L 8 Kapitola 1 O překladu obecně 19 Opačným extrémem (protikladným k doslovnému překladu) je překlad nadmíru volný (unduly free translation). Takový překlad není přijatelný z mnoha důvodů, uveďme alespoň ty nejzávažnější: často se přidávají informace, které originální text vůbec neobsahuje ani nenaznačuje implicitně, pozměňuje se význam výchozího textu, dochází ke zkreslování např. historických fakt nebo kulturního rámce výchozího textu, dochází k neodůvodněné naturalizaci výchozího textu, překlad často deformuje originál i z hlediska stylistického. Přemrštěný důraz je položen na reakci adresáta, ale význam přitom nemusí odpovídat původnímu významu, jak je vyjádřen ve výchozím jazyce. Z dnešního hlediska je jako překlad takový „převod" neakceptovatelný. Názory na to, který přístup je nejsprávnější, se ovšem v průběhu staletí měnily (srov. např. Lefevere 1992 - uvedená kniha je sbírkou názorů osobností od 1. století př. n. 1. až do poloviny 20. století). Dnes musí překlad splňovat tři základní požadavky - přesnost (ve smyslu shody propozičního významu), jasnost (ve smyslu jednoznačnosti významu a srozumitelnosti) a přirozenost (ve smyslu volby formálního ztvárnění odpovídajícího charakteru cílového jazyka). Velmi zjednodušeně lze říci, že odborný text snáze „unese" doslovný překlad (tj. dle výše uvedeného překlad „nepřirozený"), který bude důsledně respektovat propoziční význam a jeho jednoznačný výklad, než opačný extrém - volný překlad, který bude sice tzv. přirozený, ale bude velmi volně zacházet s informací jako takovou (ve smyslu přidávání, ale i ubírání, výsledkem je vždy translation loss). Naopak dílo krásné literatury musí nutně doslovný překlad odmítnout, protože jako dílo plnící informativní a současně (a někdy zejména) estetickou funkci nutně věnuje velkou pozornost formě. V tomto případě spíše odpustíme menší zkreslení informace, protože dílo krásné literatury nemá výlučně informativní poslání - kognitivní funkci, tato funkce bývá velmi často sekundární. Spíše akceptujeme adaptaci obsahu, pokud tato nadmíru nepříznivě neovlivní význam díla, než strnulost formy. 1.3 Tradiční překladatelské postupy Překladatelský proces používá různých metod, cest, postupů i různých pojmenování těchto metod, i když v podstatě všechny směřují k řešení stejného problému, kterým jsme se zabývali až dosud. Pro tyto rozmanité překladatelské operace dřívější teoretikové překladu jako Fjo-dorov, Levý, Catford aj. nepoužívali vždy přesných rozlišujících tei minu n iin/.ývali je většinou obecně změnami nebo postupy. Současní - li klcrí se třeba jen okrajově zabývali překladatelskou proble-1 li mi (1'oldauf, Bareš aj.) , vycházeli z valné části, i když s jistými |||ii •■ .mu a kritikou, z ne již nej novějšího srovnání stylistiky francouz- i.......h. ke od kanadských autorů Vinaye a Darbelneta. Používali .......n jejich sedmi základních postupů, jimiž se řeší nedostatek pří- III In . k\ iviilentu v CJ. Těchto sedm základních postupů od nejjedno-llll lim po nejsložitější zahrnuje: I I run ukripci (přepis více či méně adaptovaný úzu cílového ja-kii; je však třeba brát v úvahu i transliteraci, tj. přepis jinou iilničilou, při níž dochází k zvukovému zkreslení; typické je to pro přepis čínských aj. jmen, např. Mao-tse-tung se mění z /mawd-BUtíg/ na /mawtsetung/), • kalk, tj. doslovný překlad (potflower:hrnková květina), i Hubstituci, tj. nahrazení jednoho jazykového prostředku jiným, ť, ivalentním (např. substantiva osobním zájmenem a obráceně i|hii|.). Substituce se podle Daneše opírá o skutečnost, že cokoli může být nakonec pojmenováno jakkoli, jde o pojmenování téhož nižným způsobem. V případě užití čistého synonyma nepřibývá další informace. Jestliže přibývá informace navíc, výpověď je po-lUnuta kupředu, ekvivalent má relativně vyšší