Historická mluvnice – Periodizace vývoje češtiny 1
PERIODIZACE VÝVOJE ČEŠTINY
Čeština se vyvinula z pozdního dialektu praslovanštiny na konci 10. stol. V rámci jejích
dějin se tradičně vydělují následující fáze:
Pračeština 1000–1150.1
Stará čeština 1150–1500.
Střední čeština (čeština střední doby) 1500–1775.
Nová čeština (moderní č.) 1775–současnost.
Tyto vývojové etapy by bylo možno dále vnitřně rozčlenit na dílčí periodizační úseky:
Stará čeština
raná stará čeština čeština 14. stol. (gotická čeština) husitská čeština
1150–1300 1300–1400 1400–1500
Čeština střední doby
humanistická čeština barokní čeština
1500–1620 1620–1775
1
Letopočty mají pouze orientační charakter. Vývoj jazyka se realizuje v dlouhých časových intervalech, které se
měří spíše v generacích než konkrétních letech.
Historická mluvnice – Periodizace vývoje češtiny 2
Nová čeština
obrozenská
čeština
poobrozenská
čeština
čeština 1. pol.
20. stol.
čeština 2. pol. 20.
stol.
1775–1848 1848–1918
Jak již bylo řečeno, čeština se vyvinula z praslovanštiny.
Praslovanština není pramenně doložena, k jejímu obrazu dospívá jazykověda pomocí
komparativní metody, tj. pomocí srovnání (nejstarších fází) jednotlivých slovanských jazyků.
V tomto ohledu zaujímá zcela mimořádné postavení staroslověnština coby umělý jazyk
vytvořený Konstantinem Filozofem v poslední třetině 9. století na bázi jižního dialektu psl.
Do roku 1097 byla v přemyslovských Čechách staroslověnština používána vedle latiny jako
kulturní jazyk. Její dosah byl však velmi omezený, neboť její status církevního jazyka
narušoval jazykovou doktrínu západokřesťanské církve.
Pro vývoj češtiny je důležitý faktor externích jazykových vlivů, tj. vlivů jiných jazyků,
zvláště:
 latiny,
 němčiny,
 staroslověnštiny (velmi krátce ‒ zřejmě jen na církevní sféru slovní zásoby),
 v moderní době vlivu jiných slovanských jazyků (zejména polštiny a ruštiny),
 v moderní době vlivu francouzštiny a v poslední době angličtiny.
Vliv jednotlivých jazyků je odlišný, rozdílná je také míra jejich působení na jednotlivé
jazykové plány (viz níže).
Historická mluvnice – Periodizace vývoje češtiny 3
Vývojové kontinuum češtiny za působení jiných externích vlivů znázorňuje následující
tabulka:
latina,
němčina, stsl.
lat., něm. lat., něm. lat., něm.2
, pol.,
ruš., fr., angl.
↓ ↓ ↓ ↓
klasická →
psl.
západní →
dialekt psl.
pračeština → stará →
čeština
střední →
čeština
moderní
čeština
Němčina a latina působila na č. poněkud odlišným způsobem, neboť se lišily komunikační
sféry, ve kterých tyto jazyky působily:
 latina = intelektuální sféra jazyka,
 němčina = sféra každodenní komunikace (konverzační jazyk): zejména řemesla,
obchod a válečnictví, fenomény související s vyšší civilizační úrovní (prostředí šlechty
a městského patriciátu).
Sporné je působení obou jazyků ve všech jazykových plánech (modulech):
 nepochybný v lexiku,
 předpokládaný v syntaxi,
 odmítaný ve flektivní morfologii a fonologii.
Prameny pro zkoumání vývoje češtiny (obecně všech starších fází každého jazyka):
 souvisle psané texty,
 doklady slov v cizojazyčných textech,
 vlivy nedoložené vývojové fáze jazyka v cizím jazyce,
 srovnání nejstarších vývojových fází ostatních slovanských jazyků,
 archaické dialekty,
 toponyma (místní jména).
2
Do roku 1945.
Historická mluvnice – Periodizace vývoje češtiny 4
Pro zkoumání vývoj češtiny je rozhodující přelom 13. a 14. století:
čeština ~ před rokem 1300 čeština ~ po roce 1300
čeština jazykem mluvené komunikace
= souvisle psané texty nedoloženy
čeština jazykem psané komunikace =
doloženy souvisle psané památky
Do této doby byla čeština jazykem mluvené komunikace, což nám komplikuje možnost jejího
poznání, neboť schází základní prostředek celistvé analýzy starého jazyka: souvisle psané
památky.
Pro poznání pč. a rané stč. jsme proto vedle rekonstrukce odkázáni na příležitostné doklady
stč. slov či stč. forem v cizojazyčných textech:
 bohemismy, tj. strukturní české jevy v textech jiných jazyků (např. č. střídnice
nosovek ve stsl. textech české redakce);
 bohemika, tj. česká slova v cizojazyčných textech (zejména česká vlastní jména a
termíny, pro něž neměl daný jazyk adekvátní ekvivalenty);
 glosy a přípisky, tj. česká slova (ve 13. století již také věty) vepsaná/připsaná do
cizojazyčného textu.