13411703_996992150396602_3136394425337343083_oeree Římské tetrarchie a konstantinovská dynastie Aleš Mučka tetrarchy-149300EFD62228073A6 Diocletianus a tetrarchie Diocletianus nechtěl vládnout sám nKdyž císař Carinus zahynul po bitvě u řeky Margus (Morava) v roce 285, musel Diocletianus nejdříve bojovat s kmeny Markomanů a Kvádů nPoté odcestoval na sever Apeninského poloostrova, kde v červenci téhož roku jmenoval svým spoluvládcem důstojníka Maximiana a svěřil mu západní polovinu impéria Stabilizace neklidných hranic nJeště na podzim 285 porazil Diocletianus Sarmaty a pokoušel se do zpustošených provincií přestěhovat osadníky z Asie, což vedlo k povstání nKdyž nový augustus urovnal situaci na východě, získal po diplomatickém jednání zpět Arménii a zahájil stavbu nových opevnění v pohraničních městech Carausius si uzurpoval moc nNa začátku roku 286 upadl velitel obrany saského pobřeží Carausius do podezření, že spolupracuje s piráty nAby unikl zatčení, prohlásil se císařem a ovládl všechny provincie v Británii i se třemi legiemi a část severní Galie nRoku 288 nebo 289 se Maximianus neúspěšně pokusil o výpravu do Británie Potřebovali ještě dva! nNa jaře roku 293 jmenoval Maximianus svým caesarem Constantia a přidělil mu Galii a provincie v Británii nI Diocletianus si na východě v tutéž dobu určil za svého spoluvládce Galeria a svěřil mu Egypt, Palestinu a Sýrii nBěhem této vlády čtyř (tzv. tetrarchie) se tituly neměly předávat z otce na syna Když měl Řím čtyři vládce Římské tetrarchie Západ Východ augustus caesar augustus caesar 1. tetrarchie do 1. 5. 305 Maximian Constantius I. Chlorus Diocletianus Galerius 2. tetrarchie do července 306 Constantius I. Chlorus Severus Galerius Maximinus Daia 3. tetrarchie do 16. 5. 307 Severus Konstantin Galerius Maximinus Daia 4. tetrarchue do května 311 Licinius Konstantin Galerius Maximinus Daia 5. tetrarchie do července 313 Licinius Konstantin Maximinus Daia neobsazeno 6. tetrarchie do konec roku 316 Konstantin Bassianus Licinius Valerius Valens 7. tetrarchie do 18. 9. 324 Konstantin I. Crispus a Konstantin II. Licinius I. Licinius II. Constantius přebral iniciativu nV roce 293 Constantius I. vpadl do severní Galie a obklíčil uzurpátora Carausia ve městě Bononia nObležený vzdorocísař byl tentýž rok zabit vlastním pokladníkem Allectem, který zaujal jeho místo a stáhl se do Británie nV roce 296 se Constantius I. vylodil v Británii a zabil Allecta v bitvě Boje na východě nV roce 293 porazil Diocletianus Sarmaty a v letech 295 – 296 také Karpy nPoté začal budovat opevnění na druhém břehu Dunaje nV létě roku 297 se v Egyptě objevil další uzurpátor Domitianus nDiocletianus na jaře roku 298 dobyl Alexandrii a zabezpečil hranice Egypta Galeriova válka s Peršany nV roce 295 nebo 296 vyhlásil sásánovský vládce Narsé válku římské říši a vpadl do Arménie a potom do jižní Mezopotámie nMezi městy Karrhy a Callinicum utrpěly římské jednotky porážku nV roce 298 přešel Galerius do protiútoku, v Arménii dvakrát drtivě zvítězil, dobyl Ktésifón a roku 299 uzavřel s Peršany mír Diocletianus odešel na odpočinek nV roce 299 zahájil Diocletianus asi největší římské pronásledování křesťanů nV zimě roku 303 se zdravotní stav augusta Diocletiana vážně zhoršil, a proto se rozhodl 1. května 305 jako první římský vladař odstoupit ze svého úřadu nSpolu s ním musel rezignovat i Maximianus a augusty se stali Constantius I. a Galerius Diocletianovy