De tribus diebus
Et si forte ab ejus similitudine male agendo discessistis, ipsum imitando ad ipsum redite. In ipso datur prasceptum, in ipso datur consilium. Prasceptum ut persistans, consilium ut redeatis. Utinam tenuissetis prasceptum; sed quia transgressi estis prasceptum, saltem audite consilium, ipsum audite! Magni consilii Angelus nobis mitti-tur, ut qui conditis datus fuit ad gloriam, idem perditis veniat ad medelam. Ipsum audite. Ipse conditor, ipse est et redemptor; ipse
834c Deus mecum vos condidit, qui vobiscum homo solus ad vos venit. Ipsum audite. Ipse est forma, ipse medicína, ipse exemplum, ipse et remedium. Ipsum audite. Felicius fuisset semper tenuisse ejus simi-litudinem, sed jam minus gloriosum non erit, ad ejus redire imita-tionem. Ipsum audite.
O homo, quid causaris ignorantiam tuam? Ecce ipsa nátura tua te arguit, ipsa te convincit. Nosti qualis sis, unde venias, quem facto-rem habeas, quo mediatore egeas, et tu adhuc impudenter te defen-dendo contra Deum clamas? Nosti quod malus es, et quod a bono opifice malus factus non es, et cessas, et non clamas ad eum, qui te fecit ut veniat et reficiat, qui creavit ut redimat?
834d Noli dubitare de potentia ejus, vide opera illius quanta sint. Noli dubitare de sapientia, vide opera ejus quam pulchra sint. Noli dubitare de benevolentia, vide opera ejus quomodo ad utilitatem tibi serviant. Monstrat ergo tibi suo opere quantum possit in tua redem-ptione. Monstrat item tibi quam formidandum exspectare possis judicem, si nolueris habere redemptorem. Nemo resistere ei potest, quia omnipotens est; nemo eum fallere potest, quia sapientissimus est; nemo eum corrumpere potest, quia optimus est; nemo eum de-clinare potest, quia ubique est; nemo eum tolerare potest, quia seter-nus est; nemo eum flectere potest, quia incommutabilis est. Si ergo nolumus talem sentire judicem, ipsum quasramus redemptorem.
O třech dnech
A pokud jste snad podobu s ním špatným jednáním opustili, vraťte se k němu tím, že ho napodobíte. V něm je dáno přikázání i rada: přikázání, abyste vytrvali, rada, abyste se vrátili. Kéž byste byli toto přikázání dodrželi! Ale protože jste je přestoupili, poslouchejte aspoň radu, poslouchejte jej samého. Je nám poslán anděl velké rady (srv. h 9,6 O'),95 aby ten, který nám byl při stvoření dán k slávě, přišel ke ztraceným jako pomoc. Jeho poslouchejte. On je tvůrce i vykupitel. Jako Bůh vás spolu se mnou stvořil, sám však, jako člověk spolu s vámi, k vám přišel. Jeho poslouchejte. On je forma i lék, příklad i pomoc. Jeho poslouchejte. Bylo by bývalo šťastnější stále se přidržovat jeho podoby, bude však neméně slavné vrátit se k jeho napodobování. Jeho poslouchejte.
Člověče, proč jen jsi zavinil svou nevědomost? Sama tvá přirozenost tě obviňuje a usvědčuje. Víš, jaký jsi, odkud přicházíš, kdo je tvůj tvůrce, jakého prostředníka potřebuješ, a ty se ještě nestoud-ně obhajuješ a naříkáš si na Boha? Víš, že jsi zlý, ale že jsi od dobrého tvůrce nebyl jako zlý stvořen, a ty otálíš a nevoláš k tomu, který tě učinil, aby přišel a obnovil tě, nevoláš k tomu, který tě stvořil, aby tě vykoupil?
