SPOLEČNOSTI A EKONOMICKÉ SYSTÉMY
Než budeme moci přistoupit k diskusi o zákonech řídicích takovou tržní ekonomiku, jakou se snažilo ustavit devatenácté století, musíme nejdříve dobře pochopit zvláštní předpoklady, které tvoří základ takového systému.
Tržní ekonomika v sobě zahrnuje samoregulující se systém trhů; řečeno trochu odborněji, je to ekonomika řídící se tržními cenami a ničím jiným než tržními cenami. Takovýto systém, schopný organizovat celý ekonomický život bez vnější pomoci či zásahu, si jistě zaslouží býr nazýván samoregulujícím. Tyto hrubé náznaky by měly postačit k odhalení v historii lidstva bezprecedentní povahy takového podniku.
Upřesněme si náš úmysl. Žádná společnost by přirozeně nemohla existovat po delší dobu bez nějakého druhu ekonomiky; před naší dobou ale neexistovala žádná ekonomika, která by alespoň v principu byla ovládána trhy. I přes sbor akademických zaříkávání, který po celé devatenácté století neutichal, zisk a výdělek ze směny v lidské ekonomice nikdy předtím nehrály důležitou roli. Ačkoli instituce trhu byla už od pozdní doby kamenné celkem běžná, její role v ekonomickém životě byla pouze vedlejší.
K tomu, abychom na tomto bodu trvali se vší důrazností, máme dobrý důvod. Nebyl to nikdo menší než Adam Smith, kdo tvrdil, že dělba práce ve společnosti je závislá na existenci trhů neboli, jak to sám podal, na lidském „sklonu směňovat, obchodovat a vyměňovat jednu věc za jinou". Tato věta měla později dát vzniknout konceptu Ekonomického člověka. Zpětně můžeme říci, že žádné jiné nepochopení minulosti nebylo tak prorocké pro budoucnost. Nebot zatímco se až do dob Adama Smithe tento sklon v životě jakékoli sledované společnosti sotva projevil nějak závažnější měrou a zůstával přinejlepším vedlejším rysem ekonomického života, o sto let později byl průmyslový systém v plném rozmachu ve větší části planety, což prakticky a teoreticky naznačovalo, že lidská rasa je tímto jedním jediným sklonem ovládána ve všech svých ekonomických činnostech a snad i ve svém politickém,
intelektuálním a spirituálním směřování. Ve druhé polovině devatenáctého století mohl Herbert Spencer pouze s povrchní znalostí ekonomie položit rovnítko mezi princip dělby práce a výměnný obchod a směnu. O dalších padesát let později mohli tu samou chybu zopakovat Ludwig von Mises a Walter.Lippnianu. Tehdy to nebylo třeba dokazovat. Mnoho autorů z oborů politické ekonomie, sociálních dějin, politické filosofie a obecné sociologie šlo ve Smithových stopách a kladlo jeho paradigma směňujícího divocha jako axiom svých vědtiích oborů. Ve své podstatě byly představy Adama Smithe o ekonomické psychologii raného člověka stejně mylné jako Rousseauovy představy o politické psychologii divocha. Dělba práce, fenomén starý jako společnost sama, vychází z rozdílů tkvících v pohlaví, zeměpisné poloze a individuálních vlohách; a údajný lidský sklon směňovat, obchodovat a vyměňovat je takřka úplně neopodstatněný. I když dějiny a etnografie znají různé druhy ekonomik, z nichž většina zahrnuje instituci trhu, neznají žádnou, která by předcházela té naší a zároveň by byla trhem alespoň částečně ovládána a regulována. Pokud se na dějiny jednodivých ekonomických systémů a jejich trhů podíváme z ptačí perspektivy, bude to naprosto jasné. Uvidíme, že role trhů v ekonomikách různých zemí byla až donedávna nevýrazná, a změna v ekonomiku ovládanou tržním modelem vynikne mnohem jasněji.
Na začátku se musíme zbavit některých předsudků devatenáctého století, které jsou podkladem Smithovy hypotézy o údajném sklonu primitivního člověka k výdělečným zaměstnáním. Protože tento axiom platil spíše pro blízkou budoucnost než pro šerou minulost, způsoboval, že jeho následovníci zaujali k raným dějinám lidstva zvláštní postoj. V jeho světle se zdálo, že vše naznačuje, že primitivní člověk, vzdálený kapitalistickému myšlení, byl vlastně komunistou (později byla dokázána chybnost tohoto předpokladu). Následně měli ekonomičtí histotici sklon zaměřovat se pouze na tu relativně nedáv- f nou část dějin, v níž se vyskytovaly obchod a směna, a primitivní ekonomika byla odsunuta do prehistorie. To podvědomě vedlo k vychýlení vah ve prospěch tržní psychologie. Všechny události, ke kterým došlo v celkem krátkém rozmezí několika posledních století, mohou být totiž chápány jako směřující k ustanovení toho, co nakonec bylo ustanoveno, tj. tržního systému; kjjným trendům, které byly dočasně skryté, se nepřihlíželo. Korekce takové „krátkodobé" perspektivy by zřejmě spojila ekonomickou historii se sociální antropologií, což je směr, který byl v minulosti systematicky opomíjen.
