Letopis Vincenciův a Jarlochův. Přel a k vyd . připravil František Heřmanský, předmluva Zdeněk
Fiala. Praha 1957 (= Živá díla minulosti 13).


Letopis Vincencia, kanovníka kostela pražského. In: Kosmův letopis český s pokračovateli Fontes
rerum Bohemicarum II. Vyd. Josef Emler. Praha 1874, s. 414-415.


Léta od vtělení Páně 1145 moravský biskup pan Jindřich podnikl s knížetem Otou zbožnou pouť do
Říma; u brány zemské se s ním setkal Konrád Moravský, předstíraje mír a přátelství, a pokorně ho
prosil, aby jeho prostřednictvím mohl dosáhnouti milosti pana vévody Vladislava. A tak u celnice
úsobrnské před kostelem ho velmi sladkou řečí úskočně klamal, že podle jeho rady učiní vše, co by
vedlo k míru, a vrátil se do svého sídla.

Ale hned v prvním tichu nočním se ozbrojí se svými zločinnými společníky jako proti nepříteli
brněním a ostatními válečnými nástroji a tak vytáhne na svého svrchuřečeného pastýře, aby ho buď
zabil, nebo zajal. Když však již přitáhli k samé vsi, kde biskup klidně v pokoji spal, bránil jim
tam jen potok, který bylo dosti těžko přejít; tu jeden jako z vnuknutí Páně na znamení, aby mohl
svrchuřečený biskup uniknout, zapěl válečnou píseň. Nejdříve ji uslyšel Mukar, mnich šedého řádu,
jenž vzbudil biskupa zachovávajícího mlčení a volal, aby rychle utekl smrti; a někteří zbožní
mužové z jeho družiny ho zabalili jen do kožešin, jimiž byl přikryt, obuli do prostých škorní a
pomohli mu přes plot u domu. Poodešel jen kousek odtud a modle se schoval se v křoví a sněhových
závějích.

Vetřelci pak prudkým náporem vrazili do jeho ložnice a našli tam některé řeholní kanovníky téhož
řádu a jednoho z nich, jménem Lukáše, posekali meči, pokládajíce ho za biskupa. Když však zjistili,
že to není on, silně jej zfackovali a zpolíčkovali, oloupili ho i ostatní bratry a zanechali ho
položivého. Někteří pak obklíčili dvůr s pochodněmi, aby (biskup) nemohl uniknout, přičemž mu koně
šlapali po rukou, a sypali na něj hořící jiskry z pochodní, ale v křoví ho neuviděli, protože ho
anděl z nebe chránil.

Vůdce zločinného vojska pak rozkázal spálit domy, aby uhořel, kdyby byl někde v úkrytu schován.
Když však zvěděli, že vyvázl, sebrali peníze, které měl na cestu do Říma, vyloupili jeho kapli,
uloupili cestovní i válečné koně bojovníků i potahy poddaných a obrali jejich majitele, každý jak
mohl. A potom, jako by dobyli šťastného vítězství, rozdělali uprostřed dvora převeliký oheň, a
stojíce okolo svého vůdce, občerstvovali se po tak veliké námaze z rozličných číší, které tam
našli, a pak velmi smutně odtamtud odtáhli, protože nedosáhli splnění svých přání.

Kdyby byl dobrý pastýř z rukou svých oveček takto nevyvázl, byl by výsledek ukázal, jakou lásku
k němu jeho ovečky chovají. Ale jeden sedlák hledal o půlnoci své voly a přišel k místu, kde se
řečený biskup skrýval, a tu biskup po tolika úzkostech poznal, že je to jeden z jeho čeledi,
potichu na něho zavolal a poprosil ho, aby mu pokud možno přivedl svého otce, jménem Gvozdlu,
s nějakým vozíkem nebo dobytčetem.

Ten to vskutku oznámil otci, i smilovali se nad svým pánem a z lítosti přivedli mezka, kterého
měli. A protože prosil, aby ho co nejrychleji vyvedli ze země, obalili tak velikému pánu nohy místo
holínek senem, oblékli ho do svých selských šatů, posadili na mezka a s velikou námahou ho převedli
cestou necestou a nejhoršími sněhovými závějemi až do Litomyšle. A tak unikl dobrý muž, chráněn
pravicí Boží, rozličným nebezpečenstvím smrti.

…

Léta od vtělení Páně 1146 svrchuřečený biskup přednesl panu Vladislavovi stížnost na úklady, jež
proti němu nastrojili, a odebral se z téhož důvodu do Říma; tam předložil panu papeži Eugenici v té
věci žalobu a dostal list, že sám papež dal Konráda do klatby. Přinesl jej do Čech a v Praze
vyhlásil jménem papeže i svým klatbu nad ním i jeho pomocníky.