Nepochybuj o jeho moci: vždyť podívej, jak veliká jsou jeho díla! Nepochybuj o jeho moudrosti: podívej, jak jsou jeho díla krásná! Nepochybuj o jeho přejnosti: podívej, jak užitečně ti jeho díla slouží! Svým dílem ti tedy ukazuje, jak mocný je v tvém vykoupení. Také ti ale ukazuje, jak obávaného soudce můžeš čekat, pokud bys nechtěl mít vykupitele. Nikdo mu nemůže odolat, neboť je všemocný. Nikdo jej nemůže oklamat, neboť je dokonale moudrý. Nikdo ho nemůže zkazit [dary], neboť je dokonale dobrý. Nikdo se mu nemůže vyhnout, neboť je všude. Nikdo jej nemůže přestát, neboť je věčný. Nikdo jej nemůže obměkčit, neboť je neproměnný. Pokud tedy nechceme pocítit takového soudce, hledejme v něm samém vykupitele!
C. Cesta zpět 9. Tři dny neviditelného světla
(XXV) Quando prídem de visibilibus ad investiganda invisibilia 9.7 Řád poznání a řád věcí  (XXV) Když jsme prve zahájili
progredi coepimus, primo a corporea creatura ad incorpoream, hoc svůj postup od viditelného ke zkoumání neviditelného, přešli jsme
est rationalem creaturam transivimus, ac deinde a rationali creatura napřed od tělesného stvoření k stvoření netelesnému, tj. racionál-
108
109
De tribus diebus
usque ad sapientiam Dei pervenimus; nunc vero redeuntes primo a sapientia Dei ad rationalem creaturam, deinde a rationali creatura ad creaturam corpoream habita consideratione procedemus.
Ille ordo est cognitionis, iste conditionis, quia primum corporea creatura, quae visibilis est in cognitione occurrit; deinde a corporea creatura ad incorpoream cognitio transit; postremo via investigatio-nis aperta usque ad conditorem utriusque pervenit. In conditione
835b vero primo gradu ad imaginem Dei rationalis creatura facta est; deinde creatura corporea, ut creatura rationalis in ea foris agnosceret quid a Creatore intus accepisset.
In sapientia Dei est Veritas, in rationali creatura imago veritatis, in corporea creatura umbra imaginis. Rationalis creatura facta est ad Dei sapientiam. Corporea creatura facta est ad rationalem creaturam. Propter quod omnis motus et conversio corporeae creatures est ad rationalem creaturam et omnis motus et conversio rationalis crea-turse esse debet ad Dei sapientiam, ut dum quodque suo semper superiori adhaeret per conversionem, nec primae conditionis ordi-nem, nec primi exemplaris in se perturbet similitudinem.
835c Quisquis ergo via investigationis de visibilibus ad invisibilia transit, primum a corporea creatura ad rationalem creaturam, deinde a rationali creatura ad considerationem sui Creatoris mentis intuitum ducere debet. Revertens autem de invisibilibus ad visibilia primum a Creatore ad rationalem creaturam, deinde a rationali creatura ad corpoream creaturam descendit. Ordo autem cognitionis in mente humana semper prsscedit ordinem conditionis, quia nos qui foris sumus redire ab intimis non possumus, nisi prius oculo mentis inti-ma penetremus. Sequitur autem semper ordo conditionis ordinem cognitionis, quia etsi aliquando humana infirmitas ad interna con-templanda vel tenuiter admissa fuerit, diu tarnen ibidem stare hanc
835d suae mutabilitatis fluxus non permittit.
