VE STOPÁCH RÓNINŮ DO SVĚTA JAPONSKÉHO DIVADLA
,A to je konec příběhu o sedmačtyřiceti věrných mužích, nikoli však konec jeho pokračování, neboť my, kteří patrně věrní nejsme, ale zato neztrácíme naději, že se takovými jednou staneme, budeme dál tyto muže uctívat alespoň slovy."
Jorge Luis Borges
Legenda, která během víc než tří staletí opředla příběh sedmačtyřiceti róninů, dodnes vzbuzuje značně protikladné emoce. Umělecký projev v tomto případě překonává i samotnou historii a literatura mění události ze začátku 18. století ke svému vlastnímu obrazu tak že se dnes mýtus jeví jako skutečnost. A příběh sedmačtyřiceti róninů je dodnes živý především v literárním jazyce japonského dramatu. Prvním autorem dramatického zpracování aféry, která se naplno rozpoutala po vražedné mstě vykonané 30. ledna 1703 na šógunově ceremoniári Kirovi, byl „japonský Shakespeare" Čikamacu Monzaemon ve svém díle Po vzoru Kroniky velkého míru      M^^lSj Goban Taiheiki). Český překlad tohoto díla vyšel v roce 1945 pod názvem Samurajská čest, doplněn o předmluvu nadšeného sběratele, cestovatele a znalce japonské kultury Joea Hlouchy. Jde však o překlad nikoli japonského originálu, nýbrž jeho německé mutace, vydané v Lipsku roku 1880 pod názvem Vasa/fentreue. Překladu Čikamacuova originálu do němčiny se ujal dr. Ferdinand Adalbert von Langegg, jeho verzi pak do češtiny převedla Sína Drahorádová-Lvová.
163
!ikamacuův text reflektoval dramatické události z přelomu 17. a 18. století koro bezprostředně, premiéra hry Goban Taiheiki se konala roku 1710 jde o hru volně navazující na drama Mnich Kenkó na objížďce (Kenkó hoši ronomi guruma, 1706) téhož autora. Kvůli cenzuře Čikamacu ve hře Goban aibeiki přenesl mstu sedmactyřiceti róninů do doby Kroniky velkého míru laiheiki), která ve čtyřiceti svazcích popisuje události 60. až 70. let 14. století, ěnzura stála rovněž za mírným pozměněním jmen protagonistů. Pán z Akó, sáno Naganori, se proměnil v kapitána Enju, z jeho rivala, ceremoniáře iry Jošinaky, se stal ceremoniár Kó no Moronao. Hlavní vazal pána z Akó, liši Jošio (Kuranosuke), byl vtělen do postavy Óbošiho Juranosukeho, jeho yn, Óiši Čikara, se ve hře stal Óbošim Rikijou. Na úspěch Čikamacuova íla navázal v roce 1748 kolektiv autorů - Takeda Izumo mladší, Mijoši óraku a Namiki Senrjú - a vznikla hra Kanadebon čúšingura. Kolektivní či společné" autorství (n"ff=, gassaku) nebylo v oblasti loutkového divadla ničím eobvyklým, hlavní autor obvykle psal stěžejní, zlomové scény, spoluautorům ak byly svěřovány doplňující texty a vedlejší scény. Takeda Izumo mladší, lijoši Šóraku a Namiki Senrjú společně vytvořili tato „tři velká dramata" oloviny 18. století: Sugawarova škola a tajemství kaligrafie (^TĚtMÍŤžíšl^lĚ JÍLJ] Sugawara dendžu tenarai kagami, 1746), Jošicune mezi květy sakur či ěčný Jošicune (^jÉ&žŤ^^J Jošicune senbonzakura, 1747) a konečně 7 róninů - Příběh jako z čítanky aneb Pokladnice samurajské věrnosti (rÍŘ;Ži =$J&EJStj Kanadehon čúšingura, 1748). Za hlavního autora se tradičně avažuje Takeda Izumo, „principál" divadla Takemotoza, určování hlavního jtorství je ovšem mnohdy sporné a odborníkům nezbývá než se uchýlit dohadům na základě rozboru literárního stylu té které scény.
Většina dramat loutkového divadla bunraku má v zásadě strukturu asického řeckého dramatu, to znamená, že hry jsou členěny do pěti dějství tím, že děj vyvrcholí ve třetím jednání (v japonské teatrologické terminologii ■ pro tento dějový zlom vžil výraz „tragédie třetího dějství" - HíäH ©ISffll, tndanme no higeki). Hra Kanadehon čúšingura je však výjimkou, má dějství denáct. Do Čikamacuovy hry Goban Taibeiki autoři hry Kanadehon čúšingura íesli kromě již přítomného, zřetelného hrdinského náboje rovněž nádech ítankovosti", akcentovaný v samotném názvu hry. Výraz „kanadehon" íamená čítankový, didaktický či mnemotechnický text. Jde tedy o jakousi iříručku", „rukověť". Tento aspekt názvu osvětluje samotný závěr hry, kdy róninové před vykonáním pomsty vyloďují na pobřeží a z lodic vystupují
v přesném hierarchickém pořadí, určeném tajnou spojeneckou smlouvou. V ti se jména sedmactyřiceti spojenců uvádějí pod svými počátečními slabikami tak, že grafémy postupně složí báseň iroha, obsahující všechny grarémy japonské slabičné abecedy. Jednou z variant překladu výrazu „kanadehon" tedy může být rovněž slovo „slabikář". Ostatně Japonci (a nejen oni) si jmrii.i sedmactyřiceti róninů slabikují dodnes. Překvapí nás, že téma samurajskd msty není omezeno dokonce ani genderově. Existuje totiž rovněž hra známá pod alternativním názvem Ženská pokladnice samurajské věrnosti; původní název této hry z roku 1782 zní Brokátové obrázky z rodné Kagamijamy (rtU
Jtill IHi§,fétj Kagamijama kokjó no nišikie) a jde o drama zpracovávajíc! skutečné události z roku 1723, kdy jednu z dvorních dam u dvora rodu Macudaira okolnosti dohnaly k rituální sebevraždě a následně ji pomstila její věrná stoupenkyně. O popularitě hry 47 róninů svědčí mimo jiné i to, zeje tradičně uváděna paralelně, v jednom jevištním „bloku" se známým hororovým dílem žánru kabuki Podivný příběh z Jocuji ('•"EH^tlg^j Jocuj.i kaidan). Stranou nezůstala ani ostatní umění, výjevy ze hry Kanadehon čúšingura barvitě zpodobňuje mnoho dřevořezů, námět se dočkal také četných černobílých i barevných filmových zpracování.
A jakkoli my Češi na přelomu roku v televizi sledujeme raději pohádkové příběhy než krvavou mstu sedmactyřiceti róninů, pojmy jako čest, zásadovost a schopnost oběti nás mohou lecčím inspirovat i v našich zeměpisných podmínkách a v moderní době.
Jana Ryndovd
16S