Paprika, Perus a Hezoun
joAo
ANTONIO
LA P A
Čistič bot zaklepal na bedýnku, aby dal najevo, že je hotov.
Hezoun vstal, podal klukovi bankovku. Chlapcovy oči se zakmitaly v lesku polobotek, vyběhly k zeleným záclonám.
Hezoun, v bílém obleku, se k nému přiblížil, v chůzi se vláčné vlnil.
„Tak co, kámošku, deš hrát, nebo tu seš na promenáde?"
Chlapec Perus se schoulil v kožené bundičce. Hezounovy prsty jezdily sem a tam, dráždily. Provokovaly.
„Deš hrát, nebo tu seš na promenádě?"
Mlčel. Druhému se na malíku třpytil velký prsten a ponižoval ho, až musel klopit oči k zemi, celý skleslý. Chlapec Perus odkopl špačka, uvelebil se na postranní lavici. Do vlasů mu zajely tři prsty.
„Jo, hochu, sem švorc." Prsty se uložily zpátky na kolena.
Vídali se každé odpoledne, sotva se probudili, často nedospalí. Dva známí machři v kulečníku, dva přátelé, neudělali by si podraz. Hecování je brzy přejde, nakonec se vždycky dobře shodnou. Perus s Hezounem se pak obyčejné dali dohromady a vyráželi. A jak se sčuchli, ani nechtěli vědět, jestli dělají dobře nebo jestli dělají chybu. Byli známí jako silná dvojka, frajeři, fungovali jak hodinkv. Pirani. Lapa, Pompéia, Pinheiros, Agua Branca... Nebo kterákoliv jiná díra, poněvadž díra jako díra, když se tam hraje kulábřik a je hlad. Když na to šli spolu, byli párek šejdířů a podfukárů, co umějí šít boudy. Patřili k sobě jak násada ke kladivu.
Ale místo pozdravu na sebe pokřikovali nadávky. Když se potkali, že byli jedna branže, oba šejdíři, pustili se do sebe. Žertéři. A kdo je neznal, řekl by, že si nakonec vjedou do vlasů. Častovali sc, jako by se nejradši navzájem sežrali.
273
Pak na né vždycky přišel ten drobný nestydatý smích a vši-vácké choutky byly tytam. Už nestáli proti sobě. Spřáhli se, oba jedna verbež, šli se společně poohlídnout, kde by narazili na slušnou hru.
To odpoledne byli v kondici, klábosili, plkali... Ale ať tak či tak, byli bez floka. Oba dva švorcáci švorcoví. Bez penéz je i největší frajer dole z koně a žádnej ubožák se nevvbabrá z brvndv. Cekat, až budou mít z pekla štěstí? Jenže štěstí nechodí po lidech, ale po horách.
V herné v Lapě parta nefungovala. Nehrálo se. Všiváci ve všech koutech. Hubení, nemytí, žlutí, ospalí, flákači, tuláci, samá pochybná existence. Velká ospalost, velký choutky, prachů málo nebo žádný v tomhle spolku kolem kulečníku. A ještč smutnější je ten spolek, když se nehraje. Hubeňouři vyhublí. Slepičí krčky.
Hezoun potřásl hlavou.
„Je to tu mrtvý, koukej na to. Nestojí to za nic."
A tak když se neobjevovaly kavky, žádná dobrá hra nebvla na dohled a noc byla daleko, Perus s Hezounem si hráli. Pusou a nohama, cloumali sebou sem a tam, naparovali se, frajeřili, prosté si hráli. Dotírali na sebe, naplno nepadla ani rána. Jejich nohv se jen lehce dotýkaly a včas se vzdalovaly, nikdy se nezapledy, poněvadž to byla jen hra.
Parta se rozestavila kolem, opřeli se o stěny.
Ti dva se dostali do ráže, hubená těla se kroutila a otírala o sebe, Hezoun zavibroval. Ten kluk Perus sebou šil, šikovné uhýbal jak hádě, mrskal sebou a klouzal jak ouhoř. „Já ho kluka kuchnu," rozhodl se Hezoun.
Ze zadní kapsy vylezla břitva už rozevřená.
„Tak pod, všiváku."
Perus se vyděsil, schoulil se v kožené bundičce. Předloktím si chránil obličej, upřeně zíral před sebe. Parta mlčela.
Ale Hezoun se usmál, vždyť je to jen hra.
Přišla gorila, a že jim šéf néco vzkazuje. S tímhle ať přestanou, poněvadž s tím nejsou žerty, břitvu, to ne, co kdyby se objevili poldové... Gorila v zaflákaném plášti a s chabou snahou udržovat
274
pořádek, usměrňovala zákazníky slušné. Ať mají rozum. Že jim to vzkazuje šéf.
Hezoun si strčil ruce do kapes, vysunul dolní ret. Pak prudce vvndal jednu ruku, ohnutý palec ukázal dozadu k barovému pultu.
„Tak pan domácí tady jako nechce pranici, no koukej na to."
A ještě chvíli si pohrab, dokud je nepřešla chuť. Gorila trochu mlátila hubou, pak to vzdala, odešla s hrníčky od kávy.
Najednou se uklidnili, už měli dost. Zpocení si našli prázdnou postranní lavici, rozvalili se s rozeapenýma nohama. Párátka do ruky, zavzpomínali, kde se obzvlášť vyznamenali, s kým kde hráli, jak se tenkrát spřáhli, kde koho vypekli a doběhli, hádky, útěky, kriminál... Vzpomněli si na nádražáka Sorocabanu...
Ta obrovská herna, ani ne před týdnem.
Byla to jedna herna v Lapě, u starého Celestýna to bylo, třináct stolů, dobrá hra, kavky s balíkem. Tam se sehnalo plno prachatých předměstských ťulpasů, chodili tam řidiči, dělníci, pouliční prodavači, chlapi z pydovny, nádražáci. Parťáci, co si přijdou zahrát tu a tam. No dobrý. A ani ne před týdnem se v tom doupěti objevil Sorocabana a pustil tam, v jednom týdnu, o málo víc jak dvacet táců. Vyhrál Bacalau, šel na to s tím svým starým trikem, tvářil se, že mu jde čisté o hru a o nic víc. Hodil soupeři udičku a ten to spolknul i s navijákem. A pak ho Bacalau zmáčknul. Schramstnul ho a zgustnul si. Ke konci týdne ten lump dělal, že je mu Sorocabany líto, a udělal další fintu — dal Sorocabanovi provizi pět tisíc. Fakt je ten, že v kulečníku je zvykem dávat cenu útěchy jen tři tisíce, a když se to tak vezme, většinou to na ty tři ani nevyleze. Deset procent z prohry dělá provize. A když mu dal Bacalau pét tisíc... Jenže Bacalau byl mizera, měl za ušima, kličkoval a okecával, uměl tahat za provázky. On totiž Sorocabana, napakovanej ťulpas, tak akorát k oškubání, tam postupně rozházel peníze, co si našetřil za dvacet let dřiny u dráhy. Ano. Žena, tři děcka, chlap, co v životě neznal nic než tvrdě makat. Nedal si pokoj, nádiva, pořád dorážel, fouňa jeden. A tak si Bacalau řekl: „Nač chce takovej napakovanej ťulpas ještě prachy?" Bacalau mu to jaksepatří osladil. Hráli dál a ten lump ho obral do posledního desetníku a měl z toho zábavu, čtyři hodinv hráli. Nakonec dal okázale najevo opovržení a šťouchal
275
L
jen jednou rukou a dal Sorocabanovi náskok — celou jednu pardi, patnáct bodů se žlutou koulí. To už byl vrchol. To už Bacalau šel pod úroveň klasa hráče. To se v kulábru nedělá. Že se fixluje, švindluje a třebas se i kradou body na počitadle, budiž. Jistý je, že je to jedna lumpárna. Ale opovrhovat parťákem, to ne. I celá parta se naštvala, bylo jim to proti srsti.
Chudák Sorocabana. Stál u stolu, rozčileně žmoulal cigáro, vyndával koule, byl z toho úplně bez sebe.
Ale na každého dojde.
Lump Bacalau chtěl vyzrát na všechnu pakáž a to ho zničilo. Sbalil prachy, těžce se nafouk a výpad na ulici. Povídá se, že vlez do první hospody a nacpal se jak lord. Sám. Parta se nakrkla, partu to zkrátka dohrálo. Kdo to kdy viděl, aby klasa hráč vvhrál dvacet táců a nikomu nedal ani tohle, nerozdělil provizi! To je nějaká klasa? To je obyčejnskej všivák, co zasluhuje lekci. Partu to otrávilo. To je sakra pěkná sviňárna, dívat se na všechny spatra, takhle na ostatní kašlat! Ostatně, když měl Bacalau hlad, to uměl moc dobře škemrat, a vždycky schrastili prachy, aby se ten pobuda zmátořil, aby se dostal z bryndy. Jak moh teď, když měl víc než dost... Práskli Bacalaua chlupům.
Poldové ho přišli sebrat dva dny nato, když pil a bavil se se ženskou v jedné hospodě v Perdizes.
Práskli Bacalaua a nikdo nevěděl, kdo.
Povídal Hezoun, poněvadž ten znal nejvíc historek kolem kulábru. Chlapec Perus už taky leccos znal. Ale proti Hezounovi byl ještě kluk, a proto poslouchal tiše a jenom přikyvoval na souhlas se vším, co slyšel. A pak, Hezoun byl větší machr v kulábru, zkušený hráč, lišák ve všech hrách o prachy, v karbanu i v kulečníku, mulat krasavec, velký šéf, a ženské na něj letěly. Hezoun měl denně čistou košili. Dobře si zařídil život. Měl čím dál víc kšeftů s pouličními prodavači, co na okrajích Dolní Lapy prodávali laciné přívěsky a jiné cetky, a chlapi z tržnice si ho považovali. Chodit s Hezounem, doprovázet ho, poslouchat ho, sloužit mu, držet s ním partu, to byl solidní kšeft.
Vždycky musel mít vrch. Hezoun se neznámým lidem nedíval do očí. On se jim přímo vnutil, zotročil je a ponížil. Hned poroučel
276
se svraštělým obočím, vždycky podrážděný. Byl z těch, co člověka okamžité pošlou do háje, když se jim zrovna nezamlouvá, o čem jde řeč. A kdvž to ten druhý zkouší znovu, hned se perou, hned nadávají, hned kopou a rozdávají rány, a nechají chlápka ležet na chodníku. Zase ale když si někoho oblíbil, tak to stálo za to. To byl zas opak, obrovský kámoš. Běda tomu, kdo by vztáhnul ruku na jeho přítele. Protože to by bylo zrovna, jako kdyby sáhnul přímo na něj nebo na jeho holku. A takhle se choval Hezoun k chlapci Perusovi. A proto ho chlapec obdivoval.
Ale historka skončila a Sorocabana jim sešel z mysli. Přestali hrát o párátka, mlít pusou. A začali mluvit o sobě. Tlachali, jaksepatří se vytahovali; pak ale vyplula na povrch skutečnost, a byli takhle maíičcí. K čemu jim je, že jsou dva machři v kulábru, žhaví do vysoké hry, když jsou švorcáci švorcoví.
Hezoun zamířil ke dveřím baru.
Kluci kameloti křičeli hlasitěji, byla pro ně nejpříznivější
doba.
Lidi. Lidi a zase lidi. Tlačenice.
Ulice malá a špinavá. Kousek od tržnice a u trati — závory dole, změť hluků, vřava, lidi. Tramvaje skřípějí po kolejích, sbírají nebo zase -vykládají lidi namačkané a mačkající se na refýži. U závor svítí červená, jsou pořád dole. Všeobecný spěch, klaksony překotné polykající vzduch, vynucující si průjezd. Spěch, protože lidi se vracejí z práce, úředníci v kravatách stejně jako dělníci z fabrik. Kola, skútry, nákladáky se cpou ulicí. Směrem do centra nebo na venkov, lidi přijíždějí nebo odjíždějí ven.
Soumrak. Ulice jako by se nadmula.
Hezoun se usmívá. Prosebný křik staré žebrácky, která se dožaduje almužny. Domáhá se jí křikem. Holčička pláče, chce eskymo, nezajímá ji, že máma vleče nákup, div pod ním nepadne. Hezoun se
usmívá.
Blikla zelená a ulici zaplaví nový nápor lidí valící se z Dolní Lapy.
Lidé smlouvají, vybírají, odmítají a znovu se začnou přehrabovat ve zboží na vozíčcích pouličních prodavačů, je jich tam plno. Někteří roztáhli na zemi hrubé plátno a na ně navršili hromadu tre-
277
tek. Sborové se ozývají ceny, nabídky, požadavky. Hezoun se usmívá.
Tamhle na druhé strané ulice, vedle reklamy na prodej pozemků, neohrabaný párek. Děvče je mladičké, stojí od sebe tak na tři čtyři kroky... Mladičké děvče svírá deštník, přešlapuje, oä rozpačité upírá na střevíce. Hezoun se usmívá.
Ťulpasové. Moc chytrý cpát se ulicí v takovýhle tlačenici. Ješté chvíli a rozsvítí se průčelí kina a přihrne se sem ješté víc lidí až z předměstí. V Lapě bude živo. Balíci z Moinha Velha, z Piqueri, z Cruz das Almas, z Vily Anastácia, z ... a čertví odkud ješté. Auta se ještě víc rozeřvou, zmatek na ulicích bude ješté vetší, lumpové, ťulpasové. Honéjí se a strkají a mrzačejí jak idioti kvůli prachům. Blbečkové. Proto klopejtají ulicema, motají se jak zpitomělí švábi.
Občas všechno přehluší křik žebrácky. Ta se aspoň shání po žvanci chytře, jako to dělají kluci kameloti, čističi bot a kramáři. Mozkem. A necpou se kvůli prachům po ulicích jak idioti.
Hezoun uviděl první světlo. Na předku lokomotivy. A pak rázem rozkvetla světla nad tramvajovými kolejemi. Rozsvítily se neóny barů a průčelí kina zkrásnělo.
Lapa střídala barvy.
Najednou ho napadlo: „A co Paprika?"
Do jakýho bláznivýho dobrodružství se asi zaplet ten starej nestyda, somrák a otrapa? Čelem vzad a šel.
Perus a Hezoun zesmutnéli na postranní lavici. Švorcáci švor-coví. Chlapec Perus kouřil cigarety, které mu Hezoun nabízel, jednu za druhou, a mulat, podrážděný, obhlížel stoly.
Tam obvykle kápla dobrá hra. Ale kde je dobrá hra, tam hned číhají pirani. Scházela se tu kulábrová elita, slízali se sem ze všech konců města. A tak všiváci zaplavovali hernu a to doupé v Lapě se stalo tůní plnou piran.
Tenkrát měli velký den.
Zvečera hernu zaplnily skupinky študáků a ti hráli jalovou hru. Nehráli o prachy. Nadělali plno rámusu, virvál, ale nehráli o peníze. Tak to délali denně, než šli na večerní přednášky.
Hezoun se na né naštval, na cucáky, zvedl se a pustil se do nich:
278
„S várna je houby. Je vás celá tlupa a cvrnkáte to jako kuličky. Nejste k ničemu, vy impotenti! Šťoucháte to, jak dyž se vám chce a nechce! No tak, sakra, dem na to, zahrajem si o ňákou tu pétku!"
Študáci se trochu ztišili, polykali urážky. Ale hrát nešel nikdo.
Tísnivé ticho, které nastalo po jeho nadávkách, Hezouna otrávilo, podrážděné křičel:
„Tady je to samej fouňa, samej ňouma!" A jeho ukazovák lítal nahoru dolů, mířil na né. „Že radši nezůstanete doma a nedržíte se máminejch sukní! Bando jedna!"
Perus byl zasmušilý. Kde se asi potulujou všichni ty napakovaný ťulpasové, ty pracháči, že se v tyhle herně nehraje? Proč je to vždveky, vždycky takhle? Jejich příležitost ne a ne přijít, čekání ho otravovalo, štvalo. Zato smůla, ta přicházela vždycky náramné rychle, ta si pospíšila, vzala to hopem a byla tu jak na koni. A ty riádivové s balíkem? Nejspíš všichni někde randéjí a namlouvají si holkv, na nárožích nebo v kinech. Nebo strkají prachy do ženský, poněvadž to je jediný, co doopravdy uméjí. Pitomci. A když se objevila nějaká kavka jako dělaná k oškubání, s pořádným balíkem, tak vždycky, když oni u toho nebyli, a oškubal ji jinej šupák. A on? Bez oběda, bez večeře. Kulečník, jeden velkej malér... Začal bubnovat, pomalu, počítal si údery. Vzpomněl si na kulábřík v Alpské vile.
Prošla kolem gorila a nesla chlebíčky s mortadelou, bílou kávu, cigarety, piti.
Sedm hodin.
S jedním okem zmrzačeným, bez košile, jako vždycky nachme-lený se objevil Paprika. Krk jak botu, na něm uvázaný vybledlý, kdvsi barevný šátek. Z orvaného saka mu viselo pár cárů tmavého sukna.
Hezoun ho popíchl:
„Tak co, dědku, chceš si zahrát?"
Paprika se vytratil, šel si najít poslední lavici v herně, svoje obvyklé místo, a usadil se. Byl to starý protřelý chlap a rád měl ve všem jasno. Odtamtud měl přehled, nohy si dal křížem, tvářil se, že si ničeho nevšímá. Byl tam v závětří, nikdo na něj pořádné neviděl.
Hezoun s Perusem se k němu otočili:
279
„Dcš hrát, nebo tu seš na promenáde, kámo?" Paprika se na ně díval. Jak Hezoun zívá, provokuje, chvástá se. Perus přizvukuje, jako úplný budižkničemu. „Teda," pomyslel si, „vás dva tak leda poslat pro smrt." A v duchu vyprskl tím darebným smíchem, podle kterého se pobuda pozná, který k němu patří. Tím drobným zadržovaným smíchem, napůl v puse, napůl v očích. Kvůli tomu jejich plkání i kvůli tomu. jak přišli nadržení.. len-tady prachy nebyly.
A tak se staroch zvedl, zavrávoral v deravých škrpálech a mrknul okem zalitým krví.
„Tak se dáme dohromady, co hoši. Nejaká ta boudička, a nandáme jim to, kořenům."
