EUGEN
F   I   N K
Oáza štěstí
II.
(19)
I
I Íra člověku, kterou všichni známe zevnitř jako možnost našeho pobytu často již uskutečněnou, je existenčním fenoménem zcela záhadného druhu. Před dotěřttOStí racionálního pojmu uniká sama do mnohoznačnosti svých masek. Náš pokus o pojmovou strukturální analýzu luv musí počítat s takovým /.akuklováním. Stěží se nám představí jako krystalové průhledný strukturální útvar. Každá hraje vyladěna do plného požitku, je v sobě radostně pohnuta - povznesena. Když tato vzněcující radost ze hry vyhasíná, vysychá hned také herní jednáru/Talo rozkoš ze hry je vzácnou, těžko pochopítehrou rozkoší, ani jen smyslovou, ani jen intelektuální; je to tvůrčí slast z. tvoření vlastního druhu a přitom v sobě mnohoznačná, mnohodimenzionální. Může do sebe po jmout hluboký smutek a bezedný žal, může ještě v požitku zahrnout do sebe i to, co nás děsí.
Rozkoš, jež ovládá herní akt tragédie, čerpá své okouzlování i svůj hrůzně oblažující otřes lidského Srdce / takovéhoto obsažení děsivého. Ve hře se zjasňuje i tvář Gorgonina.Jaká je to podivná rozkoš, |ez má tak široký prostor a jež tak směšuje proti-I l.nk, jež v sobě může obejmout děs a hořký žal, .1 pfítom přece jen dává převahu radosti, takže se pud slzami usmíváme uneseni komedií i tragédií své esiMetu e, j;il. nám byla ve hře zpřítomněna? Obsa-
huje snad rozkoš ze hry smutek a bolest: jen tak, jako se vztahuje nynější vzpomínka vesele naladěná, k minulému hoři? Je to jen vzdálenost času, jež prožité hořkosti a kdysi skutečné bolesti činí lehčími? Vůbec ne: Ve hře nezakoušíme přece vůbec žádné „skutečné bolesti" - a přece prochvívá požitkem ze hry zvláštním způsobem bolest, která nás právě teď, avšak nikoli skutečně - přece jen unáší, uchvacuje, dojímá a rozrušuje. Smutek je jen „hrán", a přece je v modu toho, co dělá hru hrou, je mocí, jež námi hýbe.
Tento^/jpožitek při hře je uchvácením z jedné „sféry", rozkoší z jedné imaginární dimenze, a není tedy pouze rozkoší, požitkem ve hře, ale rozkoší ze hry]
Jako další moment struktury hry je nutno vyzvednout smyj/hry .\Ke každé hře jako takové náleží prvek osmyslujícího, toho, co dává smysl. Nějaký čistě tělesný pohyb, třeba takový, kterým uvolňujeme údy a který rytmicky opakujeme, není přísně vzato ještě žádnou hrou. Při nejasném způsobu vyjadřování se příliš často nazývá takové úlevné chovaní u zvířat nebo u malých dětí hned hrou. Pohyby tohoto druhu nemají pro toho, jenž je vykonává, žádný „smysl".''O hře můžeme mluvit teprve tam, kde se tělesným pohybům dostává schválně vytvářeného smyslu.'Ä přitom musíme ještě rozlišovat interní herní smysl určité hry, to znamená smyslovou souvislost hraných věcí, činů a vztahů - a externí smysl, to znamená význam, jejž má hra pro ty, kteří se k ní teprve rozhodují, kteří se k ní chystají - nebo také smysl, jejž má hra eventuálně pro diváky, kteří se na ní nepodílejí. Přirozeně existuje mnoho her, při nichž diváci jako takoví patří spolu do celkové herní situace (třeba u circensních nebo kultických her) -
(20)
(21)
a na druhé straně jsou hry, při nichž diváci zůstávají v podstatě stranou.