stupeň komunika-11\ niho dynamismu. Volba ekvivalentu je motivována sémantickým obsahem předcházející výpovědi; I inmspozici, tj. nutné gramatické změny v důsledku odlišného l.i/.ykového systému, I modulaci, tj. změnu hlediska (např. elbow of the pipe: koleno potrubí), i. ekvivalenci, což považujeme za nepříliš vhodně zvolený termín pro použití stylistických a strukturních prostředků odlišných od i11 iginálu např. v oblasti expresivity (my sweet girl: děvenka), ale i idiomů, přísloví. Nejde zde o ekvivalenci ve smyslu běžně užívaném. V adaptaci, tj. substituci situace popsané v originále jinou adekvátní situací, např. neexistuje-li v CJ ekvivalent slovní hříčky ri pokud situace ve výchozí kultuře neexistuje v kultuře cílového jazyka. 20 Kapitola 1 O překladu obecně 21 Zmíněná publikace vyšla již v roce 1958, ale revidované vydání (anglicky) roku 1995 a výtah v roce 2000. V jejich novém pojetí je. prvním posunem (shift) borrowing - výpůjčka, převzatý výraz jako (pe-restrojka, pétanque) a třetím literal translation - přímý, doslovný překlad; nejobvyklejší je u jazyků téže typologické skupiny a kultury. U transpozice připojuje změnu slovního druhu beze změny významu; může být obligatórni nebo fakultativní. Je to snad nejobvyklejší změna struktury a týká se především změny slovesa na substantivum a ad-verbia na sloveso. U modulace - sémantické změny hlediska - se opět připomíná, že může být obligatórni nebo fakultativní (it is not dif-ficult:je to snadné). Oprávněná je hlavně tam, kde by byť gramaticky správný překlad zněl těžkopádně. Transpozice podle autorů ukazuje jen na velmi dobré zvládnutí cílového jazyka, kdežto modulaceje zkušební kámen dobrého překladatele. Týká se změny absťŕäkla na konkrétum, příčiny na důsledek, části na celek, části na jinou část, negace opozita, prostoru na čas, změny symbolu, metafor aj. Daneš u takových vztahů hovoří o sémantické spojitosti, kontiguitě. Uvedené kategorie se týkají lexika, syntaxe a výpovědi, ale i (podle vydání z roku 2000) pořádku slov a tematické struktury, konektorů, discourse markers (however, first), deixe a interpunkce. Americký teoretik Vázquez-Ayora kromě transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace zavádí pojmy amplifikace (rozšíření textu), explicitace (přidání vysvětlující informace), vynechání a kompenzace. Jiný americký teoretik lingvistiky překladu Malone používá termínů divergence (you:ty/vy), konvergence (ty/vy :you), redukce (Here I am:Zde), kondenzace (s modrým hřbetem: blue-backed), difúze (tongue-heavy: mít těžký jazyk), reordering - přestavba (změna pořádku slov). Jak už bylo zmíněno, američtí lingvisté Nida a Bolinger stejně jako ruští autoři Revzin a Rozencvejg nebo Gak a Recker nezůstávají jen u těchto operací a snaží se v překladatelských postupech využít do značné míry teoretického aparátu generativní gramatiky a složkové analýzy lexika. Jdou tedy hlouběji do skladby významu a snaží sc postihnout pohyb významových složek při transferu z jednoho jazyka, do druhého. Nida se domnívá, že vzhledem k tomu, že mezi povrchovými strukturami dvou různých jazyků neexistují jednoznačné vztahy, je třeba povrchovou strukturu VJ analyzovat metodou zpětných transformací, pak nalézt v CJ odpovídající ekvivalent a přímou transformací jej převést do povrchové struktury CJ. i hovoří o pěti případech, v nichž nastávají problémy s vytvo-i i.......k vivalentu: H) vi VJ nejsou vyjádřeny informace, které jsou v CJ nutné (re-. ni i ii: vstup do atmosféry), i......ilitické prvky v textu VJ nejsou rozlišeny, ale v textu CJ li>, lišeny být musí (stín:shade/shadow), ■ i nili nníitce, které jsou v CJ nutné, jsou ve VJ víceznačné I /atv : rychlost/množství), WVjUt)Im£^ľ i|| mil n mace ve VJ jsou implicitní, ale v CJ musí být explicitní [solid tate physícs:fyzika