Рим-angus-mcbride-История-воины-1602574 Krize třetího století a vojenští císaři Aleš Mučka Krize impéria v letech 235 – 284/285 lŘímská říše procházela závažnou zahraniční i vnitropolitickou krizí lProvincie na východní hranici, na Dunaji a na Rýně trpěly díky neustálým nájezdům barbarských kmenů lBěhem pouhých padesáti let vládlo 25 císařů a jejich spoluvládců lNěkteré jmenoval senát, ale většinu provolaly jejich vlastní vojenské jednotky Stabilizace státu lImpérium potřebovalo reformovat státní správu, armádu a také svou ekonomiku (inflace a vyčerpání státních financí) lNěkolik císařů se pokoušelo o řešení stávající krize, ale jejich vláda většinou předčasně skončila lPotřebné změny provedl až po roce 285 císař Diocletianus, který se dostal k moci jako poslední vojenský císař Nejvýznamnější vojenští císaři puBLIO CLODIO, CONTUBERNALIS DE LÚCULO EN SU CAMPAÑA CONTRA TRIGANES DE ARMENIA EN EL ORIENTE, EN EL BLOG IMPERIO ROMANO DE XAVIER VALDERAS, MINUSVÁLIDOS EN LIBERTAD (1) Rok šesti císařů yearoftheSixEmperors Rok 238 lMaximinus (březen 235 – duben 238) lGordianus I. (březen – duben 238) lGordianus II. (březen – duben 238) lPupienus (duben – červenec 238) lBalbinus (duben – červenec 238) lGordianus III. (238 – únor či březen 244) Císař Maximinus Thrax (Thrák) lPo zavraždění Alexandra Severa v únoru nebo březnu roku 235 si vojáci vybrali za svého císaře velitele Maximina lŘímský senát imperátora sice přijal, ale většina jeho členů Maximinem pohrdala pro jeho původ lNový vládce pokračoval ve válečných operacích na Rýně a Dunaji a správu Říma ponechal v rukou senátorů l Otec a syn Gordianové lV roce 238 došlo v římské provincii Africa ke vzpouře, která vynesla k moci dva vzdorocísaře – téměř osmdesátiletého Gordiana I. a jeho syna Gordiana II. lProti oběma vyrazil numidský legát Capelliana a s jedinou legií je porazil a zabil mladšího Gordiana v bitvě u Kartága lKdyž se otec dozvěděl o synově úmrtí, spáchal sebevraždu Senát pokračoval ve vzpouře lI když byli oba vzdorocísařové mrtví, senát ještě v dubnu zvolil ze svých řad náhradníky – Pupiena a Balbina lPupienus vyrazil s vojskem proti Maximinovi, kterého ale zabili jeho vlastní vojáci a přidali se k novým imperátorům lŘímský lid ale chtěl císaře z rodu Gordianů, a proto přijel do metropole jejich vnuk (synovec) Gordianus III. l Jeden císař stačil lVojákům ale vadilo, že Pupiena a Balbina jmenoval senát a první z nich si ještě vydržoval germánskou osobní stráž lV červenci roku 238 proto Pretoriánská garda vtrhla do císařského paláce a než dorazili Germáni, vytáhla oba císaře na ulici, kde je mučila a nakonec oba zabila lGordianus III. se tak stal jediným římským imperátorem až do roku 244 Císař Decius (249 – 251) decius Cesta k moci lPo záhadné smrti císaře Gordiana III. roku 244 se novým císařem stal Philippus Arabs, který příštích pět let válčil s Peršany a Germány lV roce 249 zvolily legie na Dunaji vzdorocísaře Pacatiana, kterého sice brzy potom připravily o život, ale pro uklidnění poměrů byl novým místodržitelem jmenován Decius Úspěšná revolta lPo krátkém čase legie zvolily i Decia za nového císaře, který se ihned vypravil na Apeninský poloostrov lV bitvě u Verony porazil a zabil svého předchůdce a vstoupil do Říma lNový imperátor vstoupil do dějin jako jeden z největších pronásledovatelů křesťanů, kteří odmítli učinit oběť římským bohům Válka s Góty lV roce 250 musely provincie na Balkáně čelit dalšímu gótskému útoku, kterému velel náčelník Kniva lDecius sice překvapil a rozehnal barbary u Nikopolis, ale brzy římské jednotky utrpěly porážku u Beroje a Gótové oblehli Phlippopolis lK rozhodující bitvě došlo u Abrittu, ve které zahynul císař i jeho starší syn l Bitva u Abrittu (červen – srpen 251) lŘímské císařství lDecius+ lSíly: 20 000 – 30 000 mužů lZtráty: asi 19 000 padlých lGótové lKniva lSíly: 30 000 – 40 000 mužů lZtráty: 2 000 – 3 000 