reformy nAsi v roce 287 přijal Diocletianus titul Iovus a Maximianus Herculius, čímž oba jako „náměstci boží“ oslabili moc armády nZvýšil počet provincií z 50 na 100, které tvořily 12 diecézí, každá v čele s vicariem nMístodržitel v každé provincii se staral o ekonomické a soudní záležitosti a místním vojenským jednotkám veleli tzv. duces n Reformy armády nVojsko mělo být zvětšeno z 390 000 mužů na 581 000 vojáků (prameny nepotvrzeno) nPočet legií se zvětšil na dvojnásobek, ale snižovaly se jejich početní stavy a žold nŘím ztratil pozici metropole a Pretoriánská garda se stala jeho městskou posádkou nPodle nařízení z roku 313 měli synové legionářů povinně vstupovat do armády 5-14A3BEB479A4F1CC02B Y364LLc Konstantinovská dynastie Constantius a jeho potomci nConstantius I. Chlorus (293 – 305) nKonstantin I. Veliký (306 – 337) nKonstantin II. (337 – 340) nConstans (337 – 350) nConstantius II. (337 – 361) nJulianus (361 – 363) nJovianus (363 – 364) Konec vlády Constantia I. nPo porážce uzurpátora Allecta se vrátil na kontinent a v roce 298 porazil Alamany v bitvách u Langres a Vindonissy, a potom úspěšně válčil proti Frankům nNeúčastnil se pronásledování křesťanů a v roce 305 se stal augustem, přičemž se k němu připojil jeho syn Konstantin, který pobýval jako „vězeň“ v Nikomédii Konstantin I. novým vládcem nConstantius I. a Konstantin I. vytáhli roku 305 proti Piktům, ale v létě roku 306 Constantius I. zemřel ve městě Eboracum nJeho vojáci poté provolali Konstantina I. císařem a tím obnovili dědění panovnického úřadu z otce na syna nOstatní panovníci mu dali hodnost caesara západu a augustem se stal Severus Uzurpátor Maxentius nPotomek augusta Maximiana, který byl držen s Kontantinem v Nikomédii, odmítl uznat nového caesara a 28. října roku 306 se v Římě sám prohlásil císařem nSeverus se rozhodl dobýt Řím, ale jeho protivník povolal do Říma Maximiana, který dříve velel útočícím jednotkám a armáda nakonec zajala svého augusta Severa a vsadila ho do vězení Maxentius zůstal sám nMaxentia jako císaře uznávaly jen provincie na Apeninském poloostrově, na Korsice, Sardinií a Sicílii a také v severní Africe nAby posílil svou pozici, nechal v září roku 307 popravit uvězněného Severa nRoku 309 utekl jeho otec Maximianus na dvůr Konstantina I. Konstantin I. čekal na příležitost nKonstantin sice uzavřel alianci s Maximianem, ale potom se nezapojil do občanské války a válčil na Rýně nKdyž i Galeriovo tažení proti Maxentiovi skončilo fiaskem, byla roku 308 svolána konference vladařů do Carnunta, kde byl novým augustem západu zvolen Licinius a Maxentius byl označen za veřejného nepřítele n Byl čas na útok! nMaximianus se pokusil roku 310 vzbouřit proti Konstantinovi, ale vojáci se k němu odmítli přidat nKonstantin ho po svém návratu od Rýna donutil k sebevraždě nKdyž na podzim roku 311 zemřel poslední zastánce tetrarchie Galerius, nestálo již Konstantinovi nic v cestě k útoku na Řím n Maxentiův konec nNa přelomu let 311 a 312 uzavřel Konstantin I. spojenectví s Liciniem nNa jaře roku 312 vpadl Konstantin na sever Apeninského poloostrova se 40 000 legionáři (asi 25% celé jeho armády) nRychle porazil Maxentiovy jednotky v bitvách u Milána a Verony, a potom zabil Maxentia v bitvě u Milvijského mostu Bitva u Milvijského mostu (28. října 312) – in hoc signo vinces nKonstantinova armáda nKonstantin I. nSíly: 40 000 – 100 000 mužů nZtráty: neznámé nMaxentiova armáda