pevných látek), plicitní informace VJ musí být do CJ přeformulovány (diplo-niananý lékař: qualified medical practitioner). ľľotožc v každém jazyce existuje několik variant se stylistickými i. .hl\ musí překladatel při tzv. restrukturaci textu počítat i se i IImIíi kviii omezením. lili 11 lingvisté mimo to rozpracovávají starší postupy také tím, že I i li nji piipady transkripce a transliterace, překlad vysvětlující a při-lh n, řešení dočasná a stálá, místo střechových pojmů terminologii \ Inaye a Darbelneta používají jejich různých specifických typů, ||i)li i konkretizace, generalizace, záměny důsledku a, příčiny, antony- ......I.....penzace. Překladatelské postupy nazývaj^raras/ormacemt ,i.i h mm čtyři základní typy: 1) přestavbu větné struktury, 2) modifi-i,,. (i lexikální a gramatické, 3) přidávání a 4) vynechávání (Barchuda-ř(>V). I . 11•. .-i Hecker se zaměřují na logické vztahy mezi pojmy, člení nikoliv i i iImimc, ale korespondence, které zahrnují: I analogie, tj. volbu jednoho z možných synonym, | Konkretizaci nediferencovaných a abstraktních pojmů, l logické rozvinutí pojmu, i .Mii.mymický překlad (viz dále). 22 Kapitola 1 O překladu obecně 23 Prvořadou důležitost připisují analýze sémantické struktury výpovědi a slov jako jejích složek. Základem je soubor sémů - sémém nebo sémantém, reprezentovaný v lexikální rovině lexémem a odpovídající prvku situace. Je uspořádán hierarchicky, zahrnuje archisémy, tj. společné sémy obecného významu, a diferenční sémy specifické (slovesa go :jít obsahují archisém pohybu z místa A, ale překladový protějšek v češtině ještě navíc diferenční sém prostředku realizace pohybu). Tentýž prvek reality může mít v jazyce různá označení z různých aspektů, takže sémantém může být tvořen spojením různých sémů. Přesun od jedné sémantické struktury k jiné označuje Gak jako sémantickou transformaci analogicky podle přesunu mezi gramatickými struktu- Vzhledem k tomu, že sémantika jednotlivého slova v jazyce funguje interakcí se sémantickou strukturou celé výpovědi, sémy daného slova mohou být obsaženy v sémantému jiných složek výpovědi, nebo mohou být naznačeny situací a pak se neobjeví vůbec. Mohou nastat různé případy: 1. Vztahu ekvivalence odpovídá lexikálně sémantická synonymie. Vyjádřeno symboly, kde A označuje archisém, a diferenční sém a b jinou sémantickou kategorii: A. a — A. a. ai come: přibít/přijet/přiletět/připlout A = pohyb, a = směr, ai = způsob, prostředek pohybu 2. Vztah disjunkce je základem posunu, při němž dochází k označení jménem sourodého pojmu: A.a = A.b county seat town: okresní město A = město, a = county, b = okres 3. Na vztahu kontradikce spočívá antonymie (měli bychom dodat, že je použito negovaného antonyma): A.a+ =A.a~ tell the truth : nelhat A = říkat, a+ = pravda, a~ ■ lež 4. Na vztahu subordinace se zakládají dva vzájemně opačně orientované procesy: rozšíření a zúžení významu: A.a=A A = A.a desk : stůl cigár : havana i . i i iviini a redukování složek zahrnuje i nahrazení slova, stylis-11. I \ nebo emocionálně zabarveného slovem neutrálním: aim: chtít pipe: fajfka i \ /.I ii.hu průniku spočívá transcedence, a to na základě podobil ,. ii metafory, na základě vnitřní spojitosti metonymie. Dochází l . ii II......ání archisému a diferenční sém se stává výchozím desig- .......ni rysem. U metonymie je to: A: B = B předseda: chair .......fafory dochází k výměně archisému: A.b = B.c sílily (goose.) :husa (hloupá - o ženě) I'm me tony mické transformaci může docházet k záměně příčiny I ilii l.iII.ii (stand-up collar:tvrdý límec), částí a celku (throat:krk, .