1
«SOCIOweb_ 4_2007»
W E B O V Ý M A G A Z Í N P R O V Š E C H N Y S E Z Á J M E M O S P O L E Č N O S T , V E K T E R É Ž I J E M E
Editorial
Každá společnost představuje určitou „komunitu
paměti“. Sociolog Robert Bellah, který zavedl
tento pojem, tím chce ukázat na skutečnost, že
příslušníci dané společnosti sdílejí určitou
„zažitou“ verzi minulosti, která je spojuje a
zároveň představuje jeden ze základů utváření
kolektivní a kulturní identity. Historická paměť je
v naší společnosti často skloňovaný pojem.
Často je jí vytýkáno, že je až příliš krátkodobá a
že se orientuje pouze na to pěkné a pozitivní.
Francouzský historik Pierre Nora hovoří o
„společenství paměti“, míní tím ovšem to samé
jako Bellah a podotýká, že prostřednictvím
vzpomínek odpovídají jedinci a sociální skupiny
na to, kdo vlastně historicky, kulturně a politicky
jsou.
Neexistuje žádná vyspělá kultura, která by
nevycházela z nahromaděných, tradovaných a
udržovaných historických vzpomínek a
zkušeností, na něž jsou její příslušníci hrdí a
které tedy posilují jejich identitu. Kultura bez
historie teoreticky nemůže existovat, historii
není možné uniknout, jakkoli zní nebo může znít
toto tvrzení banálně. Proto se sociologové a
historici neptají na to, jestli se jedinci a skupiny
vyrovnávají s historií, nýbrž na to, jak se s ní
vyrovnávají.
Tuto otázku si v tomto vydání Sociowebu
kladou také všichni, kdo přispěli svým
příspěvkem. Úvodní studie představuje teorii
historické (kolektivní) paměti francouzského
sociologa a filozofa Maurice Halbwachse.
S ohledem na výše uvedenou otázku, jak se
česká společnost staví k historii, následují dva
nestejně početné bloky. První o vyrovnávání se
s historií česko-německých vztahů je obsáhlejší.
Václav Houžvička ze Sociologického ústavu AV
ČR ve své stati „Odlišný pohled na dějiny
zdrojem neporozumění?“ definuje základní znaky
historické paměti ve vztahu k tzv.
sudetoněmecké otázce. Další tři články se
vztahují k výzkumu historické paměti a
historické identity v česko-saském pohraničí.
Ondřej Roubal z Vysoké školy finanční a správní
se věnuje ve své studii „Biografický výzkum a
historická paměť osidlování českého pohraničí“
motivaci příchodu novoosídlenců do pohraničí po
poválečném odsunu Němců. Ilona Scherm
z Technické univerzity Chemnitz představuje
mezinárodní projekt „Border identities“ a
poznatky, které tým, jehož byla členem, získal
během výzkumu dvou pohraničních obcí. Hana
Kočandrlová z Technické univerzity Chemnitz
seznamuje s prvními výsledky její rozsáhlé
obsahové analýzy českého tisku se zaměřením
na události česko-německých vztahů.
Druhý blok je neméně závažný, neboť se
dotýká tématu aktuálnímu a dodnes bolestnému
- postojům české veřejnosti vůči komunistické
minulosti. Základní trendy ve veřejném mínění
představuje Daniela Kunštát „Vzpomínky na
minulost aneb sociologie paměti“. Doplňkem
článku je krátká recenze publikace „Vyrovnávání
se s komunistickou minulostí ve státech střední
Evropy“ analyzující, jak probíhá právní
vyrovnávání se s komunistickou minulosti
v kontextu transformující se společnosti.
Lukáš Novotný, Sociologický ústav AV ČR
Lukas.Novotny@soc.cas.cz
Literatura
Bellah, R. N. 1985. Habits of the Heart.
Individualismand commitment in American Life.
Berkeley: University of California.
Nora P. 1990. Zwischen Geschichte und Gedächtnis.
Berlin: Wagenbach.
V příštím čísle Sociowebu se budeme zabývat
mimo jiné problematikou požadavků na
podnikatele byť aktivní i v podpoře jiných aktivit,
než je maximalizace zisku podniku,
problematikou experimentu v ekonomii,
porovnáním finanční dostupnosti bydlení ve
vybraných zemích a hlavních městech těchto
zemí se situací v ČR.
«Teorie pro všechny»
»
Historická paměť podle Maurice
Halbwachse
Klíčová slova: historie, teorie, veřejné mínění
Francouzský sociolog a filozof Maurice
Halbwachs (1877-1945) patří k předním
teoretikům sociologie paměti. Jeho koncept
kolektivní paměti (mémoire collective),
vypracovaný od 20. do 40. let 20. století, patří
dodnes k nejužívanějším teoretickým principům
[Halbwachs 1992; Egger 2003]. Halbwachsovo
dílo znovuobjevil pro současnou sociologii
paměti zejména egyptolog Jan Assmann, který
velkou část jeho teoretických poznatků a zásad
přejal a aktualizoval.
Halbwachs se narodil v Reimsu. Studoval ve
Francii a Německu. Zpočátku ho ovlivnil zejména
jeho profesor Henri Bergson, v roce 1905 ovšem
v Paříži začal navštěvovat přednášky sociologie
Émila Durkheima. Od tohoto roku se od filozofie
2
odvrátil k sociologii. Halbwachs, spoluvydavatel
Année Sociologique, byl vždy levicově založený a
tíhnul k marxismu. Přednášel sociologii na
Sorbonně a ve Štrasburku. Jeden rok působil
jako profesor sociologie v Chicagu. Během druhé
světové války byl socialista Halbwachs zatčen
gestapem a v roce 1944 deportován do
koncentračního tábora Buchenwald. Během své
vědecké dráhy se zabýval pamětí a místy
paměti. A jedno takové, právě Buchenwald, dnes
společné pietní místo několika národů (Ort des
Schreckens/místo hrůzy), se mu stalo osudným.
Zde se stal pravděpodobně 16. března 1945
obětí nacistického běsnění.
Nepřítomné obrazy
Při formulování teorie kolektivní paměti vycházel
Halbwachs ze sociologických a filozofických
teorií. S Henri Bergsonem je za jedno v tom, že
vzpomínka se utváří z obrazů nepřítomných věcí.
Mozek aktualizuje tyto věci v podobě obrazů a
přizpůsobuje je specifickým situacím.
Halbwachs se snažil vytvořil opozici svému
současníkovi, psychologu Carlu Gustavu Jungovi,
který zastával teorii kolektivní nevědomosti/das
Unbewusste [Jung 1928]. Naproti tomu
Halbwachs zdůrazňoval sociální podmíněnost
paměti. Jeho koncept je rozhodnou reakcí na
pokusy definovat kolektivní paměť jako
dědičnou. Halbwachs vidí kontinuitu kolektivně
sdíleného vědomí ne v biologii, ale v kultuře.
Specifické chování, které člověk získává svou
příslušností k určité společnosti a její kultuře,
není výsledkem fylogenetické evoluce. Paměť
chápe jako určitý vnitřní prostor, který roste
s každým jedincem v procesu jeho socializace.
Tento prostor obsahuje sumu symbolických a
verbálních konvencí a má svůj sociální rozměr.
V praxi to znamená, že do procesu vzpomínání
se dostává pouze to, co má vztah k přítomnosti.
Opakováním vzpomínek vzniká tradice, kterou
Halbwachs definuje jako přetvoření vzpomínek
v určitou zvyklost.
Individuální paměť
Halbwachs důsledně rozlišuje mezi individuální a
kolektivní pamětí. Indivuduální paměť si utváří
každý jedinec během své socializace. Halbwachs
zdůrazňuje nutnost komunikativních procesů a
vztahů, do nichž jedinec vstupuje. Naše
vzpomínky se tedy opírají o to, co jsme se
dozvěděli/získali v komunikaci s druhými. Txto
vzpomínky se podle Halbwachse přizpůsobují
našemu aktuálnímu vnímání. Jinými slovy: není
vzpomínky bez vnímání a není vnímání bez
vzpomínky. Na současnost pohlížíme neustále
s ohledem na minulost, jedno jestli vlastní
prožitou, nebo jinak zprostředkovanou. Je třeba
ovšem vzít v potaz, že ostatní vnímají a
vzpomínají jinak, v kontextu jiných souvislostí a
akcentů. Přítomnost jiných osob ovlivňuje proces
vzpomínání, často jej – zejména s ohledem na
společně prožité události – zjednodušuje.
