Umberto
Vytváření nepřítele
a jiné příležitostné texty
argo
VYTVÁŘENÍ NEPŘÍTELE
, wjsem jd v New Yorku s taxikářem obtížně rozverného im
JJUie. C htél vedet, kolik nás je, a byl ohromen, že tak málo a ^m není angličtina.
Nakonec se zeptal, kdo jsou nasi nepřátelé. Na mé „prosím?" ml vyložil ItlD-flJtBrii s kterými národy jsme po staletí ve válce kvůli územním nárokům, d niekým nesnášenlivostem, neustálému porušování hranic a tak -tf^Qá&crvédB jsem, že neválčíme s nikým. Trpělivé mi vysvětlil, Že k Ljrta naše odvéké nepřátele, se kterými se navzájem zabíjíme. Zopakoval tsrín mu, ie je nemáme, že poslední válku jsme vedli před víc než pul stok-túB, i navíc jsme ji začali proti jednomu nepříteli a zakončili proti jinému.
Neuspokojilo ho to. Jak je možné, že existuje národ bez nepřátel? Vykoupil jsem a dal jsem mu dva dolary spropitného, abych mu vynahradil nás lhostejný pacinsmus, a teprve později mne napadlo, co jsem mu měl odpovědět: že totiž není pravda, že by Italové neměli nepřátele. Nemají raéiši nepřátele a rozhodné nejsou schopni se dohodnout, kdo to má byt, protože neustále válčí mezi sebou: Pisa proti Lucce, guelfové proti ghibelltnúm» seveřané proti jižanům, fašisté proti partyzánům, mane proti státu, vláda proti soudům - a škoda že tenkrát jesté nedošlo k pádu dvou Prodiho vlád, to bych mu mohl lépe vysvětlit, co znamená prohrát válku střelbou do vlastních rad.
Když jsem se však nad tou příhodou zamyslel hlouběji, uvědomil jsem jedním z neštěstí naší země za posledních šedesát let bylo právě to, ze «n^opovdové nepřátele. Itálie se sjednotila díky prítomnosti Rakušanu ^MkHkával Berchet, těch německých hrubiánu a protivu; Mussolinimu * Podaiik, získat podporu lidu, když nás podněcoval k pomstě za oklestěné *****» poníženi v Dopili a v Adui a za židovskou .demoplutokra^ ^ na ná* uvaluje nespravedlivé sankce. Jen se podívejme, co se sta o ^Nml Äáty, když Říše zla zmizela a velký sovětský nephtel se rozplyň
u i«tni identity, dokud BinUdin r v*Vu Hrozil jim kra* V* proti sovéukému svazu, nev
* mu J'^0 V .ľjcu a neposkytl Bushov, pHUto. ^JS, "Ľ, svou slitovný ru , taW ^ ^ N
nepřátele, a up^^      k tomu, abychom vym«iU ^ %|t nepřítele ,ed»***Jrf pfekazku, na nfi muiemc ale i k «^JÍTÍÍi konfrontaci mu*me *M.
Isystém hodnot a na niž při konfrontaci můžeme předvést sy^ r*^ Chybili tudíž nepřítel, je potreba si ho vykonstruovat. Povširnn^^ velkomyslné a pohotové označovali vwonští nazisfcni za nepftele ^ kdo do jejich skupiny nepatŕU pravé proto, aby skupinu tvořili, a ^ príležitosti nás ani tak nezajímá onen vcelku přirozený jev mzpt* J* ^ přitek, který nás ohrožuje, nýbrž proces, jak se nephtel vytváří a demon * Cicero ve svých Čtyřech řečech proti Catilinovi (II, 10-23) nemuseľ* kresloviit nepřítele, neboť mél o Catilinově spiknutí důkazy. Prestol vytváří, když v druhé řeči líčí senátorům Catilinovy přátele a na hlavný obvineného nechává dopadnout odraz jejich morální zvrhlosti
Oni leži na hostinách, objímají nestydaté ženy a jsou zemdleli vínem, přecpáni jídlem, ověnčeni věnci, natření mastmi, zeslabeni smilstvy a ve svém opilství žvaní něco o vraždění dobrých Lidi a zapalováni města. (...) .. .mají upravený zevnějšek, ostříhané vlasy, jsou budbez vousů, nebo dobře oholeni, nosí tuniky s dlouhými rukávy, sahající jim až po kotníky, odívají se spíš plachtami, ne tógami... Tito chlapci, tak krásní a líbezní, umí nejen milovat a být milováni nebo tančit a zpívat, aie i se ohánět dýkami a rozlévat jedy.*
Cicero moralizuje stejné jako Augustin, který zostuzuje pohany, protože na rozdíl od křesťanů navštěvují cirky, divadla, amfiteátry a pořádají orgias-tické slavnosti. Nepřátelé jsou jiní než my a řídí se zvyky, které nejsou naše V pravém slova smyslu tím jiným je cizinec. Už na rímskych basi* Uéfech jsou barbaři vyobrazeni jako zarostli a s tupými tvářemi a & název barbaři odkazuje, jak je známo, na vadu v řeči, a tedy v mf*"
Wetkn Ctibor.
Nicméně na počátku si nevytváříme nepřátele z oněch jiných, kteří nfls ohrožují přímo (jako je tomu v případě barbarů), nýbrž z těch, jež má kdosi zájem ukazovat jako nebezpečné, třebaže nás bezprostředné neohrožují; nejde ledy o to, že by tím, jak nás ohrožují, působili jinak, nýbrž o to, že svou jinakostí působí, jako by nás ohrožovali.