Zde můžeme již jmenovat třetí moment vnitřního ustrojení hry: herní obec/Hraní je základní možností sociální existencei Hraje společnou hrou, je to hraní spolu navzájem,, je to vnitřní forma lidského spole-čenství^Hram není strukturálně žádným individuálním, izolovaným jednáním - je otevřeno pro spolu-bližního jako spoluhráče.) Není to ještě argument, když se poukazuje na     že přece leckdy účastníci hry provozují své vlastní hry „zcela sami", stranou od ostatních lidí. Neboť za prvé je otevřenost pro možné spoluhráče ji/, obsažena ve smyslu hry a za druhé si takový osamělec hraje často s imaginárními partnery./Avšak přinejmenším zde musí existovat jeden reálně skutečný hráč, má li se jednat o skutečnou, nikoli jen o smyšlenou hru. Dále je podstatný moment herních pravidel.  Hraní je udržováno a ulvařeno určitou vazbou, je omezeno ye svévolném střídání libovolných projevů jednány není neo-, mezené svobodné.[jestliže se nestanoví a nepřijme žádná vazba, nedá se vůbec hrál. Avšak herní pravidlo není žádným zákonem.\Vazba nemá charakter něčeho nezměnitelného. Dokonce uprostřed průběhu herního děje můžeme měnit pravidlo se souhlasem spoluhráčů; potom však platí právě změněné pravidlo a váže tok vzájemných úkonů. Všichni známe rozdíl mezi tradičními hrami, jejichž ustanovení se přejímají a jež jsou veřejně známými a důvěrně osvojenými možnostmi herního chování, i mezi improvizovanými hrami, jež se takříkajíc „vynalézají" - kde se v herní obci na pravidle teprve dohodneme. JSnad by se někdo mohl domníval, že improvizované hry mají větší půvab, protože je zde d in o víc prostoru pro volnou fantazii, protože se zde můžeme uchýlit do vzdušné říše čistých možností,
protože se zde volí vlastní vazba, poněvadž se zde může uplatnit invence a nespoutané bohatství nápadů. Avšak tak tomu nemusí nutně být. Právě vázanost na herní pravidlo, které již platí, se prožívá namnoze s plnou radostí a kladno. To je sice podivné, vysvětluje se to však tak, že ve hrách, jež nám byly zůstaveny minulostí, se jedná o produkty kolektivní fantazie, o sebevazby archetypických duševních základů, toho, co je jako archetyp v základě duší/Mnohé jednoduše vypadající dětské hry jsou rudimenty nejstarších kouzelnických praktik.'
Ke každé hře náleží také hračka, to, s čím si hra-jcnie\,Hračky zná každý z nás. Nezáleží na tom, abychom vypočítávali nějaké typy hraček, ale na tom, abychom určili povahu hračky či nástroje hry anebo abychom ji stanovili jako opravdový problém. Nástroje hry zahrnují nikoli jeden v sobě uzavřený okruh věcí - třeba jako uměle zhotovené věci. V přírodě (chápané v širokém smyslu jako to, co je samo od sebe) se nevyskytují žádné umělé věci - nezávisle na člověku, jenž je vytváří] Člověk zhotovuje umělé věci teprve ve své práci, jé technites, umělec svého humánního světa, jenž ho obklopuje; obdělává pole, krotí divoká zvířata, utváří přírodní látku v nástroj, formuje hlínu v džbán, vykovává železo do zbraně. Nástroj je umělou věcí, kterou lidská práce přiměla k její formč.jUmělé věci i přirozené věci se dají rozlišit, avšak obojí jsou věci v jediné společné a všezahrnující celkové skutečnosti.
