Islámský reformismus
a islamismus
Islám – JS 2017 (18. květen 2017 10:50 - 14:05)
Attila Kovács - Ústav religionistiky MUFF Brno
Prameny
 AL-BANNĀ’, Hasan, FiveTracts of Hasan Al-Bannā’ , Berkeley –
London, University of California Press, 1978.
 EUBEN, Roxanne L. & ZAMAN, Muhammad Qasim (eds.),
Princeton Readings in IslamistThought:Texts and Contexts from
al-Banna to Bin Laden, Prienceton, Princeton University Press,
2009.
 FARAJ, MuhammadAbdus Salam, The Absent Obligation,
Birmingham, Maktabah Al Ansaar, 2000.
 KHUMAYNĪ, Rūh Allāh, Islam and Revolution.Writings and
Declarations of Imam Khomeini, Berkeley, Mizan Press, 1981.
 LAWRENCE, Bruce B. (ed.), Messages to theWorld:The
Statements of Osama Bin Laden, London – NewYork,Verso,
2005.
 QUTB, Sajjid, Milníky na cestě, Praha, Academia, 2013.
Literatura
 BARŠA, Pavel, Západ a islamizmus. Střet civilizací, nebo dialog
kultur?, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.
 BERÁNEK, Ondřej & OTŘANSKÝ, Bronislav (eds.), Islámský
stát: Blízký východ na konci časů, Praha, Academia, 2016.
 BUREŠ, Jaroslav & ČEJKA, Marek & DANIEL, Jan, Muslimské
bratrstvo v současnosti, Praha, Academia, 2017.
 CARDINI, Franco, Chalífa a Západ: Kořeny terorismu a
pokrytectví Západu, Praha, Vyšehrad 2016.
 DEKMEJIAN, R. Hrair, Islam in Revolution: Fundamentalism in
the ArabWorld, Syracuse - NewYork, Syracuse U.P., 1995.
 EICKELMAN, Dale F. & PISCATORI, James P., Muslim Politics,
Princeton - NewYork, Princeton University Press, 1996.
 KEPEL, Gilles, Boží pomsta. Křesťané, Židé a muslimové znovu
dobývají svět, Brno,Atlantis, 1996.
 KROPÁČEK, Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha,
Vyšehrad, 1996.
 KROPÁČEK, Luboš, Blízký východ na přelomu tisíciletí, Praha,
Vyšehrad, 1999.
 MENDEL, Miloš, Islámská výzva. Z dějin a součastnosti
politického islámu, Brno, Atlantis, 1994.
 MENDEL, Miloš, Džihád, Brno, Atlantis, 1997.
 MENDEL, Miloš, Náboženství v boji o Palestinu.Judaismus,
islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno,
Atlantis, 2000.
 MENDEL, Miloš, S puškou a Koránem: Pojmy a argumenty
soudobého islámského fundamentalismu, Praha, Orientální
ústav Akademie věd České republiky, 2008.
 MENDEL, Miloš, Dějiny Saudské Arábie, Praha, Nakladatelství
Lidové Noviny, 2016.
 ŤUPEK, Pavel, Salafitský islám, Praha, Academia, 2015.
Islámský reformismus a islamismus
 „temné století islámu“ – pojem orientalistů a
„zachovanie“ zlatého veku – islámský pohled
vniterná krize a vnější impulzy (kolonializmus a pod.)
 I. „aktivizmus“ / „intelektualizmus“ (aktivní podíl
na dalším formování islámu)
I.A islamismus / fundamentalismus
I.B sekularismus / modernismus
 II. tradicionalismus (následování „náboženství
předků“)
Islámské „sociální hnutí“
 Wahhábizmus na
Arabském poloostrově
Muhammad ibn cAbd
al-Wahháb (1703–1792)
Puritanistický
hambalovský vzdělanec,
zničení předislámských
tradicí a reforma
Kitáb at-tawhíd
(Kniha boží jedinosti)
Spojeni se saúdskou
dynastií a vznik státu
 Sanúsíja
Mystický řád usilující o očistu islámu od novot a návrat k
autentické zvěsti. Působil na území vých. a stř. Libye od
1843. Zakl. byl Muhammad Ibn Alí as-Sanúsí, 1830 se
odebral na pouť do Mekky, kde pod vlivem reformních
myšlenek wahhábovců založil militantní bratrstvo. Zákl.
učením s. byla očista od novot praktikovaných oficiálním
duchovenstvem, sjednocení obce na základě autentické
šarícy, chápané jako jednota Koránu, „pravé“ .To vše v
kombinaci s mystickou praxí, zejm. dhikrem, při němž se
extáze dosahovala opakováním slov „já latíf“ - „ó
laskavý“.Vliv s. vzrostl za vedení Sanúsího al-Mahdího.