Podívejme se, co říká Tacitus o Židech: „Bezbožné je pro ně všechno, co je pro nás posvátné, a co je pro nás nečisté, je jim dovoleno" (a hned se nám vybaví odpor Anglosasů k francouzským žabožroutům nebo Němců k Italům, kteří holdují česneku). Židé jsou „divní", protože nejedí vepřové, nedávají do pečiva kvásek, odpočívají v sobotu, uzavírají sňatky mezi sebou, obřezávají se (toho si všimněte), ne že by to byla hygienická nebo náboženská norma, ale „aby dali najevo svou odlišnost" ukládají své mrtvé do hrobu a neuctívají naše císaře. A jakmile je prokázáno, nakolik jsou odlišné některé reálné zvyklosti {obřízka, odpočinek v sobotu), lze dodatečně zdůraznit odlišnost dalšími zvyklostmi bájnými (uctívají oslí hlavu, opovrhují rodiči, dětmi, bratry, vlastí a bohy).
Plinius nemá z čeho obvinit křesťany neboť musí uznat, že jejich zájmem není páchat zločiny, nýbrž pouze konat dobré skutky. Přesto je posílá na smrt, protože neobětují císaři, a v tom zatvrzelém odmítání něčeho tak samozřejmého a přirozeného je zjevná jejich odlišnost
Posléze s rozvíjejícími se styky mezí různými národy bude novou formou nepřítele nejenom ten, kdo stojí mimo a dává najevo svou cizost, ale i ten, kdo je uvnitř, mezi námi - dnes bychom řekli neunijní přistěhovalec -, kdo se chová nějak jinak nebo mluví špatně naším jazykem a kdo je v Iuvenalově satiře mazaným a šejdířským graeculem, drzým, chlípným, schopným vzít si do postele přítelovu babičku.
Naprosto cizí je vzhledem k jiné barvě pleti černoch. U hesla „Černoch" v Encyclopaedia Britannica, v prvním americkém vydání z roku 1798, jsme se mohli dočíst:
Pleť černochů mívá různé odstíny, avšak úplně všichni se od ostatních lidí liší všemi rysy svých obličejů. Oblé líce, vysoké lícní kosti, čelo nepříliš vysokej nos krátký, široký a zploštělý, rty silné, uši malé; jejich vzhled se vyznačuje ošklivostí a nepravidelností tvarů. Černošské ženy mají
11
výr**"*
. hrbťllé rfd. • n.o"U.nr hýzdové .valy, )ei jlm „ hs, mmIcI. **   _ x     „..halí,,. „rn..A.,.., __ľ "e"«'u,
' (.1 Zdii w.** ---------------- " Panien.:
"iTíIwk studu, zlodejstva l±i, opJílost řeci, nevázanost,
•"^.^ v jednání v nich potlačily zásady PHroz*ného * - \ítky svédomí. Jakýkoliv soucit je jim cizí; ^u hro^*
I
. ieoíklivv. Neplel musí být oMvýpro.oie krásny Ccmochieoikl v)        Wa) a ze Msad„,ch rysů krásy
ňuje s dobr>,in, středovék říkat integrito* (tj. člověk musí mítvš^ i«nu bude pM «« . b.. ným ^stupcem svého druhu, ukže ^ ,e požadováno( . chybí končetina, oko. jsou menší než průmér nebo budou li IJft *   - } A už tu máme. počínaje jednookým ^
maji;ndidsKo M.mcm konče mode, identifikace nep.. d(
Polyťémem a trp ^ ^ fc ^ jako ^ ^, ^
stanloklbrudi a velké hlavy, s malýma očkama,jemným prokv^ ZLu Pl-kým nosem a (což je rys zásadního významu temne £* ľ imavé nakolik se tvář Attily podobá fyziognomii dabla.jakho o pí siolelí pozdéji viděl Rudolf Glaber - byl menšího vzrůstu měl ÚJ krk pobledlou tvář. černočerné oči, svraštěle čelo plne vrásek, rozpla-clý 'nos převislé rty, nafouklé tváře, úzkou a ostře řezanou bradu. koz. radku, zašpičatělé uši porostlé chlupy, zježené a rozcuchané vlasy, pii zuby. podélnou lebku, vypouklou hruď, hrbatá záda, třepající se hyak
I(Historiarum\ibriquinque,\\2).*' Při setkaní s dosud neznámou civilizací jsou bez integritosByzantina jak je viděl Liutprando da Cremona, vyslaný roku 968 císařem Otoil do Byzance (Zpráva o poselství do Konstanúnopole):
...jiem stanul před Nike forem, neštvu r nou bytostí, skřetem s <*• rovakou hlavou, malýma očkama při porn i naj ic i ma krtka. Hyzdi w
b
pW. Gabnda ChaJupski. Prd Jmdrich Vacek,
krdtky hustý proícdivŕJý vous, krk má dlouhý jeden palec [...\ ...je jfcuifrný lôpás a barvou H a besa n, „na neb o ŕ bys nechtěl narazit pro*trcd noci", břicho mi otyle* hýide hubínt. stehna vzhledem k m Ac poslavd phliS dlouhát nohy krátké, chodidla plochá a venkovský i*t ture starý* smrdutý ■ vybledlý tím neustálým nosením."