Perusův souhlas byl nevýrazný, schoulil se plaše do kožené bundičky. To znamenalo, že je pro. Pro nékoho, kdo byl švorc, pro něho, devatenáctiletého kluka z Penisu, kde bydlel s tetou a.odkud má přezdívku... Jenže teta má milence a kvůli tomu je to všechno na draka, protože on se s tím chlapem často chvtne. Přilepí se na sebe, fackujou se, válejí se po zemi jak dobytek, zkrátka to u nich neklape. Občas se spolu chytnou. Kvůli tomu, že tetin milenec chlastá, a taky kvůli chlapcovu toulavému životu. Štěné Perus, co má svoje místo machříka u kulečníkového stolu, důvěru několika patronů vysoké hry, kterou si získal tím, že dokáže šikovné zahrát těžké a rafinované, po úhlopříčce položené koule. Chlapec Perus se taktak drží nad vodou: utekl z kasáren a ted prchá před dvojí policií: vojenskou a pořádkovou.
Mockrát za týden se objeví v Lapé. Činí se po hernách a na ulicích, protlouká se, jak se dá, maká v nacpaných tramvajích, krade peněženky. Popadne ho to a zůstane tam týden. S jednou košilí, věčné nevyspalý, kolik dni bez jídla. Ten zatracenej hlad. Ale myslí na obrovské hry v Alpské vile. „Až jednou budu mít kliku a život dostane spád..." Pěkné by se oblíkal, chodil by hrát tu pekelnou hru. Jenže to by chodil nazapřenou hrát vysoké hry do Alpské vily, kde tečou prachy proudem a kde funguje kulábrová elita. O Alpské vile mluvili všichni fajnoví hráči. A tam Penise neznali.
Paprika jim navrhoval, aby to dali dohromady, a fantazíroval
o velkém úspěchu. Jasné, že to vyjde, mají pevnou ruku a mysli jim to. Kdyby je Hezoun ved...
Kulábrový machr si oprašoval sako. Chvástání starého poslouchal bez zájmu. Ale řeč o tom, že by je vedl, že by je řídil a držel by to v rukách, ta se mu zamlouvala. Na ruce s pečlivé upravenými nehty, která cestovala od brady do kapsy, se třpytilo hotové jméni, velký prsten z bílého zlata za víc jak třicet tisíc, jaký může nosit jediné pasák. Šel by do toho jako šéf, tudíž by mu připadl nejtučnéjší podíl. No dobrý. Pohlížel úkradkem na dědkovy hadry. Ta řeč mu sedla. Ale nehodlal se zbytečné vybavovat. Skočil mu do řeči:
„Tydlety žvásty nikoho nezajímaj, starej. Kde sou prachy?"
Paprika ochladí, v tu ránu ho přešlo naparování. Všechno špaténka a jemu kručelo v břiše. Samá zatracená smůla, ať se radši ani neptají. Jídlo? Ukrad jabko z jednoho pultu v tržnici a málem ho čapli přímo při věci. Padnul na zem. nasadil trpitelský výraz, napřáhnul tu ruku, co šlohla jablko, žebral. Že by jako s takovým umučeným výrazem, jak Ježíš Kristus, mohlo od nčjakýho napako-vanvho nádivy néco kápnout. Jenže ta podělaná smůla — po tržnici chodili poldovč, a těm nic neujde, čmuchalům.
„Nemám do čeho píchnout," a pokrčil rameny. „Dyž vám to budu povídat, jak na tom sem, kamarádíčkové... Budete sami koukat mé z toho dostat. No jo. Sem jak ten Honza Švorcák z Nemanic."
A posadil se.
Hezoun nadmul tváře a vyfoukl vzduch. Osm hodin.
Byli všichni tři švorcáci švorcoví. Ale představovali si, jak se spřáhnou, jak se dají dohromady, jak to rozjedou, rvačky, útěk v, kriminál — jejich fotky v novinách, no zkrátka se vším všudy — všivárny, boudy, dohodičky se šmírákama, podfuky, hladce zvládnuté hrv, co by vynesly haldu prachů, štědré patrony, které oblafnou, zradu; představovali si hry, co je čekají v budoucnu, po celém předměstí, v doupatech, o kterých ani policie neví, a hlavně si představovali vysokou hru, parťáky, co by je snadno oškubali, co by s nima zatočili a položili je na lopatky. A jejich fantazie pracovala naplno. A všichni polykali soupeřovy koule, fintili, vyhrávali, zmáčkli by parťáka, fixlovali by, drtili, ničili, zakousli se, rozcupovali...
280
281
Do herny vešla černoška, zmalovaná, napajcovaná, a rovnou k pánským záchodkům. Vychrtlá, tělo mizerné, vepředu rovná jak prkno. Jedna z těch, co postávají v smutných zákoutích Dolní Lapy, občas u stromů nebo u zdí v temných uličkách. Tahle musela chodit kolik dní o hladu — propadlé tváře, nohy jak dvé hůlčičky. Jeden parťák ji popíchl:
„Dáma de hrát, nebo je tu na promenádě?"
ČernoSka se zastavila, ruce v bok.
„Hele, di se vvcpat, jo, frajere jeden libovej!"
A šla dál.
Chlapi z party byli zvyklí, že se občas v herně zničehonic objevila ženská. A nijak je to nedráždilo. Nevšímali si jí, s nikým to nehnulo, protože oni si přišli zahrát a každá ženská v herně k někomu patří. Vždycky někdo z napakovanejch zelenáčů vystoupil z řadv.
Byl to mžik, moment. Hezoun mrknul na hodinky, na svoje ,,movadky" se zlatým řetězem.
„Hoši, mít tak pět stovákú..
Všivácké choutky v očích toho pardála. Hlučné plácnul Peruse do kolena, ukazovák namířil na Papriku. Spustil, ted to by! jiný Hezoun, drmolil slova, mnul si ruce. S pěti stovákama už bv byli z toho srabu napůl venku. To by vzali po řadě všechny doupata ve městě, skoncovali by s tou blbou hromskou smůlou. To je hotovka.
„Hoši, s pěti stovákama..."
V Lapě to už nemělo cenu. Zvedli se a hned vyrazili. Skoro běželi, vstříc velkým utkáním, klopýtali o věci, které jim ležely v cestě, chlapi z party ten spěch nechápali. Ale bylo na beton, že to zvládnou! Hezounovy movadky se dají do zástavy ke Cornéliovi, taxíkáři z ulice u kina, Hezounovu kámošovi. To hodí přinejmenším, ale přinejmenším půl tácu. Pět stováků. Přesné to, co potře-bujou.
Movadky Cornéliovi a pét stováků Hezounovi, A všichni tři do toho půjdou fest, naplno, jeden jak druhý, zostra, jak pirani. Hezoun je povede. Prolezou všechny díry, proběhnou Agua Branců, Pompéiu, Pinheiros, Moócu, Penhu, Limäo, Tucuruvi, Osasco... Obhlidnou to, vrhnou se tam a půjdou na to. Tři machři v kulábru,
přesní jak hodinky, shrábnou v té pekelné hře haldu prachů. Mají na to celý večer a celou noc. Obrátí Säo Paulo vzhůru nohama.
Ti dva šli vpředu, skoro běželi. Starý Paprika, šmaťhavec, se vlekl vzadu, klopýtal po chodníku, luskal prsty a vrhal kletby. Ule-voval si:
„Ta Lapa stojí za pendrek."
AGUA li RAN (..A
U |any z Areu naplno běžela hra o život, nejvšiváčtéjší hra ze všech, co se hrajou na zeleném sukně.
Koule mají určité číslo a každý má svoji kouli a ta mu nesmí spadnout do žlábku. Každý tu svoji brání a útočí na kouli druhého. Ten se brání a přitom jde po kouli dalšího. Tak takhle mají chlapi rozdělené koule. Sejde se parta pěti, šesti, sedmi i osmi chlapů. Založí se bank. Každý chlap má jednu kouli a ta má dva životy. Když koule spadne, hráč ztrácí jeden život. Když ztratí oba životy, může začít nanovo s dvojnásobným vkladem. Ale to už získává jen jeden život...
U Jany z Areu jela naplno smutná hra o život.
Takový bank v živote stojí za to, protože pořád roste. Šest, sedm nebo osm chlapů už dá dohromady slušný kapitálek. Čtyři, pét, taky až šest táců, a to i když se začne hodné nízko — u sta cruzeirů na hlavu. Hra se odvíjí jak maličké zamotané klubíčko, vleče se. Lidi vypadávají a jiní přicházejí. Bank roste, hra je čím dál tím větší všiváma. Prasácká, podělaná jak hrad v kurníku. Jeden se druhého snaží potopit, sežrali by se, vrhají se na sebe jak hyeny.
Bank roste, aby ho pak schramstnul jeden chlap sám.
Jo, hra chce svoje, jinak je to v háji. Chce to klid, kus šejdířství, lumpárničky. Kdo na to nemá, je nahranej... Je to sviňárna, parťákovy prachy jdou často do pekla. Kdo holt umí, umí, zmákne to, v téhíe hře o život. Když má soupeř smůlu, klopejtne. Ztratí život, zničí se, jde na to a nanovo klopejtne a je dole z koně. Zůstane švorc, úplně Švorc, jak ta sůva — sám, zapšklej, ve tmě.
U Jany z Areu běžela ta smutná hra o život.
282
283
Hezoun šťouchnul kluka Peruse, strčil mu dvé padesátky. Liška podšitá, tiše procedil mezi zuby: „Di do toho a zvládni to, kámo,"
Poslal ho, chviličku počkal, dýchl si na nehty, vyleštil si je o sako. Vyslal Papriku:
„Di do toho a dejte to dohromady." A tak se sčuchli a rozjeli boudu.
V tom spolku se hrálo o životy šesti chlapů. Perus k nim přišel, zeptal se, jestli se může přidat. „Byla by tu jedna pro mé?"
Chlapec se trochu zajíkal, jak to říkal. Neuměl se ješté vnutit s drzostí vlastní Hezounovi, Paprikoví a jiným mazákům. Stál tam podivné zkroucený, jako když se mu chce a nechce, jako kluk.
Chlapi se po sobě podívali, koule drželi v ruce, každý néco zamumlal, měřili si chlapce. Jeden pokrčil rameny, druhý délal, že nic neslyšel, jim to je fuk. Inspektor Lima si ho pořád ješté prohlížel.
„Můžu se přidat?" Perusova ruka pomalu sjížděla po zipu kožené bundičky.
U pultu jim Hezoun držel palce. Jeho oči lačně čekaly. Jestli se Perus bude moct přidat, už tam bude mít jednoho maníka.
„Přidá se on a já," vložil se do toho Paprika s úsměvem, a všichni zvedli hlavu. „Bank bude vetší, hoši."
Starý inspektor Lima, tlustý policajt na penzi, hlava tohohle spolku, znal mnoho Paprikových fint, protože se nejednou utkali v kulábŕíku v povestných doupatech Dolní Lapy. Lima, polda na penzi... Jeden z téch otravu, co zůstanou v podsvětí, jenže co jsou pak vlastně zač? Zapadnou mezi tu chásku, co se protlouká, jak se dá, nebo jen očumujou?
Lima, polda na penzi, žil u kulábŕíku a v poslední době se upíchnul u Jany z Areu a tam zůstával zalezlý, dokud se hrálo. Občas dokonce ze svého pokoje v Agua Brance, kde bydlel sám, vylezl rovnou v pyžamu, nékdy kolem druhé odpoledne, a hned do herny. Tam hrál, tam obědval nějaký ten sendvič, a tam taky zůstával trčet jak tvrdé y, šoupal papučemi, učil se finty zeleného sukna a znova a znova si vštěpoval do hlavy základní pravdu — že kulábřík se člověk naučí jedině hrou a zbytek je šalba, klam, fintv, vrtkavé štěstí.
284
Nepatřil k elité kulábru, ani nebyl stará kavka. Nebyl to starý protřelý pobuda jako Paprika a další, co neměli ani penzi, ani papuče, ani pyžamo, ani pokoj, kde by složili hlavu, a co měli vlastni jen tvář a vůli držet se nad vodou. Ti se musejí prát o bídnou existenci a ješté s policií, protože mají hlad. Ohánějí se, jak se dá, ubožáci, holé zadky. A každý sám.
Ale byl to starý tlusťoch a podivín, rádce mladších v doupatech, kam chodíval, a občas užíval neobvyklá slova.
„To je mi néjakej rozmar."
Jen kvůli šťouchu jednoho parťáka, proto, že se zbytečné pustil do modré koule.
Chlapům z party to přišlo k smíchu, ale nesmáli se. Každé slovo vvřčené policií nabývá na vážnosti a nikdo se nesmeje. A navíc, Lima byl polda na penzi a ješté si udržoval různé známosti. Jeho slovo mělo váhu v očekávaných i nečekaných potyčkách s policii.
Když se v herně objevili mladí hoši, rozparádění jak kohouti hrou o peníze, vložil se mezi né se svým zvláštním způsobem mluvy.
„Tady je to všechno k ničemu," mentoroval. „Nic pro slušného človéka. Mladý člověk se má zamilovat, zasnoubit a oženit. To je správná cesta. Tohle ne; tohleto je konec."
Jestliže ho mládenci tiše vyslechli, Lima se rozvášnil. A jeho historky pak nebraly konce. Vykládal, jmenoval, líčil případy zkrachovalých machrů v kulábru, kdysi slavných, které nakonec jejich nerestná vášeň zničila. Vzpomněl si na Caloie.
Caloi když hrál, tak to byla hra jak stehno. Tvrdý oříšek. Moc machrů si na něm vylámalo zuby, byl umělec, mozek, měl trefu jak málokdo. Jenže byl na ženský, a časem se mu začaly při šťoucháni třást ruce. Táhl to dál, často klopejtnul. Došlo mu to a pak už nevěděl kudy kam. Dal se na marjánku, a dodneška se vypráví, jak ho jednou jeden zelenáč obral o patnáct táců, za jeden karnevalový den, v ulici Barona z Paranapiacaby. Vyřídilo ho to, zničilo to jeho hráčské uměni. Marjánka toho chlápka oddělala, shnil mu mozek, a došlo to tak daleko, že nakonec zmagořil a skončil jako totální cvok v Juqutrí.
„A tam kdo se dostane, ten zaručeně dřív nebo pozdéjc přijde do kriminálu."
285
A kdvž se to mládencům zamlouvalo, Lima to dorazil:
„Nebo do cvokárny." Zatvářil se smutné a uzavřel to: „Nej-vétší pakáž, synkové, jsou ty počestný."
Ale nehnul se od stolu u Jany z Areu. Dobrovolné se tam uvěznil. Dovolil Paprikoví, aby se přidal. Vybídl ho:
„Tak pod, ty nádivo."
A usmál se na Peru se.
„Volno. Přidej se, starej, ty i ten klacek. Stováka za každýho."
Následovalo pár kradmých tázavých pohledů. Sešel se vklad, vybírala se tága, chlapi se nakláněli nad stolem. Šli na to vážné. Venku skřípění tramvají, a mezi chlapy kolem stolu bylo ticho, jaké vyvolá zvuk do sebe narážejících koulí. Ticho, jaké bývá při ku-lábříku, když mají všichni starostí nad hlavu.
Koule se rozběhly. A Hezoun se usmíval. Při svém druhém šťouchu si chlapec začal pískat. Pískal si „Flám", staré argentinské tango, vyprávějící o smůle jedné oškubané kavky, zatvrzelého ochránce prostitutek a falešného pardála jisté noci v japonském lunaparku... Nenapravitelný smolař, fešácky ohozený tulák, co snídá bílou kávu a chleba s máslem a zbytek je bluf. Když se zapískal „Flám", bylo to smluvené znamení, kterým se protřelí mazáci kulečníku navzájem upozorňovali, že je nablízku kavka nebo že bouda funguje a zisk je v dohledu.
A od barového pultu Hezoun taky zapískal „Flám".
A darebácké oči těch tří se setkaly, smály se na sebe a požitkář-sky si přitakaly spojeny spikleneckou dohodou, která se potají zrodila.
Paprika si objednal kořalku, chleba a pálivou papriku, podle které dostal přezdívku. Starý přežvykoval a po troškách usrkával, klidný, pozorné sledoval hru, střídal grimasy, každá mu chvíli strnula v obličeji. Když byl na řade, svými šťouchy upevňoval Peru-sovu pozici, zachraňoval jeho kouli, svoji jen bránil, a chlapcovu pŕistrkoval k manťáku. Pěkně šupácká hra.
Hezoun se usmíval. Perfektné to váleli, neukvapovali se, byli fakticky machři, jak zrození pro fixlování. Dobře jim to klapalo. Jak Paprika brání a kluk jde po nich, jsou čím dál tím lip sehraní, fungujou jak hodinky.
šťouchy byly pomalé, hra se vlekla, zapletená, nestydatá.
Několik chlapů ztratilo životy, vklady se zdvojnásobily, další životy byly v háji. Z tabulky se umazávaly čárky napsané křídou, mizely a nové se objevovaly, když se vklady zdvojnásobily nebo zčtyřnásobily. Bank rostl.
Ve finále zůstali Lima s Paprikou, ale vyhrál Pcrus, který suverénně skoncoval s koulemi obou, spolkl jejich životy, za víc jak čtyři a půl tisíce, poněvadž do hry se přidalo několik chlapů a parťáci do toho šli s vervou.
Kdo by viděl ten spolek a nic nevěděl, řekl by, že to všechno patří k věci. Pro někoho, kdo je mimo, jako třeba kibicové, jsou všechny ty zvláštní náhody ve hře řízením osudu. Jako by se ne-pŕistrkovalo k manťáku, nešvindlovalo, nedělaly triky a finty, kte-r\ m se v kulečníku říká rošťárny. Tohle povídají napakovaní ťulpa-sové a balíci a oškubané kavky a zelenáči a nádivové:
,,Jc to svinská hra, vvhraje ten, kdo má víc štěstí."
A začalo další kolo.
Hezoun se usmíval. Dobrej kšeft, šéfovat těmhle dvěma. Ty neklopejtnou, mají hlad, tak do toho jdou fest, hladový ubožák ze sebe v zápalu hrv vydá, co umí. Má pevnou ruku, pohybuje se jak číhající piraňa, chce se zahryznout. A urve si, poněvadž mu to myslí. Talent už má v krvi a k rozumu ho vede hlad. Hezoun si prohlížel svůj velký prsten, jako by mu o nic nešlo. Přitočil se ke stolu, natáhl k Paprikovi krabičku cigaret.
„Kouříš, kamaráde?"
Dědek se zašklebil, samou zdvořilostí se div nerozplynul, ruka tancovala nad krabičkou.
„Tak teda s tvým dovolením," a mrkl okem zalitým krví.
Bouda jim vycházela. Změnily se pozice, hrálo se další kolo, jejich dohoda pokračovala podle plánu, Paprika bránil a Perus útočil.