(XXVI) Postquam igitur nos quantum Deus largiri dignatus est de visibilibus ad invisibilium cognitionem pervenimus, nunc jam mens nostra ad semetipsam redeat et quid sibi ex hac cognitione utilitatis provenire possit attendat. Quid enim nobis prodest, si in
O třech dnech
nímu, a od racionálního stvoření jsme došli až k Boží moudrosti. Při návratu nyní postupujme napřed od Boží moudrosti k racionálnímu stvoření a pak od racionálního stvoření známou úvahou k stvoření tělesnému.96
První pořadí odpovídá [našemu] poznání, druhé řádu věcí, neboť [našemu] poznání se napřed naskýtá tělesné stvoření, které je viditelné, od viditelného stvoření pak přechází k netelesnému a nakonec, když se mu otevřela cesta zkoumání, dospívá až k tvůrci obojího. V řádu věcí však byla předně stvořena racionální bytost k Božímu obrazu a teprve potom tělesné stvoření, aby racionální stvoření v tom, co je venku kolem něho, poznalo, co uvnitř přijalo od svého tvůrce.
V Boží moudrosti je pravda, v racionálním stvoření obraz pravdy, v tělesném stvoření stín obrazu. Racionální stvoření bylo stvořeno k [obrazu] Boží moudrosti. Tělesné stvoření bylo stvořeno k [obrazu] racionálního stvoření. Každý pohyb a obrácení tělesného stvoření proto směřuje k racionálnímu stvoření a každý pohyb a obrácení racionálního stvoření má směřovat k Boží moudrosti, aby obojí svým obrácením pevně směřovalo vždy k tomu, co je převyšuje, a nenarušovalo ani původní řád stvoření ani v sobě nezmátlo podobu svého původního vzoru.97
Každý, kdo tedy na cestě zkoumání přechází od viditelného k neviditelnému, musí obrátit pohled své mysli napřed od tělesného stvoření k racionálnímu, potom od racionálního stvoření k uvažování o jeho tvůrci. Naopak při návratu od neviditelného k viditelnému sestupuje napřed od tvůrce k racionálnímu stvoření a pak od racionálního stvoření k tělesnému. Řád poznání však v lidské mysli vždy předchází řádu věcí, neboť my, kteří jsme [svou pozorností] venku, se nemůžeme vracet zpět od toho, co je nej vnitřnější, pokud bychom napřed zrakem své mysli k nejvnitřnějšímu nepronikli. Řád věcí však vždy následuje po řádu poznání, neboť je-li snad někdy lidské slabosti dovoleno dospět ke kontemplaci vnitřních věcí, byť i jen skrovně, proud její proměnlivosti jí nedovolí se tam dlouho zdržovat.
9.2 Den moci, den moudrosti, den dobrotivosti (XXVI) Došli jsme tedy, nakolik nám to Bůh dopřál, od viditelného k poznání neviditelného. Nyní nechť se naše mysl vrátí sama k sobě a přemýšlí, jaký z tohoto poznání může mít užitek. Co by nám totiž pro-
110
111
De tribus diebus
Deo cognoscimus majestatis celsitudinem et nulam nobis inde colli-gimus utilitatem? Sed ecce, dum de illo intimo divinae contemplatio-nis secreto revertimur, quid nobiscum afferre poterimus? Quid nisi lucem de regione lucis venientes? Hoc enim decens et necessarium est, ut si a lucis regione venimus, ad fugandas nostras tenebras no-
836a biscum lucem apportemus. Et quis scire potent quod ibi fuimus, si illuminati non redimus? Appareat ergo quod ibi fuimus, appareat quid ibi vidimus.
Si ibi vidimus potentiam, apportemus lucem divini timoris. Si ibi vidimus sapientiam, apportemus lucem veritatis. Si ibi vidimus be-nignitatem, apportemus lucem dilectionis. Potentia torpentes ad timorem excitet; sapientia ignorantiae tenebris ceecatos illuminet; benignitas frigidos calore charitatis inflammet. Videte, quasso, quid lux sit, nisi dies; et quid tenebras nisi nox. Et sicut oculus corporis habet diem suam et noctem suam, ita quoque oculus cordis habet diem suam et noctem suam. Tres ergo dies sunt invisibilis lucis, quibus interius spiritualis vitas cursus distinguitur. Primus dies est
836b timor, secundus est Veritas, tertius est Charitas. Primus dies solem suum habet, potentiam; secundus dies solem suum habet, sapientiam; tertius dies solem suum habet, benignitatem. Potentia ad Patrem, sapientia ad Filium, benignitas pertinet ad Spiritum sanctum.
