Morf Nejmenší jednotka analyzovaná při segmentaci slova/slovního tvaru/slovoformy/textového slova, která má znakový charakter, je vydělitelná na základě principu opakovatelnosti. Např. ve slově záklopka můžeme vydělit morfy zá-klop-k-a, přičemž první, třetí a čtvrtý vydělujeme na základě principu opakovatelnosti (např. ve slovech zá-strč-k-a nebo zá-vor-k-a) a druhý na základě téhož principu (např. za-klop-i-t nebo po-klop-ec). Některé morfy nemají prokazatelně znakový charakter (přesně stanovitelný význam). Nicméně je lze vydělit na základě funkce a za použití principu opakovatelnosti. Bývají označovány jako submorfy a stávají se součástí morfu, který předchází nebo následuje (rozšířená varianta morfu). Pokud mají spojovací funkci, hovoříme o konektech (zejména při kompozici). Např. ve slovech jako budoucnost můžeme vydělit morfy bud-, -ouc- a -ost a submorf -n-. Činíme tak na základě principu opakovatelnosti (např. stejné morfy vydělujeme ve slovech jako js-ouc-n-ost, moh-ouc-n-ost, ale nikoli ve slovech js-ouc-í, moh-ouc-í na straně jedné a ciz-ost, ryz-ost na straně druhé). Je ovšem možné pojímat submorf -n- jako součást morfu předchozího nebo následujícího a získat v rámci takového pojetí dvě funkčně nerozlišené varianty[1]. Analýza na morfy je lineární prohlubuje binární členění slova na bezprostřední složky tvaroslovné a slovotvorné roviny jazyka. V rámci tvarosloví uvažujeme o rozdělení tvaru slova (v rámci flexe – deklinace/konjugace) na bázi, která se označuje jako tvarotvorný základ, k níž se připojuje tvarotvorný formant. Např. ve slově záklopka vydělujeme tvarotvorný základ záklopk- a tvarotvorný formant -a. V rámci slovotvorby uvažujeme o rozdělení utvořeného slova na bázi, která se označuje jako slovotvorný základ, k níž se připojuje slovotvorný formant. Např. ve slově záklopka vydělujeme slovotvorný základ záklop- a slovotvorný formant -k(a). Jako samostatné segmenty vyčleňujeme kmenotvorné přípony u sloves a slov tvořených od slovesného kmene. Tak např. ve tvarech slovesa soudit (soudil, soudím) vydělujeme tvarotvorný základ soud-, kmenotvornou příponu -i- nebo -í- a tvarotvorný formant -t, -m nebo -l. Kmenotvorná přípona je součástí tvarotvorného formantu. tvarotvorný základ tvarotvorný formant[2] záklopk- -(a) soudc- -(e) sudič- -(0) tvarotvorný základ tvarotvorný formant kmenotvorná přípona+ koncovka infinitivní soud- -i-(t) kmenotvorná přípona+ koncovka osobní soud- -í-(m) kmenotvorná přípona+ koncovka tvarová +(rodová) soud- -i-(l)-(a) Týž tvarotvorný základ spolu s kmenotvornou příponou je slovotvorným základem v odvozeném slově sudič (sud-i-), slovotvorným formantem je -č, ale zároveň týž tvarotvorný základ bez kmenotvorné přípony je slovotvorným základem v odvozeném slově soudce (soud-), slovotvorným formantem je -c(e). slovotvorný základ slovotvorný formant záklop- -k(a) slovotvorný základ+ kmenotvorná přípona slovotvorný formant sud-i- -č(0) slovotvorný základ slovotvorný formant soud- -c(e) Morfém Morf je tedy nejmenší jednotka tvarotvorné a slovotvorné roviny jazyka a je realizací lingvistické abstrakce, kterou označujeme termínem morfém. Alomorf Má-li jeden morfém v rámci tvarotvorného nebo slovotvorného systému více realizací, hovoříme o alomorfech. Tak např. z výše uvedeného vyplývá, že morfy soud-/sud- jsou alomorfy jednoho morfému. Hranice morfů / morfémový šev Někdy lze hranice morfů na základě principu opakovatelnosti stanovit snadno. Někdy (jak jsme uvedli) je problém ve vymezení submorfů/konektů. Problémy mohou nastat i tam, kdy je hranice morfů zastřena. Na hranici morfů totiž docházívá k vzájemnému ovlivňování, které má za následek splývání morfů, jednak na rovině zvukového plánu jazyka (zjednodušení výslovnosti), jednak na rovině grafické konvence. Tak například při odvozovaní adjektiv sufixem -sk-(ý) dochází k řadě fúzí, které se projevují jak na rovině zvukového plánu jazyka, tak na rovině grafické. Jde zejména o případy, kdy morf, který bezprostředně předchází příslušnému sufixu, končí na sykavku (sykavky vznikají i tam, kde je u základových slov nevidíme na první pohled, neboť sufix -sk-(ý) v kombinaci se základy končícími na veláry vyvolává historicky alternace velár, z nichž se stávají sykavky). Čech-y : čes-k(ý)/če-sk(ý) Rus: rus-k(ý)/ru-sk(ý) Lach: laš-sk(ý) Habsburk: habsbur-sk(ý) zámek: zámec-k(ý)/záme-ck(ý) Anglie: angli-ck(ý) Amerika: americ-k(ý)/ameri-ck(ý) Nejasná hranice morfů se označuje termínem morfémový/morfematický uzel. V jeho důsledku může být někdy problematické určení postavení variant, jako je tomu např. v případě sufixů -sk(ý), -ck(ý), které, jak jsme viděli, mají konkurenční sufix -k(ý). Perintegrace (přerozdělení původní hranice mezi morfy) Termín souvisí se změnami morfematické segmentace slova vlivem oslabení povědomí o původní segmentaci. Např. u sloves začínajících na labiálu v- v kombinaci s prefixem ob- docházelo během historického vývoje češtiny k různým variantám realizace morfematického uzlu, takže vznikla slovesa jako obléci (