VOJTFXH RON
Lidové ..
pašijové divadlo
v českých zemích
Vyšehrad
Velkopáteční pašijová procesí
K té mohutné a soustavní divadelní dramatické produkci, kterou se prezentovala barokní epocha a u nás zejména |X>belohorská doba, je třeba jeäté připojit z dneSního hlediska netypické spektakulämi tvary. Dění divadelní tvořivosti bylo podstatně širší, využití divadelních druhů, typů, forem a žánrů bohatší a v dané společenské a kulturní situaci podstatnejší a potrebnejší, než je tomu v naší současnosti, K tfni specifickým produkcím třeba při[>ojit 2vláíté Četoou řadu nej-různěji motivovaných průvodů či procesí pořádaných při pravidelných nebo náhodných náboženských, církevních, světských či zvykoslovných příležitostech.
V následujících poznámkách se hodláme věnovat pouze těm, která se nazývají pašijová, svatotýdenní nebo velkopáteční procesí a podílejí se výrazně na tvorbě exprese svatotydenního kajícího, postního a truchlivého environmentu. Právě jimi se nejčastěji, bud metaforicky nebo mimeticky představovaly a připomínaly, někdy dokonce „historicky" zpřítomňovaly, pašijové události Ježíšova života s jejich teologickymi a věroučnými obsahy, odkazy a s proměnlivými důrazy na některé detaily a situace.
Původ pašijových procesí třeba hledat v kajících pobožnostech mendikantské - františkánské Itálie uz nékdy ve 12. století, V nich se utváří cesta ke středověkým gotickým pašijovým hrám. Tento italsky kořen byl později zprostředkován do středoevropského prostoru pastorací kapucínského řádu. Jezuity k nám byly přeneseny španělské rigorózní a teatrální postní a kající praktiky. Kromě toho lze vyhledat podněty i v samotné liturgii Velkého pátku. Utváření pašijových procesí také ovlivnily i dodatky liturgických procesí konaných během oktávu Božího těla, rovněž spíše světské, renesanční trionry.
Jako vše, co z minulosti baroko přebírá, utváří si k svému výrazu a potřebě i bohaté středověké procesirjnální dědictví. Rozvine přes okraj jejich skryté dramatické potence, učiní z nich devocionální produkci zcela svébytného kultového a estetického tvaru. Z církevního hlediska jsou to zcela nepodstatné pobožnostní úkony, ale staly se
VelkopáteCnl pašijová procesí ■ 179
v lidovém povědomí populárními a byla jim neoficiálně přisuzována větší platnost než kanonické liturgii.
Teatralizace pobožnostní části vedle bohoslužebného dílu náboženského kultu je jedním z významných a typických znaků zbožnosti barokního katolicismu. Tento postup je zároveň generálním prostředkem barokní pastorace. Platila zásada „očima do duše" či Sugerova „per materialia ad immatertalia", v baroku dovedena až k rafinovaným způsobům. Kolektivní teatralizované religiozita přišla t u nás vhod prastará kultovní praktika, jakou je procesí či průvod. Procesí s náležitou tabulí připravené, výtvarně i obsahové vystavené a protikladné tvarované, stává se charakteristickým spektákulem barokního divadelnictví. Lze říci, že v rozvité teatrální a dramatické formě jich byly v pobělohorské době v kulturně naprosto decentralizovaných českých zemích od konce 16. století vypraveny lišíce.
I velkopáteční či pašijové pnivody byly konány každoročne v bohatší či chudší podobě od počátku 17- století ve všech jezuitských a později i piaristických kolejích. Pořádaly je i jiné řády, ovsem ne s takovou pravidelností. Tuto činnost napodobovaly dokonce i farní instituce. Na pašijových procesích se zpravidla podílela celá pospolitost lokality. Každoročně se jich vcelku zúčastnily početné davy, všechny vrstvy obyvatelstva. Stranou zůstaly jen vzdálené obce, ale i odtud býval posílán povoz s několika účastníky. Byla to významná událost, zbožně prožívaná, vzhledem k jarnímu počasí s obéimi podstupovaná a s radostí dobrovolně vytvářená. Velký pátek čí vůl>ec dny Svatého týdne byly barokní době příležitostmi, v nichž svérázným způsobem vrcholila í tvořivost „sprostného11 lidu, ať už v produkcích divadelních, hudebních či pobožnostních.
0 velkopátečních procesích lze shromáždit dost dokladů, ale ještě více jich zůstává nezpracováno a nepovšimnuto v četných archivech a knihovnách, v listinách předních institucí (jesuitica, ordinariáty atpj; ale i farních nebo městských a písmáckých kronikách.
Pro začátek studia tohoto významného barokního fenoménu nabízíme sedmici žánrových modelů vyskytujících se v našich zemích, z nichž každý by si zasloužil podrobnější pozornost. Není pro tuto příležitost únosné sledovat všechny antecedence, jejich složitou provázanost a všechny vlivy a vzory působící na jejich poměrně ustálenou středoevropskou barokní podobu v katolických regionech. Předáme jen základní informace bez hlubšího osvětlení. Není ani dost místa, abychom nabídli výčet a provenienci zjištěných dokladů. Učiníme tak jen ve výjimečných případech.
180 ■ Velkopáteční pašijová procesí
V geografickém prostoru diecézí českých zemí v dnešním rozsahu (pomíjím Kladsko a Slezsko) bylo „užíváno" sedm zjištěných žánrů pašijových velkopátečních procesí.
1. Pročeši se znaky umučení
Pro úplnost začneme naše třídění pašijovými procesími, která z neznámých důvodu pořádaly české luteránské církevní obce v Nymburce 0556)1 a v Litoměřicích (1556),3 před nimi pravdepodobné i utrakvisté, V prostém procesí mládě?, nesla znaky umučení, aby je ukazovala u božího hrobu, kde „pacholátka z Školy ... verše zpívala"*. Zastihneme je nékdy i v pobělohorských procesích jako jejich samostatný díl. Zvláštními osudy se dochovala utrakvistická verze až do josefínských dob. Vytratila se přímá vazba na procesí a zůstaly jen recitační produkce s představováním atributů umučení. Nyní jim říkáme ne právě vystižně - „lístky na Květnou neděli"". Konání tohoto značně zesvětštělého zvyku zakázal Josef II., jak víme ze stížnosti Vavá-kovy.1
2. Flagelantské procesí
Druhou skupinou jsou „flagelantská procesí". Setkáme se s nimi během 17- a 18. století velmi často jako s částí procesí, nebo jako se samostatným průvodem s několika dekorat i vitími doplňky. Zatím je známo první pašijovéí!) flagelantské procesí z Jindřichova Hradce, snad už v roce 1597. Pořádali je jezuité. Až z roku 1629 je znám stručný popis fiagelantského průvodu, rovněž pořádaný školou* Skupinu bičujících doprovázeli chlapci přestrojení za anděly, jistě ne jen pro dekorací, ale se záměrem ukázat vedle sebe kající krutost, příšernost, kontrastující s andělskou neporušeností.
