Letní noc
Přicházel jsem k Chrámu svatého Víta od Starých zámeckých schodů; byla už tma, na jasném nebi vyvstaly první hvězdy. Přede mnou vystoupilo kněžiště chrámu, černá silueta pletence pilířů, opěrných oblouků a fiál. Hradní nádvoří, které se otevřelo po levé straně, bylo prázdné, v tichu jsem slyšel crčení pramínku vody padající z tlamy kovového netvora na kašně obloukem do mělkého bazénku.
Zamířil jsem k tmavému ústí Vikářské uličky, vinoucí se po pravé straně katedrály. Když jsem vstoupil do jejího stínu, z koutu za pilířem, ponořeného do neprostupné tmy, po mně cosi skočilo: zahlédl jsem masivní, ale přitom nepříliš vysokou hmotu, uslyšel jsem úder, jako by na dláždění dopadla tvrdá, neživá věc, a vzápětí nato zvuk prudkého sklapnutí čelistí, při kterém mi přeběhl mráz po zádech, mimoděk jsem vykřikl. Látka mých kalhot uvázla u kolena v čísi strašlivé tlamě. Instinktivně jsem se vytrhl a uskočil stranou. Snažil jsem se proniknout pohledem tmu uličky a zjistit, jaké zvíře to po mně zase skáče.
Na dláždění ležela asi dva a půl metru dlouhá škeble, lehce se po dopadu kolébala na oblině své spodní misky. Teď se opět opatrně pootevírá — myslím, že škeble žádné oči nemají, ale vypadá to, jako by mě úzkou škvírou nevraživě pozorovala. Potom zvolna převalila sukovitou nohu přes okraj spodní misky, dotkla se dlažby, přitáhla se o kousek směrem ke mně, strčila nohu dovnitř a opět vyčkávala s pootevřenou lasturou. Napadlo mi, že kdyby škeble nebyla tak divoká, mohl bych ji nějak přilákat k sobě domů, vložit do ní biliárovou kouli a pak už ji jen krmit a čekat, až kouli obalí perletí. Žít v garsonce se škeblí, která je delší než já, by sice
nebylo nic příjemného, ale za největší perlu na světě by nějaký ten měsíc nepohodlí stál. Třeba by se přece jen dala ochočit. Vytáhl jsem z tašky rohlík, sedl si na bobek a opatrně ke škebli natáhl ruku. Zaklapala miskami tak hrozivě, že jsemraději ustoupil o několik metrů. Zdálo se, že se z pootevřené tlamy ozve temné vrčení, škeble však mlčela. Přinesl jsem si dlouhou lať, která ležela opodál na lešení, a jemně jsem škebli šťouchl do žerné skuliny — dřevo ihned zapraskalo pod bleskurychlým stiskem ostrých okrajů misek, stiskem, za který by se nemusel stydět ani krokodýl. Hned nato se škeble zase rozevřela, vztekle vyplivla kus latě, který v ní zůstal, opět vyplázla nohu a posunula se o kousek směrem ke mně. Okraje misek se chvěly, vypadalo to, jako by je rozechvívaí nějaký temný vztek, který dlouho uzrával na mořském dně. Na perlu velikou jako pštrosí vejce jsem přestal myslet.
Škeble ležela napříč Vikářskou uličkou a skoro celou ji zatarasila. Bylo mi jasné, že kdybych se pokoušel proklouznout kolem ní, zase by po mně chňapla, a tentokrát by to mohlo dopadnout mnohem hůř. Kdyby mezi ostrými okraji chlopní zůstala má ruka nebo noha, skončily by asi stejně jako lať. Otočil jsem se ke škebli zády a dal se na cestu přes hradní nádvoří.
Po několika krocích jsem za sebou uslyšel pravidelné šoupavé zvuky. Ohlédl jsem se: škeble se za mnou sunula svým podmořským krokem, vysunovala ven nohu, opřela se jí o dláždění a přitáhla se kousek dopředu. Nebylo ovšem čeho se bát, protože tímto způsobem se pohybovala velmi pomalu, i když se zdálo, že do lezení vkládá všechny své síly. Šel jsem zvolna po opuštěném hradním nádvoří, napravo se tyčila vysoká srázná stěna katedrály, za sebou jsem slyšel monotónní, úporné šoupání lastury po kameni. Než jsem vešel do průchodu, ohlédl jsem se: uprostřed prázdného nádvoří, na jehož hladké žule jako na chladné hladině jezera zářily odlesky lamp vroubících zeď paláce, tiše ležela černá oválná silueta; škeble odpočívala po vyčerpávající námaze, noha zplihle visela přes okraj spodní misky jako jazyk unaveného psa. Bylo mi jí líto.
