Etymologie V
29. Okamžik a hodina
29. DE MOMENTIS ET HORIS
(1) Tempora autem momentis, horis, diebus, mensibus, annis, lu-stris, saeculis, aetatibus dividuntur. Momentum est minimum atque angustissimum tempus, a motu siderum dictum. (2) Est enim ex-tremitas horae in brevibus intervallis, cum aliquid sibi cedit atque succedit. Hora Graecum nomen est, et tarnen Latinum sonát. Hora enim finis est temporis, sicut et ora sunt finis maris, fluviorum, vestimen torům.
29. OKAMŽIK A HODINA
(1) Čas se dělí na okamžiky, hodiny, dny, měsíce, roky, pětiletí, věky a období. Okamžik (momentům) je nejmenší a nejkratší úsek času a říká se mu tak podle pohybu (motus) hvězd. (2) Je to nejmenší jednotka hodiny, která sestává z krátkých časových rozmezí: jeden okamžik odeznívá, aby na jeho místo nastoupil další.173 Hodina (hora) je řecké slovo, ale v latině zní stejně. Hodina je totiž mezník času, stejně jako slovo ora znamená okraj moře, břeh řeky či lem šatů.174
30. DE DIEBUS
(1) Dies est praesentia solis, si ve sol supra terras, sicut nox sol sub terris. Ut enim dies aut nox sit, causa est aut supra terram sol, aut sub terris. Dies legitimus viginti quattuor horarum, usque dum dies et nox špatia sui cursus ab oriente usque ad alium orientalem solem caeli volubilitate concludat. Abusive autem dies unus est spa-tium ab oriente sole usque ad occidentem. (2) Sunt autem diei špatia duo, interdianum atque nocturnum; et est dies quidem horarum viginti quattuor, spatium autem horarum duodecim. (3) Vocatus autem dies a parte meliore. Unde et in usu est, ut sine commemoratio-ne noctis numerům dicamus dierum, sicut et in lege divina scriptum est: „Factum est vespere et mane dies unus." (4) Dies secundum Aegyptios inchoat ab occasu solis, secundum Persas ab ortu solis, secundum Athenienses a sexta hora diei, secundum Romanos a me-
30. DNY
(1) Den je, když je Slunce na obloze a ozařuje zemi z výšky, zatímco v noci je pod zemí. Zda je totiž den či noc, záleží na tom, zda se Slunce nachází nad zemí nebo pod ní. Pravidelný den trvá dvacet čtyři hodiny a končí tehdy, když den a noc uzavřou na nebeské klenbě svoji okružní dráhu od východu Slunce k východu následujícímu. Není tedy správné, jestliže je za den považován úsek od východu až po západ Slunce. (2) Den se totiž dělí na dva úseky, denní a noční; den trvá dvacet čtyři hodiny, jeden úsek však dvanáct hodin.175 (3) Den dostal název podle své příjemnější části. Proto je zvykem, že udáváme počty dnů, aniž bychom se zmiňovali o noci, jak je psáno i v Božím zákoně: „Byl večer a bylo jitro, den první."176 (4) Podle Egypťanů den začíná západem Slunce, podle Perša-nů východem, podle Athéňanů šestou hodinou ranní, podle Římanů o půlnoci.177 Této době se říká kuropění (gallicinium), protože ko-
173 Isidor se zde přidržuje Augustina, který charakterizuje momentům jako nejmenší časovou jednotku, srv. De doctr. Christ. 11,22,34 (PL 34,52). Na jiném místě (Etymol. XIII,2,3) však Isidor cituje Augustinovu teorii o „atomu času", tj. nejmenší, nedělitelné časové jednotce, srv. Augustin, Serm. de diver. 365,17 (PL 39,1625). Jak upozorňuje A. Borst, Die karo-lingische Kalenderreform, str. 566, v pozdějším komputu irského anonyma je citováno dnes ztracené místo z Isidora, kde Isidor uvádí jako menší než momentům časovou jednotku minutum.
174 Jak Isidor správně uvádí, lat. hora je přejímka z řeckého íúqgl (hóra), „hodina", kterou Římané začali používat současně se zavedením chrono-
metrů (slunečních hodin) ve 3. stol. př. Kr. S latinským subst. ora, „kraj", „břeh", žádnou etymologickou souvislost nemá.
175 Čtyřiadvacetihodinový den se nazývá den občanský nebo kalendářní, astronomický termín zní den sluneční. Ve středověku se nazýval celý nebo přirozený, církevní termín zněl dies legitimus (ustanovený den). Srv. M. Bláhová, Historická chronologie, str. 72.
176 Gn 1,5.
177 Pasáž byla doslova převzata ze Servia, In Verg. Aen. V,738. Srv. též Gellius; Noctes Att. 11,2.
110
111
Etymologie V
30. Dny
dia nocte. Unde et tunc gallicinium est, quorum vox diei ostendit praeconium, quando et mesonyctius afflatus fit.
(5) Dies dicti a diis, quorum nomina Romani quibusdam side-ribus sacraverunt.
Primum enim diem a Sole appellaverunt, qui princeps est omnium siderum, sicut et idem dies caput est cunctorum dierum. (6) Secundum a Luna, quae Soli et splendore et magnitudine proxima est et ex eo mutuat lumen. Tertium ab Stella Martis, quae Vesper vo-catur. Quartum ab Stella Mercurii, quam quidam candidum circulum dicunt. (7) Quintum ab Stella Iovis, quam Phaethontem aiunt. Sex-tum a Veneris Stella, quam Luciferům asserunt, quae inter omnia sidera plus lucis habet. Septimus ab Stella Saturni, quae sexto caelo locata triginta annis fertur explere cursum suum. (8) Proinde autem ex his septem stellis nomina dierum gentiles dederunt, eo quod per eosdem aliquid sibi effici existimarent, dicentes habere a Sole spi-ritum, a Luna corpus, a Mercurio ingenium et linguam, a Venere voluptatem, a Marte sanguinem, a love temperantiam, a Saturno humorem. Talis quippe extitit gentilium stultitia, qui sibi finxerunt tam ridiculosa figmenta.
(9) Apud Hebraeos autem dies prima una sabbati dicitur, qui apud nos dies dominicus est, quem gentiles Soli dicaverunt. Se-cunda sabbati secunda feria, quem saeculares diem Lunae vocant. Tertia sabbati tertia feria, quern diem illi Martis vocant. Quarta sabbati quarta feria, qui Mercurii dies dicitur a paganis. (10) Quinta sabbati quinta feria est, id est quintus a die dominico, qui apud gentiles Iovis vocatur. Sexta sabbati sexta feria dicitur, qui apud eosdem paganos Veneris nuncupatur. Sabbatum autem septimus a dominico dies est, quern gentiles Saturno dicaverunt et Saturni nominaverunt.
178 V latině netypické řecké slovo pro půlnoční vítr, mesonyctius, se vyskytuje jen u Isidora. Mylná je domnénka, že Egypťané začínali den západem Slunce. Egyptský den začínal stejně jako perský východem Slunce. Srv. M. Bláhová, Historická chronologie, str. 279.
179 Lat. subst. dies, „den", sice není odvozeno od subst. deus, „bůh", nicméně obě slova vycházejí z téhož indoevr. kořene *dei-\ srv. Ernout-Meillet, s. v. deus, dies.
