Historická mluvnice – Povaha jazykových změn - 1 VÝVOJ JAZYKA Dvojí pohled na vývoj jazyka. vývoj jazykového systému (zvuková stavba, gramatika, slovní zásoba) DIACHRONIE dějiny jazyka (funkční rozšíření jazyka, sociální rozšíření jazyka, kontakt s jinými jazyky, kulturní faktory užití jazyka) Dva typy hybatelů jazykových změn imanentní (systémové) vycházejí z vnitřních principů jazykového vývoje (např. zánik korelace měkkosti u samohlásek vede k zániku i-y) tyto změny jsou většinou nositeli neuvědomované, nýbrž prožívané tyto změny mohou mít rozdílné příčiny, tak např. ve zvukové stavbě to mohou být  příčiny artikulační či akustické (fonetické)  příčiny fonologické (vycházejí ze stavu fonologického systému, mohou vycházet ze systému opozic, vnitřní struktury slabiky, nebo pravidel tvoření slabiky)  příčiny typologické – většina změn zvukové stavby jazyka má své obecně typologické souvislosti PŘÍČINY JAZYKOVÝCH ZMĚN sociální a/ kontaktové – vliv jazykového kontaktu, jeden jazyk působí na druhý; může jít jak o prožívaný kontakt (čeština – němčina) nebo o kontakt kulturní (čeština – latina// nyní angličtina – čeština) b/ civilizační a kulturní – rozvoj jednotlivých oborů lidské společnosti vede k aktivaci jazykových prostředků, zejména v oblasti syntaxe a slovní zásoby; nejvýznamnější je vznik písma a s tím spojený rozvoj vzdělanosti, ten ovlivňuje změny v syntaktické stavbě c/ technologické – sjednocení pravopisu v době rozšíření knihtisku Historická mluvnice – Povaha jazykových změn - 2 Tyto faktory však spolu často souvisejí, zejména kontaktové: např. je nápadné, jak se výrazné změny v českém fonologickém systému kryjí s fonologickou stavbou němčiny (zánik korelace měkkosti, ustálení přízvuku na první slabice apod.) Civilizační a kulturní změny spíše vedou k rozšiřování slovní zásoby a pěstovaní stylové bohatosti. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROVEDENÍ ZMĚN Lingvistické  Vlastnost měnící se jednotky Na šíření hláskových změn má vliv stabilita vlastností dané jednotky: kolísající nebo absentující kvantita ovlivňuje odlišný vývoj e – é: spisovné nesl X slezskočeské ňis (ňis < ňís < nés /< nésl /).  Pozice měnící se jednotky Na začátku slova se ú- ve spisovném jazyce nediftongizovalo, kdežto v jiných pozicích k diftongizaci došlo (ústa – dlúhý > dlouhý – ženú > ženou ). Dlouhé é nepodlehlo úžení ve slabice lé (mléko) nebo v koncovkách složené deklinace dobrého, v jiných pozicích však ano (obilé > obilí, nébrž > nýbrž). Jazykově politické Rozšíření změny brání tradice písemnictví, která archaizuje starší jazykový stav. Takže se spisovný a běžně mluvený jazyk nutně dostávají do napětí. ŠÍŘENÍ JAZYKOVÝCH ZMĚN V čase Systémové změny se šíří v jistém časovém intervalu. Nelze si představit, že mluvčí realizují změny tak, že se jednoho dne rozhodnou neříkat múka, ale məuka. Změny se šíří různě podle jazykových plánů,  nejrychleji se šíří změny fonologické, přibližně ve třech generacích Obvykle změny neprobíhají tak, že nová varianta nahrazuje původní bezprostředně, nýbrž obě existují vedle sebe jako varianty: kamének X kamínek. Změny se realizují postupně nejen v čase ale i v prostoru: Historická mluvnice – Povaha jazykových změn - 3 V prostoru Pro vysvětlení šíření změn v prostoru se užívá tzv. vlnová teorie: změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. Šíření změny zastaví hranice, která neumožňuje pohyb obyvatel. Ve společenských