V Praze začali s kajícím velkopátečním procesím hradčanští kapucíni. Od roku 1Ó03 je každoročně opakovali po celé 17, století. O téměř půl století dříve se o to pokusili pražští jezuité, ale vzbudili tím pohoršení. Ted si ho vynutili vyšší a nižší zaměstnanci pražského císařského dvora s podporou kapucínů. Původně to bylo pouze bičov-nické procesí. Kajicníci oblečení do bílých kuten z bílého plátna se bičovali a černě odění k tomu svítili svícemi a fakulemi. Všichni měli
Velkopáteční pašijová procesí ■ 181
■
4P
zahalené obličeje. Z flagelanlského vystoupení „Fratemitas sub titulo passionis..."7 se postupně slulo figurální pašijové procesí a není vyloučeno, že i procesionální pašijová hra.8 K tomu nám zatím chybí doklady, ale podobná vystoupení a podobný vývoj kapucínské velkopá-teční ostenze, tedy akce nápadnými prostředky vzbuzující pozornost, můžeme sledovat ve slovinské Lublani, o čemž se muselo v Praze vědět, neboť kapucínské ústředí (komisariát) pro střední Evropu (Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko, Kraňsko) sídlilo od roku 1617 v Praze' Kapucíni měli zvláštní vztah k divadlu, to ve svých řádových školách nepěstovali, ba dokonce zakazovali. Hrozilo vyloučení ze studií, kdyby se nékdo pokusil pořádat v kapucínském klášteře divadelní představení, jaké pořádali jezuité, avšak takové teatrální produkce, jakými bývala slovinská představení, nepovažuj! za divadlo, ale za procesí - pobožnost. Toto hodnocení mělo příznivé důsledky pro rozvoj lidového divadla. Jezuité se věnovali školskému divadlu, zaměstnávali ve svých představeních především školáky a studenty Kapucíni se orientovali na prostý lid, Při hledání účinkujících se zamířili na dospělé, na členy bratrstev.10 Později stejně tak postupovali při neskolních pobožnostních akcích i jezuité.
Hradčanské kapucínské procesí procházelo hradními uličkami, obcházelo svatovítskou katedrálu a někdy směřovalo pod Hrad k svato tomášským augustiniánům eremitům. Vycházelo až po západu slunce, aby svit fakulí působil tajuplněji. Bývalo četně navštěvované, v Praze nejpopulárnéjSí. Návštěvníci - diváci tvořili špalír průvodu. Když smrtí arcibiskupa Waldsteina v roce 1694 odešel příznivec a donátor této produkce, podpořil procesí sám císař. V roce 1698 Česká komora nedala na „císařské procesí" ani krejcar, tíhu značných nákladů nesli kapucíni. Pak už byli opatrnější. Nejdříve žádali o příspěvek, ale marně. „Císařské procesí" se vytratilo z pražského svatotýdenního dění."
Ani hédonisrnus italské renesance neohrozil existenci flagelant-ského hnutí. Značně proměněné přešlo do potridentských kajícníc-kých praktik. Je jisté, že v pozadí některých případů veřejného sebe-bičování lze objevit í ztajené světské motivy.12 Našly se i méně kruté prostředky veřejného pokání - nošení těžkých křížů na ramenou (ba-julanti, cruciferi) nebo nošení trnových korun apod.13
Od bělohorského převratu se setkáváme s flagelanty stále častěji. Nejen v těch průvodech, které pořádaly jezuitské a piaristické koleje či řádové Instituce, ale i tam, kde působila zbožná bratrstva při farních obcích. Je zajímavé, že v některých městech, v nichž byl pěstován velmi intenzivní pašijový kult, jako třeba v Železném Brodě, se s nimi ne-
setkáváme. V Brodě navíc jsme nezjistili existenci zbožného bratrstva.
Dochovalo se vzácné svédectví fiagelanta vrchlabského celo-týdenního spektáklu. Zúčastnit se ho jako jedenáctiletý „disciplinám" (disciplina - důtky, bič) pozdější říšský stavitel silnic Josef Leopold Wander z Grunwaldu (1759-1822), pocházející z turnovské kamenárske rodiny, který v roce 1771 pobýval u rodičů své matky ve Vrchlabí, aby se tu naučil německy. Nezapomenutelný zážitek zaznamenal v roce 1820 do rodinné kroniky,u ■j V pobělohorské době bývala ftagelantská procesí doplňována de-
korativními prvky. Ve vzpomenutém už českém Jindřichově Hradci pořádali po roce 1629 následující průvod. V čele by! nesen velký kříž. Za ním šli dva studenti přestrojení za andély. Pod baldachýnem, „nebesy", napodoboval kterýsi studiosus zjev trpícího Krista. Pak šla hudba hrající postní písně, za ní kráčel mládenec a nesl na ramenou zkrvavěly kříž. Pak následovali flagelanti, magistrát a konečně rektor koleje s místním kněžstvem."
3. Pašijová figurální procesí
Z pašijových velkopátečních procesí jsou nejrozšířenější a nejčet-nější ta, kterým říkáme figurální. Vyjadřují Ježíšovo pašijové téma se všemi dobovými obsahy a důrazy nepřímo, prostřednictvím figur, skrze starozákonní paralely a prefigurace nebo příměry z antické mytologie či dějin, vypomáhajíce si také antropomorfizací abstraktních pojmů z katechismu (Hřích, Ctnosti, Svátosti, Pohanství apod.) i hagiografickými legendami, literárními postavami a jejich příběhy či symbolickými personami (Had, Země Česká, Člověk - Jedenkaždy, Vládce Temnot, Genius Ježíšův apod j v emblematickém kontextu.16
Výběr a zpracování námětů těchto procesí prozrazují vskutku barokní invenci. Svědčí o tom doldad ze slezské jezuitské koleje v Hlohově z roku 1675. Tam o Květné nedělí byl na jeviště uveden Ježíšek, chválící mučitelské nástroje a rozdávající křížky maličkým, kteřížto na ramena si je vloživše, spolu s nimi se účastnili náboženského průvodu."17
Procesí tohoto druhu se konala především tam, kde působila jezuitská či piaristická kolej nebo klášter (benediktinský, augustjniánů--eremitů, kapucínů, františkánů) či jiné církevní instituce, při níž působila laická „bratrstva", která se pod dozorem duchovních starala o kolektivní a individuální zbožnost svých členů a celé obce.
182 ■ Velkopátečni pašijová procesí
Velkopáteční pašijová procesí ■ 183
Ne všechna bratrstva měla ve svých stanovách uvedenu povinnost pořádat pašijový průvod a dotovat ho, jako to mělo přední pražské vskutku mnohonárodní mariánské bratrstvo (Sodalitas B. Virginis An-nuntiatae - latina major), jehož rektorem býval nejvyšší purkrabí Českého království. Pod S 7 se ukládá, aby byl o každém Velkém pátku uspořádán průvod z pražské klementinské koleje, v němž mají kráčet postavy na vozech či na přenosných (ambulantních) jevištích maji být znázorněny výjevy z utrpení Páně. Kromě toho se mají jednotliví účastníci procesí bičovat nebo našit na svých bedrech kříže.1*
Poměrně často bylo poradí opačné. Alegorické postavy na nesených či vezených jevištích vytvářejí alegorický živý obraz, seskupení, které má nějaký obsah. Naopak zase pašijové postavy náležitě nastrojené do kostýmů doprovázejí, jako barvitá živá skupina, vezené obrazy - tzv. pegmata.
