že tomu bolestná, tesklivá a tvrdá starost přijde. Nebo tělo v tom vykrmené a vychované velmi těžce spado-vati bude. Tuť přijdu rozličné nemoci na ně a duše trpěti nepřivyklá rozličnými tesknostmi trápena bude a svého vyjitie od těla strašiti se bude jako nějaké věci nové a neobyčejné. Ale kto v ctnostném životě sstará se, múdrosti v něm nabyv, ten nikdá podruhé mlád nebude; by pak velmi mnohá léta měl, vždycky hotov bude s rozumem buď k radě, neb sobě některé věci neznámé k pochopení. Vidíš, co činí obvykánie múdrosti s ctnostným životem za mládi, že člověka neopustí, až právě k vyjití z žaláře tělesného.
O ROZLIČNÝCH DARECH Tato řeč od Platona a Jamblika mudrcuov posla jest
Veliké množstvie rozličných daruov přirozenie má, ale žádnému jednomu jich všech nepuojčilo pojednú, než každého nětčím podařilo. Ale ti jsú najlepší dary vzali, kteříž vzetím jich rozumu a duše své neobtie-žili. Rozuměj, co se praví: Všecko, což v člověku jest, od přirozenie jest, ale ne všecko rozumu a duše opravuje. Opatrnost jest ctnost jedna a znamenitá. Ta jestliže k tělu viece nachýlena jest nežli k duši, ctnost nenie, neb gruntu toho nemá, kterýmž ctnost důvod má. Neb žádná ctnost k jinému konci nemieří než k tomu, aby mysl člověčí tělem obtieženú opravovala a jie z obleženie těla pomáhala. Ctnost nic s tělem
122
nemá činiti než to, aby jemu ustavičně protivenstvie činila. A prolož kto tak od přirozenie slepen jest, že sám od sebe beze všeho nabádanie k ctnostem nachýlen jest, ten jest výborných daróv od přirozenie nabyl. Ale ktož z svých vlastních povah viece k tělu nakloněn jest aneb k těm věcem, kteréž tělu slúží, ten poslední a hmotné dary od přirozenie přijal, a řeknu-li smrtedlné, dobře diem. Nebo jakož onenno, který všecky své věci tak vede a spravuje, aby ctnosti neurazil, věčnost sobě chystá. Tak tento, kterýž všecky své věci na těle a na tom, což se vidí, zakládá, zapo-menutie a zahynutie jménu svému přivede.
Biedný člověk a svého stvorenie nepoznaly, který všecko své dobré na vidomých věcech zavěšuje aneb na těch, kteréž pádu a vetchosti poddané sú. Nemuož jeho dlúhověká naděje býti, tudíež se musí zrušiti, neb grunt, na němž pozuostavena jest, smrtedlný a minulý jest. Netoliko pak darové k duši i k tělu příslušející v lidech rozdielni jsú, ale zvláštnosti a povahy také jednostajné nejsú: někto od přirozenie pokoru má, jenž, by chtěl nepokorný býti, nemuož a bylo by to jemu proti přirození, aby pyšný byl. Někto od přirozenie mlčedlivý jest, někto dobrotivý jest, někto stydlivý, někto bohobojný; takže by tomu odporní byli, jest jim přirození se protiviti. A protož těm, ktož to od přirozenie mají, za ctnost se nepokládá. Neb ctnost s žádným se nerodí, než tepruv v životě nabývá se ode všech lidí, kto chtějí dobře živi býti. Neb jakož mudrci praví, že k ctnosti nesnadná a úsilná i pracovitá cesta jest. Všeliký člověk musí vší snažností táhnuti se k ní, dokudž jie nedosáhne. Již to ctnost nenie, což bez těžkosti přicházie. Jinak opět:
123
Nenie to ctnost, čehož činiti nemuožeš, že toho nečiníš. Jinak každý člověk starého věku byl by ctnostný, neb nic nemuož činiti tak velmi zle svú osobu pro věk, leč lakomiti. Ale ten jest člověk dobrý a ctnostný, kterémuž ač žádosti panují a tělo se protiví, však proto všemu tomu se vydiera a protiví, aby vždy to činil, což jemu rozum za dobré ukazuje.