180 Isidor se zde dopustil přehmatu, když ztotožnil Mars a Venuši, jinak nazývanou též Večernice nebo Jitřenka.
krhání kohouta ohlašuje den ve chvíli, kdy se zvedá i půlnoční vánek.178
(5) Jméno obdržel den (dies) od bohů (dii), jejichž jména Římané přiřkli některým hvězdám.179
První den v týdnu totiž nazývali podle Slunce, které je knížetem všech hvězd, stejně jako je tento den nejhlavnější ze všech dní. (6) Druhý den v týdnu dostal název podle Měsíce, který se nejvíce blíží Slunci jasem a velikostí a čerpá z něho světlo. Třetí den podle Mar-tovy hvězdy, které se také říká Večernice.180 Den čtvrtý podle hvězdy Merkur, kterou někteří nazývají bílý kruh. (7) Pátý den podle hvězdy Jupiter, které říkají Faethón. Šestý podle Venušiny hvězdy, zvané též Jitřenka, která je nejjasnější ze všech hvězd. Sedmý podle hvězdy Saturn, která se nachází v šestém nebi a prý urazí svou oběžnou dráhu za třicet let.181 (8) Pohané přidělili dnům názvy těchto sedmi hvězd, protože se domnívali, že tím od nich něco získají; Slunce prý poskytuje ducha, Měsíc tělesnou sílu, Merkur vynalézavost a výřečnost, Venuše smyslnost, Mars krev, Jupiter vyrovnanost a Saturn tělesné šťávy. Pošetilost pohanů totiž dosahovala takového stupně, že si vymýšleli tak směšné báchorky.182
(9) Naproti tomu Židé nazývají den, který zahajuje týden, dnem prvním po sabatu, jenž u nás odpovídá dnu Páně, tedy neděli, kterou pohané zasvětili Slunci. Den druhý je druhý den po sabatu, který pohané nazývají dnem Měsíce. Den třetí je třetí den po sabatu, u pohanů den Martův. Den čtvrtý je čtvrtý den po sabatu, který se u pohanů nazývá Merkurův. (10) Den pátý je pátý den po sabatu, tedy pátý od neděle, a ten pohané nazývali Jupiterův. Den šestý je šestý den po sabatu, u pohanů den Venušin. Avšak sedmý den od neděle je sabat, který pohané zasvětili Saturnovi a říkali mu den Saturnův.
181 Všechny etymologie názvů dní uvádí Isidor správně. Latinské názvy dní v týdnu zněly: dies Solis (neděle), dies Lunae (pondělí), dies Martis (úterý), dies Mercurii (středa), dies Iovis (čtvrtek), dies Veneris (pátek) a dies Saturni (sobota). Srv. Isidor, De nat. rerum. 3,2; J. Fontaine, Isidore de Seville et la culture classique, str. 514. O sedmi vesmírných nebesích, která přiřazuje k jednotlivým planetám, mluví Isidor také v Etymol. 111,32,2.
182 Srv. Platón, Tim. 35; Servius, In Verg. Aen. VI.714; 11,51. V Isidorově postoji se jasně zrcadlí křesťanský odpor k astrologii, kterému dává průchod mimo jiné v Etymol. 111,27,2.
112
113
Etymologie V
30. Dny
Sabbatum autem ex Hebraeo in Latinům requies interpretatur, eo quod Deus in eb requievisset ab omnibus operibus suis. (11) Melius autem in vocabulis dierum de ore Christiano ritus loquendi eccle-siasticus procedit. Tamen si quem forte consuetudo traxerit, ut illud exeat ex ore, quod inprobat corde, intellegat illos omneš, de quorum nominibus appellati sunt hi dies, homines fuisse. Et propter benefi-cia quaedam mortalia, quia plurimum potuerunt et eminuerunt in hoc saeculo, delati sunt eis ab amatoribus suis divini honores et in diebus et in sideribus; sed primům a nominibus hominum sidera nuncupata et a sideribus dies sunt appellati.
(12) A fando autem feriae nuncupatae sunt, quod sit in eis nobis tempus dictionis, id est in divino vel humano officio fan. Sed ex his festos dies hominum causa institutes, feriatos divinorum sacrorum.
(13) Partes diei tres sunt: mane, meridies et suprema. (14) Mane lux matura et plena, nec iam crepusculum. Et dictum mane a mano; manum enim antiqui bonum dicebant. Quid enim melius luce? Alii mane aestimant vocari a Manibus, quorum conversatio a luna ad terram est. Alii putant ab aere, quia manus, id est rams, est atque perspicuus. (15) Meridies dicta quasi medidies, hoc est medius dies, vel quia tunc purior dies est; merum enim purum dicitur. In toto enim die nihil clarius meridie, quando sol de medio caelo rutilat et omnem orbem pari claritate inlustrat. (16) Suprema est postrema
183 Srv. hebr. sabat, „ustat s prací"; srv. Gn 2,2-3.
184 O tomto problému mluví už Augustin, Enarr. Psalm. 71,17 (PL 36,910). Nežádoucí pohanské názvosloví přežívalo v běžné mluvě, jak je patrno, ještě za Isidorových časů.
185 Subst. feriae (< *fesiae) se slovesem fari, „mluvit", etymologicky nesouvisí; dále uvedená adjektiva, festus a feriatus, však skutečně odvozeninami od subst. feriae jsou. Je třeba rozlišovat mezi tzv. dies fasti (soudní dny, od subst. f as, „mravní zákon") a dies festi (dny náboženských slavností); srv. Ernout-Meillet, s. v. feriae. Isidor toto rozlišení udal také na jiném místě: dies fasti byly soudní dny, jejichž jméno bylo odvozeno od slova fasces, „pruty" (spolu se sekyrami odznaky úřední moci liktorů), kdežto dies festi byly vyhrazeny náboženským záležitostem; srv. Etymol. VI,8,8 {dies fasti) a VI, 18,1-21 (dies festi). Srv. též A. Borst, Die karolingische Kalenderreform, str. 41.
186 Totéž opakuje Isidor v Etymol. VIII,11,100. Podle staré představy světlo nepřicházelo shůry, nýbrž vzlínalo z podzemí spolu s tím, jak vychá-
Sabat, slovo, které latina převzala z hebrejštiny, znamená „odpočinek", protože toho dne Bůh spočinul po veškeré vykonané práci.183 (11) Ukazuje se však jako lepší, jestliže se křesťanský mluvčí při označení dní přidržuje církevního zvyku.184 Kdyby se však někdo silou zvyku nechal strhnout a vyletělo by mu z úst něco, co v duchu neschvaluje, nechť si uvědomí, že všichni ti, jejichž jmény byly nazvány tyto dny, byli lidé. Pro nepopiratelné, avšak lidské zásluhy, pro jejich velkou moc a výlučnost na tomto světě jim jejich obdivovatelé poskytli božské pocty v názvech dnů a hvězd; nejprve byly jmény lidí nazvány hvězdy a tyto názvy hvězd se přenesly na dny.