76
77
Nevím, co proti mně máš, možná že si opravdu zasloužím tvou nenávist; až se setkáme na mořském dně, budu ti vydán na milost a nemilost, ale tady ve městě je tvé vyčerpávající úsilí marné a působí ti zbytečnou bolest — nerozejdeme se proto raději v míru? Ale škeble se opět dotkla nohou chladné žuly a pokračovala ve své pomalé nenávistné cestě. Sunula se za mnou s takovou vytrvalostí, jako by podnikla dlouhou cestu ze dna oceánu až sem jen kvůli mně, kvůli tomu, aby mě chytila, rozžvýkala a sežrala.
Vyšel jsem na Hradčanské náměstí a sestoupil ke kamennému zábradlí, pod nímž vyplula světla města; řekl jsem si, že tu počkám, až se škeble objeví. A skutečně, za nějakou chvíli jsem uviděl v hradní bráně pod sochami zápasících gigantů ostrý černý klín: škeble se sunula užším koncem z Hradu ven. Zastavila se a pomocí nohy se otáčela kolem dokola. Určitě mě hledá, pomyslel jsem si; nemá přece jen uvnitř lastur oči? Ale možná že mě větří jako pes. Škeble se opravdu zastavila ve chvíli, kdy bylo její pootevřené hledí otočené proti mně; nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě zevnitř pozoruje malýma, zlýma očkama. Dala se zase umíněně na cestu za mnou. Teď jí to šlo rychleji, protože náměstí se svažovalo, a tak se mohla při každém kroku trochu sklouznout. Přesto pořád neměla žádnou naději, že by mě mohla dohnat. Už mě přestávala bavit, zamával jsem jí a vydal jsem se Nerudovou ulicí dolů na Malostranské náměstí. Začal jsem myslet na jiné věci a na škebli jsem úplně zapomněl.
Když už jsem procházel podloubím paláce Smiřických, uslyšel jsem nad sebou v ulici podivný rámus: drnčení, skřípání a tupé rány. Ohlédl jsem se a strnul jsem. Škeble se řítila strmou ulicí dolů, nadskakovala na dláždění a převracela se z břicha na záda a zase nazpátek, co chvíli narazila na obrubu chodníku, která ji opět vymrštila na druhou stranu ulice, teď vší silou vrazila do zavřené brány v portálu Thun-Hohenštejnského paláce — ozvalo se temné zadunění — a odštípla si přitom kus tenkého okraje lastury, ve světle pouliční lucerny se v lomu zablýskla perleť. Nebyl
78
jsem schopen se pohnout, stál jsem strnule jako barokní sochy na průčelích paláců. Od Kocoura právě vycházela skupinka turistů — byli to Japonci, škeble mezi nimi proletěla jako náboj z děla, podrazila nohy Japonci v balonovém plášti, který k ní byl otočený zády a netušil, co se na něj řítí, ztratil rovnováhu a přepadl přes ni dozadu, ale ještě na zemi vytáhl z brašny videokameru, začal vzdalující se škebli filmovat a přitom něco nadšeně vykřikoval japonsky — domníval se zřejmě, že obří škeble patří spolu s Golemem a popravami na Staroměstském náměstí k atrakcím, které má Praga magica přichystány pro cizince.
Probral jsem se, teprve když se ke mně škeble přiblížila na vzdálenost několika metrů; dal jsem se na útěk, utíkal jsem napříč dolním Malostranským náměstím, proplétal jsem se mezi zaparkovanými automobily a neustále jsem se zděšeně ohlížel po šíleném zvířeti. Z rozsvícených oken kavárny mě zvědavě pozorovali poslední hosté.
Od Klárova zrovna přijížděla osvětlená dvanáctka; nastoupil jsem do zadního vozu. Oddechl jsem si, když se zavřely všechny dveře a tramvaj se s trhnutím dala do pohybu. Stál jsem u zadního skla v prázdném voze, zalitém ostrým světlem zářivek, a viděl jsem, jak škeble přeletěla přes dolní náměstí a zastavila se o pilíř podloubí Malostranské radnice tak prudce, že se převrátila a zůstala ležet na zádech; žalostně rozevírala potlučené misky, jako by lapala po dechu. Tramvaj zabočila do Karmelitské ulice.