Jedna báseň. Kluk měl jistou ruku. Nerozházela ho vzdále nost koulí, chmurná vyhlídka, že by mohl klopejtnout a vydat svou kouli napospas soupeři. Paprika mu vydatně pomáhal. Cítil se bezpečné, poněvadž dědek byl klasa, uměl druhému zatarasit cestu, jedním šťouchem dokázal soupeři překazit hru, že neproklouzla ani myš. Perus se občas usmál:
286
287
„Dyž se něco dobře upeče, nehnou s tím ani modlitbičky k sa-motnýmu Pánubohu,"
Proto útočil fest, důvěřoval svému klacku, manťákům, fintám, falším své koule a šťouchal jisté a soupeři s ním měli co dělat, čím dál tím víc se uvolňoval, každým šťouchem zlikvidoval tři čtyři koule.
„Kluk je dneska ve formě," poznamenal Lima. Perus se usmíval, klopil oči, dělal jakoby nic, občas si nakří-doval tágo.
„Ale depak. Mám prosté kliku."
Paprika opakoval šťouchy, táhl to s ním, klidný, védél, kam tohle všechno spěje. Jestli neselže, bude v tyhle hře jen jeden vítěz. Kdyby klopejtnul, vyhrál by Lima nebo Námorníckej, další z party, co válel hru barevných koulí. Ale můžou být klidní. Tady to směřuje k jasnému cíli. I kdvby dělali nevímco, ani kdvby se na hlavu stavěli nebo třeba lezli po stole, vítěz dalšího kola je určený předem a bude jen jeden. Proto zůstává přilepený vzadu, staví se ostatním do cesty, dává jim zabrat, aby Perusovi zajistil přední pozici.
Proč Paprika nevyřídil tu čtyřku? Když se znovu vyhnul čtyřce po úhlopříčce do rohu, inspektora Limu to trklo.
„No počkat..."
Za tím něco vězí. Ta koule byla lehká, úplná hračka, a Paprika ji nezlikvidoval. Proč ksakru ten starej Paprika jenom brzdí hru a brání tu čtyřku? Lima nebyl žádnej starej nádiva. Cí je to koule? V tom něco bude.
Lima zahrozil ukazovákem do vzduchu a začal jinak.
„Dávejte bacha, co vám ted řeknu, poněvadž já nejsem žádnej starej blbec a v tomdle nejedu. Moc zdržuješ hru, ty starej otrapo. Až já jim na tu boudu přijdu, dostanu je oba do lochu, všiváky, na to vemte jed."
Hezoun zpozorněl, jeho ruka odhodila cigaretu, svraštil čelo. Kčertu. Paprika polevil, prokoukli jeho obranu. Vlastně ani jinou možnost neměl: kdybv byl udělal tu čtyřku, byl by jedním vrzem zničil Peruse a byli by v rejži oba dva. Kčertu. Tahle hra jim mohla vynést víc.
„Na mé si žádnej šupák nepříde," pokračoval Lima.
Chlapi kolem stolu zavřeli zobák, obličeje se nakrabatily, oči se hrozivé zapíchly do Papriky a Peruse. Dědek se z toho hleděl dostat drzostí, podíval se Limovi zpříma do očí.
„No co je? Jesli sem tady navíc, můžu klidně jít. Já nechci nic než si v klidu zahrát."
Žádná odpovéd. Lima kouká do země, Papriková drzost je zmátla a všechno se zamotalo. Perus lhostejný, bez jediného slova. Hezoun bubnoval prsty do pultu. Majitel baru je pozoroval, asi se do sebe dají. Tramvaje skřípěly. Nikdo nic neříkal. Čas se vlekl.
Paprika se otřepal a začal si otvírat hubu.
„Dyť se nic neděje. Tahle partie skončí a já vypadnu, zmiznu. Mé tu nic nedrží, tady nebo jinde, mně je to fuk."
Cekal, co to udělá, dál bylo ticho. A tak toho využil:
„A jesli se tady o mně pochybuje, pudu na to, vyhrajú ještě todle kolo a čau. Vypadnu."
Hezoun podpořil jeho zastírací manévr, přiblížil se k Limovi.
„Starej, hra je hra. Shoda okolností. Kluk útočí a má z pekla štěstí." Jeho slovo mělo váhu, poněvadž přišlo zvenčí, byl kibic. „Kluk ted polyká, polyká, posílá všechny do háje. Je ve formě. Za chvíli může klopejtnout: oškubou ho, zůstane jak holátko."
„No já nevim," na to Lima.
A hra se rozjela od začátku, zamotaná. Ale nedůvěra trvala jen malou chvíli, protože Perus šel po koulích, několik jich vyřídil, zgustnul si. Dobře si uvědomoval, že mají jedinou možnost — hodné rychle vypadnout. Vyhrát, sebrat prachy a zmizet. Dával si pozor, makal, polykal a polykal, vyřídil i kouli samotného Papriky. Zůstal sám vpředu.
„A kdo ted príde, toho zničim," umiňoval si v duchu.
Hezoun se uklidnil, s ulehčením se vrátil ke svým cigaretám.
Lima zarputile otáčel tágo v ruce. Jak to, že mu to nedošlo dřív? Vždyť ta všivárna trvá už hezky dlouho, ti dva si jeli podle svého, polykali koule. Jak to, že mu to nezapálilo, po třiceti letech u policie a toho času co už strávil u zeleného sukna... jak mohl být tak naivní? Ted už nemůže otevřít zobák, poněvadž ti dva se nenechali nachytat. Všiváci.
Tři tisíce v malých bankovkách vysázel Perus na zelený potah.
288
289
ruce se mu třásly, rovnaly bankovky, vytahovaly je ze žlábku.
Lima se užíral, vzteky se neznal. Klopil oči. Jak je mohl pustit, ty dva krokodýly. Už dlouho ho takhle nikdo nevypekl. A co je horší... hra skončila, kdo se nažral, ten si pošmák, kdo utřel hubu, holt zůstane na suchu. A jemu to nezapálilo. Zamumlal mezi zuby:
„Čuby."
Perusova ruka zatáhla zip na koženě bundičce a chlapec vykročil. Paprika šel taky, vyrazil směrem na ulici. „Tak dobrou, hoši."
Na druhé straně ulice, skoro na kolejích, zabrzdilo auto a naložilo je. Hezoun si sedl dopředu. Počítal, chvíli to trvalo, pak rozdělil peníze. Cigáro mu v puse lítalo sem a tam:
„Tak todle je moje," a ukázal na nejtučnéjší část: tři tisíce pět set cruzeirů dělal podíl šéfa.
Zbytek podle dohody. Paprika dostal dva tisíce a Perus taky dva.
Byli podělení. Auto jelo. Bankovky jim dodaly klid, potom to zhodnotili, a potom si ti dva postěžovali, že životv u Jany z Areu jim mohly vynést i deset táců. Tak lehká hra, úplná hračka. Nebýt starého Limy...
„Je jak drak."
Hezoun napřáhl ruku, ukázal na bankovky. Klid. Ar si vzpomenou, že začali večer bez floka, a hned vyhráli. „A stálo to za to." A k řidiči:
„Šlápněte na to, šéfe."
BARRA FUNDA
Byla to jedna z řady hospod. Maličká, plná špíny, a v tuhle dobu, s bzučícími mouchami, ještě tmavší a ošuntělejší. Ale měli tam televizi, zrovna vysílali zápas ve volném stylu, a Hezoun se uvelebil na stoličce u baru. Perus si objednal bílou kávu.
Starý Paprika se opřel u dveří hospody.
Ramena mu klesla, hlava visela nad dlaždicovou podlahou,
a jak tam takhle stál zkroucený, vypadal menší, než byl. Vrazil si ruce hluboko do kapes. Jeho oči hleděly do dálky a pozorovaly široké ulice, které se rozbíhaly, klesaly a ústily všechny pod viadukt, kudy oni před chvílí prošli. Už se néco nachodili teplou nocí! Jeden kulečník po druhém, okukovali stoly, zvažovali, pomalu studovali hru. Nemluvili. V tichu je bodala klidná, ale vtíravá potlačovaná myšlenka, už si zamračeně měřili jeden druhého. Šli společně, ale už se chovali jinak a po pravdě řečeno už nebyli spřáhnutí. Hezoun, drzejší než ti dva, reptal a otravoval, dokola jim omílal, že životy v Água Brance mohly vynést víc. Urážel. A napětí rostlo. Kdyby se nehlídali, mohli se zle poštékat, ještě by se nakonec chytli a rafli — byli bv se do sebe pustili a pak by jeden druhého div nesežral.
Paprika to zarazil. Tohle znal jak svoje boty. S jídlem roste chuť. Jeden by druhého rozcupoval, vzájemné by se roztrhali. Dědek jim připomněl, jak to dohromady dobře zvládli. Když budou makat všichni tři, pomáhat si, kulábřík jim vynese víc, rozvinou akce podle toho, jak se situace vyvrbí. Přece se nebudou vrhat do každé hry jak hladové pirani. Ať mají rozum a neblbnou jak nejakej nádiva, co nikdy nezavadil o prachy. Vypadá to, že jim štěstí přeje, jsou v kondici a šťouchají festové — už přeci vyhráli v Agua Brance. Tak klid, poněvadž noc je jejich.
Souhlasili, přestali se kohoutit. Potloukali se pak od Horní Pompei až na okraj Perdizes. Tam hrál Hezoun, malou hru, která vynesla dvě sté cruzeirů a něco, poněvadž kavka se nějak polekala a najednou přestala hrát. Dali se pak alejemi, které vedou dolů do Barra Fundv. Tápali.
„Hej..."
Zdvižená paže. Tak zdravili známé machry v místech, kudy procházeli.
Ale byla sobota večer, a tak prošli i jiné kouty, ušlápnuti, smutní.
Půvabné pohupování pěkných střevíců lidi, kteří vsedě odpočívali na chodnících.
V těch jejich čistých a osvětlených ulicích s drahými auty a objímajícími se milenci, každý den sváteční oblek — to byli lidé dobře vyspalí, dobře oblečení a klidní, z rezidencí v Agua Brance
290
291
a na okraji Perdizes. Silní a čistí mladíci se s úsměvem potulovali teplým večerem a klábosili. Občas se kolem mihly povykující děti na kolečkových bruslích, s koly, drahými a barevnými hračkami.
Ti žili. Paprika, Perus a Hezoun tam byli cizí. Ruch a šum jc ničil, hnal je odtamtud pryč. Nepatřili k těm vymydleným lidem jdoucím za zábavou, necítili se tam ve své kůži. Byli tři tuláci, co shánějí žvanec, jak se dá, bez vindry. Ubožáci. Když se budou štvát kvůli prachům, potácet se sem a tam a div si nohy neušlapou, když půjdou do té pekelné hry na zeleném sukně, budou vymýšlet lumpárny, když policajty na potkání podmáznou, když tohle všechno perfektně zmáknou, budou mít co jíst a co na sebe na druhý den; kdy/ je potká smůla, když jim akce nevyjdou, nikdo jim nepodá ani lžičku čaje, budou celí nevyspali a hladoví a bude jim hrozit kriminál.
Tamti mají o živobytí postaráno. A jejich děti nebudou muset čistit boty na náměstí a na nárožích, mýt auta, prodávat kytky, prodávat buráky, prodávat noviny, hřebeny a čertví co ještě... záviset na soucitu lidí, kteří chodí kolem po ulici. A jako dospělí chlapi nebudou krást peněženky v nacpaných tramvajích, ani utíkat z kasáren, nebudou se potit nad zeleným suknem, ani nebudou mít zapotřebí dělat pasáky, dávat se do kupy s prostitutkami, aby se o ně staralv a dávaly jim peníze.
Všechny tři je spojoval stejný pocit a hnal je pryč. Nebyli odtamtud. Museli jít. Vypadnout.
Tak horká noc, taková otravná! Bzukot rozzuřených much v hernách, kde se klábosilo, tlachalo, ale o dobrou hru tam člověk nezavadil. Existoval jediný možný smér — do města, kápnout na vysokou hru. V Barra Fundé si nezahráli.
Byli v té hospodě u tramvajových kolejí.
Nevydláždénou ulicí přiběhlo toulavé psisko. Před starým se zastavilo, zvedlo čumák, jeho klidné oči očekávaly od Papriky známý pohyb. Starý se díval do země. Pes se díval na něj. Dědek ne a ne vyndat ruce z kapes, a tak pes odběhl a začal očichávat véci na cesrč. Otočil se zpátky, hledal starého očima. Nic. Pokračoval ve svém čmuchání po ulici, očichával véci, o kterých doufal, že jsou k žrádlu a které sporé světlo stéží zasahovalo. Chvílemi se otáčel,
čekal, ve špinavé hlavičce dřímala jakási naděje, oči znovu vyslaly prosebný pohled. Starý psa pozoroval. To je legrační, on je vlastně taky takový tulák. Ubožák, otrapa, jako ten pes. Úplné stejný. Taky se celý den musí ohánět, shánět kus žvance. Nikdo mu to neulehčí, nikdo mu nepodá lžičičku čaje. Zkusil podfuky, zkusil krást, žebrat zkusil, i když prosit o almužnu, to byl poslední prostředek, ke kterému se uchyloval.
Pracoval na zemi. Natáhnout se, vyhrnout si kalhoty, vystavit otok, co,se mu dělal na špinavých nohách. Děravé škrpály pokryté blátem měly úplné sešlapané podpatky. Když měl kliku a trpělivost, ale taky patřičnou dávku mazanosti, nasadil tupý výraz a s nataženou rukou čekal, něco káplo. A už se vydělávalo, můj ty dobrý Ježíši z Pirapory! Po troníčku, po desetníčku se zmohl na malé jměníčko a šel si to rozdat do herny.
Jenže osud na něho neseslal jen smůlu, poslal mu do cesty malér, přišli poldové a otravovali, v poslední době byli podezíraví jak fízli. Byli nadržení. A větřili. Když šlohnul v tržnici jabko, zaváhal. Div neuklouz, taktak že ho nečapli. Smůla se mu zrovna lepila na paty. A hra? Co mu je platný, že je machr, rváč, celej žhavej do velkejch pardi, no co je mu to platný ? Bez kapitálu se žádnej ubožák nevvbabrá z bryndy. Mizernej zkurvenej život. Žije jak bezprizornej pes. Jeho oběd bylo to, co shltnul s kořalkou u Jany z Areu, někdy v těch deset večer.
Psisko zmizelo na konci ulice.
„A co ta moje černá holka?"
Jeho černoška se jmenovala Maria a pomyšlení na ni ho něžné zalechtalo. Dva tři dny ji neviděl, tu černou holku, byla to jeho černá ženská, prodávala po večerech ve světle kina v Moinhu Velhu praženou kukuřici, buráky, cukrovou vatu, s vozíčkem, a se šátkem na hlavě, a čekávala na Papriku ve své barabizně v kolonii v Piqueri. Dávala mu najíst, jedli a pili spolu, dováděli. Jako déti. Ale dědek se často zachoval jako šejdíř a ukradl jí nějaké peníze. Když ho černoška přistihla, vybuchla a chytli se. Jo, ta měla pro strach uděláno. Ale moc rychle je to zas přešlo. Ccrná opakovala, že je hrozné nestydatá černoška, protože má pletky s bělochem a vždycky ho znova a znova pustí dál. V koutku úst se Paprikoví udělala šibalská
292
293
rýha. No jo. Ale teď jsou prachy, něco přes dva tácy, noc ještě neskončila a situace vypadá slibné. Ty prachy se v zápalu hry nejspíš rozmnožejí. A Felipe je fajn kámoš. Tak až se bude vracet z Lapy, zajde Paprika na tržiště, zajde k Felipovi, ke kamarádovi, co prodává v koloniálu. Udělají dobrej kšeft. Černá dostane hromadu věcí, že bude mít o živobytí postaráno na kolik dní. Přijde do baráčku, už trochu stříknutej kořalou, pytel na zádech ho bude tížit, a velká radost určité naplní srdce ty jeho černý holkv. „Dneska máš vystaráno, holka."
Jak tak stál, viděl se nékde jinde a fantazíroval, Paprika, rychlá piraňa, co uměla mistrně zmást a potupit soupeře, starý expert, který pod zdánlivým klidem narafičil nejednu lumpárnu, byl jen zakřiknutý staroch.
MĚSTO
Jedno, dvé, tři, tisíc světel na Jánské třídé.
V parte postávající na rohu jich bylo sedm a jedna ženská, holka jednoho z nich. Bordelové řeči, mluvili o některých, co to dřív naplno roztáčeli v podsvětí. Ten a ten provedl to a to, skončil v lochu. Tamtoho zas potkalo štístko, shrábnul v koníčkách dvé sté táců, zkrátka si dobře zařídil život — dneska mu patří to a ono; ale zas jiný, jeho parťák, to přehnal s marjánkou, zcvoknul se a ted chodí po ulici a mluví sám se sebou; jedna zas pořezala jinou v ksichté břitvou, ona to byla její švadlena, ale chodila jí s mužským. Ať jde do háje! Perus nemluvil, ani neposlouchal, ani nemyslel na kulábřík v Alpské vile; byl daleko a počítal světla na ulici, kudy se skřípením projíždély tramvaje a auta svištěla jak střely. To byl chlapcův zvyk, počítat véci. Věděl například, kolik modrých koulí ten a ten udělal v které partii, kolik tramvaji projelo za půl hodiny. Neóny zhasínalv, rozsvěcovaly se, zhasínaly, jedna, dvé, jedna... To cvičení ho bavilo.
„Ty jich ješté pěknejch pár slízneš, než se v tom naučíš chodit, ty jeden zelenáči!"
Tohle slyšel jednou v Osascu z Hezounových úst. Néjak ten-krár chvilku nedával, pozor, neměl dost pevnou ruku, klopejtnul
a zmršil koule v jedné partii za víc jak za tisícovku. Hezoun bvl na koni a dal mu co proto. Chlapci se ten vejprask vůbec nezamlouval. Dobře, prohrál — byla to zatím první partie, ale přišel o to, co bylo jeho. A bylo mu moc dobře, když si mohl takhle tiše počítat véci.
Parta těch sedmi se bavila vykládáním historek. Hezoun měl sako přes ruku, polobotky už podruhé vyčištěné se mu leskly, pravá ruka s dokonalou manikýrou cestovala nahoru a dolů, držela americkou cigaretu. Kolem jezdily tramvaje.
