jsme na procházce," odpovím a dám mu dobrou noc. Milý Pane Bože! Do ncjdelší smrti nezapomenu, jakou jsem radost tím malým darem způsobil. Hned druhý den, právě když jsem chtěl do práce jít, někdo na dvéře zatluče. Otevru — tu stojí stařec s svou ženou a s pláčem děkují za to milosrdenství, které jsem nad nimi učinil. Já jsem se stavěl, jako bych o ničemž nevěděl; oni ale zůstali při tom, že koza a slepice ode mne jsou, které v chlívci "nalezli. Naposledy ten nebohý stařec stiskl mi ruku a s slzavýma očima řekl: „Davide, pamatujte, když se vám a vašim dětem dobře povede, tak jste toho skrze mne na Bohu zasloužili. Kdykoli polívku z mlíka jíst budu, vždycky se za vás s svou ženou pomodlím." Potom ten stařec ještě několikrát do naší vesnice přišel, a kde koho z nás potkal, vždycky slzel a děkoval, aby nám to Bůh tisíckrát zaplatil, co jsme mu dobrého učinili. Po pěti letech umřel a jeho poslední sJova byla: „Bůh požehnej Davidovi a jeho dětem." VÁCLAV RODOM IL K RAM ERIUS ŽELEZNÁ KOSlLE Vypmvováni H rad knížete Tolfi stál na vrcholku prikrč .1 do nm daleko strmící skály nad bezednou propastí Scylou; vvhlid ka byla z hradu na velmi krásný ostrov Sicilsky přenu ená Sem se skrývali za starých časů. když nevole doiu.ii 1 ournd nou půdu italskou hubily, tací vězňové, za nii byla VtflikJ výplata určena. Zde také zavřeny byly ve sklepírh, < tvrdl skály pracné tesaných, ony ubohé oběté, které msta prou* sledoval;i a zasáhl.1 - msta temná, divoká, srdi 1 nc< il< I ných. Vivenčio, šlechetný a urozený, ueohro/cnv v boji a ozdoba Neapole za dnů zlatých kvetoucího umu 1...... mladý, udatný a hrdý Vivenčio vpadl v moc svého lltlvého a nesvedomitého nepřítele. Byl vězeň TolfisAv a chřadl v osamělém žaláři skalním, jehožto dvéře se nikdy dvakiai neotevřely živému tvoru. Vězení toto podobno In In |-n. stranné kleci, jejížto strop, podlaha a stěn\ prvne~ ,1 lun bě zhotovené — z kovaného železa pnzůsiáv.iK Vyiokj strop jako klenutí vydutý měl sedmero oken, Slinýftll ,< l< . nými tyčemi zamřížovaných, jimiž světlo 11 povítfj >l" vYj* ní se dostati mohlo. Kromě těch oken a navlas přllěht»|Ii (1 li dvéří nebylo kolkolem ni Skulinky aul itirbltlky po vlwh tfVh černých, hladkých a chladných lelexnýi li >ti nfn h U lezná postele s ulepí slamy slála v jednom kouli . podii m dibán vody a Spatná nádoba l joltt Špatněji! |.......\ «»u, Neohrozený Vivenčio přece se /.děsil pri vkročí ni do 10 holo vězení, zasleehna, jak nemluvný průvodce jeho těžké dvéře vysoko nad ním trojnásobné uzavírá. Mlčení lnu oVA zdalo bc mu zvěstovali, že zaživa do svého hrobu sstupii|r- 279 Rytířovy vyhrůžky a prosba, jeho divoké volání o právní vyšetřování, jeho ouzkostlivé vyzvídání úmyslu svého nepřítele — vše to bylo nadarmo. Průvodčí slyšel, ale nepromluvil — právě příhodný pomocník, jenž nemá jazyku míti. Jak strašlivý byl tlapot při odchodu jeho! Ach, když poslední kročej ještě na ucho zvězněného dorazil, zmocnilo se ho studené předzvídání, že se mu nikdy více kročej lidský ni hlas Člověka nezjeví. Snad již posledně byl tvor lidský uzřel. A tu pohlédl vzhůru k nebi jasnému a připomenul si na zemi krásnou, ach na svět spanilý, který tak rád měl i jehož také miláčkem byl! Život svůj měl dokonat — život, jehož byl teprv počal požíval. A kterak? Tajným-11 otrávením, nebo vražedným přepadením? Nikoli, vždyť nebylo třeba sem ho odvléci. Snad-li hladem? Tisícerá to smrt za jednu! Ukrutnéť