Příkladem nám budiž velkopáteční procesí konané v německém Vrchlabí v roce 1762, které pořádalo Arcibratrstvo P. Marie Potěšující -tzv. Skapu lírové. Bratrstva takto titulovaná působila tam, kde vyvíjel svou pastorační a misijní činnost řád augustiniánů-eremitů, kteří byli rodem Morzinů povoláni do Vrchlabí, Procesí mělo připomínat Ježíšovo utrpení potí figurou (či v podobenství) ztroskotané lodi proroka Jonáše na pěti přenosných jevištích s doprovody1'''
4. Procesí pašijových persón
Procesí pašijových persón zjišťujeme v chudším prostředí nebo tam, kde nebylo pochopení pro prefigurace a emblematické podám. To znamená především v lidovém prostředí. Pro všechny pašijové produkce bývalo inspiračním zdrojem, ba návodem populární dílo kapucína - misionáře P. Martina z Kochemu (1634-1712) „Veliký život Pána našeho Ježíše Krista ..." dostupné u nás jak v německém originálu, Lak i v českém překladu v několika vydáních od roku 1698. V lidových vrstvách bylo Kochemovo vyprávění považováno za skutečnou „historií" Ježíšova života. Kniha nahrazovala náročnější čtení Písma. Kochem k jednotlivým evangelijním událostem a situacím i detailům sděluje stanovisko, nabídne vysvědení a téměř „scénické" vypodobnění dějů, a to vše s častými analogiemi tehdejšího života prostých lidí ještě dojeni modlitbami a „rozjímáním", i popisem procesí pašijových person v 124. kapitole.
Takový pořad průvodu persón znali i v roce 1791 v českém Železném Brode. V textu tamější pašijové hry, o kterém se podrobněji zmíníme v dalším výkladu, je procesí person takto zaznamenáno; „Smrt s kosou, Černý praporeČník, trubač, bubeník, Hejtman, jeho služebník, Pilátovi žoldnéři v kyrysách, Longin, PrologUS, Ježíšův anděl, První Ježíš zahradní, druhé persona trpící (Ježíš, kterého hrály dvé osoby), Petr, Jan, Jakub, Jidáš. Mariin anděl s mečem, Matka Ježíšova, Magdalena, Marie Salome, druhá Marie, třetí Marie, ženy plačící nad Ježíšem, Veronika, druhý trubač, Pilátovi a Herodovi laufrové, Herodes, Pilát, jejich služebníci, děvečka, Josef Arimatejský, Nikodým, 4 zákonici, písař, 4 farizeové, 6 rabínů, rota židovská, dítky představující duše sv. otců v očistci, katané, lotři, Barabás, Ponocný, třetí trubač, Červený praporečník, vojsko, turečtí oficíři, tzv. „baštata", jejich služebníci, přednější turci, 4 ženy zpívající verše, 3 dablové,"2*
Podobně byl také uspořádán průvod před pašijovou hrou v německé Plané u Mariánských Lázní (doklady pro roky 1762-1770). Tento průvod byl doplněn několika prefiguracemi, ale jeho žánrová příslušnost patří spíš tělo 4. skupině. Pašijový průvod obešel třikrát náměstí (podobně jako v německém Rýmařově), až se konečně dostal k jevišti. Účinkující se rozestoupili po obou stranách jeviště a diváci zaujali svá místa v hledišti. Vlajka nesená v průvodu vlála nad jevištěm, podobně jako v londýnském Shakespearově The Globe.^1 Plánská pašijová produkce měla zvláštní postup. Zmíněný průvod vlastně připomíná křížovou cestu, tedy děj po vynesení rozsudku. Následující pašijová inscenace je hrou o odsouzení Ježíše, začíná výslechy a končí vynesením rozsudku, neobsahuje křížovou cestu ani kalvarské scény, jejichž krutost připomíná pouze píseň o Spasitelově smrti, kurou se produkce uvedená „k probuzení pobožnosti a k rozjímání umučení* končí.
Tenco druh pašijových procesí přetrval nejdéle. Byl také samostatnou částí pašijových her - tzv, paráda. Přisul se k nim a někdy dokonce suploval samu inscenaci- Svědectví o tom máme z Vlastiboře, kde se hrálo naposledy středověkým způsobem" ještě v roce 1891. Následující zpráva se Lýka inscenace z roku 1872. „Nežli Opovědník hru zahájil, shromáždili se herci v některé místnosti opodál paláce (jeviště - V. R.), oblékli se, a seřadivše se v určitém pořádku, kráčeli podle diváků na jeviště, jež několikráte přešli a opět se vzdálili, Divákům Často měla být (tzv, paráda) náhradou, kdyby byl déšť nebo jiná nepohoda představení přerušily. Nebo v parádě viděli všechno. Čerti,
184 ■ Velkopáteční pašijová procesí
Velkopáteční pašijová procesí ■ 185
andělé dle vlastní přirozenosti se tvářící, množství zuřivých židů, kteří zrakem i posuňky roztrpčenost robili, ukrutní kati, Ježíšem i Barabá-šem sápající, doktoři chrámoví, jimž učenost z očí plála, škodolibí Annáš s Kaifášem, slaboch Pilát, četa vojáků se setníkem pod nemeckým velením, plačící ženy a učedníci, tak vše defilovalo živě se tváře a na hru samu se připravujíc.,.""
Jestliže nám chybí dostatek písemných dokladů, pak se nám dochovalo vzácné obrazové svědectví o procesích tohoto druhu z doby, kdy už zanikly. Jejich potřebnost, obliba i památka na ně se uložila do lidových obrázků na skle zobrazujících křížovou cestu v tzv. serpentinových kompozicích- Pořad procesí na nich neodpovídá zcela našim zápisům, ostatně ten byl vždy závislý na místních rozhodnutích, ale jsou tam všichni jmenovaní, kromě dUblů, smrti a andělů. Je to obraz „historický". Nepodařilo se nám zjistit nebo vyhledat vzor, podle něhož malíři tuto kompozici vytvořili.a
Herecké úkoly účinkujících v procesí tohoto žánru byly minimální. Spočívaly v pořízeni náležitého kostýmu, který si představitel role rok od roku doplňoval, zkrášloval a zdokonaloval. Některé kostýmy přešly také jako dary do bratrské nebo farní či městské garderóby, do inventáře pašijové produkce. Vlastní herecký přínos nemusel být nijak náročný. Předpokládal náležité vystupovaní, tedy i určitý prožitek, plynoucí z védomí, koho účinkující představuje, s minimální mi mickou a gestickou charakteristikou. Záleželo na osobních schopnostech a vkusu jednotlivců. V podstacě je to spíše průvod „loutek", masek, než jednajících herců. Divácký podíl vyžadoval identifikaci persón, a tedy i určitou znalost pašijových dějů. Konečné i tento průvod pomáhal konkretizovat sdělené, čtené a zpívané pašijové obsahy.
5. Pašijové mimetické procesí
Velmi blízká, ale jen podstatně složitější jsou mimetická procesí, kterým bychom také mohli říkat „cesta na Kalvárii". Je to v podstate tentýž průvod jako předcházející, rozdíl však je v tom, že má zástavem a že během procesí jsou před diváky, vlastně účastníky procesí--události, zprítomňovány „pantomimické" sekvence pašijových dějů. Průvod už není jen „inventurou'1 postav, vždyr některým představitelům se doslalo náročnějších úkolů (Ježíš, katané, Veronika, Marie Matka atd.). Uvedeme několik případů.