Posadil jsem se na zadní sedadlo; hned se mě zmocnila příjemná ospalost. Za chvíli budu ležet doma pod peřinou, pomyslel jsem si, a všechny přízraky, plížící se ulicemi nočního města, budou vzdálené a lhostejné. Chvění tramvaje mě jemně uspávalo, cítil jsem, jak mi těžknou víčka. Náhle tramvaj prudce zastavila. Bylo to mezi zastávkami u vchodu do Michnovského paláce. Okamžitě jsem zneklidněl. Šel jsem se podívat, co se děje, a zjistil jsem, že před tramvají opravují dělníci koleje. Netrpělivě jsem čekal, až se tramvaj opět rozjede, a s úzkostí jsem pozoroval ohyb, za kterým
79
Karmelitská ulice ústí do Malostranského náměstí. Škeble se objevila dřív, než jsem čekal.
Pohybovala se pravidelnými přísuny po lesknoucích se kolejích. Zachvátila mě panika, pobíhal jsem po voze a lomcoval zavřenými dveřmi; ty však nepovolily. Škeble se vzepjala k vrcholnému výkonu, k strašnému finiši, po hladkých kolejích jí to šlo lehce, se strojovou mechaničností natahovala nohu a přisunovala lasturu. Už je za zádí tramvaje, už se zachytila nohou dveří a sune se nahoru. Teď se postavila kolmo k zemi, hřbetem nahoru, a vrazila ostrý konec lastur do škvíry ve středu zavřených dveří. Sedím na sedátku u dveří ztuhlý hrůzou a pozoruji, jak tmavý ovál vniká pravidelnými, úpornými záškuby kousek po kousku dovnitř. Zdá se mi, že slyším škebli funět námahou, ale jsou to asi jen zvuky, které vydává gumový lem dveří. Vyskočím, opřu se o škebli oběma rukama a ze všech sil ji cpu ven z tramvaje. Ale mé síly jsou tak nepatrné proti zuřivému náporu škeble, jejíž nárazy stále mohutněji. Škeble jako by se celá proměnila v obrovské kladivo, které nelze zastavit, cítím, že se propadla do temné extáze, nárazy jsou stále rychlejší a triumfálnější, zvíře sebou jásavě zmítá ve dveřích. Vím, že za chvíli dveře povolí a škeble celou vahou vpadne dovnitř. Je mi jasné, že až se octnu se škeblí sám ve voze, bude se mnou konec. Léta jsem chodil po Praze, zabýval jsem se fenomenologií, surrealismem, Hegelem a malostranským dandysmem a pořád jsem si říkal, jaký to všechno bude mít konec. Počítal jsem s lecčíms, se strašnou porážkou i se zářivým vítězstvím, ale nikdy mě nenapadlo, že budu sežrán škeblí v noční tramvaji. Hlavou se mi honily všelijaké podivné myšlenky, představoval jsem si, jak se nade mnou zavírají misky škeble a jak potom ležím ve tmě a slizkém vlhku, uslyším hluboký hlas škeble: „Chtěl jsi se mnou žít v garsonce, ted budeme dlouho spolu, můžeme si povídat, vést dlouhé rozhovory o filosofii, budeš odpočívat v loži měkčím, než v jakém spí princové, dám ti perly na hraní, budu ti vyprávět o krajinách, kterými budeme putovat, v laskavé tmě si budeš představovat je-
jich obrazy, ještě krásnější než skutečnost, a nebude tě obtěžovat sníh ani déšť, ani protivný vítr..." „Ne, ne, jsi laskavá, milá škeble, jsem ti vděčný za tvou nabídku, ale vítr a sníh mi nevadí, jsem na ně zvyklý, mám tu ještě nějaké věci k vyřizování, myslím, že raději zůstanu venku." „Jak jsi nevděčný a drzý! Když je to tak, ukousnu ti raději hlavu a ponechám si ji, obalím ji pozvolna krásnou perletí a vytvořím z ní mistrovské dílo, největší, nejnádhernější perlu na světě..."
Škeble už pronikla dovnitř třetinou své délky, už jsem se vzdal marného přetlačování a seděl jsem rezignovaně u dveří, když sebou tramvaj trhla a dala se do pohybu. Škeble trčela ven jako obrovská vysunovací směrovka, chvíli se bezmocně kývala a nakonec vypadla na zem, zrovna v okamžiku, kdy tramvaj předjížděl taxík. Taxík do škeble vrazil a odhodil ji stranou, letěla na chodník, kde porazila několik popelnic: s rachotem se valily po kamenných kostkách, sypaly se z nich prázdné láhve, pomačkané papírové krabice a shnilá jablka.
Doma jsem si hned lehl do postele a okamžitě usnul. Se škeblí jsem se zanedlouho setkal ještě jednou: jeli jsme s přáteli automobilem po dálnici a já uviděl, jak se škeble unaveně vleče v krajním pruhu. Vzdalovala se od Prahy — vracela se do oceánu po neúspěšné misi? Napadlo mi, že teď možná vyšlou někoho jiného, že mě třeba nočními ulicemi města bude honit kalmar.