Ale ty ctností zdrželivosti se chlubíš, neb by pak i chtěl nezdrželivý býti, nemuožeš toho dovésti. Praví Seneka, že ctnost vadne bez protivníka. Kterak muo-žeš pokusiti, jsi-li netrpělivý, an tebe žádný netepe, žádný nehanie, žádný nic nebéře, žádnýť se neprotiví? Než kdyby na tě škoda přišla, haněnie, utrhánie, až dobytie, tu by zvěděl, jak trpělivý si. Opět nevieš nic o své pokoře, neb nástroje pýchy nemáš, i musíš bezděky pokorný býti. Ale kdyžť by bylo poskyteno zbožie veliké a hojnost zlata a striebra, tu bychom zvěděli, zuostala-li by s tebú pokora, čili by snad zrostla pýcha, nébrž ztěžka by s sebú nepojala tova-ryšky své lakomstvie. Neb jakož všeliká ctnost tova-ryšku svú má, tak každá mrzkost neb hřiech bez tovaryše nenie. Kdež vejde pýcha, hned za ní lakomstvie, a kde lakomstvie, tu hned skúpost, a tak hřiech hřiecha postíhá. Než ty, jestliže by zuostal takový v bohatství, jaký si byl v chudobě, již by ctnost na tobě známa byla. A tak žádný nemuož svých ctností zkusiti, jenž se s nepřietelem některé ctnosti nepotká. Dokudž se nezkusíš, co muožeš proti hřie-chuom, neprav se býti ctnostným. Ktož protivenstvie utieká, ten ctností utieká, poněvadž protivenstvie ctnosti zkušuje.
Príkladnú tuto řeč mudřec dává: Zlatník, když by
jemu někto zlato k prodaji přinesl a nesměl dáti jeho k pokušení na oheň, podezřen jest, že to zlato falešné jest. Tak všeliký člověk nemuož jmien býti za ctnostného, jediné leč naň protivenstvie přijde a on je nepohnutě snese. Jinak co kto vie, jediné leč uzřie? Já kdybych tebe nikdá nevídal než sedícieho, co viem, muožeš-li choditi, jediné leč tebe chodiecého chodě uhlédám. Tak o tvé ctnosti neviem, co praviti, poněvadž sem nikdy tebe s nepřietelem sjíti se neviděl. Pročež tehdy jiné ctnostnému životu učíš, když sám sebe svědom nejsi, mohl-li by to učiniti napřed, k čemuž jiné vedeš? Já na tvé řeči dosti mieti nemohu, leč toho vlastním skutkem dokážeš a potvrdíš, co mluvíš. Nevěřímť, by mi kterými neviem duovody dovodil, že oheň jest studený, leč se jeho prvé sám dotkneš. Nevěřímť, by mi pravil, že moře do kolenu jest, leč přede mnú břísti budeš. Tak se domnievaj o ctnostech. Chválíš mi trpělivost všelikých věcí, a sám slova strpěti nemuožeš! Chválíš mi zdrželivost a stud, a sám se s ženami obieráš! I kterak mohu slovóm tvým věřiti, a ty jinak mluvíš a jinak činíš? A lidé múdří i já také, méně múdrý, přivykli sme viece skutkuom věřiti nežli slovuom, neb slova k větru se přirovnávají, ale skutkové k podstatě. A naprosto všech lidí napořád ten jest obyčej, že spieše skutky vedeni bývají nežli slovy, neb všeliká vážnost slovóm odjata jest, kdež skutkové jiné vykládají. A protož sám sebe zkuse, to jiné uč, seč sám býti muožeš. Čehož sám nečiníš, nebývaj tak nemilostivým mistrem, aby jiné nutil činiti.
124
125