48
49
To dnes jíž nadále dělat nemůžeme. Zvyk dívat se na minulých' deset tisíc let, stejně jako na množství raných společností, jako na pouhou předehru k opravdové historii civilizace, která započala zhruba v době vydání Bohatství národu v roce 1776, je přinejmenším zastaralý. Nyní se tato epizoda chýlí ke konci a my bychom měli, ve snaze odhadnout možnosti budoucnosti, potlačit své přirozené sklony a vyvarovat se chyb svých otců. Ta samá předpojatost, pro kterou generace Adama Srnithe viděla primitivního člověka jako zaměřeného na směnu a obchod, ale způsobila, že se její následovníci odmítali zabývat taným člověkem, protože bylo známo, že se těmito chvályhodnými činnostmi nezabýval. Tradice klasických ekonomů, kteří se pokoušeli založit zákon trhu na předpokládaných přirozených sklonech člověka, byla vystřídána úpadkem zájmu o kultury „necivilizovaného" člověka, jakožto o nepotřebné k pochopení problémů našeho věku.
Takový subjektivistický přístup k dřívějším civilizacím by měl být vědecké mysli cizí. Rozdíly mezi civilizovanými a „necivilizovanými" národy byly velmi zveličovány, a to hlavně v ekonomické oblasti. Podle historiků nebyl až donedávna způsob hospodářského života v zemědělské Evropě příliš odlišný od toho, jak vypadal před několika tisíci lety. Dokonce i po vynalezení pluhu, což je vlastně velká motyka tažená zvířaty, zůstaly zemědělské postupy ve velké části západní a střední Evropy v podstatě beze změny až do nástupu moderního věku. Ve skutečnosti byl vývoj civilizace v této oblasti hlavně politický, intelektuální a duchovní. Co se materiálních podmínek rýče, západní Evropa kolem roku 1100 sotva dosahovala úrovně Ríma o tisíc let dříve. I později probíhala změna daleko snadněji v oblastech státnictví, literatury, umění a především náboženství a vzdělanosti než v průmyslu. Středověká Evropa byla v ekonomickém smyslu z velké části na úrovni staré Persie, Indie nebo Cíny a zcela jistě, co se bohatství a kultury týče, by nemohla soutěžit s královstvím Nového Egypta, které existovalo o dva tisíce let dříve. Mezi moderními ekonomy, kteří se postavili proti opomíjení primitivních ekonomických systémů jako nepodstatných pro zkoumání motivů a mechanismů civilizovaných společností, byl jedním z prvních Max "Weber. Následná práce v sociální antropologii mu dala rozhodně za pravdu. Je-li totiž mezi závěry vyvozenými z nedávného zkoumání raných společností jedna věc jasnější než jiné, je to neměnnost člověka jakožto sociálního tvora. Lidské přirozené vlohy se s podivuhodnou pravidelností znovu a znovu objevují ve všech společnostech a ve Všech dobách a místech.
I podmínky nezbytné pro přežití lidské společnosti se zdají být stále stejné.
To, že je ekonomika lidí zpravidla vnořena do jejich sociálních
I vztahů, je význačným objevem nedávného historického a antropolo-
gického výzkumu. Člověk nejedná,tak, aby uspokojil svůj individuální zájem na vlastnictví hmotných statků; Chová se tak, aby si zajistil sociální postavení, dosáhl svých sociálních zájmů a sociálních úspěchů.
t Hmotných statků si člověk váží pouze natolik, nakolik slouží těmto
cílúrn. Ani proces výroby, ani proces distribuce není spojen s žádným specifickým ekonomickým zájmem souvisejícím s vlastnictvím zboží. Každý krok těchto procesů je však svázán s množstvím sociálních zájmů, které nakonec způsobí, že je potřebný krok podniknut. Tyto zájmy jsou velmi rozdílné v malé lovecké či rybářské společnosti
\ a v rozsáhlé despotické společnosti, ale v obou případech je ekono-
mický systém poháněn neekonomickými motivy.