Smrdutý. Nepřítel \-zdycky zapáchá, vsak také jistý Berillon na počátku první svetové války (1915) napsal La potychrésie de ta race alicmande, kde jokazuje. že pnimérný Némec produkuje víc fekálií a nepříjemnějšího pachu než Francouz. Páchl -li Byzantínec* pach] i Saracén v díle Evagatorium in Terroe sanaae„ Arabiae et Egypti peregrinationem od Felixe Fabriho (15. století):
Šance n i páchnou hrozným způsobem, a neustále se proto koupou; protože my nesmrdíme, je jím jedno, ie se s nimi společné koupeme. Nejsou vsak stejné benevolentní k Židům, kteří páchnou jesté víc [... | proto jsou i páchnoucí Sara cen i rádi, íe jsou ve společnosti nékoho, kdo nepáchne/*
Páchli i Giustího Rakušané (vzpomeňme na „Vy, Excelencí, na mne nevrazíte / pro několik těch žertů bezcenných"):
fá vstoupil. Chrám ve prostorách svých všech
byl plný vojska, toho od severu,
jak sehnali je z Chorvat sem a z Čech,
jak na vinici voly v každém srn éru.
w
U zůstal vzadu. Pad jsem znenadání v ten pustý dav a přiznám se vám rad, ie hnus mne pojal, o němž ani zdáni vy nemáte, svůj schován za úřad;
Prd. Gabriela Chalupská. Přel. Gabriela Chalupská.
puchlWWdéUl mi tu oddychá* ;r.dovomcU, Excelend mne«di»o^JhUvnimn*olt^ vtomkr^mdémuzWesvicJcyx^.
Nemo* nesmrdel Cikán. kdy* se ihd^Winamioak upo2orťlu) Lombroso iZloönec 1876, 1. IftM *****Pozärave* z nepřítel Jamese Bonda Rosa Klebbová, která je nejen sovětská j navk lesbička:
Za anonymními krémové nalakovanými dveřmi ui bylo cítit vnith* místnosti Když Tatana uposlechla strohý pokyn a vstoupila, ten ji pohltil celou. Zůstala stát a drala do oči ženy, která sedela za knU-tým stolem pod ústředním osvetlením. Byl to pach metra za horkého večera - laciná vůně ukrývající animálni pachy. Lidé v Rusku se úň. pregnují parfémy bez ohledu na to, zda jsou vykoupaní či ne, jako i* vétsinou nejsou [...]
Taťána se nechávala unášet příjemnými myšlenkami, když se otevřely dvere ložnice a v nich se objevila Klebbová [...] Plukovnice Klebbová ze SMÉRŠ byla odéna do průsvitné noční košilky z oranžového krepdeiínu (...) Jedno tlusté koleno s dolíčky, připomínající zažloutlý kokos, vykouklo z pootevřených záhybů košilky, když Rosa zaujala klasický postoj modelky [... | Rosa Klebbová si pro tuto příležitost sundala brýle a vydatné se nalíčila [...] Poplácala na gauč vedle sebe. „Zhasnete to velké svetlo, má drahá. Vypínač je u dveří. A pak si ke mne prijdU sednout. Musíme se lépe poznat ""
ilrný a zapáchající je přinejmenším od počátku křesťanství Žid, neboť jeho modelem je Antikrist, arcinepŕitel, nepřítel nejen nás, ale dokončí Boží: __
Přel. Jaroslav Vrchlický in: Tri knihy vlaské lyriky. 1886-1894, Praha, VaWí«d* bliotéka (bez vročení).
lan Fleming. James Bond, Srdečné pozdravy z Ruska, přel Ivan Němeček. Prah*. ^ 1997.
Js ^,   ltljl: lilax u mi jako ihnoui I plamen, pravé oko podlil* • «*J« né laku kn^ka a »e dvěma zorničkami, orní víŕka má nlnl rr( vrlkv, pravá *tchn» slabé, nohy tlu»té, palec íplosu Iv \ľáhl*- {Svrská r4»V/ miirho Pútta fttiic Krista t I, 4, 5. •toleti),
AníikriU »* /rod* i iédovakéfco národa le • pojení otce a matky, „k řjko rodí viichni lidé* a nikoli, jak tvrdí nékteri, jenom i panny, i J Na tmtétkm Jefco poceti ďábel stoupí do matčiny délohy, půao-Krnim ďábla bude vyživován v materském lůn* a dáblova moc bude ítíie* mm (Ad*on dc Monlicren-Der, Onroenía Ctíjecfi AnfťfcríífíJ.
10. «lol.).
Hude mit dvé ohnivých otlí. uii jako osel, nos a tlamu jako lev, protože se s j la na lidi šíleno skutky / neíiJocinnéjftfho z ohňů a nejnestoudnějai slova popírání, bude je nutit zapírat Boha, jejich smysly zaplaví témi nejatrasneisirni puchy a církevní instituce lnuto dm sut s ncjukrutnéjsi dravosti; bude se mál ohavným šklebem a pritom bude ukazovat strašlivé iek/né zuby (Hildegardď z Ringenu, LiberSovios, (U, 1,14,12. stol)/
Pokud pochází Antikrist z lidu židovského, pak se jeho obraz musí nutné promítnout do obrazu Žida, ať už v antisemitismu lidovém, teologickém nobo méštáckem z devatenáctého až dvacátého století. Začneme tváh:
Obvykle mají sinalou tvár, nos zahnutý, oči zapadlé, bradu vystoupnu a velmi výrazné stahovací svaly úst. [...] Krom toho jsou Židé náchylní k nemocem, které poukazují na zkaženou krev, jako bylo kdysi malomocenství a dnes tomu podobné ku rdě je, krtice, návaly krve [.. .J ftíká se, že Židé neustále nepříjemné páchnou |.. J Jiní tento uctnek přisuzují častému požívání zeleniny pronikavého zápachu, Wto >ulc»éesnck. [„J Další zase říkají, ie je to husím masem! které maji ve velké oblibé, to je dělá bledými a žlučovitými, neboť i této potravě se nachází hojné množství hrubých a lepkavých cukrů
PkL (ahrieU ChaJupsb.
h„at tur I" régé»*raUo» phy»qut,
i-4tě ispektv fonetické a mimicke „nard Wagner ,e$tea*l
l«l./JfnPřÍ4wR4' ,    , ,
V **^*^Z*d*\id*člověkem si mimoděk neprejen* „rf cokoli ju*** * ^kaicmc vi představit, že postavu anticky
ä moderw, * i1* tj^nt>„ tohoto /tvárnení. [...] Nejvíce násviafc podlinK «neinou **T^~|jf ^ j^i^ou mluvo charakteristicky.