Svědkové zjednodušují a ucelují proces
vzpomínání. V některých situacích určují naše
vzpomínky jiní, například každý z nás vzpomíná
na určité události z dětství pouze
prostřednictvím zážitků a vzpomínek rodičů.
Vzpomínání jedinců často liší, což je logické,
každý máme jiný hodnotový žebříček,
pocházíme z jiného prostředí atd. Individuální
vzpomínání je výsledkem účasti na několika
skupinových pamětích (také skupinových
mentalitách) [Havelka 2002]. Individuální
vzpomínky je proto na rozdíl od kolektivních
nesmírně těžké analyzovat a empiricky poznat
[Alheit 1990].
Kolektivní paměť
Vzpomínka odráží pozici jednotlivce v daném
sociálním prostředí. Každý z nás ji sice
považujeme za svou vlastní, ve skutečnosti je
ovšem ovlivněna sociálním prostředím a
kolektivem, v němž žijeme a pohybujeme se
[Assmann 1999: 35]. Na to, co prožíváme,
vzpomínáme v přítomnosti ostatních, jedno,
jestli jsou přítomni fakticky, nebo jen fiktivně.
Celé části individuálních vzpomínek se roztavují
v kolektivním vzpomínání. Kolektivní paměť řídí
jednání a vzpomínání v rámci interakce
společnosti a do jisté míry tyto procesy ulehčuje
tím, že představuje kolektivně sdílené vzory –
jakoby nacvičené - převáděné z generaci na
generaci.
Paměť je sociálně strukturovaným
orientačním rámcem jedinců a společností
určujícím to, co je zapamatovatelné. Je to, jak
můžeme říci společně s Halbwachsem a jeho
teorií sociální podmíněnosti vzpomínání, tvořivá
konstruktivní a sociálně podmíněná aktivita,
která pomáhá procesu uvědomování sebe sama
především tím, že spoluutváří identitu nebo
identity sociálních skupin a představuje systém,
podle něhož se odlišuje banální (zapomenutelné)
od důležitého (zapamatovatelného). Lidé totiž
nejsou schopni si vše pamatovat, tak jako
vzpomínají, musí také zapomínat a umět
rozlišovat podstatné od nepodstatného. Vytváří
se tím „umělá“ kontinuita, která je podle Maurice
Halbwachse proto umělá, protože si selektivně
vybíráme jen ty historické události a vzpomínky
na ně, které jsou významné pro další existenci
sociálních skupin (například národa, etnického
společenství atd.).
Koncept „kolektivní paměti“, který není v
žádném případě jednoznačný a nerozporuplný,
vychází z toho, že se jedná prakticky o
rekonstrukce minulosti sociálních skupin, tedy
adaptaci pradávných faktů tak, aby odpovídala
přesvědčením a duchovním potřebám
přítomnosti a vyjadřovala skupinovou identitu
[Pešková 1998]. Děje se tak na základě
fragmentace vzpomínání, kdy určité události
dějin jsou z nejrůznějších důvodů vypuštěny,
nebo dokonce tabuizovány.
V této souvislosti je na místě upozornit na
teorii rámcové analýzy Ervinga Goffmana, který
se v mnoha ohledech odkazuje na Maurice
Halbwachse. Zejména společně s ním vychází z
toho, že pro každou vzpomínku a zkušenost
existují organizační principy, které jsou sociálně
konstruovány [Goffman 1974].
3
Německý orientalista, Jan Assmann dělí
kolektivní paměť na komunikativní a kulturní.
Obě formy kolektivní paměti podle něj tvoří v
prvé řadě orientační rámec, z něhož vycházejí
jednotlivé individuální paměti. Individuální
paměť ovšem neznamená, že se nejedná o
paměť, na níž působí sociokulturní a kolektivní
vlivy, nýbrž že právě na základě kolektivních
orientačních systémů se vytvářejí kvalitativní
specifika. Ta však vycházejí z rámce, který
představuje komunikativní a kulturní paměť, a
jsou jím ovlivňována a usměrňována. Každý
ukládáme během života vlastní historické
zkušenosti (komunikativní paměť), kromě toho
ale zohledňujeme také jiné zdroje informací jako
např. knihy, muzea atd. (kulturní paměť) a
vzájemně je spojujeme do subjektivní sítě
vztahů. Individuální vnímání dějin je tedy
výsledkem vysoce komplexních komunikačních
procesů.
K tomu je pochopitelně nutné zohlednit také
to, že některé pohledy na minulost získávají
institucionalizovanou podobu, jsou rozšiřovány
médii a nakonec se stávají do jisté míry
normativní, například zachycením v učebnicích.
Problém kolektivní paměti ukazuje rozdíl mezi
history, tedy historií ve smyslu vědecky
fundovaného historického vědomí a memory,
nevědeckého vzpomínání, sdílené verze
minulosti. Pochopit rozdíl a poznat podstatu
kolektivní paměti lze na následujícím příkladu,
záměrně vyhroceně podaném, ovšem výstižném.
Kolektivní paměť je totiž nejen nehistorická, ale
do jisté míry antihistorická. Chceme-li něčemu
porozumět historicky, znamená to uvědomovat
si komplexnost a historický kontext, držet se
historických fakt a zároveň být schopen jistých
distancovaných postojů a akceptovat
víceznačnost (také morální) motivů a chování
protagonistů historických událostí. To je ovšem
mimořádně obtížné a ve své podstatě nemožné,
protože každý z nás přistupuje k historii s
určitými individuálními dispozicemi, znalostmi,
zkušenostmi atd., které naše pohledy
individualizují. Kolektivní paměť naproti tomu
zjednodušuje. Reflektuje události z jedné
perspektivy, vytlačuje – ať už více nebo méně
násilně - jiné a vylučuje mnohoznačnost.
Zabývat se historickou pamětí sociálních
skupin je ovšem nesmírně důležité, především
pro funkci, jež tyto mentální operace sehrávají
v procesu formování a posilování identity.
Lukáš Novotný, Sociologický ústav AV ČR
Lukas.Novotný@soc.cas.cz
Literatura
Alheit, P. 1990. Biographieforschung: eine
Zwischenbilanz in der deutschen Soziologie.
Bremen: Univ.
Assmann, J. 1999. Das kulturelle Gedächtnis. Schrift,
Erinnerung und politische Identität in frühen
Hochkulturen. München: Beck.
Egger, S. 2003. Maurice Halbwachs. Aspekte des
Werks. Konstanz: Universitätsverlag Konstanz.
Goffman, E. 1974. Frame analysis: an essay on the
organization of experience. New York: Harper &
Row.
Halbwachs, M. 1992. On Collective Memory (Heritage
of Sociology). Chicago: University of Chicago Press.
Havelka, M.; Tuček, M.; Černý, J.; Hudema, M. 2002.
Skupinové mentality. Praha: Sociologický ústav AV
ČR
Jung, C. G. 1928. Die Beziehung zwischen dem Ich
und dem Unbewußten. Darmstadt: Reichl.
Pešková, J. 1998: Role vědomí v dějinách. Praha: NLN.
»
Odlišný pohled na dějiny zdrojem
neporozumění?
Klíčová slova: historie, pohraničí, politika,
veřejné mínění
Po roce 1989 prošly česko-německé vztahy
rozsáhlou debatou o klíčových událostech
vzájemných vztahů v novodobých dějinách.
Debata proběhla jak v odborných kruzích, tak
v celospolečenském měřítku. Reflexe přinesla
určitou míru katarze, ale také poskytla důkaz, že
trvá v zásadě dvojí pohled a interpretace
společných dějin, česká a německá, případně
sudetoněmecká.
Paralelně s tendencemi ekonomické a
politické integrace jsme svědky trendu určité
„historizace“ současných vztahů zemí střední
Evropy. Názorně lze uvést diskurs polskoněmecký.Toto
„fázové zpoždění“ emotivně
laděných debat lze považovat jednak za
důsledek studené války, která konzervovala
některé procesy, jež měly proběhnout ve
vztazích Německa vůči jeho východním
sousedům vzápětí po skončení druhé světové
války, ale dále rovněž za přímý důsledek nově
se formující identity německé společnosti, která
věnuje zvýšenou pozornost osudům Němců
vysídlených po druhé světové válce ze střední a
východní Evropy.