(12) Název svátků (feriae) je odvozen od slovesa fari (mluvit), protože v těchto dnech máme čas věnovat se rozmluvám, tedy připomenout si slovem náboženské povinnosti i lidské závazky. Mezi svátečními dny rozlišujeme dny slavené na počest lidí (dies festi) a dny vyhrazené pro bohoslužby (diesferiati).1*5
(13) Den se dělí na tři části: ráno, poledne a večer. (14) Po šeru se ráno rozední a světlo je již plné a jasné. Slovo ráno (mane) je odvozeno od slova manum, neboť to je starodávný výraz pro dobro. Co je totiž lepšího než světlo? Podle jiného názoru slovo vzniklo podle Mánů, kteří přebývají mezi Měsícem a zemí.186 Další se domnívají, že je slovo odvozeno od vzduchu, protože je dobrý (manus), to jest řídký a také průzračný. (15) Slovo poledne (meridies) vzešlo jakoby ze slova medidies označujícího polovinu dne (medius dies), anebo z toho, že tou dobou je den čistší; merum totiž znamená čisté (purum). Neboť za celý den není jasnější doby, než je poledne, kdy zlatavé slunce září uprostřed nebe a zalévá stejnoměrným světlem celý svět.187 (16) Večer (suprema) je poslední část dne, kdy Slunce obrá-
želo Slunce, které zde nocovalo. To je patrno z formulace Varrona, De lin-gua Lat. VI,4: Diei principium mane, quod tum manat dies ab oriente. („Počátku dne se říká mane, potože tehdy vyvěrá světlo od východu.") Od Mánů odvozovali slovo Macrobius, Saturn. 1,3,13, a Festus, De verb. sig-nif. 135,26. Ernout-Meillet, s. v. mane, stejně jako Isidor, odvozují slovo od archaického adj. manus, „dobrý".
187 Z uvedených etymologií je správná první: subst. meridies je podle Ernouta-Meilleta, s. v. meridies, utvořeno z lok. meridie < *mediei die, s disimilací d-d > r-d; srv. Isidor, Etymol. XIII, 1,6. Záměnu hlásek rad předpokládal Isidor např. i u slova precarium < precadium (viz výše Etymol. V,25,17). O etymologii se zmiňuje řada autorů, není tedy možno roz-
114
1 i
115
Etymologie V
31. Noc
pars diei, quando sol cursum suum in occasum vertit: dicta quod superest ad partem ultimam diei. (17) Serum vocatum a clausis seris, quando iam nox venit, ut unusquisque somno tutior sit. (18) Hodie quasi hoc die; et quotidie, non cotidie, ut sit quot diebus. (19) Cras, quod est postea. (20) Hesternum est pridie; et dictum hesternum ab eo, quod iam dies ipse sit a nobis extraneus et praetereundo alienus. (21) Pridie autem quasi priori die. (22) Perendie, id est per ante diem, vel in antecessum, id est prius.
31. DE NOCTE
(1) Nox a nocendo dicta, eo quod oculis noceat. Quae idcirco lunae ac siderum lucem habet, ne indecora esset, et ut consolaretur omnes nocte operantes, et ut quibusdam animantibus, quae lucem sous ferre non possunt, ad sufficientiam temperaretur. (2) Noctis autem et diei alternatio propter vicissitudinem dormiendi vigilan-dique effecta est, et ut operis diurni laborem noctis requies temperet. (3) Noctem autem fieri, aut quia longo itinere lassatur sol, et cum ad ultimum caeli spatium pervenit, elanguescit ac tabefactus efflat suos ignes; aut quia eadem vi sub terras cogitur, qua super terras pertulit lumen, et sic umbra terrae noctem facit. Unde et Vergilius:
.....ruit Oceano nox,
involvens umbra magna terramque polumque."
hodnout, kterým z nich se Isidor nechal inspirovat. Srv. Varro, De lingua Lat. VI,4, Macrobius, Saturn. 1,3,14, Cicero, Orat. 157 aj.
188 Subst. suprema, v běžném významu „poslední věci", „smrt", zde ve smyslu „podvečer", je odvozeno od superlativu lat. adj. superus, tedy sup-remus, „nejvyšší", „poslední", nikoliv od slovesa superesse, „zbývat", jak se domnívá Isidor.
189 Isidor odvozuje slovo sérum, „soumrak", od subst. sera, „závora"; Ernout-Meillet, s. v. sera, sérum, však jeho domněnku nepotvrzují.
190 Isidorova etymologie je v zásadě správná, adv. cotidie, „každodenně", je složenina, jejíž první člen tvoří adj. utvořené od adv. quot, „kolik", a druhým členem je subst. dies, „den"; srv. Ernout-Meillet, s. v. cottidie.
cí svůj běh k západu: název vznikl proto, že právě jen večer zbývá {superest) do konce dne.188 (17) Slovo soumrak {sérum) je odvozeno od petlic {serae), za které se zavíráme, abychom spali bezpečněji, když se snese noc.'89 (18) Dnes {hodie) znamená tohoto dne (hoc die). „Denně" se řekne quotidie, nikoli cotidie, a znamená „den co den" {quot diebus).190 (19) Zítra {cras) je to, co následuje po dnešku. (20) A včera je předešlého dne (pridie); včerejšku se říká hesternum, protože ten den již minul a je nám cizí {extraneus).191 (21) Pridie (den předtím) připomíná výraz priori die (předchozího dne).192 (22) Předevčírem {perendie) znamená den předcházející včerejšímu.
31. NOC
(1) Slovo noc {nox) je odvozeno od slovesa „škodit" {nocere), protože poškozuje zrak.193 Osvětlují ji měsíc a hvězdy, aby nebyla ohyzdná, aby byla příjemná pro ty, kdo pracují v noci, a aby přiměřeně umožňovala žít živočichům, kteří nemohou snést sluneční světlo. (2) Střídání dne a noci existuje kvůli střídání spánku a bdění, aby noční odpočinek přinesl úlevu po námaze denní práce. (3) Noc nastává buď proto, že se Slunce unaví dlouhým pochodem, a jakmile dorazí k poslednímu úseku nebe, zemdlí a vyšle své poslední zchřadlé záblesky; anebo proto, že Slunce plápolá stejnou měrou i za Zemí, kam s sebou přeneslo světlo ozařující země; a proto stín, vrhaný Zemí, způsobuje noc. To má na mysli Vergilius:
„... noc již pospíchá z moře halíc v temný stín báň nebes i veškeru zemi."194
191 Hesternus je odvozenina od adv. heri, „včera"; Isidor etymologizuje nesprávně, pouze na základě vzdálené zvukové podobnosti slov.
192 Lat. pridie, „včera", je složeno z adv. *pri, „vpředu", a subst. dies, „den"; srv. Ernout-Meillet, s. v. pri.
193 Lat. subst. nox, „noc", má ekvivalenty v mnoha dalších indoevr. jazycích, srv. skr. nák, řec. vúčj (nyx), něm. Nacht, čes. noc ad.; se slovesem nocere, „škodit" (příbuzným se slovy nex, „vražda", necare, „vraždit") etymologicky nesouvisí. Srv. Varro, De lingua Lat. VI,2.
194 Vergilius, Aen. 11,250.
116
117
Etymologie V
31. Noc
(4) Noctis partes Septem sunt, id est vesper, crepusculum, conti-cinium, intempestum, gallicinium, matutinum, diluculum. (5) Ve-sperum ab Stella occidentali vocatum, quae solem occiduum sequi-tur et tenebras sequentes praecedit. De qua Vergilius:
„ante diem clauso conponit vesper Olympo."