(  j NiKiw $uvbu způsobem odporu,icim
ia,vkWJdé použ^" 540 j —
S£££ **■—-—co *Z*
,   ._^„rtlit doimv vyvolávané současnými hudebními dih
důleiitť,majiie-bvy5VrUJiaonu7 j _ í
fcdů Posloucháme-li hovořícího Žida, jsme mimoděk podráždení tun,
hhy^rn)ifT-^l1 liMfcWtMfm* W Je přirozené, že vrozeni sterilnost židovské povahy, která je nám tak protivná, nachází nejvýraznéjii vTJádření ve zpěvu, který lze povazovat za nejživější a nejautentičtěji výraz jedincova citu. Židovi lze přiznat umělecké nadáni k jakémukoli jinému uměni, nikoli vsak ke zpěvu, to jako by mu bylo upřeno samotnou pnrodou (Richard Wagner, Židovství v hudbě, 1850).**
Hitler pokračuje přívětivěji, téměř to hraničí se závistí:
Právě u mládeže musí oděv také sloužit výchově. [...] Kdyby dne* t&ná krása nebyla zcela zatlačena do pozadí našimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné sváděni statisíců dívek křivonohými* odpornými židovskými mladíky/**
PM Gabriela Chalupská, Prel Gabriela Chalupská.
*** mm. m ba, (Mein Kampf), pfel. Slavomír MichaKik. Praha, natí- ^'
200Q
( K] [VÍ!|V přejdeme ke /vyklím, .i pi lu núnn- r.idnvskéh«> nepřitek- klen zabíjí děti a napájí se jejich krvi. To se objevuje velmi záhy, například v Canterburských povídkách od Chaucera, kde se vypráví o malém chlapci, velmi podobném svatému Simonovi z Tridentu, který denně prochází židovskou čtvrtí za hlasitého vyzpévování Alma redemptoris a na něhož si pravé proto počiha vrah, podřízne mu hrdlo a hodí ho do stoky.
Žid zabíjející děti a napájející se jejich krví má velmi složitou genealogií, protože týž model existoval při vytvářeni nepřítele uvnitř křesťanstva již dříve, totiž v kacíři Stačí jediný text:
Večer, když se rozsvěcují světla a u nás se slaví pašije, vodí oni do jistého domu dívky, které zasvětili do svých tajných rituálu, a zhasínají lumpy, neboť si nepřeji světlo, které by bylo svědkem nestoudností, jež se tu odehrají, a dávají volný průchod své prostopášnosti vůči každému, kdo se naskytne, i kdyby to byla sestra nebo dcera. Jsou totiž presvedčení, že činí po vůli ďáblům, když porušují boží zákony, jež zapovídají spojení s vlastni krvi, Jakmik je rituál ukončen, vrátí se domů a čekají, ai uplyne devět měsíců. Když nadejde chvíle, kdy by se měly narodit bezbožné děti vzešlé z bezbožného sémč, opět se shromáždí na témž místě. Iři dny po porodu odeberou děti jejich matkám, ostrými čepelemi jim odřežou droboučké končetiny, do pohárů odchytávají prýštící krev, spaluji novorozence, když ještě dýchají, a hází je na hořící hranici. Poté v pohárech smísí krev a popel do odpudivé směsi, jíž znečistí pokrmy a nápoje, potají, jako kdyby přidávali jed do medoviny. Takové je jejich přijímání (Michael Psellos, De apvratione daemonum^ 1 L stol., kap, 4).
Někdy je nepřítel vnímán jako odlišný a ošklivý, protože je z nižií třídy. Thersites v tiiadě („kulhal na jednu nohu a šilhal, byl na obou plecích nahrblý, sraženou hrud - mél ošklivou šišatou hlavu, smáčknuté temeno mél - pár chlupů mu pučelo na némw*) je společensky níže než Agamem-non nebo Achilleus, a proto vůči nim pociťuje závist. Mezi 1 nersitem
Homer. Utas, n, 212, pŕeL Rudolf Mertlik, Praha. Odeon 1980.
a iv Amk-iMWvm Hranlim nent velkého rtvililii, nba )*nu oákltvi: ( /tloukl IhcrsiU do krve a ľr.mhl.o ľoslc sjuncuinst du ka/nur.