Mésto předvádělo své noční ptáky, ženy i muže. A když je hluboká noc, i ten pes na náměstí Republiky je hezčí. Elektrické světlo na všechno vrhá klid. Bledí, před chvílí probuzení, vycházejí do terénu pasáci s kruhy pod očima, toulaví pobudové, známé firmy, kavky, zahořklý výraz, vrásky, trable... okolo chodili chlapi bavící se o ženských a o fotbale a o koníčkách, lidi z tančíren, pře-půvabná žena ve společenských šatech jde po ulici s vyzývavou smyslnosti, drobnými krůčky, oči má zelené namalované... „no nic moc," povídá jeden, aby se odškodnil za to, že ji nebude mít... ale jeho oči jí žádostivé sjedou po bocích... zelenáči v kulábru vedle rafinovaných mazáků přes dostihy, nebo dobře oblečeni lidé, pasáci nejvyšší kategorie, kteří vypadali na poslance, senátory, a koukej, on je to obyčejnskej hráč... pouliční prodavač, co si vydělává na žvanec podfukem, prodává hřebeny, co se nelámou, profesionálky, holky, ti byli v tuhle chvíli v plné akci... i teplou-šové se vyrojili, dva zrovna prošli kolem, veřejné, jak zamilovaný párek.
Ti všichni byli Säo Paulo v tuhle hodinu.
Pěkně všivácká hodina pochybných existencí.
Paprika, Perus a Hezoun se postavili u dveří Jecy, hospody, která bvla nej větší centrum pobudů, na rohu lpirangy, nemela zavírací hodinu, její oko svítilo celou noc. Nahoře zhasínal a rozsvěcoval se neón — venkovan pokuřující z dýmky.
Tam to aspoň zvenčí vypadalo dobře. Centrum, které žilo naplno, a kdo by to viděl a neznal, řekl by, že si tam jenom v klidu užívá pár bohémů. Ale mystické elektrické světlo, tajemné jako oni sami, zakrývalo jen bledé existence trpící věčnou samotou, studem, tíhou ponížení, živořící bledé chlapy, bylo lhostejné, jestli mají
294
295
boty za čtyři tisíce, každý se svými trably a bez jejich řešení, se sklenicí piva, klábosením, zurčením kávy v šálku, žili společně, ale každý jak ostrov v moři, uzavření, jak kladivo bez násadv. Určité ne bez příčiny se tamhleta paní, hubené stvořeníčko, holka ještě hodné mladá, sesula na stoličku v koute a v očích se jí zračil smutek krotké fenky... Když na asfaltu zahrčel černobílý policejní anton, ve většině očí se objevila všeobecné známá pravda. Šupák patří do lochu.
Hubená postava, frajersky se nakrucuje, při chůzi podupává, no ano, celá se vlní, ruce v kapsách, cigareta v zobáku, mulatka Teleco z Jánské třídy. Oblečená chodí jako chlap, ženská, co má ráda ženské. Válí to v kartách, umí se ohánět břitvou, dokonce i kulábr hraje. Marjánku hulí jak ostří hoši. Víc než dost zkušeností leželo na těchhle bedrech, pět let si odkroudla v lochu na ženském oddělení Alegrie. Po straně se šuškalo, že si tam Teleco přišla na svý, a že když ji pustili, začalo jí to lízt na mozek a musela si sehnat milenku. Mulatka měla ulízanou hlavu a rovné vlasy si natírala olejem. Chovala se jak chlap, když se s nékým chytla, rozdávala kopance, znala všelijaké finty a nedala se, nikdo nevyváznul bez úhony. Proto celé podsvětí její zvrácenost respektovalo.
„Hej, mládenče!"
Křikla a dloubla do Hezouna. Popadla ho a zatáhla pod plátěný přístřešek. Teleco, přebornice. Frajer jí nemálo visel a ona teď spustila litánie. Trajdá sem a tam, tam to stálo za kulový, onde potom narazila, je bez floka, kšefty žádný.
„Jo, frájo, sem na dně."
Chvilku si šuškali, klábosili.
Kolem jezdily zvonící tramvaje. Starý Paprika rozvláčné řečnil, přitom rozkládal rukama. Už asi tři hodiny měl škrpály klidánko rozšnérované a v nich se mu vrtěly bosé nohy. Ale starý si toho nevšímal, měl svoje pohodlí. Chlapec Perus byl fešák, ale nevédél o tom. Manekýn, jak říkají ženské. Pravda, špatně oblečený, ale byl pěkný s tou svou širokou hrudí přiměřenou k výšce, k tělu prozrazujícímu mrštnost. Mladoučký manekýn. I ty jeho hadry mu svým způsobem slušely. Ale on si nevšimnul ani toho, že ženská z party na nčm může oči nechat. Šténé Perus myslel na kulábřík v Alpské vile a počítal světla.
Hezoun jí strčil jednoho kohouta, padesátku, mulatka Teleco ji zasunula do levé vnitrní kapsičky u kalhot, protože v pravé přední kapsičce nosila po způsobu mazáků zapalovač, maličký, šikovný. Sebrala bankovku, ani se nepodívala, kolik obnáší, utrousila poděkování, vytratila se.
Sedmičlenná parta se začala rozpadat. Odešel jeden, odešel druhý, pak ženská se svým milým, hovor přestal. Zbyli tam Paprika, Perus a Hezoun.
Noc postupovala; všiváci pomalu procházeli ulicemi.
Dostali chuť si zahrát, zas je to popadlo. Moc potřebovali rozmnožit vyhrané peníze, dát je do hry, ponévadž noc se chýlila ke konci a jitro bylo na spadnutí. Obejít, vyzkoušet, prolézt všechna doupata a hezky rychle, dokud ještě svítí neóny. Chytla je horečka. A vyrazili, a ani nechtěli vědět, jestli dělají dobře nebo jestli dělají chybu.
Všichni tři vědéli, že po zhasnutí neonů jim město dá zbytky a odpadky. Jediné to. A v duchu odhadovali možnosti ve třech čtyřech doupatech, kde to bud může vyjít, nebo se zruinujou; u Amerikána v ulici Amadora Buena, v Obecňáku na námestí Svaté Efigénie, u Martinelliho, v Ideálu, možná ve Zlatém tágu...
Přejít Jánskou třídu, dál po třídě lpiranga. Zahnuli do ulice Amadora Buena.
Úzká, tmavá ulice. Všude trhliny v dlažbě, ňoumové čučeli a pobudové se potulovali. Kurvy otáčely hlavy vpravo, vlevo, dopředu, lákaly mužské. Přehnaně zmalované obličeje a obarvené vlasy, opíraly se o veřeje dveří, přežvykovaly, hodné kouřily. Postávaly po nárožích, nafetované, aby znova obstály na ulici.
„Krasavce, dej mi cigáro."
Oči nehybné, přežvykující ústa, muži chodili kolem, vybírali si...
Těsné šaty obepínaly tělo, přehnané hluboké výstřihy ho odhalovaly. Některé se smály, samy mužské vybízely, prozpěvovaly si, vyzývavé pokřikovaly, mrkaly jako malé holčičky, když se snaží dosáhnout svého roztomilostí. Občas se vytvořila dvojice, ona šla vpředu k domu, klíč v ruce, muž za ní. Nafetované. Amador Bueno byla smutná ulice.
296
297
Spousta tlachání. Ospalost, hlad, povaleči na lavicích kolem stén. Spoustu řečí vedla ta snědá a bledá cháska u Amerikána, \- pověstném doupěti. Útočišti, kde se chmatáci, pasáci, hráči a nej-různéjší gauneri mísili s poldy a kšeftaři se vším možným v drobném i ve velkém. Když se někdo potřeboval s někým sejít, Amerikán na to byl ideální, ať potřeboval projednat cokoliv. Tisíc a jeden kšeft se tam zpunktoval. Pracovala tam nejrúznéjší esa od pobudů obejdujících po nádražích až po obchodníky z ulice 25. března. Zkrachovalí i činní poldové, chlapi od Pořádkových sil se tam svorně scházeli s gaunery. Nechyběl tu čistič bot, manikýra, vzadu holič.
V tu sobotu se ale peníze po stolech nekutálely. V herné s víc jak dvaceti stoly člověk o hru nezavadil.
Šli to prozkoumat. Všichni tři bloumali mezi stoly, procházeli napjaté, beze slova, ohrnovali rty, kopali do věcí na rozbité podlaze. Byly tam mouchy, kouř, vedro. Prázdné stoly bez koulí, tága na svých místech. Šum hovorů, kartáče čističů bot svištěly v pravidelném rytmu, z holičství zazníval smích. Okolní ruch otravoval.
„Bylo to na pendrek. Otočíme to."
Vrátili se na Ipirangu, stejné horečně kráčeli dál.
Už zdálky ho mezi dvěma jinými muži rozpoznali, v kvádru /. lesklého tropika, v obvyklé póze s rukou napůl v kapse. Přišli blíž, poníženě pozdravili, snažili se zapříst hovor, byli zdvořilí. He-zoun úslužné nabídl americké cigarety.
Na rohu Svaté Efigénie totiž padli na Řízka, ostrého hocha, mistrné zvládajícího techniku kulečníku. Byli ve městě, a ještě i v jiných městech, přeborníci a machři, co dokonale uměli zlikvidovat všechny koule a uzavřít partii. Měli jméno a byli známí široko daleko. Moc jich bylo. Chlapík, Páraná, Detefom, Práče, Lincoln, Ručička... To byli umělci zeleného sukna. Ale Řízek... jestli bvl někdo, kdo kulečníku opravdu hověl, tak to byl on. Mnoho z těch, co se do něho pustili, splakalo nad výdělkem, nejednomu expertovi sklaplo, nejeden sekáč, když skončil, tak nevěděl, čí je, a chodil zničené kolem stolu jak slepá sůva. A mnoho patronů vysoké hry se zruinovalo v sázkách, kam se přisazovalo do víc jak dvaceti tisíc. Chlap vyrostl, získal slávu. Dávali ts jako zajímavost dokonce i v televizi, aby ho lidi poznali. V novinách vvšla reportáž s jeho
jménem a fotkou při hře a stálo tam: „ŘÍZEK JE V KULEČNÍKU POSTRACHEM KAŽDÉHO SOUPEŘE!" To byl Řízek. Bylo na místě dát najevo respekt a úctu a tiše a s citem zachovat odstup.
Mladý, maličký, s dětskýma očima, vyzáblý jako všichni machři přes kulábr, kteří nachodí kolem stolu kilometry, nikdo by to do něj neřekl, do toho mužíka postávajícího na rohu Svaté Efigénie, který ted pokynul Paprikoví, Perusovi a Hezounovi. To chtělo vidět... Zeptat se v Goiásu, v Curitibě, v Portu Alegre, v Riu, ve Fortaleze... Nad jeho pověstí zůstával rozum stát, jeho hra vvvedla z míry všechny velmistry.
Jestli někdo opravdu hověl kulečníku, byl to Řízek.
Ale hrací horečce se neubránili, rozpalovala je a popoháněla.
Rozloučili se s největším kulábrovým esem v celé Brazílii, lehkým a pevným krokem se dali po Svaté Efigénii, ulici patřící podsvětí jako jiné, které touhle dobou spaly. Došli na náměstí Svaté Efigénie, z jedné strany kostel, z druhé kulečník.
Jejich botv hlučné klapalv po dlouhém dřevěném schodišti. Rvchle šli nahoru. Najednou je napadlo brát pro legraci schody po třech. Perus s Hezounem skákali, rozdováděli se. Paprika zakopl, taktak se zachytil zábradlí, rty sevřené úsilím. Kumpáni se zastavili o něco výš. Zasmáli se:
„Spad si z koně, co, starej ?"
Schodiště je konečné zavedlo do herny.
„Podsem, kluku!"
Piraňa číhala na kořist.
Sotva vešli do Obecňáku, uslyšeli hlas toho černocha, jak volá Peruse, a bylo po hraní a všechno ostatní se slilo, zešedlo. Tma nad stoly, herna uchá, pohozená tága, špačky na podlaze. Světlo jen u baru Obecňáku, jinak zejícího prázdnotou, žádný parťák do hry.
Takové to podezřelé ticho před bouří.
Piraňa číhala na kořist.
„Pod sem, kluku."
Černoch, který na chlapce volal, se opíral u baru. V bílém, lesklá kůže, drahý klobouk, obrovský kulatý obličej, nerestné se usmíval na plnou hubu.
298
Chlapec Perus se bezděčně pokusil udělat čelem vzad. Hezoun to zamítl, jeho ruka se zastavila dlaní vzhůru, nutila ho: „Musíš to zvládnout." Piraňa číhala.
Chlapec šel a se zlou se potázal, byl to Silveirinha, černv polda. Peruse to vyvedlo z míry, dopouštěl se chyb, nejdřív zůstal zakřiknuté stát a nic neříkal. Jako k zemi přibitý.
Hezoun se postavil o kus dál, kUdný; Paprika se uklidil do tmy za jedním stolem, přikrčil se a čekal. Pěkná hra! Jdou za ní a padnou rovnou do spárů policajtovi. Pěkné svinskej malér. Jen chlap u pokladny, co počítá bankovky a šmíruje za kulatými skly brýlí, jako by nic neviděl. Jen on a Silveirinha.
Piraňa číhala na kořist.
„Tak co, kluku, už máš zaplacený daně?"
Vytrvale otravoval, dlouze si chlapce měřil. Tadv se mohl kasat, poroučet, tady to měl pod palcem, zas a znova provokoval, tady byl velký šéf. Běda tomu, kdo otevřel zobák. Odlepil se, obešel Peruse. Čekal, až promluví.
Chlapec jako by měl v krku knedlík nebo se mu tam vzpříčila kost. Chtěl myslet na všelijaké věci mimo, hloupé se snažil navázat nit, začal vždycky od stejné myšlenky, ale brzy se nit přetrhla, vracel se na začátek. A pořád dokola. Nebvlo to poprvé, co měl chuť jít si zahrát do Alpské vily. Kdyby měl kliku... Zas se mu do krku vrátila ta věc, uviděl Silveirinhu, myšlenka se ztratila. A znova uviděl Alpskou vilu. Pověstná „vila", o které mluvili všichni hoši od kulábru; tam to Perus roztočí. Silveirinha. Myšlenka zmizela. Knedlík v krku. Vyslal prosebný pohled k Hezounovi, němé žádal o pomoc, ruce jako ochrnuté, svaly ve tváři jako ochrnuté, knedlík v krku rostl. Tak rád by promluvil. Ale v té své pokorné zakřiknutosti ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Úplné ztuhl.
Piraňa číhá na kořist.
Paprika to sledoval. Tyhle srandičky, tohle ponižování znal jak svoje boty. Chce to prachy, aby se mu zacpala huba, a Hezoun ho bude muset uchlácholit nějakým žvástem, poněvadž ten se s chlápkama od policie zná. Taková klasa \ako on se vždycky vy-kroutí z konfliktu se zákonem. Když to bude vypadat moc zle, He-
300
zoun nezradí, dá si tu práci, přijde to urovnat. Nedopustí, aby se kluk dostal do kriminálu proto, že v tom neumí chodit. Měli svoje dohody, šli si na ruku, určité se dohodnou. Ale čas se vlekl.
Černochova nestydatost pak najednou přesáhla meze, Silveirinha chlapci šlapal po nohách podpatkem a smál se.
Pokladní z Obecňáku si chlapy měřil přes brýle se zlatými obroučkami. Opuštěné stoly, světlo jen nad pultem. Chlap u pokladny pokukoval. Takhle vždycky končila noc v Obecňáku, Silveiri-nhově rajónu. Jak se objevil neznámý pobuda, tvář, kterou neznal, polda zaútočil, nemazal se s tím. Vždycky to šlo jak po másle. Každou noc totéž a chlap u pokladny se jen díval. To bylo normální.
Vyzývavě se mu smál do očí. Provokoval, vysmíval se. Jeho podpatky už nedrtily chlapcow nohy a Silveirinha pořád buzeroval.
„Tak kdepak máš penízky, co, kluku?"
Drobnými krůčky obcházel kolem chlapce a pořád se smál. Perus upřel vvdésené oči na Hezouna a myšlenky se mu zmatené honily hlavou, čelo měl vlhké potem, na čele mu ležela tíha.
Cože! Přijde si do Obecňáku zahrát a místo toho se tady má dostat do polízanice? Kčertu. A Silveirinha před ním, šlape mu po nohách. Černoch, a všechno na něm zrovna svítilo — kůže, střevíce, hedvábná košile, kravata, bílý plátěný oblek, nehty, zlatý zub...
Sakra. Ten vlk ho drží ve chřtánu a on je bezmocný jak zatoulané tele. Zuřivé si mačkal prsty, ale nebyl schopen vydat ze sebe ani hlásku.
„Ale chlapečku..."
Vzal chlapce kolem ramen a to byl jasný pokus obrat ho o náprsní tašku, jak to dělají kapsáři a chmatáci vůbec. Polda byl vyšší a silnější a Perusova ramena se choulila, chlapec se potil v kožené bundičce a jen stěží uhýbal, bránil se.
Hezoun stál o kus dál. Těch pět metrů, které je dělily, byla nekonečná vzdálenost. Fízl už se chlapce nabuzeroval víc než dost, už si dovoloval přespříliš. Takhle to policajti dělají, když má být po jejich. Zraňujou podle libosti, dělá jim to dobře, jen tulák ví, co se naotravujou. Jojo. Když člověk bude někde vykládat, co obnáší život ubožáka, mastňáci, co si žijou jak v bavlnce, nejspíš řeknou, ať
301
nefňuká. Jojo. A když človék pošle takovýho drzýho parchanta do háje, trhne mu jednu péstí mezi oči, kuchne ho do ksichtu nebo mu udělá díru doprostřed myslivny, je hned moc zle, jeden to odnese kriminálem. A přitom jsou to mrchy sviňácký a hltouni kořistný. Číhají na kořist jak pirani. Takhle po klukovi šlapat, buzerovat, snažit se ho obrat... Jo, ochránci zákona. Podíval se na Silveirinhu, vztek s ním zalomcoval. Řekl by mu hezky od plic, co si o něm myslí, fízlovi nafoukanýmu, ta hrozná chuť ho praštit. Kdyby Silveirinhovi přejel po těle břitvou, určité by ho s ní nehladil, na to může vzít jed! S chutí by to udělal sám. Ten hajzl by skučel a on by ho rozpáral od shora až dolů, čepel ovládal mistrovsky, břitva by polehoučku projela sakem a šla by rovnou na tělo. Nejdřív by řval, potom by se ten pes svíjel jak zašlápnutej červ na zemi a pak by se na něj sesypaly kopance do bedny a do žeber, se vším všudy, co takovej všivák zasluhuje. Hezoun si ho představoval, jak s otevřenou hubou leží natažený na podlaze, s vyplazeným jazykem, a kroutí se jak přepůlená žížala. Nebo jak krysa udučená k smrti. Stačilo by vzít ho břitvou. Podříznout ho. A šmytec.
Jenže to udělat nemohl. |e vagabund, a tak musí mlčet, nasucho polknout, strpět to a lísat se jak pes. Zdvořile požádat „budte tak laskav" a dát mu peníze, provizi, smírné, aby zachránil Perusovu tvář. Chuť kuchnout ho, tu měl velikou. Jenže byl pobuda, a tak mlčel.