pomyšlení na mnohaleté zvěznění v tak hrozné opuštěnosti, kde duše lidská, všemu sdílení ustraně-na. buď by musila v třeštění, nebo v hovädskou blbost upadnout. Ani té nejmenší naděje k uprchnutí: leč by v holých rukách byla založena Samsonova síla tohoto žaláře mocné železné stěny z základů svých vytrhati. A nebylo ani k nadání, že by kdy jeho nesmírlivý nepřítel milosti mu udělil. Jeho rychlé usmrcení — budiž i nejukrutnější rukou — nebyl úmysl Tolfiho; vždyť se to již stati mohlo, a nestalo se! Jistě tedy že byl určen ku pomstě ncjvymyslnější uknn nosti ukrytu býti; ale jakou pomstu si vymyslil tento pekelný nepřítel? Zdlouhavou smrt vyhladověním? Nebo ještě zdlouhavější osamělým vězením, v němž poslední jiskra života znenáhla uhasne; kde duch prve zmizí a tělo pak v prach a popel zpráchniví. Již byl večer, když Vivenčio do svého žaláře vstoupil, a temněji i hustěji zakrývala Černá rouška noci hrůzu toho místa. Vězeň, pohřížen v tom strašlivém přemejšlení, sem tam se procházel ve svém žaláři. Ani zvon z hradu, ani z blízkého kostela neohlašoval ubohému změnu hodin. Ó jak často se pozastavil poslouchaje hlasu lidského! Však samotnost té pustiny, tato mlčelivost 280 hrobu — to vše není tak liché a tak osamělé, jako jeho byl smutný stav tento. Mysl jeho klesla a zemdlený upadl na slaměné lůžko. Zde spaní poznenáhlu utišilo outrpně vědomost bídy jeho a sny sladké ukolíbaly ducha jeho k upama-tování, jenž mu bývalo známé, ale všem vězňům Tolfiso-vým vždy odcizenější a smutnější. Jak byl Vivenčio opět procitl, vyjasnilo se; však dlou-ho-li spal, nevěděl. Mohlo to býti časné ráno nebo večer; neznal jiného rozdělení času než proměnu světla a tmy. Ve snu tak blaženým se cítil — byl mezi příbuznými, jenž ho milovali, ach mezi miláčky, jenž ho milovali více, vřeleji než přítel — sen tento byl tak příjemný, že nešťastný pro-citna podruhé pocítil trpkost prvejšího děsného okamžení. Pochybuje a divě se hleděl kolkolem a vzal chtě nechtě hrst slámy z lůžka svého, jako by se tázal, co toto znamená. Však pamětlivost — ta věrná služebnice ducha — brzy odkryla temnou roušku přcdeslosti a temněji ještě vzpínalo se strašidlo nejisté budoucnosti z prohlubně bezedné. To jím otřáslo a Vivenčio hlasitě kvílel pro uprchlý sen, jak by byl opravdovost býval. Utišiv se konečně, přehlížel pokojně a pozorlivě vězení své. Ach jasnější světlost denní jenom mu potvrdila to, co mu při šeru večerním předešlého dne na mysl napadlo, totiž nemožnost uprchnutí. Ale jak jenom kolem se poohlédl, poznovu dvě věci pozorlivost a zvídavost jeho povzbudily. Jedno mohlo býti mámení, omyl, ale druhé nebylo k zapření. Jeho džbán a nádoba s pokrmem — co zatím spal — byly blíže ke dvéřím popostrčeny. A byť i byl o tom pochyboval, jistě byl džbán jiné podoby i barvy a krmě byla jiná, lepší než včerejší. Byl tedy v noci navštíven? Ale kterak si sem ten neznámý přístupu zjednal? Což tak tvrdě spal, že by ho byl rachot závor a zámků na těžkých železných dvéřích neprobudil? A kdyby i to byl chtěl zapřít, tedy tím více bylo k víře nepodobnější, že by se byl přístup jinými — zdánlivě nemožnými prostředky — stati mohl. Neměl tedy hladem umřít? Ale tento tajemný způsob po- 281 travou ho zaopatřili byl příčinou k důmnění, že má býti ode všeho lidského společenství odloučen. Co neméně pozornost jeho na se lákalo, bylo i zdánlivé zmizení jednoho z těch sedmi zamřížovaných oken v klenutí Vivcnčiova