80
81
Konec zahrady
Z přízemního okna, které míjím, se ozývá úpěnlivé volání o pomoc. Vydrápu se na parapet a skočím do místnosti; ocitám se v pokoji s těžkým tmavým nábytkem, s přehozy vroubenými třásněmi, s horami nejrůznějších polštářků, s potemnělým obrazem Neapolského zálivu na zdi. Za masivní manželskou postelí se na zemi cosi zmítá, je slyšet funění, hekání a rány. Spěchám k zápasu a vidím: mladá žena v černých večerních šatech s úzkými ramínky a s hlubokým výstřihem na zádech tu bojuje s ještěrem! Je to zřejmě varan obrovský (varanus komodoensis), který žije na ostrově Komodo v Indonésii a dorůstá délky až tří metrů. Zoologové se domnívají, že na Komodu dosáhli varani tak neobvyklé délky díky tomu, že na ostrově neměli žádné přirozené nepřátele. Jako svatý Jiří skočím na varana, popadnu jej pod krkem za plandavou svraštělou kůži a zatřepu s ním. Zatímco s ním cloumám, stále se ozývá naříkavé volání o pomoc. Najednou mi dojde: o pomoc nevolá žena, ale varan! Pustím zvíře, sednu si na prošlapaný koberec a rozpačitě pozoruji zápas. Skutečně to vypadá, že útočníkem je žena a napadeným varan. Jestli neměl na Komodu žádné nepřátele, říkám si, tady je tomu zřejmě jinak. Varan by udělal patrně nejlíp, kdyby zůstal v Indonésii. Ušetřil by ošklivou situaci nejen sobě, ale také mně: nemohl jsem se totiž rozhodnout, jak se zachovat; na jedné straně byl varan zjevně obětí útoku, na druhé straně mi však připadalo mravně nepřijatelné postavit se v zápase člověka s ještěrem na stranu ješ-těra. Hegel vyčítá Kantovi, že jeho kategorický imperativ má pouze formální a abstraktně všeobecný ráz, takže není s to nás dostatečně vést v konkrétních situacích. „Jednej tak, aby se princip tvého chování mohl stát všeobecnou maximou": má se stát všeobecnou
maximou spíš „pomáhej napadenému" nebo „pomáhej ženám, bo-jují-li s varany"? Kant říká: „Člověk budiž v tvém jednání vždy cílem, a ne prostředkem." A co varan, ten se může stát prostředkem? O tom Kritika praktického rozumu neříká zhola nic; zdá se mi, že v tak rozsáhlém díle není o varanech ani zmínka. Kanta sice částečně omlouvá to, že jak známo nikdy neopustil Královec (ačkoliv spekuloval o tom, že po smrti budeme obývat jiná nebeská tělesa), takže se jistě nikdy s komodským varanem nesetkal; na druhé straně se však mohl o tak pozoruhodném zvířeti, jako je třímetro-vý varan, zmínit alespoň na několika řádcích. Třeba ho nyní pronásleduje varan po nekonečných pustých pláních nějaké hvězdy.
(V tom je myslím neštěstí filosofie: vždycky se na cestách setkáme s nějakou výjimečnou obludou, na kterou se filosofická pravidla nedají aplikovat. Mají pravdu obludy, nebo filosofické zásady? O tomto problému jsem jednou měl přednášku ve výtahu, obloženém jantarem. Na jedné straně je nám přece jen zatěžko vše odbýt nějakým „tím hůře pro obludy", ale na druhé straně se zase zdráháme uznat, že celý náš krásný myšlenkový systém by měl být závislý na kdejaké ošklivé obludě. Přitom nám uniká jednak rela-tivnost pojmu „obludnost" — kdyby nebylo člověka s jeho hodnotícími kritérii, nebylo by ani obludnosti —, jednak si neuvědomujeme důkaz v kruhu, kterého se tu dopouštíme: obludné je pro nás to, co se vymyká našemu řádu, ale současně prohlašujeme, že toto selhání našeho řádu vlastně nic nedokazuje proti jeho pravdivosti, protože se tu přece jedná jen o obludu.)