186 ■ Velkopátcční pašijová pročeši
Je zajímavé, že všechny dramatické (tj, hrané) velkopáteční průvody, zejména realizované v severní polovině našich zemí, mají svůj iwčátek nejdříve kolem první poloviny 18, století, nebo přesněji: starší popis, vzpomínku či informaci neznáme.
Benediktini v německém Broumově se v pol>élohorské době venovali školství a jako u jezuitů a piaristů se i jejich divadelní aktivita omezovala pouze na pedagogickou praxi. Kromě toho tamější studenti účinkovali i v pouličních teatrálních produkcích o Božím těle a ve Svatém týdnu, ale jen ve figu ni In ich procesích.-"1 Broumovským patřila také farnost v české Polici nad Metují, kde byl intenzivně pěstován pašijový1 kult,-- soustředěný do činnosti mesiánského Bratrstva bolestné Panny Marie pod křížem stojící, založeného v roce 1666, V letech 1737-1745 se stal presesem Bratrstva přední český barokní historik P. Bonaventura Piti OSB (1708-1764). Zaváděl různé praktiky, ne specificky benediktinské, aby podnítil horlivost farníků ve zbožnosti. Stal se zakladatelem dvou pašijových pobožností: křížové cesty v roce 174? a také pašijového procesí. Jaká však byla jeho původní podoba, nevíme. Nepochybně se nechal inspirovat pašijovým procesím poutního místa ve Vambeficích C od poloviny 18. století patřícího Prusku), zvaného kladský Jeruzalém, s křížovou cestou postavenou před koncem 17. století Danielem Paschasiem Osterbergem z Opavy, podle tehdejších představ jeruzalémské topografie Ježíšovy doby. Ne všichni Pitrovi spolubratři s podobnou akcí souhlasili. Jeji zavedeni v opatském Broumově by asi sotva bylo možné. V Polici bylo oblíbené. Zpráva o něm zaujala i A. Jiráska, který procesí popsal v románu z roku 1882 Sousedé, Bylo to prosté procesí. Vyšlo z města a pokračovalo na vrcholek Ostaše (Kalvárii). Dva páry biřiců dost krutým způsobem vedly představitele Ježíše, deset kajícníků představujících Simony Cyrenské se střídalo při nesení kříže, Skupinu doprovázelo i 12 místních flagelantů.26
Na čáslavský mimetický průvod vzpomíná L. Quis. Informace o něm získal od babičky narozené kolem roku 1773- Na Velký pátek „muž představující Ježíše nesl těžký kříž, a byl cestou týrán a bičován. Poněvadž v Čáslavi není žádná kalvárie, ubíral se průvod z předměstí Koželuhy, ležícího v dolíku, do dosti příkrého svahu ke kostelu s v. Alžběty. Těžkou úlohu Kristovu převzal vždy dobrovolně Člověk kajícník. ..." Zda bylo také provedeno ukřižování, si L. Quis ve vyprávění nepamatoval, ještě vzpomíná na jednu zvláštnost. Představitele Kaifáše, Annáše a Piláta, kteří jinde jeli na koních nebo kráčeli,
Velkopáteční pašijová procesí ■ 187
v Čáslavi byli neseni v průvodu na křeslech. Quis pátral po podrobnějších zprávách, ale nikde, ani od starých pamětníků, se nic o tom nedověděl. To je typické pro tyto akce, zprávy o nich se objevují jen náhodou. Procesí tohoto druhu nebylo náročné, bylo dokonce oblíbené, takže s jeho pořádáním můžeme počítat v mnoha městech, ale i ■--::!ť;iiť . ::!■ ho pisnmu": /--.ľ. •. Zajímavá je Qofeow charakteristika této produkce. Podobně jako kapucíni ji nepovažuje za divadlo, byť divadlo specifické. „Nebylo to snad nějaké divadelní představení, ba neměli ani jeviště'1, píše.37
Zajímavější a pečlivěji popsaný je případ vrchlabského procesí, v prostředí veskrze německém, jemuž předcházelo zelenočtvrteční bií ování. Vrchlabská pašijová hra se rozehrávala postupně po celý Svatý týden, od Květné neděle do Bílé soboty jako spektákl sestavený z nejrůznějších žánrů a postupů. O Velkém pátku ojedinělé vrchlabské „representatío" vrcholilo procesím.w
6. Dramatické pašijové procesí (křížová cesta)
Tento druh pašijových procesí je začleněn v železnobrodské pašijové hře. Nemáme žádný jiný doklad, avšak tento se nám zdá jedinečný a výmluvný. Je svědectvím toho, že se i u nás dramatická pašijová procesí realizovala. Od předcházejícího druhu se odlišuje tím, že je vlastně hrou se zastaveními křížové cesty a že používá lapidární text biblických citátů. Železnobrodský případ nás seznámí s faktem, že celá hra, tak jak se nám ve fixovaném textu dochovala, je vlastně vystavěna na procesionálním půdorysu. Velkopáteční procesí už není jen sdělením určitého věroučného tajemství nebo přehlídkou paSijo-vých masek, ale dramatickým a mimetickým zpřítomněním spásonosného děje. Takový způsob by byl vyloučen v jezuitském prostředí, které nepřipouštělo naturalismy v pašijových produkcích. Sledujme tedy „pruvodové prvky" v inscenaci železnobrodského „Theatrum passionale aneb Zrdcadlo umučení Pána našeho Ježíše Krista", poslední inscenaci, jak ji zachytil asi roku 1792 prostý soukeník Jan Tepr (1741 až 1799)^. Jednak je pašijová hra uvozena procesím persón. Dokonce i v samotné hře se objevuje nejeden průvod, především ale dramaticky zpracované procesí křížové cesty, velmi podrobně popsané posledním režisérem Teprem. Najdeme v ní také několikeré dynamické živé obrazy, jakýsi stínový odraz pegmat, které Tepr nazývá „reprezentací". Projevují se v ní i jiné průvodové konvence. Tak třeba
dvojí obsazení Ježíše. „Zahradní" vystupoval jako dobře deklamující herec. „TrpícT byl zase tělesně zdatný. Jeho role začínala výslechy a skončila sejmutím s kříže. Pašijová písif: popisujnl pivdjímající nebo doplňující, a především posunující dějový sled připomíná píseň, zpívanou během pobožnosti křížové cesty. Ve hře účinkují i průvodové kolektivní postavy - turečtí vojáci, které bylo vidět i při jiných příležitostech, především masopustních. Procesionální princip zasáhl i vnitřní ústrojenství jevištní kompozice. Ve hře je řada akcí - malých průvodů, třeba, když je Ježíš posílán od jednoho vyšetřujícího k druhému s katovským doprovodem. Tímto přechodům je dán větší časový úsek, než bylo zapotřebí. Během toho je zpívána jedna nebo dvě sloky písně, Jistě byly při tom slyšet improvizované nadávky ka-tanů. Podobně byl koncipován i průběh převádění Ježíše z budovy db budovy v týdenním speklákhi ve Vrchlabí.3" Veškeré zprávy o průběhu mimetických a dramatických pašijových procesí jsou mezerovité, stručné, neúplné - postrádáme podrobný popis akcí. Domnívám se, že je můžeme hledat v Teprově rukopisu, Inscenace potřebovala velké 18 nebo 36 metrů dlouhé jeviště - teatrum - podium, na němž stála dvě jeviště, mezi nimiž vzniklo ještě další, představující kalvárii, a proscenium. Je vyloučené, aby se v tomto prostoru hrála knžová cesta. Tak jak je zapsána, předpokládá daleko širší prostor. Poznámky popisují akce nejméně padesáti herců, kteří v náležitém rozestupu a pohybu s vypočítanými Ježíšovými kroky bolestné cesty hrají jednotlivé situace postupujících sekvencí. Na menším prostoru by shluklé akce tuto vrcholnou část činily nepřehlednou. Zajímavé je, že jinak ve scénických poznámkách sdílný a důkladný Tepr nás o řešení tohoto úseku hry vůbec neinformuje, ale ani žádnou grafickou značkou neurčuje, kde se jednotlivé sekvence křížové cesty hrají, zatímco předtím a potom neopomene připomenout, že to a to se hraje „na prvním" nebo „na druhém jevišti". I toto může být důkazem, že procesí křížové cesty sestoupilo z „teatra" na plochu náměstí. Není to neobvyklé řešení. Usek křížové cesty se stal vlastně dramatickým průvodem, nebo procesionálním tvarem pohlceným lirou. Způsobem průvodu, který asi měl, a o tom se ještě zmíníme, ve městě nějakou tradici.