vězení: dobře se pamatoval, že je znamenal i počítal, a jejich nynější počet i podivný soustav v nestejné odlehlosti od sebe nyní mu tím více do oka padal. VŠak k pravdě se více podobalo, že se mejliti mohl, než aby se byla ta velikánská železná litina pohnula; a protož i s tím se ukojil. Vivenčio pojedl beze strachu. Byl-li to jed, vždyť přece jenom nemohl Tolfiho vražednému úmyslu ujít a rychlá smrt, tať mu byla nejžádanější. Zdlouhavě a smutně tento den ušel. Byl té naděje, že při ustavičném bdění přes celou noc přece konečně neznámému na stopu přijde, jenž mu snad opět jako předtím potravu a nápoj přinese. Jediné jen pomyšlení na přiblížení se živého tvoru, jenž by mu byl snad mohl dáti nějaké vysvětlení o jeho osudu, an mu jest určen, podalo mu blažené útěchy. A kdyby jenom jediný přišel, zdali by se ho nemohl v zoufanlivém vzteku zmocnit nebo ho k outrpnosti pohnout a sliby nejŠtědřejší odměny k otevření žaláře přemluviti? A byť by i ten byl ozbrojen i všemu prošení a síle samé nepřístupný, což by se mu mohlo horšího stát jako očekávaná a žádaná smrtelná rána? Sladký to los v přirovnání s očekávaným ouplným zapomenutím! Noc nastala a Vivenčio bděl. Byl den a Vivenčio s hrůzou se divil. Tak tedy zemdleného přece jenom sen překvapil. Stál tu před ním nový džbán s vodou a nová nádoba s pokrmem. Na tom nebylo ještě dosti — když vzhůru pohlédl k oknům — spravedlivé nebe! — bylo jich jenom pět!! Tu nebylo klamu k nadání! Však co z toho mělo pojit? Do jaké podivné tajností plné peleše byl uvržen? Upřeně hleděl kolkolem, až mu oči přecházely; však ni stopy k uzření, jak by se ten makavý odiv mohl vysvětlil! Prohlížel a pátral u dvéří, byly-li otevřeny; ale maličkostí se přesvědčil, že jimi ani nebylo hnuto. Otýpka slámv, kterou byl 2H2 předvečerem neouhledně ke dvéřím uvrhl, ležela na témž místě, a přece by byla musila nejmenším pootevřením dvéří dále postrčena býti. Zdali toto tajemství bylo v stěnách? Zdály se býti jediná pevná železná litina a štěrbiny všecky, kde se která nacházela, co nejoužeji byly pospolu spojeny. Ještě jednou — a opět vše kolem bystře zkoumal, pak i podlahu prohlížel a strop a věnec těch skoro strašidelných oken — ale nikde a nikde stopy k vysvětlení tohoto tajemství. Skorém zdálo se mu, že se vězení jaksi zoužilo; ale i to byl klam, z nenadálého zmizení dvou oken velmi lehce vysvětlitelný. S přehroznou ouzkostí očekával Vivenčio nejbližší noci. Noc přišla — ale zrádný spánek neměl ho překvapiti. Umínil až do rozednění po žaláři se procházet a vynasnažením všech smyslů neustále samou tmou po všem zjevení tak podivného úkazu pátrat. Asi dvě hodiny po půlnoci (tak počítal od té chvíle až do rozednění) pocítil jakési slabé třesoucí se hnutí na podlaze — ani nedýchaje pozoroval. To trvalo asi minutu, ale tak zlehka, že i toto hnutí za pouhou důmínku držel. Nenadále pocítil studený průtah větru nad sebou, a žena se tam, odkud se vítr zdál pocházet, klopejtnul přes něco, což držel za svůj džbán s vodou. Beze vsí pomoci pozoroval dále, ale nic se nedálo po celou tu noc. Ráno se šeřilo — rozednilo se — s hrůzou pohlédl Vivenčio na okna vzhůru — viděl jenom čtyry. Počítal — ale napočetl jich jenom čtyry, páté okno snad ještě něco zakrývalo. Rozjasnil se docela den a osvěcoval každinkv kouteček jeho žaláře; tu opět jiné předměty se Vivenčiovi namítly. Na podlaze ležely střepiny včerejšího džbánu a blízko těch, hned podle