líčení situací a postav atd. Toto cervantesovské jádro spolu s náboženským cítěním ztajeném v díle, s hlubokým cítěním a kritikou morální zkaženosti všeho druhu, stejně jako filosofický zájem o smysl bolesti a existence, jsou vedle dalších aspektů svébytné rysy tohoto Clarínova románu a vyprávěčského umění, jež jeho učitel a přítel Galdós jasnozřivě analyzoval, když v předmluvě, kterou k románu napsal roku 1901, hledal jeho kořeny. Galdós viděl v tomto románě „vynikající ukázku naturalismu obrozeného ", maje tím na mysli návrat k pramenům hispánské narativní prózy: k Cervantesovi a románu pikaresknímu. Návrat vyvolaný poznáním francouzského naturalismu (připomeňme si Flaubertův obdiv k dílu Cervantesovu), který přivedl španělské prozaiky k tomu, že si uvědomili, že „to podstatné z naturalismu" mají „odedávna doma" a že to zmínění „mistři tohoto umění" už dávno svobodně praktikovali a že od nich „se to naučili romanopisci angličtí a francouzští". Ti první, říká Galdós, „se zmocnili španělské poťouchlosti, kterou obratné ruce Fieldingovy, Dicken-sovy a Thackerayho snadno převedly v anglický humor a zbavily tak toto umíní jeho hlavního rysu ". Na druhé straně „ ve francouzských rukou změnil naturalismus tvář: co ztratil na půvabu a duchaplnosti, to získal na analytické síle a rozloze tím, že se zaměřil na stavy psychologické, jaké se do pikareskního románu dost dobře nehodí". Posláním nových španělských prozaiků jeho generace, mezi nimi Clarína, podle Galdóse bylo, že převzali tuto důkladnou francouzskou reformu „našeho vlastního díla" a obrodili hispánský naturalismus tím, že „ mu navrátili, oč byl připraven, totiž humanismus, a uplatnili jej ve výpravných formách podle cervantesovské tradice". Galdós tedy považuje Regentku za vynikající příklad nového španělského naturalismu, který navazuje na velkou hispánskou tradici Cervantesovu a románu pikareskního, v níž spočívá počátek moderního evropského romanopisectví.
Demetrio Estébanez Calderón
I
I
Hrdinské město vyspávalo siestu. Teplý jižní vítr lenivě postrkoval bělavá oblaka, která se při svém plynutí k severu trhala. Na ulicích nebyl žádný jiný hluk než ostré svištění zvířeného prachu, hadrů, slámy a papírů, jejichž chomáče se přesunovaly od stružky ke stružce, od chodníku k chodníku, od rohu k rohu, poletovaly nahoru a dolů a honily se jako motýli, kteří se hledají a záse od sebe prchají, jak je vzduch strhává do svých neviditelných záhybů. Jako hloučky nezbedů se to drobné smetí, ty zbytky všeho možného sbíhaly do kupy, na okamžik se zastavovaly, jako by je zmohl spánek, a znovu vylekaně vyskakovaly a rozprchávaly se, některé šplhaly po zdech až k drnčivým sklům luceren, jiné až k plakátům, špatně přilepeným na rozích, a jedno pírko dokonce dorazilo až do třetího poschodí a zrníčko písku utkvělo na celé dny nebo na celé roky za tabulí výkladní skříně, kde se přichytilo olova.
Vznešené a věrné město Vetusta, v dávných staletích panovnické sídlo, zažívalo vařené hovězí a masovou haši se zeleninou a při tomto odpočinku i ze spaní slyšelo jednotvárné důvěrně známé dunění zvonu svolávajícího na bohoslužby, jenž hlaholil nahoře na štíhlé věži svaté baziliky. Tato katedrální věž, romantická báseň v kameni, půvabný hymnus s lahodnými liniemi nehynoucí němé krásy, byla dílem šestnáctého století, i když se s její stavbou započalo už dříve, ještě ve slohu gotickém, avšak je třeba říci, že ten zde byl zjemněn jistým citem pro střídmost a harmonii, takže díky jemu byla drsná přepjatost této architektury značně zmírněna. Bez pocitu únavy bylo možno celé hodiny pozorovat ten kamenný ukazováček mířící k nebi; nebyla z těch věží, jejichž špička se až bortí, jak je tenká, věží spíše hubených než štíhlých, nevzhledných jako afektované slečinky, které si příliš stahují šněro-vačku; byla důkladná, aniž co ztrácela na své duchovní velkoleposti, a až do druhého ochozu s elegantní balustrádou se tyčila jako pevný hrad a odtud se v půvabném úhlu vypínala do pyramidy, nenapodobitelné v rozměrech a proporcích. Jako pletenec svalů
7
livě ostříhanými nehty. Když ještě víc sklopila zrak, aby si nemyslel, že si prohlíží jeho ruce, viděla kalhoty, splývající půvabnou křivkou na úzkou dlouhou nohu, obutou s mimovetustským vkusem. Nemohlo být ani zdaleka nic hříšného na tom, uznala-li, žé to všechno je příjemné, že to dobře vypadá a že to tak má být.
Ana nejasně vnímala ruch z kuchyně, kde Pedro velitelským hlasem řídil přípravu oběda, šplíchání vodotrysků ze dvora a smích a výkřiky svého manžela, Visity, Edelmiry a Paca, kteří pobíhali po schodištích, po chodbách, po zahradě, po celém domě.
Provizora přicházet neviděla. Visita přistoupila k oknu, aby jí pošetala do ucha:
„Drahoušku, jestli chceš, můžeš se teď vyzpovídat, protože tady máš duchovního otce . . ., bude s tebou obědvat."
Ana se zachvěla a odstoupila od Mesíi, aniž se na něj podívala.
„Vida, vida," zahlaholil don Victor, který právě vstupoval, nabízeje rámě statné ružolíci Edelmiře, „tak moje ženuška si povídá tady s tím kavalírem? Jenomže já mám zase tuhle společnici, takže je to spravedlivá pomsta."
Pouze Edelmira se zasmála vtipu, který byl pro ni nový. Všichni přešli do salónu, kde byli i ostatní pozvaní. Obdulia hovořila s vikářem a Joaquinitem Orgazem; markýz debatoval s Bermúde-zem, který nakláněl hlavu doprava, usmíval se od ucha k uchu a nanejvýš zdvořile vyjadřoval pochybnosti o velmožových tvrzeních.
„Já bych, milý pane, svatopetrský kostel beze všeho zboural a zřídil tam tržnici ..."
„Och proboha, pane markýzi . . .! Nevěřím, že byste ... se odvážil . . . vzhledem k svému smýšlení."