Pokud jde o přežití, je vysvětlení jednoduché. Vezměme si příklad kmenové společnosti. Individuální ekonomický zájem je v ní málokdy prvořadý, protože společenství chrání své členy před hladověním. I v případě, že je samo společenství postiženo katastrofou, jsou zájmy jeho členů ohrožovány kolektivně, ne individuálně. Na druhé straně je velmi důležité udržování sociálních vztahú.^Zaprvé proto, že porušováním přijímaného kodexu cti nebo štědrosti se jedinec vylučuje
i ze společenství a stává se z něj vyděděnec./Zadruhé proto, že všechny
sociální závazky jsou z dlouhodobého hletííska vzájemné a jejich naplnění slouží individuálním zájmům výměny typu „dej a ber" nejlépe. Taková situace musí na jedince vyvíjet souvislý tlak, aby byl z jeho
• vědomí odstraněn soukromý ekonomický zájem natolik, že v mnoha
(i když rozhodně ne ve všech) případech nebude schopen chápat následky, které má pro tento zájem jeho činnost. Tento přístup je posilován četností společenských aktivit, jako je pojídání jídla ze společného úlovku nebo sdílení výsledků nějaké daleké a nebezpečné kmenové výpravy. Výhody spojené se štědrostí jsou, co se týče sociální prestiže, tak veliké, že jakékoli jiné než naprosto nesobecké chování se prostě nevyplatí. Povaha jednotlivce s tím nemá nic společného. Člověk může být vzhledem k tomu či onomu souboru hodnot dobrý nebo
. zlý, společenský nebo nespolečenský, závistivý nebo štědrý. Uznáva-
ným principem obřadní distribuce je ve skutečnosti právě to, aby se nikomu neposkyd důvod k závisti, a stejně tak je pracovitý, schopný či jinak úspěšný pěstitel odměněn veřejnou chválou (ledaže by byl příliš
50
51
úspešný - v tom případě by mohl být zaslouženě ponechán, aby chřadl v mylné představě, že se stal obětí černé magie). Lidské vášně, at už dobré ěi špatné, směřují pouze k neekonomickým cílům. Vybičovaní soutěživosti až ke krajní mezi slouží ceremoniální předvádění a o zvyšování kvantitativních i kvalitativních standardů do nejvyšších hodnot pečuje tradice společné práce. Veškeré akty směny jsou prováděny formou darů, u kterých se předpokládá, že budou oplaceny, ačkoli ne nutně tím samým jedincem. Tento proces je detailně propracován a dokonale zajištěn složitými metodami zveřejňování, magickými obřady a institucí „dualit", v nichž jsou skupiny spojeny vzájemnými závazky. To by samo o sobě mělo vysvětlovat nepřítomnost představy zisku nebo bohatství jiného typu, než jsou předměty tradičně posilující sociální prestiž.
V tomto náčrtu obecných rysů charakteristických pro společenství západní Melanésie jsme nebrali na zřetel jeho sexuální a územní uspořádání, na.jehož pozadí působí zvyky, zákony, magie a náboženství. Chtěli jsme totiž pouze poukázat na způsob, jakým takzvané ekono-"řnické motivy vycházejí z kontextu sociálního žřrataJNebot to je negativní bod, na kterém se moderní etnografové shodnou: nepřítomnost motivu zisku; nepřítomnost principu odměňování za práci; nepřítomnost principu nejmenší námahy; a hlavně nepřítomnost jakékoli samostatné a výrazné instituce založené na ekonomických motivech. Ale jak je tedy zajištěn řád ve výrobě a distribuci?
Odpověď z velké části poskytují dva principy chování, které s ekonomikou nejsou běžně spojovány: vzájemnost a redistribuce} U obyvatel Trobriandských ostrovů v západní Melanésii, kteří nám slouží jako příldad ekonomiky tohoto typu, funguje vzájemnost především ve vztahu k sexuálnímu uspořádání společnosti, to znamená k rodině a příbuzenství; redistribuce má vliv na všechny, kteří jsou podřízeni společnému náčelníkovi, a má tedy územní charakter. Podívejme se na každý z těchto principů zvlášt.
Výživa rodiny - ženy a dětí — je povinností příbuzných z matčiny strany. Muž, který se stará o svou sestru a její rodinu tím, že jim dává nejlepší část své úrody, si pro své správné chování získá dobrou pověst, ale bude mít z této výměny jen malý materiální zisk. Pokud je v tomto ohledu liknavý, v první řadě utrpí jeho pověst. Princip vzájemnosti
1 Srov. Poznámky ke zdrojům. V této kapitole široce využívám práce Mali-nowského a Thumwalda.
bude pracovat ve prospěch jeho ženy a dětí, a tak jej ekonomicky odmění za činy občanské ctnosti. Obřadné vystavování plodin, jak v pěstitelově zahradě, tak před skladištěm příjemce, zajistí, že vysoká kvalita jeho zahradničení bude všem známa. Je zjevné, že ekonomika zahrady a domácnosti zde tvoří část společenských vztahů spojených s dobrým hospodařením a příkladným občanským chováním. Široký princip vzájemnosti pomáhá zajistit výrobu i obživu rodiny.