Malé Paprikový oči se zastavily na poldové bílém obleku. Energicky se narovnal, vstal.
„Hele, kluku, chovej se jaksepatří, no tak, kluku. Kdepak sou penízky, co?" — a prstem ukázal příklad: bankovky, které počítal chlap u pokladny. „No tak, nedráždi mé, kluku."
Paprika se taktak držel. Poldovo dotírání, které chlapec musel snášet, už trvalo příliš dlouho, táhlo se a otravovalo. Už si užil svoje. Do pěkný kaše se dostal, chudák... A je z toho skleslej, pěkně skleslej, ani nepípne. Pribitej k zemi, jak solnej sloup. Silveirinhař To je svině. Čeká jen na Hezounův pokyn, a hned vyrazí, sehraje svou roli a bud to slízne, nebo níu jich nandá — pomyslel si. Každá sviňárna má svý meze. Představoval si, jak by ho nakopnul, a šel by na Silveirinhu už s tágem v ruce. Kopal by ho do ledvin, mezi
nohy, potom by zkopal ten jeho sádelnatej k šicht. Pěkné špičkou boty, aby to stálo za to.
Tyhle i jiné myšlenky se střetly s přítomností a náramné rychle ochladiv.
Jenže čeho by tou rvačkou dosáhl? Sklopil oči, pobuda je vždycky lump a nic víc. Takhle, přesné tak je to vždycky: policajt má nad tulákem vždycky vrch. Starý se stáhnul do sebe; bolelo to, ale Paprika se uzavřel. Rukama i hlavou prosil Hezouna. Ať to srovná.
Frajer mulat se přiblížil.
„Ten kluk patří ke mně," usmál se zdvořile, víc prosil, než mluvil. „Mužem se dohodnout, ne, šéfe?"
„Takovou řeč si dám líbit, Krasavce. Proto si tě vážím," rozkošnicky se usmál. „Ty si můj člověk, Krasavce."
Jeho výsměch tím „Krasavcem" pokračoval...
Tvářil se zlomyslné, spokojené. Všiváci to vzdali. Ted se vybarvili: jsou to kumpáni, povaleči a spojenci, a Hezoun je vede. Mají prachy.
Hezoun dal znamení, ukázal kumpánům na schodiště. „Dát si odchod, vypadnout."
Oba sešli dolů, zdeptaní, vráželi do vécí kolem sebe, nohy se jim podlamovaly. Uši jim hořely. Počkají na náměstí.
Drze objednal pití, ukázal na stoličku, posadili se jako sobé rovní. Jako kolegové. Hráč a polda si byli hodné podobní — oba ohození, střevíce se oběma jen leskly, mluvili stejně měkce a mazlivé, a kdo by je vidél a neznal, těžko by se mu hádalo, kdo z těch dvou je policajt a kdo hráč kulečníku. Ladili ve všem.
Silveirinha a pan Madeira svorné, ruku v ruce. Usmíval se, poplácával ho se srdečností spíchnutou horkou jehlou a k vlastní potřebě.
„Tak jsme se tu sešli, kamaráde," a k chlápkovi u pokladny — „tady náš přítel platí."
Oslovoval ho kamaráde, pak zas náš přítel...
Hezoun to snášel, musel na to přistoupit. Zaplatil koňak. Polda ví, že má jiné zástoje, a tlachání schválné protahuje, baví se.
Cítil, že už to dál nevydrží, že vybuchne, nedopadlo by to
302
303
dobře. Vzdal to, svraštil čelo. Odkryl karty, ukázal pětistovku. „Bylo by tu tohle."
Honem se zvedal, pustil bankovku, omluvil se. Vyrazil k dřevěnému schodišti, v ústech hořko.
Silveirinha dopil, strčil bankovku do kapsy, prohlédl si nehty. „Tak nashle, kamaráde."
Až dole na náměstí ti tři ještě slyšeli jeho hlasitý chechtot.
Neřekli nic, šli pryč. S pocitem poražených, ten pocit je tížil a ponižoval, spojoval je, šli dál pomalu, zranění na duši.
Bezmyšlenkovité se dali přes viadukt Svaté Efigěniť, ochable, zasmušile. Jen vpředu bylo slyšet pleskání Hezounových kožených podrážek. Chuť hrát je úplně přešla a nevnímali mírný vlhký vítr, který jim ted ovíval tváře a nohy. Tři hlavy svěšené. Byli tři pobudové a nic nezmohli. Šli dál, potupení.
Starý viadukt Svaté Efigěnie, letitá stavba, stál s majestátností odpovídající jeho stáří a v této chvíli klidu vypadal ještě starobyleji. Starý viadukt a spousta obrovských nových budov čnících vzhůru k nebi, ted spících. Při pohledu shora bylo údolí Anhangabaú jedno velké ticho se dvěma černými pruhy asfaltu. Chlapec Perus se na ně díval. Krásné je to údolí, takhle v tichu stojících skútrů, se stromy a s opuštěnými auty. Nahoře měsíc, chlapec se na něj zadíval. Vpředu se už rýsoval obrys kláštera svatého Benedikta, také dýchajícího klidem své starobylosti. Světlo pouličních lamp vrhalo kolem sebe klid...
Tíha ponížení na bedrech, zadržovaný hněv, nálada pod bodem mrazu. Jen občas se po sobě podívali, suše, bez poznámek. Co mohli dělat? Byli tři vagabundi, a tak šli.
Vejprask, prosté dostali vejprask. Starý je předešel, podíval se na t v dva. Byli na tom stejné. Pohledy všech tři se setkaly a Paprika, Perus a Hczoun se na pár minut zastavili. Ticho ted tížilo, ti tři se na sebe dívali, žalostné, beze slova.
Dole v údolí sebejistě zahrčelo auto, využívající klidu noční hodiny.
Bylo v nich utrpení, bolelo, drtilo je.
Starý Paprika zaskřípal zuby, pokusil se o grimasu, cítil potřebu něco říct, nutkání říct\řeba, aby se nebrali tak vážné, zkrátka
přišel průšvih, a to, koneckonců, když se člověk musí všelijak protloukat životem... Pootočil hlavu ke kumpánům.
„Udělali by z člověka úplný hovno, hoši. To už ani není svinstvo, to je sviňárna."
Nebylo jim vůbec do smíchu. Ticho je tížilo ještě víc.
Ne snad kvůli penězům. Přijít o pět set cruzeirů není žádná rána pro někoho, kdo se pouští do partií, ve kterých jde třeba o dva tisíce, nebo zas kolik dní nejí, když bojuje u stolu. Peníze se rodí ze hry a pro hru, odtud přicházejí a tam jdou. Jejich utrpení nebylo vůbec malé. Neodpovídalo pětistovce. Bolelo je to, že museli strpět ponížení a nemohli toho hajzla, co jim ho způsobil, zmlátit.
Jedině pobuda pochopi, jak tohle dokáže člověka žrát. Néjakej fouňa, bábovka, balík, ťulpas, napakovanej nádiva, někdo, kdo má snadný život, nikdy nepochopí, co se ted odehrávalo v Paprikoví, Perusovi a Hezounovi. Jediné pobuda.
„Však my mu to ještě vrátíme, starouši." Hezoun plácl Papriku po špinavém saku. „Vykašli se na to. Uklidni se, starej."
Jen Perus nepromluvil, celý ponořený do svého klidu.
Zadržená úzkost v jejich ztéžklých krocích. Kráčeli bledí, trošku unavení. Hodiny na věži svatého Benedikta ukazovaly skoro tři hodiny. Pár vagabundů se válelo po nárožích, u domovních vrat, přikrytí byli vším možným, vypadali jako tmavá změť hadrů a novin.
K Martinellimu, bez nadšení. Dali se ulicí Líbera Badaró.
Ve staré herně u Martinelliho na sténách zrcadla velikosti dospělého chlapa, která odrážela jasně bílá svétla; sténv se starobylým dekorem, vlhký vzduch, zatuchlina nejvétšího kulečníku ve městě. A protože se nehrálo, opuštěné stoly, počitadla a tága zandaná na svých místech působily tísnivé. Nad spoustou prázdných stolů a zapomenutou křídou panovalo velké ticho.
Náhle je přerušil hlas.
„Čvaňháku!"
To pokladní vykřikl nadávku na jakéhosi starocha, který na výsměch odpověděl pcprnou kletbou v italštině. Byl to opilec, mrzák, čistič bot s odporné špinavýma rukama, cizinec, jeden / těch starých ubožáků, kteří spávají po koutech heren, krotce trpí hladem
304
305
nebo nevyspalostí; a kterým hráči a chlapi z party nadávají, šlapou po nich, říkají jim smetí. „Cvaňháku!"
To s Pcrusem zacloumalo. To se nedělá, rozčilovat nějakého nešťastníka takovou zhovadilou přezdívkou. A tohle byl staroch, starší než Paprika.
„Cvaňháku!"
Odpovéd přišla v italštině, pohotová, prudká, zoufalá, chlapík dupal nohama, naprázdno rozdával hrozivé rány a stál uprostřed herny, vrávoral, vyváděla ho z rovnováhy jak přezdívka, tak jeho vlastni nohv, které se jaksi rozcházely. Alkohol tu bílou hlavu zamotal. V jednom okamžiku jeho rozčilení zesílilo a zdálo se, že se rozpláče.
„Cvaňháku!"
Nestálo to za nic. Ti tři proběhli mezi stoly, odešli dozadu, obsadili záchodek. Peruse dráždily výkřiky přicházející z herny. „Ten chlap, co nadává, by zasloužil lekci." „To zasloužil," připojil se Hezoun.
Paprika zpozorněl, ten měl hlavu na pravém místé. Přišli rozpálení z Obecňáku, tam se dohráli, a ted když si nedají pozor, rozzuří se kvůli křiku toho pokladního. Nakonec vybuchnou a pustěj í se s tím hulvátem do sebe, poněvadž budou čím dál tím zuřivější. Zatočí s tím chlapem. A k čemu to všechno? Zbytečné budou přilejvat oleje do ohně. Beztak se jim už lepí na paty hromská smůla, tak by se měli mít na pozoru. On jim radí, aby vzali rozum do hrsti.
„Nech těch blbostí."
Odpovéd přišla v italštině. Vrhla nadávku. „Lazzarone I"
Vyšli ze záchodku, zamračení, šli pryč, došli do údolí Anhan-gabaú, kde všechno spalo a bylo vidět jen jedno rozsvícené oko v řadé budov Krásné ulice, největší okno herny Ideál. Zamířili k němu.
Před svítáním se ochladilo, säopaulskými ulicemi povíval vlhký vítr, jitřní vítr...
Neóny ještě odolávaly, sloupy pouličních lamp se třemi oválnými tělesy byly ted zcela tiché a vrhaly na město bledé žlutý svit,
tajuplný v naprostém tichu té pozdní hodiny. Směrem k nadjezdu Chá a k Městskému divadlu hrála všemi barvami změť neonů s nej-různéjšími efekty, střídavě se rozsvěcovaly a zhasínaly, němé hýřily.
Perusovi nešel z hlavy pokladní nadávající tomu dědovi. Opakoval si sám pro sebe:
„Je to svině. Copak nikdy neměl tátu?"
V opuštěném Ideálu, bez hry, jim dali moc dobrou zprávu. Ani ne před čtvrt hodinou tam byla šťára spojených RUDE a RONE, oddílů zvláštní noční patroly, a pro nic za nic vytáhli z herny pět pobudů, co tam spali na lavicích, a zašili je, poněvadž s touhle policií nebyla řeč, ty nebylo možné podmazat ani se s nimi dohodnout. Paprika, Perus a Hezoun unikli o fous.
Svitla jim jiskřička naděje.
A pochopili, že se jim vrátilo to z pekla štěstí, najednou ve velkém, tučné a štědře. Copak se úplně náhodou nevyhnuli nej nebezpečnější a nejobávanéjší policii?
Náhle je popadla zas ta obrovská chuť zahrát si. Že jim město nedalo žádnou hru, chtělo jim jen působit příkoří a stavět do cesty průšvihy? Tak to ne. Säo Paulo je velké a oni, tři machři, se třesou na to, co přijde, ať to bude, co bude. Někde se hrát musí. Věřili tomu.
A stoupali odhodlané do strmého svahu náměstí Ramose de Azeveda s tím, že se něčím svezou, autem, tramvají, čímkoliv. Stoupání bylo prudké, ale šli pevně, s důvěrou. Šli do Pinheirosu.
PI N H El ROS
Na dlouhé, nehlučné, spící ulici — chladný vítr, hřbitov, nemocnice, tramvajové koleje; prázdný bar, zavřený bar, prázdný bar...
Paprika svěsil hlavu, ochromený, ruce v kapsách. Hezoun vpředu, navlékl si sako a šel, jako by na kumpány zapomněl. A ani chlapec Perus nemluvil.
A šlapali. Potkávali tiché psy, nakopávali dotérné kočky, močili u ohrad, v temných koutech.
šli dlouho, hubení, bledí. A cítili se unavení a hladoví a ospalí.
307
Nic se nedělo. Žádná otevřená hospoda. Jak je to ticho umlčovalo... Nemluvili, nepískali si, jeden se na druhého nepodíval.
Pinheiros tvrdě spal; nikde ani človíčka, žádné auto, po ulici Teodora Sampaia neprojela jediná tramvaj. Paprika, Perus a Hezoun v duchu na Pinheiros nadávali.
Psi štěkali vstříc úsvitu a kdesi zakokrhal kohout.
Méli naspěch, ale šli pomalu a kopali do věcí, které ležely na cesté. Tenhle bar zavřený, ten taky a tenhle další taky. Pořád dokola. Znechucovalo je to, deptalo, vhánělo jim do hlavy pitomé myšlenky.
Ticho je deprimuje na nejvyšší míru, ani cigáro nepomáhá, jen ještě prohlubuje ty divné a hořké myšlenky, co v jakémsi hloupém zmatku v tulákovi umrtvujou jiskru podnikavosti.
Peníze v kapse byly, poněvadž nějaké zbyly z Hezounova dč-. lení i po Silveirinhové kořistnickém zásahu, ale uvnitř byli na dně, totálně na dné. A Paprika, Perus a Hezoun tím pomyšlením trpěli.
Jednou, když byl chlapec Perus malý a zrovna usilovné leštil jeden střevíc, protože si vydělával na žvanec čistěním bot, jeden všivák okradl u závor žebravého mrzáka a ten nešťastník se rozkřičel. Když ho chmaták uslyšel, snažil se zmizet co nejdál z Dolní Lapy. Ten syčák skákal, klopýtal, narážel a kopal do věcí, které mu překážely v běhu, až dostal strach a ukradené prachy zahodil — byly to jenom drobné, samé drobáky, jedno, dvou, péticruzeirové bankovky. Perusovi k nohám. Ulice hlučela a přišli policajti a nehodlali diskutovat. Požadovali okamžité vysvětlení. Péknej trapas, když mél vysvétlit, jak se tam ty peníze dostaly... Tak je to vždycky, myslel si Perus, člověk dělá na druhý a ještě to slízne za někoho ji-nýho. Kmán se dře a pán sklidí slávu. Jak idiot, jak nejakej budižkni-čemu. Nač má čekat, že ho jednou potká velký štěstí? Nač vůbec touží zkusit vysoký hry v Alpský vile? Štěně Perus si myslel, že stejné bude pořád jen ťulpas a smolař, ubožák, a přitom bude pořád zpříjemňovat život druhým. A zase se mu vrátila ta stará myšlenka, řešení, které viděl jako jediné východisko ve chvílích, kdy mél hlad.
„Jednou s tím skoncujú."
Ukradne nějaký prachy, vleze si do vlaku na Perus, a tam zůstane v klidu a už odtamtud víckrát nevystrčí nos. Bude snášet tetu, jejího milence ožralu, ten idiotskej život bez hry, obrovskou cemen-
308
tárnu z jedné strany a ten mrzkej blok domů z druhé. A půjde se ničit někam do fabriky, ke krumpáči nebo čertví kam. Spát bude chodit v deset. Tam v Perusu chlapec nebude ponocovat a trpět hlady, ani se nebude jako zoufalec vrhat na první příležitost, která se namane, aby si vydělal na kus žvance. Tenhle toulávej život není k ničemu.
Ale kulábřík se znova ozval, usmíval se, volal ho, dával mu lehkého soupeře ve dvou partiích po dvou stech padesáti cruzeirech. Dobré úmysly byly tytam, sehnal si patrona, zas propadl kulečníku. Něco vyhrál, zajistil se na pár dní. Potom se nanovo dostal do srabu, mél ve hře smůlu. Ale Perus bojoval. Hrozné ho štvalo, když viděl, jak se shromážděný kapitálek zmenšuje, z jeho kapsy ubývá a jak druhý hrabe. Začal při hře zmatkovat a za chvíli byl bez vindry, na dné, bez peněz a bez patrona. Za pár dní zas zkoušel a bědoval.
Hezoun ted měl novou holku, dvacítku. Nikdo nevěděl, jestli je tmavovlasá nebo rezavá, měla odbarvené blond vlasy, protože mulat mél nejraději blondýny. Dělala v jednom nevěstinci v Palmové ulici, měla krycí jméno — Marii. Holka mu denně odevzdávala požadovanou částku, tisíc, patnáct set cruzeirů, které frajer každý den marnotratné rozhazoval za oblečení a obutí, ve hře a v dalších akcích. Vždycky, když mu přinesla míň peněz, Hezoun ji přirozené zmlátil, jak to pasáci dělají. Jen tak lehce, facky, nějaký ten kopanec. Jen co zasloužila, aby si udržel respekt, aby neměla v hlavě kdovíco za blbosti a aby se někde nezapomínala na ulici a neflákala se a nepopíjela po hospodách nebo namísto práce nechodila do kina. Její povinnost byla vydělávat, a aby si nezvykla dělat si, co chce, Hezoun ji bil. Při běžných výpraskách se objevoval portýr jejich penziónu v Lapě. Hezoun ho vždycky zarazil.
„Koukej, kamaráde, do toho, co se děje mezi mužským a ženskou, nikomu nic není."
A když se chlápek starostlivé vyptával, dodal:
„Tak budeš se starat o sebe," a rozpřáhl ruce, „nebo se budeš plíst do mejch věcí?"
A chlap odešel se sklopenou hlavou, odkud přišel, sklaplo mu.
jestliže se neposlušnost opakovala, vy-prasky byly dvakrát větší. Hezoun si vymýšlel krutější a tvrdší tresty. Pro začátek ji za-mvknl v pokoji a odcházel do ulic, kde zůstal kolik hodin. Chodil
309
hrát kulečník, toulal se, aby si to příště rozmyslela; ona ať tam zůstane o hladu a ať se pěkně přemáhá. Vracel se pozdě, zpitý, podrážděny, bral na ni ocelové lano a zacházel s Marii jako s chlapem. Zakazoval jí křičet. Mlátil jejím tělem o stěny, bil ji do ledvin, přes klouby a špičky prstů. Hořící cigaretou ji pálil na prsou. Nékdy se Marii počurala.