Alii sunt dies nostri quos habemus exterius, alii quos interius habemus. Dies nostri exteriores, etiam cum nolumus, transeunt; dies vero inferiores, si volumus, permanere in asternum possunt. Nam de timore Domini dicitur quod in sasculum sasculi permanet. De veri-tate quoque dubium non est quin permaneat in asternum, quia etsi in hac vita incipiat, tunc tarnen plena et perfecta in nobis erit, cum ipse qui est Veritas post hujus vitae terminům manifestus apparebit. De
836c charitate item dictum est, quia Charitas nunquam excidit. Boni dies isti qui nunquam transeunt. Nam Uli dies mali sunt, qui non solum non permanent semper, sed nec ad modicum stare possunt. De his diebus per Prophetam dicitur: Homo, sicut fenum dies ejus, sicut umbra declinaverunt. Isti sunt dies quos meruit culpa; Uli dies quos dedit gratia. De illis diebus dixit Propheta: In diebus meis invocabo. Nam si de aliis diebus diceret, cur non etiam in nocte invocaret, qui alibi dixit: Media nocte surgebam ad confitendum tibi"? Sed illos dies suos vocat, quia alios dies non amat. Sicut Jeremias dicit: Do-
O třech dnech
spělo poznat v Bohu výšku jeho vznešenosti, pokud z toho nemáme žádný užitek? Když se však vracíme z onoho vnitřního ústraní Boží kontemplace, co bychom si s sebou mohli přinést? Co jiného než světlo, přicházíme-li z kraje světla? Je přece náležité a nutné, abychom při návratu z kraje světla s sebou přinesli světlo, které zahání naši temnotu. Kdo by mohl vědět, že jsme tam byli, pokud se nevracíme osvíceni? Nechť je tedy patrné, že jsme tam byli, nechť je patrné, co jsme tam viděli.
Jestliže jsme tam viděli moc, přinesme světlo Boží bázně. Jestliže jsme tam viděli moudrost, přinesme světlo pravdy. Jestliže jsme tam viděli dobrotivost, přinesme světlo lásky. Moc ať vyvolá bázeň v těch, kteří ochabli, moudrost ať dá světlo těm, kdo byli zaslepeni temnotou nevědění, dobrotivost nechť zapálí žár lásky v těch, kteří ochladli. Řekněte, co je světlo jiného než den a co jsou temnoty jiného nežli noc. A jako má tělesné oko svůj den a svou noc, má také oko srdce svůj den a svou noc. Jsou tedy tři dny neviditelného světla,98 do nichž se člení vnitřní běh duchovního života. První den je bázeň, druhý pravda a třetí láska. Sluncem prvního dne je moc, sluncem druhého dne moudrost, sluncem třetího dne dobrotivost. Moc se vztahuje k Otci, moudrost k Synu a dobrotivost k Duchu svatému."