stěny, nově naplněný džbán a nádoba s jídlem. Klepal na všecky stěny — dosavád se zdály být jediná pevná nepohnutá zeď; bouřil na ně mocí a násilně; ale nic k vyšetření, že by kde byly duté. Ouzkostlivě opět pohlédl vzhůru — páté okno skutečně beze vší jiné změny zmizelo. Ani také více nemohl pochybovat, že skutečně vězení jeho kolem se zoužilo. Strop stál nížeji a pro- 283 lější steny siejně tak se byly sblížily, co tri zmizená okna vynášela. VivenČiova mysl se mátla. Jakýsi preukrutný úmysl, pekelná nějaká muka a neslýchaný Čin nejvymyšle-nějšího trápení vězel za těmito hroznými prípravami. Takovouto péčí a ukrutnou nejistotou své budoucnosti soužen, seděl zde mlče v zamyšlení a hodina, jedna druhou stíhajíc, děsila ducha jeho strašlivými obrazy. Konečně vyskočil s hledem třeštěně pomateným. „Ano!" zvolal přehrozným hlasem, „tak jest, tak to být musí! Ďáble! Nelidsky pekelníku, to-li tvá msta?" V pomatení uvrhl sebou na zemi — slze se mu vylily z očí a studený pot mu na čele vyrážel — v divém zoufání vlasy sobě rval z hlavy a vztekem hryzl železnou podlahu — lál a proklínal Tolfiho, a hnedle zase zkroušeně se modlil. Když pak násilí bolesti a ouzkosti drobet ulevila, uvrhl sebou na zem a plakal jako dítě. Šero večerní rozlučujícího se dne ještě ho v takovém zoufání zastihlo. Nepožíval toho dne ani pokrmu, ani krůpěj vody neochladila jeho vyschlá ústa a po dvě noci ani oka nezamhouřil. Hlad a umdlení ho přemohlo. Okusil pokrmu, divokou hltavostí vodu svou vypil a sklesl jako zpitý na lože své, kdež ho divá ouzkost i ve spaní preukrutnými sny trápila. Tu vyskočil ze spaní s bolestným nářkem a rozepjatý-mi ráměmi chtěl sesýpající se obydlí zadržovat; ale procit-na ze sna a cítě, že dosti ještě má prostrannosti k oddýchání, poznovu zase usnul a strašlivými sny se trápil. Jitro čtvrtého dne rozjasňovalo se nad VivenČiem; ale již byl bílý den, než se z omráčení svého docela vzpamatoval. Jak trapná těŽkomyslnost ubohého napadla, když jenom tři ještě vybývající okna uzřel. Tři jenom okna a nic více? Zdálo se, jako by znamenala počet ještě mu zbývajících dnů. Tiše a ke všemu připraven měřil šíři i vejšku svého příbytku a pochopil patrně a s jistotou hroznou, co znamená nížící se klenutí i srážející se steny. Zoužení jeho přepo-diviiého vězení bylo nyní velmi palme, ano makavé, než aby se bylo mohlo pomyslit, že to jen pouhá důminka. Ale jakým to pekelným tajemstvím díti se mohlo, aby zdě, krov 284 i okna beze všeho povyku, ano skoro nepatrně takříkaje se scvrkaly a do sebe srážely, tož mu bylo nepochopitelné — ale toto nepochopitelné skutečně se dálo a s tím i nejstraŠ-livější, nerjzdlouhavější muka smrti. Jak rád by se byl nej-vzdálenějším pomyšlením na nějakou jenom možnost osvobození potěšil, však medle bylo-li co k možnosti podobného k vymyšlení? Jaká to neslýchaná ukrutnost, ubohého tak zdlouhavým trýzněním umořit, den ke dni ho tak hrůzypl-né smrti blíž a blíž podával, beze vší útěchy náboženství, bez lidské přítomnosti a o samotě ho zanechat. O samotě měl zahynout — o samotě očekávat zpovolna se blížící smrti, jejíž nejvymyšlenější trápení právě v této zdlouhavosti a samotě záležela! „Nebojím se smrti," zvolal, „ale k smrti se připraviti musím; a byť i v tu chvíli přišla se vší hrůzou svou, mohl jí snad, jak myslím, vstříc jiti! Ale jak a čím do té poslední chvíle ještě zmužilost svou udržím? Přečkám-li ještě ty tři velmi dlouhé dny a