Členové s. neuznávali světskou moc, pouze své
marabuty. Sanúsijovský stát v době rozkvětu spravoval
oblasti Libye, stř. a vých. Sahary.
Muhammad b. cAlí as-Sanúsí (1787–1859) zakladatel
hnuti, známý jakoVelký Sanúsí
Ahmad Šaríf as-Sanúsí (1873-1933)
cUmar Muchtár (1853-1931) vůdce povstání proti Italům
 Mahdíja
hnutí v Súdánu (1881-1898). Ideologické schéma m.
bylo inspirováno místními mystickými interpretacemi
mahdistické myšlenky. Cílem byl návrat k hodnotám
raného islámu jakožto ideálního antipólu sekulární
„bezvěrecké“ moci anglo-egypt. kondominia. Zákl. idejí
m. byla víra v přímou zvěst, jíž byl obdařen Muhammad
Ahmad - Mahdí. Pozměnil různé články víry.Vyznání víry
rozšířil o přihlášení se ke svému poslání, zakázal pouť
do Mekky jako projev polyteismu a zdůraznil povinnost
džihádu. Na roveň Koránu postavil soubor vlastních
modliteb a ponaučení. M. i po své porážce zůstala silnou
ideovou inspirací v integračním procesu a
antikolonialistickém odporu Súdánců. Její původně
univerzalistický záměr se však nepodařilo uplatnit.
Muhammad
Ahmad al-Mahdí
(1844-1885)
a jeho říše
 Fulbské džihády a Usuman dan Fodio, Kavkaz
a imám Šámil, Čína, Indonézia, atď.
Nahda a islámsky reformizmus
 Džamál ad-Dín al-Afghání (1838-1897)
 Muhammad Abduh (1849-1905)
 Muhammad Rašíd Ridá (1865-1935)
 Džamál ad-Dín al-Afghání (1838-1897)
Původem z Afganistánu nebo z Iránu. Působil převážně
v Egyptě. Jeho rozsáhlá publicistická a polit. činnost se
stala inspirací a východiskem pro stoupence novodobé
obrody a modernizace islámu; obhájce civilizace
muslimů, přesvědčený o jejím budoucím rozkvětu.
Kritizoval imperiální praktiky a koloniální politiku
mocností; byly pro něho odrazem zištnosti Západu a
jeho úpadkové morálky. Iniciátor panislamismu, věřící
však nikoliv v realizaci varianty turecké (osmanské),
nýbrž arabské. Arabové a jejich kultura byli pro něho
zdravou zárukou jednoty a osvobození muslimů,
zatímco osmanské impérium podle něho ztělesňovalo
uzurpátorský centralismus, smířlivost se Západem,
společ. a morální dekadenci.
 Muhammad Abduh (1849-1905)
Egypt. islám. reformátor, požadoval návrat k
východiskům islámu, tj. k toleranci, bratrství, zdravému
rozumu. Reforma, k níž vyzýval, měla probíhat nenásilně
jako obnova arab. jazyka, obhajoba muslimské identity a
zájmů Egypťanů, kteří se podle jeho názoru ocitli díky
zkorumpovaným vládám a materialistickému Západu na
smetišti dějin. Za to byl na tři roky vypovězen ze země,
emigroval do Paříže. Po návratu 1889 byl zvolen muftím
a stal se výraznou osobností egypt. polit. scény. Zastával
názor, že je nutno spojit zákl. ideje islámu s pozitivními
prvky evrop. vědy a civilizace. Slavné jsou jeho fatwy
umožňující se zapojit do moderního života. Zásadně
přehodnotil princip predestinace a vyzval muslimy k
činorodé tvůrčí aktivitě.