V této souvislosti se do centra pozornosti
německé společnosti dostaly poválečné osudy
skupin etnických Němců ve střední a východní
Evropě. Pokračuje debata vyvolaná v SRN
z iniciativy vysídleneckých svazů (s podporou
stran CDU/CSU) požadujících vybudování Centra
proti vyháněním v Berlíně. Z uvedeného důvodu
je žádoucí a společensky potřebné studovat
odlišnosti historického vědomí Čechů a Němců.
Vřazování vyhnaneckého problému do
německého kontextu se stává zdrojem určitých
komplikací vůči východoevropským sousedům.
Nicméně ve vztahu k polskému a českému
prostředí je třeba mít na paměti, že německá
minulost a německá současnost sestávají
z daleko většího počtu na sobě daleko méně
závislých a relativně uzavřenějších světů, než
jsme tomu zvyklí. Obdobné konstatování platí i
o minulosti Němců v českých zemích: ti nebyli
nikdy „reprezentanty“ Němců či Německa. Jejich
dějiny představují jednu specifickou oblast dějin
německy mluvícího světa, ale zároveň jsou i
4
součástí dějin českých zemí. V této dvojakosti
lze spatřovat specifický rys česko-německé
minulosti způsobující užívání paušalizujících
stereotypů o Němcích a Německu, k němuž vede
zaměňování německých, česko-německých a
sudetoněmeckých dějin [Hahnová 2002].
Jakkoliv je tato teze lákavou formulí, nelze ji
zcela přijmout, neboť existují příklady propojení
a průniků všech těchto „typů dějin“. Neboť
dějinní aktéři a jejich činy vstupují do událostí,
které se posléze stávají jedněmi dějinami, které
lze sice vykládat v referenčním rámci českých
Němců, sudetských Němců či „velkého“
Německa, avšak vytváření jejich teritoriálně
separátních dějin (i při vědomí zásadních
diferencí) je poněkud umělé.
Zůstává tedy otázka: má tzv. zvládnutí dějin
opravdu onen očekávaný pozitivní a očistný
účinek pro současnou spolupráci Němců
s Čechy? Instrumentalizace historických témat
v polsko-německém vztahu stačila bilaterální
vztahy v relativně krátké době vážně poškodit.
Není žádoucí, aby se totéž odehrálo v českoněmeckých
vztazích.
Proto je žádoucí studovat novodobé dějiny
konfliktů Čechů a Němců, ale také jejich některá
období pozitivní spolupráce, ve vzájemných
souvislostech středoevropského prostoru tak,
aby studium historické paměti dokázalo sine ira
et studio pojmenovat příčiny odlišných
interpretací zlomových okamžiků společných
dějin a přispělo tak ke vzájemnému sblížení a
porozumění sousedních národů, specificky Čechů
a Němců. Neboť rizikem „nezvládnutého“
vzpomínání je možnost opětovného vyvolání
někdejších konfliktů.
Latentní historické resentimenty prokázaly po
roce 1989 schopnost velmi rychlé etnické
mobilizace nejen české společnosti jako celku,
ale také značné části jejích elit (nemluvě o
rozjitřené atmosféře polského prostředí). Pokud
by se podobná mobilizace v budoucnu
opakovala v dynamice předvolební kampaně
roku 2002, mohla by výrazně ohrozit nejenom
kvalitu bilaterálních vztahů ČR a SRN, ale také
spolupráci uvnitř Evropské unie.1
Konfliktní minulost česko-německého soužití
symbolizovaná odlišnou kulturou vzpomínání a
historické paměti, zůstává přítomna latentně
v postojích i jednání lidí, jak na německé, tak na
české straně. Výsledky dlouhodobých
sociologických terénních šetření výzkumného
oddělení České pohraničí poskytují řadu důkazů
[Houžvička 2005].2
1
Kořeny diskursu provázejícího hlasování Evropského
parlamentu o přistoupení ČR do EU a související
poruchy česko-německé relace tkvěly v odlišné
historické paměti české a německé společnosti, jakož i
jejich elit.
2
Viz např. bulletin Česko-německé souvislosti
vycházející v letech 2003-2005
(http://www.borderland.cz).
Faktor určité opatrnosti ve vztahu k německému
sousedovi je srovnatelný s postoji a názory holandské
společnosti, jak je reflektují sociologické výzkumy
[Verheyen, Soe 1993].
Lze předpokládat, že pokračující diskurs
německé společnosti na téma reinterpretace
období druhé světové války se promítne do
průběhu česko-německého dialogu.
V uvedeném kontextu není vyloučené výraznější
oživení historického vědomí rovněž v prostředí
české společnosti, což implikuje potřebu
hlubšího poznání její historické paměti. V tomto
smyslu lze téma označit za společensky aktuální.
Procesy evropské integrace, jejichž aktivním
aktérem je rovněž Česká republika,
předpokládají, že budou překonány mnohé
problémy přežívající z minulých (často velmi
tragických) událostí, které ovlivnily vztahy mezi
evropskými státy a jejich obyvateli. Doznívající
důsledky pohnutých událostí minulého století
dosud ovlivňují, více či méně zprostředkovanou
měrou, aktuální stav česko-německých vztahů.
Mezi ČR a Německem existují základní
politické dohody a deklarovaný zájem o
všestranný rozvoj spolupráce zahrnující rovněž
podporu SRN občanům německé národnosti
žijícím v České republice. Vzájemné vztahy obou
států se vstupem ČR do Evropské unie výrazně
zklidnily a mají kooperativní charakter, avšak
faktor historického vědomí zůstává latentně
přítomen v bilaterálních vztazích obou zemí.
Česká společnost jako celek považuje přes
určitou rezervovanost Německo za žádoucího
partnera.
Historická paměť a odlišná etnická identita
nicméně zůstávají rizikovým faktorem českoněmeckých
vztahů. V konečném výsledku je pro
partnerskou stranu obtížné pochopit a
odhadnout sousedovy problémy a kroky vedoucí
k jejich řešení. Zřídka se stává, že problém je
chápán komplexně v rámci širšího nadnárodního
prostoru. Tento stav lze chápat jako výzvu pro
další prohloubení poznání odlišností historické
paměti sousední země s cílem rozšířit vzájemnou
informovanost, jejíž deficitní charakter
způsobuje, že se prosazují spíše tendence k
uplatnění rozdílů/disparities, než podobností
/similarities. Přitom je zřejmé, že mnohem
snazší je odstranění faktických neznalostí
(jazykové znalosti, školní osnovy a učebnice aj.),
než sociálně psychologických bariér emotivního
rázu (pocity „jinakosti“ vůči sousedům)
uložených v hlubších vrstvách postojů a názorů
lidí. Právě těchto hlubších kořenů postojů se
dotýká historická paměť.
V této souvislosti je možno připomenout
názor, že vědomí české společnosti je
„přehistorizované“ v tom smyslu, že představa
kontinuálně sdílené historické zkušenosti sehrála
důležitou roli při uchování soudržnosti a
solidarity moderní české společnosti (viz např.
jeden z národních mýtů o tři sta let trvajícím
ujařmení Čechů v habsburské monarchii).
Najdeme jen málo národů (snad s výjimkou
Poláků), u nichž vědomí historických tradic
tvořilo tak významný faktor vědomí vlastní
identity. Požadovat na Češích, aby jejich dlouhá
minulost, stejně slavná jako tragická, byla
nadále považována za uzavřenou kapitolu
v zájmu začátku nového partnerství s pohledem
do budoucnosti, musí nutně mnoha Čechům
5
vyznít jako výzva ke ztrátě kolektivní paměti
[Suda 1995] .
Výzkumné projekty realizované týmem České
pohraničí zjistily, že mnohostranná asymetrie
česko-německých vztahů, jakož i bariéry
spolupráce plynoucí z kulturní odlišnosti a
nedostatečné jazykové kompetence, spolu s
„otisky“ novodobé konfliktní historie způsobují,
že spontánní eliminace historických stereotypů
v české společnosti probíhá jen pomalu a
obtížně. Výzkumné oddělení České pohraničí
Sociologického ústavu AV ČR shromáždilo za
dobu své existence od roku 1993 značnou sumu
empirických údajů o názorech a postojích české
společnosti k problematice česko-německých
vztahů, což nabízí možnost vřadit tyto poznatky
do širšího kontextu a v další etapě výzkumu
pojmenovat faktory historického vědomí jako
součásti obecnějšího rámce kultury vzpomínání.
Václav Houžvička, Sociologický ústav AV ČR
Vaclav.Houzvicka@soc.cas.cz
Literatura
Hahnová, E. - Hahn, H. H. 2002. Sudetoněmecká
vzpomínání a zapomínání. Praha: Votobia.