Vedle nebe má chlapce drzého « lstivého, Jménem I rum i, který byl již vyloučen z jiné školy. |...| k» Ml»ý « ">'»W »il>> Derossi přednášel o pohřbu králové, a byl to Frantl. Hnuti se rm )e to oiklivy hoch. Kdy* přljí* néklerý otec do školy, aby pokání svého synka, on má i toho radost; kdy/ nékdo pláce, on ie sméj.-Před Garroncm se třese, ale zedníčku zbije, protože )e malý; týrá Crossiho, protoie má ruku bez vlády; posmivá se Precomimu, jej* viichni ctí; tropí si Sasky i z Robettlho ze druhé, jení. chodí o ber Uch od té doby, co zachránil dite. Vyzývá vlečky, kteří jsou slubií nežli on, íi kdy/ dojde iu pěsti, zdivoci .1 loji* a/ hni/.i. Na svém nízkém čele, v těch urputných očích, jež téméř skrývá pod štítkem čepíce z voskovaného plátna, má něco, co působí zrovna ošklivost. Nebojí se ničeho, učiteli sméfe se do očí, krade, kde muže, zapírá s tváři nestydatou, stále se s někým hádá, nosí do školy špendlíky, aby píchal sousedy, trhá si knoflíky z kabátu a trhá je jiným, hraje o ně; a pouzdra, sešity, knihy, viečko má zmačkané, roztrhané, pomazané, pravítko zubaté, pero ohlodané, nehty okousané, laty plné skvrn a der od samých rvaček (...) Učitel někdy dělá, jako by jeho darebnottí neviděl, ale on délá tím hůře. Zkoušel to s ním po dobrém, ale on se mu vysmál. ítekl mu hrozné věci, a on si zakryl tvář rukama, jako by plakal, ale zatím se smál/
K nositelům oíklivosti zavinené společenským postavením patři pochopitelné rozený kriminálnik a prostitutka. Ovšem s prostitutkou vstupujem do ,mého svéta. totiž do svéta sexuálni nenávisti či rasismu. Muž, který víe ovládá a piie nebo víe ovládá psaním, od prvopočátku uvádél jak nepřítele íenu. Nenechme se oklamat „m.   jsou ženy líčené jako andél *é bytost, naopak; jel.ko* ve velké literatuře převládají krásná a néln
Edmundo De Am.cis, Srdcr. 25. rijna, 21. WrdrmTprtrBed^rp^m d_u-VUWk 1Q1I P     mářích 1-rida. Praha,
Vilímek 1941,
svét satiry - neboli svét lidové představivosti - neustále ženu srvoŕťn^ ^ ^ ^ ^ pfes ^ do moderni doby. V antice
na Marti* (
Vi dobrá tři sta zažila jsi konsuhi a tri mái zuby, čtyři chlupy na hlavé, . k ťťrcť|t prsat pleť a nohy mravence a na cele mái vrásek - víc než Ta iatech; jak pavučinka visí tvoje poprsí (...) A stejné dobre vidíš jako /rána výr, a voníš stejné jako chlipni kozlové, más stejný zadek jak ta Uchna vyhubli [..J ...v tvé lůno vnikne teď- už jen pohřební ioučT
A kdopak asi bude autorem tohoto úryvku?
Žen* je nedokonalý tvor, zmítaný tisíci vásnémi, jež jsou nechutné a odporné, když na né jen pomyslíme, natož když o nich uvažujeme L J Žádné jiné ivíŕe není méné čisté: ani prase, když se válí v hiáte, není ohavnější; a pokud by to někdo ch tel popírat, ať se podiva na je jich telesné části, ať prozkoumá tajná místa, kam se studem ukrývají hrozné nástroje, jež pouiŕvmjí k odvádění svých přebytečných slav."
Pokud mohl takto uvažovat Giovanni Boccaccio (v Havranovi), onen svét-sk\ /hyralec, představte si, co si musel myslet a psát stredoveký moralista, aby stvrdil zásadu apoštola Pavla, že nejlépe, a pokud možno bez vzplanutí, by bylo nikdy nepoznat tělesné rozkoše. Odon z Čluny v 10. století připomínal, že:
Krása tda tkví zcela v pokožce. Vsak take kdyby lide vidéli, co je pod kůži, kdyby méli jako rysové v Boiótii schopnost nahuzet pod povrch, jediný pohled na ženu by jim byl odpudivý: onen ženský půvab je pouhá Subura, krev, mok, žluč. Uvažte jen, co se skrývá v chřípí, v hrdle, v břichu: všude samá spina [...] A pokud se štítíme byť jen prstem dotknout
Marcus Valenus Martialis, Epigramy, 94, přel Rudolf Kut han. Praha, Alois Srdce 1932 (upraveno).
Gwvanni Boccaccio, Dtkamcron, přel. Jm Pelan.
^„.WflhnoM^"^^ iiM Tnt, PL, 133,coll. 55*,*,,
•Jtar misogvnie sedospeje k T1"*"1 P°'mu Hto Od Meníme civjliMCC. Čarodejnici samozřejmé
mTT^X°™™ >en Hora,ia USám jsem spatřil-iak kr*
, v kl.s.ctóant.ee.   P y|      bosá fat
„ G«* v "toJC obéma smrtelná bledost dodala stra^
M.- sZ>ä ve a-tooA od Apuleia Ale v ant,
i__xi^, «k«urtŕí rn^arodéiich a carndeimcich vŕtéw
vzhledu/ Satiry *V ä čarodejnice >c —— - ™ *
stemě jako ve stredoveku se hovoh o čarodějích a čarodějnicích větnou v souvislosti s lidovými pověrami jako o víceméně podružných jevech posedlosti. Řím v dobách Horatiových se necítil Čarodějnicemi ohrožen a ve středověku panoval ještě názor, že čarodějnictví je v podstatě projev autosugesec, a že tedy čarodějnicí je ta, která věří, že jí je, jak se pravilo v 9. století v Canon Eptscopi:
Některé zkažené ženy, které se obrátily k Satanovi a jsou posedlé svými predstavami a klamy, věří a prohlašují* Že jezdí v noci v doprovodu velkého množství dalších žen na zvířatech a provázejí Dianu, (...) Knězi maji za úkol lidu neustále kázat, že tyto věci jsou naprosto špatné a že tyto představy nejsou v myslích věncích vyvolávány duchem Božím, ale duchem zlým. Satan se totiž proměňuje v anděla světla a zmocňuje se mysli těchto ženštin a podrobuje si ji pro jejích vlažnou víro a pochybovacnost.**
Teprve
světí sabaty, létají, proměňují se ve zvířata a stávají se společenským nepřítelem, který nezaslouží nic jiného než inkviziční procesy a upák*1 na hranici. Nebudeme se zde pouštět do řešení složitého problému čarodejníckeho syndromu - ať už šlo o hledání obětního beránka za hlubokých
(Quintus Horatius Flaccus), Vavrín a réva. přel Rudolf Meitl***-"** Praha. Odeon 1972.
Přd G&rtcU Chalupská.
