V poslední době jsem si častokrát položil otázku, zda
současný spisovatel, kterýjede nočním autobusem, do
něhož přistoupí nahluchlý lachtan a sedne si hned na
vedlejší sedadlo, ačkoliv je autobus zcela prázdný, má
ještě právo připojovat ke svým knihám resumé v chetitštině.
Vím, že se jako odpověď na tuto otázku okamžitě
vnucují obvyklá slova o tučňácích, stepujících za
mdlých letních odpolední na zavřené desce klavíru
v kavárně Slávii. Můžeme to však dnes ještě pokládat
za skutečnou odpověď? Známe přece i tučňáky, kteří jak
píše Rilke v dopise Heleně von Nostitz-Wallwitz jsou
svými majiteli speciálně vycvičeni k vyhledávání
bestsellerů v antikvariátech; jsou to zvířata, vyznačující
se bezpříkladnou bezohledností, klovnou vás do
ruky, jíž saháte pro knihu, vytáhnou zobákem svazek
z regálu a utíkají pryč. Jistějste už sami někde potkali
na Národní třídě tučňáka, proplétajícího se mezi
chodci s knihou v zobáku. Zůstává však otázkou, doja ké
míry by se tito ptáci dali použít i v oněch neosvětlených
knihkupectvích, která se za noci otevírají
vpředměstských ulicích a ve kterých na policích odpočívají
knihy vytištěné růžově a tyrkysové zářícími písmeny.
Velkou výhodou těchto knih je, že je můžeme
číst, i když se nacházíme uprostřed mnohakilometrové
roury a nemáme s sebou baterku. Dnes už se nepochybuje
o tom, že tučňák ani lachtan nemohli být autory
traktátu Pistis Sofia, jak ještě vcelku jednomyslně věřila
pozitivistická věda devatenáctého století (z mnoha
argumentů stačí uvést jen výmluvný fakt, že tučňáci
51
dodnes neprodávají v mostecké věži bandasky), vědci
dnes připouští autorstvíjednoho z těchto zvířat nanejvýš
u pojednání o sjezdové lyžařské dráze, procházející
setmělými pokoji, i když i tady je pravděpodobnější,
že autorem je Maurice Merleau-Ponty. Ostatně: je
lachtan skutečně nahluchlý? Je na čtenáři, aby si na
tuto otázku odpověděl.