Houžvička, V. 2005. Návraty sudetské otázky. Praha:
Karolinum.
Suda, Z. 1995. The Origins and the Development of
the Czech National Consciousness and Germany
(Working Paper). Prague: Central European
University.
Verheyen, D. 1993. The Germans and their neighbors.
Boulder: Westview Press.
»
Biografický výzkum a historická paměť
osidlování českého pohraničí
Klíčová slova: historie, pohraničí, regiony
V oblasti společenských věd se badatelé
vědeckých pracovišť, výzkumných ústavů a
vysokých škol cíleně zaměřují na otázky
související s historickou pamětí ve vztahu
k nejrůznějším sociálním jevům a řešením řady
sociologických problémů. Obsahy historického
vědomí lidí, autentické vzpomínky a sdělené
zkušenosti pamětníků jsou na pozadí
historických událostí bohatým zdrojem
sociologického poznání. K objektům soustavné
výzkumné práce řady domácích i zahraničních
odborníků patří při objasňování výzkumných
témat zejména společenství zajímavá svým
specifickým kulturním, politickým, sociálním a
obecně historickým vývojem. Velké badatelské
pozornosti se při aplikaci výzkumných metod
založených na analýze historické paměti
obyvatel těší i výzkum obyvatel českého
pohraničí a to zejména v souvislostech evropské
integrace, přeshraniční spolupráce,
modernizačního chování, životního stylu či
výzkumu mentalit a identit obyvatel. Například
poznání současného stavu teritoriálních identit
obyvatel v pohraničí (například lokální,
regionální apod.) je užitečné zkoumat právě na
základě historické paměti obyvatel. S použitím
biografické metody výzkumu3 jsme se v letech
2000-2005 zaměřili na základě analýzy
získaných rozhovorů pamětníků žijících v českém
pohraničí (části Euroregionu Nisa) na otázky a
souvislosti konstituování nově příchozího
obyvatelstva a motivací příchodů do pohraničí
v povalečných letech.
V procesu obsazování pohraničí po odsunu
Němců byl založen základ sociální a kulturní
charakteristiky místních společenství v pohraničí.
Postupné usazování nově příchozích obyvatel v
regionech českého pohraničí mělo za následek
významné změny v sociální, vzdělanostní,
kvalifikační či národnostní struktuře. Vedle
navrátivší skupiny Čechů, která žila v pohraničí
před rokem 1938 a byla nucena odejít do
vnitrozemí v důsledku Mnichovské dohody a
rostoucímu národnostnímu napětí v českém
pohraničí, lze na základě analýzy biografických
rozhovorů novoosídlenců konstatovat následující
skupiny motivů.
Většinová migrace byla založena na reakci
obyvatel na poválečnou situaci, kdy šlo o
všeobecně přijímanou výzvu vybudovat české
pohraničí bez Němců, kteří pomohli rozbít
Československo. Tento ideový a většinově
přijímaný motiv byl samozřejmě spojen
s předpokladem získání materiálních případně i
dalších (pracovních) výhod. Na jedné straně
existoval „ideový“ motiv tehdejší poválečné
atmosféry i propagandy „pomoci vytvořit české
pohraničí“, který byl cíleně podporován tehdejší
vládní politikou a úzce korespondoval se stavem
veřejného mínění. Na straně druhé byla tato
ideová motivace, jakkoli upřímně a altruisticky
myšlena, naplněna často pragmatickými
pohnutkami racionálního řešení nepříznivé
osobní či rodinné životní situace. Šlo nejčastěji
o získání určitého majetku, lepšího bydlení,
hospodářství, pracovního uplatnění. Jednalo se
většinou o příslušníky sociálně slabších vrstev
s nižším kulturním a ekonomickým kapitálem.
Vedle výpovědí pamětníků dokumentujících
vesměs moment „uchopení šance“ a využití
příležitosti pro zlepšení vlastní situace – lepší
bydlení, možnost hospodařit, vhodné podmínky
pro zaměstnání apod. je v mechanismu
osidlování pohraničí výrazně zastoupen efekt
„sněhové koule“. Ten pochopitelně pragmatické
důvody a využití existenčních podmínek
novoosídlenci v pohraničí nevylučuje. Jedná se
tudíž o skupinu lidí, která nesledovala vždy jako
primární cíl nějaký užitek či výhodu, ale
stěhovala se z důvodu potřeby či nutnosti
následovat rodiče, příbuzenstvo či partnery.
Nebo budoucí osídlenci pouze příbuzenstvo a
známé v pohraničí příležitostně navštívili a po té
se rozhodli zůstat.
3
Biografický materiál byl získán v rámci
mezinárodního výzkumného projektu “Biografická
identita v pohraničí” 2000-2005 Výzkum byl zaměřen
na mezigenerační srovnání nejstarší (generace dědů) a
nejmladší generace (vnuků) v otázkách identity života
v pohraničí v rámci Euroregionu Nisa. Řešitelé:
Univerzita Göttingen, Univerzita Wroclaw, Sociologický
ústav AV ČR.
6
V podobně motivovaných biografických
vyprávění a vzpomínkách pamětníků se ukazuje,
jak významnou roli v osidlování pohraničí
sehrála náhoda, spontaneita a „síla“ okamžiku
při rozhodnutí usadit se. Přistěhovalci současně
využili potenciálu a výhod (dříve či později),
které pohraničí nabízelo. Vedle ocenění krajiny
a lesů, rodiny novoosídlenců nejčastěji využily
možností zlepšit situaci s bydlením nebo se
chopili příležitosti většího hospodářství.
Promyšleně zištný motiv – motiv rychlého
obohacení reprezentují tzv. „zlatokopové“.
Jednalo se většinou o jednotlivce a malé skupiny
lidí, kteří se snažili nashromáždit co nejvíce
hmotného majetku a vrátit se zpět, většinou do
vnitrozemí. Většina z nich odešla do roku 1948.
Přesto, že nemáme k dispozici žádný biografický
rozhovor „zlatokopa“, můžeme tento motiv
charakterizovat slovy pana S. „Taky sem přišlo
mnoho lidí v 45. který už tady dávno nejsou.
Vyrabovali a šlo se co si budem povídat… my
sme náhodou nebyli z těch kdo sem šel hledat
nějaký poklady a nebo podobně protože tady
byla fůra lidí který sem šli za tím Ty co sem přišli
na to vyrabování ty už tady nebyli v 48“ (přepis
z rozhovoru s panem S. – nar. v roce 1938
v Praze). O lidech, jejichž příchod do pohraničí
byl motivován čistě zištnými úmysly, vyprávějí i
další pamětníci. Pana Řeháka, který vzpomíná
na rok 1945 a přistěhování do vesničky
Kamenice, doplňuje manželka slovy „A taky byli
lidi který sem přišli prostě a vyhrabali a
vybrakovali baráky nabalili do kufru a vodešli a
už se sem nevrátili, jenom vyrabovat baráky. No
těch bylo taky hodně no to je jasný“ (přepis
z rozhovoru s panem Řehákem, nar. v roce 1926
v Praze-Holešovicích, kovář – část výpovědi jeho
manželky). Kritický přístup k lidem
motivovaným relativně snadným způsobem
obohacení, vyjadřuje ve vyprávění paní
Svobodová. Zištný motiv „zlatokopů“ rovněž
odsuzuje a důrazně se vůči němu vymezuje
„Válka, žádná válka nestojí za nic že jo. To sou
jenom pohromy a když je po válce tak ty lidi se
trošku semknou k sobě, víte. Tak to bylo i po
tuhlencty naši ale když potom šlo do toho
pohraničí íííí, tak to bylo takový, některý si tam
přišli zarabovat a utíkali zpátky a my co sme
tady zůstali tak my sme byli ty poctivý který
tady zůstali pracovat a kterým na tom záleželo”
(přepis z rozhovoru s paní Svobodovou – nar.
v roce 1920 na Slovensku).