Sledoval jsem tedy zápas naplněn pocity zmatku a rozpolcenos-ti, až jsem nakonec poklepal ženě, která rdousila naříkajícího varana, na rameno a řekl jsem nejistým hlasem: „Prosím, nechte varana na pokoji," a když se nic nedělo, dodal jsem ještě: „Je to vzácné zvíře z Indonésie, všude jinde jsou varani jen malincí." Žena konečně varana pustila, ten se se svěšenou hlavou odšoural do nej-vzdálenějšího kouta místnosti, kde se schoulil u skleněné vitríny, na jejíchž poličkách leželi porcelánoví psi a mořské mušle, a začal
82
83
hlasitě stkát. Žena pomalu vstala se země, upravila si šaty a prohlédla si mě přísným pohledem. Měla vlnité černé vlasy a nezvykle krásnou, ostře řezanou tvář s orlím nosem, její oči byly tak výrazně namalované různými odstíny tyrkysové, fialové a zelené barvy, že to vypadalo, jako by na kořeni jejího nosu seděl exotický motýl s roztaženými křídly.
Přistoupila k zasklené knihovně, kde odpočívaly pečlivě vyrovnané řady dobrodružných románů Alexandra Dumase otce a Paula Févala vydaných někdy na přelomu století. Otočila klíčkem v zámku, dvířka se s tichým zaskřípáním otevřela. Sáhla najisto dovnitř, vytáhla silnou starou knihu se zlatou ořízkou, pokrytou prachem, a podala mi ji. S údivem jsem na deskách knihy četl své jméno, vysázené oblými secesními literami a vpletené do úponků rostlinných ornamentů, které se v nepřehledných pletencích plazily po celé vazbě; dole byl titul knihy: Na konci zahrady. Nikdy v životě jsem žádnou knihu nenapsal, ačkoliv jsem vždycky chtěl být spisovatelem, protože by se mi líbilo dopoledne pracovat na knize — představoval jsem si, že by to bylo něco mezi Fenomenologií ducha, Třemi mušketýry a Zpěvy Maldororovými (na tom není nic k smíchu!) — a odpoledne sedět v kavárně, pít sladkou kávu a pozorovat přes sklo tváře chodců na ulici jako rybičky v akváriu. Teď jsem se překvapeně díval na knihu, na jejíž vazbě bylo mé jméno. Uskutečňují za nás démoni díla, o kterých jsme snili a která jsme nevytvořili? Dozrávají naše skryté literární záměry v temných hloubkách cizích knihoven? Jsou knihy, které pokládáme za své výtvory, jen kopiemi textů, vyrytých do skleněných listů a uložených v bibliotéce, která se nachází v labyrintu malachitových chodeb pod městem? V každém případě se zdá, že za nás někdo vyřizuje nesplněné úkoly. Vzpomněl jsem si, že mi přítel hudebník jednou vyprávěl šeptem v hospodě, jak slyšel zpod hladiny večerního rybníka v opuštěné krajině symfonii, kterou si umínil složit, když studoval na konzervatoři, ale z níž pak zkomponoval jen několik taktů.
8t
Otevřel jsem knihu, dílo démona, a začal v ní listovat. Ať jsem ji však rozevřel kdekoliv, zahlédl jsem sice tištěný text, ale písmenka hned začínala blednout a ztrácela se jako staré fresky z katakomb, k nimž pronikl čerstvý vzduch, stačil jsem na každé stránce zachytit vždycky jen pár slov; dávala dohromady tajemnou větu, podivně krásnou ve své nesmyslnosti. Mluvilo se v ní o velkých nádražních halách, o nábřežích z mramoru a o zasklené verandě horského domu. Pod roztáhlým textem zbyl jen zažloutlý, smutně vonící papír, pár hnědých skvrn, jen zřídka se na stránce udrželo osamělé písmenko nebo fragment slova.
Ilustrace však z knihy nezmizely. Když se celý text vypařil, začal jsem si prohlížet alespoň je. Líbily se mi, protože připomínaly naivní lavírované obrázky v knížkách Karla Maye, které jsem četl v dětství, když jsem byl nemocný a ležel jsem sám doma v prázdném bytě. Na všech ilustracích byl zobrazený varan v nějaké situaci, která jej předváděla jako dokonalého padoucha beze špetky cti v dlouhém těle. Tady se vilnýma prackama sápe na nevinnou dívku, která se právě v průsvitné noční košilce chystá ulehnout do svého panenského lože, tady jej vidíme na vrcholku Cheopsovy pyramidy, jak — maskovaný za beduína — sráží pažbou pušky gentlemana ve světlém koloniálním obleku, ten ztrácí rovnováhu a řítí se do strašné hloubky, tropická přilba mu spadla s hlavy — na obrázku strnule trčí ve vzduchu asi půl metru nad špičkou pyramidy. Další ilustrace je obzvláště pěkná: vidíme na ní ponuré tmavé podzemí zatopené vodou, která se sem valí mohutným proudem z ústí jakési roury, vystupující ze zdi. Ke sloupu, který podpírá klenbu, jsou silným lanem přivázáni elegantní mladý muž s knírkem a mladičká dívka (snad je to táž jako na obrázku z ložnice); voda jim sahá už po pás. Varan stojí nad nimi na konci schodů, otevírá dveře, jimiž dovnitř pronikají paprsky denního světla, a obrací hlavu k nešťastníkům. Pod tímto obrázkem vydržel text o něco déle, a tak jsem si jej stačil přečíst celý. Stálo tam: „Je mi líto, drahý hrabě, že už nebudeme mít příležitost dokončit naši
85
zajímavou debatu o Kantově filosofii mravnosti, kterou jsme započali za oněch nezapomenutelných dnů v zahradách el-Amarny," pravil varan s ďábelským úsměškem ve své hnusné tváři — str. 427.