padlých l Obrázek1 Obrázek2 Císař Valerianus (253 – 260) Radiate_of_Valerian_(YORYM_2001_787)_obverse Přišel pozdě a stal se císařem lPo bitvě u Abrittu se v roce 251 stal novým císařem Trebonianus Gallus, který po 2 letech čelil povstání velitele Aemiliana lVyslal svého vojevůdce Valeriana pro posily, ale rebelové vtrhli na Apeninský poloostrov dřív a císař byl zabit lValerianus ale přivedl slíbené posily, svrhl a zabil Aemiliana a sám se stal roku 253 imperátorem Nový vládce lJeště v roce 253 ustanovil svého syna Galliena spoluvladařem a poslal ho válčit s Germány na Rýn a Dunaj lSám se potom věnoval situaci v Asii, kde musel čelit nájezdům Gótů a Peršanů lV letech 257 – 258 rozpoutal další pronásledování křesťanů, které zastavil až jeho syn jako samovládce Útok Sásánovců lNovoperský král Šápúr I. si již kolem roku 251 podmanil Arménii lV roce 253 porazil v bitvě u Barbalissosu 60 000 římských legionářů a začal pomalu drancovat Sýrii lPerské armádě se postavila až domobrana, kterou na začátku roku 254 zorganizoval emeský kněz Uranius Antoninus (Sampsigeram) Potupa římské armády lRoku 256 válčil císař Valerianus v Malé Asii s Góty, čehož využili Peršané a dobyli město Dura Európos lV roce 260 Šápúr I. dokonce oblehl města Edessu a Karrhy lI když Římany sužoval mor, postavili se mu tentýž rok v bitvě u Edessy, ve které bylo zajato 70 000 legionářů včetně samotného císaře, který v zajetí zemřel Císař Gallienus (253 – 268) 52D Otcovým spoluvládcem lKdyž se velitel Valerianus stal roku 253 římským císařem učinil ze svého syna Galliena spoluvladaře lZatímco otec se věnoval vojenským záležitostem ve východních provinciích, jeho potomek bránil úspěšně hranice na Dunaji a Rýně – v roce 259 se mu podařilo s 60 000 vojáky (3 legie a auxilia) zmasakrovat u Milána 300 000 Alamanů Jediným císařem lKdyž byl v roce 260 zajat Peršany jeho otec Valerianus, objevilo se v říši pět uzurpátorů (Ingenuus, Regalianus, Mussius Aemilianus, Macrianus a Quietus) lVšech pět Gallienus v letech 260 – 261 porazil, čímž se mu ale nepodařilo konsolidovat impérium lV letech 261 – 264 proto pobýval v Římě a pokoušel se o správní a vojenské reformy Gallienovy reformy lPro lepší zajištění hranice vytvořil císař těžkou jízdu v čele s Aureolem, která mohla zasahovat proti barbarům kdekoliv na Rýně nebo Dunaji lZbavil senátory vysokých funkcí v armádě a zpřístupnil je všem římským občanům lPodobný princip uplatňoval i pro úředníky ve státní správě lUkončil násilné akce proti křesťanům Rozpad říše lV západních provinciích (Galie, Britannie a část Hispánie) se již roku 260 chopil vlády uzurpátor Postumus, který se choval jako samostatný panovník lNa východě zase rostla moc palmýrského vladaře Odaenatha a jeho manželky Zenobie, kteří sice zachovávali věrnost císaři, ale většinu asijských provincií spravovali jako nezávislí vládci Válka s Postumem lV roce 265 shromáždil císař Gallienus početnou armádu a porazil vojska uzurpátora Postuma, ale byl vážně zraněn a musel tažení přerušit lV roce 268 se Postumus spojil s Aureolem v Miláně, ale jeho spojenec byl poražen lI když byl císař roku 268 zavražděn, nový imperátor Claudius pokračoval ve válce lPostuma roku 269 zabili jeho vlastní vojáci Konec vlády císaře Galliena lV roce 267 vpadli Gótové a Herulové na Balkánský poloostrov a vyplenil oblast dnešního Řecka lŘímané nejdříve útočníky porazili na moři a potom také v Thrákii lGallienus se ale musel vrátit na Apeninský poloostrov potlačit povstání vojevůdce Aureola, kterého v bitvě porazil, ale při obléhání Milána byl zabit spiklenci Aurelianus (270 – 275) aurelian_bust Pomalá stabilizace říše lKdyž byl roku 268 zavražděn císař Gallienus, provolali vojáci novým imperátorem Claudia II., který v roce 269 pobil 50 000 Gótů během bitvy u Naissu a získal titul Gothicus lCísař ale roku 270 zemřel na mor a vládu na krátký čas převzal jeho bratr Quintillus, který