Druhý den večer šla zase do bordelu, rozbolavélá, zbitá. V posteli se jí pak zákazníci ptali, od čeho má po těle ty černé skvrny.
„To je z lásky," a dívala se do stropu, „tak dem na to."
A dál vydělávala na živobytí, jako poslušná čubička, připravená odevzdat mu výdělek. Celý. Ženská frajera. Kdyby polevila, zas ji zavře a zmlátí.
Ale Hezoun, který ted pomalu kráčel ulicí Teodora Sampaia, takhle neuvažoval. Vzpomínal v duchu na všechno dobré, co té ženské dává. Byl její ochránce. Párkrát ji dostal z lochu, obstaral jí habcas corpus, dohadoval se s poldama od mravnostní, jednal s tím a oním. Tisíc a jedenkrát ji vytáhl z bryndv. Sehnal jí pokoj v bordelu, dohodl se s policajtama, co měli ten rajón na starosti, zajistil jí postavení v podsvetí, zkrátka jí ukázal cestu, sakra! Byla úplně blbá, musel ji dokonce učit, jak má zacházet s chlapem v posteli. Moc peněz ho stála tahle Marii, dítě, naivka, která ani neuměla okrádat zákazníky... Měl z toho jen průšvihy, nevzal to za správný konec, jen mu přidělávala starosti a měl z ní hlavu vpejru. Ani si ho nezasloužila, buchta jedna, jeho, fajnovýho a protřelýho pardála.
Měl v merku jednu proslulou štětku, byla kus ta ženská, dlouho to na ni už hrál, na třídě vévody z Caxiasu. Bvla dobře zajištěná, měla byt, prvotřídní zákazníky, politiky a vůbec zvířata, oblíkala se jak dáma. Uměla si zahrávat a byla rafinovaná, kočka, co přitahovala kavky, jak to dokáže jediné ženská, která chce a umí. Měla už kolik plukovníků, samá smetánka, dávali jí měsíčné třicet, čtyřicet tisíc. Byla vysoká a blond a jmenovala se Dorotéia a peněz měla spousty. A neměla frajera, protože to byla taky náročná ženská. Moc chlápků se ji pokoušelo získat, ale odtáhli s nepořízenou. Vždycky na začátku ty pohledy prozrazující zájem, vzájemné odhadování, jak to v jejich branži chod;]', beze slov bylo jasné, oč jde... To by bylo něco. Dorotéia byla statná blondýna s velkými bokv, které se
310
vlnilv a obratně pohupovaly v mírném rytmu. Čistokrevná klisna, o které mluvili a na kterou si dělali zálusk všichni sekáči.
„To je ženská do postele jak dělaná."
A sypalo by to.
Hezoun si v duchu maloval, jak by mu tahle ženská přinesla přinejmenším, ale přinejmenším pro začátek bourák. A čtyři tácy denně.
Skoro čtyři ráno. Byli na konci ulice Teodora Sampaia, ještě chvíli, a Paprika s Perusem a s Hezounem budou v centru čtvrti, dostanou se na pinheiroské náměstí.
V Pinheirosu stálo hned vedle největší benzinové pumpy Čínské bistro, permanentně otevřený podnik, hlučný, rušný, přímo proti konečné tramvají a autobusů, které odtamtud vyrážely do všech koutů města. V bistru bylo živo ve dne v noci bez přestávky, protože tam zastavovalv expresní dálkové autobusy nebo nákladáky s poutníky ze Säo Bom Jesuse de Pirapora a z Aparccidy do Norte, pro benzin, kvůli odpočinku nebo přestupování... Mísili se tam tuláci, pobudové, cestující, somráci, dělníci, obchodníci, poutníci, řidiči, chmatici, študáci, štětky, ožralové, ospalá individua vracející se z Tangará, pověstné tančírny ve čtvrti; sázkaři přicházející z dostihů v Cidade Jardim... Nejvíc mezi nimi bylo Japonců, mlčenlivvch, přívětivých, pracovitých, kteří se tam zastavovali cestou do pinheiroské tržnice nebo za svou prací v obchode, do krámků, hokynářství, hospod. Japonci s těmi svými kulatými obličeji, kteří se při řeči stále usmívali a pokyvovali hlavou, byli pány čtvrti. A Čínské bistro bylo ve dne v noci jejím centrem. Vibrovalo ruchem, hlukem, cinkáním šálků, houkáním klaksonů. Běžely tam kšefty všeho druhu, v drobném i ve velkém. Tabák, prodej ovoce, čistění bot, stánek s novinami a knihami a časopisy a módami a sešit-kovvmi seriály o Lampeäovi a Dioguinhovi, s japonskými časopisy, vzadu lidová restaurace, to všechno nabízelo podněty a příležitosti. A hemžilo se to tam šejdíři, počínaje smutným chlapíkem, který prodával žertovné jablko, a konče výřečným kejklířem, který působivými zkazkami lákal křupaný, dobračiska a hlupáky a prodával jim neexistující pozemky nebo zázračné přívěsky, třpytivé cetky nebo kusv fantastických látek, které vydával za pravé anglické. Peníze
311
sem přicházely z jiných koutů města, ze sáopaulského vnitrozemí i ze severu Páraná, točily se tu ve velkém.
Vešli dovnitř, hladoví, Hezoun je pozval, objednali si místní specialitu, takzvaný obložený talíř. Přinesli jim plné hluboké talíře — rýže, fazole, manioková moučka, kolečka rajčat, zadělávané drštky. Mulat maniok nerad, a tak si ho vzal Paprika. Utrousili pár slov, pozorovali ruch, zatrpklost se rozplývala. Starý si všechno okořenil paprikou a zapíjel kořalkou, Perus si pochutnával na toniku, Hezoun pil dobře vychlazené pivo.
Dojedli a měli pořád hlad, a tak si dali repete. Potom na né přišla ospalost a únava. Pomalu upíjeli kávu. Utahaní a ospalí si mnuli oči, zívali, posedávali, nemohli se odhodlat zvednout se.
Seděli tak nekonečné dlouho, otupělí, oči se jim klížily ospalostí, Paprikoví klesla hlava, strčil si ruce do kapes, schoulil se na židli; Perus pomalu ťukal do vidličky; Hezoun pozoroval cvrkot kolem, kouřil.
U dlouhého pultu Čínského bistra bylo stále hlučno a rušno. Nohy mužů za pultem se chvilku nezastavily.
Těžce se zvedli, zaplatili společně útratu. Vyšli ven.
Nahoře se svítilo, a kdyby vyšli po schodech, byli by v herně.
„Dyby bylo na mně, šlo by se do Lapy," a Perus dodal na vysvětlenou, „dyť už pomalu svítá, koukej na to."
Od tržiště povíval lehký chladný větřík. Z noci zbývala slabá řídká mlha. Nadcházel ranní jas.
Starému Paprikoví bylo fuk, jestli půjdou nahoru nebo ne. Vydržet dvě nebo tři noci bez spánku chtělo jen jedno — dal si panáka a šel do toho.
Na ulicích zhasla světla. Pinheiros se ted chvěl jiným pohybem, ruchem, který budí.
Poletovali první vrabci.
Perus šel s těmi dvěma, ale díval se na nebe jako dítě, klidné a dlouze a s tou podivnou věcí, která ho zas uvnitř svírala. A o které chlapec Perus nikomu nepověděl. Vyprávěl kumpánům spoustu věci. I když to často byly čistě jeho záležitosti. Ale tohle neřekl nikomu. O tomhle pocitu, vždycky v tu samou dobu, když se rodil den, tak zvláštním, že ho až zamrazilo. A dokonce z jeho podivné
312
sílv usuzoval, že ten pocit ani není mužská záležitost, že se pro chlapa nehodí.
Perus se díval. Ted na měsíc, vlastně jen půlměsíc, tak běloučký a pěkné uprostřed nebe. Couval. Ale vpravo se objevila krvavá šmouha. Slabé růžová, bledá, nepokojná, a vinula se a bolestně zmítala mezi dvěma barvami, mezi šedí a bělí nebe, hledala svůj konečný tón, těžce se prodírala okolní oblohou. Byl to jakýsi bolestný pohyb, touha prodrat se, osvobodit se, a silné, křiklavě zbarvit okolní nebe.
Vešel do herny, stěží vnímal věci kolem sebe, zamířil k oknu. Nemohl si pomoct. Nechtěl propást okamžik, kdy se zrodí ta rudá. A nemohl kamarádům vysvédovat, co cítí. Posmívali by se mu, Paprika by se šklebil, Hezoun by ho nejspíš zpražil:
„Nech si ty výlevy, mládenče!"
Stoupl si k oknu, opřel se o parapet, položil bradu do rozevřených dlani, oči upřel na nebe a čekal, zamilovaně.
Přišla ta rudá záplava. A konečné tu byla, ta rudá, nad kterou na nebi není. A zraňovala, křičela při svém zrodu.
Den byl na světě. Prociťoval tu chvíli až do chloupků na rukách, bolela ho v duši, vlévala tomu chlapci, přilepenému k oknu, do žil sladký pocit.
„Dem si zacvrnkat?" To ho volal Hezoun.
Věděl, že tahle chvíle má různá jména a uvnitř se opovržlivé smál, když mu říkali „rodí se den". I ostatní jména byla chabá. Trochu se mu líbil „úsvit", ale jen trochu, když se to řeklo tiše a vážné. Věděl, co krásy v sobě ten okamžik má, a i kdyby to chtěl někomu vypovědět, nesvedl by to. Neznal způsob, jak popsat tu rudou záplavu, nepomohla by ani složitá a horko těžko hledaná slova. To se nedalo povídat. To chtělo dívat se, klidně stát, zapomenout na všechno kolem. Jen tupě zírat.
„Dem si zacvrnkat?"
Byla to čerstvé vymalovaná herna, s úplné novými stoly a v tuhle dobu prázdná, byl tam jen majitel, úslužný chlapík, který jim nabídl koule a informoval je, že herna byla otevřena teprve před šesti nedělemi. Perfektní stoly, předpisová tága, americká křída.
Pořádek. Koule, stoly, počitadla, tága — všechno nové, čisté,
313
zvalo ke hře. Koule už rozdělené podle barev, seřazené na zeleném sukně. Zrovna volaly.
„Hej, dem si zacvrnkat!"
Chlapec se otočil.
Vzali si tága, nakřidovali je, šťouchali bez valné chuti. Hráli si, fintili, ledabyle machřili, zapomínali počítat body, měnili pořadí šťouchů, zaháněli spánek, smáli se, dělali si legraci. Bavili se, cvrn-kali, hráli jalové, nezávazně.
Na samém konci té partie pro legraci musel Perus udělat najednou dvacet bodů. Dostat nejdřív růžovou do rohového žlábku dokázal jedním šťouchem, a bílá koule potom poslušné běžela přes celý stůl, ťukla do sedmičky, do černé, vysoké koule. Perus měl pevnou ruku a šťouchal dobře, a tak shodil černou dvakrát.
To už si nehráli, pustili se vážně do hry. Paprika dělal naschvály, zas a zas dostával Hezouna do úzkých, mulat se obratně bránil, nej-horší situace zůstávaly na Perusovi a chlapec se pokoušel udělat co nejvyšší kouli, tvrdohlavé za ní šel, nechtěl dělat chvby.
A při tom nevinném cvrnkání, které se zvrhlo ve vážnou hru, se začali jeden s druhým promyšlené měřit, hlavou se jim začlv honit všivárničky, bázlivě se klubaly, pozvolna se prohlodávaly.
Majitel baru umýval pult, zabýval se drobnými pracemi a čas od času mrknul na stůl, kde byla hra v plném proudu. V tu chvíli si vždycky začal pískat, jak to dělávají barmani, když chtějí nepozorované a diskrétně kontrolovat zákazníky. Pokud se jeho kradmý pohled setkal s očima hráčů, maskoval ho profesionální ochotou:
„Přejete si néco?"
Při jednom takovém střetnutí Hezoun rozpustile utrousil: „Jó, jednu simcu-chamborda, zelenobflou. Máte ňákou na prodej ?"
Tajné záměry narůstaly do konkrétní podoby.
Paprika odhadoval síly obou soupeřů: Perus má dobrou trefu, Hezoun má taky dobrou trefu. Jo, dobrý. Když se s ním utkají v pořádné hře, nejspíš je dostane oba, nejdřív jednoho, pak druhého. Znemožni jim hru, vymyslí novou boudu a tolikrát je přimáčkne ke zdi, že zůstanou čučet s otevřenou hubou a nebudou mít s čím hrát. Několikrát za sebou je pěkné dostane do úzkých, poněvadž tyhle
314
stoly jsou nové a velké, stoly jaksepatří, a na takových dokáže zavřít hru jediné starý mazák. Za chvíli... Objednal si kořalku. Zauvažoval — jakou hru jim navrhne? Životy, to ne. Jednadvacet, to taky ne. Nejspíš jen partičku s růžovou a černou, to by šlo...
Všivárny rostly, přibývaly k nim finty, švindle, podfuky, lumpárny velkého kalibru.
Hezoun požádal o plášť, aby si neušpinil plátěné kalhoty. Taky pomýšlel na hru, která by néco vynesla. Koneckonců, měl by je ošulit o nějakou tu pětku, copak není jejich šéf? Zauvažoval — jakou hru jim navrhne? Životy, to ne. A co ta Água Branca? Je přece šéf. Má tady v Pinheirosu ztrácet čas? Ne ne, nic takového. Život pardála jsou prachy. Nej jistější bude dostat je nějakou promyšlenou boudou: navrhne zápas ve třech a půjde do hry dohromady s Pcrusem. Perus a on se sčuchnou a spolknou Papriku. Potom, potom se pěkné pustí do kluka, tomu se snadno ubrání, dostane ho. Hezoun je větší machr, dá mu na počitadle i ve hře fóra, pak Penise rozcupuje. Všechny prašule shrábne on. Koneckonců, copak neměl s Perusem v Obecňáku dost práce? No tak. Oba jsou mu dlužní a nemálo. Hodil udičku a čekal, jestli se chytnou.
„Hrát jen tak pro plezír je blbost. Člověk vyjde ze cviku."
V Perusově hlavě lumpáren ubylo co do množství, ale za to se jasně vyvrbily — pomýšlel na jednadvacet. Chtěl jednadvacet, hru, která vyžaduje čas. Chtěl jednadvacet, hru, kterou mistrné ovládal. Jediný náboj nevypálí nazdařbůh, pobije je oba, kolikrát se mu zachce, dokud bude kulečník na světě. V jiných hrách by snad mohl prohrát. Ale v jednadvaceti vždycky vyhraje. To byla jeho hra. Bude šikovné kombinovat, co šťouch, to trefa, rafinované a s jistotou, na tom pěkném novém stole. Všechny těžké koule udělá. Fakt. Jo, taková pořádná partička jednadvaceti... Ale neměl odvahu je vyzvat. Ne, že by o tom nepřemýšlel, ale nevěděl, jak na to, jak začít, jak je popíchnout. Jak je má vyzvat ke hře, ke svojí hře? Koneckonců, Hezoun je šéf a Paprika mu chudák tolik pomoh v Água Brance. Ale ani Perus se nedokázal zbavit myšlenky obrat je o pár pétek. Jeho přitakání melo vypadat jako pouhý souhlas, ale slova prozrazovala jasný zámér:
„Hrát kulábr jen tak pro plezír může leda ňákej nádiva."
Všivácké choutky je bodaly, němě rostly, obtézkávaly zlomyslnostmi, zůstávaly rafinované skryté, maskované přetvářkou. Znovu se prudce objevovaly při těžké černé kouli. Ochably, odešly, a zas se vrátily s dvojnásobnou silou. Byly okamžiky, kdy jim ty choutky připadaly hloupé, pochybené, zbytečné. Jindy přicházely po prevítsku, výsměšné, cynické, z přirozené hráčské ničemnosti.
Sobectví je ve hře osudné, to každý hráč ví. A tohle gaunerství v nich postupně rostlo, stravovalo je, plodilo podfuky, šejdířství, kroužilo a kroužilo kolem nich... stalo se agresivní, jisté, přesné, úplné. A neúprosné.
Paprika, Perus a Hezoun se připravovali jeden druhého pohltit.
Majitel baru se zabýval drobnými pracemi, rovnal vystavené láhve. Loudal se.
V tu chvíli se v herně objevil drobný, čiperný malý chlapíček, v typickém ohozu pardála heren — černý oblek, úzká kravata, malé polobotky s hranatými špičkami. Jeden z těch, co se s ničím nepářou, chodí drobnými, spěšnými, čilými krůčky, a pod nosem mívají dokonale zastřižený knírek.
Hezoun na něho mrkl, odhadoval ho.
„Tendleten zagroškudla bude ňáká kavka jak dělaná k oškubání."
Chlapík pozdravil majitele baru, usmál se, vypil si svoji skleničku, přišel se opřít o stůl. Za chvíli už klábosil s Hezounem.
„Tak co, kamarádíčku, deš hrát, nebo tu seš na promenádě?"
Perus trpěl. Ten člověk byl Robertek, jeden z nejvétších a nej-ostřejších machrů z Pinheirosu, koule se mu do žlábku zrovna sypaly, mazané maskoval hru. Poznal ho v Aimoré, jednom doupěti na ulici Teodora Sampaia, a dobře spolu vycházeli. Po kamarádsku.
„Sejde na tom, jak se dohodnem, kámo."
Po kamarádsku. Perus v duchu prosil Hezouna, aby žádnou hru nesmlouval. Robertek byl frajer, lstivá piraňa a co horšího — maskoval hru. Když chtěl, vypracoval 5i plán a dokázal dvě tři hodiny v jednom kuse prohrávat, byl formát. Potom se zahryznul, zdvojnásobil vklad a odvedl to soupeři i s úrokama, že chlap nevěděl,
316
čí je ani proč prohrál. Hezoun s Paprikou ho neznali, a to, co se mulat chystal domluvit, by byl masakr. A ještě ke všemu v téhle herně, u těchhle stolů, které Robertek znal jak svoje boty... Tady on bude šťouchat jak pámbu.
„Dvě po dvě sté padesáti."
Kčertu. Ted Hezoun navrhnul hru. Na jeho příkaz se Paprika utká s Robertkem. Starej bude náramné rychle vyřízenej, prohraje jednu, dvě, deset, dvacet partií, všechny je prohraje. Bude z toho pěkně na větvi. Robertek uhraje třikrát víc jak starej, to je jasný jak facka. Je to v pytli! A Perus tomu střetnutí nemůže zabránit...