Když jsem si doprohlédl ilustrace, podíval jsem se překvapeně na varana, krčícího se v koutě. Zakryl si obličej prackama, jako by se strašně styděl, a snažil se vsoukat celý do výklenku mezi vitrínou a zdí. Jistě teď litoval toho, že jeho předkové dosáhli na Komodu takové délky. Žena mi vzala knihu z ruky a odložila ji na kulatý stolek, přikrytý háčkovanou dečkou. Dívala se na mne se staženým obočím a káravě pokyvovala hlavou. Ačkoliv byla mladší než já, vypadala teď jako paní učitelka. Začal jsem se také stydět, chtělo se mi zalézt k varanovi za vitrínu. Bude na mne paní učitelka žalovat rodičům, že se kamarádím s varany, že neumím v praxi aplikovat kategorický imperativ, ačkoliv v restauracích na Malé Straně žvaním o Kantovi, že jsem nenapsal knihu, kterou jsem dostal za domácí úkol, že místo abych pracoval na svém díle, strávil jsem svůj čas bezcílnými procházkami podél zdí a plotů zahrad, že v mém mozku nic nevzniklo kromě plně nevykryštalizovaných myšlenek, které stále napůl zůstávaly vůněmi prostorů a nepredmetnými rytmy?
Ted varan vstal a stále ustrašeně šilhaje po ženě v černých šatech otevřel pouzdro, které leželo na vitríně. Vyndal z něho violu d'amour a vložil si ji pod spodní čelist, když nejprve odsunul stranou překážející lalok kůže. Do druhé pazoury uchopil smyčec a začal hrát valčík. Do roztřesených zvuků strun se mísil jeho neutuchající kvílivý nářek, chvílemi připomínající vytí psa. Přistoupil jsem k ženě, zvolna a slavnostně jsem se uklonil a uchopil ji kolem pasu. Dali jsme se do tance, toporně jsme kroužili kolem kožených křesel a lamp na dlouhých kovových nohách. Místností se rozléhaly melancholické tóny violy a kvílení a vytí ještěra.
Ale varan zřejmě při hraní zapomínal na svou bolest, hra jej stále více uchvacovala, kvílení pozvolna utíchalo a tóny violy zněly stále hlasitěji, důrazněji a jásavěji, melodie se stávala stále rozja-
řenější a agresivnější. Vstal ze svého kouta a s violou pod bradou se k nám blížil, hrál jako primáš na cikánském plese po půlnoci, výskal a mlátil do taktu ocasem o zem. Jeho rozjarený úsměv se postupně měnil v ďábelský úšklebek. Také s ženou se udála změna. Její tvář už nebyla tváří paní učitelky, ale spíš obličejem vyděšeného děvčátka, s hrůzou hleděla na šklebícího se netvora a ustrašeně se ke mně tiskla. Hladil jsem ji konejšivě po vlasech. Neboj se, jsem tady s tebou, nedopustím, aby tě varan sežral. Šeptala mi: „Mám tě moc ráda, jestli se nám podaří uniknout ze spárů toho hrozného zvířete, odjedeme spolu někam, kde nežijí žádní hnusní varani, takové místo přece někde musí být, ještě nedávno žili třímetroví varani jen na Komodu a teď jich je všude plno; když jedu metrem, sedí naproti mně a klimbají, musím se celou cestu dívat na jejich tupé obličeje, v zaměstnání teď jmenovali mým novým šéfem varana, sahá mi pořád prackama na ramena, když píšu na stroji, dělá mi nestydaté návrhy..." Varan stál těsně u nás, s otevřenou tlamou, v níž se blýskaly strašlivé zuby, hrál divokou maďarskou melodii, dupal nohou, až se otřásaly stěny a objevovaly se v nich trhliny, které vypadaly jako rozeklané kořeny, a hlasitě výskal. Ale také ze mne spadla tíseň, nebál jsem se zubů varana, necítil jsem už potřebu skládat někomu účty, omlouvat se za to, že jsem nesplnil svůj úkol, věděl jsem teď, že žádný úkol neexistuje, že je jen tiše plynoucí řeka bytí se svými proudy a vůněmi a to neznámé a neplánované, co uvnitř toku uzrává.