„Moje smýšlení s tím nemá co dělat. Trh na zeleninu nemůže být pořád pod širým nebem, vystaven nečasu."
„Ale Svatý Petr je památka a slavný pozůstatek minulosti."
„Je to troska."
„Ne tak docela . . ."
Do sporu se vmísil vikář, prchající před Obdulií, která už na něj začínala dotírat, jak Paco a Visita předvídali.
Když vešla do salónu Regentka, De Pas musil přerušit rozvážnou elegantní větu a bez velké důvěrnosti ji úklonou pozdravil.
Za Anou se objevil Mesía, který měl levou tvář trochu rozpále-
nou a uhlazoval si světlý hebký knír. Při chůzi hleděl před sebe ja-|ko člověk, který vidí to, nač myslí, a ne to, co má před sebou. Vikář mu podal ruku a Mesía ji stiskl se slovy: „Pane vikáři, velice mě těší . . ." Setkávali se málokdy a vždycky byli k sobě velice zdvořilí. Ana je viděla vedle sebe, oba vysoké, Mesía o něco víc, oba štíhlé a elegantní, každý po svém způsobu; vikář byl statjNgší, don Álvaro ušlechtilejšího růstu, duchovní inteligentnější v gestech a pohledu, švihák s dokonalejšími rysy.
Don Álvaro už hleděl na provizora obezřele, už se ho bál; pro-vizor však netušil, že by don Álvaro mohl být svůdcovským nepřítelem Regentky; jestliže ho neměl rád, bylo to proto, že jeho vliv ve Vetustě považoval za nebezpečný vlivu vlastnímu a poněvadž . věděl, že nectí církev, i když není'jejím zapřísáhlým a vysloveným odpůrcem. Když ho spatřil s Anou u okna, jak spolu rozmlouvají tak nepozorní ke všem ostatním, pocítil don Fermín jakousi nevoli, vzrůstající při čekání na její příchod.
Ana se na něj usmála s upřímnou ušlechtilou přívětivostí a stydlivou pokorou, jež lehkým uzarděním poukazovala na tajemství, z nichž se odpoledne předtím vyzpovídala. Vzpomněla si na všechno, co si řekli a o čem jako ještě nikdy s nikým mluvila s tímto mužem, který potěšil její sluch i duši slovy naděje a útěchy, přísliby světla a poezie, smysluplného života, využívaného k něčemu dobrému, velkému a hodnému toho, co v sobě cítila jako podstatu své duše. V knihách o něčem takovém občas čítala, ale kdo ve Vetustě umí o tom takhle promluvit? A je něco úplně jiného o tak výborných a krásných myšlenkách číst, nebo je slyšet od muže z masa a krve, který má v hlase lahodné teplo a v sykavkách hudbu a med ve slovech i pohybech. Také si Ana vzpomněla na dopis, který mu před několika hodinami napsala, a to bylo další příjemné, tajemné pouto, vyvolávající zvláštní rozechvění. Dopis to byl nevinný, mohl ho číst kdekdo; nicméně to byl dopis, o němž mohla mluvit s mužem, který není jejím manželem a má ho možná blízko svého těla a třebas na něj zrovna myslí.
Ana se nepokoušela ujasnit si, jak se její poněkud smyslné vzrušení srovnává s její čistou představou o přátelství, rodícím se mezi ní a vikářem. S určitostí však věděla, že don Fermín znamená spásu, příslib ctnostného života bez nudy, naplněného ušlechtilou,
298
299
!
1
poetickou činností, jež sice vyžaduje úsilí i oběti, ale právě protó poskytuje důstojnost a velikost tupému, živočišnému, nesnesite| nemu živoření, jaké jí až dosud Vetusta nabízela. A jelikož si bylá jista, že se zachrání před vyloženě zločinnými svody dona Alvara,J odevzdá-li se donu Fermínovi, chtěla toto nebezpečí vyvolat a nechávala si do zorniček hledět těma průzračnýma šedýma očina bessl určité barvy, téměř stále chladnýma, které se najednou rozhořívá;,1? ly jako zář majáku a svými záblesky vyjadřovaly nestoudnosti, na J něž si neměla právo stěžovat. Když pak vylekaná Ana opět hledá-J la útočiště v očích vikářových, prchajíc před tamtěma, nacházela;! jen bílou masitou clonu, která je zakrývala, jen ta nevýrazná víč;, ka, jež nevyjadřovala ani dobrou vůli, jakmile se podle předpisu--v pravý čas cudně sklopila.
Dívat se na ženy při řeči však nepovažoval don Fermín za nenáležité.; díval se i na Regentku, neboť tehdy byly jeho oči jen jakousi interpunkcí pronášených slov; nebyl v nich cit, pouze inteligen? ce a pravopis. Když mlčel a bylo to tváří v tvář, na dámy se; v přítomnosti jiných osob nedíval.
Don Álvaro zpozoroval, že zatímco byli v salónu všichni pozvaní zabráni do hovoru a většinou vstoje čekali, až budou zavoláni • ke stolu, Ana nenápadně přistoupila k vikáři a u jednoho balkónu s ním trochu rozpačitě a velice potichu, celá uzardělá a s úsměvemJ| na tváři, rozmlouvá.
Mesía si připomněl, co mu odpoledne předtím řekla Visitación:; „Pozor na vikáře, ten má v malíčku i všelijakou temnou teologii.", I bez jakéhokoliv konkrétního podnětu měl už dávno sklon myslit-; si o knězích a ženách to nejhorší. Nevěřil v ctnost; onen typ mate^ rialismu, který byl jeho náboženstvím, ho přiváděl k přesvědčení,) že přirozeným pudům nikdo odolávat nedokáže, že kněží jsou nut-í ně pokrytci a že z nich jejich špatně přemáhaný chtíč nezřízeně^ vyráží, jak jen může a kdykoliv může. Don Álvaro, který dovedíj vystupovat jako postava ze sentimentálního idealistického románu, když to okolnosti vyžadovaly, byl v tom, co Korouhev nazývala! svatyní svědomí, důsledným cynikem. Kněžím, u nichž se zpoví-J daly jeho milenky, vcelku záviděl a bál se jich. Kdykoliv měl naíl některou ženu velký vliv, zakazoval jí chodit ke zpovědi. Moc prý_Li toho ví. Ve chvílích rozpoutané vášně, do níž ženu strhoval, kdy;,J koliv jen mohl, aby ji přiměl ponížit se a mohl se opravdu pokůí
chat něčím novým, nutil svouSpběť, aby před ním obnažila duši, poblouzení smyslů se přenášelo do jazyka a mezi nesmyslným „laskáním a ztřeštěnými polibky tryskaly nestoudné zpovědi, žen-íská tajemství, jež Mesía vychutnával a zaznamenával si do paměti, jjako nehodný kněz, který zneužívá zpovědnice, znal don Álvaro |.směšné nebo odporné slabůstky mnoha manželů, mnoha milenců, < svých předchůdců, a do souhrnu oněch skandálních kronik byly ř zahrnuty jako velice důležitá součást této záplavy oplzlostí i chlípíme dotěrnosti žádostivých kněží, jejich zvrácenosti, někdy hodné f soucitu, většinou hnusné a hanebné. Mesía byl na tyto znalosti hr-Ijdý, zevšeobecňoval je a věřil, že žena hledá u kněze skrytou roz-fikoš a duchovní požitek z pokušení, kdežto kněz bez výjimky zneu-pívá výhod, jež mu nabízí instituce, jejíž „posvátný charakter" byl |pro dona Álvara před lidmi „mimo diskusi", ale který ve svém 1'soukromí materialisty podle francouzských brožurek, materialisty j..ve stylu obchodního cestujícího popíral.