Princip redistribuce je neméně účinný. Podstatná část veškeré výroby ostrova je předákem vesnice předávána náčelníkovi, který ji uchovává ve sldadišti. Protože veškerá společná aktivita se točí kolem hostin, tanců a dalších příležitostí, při kterých ostrované obstarávají zábavu nejen pro sebe, ale i pro své sousedy z jiných ostrovů (a při kterých jsou rozdávány výsledky obchodu s dalekými oblastmi, jsou dávány a přijímány dary odpovídající etiketě, a náčelník navíc všem rozdává tradiční dárky), je zjevné, jak velký význam má systém skladování. Ekonomicky je to podstatná součást existujícího systému dělby práce, zahraničního obchodování," zdanění pro veřejné účely a válečného zásobování. Ale tyto funkce vlastního ekonomického systému jsou zcela pohlceny velice živými zkušenostmi, které nabízí přehršel neekonomických motivací pro každý čin provedený v rámci sociálního systému jakožto celku.
Takovéto principy chovani.se ale nemohou stát efektivními, pokud se existující institucionální struktury samy nepodílí na jejich prosazování. Vzájemnost a redistribuce mohou zajistit chod ekonomického systému i bez psaných záznamů a důmyslné administrativy pouze j potud, pokud uspořádání dané společnosti odpovídá požadavkům takového řešení s pomocí vzorců, jako je symetrie a soustfednost.--*
Vzájemnost je velmi usnadněna institucionálním modelem symetrie, který je častým rysem sociálního uspořádání ve společnostech neznajících písmo. Nápadná „dualita", kterou nacházíme ^ v kmenovém rozčlenění, pomáhá spárování individuálních vztahů, a tím i výměně zboží a služeb bez trvalých záznamů. Ukázalo se, že jednodivé produkční podíly domorodé společnosti, které obvykle vytvářejí „protějšek" ke každému podrozdělení kmene, vycházejí z aktů vzájemnosti, na kterých tento systém stojí, a stejně tak je pomáhají provádět. O původu této „duality" toho není moc známo, zdá se ale, že každá přímořská vesnice na Trobriandských ostrovech má svůj protějšek v jiné, vnitrozemní vesnici. Tím je zajištěno, že důležitá výměna plodů chlebovníku a ryb, byt je maskována jako vzájemná a časově
52
i
53
nesouvislá výměna darů, probíhá hladce. Také v obchodování kula má každý jedinec partnera na jiném ostrově, a pozoruhodným způsobem tak zosobňuje vztah vzájemnosti. Nebýt četnosti, s jakou se symetrický vzorec objevuje v podrozděleních kmene, v umístění sídlišť, stejně jako ve vztazích mezi kmeny, široká vzájemnost, spočívající na dlouhodobém fungování oddělených aktů výměny, by se praktikovat nedala.
Institucionální model soustřednosti, který se do určité míry vyskytuje ve všech lidských skupinách, zase nabízí vodítko pro sběr, skladování a redistribuci zboží a služeb. Členové loveckého kmene obvykle předávají svou kořist předákovi, aby ji přerozdělil. Podstatou lovu je nepravidelnost jeho výtěžku a mimo to i fakt, že je tento výtěžek výsledkem kolektivní snahy. Za takových podmínek není použitelná žádná jiná metoda sdílení, pokud se skupina nemá po každém lovu rozpadnout. Přitom podobná potřeba existuje ve všech ekonomikách tohoto druhu, byt je daná skupina sebepočetnější. A čím větší je území, čím různorodější je výroba, tím spíše redistribuce vyústí v efektivní dělbu práce, protože musí pomoci spojit geograficky rozlišené skupiny producentů.
Symetrie a soustřednost se v půli cesty setkávají s potřebami vzájemnosti a redistribuce; Institucionální modely a principy chování se vzájemně přizpůsobují. Dokud sociální organizace běží ve svých kole-jích, nemusí do hry vstupovat žádné ekonomické motivy; nem třeba se obávat snížení individuální snahy; dělba práce bude automaticky zajištěna; ekonomickým závazkům bude učiněno zadost; a především budou zabezpečeny hmotné podmínky, potřebné pro nevázané ukázky hojnosti na všech veřejných slavnostech. V takové společnosti je pojem zisku zapovězený, obdarovávání je považováno za ctnost a předpokládaný sklon k směňování, obchodování a vyměňování se neobjevuje. Ekonomický systém je vlastně pouhou funkcí sociálního uspořádání.