Jiné jsou naše vnější dny, jiné vnitřní. Naše vnější dny míjejí, i když si to nepřejeme, vnitřní dny však mohou trvat navěky, pokud to chceme. Neboť o bázni před Hospodinem je psáno, že trvá na věky věků (Ž 18,10 V). Také pravda nepochybně potrvá navěky, neboť sice začíná v tomto životě, plná a dokonalá však v nás bude, až se po skončení tohoto života viditelně zjeví ten, který je pravda. A rovněž o lásce je psáno, že nikdy nepřestává (7 K 13,8). Jsou to dobré dny, které nikdy nepominou! Špatné dny naopak nejenže netrvají navždy, ale ani na chvíli nemohou postát. O nich říká prorok: „Dny člověka jsou jako uschlá tráva, sklánějí se jako stín" (Ž 102,15; 101,12 V). Tyto dny si zasloužila [lidská] vina, kdežto dobré dny darovala milost. O nich prorok říká: „Budu tě vzývat po všechny své dny" (Ž 114,2 V). Kdyby totiž mluvil o těch druhých dnech, proč by Hospodina nevzýval i v noci, když jinde řekl: „O půlnoci vstávám, abych tě chválil" (Ž 118,62 V)? Jen tyto však nazývá svými dny a ty druhé nemá rád. Jak praví Jeremiáš: „Hospo-
112
113
De tribus diebus
mine, diem hominis non desideravi, tu scis. Isti sunt dies quibus plenus fuit Job, de quo scriptum est, quia mortuus est senex et plenus dierum. Nam de aliis diebus plenus esse non poterat, qui trans-
836d acti jam non erant. Illos dies qui foris sunt, solos mali noverunt; boni vero qui jam internos dies videre meruerunt, eos qui foris sunt non solum non diligunt, sed etiam maledicunt. Pereat, inquit beatus Job, dies in qua natus sum, et nox in qua dictum est: Conceptus est homo. Dies ille vertatur in tenebras, et non requirat eum Deus de-super, et non illustretur lumine.
Illos ergo dies qui intus sunt potius debemus amare, ubi lucem non sequuntur tenebras, ubi aeterni solis splendore illuminantur oculi interiores cordis mundi. De his diebus Psalmista cecinit: Annuntiate de die in diem salutare ejus. Quid est salutare ejus, nisi Jesus ejus?
837a Sic enim interpretatur Jesus, hoc est salutaris. Qui ideo salutaris dicitur, quia per eum homo ad salutem reformatur. De ipso autem Joannes loquens: Lex, inquit, per Moysen data est, gratia et Veritas per Jesum Christum facta est. Item Paulus apostolus vocat Christum Jesum Dei virtutem et Dei sapientiam. Si igitur Dei sapientia Jesus Christus est, et per Christum Jesum Veritas facta est, constat quod per sapientiam Dei Veritas facta est. Dies ergo sapientia? est Veritas. De hoc die suo ipsa sapientia loquitur Judseis, dicens: Abraham pater vester exsultavit, ut videret diem meum, vidit et gavisus est. Veritas enim Dei redemptio est generis humani. Hanc enim prius promiserat. Quam nimirum, dum postmodum exhibuit, quid aliud
837b quam seipsum veracem ostendit? Recte autem per sapientiam haec Veritas impleta est, a qua omnis Veritas est. Nec alius ad implendam veritatem mittendus fuit, nisi is in quo omnis veritatis plenitudo consistat. Bene ergo Abraham ad diem veritatis exsultat, quia im-pleri veritatem desiderat. Quam profecto diem tunc per spiritum vidit, quando Dei Filium ad redemptionem humani generis in carnem venturum agnovit.
Dicatur ergo: Annuntiate de die in diem salutare ejus. Diem secundum de die primo in diem tertium; diem veritatis de die timo-ris in diem charitatis. Primum unus dies erat, dies timoris, venit dies alter, dies veritatis. Accessit, non successit, quia prior non discessit. Ecce duos dies; itum est in diem tertium, in diem charitatis, sed et
837c ille cum venit, priores non expulit. Beati dies isti. Istis diebus ho-
O třech dnech
dine, netoužil jsem po lidském dni, ty víš" (srv. Jr 17,16). Těchto dnů byl také sytý Job, o němž je psáno, že zemřel stár a sytý dnů (Jb 42,16). Oněch druhých dnů totiž nemohl být syt, protože dosud neuplynuly. Zlovolníci znají jen vnější dny. Dobří však, kteří si zasloužili již spatřit vnitřní dny, vnější dny nejen nemilují, ale dokonce proklínají. „Ať zhyne den, kdy jsem se narodil," říká blahoslavený Job, „a noc, kdy bylo řečeno: Byl počat člověk. Ať se ten den stane temnotou a shůry Bůh ať po něm nepátra a není v něm světla" (Jb 3,3-4).