Nemyslel si, Pánbůh chraň, že by vikář hledal u své nové zpo-F. vědní dcery ukojení hrubých nízkých choutek; tak daleko by se pýieodvážil, ani by nebylo možno pokusit se o podobné nehoráz-fnosti u takové dámy . . ., ale je nanejvýš pravděpodobné, že právě ímaopak , jemností, jemností" (opakoval si, když o tom uvažoval) 'hodlá svést tuto krásnou ženu, která nemá co na práci, je v nejlep-|ším věku a nikoho nemiluje. „No ano, tenhle velebníček chce do-Isáhnout toho co já, jenomže jiným postupem a s využitím prostředků, jaké mu poskytuje jeho stav a funkce zpovědníka . . . f Och, měl jsem začít dřív, abych mu v tom zabránil, ale teď to nedokážu, zatím ještě na ni nemám takový vliv." Tyto a jiné obdob-fné úvahy přivedly Mesíu do špatné nálady a popudily ho proti |vikáři, jehož vliv ve Vetustě, především na slabé a zbožné pohlaví, l|o už dávno zlobil.
„Takže dnes odpoledne už to nebude možné?" říkala Ana po-jfprným, jemným, rozechvělým hlasem.
„Ne, paní," odpověděl vikář, jako by ševelil vánek mezi květy; Lhlavní je vyhovět donu Victorovi, a dokonce předcházet jeho |řání, je-li to možné. Tohle odpoledne je na pořadu veselí a nic ji-jpého než veselí. Zítra časně ráno . . ."
„Ale to vás bude obtěžovat . . ., nemáte ve zvyku chodit v tu do-Hu do katedrály . . ."
300
301
/
Prožíval zkrátka zlou chvíli. Čekal, že průběh bude takovýto: nejdříve promluví don Alvaro, vychválí důslednost, s níž on, doii Pompeyo, zastával svatou ideu svobody myšlení, a jménem vedena slíbí, že kasino nikdy nebude mít náboženství, jako ho nemá míffI stát. Potom budou mluvit Foja, mladý markýz a další a ještě roz^ vedou tytéž myšlenky ... a nakonec bude musit povstat on, Gui-marán . . ., aby provedl shrnutí. A zatímco mechanicky jedl a pil, připravoval si svůj projev, třebaže se pořád nemohl dostat přes" úvod; chtěl ho však mít originální, nestrojený, střídmý bez falešné; skromnosti . . . „Tihle mladíci . . . mě měli upozornit včera . . ., a to bych byl měl čas."
Proti ateistovu očekávání se konverzace, když se dospělo k šampaňskému, vydala směrem, který ji nemohl dovést k vážným tématům, jež on považoval při takové oslavě za náležité. Mluvilo se í o ženách. Skoro všichni tesknili po věku iluzí, ne pro ty iluze, nýr brž pro tajemnou sílu, která byla podle nich jejich zdrojem. Všich- J ni, i ti mladí, prohlašovali, že se cítí být ve smutném věku, kdy "| láska sídlí v hlavě a je ryzí představou. Jedině upřímný a ušlechti-; lý Paco přiznával, že se cítí lip než kdy jindy, přestože už žil steja ně dlouho jako kdokoliv z nich.
Jeden z návštěvníků Mesíovy kapsy, chlípný padesátiletý bankéř pan Palma litoval, že mládí není věčné, a se slzami v očích, vstoje, v ruce číši už prázdnou, vykládal svůj filozofický systém, drásavě pesimistický, jak říkal kapitán Bedoya. Často ho přerušovali; a konverzace se poněkud povznesla; Guimarán jí začal věnovat -| pozornost. Už se mluvilo o onom životě a o mravnosti, kterou \čl šina považovala za relativní.
Bledý vzrušený Foja třaslavým hlasem tvrdil, že vůbec žádná' mravnost neexistuje — a také povstal —, že člověk je živočich, % který má svoje návyky, že každý dbá jen na sebe.
„Horno homini lupus," poznamenal kapitán Bedoya.
Plukovník Fulgosio se po něm uznale podíval a schválil ten vý- | rok, aniž mu rozuměl.
„To je boj o život," řekl velice vážně Joaquinito Orgaz.
„Není nic jiného než hmota . . ." dodal Foja, který vykládal své filozofické názory, jen když byl opilý.
„Síla a hmota," řekl Orgaz otec, který to slýchal od syna.
„Hmota ... a pesety," opravil tojuanito Reseco ostrým, skřípá-; vým hlasem, plným ironie, kterou Orgaz otec nedokázal pochopit.
„To je ono," vykřikl řečnící Palma; a dále připíjel na všechny feřírodou poskytované znamenitosti, jež ve svém zchátralém těle, i nevyléčitelně nemocném chudokrevností, postrádal.
