Friedrich Dürrenmatt
Stati
a projevy o divadle
Orbis * Praha - 19Ó8
92
93
lze prokázat i u blázna, jenž se stává stále víc tragickou figurou. Tato skutečnost však není bez významu. Hrdina divadelní hry není jen faktorem, který stupňuje děj anebo prožívá určitý osud, nýbrž je tuké představitelem určitého světa. Musíme si proto položit otázku, jak představit náš povážlivý svět, pomocí jakých hrdinů, jak se musí vyrobit a vybrousit zrcadla, která mají zachytit tento svět.
Dá sc například dnešní svět, abychom sc ptali konkrétné, zpo-dobnit pomocí Schillerovy dramatiky, jak to tvrdí někteří spisovatelé, neboť prý Schiller ještě stále přitahuje publikum? Jistě, v umění je možné všechno, je-li to správné umění, otázkou jc pouze, zda umění, které bylo správné kdysi, je možné také ještě i dnes. Umění je jednou provždy neopakovatelné, kdyby bylo opakovatelné, bylo by bláznovstvím nepsat podle Schillerových pravidel.
Schiller psal tak, jak psal, protože svět, v kterém žil, se mohl ještě zrcadlit ve světě, o kterém psal, který si jako historik vytvořil. Říkám ještě. Napoleon byl patrně posledním hrdinou ve starém smyslu tohoto slova. Dnešní svět, jak se nám jeví, se dá naopak těžko zvládnout formou Sclrillcrova historického dramatu, a to prostě z toho důvodu, že my nemáme tragické hrdiny, máme jen tragédie inscenované velcřezníky světového formátu a dokonané sekačkami na lidské maso. Z Hitlera a Stalina se už nedají udělat Valdštejnové. Jejich moc je tak obrovitá, žc oni sami jsou už jen nahodilou, vnejší výrazovou formou této moci, podle libostí nahraditelnou; a neštěstí, které sc pojí zejména k tomu prvnímu a v dostatečné míře i k tomu druhému, sc príliš rozvětvilo, zamotalo, stalo sc příliš ukrutným, mechanickým a často prostě příliš nesmyslným, Valdštejnova moc je ještě viditelnou mocí, dnešní moc jc viditelná už jen zčásti, jako u ledové kry, nej-větší část se ponořila do beztvarosti, do abstraktna. Schillerovo drama předpokládá existenci viditelného světa, opravdu akci státu, stejně jako i řecká tragédie. V umění je viditelné to, co lze vnímat zrakem. Dnešní stát však nelze vnímat zrakem, stal sc nepřehledný, anonymní, byrokratický, a to ne snad jenom v Moskvě nebo ve Washingtonu, nýbrž už i v Bernu, a dnešní akce států jsou opožděné satyrské hry, které následují po tajně vykonaných tragédiích. Praví reprezentanti chybějí a tragičtí hrdinové jsou
bezejmenní. Dnešní svět lze lépe vystihnout v podobě drobného keťasa, malého úředníčka, policajta, než v podobě nějakého spolkového rady nebo spolkového kancléře. Umění proniká už jen k obětem, pokud vůbec pronikne k lidem, mocných už nezasáhne. Kreontovi sekretáři vyřizují případ Antigony. Stát ztratil svou podobu, a jako fyzika je s to reprodukovat svět už jen v matematických formulích, tak i stát se dá zobrazit už jen statisticky. Dnešní moc je viditelná, dostává určitou podobu jen tam, kde exploduje, v atomové bombě, v podobě toho divuplného hřibu, který tu stoupá a šíří sc, bez poskvrny jako slunce, přičemž masová vražda a krása se sjednocují. Atomovou bombu už nemůžeme zpodobnovat od té doby, co ji dovedeme vyrábět. Před ní selže každé uměni, které je výtvorem člověka, neboť ona sama jc výtvorem člověka. Dvě zrcadla, když sc jedno v druhém zrcadlí, zůstávají prázdná.