ale během několika týdnů prohrál občanskou válku a také umřel Velitel jízdy císařem lLegie provolaly císařem velitele jízdy Aureliana, který se rychle chopil moci a začal se připravovat na svůj těžký úkol – opětovné sjednocení celého impéria lŘímská říše se v roce 270 nacházela ve zmatcích – legie na Rýně a v Britannii prohlásily svým císařem vojevůdce Tetrica a na východě se odtrhlo tzv. Palmýrské království v čele s královnou Zenobií l Římská říše v roce 271 2016022311198 Barbaři za humny lKmeny Alamanů a Juthungů se pokoušely již v roce 268 proniknout na sever Apeninského poloostrova, ale Claudius a Aurelinus je porazili u jezera Benacus lV roce 270 Juthungové využili nepřítomnosti římské armády a opět vpadli na území dnešní Itálie lCísař Aurelianus proti nim vyrazil, ale byl roku 271 poražen u Placentie Římané přebrali iniciativu lAby imperátor předešel vzpouře legií, rychle shromáždil přeživší jednotky a roku 271 drtivě porazil barbary u Fana lJuthungové poté ustupovali na sever, ale Aurelianus je pronásledoval a definitivně rozdrtil v bitvě u Pavie v tomtéž roce lNavzdory svým vítězstvím se císař rozhodl vybudovat hradby kolem Říma, které se dodnes nazývají Aurelianovy Na řadě byla Palmýra lV roce 272 se Aurelianus se svou armádou přesunul na východ a dobyl město Tyanu lPoté se střetl s Palmýřany u Immae a po zničení jejich jízdy je donutil ke kapitulaci lZenobia a velitel Zabdas se stáhli do Emesy, kde je Římané znovu porazili a oba upadli do zajetí, čímž přestalo existovat Palmýrské království A zbyl jen západ lNa přelomu let 273 a 274 vytáhl Aurelianus proti Galskému císařství lMístní vládce Tetricus I. se rozhodl vzdát bez boje, ale císař chtěl zničit rýnské legie, které si zvolily svého vlastního panovníka lNa začátku roku 274 došlo k bitvě u Chalons, kde byly rýnští legionáři pobiti lRoku 275 se Aurelianus vypravil proti Peršanům, ale cestou byl zabit pretoriány Vnitřní stabilizace impéria lAurelianus nechal v roce 272 vyklidit provincii Dácii, aby zkrátil hranice lVybral si slunečního boha Sola a postavil ho do čela pantheonu, čímž z něj učinil jediné státní božstvo, i když byl velice tolerantní ke všem ostatním vyznáním lKdyž zavedl svou měnovou reformu, musel čelit tzv. Felicissimovu povstání v Římě, které vojensky brutálně potlačil Poslední vojenští císaři carus Numerian CarinusAureus Otec a dva synové lCarus (282 – 283) lNumerianus (283 – 284) lCarinus (283 – 285) Římská říše se stabilizovala lPo zavraždění Aureliana se v letech 275 a 276 stali na krátký čas císaři Tacitus a Florianus, kteří byli oba zabiti svými vojáky lÚspěšný uzurpátor Probus se u moci udržel až do konce roku 282, kdy byl zabit při vzpouře svých legií lNovým imperátorem byl provolán prefekt pretoriánů Carus, který ještě tentýž rok prohlásil oba své syna za spoluvládce Císař Carus lNový vládce neztrácel čas a s legiemi, které na Balkánském poloostrově shromáždil jeho předchůdce, zaútočil úspěšně na kmen Sarmatů lV roce 283 poslal svého syna Carina spravovat západní provincie a vyrazil s Numerianem proti Peršanům na východě lTentýž rok dobyl Ktésifón a zemřel za záhadných okolností (zásah blesku?) Císař Numerianus lPo smrti svého otce v roce 283 odvedl římskou armádu zpátky do Sýrie, kde přezimoval lPříští rok na jaře se vypravil na pochod zpátky na západ, ale byl zabit spiklenci lVojáci provolali novým imperátorem vojevůdce Diocla, který přijal jméno Diocletianus a přísně potrestal všechny účastníky spiknutí proti svému předchůdci Císař Carinus lBěhem vlády svého otce i bratra spravoval západní provincie říše lJiž roku 283 vedl úspěšné tažení proti Kvádům a roku 285 porazil vojska uzurpátora Juliana lKdyž se Diocletianus vrátil z východního tažení, vypukla občanská válka lCarinus byl zabit roku 285 během bitvy u řeky Margus (Morava) vlastním tribunem 20160906005608_fqaeqowu Děkuji za pozornost Prostor pro dotazy