(6) Tenebras autem dictas, quod teneant umbras. (7) Crepusculum est dubia lux. Nam creperum dubium dicimus, hoc est inter lucem et tenebras. (8) Conticinium est, quando omnes silent; conticescere enim silere est. (9) Intempestum est medium et inactuosum noctis tempus, quando agi nihil potest et omnia sopore quieta sunt. Nam tempus per se non intellegitur, nisi per actus humanos. (10) Medium autem noctis actum caret. Ergo intempesta inactuosa, quasi sine tempore, hoc est sine actu, per quem dinoscitur tempus; unde est: „Intempestive venisti." Ergo intempesta dicitur, quia caret tempora, id est actum. (11) Gallicinium propter gallos lucis praenuntios dictum. (12) Matutinum est inter abscessum tenebrarum et aurorae adventum; et dictum matutinum, quod hoc tempus inchoante mane sit. (13) Diluculum quasi iam incipiens parva diei lux. Haec et aurora, quae solem praecedit. (14) Est autem aurora diei clarescentis
195 Vergilius, Aen 1,374; srv. též Servius, In Verg. Aen. 1,530; J. Fontaine, Isidore de Seville et la culture classique, str. 523-524. S lat. výrazem vesper je příbuzné např. i praslovanské věčen, srv. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 19973, s. v. večer.
196 Isidorova etymologie založená pouze na zvukové podobnosti se spojením slovesa tenere a subst. umbraje nesprávná. Ve skutečnosti lat. subst. tenebrae, „temnoty", náleží ke kořeni *tems-, „tmavý", objevujícímu se např. i v lat. adv. temere, příbuzné je i čes. tma, tmavý atd.; srv. Ernout-Meillet, s. v. tenebrae. Srv. Isidor, Etymol. XIII, 10,12.
197 Srv. Varro, De lingua Lat. VII,4: ideo dubiae res creperae dictae („proto se nejisté věci nazývají creperae"). Ernout-Meillet, s. v. creper, uvádějí, že slovo je sabinského, nebo snad etruského původu. Isidor se o tomto slově zmiňuje ještě na jiném místě, De nat. rerumll,3 (PL 83.967B).
198 Isidor etymologizuje správně, subst. conticiniuttijs skutečně odvozeno od slovesa conticescere, „umlknout".
199 Srv. Varro, De lingua Lat. VI,7; tamt. VII.79: Intempestam Aelius di-cebat, cum tempus agendi est nullum, quod alii „inconcubium" appella-
(4) Noc se dělí na sedm částí: podvečer, soumrak, tichou noc, hlubokou noc, kuropění, rozbřesk a rozednívání. (5) Podvečer {vesper) odvozuje svůj název od západní hvězdy, která jde v patách zapadajícímu Slunci a je předzvěstí následných temnot. O ní Vergilius praví:
„večerní hvězdou by den byl zakončen,
Olympus zavřen."195
(6) Temnoty (tenebrae) se tak jmenují proto, že prý vážou stíny (tenere umbras).m (7) Soumrak (crepusculum) je slabé světlo. Creperum totiž znamená „nezřetelný"; je to jakýsi přechod mezi světlem a temnotou.197 (8) Tichá noc (conticinium) se snáší ve chvíli, kdy vše utone v tichu; sloveso conticescere totiž znamená „mlčet".198
(9) Hluboká noc (intempestum) nastává uprostřed noci, kdy ustane veškerá činnost, nelze nic dělat a vše spí tvrdým spánkem.'99 Čas totiž není vnímán jako takový, ale je měřen lidským konáním.
(10) Půlnoc je prosta vší činnosti. Proto i nečinná hluboká noc (intempesta) je jakoby prosta času (sine tempore), tedy jakékoli činnosti, která je měřítkem rozpoznávání času. Proto se říká: „Přišel jsi v nevhodný čas (intempestive)." Výraz pro hlubokou noc tedy v sobě obsahuje neexistenci času, to znamená činnosti.200 (1 1) Kuropění (gallicinium) bylo pojmenováno podle kohoutů (galii), kteří oznamují příchod dne.201 (12) Rozbřesk (matutinum) nastává mezi ústupem tmy a příchodem svítání; název se odvozuje od toho, že je to čas, kdy začíná ráno (mane).102 (13) Rozednívání (diluculum) je jakoby první záblesk denního světla (diei lux).203 Říká se mu též Zora
runt, quod omnes fere tunc cubarent... („Hlubokou nocí Aelius nazýval dobu nečinnosti; jiní ji nazývali inconcubium, protože tou dobou všichni uléhají na lože...")
200 Celý odstavec je doslova přejat ze Servia, In Verg. Aen. 111,587.
201 Základem složeniny gallicinium jsou skutečně subst. gallus, „kohout", a sloveso canere, „zpívat".
202 Subst. matutinum bylo odvozeno od jména italické bohyně Matuty, ztotožňované s Aurorou, jak uvádí Lucretius, De rerum nat. V,656. Srv. Ernout-Meillet, s: v. matuta.
203 Subst. diluculum je však ve skutečnosti odvozeno od slovesa diluce-re, „rozednívat se" (předpona dis- + lucere, „být jasný").
118
119
Etymologie V
exordium et primus splendor aeris, qui Graece T|a>s dicitur; quam nos per derivationem auroram vocamus, quasi eororam. Unde est illud:
„... et laetus Eoos Eurus equis"
et:
„... Eoasque acies..."
32. Týden
(Aurora),204 která předchází východu Slunce. (14) Se Zorou nastupuje jasný den a vzduch se rozzáří prvním světlem; Rekové je nazývají 'Ho>s (Éós). Z toho jsme my odvozením dospěli k názvu Aurora, jako by se řeklo eorora. Proto praví verš:
„... Eurus, jenž s východním spřežením jezdí"205
a
„... i východní šiky..."206
32. DE HEBDOMADA
Hebdomada dicta a numero septem dierum, quorum repetitione et menses et anni et saecula peraguntur; étttcí enim Graeci septem dieunt. Hanc nos septimanam vocamus, quasi septem luces. Nam mane lux est. Octavus autem dies idem primus est, ad quem reditur et a quo rursus hebdomadae series orditur.
32. TÝDEN
Slovo hebdomada (týden) je odvozeno od sedmi dní, jejichž sled tvoří měsíce, roky a staletí: étttcí (hepta) totiž řecky znamená sedm. Podle toho říkáme týdnu též septimana, jako sedm (septem) svítání. Ráno (mane) je totiž světlo. A osmý den je zase první, ke kterému se navrací a od kterého znovu počíná řetězec dalšího týdne.
33. DE MENSIBUS
(1) Mensis nomen est Graecum de lunae nomine tractum. Luna enim |j/r|VT) Graeco sermone vocatur; unde et apud Hebraeos menses legitimi non ex solis circulo, sed ex lunae cursu enumerantur, quod est de nova ad novám. (2) Aegyptii autem primi propter lunae velociorem cursum, et ne error conputationis eius velocitate ac-cideret, ex solis cursu diem mensis adinvenerunt, quoniam tardior solis motus facilius poterat conprehendi.