Zištný motiv příchodu do pohraničí, touha po
obohacení lidí a fenomén „zlatokopectví“ je
v biografických rozhovorech pamětníků shodně
charakterizován jako amorální, vypočítavý a
přinejmenším nepoctivý. Výpovědi
novoosídlenců, kteří v pohraničí zůstali,
poukazují na snahu důrazně se vymezit a
distancovat od skupiny „zlatokopů“, kterou
společně odsuzují. Zajímavý je moment sociální
diferenciace a vědomé rozlišování na skupinu
„my“ a „oni“. „My“ – kteří jsme uvažovali
zodpovědně, zachovali se poctivě a morálně,
dokázali se vyrovnat s různými nesnázemi a
v pohraničí i přesto zůstali – na rozdíl od „oni“ –
kteří „vyhrabali, vybrakovali, vyrabovali,
zarabovali, odešli a utekli“. Otázkou je, do jaké
míry tento moment vědomé sociální diferenciace
posiluje vztah k místu a zvýznamňuje proces
identifikace obyvatel pohraničí po roce 1989.
Právě z těchto skupin lidí mnozí, kteří z pohraničí
odešli, restituovali po roce 1989 majetky, které
opustili. Nemovitý majetek si tehdy mnozí
„zlatokopové“ nechali zaregistrovat na
katastrech, o který v rámci restitucí požádali.
Vzniká tak morální problém nároků na tyto
majetky ze strany těchto jednotlivců (i jejich
potomků), kteří často sledují pouze vlastní
ekonomický zájem, aniž by se snažili vytvářet
k těmto majetkům jako součásti pohraničního
území hlubší a zodpovědnější vztah.
V současnosti se jedná nezřídka o majetky
v lukrativních lokalitách pohraničí. Nutno zmínit,
že tito restituenti v pohraničí většinou nežijí.
Přesídlenci - jedná se o skupiny obyvatel,
kteří byli přesidlováni většinou hromadně na
základě politických rozhodnutí a mezinárodních
dohod. Zahraniční skupiny jako například
Volynští Češi, tzv. rumunští Slováci a Češi
z Polska byli nejčastěji umisťováni do
nedostatečně obydlených obcí. Postupně byli
socializováni kulturou majoritní společnosti a
postupně tak přicházeli o specifika vlastní
kultury, tradice, zvyky a náboženství.
Služební motiv – část nových osídlenců byla
do pohraničí přeložena nebo dostala umístěnku
na různá místa ve státním aparátu. Jednalo se
například o zaměstnání na dráze, v lesnictví,
zdravotnictví či školství. Významnou a zřejmě
největší skupinou byli služební přesuny policie a
vojáků, zejména v první polovině padesátých let
v souvislosti se zřízením pohraniční stráže.
Ať byl motiv příchodu lidí do pohraničí
jakýkoli, objevují se v biografických rozhovorech
novoosídlenců vedle nostalgických stesků po
domově a vzpomínkách na rodiště, rovněž
projevy nespokojenosti, rozčarování a
nenaplnění původních představ života
v pohraničí. Významné jsou zejména spontánní
pasáže vyprávění o začátcích života v pohraničí
a prvních zkušenostech krátce po osídlení. O
způsobech vytváření nového domova,
instinktivním hledání bezpečí a jistot.
V biografiích novosídlenců se objevují
vzpomínky, které se vztahují k tomu, co
můžeme nejlépe označit jako prožitek “terra
incognita”.
Ondřej Roubal, Vysoká škola finanční a správní
Praha
ondrej.roubal@vsfs.cz
Literatura
Alheit, Peter - Szalachcicowa, Irena - Zich, František et
al. Biographien im Grenzraum: Eine Untersuchung
in der Euroregion Neisse. Dresden: Neisse Verlag,
2006. 545 s. ISBN 3-934038-23-9.
Roubal, Ondřej. Regionální identita obyvatel českého
pohraničí. In: Zich, František (ed.) Přeshraniční
vlivy působící na místní společenství pohraničí ČR.
1. vydání. Ústní nad Labem: Univerzita J. E.
Purkyně, 2005. s. 146-156. ISBN 80-7044-721-4.
7
Roubal, Ondřej. "The Regional Identity in the Relations
of Globalization and Modernization". Czech-German
Connections, 2004, Vol. 2, No. 2, s. 8-9, ISSN
1214-7567. Dostupný z www:
http://www.borderland.cz/bull_gb2.pdf.
Zich, František - Roubal, Ondřej - Spalová, Barbora.
Mezigenerační biografická konfigurace obyvatel
české části Euroregionu Nisa. 1. vydání. Praha:
Sociologický ústav AV ČR, 2003. 119 s. ISBN 80-
7330-024-9.
Zich, František – Roubal, Ondřej – Kunz, Vilém –
Rytina, Jan. Sociální potenciál regionu. Vysoká
škola finanční a správní. Praha: Eupress, 2006. 103
s. ISBN 80-86754-69-3.
»
Jak šly dějiny česko-saskou hranicí
Klíčová slova: historie, pohraničí, regiony,
veřejné mínění
O projektu
V letech 2000 až 2003 se podílelo šest
evropských univerzit na realizaci výzkumného
vědeckého projektu s názvem „EU Border
Identities”. Projekt byl financován z výzkumných
programů Evropské unie a jeho cílem byl
výzkum konstrukce identit v pohraničních
regionech podél východní a jihovýchodní hranice
Evropské unie v období před východním
rozšířením Evropské unie a analýza obrazů sebe
sama a sousedů v pohraničních zemích, které
ještě před několika lety rozdělovala železná
opona. Pracovali jsme s využitím kvalitativních
metod sociálního výzkumu (diskursivní analýza a
etnografické metody). Podobnosti a rozdíly jsme
zkoumali na základě archivní práce, obsahové
analýzy médií a fotodokumentace. V druhé fázi
projektu jsme realizovali terénní šetření, a to
pomocí rozhovorů s představiteli třech generací
vybraných rodin. Tím jsme mohli poznat
mezigenerační specifika a posuny obrazů, které
respondenti mají o sobě sama a o sousedech.
Detailně jsme přitom analyzovali, jak se tyto
obrazy přenášejí z generace na generaci, jak se
proměňují, jak probíhá jejich transport a jaké
faktory působí na jejich proměnu. Respondenty
jsme vyzvali k vyprávění svých příběhů a zážitků
vždy pomocí určitého „triggeru“, většinou určité
ukázky z historie jejich regionu, nebo fotografie
zachycující nějakou významnou událost
v regionu.
Projekt probíhal na území bývalé železné
opony mezi východem a západem Evropy, tedy
také například na bývalé německo-německé
hranici. Výzkumy jsme prováděli v obcích, které
byly i přes svou geografickou blízkost v minulosti
několikrát rozděleny, které spojuje celá řada
událostí z historie a které i přes svou polohu
dnes vykazují velké rozdíly (v životní úrovni,
politické příslušnosti atd.).
Dochované obrazy hranice a lidí z její druhé
strany jsme konfrontovali s významem hranice
v kontextu žitého prostoru obyvatel těchto
regionů. Vycházeli jsme z hypotézy, že pokud si
respondenti jsou vědomi těchto obrazů a
událostí, které se staly na druhé straně hranice,
pak se mohou sami zasazovat o co nejlepší,
nejvíce harmonické soužití se sousedy. Náš
projekt tedy přispěl i k zajištění míru v Evropě.
Kromě mezigeneračních rozhovorů jsme se
dotazovali místních politiků (lokálních elit) na
současnou situaci v pohraničních regionech a
v obcích, na realizované a plánované
přeshraniční projekty posilující vzájemnou
spolupráci se sousedy atd. (INTERREG, PHARE
CBC).
25členný výzkumný tým se skládal
z pracovníků z devíti evropských zemí různého
disciplinárního zaměření. Všichni ovšem
zpracovávali cíle projektu a získaná data za
použití stejné metodiky. Na projektu se podíleli
univerzity Southampton (UK), Wolverhampton
(UK), Chemnitz (D), Klagenfurt (A), Triest (I) a
Bern (CH). Hlavní řešitelkou projektu byla prof.
Ulrike H. Meinhof, vedoucí Německých kulturních
studií na Univerzitě Southampton. Informace o
projektu je možné získat na internetové stránce
www.borderidentities.com.
Česko-německým pohraničím se zabývala
katedra germanistiky TU Chemnitz. Vědecký tým
pod vedením prof. Dr. Wernera Hollyho zkoumal
reflexi historie v rozhovorech a biografiích
v hraničních sousedských obcích Bärenstein-
Vejprty.
Stopy česko-německé historie
v biografických rozhovorech
Vztahy mezi Čechy a Němci pojí více než
tisícileté společné dějiny. Různé historické
události z těchto dávných let působí na
sousedské klima v mnoha ohledech dodnes.