Abychom si učinili přesnější představu o průběhu oněch dramatických pašijových procesí vůbec, bude dobře, když otiskneme Tepro-vy scénické poznámky, v nichž nacházíme přesný návod. Neuvádíme pouze následný text repliky. Oddíl křížové cesty v železnobrodské hře v roce 1791 při poslední inscenaci začíná popisem pašijového průvodu:
188 ■ Velkopáteční pašijová proces!
Velkopáteční pašijová procesí ■ 189
„Tu se začne hejhat to procesí. Napřed černý praporec, za ním Trubač (se) smrtelným pozounem, pak bubeník, pak clarini, zpěváci (čtyři) vždy verš zpívají a clarini troubí spolu pozoun a tambor po verši znamení dají, kompanie vojákův (tureckých - asi 20, se svými veliteli a doprovodem), Herodes a Pilát se služebníky svými, Annáš a Ka-jifáfij Zákonnící, Farizeové, Rabíni (16-20 herců), dva Katané s Lotry vedoucí, Hejtman a Žoldnéři Pilátovi okolo Ježíše, pak Ježíš prostřed katanův kříž nesoucí..."51 Během tohoto průvodu, z jiné strany, ocitnou se v dějišti ještě další postavy, které Tepr nepripomenul: Maria s doprovodem žen, Šimon Cyrenský, Veronika, Matky jeruzalémské s dětmi v náručí nebo je vedoucí za ruce. Vcelku více jak padesát osob K tomu, aby průvod křížové cesty došel na určené místo vzdálené asi 40 ra, mají zpěváci žalmovou notou zpívat verset liturgických improperií v českém překladu. Dále Tepr popisuje: „Když Ježíš 80 kroků vykoná, první pád učiní, pak dá lej se ubírajíc, k Matce se přiblíží, kterážto svým zarmouceným tovaryšstvem bolestí plná stojíc, jak Syn naproti na tři kroky přijde, naproti němu vstříc Marie jde, na hrdlo padne, a tu všechen ten židovský hluk okolo Ježíše utichne... Kat vezme hřeby a Marii ukáže.-" ,,. Služebník nebo Druhý katan odstrčí Marii i s jejím tovaryšstvem... Odcjdouce z tohoto místa, s Ježíšem zle nakládají. On pak podruhé na zem 17 kroku učiníc padne. Katané mezi sebou jeden na druhého se dívají... Tu někteří ohlědnouce se člověka tomu nařízeného v sedlských šatech, maje v ruce motyku, jej popadnouce nutějí, on pak nechtíc odporuje lomu, předcej nucený jde, jak svatí evangelistově píší...13 Nejakej kus cesty u jdouce s tak ztrápeným a uplvaným a zkrvaveným Ježíšem, Veronika žena vejde naproti a. nese šátek v nikou žádaje, aby si s ním Ježíš tvář utřel... Ježíš vezme plenu, otře sobě stou tvář, ji zase svinutou navrátí... Odsud ode jdouce, přicházejí k plačícím ženám. Židé katany ustavičně pobízejí... Tu se hrozně vztekají, ... ? ...tím způsobem přijdou ce k ženám, který sebou malé chlapce na rukou i (usobě) stati mají a žalostně se stavějí. Ježíš pak stoje jednou rukou kříž držíc na rameně, chvilku na ně se dívá...-" Tu Ježíš na zem upadne, oni, Katané, pak aby vstal, s bitím jej nutějí a Židé ty ženy odstrkujíc praví: „Nemeškejte nás!" Pak pod samu kalvárii, poslední pád se připomíná, ... Golgota otevře se... Tím způsobem bolestiplný Ježíš svým křížem přijdouce na vykázané místo Kalvárie- Tu z něj kříž sloze jí, on pak klečíc zemdleně se staví, padnouti chtě je... Scény při ukřižování už citovat nebudeme. Mají neprofesionálni řád. Připomínáme je však proto, že tvořily závěrečnou část dramatického průvodu,
Ze Železného Brodu, města veskrze Českého, v němž se počeštili pobělohorští němečtí kolonisté, se připomíná ještě jakási předcházející, starší pašijová produkce, o které se Tepr ve svých „divadelních dějinách" města nezmiňuje Připomínají ji ale kronikáři 19. století.* Kromě těchto zpráv o ní nic nevíme, ale některé okolnosti ponoukají předpokládat, že jakési procesí, podobně jako v jiných městech, vedlo na kopec za městem, zvaný Ěibeňák. Při cestě k tomuto místu byla postavena sousoší a „sloupy". První sousoší dal postavit na rozhraní 17. a 18. století Krištof Sibenaichler.57 Tedy boží muka postavená k uctění Ježíšova umučení jako projev místního pašijového kultu, ale nikoli, jak se dosud tvrdí, zastavení postavené jako odpočívadlo pro odsouzence vedeného na popraviště. Železný Brod dostal hrdelní právo v roce lóóO, za celou dobu existence této výsady jsou známé zprávy o dvou popravách. Ta první byla vykonána na náměstí (1684). Popraviště na Šibeňáku stavěli Brodští asi v roce 1744. Za dvanáct let na to vztyčili Šibenici.M Novější průzkum zjišťuje, že jsou ještě patrny zbytky popraviště ze 17. století. Podezdívka bývalé části je vyzděna z mohutných otesaných kvádrů s vyrytými kříži a z břidlicového kamene, Dvanáct schodů vedlo na vyvýšené,35 skoro „jevištní" podium. Mohlo být místní kalvárií, jako třeba v Turnově na Vrchůře nebo ve Vysokém nad Jizerou na Šibeňáku. Stavělo by město, byť hrdé na své hrdelní právo, takové „zařízení' pro jednu - dvě popravy? Na pomoc našemu předpokladu o pašijovém průvodu mohou svědčit některá „archeologická" fakla. Na cestě z náměstí k Šibeňáku byly postaveny „sloupy", jimž se říkalo „zastavení" (statio). Prý se u nich odsouzenec modlil.'"* Některé byly nalezeny. Brod měl také svého každoročního „odsouzence - Krista", i on se zastavoval na cestě s těžkým křížem při jednotlivých „zastaveních" křížové cesty. A ještě jeden fakt je třeba vzít v patrnost. Železnobrodský kostel ještě roku 1777 postrádal křížovou cestu, ač m v okolí působili patroni křížových cest - turnovští a hej-ničtí františkáni. Připojme ještě jednu domněnku. Za čtyřicetiletí. 1752 až 1791, byla pašijová hra na náměstí inscenována pouze devětkrát, Nebylo v letech, kdy nebyla inscenována, konáno dramatické nebo mimetické pašijové procesí v podobách jednotlivých sekvencí zaznamenaných Teprem? Nenahrazovala tato křížová cesta kostelní obrazový soubor? Nezapomeňme, byl tu velmi živý pašijový kult. A ten si žádal plastický, konkrétní výraz zpřítomněním pašijí, jak o tom svědčí rekonstrukce inscenace dle Teprova textu.