noce? Žádná moc ve mně není s to tuto strašlivou obludu ode mě zahnat. Ó kýž bych beze smyslů do náručí jejího padl! Ach celý svět bych dal za tvrdé, za věčné usnutí." Při takovém nářku a kvílení znamenal Vi-venčio, že nádoba jeho s pokrmí i džbán s vodou jako obyčejně vyměněni byli. V takové zoufalosti napadla mu myšlénka k jedinému ještě osvobození. V noci umínil si v tom okamžení, jak ucítí ono třesoucí se hnutí a průtah větru, že hlasitým voláním ouzkost svou najevo dá. Vždyť pak musil být někdo nablízku v tom okamžení, když se mu jídlo podávalo; snad by bylo ucho lidské přítomno, snad ucho bídě lidské nakloněné. Ano, přinejhorším mohlť dozvědíti, co ho přece očekává: raději jistotu nejukrutnější než budoucnost nejistému zdání a traplivým snům rozpařené obrazotvornosti zanechanou. Noc se přiblížila a nepohnutě jako socha stál Vivenčio, ani se nepokusiv dýchat, by i nejslabším hnutím dychtivě očekávané přiblížení člověka sluchu jeho neušlo. Takto tělesně i duševně nejostřejší pozorností se namáhaje, napadlo 285 mu, žc by na podlaze leže všecko hnutí pod sebou ještě zřetelněji zpozorovali mohl. Nedlouho lak ležel, vtom se podlaha pod ním pohnula. Vivenčio vyskočil a křičel, co hrdla měl, o pomoc. Zase poslouchal tiše. Průtah větru nepocítil, bvlo ticho jako v hrobě a odpověď sc žádná neozvala. Tu sc dal do pláče usedavého, a obnovenou ouzkostí na zemi padna, kvílel: „Ach Bože, Bože dobrotivý, jenom ty mně pomoci můžeš, nebo mně síly dopřát v nastávající zkoušce!" Poznovu se rozednívalo nad ubohým vězněm a s obnovenou strašlivostí hleděl shůry němý hlasatel jeho brzké zkázy na něj. Dvě okna, dva dni — a bylo po všem. Čerstvý nápoj, čerstvá krmě jako prve. Tajné navštívení stalo se a Vivenčio nebyl vyslyšán. Jak hrůzyplná byla ta němá odpověď na úpěnlivou prosbu jeho! Strop vězení jeho vznášel sc sotva na střevíc zvejší nad ním. Zdč stály od sebe tak blízko, že nevynášela šířka ani šest kročejů. Hrůza nad hrůzu pojímala opuštěného vězně. Ale hluboká bolest jeho nejevila se více hlasitým lkaním. S založenýma rukama a zaťatými zuby, krví zalitýma, ustavičným bděním uslablýma očima, jenž divoce sem tam se po podlaze zmítaly, těžkým rychlým oddýcháním a kvapným kráčením procházel se neúnavně v omámení a zamyšlení sem tam. Kdož pochopí, kdož vysloví a kdo popíše hrůznou temnost myšlének jeho? Co osud smrti, pod nímž znenáhla oddýchává, bylo myšlení jeho a nebylo k přirovnání i s tím nejhrůzněj-ším všeho lidského bědování. Vtom upřel se nenadále zrak jeho na železnou stěnu nad lůžkem. Slova na ní stála — slova, psána rukou člověka! Padl na to místo; ale krev se mu zarazila v žilách, an četl: Já I.udoviko Sforzu, omámen penězi knížete Tul/i, vynaložil jsem práci a přemejšlení tři let, abych tuto pekelnou slávu umění svého zhotovil a vyvedl. Po dohotoveném díle zavedl mne sem jednou zrána neverný Tolfi — víc ďábel tiež človek — pod záminkou, abych se přesvědčil sám o prospěšnosti práce své, 286 a tu mne obětoval samého novému vražednému nálezu mé umelosti, abych takto ani nemohl tajemství vyzradili, ni opět Ca podobného vyhotoviti. Odpustíš mu to milosrdné nebe, faJboi i sám doufám, že mně, nástroji tak pekelného nápadu, odpuštěno bude! Bidniěe, jenž toto čteš - buď kdo buď, uvrhni se na kolena svá a vzývej, jako já, toho o milosrdenství, jenž tobě sám jediný může síly dopřát i, by ses mohl pomstě Tolfiho, jeho vražednému nástroji s pokojnou myslí >>