiální literatury, některé z nich vznikaly i účelově (např. kanonizační řízení). V legendách je patrný čím dál více se zvětšující lidový prvek (zaměření na ctnosti světce a na neuvěřitelné zázraky), ten má za následek schematičnost. Legenda obvykle obsahuje čtyři části: život světce, jeho umučení, zázraky a přenesení těla. U legend bylo důležitější náboženské povznesení a morální poučení než historická fakta, proto musí být podrobeny důkladnému kritickému zkoumání. Cyrilometodějské legendy Legendy týkající se svatých Konstantina a Metoděje a jejich působení na Velké Moravě. Moravsko-panonské legendy (Život Konstantinův a Život Metodějův) Psány jsou staroslověnsky. Vznikly jako obrana díla světců (užití staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka). Pocházejí z konce 9. století, dochovaly se nám však pouze pozdější opisy. Legendy pojednávají o mládí obou bratří, jejich církevních i světských kariérách, působení na Moravě a úmrtí. Obě památky spolu souvisí po věcné stránce - Život Metodějův pomíjí události, o kterých podrobněji pojednává Život Konstantinův. Autoři obou Životů jsou neznámí, původce Života Metodějova je nejspíše jeho učedník (uvažovalo se o Klimentu Velikém či Gorazdu), u Života Konstantinova se zvažoval Kliment Veliký či dokonce Metoděj. Václavské a Ludmilské legendy Patří k nejrozsáhlejší skupině hagiografických památek českého středověku. Většina z nich je psána latinsky. Na svatováclavských legendách je nejvíce patrný vývoj legendy – sv. Václav je nejprve zobrazován jako mnich (10. století), později jako rytíř (12.-13. století) a poté jako vzorný panovník (v souvislosti s proměnou společnosti). První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Život knížete Václava) Vznikla v polovině 10. stol., autor nejspíše čerpal ze starší legendy, která se ale nedochovala. Crescente fide (Šíření víry) Existuje ve dvou redakcích – starší pochází z Bavorska (z této verze vychází další hagiografie), česká vznikla později s použitím Kristiánovy legendy. Legenda Grumpoldova Jedná se o rozšířené zpracování Crescente fide, rovněž nepochází z českého prostředí. Autorem je Grumpold, biskup v italském Mantově. Doplněný překlad do staroslověnštiny vznikl kolem roku 1000 a nazývá se Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (legenda Nikolského). Legenda Vavřincova Pochází z 11. století, sepsána mnichem Laurentiem z Montecassina, podnícena snahou získat souhlas ke zřízení arcibiskupství v Praze. Fuit in provincia Boemorum (Stalo se v zemi Čechů) Výchozí text svatoludmilský, nedochovaná předloha nejspíše sepsána staroslověnsky. Pochází z Řezna. Legenda Kristiánova = Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius (Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily) Prologem se řadí do 10. stol., některými historiky (Dobrovský aj.) je ale považována za falzum ze 12. nebo 14. století. K autorství se hlásí Kristián (Křišťan), který byl patrně benediktinský mnich v břevnovském klášteře a důvěrník sv. Vojtěcha. Samotné jeho jméno není zcela jasně vykládáno, proto se někdy používá název tzv. Kristián. Kristiánova legenda je nejrozsáhlejší ze známých Václavských a Ludmilských textů, autor používal vyspělý styl. Rukopisy objevili Jan Tanner (1659 v Praze) a Bohuslav Balbín (1664 v Třeboni). V díle je zřejmá znalost dřívějších textů a to Crescente fide, Grumpoldovy legendy a Fuit in provincia Boemorum. Obsah: 1., 2. kapitola – počátky křesťanství v Čechách a na Moravě, působení sv. Cyrilu a Metoděje na Moravě, křest knížete Bořivoje a jeho družiny, obhajoba slovanské liturgie 3. - 5. kapitola – zásluhy Ludmily na zavádění křesťanství, její umučení a přenesení těla 6. - 10. kapitola – život a umučení sv. Václava, pohřeb a pozdější přenesení, zázraky nového světce Vojtěšské legendy Svatovojtěšské legendy jsou psány pouze latinsky. Legenda Canapariova Označována jako Vita prior (Život první též „římský“). Za autora je nejpravděpodobněji považován Jan Canaparius, mnich a opat kláštera na Aventině v Římě. Jiní ale za autora pokládají papeže Silvestra II. nebo Vojtěchova příbuzného Radima-Gaudentia, nověji se uvažuje o možném vztahu k lutyšskému biskupu Notkerovi. Legenda existuje ve třech redakcích – A,B (obě aventinské) a C (montecassinská). Její vznik se klade do roku 999 (velmi krátce po Vojtěchově smrti). Bruno z Querfurtu, Život sv. Vojtěcha Zvaná Vita altera (Život druhý též „saský“). Autor Bruno z Querfurtu – Vojtěchův spolužák v Magdeburgu, kaplan císaře Otty III. a mnich aventinského kláštera v Římě, společně s Vojtěchem zahynul mučednickou smrtí na misii v Prusku. Legendu zpracoval ve dvou verzích – Vita longior (1004 v Uhrách) a Vita brevior (1008 v Polsku), verze se liší vypouštěním částí textu. Bruno čerpá z Canapariova legendy, dále používá ústní svědectví Radla-Anastasia (Vojtěchův vychovatel, pozdější uherský arcibiskup). Verše o umučení svatého Vojtěcha – Versus de passione sancti Adalberti Básnická skladba, nejspíše se jedná o zpracování Canapariovy legendy. Autor ani doba vzniku není přesně známa. Použitá literatura a prameny: BARTOŇKOVÁ, Dagmar a kol.: Magnae Moraviae Fontes Historici II. Brno 1967, s. 57-115, 134-163. HAVLÍK, Lubomír E.: Kronika o Velké Moravě. Brno 2013, s. 40-41. LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav: Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha 1978. NECHUTOVÁ, Jana: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Brno 1997, s. 36 –57. K dalšímu čtení: KRÁLÍK, Oldřich: Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha 1976. KRÁLÍK, Oldřich: Nejstarší legendy Přemyslovských Čech. Praha 1969.