190 ■ Velkopáteční pašijové procesí
Velkopéteční pašijová procesí ■ 191
7. Pašijová procesíonální hra
Velmi vzácný a výjimečný doklad pochází ze Cviková. Svedčí o tom, že se u nás vytvořila i procesíonální hra zvláštního tzv. stacionář mho druhu. Uyla hrána v druhé polovině 18. století do roku 1797, tehdy byla zakázána. Dochovaný text pašijové hry ze Cviková neodpovídá průběhu procesíonální hry. Postrádáme tedy ještě jeden, původní text z 13- století. O průběhu inscenace se dovídáme informací až z druhé následné generace.11 Protože cvikovské pašijové spektaku-lární produkce jsou specifické a dosud málo probádané, zmíníme se o nich v tom případě jen rámcově. Principem celého velkopátečního ludu je vlastně pašijový průvod herců i diváků a flagelantů, který se přesouvá od jeviště k jevišti v širokém prostoru města. Na ruch se hrají jednotlivé soudní scény bří ně v pašijových hrách až do vynesení rozsudku nad Ježíšem. Od té chvíle pokračuje hra se zastaveními v podobě křížové cesty na cvikovskou Kalvárii za městem. V tomto cvikovském případě se slučují Čtyři typy pašijových inscenací: mimeticky, dramatický, procesíonální - stacionární a jevištní.112
Podle kusých zpráv lze z českého prostředí vzpomenout na podobně řešenou pašijovou hru ze Mšena z těže doby. Vytvořil ji mŠen-ský občan Jan Bíza podle obrazů z knihy, kterou si přivezl z ponti do Říma. Nechal postavit 14 kapliček křížové cesty, vedoucí ze Mséna ke kostelíku za městem. Současně zavedl a řídil pašijovou inscenaci, která byla inscenována vždycky o Velkém pátku od roku 1768 do zákazu v roce 1798. Před každou kaplí byl zahrán vystup, odpovídající scéné namalované na obrazu kapličky. Krizovou cestu předcházely scény zatčení a výslechů. Jeviště Getsemanské zahrady bylo postaveno u školy, dal? ŕ jeviště u Kaifáše, Piláta a Heroda byla rozestavěna po městě. Této velkopáteČní hry se zúčastnilo mnoho lidí, domácí i přespolní, kteří doprovázeli zatčeného Ježíše od jednoho zastavení k dal-šímu.^ Těmto způsobům výstavby pašijové hry je podobný nikoli vel-kopáteční, ale celotýdenní, rovněž jedinečný, několikrát vzpomenutý vrchlabský spektákl.44
Na závěr ještě třeba připojit několik poznámek.
Většina zavedených barokních pašijových procesionálních žánrů se jen výjimečně projevuje v čisté modelové formě. Prase byla bohatší, kombinovala a hledala nové možnosti.
K realizaci takových průvodů bylo zapotřebí mnoha obětavých
132 ■ Vetko páteční pašijová procesí
účinkujících a jejich pomocníků i diváků, nejrůznějšího materiálu, finančních prostředků, věcí, kom, povozů. Na vozy se stavěla pódia, a na nich byly aranžovaný obrazy z lidí, soch nebo figurín. Někdy byly použity pouze malované obrazy. Z toho všeho musel organizátor procesí vytvořit skupinu s náležitým obsahem. Kromě toho se pourivala místo vozů nosítka s naaranžovanými živými obrazy. Nosiči l>yli přiváženi z venkova. NČkdy se jich připomíná mnoho, také 60 silných mužů u jedněch nosítek.
Finanční problémy procesí jsou zajímavou kapitolou, ale dosud nezpracovanou. Zpravidla musela být dotována. V Brně v roce 1725 činily výlohy 106 zlatých 60 krejcarů.« Někdy dotoval části nákladů magistrát, nebo i vrchnost. Liberecká se podílela naturálním příspěvkem (od roku 1662). Poskytovala dříví k vytopení školní místnosti proměnčné v šatnu v hodnotě asi 14 krejcarů. 1 liberecký magistrát přispíval, ale počátkem století stále snižoval dotaci a omezil se pak jen na výjimečné příspěvky,4* V roce 170Ů organizoval v Uberci mimetic-ké procesí františkán P. Acháty. Magistrát se za jeho podíl odměnil konventu v Hej ničích vínem v hodnotě 4 zl. 15 kr.r
Nutno také připomenout, že Velikonoce se v našich zemích slaví v nejistých, často nepříjemných povětrnostních podmínkách. Velký pátek připadal na některý den mezi 20. březnem a 23. dubnem. Všechny průvodové akce se konaly samozřejmě venku. Účast na nich jisté byla obětí. Stávalo se, že počasí znemožnilo realizaci dlouho připravovaného průvodu. Příklad z německého liberce dokazuje, že se v roce 1706 (2. dubna) podniklo vše, aby se mohlo procesí konat i přes nepřízeň počasí. Po celé téměř kilometrové cestč průvodu od kostela na Keilův vrch byl odklízen sníh.48
Proti velkopátečním procesím se od samého jejich zavedení vyjádřily osobnosti různého významu a postavení. Vždycky však jako jednotlivci. Kozhodně proti nim vystoupila Marie Terezie v letech 1751 až 1753- V zákazu mluví o šílenství a vyčítá, £e v den, kdy se měl lid věnovat utrpení Páně, byly kostely prázdné a lidé se scházeli po ulicích, aby hleděli na průvod. Nařízení znělo rezolutně: zakazuje se jednou provždy.49 Po čase se objevily znovu. Zákaz platil patrně pro země rakouské. V Čechách určitě nebyl slyšen. V Praze se zákaz uplatnil pro církevní instituce až v roce 1760, ale farní procesí se objevují ještě na konci 18. století. Jan Jeník z Bratřic popsal procesí, které se konalo v Praze béhern jeho tamního pobytu v letech 1764 -177Ó-50 Jedno z posledních je dosvědčeno v roce 1797 ve Cvikoví. Pašijové spektakulár-nl produkce nakonec zlikvidovaly vysoké církevní úřady. Osvícenští
Velko páteční pašijová procesí ■ 193
intelektuálově i kněží neskrývali své pobouření. Nepostřehli, že způsob, jakým se konalo, záležel v mimetickém zpřítomnění svatých dějů realizovaných Lidickou a mimetickou schopností Člověka, Neměli pro ludus pochopení, pak mohli kruté zacházení 3 dramatickou postavou Ježíše považovat ?.a rouhání.
