Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. K vyd. připravil,
přeložil a pozn. opatřil Jaroslav Ludvíkovský. Praha 1978, s. 16-21, kap. 2.


Ale Slované čeští, usazení pod samým Arturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný
uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná
zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak
pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej
obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a
důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku
hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku.

A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu
řečeném knížeti vládce neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce vytvořeným a nečistým démonům a
bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu
těchto knížat, jménem Bořivojovi.

Skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké
záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho
laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi
křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý mu
řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající a nestydíš
se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději
chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti.“ On pak řekl: „V jaké nebezpečenství
bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého by mi přineslo náboženství křesťanské?“ „Jestliže se
zřekneš model a démonů v nich sídlících,“ pravil biskup Metoděj, „staneš se pánem pánů svých a
všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako
převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.“ I řekl Bořivoj: „Jestliže tomu tak
jest, co překáží, abych byl pokřtěn? “Nic“, pravil biskup, „jen buď hotov z celého srdce věřiti
v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele,
osvětitele všech věřících, nejenom pro blaho světa, ale i pro spásu své duše, aby sis získal
slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti.“ Tímto a
podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmout milost křtu, i
vrhnuv se s celou svou družinou na zem k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez
prodlení stalo. Nač třeba více slov? Druhého dne poučil vévodu i s třiceti průvodci, kteří s ním
přišli, o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřadný půst, obrodil je přeposvátným
pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby
se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha. Navrátivše se pak domů,
usadili řečeného kněze na hradisku, jeho jméno bylo Hradec, a založili tam kostel ke cti
blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu Pánu
získávajíce.