Avšak posláním umění, pokud vůbec může mít uměni nějaké poslání, a tím tedy i posláním dnešní dramariky, je vytvářet podobu, konkrétno. To může především komedie. Tragédie, jako nejpřisnější druh umění, předpokládá do určité podoby utvořený svět. Komedie - pokud není společenskou komedií jako u Moličra - předpokládá svět neutvářený, vznikající, převratně se měnící, svět, který je na odchodu jako ten náš. Tragédie překonává časový odstup. Z mýtů ležících v šerém pravěku tvoří pro Atéňany přítomnost. Komedie vytváří odstup, pokus Atéňanů uchytit se na Sicílii mění v obraz ptáků, kteří zakládají říši, před níž musí kapitulovat bohové i lidé. Rozvoj komedie vidíme už v nejprimitiv-nější fonné vtipu, v pikantním vtipu, v tom jistěže choulostivém předmětu, který připomínám jen proto, že nejzřetelněji ilustruje-to, čemu říkám „vytvářet odstup". Předmětem necudného vtipu jsou věci ryze pohlavní, a proto, žc jsou čistě pohlavní, postrádají také jakoukoli podobu, jakýkoli odstup, a chtěji-ii nějakou podobu získat, stávají sc právě necudným vtipem. Proto je necudný vtip prakomedií, transponováním pohlavností do roviny koniična, jediná možnost, jak dnes hovořit o těchto věcech slušné, od té doby, co jsou v kursu Van de Yeldeové, Na příkladu necudného vtipu je jasně vidět, že komično spočívá ve ztvárnění beztvarosti, ve sformovaní chaotična.
94
Prostředkem, jehož pomocí komedie vytváří odstup, je nápad. Tragédie nápad nemá. Proto je také málo tragédii, jejíchž téma je nové. Nechci tím říct, že by antičtí spisovatelé tragédií neměli nápady, jako je tomu třeba dnes, avšak jejich neslýchané umění spočívalo v tom, že žádný nápad nepotřebovali, V tom je rozdíl. Naproti tomu Aristofanes žije z nápadu. Jeho témata nejsou mýty, nýbrž vymyšlené děje, které se neodehrávají v minulosti, nýbrž v přítomnosti. Padají na svět jako střely, které vyrývajíce v zemi krátery, přeměňují přítomnost v cosi komického, ale tím také v cosi viditelného. To ovšem neznamená, že dnešní drama může být jenom komické. Tragédie i komedie jsou pojmy formy, způsoby dramaturgického postupu, fingované figury estetiky, které mohou jinými slovy opsat totéž. Jenom podmínky, za nichž vznikají, jsou jiné, a tyto podmínky patří do uměni jen z malé částí.
Tragedie předpokládá vinu, bídu, míru věcí, přehled, zodpovědnost. V tom šlendriánu našeho století, v této labutí písni bílé rasy už není viníku, ani těch, kdo jsou zodpovědní. Nikdo za nic nemůže a nikdo to nechtěl. Jde to skutečně bez kohokoliv ?. nás. Všechno se to řítí a někde to vázne. Jsme příliš kolektivně vinni, vězíme příliš kolektivně v hříších našich otců a praotců. Jsme už jen potomky. To je naše smůla, nikoli naše vina: Vina existuje už jen jako osobní čin, jako náboženský skutek, K nám se hodí už jen komedie. Náš svět to dotáhl právě tak ke grotesce jako k atomové bombě, stejné jako jsou groteskní i apokalyptické obrazy Hieronyma Boschc.*Ale groteska je jen smyslovým výrazem, smyslovým paradoxem, totiž podobou něčeho, co podoby nemá, tváří světa bez tváře, a jako se naše myšlení už neobejde be? pojmu paradoxu, jak se zdá, právě tak jc to i s uměním, s naším světem, který existuje už jenom proto, že existuje atomové bomba: ze strachu před ní.
Avšak tragično je stále ještě možné, i když už není možná ryzí tragédie, Prvky tragična můžeme vyzískat, vydobýt z komedie jako strašlivý moment, jako otvírající se propast, tak se stalo už mnoho Shakespearových komedií, z nichž vystupuje tragično, tragédiemi.