vrstvách Pro vznik a šíření změn je důležitá také příslušnost ke společenským vrstvám. Lze si představit dva základní modely:  změna zasáhne vrstvu vládnoucí, která jí později vnutí vrstvě ovládané,  změna zasáhne vrstvu ovládanou, která jí později vnutí vrstvě vládnoucí. (Je to velmi zjednodušené vidění, velmi blízké primitivnímu marxistickému determinismu; mohly bychom uvažovat o jiných sociálně definovaných skupinách, jako městské a venkovské obyvatelstvo, vzdělané vrstvy a vrstvy se základním nebo nulovým vzděláním atd.; v češtině se s takovými sociálně podmíněnými variantami moc nesetkáváme, jsou spíše omezeny na slovní zásobu jazykových útvarů určených příslušností k jisté společenské nebo zájmové skupině, jako jsou argot, slang a profesní mluva.) KONKURENCE ZÁNIKOVÉ A INOVATIVNÍ ZMĚNY Průběh změny si nelze představovat jednoduše: A → B Obvykle jednotlivé varianty existují vedle sebe (zpravidla nejrychlejší je změna v oblasti zvukové stavby, nejpomalejší v oblasti syntaxe). "A" inovativní impuls → stylové/funkční varianty ("A" x "B") → plně integrovaný prvek "B" Vždycky platí, že obě varianty po určitou dobu vedle sebe existují jako konkurenční varianty, které působí jako kolísání. Mnohdy je takové kolísání neuvědomované: “umyvadlo” x “umývadlo”, “nakladač” x “nakládač”. Mnohdy je funkční: a/ jako stylově podmíněná varianta: kamének X kamínek, mohu X můžu… b/ jako varianta podmíněná funkčně/významově: divadélko (‚malé divadlo‘) X divadýlko (‚emocionálně vypjaté jednání‘); hrdina napjal všechny sily X hrdina napnul tětivu luku; rameno (1. ‚součást lidského pohybového ústrojí‘, 2. ‚strojní zařízení‘): byl raněn do ramene X elektřina začala proudit do robotova ramena; SSČ uvádí dvě slovesa tisknout formálně odlišená právě těmito tvary derivovanými z minulého kmene: tisknout (tisk-nu-l, tisk-nu-tý) ‚tlakem svírat‘ X tisknout (tisk-l, tišt-ě-ný) ‚tiskem vyrábět, tiskem vydávat‘. Historická mluvnice – Povaha jazykových změn - 4 Kolísání v současném jazyce je projevem jazykového vývoje. Kolísání je inherentní stav jakéhokoli živého jazyka s dlouhou kulturní tradicí. Spisovný jazyk s delší kulturní tradicí vzdoruje jazykovým změnám, přijímá je neochotně a s větším zpožděním. Přijímá je pak obvykle jako prostředky funkční. Spisovná čeština svou morfologickou a zvukovou stavbou odpovídá stavu jazyka z počátku 16. století. I když je spisovný jazyk obvykle v přijímání změn zdrženlivý, objevují se revoluční fáze, kdy jazyky podléhají rychlým změnám – bývá to obvykle v obdobích poznamenaných společenskými změnami. HYPERKOREKTOST V okamžiku, kdy v jazykovém systému probíhá změna, a tak existují vedle sebe starší a novější forma, může být toto kolísání neadekvátně uplatněno na jiný případ ve prospěch podoby původní. Takovému procesu se říká zvratná analogie (hyperkorektnost) a zahrnuje všechny jazykové plány. Např. v hláskosloví: za původní středněčeské prej (vzniklé z pravi = tj. „říkám“) vzniklo mylnou etymologizací prý (po vzoru bejt  být, dobrej  dobrý apod.); nebo ze středněčeské podoby Rejn (odpovídající německé podobě /Rajn/) vzniklo Rýn. Podobně se objevuje ve střední češtině na místě instrumentálu feminina skrápět slzami podoba skrápět slzy, a to podle kolísaní v maskulinech způsobené podobou pán  pánmi. V syntaxi se zase může objevit predikativní instrumentál také u adjektiv, i když gramatický je pouze u substantiv: Tráva je zelenou podle Můj otec je učitelem.