Z toho bychom v žádném případě neměli vyvozovat, že socioekonomické principy tohoto druhu jsou omezené pouze na primitivní pracovní postupy nebo malá společenstva a že neziskové ekonomiky musí být nutně jednoduché. Kruh kula v západní Melanésii, který je založen na principu vzájemnosti, je jednou z nejsložitějších člověku známých obchodních transakcí a redistribuce byla ve velkém rozsahu přítomna už v civilizaci pyramid.
Trobriandské ostrovy patří do souostroví, které zhruba tvoří kruh. Podstatná část obyvatelstva tohoto souostroví tráví významnou část
svého času podílením se na obchodu kula. Ten označujeme jako obchod, ačkoli v něm není přítomen žádný zisk, ať už v peněžní formě nebo v naturáliích, zboží není hromaděno, a dokonce ani trvale vlastněno. Získané zboží je využíváno jako dar. Není tu žádné dohadování ani smlouvání, žádné obchodování, směňování či vyměňování. Veškeré transakce jsou řízeny etiketou a magií. Stále je to ale obchod. Obyva-telé tohoto přibližně prstencovitého souostroví podnikají pravidelně velké výpravy, aby dopravili jeden druh cenného předmětu k lidem žijícím na vzdálených ostrovech ležících po směru hodinových ručiček. Další zatím vyráží s jiným druhem předmětu k ostrovům ležícím proti směru hodinových ručiček. Nakonec jsou obě sady předmětů -.tradiční náramky z bílých mušliček a náhrdelníky z červených mušliček — přepraveny okolo celého souostroví. Je to trasa, jejíž dokončení může trvat až deset let. V kula jsou navíc zpravidla individuální partneři, kteří se za své dary navzájem odměňují stejně cennými náramky a náhrdelníky, které, pokud možno, patřily dříve významným osobnostem. Systematická a organizovaná výměna cenných předmětu přepravovaných přes velké vzdálenosti je tedy jako obchod označena správně. Přesto tento komplexní celek funguje pouze na principu vzájemnosti. Tento důmyslný systém zahrnující čas, prostor i osoby,_ pokrývající statisíce mil a několik desetiletí a spojující stovky lidí ve vztahu k tisícům přísně individuálních předmětů je zde řízen bez jakýchkoli záznamů nebo úřadů, ale také bez jakéhokoli motivu zisku či obchodu. Neprevažuje zde sklon ke směnnému obchodu, ale vzájemnost ve společenském chování. Přesto však je výsledkem ohromný organizační úspěch na ekonomickém poli. Bylo by opravdu zajímavé zamyslet se nad tím, jak by si s takovým úkolem, pokud by o něj stála, poradila i ta nejpokročilejší organizace moderního trhu, založená na přesném účetnictví. Panuje oprávněná obava, že by nešťastní obchodníci, tváří v tvář nespočetným monopolistům kupujícím a prodávajícím individuální předměty a stanovujícím pro každou transakci různé extravagantní podmínky, nedokázali dosáhnout průměrného zisku a raději by obchodování zanechali.
Redistribuce má dlouhou a pestrou historii, která sahá až k moderní době. Jak od Bergdamy, vracejícího se ze své lovecké výpravy, tak od ženy, vracející se ze sběru kořínků, ovoce či listů, se očekává, že větší část své kořisti nabídnou ve prospěch společenství, V praxi to znamená, že výsledek jejich činnosti je sdílen s ostatními osobami, které s nimi žijí. Až posud převládá jen představa redistribuce; To, co
54
55
dnes dáme, nám bude nahrazeno tím, co si zítra vezmeme. V některých kmenech ale existuje prostředník v osobě předáka nebo jiného prominentního člena skupiny. Tento prostředník dostává a rozděluje zásoby, a to hlavně v případě, že je třeba je uskladnit. To je už vlastní redistribuce. Je očividné, že sociální důsledky této metody rozdělování mohou být dalekosáhlé, protože ne všechny společnosti jsou tak demokratické jako primitivní lovci. Ať už je redistribuce prováděna vlivnou rodinou, výjimečným jedincem, vládnoucí aristokracií nebo skupinou úředníků, všichni se často pokoušejí využít způsobu, jakým redistribuci provádějí, ke zvětšení svého politického vlivu. V potlačí kmene Kvakiutlíi je pro náčelníka otázkou cti vystavovat a rozdělovat své kožešiny, ale činí tak také proto, aby st příjemce zavázal, učinil z nich své dlužníky a nakonec i poddané.