Varan přetrhl melodii v polovině taktu, strčil do mne, až jsem odletěl do kouta, a hodil za mnou violu d'amour — to mělo patrně znamenat, že teď mám hrát zase já. Pak popadl ženu do náručí a začal s ní tančit podivné varani tango. Rozzuřil jsem se, ale vyrazil jsem si pádem dech, a tak jsem nebyl s to hned vstát a skočit na varana. Žena byla polomrtvá strachem, varan ji vláčel po místnosti jako hadrovou loutku, přitom krákoravým hlasem zpíval melodii beze slov a nakláněl se nad bezvládným tělem v excentrických figurách. Při jedné z nich upadli na koberec a varan se s vilným
87
funěním začal na ženu sápat a strkal jí tlamu do výstřihu. Vzpamatoval jsem se, dvěma skoky jsem byl u nich a vší silou jsem praštil varana violou přes hlavu.
Když se hudební nástroj roztříštil o ještěrovu lebku, ozvala se strašná rána a stěny, které nás obklopovaly, se zřítily. Když opadl prach, uviděl jsem, že jsme se octli na rozlehlé pláni, porostlé žlutou trávou a nízkými suchými keři. Pláň na jedné straně vzdáleného obzoru sestupovala k přístavnímu městu, jehož domy vypadaly z té dálky jako kamínky rozsypané kolem oblého mořského zálivu. Jedinou budovou na pusté pláni bylo Národní muzeum. Stálo opodál, stejně veliké jako v Praze, ale celé ze skla; skleněnými stěnami bylo vidět, jak prázdnými chodbami prolétá, zvolna mávaje mohutnými křídly, andský kondor. Varan vrávoravě vstal a držel se přitom oběma prackama za hlavu. Zase se začal bát a schovával se za mne, aby jej žena neviděla. Také mne opustila odvaha. Žena vstala, třásla se zuřivostí a vztekle na nás zasyčela: „Tohle si s váma ještě vyřídím!" Raději jsem začal couvat a přitom jsem za sebou tlačil varana, který se mě zezadu držel za košili, opíral mi hlavu o záda a brečel. Žena už nás však nechala být, vykročila směrem ke skleněné budově; slyšeli jsme, jak si pro sebe mumlá: „To si pěkně vypijete, kteréni" a „Houby ti bude platné, že jsi chráněný živočich, a ten druhý blbeček se má taky na co těšit." Po skleněné rampě, podél skleněných soch došla k hlavnímu vchodu a vstoupila dovnitř. Bylo vidět, jak stoupá po skleněném schodišti, jak jde zvolna po chodbách, kondor ji oblétal v kruzích, občas se dotkl křídlem jejích vlasů. Mám odejít za ní? Přitahovalo mě chladné sklo a ostrý zobák kondora. Varan zatím uchopil do zubů jakési lano, které bylo přivázané k pelesti postele. Otočil hlavu a podíval se na mne psím pohledem. Smutně jsem se usmál a lehl jsem si na zatuchlé peřiny. Varan pomalu vykročil s lanem v tlamě, lano se napjalo a postel se dala do pohybu, začala se drkotavě sunout po pláni. Ležel jsem na zádech a díval jsem se na jasné nebe, občas se ozvalo zapraskání uschlého keříku. Varan si po chvíli začal pobru-
kovat nějakou písničku. Moc jsem mu nerozuměl, zaslechl jsem jen slova:
Na konci zahrady, v trnitém houští jsou skryté poklady arabských pouští.
Uzříš třpyt klenotů ze stříbrných chrámů, když plížíš se ke plotu zahrady k ránu.