Rozprava se vrátila k lásce a k ženám a začaly zpovědi, jež se rozvinuly hlavně při kávě a likérech, těch otevíracích srdcí. Mezi ■popel z doutníků, chlebové drobty, skvrny od omáčky a vína skanula jména a čest mnohých dam. „Tam se dá říct všechno, jsou sami mezi sebou, všichni jsou jeden celek." Mesía mluvil málo, jak 'bylo v takových případech jeho zvykem. Bál se takovýchto výlevů, při nichž člověk kdekoho považuje za přítele a vyzvoní tajemství, I jež by potom marně chtěl stáhnout zpět. Zatímco ostatní vyprávěli "obyčejná, všední dobrodružství, on, hlídaje si své myšlenky, s lok-tem opřeným o stůl a s bradou v dlani kouřil dobrý doutník, v rozkošniekém poklidu láskyplně přikládaje tabák ke rtům; velké vlhké bystré oči, plné odrazů světla a elektrického jiskření vína, se upíraly na strop. Ostatní postavy večeře byly vulgární, v jejich opilosti nebyla žádná důstojnost, v uvolněnosti jejich chování žádný půvab. Mesía byl krásný; lip než kdy jindy se vyjímala štíhlost a ladnost jeho elegantního mládeneckého vzhledu; do jeho hezkého obličeje nevtiskovaly výpary hodokvasu hrubé odstíny, nýbrž jistou polomelancholickou polorozkošnickou oduševnělost; bylo na něm vidět, že se oddává neřesti, ale jako kněz, ne jako oběť: své způsobné, panské, diskrétní opilství dovedl ovládat. Don Alvaro, sám mezi těmi ubožáky, s otevřenýma očima snil a jeho snění ho rozněžňovalo. V těch chvílích se domníval být doopravdy zamilovaný a věřil a cítil, že je opravdu zajímavý. I když je smyslově založený, hrome!, i smyslnost, myslel si, má svou romantiku. Clair de lune je clair de lune, ať už je luna třebas jen kus starého železa, podkova nějakého koně slunce.
í A jeho pamětí a představivostí procházely vzpomínky na noci lásky, a třebaže nebyly všechny zrovna zářivé ani nebyly všechny poetické, bylo těch nocí lásky mnoho, velice mnoho. A svrběl ho jazyk, jenjen promluvit, vyprávět o svých činech. Toto nutkání by-
plfa u něho nové; nepocítil ho do té doby, dokud ho Regentka nepokořila svým odoláváním.
Dvakrát nebo třikrát zasáhl do té vřavy, aby vyslovil svůj názor, založený na bohatých zkušenostech z milostných záležitostí. A všichni se k němu hned obrátili a všichni ostatní zmlkli, aby ho
486
487
vyslechli. V té chvíli se nedovedl ubránit, aby se nerozpovídal, poněvadž potřeboval uspokojit tajný popud, který ho nutil, aby svým příběhem znovu posilnil otřesené sebevědomí. Promluvil mistr. Stáhl loket ze stolu a opřel o něj obě paže s rukama složenýma přes sebe, v jejichž prstech držel doutník s dlouhým neodklep-nutým popelem; s jistým bakchickým mysticismem trochu naklonil hlavu a s očima zvednutýma ke světlu lustru začal měkkými vlahými pomalými slovy zpověď, jíž naslouchali jeho přátelé v naprostém tichu jako v kostele. Ti, kdo seděli daleko, povstávali, aby lépe slyšeli, a opírali se přitom o stůl nebo o sousedovo rameno. Tento výjev hanebným způsobem připomínal Poslední večeři Leonarda da Vinci.
Napjatá pozornost posluchačů, zájem, který se zračil v pohledech a pootevřených ústech, zmámily vetustského Dona Juana, zalichotily mu, a tak mluvil, jak by byl asi mluvil na hrudi přítelově. Joaquín Orgaz a mladý markýz poslouchali mistra s fanatickým zaujetím. Byla to slova moudrosti.
Jednou to byla dobrodružství romantická, nebezpečná, při nichž bylo třeba mít odvahu a štěstí; většina jich prokazovala slabost ženy, ať jakékoliv; jiná dosvědčovala, že nelze brát žádné ohledy; z mnohých bylo zřejmé, jak k úspěchu přispívá vytrvalost, vynalézavost a rychlý útok.
Občas bylo ticho přerušeno hlučným výbuchem smíchu: to když posluchače pobavilo nějaké dobrodružství komické a vytrhlo je z nezdravé rozkladné strnulosti. Mezi všeobecným obdivem se kroutila závist sdružená s chlípností: tasemnice duše. Oči se suše leskly.
Svůdcovo umění se rozprostíralo nad už pomačkaným a špinavým ubrusem, vhodnou to pitevnou pro mrtvolu tělesné lásky.
Mesía dával nahlédnout do svého nitra ani ne tak proto, aby se zavděčil posluchačům, ale spíše aby slyšel sám sebe, aby věděl, že dosud je tím, čím je.
K lásce se téměř vždycky dospívá nějakými pletichami; kdo si myslí něco jiného, je snílek. Stávalo se, že se Mesíovi vrhla do náruče žena šílící z čisté zamilovanosti; takováto dobrodružství jsou však velice řídká. Mimoto kdyby žena nebyla občas tak chlípná, bylo by těch vítězství pomalu; z čisté lásky se oddává málokterá. Víc dokáže příležitost než svádění. Svádění se musí převést v příležitost.
Nakonec došlo na vyprávění o tom, jak se donu Álvarovi podařilo přemoci dceru velice počestného mistra ze staré továrny, který bděl nad ctí svého domu jako Argus. Angelina měla otce, matku, babičku, sourozence; byla čistá jako hermelín . . . Mesía začal tím, že si získával příbuzné. Do každého domu vcházel podle toho, jak to vyžadoval život v oné domácnosti. S dětmi si hrál na schovávanou, vyráběl jim papírové vlaštovky, s babičkou hrál domino, matce posloužil při stáčení vlny, s trpělivostí a předstíranou pozorností poslouchal otcovo socialistické a humanitářské filozofování, všechny okouzloval; stával se nepostradatelným účastníkem večerních tácek, těšitelem, rádcem, nejlepší ozdobou domu; zaplňoval jej svou krásnou přítomností; byl milý, laskavý, projevoval tatíkovskou shovívavost; staral se o rodinné zájmy, jako by byly jeho vlastní, dokonce i smiřoval služebnictvo a pány. A tak si nenápadně získával srdce všech; milování s Angelinou (nebo ať to byla kterákoliv, protože takových dobrodružství zažil mnoho) začínalo pokradmu; a poznenáhla ať už u pohovky, u stolu pokrytého velkým přehozem, pod nímž je ohřívadlo, na balkóně za setmění, při všech příležitostech, kdykoliv jen mohl, přisedával k své oběti, tiskl se k ní, naplňoval ji touhou po sobě, po své milé výbojné mužné kráse; potom jakoby žertem mluvil o lásce tónem otcovské starostlivosti, která vypadala jako nevinnost sama; a některý den nebo některou noc, při svačině na venkově, po štědrovečerní večeři, zatímco se ostatní členové rodiny bezstarostně smáli, dospěla Angelinina vášeň k prudkému vzplanutí, příležitost poskytla zbytek a zneuctění vstupovalo do domu a rodinný přítel, oblíbenec všech, odcházel, aby se už nikdy nevrátil.