Všechny velké naturální ekonomiky fungovaly s pomocí redistribuce. Na takové ekonomice se zakládala Chamurapího království v Babylonu i království. Nového Egypta, která byla centralizovanými despotismy byrokratického typu. Byla zde provozována v obrovsky zvětšeném měřítku domácnost patriarchální rodiny, zatímco „komunistické" rozdělování bylo odstupňované a zahrnovalo velmi rozdílné příděly. Pro příjem produktů činnosti poddaných, at už byli chovateli dobytka, lovci, pekaři, sládky, hrnčíři, tkalci nebo čímkoli jiným, bylo připraveno velké množství skladišť. Výtěžek byl přesně zaznamenáván, a pokud nebyl spotřebován lokálně, byl přepravován z menších skladišť do větších, až nakonec dorazil do ústředního úřadu na dvoře faraóna. Zde se nacházely zvláštní budovy pro látky, umělecké a deko-rativní předměty, kosmetiku, předměty ze stříbra či královský šatník. Také tu byly obrovské sýpky, zbrojnice a vinné sklepy.
Redistribuce v takovém měřítku, v jakém byla prováděna staviteli pytám id, však nebyla omezena pouze na ekonomiky, které neznaly peníze. Vždyť všechna stará království používala kovové měny k placení daní a úřednických platů. Pro zbytek plateb v naturáliích využívala obsah luzných sldadišť a sýpek, ze kterých rozdělovala nejrůznější druhy zboží, hlavně k užitku nevyrábějící části populace, tj. úředníků, vojáků a nepracující třídy. Tento systém byl používán ve staré Číně, v říši Inků, v královstvích Indie i v Mezopotámii. V těchto a mnoha dalších civilizacích, které dosáhly rozsáhlých ekonomických úspěchů, byla složitá dělba práce ovlivňována mechanismem redistribuce.
Tento princip byl dodržován i ve feudálních podmínkách. V et-niclcy rozvrsrvených afrických společnostech se někdy stává, že nejvyšší
vrstva se skládá z pastevců usazených mezi zemědělci, kteří stále používají dřevěné nástroje a motyky. Dary vybírané pastevci jsou hlavně zemědělské povahy, např. obilí nebo pivo, zatímco dary, které rozdělují, mohou být zvířata, hlavně ovce a kozy. V těchto případech existuje mezi různými vrstvami společnosti .dělba práce, byť je nerovnoměrná. Rozdělování často může částečně zakrývat vykořisťování a současně, díky výhodám vylepšené dělby práce, prospívá soužití standardům obou vrstev. Politicky jsou takové režimy feudál istické, ať už je výsadní hodnotou území či dobytek. „Ve východní Africe existují skutečná dobytčí léna." Thurnwald, ktetého jsme, co se předmětu redistribuce týče, blízce sledovali, proto mohl říci, že feudalismus vede všude k systému redistribuce. Pouze za velmi pokročilých podmínek a výjimečných okolností se tento systém může stát převážně politickým, jako se tomu stalo v západní Evropě, kde změna povstala z vazalovy potřeby ochrany a dary byly změněny ve feudální daně.
Tyto případy ukazují, že redistribuce má také tendenci vlastní ekonomický systém opříst sociálními vztahy. Proces redistribuce zpra- h vidia nacházíme jako součást převažujícího politického režimu, ať už j jde o kmen, městský stát, despotismus nebo feudalismus založený na území či dobytku. Výroba a rozdělování zboží jsou uspořádány hlavně pomocí vybírání, skladování a redistribuce a celý model je zaměřen na náčelníka, chrám, despotu nebo pána. Protože se vztahy vládnoucí třídy k ovládaným různí podle základu, na kterém spočívá politická moc, princip redistribuce bude zahrnovat tak rozdílné individuální motivy, jako je dobrovolné sdílení zvěře lovci či strach z trestu, který nutí feláliy odevzdávat své daně v naturáliích.
V tomto popisu jsme úmyslně pominuli zásadní rozdíl mezi homogenními a srratifikovanými společnostmi, tj. mezi takovými, které jsou jako celek sociálně unifikované, a takovými, které jsou rozdělené . na vládnoucí a ovládané. Protože vzájemné postavení pánů a otroků je úplně jiné než vzájemné postavení svobodných a rovných členů loveckého kmene, budou se motivy těchto dvou společností velmi lišit. ' Uspořádání ekonomického systému však může být stále založeno na stejných principech, přestože jsou doprovázeny rozdílnými kulturními rysy, odpovídajícími rozdílným lidským vztahům, se kterými je ekonomický systém provázán.