Podíl mnohých účinkujících byl opravdu motivován kajícností. Je více než pravděpodobné, že účast na některých nepříjemných a bolestivých úkolech v pašijových procesích byla podmíněna pokáním, bud osobním, nebo uloženým při povinné velikonoční zpovědi. Účast na nich vyplývala také z členské povinnosti sodála. Konkrétní zprávy z našeho území o tom nemáme, ale tato praxe je potvrzena znalci barokní relijriozity a lidového divadla v Poalpľ51 a také z Polska". Jistě i obsazeni lotrů v pašijovém procesí v německé Chrastavě .dvěma muži nedobré pověsti" má počátek ve zpovědnici," stejně jako obsazení Marie Magdaleny ve Vrchlabí.*4
Pašijová procesí jsou dodnes pořádána, pravda, spíše jako turistická atrakce, ve Španělsku a v jeho někdejších koloniích (Filipíny, Mexiko, Belgie atd.) známé jako Passos nebo Semana Santa. Každoročně je také pořádáno procesionální mystérium v nedaleké Kalwarií Zebrzydowské" vyrostlé z františkánských kořenů. V roce 1992 se pokusili o dramatické pašijové procesí v Mnichově Hradišti. Představiteli rolí byli tentokrát školáci.55
Podobně řešená procesí jsou přítomná i v moderním „nedrama-tickém" environmentálním (|X)uliěním) divadle, zvláště v představeních amerického souboru Bread and Puppet, vedeného Peterem Schu-manem,í7 který se hlásí k středoevropským slezským kořenům, jakož i v inscenacích jiných souborů.
Těm, kteří by se chtěli hlouběji seznámit s osudy, psychologii a tvořivostí účinkujících a místem pašijového procesí v životě města, lze doporučit román Camille Lemonnicra (18+4-1913) „Človíček boží11, vydaný prvně v roce 1903. Autor popisuje autentické procesí v belgickém Furnes, ale mnohé detaily, děje a poměry nejsou vzdáleny od poměrů ve střední Evropě 18. století,58
Studium pašijových procesí si zádá řešení řady problémů. Nelze zůstat u osvícenského žalobnictví a zaujaté kritiky, z druhé strany nelze pominout nezřízenou barokní teatrománii, ale je nezbytné objevovat jejich pravou hodnotu. Soudíme, že zjištěné stopy vedou ke komplexnímu studiu. Vyjmeme-li pašijová procesí z kontextu náboženského systému tehdejší doby, jsou vskutku nebezpečnou povrchní manýrou. Jsou však také „obrazovou" konkretizací, jako jeden z ,tex-
194 ■ velkopáteťni pašijová procesí
tů" vázaných na pašijová kázání, liturgii, četbu, rozjímání a modlitby své doby. Pak má i tato podezřelá produkce svůj smysl. V každé té pašijové procesionální akci či inscenaci bylo v různých „jazycích"; verzích, žánrech a postupech vyjádřeno vždy totéž pašijové téma katolické bohovědy: Vykoupení hříšného lidstva utrpením a smrtí Ježíše Krista na kříži, obětujícího se z příkazu Boha Otce za každého človeka. Jazyk" byl uzpůsoben tak, aby vyvolal ve všech účinkujících i divácích silné kající prožitky i dojmy a zároveň touhu, ba potřebu opravdového osobního pokání. Stávaly se tehdejšímu vzdělanému i prostému člověku zdrojem důležitých, nutných a působivých informací a podnětů předaných nezastupitelným způsobem.
Máme dnes možnost nechat se oslovit hudbou, zpěvem, výtvarným uměním, které vytvářel barokní a postbarokní člověk. K hlub-Símu poznání jeho doby je třeba také verbálně rekonstruovat i ta média, produkce a díla, která se utvářela pouze „zde a nyní". Touto snahou byl motivován i tento příspěvek. Chtěl se pokusit o zdoláni jednoho neznámého, ale populárního barokního fenoménu.
Poznámky
1 Winter, Z:. Život církevní. Praha 1895, s. 864.
- Sluka, C. A.: Česka Vládání pfi průvodu na nedéll kvetnou a hod boží vettkúnůůňt
Cyril 56. 1910, s. 6 a 71. 3 Horákovú, Zd.: České pffcpävkv k poznání slovanských koled. Česky lid%. 1969, s. 72.
Tam i datši literatura,
5 Skopec, J: Pamětí Františka J. Vavetka z let 1770ciž 1816, kniha I. Praha 1924 (rok 1797).
6 Teply, F.: Dějiny města Jindficbova Hradce, II., 2, rast, Jindřichův Hradec 1932, s. 239.
7 Kamschoff, O.: iiine Geissler Uruderschaľt in Prag. Milleilungen des Vereines far Ges-cbictríe der Deutscben in Bäbmen 48, 1910, s. 54; Novomý, A.: Saroprtizskě kapitoly Pražské bratřit™ mrskarů, kapitola 111-, Praha 1999, s. 37-47.
6 Ratxis, P. V OFMCap. Kád kapucínský a jeho pusurjeni v Čechách v XVtE- století. Časopis katolického duchovenstva 78, 1937, s. 403.
9 Rabas, ŕ. V. OľMCap: Stručný přehled činncisii kapucínů v 17. století. Časopis katohc-kého duchovenstva 77, 1936. s. 63;. též Kuret, N., PnUMično ielo Slvtvncei: I. díl. Cclje 1965, s. 178.
10 Viz pozn. 8,3, 403. Nedovedeme říci, zda se jednak) o produkci ceskeju nebo německou,
11 Viz pozn. 9. Časopis kalotickěba ducbovmslUlT9, 1938, i. 372.
12 Jose F. Isla, SJ: Historie průslulčho kazatele Frav Gerundia de Canipazasl.pte\oíů B. Kysely), Praha 1927, s. 33 a 37.
13 Port, J.: Opegmalech. Clyklostyl utoreny v knihovne. Divadelního ústavu v Praze.
14 Ron, V: Poznámky k vrdrlaliskýiti pašijím. Strabeuslut knihovna 18-19, 1983-B4, Praha 1984. s. 204.
15 Viz puzn. ft, s. 192.
velkopátečrrf pašijová procesí ■ 195
16 Pein j, E,: Emble-matika a divadlo české protireformace (Příspěvek k řešeni otázky [xxlľ-Lu výtvarných složek na vzniku divadelního díla). Prolegamerta Scénografické encyklopedie, část 20, Praha 1973, s- lD5n.
17 Menčík, F.: Pnspěvky k dějinám českého divadlu, Praha 1895, s. 120.
1S Podlaha. A.: Dějiny kolejí jezuitských v Čechách a na Morave" od f. 1654 až do zrušení. Sborník Historického kroužku 1 U, 1909, s. 168-
19 Fischer, K. W.: Die Passlonssplel in der Stadt Hohénelbe. Sammlung Gemeinnütziger Erträge c. 495-497, Praha 1920. Viz též pozn, 14,
20 Železnobrodská hra o umučeni Peine. Rukopis Jana Tepra z let 1791-1793 uložen v SOkA Jablonec rud Nisou - fond MA Železnŕ Brod Prepis hry uverejnil autor v Divadelní revui 2/19%, s. fön. Fol. 3a.