nMaxentius+ nSíly: 75 000 – 100 000 mužů nZtráty: neznámé Obrázek1 Obrázek2 Konec Maximina Daia nOd roku 305 se caesar východu aktivně nezapojil do občanských válek, i když uzavřel spojenectví s Maxentiem nV roce 310 se nechal provolat augustem a roku 312 úspěšně válčil s Peršany nV roce 313 vpadl do Thrákie, kde byl poražen Liciniem u Tzirally a ještě tentýž rok záhadně zemřel v Tarsu Ticho před bouří nV roce 313 se Konstantin I. a Licinius setkali v Mediolanu a vydali zde tzv. Milánské ujednání o svobodě vyznání nO rok později jmenoval Konstantin svým caesarem Bassiana, který proti němu tak dlouho intrikoval, až byl popraven nVztahy s Liciniem se tím dostaly na bod mrazu a brzy vypukla válka Konstantin I. kontra Licinius nV létě roku 314 nebo 316 se Licinius a Konstantin I. střetli v krvavé bitvě u Cibalae a roku 316 nebo 317 rovněž bezvýsledně v krvavém boji u Mardie nObě strany poté 1. března roku 317 uzavřely v Serdice mírovou smlouvu, díky které Konstantin získal kontrolu nad všemi provinciemi na Balkáně s výjimkou Thrákie Válka ještě neskončila nV roce 320 zahájil Licinius na svém území další pronásledování křesťanů, čímž vyvolal krizi, která vedla roku 324 k obnovení bojů nBěhem jediného roku byl Licinius drtivě poražen na zemi u Adrianopole a Chrysopole a v námořní bitvě u Helléspontu a vzdal se v Nikomédii, aby byl roku 325 popraven Konstantinovy vojenské reformy nKonstantin I. pokračoval v reformách svého předchůdce Diocletiana a definitivně od sebe oddělil vojenskou a civilní správu nDokončil rovněž rozdělení celé armády na dvě části – limitanei (pohraniční jednotky) a comitatenses (oddíly mobilní zálohy) nZ pretoriánských prefektů se stali vysocí civilní úředníci Dědici Konstantina I. nV roce 326 nechal Konstantin I. za nejasných okolností popravit svého nejstaršího syna Crispa a jeho nevlastní matku Faustu nPo jeho smrti v roce 337 v Nikomédii zdědili celé impérium jeho tři přeživší synové (Konstantin II., Constantius II. a Constans) a dva jeho synovci (Constantius Gallus a Julianus), protože ostatní pobili vojáci Konstantin II. nV roce 337 dostal Británii, Galii a Hispánii nStále vystupoval jako poručník nejmladšího bratra Constanta, který sídlil na Apeninském poloostrově nV roce 340 se proti němu vypravil se svou armádou, ale byl zabit během potyčky u města Aquileia a Constans tak ovládl celé jeho území Constans nV roce 337 obdržel Apeninský poloostrov, Afriku a část Balkánského poloostrova nRoku 340 získal po smrti Konstantina II. také Británii, Galii a Hispánii a v letech 341 – 342 vedl úspěšné tažení proti Frankům nV roce 350 byl zabit během vzpoury vlastních vojáků a novým panovníkem se stal uzurpátor Magnentius Constantius II. nV roce 337 dostal východní provincie a musel v letech 338 – 350 třikrát válčit s Peršany, a proto nemohl vojensky pomoci svým bratrům na západě nNa východní hranici používal defenzivní strategii a také přizpůsobil své jednotky boji s těžkou jízdou protivníka (katafraktů) a slavil úspěchy Impero_Romano_da_maggio_a_settembre_337 Konec uzurpátora Magnentia nV roce 351 byl Constantius II. připraven k útoku na západ a porazil Magnentia a jeho armádu v bitvě u Mursy (Mursy Major) nUzurpátor sice unikl, ale v roce 353 po další porážce v bitvě u Mons Seleucus spáchal sebevraždu nConstantius II. se tak stal jediným vládcem celého římského impéria Bitva u Mursy Major (28. září 351) nŘímská říše/ východ nConstantius