Třetím principem, který byl určen k tomu, aby v historii sehrál velkou roli, je princip domácnosti, který spočívá ve výrobě pro svou vlastní potřebu. Rekové jej nazývali oeconomia, což je základ slova
56
57
„ekonomie". Pokud jde o etnografické záznamy, neměli bychom předpokládal, že výroba pouze pro potřeby jednotlivec nebo jedné skupiny je starší než vzájemnost nebo redistribuce. Naopak, ortodoxní tradice, stejně jako některé nedávnější teorie zabývající se tímto předmětem, byly přesvědčivé vyvtáceny./lndividualistický divoch samostatně sbírající jídlo a lovící zvěř pouze pro svou rodinu nikdy neexistoval] Obstarávání jídla pouze pro potřeby vlastní domácnosti se ve slčuTěchosti stává rysem ekonomického života až na vyšší úrovni zemědělství, ale ani poté nemá nic společného s motivem zisku nebo s institucí trhu. Jeho modelem je uzavřená skupina. At už samostatnou jednotkou byla rodina, sídliště nebo statek, principem zůstávalo stále totéž, tj. výroba a skladování k uspokojení potřeb členů skupiny. Tento princip je ve svém uplatnění stejně široký jako vzájemnost nebo redistribuce. Podstata institucionálního jádra je lhostejná: může to být pohlaví, jako v případě patriarchální rodiny, území, jako v případě vesnického sídliště, nebo politická moc, jako u feudálního statku. Nezáleží ani na vnitřním uspořádání dané skupiny. To může být despotické, jako římská jkmilia, nebo demokratické, jako jihoslovanská zadruga; může se jednat o velké celky, jako byly rozlehlé državy karolínskych magnátů, nebo malé skupiny, jako u typické západoevropské rolnické usedlosti. Potřeba obchodu nebo trhů tu není o nic větší než v případě vzájemnosti nebo redistribuce.
Toto jsou podmínky které se Aristoteles před více než dvěma tisíci lety pokusil ustanovit jako notmu. Kdyi se ohlédneme z rychle klesajících výšin světové tržní ekonomik}', musíme uznat, že Aristotelovo slavné rozlišení mezi vlastni domácností a vyděláváním peněz v úvodní kapitole jeho Politiky je snad nejproročtějšírn ukazatelem, > jaký se kdy vyskytl v oblasti sociálních věd. Rozhodně je to stále ta nejlepší analýza našeho tématu, kterou máme. Atistoteles trvá na výrobě k užitku - v protikladu k výrobě pro zisk - jako na podstatě vlastní domácnosti. Přidružená výroba pro tíh, tvrdí, nemusí zničit samostatnost domácnosti, pokud se plodiny a zvířata, kteté se prodávají za peníze, pěstují a chovají také pro vlastni spotřebu, jako je tomu u dobytka nebo obilí. Prodávání přebytků nemusí zničit podstatu domácnosti. Jen génius střízlivého uvažování mohl tvrdit tak jako on, že zisk je motiv vlastní výrobě pro trh a že navzdory tomu, že peněžní laktor uvedl do situace nový prvek, mohl princip výroby k užidcu dále fungovat, pokud trhy a.peníze zůstaly pouhými doplňky jinak samostatné domácnosti. V tomto měl nepochybně pravdu. Nedokázal ale
58
pochopit, jak nepraktické bylo ignorovat existenci trhů v době, kdy se sama řecká ekonomika stala závislou na obchodování ve velkém a na vypůjčeném kapitálu. V témže století se přece na ostrovech Rhodos a Délos vyvíjela tržní centra pojištění lodní dopravy, námořních půjček a žirového bankovnictví, vedle kterých byla západní Evropa o tisíc let později hotovým obrazem jednoduchosti. Přesto se ale profesor z Balltolu Jowett velmi mýlil, když poldádal za samozřejmé, že viktoriánská Anglie jeho doby chápala podstatu rozdílu mezi domácností a vyděláváním peněz lépe než Aristoteles. Omlouval Aristotela uznáním, že „předměty vědění, které se zabývá člověkem, se navzájem prolínají a v Aristelově době byly těžko rozlišitelné". Aristoteles opravdu dobře nerozeznal důsledky dělby práce a její spojení s trhy a penězi a neuvědomoval si ani možnost využití peněz jako úvěru a kapitálu. Ale byl to profesor z Balliolu, ne Aristoteles, kdo zavítal oči před tím, jaké má vydělávání peněz pro lidstvo důsledky. Nedokázal pochopit, že rozdíl mezi principem užitku a zisku byl klíčem ke zcela jiné civilizaci, jejíž obrysy Aristoteles přesně předpověděl už dva tisíce let před jejím nástupem, přestože vycházel pouze z holých základů tržní ekonomiky, které mu byly dostupné. Jowett ji zatím přehlížel, i když před sebou měl již plně rozvinutý vzorek. Odsouzením principu výroby pro zisk, jakožto „pro člověka nepřirozeného", neohraničeného a nekonečného, Aristoteles vlastně zdůraznil zásadní věc, totiž rozpornost samostatného ekonomického motivu a sociálních vztahů, v nichž spočívají jeho omezení.