Máme tedy spíše milovat vnitřní dny, kde po světle nepřichází temnota, kde jas věčného slunce osvěcuje vnitřní zrak čistého srdce. O těchto dnech zpívá žalmista: „Ohlašujte ze dne na den jeho spásu" (Z 95,2 V). Co je jiného jeho spása než jeho Ježíš? Ježíš totiž znamená „spásný".100 Jmenuje se tak proto, že díky němu je člověk obnoven ke spáse. O něm mluví Jan, když říká: „Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, milost a pravda se však stala skrze Ježíše Krista" (J 1,17). Také apoštol Pavel nazývá Ježíše Krista „Boží moc a Boží moudrost" (7 K 1,24). Jestliže je tedy Ježíš Kristus Boží moudrost a skrze něho se stala pravda, je zřejmé, že se pravda stala skrze Boží moudrost. Den moudrosti je tedy pravda. O tomto svém dni sama moudrost říká Židům: „Váš otec Abraham zajásal, když spatřil můj den. Spatřil jej a zaradoval se" (J 8,56). Boží pravda je totiž vykoupení lidského rodu. To [Bůh] dříve slíbil. Když je později daroval, co jiného ukázal, než že je pravdomluvný? Je správné, že se tato pravda naplnila skrze moudrost, od níž veškerá pravda pochází. A nikdo jiný neměl být poslán, aby pravdu naplnil, než ten, v němž je plnost veškeré pravdy. Právem tedy Abraham zajásal pro den pravdy, neboť si přál, aby se pravda naplnila. Tento den v duchu viděl, když poznal, že Boží Syn sestoupí do těla, aby vykoupil lidský rod.
Jak je tedy psáno: „Ohlašujte ze dne na den jeho spásu" (Ž95,2). Ohlašujte druhý den z prvního dne na třetí den, den pravdy ze dne bázně na den lásky. Napřed byl jeden den, den bázně. Přišel druhý den, den pravdy. Přistoupil, aniž by následoval, protože první den nepřestal. To jsou dva dny. A vstoupili jsme do třetího dne, dne lásky. Avšak ani ten, když nadešel, nevypudil předchozí dva. Jsou to blažené dny! Těmito dny se lidé mohou nasytit, neboť s nadchá-
114
115
IT"--"        ■     ■__L_Ĺ__a______i~___JCBF—   ..L i.
De tribus diebus
mines impleri possunt, ubi futuris supervenientibus praesentes non transeunt; ubi numerus cum augetur, claritas multiplicatur.
(XXVII) Primům homines sub peccato constituti per legem in-crepati sunt et coeperunt Deum timere judicem, quia cognoverunt iniquitatem. Ipsum ergo timere, hoc jam erat agnoscere; quia pro-fecto nequaquam timere possent, si nullo modo agnoscerent. Jam aliquid lucis erat ipsa agnitio; jam dies erat, sed necdum clarus; quia peccati adhuc tenebris caligabat. Venit ergo dies veritatis, dies sa-
837d lutis, qui peccatum destrueret, claritatem prions diei illuminaret et timorem non tolleret, sed in melius commutaret. Sed necdum plena erat claritas donee adjungeretur veritati Charitas. Nam ipsa Veritas dicit: Multa habeo vobis dicere, sed non potestis portare modo. Cum autem venerit ille Spiritus veritatis, docebit vos omnetn veritatem. Omnis ergo Veritas ut et mala tolleret, et bona reformaret. Ecce tres dies sunt: dies timoris, qui manifestat malum; dies veritatis, qui aufert malum; dies charitatis, qui restituit bonum. Dies veritatis clarificat diem timoris, dies charitatis clarificat et diem timoris et diem veritatis, donee perfecta fuerit Charitas, et perfecte manifeste-
838a tur omnis Veritas, et timor posna? transeat in timorem reverenda;. Annuntiate ergo de die in diem salutare ejus.