II. nSíly: asi 60 000 mužů nZtráty: asi 30 000 padlých nŘímská říše/ západ nMagnentius nSíly: asi 35 000 mužů nZtráty: asi 25 000 padlých Obrázek1 Obrázek2 Jeden císař říši nestačil nJiž v roce 355 musel Constantius II. potlačit povstání Claudia Silvana nMezitím musel čelit jeho bratranec nepokojům v Antiochii, a proto jmenoval roku 355 svého dalšího příbuzného Juliana caesarem v Galli a sám se vydal na Balkánský poloostrov válčit s Kvády a Sarmaty Julianus a jeho cesta k moci nNa Rýně musel nový caesar čelit útokům Alamanů, které roku 357 drtivě porazil v bitvě u Argentorate (Štrasburku), i když potom s nimi a Franky ještě úspěšně válčil nRoku 360 měl poslat část svého vojska na východ proti Persii, což vyvolalo vzpouru nVojáci provolali Juliana augustem a roku 361 zemřel Constantius II. Bitva u Argentorate (Štrasburku) (druhá polovina roku 357) nŘímská říše nJulianus, Severus nSíly: 13 000 – 15 000 mužů nZtráty: 243 padlých nAlamani nChnodomarius nSíly: 15 000 – 35 000 mužů nZtráty: 8 000 padlých n Obrázek1 Obrázek2 MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] red infantry blue infantry red infantry red infantry red infantry red infantry red infantry red infantry MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] red cavalry MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] blue infantry blue infantry blue infantry blue infantry blue infantry blue infantry blue infantry blue cavalry Romans (Julian) Alamanni (Chnodomar) compass MCSY00600_0000[1] MCSY00600_0000[1] red cavalry red cavalry blue cavalry red infantry blue infantry red infantry Serapio Julian Chnodomar Severus Romans (Julian the Apostate) 13,000 Alamanni (Chnodomar) 15,000 red infantry Návrat k pohanství nJulianus studoval filozofii a byl ovlivněn myšlenkami novoplatonismu nPravděpodobně proto chtěl po roce 361 obnovit pohanské kulty a dokonce se pokusil vytvořit „pohanskou církev“ nTěmito svými politickými kroky se stal nepopulárním nejen u křesťanů, ale téměř u všech obyvatel impéria Tažení proti Peršanům nI když roku 360 král Šápúr II. úspěšně napadl Sýrii, chtěl s Julianem uzavřít mír nNový císař ale odmítl vyjednávání a v roce 363 vpadl s 65 000 legionáři do Persie nSvou armádu rozdělil na dvě části – první postupovala na sever a druhá ke Ktésifóntu nKdyž se mu město nepodařilo dobýt, byl Julianus roku 363 zabit během ústupu Jovianus nŘímská armáda zůstala uvězněna na perském území a musela čelit taktice spálené země a přepadům ze zálohy nVojáci provolali v roce 363 novým císařem vojevůdce Joviana, který v červenci téhož roku uzavřel s Peršany nevýhodný mír, ale zachránil tak římské legie před zničením Obnova starých pořádků nJovianus ihned ukončil náboženskou politiku, kterou zavedl jeho předchůdce nPo návratu do východních provincií se dozvěděl o povstání důstojníků v Galii, které ale rychle potlačily místní jednotky nBěhem své první cesty do Konstantinopole císař za záhadných okolností na začátku roku 364 zemřel ffc161eadd01d34f6cfce4d7517fc976 Závěrečné shrnutí Tetrarchie – nepovedený experiment nCísař Diocletianus se pokusil zavedením vlády čtyř o trvalou stabilizaci impéria, které se nacházelo v krizi nJeho systém bez dědění úřadů z otce na syna ale již během příští generace vládců definitivně zanikl nMoc nyní mohl držet v rukou jeden schopný císař nebo dva slabí (východ a západ) cf082253d58fc444a9d44d2c3e9ef65e Děkuji za pozornost Prostor pro dotazy