Obecně by se dalo říci, že všechny nám známé ekonomické systémy až do konce feudalismu v západní Evropě byly uspořádány na základech principu vzájemnosti, redistribuce, domácností nebo nějaké jejich kombinace. Tyto principy byly institucionalizovány pomocí sociálního upořádání, které využívalo mimo jiné modelů symetrie, sou-střednosti a autarkie. V tomto rámci byla řádná výroba a distribuce i zajišťována množstvím individuálních motivu, usměrňovaných obec-nými normami chování. Zisk mezi těmito motivy nebyl prvořadý. Na i tom, aby přiměly jedince přijmout normy chování, které v konečném j výsledku zaručovaly jeho fungování v ekonomickém systému, spolu- j pracovaly zvyk a zákon, magie i náboženství.
Recko-římské období v tomto ohledu neznamenalo, i přes značný rozvoj obchodu, žádný průlom. Bylo charakteristické velkou mírou redistribuce obilí, kterou římská správa prováděla v ekonomice, jež byla jinak ekonomikou domácnosti. Nedošlo tedy k žádné výjimce
59
z pravidla, že trhy v ekonomickém systému nehrály až clo konce středověku důležitou roli. Převládaly jiné institucionální modely.
Od šestnáctého století se stávaly trhy jak početnějšími, tak důležitějším i. V merkaatiJním systému se z nich nakonec stal hlavní zájem vlády. Přesto stále neexistovaly žádné známky blížící se nadvlády trhů nad lidskou společností. Ba právě naopak. Regulace a státní kontrola byly silnější než kdy předtím a neexistovala ani sama představa samo-rcgullijícího se trhu. Abychom pochopili náhlou proměnu ve zcela jiný druh ekonomiky, ke které došlo v devatenáctém století, musíme sc nyní zaměřit na historii trhu - instituce, kterou jsme ve svém zkoumání ekonomických systémů minulosti zatím zanedbávali.
______5_
EVOLUCE TRŽNÍHO VZORCE
Dominantní role, kterou hrají trhy v kapitalistické ekonomice spolu se základním významem výměny a směny v této ekonomice, nás nutí pečlivě prozkoumat podstatu a původ crhů, abychom se mohli zbavit předsudků devatenáctého století.1
Výměna, prodej a směna jsou principem ekonomického chování, jehož účinnost závisí na tržním vzorci. Trh je místem setkání pro účely výměny či koupě a prodeje. Dokud se nevyskytne alespoň zčásti nějaký vzorec, bude sice existovat tendence směňovat, ale v nedostatečném rozsahu: nevytvoří se ceny.2 Neboť stejně jako reciprocitu usnadňuje nějaký symetrický vzorec organizace, jako redistribuci lze snadněji provádět s jistou mírou centralizace a jako soběstačné domácí hospodaření musí být založeno na autarkii, rovněž princip výměny závisí svou účinností na tržním vzorci. Avšak stejně jako reciprocita, redistribuce a domácí hospodaření se mohou ve společnosti objevit, aniž by v ní převažovaly, i principy výměny mohou ve společnosti, v níž jsou na vzestupu principy jiné, zaujímat podřízené místo.
V jiných ohledech však tento princip výměny není s ostatními třemi srovnatelný. Tržní vzorec, s nímž ho spojujeme, je daleko specifičtější než symetrie, centralizace a autarkie - které jsou oproti tržnímu vzorci pouhými „rysy" a nevytvářejí instituce určené jen pro jednu funkci. Symetrie není ničím více než sociologickým uspořádáním, které nedává vzniknout žádné jednodivé instituci, ale pouze modeluje instituce už existující (ať jsou nějaký kmen nebo vesnice symetricky uspořádané nebo ne, nevyplývá z toho žádná zvláštní instituce). Centralizace, přestože často vytváří zvláštní instituce, nezahrnuje žádný motiv, který by vydělil výslednou instituci pro nějakou jednotlivou specifickou funkci (starosta vesnice nebo jiná ústřední autorita může
1 Srov. Poznámky ke zdrojům.
2 Hawtrey, G. R., The Ectmomk Problém, 1925, str. 13. „Praktická aplikace principu individualismu zcela závisí na praxi směny." Hawtrey však chybuje v předpokladu, že existence trhů prostě jen vyplývá z praxe směny.
60
61