Třebaže to nějak nevnímáme, tak ovlivňují nejen
pohled na souseda, ale i na sebe sama. Zároveň
se podílejí na utváření současného konfliktního,
nebo smiřovacího potenciálu. Právě z tohoto
důvodu jsme se vydali po stopách českoněmecké
historie (alespoň té části, která se
odehrála v posledních dvou staletích).
Během našeho výzkumu se ukázaly být
obzvláště významné tři historické události, které
jsou odlišně vnímány Čechy a Němci.
• Příchod nacistických vojsk na sudetská
území po mnichovské dohodě v říjnu 1938.
V případě Vejprt to bylo 5.10.1938 [Holly
2002]
• Útěk a vyhnání, vysídlení, transfer,
odsun v letech 1945/46 – tyto různé pojmy
nejsou pouze důkazem odlišného jazykového
nazývání tohoto procesu, nýbrž poukazují
sami o sobě na odlišné vnímání této
historické události [Holly 2005]
• Příchod vojsk „Varšavské smlouvy“
v říjnu 1968, který zažili na vlastní kůži také
obyvatelé Bärensteinu a Vejprt [Holly 2006]
Při vyhodnocování rozhovorů jsme se
zaměřovali zejména na to, jak se respondenti
snaží určitým tématům vyhýbat, potlačovat
jejich význam a jak se to projevuje v jejich
jazykovém projevu; dále nás zajímalo, jak
vnímají jejich vlastní okolí a skupiny jiné, jak o
nich hovoří atd. Naším dalším cílem bylo
8
vyzkoumat názory respondentů na různé
historické události a zjistit, z čeho se skládá
jejich historická identita.
Z výsledků výzkumů
Velmi nás při analýze výsledků překvapilo, že
více než deset let od politických převratů v
Československu a východním Německu jsou tato
politická a historická témata stále ještě velmi
tabuizována. Zatímco na saské straně, tedy
v Bärensteinu, se v komunikativní paměti
nejstarší generace, která všechny tři výše
uvedené historické události zažila, objevují
vzpomínky a zmínky o „příchodu Hitlera“ v roce
1938 a alespoň politicky angažované osoby
dokáží hovořit o útěku a vyhnání, je situace na
české straně zcela jiná. Z našich výzkumů
vyplývá distancování se od těchto historických
událostí, a to u všech generací. Za zmínku zcela
jistě stojí ne příliš pozitivní zjištění o tom, jak
fatálně málo ví o těchto historických událostech
nejmladší generace na obou stranách hranice.
Zde můžeme hovořit o kolektivním nevědomí.
Přitom je na místě se domnívat, že historické
události jako například události z roku 1938,
nebo okolnosti útěku a vyhnání by již po více
než deseti letech od politického převratu měly
být dostatečně reflektovány v hodinách dějepisu.
Ponechávám přitom stranou odpověď na otázku,
zda zjištěná neznalost souvisí spíše s nezájmem
žáků o historii, nebo zda zde svou roli hrají
učební plány případně nedostatečné
tematizování těchto událostí v hodinách
dějepisu. Závěrem můžeme konstatovat, že o
historických událostech je možné vést diskusi
pouze v tom případě, pokud diskutující strany
znají historická fakta. Nejmladší generace žijící
dnes v pohraničí by v tomto ohledu měla mít
nejlepší možnost dozvědět se od svých starších
příbuzných z první ruky o událostech, které šly
česko-saskou hranicí. Tento transport se ovšem
často nedaří. Svou roli zde sehrává zcela jistě i
politika tabuizování prováděná po desetiletí
komunistickým Československem a Německou
demokratickou republikou.
Ilona Scherm, Technická univerzita Chemnitz
scherm@hrz.tu-chemnitz.de
Literatura
Holly, W. 2002. Traces of German-Czech History in
Biographical Interviews at the Border: Constructions of
Identities and the Year 1938 in Bärenstein-Vejprty. in
Living (with) Borders. Identity Discourses on EastWest
Borders in Europe. Edited by Ulrike H. Meinhof.
Aldershot: Ashgate, 95-118.
Holly, W. 2005. „Mit nischt“ Zur Semantik von
‚Vertreibung‘ in biographischen Interviews an der
deutsch-tschechischen Grenze zwischen Sachsen und
Böhmen. in Alles wird gut. Beiträge des finnischen
Germanistentreffens 2001 in Turku/Åbo, Finnland.
Edited by Dagmar Neuendorff; Henrik Nikula ;Verena
Möller. Frankfurt am Main: Lang, 55-83.
Holly, W.; Scherm, I. 2006. „Halt lieber die
Gusche“. Der Einmarsch in die ČSSR 1968 in der
Erinnerung sächsischer Grenzbewohner. In: Deutsche
Sprache nach der Wende. Themenheft ZfAL, Heft 45.
Edited by Ulla Fix. Frankfurt/Main 2006, S. 53-72.
»
Obraz sjednocujícího se Německa v Mladé
frontě Dnes
Klíčová slova: historie, pohraničí, regiony,
veřejné mínění
Předkládaný článek je součástí širšího výzkumu
obrazu Němců v českém tisku (MfD, LN a Právo)
v době znovusjednocení Německa, který bude
dokončen v průběhu roku 2007 jako disertace na
Technické univerzitě v Chemnitz. Ze širokého
spektra možností analýz novinových článků byla
zvolena obsahová analýza a rozbor karikatur,
které se k danému tématu hojně vyskytují.
MfD byla vybrána jakožto nejčtenější
celostátní seriózní deník. Rešerše byla
prováděna od 07/1989 až do 12/1990, tedy
v přelomové fázi českých a německých dějin.
Novinové články byly vyhledávány
z archivovaných vydání, jelikož zpracovávané
časové období není k dispozici v elektronické
podobě. Tematicky je rešerše ohraničena na
jedné straně útěky občanů NDR na
velvyslanectví SRN a na straně druhé prvními
celoněmeckými volbami. Sledovány byly
především politické události v evropském
s světovém kontextu.
Celkem bylo ve zkoumaném časovém období
v MfD nalezeno 478 článků, které lze tematicky
rozdělit do pěti základních skupin: vývoj v NDR
(ve východní části Německa po sjednocení),
vztahy mezi NDR a SRN, diplomatická jednání,
vztahy obou německých států k Československu
a ekonomické aspekty sjednocení. Zde je však
třeba upozornit na četný výskyt prolínání témat.
Každé základní téma bylo dále rozčleněno do
několika (4-5) podtémat. Celkový počet
novinových článků v MfD k sjednocení Německa
je překvapivě vysoký, a to i v porovnání s jinými
denníky např. s LN, v kterých jich vyšlo
k tomuto tématu přibližně o třetinu méně.
Největší pozornost byla jednoznačně
věnována vztahům mezi NDR a SRN. Nejčastěji
se v rámci tohoto tématu psalo o útěku občanů
NDR na západoněmecká velvyslanectví a o první
fázi sjednocení obou německých států, která se
týkala převážně diskusí o tempu a intenzitě
sjednocování. Naopak nejméně se vyskytují
články o ekonomických aspektech sjednocení a
to v evropském kontextu. Téměř detailně se
však psalo o přípravě a ratifikaci tzv. německoněmecké
smlouvy, která zaváděla v platnost
měnovou, hospodářskou a sociální unii a byla
nevratným a zásadním krokem při sjednocování
Německa.
Dále následuje krátký komentář k jednomu
z hlavních témat: vztah obou německých států
k Československu. Tomuto tématu věnuje MfD
poměrně málo pozornosti, což je překvapivé a
bude to ještě cílem dalších obsahových analýz.
Z publikovaných článků se jich většina více či
méně týká česko-německé minulosti, některé se
věcně zabývají budoucím vývojem vzájemných
vztahů. Nenajdeme zde úvahy či podrobné
analýzy o možném budoucím postavení
9
Československa vedle sjednoceného Německa
ani s tím spojené perspektivy nových vztahů či
možných obav. A pokud ano, je tato tematika
jednoznačně spojena s postavou Václava Havla a
jeho návštěvami a projevy v zahraničí. V LN je
tato problematika naopak často zastoupena, a to
ve spojitosti s Jiřím Dienstbierem a jeho Sněním
o Evropě. To samé lze de facto konstatovat i o
československých postojích a názorech na
samotný proces sjednocování Německa a jeho
budoucí roli a vliv v Evropě.