De his diebus locutus est Osee propheta, dicens: Vivificabit nos post duos dies, in die tertia suscitabit nos. Nam qualiter Dominus noster Jesus Christus tertia die surgens a mortuis in se nos vivi-ficaverit et suscitaverit, audivimus et gavisi sumus. Sed dignum valde est, ut recompensemus ei beneficium suum; et quemadmodum nos in ipso tertia die resurgente resurreximus, ita et nos pro ipso et per ipsum tertia die resurgentes eum resurgere in nobis faciamus. Nec credendum est quin a nobis sibi ipse velit retribui, quod prior ipse nobis voluit impertiri. Sicut ergo ipse, ut nostram in se et per se
838b salutem operaretur, tres dies habere voluit, ita et nobis, ut nostram in nobis per ipsum salutem operemur, tres dies dědit. Sed quia illud quod in ipso gestum est non tantum remedium, sed etiam exemplum fuit et sacramentum, oportuit ut visibiliter foris fieret, quatenus illud quod in nobis invisibiliter fieri debuit significaret. Dies ergo ejus extrinsecus fuerunt, nostri dies intrinsecus quserendi sunt.
O třech dnech
zejícími budoucími dny přítomné dny nemíjejí a s rostoucím počtem se zvětšuje jasnost.
(XXVII) Napřed byli lidé žijící pod nadvládou hříchu vyplísněni zákonem a začali se bát Boha soudce, neboť poznali [svou] nepravost. Bát se Boha však již znamenalo ho poznat, protože by se ho nemohli bát, kdyby ho vůbec neznali. Toto poznání již přineslo trochu světla, již nadešel den, avšak ještě ne jasný, protože byl dosud zamlžen temnotou hříchu. Proto nadešel den pravdy, den spasení, aby zničil hřích a přidal světlo k jasnosti předchozího dne. Nezrušil bázeň, ale proměnil ji v cosi lepšího. Jasnost však nebyla úplná, dokud se k pravdě nepřipojila láska. Neboť sama pravda říká: „Mám vám ještě mnoho co povědět, ale nyní to nemůžete snést. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, naučí vás veškeré pravdě" (7 16,12-13). [Musela tedy přijít] veškerá pravda, aby zrušila zlé a dala dobrému novou podobu. Jsou tedy tři dny: den bázně, který zjevuje zlo, den pravdy, který odnímá zlo, a den lásky, který obnovuje dobro.10' Den pravdy přidává na světle dnu bázně, den lásky přidává na světle dnu bázně i dnu pravdy, dokud láska nebude dokonalá, neukáže se dokonale veškerá pravda a strach z trestu se nepromění v uctivou bázeň. „Ohlašujte" tedy „ze dne na den jeho spásu!"
9.3 Tři dny Kristovy O těchto dnech mluvil prorok Ozeáš, který řekl: „Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat" (Oz 6,3 V). Slyšeli jsme přece, jak náš Pán Ježíš Kistus třetího dne vstal z mrtvých, v sobě samém nám vrátil život a dal nám povstat, [slyšeli jsme to] a zaradovali jsme se.102 Sluší se ovšem, abychom se mu za jeho dobrodiní odvděčili: tak jako jsme v něm třetího dne při jeho vzkříšení vstali z mrtvých, máme jej i my, třetího dne pro něj a díky němu vzkříšení, nechat v nás samých povstat k životu. To neznamená, že by si přál, abychom mu opláceli, co nám chtěl darovat. [Ale] jako chtěl sám mít tri dny na to, aby v sobě a skrze sebe pracoval pro naši spásu, tak i nám dal tři dny, abychom v sobě skrze něho pracovali pro svou spásu. V jeho díle není jen lék, ale také příklad a skrytý smysl,103 proto bylo vhodné, aby se jeho dílo odehrálo viditelně venku, nakolik se jím naznačuje, co se má neviditelně odehrát v nás samých. Jeho dny byly vnější, naše dny je třeba hledat uvnitř.