„Tak dem na to, parťáku," Robertek už si rozepínal sako.
Když se oči toho frajera setkaly s Perusovým pohledem, dělal, žc ho nepoznal, podle pravidel kulečníku totiž v takové situaci museli oba mlčet a nejdřív počkat na hru. Tak se to dělá mezi hráči kulábru, pravidlo je pravidlo. A kvůli tomu pravidlu nemohl Perus Hezouna ani Papriku upozornit. Nesměl Robertka shodit, protože pro toho hra byla moc dobrá. Nesměl nic říct. Kdyby otevřel zobák, uslyšel by od Robertka slovo „práskač", a to bolí každého hráče nejvíc ze všeho. A ještě by zavinil pořádnou rvačku. Hezoun šel do hry nadšeně, celej natřesenej. Perus trpěl. Nemůže kámoše vyrvat tomu vlkovi z drápů, a jak začnou hrát, může už dopředu přesné říct, jaké bude tragické pokračování té partie: Robertek je oškube dohola, nezbyde jim ani na kafe. Ani Hezoun, ani Paprika, ani Perus nemají dost páry, aby stačili jeho tempu.
„Já hraju vysokou hru, kámo," a chlapíček zdvojnásobil vklad. „V mý hře se nedává provize: když vyhrajú, nedávám nic; když prohraju, nic nechci. Bereš to, parťáku?"
Nedával při hře ceny útéchy a sám je taky nepožadoval.
Hezoun to vzal do svých rukou, určil Papriku, postavil ho ke stolu.
„Můj hráč je starej hráč. Zná hru. Provize se nebude dávat a nebude se pobírat, poněvadž todle je hra pro chlapy a ne pro somráky. Tak o kolik?"
Pět set cruzeirů. Perus si hluboce vzdychl. Dostali sc do pěk-nýho maléru, ach jo, takovej průšvih zničehonic! Není pomoci, nezbývá mu než sedět a zdeptané čekat. Bude se dívat, jak Robertek
317
vyhraje jednu partii, dvě, nebo taky čtyřicet. Pro takového hráče, co si to umi dobře rozplánovat, je to jedna práce. A Perus nebude moct říct ani ň. Pro začátek zařvou Paprikový prachy. Potom Ro-bertek spolkne Hezounovy peníze. A pak...
Ale Robertek byl mizera a nechal je namlsat. Fintil, šel Papri-kovi na ruku, nechal ho vyhrát tři partie po pěti stovkách, zaplatil mu, zdvořile, podle dohody. Zkoumal jeho hru, hodnotil ji.
„Ty si dneska ve formě, starej."
Hezoun byl bez sebe, jakého fajnového parťáka sehnali. Ten přijde o moc, Paprika si u toho stolu vedl dobře. Mohl by shrábnout tak čtyři pét tisíc, v téhle hře se nedá prohrát. Takové z pekla štěstí, obrovská klika. A pobízel ho:
„Do toho, starej!"
Perus tuhle jeho lest znal a jen se díval, čekal, kdy Robertek obrátí a pak s jistotou všechno zničí; a přijde s tím, až uzná za vhodné.
Ale Robertek, ta piraňa, prohrál další dvě partie. Hezoun popíjel pivo, radoval se, luskal prsty. „Jen fest do toho, Papriko."
Perus ze svého kouta zkroušené sledoval pohyby obou chlapů, jak se sklánějí nad stolem a šťouchají. Očekával zvrat. Jeho protiútok určitě přijde a bude bolet. Paprika klopejtne, Hezoun splaskne jak balónek. To ví předem. V chlapcových modrých očích byla jistota blízkého rozčarování.
„O tisícovku, platí?"
Vklad se zdvojnásobil. Hezoun souhlasil. Perus byl ve střehu, ted ta rána přijde. Paprika byl na řadě.
Šel do toho zběsile. Ale vyhrál Robertek, získal na počitadle malý náskok, a ještě pořád se nevybarvil úplně.
Hezoun navrhl dvojnásobek. Dali dva tisíce na partii. Šli na to. Paprika připomněl:
„Začínáš."
Robertek začal cenit piraní zuby. Finty s bílou koulí, falše. Zahrál vysokou kouli, udělal ji jedním vrzem a už si připravoval • lalší, která byla v pořadí.
Z takových dlouhých šťouchů na začátku měl Paprika strach.
Hezoun zpozorněl, Perus se ještě víc zasmušil. Starý se neudržel a dlouze si povzdechl. Hra nestála za nic...
Ten druhý si nakřídoval špičku klacku, šel znova fest do odvážné hry. Co šťouch, to dvě tři desítky bodů nebo jen o málo míň. Ten měl trefu jak málokdo, tenhle Robertek. Drtil soupeře.
Při jednom útoku toho lumpa to Paprika už nevydržel, zašklebil se a zaklínal se:
„Ať mám třeba kosti zpřelámaný, nervy zkroucený, maso pryč, stejně tě dostanu. Pryč ode mé, prokletá smůlo!"
Robertek se jen usmál:
„To nic není, kámo."
Vyhrál dva, čtyři tisíce. Dohonil ztrátu, dostal se dopředu, byl v obvyklé ráži. Hezoun, zažraný, nevěřil, že by se hra mohla zvrtnout, jeho tvrdohlavost byla neotřesitelná. Zuřivé pokřikoval:
„Nandej, mu to. Papriko! Obuj se do něho, starej!"
Staroch se trochu zmátořil, udělal pár bodů, pár solidních šťouchů, párkrát to Robertkovi zavařil, to byla jeho specialitka, dostat soupere co do nejvétší kaše. Hezoun si oddechl, znova ho začal hlasité vychvalovat.
„Pošli ho do háje, starej!"
To už Robertek popadl dech, hra zas dostala spád, zahrál jednu vysokou kouli, pak ještě bílou, nastavěl těžké úhly, pořádné zvětšil svůj náskok na počitadle. Byl tvrdý oříšek a jel. Prostě eso.
Paprika zničené kroutil hlavou.
„Bůh chraň a uchovej."
Hezoun, zažraný, strašné zažraný, ted do hry tvrdohlavé hodil svoje peníze.
Robertek se zahryznul, všechny koule na zeleném sukně měl pod palcem.
Paprika viděl, že je zle, šel za Hezounem, táhl ho do kouta, přemlouval ho. Navrhl, aby toho nechali, už přišli o moc, štěstí se otočilo, vybodlo se na ně. Mulat si vyžádal Perusovy peníze, dostal je, hodil je na stůl. Vyřkl poslední slovo.
„Nic takovýho, starej! Nezastavujú hru, ani když prohrávám. Di do toho, starej! Nařizuju u to..."
Koule o sebe ťukly. Hra se přesouvala sem a tam a tam a sem.
318
319
a už se nic nezmenilo. Paprika prohrával, Hezoun víc kouřil.
Robertek vedl. Byl klasa, hrál čistě. Respektoval soupeře, byl to machr. Mluvil málo, byl vážný, sebejistý, když svými drobnými, rychlými krůčky obcházel kolem stolu. Díval se na koule, na počitadlo, neprovokoval, nevytahoval se, neodvracel soupeřovu pozornost. Hrál si pro sebe, nepískal si, neprozpěvoval, uznával Papriku. Prosté hrál.
Perus kouřil jednu za druhou. Znal tenhle styl hry už dávno a jejího mazaného provozovatele jakbysmet. Byla to děsná smůla, že padli do spárů takovému machrovi.
Hra skončila. Paprika se díval do země.
„Hra k zblití."
Robertek si zapnul sako, šel si vypít k baru skleničku, zaplatit za stůl a za piti. Klidné se bavil s barmanem. Ani trochu na něm nebylo znát, že pravé skončil tříapůlhodinovou hru. Klidné tlachal. Prosté machr.
Nemluvili o provizi, dohoda je dohoda. Hezoun si vzpomněl, že má v kapsičce u kalhot padesátku. Měli padesát cruzeirů na autobus.
Robertek se na ně ze své stoličky u pultu nepodíval; přepočítával si drobné. Potom si přihladil zastřižený knírek.
Když kolem ného spěšné procházeli, nepozdravili ho. Pomalu šli ulicemi. Hlavy jim ztéžkly, klesaly jim.
LAPA
Parta, která se sešla u starého Celestýna, si vykládala historky, vzpomínala na různé hráče.
Kdosi řekl, že toho rána tamtudy prošli tři pardi, zvadlí, ospalí, a požádali o tři kávy na dluh.
ČTYŘI A JKDNA
Patero tak různorodých tvůrců, jako jsou spisovatelé nastoupeni v naíem výboru, dokládá svým literárním dílem tematickou a slohovou šíři a vysokou úroveň současné brazilské prózy a dává představu o rozlehlosti a různorodosti z?mi> která jim je nebo byla domovem: tři z nich pomerné nedávno Zemřeli na vrcholu své spisovatelské dráhy. Nesporným králem je mezj nimi Joäo Guimaräes' Rosa, mezinárodně uznávaný symbol i'zepéti autentické brazilské literatury v její národní i univerzální podobě; ,/Jivočina", kterou Ztvárnil na stránkách svých povídek, novel a románu, v sobě shrnuje nepoznané světy duševní i nezměrné prostory neznámého brazilského vnitrozemí. Clarice Lispectorová, neméně slavná tvůrčí osobnost, která rovnej podstatně ovlivnila brazilský literární vývoj po druhé světové válce, dokázala svébytně vyslovit nezmapované oblasti lidského nitra a lidských vztahů. Po jejich boku zaujal své místo Osman Lins jako precizní mistr slovní a myšlenkové konstrukce. J osé J. Veiga se stal citlivým a střídmým kritikem soudobé společnosti a rozporů technické civilizace- Nejmladíi Joäo Antonio nás provází světem säopaulských a riodejaneirských chudých vrstev a lidi na okraji kosmopolitních aglomeraci, kteří se marně sna^iněco z"kat v předem prohrané hře života. Osobitost jednotlivých autorů ještě podtrhuje to, fy pocházejí Z různých favji Zem* (která je svou rozlohou na pátém místě na svitě a roku 1979 přesáhla poltem obyvatel sto dvacet miliónu), a třebaže je později životni osudy zavedly jinam, ba i na řadu let do ciziny, pečeť míst. kde prožili mládí, j e u některých z nich nesmazatelná. Vedle několika spisovatelů poznamenaných venkovským původem stoji Joäo Antonio, syn ze säopaulské dělnické rodiny, jako mluvčí rychle rostoucího brazilského velkoměstského proletariátu s jeho přesuny k drobné buržoazii nebo naopak k marginálním živlům. Každá z vybraných novel zároveň do jisté míry ozrejmuje základní rysy beletristické tvorby těchto spisovatelů, tak%e výbor ilustruje zhruba čtyřicetiletý vývoj současné brazilské prózy 9 poměrně širo-
321
kém ^ábéru náméti, prostředí i jazykových vrstev v jejich souvislosttch historických, zemepisných, sociálních a etnických.
O Joäu Guimaräesi Rosovi (27.6. 1908 Cordisburgo, stát Minas Gerais — 19. 11. 1967 Rio de Janeiro) M^se u nás psalo, lesky vyšlo roku 1971 jeho klíčové dílo Velká divočina (Grande Sertäo: Veredas, 1956). Veliký literárni mág, %a jehož silnými brýlemi a nemenným puntíkovaným motýlkem se tajilo citlivé srdce, obrovská a všestranná erudice a velejemný smysl pro cosi, coje , ,me%i nebem a zemi", vyšel do svita %e svého minasgerais-kého sertäa — téméŕ pustých vnitrozemských náhornich pláni se sporou vegetaci, tu a tam protkaných oázami palmových hájů — a stal se lékařem, velmi obetavým a svědomitým, stal se diplomatem, který procestoval zakoulí a dosáhl vysokého postaveni na ministerstvu zahraničí, stal se spisovatelem, o jehož dik se píši četné studie, ale v podstate své sertäo nikdy neopustil. Nosilje v sobě a předalje čtenářům v celé jeho rozporuplnosti kraje jednou vyprahlého a podruhé kypícího zelení, dobrého i zlého, tak jako jeho obyvatelé, které objevil svétu v bohatství a složitosti povah, v poezii jazyka, v závratném smyslu jejich osudů. U mil se dívat a vidél, že Z původního nedokonalého tvaru si človék vytváří takovou podobu, ,jakou se snaží dát svému vlastnímu bolestnému náčrtu".
Byl typem intuitivního tvůrce, který vstřebal svetovou vzdélanost od nejstaršich dob (jen v novele „Dál — dál a dál" lze například vysledovat ohlas Písně písni, Apokalypsy a Dantovy Božskékomedie) právě tak jako tradice brazilské lidové slovesnosti, v niž se ms* vlivy indiánské, africké a evropské, a pro vyjádřeni svého fiktivního svita, spočívajícího na detailně a přesni popsané realití brazilského sertáa, si zároveň uvidomíle vypracoval vlastni literárni jazyk blízký poezii, s osobitým slovníkem i syntaxi.
Dál — dál a dál f Dáo-lalalao, což po našem znamená zvuk zvonu, „bim bam") je jednou %e sedmi novel ze sbírky Taneční soubor (Corpo de BaileJ, která vyšla stejní jako Velká divočina v roce 1956. Deset let dllilo uvedeni tlchto dvou stižejnich prozaických díl Guimaratse Rosy od jeho prvního knižní vydaného díla, sbírky povídek Drsná sága (Sagarana, 1946), která signalizovala regionální prózu zcelajiného ražení, nežjaká se dosud psala v Brazílii nebo v jiných latinskoamerických zemích. Rok vydáni Tanečního souboru a Velké divočiny bývá v brazilské literatuře považován za předil zásadního významu. Jejich autor, který umíl ukázat přezíraný, zapadlý kraj svého dítstvi v barvitosti a mnohotvárnosti přírody a
charakteru a vyvodit z toho humánní poselství, dokázal jako málokdo, že pojmenovat znamená stvořit. Guimaräes Rosa, človik viry v lidi, v jejich silu překonávající slabost, oslníný nádherou svita, který obýváme a vychutnáváme všemi smysly, udílal i z literárního jazyka požjtek: jeho slovo zni, chutná na jazyku, rozviji se v barvách a svou hudebnosti a skrytým kouzlem navozuje nečekané souvislosti.
Soropitovo dlouhé putováni, krátký odpočinek a posléze rozmach k čim, symbol lidského života na neklidné pudí zemi< obsahuje níkteré Z opakujících se motivů spisovatelovy tvorby, především poznáni, že — %ft je nebezpečné. Jsou lidé žijící povrchní a jsou druzi, kteří víc než ostatní cítí nebezpečí svita, tuši neviditelnou hloubku močálů, divokost dravců, a o to víc se tiši ze sladkosti plodů a krásy kvítin, z líbeznosti lásky. Človik je pokoušen zlem a ne vždy je pánem svých činů: svou odvahou musí ze všeho vyjit, a tu bolestnou odvahu na samé hranici nesnesitelného musí ustavičně obnovovat po období krátké rovnováhy, maličkého přiměří vždy zmvu a znovu vykupovaného. Třicátá léta v liduprázdném dobytkářském kraji — a v tich pustinách najednou celý rub svita, nenávist, podezřeni, propastné pochyby pod málomluvnou vážnosti bývalého honáka a obávaného zabijáka. Sám před sebou se nikdo neskryje; ze Soropitova proudu vědomi, do níhož pronikají hlasy a události zvenčí, tryská napiti, které se zhmotni v čin. Nic nevadí, že celá ta závirečná zkouška má smysl jen pro niho samého; zvon, který bije v nitru na poplach, by nikdy nemíl z"la zmlknout.
Hlavní postava této novely má ve svém putováni hodni společného s hrdinou Velké divočiny, ,jaguncem" Riobaldem: oba jsou nástrojem, který má nastolit spravedlnost ve prospích všech. Pro své posláni musí dočasní zmínit svou podstatu, ovládnout zlo, Za^if ^abijáky. V proudu pamiti se pak snaží dospí t k poznáni řádu vícia vyrovnat se s protikladnými silami ve vlastním nitru.
Po obou obsáhlých dílech z ro^* 1956 jeít{ následovaly dví menši sbírky povídek, První příbéhy (Primeiras Estórias, 1962) a Maličkost— Třetí příběhy (Tutaméia — Terceiras Estórias, 1967). Ve čtyřech předmluvách ke čtyřiceti minipovidkám druhé knižky shrnul Guimaräes Rosa svůj umílecký program: obhajuje tvorbu nového jazyka pro nové literární smíry, objasňuje poznávací stanovisko autora ( vidi t svít naruby, v jeho nadreli ti) a odhaluje lidové kořeny své prózy (fantazii a poezii)-
Ve víku devítapadesáti let Guimaräes Rosa zemřel na infarkt, tři
322
323
dny po slavném nástupním projevit v Brazilské literární akademii, který několik let odkládal.