Teď je nasnadě závěr, že komedie je výrazem zoufalství, ale tento závěr není nutný. Jistě, ten, kdo vidí nesmyslnost, beznaděj-nost tohoto světa, může zoufat, avšak toto zoufalství není důsledkem existence tohoto světa, nýbrž odpovědi, kterou on sám tomuto
95
světu dává, a jinou odpovědi by bylo, kdyby si nezoufal, kdyby se třeba rozhodl obstát v lomco světě, v němž mnohdy žijeme jako Guliiver a\fzi qbry. I ten, kdo chce odhadnout svého protivníka, kdo je hotov s nírn bojovat anebo mu uniknout, i ten si bere odstup, i ten ustupuje o krok zpátky. Je tu vždycky ještě možnost ukázat odvážného člověka.
A to je také jedno z mých nejnaléhavějších přání. Slepec, Ro-rnulus, Ubclohe, Akki jsou odvážní lidé. V jejích srdcích je opět nastolen ztraeený pořádek světa, to všeobecné uniká mému zásahu. Odmítám vidět to všeobecné v doktríně, přijímám to jako chaos. Svět (tedy jeviště, které znamená tento svět) stojí přede mnou jako něco nesmírného, jako záhada pohrom, které musíme přijímat, ale před nimiž nesmíme kapitulovat. Svět jc větší než člověk, bere tedy na sebe nevyhnutelně hrozivé rysy, které by nebyly tak hrozivé, kdyby člověk stál mimo, ale já nemám právo, ani nejsem s ro postavit se mimo. Hledat útěchu v básnictví je mnohdy příliš laciné, čestnější jc snad zachovat si své lidské stanovisko. Brcchtovská teze, kterou rozvíjí ve své pouliční scéně, předvést svet jako nehodu a ukázat, jak k té nehodě došlo, může poskytnout velkolepé divadlo, což Brccht také dokázal, ale většina důkazů musí být podvržena: Brecht uvažuje neúprosné, protože^ na mnohé věci neúprosné nemyslí.
A konečně: Až teprve pomocí nápadu, pomocí komedie se umožní anonymnímu publiku, aby sc z něj stalo opravdové publikum; skutečnost, s níž je třeba počítat, ale kterou je také nutno vypočítat. Nápad velmi snadno přeměňuje zástup divadelních návštěvníků v masu, kterou lze napadat, svést, přelstít a přimet ji tak, aby naslouchala věcem, kterým by jinak tak snadno nepopřá-vala sluchu. Komedie je past na myši, do které se publikum vždy znovu chytí a do které se bude ještě dlouho chytat. Naproti tomu tragédie předpokládá určité společenství, které sc dnes nedá vždycky nafingovat bez jisté trapnosti: není snad nic komičtějšího nežli sedět na mystériích anthroposofů jako nezúčastněný divák.
I když tohle všechno připustíme, musíme si přece jen položit otázku:' Je dovoleno z něčeho všeobecného vyvozovat závěry o umělecké formě, počínat si tak, jak jsem si právě počínal já, když jsem z tvrzeni o beztvarosti světa vyvodil možnost psát dnes
Friedrich Durrenmatt
STATI A PROJEVY O DIVADLE
Z nřraeekélio rmgLůilu Theufcer - Sdmfttii und Redía, Vcilag der Archc, Zúricb, 1966, pidoííl Bolmniil Černit. Doslnv najMal ZdtJiik IJuřinelt-Ohálku a vazbu navrhl Alťi KrcjLa.
Vydalo nůtdfld.a.tr:Latv[ Orbis jato ívuli 35Ů5. n-ubUkari. Srran 268. Odpovědný redaktor edke Ftvel Kedlk. Výtvarná rcdaktorka VCra Šalamounovu. Technická rťuakturkji Antoni* Mnumíkovii.
Z nové tužby pisrucm Garamand vyrislcla Státní tiskárna, n. p., závod 2. Praha 2, SLcztki 13. AA 15.30, VA 15,71 403-22-605 Naklát! 30U0. ťrvni vydáni.
11 - aOÍ -69 09/20 - Váz. Kcs 26,-