-i nika), objektu a materiálu (sklenice : glass, brýle: glasses) apod. i ■ ii i'děných změn lze beze zbytku zařadit Vinayovy a Darbelnetovy HiihIiiImi r. 11 11 lích pět forem sémantické transformace se netýká přenosu sé-lllimlikv jednotlivých slov, ale jejich složek přecházejících do séman-Miml jiných složek výpovědi: i Rodisl ribuce sémantických složek: A + b = a.b run fast: upalovat a.b + c + d = a.c.d + b / typed rapidly away: mlátil jsem do stroje ' Redu kce nebo opakování sémantických složek: a.b + b = a + b he heard a dog 's barking: slyšel psa a + b = a. b. c + b he described torrentially: sypal ze sebe s vervou 24 _Kapitola 1 O překladu obecni'; 3. Vynechávání nebo přidávání sémantických složek: a. b = a school-teacher: učitel water-melon: meloun 4. Obměna sémantických kategorií: a= b rain clouds : černé mraky 5. Vektorová substituce, tj. pohled na stejnou situaci z opačného směru: xRy = yRx nebo aRb = bRa A před B:B za A, A je větší než B: B je menší než A A prodává B: B kupuje od A Jde o případy různých typů sémantické přestavby, zhušťování a rozšiřování textu způsobené jiným členěním, jinou segmentací v systému výchozího a cílového jazyka, případně vynecháváním a přidáváním v důsledku odlišných textových konvencí, přičemž v zájmu pragmatické ekvivalence obou makrostruktur se často obětují hodnoty sémantickí", o formálních ani nemluvě. Nejdetailnější pokus vytvořit a aplikovat model analýzy posunů je dílem van Leuven-Zwartové z Amsterodamu (1990). Zavádí textovou jednotku, tzv. transem, dále invariantní významové jádro tran sému, tzv. architransém, a pak je porovnává a zjišťuje vztah mezi transémy. Na základě bohatého materiálu došla k závěru, že nejčastější jsou posuny sémantické, častá je specifikace a vysvětlení. Celkově lze shrnout, že pokus o detailní analýzu je prospěšný, nicméně hranice mezi jednotlivými kategoriemi jsou do značné míry nejasné a výsledky statistik se neodrážejí v konečném hodnocení. Sémantika a lexikológie nám bohužel dosud nedává dostatečně dife rencovaný pojmový aparát pro postižení bohatství jemně odstíněných významových spojitostí (Enquist, Daneš). Kromě toho při hledání ekvivalentů je nutno vedle ekvivalentů lexikálních pracovat s ekvivalenty syntagmatickými a výpovědními, protože konkrétnímu slovu jednoho jazyka neodpovídá vždy jedno a totéž konkrétní slovo jazyka druhého. Proto spíše než ekvivalent by odpovídal skutečnosti výraz překladový protějšek v C J (Poldauf). Celkový ekvivalent se často vytváří za cenu mnoha změn v jednotlivostech, z nichž některé mohou být nepřeveditelné a musí se nahrazovat koni penzacemi nebo substitucemi. L__, ■ .i......linu nastat tyto případy: i I i n . 111 ■ 111 existuje: úplný, absolutní, zvláště pokud jde o významovou a stylis-i ii kou platnost Tuesday: úterý 111 . ni Itčný (může dojít k transpozici, ale protějšek musí mít tejnou výpovědní funkci, vyjadřovat vztah k téže situaci) rolls: housky i i iuly aspektů kolokačního, tj. vzájemného očekávání mezi i n lkajícího z toho, že jedno z nich se často objevuje v okolí l. iiln Im nebo že se obě objevují ve stejných okolích. \ .....vislosti s otázkou ekvivalence připadá důležité místo polysé- .1 Zde je pak ekvivalent výsledkem výběru z množství jednotek C J lilu lnu k příslušné jednotce VJ, a to s ohledem na optimální vysti-.....hli k'iičního příznaku této jednotky, protože mnohoznačná slova 26 Kapitola 1 O překladu obecni' 27 obsahují vedle společného jádra i prvky diferenční. Ekvivalenty poljj sémických lexémů nebývají symetrické. Lexém jednoho jazyka nin/r zahrnovat více lexikálních jednotek druhého jazyka, kdežto opačně to zpravidla neplatí. Příčiny různosti ekvivalentů v jazycích vidí lexikológ Filipec v úsilí jazyka a jeho uživatelů o vyjádření znaků reality, v různosti pojmenova-cích stanovisek, v působení jazykového systému, který např. při tvořen pojmenování nabízí slovotvorné prostředky jiného typu, i ve vzájemnéfl vlivu jazykových systémů, např. při přejímání slov. Tato problematika je nejsložitější v