Svobodný rozvoj vědeckého bádání po pádu socialistického systému na jedné straně umožnil bez větších omezení věnovat se faleristice, avšak zkostnatělost systému založeného na normovatelné vědecké prestiži nepřináší tolik potřebné nové autory schopné a ochotné řešit teoretické a metodologické problémy.7 Projevuje se to jistou rozkolísaností. Máme tu publikující sběratele, kteří jsou spíše nositeli heuristické práce; ta však má i svá omezení.8 Chybí totiž vnější kritika samotné disciplíny (hermeneutický přístup), což poprvé jednoznačně zformuloval Tomáš Krejčík.9
Zatímco hmotným pramenům faleristiky (tj. vlastním vyznamenáním), které jsou ve středu pozornosti sběratelů, je věnována dostatečná pozornost, písemným a obrazovým pramenům již daleko méně. Vybereme si tedy problém s klasifikací písemných pramenů faleristiky a pokusíme se naznačit jeho řešení.
Základním písemným pramenem jsou příslušné jmenovací či udělova-cí dokumenty. Právě jejich přesné pojmenování je kamenem úrazu. Pro klasické období faleristiky 19. století si s výhradou vystačíme s německým termínem Verleihungsurkunde a českým ekvivalentem listina, protože v tomto období svým obsahem a formou odpovídala charakteristice listiny kodifikované diplomatikou.10 Ovšem společensky překotný a v mnohém případě neortodoxní přístup k zakládání a udělování vyznamenání ve 20. století vedl k terminologické vágnosti, což platí doposud: jde o udělovací dekrety nebo diplomy," popř. o jmenovací listiny ci dekrety ř2 Nadto neobsahuje kategorie písemných pramenů pouze samotné dokumenty stvrzující udělení vyznamenání. Pokusme se proto nyní o klasifikaci a následnou interpretaci písemných pramenů na řadě příkladů.
1990; Ágnes M AKAI - Veľa HÉRI, Kereszt, érem, csillag. KJtúntetések a magyar toríénelemben, 2002; naopak německá jen výjimečně akceptovala širší pojetí faleristiky před vlastní Ordenskunde, viz Jorg NIMMERGUT, Orden Europas, Augsburg 2001.
7 Nejdále se dostala slovenská faleristika, viz Igor GRAUS, Stav a perspektivy faieristického bádania na Slovensku, in: Genealógia, heraldika a příbuzně discipliny. Stav a perspektívy. Zborník príspevkov, Martin 2003, s. 78-84.
8 Sběratelství vyznamenání bylo v socialistické společnosti chápáno jako relikt dob minulých, Velkou zásluhu na prolomeni této šablony měla činnost Čs. společnosti drobné plastiky v Praze a především Václava Měřičky. Ovšem jeho přínosná kniha o základech faleristiky byla dostupná jen v němčině či angličtině, viz Václav MĚŘIČKA, Faleristik. Ein Buch uber Ordenskunde, Praha 1976. Sběratelské veřejnosti se spiše dostaly do rukou jeho soupisové práce, v nichž se sám nedržel faleristických zásad, ale přiklonil se k metodě filatelie: vytváření chronologického katalogu na základě typů a variant Tímto přístupem však faleristický materiál doznal značné újmy - sběratelé z něj vyloučili vše kromě samotných vyznamenáni (tj. řádů a dekorací).
9 V předmluvě ke knize Ivan KOLÁČNÝ, Řády a vyznamenání Habsburské monarchie, Praha 2006.
10 I. HLAVÁČEK - J. KAŠPAR - R. NOVÝ, Vademecum, s. 201-204.
11 V, MĚŘIČKA, Faleristik, s. 180; obdobně I. KOLÁČNÝ, Řády a vyznamenáni, s. 15. Naopak v polské faleristice se používá term ín dyplom, viz Zbigniew PUCHALSKI, Dzieje polskich znaków zaszczytnych, Warszawa 2000.
12 I. KOLÁČNÝ, Řády a vyznamenáni, s. 11 - předmluva Tomáše Krejčíka, který připomíná, že „faleristická literatura často používá terminy, aniž by přihlížela k již vytvořené terminologií diplomatické".
SCHÉMA KLASIFIKACE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ: /. Jmenovací a udělovací dokumenty
a) Podle obsahu:
1. Dekret původní
2. Dekret zástupný
b) Podleformy:
1. Listina
2. Diplom
3. Průkaz
4. Provizorní osvědčení
5. Atypické formy
II. Průvodní dokumenty
1. Průvodní list k udělení vyznamenání
2. Návrhy na vyznamenání
3. Řádová statuta, zákonné normy
4. Pravidla pro nošení vyznamenání
III. Osobní dokumenty nositele
1. Genealogické doklady
2. Novinové články
3. Vzpomínky nositelů
4. Vyobrazení
INTERPRETACE SCHÉMATU KLASIFIKACE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ:
/. Jmenovací a udělovací dokumenty
a) Podle obsahuje lze rozdělit na:
1. Dekret původní
Dekret lze chápat jako obecný název pro úřední výnos, jenž je závěrečným právním aktem udělení vyznamenání konkrétní osobě/kolektivu po všech jeho časových fázích (návrh, projednání, schválení, udělení). Původnost dekretu spočívá v jeho vydavateli, jímž je panovník, státoprávní či veřejná instituce a orgány na podkladě zákona či vládního nařízení. Lze uvést některé příklady: jestliže je zakladatelem vyznamenání panovník jako suverén řádu, je oprávněn jedině on k nim vydávat dekrety, nebo existuje-li řádová kapitula, může být tato pravomoc přenesena na ni. V Československu uděloval státní vyznamenání prezident republiky, jenž mohl zmocnit vládu a rezortní ministry, aby jeho jménem vyznamenání udělovali, tj. i vydávali k nim příslušné dekrety. Obecně tedy platí, že zřizovatel vyznamenání je zároveň vydavatelem
136