 Muhammad Rašíd Ridá (1865-1935)
Syřan původem z libanonskéhoTripolisu, spolutvůrce a
propagátor hnutí salafíja. Požadoval návrat k islám.
tradicím při současném akceptování určitých stránek
moderní společnosti. Byl přívržencem sjednocení Arabů
a jejich osvobození z jha osmanského impéria.Ve svých
úvahách o polit. uspořádání moderní muslimské
společnosti vyslovil požadavek, aby výkon moci
>>chalífou byl podroben reformě po vzoru „ctihodných
předků“ (salaf) a postaven pod kontrolu konzultativní
rady věřících (šúrá). Požadoval korekci polygamistických
praktik a nový typ společ. uplatnění žen. Soudil, že
muslimové se nesmějí zdráhat uplatňovat zásady
kapitalistické ekonomiky, mají-li úspěšně vzdorovat záp.
expanzi a dovršit svou emancipaci.
 časopisy:
al-cUrwá
al-wuthqá
al-Manár
 Podobné hnutí
v Indii (alighartské
hnutí a sejjid
Ahmad Chán)
v Jemenu
(Muhammad cAlí
Šawkání)
v Sýrii
(cAbd ar-Rachmán
al-Kawákibí)
Islámský fundamentalismus /
radikalismus a islamismus
Pokus o definici islámskeho fundamentalizmu,
relevance pojmů :
„Politický islám“, islamizmus, integrizmus, atd.
 MENDEL, Miloš, Islámska výzva, Brno,
Atlantis, 1994, s. 41-43.
„Co je to vlastně islámsky fundamentalismus?
Tento pojem nemám příliš rád a nadále ho
budu používat jen s ohledem na to, že v naší
veřejnosti dostatečně zdomácněl a že
koneckonců není po ruce žádný jiný pojem,
který by popisovaný společenský jev
vystihoval bezezbytku (...)
V této knize budu pod pojmem fundamentalismus chápat
mnohotvárný ideologický a politický trend ve společnosti
islámských zemí, jehož nejniternějším rysem je propojit
klasickou islámskou politickou teorii a její soudobé interpretace
s víceméně spontánně vyjádřenou tendencí k opoziční politické
činnosti a „nekonformnímu“ způsobu chování.
Fundamentalismus je nesourodý a vnitřně bohatě strukturovaný
projev života části v společnosti v dnešním islámském světě. Jde
o široce prociťovanou touhu po návratu k mravně ryzím
a osvědčeným „fundamentům“ při použití různých podob
politické činnosti a celkového „okázale islámského“
společenského chování.“
MENDEL, Miloš, S puškou a Koránem: Pojmy a argumenty
soudobého islámského fundamentalismu, Praha, Orientální ústav
Akademie věd České republiky, 2008, s. 61-73.
 KROPÁČEK, Luboš, Islámský
fundamentalismus, Praha,
Vyšehrad, 1996, pp. 31-32.
„Fundamentalismus se zakládá
na strohém přesvědčení o majetnictví
pravdy.Vyznačuje se neúprosností,
nesnášenlivostí a tvrdostí srdce.
Z Koránu si účelově vybírá jen některá
témata a symboly. Od morálněprávních
úvah, zaměřených silně
kriticky zvláště proti západním kulturním vlivům, přechází
k tvrdému jednání proti jinak smýšlejícím. Kolísá mezi
skutečnou religiozitou a radikálními kulturními projevy
a tendencí ke zpolitizování.
V jeho ideologickém poli se formuje užší proud politického
islámu, islamizmu, s celospolečenskými cíli ustavení totalitního
islámského řádu.
V krajních polohách islamizmus sahá k násilí a projevuje se jako
extrémismus či terorismus. Z hlediska islámu jde o heretické
vybočení, o novodobé, násilně orientované sektářství.“
 Hlavní témata
- fundamentalizmus: návrat k „autentické“ tradici,
k „základům“ nebo „autentické tradici“
- literarizmus: doslovný výklad Koránu
- reinterpretace pojmů a tradice
- puritanizmus: černo-bílé vnímaní etických,
společenských, politických a náboženských norem
- radikalizmus, sklony k totalitazmu a násilí
- „společenská spravedlivost“ a „islámsky řád“
(an-nizám al-islámí) v podobě státního zřízení
 Genealogie
- kolonializmus a
postkoloniální kritika
- společenská krize
- ztráta legitimity
„sekulárních“ režimů
 Historické udalosti
- sovětská invaze
Afganistanu
- islámská revoluce v Iránu
- zlysání nacionalizmu
a levicových ideologií
a následní „reislamizace“
islám ší‘itský
radikalismus
wahhábismus
islamismus salafismus „džihádismus“
qutbismus
 džihád („úsilí“)
Povinnost muslima pečovat o individuální duchovní
zdokonalování a posilování vlivu muslimské obce
věřících. Rozlišuje se dž. velký (dž. duší neboli
spirituální) a dž. malý (dž. tělesný neboli „svatá válka“).