Clarice Lispectorová ( 10. 12. 1925 Čečelnik, Ukrajina — 9. 12. 197 T Rio de Janeiro) stála na svém isolovaném piedestálu první dámy brazilské literatury s pocity plavce, který se stále znovu vrhá do vsouvajících se hlubin u svých nohou, aby s nasazením v f ech sil vynášel na povrch a\e vybliže-jíci tvary, které dávají tušit prvotní hmotu a prapůvodní myšlenku. Postavy jejich dél — sochárka v holém pokoji, připomínajícím nástennou kresbou a .prastarým švábem pravěkou jeskyni, muž, který st P° počinu snaží v pusté krajině znovu stvořit své myšlenky z hlubiny pradávného bytí mezi kameny, rostlinstvem a zvířaty, nebo spisovatel ztvárňující primitivní bytost s minimem existence, aby z tohoto bodu mohl znovu začít vymýšlet od počátku, bez slovních stereotypů — se noři do sebe, aby poznaly lidskou podstatu. V prózách Clarice Lispectorové nesledujeme zdplftku, ale záběry stavů, pocitů, situaci, tok myšlených pocitů nebo cítěných myšlenek, vnitřní proměnlivé portréty postav, niterný dialog, sebezpylováni, existenciálni a poznávací hledáni, krajní obnažováni tvůrčího procesu. Clarice Lispectorová nevypráví; formuluje otázky. Vedle brazilského sociálního románu třicátých let ji tradiční psychologické prózy Způsobila v polovině čtyřicátých let její prvotina, napsaná ve spisovatelčirtýcb osmnácti letech a rozvíjející se v linii prózy Jamese Joyce a Virginie Woolfovi, vysloveně provokativním dojmem a měla překvapivý úspěch u publika i literární kritiky. Po tomto románu (Blízko divokého srdce života, Perto do Coracao Selvagem, 1944; česky 1973), který je objevným viděním vnitřního světa dívky a mladé ženy, následovala řada dalších prozaických děl: románů a povídkových sbírek, knírek pro děti a sbírek fejetonů, z nichž ne/známé/šijsou Jabíko ve tmě (A Maca no Escuro, 1961) — román o zpovuobjevováni člověka, Pašije podle G. H. (A Paixdo segundo G. H., 1964) — zkoumáni lidské přirozenosti, Učednictví aneb Kniha rozkoší (Uma Aprendizagem ou o Livro dos Prazeres, 1969) — román citové výchovy. Rodinné svazky (Lacos de Família, 1960) a Cizinecká legie (A Legiáo hstrangeira, 1964) — introspektívni povídky Jjéjwfki se tématy krize osobnosti, dospíváni, lásky, lidských vztahů nebo brutality života. Posmrtně byly ještě vydány Dech života (Um Sopro de Vida,'1978), Z"Z»amenávajici neotřelý myšlenkový proces, který se materializuje prostřednictvím růz>rých technik: filozofické meditace, poetické prózy> automatického psaní, a
knížka prvních a posledních povídek Kráska a zvíře (A Bela e a Fera, 1979). Byla to dlouholetá cílevědomá tvorba v jazyce, který se stal spisovátel-činou mateřštinou v raném dětství: Clarice Lispectorová se sice narodila na Ukrajině, ale v Brazílii Ž'l" °d *)W dvou měsíců. Matčina předčasná smrt a otcova málomluvnost jistě napomohlyještě rychlejšímu sblíženi Clarice s novým prostředím. A přestože pak po studiu práv a novinářské praxi odjela s manželem diplomatem na léta do ciziny, byla to brazilská portugalština, v niž nekonvenčně a velmi sugestivně usilovala vyslovit to, co se zdá nesdělitelné.
V češtině se shodou okolností objevuje její první a poslední vydané dílo; vedle mladické žŘni P° %iwti, jejímž výrazem je román Blízko divokého srdce života, stoji rovnou Okamžik pro hvězdu (A Hora da Estreia, 1977), pod nímž spisovatelka rozumí okamžik smrti. Krok za krokem a slovo za slovem tu sleduje mučivý a fascinující proces nejen tvůrčí, ale i proces převtělováni jedince ve tvora společenského, i kdyžjde třeba jen o to, cítit se na chvíli v cizí kůži. Autorčino vciiovánido postavy muže-vyprávěČe a vyprávěčovo vcitovánido postavy pologramotné vesničanky ze zůstalého brazilského severovýchodu, bytosti silné do bytosti slabé, má ustavičný krutý a napjatý spodní tón hrozícího a neodvratného nebezpečí smrti; jeho, její i naší. Hrůza smrti všudypřítomné, varující, hrůza ze samoty ve smrti. Sama na jejím prahu, hrouží se Clarice Lispectorová do nitra dívky směřující k smrti, vědoma si mrazivé bolesti, již toto poznáni přináší. Překonává bariéry mezi Hdmi, neúnavně hledá pravé slovo pro dosud nepojmenované, dosud nevyslovené lidské vztahy a stavy, abychom si je uvědomili, poznali je a byli lidštější. V této nevelké próze prokazuje neobyčejnou schopnost vniknout do jiné, odlišné bytosti, svého potenciálníhojá, vyjádřit za ni, co ona sama vyjádřit nedokáže, vykřiknout za ni vzpouru, k niž se ma ve své pokoře neodváž}, ba ani na ni nepomysli, prožit konec jednoho života, který se ani nedostal k tomu, aby rozkvetl. Okamžik pro hvězdu je protest proti zdařenému Životu, protest navýsost sociální — v měřítku brazilském i světovém — a výkřik lásky k životu ve chvíli, kdy málem vyzvánějí hrany.
Všechno, i tato novela, začíná a konči nějakým ano. Přitakáním Životu.
Ve srovnáni s literárním dilem Guimaráese Rosy a Clarice Lispectorové stoji útlé knížky Josého J.Veigy (2.2. 1915 Corumbá ve státě Goiás) trochu v polostinu, stranou všeobecně pozornosti. S tím jako by byla
324
325
)
v souladu i přitlumená, civilní poloha jeho pro\. Přesto však v posledních letech je tvorba Josého J. Veigy pravidelné nastoupena téměř ve viech tolik oblíbených antologiích ze současných brazilských povídek a novel. Vděčí %a to jisté i módní ltjci-fi" tendenci nebo přitažlivému fantastickému prvku některých prth>; jde víak o fantastiku velmi neobvyklou, dalo by se říci regionální. Středobraylskj stát Coiás, do jehož území se vklínil Federální distrikt s nynějším hlavním městem Brasi/ii, je málo osídlený dobytkářský kraj jednotvárných pláni a pralesnich pásů podél řek, v němž dochází k bezprostřednímu styku primitivních Indiánů s civilizaci 20. století. Z této konfrontace odlišných kultur, techniky a magie, zořete a stroje, vychází Veigovo velmi osobité prozaické dílo tíhnoucí k alegorii.
José J. Veiga, který pracoval v nejrůznějšich povoláních, vystudoval práva, byl státním zaměstnancem, v letech 1945—1950působil v rozhlasové stanici BBC v Londýně a posléze v Brazílii jako novinář, literárně debutoval poměrně pozdě sbírkou povídek Koníčci z Platiplanta (Os Cavalinhos de Platiplanto, 1959). V šedesátých a sedmdesátých letech vydal další sbírku povídek a tři delší novely. Knížka Zbloudilý stroj (A Máquina Extra-viada, 1968) shrnuje povídky realistické i fantastické, poznamenané zvláštní krajovou atmosférou, zastřeným smutkem i humorem a znepokojující nejistotou otázky po základním smyslu lidského konáni. Novely Čas přeivý-kavců (A Hora dos Ruminantes, 1966) a Stíny vousatých králů (Sombras de Reis Barbudos, 1972) používají fantastického prvku k zobrazeni neobvyklé kolektivní situace, v m'žje potlačována lidská svoboda,potřeba družnosti, sdílnosti, štěstí a důvěry. Fantastické události (vpád zvířat do světa lidi, labyrinty zdi mezi sousedy, létající lidé aj.) podtrhují rozpolcenost bytí, v němž jsou lidé omezováni ve své lidské podstatě nějakou moci nebo mašinérii, kterou sami ve své neopatrnosti, netefnosti a strachu nechali roz-bujet. I ve třetí novele Hříchy kmene (Os Pecadosda Tribo, 1976) zachovává José jr. Veiga stejné schéma: za mimořádné společenské situace kdesi v brazilském vnitrozemí sleduje chování lidi vystavených postupnému nátlaku, tentokrát však v budoucnosti, na neprobádaných troskách dřívější vyspělé technické civilizace. I tady se José J. Veiga zaměřuje na osudy a soužití celé pospolitosti v době útlaku a pronásledováni prostých lidi. Zachycuje jejich strach, podezíravost, nejistotu, apatii, snahu o únik z tisnivé situace, sny i nejasné naděje, odpor nebo podřizováni. Závěrečné symbolické kapitoly jsou pak výrazem naděje ve společné úsilí lidi dobré vů/e a výzvou k činu.
326
Důlefyé je si uvědomit, že stejné jako předešlé knihy, i tato novela vznikla v ovzduší proti lidového vojenského režimu nastoleného v Brazílii roku 1964.
í 'eigova próza upoutává právě tím, %e její fantastický nebo „ma-gickorealistickf ráz vyrůstá z. reality brazilského venkova, z mentality jeho obyvatel, z aktuálních problémů, a návratem k primitivnímu světu nebo naopak budoucí zkázou vymoženosti techniky osvětluje omyly, jichž se lidstvo na své cestě dopouští. Přednosti této prózy Zůst^Jasný' uměřený sloh. citová vroucnost a vnitřní opravdovost jeho mladických hrdinů i ideál solidarity ve vztazích mezi lidmi.
Osman Lins (5. 7. 1924 Vitória de Santo Antdo, stát Pernam-buco — 8. 7. f 978 Säo Paulo) sice nejprve vystudoval ekonomii a mnoho let pracoval jako úředník v bance, ale to jsou nepodstatné aspekty v životě odpovědného, vážného literárního tvůrce a kulturního činitele, jimž "i°H svou bytosti byl. Nejlépeje to vidět zjeho díla esejistického a publicistického, které tvoři protějšek jeho tvorby beletristické a dramatické a v němž se vyslovuje ke společenskému poslání spisovatele, k jeho odpovědnosti k mateřštině a k lidu a vystupuje na obranu literatury jako činitele, který přispívá k důstojnosti lidské existence (Válčení beze svědků, Guerra sem Teste-munhas, 1969; O ideálu a o slávě: brazilské nekultúrni problémy. Do Ideál e da Gloria: Problemas Inculturais Brasileiros, 1977 aj.). Osman Lins je autorem čtyř románů, dvou sbírek povídek a novel, několika úspěšných divadelních a televizních her (vystudoval dramaturgii na recifské univerzitě), dvou cestopisných a reportážních knih a studie o brazilském spisovateli Limovi Barretovi, jíž Z'skal doktorát filozofie. Od r. 1970 přednášel literaturu na filozofické fakultě v Marilii ve státě Sáo Paulo. V posledních letech vzbuzovalo jeho prozaické dílo značnou pozornost v zahraničí a je uváděno i v kontextu se současnou experimentální latinskoamerickou tvorbou psanou španělsky, a to hlavně díky sbírce povídek a novel Devět, devatero (Nove, Novena, 1966) a románu Avalovara (1973), přeložených již do několika světových jazyků.
První dva působivé psychologické romány Osmana Linse — který pochází Z nejchudŠich oblasti brazilského severovýchodu — Host (O Visi-tante, 1955), detailní analýza neobvyklého vztahu muže a ženy, a Jazýček vah a kámen (O Fiel e a Pedra, 1961), dílo inspirované Vergiliovou Aeneidou, se odlišuji od soudobé sociálni prózy Ze severovýchodu a zaujmou snahou po klasickém řádu v románově lý stavbě, tvorbě postav i v jazyce.
327
Přesný, jasny a bohaté odstíníný jazyk, v nimž se takřka neobjevuji hovorové a nářečni výrazy, charakterizuje také sbírku povídek Gesta (Os Gestos, 1957), zobrazujícívnitřnísvé t ílovéka a sjednocenou tématem bezmocnosti. Tato díla získala četné íiterámí ceny, ale mimořádnou pozornost vyvolala teprve knírka Devět, devatero, soubor psychologických studií, Zabývajících se stejné tak maloméířáckou morálkou jako vesmírným pocitem ílovéka ztraceného v rozlohách veku, stejné tak Renskou psychikoujako vášnivou, silou instinktu. Ve srovnaní s předchozí sbírkou povídek dosáhl Osman Lins značného pokroku ve výpravné výstavbe textů, v realizaci vyválené prózy slučující prostotu a funkční ornamentálnost. Experimentování s různými vyprávěčskými perspektivami a s posuny časových rovin je zvýrazněno íra~ ftckým ozvláHnéním, které se počínaje touto knížkou stává trvalou součásti Linsovy prózy; symbolická grafická znaménka označují spil různá vědomi než různé postavy. V jednom z textů je tu do literární podoby převedena představa vyváženosti mezi chaosem a geometrii, mezi životem * řádem, již se Osman Lins snažil svou literární tvorbou realizovat. Z této sbírky pochází také vznešené statický Retábl svaté Joany Caroliny, zároveň slavnostní i pozemský, zemitý i nebeský jako malby mistrů středověkých oltářů, obraz oslavující spravedlivého Člověka, který svým fitím ovlivnil řadu jiných životů a uvedlje na dobrou cestu. Jednotlivé části retáblu, řazené podle dvanácti znamení zvířetníku, znázorňuji jednak vesmír, do něhož je člověk postaven, jednak Joanino úsilí — nazírané růdnýma očima — důstojné se začlenit do řádu, který musí být ustavičně budován, aby se člověk co nejvíce přiblížil vytoužené a dosud nedosažené harmonii, aby se pomíjivé stalo nějakým způsobem trvalým. Víra v pořádající sílu lidského ducha a lidských činů, v mravně spravedlivý řád udržující v rovnováze neviditelné síly světského děni se tu vtělila do krásné postavy venkovské ženy, která svůj těžký, ale vždy ryzižimt dala cele k pomoci druhým, v jejichž paměti žjje. Vážná prostota stylu místy náhle zapáří ověnčena světskou krásou, barokní přemírou; to před čtenářem vyvstává vyprahlý a žhavý brazilský severovýchod, z jehož K.ářivé chudoby tryská štědrý pramen lidové fantazie.
Tato novela, pozoruhodná složitou architekturou, v niž se Z jednotlivých fragmentů skládá obraz mnohosti a úplnosti, výrazné dokládá ono Lin-sovo směřováni k zjednání pořádku a jasnosti, k rozumovému zvadnuti vzpurně hmoty při zacljování původního bohatství a rozmanitosti. Linsova experimentální snaha o výpravnou novost a geometrický řád, vzbuzující
í
328
v některých částech jeho tvorby dojem až příliš chladné konstrukce, se v této novele druží k hlubokým emocionálním kořenům: Joana Carolina byla spisovatelova babička.
Strukturálně složitý román Avalovara, v němž se jednotlivá témata rozvíjejí v postupném odhalováni významů čtvercově a spirálovitě, a Linsův poslední vydaný román Královna řeckých žalářů (A Rainha dos Cárceres da Grécia, 1976), ambiciózni pokus o zkoumáni problematiky románu v podobě několikavrstevného díla, které je současně románem i esejem o románu, uzavírají prudce přerušenou slovesnou tvorbu jednoho z nejzajimavěj-Ších současných brazilských spisovatelů, který zemřel ve čtyřiapadesáti letech, aniž Zfela stačil uskutečnit své záměry.
Jolo Antonio (21. 1. 1937 Säo Paulo) vnesl do brazilské literatury Život a řeč velkoměstských mas, chudiny a spodiny, vojáků, vagabundů a bezprizorných děti. Uvědoměle navázal na ty brazilské spisovatele, kteři se ve svém díle obraceli k sociální realitě země, především na Limu Barreta, a na tuto realitu pohlíží zevnitř, z P°Vce svý(h lidových postav, tak jak je to v souladu s jeho životni zkušenosti. Ve své literární tvorbě nezapře novinářskou a přímo reportérskou praxi a za hlavni úkol literatury považuje podii na zlepšení života lidu.
Za svou první sbírku povídek Paprika, Perus a Hezoun (Mala-gueta, Perus e Bacanafo, 1963) získal krátce po vydáni několik nejvýznam-néjŠich brazilských literárních cen, ale skutečně obrovský čtenářský zájem vzbudila až její reedice roku 1975. Lehce důvěrný tón obestřený smutkem a nenápadnou ironii spojuje příběhy Jejichž, postavy dospívají v každodenním úmorném koloběhu k vědomi bezvýchodného postaveni, z kterého je jen občas vysvobodí záblesk snu. Hrdinové Joaa Antonia se sna\i začlenit do nějaké skupiny, v nitru však zůstávají sami; i tady existuje přátelství, solidarita, láska, ale všechno trvá jen krátce, jak to podmiňuje typ společnosti a způsob Života v ní. Největši ohlas vyvolaly příběhy zobrazující beznaděj lidi, kteři se celý život musejí ohánět v novodobé džungli velkoměstského podsvětí v úsilí o přežiti- Město se svými čtvrtěmi, ulicemi, mrakodrapy a nočními podniky se stalo křiklavou i poetickou krajinou trpícího a sniciho lidstva Joáa Antonia. Chvíle neurčité naděje, bezradnosti, únavy, poníženi nebo hněvu, celý ten holý, elementárni boj o život, našly přiléhaly výraz v krátkých, eliptických větách, v emocionálním tónu vnitřního monologu, v hovorovém jazyce a šťavnatém slangu dialogů.
329
O literárni dílo Joaa Antonia projevily s^ájem televize a jilm a on sám se stal jednou z ne/známějších postav brazilského literárního svita; procestoval celou Brazílii a mluvil ke studentům o potřebí literatury, která se %abývá brazilským lidem. V roce 1965 přispěl po boku tak proslulých spisovatelů, >ako je Jorge Amado nebo Guilherme Figueiredo, do antologie Desatero
přikázání svérázným zpracováním přikázání desátého .....aniž požádal
statku jeho1' (Česky ve Svétové literatuře r. 1967), opět odhalující v pika-resknípoloze dramata sáopaulského podsvětí. Roku 1975 vydaljeíté další sbírku povídek o chudácích a darebácích", o lidech uskřípnutých životem, tentokrát z R'° de Janeira, Vyhazovač (I^íio-de-Chácara), a knížku reportážních záběrů a portrétu z lidového prostředí Ria a Belo Horizonta s pozoruhodným z^yenim velkoměstského folklóru Pálení riodejaneir-ského jidáše ( Malhacaodo Judas Cariota). V reportážní Unii pak pokračoval i v dalších letech kn/'žkami Vy lizov&či kastrolů (ÍMmboesdecacarola, 1978) — pronikavým pohledem na léta 1940—1950, éru Getiília Vargase, a Haló, ("opacabano (O Copacabana) o známé riodejaneirské čtvrti.
Závěrem snad ještě stoji ze zm"iku Ja& — ^asto opomíjený — %e Brazílieje jedinou latinskoamerickou zemí, v nt'ž se mluví portugalsky, a že její současná literatura, přestože se v lecčems shoduje s hlavními rysy vývoje španělsky psaných latinskoamerických literatur,jako je silné sociálni a politické vyznění* důraz na etnickou podmíněnost a střetáni rozdílných kultur, navázáni na autochtónni mýty a kosmogonie, hledáni národní autentičnosti, má přece jen v mnohém odlišné kořeny a podmínky rozvoji, jak to lze vysledovat i v našem výboru. Dovídáme se z něho něco víc o zemi, o nt'ž Albert Camus v jedné povídce napsal, že ,je příliš rozlehlá, misi se v ni krev a ročnídoby, Zkapalňuje se čas", a dovídáme se víc i o sobě samých.
PAVLA LIDMILOVÁ
OBSAH
Joäo Guimaräes Rosa Dál—dál a dál (přel. Vlasta Macková) Clarice Lispectorová Okamžik pro hvizdu (přel. Pavla Lidmilová) Osman Lins
Retábl svaté Joany Caroliny (přel. Vlasta Macková) José J. Veiga Hříchy kmene (přel. Marie Adámková) Joäo Antonio Paprika, Perus a Hezoun (přel. Marie Adámková)
Čtyři a jedna (Pavla Lidmilová)