116
117
De tribus diebus
O třech dnech
Tres ergo dies habemus intrinsecus, quibus illuminatur anima nostra. Ad primum diem mors pertinet, ad secundum sepultura, ad tertium resurrectio. Primus dies est timor, secundus est Veritas, ter-tius est Charitas, Dies timoris est dies potentias, dies Patris; dies veritatis est dies sapientias, dies Filii; dies charitatis est dies be-nignitatis, dies Spiritus sancti.
838c Dies quidem Patris et dies Filii et dies Spiritus sancti in claritate divinitatis unus dies, sed in nostras mentis illuminatione quasi alium diem Pater, alium Filius atque alium habet Spiritus sanctus; non quod ullatenus credendum sit Trinitatem, quas inseparabilis est natura, in operatione posse separari, sed ut discretio personarum in distinctione operum valeat intelligi.
Quando ergo omnipotentia Dei considerata in admirationem cor nostrum excitat, dies Patris est. Quando vera sapientia Dei inspecta agnitione veritatis cor nostrum illuminat, dies Filii est. Quando autem benignitas Dei attenta ad amorem cor nostrum inflammat, dies Spiritus sancti est. Potentia terret, sapientia illuminat, benigni-
838d tas lastificat. In die potentia? per timorem morimur. In die sapientias per contemplationem veritatis a strepitu hujus mundi sepelimur. In die benignitatis per amorem et desiderium asternorum bonorum resurgimus. Ideo enim Christus sexto die mortuus est, septimo die in sepulcro jacuit, octavo die resurrexit, ut simili modo primum potentia in die suo per timorem nos a carnalibus desideriis foris occidat, deinde sapientia in die suo intus in abscondito contemplationis se-peliat, postremo benignitas in die suo per desiderium divini amoris vivificatos exsurgere faciat; quia sextus dies ad laborem, septimus ad requiem, octavus pertinet ad resurrectionem.
Máme tedy tři vnitřní dny, které dávají světlo naší duši. K prvnímu dni se vztahuje smrt, k druhému pohřeb, k třetímu vzkříšení. První den je bázeň, druhý pravda, třetí láska. Den bázně je den moci, den Otce. Den pravdy je den moudrosti, den Syna. A den lásky je den dobrotivosti, den Ducha svatého.
Den Otce, den Syna a den Ducha svatého jsou v jasnosti božství jediný den, ale v osvícení, [jehož se dostává] naší mysli, má jakoby jiný den Otec, jiný Syn a jiný Duch svatý. Ne snad že by bylo možné Trojici, která je nerozdělitelná svou přirozeností, pokládat za roz-dělitelnou v jejím působení, ale abychom dokázali v rozlišení jejích děl nahlédnout rozdílnost osob.
Když totiž uvažujeme o Boží všemoci a naše srdce propukne v úžas, je to den Otce. Když pozorujeme Boží moudrost a naše srdce je osvíceno poznáním pravdy, je to den Syna. Když si konečně všímáme Boží dobrotivosti a naše srdce vzplane láskou, je to den Ducha svatého. Moc nahání hrůzu, moudrost dává světlo, dobrotivost rozradostňuje. V den moci umíráme bázní, v den moudrosti jsme kontemplací pravdy pohřbeni hluku tohoto světa, v den dobrotivosti láskou a touhou po věčných dobrech vstáváme z mrtvých. Kristus totiž šestého dne zemřel, sedmého dne ležel v hrobě a osmého dne vstal z mrtvých, aby podobně i nás napřed Boží moc ve svůj den nechala bázní zemřít vnějším tělesným tužbám, potom nás moudrost ve svůj den pohřbila uvnitř ve skrytu kontemplace a konečně aby nás dobrotivost ve svůj den oživila touhou božské lásky a dala nám povstat. Šestý den totiž patří práci, sedmý klidu a osmý vzkříšení.104
118
119