Ti, kdo dona Álvara poslouchali, měli dojem, že jsou přítomni oněm klidným něžným výjevům niterného přátelství, plným sdílnosti a důvěrnosti; ve svůdcově obličeji, v jeho pohybech, v jeho úsměvech, v hlase se při tom vzpomínání obrážely příjemná laskavost, dobrácký srdečný půvab, prostá ušlechtilá hluboká upřímnost, domácká obratnost, všechna umění a schopnosti, jež dováděly v takovýchto zápasech Mesíu k vítězství.
„Jindy, přátelé, bylo nutno sáhnout k násilí. Zřeknout se vítězství, jehož se dá dosáhnout při škrábání a kopání jen pěstmi a s kapkami potu velkými jako hrách, znamená být v lásce platoni-kem, naivkou; opravdový Don Juan tohoto století, a možná všech
488
489
„A koneckonců uvidíme."
Don Victor byl každým dnem smutnější. Na jedné straně kajícná bolest, strach, že nebude spasen, přestože je tak dobrý a nikomu neudělal nic špatného; na druhé straně to horko, ustavičný pot, bezesné noci . . . , vetustská pustota . . . , sežehlá tráva na Velké promenádě, žádná představení ... A navíc ho nikdo nechápe. Frígilis je kus ledu: když jde o duchovní věci, je známo, že se s ním nedá počítat. Ani ho nemoří léto, ani ho nezkruší zima: je to balvan. A jeho ženě a vikáři vetustské léto, ten smutek ulic a promenád, nikterak nevadí. Don Victor zašel do kasina: ani živé duše. Nějaký úředník, co nemá dovolenou, tam hrál kulečník s místním číšníkem. V čítárně si Trifón Gármenes prohlížel staré Ilustraciones; v herně nikdo; nezbývalo mu nic jiného než domino, které se mu protivilo tím ťukáním kostek a že se přitom musí ustavičně počítat. Jeho soupeř ze šachů byl někde v lázních. „Ovšem, kdekdo se koupá!" Ačkoliv se don Victor jindy v létě za celý měsíc, co strávil u moře, nekoupal víc než dvakrát nebo třikrát, teď postrádal svěžest vln každý den. V kasinu čítal noviny z přímoří: noční koncerty pod širým nebem, výlety do přírody, regaty, o tom všem se tam mluvilo; kolik lidí, kolik hudby, divadlo, cirkus! Lodi, velké anglické parníky ... a moře . . . , nesmírné moře . . . Tomu se říká zábava! Don Victor vzdychl a vracel se domů.
Paní doma nebyla.
Zato tam byl Kempis.
Ležel tam otevřený na nočním stolku. Quintanar nedokázal této výzvě odolat, a když si svlékl mohérový žaket a zůstal jen tak v košili, vzal knihu a četl . . . Byl to návrat ke strachu, smutku, duševní zemdlelosti! Svět je opravdu ubohost, jak říkal text, a zvláště v létě. Vetusta je umírající město. I sama zeleň stromů, tak holých v zimě, byla vítána na jaře, ale teď vyvolává nudu; člověk skoro touží po větvi bez listí, která má lepší kresbu. Don Victor byl dokonce schopen stát se opravdu umělcem, jak byl smutný a znechucený.
Ana se vracela domů spokojena. Tím lip; ještěže to aspoň někdo dobře snáší; on není sobec.
Jenže jaký půvab může nacházet jeho žena ve vetustské pustotě? Cožpak tu ještě ke všemu není ten rozevřený Kempis, dokazu-
I jící, jako že dvě a dvě jsou čtyři, že na světě nikdy není důvodu, aby byl člověk veselý? Je ovšem pravda, že jeho Anita je šťastná z vyšších důvodů. On k takovému stupni zbožnosti dospět nemůže. Bojí se Boha, uznává jeho velikost, vždyť přece udělal hvězdy, moře, zkrátka všechno . . .! Jenomže i při veškerém uznávání téhle Nekonečné Moci se on, Victor Quintanar, nadále nudí v tomhle opuštěném městě bez divadla, bez promenád, bez moře, bez regat, bez ničeho, co patří k tomuto světu. Och, nebýt těch jeho ptáků!
Zatím se Ana, každým dnem čilejší, snažila zapomenout, a mnohokrát sejí to podařilo, na to, čemu říkala pokušení, jež bylo stále naléhavější; a čím víc se ho bála, tím bylo silnější. Avšak prchala před ním, uchylovala se ke zbožnosti a s apoštolskou horlivostí a horoucí láskou k bližnímu navštěvovala ubohá obydlí chuďasů, namačkaných ve všelijakých špeluňkách a brlozích; přinášela náboženskou útěchu duchu a almužnu tělu; obvykle ji doprovázely doňa Petronila Rianzaresová nebo některá jiná dáma z jejich sdružení; chodila však i sama. Ze všech činností, jež jí ukládal zbožný život, tato jí byla nejmilejší.
Početní stav tohoto božího vojska Srdce Ježíšova, Mariánské družiny, katechismu, paulínek a jiných obdobných institucí byl v létě značně oslaben; mnoho dam odjíždělo do lázní nebo na venkov. Jádro však zůstávalo: byla to početná význačná skupina vážených modlilek obklopujících Konstantina Velikého, doňu Pe-tronilu. Během horkých měsíců almužen dosti ubývalo, ale hodně se hovořilo v bratrstvech, kde se připravovaly podzimní a zimní slavnosti, a mimoto se trochu pomlouvaly nepřítomné. Regentka se těchto sněmů nikdy nezúčastňovala, ale odpouštěla jim je jakožto lehký prohřešek, „který ona, zatížená jinými závažnějšími, nemá právo jim vytýkat".
Don Fermín a Ana se vídali každý den, někdy v sídle Ozoreso-vých, jindy na katechismu, v katedrále, ve Sdružení svatého Vincence z Paulu, a nejčastěji v domě doni Petronily. Biskup-matka byla vždy zaneprázdněná; nechávala je o samotě v temném salónu a sama si šla s dovolením svých přátel vyřídit svoje záležitosti nebo ať to bylo cokoliv.
Vetusta byla jejich: letní opuštěnost jako by z nich dělala vlastníky celé obce; dlouho spolu rozprávěli ve sloupoví před katedra-
i
i
I
II m
528
529
lou, než se rozloučili, a vůbec se nebáli, že je někdo uvidí; jako by se tato opuštěnost kostela rozšiřovala na celé město. Anita shledávala tento život ve Vetustě snesitelnější než v zimě. V této věci si s manželem nerozuměli.
