4 4 6
45=
Ó kaká odiva sta sě, Jezu Kriste, nad tvú | ladú, jež bieše v rozkoši z mladú u Kosta, mocného krále,
227r>   jedinká ve cti i v chvále
u své matky cné vzchována, kdež ni bolest, ani rána na ni nikdy nepovstala, ani úraza kdy znala;
2280   než jak slušie býti dceři, jež jest occi i materi jedinú, jsúc při bohatství: takež ona u postatství jměla země, hrady, města.
2285   Ó Jezu, kak tvá nevěsta truchle stáše obnažena dle tvého slavného jména, jakž sľúbila bieše tobě, mimo tě nechtieci sobě
2290   voliti jiného chotě.
Proto těžké muky pro tě míle i pokorně trpěla, neb ty sluhy jejie těla měkkosti nelitováchu,
2295   v tu žádúcí kóži prachu biči ze všeho ramene, jakž od každého pramene stanieše sě v|láščie škoda i nejednaká nehoda
23oo   na jejiem čistúciem těle.
Toť tu dle svého přietele z šesti barev čistá mesla u věrnéj milosti nesla, jakož věrná milá svého 2305   nositi j má dle milého.
184
45*
První barvu nesla v spěchu,
ež tě líčci, ješto ktviechu
u biele i v červenosti,
tě sě obě v téj žalosti 23io   změnivše, však krve nezbyvše,
ale krásu svú pokryvše,
zelenásta pravým studem,
ež před tiem pohanským bludem
stáše obnažena j súci. 2315   TJ pravé milosti vrúci,
spenši svoji ruce k sobě,
zatvořivši oči obě,
hlavu schýlivši, sě tiši.
Nad níž ti pohani liší 2320   divoké bitie tvořiechu,
od nichžto ran sě nořiechu
blesky z jejie očí jasnú j
v horkých krópkách, čilú nečasnú,
přes tě líčci dle bolesti. 2325   Druhú barvu bez všiej pěsti
nesla dle jiných nadějí.
Ba, kteréj jest kdy mileji
byl který chot než té drahé,
ež jejie bělúcie nahé 2330   tělo před pohanstvem stkvieše,
na němžto črvená ktvieše
barva ot jejie krve svaté,
kterú ty panoše klaté
zkropichu tu bělost stkvúcí? 2335   Mezi tiem pak mnohú ktvúcí
róži bieše toho časa
znáti z kuože i od masa,
jakž jě udice zahnavše,
mnohé od kostí vydravše 2340   ostavily biechu svrchu:
ty pak zmrtvěvše na vrchu
185
46«-
2345
2350
2355
2360
2365
46>>
2370
2375
186
črnáchu sě bolestivě.
Pátú barvu žalostivě
nesla dle ustavičnosti
svému choti vše k libosti
jako jistá věrná sluha.
Nejedna batožná duha,
bolest jí k srdečku vzdřehši,
pod koží krví naběhši,
modráše sě, stezku stáhši,
mezi rány sě rozpřáhši,
kadyž mukař bičem mieril.
Nesnad bych již tomu věřil,
by nynie která bez omyla
tak věrnéj milosti byla
a svému choti tak přála,
by proň jednej ráně stála,
ješto svatá Kateřina,
rozkošná dci materina,
mnoho set na sobě jměla.
V šestú barvu bieše dospěla,
by sě oděla v též časy,
v něž jejie žádúcie vlasy
tu také trpiechu za to,
jěž sě dráže než vše zlato
stkviechu, což | ho jest na světě.
Ty sě v žalostivé přietě
chvějiechu po jejie pleci,
a kdež ti bičové mecí,
mezi ně sě zapletiechu,
tu jě i s pltí vytrhniechu;
pak zvezením jdúce zase
ostaniechu jí u mase,
v němž sě skrze krev bleskniechu.
Tak sě ty barvy leskniechu
všecko druha přémo druže,
zde u mase, onde v duze,
2380
2385
47
2390
2395
2400
2405
4 7b
2410
biele, črně i zeleně,
modře, žlutě i črveně,
každá v svéj vlastnej postatě.
Ach, toť milost tu bohatě bieše stany všě rozbila, ež ta panna Bohu milá muože strpěti to bitie! Drahé Izaldy napitie bieše jí dřieve zavdáno, když ve snách by dokonáno jejie sľúbe|nie s Tristranem, jenž jest nade vší věcí pánem, mimoňž mocnejšieho nenie. Ducha svatého rozžženie v jejie srdečku hořieše. Protož, kakž hořce nořieše slzy z svú jasnú očicí, však tú muků i tú čticí jejie srdečko v ten čásek nerozpáči sě za vlásek, jedno ež vzdycháše k Bohu.
A když ty panoše mnohú muku bitím jiej vydachu, jidú před ciesaře v strachu řkúc mu: „Co nem kážeš ješče?" Maxencovi sě zatešče; svých rukávov vzhuoru vsúče i káza ji vésti rúče v jeden žalář velmi temný; a ten bieše tak tajemný, . jakž veň jiného nikoho nev|sadiechu, jedno toho, jenž sě skutkem tak potratil, jakž mnie proto život platil.
187