(3) Ianuarius mensis a lano dictus, cuius fuit a gentilibus con-seeratus; vel quia limes et ianua sit anni. Unde et bifrons idem Ianus pingitur, ut introitus anni et exitus demonstraretur. (4) Februarius
204 Staří Římané odvozovali slovo od subst. aurum, „zlato". Srv. Varro, De lingua Lat. VII,83: Aurora dicitur ante solis ortům, ab eo quod ab igni solis turn aureo aer aurescit. („Aurora se nazývá chvíle před východem Slunce, protože tehdy vzduch zlátne slunečním plamenem.") Ve skutečnosti se však jedná o staré indoevr. slovo stejného původu jako např. řec. éws, resp. hom. ťicús (heós, éós), či čes. jitro, Jitřenka. Isidor se přidržuje tohoto chápání.
205 Vergilius, Aen. 11,417.
206 Tamt. 1,489.
33. MĚSÍCE
(1) Výraz pro měsíc (mensis) je řecký, převzatý z názvu Měsíce. Řecky se totiž Měsíc řekne \x,ý\v-(\ (méné); proto i Židé vypočítávají pravidelný měsíc nikoli z dráhy, kterou obíhá Slunce, ale z oběhu Měsíce, to jest od novoluní k novoluní. (2) Měsíc se však pohybuje příliš rychle, a proto Egypťané začali vypočítávat dny v měsíci podle pohybu Slunce, aby se vyhnuli omylům ve výpočtech, vzniklým v důsledku rychlého pohybu Měsíce; pomalejší pohyb Slunce bylo totiž možno snadněji zaznamenat.
(3) Měsíc leden (Ianuarius) se nazývá podle boha lana, kterému ho zasvětili pohané; anebo snad proto, že je to práh a brána (ianua) do roku.207 Proto je také Ianus zobrazován se dvěma tvářemi, aby se poukázalo na to, že je jeho měsíc zároveň vstup i závěr roku.208 (4) Únor (Februarius) nese název podle Februa, tedy Plutona, které-
207 Subst. ianua, „brána", je stejně jako jméno měsíce Ianuarius odvozeno od jména boha lana (srv. násl. pozn.); srv. Ernout-Meillet, s. v. ianus.
208 Ianus byl bůh dvou tváří, z nichž jedna hleděla do budoucnosti a druhá do minulosti. Tato představa znázorňovala symbol starého a nového, cyklicky se obnovujícího času.
120
121
Etymologie V
33. Měsíce
nuncupatur a Februo, id est Plutone, cui eo mense sacrificabatur. Nam Ianuarium diis superis, Februarium diis Manibus Romani con-secraverunt. Ergo Februarius a Februo, id est Plutone, non a febre, id est aegritudine nominatus. (5) Martius appellatus propter Martern Romanae gentis auctorem, vel quod eo tempore cuncta animantia agantur ad marem et ad concumbendi voluptatem. (6) Idem appellator et mensis novorum, quia anni initium mensis est Martius. Idem et novum ver ab indiciis scilicet germinum, quia in eo viri-dantibus fructibus novis transactorum probatur occasus. (7) Aprilis pro Venere dicitur, quasi Aphrodis; Graece enim AcppoSi/rin Venus dicitur; vel quia hoc mense omnia aperiuntur in flórem, quasi Ape-rilis. (8) Maius dictus a Maia matre Mercurii, vel a maioribus natu, qui erant principes reipublicae. Nam hunc mensem maioribus, se-quentem vero minoribus Romani consecraverunt. (9) Unde et Iunius
209 Název měsíce je ve skutečnosti spojován se slovesem/ebruare, „očišťovat", a subst. februa, „očistné slavnosti". Očistné slavnosti se konaly na počest božstva Febris, personifikace malarické horečky. Nemoc byla v krajích bažin, na kterých stál Řím, velmi rozšířená; srv. RE VI.2096. Uctívání tohoto božstva odsuzovali již někteří římští spisovatelé (Cicero, De nat. deorum 11,28; Seneca, Nátur, quaest. 11,16) a zejména proti němu brojili křesťanští spisovatelé; srv. Lactantius, Div. instit. 1,20 (PL 6,222A), Augustin, De civ. Dei IV,23,32 a 11,15,54 (CCL 47,117 a 46), Prudentius, Carm. 512 (PL 59,1023A), Tertullianus, Apol. 6 (PL 1,305A), týž, De spéct. 5 (PL 1.637B) atd., kteří s oblibou využívali existence kultu jako argumentu proti pohanskému náboženství. Isidor právě proto tuto souvislost potlačuje.
210 Etymologie odvozující název měsíce Martius ze subst. mas, gen. ma-ris, „samec", je nesprávná. Měsíc se nazýval podle boha Marta. Asociace názvu měsíce s pářením je však patrna v českém subst. březen, které pochází snad z adj. březí (anebo ze subst. bříza). Srv. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, s. v. březen.
211 Římský kalendářní rok začínal původně březnem, protože v agrárních společnostech měl rok počátek v měsíci, kdy se probouzela příroda a zahajovaly se zemědělské práce. Prvním úředním rokem, který začínal 1. ledna, byl rok 190 či 153 př. Kr. Srv. M. Bláhová, Historická chronologie, str. 85.
212 Srv. níže Etymol. V,,35,2.
in Bohyně ženské krásy a lásky, dcera Dia a Diony, se nazývala latinsky Venus. Etymologie odvozující název měsíce od jména Afrodity se objevuje u Macrobia, Saturn. 1,12,8 a 1,21,6 aj., který spojuje slovo s řeckým výra-
mu se v tomto měsíci vzdávaly pocty. Leden byl totiž u Římanů zasvěcen nebeským božstvům, kdežto únor bohům podsvětí. Únor se tedy nazývá podle Februa, to jest Plutona, nikoli podle slova febris, což je jméno pro nemoc.20' (5) Březen {Martius) se nazývá podle Marta, zakladatele římského národa, anebo proto, že tou dobou je veškeré samicí zvířectvo puzeno k samcům (mares) a ke smyslnému páření.210 (6) Nazývá se též „měsíc počátků", protože březnem začíná nový rok.2" Je to také „nové jaro",212 které je ohlašováno novými výhonky, protože když se zelenají nové plody, zpečeťuje se tím odumření starých. (7) Duben {Aprilis) je nazván podle Venuše, jako by se jmenoval Aphrodis; řecky se totiž Venuši říká Ä9qo8itt| (Afrodite). Anebo se tak jmenuje proto, že se toho měsíce všechno rozvine {aperire) do květu, jako by se jmenoval Aperilis.213 (8) Květen {Maius) odvozuje své jméno od Maie, matky Merkurovy,214 anebo od starších {maiores natu), kteří byli v čele republiky. Tento měsíc totiž Římané zasvětili starším, kdežto následující mladším osobám. (9) Proto se také červen nazývá Iunius.215 Kdysi byl totiž lid rozdě-
zem ácpQÓs (afros), „pěna", ze které se podle mytologie bohyně zrodila (Afrodite znamená řecky „z pěny zrozená"). Jinde však při objasňování původu jmen měsíců Isidor (De nat. rerum IV,2) výslovně uvádí, že měsíc duben nedostal svůj název podle žádného z bohů, a přidržuje se jen varianty uvedené zde jako druhé: spojuje slovo se slovesem aperire, „otevírat se". Podobně kolísá i názor Macrobiův: na jiném místě (Saturn. 1,12,14) uvádí, že etymologii názvu Aprilis lze také hledat ve slovesu aperire, „otevírat se", protože na jaře se otevírá země. Ve skutečnosti však slovo Aprilis patrně znamená „druhý měsíc" (z indoevr. *aporos, „pozdější", „druhý") -rok totiž začínal březnem. Podobně se také měsíce červenec a srpen původně nazývaly Quintilis, „pátý měsíc", a Sextilis, „šestý měsíc"; srv. níže Etymol. V.33,10.