K večeru jsme se octli na okraji přístavního města. Varan pořád táhl ze všech sil. Nejprve jsem jel čtvrtí přepychových vil, jejichž bílé zdi prosvítaly mezi tmavnoucím listím zahrad. Pak se postel sunula po asfaltu širokých a skoro prázdných ulic, kde rudé paprsky zapadajícího slunce, pronikající sem prolukami mezi domy, osvětlovaly veliká písmena na průčelích z neomítnutých cihel a zapalovaly ostré, oslepující záblesky, jež vystehovaly z chromovaných částí automobilů, které nás čas od času míjely. Nakonec nás pohltily křivolaké uličky staré přístavní čtvrti, které byly někdy tak úzké, že se postel zadřela mezi zdmi; potom se varan vždycky otočil, trpělivě postel vytlačil nazpátek a dal se jinou cestou. Pohyboval jsem se tu v těsné blízkosti mužů a žen, kteří seděli u stolků před malými hospůdkami; potřásali si se mnou rukou, aniž museli vstát ze židle a cosi na mne vykřikovali v neznámé řeči. Malý černý psík si vyskočil na postel, chvíli se vezl a pak zase utekl. Lidé vstávali, poplácávali varana po hřbetě jako koně, kdosi přinesl džbán a snažil se varana přimět, aby se napil vína, tím, že mu do džbánu strkal hlavu. Varan je všechny dobrácky odstrkoval prackou a táhl svůj náklad pokojně dál. Brzy se na konci jedné z uliček otevřel přístav. Červené slunce se na horizontu už dotýkalo
88
89
hladiny moře; přístav byl prázdný, jen pár dětí se honilo s míčem po rozlehlé asfaltové ploše, jejich stíny se pohybovaly až na vzdálených průčelích protáhlých administrativních budov, narudlých ve světle zapadajícího slunce. Na druhém konci přístavu vykládal jeřáb zboží z velké bílé lodi.
Varan se zastavil až na molu. Od moře vanul chlad. Jachty se kolébaly na vlnách a tiše skřípaly, voda šplouchala a byla cítit hnilobou. Varan se stočil na zemi do klubíčka a usnul. Chtělo se mi také spát, jaké štěstí, že nemusím běhat po cizím městě a shánět nocleh v nepřívětivých hotelích. Zahrabal jsem se do peřiny. Když jsem zavřel oči, slyšel jsem tiché hlasy opuštěných lodí, šplouchání vln, vzdálené volání dětí.
(Moře, mola přístavů, velká písmena na průčelích, prodřený plyš opěradel v hotelu, světla v nápojích, mramory, pachy chodeb, neznámý živočich probouzející še v gestech rukou, z neopakovatelných a zbytečných setkání, která zapomínáme a jejichž jed přesto zraje v krvi, se možná rodí příští domov, neočekávaný asyl.)
Ráno si varan vylezl na postel. Uchopil jsem do rukou lano a začal jsem pomalu táhnout postel směrem ku Praze. Myslím, že na postel během cesty naskákali ještě nějací další živočichové, protože byla čím dál tím těžší, a kromě toho se za mými zády ozývalo hýkání a kvičení několika hlasů a také zvuky divokých zápasů. Neohlížel jsem se však, táhl jsem postel po prázdných silnicích, nad kterými se válela mlha.
Minulost
Sedím ve Slávii a rozhlížím se po hostech. Tamhle poznávám ostrý ptačí profil muže, který mě pronásledoval s malajskou dýkou v ruce za bouřlivé noci prázdnými uličkami Orient expresu, kolem zamčených dveří kupé, vzpomínám si, jak jeho dlouhá noční košile čas od času zasvítila ve světle blesku, z otevřených oken vlály dovnitř do chodby záclony a bily mě prudce do obličeje. Jak už je to dávno? Pět, nebo snad deset let? A jaký jsme to vlastně tenkrát vedli spor? Tuším, že šlo o rubíny na dně závěje v lese, anebo snad o otázku, jsou-li jazykové znaky motivované, nebo nemotivované. S tamtou ženou, která si zamyšleně rozčesává vlnité zrzavé vlasy, jejichž roztřepané konečky září v nízkém slunci tohoto říjnového odpoledne, jsem žil sedm let ve zpustlém domě, který stál na betonových pilířích uprostřed zahrávajícího jezera, obklopeného ze všech stran džunglí, v domě s prázdnými místnostmi, kde na bílých zdech vystupovaly tajemné mapy plísně a kde bylo neustále slyšet kapání vody, každý večer jsme seděli na terase, dívali se na chladnou hladinu a na tmavnoucí džungli, z níž se ozývaly skřeky zvířat, a mluvili jsme o životě, jaký spolu povedeme, až se vrátíme do Evropy. U barového pultu se hádá s číšníkem bývalý přítel, s nímž jsme ve Freiburgu in Breisgau napsali tisícistránkovou knihu Grundstrukturen der Wirklichkeit, o níž jsme věřili, že bude převratem ve filosofii, největším filosofickým dílem po Aristotelovi (nakonec jediný exemplář rukopisu při kterémsi dobrodružství, které jsem už zapomněl, sežral krokodýl). Vidím tu ještě několik obličejů, s nimiž jsem se setkal v podzemních chodbách, v cele buddhistického kláštera, v noci na úzké římse osmdesátého poschodí mrakodrapu nad spícím městem, setkávám se s tvářemi,
90
91