Nástroj hry může být sice uměle vytvořenou věcí, avšak také nemusí. Také prostý kousek dřeva, ulomená větévka může fungovat jako „panenka". Kladivo, což jest lidský smysl vtisknutý kusu dřeva a železa, náleží právě tak jako dřevo, železo a sám člověk k jedné a téže dimenzi skutečného. Jinak však
(22)
(23)
nástroj hry. Viděno takříkajíc zvnějšku, to znamená pozorováno očima člověka, který si nehraje, je to samozřejmě součást, věc prostého skutečného světa. Je to věc, jejímž účelem je například zabavit děti; panenka je pokládána za výrobek hračkářského průmyslu, je to loutka z látky a drátu nebo z umělé hmoty a dá se získat koupí za určitou cenu, je to určité zboží. Avšak díváme-li se očima hrající si holčičky, je panenka dítě, a holčička je jeho matkou. Přitom tomu není vůbec tak, že by se holčička skutečně domnívala, že panenka je živým dítětem; v tom se neklame, nezaměňuje věc na základě klamného vzhledu. Spíše ví dobře o figurce panenky a o jejím významu ve hře. Hrající si dítě žije ve dvou dimenzích. To, co na hračce či na herním je „hračkovité", „herní", její podstata, to spočívá vjeho magickém cha-rakteru; je to věc v prosté skutečnosti a zároveň má jinou, tajuplnou „realitu"\je to tedy nekonečně víc než jen nástroj k zabývání se něčím, víc než náhodná cizí věc, s níž manipulujeme. Lidská hra potřebuje hračky či nástroje ke hraní. Člověk nemůže zůstat právě ve svých bytostných základních jednáních svoboden od věcí, je na ně odkázán: při práci na kladivo, v moci na meč, v lásce na lože, v básnění na lyru, v náboženství na obětiště - a ve hře na hračku.
. / Každá hračka je zastoupením všech věcí ostatních; hraní je vždy vyrovnáváním se se jsoucnem. V herním nástroji se koncentruje celek v jedné jediné věci^íČaždá hra je životním pokusem, vitálním experimentemljenž na herním nástroji zakouší souhrn protivícího se jsoucna vůbec. Avšak lidská hra se neděje jen jako magické zacházení s hračkou, jak jsme to právě ukázali.Jde o to postihnout pojem hrajícího si ostřeji a přísněji. Neboť zde jde o zcela zvláštní, i když v žádném případě chorobnou „schi-
zofrenii", o rozštěpení člověka. Hrající si, který se pouští do hry, provádí ve skutečném světě určitý a ve své typice známý akt. Ve vnitřní smyslové souvislosti hry však přejímá určitou roli. A nyní je nutno právě rozlišit niezi reálným člověkem, jenž si „hraje", , a mezi člověkem v roli uvnitř hry.iHráč „skrývá" sama sebe pod svou „rolí", v jisté míře vnízaniká\Se / zvláštní intenzitou žije ľ roli - a přece nikoli opět jen tak jako choromyslný, který už není s to rozlišit mezi „skutečností" a „zdáním". Hráč se může z role vyvolat zpět; v herním aktu mu zůstává totiž - i když často silně zredukováno - vědění o jeho dvojité existenci. Je ve dvou sférách - ale nikoli jakoby ze zapomnětli-vosti nebo z nedostatku soustředění; toto zdvojení náleží k podstatě hry. Všechny doposud určené strukturální momenty se spojují dohromady ve fundamentálním pojmu světa Ary, Každé hraní je magickou produkcí světa hry. V něm je zakotvena role hrajícího si, vzájemné role herního společenství, závaznost herních pravidel, význam herního předmětu, nástroje hry. Svět hry je imaginární dimenze\smysl ' bytí světa hry představuje pro nás temný a těžký problém. Hrajeme si sice v takzvaném skutečném světě, / avšak přitom si „vyhráváme" oblast, záhadné pole, jež není jen pouhé nic a přitom není ničím skutečným. Ve světě hry se pohybujeme sami podle své role; avšak ve světě hry existují imaginární figury, existuje „dítě", které je tam sice jako živé - avšak v prosté skutečnosti je to jenom panenka nebo kousek dřeva. V projektu světa hry si hrající zakrývá sám sebe jako tvůrce tohoto „světa", ztrácí se ve svém výtvoru, hraje určitou roli a má uvnitř světa hry věci, jež jako věci z okolního světa hry patří ke světu hry, a spolubližní, kteří patří ke světu hry. Co nás přitom klame, je to, že pojímáme samy tyto věcí ze světa hry imaginatívne jako „skutečné věci", a dokonce že roz
(25)
díl mezi skutečností a zdáním se vtom může několikanásobně opakovat.
Avšak přitom přece jen tomu není tak, že jedině a opravdově skutečné věci našeho každodenního okolí by nám byly díky svému hernímu charakteru tak skryty, až by byly zakryty, a tedy nerozpozna-telné. Tak tomu není. Svět hry nevstupuje jako stěna nebo jako opona před jsoucno, jež nás obklopuje, nezatemňuje a nezahaluje je; přísně vzato, nemá svět hry vůbec žádné místo a žádnou chvíli v reálné sou-, vislosti prostoru a času - avšak, má svůj vlastní ' vnitřní prostor a svůj vlastní vnitřní čas\ A přece -hrajíce si - spotřebováváme skutečný čas a potřebujeme skutečný prostor. Avšak nikdy nepřechází prostor světa hry plynule v onen prostor, který jinak obýváme. A analogické je to s časem. Pozoruhodná propletenost dimenze skutečnosti a světa hry se nedá ozřejmit na žádném jiném, jinak známém modelu prostorového a časového sousedství. Svět hry se nevznáší v pouhé říši myšlenek, má vždy své reálné dějiště, avšak přece jen není nikdy reálnou věcí mezi reálnými věcmi. Přesto však potřebuje nutně reálné věci, aby se na nich mohl zachytit. To znamená, že imaginární charakter světa hry nemůže být objasněn jako fenomén čistě subjektivního zdání, nemůže být určen jako šálení, jež spočívá v nitru duše, ale zároveň se nevyskytuje mezi věcmi vůbec v žádné podobě. Čím víc se snažíme o hře přemýšlet, tím víc t se nám zdá, že se stává záhadnější a problematičtější.
Zachytili jsme některé základní rysy a získali jsme některé rozdíly. Lidská hraje radostně laděná produkce imaginárního světa hry, je to podivuhodná radost ze „zdání". Hraje vždy také charakterizována momentem znázorňování, momentem smyslovosti; a je v každém okamžiku proměnná: přináší „uleh-
čení života", způsobuje dočasné, jen pozemské uvolnění, takřka vykoupení z tíže a tlaků naší existence. Unáší nás z faktického stavu, ze zajetí v nesnázích a v útisku, poskytuje nám štěstí fantazie, když můžeme prolétnout možnostmi, jež zůstávají bez trýzně skutečné volby. V aktu hry dospívá člověk ke dvěma extrémům, jak být. Jednou může být hra zažita jako vrchol lidské suverenity; člověk se pak těší z takřka neohraničené tvorby, tvoří produktivně a bez zábran, protože neprodukuje v prostoru reálné skutečnosti. Hráč se cítí být „pánem" svých imaginárních produktů - hraní se stává výjimečností, poněvadž málo omezovanou možností lidské svobody. A ve skutečnosti také vládnefve hře do velké J míry element svobody? Avšak zůstává nesnadnou H otázkou, zda může být povaha hry chápána zásadně -a výlučně z existenční moci svobody - nebo zda se také ve hře ukazují a působí i zcela jiné základy našeho života. Skutečně také ve hře nacházíme protikladný extrém vůči svobodě, totiž někdy až únik z reálné skutečnosti světa, který může dospět až k vytržení, až k okouzlení, až k propadnutí démonii masky. Hra v sobě může skrývat jasný apollinský.' moment svobodné svébytnosti, ale také temný dio-nýský moment panického zřeknutí se sebe sama.
Poměr člověka k nevyzpytatelnému zdání světa hry, k dimenzi imaginárního, je dvojznačný. !Hra je »» fenomén, pro nějž nelze snadno nalézt jednoznačně přiměřené kategorie. Jeho měnlivá, vnitřní mnohoznačnost se dá nejspíš uchopit myšlenkovými prostředky dialektiky, která nenivelizuje paradoxy. Eminentní důležitost hry, kterou prostý rozum neuznává, protože hra mu znamená pouze nevážnost, * nepravost, neskutečnost a zahálku, velká filosofie vždy poznávala. Tak například Hegel říká, že hra ve své indiferenci a ve své největší lehkomyslnosti je '
(26)
(27)
nejvznešenější a jedině pravou vážností. A Nietzsche se vyjadřuje v „Ecce homo" takto: ^Neznám žádné
.jiné velké umění, jak se dostat do styku s velkými úlohami, než hru". J
Může být hra vyjasněna, musíme se teď zeptat,
jestliže je pojata jedině a výlučně jako antropologický problém? Nemusíme myslet dál za člověka? Tím ovšem není míněno, že budeme hledat herní chování také u ostatních živých bytostí. Avšak je problematické, zda můžeme porozumět hře v její bytostné struktuře, aniž se blíže určí pozoruhodná dimenze imaginárního. I kdyby tomu bylo tak, že hra je něčím, čeho je schopen jen sám člověk, pak zůstává dál otázkou, zda člověk jako hráč setrvává v krajině lidí, nebo zda se přitom nutně dostává také do vztahu k něčemu nadlidskému.
- Původně je hra znázorňujícím symbolovým jednáním lidské existence, jež se v ní sama vykládá. Nejpůvodnější hry jsou magické rity, velké němohry
% kultického charakteru, v nichž archaický člověk vyjadřuje své vnitřní postavení uvnitř světové souvislosti, kde „představuje" svůj osud, kde si zpřítom-ňuje události zrodu a smrti, sňatku, války, lovu a práce. Symbolická reprezentace magických her čerpá své prvky z okruhu prosté skutečnosti, ale čerpaje také z mlhavé říše imaginárního.
V pradávných časech není hra chápána ani tak jako hluboce radostný životní akt oddělených jednotlivců nebo skupin, které se občas uvolňují ze sociální sounáležitosti a které obývají svůj malý ostrůvek efemérního štěstí. Hni je prapůvodně nej-silnější vazebnou silou,, zakládá společenství, - jinak sice než společenství mezi zesnulými a živými, jinak než řád moci a také jinak než primitivní rodina. Lidské herní společenství prvotních lidí zahrnuje všechny tyto jmenované formy a podoby soužití
a uskutečňuje souhrnné zpřítomnění celé existence; spojuje kruh životních jevů jako herní obec slavnosti. Archaická slavnost je víc než lidové obveselování, je to povznesená, do magické dimenze povznesená skutečnost lidského života ve všech jeho aspektech, je to kultická podívaná, činohra, kde člověk pociťuje blízkost bohů, herou a mrtvých a kde si je vědom toho, zeje postaven do přítomnosti všech příznivých i strašných mocí vesmíru; Tak má prapůvodní hra také hlubokou souvislost s náboženstvím. Slavnostní obec do sebe zahrnuje i přihlížející, my sty a epopty*) kultické hry, v níž činy i utrpení bohů procházejí jevištěm, jehož prkna vskutku znamenají Svit.
*) mystos = ve steré řečtině: kněz při mystériích; epoptes = divák (zasvěcený do mystérie, hry atp.}. Pozn. překladatele.
EDICE VÁHY SVAZEK 6 řídí
Eva Formánková
F   I   N K
Oáza štěstí
7. německých originálů přeložili: Jiři   Černý   (Oase  des Gliicks; a Věra Koubová (Der Garten Epi kurs). Doslov napsal Pavel Kouba. Obálku navrhl a graíickv upravil Zdeněk Zieglet.  Vydala Mladá fronta jako svou 5360. publikaci. Odpovědná redaktorka Eva Formánková. Výtvarný redaktor Bo huslav Holý. Technický redaktor Miloš Jirsa,   Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod! s. p. 2,31 A A. 2,88 VA. 64 stran. První vydání. Praha 1992. 02/3 23-028 92