2,4 Maia je v řecké mytologii dcera Atlanta a matka Hermova. V Římě se nejednalo o obzvlášť známou, natož uctívanou bohyni, až s příchodem hel-lenismu došlo k posílení jejího kultu. Jak uvádí Festus, De verb. signif. 135, slovo Maius, „květen", se uvádí do souvislosti s římskou bohyní Ma-iou, družkou boha Vulcana a matkou Mercura; srv. RE XIV, 1,531. Správná je tedy Isidorova první etymologie; samotné jméno bohyně ovšem podle Ernouta-Meilleta (s. v. Maia) možná skutečně souvisí s kořenem *mag-, který se vyskytuje v adj. maior, „větší".
215 Přídavné jméno iuvenis, komparativ iunior, znamená v latině „mladý"; na jiném místě, De nat. rerum IV,3 (PL 83.969A), Isidor po vzoru
122
123
Etymologie V
dicitur. Antea enim populus in centurias seniorům et iuniorum divi-sus erat. (10) Iulius vero et Augustus de honoribus hominum, Iulii et Augusti Caesarum, nuncupati sunt. Nam prius Quintilis et Sextilis vocabantur: Quintilis, quia quintus erat a Martio, quem principem anni testantur esse Romani; Sextilis similiter, quod sextus. (11) September nomen habet a numero et imbre, quia Septimus est a Martio et imbres habet. Sic et October, November atque December ex numero et imbribus acceperunt vocabula; quem numerům decurrentem December finit, pro eo, quod denarius numerus praecedentes nume-ros claudit.
(12) Kalendas autem, Nonas et Idus propter festos dies Romani instituerunt, vel propter officia magistratuum. In his enim diebus conveniebatur in urbibus. (13) Quidam autem Kalendas a colendo appellari existimant. Apud veteres enim omnium mensuum prin-cipia colebantur, sicut et apud Hebraeos. Idus autem plerique Lati-norum ab edendo dictum putant, quod hi dies apud veteres epularum essent. (14) Nonae a nundinis vocatae. Nundinae enim sunt publicae conventiones sive mercimonia.
Augustina, Contra Faust. XVIII.5 (PL 42,346), správně spojuje název měsíce s Junonou, manželkou Dia.
216 Obyvatelstvo starého Říma se dělilo na setniny (centuriae), což byly vojenské a současně i hlasovací jednotky v celonárodním shromáždění, které se scházelo na Martově poli u příležitosti důležitých rozhodování, volby úředníků aj. Pro vojenské účely se občané dělili na mladší (iuniores, do 45 let) a starší (seniores, do 60 let).
2.7 Srv. Jeroným, Interpr. Euseb. Chron, (PL 27,539); J. Fontaine, Isidore de Seville et la culture classique, str. 821.
2.8 Subst. imber, „déšť", však ve skutečnosti nemá nic společného se su-fixem -ber vyskytujícím se v názvech měsíců.
219 Zde Isidor nesrovnává s hebrejskými měsíci, ačkoli tak činí v díle De nat. rerum IV,6. Židé vypočítávali měsíce stejně jako Mezopotámci, totiž podle lunárních fází. Kalendářní měsíce tedy byly lunární, nikoli solární, a trvaly méně než třicet dní. Aby se vyrovnal nepoměr mezi trváním ročních období a měsíců, bylo nutno periodicky přidávat jeden měsíc navíc. To byly přestupné roky s třinácti měsíci. Před rozptýlením Židů v diaspoře byly měsíce označovány stejně jako dny, tedy čísly. Současné názvy měsíců (Nisán, Iyár, Siván atd.) jsou pozdějšího data. O názvech měsíců viz též Macrobius, Saturn. 1,12,1-39.
33. Měsíce
len na setniny starších a mladších.216 (10) Červenec (Iulius) a srpen (Augustus) byly pojmenovány na počest dvou mužů - Iulia Caesara a císaře Augusta. Dříve se totiž jmenovaly Quintilis a Sextilis: Quintilis, protože byl pátý (quintus) od března, jejž Římané prohlašují za začátek roku; a stejně tak Sextilis, protože byl šestý (sextus) v pořadí.217 (11) Září (September) odvozuje jméno od svého pořadí a od slova imber (déšť), protože je sedmý (septimus) po březnu a deštivý. Také říjen (October), listopad (November) a prosinec (December) dostaly svůj název podle číslovky a deště.218 Takto ubíhající řadu měsíců uzavírá prosinec, stejně jako desítkové číslo uzavírá řadu předchozích čísel.219
(12) Kalendy, nóny a idy zavedli Římané za účelem slavení svátků, anebo kvůli povinnostem úředníků. Za těchto dnů se totiž scházeli ve městech.220 (13) Někteří se však domnívají, že se kalendy nazývají podle slovesa colere, „uctívat". Staří totiž oslavovali začátky všech měsíců, stejně jako Židé.221 Většina latinských spisovatelů se domnívá, že idy odvozují svůj název od slovesa edere, „jíst", protože za těch dnů se kdysi pořádaly hody.222 (14) Nóny přejaly název od trhových dnů (nundinae). Trhy jsou totiž veřejné sešlosti za účelem obchodování.223
220 Římané nepočítali dny v měsíci posloupně od prvního do třicátého (resp. třicátého prvního), ale podle tří hlavních dnů v měsíci: Kalendae byl první den v měsíci, Nonae pátý nebo sedmý (v březnu, květnu, červenci a říjnu) a Idus třináctý nebo patnáctý (také v březnu, květnu, červenci a říjnu). Konkrétní datum vzniklo odečtením od nejbližšího z těchto dní.
221 Podle Macrobia, Saturn. 1,15,11, obdržely kalendy svůj název podle řeckého slovesa xoí\eiv (kalein), „vyvolávat", latinsky calare, protože před Caesarovou reformou kalendáře začátek nového měsíce vyvolávali pontifi-kové. Srv. též A. Borst, Die karolingische Kalenderreform, str. 37-38.
222 Idy podle Macrobia, Saturn. 1,15,16, odvozovaly svůj název od slovesa videre, „vidět", protože se jedná o den, kdy je Měsíc v úplňku dobře viditelný, anebo (tamt. 1,15,17) protože tento den dělí (dividere) měsíc. Varro, De lingua Lat. VI,28, považuje výraz za původem etruský. Etymologie však ve skutečnosti zůstává nejasná, srv. Ernout-Meillet, s. v. idus.
223 Nóny byly dle římského počítání devátým dnem před idami, tj. před úplňkem; jejich název skutečně vychází z číslovky novem, „devět", resp. z řadové číslovky nonus, „devátý", podobně jako subst. nundinae (srv. výše pozn. 70).