V MfD se nejvíce vyskytují články o porovnání
českých a německých poměrů, z kterých vyplývá
velká asymetrie mezi oběma sousedními
zeměmi. SRN je často prezentována jako
československý vzor, který by mělo
Československo následovat, pokud chce vstoupit
do Evropy jako plnohodnotný člen.
Poměrně hojně se píše o sudetoněmecké
problematice, o počátcích diskuse české a
německé resp. bavorské strany o poválečném
vývoji, potřebě omluvy a odpuštění. Tyto články
předznamenávají svým politizováním, obsahem
a celkovým zaměřením budoucí dlouhotrvající
neporozumění v česko-německém dialogu. Často
se k česko-německým vztahům vyjadřují i
známé osobnosti jako např. kardinál Tomášek či
Miloš Forman.
Historický podtext mají i často zmiňované
státní návštěvy vrcholných politiků. Největší
pozornost si zasloužila nejen první státní
návštěva V. Havla v roli prezidenta do NDR a
SRN, ale i symbolická návštěva Prahy R. von
Weizäckra v den 51. výročí vyhlášení
protektorátu Čechy a Morava. Články zabývající
se přímo historickými tématy se týkají nejčastěji
odezvy na omluvu NDR za účast na potlačení
Pražského jara i za utrpení druhé světové války.
Ve velmi malé míře se vyskytují články o
vzájemném obchodu, které se týkají převážně
poklesu vývozu československého zboží do NDR
a s tím spojenými ekonomickými problémy.
Je zajímavé, že na rozdíl od jiných témat není
v článcích o česko-německých vztazích prakticky
vůbec zmiňována postava spolkového kancléře
Helmuta Kohla. V této souvislosti se spíše
objevují jména spolkového prezidenta Richarda
Weizäckra a ministra zahraničí Hanse-Dietricha
Genschra.
V článcích MfD o česko-německých vztazích
nenalezneme přes jejich častou spojitost
s historií žádné výrazné obavy ze silného
sjednoceného Německa ani negativní stereotypy.
To je zřetelné také např. v porovnání s polskoněmeckými
vztahy a diskusí o garanci hranice na
Odře a Nise.
Hana Kočandrlová, Technická univerzita
Chemnitz
hana_kocandrlova@hotmail.com
»
Vzpomínky na minulost aneb sociologie
paměti
Klíčová slova: historie, politika, veřejné mínění
Řada sociologů si už na úsvitu 90. let všimla
rozporu mezi tzv. socialistickou mentalitou a
svobodným duchem liberální demokracie a tržní
ekonomiky. Více svobody (zvláště v ekonomické
oblasti) způsobilo méně rovnosti ve výsledcích,
více osobního rizika a odpovědnosti za vlastní
osud a složitější výběr. Také v české společnosti,
podobně jako v ostatních tranzitivních zemích,
byl jen několik let po listopadu patrný posun od
vnímání a hodnocení systémové transformace
z hlediska hodnot (tzn. že něco je hodnoceno
jako „správné“) k vnímání a hodnocení
z hlediska zájmů (jako „výhodnější pro mě a pro
lidi jako já“).
Legitimita režimu založeného na svobodných
volbách brzy přestala kompenzovat v očích
veřejného mínění tíživé sociální dopady; začal
být pociťován kontrast mezi (souběžnými)
procesy, politickým a ekonomickým přechodem,
mezi rychlostí demokratizace a pomalostí
zavádění prosperujícího a účinného tržního
hospodářství. Došlo k určité erozi všeobecně
rozšířené důvěry v lepší budoucnost, k
podlomení „transformačního entuziasmu“
připisovaného radikálním reformám a politickým
elitám, které budovaly svůj profil na jejich
zavádění.
Program ekonomické transformace začal
ohrožovat nejen základní životní zájmy určitých
skupin, ale i jejich samotnou existenci
(zaměstnanci státních podniků, družstevníci
atd.). Vytvořil autentickou hrozbu pro životní
úroveň mnoha domácností, a to i těch částí
společnosti, které se s komunistickým režimem
(přinejmenším) nijak výrazně neidentifikovali.
Ona „socialistická mentalita“ tak zůstala
výrazně zakořeněná v primárních skupinách,
zvláště pak v segmentech společnosti, které se
potýkají s ekonomickými těžkostmi a nejsou s to
přijmout novou strategii kompatibilní s tržním
prostředím. Některé skupinové zájmy –
odvozené od vnímání životní úrovně, sociálního
zabezpečení skupiny, pozice ve statusové
hierarchii atd. – zůstaly definovány vzorci
starého systému, jeho institucí a příznačné
etatistické sociální struktury, a v prostředí
radikální systémové změny vytvořily přirozenou
sociální základnu politických formací, které
zachování starého systému nebo jeho částí
obhajují (zejména státem řízenou ekonomiku).
Pro celou řadu nemalých společenských skupin,
zvláště lidi s nižším vzděláním a následně s nižší
možností uplatnění na trhu práce, znamenaly
důsledky reforem existenční (a koneckonců i
existenciální) úzkost a, slovy polského sociologa
Wnuka-Lipińského, „nesnesitelné břemeno, které
vytváří tužby vzdát se svobody, aby znovu
získali pocit bezpečí a redukovali nejistoty zítřka,
které jsou imanentní součástí svobody“.
10
To vše vyvolalo nostalgické vzpomínky na
„staré dobré časy“, cosi na způsob svérázného
komunistického revivalu. Legitimizační strategie
české demokracie se však výrazně opírala o
odmítnutí komunistické minulosti jako celku,
přičemž jistým paradoxem se stala legální
existence politického subjektu s rodokmenem v
totalitní státostraně. KSČM představuje
specifickou metamorfózu komunistické
mašinérie, její modifikovaná ideologie nicméně
opatruje kontinuitu komunistického dědictví a
k mobilizaci voličů používá třídně zabarvené
autoritářské, sociálně populistické a
etnonacionalistické strategie. Navíc jde (nejen)
ve středoevropském regionu o jisté unikum - v
žádné z postkomunistických zemí nehraje
komunistická (z komunistické strany vzešlá) a
zároveň jen málo transformovaná strana
analogickou úlohu ve stranickém systému, v
žádné z nich nemá tak vysokou voličskou
podporu.
Dějinná fikce radikálního odtržení se od
komunistického režimu také nachází jen malou
oporu v české společnosti, která v sobě chová
nejrůznější podoby historické paměti, odvíjející
se od plurality politických a sociálních identit.
Kromě toho se po roce 1989 také Češi stali
součástí celosvětového fenoménu, který
soudobá historiografie trefně označuje jako
„konjunkturu memorialismu“, to jest procesu
vedoucího v posledních desetiletích k
bezprecedentní demokratizaci a autonomizaci
nejrůznějších forem laicky vytvářené historické
paměti ve společnosti a ke ztrátě výlučného
postavení historiografie jako jediné oprávněné
vykladačky dějin.
V této souvislosti přineslo pozoruhodné
výsledky šetření Centra pro výzkum veřejného
mínění SOÚ AV ČR, v.v.i. z října 2006, ve
kterém byly mimo jiné zjišťovány názory
obyvatelstva na společenské poměry dnes a
před rokem 1989.
U otázky týkající se srovnání současných
poměrů a poměrů před listopadem 1989 se
respondenti dělí do tří základních skupin: první
tvoří 33,1 % dotázaných, kteří považují dnešní
období za lepší, druhá část čítající 31,4 %
nepovažuje zlepšení či zhoršení za přesně
určitelné. Třetí část dotázaných (13,1 %) je toho
názoru, že před rokem 1989 byly v české
společnosti poměry lepší, než jsou nyní
(problematika se podle názoru dotázaných
netýká celých 12,6 % z nich). Poměry lepší před
listopadem 1989 uvádějí častěji lidé starší
šedesáti let, lidé ekonomicky neaktivní, zejména
důchodci, dále lidé se špatnou životní úrovní,
nízkými příjmy a voliči KSČM. Opačný názor,
tedy že poměry jsou lepší v dnešní době, častěji
deklarují lidé ve věku 30-44 let, lidé ekonomicky
aktivní, zejména osoby samostatně výdělečně
činné a vedoucí zaměstnanci, lidé se
středoškolským vzděláním s maturitou, lidé s
vysokoškolským vzděláním, lidé s vyššími
příjmy, lidé s dobrou životní úrovní a voliči ODS.