Don Fermín by si byl přál, aby toto období neuplynulo, aby nepřítomní zůstali venku. Jeho matka odjela do Matalereja, aby převzala pachtovné a připravila sklizeň, aby posbírala úroky z mnoha peněz roztroušených po tamních horách. Teresina byla paní domu. Dívka, celý den veselá, čiperná, úslužná, naplňovala vikářovu domácnost nábožnými písněmi, jimž nevědomky poskytovala světský ráz, jako by to byly nějaké pouliční popěvky. Tento veselý tón byl ještě nápadnější tím, že byl v protikladu k dívčinu obličeji Panny Marie Sedmibolestné. Teresina nabyla trochu barvy a oči, obkroužené lehkými stíny, byly při té své sladké tajemné tmavosti hlubší, krásnější než kdy dříve. Pán i služka byli spokojeni. Svoboda jim přicházela náramně vhod. Každý si dělal, co chtěl. Nebyla tam doňa Paula, nebylo komu skládat účty. A nic jim nechybělo. Mladý pán měl všechno v náležitý čas a na svém místě jako vždycky. Už mohl žít bez paní.
Vikář odcházel a přicházel beze strachu před záludným vyptáváním; vracel-li se pozdě, nevadilo. Všechno, všecičko se na něj usmívalo. Kéž by léto trvalo věčně! I jeho nepřátelé ochabli v pomlouvání; už se tolik neklevetilo; mnozí z pomlouvačů byli na letním bytě; těm, kteří zůstávali, chybělo poslucháčstvo. Don Santos Barinaga nevycházel z domu, byl nemocen. Jenom Foja, který ze šetrnosti na letní byt nejezdil, se snažil v kasinu udržovat posvátný oheň pomluvy se čtyřmi nebo pěti znuděnými společníky, kteří si tam na půlhodinku zacházeli vypít kávu. Vypadalo to zkrátka jako zastavení nepřátelství. Ať je vítáno; don Fermín přijímá boj, když k němu dojde, ale raději má mír. Zvlášť teď, kdy toho má tolik na práci, a to lepšího a příjemnějšího než nenávidět a pronásledovat nějaké ubožáky hodné pohrdání a politování.
Blaho, které vychutnával De Pas jako labužník sousta, volnost, duševní lenost, která se díky létu stávala pro jeho statné tělo ještě větším požitkem, neurčité sny o bezejmenné lásce, rozkošná skutečnost, že vídá Regentku v kteroukoliv dobu a zhlíží se v jejích očích a slýchá od ní přesladká slova tajuplného, téměř mystického přátelství, to všechno vedlo dona Fermína k přání, aby se znovu
zastavilo slunce, aby čas neubíhal. Onen srpen, tak smutný pro dona Victora, byl pro vikáře nejšťastnější dobou jeho života.
Když slyšel ze své pracovny velmi časně ráno to „Svatý Bože všemocný" zpívané, jako by to byla malagueňa, Teresinou, která venku uklízela, cítil pokušení zazpívat si také. Nezazpíval si, ale vstával, vycházel na chodbu.
„Teresino, čokoládu," volal vesele a mnul si přitom ruce.
A přecházel do jídelny.
Za chvíli přinášela dívka snídani v lesklém čínském šálku se zlatými větvičkami. Zavřela za sebou dveře a blížila se ke stolu; položila na něj tác, rozprostřela před mladým pánem ubrousek a nehybně vedle něho čekala.
Usměvavý don Fermín namočil sušenku v čokoládě; Teresa naklonila k pánovi obličej, přičemž odsunula tělo od stolu; otevřela ústa s jemnými velice rudými rty, s komickým výrazem vyplázla, víc než bylo třeba, vlhký červený jazyk; don Fermín na něj položil sušenku, služka ji perlovými zuby překousla a mladý pán snědl tu druhou půlku.
A tak to bylo každé ráno.
XXII
Spokojený, důležitý, jako znovuzrozený vrátil se z lázní Ter-masaltas pan arciděkan don Restituto Mourelo připraven pustit se do další kampaně, o níž doufal, že bude poslední a rozhodná, „proti despotismu odporného svatokupeckého chlípného nepřítele církve, který se zmocnil ducha páně biskupova a má teď podrobenou celou diecézi". Tímto opisem narážel diplomatický Gloucester na pana provizora.
První nepříjemnost, která potkala De Pase to léto, byla právě tato zpráva, kterou mu sdělili ráno v chóru.
„Přijel Gloucester."
Nebojí se ho, ani jeho, ani nikoho jiného . . . , ale je tak unavený bojem a nenávistí!
Mourelo se setkal s mnoha dalšími osvěženými pomlouvači i s těmi, kteří zůstali v záloze, ale nebyli o nic méně žádostiví zahájit palbu proti společnému nepříteli. Všichni planuli svatým
530
531
všechny ostatní. Nedařilo se mu strefovat se s těmi bílými a černými útržky do koše, a podlaha vypadala jako zasněžená; a po těchto troskách svého uměleckého rozhořčení se vztekle procházel a toužil přitom po něčem vydatnějším pro hněv a pomstu, než je inkoust a němý studený papír.
Znovu vyšel z domu; prošel se pod podloubím na Novém náměstí proti domu Ozoresových.
Co se asi událo? Odhalil něco don Victor? Ne; kdyby něco bylo, už by se to vědělo. Don Victor by byl na dona Álvara vystřelil ze své ručnice anebo by se dohadovalo vyzvání na souboj, a to už by se vědělo; neví se nic, nic; nic se tedy nepřihodilo.
Dvakrát třikrát vešel vikář už za soumraku až do temného portálu domu V zákoutí. Chtěl něco vyzvědět, číhat, jestli něco neuslyší . . . , ale zaklepat se neodvažoval . . . Proč tam jde? Kdo ho volá do toho domu, kde dříve tolik platila jeho rada, tolik si ho vážili a dokonce milovali? Nikdo ho nevolá. Nesmí jít dovnitř. Nešel. „Mimoto," myslel si, když odtud odcházel, , jestli se najednou octnu před ní, co já vím, co udělám? Jestli jí ten nehodný manžel s mandlovým mlékem místo krve odpouští, já . . . , já jí neodpouštím, a kdybych ji měl v rukou, nebo alespoň na dosah . . ., Bůh ví, co bych udělal. Ne, nesmím do toho domu vstoupit; byla by to moje zkáza, zkáza všech."
A vrátil se do svého.
Do pracovny vešla doňa Paula. Mluvili o obchodních jednáních, o záležitostech biskupského paláce, o mnoha dalších věcech; nepadlo ani slovo o tom, co syna i matku trápilo.
„O tom se mluvit nedá," myslil si on.
„O tom se mluvit nedá, ani mezi čtyřma očima," myslila si ona.