124
125
Etymologie V
34. Slunovrat a rovnodennost
34. DE SOLSTITIIS ET AEQUINOCTIIS
(1) Solstitium dictum, quasi solis statio, quod tunc sole stante crescant dies vel noctes. Aequinoctium appellatum, quod tunc dies et nox horarum spatio aequali consistunt. (2) Duo sunt autem sol-stitia: unum aestivum, VIII Kai. Iul., de quo tempore remeare sol ad inferiores incipit circulos; aliud hiemale, VIII Kai. Ian., quo tempore sol altiores incipit circulos petere. Unde hiemalis solstitii dies minimus, sicut aestivi maximus invenitur. (3) Item duo sunt aequinoctia, unum vernale et aliud autumnale, quae Graeci UrnfjieQias vocant. Sunt autem haec aequinoctia die VIII Kai. Apr. et VIII Kai. Oct., quia annus olim in duas tantum partes dividebatur, hoc est in aestivum et hiemale solstitium, et in duo hemisphaeria.
34. SLUNOVRAT A ROVNODENNOST
(1) Slunovrat (solstitium) je jakoby zastavení Slunce (solis sta-, tio), protože tehdy Slunce stojí na nebi a dni nebo noci se prodlužu-
jí. Rovnodennost má název podle toho, že při ní den a noc trvají stej-\ ně dlouhou dobu.224 (2) Slunovraty jsou ovšem dva: první letní, os-
mého dne před červencovými kalendami,225 kdy Slunce nastupuje svou pouť ke spodním oběžnicím; druhý zimní, osmého dne před lednovými kalendami, kdy se Slunce obrací ke své horní oběžni-í ci.226 Proto je o zimním slunovratu den nejkratší a o letním zase nej-
í- delší. (3) Stejně tak jsou dvě rovnodennosti, jedna jarní a druhá pod-
zimní; Řekové je nazývají lo-t|u,8cáai (isémeriai). Rovnodennosti nastávají osmého dne před dubnovými kalendami a osmého dne před říjnovými kalendami,227 protože rok se kdysi dělil pouze na dvě části, na letní a zimní, jako nebe na dvě hemisféry.
35. DE TEMPORIBUS ANNI
(1) Tempora anni quattuor sunt: ver, aestas, autumnus et hiems. Dicta sunt autem tempora a communionis temperamento, quod in-vicem se humore, siccitate, calore et frigore temperent. Haec et curricula dieuntur, quia non stant, sed currunt. (2) Constat autem post factum mundum ex qualitate cursus solis tempora in ternos menses fuisse divisa. Quorum temporum talem veteres faciunt diseretionem, ut primo mense ver novum dicatur, secundo adultum, tertio prae-ceps. (3) Sic [et] aestas in suis tribus mensibus, nova, adulta et praeceps. Sic [et] autumnus, novus, adultus et praeceps. Item hiems, nova, adulta et praeceps sive extrema. Unde est illud:
„Extremae sub casu hiemis..."
224 V latině se ovšem pro rovnodennost užívá termínu aequinoctium, což v doslovném překladu znamená „rovná noc".
225 Tedy 24. června.
226 Tedy 25. prosince.
35. ROČNÍ OBDOBÍ
(1) Roční období jsou čtyři: jaro, léto, podzim a zima. Říká se jim tempora podle rovnoměrného střídání (temperamentům) živlů. Během roku se totiž vlhkost, sucho, teplo a chlad vzájemně v různém poměru mísí. Proto se tato období nazývají též běhy (curricu-la), protože nepostojí, ale stále běží (currere). (2) Je známo, že po stvoření světa byl čas rozdělen na tříměsíční období podle postavení Slunce. Naši předkové členili tato období tak, že jaru se v prvním měsíci říkalo nové, v druhém měsíci zralé, ve třetím doznívající. (3) Stejně tak je tomu v případě léta v jeho třech měsících: je léto nové, zralé a doznívající. Stejně tak podzim: nový, zralý a doznívající. A stejně tak zima, nová, zralá a doznívající. Proto praví Vergilius:
„Když se už končí zima..."228
227 Tedy 25. března a 24. září. Tato data jsou ovšem pohyblivá.
228 Vergilius, Georg. 1,340.
126
127
Etymologie V
35. Roční období
Ver autem dictum, quod viret. Tunc enim post hiemem vestitur tellus herbis et in florem cuncta rumpuntur. (4) Aestas dicitur ab aestu, id est a calore; et aestas quasi usta, id est exusta et arida. Nam calor aridus est. (5) Autumnus a tempestate vocatus, quando et folia arborum cadunt et omnia maturescunt. (6) Hiemem ratio hemisphae-rii nuncupavit, quia tunc breviori sol volvitur circulo. Unde et hoc tempus bruma dicitur, quasi Ppaxvs, id est brevis; vel a cibo, quod maior sit tunc vescendi appetitus. Edacitas enim Graece Pgwu.ct appellatur; unde et inbrumarii dicuntur, quibus fastidium est ci-borum. (7) Hibernus autem inter hiemem et vernum est, quasi hie-vemus; qui plerumque a parte totum, hiemem, significat.
Haec tempora singulis etiam caeli partibus adscribuntur. (8) Ver quippe orienti datur, quia tunc ex terris omnia oriuntur; aestas vero meridiano, eo quod pars eius calore flagrantior sit; hiems septem-trioni, eo quod frigoribus et perpetuo gelu torpet; autumnus oc-ciduo, propter quod graves morbos habet, unde et tunc omnis folia arborum defluit. Ut autem autumnus abundet morbis, facit hoc confinium frigoris et caloris, et conpugnantia inter se contrariorum aerum.
Jaro (ver) se nazývá podle slovesa „zelenat se" (virere). Tehdy se totiž země odívá květem a vše bujně vyhání.229 (4) Léto (aestas) je odvozeno od žáru (aestus), tedy od horka;230 slovo aestas připomíná výraz usta, to znamená zpražené a vyschlé. Horko je totiž suché.231 (5) Podzim (autumnus) se nazývá podle doby, kdy padá listí ze stromů a všechno zraje.232 (6) Zima (hiems) dostala svůj název s ohledem na polokouli (hemisphaerium), protože tou dobou Slunce obíhá po kratším okruhu.233 Proto se zimě říká též bruma, podle řeckého slova Ppaxís (brachys), tedy krátký;234 anebo podle jídla, protože tehdy je největší chuť k jídlu. Boop-cí (bróma) je totiž řecký výraz pro žravost; proto se těm, kdo odmítají potravu, říká inbrumarii. (7) Předjarní čas (hibernus) nastává mezi zimou a jarem; je to slovo vzniklé jakoby spojením obou slov, tedy hievernus. Synekdo-chicky se však nejčastěji používá pro označení celé zimy.235
Tato roční období se připisují jednotlivým stranám nebe. (8) Jaro se spojuje s východem, protože tehdy na zemi vše vzchází; léto s jihem, protože v této končině je horko nejpalčivější; zima se severní stranou, protože sužuje chladem a věčným ledem; podzim se spojuje se západní stranou, protože přináší těžké choroby a protože tehdy opadává veškeré listí. Že totiž podzim oplývá nemocemi, je způsobeno skutečností, že je to období střetu chladu a tepla a bitevní pole vzájemně se potírajících větrů.
