Římské náboženství
RLB206
I. Římské náboženství: Základní charakteristika
Co je to římské náboženství?
• Široce formulováno: náboženství města Říma a jeho
obyvatel
• Četné historické proměny
• Měli bychom proto spíše než o „římském
náboženství“ hovořit o „římských náboženstvích“
nebo o „náboženstvích v Římě“
• Nejde o etnické náboženství – příslušnost k římskému
náboženství je definována spíše politicky (římské
občanství)
• Jako takové není rovnostářské – náboženské povinnosti
se liší v závislosti na sociálním postavení, věku nebo
pohlaví
• Neexistuje žádný iniciační obřad, který byl jednotlivce do
římského náboženství uvedl
• Je převážně komunitního typu – valná část náboženské
činnosti má kolektivní charakter
• Náboženská aktivita je tudíž rozptýlena mezi ostatními
segmenty lidské aktivity (politika, zemědělství, obchod,
vojenství atd.)
• Žádný jasně vymezitelný segment, který bychom
označili jako „náboženství“, nelze v římské společnosti
identifikovat
• Římské náboženství proto nemá žádného oficiálního
vůdce (až do období císařství); náboženská autorita je
vždy sdílená
• Pro označení tohoto systému se někdy užívá termínu
„náboženství polis“
• Samotní Římané členili náboženskou aktivitu
následujícím způsobem (Festus, De verborum
significatu, s. 284 Lindsey):
– Publica sacra, quae publico sumptu pro populo fiunt,
quae pro montibus, pagis, curis, sacellis at privata,
quae pro singulis hominibus, familiis, gentibus fiunt.
– Veřejné obřady (publica sacra), které se provádí pro
všechen lid na státní útratu; obřady, které se provádí
pro pahorky, obce, kůrie a Svatyně, a obřady
soukromé (privata sacra), které se konají pro
jednotlivé lidi, rodiny a rody.
(český překlad: A.Ch.)
„Římské náboženství“ a „náboženství“ jako
moderní evropský koncept
• Římské pojetí náboženství se s moderním evropským pojetím
kryje jen částečně
religio ≠ náboženství (v běžném evropském chápání)
• Římské náboženství se nachází ve velmi nešťastném postavení a
dějiny jeho studia jsou velmi problematické:
– „Nechtěné dítě“ evropské náboženské tradice se dvěma
sourozenci, se kterými je srovnáváno, s „tragickými“ důsledky:
– Řecké náboženství (mýtus, racionalita, cit pro krásu)
– Křesťanství (emoční vřelost a opravdovost, morálka, spása)
Římské náboženství nevyznamenávalo se ani krásou ani
poesií; bylo proniknuto touž praktičností a střízlivostí jako
vše, co Řím konal (…) Božstva ryze římská byly pouhé
abstrakce bez osobní představy, bez jakéhokoli tvaru, v
nichž byly osamostatněny jednotlivé funkce přírodního dění,
lidského života a zaměstnání. Mythologie, která byla
Řekům nevysychajícím zdrojem umělecké inspirace,
Římané téměř neměli. Uctívání bohů velmi dbali, ale bylo
vnějškové, plné úzkostlivého formalismu (…) V
orientálních kultech, většinou orgiastických a mystických,
nalézal člověk uspokojení svého nitra, posily v životní
bídě i naději na individuální posmrtný život (…) Ze všech
těchto zápasů vyšlo vítězně křesťanství, poslední duchovní
přínos řecké antiky do světa římského impéria.
Ferdinand Stiebitz, Stručné dějiny římské literatury, Praha 1977 [1938], s. 65-66.
• Římské náboženství se tak v tomto srovnání jeví jako:
– Primitivní
– Odvozené
– Formalistické a emočně chladné
– Manipulativní a vypočítavé
– Bez rozvinuté teologie
– Nezaobírá se „skutečně“ náboženskými otázkami
jako jsou:
• Víra v existenciálním smyslu
• Morálka
• Mimosvětská spása
• Římské náboženství je tedy jiné, protože
vychází z odlišných východisek
– Je polyteistické
– Není zjevené (sacra publica jsou pokládána za lidský
konstrukt)
– Nezná institut posvátných knih a jejich vykladačů
– Nemá propracovanou dogmatiku, pouze široce sdílené
zásady (mos maiorum)
– Jako takové je ritualistické: rituál je stěžejní složkou
náboženské aktivity (ortopraktické náboženství)
– Je tradicionalistické (ale velmi pružné, co se týče exegeze)
– Nepodporuje emoční chování (ve veřejném prostoru)
– Je úzce propojené s politickým životem
– Je orientováno převážně na zajištění pozemské existence
(bezpečnost státu, dobrá úroda, dobrý zdravotní stav
populace)
Krátký exkurz do římské demografie
• Řím jako velkoměsto (cca 1 000 000 obyvatel)
– Velmi špatné životní a hygienické podmínky
– Vysoká úmrtnost
• „Parazitické město“
– Není schopno se samo uživit
– Vyžaduje neustálý přísun obyvatel
• Náboženství v Říme je především systém předcházení a
zvládání životních krizí
1. Axiom (Poslední posvátný předpoklad)
Pax Deorum
2. Motivy
pietas – impietas; fas – nefas; pius – impius;
rite - inrite atd.
3. Domény
sacra publica; sacra topographica; sacra privata;
sacra domestica
4. Struktury
panteon (bohové a bohyně), lidé (kněžská kolegia, náboženské
komunity), prostor (sakrální topografie), čas (kalendář)
5. Způsoby
rituální činnost; mýtus; morální pravidla (pravidla jednání –
exempla); divinace (věštebný systém)
1. Axiom (Poslední posvátný předpoklad)
Pax Deorum
2. Motivy
pietas – impietas; fas – nefas; pius – impius;
rite - inrite atd.
3. Domény
sacra publica; sacra topographica; sacra privata;
sacra domestica
4. Struktury
panteon (bohové a bohyně), lidé (kněžská kolegia, náboženské
komunity), prostor (sakrální topografie), čas (kalendář)
5. Způsoby
rituální činnost; mýtus; morální pravidla (pravidla jednání –
exempla); divinace (věštebný systém)