Matka věděla všechno. Koupila to tajemství od Petry.
Mimoto přičiněním své tajné policie a podle toho, co sama vypozorovala, už sama pochopila, že její syn ztratil nad Regentkou moc. Jestliže jí dříve zlořečila, protože ji považovala za milenku svého Ferma, teď ji nenáviděla, protože to odmrštění, ten výsměch, to podvádění zraňovalo také ji. Opovrhnout jejím synem, opustit ho pro takového opelichaného hezouna, jako je don Álva-ro! Mateřská pýcha se v nitru doni Pauly tetelila hněvem. Její syn je to nejlepší na světě. Zamilovat se do něj je hřích, poněvadž je kněz; ale ještě větší hřích je podvést ho, zabodnout mu do duše ty-
738
hle trny ... A když si člověk pomyslí, že není jak se pomstít! Ne, není. A nejvíc se doňa Paula bála, aby se vikář nenechal strhnout žárlivostí, hněvem a nedopustil se nějakého skandálního činu. Nemožnost utěšit ho, poradit mu ji doháněla k zoufalství. Doně Paule napadl jeden prostředek, jak ty hanebníky, hlavně toho vyžilého hezouna potrestat; tím prostředkem bylo rozhlásit ten zločin, rozšířit zvěst o tom mrzkém cizoložství a vyburcovat quijotovského dona Victora, aby vyrazil s napřaženým kopím a dona Álvara zabil.
A nic z toho se nedalo Fermovi říct.
D ona Paula vcházela, vycházela, mluvila o všem možném, pozorovala každý synův výraz, tu bledost, ten chraplavý hlas, to chvění rukou, to přecházení po pracovně.
Co by dala za to, kdyby mu mohla tenhle způsob pomsty napovědět! Ano, její vřele milovaný syn opravdu zasluhuje, aby se mu ty trny z duše vytrhly. Býval to takový hodný syn! Tak si dovedl uchovávat a zvětšovat prestiž, o kterou ho jiní chtěli připravit! Jakmile doňa Paula viděla, že při svých podivných stycích s Regentkou projevuje don Fermín neobyčejnou mlčenlivost a obezře-lost, všechno mu odpustila a přestala ho svým napomínáním obtěžovat. A po synově vítězství nad bezbožností představovanou donem Pompeyem Guimaránem, po tom slavném obrácení na víru, jej matka obdivovala s novou vroucností a při uspokojování jeho intimních tužeb se mu snažila pomáhat a vždycky přitom zachovávat ohledy vyžadované tím, co pokládala za mravnost.
Ne, o tom, na čem oběma tolik záleželo, se mluvit nedalo; a nakonec nechala doňa Paula dona Fermína o samotě; odebrala se nahoru do svého pokoje a odtud si nespíc předsevzala sledovat kroky svého syna, který stále ještě dole přecházel; jakžtakž ho slyšela.
Ano, don Fermín, hned jak zůstal sám, zavřel dveře na klíč, ale nevydržel sedět; měl horečku. Napadaly ho ztřeštěné plány, zločiny jako v nějaké tragédii, ale okamžitě je zavrhoval. Je svázaný na všech stranách. Jakákoliv násilnost z těch, které ho napadaly, by sice u jiného mohla vyznít vznešeně, ale jemu se zdála především groteskní, směšná.
Sutana mu však spalovala tělo. Utkvělá představa, že je oblečen jako maškara, se stala nesnesitelnou posedlostí. Aniž věděl, co dělá, a neschopen ovládnout se, rozběhl se ke skříni, vyndal z ní svůj lo-
739
i í
vecký oblek, který nosíval několik let tam v Matalereju, když po skalinách pronásledoval škodnou, a duchovní se za pár minut proměnil v štíhlého, ale statného horala, jehož hezká postava se dobře vyjímala v tom hnědém obleku přiléhajícím k dosud mladistvému zdatnému tělu s přirozenou mužnou elegancí. Podíval se na sebe do zrcadla. „Tohle už je muž." Regentka ho takhle nikdy neviděla. „Ve skříni musí být taky lovecký tesák."
Začal ho hledat, našel ho a přivěsil si ho k opasku z černé kůže. Čepel se leskla, ostří, vyznačované světelnými paprsky, jako by bylo svým výrazem v souladu s knězovou zuřivostí. Vikáři připadalo, že toto nabádavé ostří zvučí jakoby hudbou.
Může vyjít z domu, už je noc, tmavá noc, na ulicích už bude málo lidí, v tom obleku horského lovce ho nikdo nepozná; může jít počkat na dona Alvara v Zahradební ulici na tom rohu, kde říkala Petra, že ho viděla jednou v noci přelézat. Don Alvaro, jestliže don Victor nic neodhalil anebo neví-li, že ho don Victor odhalil, se znovu vrátí, jako snad každou noc . . . , a on, don Fermín, na něj může čekat pod zídkou v té uličce, ve tmě ... a tam ho přinutit k zápasu tělo na tělo, přemoci ho, srazit ho, zabít ho . . . K tomu mu poslouží ten nůž!
Doňa Paula se nahoře pohnula. Na stropě zapraskala prkna.
Jako by byly matčiny myšlenky pronikly skrze dřevo a zapadly synovi do mozku, don Fermín si najednou pomyslil:
„Ale ne, tohle všechno jsou nesmysly; nemohu toho ničemu zavraždit dýkou . . . Takovouhle odvahu zase nemám. Tohle jsou pošetilosti z románu. Proč myslet na to, co nikdy neudělám? Není jiné cesty než využít odvahy a romantických rytířských představ dona Victora; nůž schovám, mým mečem musí být jazyk . . ."
A don Fermín svlékl hnědý kabátec, odložil klobouk se širokou střechou, odepjal černý opasek, schoval to všechno i s tesákem do skříně a oblékl si sutanu a pelerínu jako nějaké brnění. Ano, tohle je jeho pancíř, jeho zbroj.
„Hned teď, hned teď jdu za ním. Jestli jel ten idiot na lov do Palomaresu, v tuhle dobu už musí být zpátky nebo zrovna přijde; teď přijíždí vlak. Jdu k jeho domu . . ." A vykročil z pracovny.
„Jestli matka vyjde za mnou, řeknu jí, že na mě čeká jeden nemocný a že se chce vyzpovídat rozhodně jenom mně . . ."
A skutečně, když uslyšela syna na chodbě, doňa Paula seběhla dolů.
„Kam jdeš?" Řekl svou lež.
A ona předstírala, že jí věří, a nechala ho jít, poněvadž podle obličeje, podle hlasu, podle všeho uhodla, že její syn nejde zaslepeně, že nevyvolá skandál.
Třebas měl stejný nápad jako ona.
A tak don Fermín De Pas došel k paláci Ozoresových, uviděl dona Tomáše Crespa, jak mizí z náměstí, vstoupil pod portál a rozhodl se pozdravit dona Victora, který právě otevíral vrata, a šel s ním nahoru; a byl odhodlán promluvit s ním, vyptat se ho, poradit mu . . . , naznačit mu nezbytnou pomstu . . . , a nevěděl jak začít.
Když dopil tu sklenici vody, chutnající po prachu, vikář dosud nevěděl, co řekne.
Quintanarovy oči se však dále vyjeveně ptaly a don Fermín promluvil . . .
.
„Milý příteli, bojujú mezi touhou ukojit vaši nedočkavost a strachem, že nedokážu náležitě přistoupit k jisté ožehavé záležitosti, která je bohužel, i když se budu sebevíc mírnit ve výraze, málo příjemná k projednávání . . ."
„K věci, pane vikáři."
„Hodina mé návštěvy, to, že jsem v poslední době málo přicházel do tohoto domu, to všechno nepochybně přispívá . . ."
„Ano, pane vikáři, přispívá . . .; ale pokračujte. Co se děje, done Fermíne? Pro pět ran Kristových!"
„O Kristovi musím s vámi také mluvit, a o jeho hřebech a jeho
trnech a kříži . . ." I ,
„Pro smilovaní . . ."
„Done Victore, než promluvím, potřebuji, abyste mi sdělil, v jakém stavu je vaše mysl . . ." „Co tím chcete říci?"
„Jste bledý, očividně rozrušený, nepochybně pod tíhou nějaké velké nepříjemnosti; všiml jsem si toho, když jsme vcházeli, při i        světle lucerny na schodišti . . ." „Ale vy také . . . jste . . ." Quintanarův hlas se chvěl.
740
741
i bratra duše, a nebude-li odpuštění možné, poprosit o pokání bez odpuštění, poprosit o víru ztracenou nebo spící nebo otřesenou, nevěděla jakou, poprosit o víru, i kdyby byla spojena s hrůzou před peklem . . . Chtělo se jí zaplakat tam, kde tolikrát plakávala, někdy hořce, jindy s úsměvem radosti mezi slzami; chtěla se setkat s vikářem oněch dní, kdy ho považovala za božího posla, chtěla víru, chtěla milosrdenství ... a potom trest za své hříchy, zasluhuje-li větší trest než tuto temnotu a tuto malátnost duše . . .
Zpovědnice občas zapraskala, jako by jí vrzalo v kostech.
Vikář udělil další rozhřešení a rukou povolal další pobožnůst-kářku . . . Kaple se vyprazdňovala. Postupně mlčky vyšlo čtyři nebo pět černých postav, všechny zproštěné viny; a nakonec tam zůstali jen Regentka na stupínku oltáře a vikář ve zpovědnici.
Bylo už pozdě. Katedrála byla opuštěná. Tam uvnitř už začínala noc.
Ana, rozhodnutá ihned přispěchat, bez dechu čekala na pokyn, jenž by ji přivolal ke mřížce . . .
Zpovědnice však mlčela. Ruka se neobjevovala, dřevo už nevrzalo.
Vyřezávaný Ježíš s pootevřenými bledými rty jako by byl ovládán úděsem, jako by čekal, že dojde k nějakému tragickému výjevu.
Ana pocítila při tom tichu podivnou hrůzu . . . Míjely vteřiny, několik velice dlouhých minut a ruka nevolala .. .
Regentka, která byla na kolenou, s nervózním odhodláním, jež se dostavovalo při velkých krizích, vstala ... a odvážila se udělat krok směrem ke zpovědnici.
Vtom temná budka silně zapraskala a z jejího vnitřku vyrazila dlouhá černá postava. Ve světle lampy spatřila Ana bledý obličej, strnulé oči, pálící jako oheň, vyjevené jako ty Ježíšovy na oltáři .. . ■ ■
Vikář napřáhl paži, udělal jako vrah krok k Regentce a ta zděšeně ustoupila, až narazila na oltářní stupínek. Ana chtěla vykřiknout, volat o pomoc, a nemohla. S otevřenými ústy dosedla na dřevěný schod, oči vytřeštěné, ruce vztažené k nepříteli, neboť hrůza jí říkala, že ji zavraždí.
Vikář se zastavil, paže zkřížil na břiše. Nemohl promluvit, ani
nechtěl. Třásl se po celém těle; znovu vztáhl paže k Aně . . . , udělal další krok kupředu ... a potom, zatínaje si nehty do krku, se otočil, ja|co by se měl zhroutit, a na vratkých roztřesených nohou vyšel z kaple. Když už byl za chórem, přece jen se trochu vzchopil, a třebaže nic neviděl, snažil se nevrážet do pilířů a došel do sakristie, aniž upadl nebo i jen zavrávoral.
Ana, přemožená hrůzou, padla na dlažbu z bílého a černého mramoru tváří k zemi; byla v bezvědomí.
Katedrála byla prázdná. Stíny pilířů a kleneb splývaly a nořily chrám do tmy.
Celedonio, ten zženštilý akolyt, vysoký a vyzáblý, chodil v krátké špinavé sutaně od kaple ke kapli a zamykal mříže. Do ticha se ozývalo cinkání klíčů, jak na sebe ve svazku narážely.
Došel k vikářově kapli a hlučně zamkl.
Když už zamkl, měl dojem, jako by tam uvnitř něco zaslechl; přitiskl obličej k mříži a zadíval se dovnitř kaple, pátraje ve tmě. Připadalo mu, že pod lampou vidí větší stín než jindy . . .
Zbystřil tedy pozornost á uslyšel něco jako slabé zasténání, jako povzdech.
Otevřel, vstoupil dovnitř a poznal omdlelou Regentku.
Celedonio pocítil ničemnou touhu, zvrácenou choutku své zvrhlé chlípnosti; a aby se pokochal zvláštní rozkoší, anebo aby zkusil, jestli se jí pokochá, sklonil odporný obličej k Regentčině tváři a políbil ji na rty.
Protrhávajíc mlhy pomatenosti, která jí způsobovala nevolnost, přišla Ana k sobě.
Zdálo se jí, že na ústech pocítila studené slizké břicho ropuchy.
í pod 1852 spolu-paněl-idoval zájmy ituře a [ roli é kul-i jeho četná, ■omán s špa-Paní e staví mu a atuře. vídek, lohem lovedl
aušek
iterár-FFUK nakla-a poté ýpra-ČSAV
1COUZ-
: Que-rance,
770
771