229 Isidor však etymologizuje nesprávně, slova ver, ,jaro", a virere, „zelenat se", spolu ve skutečnosti etymologicky nesouvisejí. Lat. subst. ver má ekvivalenty i v jiných indoevr. jazycích, srv. řec. (f)éct(> ([v]ear), slov. ves-na atd.
230 Obě substantiva, aestas, „léto", i aestus, „žár", jsou utvořena různými sufixy od téhož kořene; srv. Ernout-Meillet, s. v. aestas, aestus.
231 Srv. Varro, De lingua Lat. VI,9; Servius, In Verg. Aen. 11,706.
232 Jak uvádějí Ernout-Meillet, s. v. autumnus, slovo bylo často spojováno se slovesem augere, „zmnožovat"; srv. Festus, De verb. signif. 21,27: „Někdo se domnívá, že autumnus se tak nazývá proto, že tou dobou, po sklizni plodů na venkově, vzrůstá majetek lidí. Proto se někdy píše auctum-nus." Ve skutečnosti se jedná o přejaté slovo etruského původu.
233 Isidor se v etymologii mýlí; subst. hiems je staré indoevr. slovo s mnoha ekvivalenty v jiných indoevr. jazycích, srv. řecké xstp-a (cheima), „zima", lit. žiemá či čes. zima.
234 Isidor se inspiruje zřejmě Varronem, De lingua Lat. VI,8, který se domnívá, že je subst. bruma odvozeno od adj. brevis, „krátký", protože tou dobou je den nejkratší. Ernout-Meillet, s. v. bruma (1), tuto teorii v podstatě potvrzují.
235 Synekdocha je pojmenování celku označením jeho části (tzv. pars pro toto, např. kolo - jízdní kolo), nebo naopak pojmenování části označením celku (tzv. totum pro parte, např. angrešt: rostlina - její plod); Isidor pojem vysvětluje v Etymol. 1,37,13.
128
129
Etymologie V
36. Rok
36. DE ANNIS
(1) Annus est solis anfractus, cum peractis trecentis sexaginta quinque diebus ad eadem loca siderum ředit. Annus autem dictus, quia mensibus in se recurrentibus volvitur. Unde et anulus [dicitur], quasi annuus, id est circulus, quod in se redeat; [ut] Vergilius:
„atque in se sua per vestigia volvitur annus."
(2) Sic enim apud Aegyptios indicabatur ante inventas litteras pieto dracone caudam suam mordente, quia in se recurrit. Alii annum dieunt á-nó tou ávaveow-írai id est ab innovatione; renovatur enim semper. (3) Tria sunt autem genera annorum: aut enim lunaris annus est triginta dierum, aut solstitialis, qui duodecim continet menses, aut magnus, omnibus planetis in eundem locum recurrentibus, qui fit post annos solstitiales plurimos. (4) Aera singulorum annorum est constituta a Caesare Augusto, quando primům censu exagitato Romanům orbem deseripsit. Dieta autem aera ex eo, quod omnis orbis aes reddere professus est reipublicae.
236 Vergilius, Georg. 11,402; srv. též Macrobius, Comm. somn. Scip. 1,6.
237 Ani jedna z Isidorem navrhovaných etymologií není správná: subst. anulus, „prsten", je deminutivum od subst. anus, „kruh", a se subst. annus, „rok", nijak etymologicky nesouvisí, podobně jako fec. sloveso dtvotveoíi-cr&ca (ananeústhai), „ obnovovat se" (předpona dtva- [ana-], „opět" + adj. véos [neos], „nový").
238 Annus tedy podle Isidorových poznatků může označovat buď cyklus lunární (o 30 dnech, tedy po vypršení měsíce), nebo solární čili annus sol-sticialis (o 365 dnech), anebo jeden cyklus, který se vyznačuje návratem všech planet (tehdy sedmi známých) na výchozí bod a který se nazývá velkým rokem o devatenácti letech. Isidor v souladu s prameny, ze kterých pravděpodobně čerpal, zdůrazňuje dráhu planet jako klíč pro rozlišení typu roku; srv. Isidor, De nat. rerumVí,2 (PL 83.972A), Cicero, De rep. VI,24, Tacitus, Dial. orat. XVI.7, kde podle vlastních slov cituje Ciceronova/for-tensia, Servius, In Verg. Aen. 111,284 a 1,269, Macrobius, Saturn. 1,14,4, týž, Comm. somn. Scip. 11,11,8-12, Augustin, De Gen. lití. XIIL38 (PL 34,236). Seneca, Nátur, quaest. 111,29,1, tvrdí, že se hvězdy řadí pod zna-
36. ROK
(1) Rok je oblouk, který Slunce urazí po 365 dnech, kdy se vrátí na výchozí bod hvězdné soustavy. Říká se mu annus, protože se vrací na začátek po uplynutí všech měsíců. Tak také dostal jméno i prsten (anulus), jako bychom řekli annuus (roční); je to kruh, který se uzavírá. Vergilius říká:
„rok jak je dlouhý a ve vlastních stopách
vždy kolotá znovu."236
(2) Tak se totiž zobrazoval rok u Egypťanů před vynálezem písma: jako drak, který požírá vlastní ocas, protože se rok vrací ke svému začátku. Jiní tvrdí, že se roku říká podle slovesa dtvaveoíio-frca (ananeústhai), to znamená „obnovovat se"; vždy se totiž zrodí znovu.237 (3) Jsou však tři druhy roku: lunární o třiceti dnech, solární, který pojme dvanáct měsíců, a velký, který se navrší poté, co všechny planety zaujmou výchozí bod, a pojme mnoho slunečních roků238 (4) Éra (aera) se skládá z několika let a zavedl ji císař Augustus, když bylo na jeho podnět poprvé provedeno sčítání lidu a vymezeny hranice římského světa. Éra sejí říká proto, že veškerý svět přiznal římskému státu nárok vybírat poplatek (aes).239
kem zverokruhu, zatímco Platón, Tim. 39d, a Cicero, De nat. deorum 11,51, se domnívají, že se hvězdy vracejí na místo, odkud zahájily svou dráhu. Historická chronologie dělí roky na platónský, který trvá 25 800 let a zahrnuje periodu precese, tropický, který zahrnuje dobu, za kterou Slunce urazí dráhu mezi dvěma body rovnodennosti (365 dní 5 h. 48 min. 45,5 s.), a rok siderický, během něhož Slunce urazí dráhu mezi týmiž hvězdami (365 dní 6 h. 9 min. 34 s.). Srv. M. Bláhová, Historická chronologie, str. 77; G. Friedrich, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934, str. 17-18; A. Borst, Die karolingische Kalenderreform, str. 709-712.
239 Arevalus poznamenává, že slova aera bylo hojně užíváno v hispánském prostředí. Isidor ho často používá ve smyslu čísla anebo ve smyslu významného časového rozmezí (epochy). Jedná se o tzv. španělskou éru. Srv. pozn. ad loc. (PL 82.890C, 891A-B); o této éře též viz M. Bláhová, Historická chronologie, str. 321; A. Borst, Die karolingische Kalenderreform, str. 722.
130
131