, h kri7l „ vliv sibiřského iamanismu nebo o přetrváváni od-^^ľhrtVPO. Nás zajímá opét pouze opakující *e model, podle néhnž ľrWítei - a který je analogický modelu vytváření kacíře nebo ^vytváří   \   .   f Scstnáctém sloletí muži vědy jako Gerolamo Cardano
XV) vynášeli rozumne namilky:
ííOU ,0 ienitiny žalostného postavení, které živoří v údolích a jedí iaHany | byliny, [,.,] Proto jsou vychrtlé, znetvořené, sinalé, s vybou-Icym* očima, a podle pohledu maji meUnchotíckou a podlou povahu, jseu /jmlklc, roztékané a málo se lisí od lidi posedlých ďáblem. |sou tak jisté ve svých názorech, ie kdybyste přihlíželi jen k řečem, které vedou, uvěřili byste, íe veci, o nichž mluvj s takovým presvedčením, jsou skutečné, prrstoie se nikdy nestaly a nikdy nestanou.*
Nové vlny pronásledování začínají, jakmile se objevili malomocní. Carlo Ginzhurj: ve své knize Soční příběh. Sahat čarodějnic připomíná, že v roce 1321 bývali po celé Francií upalováni za to, že chtěli záhubu všeho lidu, a proto zamořovali vodu v kašnách a studních; „Malomocné ženv, které se přiznaly, ať spontánně nebo na mučidlech, měly být upáleny, pokud nebyly těhotné; pokud byly, měly být segregovány až do porodu a do konce kojení a pak upáleny."**
Není těžkě vidět zde kořeny procesů s šiřiteli nákazy. Avšak je tu ještě finy aspekt onoho pronásledováni, o němž píše Ginzburg, totiž že bvli pomocní automaticky spojováni s židy a Saracény. Řada kronikářů přinl pode nich* jsou židé komplici malomocných, a proto jich bvL mnoho upáleno spolu s nim1; „Prostý lid vzal soiavedlnn- ľ -ľ
-8 dostal svoleni probošta nebo baľ^v a   !„ M ■ ÍT •polus dobytkem a nářadím a domy podpal'     '       ' ** ^ Jf^^n^nwcných údajná -
^ Gabriela ChaJupsluL
* Ltiffll bvla přivázána závaží, aby sly ve studnách sri4dn.
„ rffcfefc, k-mihy P^ ^ Granady _ a pod,e d^Jji
ke dnu. aviak na Babylonie. A tak se rázem spo*>
S.Sel z toho, že shromáždéní malomocní méh phvnout na h0stli
' fSu budou podobné rituály provádět čarodějnice. Ve U. ^ vznikly první rukojeti pro inkviziční procesy namířené proti kacířů* jaJt0 ' Pmctica inquisitionis hereticae pravitatis od Bernarda Guie nebo Dire^ rium Inquisitorum od Nicolase Eymerica a v 15. století (zatímco Marstfio Ficino překJádá ve Florencii Platóna z nařízení Cosima de Medici a p0. dle známé studentské parodie si lidé začínali prozpěvovat „ta radost, ta radost - stredovek je minulost"), v letech 1435 až 1437 vychází Niderův Formkarius, kde se poprvé mluví o různých čarodej n ických praktikách v moderním smyslu.
V bule Suntmis desiderantes affectibus napíše roku 1484 Inocenc VIII
K naiemu velkému znepokojeni se k naším usim nedávno doneslo, že v některých oblastech Némecka (...) lidé obojího pohlaví zapomněli na svou spásu a vzdálili sc od katolické viry, nebojí se télesné obcovat s ďábelskými přízraky a démony, usmrcovat a hubit ženy, zvířata, plody zemé (...) prostřednictvím kouzel, čar, zařikávadel a dalších zavrženíhodných inagických praktik [...]. Jak nám ukládá naše slám, chceme se náležitými prostředky postarat o to, aby hrozba he retické nepravosti nerozšířila svůj jed na úkor nevinných lidi. Budii dáno na vědomí inkvizitorům Sprengerovi a Kramerovi, kteří mají T~ úrad inkvizitorů v téchto oblastech, aby nadále . neustále P° am   v nápravě, uvěznováni a trestáni osob za vise řečené vý-«re.ky a zločiny,..*
tSSäESSSĽr""*-*'
"tvarům (Kladivo na čarodejnice).
Gabriela Chalupská
22
1486 Sprenger a Kramer haneM
irodéjnice).
Jélat * ntteb01*™**)™" nám ^i)ako íedcn přik,ad Z ti&kc) Utľi inkvuičniho procesu proti Antonii * farnosti Saint-Jonoz v ženevské
iliccc/i. pronihau'eiho roku 1477:
OMněná opustil- manžela i děti. s Massetem se vypravila na místo mné „I*z Penny" nedaleko Heky [...], kde se konalo shromážděni kacírka nalezla zde značný počet mužů « žen, kteří se navzájem dvořili * tancovali pozpátku. Tehdy jí ukázal dábla jménem Robinet, jenl vypadal jako mouřenín, a řekJ: „To je nás mistr, jemuž je třeba vzdávat úctu, chce* li dostat to, co si preje*,- Obvinená se ho zeptala, jak si má počínat |,„], a řečený Masset jí odpověděl: „Zřekneš se Boha Stvořitele a katolické víry i oné kuplirky Panny Marie a přijmeš jako svého pána a mistra tohoto ďábla zvaného Robinet a učiníš vie jemu po vůli |... |" Kdyi obviněna vyslechla tato slova, posmutnela a odmítla učinit tak hned napoprvé. Ale nakonec se Boha Stvořitele / řekl j slovy: „Zříkám se Boha Stvořitele a katolické viry a svatého Kříže a přijímám lebe, ďáble Robinete, za svého pána a mistra." A vzdala úctu dablovi tím, ie mu políbila nohu [... J Poté z pohrdání Bohem hodila na zem dřeveny křiž, levou nohou ho pošlapala a poté jej přelomila {.,.] Dopravovala se na holi dlouhé půl druhé pídě i když se chtěla dostavit na shromáždění, musela ji namazat mastí, již mela plné cibo-rium, a zastrčit si ji mezi stehna se slovy: „Leť, leť k ďáblovi!" načež byla okamžité rychlým pohybem přenesena vzduchem až na místo zhromaždení. Přiznává dále, ie na zmíněném místé pojídali chléb a maso; pili víno a opět tančili; poté se ďábel, jejích mistr, proměnil / BHfa v černého psa a oni ho uctívali a klaněli se mu, líbali mu *adek; nakonec dabel, když byl uhaien oheň, který tam ptá] zelenými pUmeny a osvětloval shromáždění, zvolal mohutným hlasem: „Medeť Mecletr,, na ío volán| se muii MČaI. zyiřecky páŕit se ienam. a ^
* řečeným Massetem (iarinem.*
23
Tato výpověď s nejrúznějšími detaily, jako je plivnuti na kŕíí a polib^ na řiť. připomíná téměř doslova výpovědi z procesu s templáři, k něrn^ došlo o sto padesát let dříve. Zarážející je nejenom to, že se inkvizitor prj tomto procesu v 15. století ve svých otázkách a pří soudním projednáván, řídili tím, co se dočetli o předchozích procesech, ale že ve všech přípa^ ie oběť na konci poměrné ostrého výslechu přesvědčena o své vině. V p^ cesech s čarodějnicemi se tedy nejenom utváří obraz nepřítele a na záv^ se oběť dozná i k tomu, co neudělala, ale při doznání je přesvědčena b dotyčné činy spáchala. Vzpomeňme na obdobný proces vylíčený v Koen lerové Tmi o pohanách (1941, česky 1992) - ataké na to, že ve stalinským procesech se pokaždé nejprve vykonstruoval obraz nepřítele a pak se obéf přiměla k tomu, aby se v tom obraze poznala.
Vytváření nepřítele vede k tomu, že se jím stává i ten, kdo usiluje o vlídaé přijetí. Divadlo a literatura podávají příklady různých „ošklivých káčátek' jimii ostatní opovrhují, a tak se podřídí představě, kterou o nich maji. jako typický příklad bych citoval Richarda III.:
Jenomže já - já nemám postavu pro takové rozpustilosti, milostným zrcadlům se dvořit nemohu (..,], já mám souměrnost těla přistriie-nou, falešná příroda mé ošidila o vzhled, jsem zpotvořený, nedodf laný, vyslaný předčasné sem na svět, kde mám dýchat, ani ne z polovičky hotový, a to tak mizerné a nevkusné, že kudy kulhám, feny stékají -mně tedy v tomhle slabounkém, pisklavém míru nezbývá žádna statika kratochvíle; nanejvýš pátrat, jaký vrhám v slunci stín, a skládat básně na svou šerednost. A jelikož nemohu dělat milovníka a tím se bavit ▼ těchto dnech laskavých slov, rozhodl jsem se dělat ničemnosti * nenávidět prázdnou rozkoš dnešních dnů,*
Zdá se, že se bez nepřítele neobejdeme. Civilizační vývoj postavuj
V
tele nezruší. Tuto potřebu má vrozenu i člověk krotký a m^m' ^ V takovém případě se obraz nepřítele pouze přesune z lidského o j
---"---k pr*t*c
William Shakespeare, Richard U L m: Pit her, přel. Břetislav Hod-*.
1980.
lečenskou sílu, jež nás nějakým způsobem ohrožuje n, přírodní m0cl( af už je to kapitalistické vykořisťováni, zne
a kterou je tře i ^ ^ tfcfjM světě. Třebaže viak jde o případy aflfovaru pr°str _ u,ertold Brecht, i nenávist k nespravedlnosti postně-J** P V°
IrfivuK
líc.
fytfi v tvář odvéké potřebě mít nepřátele etika bezmocná? Řekl X že naléhavá potřeba etiky vyvstává nikoli ve chvili, kdy předstíráme, ^nepřátelé ne}SOíU nýbrž když se je snažíme pochopit, vžít se do jejich situace Aischylos nepociťuje zášť vůči Peršanům, jejich tragédii prožívá "nimi a z jejich pohledu. Caesar jedná s Galy se značným respektem, nanejvýš mu připadají jako uniukanci, když se vzdávají, a Tacitus obdivuje uJrmany, protože jsou statného téla, a jedine, nač si naříká, je jejich špína a nechuť k namáhavým pracím* neboť nesnášejí horko a žízeň.
t se porozumět druhému znamená rozbít všechna klišé, ale nepopřít ani nezrušit jeho odlišnost
Buďme však realisty. Tyto formy chápání nepřítele jsou vlastni básníkům, světcům nebo zrádcům. Naše nejhlubší pohnutky jsou zcela imého rázu. V roce 1968 byla v Americe zveřejněna Tajná zpráva z Iron Mountain o možnosti a potřebě míru od anonymního autora (někteří |i dokonce připisovali Galbraithovi).* Zcela zřejmé Šlo o pamflet proti válce nebo aspoň o pesimistický nářek nad její nevyhnutelnosti, jelikož je však k válce zapotřebí nepřítele, proti němuž by se bojovalo, odpovídá nevyhnutelnosti války nevyhnutelná potřeba určit si a vytvořit nepřítele. A tak se s naprostou vážností v tomto pamfletu uvádělo, že přechod cele americké společnosti do stavu míru by byl katastrofální, neboť pouze válka tvoři základ harmonického rozvoje lidských společností. Řízené vydáváni peněz na ni funguje jako ventil, který reguluje řádný chod společnosti. Válka řeší problém zásob; je to ekonomická rezerva. Díky valce může v sobě společenství lidí vidět „národ*; bez kontrastu války a míru by vláda ani nemohla stanovit sféru své legitimity; jenom válka zajišťuje rovnováhu mezi třídami a umožňuje zapojit a využít protispo-renské síly. Mír vede k nestabilitě a kriminalitě mladistvých; válka
K vydáni připravil Leonard C Lewin, New York, The Dial Press 196$.