V další otázce oslovení srovnávali svůj dnešní
život se situací před listopadem 1989 ve
vybraných oblastech. Ve většině sledovaných
oblastí se dotazovaní přiklánějí k názoru, že
dnešní život je v porovnání se situací před
listopadem 1989 lepší. K nejvýraznějšímu
zlepšení došlo podle české společnosti
v možnosti cestovat (66,5 % zlepšení : 5,2 %
zhoršení), v přístupu k informacím (64,2 %
zlepšení : 2,9 % zhoršení), v možnosti svobodně
žít (55,4 % zlepšení : 2,5 % zhoršení) a
v možnosti říkat své názory (53,6 % zlepšení :
6,8 % zhoršení). Pozitivní hodnocení také
převládá v možnosti přístupu ke kultuře (38,6 %
zlepšení : 15,6 % zhoršení), v celkovém pojetí
života (36,0 % zlepšení : 18,6 % zhoršení),
v životní úrovni (34,9 % zlepšení : 30,8 %
zhoršení), v osobní pohodě (34,5 % zlepšení :
17,7 % zhoršení), v soukromém životě (34,2 %
zlepšení : 12,3 % zhoršení), v dění v místě
bydliště (27,4 % zlepšení : 9,3 % zhoršení) a
v politickém životě v zemi (21,2 % zlepšení :
13,7 % zhoršení). Naopak podle dotázaných
došlo ke zhoršení v oblastech: pocit sociálních
jistot (10,7 % zlepšení : 51,0 % zhoršení), pocit
bezpečí (14,2 % zlepšení : 48,0 % zhoršení),
zabezpečení ve stáří (11,1 % zlepšení : 44,3 %
zhoršení) a v pracovním uplatnění (22,5 %
zlepšení : 28,6 % zhoršení).
Tato a podobná zjištění mohou ilustrovat
fakt, že přinejmenším z perspektivy
individuálních osudů „nic není černobílé“. Lidé
jsou zkrátka komplikované bytosti, jsou to
nejednoznačná stvoření pohybující se v
nejednoznačných okolnostech a
časoprostorových souřadnicích. Pro člověka
může být někdy těžké odlišit otázku na povahu
režimu a podobu jeho vlastního života v tomto
režimu, obecné od partikulárního. Mnozí tak
současnost projektují do minulosti – a naopak. I
v dobách komunismu lidé „nějak žili“, měli
důvody být alespoň někdy - třeba i často šťastní.
Nemuselo ale vždycky jít jenom o nějaké
privátní radosti v celospolečenském marasmu,
hranice mezi osobním a veřejným koneckonců
nemusí být vždy zřetelně vymezená. Paměť či
reflexe minulosti je zkrátka vždy tak trochu
odleskem aktuálního bytí.
Daniel Kunštát, Sociologický ústav AV ČR
Daniel.Kunstat@soc.cas.cz
»
11
«Recenze»
Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve
státech střední Evropy
Vyrovnání se s komunistickou minulostí ve
státech střední Evropy. Sborník příspěvků
středoevropských ústavních soudů. Praha 2003,
Linde. ISBN: není
Sborník „Vyrovnání se s komunistickou minulostí
ve státech střední Evropy“ je významným
příspěvkem do politicko-právního diskursu o
postojích veřejnosti vůči komunismu. Přispěli do
něj ústavní soudci např. z ČR, Slovenska,
Polska, Slovinska nebo Maďarska.
Základní informace o českém právním
vyrovnáváním se s minulostí předkládá bývalý
ústavní soudce Vladimír Klokočka. Podle něj
učinila česká polistopadová politická špička
velkou chybu tím, že „nepojmenovala zlo“ (s. 7).
Pojem sametová revoluce proto považuje za
„dezorientující“ (s. 7), neboť politici i celá
společnost projevili vyšší míru tolerance vůči
stoupencům komunismu, čímž poskytli větší
prostor pro přehodnocení jejich postojů a pro
jejich „adaptaci“ na nový režim. Toto jejich
včlenění do společnosti proběhlo podle Klokočky
bez větších potíží, a to i přesto, že v říjnu 1991
byl schválen lustrační zákon.
Další významnou chybou podle Klokočky,
který byl ústavním soudcem od roku 1993 do
roku 2003, bylo, že se nepodařilo okamžitými
zásahy zajistit státní majetek před jeho
„rozplýváním a rozkrádáním“ (s. 7). To byl
přitom v českém prostředí, v němž stát
koncentroval majetek v podstatně větší míře než
např. v Maďarsku nebo Polsku, zcela mimořádný
úkol.
Prvním zásadním krokem k českému
právnímu vyrovnání se s komunistickou
minulostí se pro Klokočku stal zákon 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, a
to proto, že komunistický režim je v něm
označen za „zločinný, nelegitimní a
zavrženíhodný“. Dále jsou v něm uvedeny
způsoby, rozsah a obsah represí režimu, který je
chápan jako nástroj moci a útlaku. Význam
zákona tkví dále v tom, že stanovil promlčecí
lhůty trestných činů.
Klokočka poukázal ve svém příspěvku také na
další komplikace, které brzdily či v mnoha
ohledech bránily „pojmenování zla“. Z nichž za
stěžejní považuje skutečnost, že právní aparát
tvořili i v období po roce 1989 soudci „starého
režimu“. Bývalí členové komunistické strany
tvořili ještě několik let od pádu režimu více než
polovinu obecních soudců.
V českém právním prostředí v období
politického převratu na sebe narážely dvě
koncepce. Podle první měla být zajištěna co
největší právní kontinuita, měla by tedy být
převzata podstatná část starého právního
systému. Naproti tomu se ovšem přirozeně
ozvali ti, kteří „si uvědomovali, že se totalitní
režim choval absolutisticky všude tam, kde
dodržení vlastního práva pokládal za politicky
nepřijatelné“ (s. 9). Tato skupina požadovala
důsledné prosazení právního státu. Za vzor si
přitom určili předválečný právní pozitivismus.
Polistopadová doba se pak vyznačovala
střídavými vítězstvími těchto táborů.
Klokočka se pozastavuje nad skutečností, že
z řady příčin neuspěly pokusy o trestní stíhání
osob, jež se podílely na zločinech komunismu.
Neúspěšné bylo zejména stíhání nejvyšších
představitelů komunistického režimu (Jakeš,
Lenárt, Štrougal). Do 1.4. 2003 bylo odsouzeno
celkem 15 osob, přičemž 7 k nepodmíněným
trestům od 1,5 roku do 5 let. Jak konstatuje
Klokočka, je tato bilance vzhledem k rozsahu
zločinného počínání komunistického režimu
žalostná, pokud tedy uvážíme, že počet
odsouzených osob z politických důvodů během
komunistického režimu odhaduje Úřad pro
dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu
na 280 000. 234 osob bylo popraveno, nejméně
300 zemřelo ve vyšetřovací vazbě, 176 bylo
zastřeleno na státních hranicích při útěku a 88
zahynulo v drátech napájených elektrikou.
Klokočka ve svém příspěvku také místy
komentuje současnou politickou scénu. Podle něj
se v důsledku komunistického režimu ve
společnosti utvořila averze vůči politickému
stranictví, což se projevuje „chatrnou členskou
základnou“ a nedostatečně ideologicky
vyprofilovanými politickými stranami.
Také další příspěvky poskytují přehled
přístupů ke komunistické minulosti. Zajímavý je
například pohled na vyrovnání se s minulostí od
pracovníků Ústavního soudu SRN Christopha
Krehla a Johannese Möllera. Podle nich se
očekávání obyvatelstva nových spolkových zemí,
že osoby odpovědné za čtyřicet let bezpráví a
útlaku budou povolány ke spravedlivosti,
vyplnilo jen zčásti. V době po sjednocení
Německa bylo sice zahájeno více než 65 000
přípravných řízení a bylo podáno více než 1 100
obžalob, přesto se ovšem ukázalo jako
komplikované dokázat vinu.
Lukáš Novotný, Sociologický ústav AV ČR
Lukas.Novotny@soc.cas.cz
»
12
« Vydává Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., dne 1. 4. 2007 » « Šéfredaktorka: Marta Kolářová »
« Redakční rada: Daniel Čermák, Iva Chludilová, Yana Leontiyeva, Hana Maříková, Lukáš Novotný, Petra
Rakušanová, Natalie Simonová, Eva Soukupová, Petr Sunega » « Technická redaktorka: Anna Gabrielová
» « Adresa: SOCIOweb, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Jilská 1, 110 00 Praha 1, tel./fax:
+420 222 221 662, e-mail: socioweb@soc.cas.cz » « ISSN 1214-1720 »
« © Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha »