dobr ro to jemu znán a mí ní zf činí děra muž za o P ope Stai tím huc i v nos ma vys na a p na lid kd ne ch n> a k^ di d< h. xr si a Byla jest příklad všech ctnosti. Pane, jenž jsi na výsosti. budiž sám její odplata, vina její ať jest sňata. Tu máte, milé děvčata, celý příběh Boženčin a nyní již víte, co se s ní v Čas jejího živobytí zběhlo. Nechybím snad, když pravím, že ji srdečně litujete, a pomyslíte, že lepšího Štěstí na světě zasloužila, než ho skutečně měla. Tak já sice také smejšlím. Přece však ji za šťastnou dosti vážím, když považuji její ctnosti a Šlechetnosti, kteréž na sobě měla a jich až do smrti zachovala. Nic to není nového ani neobyčejného, že ctnost a nevinnost na tomto světě mnohá protivenství má a nebývá vedle zásluh svých tak šťastná; ale to jest pro nás něco utěšeného a přešťastného, že Bůh na věčnosti ctnosti hojně odplacuje a odplatou věčné nesmrtelnosti korunuje. Vám tedy i všem mladíkům a pacholíkům dvojí příklad po sobě Boženka zanechala. Předně: jak máte v svém panenském stavu se chovati, Boha a ctnost před očima míti, ušlechtilost panenskou, ten nejdražší klenot váš, zachovati, a když se provdáte, vedle závazku manželského se chovati. Za druhé: učí vás s svým příkladem, kterak máte uprostřed rozkoší tohoto světa kráčeti, Čeho se vystříhati a na sebe pozor dáti; všech zlých svodníků a svodnic jak se máte varovati, rodičův poslouchati, dobré rady se přidržeti a nic po své hlavě a bujné náruživosti nečiniti. Šťastný, kterýž i cizího neštěstí moudrým bývá a dobré příklady vedou ho k polepšení t k zlepšení života! Této šťastnosti jistě, milé děvčata, nabudete, jestliže podle učení této knížky, kterouž jsem sepsal ku poctivosti vaší, pokračovat! budete. Ó jakou bych já měl z toho radost, kdybyste se tak zachovaly a v stavu svém šťastný byly. Dcjž to milý Bůh, aby se tak stalo! PROKOP ŠEDIVÝ MARAN A ONYRA Amerikámký příběh, kterýž se stal, když čtvrtý díl světa Amerika nalezena byla a Španielové a Angličané z žádostí nabyti velikého bohatství Indiány na křesťanskou víru obraceli Maran a Onyra Slunce bylo již za horou a lidé vůkol a vůkol všick-ni spali, když Onyra tiše a smutně z své chaloupky vyšla. Maran byl její milý a měl nyní proti nepřátelům do pole táhnouti. Ona se bála o živobytí jeho a plakala pro něho celé noci, nebo ve dne musila skryti bolest svou, aby dobrého pěstouna svého nczarmoutila. Ona pocházela z anglického rodu, byla však v Americe narozená. V jejím mladém věku toho města, v kterémž • svými rodiči živa byla, divocí Indiáni dobyli a Onyra přišla jako děvčátko do jejich zajetí. Majola, již šedivý kmet, ujal se toho děvčete, přijal ji za dceru svou a miloval jl jako otec. Ona však pro ctnost a krásu svou té lásky jeho hodna byla. Maran, syn Majoly, hned v dětinství svém moudrost a udatnost na sobě ukazoval a Onyru již jako pachole rád měl. Hned ještě jako děti měli k sobě jakousi náklonnost a žádná dětinská hra netěšila jich, když oba při sobě nebyli. Byli vždy veselejší, když jen spolu rozprávěu, ano když se jen na sebe zasmáti mohli. Tak jakož jim věku přibývalo, i také rostla láska jejich. Dlouho pozoroval Ma-pil.i děti své, však prázden všech předsudků, neměl nic proti léto lásce. A jakého mohla Onyra lepšího štěstí doufati? Manin byl syn správce toho národu, jejž jakožto boha svého ctili a u něhož sami jich kněží radu brali. Maran byl lim dědic této hodnosti; a což tedy mohla sobě ještě více .-.ni.ni. Mimoto příjemný byl Maranův obličej, stihlý a silni s / i íist jeho. oři jeho jako jiskry se třpytily a jeho zmužilí, hlftl libostí každého srdce prorazil. Takový byl ten mlá- 115 dobr ro to jemu znán a mí ní zí Činí dera muž za o P opě Stai tím huc i v nos ma vys na a p nai lid kd ne ch ný a kv dr di hi m sl a denec, jenž Onyru miloval a opět od Onyry milován byl. Jejich mladý dětinský věk ušel v same radosti a požívali rozkoše nevinné lásky. Však žádného člověka na světě není, jenž by se chlubiti mohl, že vždy stálého štěstí požíval. Brzy stihlo se strašlivé povětří nad hlavou těchto sebe milujících a jich blahoslavení dnové velmi rychle /mizeli. Kapitola první Majori, rozloučiv H s m Onywu. tákl pn,ti nfphitelům. Zahsl On svého milého. vry pro Již dávno vznikla válka v Americe a hrozné krveprolití trpěli obyvatelé tohoto dílu světa za dlouhý Čas. Španielové vynalezli tuto neznámou zemi, podmanili sobě obyvatele její a velmi ukrutně s nimi nakládali. Amerikáni, jenž předtím docela svobodní byli, nechtíce těch evropejských tyranů otroky býti. proti nim sc pozdvihli. Angličané pomáhali jim; ne však, aby jim k svobodě dopomohli, nýbrž aby tím svobodněji své bratří mordovati mohli. Oni obraceli lid na víru, a kdož náboženství jich přijmouti nechtěl, ohněm a mečem jej zahubili. Ti, kteříž před křesťany (tak se tito ukrutníci jmenovali) utéci mohli, a všickni, kdož po svobodě toužili a dychtili, sebravše se v zástupy, svým potlačeným bratřím na pomoc pospíchali. Maran, uslyšav novinu tuto, nemeškal oumysl svůj zjevi-ti. Onyru miloval nadevšecko, však ona ho nemohla svými žalostnými prosbami pohnouti a v něm toužení jeho po udatnosti potlačiti. Zbraní a ukrutnými nástroji, kteréž přirození člověku do rukou dalo, ozbrojený, přistoupil k své třesoucí se milence a řekl: „Ncjmilejší Onyro, nelekej se, já přicházím s tebou se loučiti, však ne navěky — má vlast znamení mně dává — bych bojoval pro svobodu a tam sobě dobyl slávy- Náš starý otec tomu chce a jeho vůle musí vyplněna býti. Onvro, nelekej se, bůh mne zastíní 116 a pak, ó jaká radost! brzy sc vrátím nazpátek a poletím jako vítěz do rukou tvých. Měj se dobře, má drahá, nechť láska tvá k Maranovi nikdy ncustydne! A kdyby mne snad bůh nenáviděl a z tohoto světa povolati měl, plakati tobě dovoluji, že jsi mne ztratila; nebuď však nemírná v svém bědování pro mne; nebo tam, kde ctnostní své odplaty docházejí, také láska naše odměny dojde. Měj se dobře! Mne volá sláva a Čest — já musím od tebe jiti." Tatoť byla slova toho hrdiny, kterýž jí třikrát ještě do rukou padl, ji spěšně a laskavě políbil a pak, zmužile od ní sc odtrhna, k svému předsevzetí rychlým krokem pospíchal. Onyra nechtěla ho od toho úmysla odvrátiti, ačkoli ho velmi neřáda ztratila. Ústy sice mlčela, její však upřímné oči mnohem více pravily; s bolestí políbila plnou tvář svého nastávajícího manžela a krůpěje hořkých slzí polily obličej její. „Nevěř, Marane," dí k němu, „že bych tebe snad Hvvmi slzami pohnouti chtěla, abys při mně zůstal. Nehodil.■ bych tebe byla, tebe, nejšlechetnějŠího muže nehodná, ,iin hvľh zasloužila kdy tvou manželkou slouti. Jdi, příteli iiiř (luíf, jdi, dobyj sobě cti a slávy a pak navrať se jako vítr/ do rukou své nejmilejší. Tento pás, kterýž jsem vlastním, i iiikama v uprázdněných hodinách setkala, ať zocelí (Ho ivé, ať mně tebe opět živého do rukouch mých přine-i " In tedy zmužile Maran, jakož povědíno, od své Onyry i odtrhl, nebo již zazněl hlas na břehu volajících mládenců, kteříž pod správou Maranovou živobytí své pro svobodu nbětovati chtěli. Tiše tito mladí bojovníci s svými plačí-■ iml miiikami a s starostlivými otci se loučili, a čerstvě do Indi v.kákavŠe, tváře své ukrývali, aby jim to bolestné lou-■. m i.tk těžké nepřicházelo. KmloMiiě od břehu své vlasti odrazili a počali své váleČ-H| pftftl prozpěvovati. Dívky, kteréž je provázely, s pláčem lim Iťitstué ce»ty žádaly a matky udělovaly jim svého po-Min.im, .iI»v se šťastně zase domů navrátili, a nespustily i nich dřivé očí svých, dokud velmi daleko na moře neod-| *t \ 11111 i 117 dobr ro to jemu /ii.u a mí ní li činí děra muž za c P opě Stai tím huc i V nos m a vys na a i na lid kd ne ch ný a k\ di d. h-n sl a Potom sc všickni do svých pokojných chalup vrátili, a činíce oběti bohu nevinnými hodvádky, jeho horlivými modlitbami prosili, by jim opět syny jejich bez úrazu jakožto vítězitele zpátky přivedl. Po skončené oběti oddali se na odpočinutí, kteréhož předešlou noc naprosto nepožili, nebo všecken ten čas s svými mladými bojovníky v radosti strávili. Všecko bylo ticho a každý odpočíval na lůžku svém; jediné Onyra nemohla oka zamhouřiti. S anglickou sice srd-natostí rozloučila se s svým milým; než láska, kterouž měla k Maranovi, práva svého vyhledávala. Když se od břehu domů navrátila, zdálo se jí, že ha ni Maran čeká, jakož někdy obyčej míval, když z honby unavený domů přicházel. Smutně kolem okolo sebe hleděla; ale Maran nečekal; a když vešla do chalupy — ani tu Ma-rana nebylo. Nyní teprv cítila bolest svého rozloučení, tu poznala, kdo jí schází. Hlasitě žalovala vysokým skalám na své neštěstí a truchlivě hledícímu měsíci svou ztrátu vypravovala. Však jen tehdáž naříkala sobě, když Majola spě mile odpočíval; nebo s ním přebývala v též chalupě, poněvadž byl syn jeho Maran daleko proti nepřátelům táhl. Od té doby, co její milv od ní odešel, neměla žádného spaní, Často smutně, ani slova nepromluvte, sedávala a truchlivě hleděla na svého pěstouna, kterýž přece vždy pokojné mysli býval. Ona sice veliký v svém srdci zármutek měla a nevodila více děvčat k tanci, jakož její býval obyčej, přece však zdála se vždy velmi veselá a přívětivá býti. Když tedy již třetí týden minul a Onyra o svém milém ještě žádné zprávy nedostala, obličej její zbledl a oči se jí bezpřestání slzami zalívaly, takže již bolesti své ani před Majolou více skrývati nemohla. Ona se celá na těle spadla, nohy se pod ní třásly a byla více k mrtvému než živému člověku podobna. Nyní sobě teprv představovala všecka ta nebezpečenství, kterýmž Maran podroben byl. Tu viděla, kterak mezi nesčístným množstvím zbitých těl ve krvi to- ! noucí leží; tu zase, kterak mu cvropejskv krvežíznivý voják 118 meč svůj do srdce vráží. Jinou chvílí opět, že se na moři topí a kterak po ní svou ruku vztahuje a zbaven vší pomoci ke dnu padá. Takoví truchliví a žalostiví obrazové každo denně ji trápili, studený pot stál jí pořád na čele a bolestné vzdychání z takových strašlivých snů ji probuzovalo. Kapitola druhá liniemi bouřka na moři. Indiáni jsou v nebezpečenství pftd Španiely. Španiel-Ju (odi utonuta. Amerikánska lodi se ztroskotala a Maran vyvržen jest na dálo f Maran v tom čase, velmi daleko od své vlasti se dostav, i vin i bojovníky dále po moři se plavil, Povětří bylo tiché, • l.i kolem a kolem jako zrcadlo se blyštila a těch nejmen-l(t li vln nebylo viděli na tom bezedném moři. Brzy však po i.in počala sc voda zdaleka pěnití a nenadálý vichr z tiché-ln> pin»řc počal stavěti věže a nesmírné propasti. Bouřlivé p»>« in předpovídalo těmto bojovníkům, že jim konce živo-bvil intiltavA, nebo způsobilo takové vlny, kteréž se zdály, že • lu nebe dosahují. Černí oblakové potáhli celé nebe a na- |im).......ipndla taková tma, že nebylo vůkol ničeho viděti. Mi/Hun bili hromové na všech stranách a přenáramne vllh i ili i nou lodí sem tam zmítaly. (>ui méli s povětřím a s vlnami co zápastiti a ještě jim .....li m iikľiitnéjSf smrt patrně nastávala. Nenadále veli- i •'. |.nH'lkoii lodí spatřili, kteráž jim v ouzkosti jejich • 1*1 silněli /působila Uprostřed této přehrozné bouře, |n|i I .. 1 ...... 11 i ■' niil i mŕl. lilo ukrutní Špa • nu lim ..i.liii li-> mi.ulm nepokusili, neboť jiní bohatá ko-h i ni inw.ll Irí.rla, skrze kterouž tím většího srdce sobě ilinliivíill Jukíkoli nesnadné a s velikvm nebezpečenstvím ■ Im ivni.i mohli, hnali sc přímo proti Amerikánům. Než |. ika nika potrestala těchto svévolníků. Nenadále vlna I \'t dobr ro to jemu znari a m\ ní z; činí děra mu? za c P opě Stai tím huc i v nof ma vyf ii.t a f na lid kd nc ch n> a k\ di d> h rr s) a hrozná, jejíž velikost ani se vypsati nedá, překvapila lodí jejich a všickni tito nelidští, an se ustrašení Amerikáni na to dívají, s křikem v moři bídně utonuli. Však i Maranova lodí zkázu trpěti musila. Velmi prudký vítr tak silně o skálu tou lodí mrštil, že se hned ztroskotala. S těžkostí a velikou prací Mara n na holou skálu vylezl a měl právě oumysl do druhé lodí zase skočiti, když v touž chvíli strašlivá bouřka .tuto lodí hroznými vlnami zahrnula a všecky Maranovy věrné bojovníky v to okamžení u vodách mořských stopila. Maran opuštěný na teto skále stál, na kteréž ani tráva, ani jaký mech rostl; nadarmo rukama lomil a nadarmo volal o pomoc; pevně musil se skály drže-ti, aby ho násilný vítr do zbouřeného moře znova nesrazil. Posledně bouře utichla, moře se zarovnalo a již bylo opět všecko vůkol jasno; toliko Maran mysli své nenalézal utišení, anobrž mnohem horší smrt naň očekávala. On nevěděl o žádné jiné pomoci, leč by snad nějaká lodí okolo plynula a jej odtud vysvobodila; a při té pomoci neměl nic jiného než těžké otroctví k očekávání. Smutně na všecky strany hleděl, zda by se mu odkud nějaká pomoc vyskytla. Vtom nenadále velmi daleko jako tmavý stín spatřil, kterýž se velmi prudce k němu přibližoval. A kdož můž tu radost vysloviti, kteréž nyní tento mládenec pocítil, když ten stín pomalu náležitěji rozeznati mohl! To byli krajané jeho. Smutní nad ztrátou vůdce svého, vůkol se plavili, až pak zdaleka tuto skálu poznali. Spěšně lodí hnali a tu svého Marana spatřili. Jako upřímná manželka z příchodu svého muže se raduje, kterýž, zproštěn jsa otrockých okovů, k ní z Asie pospíchá, tak Maran nemohl se dočkati, až by lodí k samé skále přirazili, nýbrž zdaleka lehce jako pták do ní vskočil, takže ona sem a tam se kolíbajíc vody do sebe nabrala. Potěšení Indiáni z přítomnosti vůdce svého s sjednocenou silou a mocí vesla táhli a po několika hodinách na břeh k svým spřízněným Indiánům se dostali. S radostným prozpěvováním byli od nich přijati, nebo udatnost jejich byla daleko široko rozhlášená; skvostně je 120 uctili a pak každý, unaven jsa po tom nebezpečném zmítání, dal se na odpočinutí. Mnoho dní s přátelským veselím a bratrským objímáním strávili; pak se ale k nim nepřítel pomalu přibližoval. Ta pověst o jeho příchodu strašlivě se všudy rozlíhala. Jeden druhému přisahal věrnost a srdce a zmužilosti vespolek si dodávali, nepřátelům smrtí a zkázou hrozíce. Všickni, do boje přichystaní, čekali druhého dne, na kterýž buď umříti, aneb Šťastně zvítěziti hotovi byli. Kapitola třetí Htii ..... leženi trouby a bubny k potýkání slyšeti. Spěšně kazit ivihi /hraň uchopil a pospíchal na svého nepřítele. Hla-linliául své válečné písně prozpěvovali a mezitím. Ľv-i u .\. h via/edných nástrojů hřmíti počali tak, že Hfi *i.....' přestala otrásati. Maran s svým zástupem první lllll n« nepřátely outok. S svým dřevěným kopím M • »vým dřevěným špičatým mečem přes mrtvá těla, kteráž ■> u i ilo t li* i nvv« h a doupai /alí/ala a zdálo se tak, jako 1 •!> |.......in.i.i byla po/.dvihla. Žalostné naříkání irlif /i>oi/iivih liti pronikalo a dodávalo mvsli a srdce 111 dobr ro tc jerm znai a mi ní z. činí děr* mu; za c F opŕ Sta tím hui i v no: ma vy: na a I na lid kd ne ch ní a k- d d I, a s a krvežíznivým bojovníkům, takže s větší vztcklostí na své bratří doráželi. Jako zuřivý lev tlačil se Maran skrze zástupy pevně spojených nepřátel; on však sám jediný vstavu nebyl nepřátely poraziti. Evropejští byli mistrně dohromady sražení a s pekelnou hbitostí v každém okamžení na sta Indiánů porazili. Náramně ulekli se toho všepožirajícího ohně; všickni se dali na outěk a daleko mezi horami zachránění svých životů hledali. Jediné Maranův zástup stál ještě nepohnutelný. Nevycvičení v válečném umění pro svobodu poslední krůpěji krve své vycediti žádali. Již počínal Maran krváceti, síly mu ubývalo a tu vystoupil jeden ještě zdravý Angličan, napřáhl svůj blýskavý meč a — Maran klesl. Více ničeho nespatřili jeho bojovníci, nebo hrůza na ně připadla a v to okamžení dali se na outěk. Tak ten nejzdra-vější dub, jenž sto let jako skála nepohnutelný stál, nyní najednou klesá, když jej násilný hrom hned od kořene rozštípí. Maran padl, jehož udatnosti každý se divil. Maran upadl a všickni bojovníci jeho strachem se rozptýlili, nebo žádné jiné pomoci nebylo nikde viděti. Tím časem k večeru se schylovalo, a protož oni tím bezpečněji v hustém lese odpočinout! mohli. Tu vystoupil Chyaro, nejstarší v tomto shromáždění, muž skoro sto let starý, a dí takto k nim: „Bratří, vyť víte, že Maran, vůdce náš, zahynul, sluŠíť pro něj smutek míti a spravedlivé ztráty jeho želeti. Nyní ale dobře rozvažme, čeho nevyhnutelně nám zapotřebí v těchto našich případnostech. Chcete se opět do boje navrátit a s těmi ukrutníky válčiti? Považte! Již skoro všecken náš lid vypravený proti těmto zrádcům a zhoubcům lidského pokolení zahynul. Chcete ještě skrze smrt svou nářek svých žen a dílek rozmnožiti? Slyšte mínění mé. Odeberme se z této končiny, dříve než se rozední, já sám budu vůdcem vaším, nebo jsem známý v krajině této. Já povedu vás na ono místo, kdež jsme svých lodí zanechali; a tamodtud potáhneme do své vlasti, potěšíme starých otců našich a pevně ohradíme ostrov náš před ouklady nepřátelskými. Nebo 122 kdo z vás může za to slíbiti, že by náš ostrov před okem všudy vyzvídajících Evropejských bezpečný zůstal? A jak se budou dědové a malé dítky naše bez nás moci bránili? Domů opět se vraťme; nebo lépe jest při vlastní chalupě pro rodinu svou umříti, než aby jediný z nás zahynul pro nevěrné, kteříž nás v boji opustili. Však jsem také hotov s vámi do pole se postavili, nebo já nemluvím jediné pro ťr/pečnost svou. Ze se smrti nebojím, to jsem vám již dnes ukázal. Vrátíte-li se do vlasti své, já půjdu za vámi, zůsta-ii< ic li pak zde, poslední sílu svou proti nepřátelům vyna-lolím." Veliký křik mezi nimi povstal a brzy se na tom l<-.ln.nnyslně snesli, aby se do své vlasti navrátili. Jen několik hodin uložili sobě k odpočinutí a pak se velmi tiše vypi NivlH na cestu; o půlnoci byli již na konci toho lesa. Ale tu podál uslyšeli jakýsi šust a hluk shromážděných bojovníků, s pozorností zůstali tiše stati a vespolek na sebe 1,1-,Iři. 1 li\ uro ale, jenž, vždy sobe přítomen, též i v těch největ-|ii li m I >f /.pečenstvích neohrozené mysli byl, poručil jednomu / nich skrze křoví tamto se přilouditi a opět zprávu pni.! .n. /dali by to rozprchli Indiáni, čili vyzvedači cvro-1» |lil byli, /ticha tedy vybral se špehýř skrze husté křoví .......m m Indiáni s nevypravenou dychtivostí očekávali, co Im |iim ,-,i novinu přinesl. Zdaleka ukázal se tento posel • iď I■ mni l.vlo viděti na jeho tváři. Všecken bez sebe mezi • ^ -.••ni| m 1 ,i s sípěním počal jim takto vypravovati: „Ne-i i m Ir JHiMi in, kteříž se tam na trávníku posadili, jak se nyní leprv /. boje se navrátili, jedí a pijí s velikou ijy. Iniv .r.n ( mi vyslali několik zástupů, tak jak jsem vysle- Itl iln .....r /v»\hMi, /.vlastně pamatují sobě místo, kam |*lin' M~ in> odstranili, nrbo skrze udatnost naŠi největší l.....I" li |nti Uch toliko padesát, očekávají však každé • lrmv veliký zármutek piv ztrátu tvého milého Marana. Na ostrově, na němž Maranovo obydlí bylo, lidé často bohu obětovali, aby o svých statečných bojovnících nějakou zprávu obdrželi. Onyra chodívala velmi často dívati se k bfrhu mořskému, zdali se již nejmilejŠí její Maran z cesty Kvé navracuje; a když se jí dosti malý stín na obloze okázal, l" on slila, že vidí lodí, na kteréž se Maran k vlasti své približuje. Nadarmo ale tam hleděla, nebo Maran daleko ii nepřišel ten Čas, aby se domů navrátil. Z bolesti « oulánlivosti rukama lomila a vlasy sobě z hlavy trhala. < 1 Maianc!" volala hlasitě, „tedy nemám tebe více nikdy tpitlMti? Nemám tebe nikdy více k srdci svému přivinouti? v - li t.ikřimi snad nyní nebezpečenství podroben jsi! Snad %9 \\) nade mnou duch tvůj vznáší a chce snad potěšili duše m. \, d nerozumím řeči tvé, stíne mého Marana — chceš llíych za tebou Šla do druhého a lepšího světa? Ó li i . li mohla za tebou jiti, nespustila bych se pravice tvé i.....házela bych se po strane tvé skrz všecky rozkošné I '<ľ i okusila bych hojné odměny za upřímnou lásku naši. 1 ' aťit x 11ií dnové mého mladého věku, jak jste spěšně ■nll.rlili kdyf mne Maran můj již jako dítě miloval, mně tu i.i |m. n.i .iilost vyplnil! A když jsme dosáhli dospelého in min p Im 1,'mkon ke mně hořelo a často věčnou mně ..... 1 |"iiáhnl. ó jasné na nebi hvězdy, nespatříte mne ........h(t M .umím, nebo není více — jest již na věč- klnill " 1 1 M >>o holfil nemohla více mluviti, zdlouha sem i •< • m l, , . I , i ,m\ im si i .išliwini nu slinkami se obí-il • h. vi h hliibnk\Vh mvslinek vytrhla, proběh- 1 1 ......i i '-Irk, tuk |*ko I i...... m (eilini -i lite- své náramně tlouci. • . i i . i .li Dpi ' m yiMtttatUJÍC s poutěšenou mvslí 124 dobr ro t< jerm znai a m ní z činí děr; mu za t 1 op< Sta tín hu i v no m v> m A n li k II C S I domů odešla a celý den potom v největším zármutku strávila. Po některém času opět k břehu vyšla a pevně své oči na moře upřela: „Což ještě žádné lodí nespatřím, která by mně o mém Maranovi nějakou zprávu přinesla? Nadarmo hledím a přehlídám toto daleké moře. Cožpak nic více o něm neuslyším? Může Maran na svou Onyru zapomenouti? Nemilovalť mne nadcvŠecko, dříve než se ode mne odloučil? Ha! Jistě se do některé evropejské ženy zamiloval a opustil pro ni Onyru svou. Marane, Marane, mohl-lis na mne zapomenouti? Mohl-lis mne opustiti? Jest to ta věčná věrnost, kterouž jsi mně sliboval? O, kýž ji znám, tu šťastnou ženu, která podjala srdce jeho; jak laskavě on líbání její buda přijímali a ze mne sobě posměch učiní! Ze mne posměch? Ne, toho on neučiní! Maran z Onyry své nemůže posměch míti! Ó odpusť mně, nejdražší! Nemůžeš mně nevěrným býti; mrtvý jsi, umřels jako hrdina na krvavém bojišti, snad z nebe dolů na mne hledíš; jsi snad ta jasná hvězdička, kteráž se na mne shůry usmívá. Ach nešťastná Onyro! Nikdy ho více nespatříš, on již pro tebe na světě* více není." Bolestí a lítostí zemdlená na zemi se posadila a patříc vzhůru na měsíc usnula. Dlouho na ni čekal Majola v chaloupce své, ona se však domů nevracela. Divil se tomu velice, že Onyra tak dlouho nepřichází, nebo to nebyl nikdy její obyčej. Ještě nějakou chvíli čekal, pak vyšel ven a prošed ten celý okršlek volal. Onyru svou; však žádné odpovědi nedostal. Posléz přišel na malou stezku a kráčel po ní až k břehu mořskému. Chtěl se již zase obrátiti — a nenadále spatřil Onyru, ana v trávě dřímala. Polehku přistoupil k ní a dlouho pozoroval své milé dcery velmi nepokojné spaní. Jí se zdálo, ze Maran její v pustinách bloudí; že trpí nesnesitelnou žízeň; tu opět, že byl od lité zvěře roztrhán. Viděla jej ve spaní jako otroka, jenž nejtěžší práce konati musí; zbičovaného před sebou stati, an jí své hluboké rány ukazuje. Celá se třesoucí vzhůru vstala a vytrženě okolo sebe hledíc Majolu spatřila, 126 jenž před ní dlouho stál. „Marane!" zvolala — a poznala otce, pěstouna svého, padla mu okolo krku a hořké slzy polily obličej její. Majola: „Ne Maran, ale Majola stojí před tebou, jenž |i'iotně svého syna tak miluje, jako ty jej — svého bratra a manžela miluješ. Přestaň plakati, má milá! Nebo on se dHve vrátit! nemůž, dokud nebude vůle nejvyŠšího." Onyra: „Ovšemže se nemůž více navrátiti, poněvadž již víre živ není. Ach on jest bezpochyby již mrtvý." Majola: „To není; Maran se snad právě nyní jako vítěz /pátkem z bojiště vrací — nebo jsi snad o mém nejmilejším >.....lějakou zprávu obdržela?" Onyra: „Zpráv dost, milý otče! Zkrvácený přede mnou «tAI n ukazoval mne hluboké rány své. Mně se právě nyní nliSlo, >r jej nepřátelé ukrutně zamordovali." M,i|..l.i „Ncjmilejší dcero má, nechť tě neděsí podvodní MiťVľ Buď stálá, jako jsi jindy bývala, a přestaň pro něho i .....»«i m' naříkali. Pojď se mnou domů a ptej se které- ' ii lil l v, zdali která pro svého ženicha tak žalostně sobě i", hm p mi odŠel slávy sobě dobyti." * >ni i • \< li umlkniž, otče, a neraniž více mého zkrváce-i" r Nezasluhovala bych lásky tvé, kdybych proto i iiii • i tuhé i li dobývá; však jestliže živ jest, proč nedá •i nli vědětl? Nemírně, pravils, že pro něho pláči. 1 1(1 i li M" i'nliš ztrátu toho oplakati, jehož nadevSecko ihiIm. i! ' /.l.ih n.lisl mm hned od maličkosti mne ten nejmi-I 1 ' m. |.. m h ji mu vším zase povinována? Jednoho t^rtm, mI /.i mimu lYRia již málem chybovalo, •' i ...... I......n\ wini l>\l m livniil, Nenadále Maran |iřl*i l i...... vmfh. ,l>Nv muiíl moc pohltit!,' vzkřikl a vší 1 i . ii inu kupí do l'hi I vki /.»iřv.»v převalil se a zůři- lnu u.....úl UirV, jríii* n.i |.ľu I. jeho tu ránu viděti ntHí> 1 .....nu in lili* #v(ř> *vvml dlouhým! pazoury iIHm'1 ml i......M vliti »imll uÄcl, pni mne vydal své IV? dobi ro tc jenu /.ll.U a m ní z činí děr mu za » 1 op< Sutín hu i \ nc m V) n. B n li k n c i 1 živobytí vŠanc — a já bych nemela pro něho naříkati? Pro něho neměla bych slzy vylévati?" M.lioi.t (maje obměkčené srdce): „Plač tedy, dcero má nejmilejší; chvalitebné jest vyznání tvé upřímné lásky; plač, Onyro, pro něho, aby někdy tvá radost, když se s ním opět shledáš, tím větší byla. Nedej se však více podvodným snům mámiti. On se jistotně s kořistí domů navrátí; a kdyby umřel, čehož nejvyšší uchovej — neztratím-li já syna, svou podporu a všecko? Neztratí-li národ náš svého budoucího otce? Jakž bych já a jakž by teprv moji krajané sobě hořekovali, když ty nyní již tak nemírně naříkáš? Však pryč s těmito strašlivými myšlinkami — Maran jest ještě živ. Ha! Jak oni sobě vejskati budou, milá dcero, naši hrdinští bojovníci. Mně to tak přichází, jako bych již válečné písně jejich slyšel prozpěvovali a poražené nepřátely jejich naříkati/' Onyra: „Jest ti milé, otče, žalostné naříkání ukrutně zbitých nepřátel? Víš-li, koho by naši Amerikáni po obdrženém krvavém vítězství bohu obětovali? Majolo, Angličané jsou, proti nimž Maran můj a jeho zástup bojuje. Angličané^ bv tedy od vás byli trápeni a mordováni. Nezapomeň, z jakého já národu pocházím!" Majola: „Horším se nad řečí tvou. Jsou to slova Onyryf kteráž od své mladosti na tomto ostrově vychována byla? Jest to ta odměna, že jsem tě s nebezpečenstvím svého vlastního života před smrtí obhájil, když jsem té z plápolajícího ohně a z zřícenin tvého otcovského města vytáhl? Smrt a hrůza všecko děsila, nebo brannou rukou město-vaše dobyto a vše Šmahem zmordováno bylo. Tu jsem já spatřil tebe, kdežto jsi ani poČtvcrmo z místa odlézti vstavu nebyla; ruce jsi spínala a oheň počal na tebe padati; doprti střed ohně pro tebe jsem vskočíl; obořené zdi a hořící trámy valily se okolo nohou mých, s prací jsem tě z rozpáleněji ho rumu vytáhl a na rukou svých z města clo našeho leíeul vynesl. Od té doby jmenoval jsem tě vždv dcerou svou,, a kdykoli jsem na tebe pohleděl a na to nebezpečenství 128 s kterýmž jsem tě vysvobodil, se upamatoval, otcovské slzy polilv tvář mou." (S lítostí:) „S utěšenou myslí připomínal jsem sobě budoucí radost, jak bvch vás někdy v svém starém věku líbal a v svém lůnu vás chovaje s vámi dětinskou rozkoš měl. Ó starý blázne, kam se poděl ten radostný sen? Ouvro, tvs nebyla hodna té otcovské lásky, nevděčné vy- ■ hov d jsem dítě —" «>nyra (padla mu k nohám): „Ach odpusť mi, otče — •i| 'i-.ť mi! Zarmoutila jsem mysl tvou, když jsem ji obveselili měla. Odpusť dceři své, ona tě dětinskou láskou miluje. « klptixť bolesti mé, kteráž srdce mé proráží! Ale ne — já I < m lebř příliš velice zarmoutila, za tisíc prokázaných l.Lindnu rozhněvala — urazila — tebou pohrdla. Odstrč .........I gebe, otče — odstrč od sebe Onyru, ona není více tv^ láskv - tvé otcovské péče hodna." lak lebou k nohám jeho vrhla. Pro slzv nemohla víc úst •" vflil; a Majola, novou láskou k své dceři podjatý — pndli ni n i /rini klesl; „Dcero! Onyro!" víc nemohl pro I "i dobi ro U jem* znai ,1 m ní z činí dělní u za op St: tíl ht l n* n V n a r I I Kapitola pátá Piutl oznámil Mamnoiu smrt. Onyra pmtn trpfla mjvitíi zármutek n A smrti Oba tiše dlouho na zemi leželi, vtom nenadále spěšný posel přiběhl, jenž se všudy po Majolovi dotazoval a nikde ho nadíti nemohl. Zde zdaleka zaslechl hlas jeho a na zemi jej ležeti spatřil. „Majolo, Onyro!" volal a třikrát jména jejich opakoval, ale žádné odpovědi nedostal, „ó bože, také-li mrtví jsou?" vzkřikl smutným hlasem a bědoval. Po mnohém volaní teprv pozdvihli oba hlav svých. „Kde jsme? Kde jsme byli?" zvolali oba. „Všemohoucí bože, kdož nás do toho stavu přivedl?" Spěšně vzhůru vstali a ulekli se přenáramně. když toho muže před sebou uhlídali, ježxo myslili, že tu žádného není, kterýž by je poslouchal. „Kdo jsi?" vzkřikla Onyra, „proč sem přicházíš na to místo, opovážlivý? Také-li chceš z nás v naší mdlobě posměch míti?" „Ne," odpověděl posel, „já přináším poselství od našich bojovníků." „Poselství od Marana?" vzkřikla Onyra a spěšně na stranu odstoupila. Nebo takový byl u nich obyčej, že žádná dívka nesměla přítomna býti, když se správci lidu nějaká důležitá zpráva přinášela. ,Jsou naši bojovníci zde?" ptal se Majola. Posel: „Polovic jich přirazilo k našemu ostrovu, druhá však polovice v boji zahynula." Majola: „A můj syn Maran?" Posel: „Co by mně bylo plátno, bych ti pravdu skrýval; jednou se přece dovědíti musíš; Maran, syn tvůj — jest — mrtvý." Majola: „Mrtvý?" (Tu zůstal Majola jako bez sebe, nemoha slova promluviti. A teprv po veliké chvíli opět takto s zajíkáním mluvil:) „Tedy ta byla vůle tvá, všemohoucí! Tedy taks usoudil, abych více svého drahého syna k svým prsům přitisknouti neměl? Ó jak odporné jest toto poselství! Hořčejší nad pelyněk!" (Opět se drobet vzpamatovala 130 ,A jak umřel? Umřel-li na outěku, čili v boji?* Posel: „On umřel jako hrdina. Již nás vŠickni naši opouštěli, my jsme toliko ještě jako zeď stáli; tu bojoval Maran ještě ze vší síly, ač se mu již na mnohých místech / ran vřelá krev valila — ze zástupu nepřátel vystoupil |rden, napřáhl meč svůj a Maran padl — houfně se na nás ilačili nepřátelé, mrtvý byl vůdce náš a pak i my, ode všech |nouce opuštěni, musili jsme coufati a prchli jsme z bojiště. V noci vrazili jsme na nepřátelské bojovníky, obklíčili jsme |r a některé jsme spolu s vůdcem jejich zajali. Již jsou naši iíaiíí shromážděni a čekají na tebe, správce svého" Majola: „Jasně svítící Slunce, všemohoucí bože, tys mně vmil mého syna, naději a jedinou podporu v mém starém liliem věku; ale sám v smrti jeho nalézám utěšení; nebo on i kko hrdina umřel, a mohl-li jsem já mu slavnější smrti i.i lil' Takovou smrtí sešel, kteráž snad ani mně není usou I n ne po vypraveném poselství Onyra přiblížila. Majola .1. nu jí šel mdlým krokem. „Onyro, Onyro, připrav se," tokl, „neb toho máš zapotřebí. Syn můj, tvůj milý, není více; itmulitvé ho odtud povolali a tam obdrží odměnu za své Ijtltuitl. Ještě se ale snáší duch jeho po vysokých horách; ..■ i.....mí až potud smířen. Někteří z lidu našeho přišli . ľ iirk a přivedli s sebou zajaté; všickni starší s plném .l.n..nA*,dění čekají na mne, bych tyto zajaté nepřátely na ....... wUoudil. Přestaň nyní kvíleti, nepřísluší to na tebe, n. d*. M,n.in umřel jako hrdina. Pojď se mnou, dcero má, | iu tvého. Au/>litan vypravoval svňjpřfbéh a Onyra zvždžlo, že jest bratr jeji. Onyra měla velmi nepokojnou noc, zabitý Maran stále jí na mysli ležel a také udatného Angličana z očí spustiti nemohla. Nenáviděla ho, že Marana jejího zabil; a měla outrpnost nad ním, že snad posledně přece od divokých Indiánů nejukrutnější smrtí shlazen bude. Dlouho přemítajíc na své mysli, jaké by prostředky k zachování jeho vynalezu mohla, i upamatovala se, že ho dne včerejšího při bouřce všickni Indiáni opustili. „Tou příhodou" pomyslila sobě, „múz snad dfcuo Angličan přece při živobytí zachován by ti." Protož velmi rychle z svého lože vstala a tiše, aby jí Majola neslyšel, z chalupy své vyšla. S hrůzou a s strachem šla až na ono místo, kdež Angličan na hranici upálen býti měl. Daleko široko lehkým krokem celou okolní stranu proběhla, však nikde ani znamení po člověku nespatřila. Po dlouhém hledání mimo naději podál od sebe uslyšela jakési hnutí a Šust. Vlasy jí vzhůru vstávaly, srdce v ní náramně tlouklo a nemohla dále z místa kročiti. Když opět k sobě přišla, dodala sobě srdce a blíže jdouc při měsíci poznala, že jest člověk. A hle! to byl Angličan, jeho Onyra hledala. S velikou pokorou přiblížil se k ní, a nemoha hrubě slova promluviti, děkoval jí velice za pomoc, kterouž mu učinili 140 chtěla. Onyra ale mlčíc rukou pokynula a dala mu znamení, aby za ní šel, a uvedla jej do chalupy své s tím prikázaním, aby se tiše choval a otce jejího ze spaní neprobudil. Než právě tou chvílí Majola ze spaní se protrhl. Jako u vytržení z země vstal, a hledě s užasnutím na Angličana, ani slova promluviti nemohl. Onyra, viděvše otce svého, an jako omámený stojí, bez strachu ujala ho za ruku a těmito laskavými slovy k němu promluvila: „Odpusť, otče, mé opovážlivosti a provinění, jestliže to provinění jest, že jsem nepřítele našeho do chalupy uvedla. Víš dobře, že člověk jest jako my, i také on od nás lidského práva pohledávati může; aneb Čili tak bídně zahynouti má? Každé hovado skrylo se do své tmavé jeskyně před bouřkou, toliko jeho samého, kterýž nic tohoto ostrova povědom není, nechali jsme pod širým nebem. Patř na jeho od hladu a bídy vyzáblý obličej! I chtěla jsem mu dáti pojisti, a byť možné bylo, i jeho přede vším horším i samou smrtí ochránili." Majola: „I odpočiniž sobě, cizozemce, mám lítost velikou nad tebou. Však ale obyčej náš jest zajaté ohněm zahubiti, tak abychom naše zmordované s bohem smířili. Rád a míle bych tvůj život prodloužil, nebo prosba Onyrv, kteráž jest v mém starém věku mé jediné potěšení, velice mne pohnula; než sám o své vůli nejsem vstavu toho učiniti." Nato poručil dceři své, aby čerstvé ovoce přinesla, kteráž také hned všeho, což nejlepíího měla, shledala a jako nej-vzácnějšímu hostu k pojedení předložila. Ale Angličan pro radost ani se čeho prstem dotkl, než slzy vděčnosti tváři jeho polily, a pohnuv se v srdci, k nohám toho vážného starce se vrhl. Angličan: „Řekni, otče, jak ti mám děkovati za všecka ta dobrodiní, kteráž mně prokazuješ? Ústy zajisté toho učiniti nemohu, ale srdce mé hlasitě mluví; dnes ponejprv z pokory k nohám Člověka padám, ač vím, že ta poklona samému toliko Stvořiteli přináleží; než tobě a ušlechtilé dceři tvé vším povinován jsem a pokory své před vámi nemohu dosti Ml ukázati. Vy jste pohnuli srdce mého a nehledal bych nikdy mezi vámi takové dobrotivosti, kteráž ani mezi těmi nej-mravnějšími a nejvlídnějšími národy po celé Evropě není k nalezení." Nato Onyra přinesla ještě na Širokých palmových listech nasbíraného ovoce a nutila Angličana k pojedení tak přívětivými slovy, že z toho její outrpnost nad ním a lásku k bližnímu co nejpatrněji viděti bylo. Angličan velmi mírně toho pokrmu požíval. Majola, postaviv se k němu blíže a pilně na něho pohleděv, zase k němu takto mluvil. Majola: „Cizozemce, vážím sobě tvé udatnosti a má veliká žádost jest, abych tvého života obhájil, aČ jsi mně mnoho ílého, příliš mnoho zlého učinil, nebo jsi mne v mém starém věku mé jediné podpory zbavil, poněvadž jsi mého syna zamordoval. On byl ten kmen, na kterýž se celý náš národ spolehnout! mohl. Patř na tyto mé slzy, kteréž smrt jeho z mých očí cedí. Od toho času nevylil jsem jediné slzy, co mně má žena umřela, ale nyní žalost má není k upokojení. Ó bys jej byl znal, toho šlechetného mládence! Jakáť to byla jeho srdnatost — z očí mu vyhlížela; on byl bojovník, jemuž rovného nenalezneš — a přece k každému laskavý. Ano, hlava jeho koruny zasluhovala, on by byl lépe vládl než vaši krvežízniví králové. Ach, já a národ můj všecko jsme sobě na něm zakládali; a tohos ty zamordoval — tomus ty svůj ostrý meč do srdce vrazil. Hle, cizozemce, jak ti to mám odplatili? Ty se třeseš — zbledl jsi — a pláčeš. I odpouštím tobě, tys ho neznal, odpouštím tobě; tys bojoval pro svou vlast, pro svého krvežíznivého pána, hubils mečem, jakž práva vojenská káží; ano, člověče, tobě odpouštím." Majola a ten Angličan s velikou žalostí se objali a Angličan ani ústy promluvili nemohl, než skloniv hlavu svou, usedavě plakal. „Otče," pravil potom, „snad se všecko dá napravili; nyní budu tvůj, přijmi mne místo syna svého a já doufám, že naše společná láska nejvíce dokáže." Majola dlouho na něho hleděl a nemohl bolestí úst ote- 142 vříti. Pak pohnut jsa jeho slzami ujal ho za ruku a řekl: „Pravda jest, člověče, tvému pokrmu neměl jsem pelyňku přidávati; však odpusť mně, Člověk když přijde do starých let, velmi rád mnoho mluví a zvlášť o tom, což mu nejmilej-Šího jest. Však budu mlčeti, nebo i na tváři tvé smrtelné jizvy spatřuji. Nyní pověz mi příběh svůj, snad bůh dá, že se tím božskou prozřetelnost lépe znáti naučím. Počni, příteli! Onyra a já toho od tebe žádáme." Angličan: „Boha svého beru za svědka, že jsem zoumysla proti vám meče nevytáhl, kdybych jinač k vám byl mohl přijití. Láska k mým příbuzným mne sem táhla a já jsem nemohl se jinač do těchto končin světa vydati leč jako voják. V Londýnu jsem zanechal své milé manželky i dítek a šel jsem pohledati své sestry. Ó má nejmilejší manželko, mé milé dítky! Což vás nikdy více nemám spatřiti? Ach, kdo se jich ujme, kdo bude o ně pečovati! Oni pro mne pláčí jako nebozí sirotkové pro svého starostlivého otce; přes den desetkrát volají otce svého, ale nadarmo. Nebozí! Otce svého se nedovoláte, daleko od vás a snad navěky vzdálen jest. Ó Bože! Dlouho nevydržím, tvá přísnost jest veliká; a jakým způsobem jí zasluhuji! Však proč sobě na prozřetelnost božskou stěžuji? Ó blázen já! Jako bych neznal mocnosti božské a jako bych nevěděl, že jeho pomocí najednou všeho kříže a těžkostí i samé smrti zproštěn býti mohu. Ó neskončený Bože, odpusť provinění mé, ty jsi ten jediný, kterýž mně pomoci můžeš a kterýž mně dáš tu milost, abych se s svými zase šťastně shledal. Nyní tedy dejte bedlivý pozor a já budu vypravovat! příběh svůj. Angličan nejsem rozený, než Amerika jest má vlast tak jako vaše. Když mně bylo deset let, Amerikáni přepadli naše nově založené město a všecko zgruntu vyvrátili. S velikou hrůzou vzpomínám na to neštěstí; však co se vše dálo, o tom málo vím co povědíti; toliko ještě podnes proniká uši mé ten veliký křik a pláč nešťastných obyvatelů a hrozný hluk vítězných nepřátel. S velikou tíží ušli moji rodičové a sestra má prudkému ohni, aby tím ukrutnější 143 smrti v hrdlo padli. Ó nešťastná noc, kteráž mne tehdáž ze všeho obloupila, což mně milé bylo! Sotva jsem byl pět kroku od domu, tu nenadále z povětří přiletěla jedovatá střela a tělo mého otce prorazila. V tom okamžení padla i také matka má k nohám mým, rovně takovou střelou raněná, a oba již v chropotu jsouce, dali mně a mé sestře poslední požehnání. S svou sestrou chtěl jsem se dáti na utíkání aneb aspoň do náručí ji vzíti, poněvadž ani hrubě choditi neuměla; a vtom, obořivše se, zdi tu nebohou nešťastnou dívku zařitily. Já slyšel její křik, chtěl jsem jí spo-moci; než vtom přistoupil jeden divoký Amerikán, silný a veliký jako strom, vytáhl ji z těch zřícenin a na svých nikou ji odnesl. Volal jsem: ,Vezmi mne s sebou,' on mne však neslyšel, nebo hluk od zbraně nepřátelské a kvílení lidu bylo veliké. Dlouho jsem za ním chvátal, až pak potom jiný Amerikán palicí mne udeřil, že jsem na zemi jako mrtvý padl. Když jsem opět z těžkostí a bolestí svých procitl, ležel jsem v prostranném polním stanu; rány na hlavě mé byly obvázané, ne ale rány srdce mého. Jeden starý Angličan přistoupiv ke mně chtěl mne těŠiti, než můj pláč nebyl k upokojení. » Jak mně ten Angličan vypravoval, on mne, utíkaje před nepřátely a znamenaje, že ve mně duch jest, spěšně uchopil a do polního ležení odnesl. Od té chvíle dlouho jsem byl u něho, ale má mysl nikde pokoje nenalézala, nebo jsem neustále sestru svou velmi velice miloval, a jakžkoli mne vyrážel a těšil, všecko při mně bylo nadarmo. Posléz dostal jsem se do Londýna, štěstí mně přálo a po málo letech jsem se oženil. Maje v hojnosti statku a bohatství, ještě jsem více toužiti počal, bych svou sestru také tak šťastnou viděti mohl. Ta žádost den po dni více se ve mně množila, až jsem posléz, zanechaje všeho, mé manželky a milých dítek, na tuto nejnebezpečnější cestu se vydal. Ach ona snad kdesi jako otrokyne od tyrana svého trápena jest; snad pláče nad svým neštěstím a snad k upokojení jeho hovädské žádosti každé chvíle jemu na službu býti musí. Právě by nyní 144 tak krásná byla jako ty, šlechetné děvče — snad v tvých letech, bělavé vlasy měla jako ty a její modré oČi rovně by se tak třpytily; jak se pamatuji, ty jsi k ní nemálo podobná, i tvá bílá tvář prozrazuje, že nejsi na tom ostrově zrozena." Majola a Onyra s velikým ho podivením poslouchali a neustále naň hledíce vzdychali. Když pak mluviti přestal, Majola, nepromluviv ani slova, spěšně odŠel do své druhé chalupy, a navrátiv se po malé chvíli, nesl jakýsi malý kousek mědi a pravil: „Příběh tvůj patrně mi ukazuje, že šlechetné srdce máš; přijmi požehnání z rukou mých, dobrý mládenče, ještě nikdy zlořečení z úst mých nevyšlo; přijmi tedy požehnání z rukou mých a buď šťastný až do skonání života. Cím více ale na tebe hledím, tím více mysl má nepokojná jest; řekni mi, poznal-li bys rodiče své?" Angličan: „Zdali bych je poznal? Mezi tisíci prstem bych na ně okázal." (S velikou radostí:) ,Jsou ještě živi? Otče, mluv, pověz mi, já se té zprávy nedočkám." Majola: „Ó dobrotivé Slunce, jestli jsi mne až dodneška pro zármutek i pro radost dochovalo! Angličane, znáš podobu tohoto vyobrazení? Znáš toto písmo, které na něm stojí?" AngHčan s třesoucí rukou chopil se toho obrázku a bedlivě hlrděv hlasem zvolal: „Ó Bože! Jest otec můj!" Majola: „Tvůj otec, pravíš — snad tě mejlí tvé slzavé oko." Angličan: „Bohu živému přisahám, že to můj otec jest — prosím, pověz mi o mém otci; ty máš o něm povědomost. Ó mluv, také-li tehdáž smrti ušel; aneb snad zde jest; uvidím ho zase; ó Bože, to jest obraz jeho, to jest jméno jeho, Dikinson stojí napsáno, a Dikinson jest jméno mé — jaks přišel k tomu obrazu?" Majola: „S tvým otcem se více neshledáš, leč někdy na věčnosti. Zatím však zde obejmi sestru svou, Onyra jest vpravdě sestra tvá. Tento obraz visel jí na hrdle jejím, když jsem ji málo živou z zřícenin vytáhl; já jsem byl ten Amerikán, kterýž jsem ji při životě zachoval." 145 S velikou radostí Angličan objal sestru svou a zvolal: „Má sestro!" a Onyra: „Můj bratře!" Více nemohli pro radost mluviti. Majola stál a byl velice pohnut nad tímto šťastným shledáním a dnes podruhé jaktěživ plakal; to však byly slzy radosti. Majola: „ó, že zde není přítomen Maran, syn můj. Di-kinsone, já jsem hned od její maličkosti o ni takovou péči měl jako o svou vlastní dceru; i nyní tebe za svého syna přijímám místo Marana. Ó bys jen mého syna byl ušetřil, aby od tvé ruky byl nemu sil zahynouti." Dikinson: „Budiž, otče, dobré mysli, i snad já ti také nějakou radost způsobili mohu — věz, tvůj syn bezpochyby ještě živ jest — já jsem ho nezabil." Onyra (s největŠím podivením): „Co pravíš, že živ jest?" Majola: „Člověče, jest mně přes sto let a vpravdě za hřích můž sobě počisti, kdo by ze mne posměch míti chtěl. Tvůj bůh jest také můj bůh, nebo on nás všecky stvořil. Nechť jest on kdokoli, tresce svévolnosti; posměchu já nc-zasluhuji, a tím méně od tebe." Dikinson: „Nemám já z tebe posměchu žádného, bůhví. Poslyš nejprve a snad cele mysl tvou upokojím. Když všickni vaši bojovníci coufali počali a pak dokonce v zástupu jednom utíkali, ještě toliko jeden mladý Amerikán s několika svými tovaryši mezi těly našeho zabitého lidu stati zůstal a právě jako zuřivý lev bojoval. Krev na všech stranách z něho chlípěla, a přece srdnatost jeho nezemdlela. Vždy více tenčil se zástup jeho a také i naši velice padali. Tu jsem já stoupil před něho chtě se s ním potýkati; on s velikou silou napřáhl sekeru; ale ta síla byla jeho poslední, ruka mu klesla a on vypustil sekeru. ,Zabij mne,' vzkřikl s neohrozenou myslí, ,to jest má jediná žádost — zabij mne a učiň konec mému životu — a neuváděj mne v otrockou podrobu."1 Majola: „Ach pro tu řeč hoden jest slouti mým synem — tys ho tedy nezabil — ale v pouta k jeho větší potupě jako otroka ukoval?" Dikinson: „Bůh jest můj svědek, že jsem toho neučinil. Když jsem já svůj meč naň napřáhl, klesl Amerikán. V mdlobě ležícího vynesl jsem jej z boje v rukou svých; rány jeho nebyly tak příliš nebezpečné, jako že více ustavičným bojováním ustav, mdlobou na nohách stati nemohl. Hned jsem rány jeho svou rukou obvázal a k posilnění jemu nápoj i pokrmy přinesl. Sotva ale tak za hodinu ležel, tu zazněl hlas polní trouby a já musil s zástupem lidu svého do pole vytáhnouti a rozptýlené nepřátely stíhati. Ještě jednou odebral jsem se do svého stanu a vzbudil jsem toho Amerikána, věda, že by tu před ukrutností mnohého muže dosti jisi nebyl. Nato ještě jednou obvázal jsem rány jeho, dal jsem mu zbraň, a poněvadž soumrak byl, vyvedl jsem jej z našeho ležení. S jakou vděčností a pohnutou myslí mně děkoval, nemohu vysloviti; a já sám nevím, jakým způsobem ten Amerikán, aneb tvůj syn, tak mnoho milosrdenství při mně nalezl. Velice stiskl mi ruku a pravil: Jsem-li hoden tvého dobrodiní? Tys mne mému starému otci, mé truchlivé milence a mé vlasti zase navrátil; bůh ti požehnej, kterýž všecko osvěcuje; na věčnosti budu ti někdy více děkovali,' a vtom se mezi houští ztratil. Polní trouba již podruhé zazněla a já musil na rychlost v poli stati. Od té chvíle neviděl jsem ho, nebo po málo hodinách byl jsem od vašich zajat. Můž tedy býti, že všemu nebezpečenství ušel, a snad jej co nejdříve zase uhlídáš." Velikou radostí padla mu Onyra okolo krku. „ó bratře můj," vzkřikla, „tys obhájil život mému Maranovi, jak ti mám dosti děkovati? Zase jej spatřím a jistě co nejdříve s ním se shledám." Pak se obrátila k svému starému otci, kterýž v hlubokých myšlinkách byl, a ještě pro radost slova promluvili nemohl. „Otče," řekla k němu a padnouc objala nohy jeho, „otče, můj bratr mého Marana při životě zachoval a my bychom neměli toho způsobili, aby Dikinson, bratr můj, při Životě zachován byl? On podle ukrutného obyčeje našeho národu má na smrt vydán býti? Ne — toho má láska a má bolest nedopustí, raději sebe sama na smrt 147 vydám — do ohně za ním vskočím." Majola: „Ani jeden, ani druhý z vás neumře. Dikinsone, tobě mám za život syna svého co děkovati; všecko učiním, abych i život tvůj obhájil. Zejtra podle ortele měl bys spálen býti, však nelekej se, naleznuť já prostředky, že ta přísnost místa míti nebude. K kněžím půjdu, namluvím jim, aby lidu zlé věci za několik dní prorokovali, a snad do té doby pro tebe jasněji slunce svítiti bude. Však především až do poslední chvíle musíš skrytý zůstati, nebo zde v chalupě, do kteréž každý obyvatel svobodný přístup má, nesmíš býti. Mé důstojenství a všecka vážnost, v kteréž u lidu stojím, nebyla by nic naplat, s násilím odvlékli by tě a nejukrutněj-Ší jest smrt, kteréž bys nikterak ujiti nemohl. Poslechni tedy, co ti řeknu, a přijmiž radu mou. Daleko odtud v jednom cípu našeho ostrova jest oudolí, k pohledění strašlivé a hrozné, vejŠe při něm na skále stojí velmi staří dubové, jenž se sotva kořene drží, a zdáť se, jako by každé chvíle dolů spadnouti měli; když se moře zbouří, s velikým hlukem tam své vlny na břeh vyhazuje; po straně pak z vysoké skály potok jako křišťál čistý s libým šustěním dolů padá. Pronikavý křik dravých ptáků vůkol všecku tu krajinu naplňuje a v noci takovou hrůzu Činí, žeť lidem vlasy vzhůru vstávají. Do těch míst z našeho lidu žádný sobě nedôveruje jiti, neboť se vůbec praví, že tam takoví bohové, kteříž lidského pokolení nenávidí, sobě obydlí zvolili, a neníť žádnému povědomo, jak ono místo vyhlíží, než mně, tvé sestře Onyře a synu mému Maranovi. Chceš-li se tedy pro zachování svého života tam skryti, za dlouhý čas budeš bezpečen; Onyra tě tam provodí a já ti dám tak mnoho potravy, co bys za den vystačiti mohl, a zítra na noc ještě tobě mnohem více přineseme. Můž býti, že ještě jiný nalezneme způsob a prostředek, kterýmž tvůj život budeme moci za-chrániti." Dikinson, poznaje dobrou radu starého Majoly, s velikou vděčností mu děkoval a požádal, aby mu luk a Šípy na cestu dal a že hotov jest jiti, kamž jej koli milá sestra jeho ua povede. Když již lukem ozbrojen byl a sestra jeho Onyra potravy nabrala, což na celý den i déle stačilo, Majola ještě jednou jako laskavý otec přistoupil k Dikinsonovi a políbiv čelo jeho řekl: ,Jděte, mé děti, požehnání mé provázejž vás; nemeškejte však, neboť jistě půlnoci jest a měsíc nebude vám také již dlouho svítiti. A ty, Onyro, jak se maličko rozední, přinesiž mi tu potěšitelnou zprávu, že vás žádné neštěstí nepotkalo a že tvůj bratr přede vším zlým dosti bezpečen jest." Tu je oba ještě jednou políbil, mile stiskl ruku Dikinsonovi a rozžehnaje se s nimi propustil je od sebe a tak dlouho za nimi hleděl, dokud jich oči jeho neztratily. Potom klekl na kolena svá a vroucně bohu děkoval, že mu syna jeho Marana při živobytí zachoval, a prosil, aby mu ho zase brzy do rukou přivedl. Pak teprv vstana od země, ubíral se do své chatrné chalupy a tu ostatek noci s pokojnější myslí a v odpočinutí strávil. Dikinson a Onyra s veselým krokem chvátali na ono místo, kteréž jim bylo uloženo, a bratrská láska dodala jim srdce, že se žádného neštěstí nestrachovali. Však přece Onyra začasté zůstala tiše stati, když znamenala, že se kdes zdaleka cosi pohybuje. Každý stín stromu, každý šust nej-menšího listu přicházel jí tak, jako by Amerikány slyšela, kteříž bratra jejího hledají, a myslila stále: „Zde aneb tamto před jejich ouklady se schováme." Posléz dostali se na kopec, kterýž se cípu ostrova dotýkal. Tu řekla Onyra: „Bratře, buď veselé mysli, naše nebezpečná cesta vzala své skončení; blízko odtud jest tvé obydlí, v němž bezpečně obývati budeš." Zdaleka slyšeli pronikavý křik mořských ptáků a stromové větrem klácení náramně skřípěli. Než přirozenost, matka vší zemské krásy, také se o to postarala, aby to strašlivé místo přece nějak okrášleno bylo. Na břehu z vysoké skály prýštěl se potok a podle něho stála jeskyně, kteráž více podobenství měla, že lidskýma rukama udělána jest, než aby od přirozenosti tak způsobena byla, a dost možné, že v ní obyvatelé toho ostrova před 149 dávnymi časy svou zbrojnici měli a že po Časích skrze zemětřesení k zboření přišla; nebo do půlkola na způsob po-loměsíce stáli ještě tesaní kamenové, však veskrz mechem byli zarostlí. Před jeskyní bylo mnoho vysokých stromů, kteříž ji stínili; a ostatně to položení bylo tak krásné, že sobě Člověk pěknějšího obydlí žádali nemůže; než jediné škoda, že toto místo nyní bylo pusté a ode všeho lidu uprázdněno. Tito dva poutníci sedli pod strom na mech, a když sobě maličko oddechli, Dikinson počal své sestře vypravovati o lásce své manželky, kteráž s ním pro lásku z Francouz utekla. Jeho manželka byla z knížecího rodu, však zapome-nuvši na svůj stav, zvolila sobě jej za manžela a šla s ním do Londýnu. Když Dikinson všecky své příběhy vypravoval a jaké kde nebezpečenství měl, Onyra jej velmi bedlivě poslouchala a rovněž o lásce, kterouž k svému Maranovi má, přemýšlela. Najednou přišla na ni dřímota, a nemohŠi se od spaní zdržeti, hlavu na bratra svého sklonila. Dikinson, an za celé tři dny a tři noci oka nezamhouřil, také žádal odpočinutí; podepřel hlavu na zetlelý dub a na té tvrdé zemi tak líbezně usnul, jakoť by pak na nejměkčejších peřinách ležel. Zdaleka však od břehu přicházel jakýsi temný hlas i také šplochtání vesel bylo slyšeti, až potom malá lodí k břehu přirazila. Muž koží lvovou přioděný na břeh vystoupil a jiný louž lodí dále na břeh táhl. Zdlouha od břehu kráčel nahoru a bedlivě celé okolí prohlížel. Toul chrastil mu na zádech a v ruce držel široce okované kopí. Aj, muž tento byl — Maran. Nyní se navrátíme zpátky a maličko Maranových příběhů poslyšíme. 150 Kapitola devátá Mumn v anglickém iajeli, a jak na wohodu pint!, /use tuh nebezpečenství nastávalo. Když Dikinson Marana do svého stanu přivedl a rány mu obvázal, přišlo na něho libé spaní, kteréž jeho zemdlené tělo velmi občerstvilo, a necítil víc takových bolestí. Smutně ale kráčel z toho anglického ležení, že se tomu svému dobrodinci ničím odsloužiti nemohl. On neznal toho šlechetného Angličana, kterýž maje bytí nepřítelem, nad Mátaném jako nejlaskavější přítel takovou outrpnost měl. Maran zticha podle něho šel, a když přišli podál od ležení, Angličan na znamení své příchylnosti stiskl Maranovi ruku a řekl: „Odejdiž k svým," a z očí se mu zmizel. Maran zůstal stád jako zmámený, nebo ode všech opuštěn byl a neviděl, co sobě počíti. Noc byla velmi tmavá a vůkol a vůkol nepřátelé stáli. Nepovědom v těch místech, nenalézal žádné cesty, kteráž by jej bezpečně odtud vedla. Posledně s jakousi zmužilostí vzal před sebe, že dále do lesa půjde a tam za nějaký čas ukrytý zůstane. „Já jsem byl v boji," pomyslil sobě, „snad již dvacetkrát byl jsem v nebezpečenství a bůh mne chránil; i proč bych měl nyní o jeho pomoci pochybovali? Co bůh chce, to se stane a nebude mně lze tomu se vyhnoutt." A tak poručiv se do vůle boží, dále svou cestou kráčel. Tu mu zase na paměť" přišla jeho nejmilejší Onyra, kterouž s bolestným srdcem opustil; tu starý otec jeho, kteréhož ještě jednou do smrti viděti žádal. V takovém zármutku a v truchlivých myŠlinkách položil se na zemi a o svém budoucím osudu chtěl přemejšleti. Najednou zdaleka uslyšel hlas, kterýž ze zástupu lidí pocházel. Velmi tiše skrze křoví bral se dále podle toho hlasu, chtěje zvěděti, jsou-li to jeho lidé, anebo nepřátelé. Než jak velice se lekl Maran, když spatřil tři evropejské vojáky, kteříž posadivše se v tu chvíli, peníze počítati a snad se o ně děliti chtěli. Když Maran blíže k nim přilezl, 151 zabodlo mu ještě více srdce. Vedle těchto vojáků viděl jednoho Amerikána jako hovado svázaného a poznal jej, že jest jeden z jeho nejudatnějších bojovníků, kterýž byv poraněn před jeho očima, na zemi padl. Toto spatření dodalo srdce Maranovi; maličko nazpět postoupil, a napřáhna kopí své, rychle je jednomu Angličanovi do boku vrazil. Druzí dva, leknuvše se té smrtelné rány, na obrat byli ze země vzhůru a svých zbraní se chopili. Než Maran jako lítá zvěř vrazil mezi ně a jednomu z nich z ruky meč vytrhl a v témž okamžení druhého protekl, takže mrtvý na zemi padl. Třetí, vida, že se tomu zuřivému lvu obrániti nemůže, nepřemejšlel dlouho a v tu chvíli jako prudká střela prchl, nechaje všeho po sobě, o čež se prve s ostatními Angličany děliti chtěl. Maran po této krvavé půtce přistoupil k svému krajanu, kterýž svázaný na zemi ležel. Radost jeho byla veliká, že jednoho Amerikána od smrti aneb aspoň od nejtěžšího otroctví osvoboditi mohl. On hned tomu zajatému pouta rozrazil a z vazby jej propustil s takovou radostí, jako by nad ncjvětŠím zástupem nepřátel byl zvítězil. Potom Maran pilně se tázal, také-li by mu povědomo bylo, kde se Amerikáni poděli. Však ale tento nemohl mu žádné zprávy dátí, než že množství zbitých a smrtelně zraněných na bojišti spatřil. Pak řekl: „Těmito slovy všecko ti vypravili mohu. V prvním potkání myslil jsem, že se vítězství na naši stranu nachyluje; i byl jsem tím srdnatější, maje za to, že ty naše ukrutné vrahy na hlavu porazíme. Než kdo se mohl tomu pekelnému ohni jejich ubrániti? Kulky neustále mně okolo uŠí fičely a právě takovou kulkou byl jsem do nohy postřelen, takže jsem hned na zemi padnouti musil a více k potýkání dostatečný jsem nebyl. Nato vrahové naši takmer všecka těla našeho zbitého lidu prohlíželi a ještě tu množství poraněných Amerikánů prve nevídaným způsobem a ncjtěžší smrtí zmordovali. Bědování a kvílení jejich bylo hrozné a srdce mé bolestí ve mně se pukalo. Pak také přišli ke mně. Byl jsem hned vzhůru a nebyl můj oumysl 152 jiný, než že jich ještě několik na věčnost odešli. VŠak vtom Angličané, vidouce, že na nohou stati mohu, zmocnili se mých rukou a svázali mne, jakož jsi sám ty vazby viděl, a vlékli mne za sebou více, než vedli. Těl z našeho lidu nespálili, aniž zahrabali, než zrovna na svrchku země ležeti nechali, pravíce, aby draví ptáci tyto mrchy za pokrm měli. A tak nyní víš, jak se se mnou dálo, a bezpochyby vŠickni naši ostatní od těch vrahů zmordováni jsou." Při takovém vypravování oba Amerikáni velmi tiše dále do lesa kráčeli. Vtom ale uslyšeli hluk a hovoření většího počtu lidu; i dí jeden k druhému: „Toť nepřátelé jsou; vizme, abychom bezpečné místo nalezli, sice oba nešťastní jsme." Lezli tedy počtvermo skrze křoví, až pak k jedné jeskyni přišli, kteráž se jim dosti bezpečná býti zdála. Po malé chvíli nedaleko odtud táhl nepřátelský zástup a sem tam rozeslaní vojáci všudy Amerikánů hledali. V jakém strachu a ouzkosti byli tito dva Amerikáni, každý sobě může pomysliti. Jedva maličko tohoto strachu zproštěni byli, přišli angličtí Špehýři a zde blízko jeskyně na zemi se posadivše čerstvou vodu z svých plechových lahvic pili i následujícím způsobem mezi sebou rozmlouvali. Eduard: „Bratře, nemyslím jinač, než že to sami ďáblové byli, nebo tak hrdinská mysl a zmužilost ani v Evropě není k spatření; stáli jako skála — a viděl-lis vůdce jejich? Ten bojoval jako lev, než padl jako komár." Rondám: „Ovšem viděl jsem toho zuřivého tygra, ani na krok z místa neustoupil. Když ale upadl, to byl outěk toho divokého lidu; v to okamžení vŠickni jako myši zalezli." Eduard: „Mně ho vpravdě bylo líto, toho nebohého mládence; žádal jsem sobě, kdybych ho živého byl mohl dostatí, nebo by zajisté za něho veliká vejplata byla." Rondám: „Ze ty všecko pro peníze děláš; vždyť jsi jej mohl míti! Však ještě něco mi na mysl připadlo: mně se zdá, že se ten Amerikán uměl pevným udělati, neboť mu jediná"kulka kůže neprorazila, a snad od potýkání unaven mdlobou padl." 153 Vtom přišel zástup Angličanů a hlasem křičeli, že žádného víc Amerikána k nalezení není, k tomu pravíce: „Do padesáti ncjstateČnějších našich mužů před lesem zbili a ještě jednou tolik zajmouti musili, neboť z vyslaného zástupu ani jediného muže nenalézáme." Potom celý zástup pryč odtáhl. Kapitola desátá Murau byl ot! lvu pirfuttinut. Obu Amerikáni Anfitiťfiiuhn ut/joli hxii ti /wj matem nebezpečenství k svému ostrovu f>nj>l