oblasti uměleckých překladů, jejl zkoumání má však značný význam, protože analýzy textových piekla dových aspektů ekvivalentu přispívají i k poznání systémové hodnota lexikální jednotky, ke konfrontační lexikológii, sémantice a stylistice Umělecký překlad by v žádném případně neměl jakoukoliv stylistickou příznakovost či neobvyklé zabarvení výchozího textu neutralizovat. Velmi přínosným se jeví Komissarovo pojetí ekvivalence, a to ekvivalence výpověďové. Rozlišuje pět typů. k prvnímu typu ekvivalence, který odpovídá rovině cílu komunikace, řadí případy, kdy m * nacházíme žádnou shodu lexikální ani syntaktickou (např. How do yoti do.: Dobrý den.) Ekvivalence je dána pouze stejným cílem komunikm i Druhý typ ekvivalence neobsahuje jen stejný cíl komunikace, ale i slrj nou reálnou situaci, při jejímž popisu jsou však vyzdviženy jiné znakj (he answered the phone: zvedl sluchátko). Komissarov hovoří o rovnu situace. Třetí typ ekvivalence je dán shodou situace i způsobu jejího popisu. Je to rovina oznámení, na které dochází k syntaktickým rozdílům, rozdílné detailnosti popisu nebo se mění spojení myšlenek. Ve čtvrti in případě je ekvivalentnost dána stejným cílem komunikace, stejnou po pisovanou situací, způsobem popisu i syntaktickou strukturou, která je spojena transformačními vztahy, např. transformace aktiva na pas! vum. Zde se jedná o rovinu výpovědi. Poslední, pátý typ ekvivalence pak zahrnuje případy maximální shody originálu a překladu, tedy dosloví i\ překlad. Tento pátý typ ekvivalence odpovídá rovině znaku. V 70. a 80. letech nastává odklon od statických lingvistických (v pologií překladatelských posunů a zejména v Německu kvete období funkčního a komunikativního přístupu k analýze překladu. Začíná se věnovat větší pozornost textu než slovům nebo větám (Reissová) a navrhují se speciální překladatelské postupy podle typu textu. Vermeer zavedl v 70. letech termín skopos. Zaměřuje se na účel překladu, který určuje metodu a strategii překládání, aby vznikl i mi | m ices, jehož výsledkem konečný produkt je. \ i \ šech nových anglosaských monografiích z oblasti teorie překladu .....Iijcvuje jednotná fronta, která se zaměřuje v první řadě na makro- Ufintup, na kulturní zázemí, historické a lokální zasazení, literární na-l i iimIíc vztah autora k tématu a k publiku, typ textu a funkci tlmi u n teprve po tzv. strategickém rozhodnutí, které se zakládá .....n/.ení výchozího textu do uvedeného rámce, nastupuje fáze de- Utllnihi) rozhodování. Nastupuje mikropohled, který si všímá kon-^Mllfcli jednotlivin, gramatických struktur a jejich lexikální náplně $ lliiclmzí k budování definitivního cílového textu. \ m hází se tedy z úvah o význačných rysech překládaného textu, n l....., k jakému žánru text patří a pro jaké adresáty je určen, jakou ■ liniki i co tyto faktory implikují, kterýznichje třeba při překládání i' i Mspoktovat apod. II illidiiy systematicky uvádí do vztahu autorovu volbu jazyka a širší lul nli unií rámec. Žánr (např. obchodní dopis) je podmíněn socio-liiili ni linu pozadím a sám určuje další prvky v systémovém rámci, a to i • l mlč rejstřík (register), který obsahuje 3 proměnné prvky: pole llľlill 11 ii čem se píše (např. dodávka zboží), dále tenor (úroveň for-■ ■ i í ij kdo komunikuje s kým, např. obchodní zástupce s klien-. I . inečně modus, tj. forma sdělení (např. psaná). Tak dostaneme ' .lnul . i ideační, interpersonální a textovou. Ty jsou realizovány 11 u Inv a syntaktické struktury. \iiiil\/,i pak podle Houseové (podrobně v kapitole 7.2) probíhá i . i probere rejstřík výchozího textu, tj. předmět sdělení, auto-ilnlxn v. zeměpisný a sociální původ i intelektuální a emocionální l ui;il (mluvený/psaný, dialog, monolog), pak následuje popis ......ili ' ivaného rejstříkem, čímž stanovíme funkci výchozího textu,