Dž. je druhem zápasu, boje nebo válečného stavu, který
je zacílený k šíření nebo obraně islámu.
V moderní islám. terminologii se výraz dž. objevuje ve
spojení s osvobozeneckými válkami na územích a ve
státech, kde žijí muslimové. Jako „svatou válku“, která
zavazuje muslimy k účasti, může však dž. vyhlašovat
pouze náb. autorita.Výzvy k dž. jako „svaté válce“ z úst
polit. světských vůdců nelze chápat jinak než jako
demagogii. „Džihádistické“ jsou militantní hnutí „přímé
akce“ jako např. al-Qácida, Dáciš, Hizballáh apod.
Hlavní směry a hnutí
 Asociace muslimských bratří
(Džamácat al-ichwán al-muslimín)
Egypt: založení v r. 1928
 Hasan al-Banná (1906-1949)
 Sajjid Qutb (1906-1966)
 Asociace muslimských bratří
zal. 1928 Hasanem al-Banná v egyptské Ismá'íliji. Jeho
teoret. koncepce se stala ideologickým rámcem hnutí,
jež od té doby provází polit. vývoj Egypta i dalších
islám. zemí. Během 30. let vytvořila masové hnutí s
bohatou vnitřní strukturou. Hnutí v praxi se soustředila
na humanitární a charitativní činnost, vycházejíc z
islám. etiky. Zakládala náb. nadace a nemocnice,
sirotčince, veřejné vyvařovny, pronikala do odborů.
Největší podporu však měla mezi nižšími středními
vrstvami měst (tržiště, učitelé, tradiční inteligence,
studenti, nezaměstnaná mládež). Od 50. let prodělala
řadu rozkolů a otřesů, nadále však zůstává významným
pilířem fundamentalismu v Egyptě a inspirací pro
obdobná hnutí jinde.
 Hasan al-Banná (1906-1949)
Muslimský laický kazatel, jehož cílem bylo polit.
prostředky dosáhnout celkové společ. a mravní očisty,
reformy islámu návratem k jeho zdrojům . Kritizoval jak
kolonialismus, tak „pokrytectví“ a „bezvěrectví“,
buržoazie a duchovenstva.V r. 1949 byl zastřelen
egyptskou tajnou službou. Jeho dílo je obsaženo v řadě
pamfletů a dopisů, v nichž brojil proti materialismu,
ateismu, sekularismu, bolševismu a sionismu.
Formuloval vágní až mystickou představu „islám. řádu“,
resp. „islám. státu“. Rozpracoval jak sociálně etické
představy hnutí, tak koncepci džihádu jako způsobu
převzetí moci, přičemž nevylučoval jeho ozbrojenou
podobu. Podle něho islám není jenom duchovním
projevem individuální zbožnosti nebo rituálem.
 Sajjid Qutb (1906-1966)
nejdůležitější teoretik islám. fundamentalismu, poč. 50.
let stal stoupencem Asociace muslimských bratří. Napsal
řadu ideologických pamfletů a traktátů, z nichž
nejznámější a teoreticky nejpropracovanější je spis
Milníky na cestě.Tam formuloval názory na příčiny
kritického stavu egypt. společnosti (bezvěrectví, mravní
rozklad). Daný stav se mu jeví jako „novodobá džáhilíja“.
Terčem kritiky už není ani tak kolonialismus, jako
Násirův sekulární režim, loajální duchovenstvo a vlastně
celá společnost - kromě hrstky pravověrných. jeho
názory hluboce ovlivnily mladou generaci náb. radikálů,
odmítajících umírněnou taktiku předválečného vedení
Muslimských bratří. Pořád zůstává hlavním zdrojem
inspirace pro současné skupiny „přímé akce“.
další vývoj, druhá a třetí generace muslimských bratří
(Hasan Hubajdí, cUmarTilimsání a další), „Zvláštní
aparát“ během II. Světové války a následní vznik
Skupin „přímé akce“
 at-Takfír wa ’l-hidžra (Obvinění z nevíry a odchod)
veden Ahmad Šukrí Mustafá
 Džamácát islámíjja
cUmar cAbd ar-Rachmám
 Seskupení al-Džihád
cAbd as-Salám Faradž
Zavraždenie prezidenta Anwár as-Sadáta v r. 1982
Muhammad Mursí a osudy bratstva v Arabskom jari
 Sýrie
(Sacíd Hawwá’, cAbd al-Fattáh Abú Ghubba) vztahy
s režimem masakr v Hamá a Hims v 80. letech
a současná syrská občanská válka
 Jordánsko
Front islámské akce (cAbd ar-Rachmán al-Chalífa,
cAbd al-Latíf al-cArabíját, Isháq Farhán)
 Palestina
Hizb at-tahrír al-islámí (Strana islámského
osvobození)Taqí ad-Dín an-Nabhání
Hamás - Harakat al-muqáwwama al-islámíja
(Hnutí islámského odboje) Ahmad Jásín, cAbd
al-cAzíz ar-Rantisí, Chálid Maš’ál, Mahmúd az-Zahhár
Džihád al-islámí fí Filastín (Islámsky džihád
v Palestině) Fathí aš-Šiqáqí
 Pakistán: Abú Alá al-Mawdúdí (1903-1979)
Indický (později pákistánský) fundamentalista.Vytvořil
radikální variantu koncepce „muslimského národa“ v
Indii. Založil stranu Džamáate islámí (Islámské sdružení)
se sídlem v Karáčí. Jeho zákl. práce Islámská vláda
obsahuje negativní analýzu stavu islám. společnosti.
Východisko spatřoval v odhození všech civilizačních
nánosů a návratu ke Koránu a sunně. Princip idžtihádu
odmítal a při tvorbě zákonů spoléhal pouze na metodu
konsensu.Vláda je přímo odpovědná obci věřících, jež
svou ochranou čistoty zvěsti prostřednictvím ochrany
čistoty autentické šarícy prokazuje svůj pozitivní vztah k
Bohu. Především obec, a nikoli vláda je Bohu odpovědná
za své jednání v souladu se zvěstí. Originálním
způsobem rozpracoval pojem „hákimíja“ - stát Boží
vlády, autentické teokracie.
 Turecko: Said Nursi, Fetullah Gülen a jiní
Radikální šícitské směry a hnutí
 Irán: „Islámská revoluce“ 1979
ájatolláh Rúholláh Chomejní a welájet-e faqíh vláda
„duchovenství“, doslova: vláda „duchovního“,
ájatolláh MahmúdTáleghání jako kritik a cAlí Šarícatí
jako „teoretik revoluce“
 welájat-e fakíh
šícitská doktrína, vycházející z principu imámátu ,
vztahuje právo na vedení obce věřících pouze k osobě
imáma,no po dobu nepřítomnosti „skrytého imáma“
přechází právo na vedení obce (ve skutečnosti na polit.
moc), na nejvýzn. znalce teologie a práva mudžtahidy,
na které zároveň přechází i Bohem daná schopnost
správného vedení až do doby návratu „skrytého
imáma“. Jedině tato vláda, hlásající plnění Božího
příkazu (amr Alláh), která není světského původu, je
vládou zákonnou (hukúmat al-kánún).Tím zdůvodňuje
šícitské duchovenstvo nadřazenost své moci nad
jakýmkoliv stupněm moci světské.Tento princip
rozpracovaný ájatolláhem Chomenjním našel uplatnění
v praxi především v Íránu po pádu monarchie 1979.
„reformista“ Muhammad Chatámí a export revoluce,
současné íránské „reformy“ a rahbar: cAlí Chamenei
 Irak: Strana Dacwa a Muhammad Báqir as-Sadr
a jiné šícitské hnutí v Iráku, umírněné a radikální: veliký
ájatolláh cAlí as-Sistání a Muqtadá as-Sadr
 Libanon: hnutí cAmal a Músá as-Sadr a současný
vůdce: Nabíh Berrí
hnutí Hizballáh a Hasan an-Nasralláh
„Džihádizmus“ a globální
islamistické hnutí
 Afganistan a sovětské invaze „afgánští Arabové“
aTálibán cAbd Alláh cAzzám
al-Qácida - „Základna“, zal. v r. 1988 v Afganistanu
Usáma ibn Ládin (1957-2011)
Ajman az-Zawáhirí (1951- )
Abú Muscab az-Zarqáwí v Iraku
Dáciš – ad-Dawla al-islámíja fí ’l-cIráq wa ’š-Šám
Islámský stát v Iráku a Levantě