21 Urban, M.. Das Passionsspjel in der Stadt Plan. Mitteilungen des üreins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 36, 1898, s. •48ri,
22 F. Krušina ze Svamberka: V české Ammergave. Česká Thalia 1, 1687, s 61 n.
23 Hasalová, V,: Moravská lidová malba na skle, Eihnogrupbiut VI1-VII1, číst 2, Brno 1965-1968, s. 56n,
24 Malwald, P. V: Die dramatischen Aufführungen der Braunauer üymrulsiaLschüler Studie und Mitteilungen Gescbtchle des lienedikiinerOrdens und seiner Zuvige, Neue Folge 5. 1915. s. 505n.
25 „česky barok ... poznamenal tento kraj svým složitým uméním. v nímž vse nadzemské souvisí tak tesné s materialistickou skutečností. Nalezneš zde ... i dobře vypudený, ponuře smyslný děs kalvárií a kostnic*, - Salda, F. X.: Klášter a mestečko, Šaldův záfnsnik 3,1930-1931, s. 264.
26 J. Z. Q. Zídka): Velikonoční pašijové hry na Ostaíi, Od kiadskt-ho pomezí'6, 1928-1929, s. I20n; Tomek, >K W,- Pfihěhy kláštera a místa Police nad Metuji. Praha 1881, s. 297; Brandejs, St.: tfnŕŕa o Politi rutdMetuß a Poličku- I. Police nad Metuji 1940, s, 201 a 203.
27 Quis, L: Kniha vzpomínek, l, Praha !902, s. 35n.
28 Viz pozn. 14.
29 Viz pozn. 20.
30 Vi2 pozn. 14, s. 200.
31 Viz ppzn. 20, f. 25b.
32 Tamtéž, f. 27a.
33 Tamtéž, f, 27b,
34 Tamtéž, f. 2fla.
35 Tamtéž, f. 28b.
36 Ron, V: První poznámky k železnobrodským pašijím. '£ Českého rdje a Podkrkonoší (Bystré nad Jizerou) 6, 1993, S- 35n.
37 Sdieybal, J. V. - Beneš, B. - Scheybalová, J.: Památky Jablonecka, Liberec 1969, s. 87.
38 Sochor, E; Tři pohledy do železnobrodské minulosti - Šibeňák. Beseda (Semily) 1, 1939-1940, s. 117.
39 Viz pozn. 37.
4U Pekl, L: Poví st o poslední popraví na Šibenikll, Sborník okresu železnobrodského 3, 1926, s. 28n.
Friedrich, J.: Das Zwickauer „Charfreiiajjspieľ. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen m Böhmen 48, 1910, s. 80n Pozor na nepřesná data. Vše je třeba znovu ověřit
Ron, V: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18. století Divadlo v Kotcích, red. Černí, E, Praha 1992, s. 353.
Červenka, JH: Památky místa Mšena, Mseno 1877, í. 126-128. Viz pozn. 14.
41
196 ■ Velkopáteční pašijová procesí
45 SA Brno, pezulic Brno, 22q, 1725; výdaje na procesí a dotace, „ťiect".
46 Lug, V.: Der Geldwerl in der zweiten Hälfe des Jahrhunderts. Mitteilungen des Vtrarrs fůr Heimatkunde des jeschketi- kergaueťUH. 1932, ä. 119.
47 Hühner, L.: Aus den alten Reichenbergcr Stadtrechnungen. Mitteilungen des Vereins für Heimatkunde des jeichkm - Isergaues 22, 1928, i 98.
48 Tamtéž.
49 Sikora, A.: Der Kampf um die Passionsspiele in Tirol im 18 Jalutiunderi Zeitschrift fúr österreichische Volkskunde, 1906, s. 186n.
50 Zíbrt, Č.: Albert Chanovský a Jan Jenik z Bratříc o výročních obyčejích, pověrách a slav-ii-.:.-a-í h ^iiríiívskych, Věstníkkrálovskéčeskéspolečnosti nauk, tfidafilozoflckn-hetíoric-ko-jazykizpyind, 1895-1896, č. 24, s. 6.
51 Niessen, C: Das Volksschauspiel und Puppenspiel. Handbuch der Deutschen Volkskunde, II., s.a. a. 1 a s. 449.
52 Baranowski, B., Žycie codzienne malego miasteetka w XVU. t XVIII. meku, Warszawa 1975, s. 157.
53 Ressel, A. F.: Wie der Teufel diel Jungfrauen geholt hat Heimatkunde des Reicbenber-gerBezirkes, [I., Liberec 1903-1904, s. 56ľ.
54 Viz pozn. 14.
55 Wyczawski, P. H. E.: Kativaria Zebrzydowska, Kalwaria Zebrzydowska 1987, s. 236n.
56 -so-: Utrpení Kristovo. Pojizerslté listy &>. £. 14 z 8. 4, 1992; patrně týž: Jezß zipe, Tamtéž i. 16, z 23. 4. 1992.
57 Divadlo Chléb a loutky. Výběr článků ze zahraničních časopisů. Scénografie 30, Divadelní ústav Praha.
58 Lemonnier, C: Človíček boží, přel. R. Thoriová, Aventinum Praha, 1928.
Velkopáteční pašijová prucesi ■ 197
\bjtěch Ron
Lidové
pašijové
divadlo
v českých zemích
Předmluva Zdenek Hoř[nek; Adolf Scherl Obálka a grafická úprava Vladimír Verner s použitím edičního návrhu Magdaleny Říčné Vydalo nakladacelstW Vyšehrad, spoí. s r. o., v Praze roku 2009 jako svou 904. publikaci Odborná revize Břetislav Danek Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání první. AA 13,44. Stran 24$ Vytiskla tiskárna F.kon, Jihlava Doporučená cena 248 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-maik infoíSKvysehrad.cz www ivysehrad.cz
ISBN 97S-80-7021-979-9
DÁLE DOPORUČUJEME
Věra Fraková, Eva Večerková
Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury
Cílem knihy je představit křesťanské svátky Narození Páně jako fenomén evropské kultury, který zachoval mnoho společných jevu v nesmírné rozmanitosti. Kapitoly postupují tematicky a podávají výpověď z pramenů a hledisek oboru etnológie. Hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavnosti spojených se slunečními kulty a s novoročními hostinami, ale také s temným obdobím, kdy se podle lidové víry na zem navracely duše zemřelých. V tomto světle jsou evropské Vánoce jedinečné už proto, že dochovaly zvlášť různorodě projevy svátečnosti a kultu, čerpající z pohanství a z křesťanství, a neznají konfrontační tón. Vypoví o tom kapitoly věnované koledním obchůzkám, štědrovečerní noci, stolování a pokrmům, obyčeji spalování vánočního polena nebo písním. Záměrem autorek byla snaha o vyvážený přístup ke kulturnímu prostoru zapadnulo a východního křesťanství. Knihu doplní některé autentické dokumenty (fotografie, ukázky písnO-
Alexandra Navrátilová
Narození a smrt v české lidové kultuře
Nakladatelství Vyšehrad v edici Kulturní historie pokračuje ve vydávání řady děl, zabývajících se na vysoké odborné úrovni a zároveň se zaměřením na širokou veřejnost tradicemi české lidové kultury, Práce Alexandry Navrátilové se zaměřuje na způsoby, jimiž se lidové vrstvy českého národního společenství vyrovnávaly se dvěma póly lidské existence - narozením a smrtí. Autorka na základě bohatých písemných pramenů a vlastního mnohaletého výzkumu sleduje obyčeje, pověry, rituály, pověsti, písné atd. ze všech oblastí Čech, Moravy a Slezska, vážící se k těmto zlomovým událostem. Z textu vyčteme, že