zcela správné usmerňuje všechny nepokojné sily, neboť jim dává fay „status" Armáda je poslední nadějí vydédénců a nekalých živlů; p0u^ válečný rád se svou mocí nad životem a smrti pripravuje společnost na to. aby platila cenu krve i za jiné instituce, které s ní nesouvisí, ja^ rozvoj automobilismu. Z ekologického hlediska představuje válka jakýsi vypoustécí ventil pro přebytečné životy; až do 19. století v ni SjCe umírali jen nejzdatnéjsí členové daného společenství (válečníci), kdežt0 ti neschopní se zachránili, avšak současné metody i tento problém pfc_ konaly bombardováním civilních center. Bombardováním se omezUje nárůst populace lépe než rituálním vraždením neviňátek, náboženskou cudnosti, násilným zmrzačováním nebo široce uplatňovaným trestej smrti... A konečné právě válka umožňuje rozvoj uméní vpravdé „hti manistického"*, v němž převládají konfliktní situace.
Pokud je to tak, mel by se nepřítel vytvářet intenzivně a trvale, Zcela exemplární příklad nám nabízí George OrweU v knize 1984:
V příštím okamžiku se z velké obrazovky na konci místnosti vyvalila ohavná skřípavá řeč, jakoby vycházející z obludného, nenamazattého stroje. Zvuky, při nichž člověku cvakaly zuby a ježily se vlasy na tuart. Začala Nenávist.
Jako obyčejné se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná zena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek* v němž se misii strach a odpor. Goldstein byl renegát a odpadlík, který kdysi dávno I„.] byl jednou z vedoucích osobností Strany (...], potom se zapletl do kontrarevolúciu činnosti, byl odsouzen k smrti, ale tajuplné unikl a zmizel. |...] Bví prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil čistou Stranu. Všedím dalii zločiny proti Straně, všechny zrady, sabotáže, kacířství a uchrlb vznikaly phmo z jeho učení. Kdesi jeitě stále žiJ a kul svoje pikk. |.J Winstonovi se sevřel žaludek, Při pohledu na Goldsteinovu tur zakoušel vždy bolestnou směsici pocitů. Byla to hubená iidovski ttf* s velkou aureolou kučeravých bílých vlasů a s malou kozí bradkou-tvář chytrá, a přece jako by si zasloužila opovržení, s "^'^ nilni hlouposti, kterou naznačoval dlouhý tenký nos, na o**01
26
jflf&r *eděly brýk. Trochu tvým vrezŕcním pripomínal ovd, | Mm* oiel itiečívý Golditrín vedl svůj obvyklý jedovatý úl ok na uťcm Strany | požadoval okamžité uzavření míru• Eunuií. obhajoval svobodu tfrifftft svobodu tisku, svobodu shromažďováni, svobodo mydlení, hystericko kHčcl tt revoluce byla zrazena. [—1
Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místností začala neovladatelné, zběsile pokřikovat, [„ 1
Ve druhé minuté přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z misi, křičeli z plných plk a snažili se umlčet dráždivý meču \ hlas znějící z obrazovky. Drobná žena s pískovými vlasy zrudla a ústa se ji otvírala a zavírala jako rybé na suchu. [,..] Tmavovlasá dívka ia Winítonem začala vykřikovat „Svině!" a zničehonic popadla těžký slovník newspeaku a mrštila jim do obrazovky. Zasáhl Goldsteina do nosu a odrazil se; hlas neústupné mluvil dát. Winston v jasném okamžiku zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk mu tel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se* [.,.] Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem projela všemi jako elektrický proud a zmenila kaŕdého i proti jeho v ú li v ječícího silence.*
Nemusíme 3ni podlehnout šílenství z 1984, abychom poznali, že jsme bytosti mající zapotřebí nepřítele. Jsme svědky toho, co dokáže strach z přílivu nových přistěhovalců. Rozšířením charakteristických vlastnosti některých Rumunů nacházejících se na okraji společnosti na celé etnikum sc dnes v Itálii vytváří obraz rumunského nepřítele, ideálního obětního beránka pro společnost, která unášena proudem transformace - i etnické - už nepoznává sebe samu.
Nejr^irnističtéjší pohJed v tomto smyslu přinási Sartrovo drama S vylou iením vehptústi (Huis dos). Na jedné straně můžeme identifikovat sami sebe jen v přítomnosti Druhého a na tom spočívají pravidla soužití a smířlivosti Radéji vsak shledáváme Druhého nesnesitelným, protože v jistém smyslu
CeorgcOrweil, I9M, přel. Eva Šimečkové, Praha, Naše vojsko 1991
2~
tn nejsme my. Uděláme z ného tedy nepřítele, a tím si vytvoříme r na zenu. Když Sartre zavře tři nebožtíky, kteří se za života nikdy nesety* iío hotelového pokoje, jeden z nich pochopí strailivou pravdu:
Uvidíte, j«k je to hloupé. Strašlivé hJoupé. Žádná fyzická muka nejsou, a přece jsme v pekJe. A nikdo nemaže přijít. Nikdo. Zůstaneš spolu až do konce sami. (,.,J ...nékdo tu chybí. Kat. [...) Nontojej^ úspora personálu. Nic víc. |...) Každý z nás je katem obou ostatních *
| Předneseno na Univerzite v Bologni 15- kvétna 2008 v rámci večerů o klasicích kováno in. Ivano Dionigi (editor), Elogio alia potitíca, Miláno. BUR 2009 ]